Moonlight shadow

Gabriel v sevření mých zubů zkrotl jako beránek. Když si uvědomil, co mám v plánu začal se zmítat, ale jakmile špičáky narušily jeho kůži a já polkla první sousto veškeré pokusy o své osvobození vzdal. V tom okamžiku v nich zřejmě vládu nad tělem převzala jejich lidská součást a oni se stejně jako obyčejní smrtelníci odevzdali tomu opojnému pocitu. Jenže s člověkem jsem nikdy nezažila takové propojení jako s nimi. Nedalo se to srovnat a já měla najednou pocit, že splýváme v jednu bytost. I přes značnou nenávist jsem pochopila jeho touhu po zničení mé rasy. Musel splnit úkol, jež nesl na svých bedrech. Stejně jako se mým úkolem stala Marcellova záchrana.

A právě vzpomínka na mého stvořitele mi vnukla zřejmě životně důležitou myšlenku. Můj otec, jak bych ho mohla jistě nazývat, byl dle Gabrielových slov právě teď na smrtelné posteli. A já ho chtěla za každou cenu zachránit, aniž bych si připouštěla, jak nelehké poslání mě čeká. Jeho zranění zřejmě byla mnohem závažnější než tu noc, kdy propukl boj přímo u mého rodného sídla. Tenkrát jsem za něho málem položila vlastní život, ale teď? Klíč k jeho uzdravení se nacházel v mých rukách. Co jiného na boží zbraně by bylo lepší než boží krev?

Pila jsem ze svého andělského nepřítele tak dlouho, dokud se dalo, dokud mě nenaplnil pocit, že prasknu. Gabriel mi vyklouzl z ochablého sevření kolem jeho hrdla a bezvládně se mi skácel k nohám. Oči měl zavřené, rty zkroucené do podivného úsměvu. Vůbec nevnímal, co se kolem něho děje. Mohla jsem využít okamžiku a zabít ho, jenže to nešlo. Ruce mi ztěžkly a já nedokázala pozvednout meč a ukončit náš souboj. Nechala jsem ho tam tedy ležet a rychle se vydala po stopách klisničky, která při řinčení čepelí vyděšeně utekla. Spokojeně se pásla na nedalekém paloučku.

To místo mi najednou připadalo tak známé a blízké mému srdci. I vůně, která se kolem mě rozprostřela, sevřela mou dušičku v něžném mateřském objetí. Byla jsem doma. Vyskočila jsem do sedla a zanedlouho poznávala cesty vedoucí do lovišť.

Brzy se přede mnou vztyčila známá věžička Marcellova zámečku.

Třikrát jsem silně zabouchala na vstupní dveře. „Edgare!“ zakřičela jsem a dveře se v mžiku otevřely. „Slečno?“ padl na kolena. „Vstaň Edgare a postarej se mi o koně, kde je Vévoda?“ Lovčí se narovnal, ale neřekl ani slovo. Kolem těla se mi stáhla smyčka strachu. Je pozdě!

„Edgare, kde je Marcellus?“ můj hlas přitvrdil. „Nahoře ve své ložnici slečno, ale…“ odstrčila jsem ho prudce stranou, protože z patra se linulo velice slabé volání mého jména. „Takto blouzní už pár dní, není mu pomoci,“ špitl za mnou, ale já už běžela po schodech.

Prudce jsem rozrazila dveře a ve stejné chvíli se mi zhoupl žaludek. Plnou silou se do mě opřel zápach hnijícího masa. „Bože,“ při pohledu na křehkého starce ležícího na Marcellově posteli mi narostl knedlík v krku. Z jeho někdejší krásy nezbylo téměř nic. Vrásčitý obličej v sobě nesl stopy ochromující bolesti. Barva jeho pleti nebyla o nic zdravější než nebožtíkova. Přerývaně se nadechoval. Všimla jsem si, že jeho dásně ještě více odstoupily a téměř děsivě odkrývaly bělostně zářící zuby.

„Marcelli,“ špitla jsem a po tváři se mi rozběhl slzavý potůček. Klekla jsem k jeho loži a opatrně, jako porcelánovou panenku, ho chytila za ruku. „Slyšíš mě? Jsem tady,“ z hloubi duše se mi vydral bolestný vzlyk. S vypětím všech sil ke mě otočil hlavu a otevřel oči. Jeho pohled se rozzářil. Troufám si odhadnout, že to co se pokusil říci mohlo být: „přišla si,“ ale slova se změnila jen v chraplavé vydechnutí. „Ano, přišla,“ mou větu opět přerušil plačtivý vzlyk, “přišla jsem ti pomoci.“ Víčka mu pozvolna klesala. „Zůstaň se mnou, slyšíš zůstaň se mnou!“ ječela jsem. Z jeho úst vyšlo tiché zamručení.

„Ethel!“ zavolala jsem služebnou a přikázala jí aby ihned otevřela okna a vyvětrala ten odporný pach. Spolu s ní dorazil i Edgar. „Musíme ho posadit.“ Zatím co on nadzvedl zesláblé tělo, služebná pod něj nastrkala vysokou hromadu polštářů. „Kousek ho posuňte,“ bez váhání uposlechli.

„Otče, slyšíš mě?“ následovalo další zachrčení. „Musíš se napít, rozumíš?“ Nepatrně přikývl. Ale na víc neměl sílu. Nejprve jsem tedy prokousla své zápěstí a nechala narůžovělou krev stékat do jeho úst. Ethel mu musela zaklonit hlavu, protože sám nedokázal ani polknout.

„Co se vlastně stalo?“ ta otázka patřila jeho nejvěrnějším. Oba lítostivě sklonili zrak. „Nevíme, on je jediný, který přežil. Nemáme tušení, co se stalo, protože jsme všechny rány vyčistili podle vašeho vzoru slečno.“

Marcellus se zakuckal. Do tváře se mu vrátilo trochu barvy, ale stále to bylo málo. „Pij,“ odvrátil hlavu od mé nastavené ruky. „Pij,“ chytila jsem ho pevně za bradu znovu mu přitiskla ránu je rtům a donutila ho několikrát polknout. Opět se mu vrátilo něco málo z jeho někdejší síly. Pozvedl ruku a odstrčil nastavené zápěstí. „Je to odporné,“ zachroptěl.

Začal se chovat jako malé dítě, odmlouval, ošíval se a stále odvracel tvář. Museli jsme zavolat na pomoc další upíry, abychom ho donutili nakrmit se. Dva z nich mu násilím drželi otevřená ústa, zatím co jiní mu tlačili ramena do polštářů.

Uběhlo pár dlouhých minut a mě se zamotala hlava. „To pro dnešek stačí, jděte,“ pronesla jsem polohlasně a malátně se došourala ke gauči. Marcellus klidně oddechoval, pravidelně a lehce. Téměř bílé vlasy mu trochu ztmavly, dokonce i tváře mu mírně zrůžověly. Usnula jsem, sotva se má hlava dotkla opěrky.

Nemohlo mě čekat lepší probuzení, než usměvavá tvář mého otce, který se natolik vzpamatoval, že si již dokázal udržet lidskou tvář. „Dobré ráno Sero,“ pozdravil mě pevným zvučným hlasem. „I tobě otče,“ musela jsem mu dát najevo, jakou roli v mém životě teď hraje. „Vypadáš mnohem lépe,“ jeho úsměv nepohasl a tak jsem ho opětovala.

„Nezasloužil jsem si, abys kvůli mě riskovala vlastní život,“ jeho oči zesmutněly a já nevěděla jak odpovědět. „Proč si to udělala, když jsem ti tolik ublížil.“ „Stvořil si mě, dal si mi věčný život a já nejsem nevděčná. Nenáviděla jsem tě za to, cos provedl mé matce, ale …“ odmlčela jsem se, „už na tom nezáleží.“ Chtěl se postavit a přejít ten kousek ke mě, jenže zavrávoral a skácel se zpět do peřin.

„Pojď ke mě Seraphine,“ natáhl ruku. Posadila jsem se na okraj jeho postele. „Vysvětli mi jednu věc. Pokud si dobře pamatuji, tvoje krev,“ než stačil myšlenku dokončit skočila jsem mu do řeči. „Včera cestou sem mě napadl Gabriel, vysála jsme ho kvůli tobě, netuším jak, ale věděla jsem, že jeho krev tě uzdraví.“ Vzal mou dlaň do své a políbil mě na hřbet ruky. „Děkuji,“ usmál se a v očích se mu mihla otázka, jestli se může ještě napít, přikývla jsem…

Počkala jsem s Razielovým poselstvím dokud se Marcellus plně nezotavil.

Uplynulo mnoho týdnů, než se Vévodovi Leonne vrátila všechna síla a moc, kterou dříve měl. Dle svého zvyku seděl v pracovně a četl si knihu. Nesměle jsem zaklepala na dveře, v ruce svitek se vzkazem. Nečekala jsem na vyzvání a vstoupila. „Čeho si žádáš?“ Během zlomku vteřiny stál vedle mě a ukazováčkem mě hladil po tváři. „Přestaň,“ odstrčila jsem ho od sebe a ustoupila o krok stranou. “Krom toho, že jsem ti přijela zachránit život, nesu ti také list od tvého bratra,“ převzal si ode mně zapečetěnou zprávu. Linie obočí se mu stáhla do úzké linky, mračil se.

„Ty jsi teď pod jeho ochranou?“ zeptal se a já pokorně sklonila hlavu. „Ano.“ Zavrčení na sebe nenechalo dlouho čekat. „Proč?“ do hlasu se mu vkradl smutek. „Sero,“ chytil mě za ruku, „miluji Tě, chtěl jsme ti dát vše co mám.“ Vytrhla jsem se z jeho sevření. „Tys mě zradil Marcelli, on ne.“

„Bratr není o nic lepší než já,“ sevřel prsty kolem jílce svého meče. „Raději bych tě zabil než, abys byla jeho, jenže nyní jsem ti zavázán vlastním životem.“ Přečetl si rozkaz a opovržlivě si odfrknul. „Na to nepřistoupím,“ sykl.

„Jestli neuposlechneš, Raziel přijede a donutí tě k tomu, sám víš, že proti němu nemáš šanci. Udělej to kvůli mě. Prosím,“ hlesla jsem.

Unaveně klesl do svého křesla. „Kvůli tobě,“ zklamaně vzdychl. „Dobrá, s jednou podmínkou. Zůstaneš tu se mnou…“