Moonlight shadow

Ethan té noci spal velmi špatně. Lépe řečeno, dlouhé hodiny se snažil zamhouřit oka alespoň na několik málo minut, avšak všechny jeho pokusy byly marné a končily veskrze stejně. Myšlenkami u Ellie Tifflerové. Hrozně ho to překvapovalo, vyvádělo ho to z míry a nejhorší na tom byla ta nejistota. Nejistota z toho, jestli na ni myslí proto, jak byla půvabná, nebo kvůli toho, co se jí stalo.

Ellie byla ve skutečnosti opravdu moc hezká a to jí mělo být kolem padesáti let. Když se nad tím tak Ethan zamyslel a představil si, že by se mu skutečně líbila padesátiletá žena, vyprskl smíchy. Motalo se kolem něj plno dívek, jenže když měly fajn tělo, v hlavě měly maximálně drátek, na kterém jim držely uši. Zkrátka a dobře, mít hezkou postavu a prsa tak akorát, už Ethanovi nestačilo. Možná konečně dospěl do fáze, kdy si přál mít skutečný vztah, jenž by měl delšího trvání než jen jednu noc.

Na myšlenky o jeho vztazích k ženám, teď ale nebyla zrovna ta nejvhodnější chvíle. Naprázdno civěl do stropu, asi popáté během této nekonečné noci, a snažil se přijít na to, jak z Ellie dostat co nejvíce podrobných informací. Ovšem tak, aby ji to stálo co nejméně slz. Nemohl nijak zmírnit bolest, která se odehrávala uvnitř jí samotné, ale mohl se o to přinejmenším pokusit.

Ze všech těch spisů, které o tomto mimořádně záhadném případu prostudoval, se mu dělalo špatně. Namátkou pohlédl na pracovní stůl pod oknem, kde se právě tyto složky povalovaly bez ladu a skladu. Byly to desítky papírů, ale po jejich přečtení si stejně připadal, že je na začátku. Dozvídal se stále ty stejné věci. Jen nic neříkající tuny papíru.

Se zoufalým povzdechnutím se překulil na bok, pohlédl na displej budíku a s údivem zjistil, že za necelou hodinu vychází slunce. Usoudil tedy, že všechny další pokusy o spánek jsou zbytečné. A tak se pomalu posadil na posteli, protáhl si dolámané tělo a přešel ke stolu se složkami. Ani nevěděl, proč to dělá, ale shrnul je na jednu hromadu a hodil je do krabice. Už je k ničemu nebude potřebovat. Byly mu užitečné asi tak jako když do moře přisypete ještě víc soli.

„Ty jsi asi tvrdý oříšek, Ellie Tifflerová.“ Zamumlal si pod nosem a popadl do ruky svou vlastní složku s případem, která prozatím moc informací nenaskýtala. Pohodlně se usadil do měkké polstrované židle, rozsvítil si lampičku a z kapsy u saka vytáhl svůj diktafon, na kterém měl zaznamenaný první rozhovor s paní Tifflerovou.

Zmáčkl tlačítko play a přehrával si jejich konverzaci snad stokrát dokola. Měl ten nejlepší výcvik, naučil se rozpoznávat emoce u člověka dle jeho hlasu. Dokázal rozpoznat, kdy člověk lže, kdy má strach, kdy se jen snaží být zajímavý. Nepotřeboval žádný detektor pravdy. Vystačil si s tím, co uměl. Byl také považován za jedno z nejlepších ve svém oboru, a právě proto se mu do rukou dostal tento případ.

„Šla jsem tam, protože oni mi to řekli.“

„Koho máte na mysli tím ‚oni‘?“

„Byli to lidé z lesa. Z toho bílého lesa.“

„Jak vypadali? Dokážete mi je popsat?“

„Byly to stromy.“

Tento úsek si přehrával nejčastěji. Vždy když slyšel tu poslední větu, připadal si myšlenkově rozpolcený. Na jednu stranu mu to připadalo naprosto uhozené a přitažené za vlasy. Na stranu druhou však, vždy když si to představil, přejel mu mráz po zádech a oči ho začaly štípat, jako by každou chvílí měl začít plakat. I když ta slova slyšel snad po dvousté, stále to v něm vyvolávalo tu stejnou reakci.

A pak si najednou vzpomněl na okamžik, kdy se chystal odejít z jejího pokoje. To, jak ho znenadání popadla za ruku a zcela cizím hlasem ho ujistila, že se mu nikdy nepodaří z ní vytáhnout celou pravdu. Ano, dalo by se říci, s nadsázkou samozřejmě, že se málem podělal do kalhot. A to ho nepřestávalo udivovat. Zažil totiž mnohem horší lidi. Masové vrahy se sadistickými sklony. Muže vyznávající okultní magii. Pod rukama mu prošla velká spousta zločinců na to, že měl teprve pětatřicet.

I tak se ale obával, že tenhle případ nepůjde vyřešit tak snadno. Pokud se mu vůbec podaří záhadu Ellie Tifflerové a Bílého lesa rozluštit.

Bílý les. Musel se pozastavit nad tímto pojmenováním. Měl ohledně toho jen velmi strohé informace, které se několika vyšetřovatelům podařilo vyzvědět dřív, než se ze záhadných důvodů nechali dobrovolně přeložit k případu jinému. Říkali tomu Bílý les z naprosto logického důvodu, protože podle Ellie, zde všechno bylo bílé. Nikdo jiný ale toto místo nikdy nenavštívil, neexistovaly žádné fotografie dokazující jeho skutečnou existenci. A tak se mnohdy spekulovalo o tom, zda tento záhadný a hrůzný les není jen výplodem fantazie jedné bláznivé ženy.

Ethan si promnul oči a divoce zatřásl hlavou. Sice tu ženu ještě tak dobře neznal, aby mohl usoudit, zda byla schopna si všechno jen vymyslet, ale na sto procent si byl jistý, že to není lež. Proč by si člověk vymýšlel něco tak strašného, něco čeho se bojí jako čert kříže? Kdo by sám sebe úmyslně tak trýznil? Samozřejmě, nabízela se široká škála možností, ale paní Tifflerová do nich nepatřila. Tím si byl jistý. Vlastně to bylo to jediné, čím si byl jistý.

Podíval se na hodiny a zaskočeně pozdvihl obě obočí. Bylo už půl deváté ráno! Seděl v křesle už víc jak dvě hodiny. Bylo to zvláštní, vůbec mu to tak nepřišlo. „Hmm…“ zabručel nechápavě a postavil se. Věděl, že pokud chce s tím případem pohnout a co nejrychleji s ním skončit (v což upřímně doufal, protože z toho měl vážně špatný pocit), bude muset Ellie Tifflerovou navštívit i dnes a pokusit se z ní dostat nějaké nové, užitečné informace.

Ve výzkumném ústavu otevírali už o půl desáté ráno, ale Ethan věděl, že jako vyšetřovatele ho tam pustí klidně i dřív. Proto si postavil vodu na kávu, zatímco se hbitě osprchoval a oholil. Nemusel nikam spěchat, ale přiznejme si to, chtěl dnešní den mít co nejdřív za sebou. A tak se rychle nasnídal, kávu vypil během pár minut a už se oblékal. Zvolil standardní oděv, sako, kalhoty a košili s kravatou.

O pár minut později vycházel ze svého prostorného bytu, dálkovým ovladačem odemknul své auto a na místo spolujezdce hodil kufřík, ve kterém měl složku s případem, svůj diktafon, nějaké propisky a lékařské záznamy Ellie Tifflerové, které si ještě nepročetl. Nemusel to dělat, protože všechny záznamy poukazovaly na to stejné. Její organismus stárnul, ale navenek se to nijak neprojevovalo. Plus roztroušená skleróza. To je dost pohrom najednou.

Cesta k ústavu mu trvala déle jak půl hodiny. Čím blíže se nacházel, tím víc se cítil nervózní a nesvůj. A jeho špatné pocity ještě zesílily v okamžiku, kdy zaparkoval své auto a stejně jako včera stál před obrovskou branou. Muži, který měl na starost otevírání brány, ukázal svůj průkaz totožnosti a mlčky vyčkával, než se vrata začala pomalu pohybovat. Ozval se ten stejný skřípavý zvuk, ze kterého mu na krku naskočila husí kůže. Znechuceně se otřásl a prošel branou.

Na vrátnici se neobtěžoval vyndávat průkaz. Jen prošel kolem, slušně pozdravil muže ze včerejška a bez dalšího protahování zamířil přímo k pokoji Ellie Tifflerové. Cestou si ještě promýšlel, jakou taktiku by na ni měl uplatnit. Možná to bylo tím, že toho moc nenaspal, nebo se v tomhle institutu prostě nedokázal soustředit, ale na nic nepřišel. Raději tedy usoudil, že bude ze všeho nejdřív upřímný. Uvidí, kam se dostane. Pokud se mu nic nepodaří zjistit, doma si to pořádně promyslí a zítra bude připravený.

Zarazil se těsně před jejími dveřmi. Vážně má v plánu jít tady zase zítra? Podivil se sám sobě. Zašklebil se, odkašlal si a zaklepal na dveře, které se tentokrát otevřely téměř vzápětí. I když si to opravdu nerad připouštěl, Ellie byla stejně půvabná jako včera. Pokud se na ni bude dívat takhle a slintat nad její krásou, nejspíš to s tímhle případem nedotáhne daleko a odstoupí tak jako všichni ti srabi před ním.

„Ehm, dobré ráno. Tak jsem zase tady.“ Promluvil trochu rozpačitě a v duchu si nafackoval, aby rozehnal všechny myšlenky, které nijak nesouvisely s jeho prací.

„Ano. Čekala jsem vás. Pojďte dál.“ Vyzvala ho mile a Ethan si nemohl nepovšimnout, že se opírala o dřevěnou hůlku. Byl zvědavý, proč to tak bylo. Zhoršil se snad její stav natolik, že potřebovala hůl, která jí pomáhala při chůzi?

„Stalo se vám něco? Tu hůl jste ještě včera neměla.“ Zajímal se opatrně. Ellie se na něj přes rameno usmála a s hlasitým oddechováním se posadila do svého houpacího křesla.

„Je zajímavé, jak snadno lze předvídat vaše otázky, pane Mullocku.“ Tentokrát se rozesmála o něco srdečněji a Ethan si myslel, že dnes je v o něco lepší náladě, než včera. Nechápavě se však zakabonil a svraštil čelo. „Když jsem došla ke dveřím, první věc, na kterou jste se podíval, byla má hůl. Tedy, až potom, co jste na mě zíral jako na zázrak.“ Odložila hůl vedle sebe a opřela ji o stěnu. „Abych ale odpověděla na vaši otázku… dnes jsem špatně spala a moje klouby, to víte, už nejsem nejmladší… bolí to jako blázen.“

„Taky jsem toho dnes v noci moc nenaspal.“ Přiznal se zaraženě a posadil se naproti ní.

„Jste nervózní, že? Tak trochu se mě bojíte a nemáte nejmenší tušení, co si o celé téhle věci myslet.“ Konstatovala tiše a zatvářila se nadmíru spokojeně, protože Ethanův výraz v obličeji jasně napovídal tomu, že ho touto větou zaskočila. A překvapivě se nemýlila. Skutečně, jako by mu ta slova přečetla rovnou z hlavy. „Nemusíte se mě bát. To já jsem ta, která se něčeho bojí.“ Sklopila zrak na podlahu a zavřela oči. Pokud se před chvílí cítila v jisté výhodě, teď to bylo úplně jinak. Není sice nic špatného na tom, když dáte najevo svůj strach, ale ona věděla, že prozradila příliš. Nikdy nebude moci prozradit Ethanovi pravdu o tom, čeho se tak moc děsí.

„Jste v pořádku?“ ujišťoval se a chystal se vstát ze své židle.

„Samozřejmě.“ Odpověděla ihned a snažila se působit neutrálně. „Můžeme začít, jsem připravená.“ Rozhodla se. Mohlo jí být jasné, že sotva na to všechno, co tam prožila pomyslí, začnou se jí před očima zjevovat ty hrůzné obrazy. Jejich obličeje, rudé skvrny na sněhově bílé zemi… Jeho krásná tvář, která však byla jen maskou. Pod povrchem se skrýval ďábel. Ten les byl jeho královstvím… smrt tam šla cítit na sto honů.

„Budu k vám upřímný, Ellie.“ Začal pomalu a nebyl si tak docela jistý, co má v úmyslu říct. Ellie k němu pozvedl svůj zrak a ulevilo se jí, když před očima neviděla žádné nenormální výjevy. Zlehka přikývla a vyčkávala. „Víte, chci se o tomhle případu dozvědět co nejvíc. Chci ho vyřešit, chci to všechno pochopit. Jenže jsem ustrnul na jednom místě a pokud vy sama nebudete spolupracovat, nemohu se posunout dál. Vlastně ani nevím, jak tenhle případ vyřešit. Vím jen něco o tom lese, ve spojitosti s vámi. V těch zprávách mých předchůdců ale stojí pořád to stejné. Stromy, rudé skvrny, jakýsi Damon, bílá barva… nedává mi to dohromady vůbec žádný smysl. Co mám vyšetřovat? Ublížil vám někdo? Viděla jste snad někoho zemřít a dokážete mi popsat vraha?“ beznadějně pokrčil rameny a povzdechl si. Zdá se, že se rozpovídal mnohem víc, než chtěl.

Ellie se jemně houpala ve svém křesle dopředu a dozadu a pozorovala přitom toho muže před sebou. Cenila si jeho upřímnosti, ale zároveň tímto proslovem byla překvapená. Nikdy jí nikdo takhle na rovinu neřekl, že vlastně neví, co má vyšetřovat. A byla to především její zásluha, protože nikdy neprozradila víc, než jen pár drobností. Hlavní podstata celé téhle věci zůstávala všem skrytá. Nebylo na čase to změnit? Možná před ní právě sedí muž, který ji dokáže zbavit nočních můr, který ji vysvobodí z propasti strachu. I kdyby byl nejlepší agent na světě, s tím, co je v tom lese, si neporadí. Nebo snad ano?

Říká se, že naděje je často nejslabším místem lidské povahy. Když jsme zoufalí, na dně, doufáme v zázraky, snažíme se v sobě stále nacházet naději, že se najde někdo, kdo nám pomůže. Chytáme se každého stébélka naděje, jen abychom se neutopili. I Ellie se chtěla přestat jen topit a padat stále níž ke dnu. Proto se rozhodla.

„Měl byste vyšetřovat vraždu.“ Zašeptala co nejtišeji to bylo možné. Možná byla příliš paranoidní, ale stále měla pocit, že stěny jí naslouchají a pokud prozradí něco víc než může, bude následovat trest, který si s ní krutě pohraje.

Ethan se na své židli napřímil. Na krátký okamžik se mu rozbušilo srdce a dlaně se mu roztřásly. Byl zaskočený. Ale zároveň svým způsobem pociťoval jakýsi druh uspokojení. Konečně mu Ellie prozradila něco, co ho alespoň nepatrně mohlo posunou kupředu. O žádné vraždě ve všech záznamech nestálo ani slovo a on to právě proto považoval za počáteční krok k odhalení celé pravdy.

„Vraždu koho?“ zeptal se a silou vůle přitom ovládal svůj hlas, aby neprozradil to vzrušení, které se v něm hromadilo.

„Jednoho muže.“ Stále ještě odpovídala tiše a přitom se rozhlížela po místnosti, jestli neuvidí nic neobyčejného.

„Znala jste toho muže?“

„Och, ano. Znala jsem ho velmi dobře.“ Přiznala a tváře se jí na okamžik zalily červení. Znala ho důvěrně. Znala jeho tělo a nakonec se jí podařilo poznat i jeho mysl. Svého času ho milovala…

„Jak se jmenoval?“ Ethan si s hrůzou uvědomil, že nemá zapnutý diktafon, a tak rychle popadl bloček a propisku, a všechno začal detailně zapisovat.

Ellie na krátký okamžik zaváhala a pohlédla oknem ven na parčík. „Jmenoval se Damon.“ Nepohlédla na Ethana, i když slyšela, jak zalapal po dechu. Očima hledala svého psa a doufal, že se Shadow jen někde schovává před sluníčkem. Přeci jen, i on toho dost prožil. Měla o něj strach a cítila, že kdyby se mu něco stalo, zemřela by.

„Dobrá, Ellie.“ Ethan se snažil uklidnit jak sebe, tak i ženu před sebou, která už se zase tvářila, jako by ani nebyla duchem přítomna. Ale musel pokračovat. „Řeknete mi, jak se ten muž, Damon, jmenoval příjmením? Abychom mohli dát vědět jeho rodině….“ Ellie ho však nenechala domluvit a s prázdnýma očima se na něj zadívala.

„Neměl příjmení. Byl to prostě Damon. Nikdo mu jinak neřekl. A rodinu neměl.“

„A jak tedy zemřel?“ pokračoval Ethan napjatě. Husí kůže na jeho těle byla teď permanentním znamením toho, že je dost vyděšený.

„Byl zabit sekerou. Rozsekán na kusy, které byly později pohřbeny daleko od sebe. Aby se nemohl vrátit.“ V jejích očích teď problesklo něco, při čem Ethanovi vyschlo v hrdle a kravata uvázaná kolem krku ho nepříjemně škrtila. Nebyl si jistý, jestli to v jejích očích bylo uspokojení, nebo radost. Vůbec se na to nechtěl ptát, ale prostě musel. Věděl, že tahle odpověď je důležitá. A tak tedy po několika minutách promluvil.

„Kdo ho zabil? Znáte jméno toho vraha?“

Následovalo dlouhé odmlčení.

„Samozřejmě, že znám jméno toho vraha.“ Přikývla. „Byla jsem to totiž já.“

Kdyby právě neseděl na židli, která pevně stála na zemi, zcela jistě by mu nohy vypověděly službu. Zalapal po dechu, na čele mu vyrazily kapičky potu, brněly ho prsty na rukou a srdce mu bušilo tak divoce, jako ještě nikdy v životě.

Nebyl schopen promluvit a i kdyby mohl, nejspíš by nevěděl, co na to říct. Setkal se s mnoha vrahy, kteří byli mnohokrát i kreativnější než Ellie, ale tohle bylo to poslední, co by čekal. Polykal naprázdno a měl pocit, že mu hlava exploduje jako časovaná bomba. Nikdy by neřekl, že žena, která se očividně něčeho bojí k smrti, by byla schopna zabít člověka. Ještě ke všemu tak brutálním způsobem. Byla to snad všechno jen hra? Předstírala nějakou záhadnou nemoc, vymyslela si ten hrůzný příběh o Bílém lese jen proto, aby nemusela jít za mříže za vraždu, kterou spáchala? Byla by toho všeho schopna?

„Jste vyděšený. A nejspíš si právě teď myslíte, že jen předstírám nemoc, abych se nemusela zodpovídat za svůj čin. Něco vám ale řeknu, budu stejně upřímná jako vy a je mi vlastně jedno, jak moc mě odsoudíte.“ Odmlčela se, aby si dodala trochu víc odvahy a tentokrát se nezdráhala mluvit pořádně nahlas. Pokud už se jí má něco stát, tak ať se to stane co nejdříve. „Přiznávám se, že jsem ho zabila. Ale nikdy, opakuji nikdy, toho nebudu litovat. Nikdy jsem toho nelitovala. Vím, že to byla ta nejlepší věc, kterou jsem mohla udělat. Strom zabijete jen tak, že mu uříznete kmen a větve.“ S těmito slovy vstala ze svého křesla, popadla hůl a postavila se před otevřené okno.

Přiznala se mu k vraždě, dobrovolně. Potvrdila to svými vlastními slovy. Měl vše co potřeboval, aby ji zatkl a nechal ji postavit před soud, kde by s jistotou dostala doživotní trest. A přesto to neudělal. Neudělal vůbec nic. Jen seděl na židli a sledoval mladou, ve skutečnosti padesátiletou ženu, jak se dívá z okna a ze tváře si stírá jednu jedinou slzu.