Moonlight shadow

Po nesnesitelně nudném kázání, jak nepatřičné je pro mladou dívku prodlévat v domě cizího muže, ještě než uviděla šaty, co jsem měla na sobě, jsem strávila zbytek dne přemýšlením o tom, co jsem zažila a o tom, jak se postavím k tomu, co už vím.

Konečné rozhodnutí padlo až tehdy, kdy se značným zpožděním dorazil na statek náš očekávaný host.

Matka celý den nervózně rázovala po domě a křičela na všechny, kdo byli natolik hloupí a připletli se jí do cesty. Večeře se připravovala už od rána a měla mít pět chodů. Jasné mi bylo jen jedno, bude to o dva chody větší nuda, než-li obvykle.

„Emily, je tady. Emily, pojď honem, pojď ho přivítat. Em, tak kde jsi?!“ Její pisklavý křik jsem slyšela až nahoru do pokoje. Zježily se mi všechny chloupky na krku, když jsem si uvědomila, jak příjemná asi ta dnešní večeře bude a jak příjemné budou všechny ty následující. Mám utrum, to je jasné. Konec toulkám po okolí a projížďkám v pánském sedle. Konec volnosti ohledně výběru vhodného oblečení. Konec všeho, co miluji.

Zaškaredila jsem se na sebe do zrcadla a zaškaredila se víc na ty krásné šaty, které mne matka donutila obléct, když už jsem je od toho „dobrého muže“ dostala. Měla jsem sto chutí chytit horní lem vyšívaného živůtku pevně mezi prsty a silně trhnout. Rozervat všechnu tu nádheru, jen abych v nich nemusela dnes večer sedět u stolu a ukazovat se jako panenka na prodej, jako laciné zboží zabalené do lesklého obalu, aby se lépe prodalo.

Kousla jsem se do jazyka, abych nezačala křičet nahlas a aby mne bolest probrala zase k životu, aby mi dala sílu se tomu postavit čelem a sama určit svůj osud. Trochu jsem to přehnala a tak se mi do očí vlily slzy a v puse jsem ucítila sladce měděnou chuť krve. Chtěla jsem ji rychle polknout a pak se jít napít vody, abych zahnala tu hnusnou chuť, ale pak jsem zaváhala. Krev, jaká je vlastně? Není zase tak moc odporná, ale mohla bych se jí živit? Mohla bych po ní tolik prahnout, že bych kvůli ní byla ochotná zabíjet? Chutnala jsem ji a převalovala na jazyku. Představovala si, jaké asi je být upírem, dravcem, predátorem. Nakonec se mi zvedl žaludek a já vyplivla celý obsah úst do porcelánového umyvadla stojícího hned vedle.

Tak v tomhle mám jasno. Nevím, co přesně se Richardovi a takovým jako je on stalo, ale má úplnou pravdu v tom, že není člověk. A pokud jím kdysi dávno býval, pokud celá ta proměna je tak kompletní, že z člověka udělá tvora živícího se z těl jiných, bude to proces velmi bolestný a jistě velmi zdlouhavý. Pokud se rovnou nezeptám na to, co mě při přeměně čeká, nehodlám jí projít. Nechci jít do něčeho, z čeho nebude cesty zpět a v půlce procesu zjistit, jak hloupý to byl nápad.

„Emily, kočár už vjíždí na dvůr. Kde jsi?“ Matčin hlas vzrušením přeskakoval jako by měl přijet její nápadník a ne můj.

Ještě pár vteřin jsem zůstala stát před zrcadlem, než jsem prsty nadzdvihla okraj vrstvené hedvábné sukně a vydala se vstříc tomu, od čeho se prostě nedalo utéct. Tomu, čemu jsem se rozhodnula čelit hrdě a se vztyčenou hlavou.

Sešla jsem po schodech, pomalu, abych nezaškobrtla a postavila se u zdi, schovávajíc se tak za rozložitými rameny mého otce. Nemohla jsem se dočkat, až bude večeře za námi a já se převléknu a potají vyrazím zadními dveřmi do mého tajemného místečka v zahradě. Byla jsem vzrušená už jen při představě, že ho za pár hodin opět uvidím, že mne sevře v náručí, že budu moci přitisknout tvář k jeho hrudi a že uslyším poklidný tep jeho srdce.

Během dne se mírně vyjasnilo. Krátce po poledni přestalo pršet a po zbytek dne se po obloze jen bezcílně převalovaly šedé mraky. Ven se jít nedalo, protože po silné bouři vypadala zahrada hrozně a stejně tak i les a polnosti kolem. Poválené záhonky s letničkami a zvrácené oblouky popínavých růží, tak nyní vypadal maminčin parčík a já doufala, že bude mít zahradník spoustu práce jinde a já se tak alespoň na pár dní vyhnu nudným procházkám s panem hrabětem.

Matka otevřela dveře a počkala až hraběcí kočár zastaví. Kočí seskočil a pak pomohl muži ven. Musela jsem se krotit, abych se nešklebila hnusem. Tak tohle by měl být můj muž? Nikdy!

Byl asi tak stejně velký jako já, takže prcek. Ráda bych řekla, že nevypadal na svých pětačtyřicet, jenže on na ně vypadal a možná ještě mnohem hůř. Snad to bylo způsobeno řídnutím jeho po ramena dlouhých slámově žlutých vlasů, jenž  jako sláma i vypadaly, nebo jeho tloustnoucím stále nemocným tělem, o které se pan hrabě přepečlivě staral. Holdoval velmi dobrému jídlu a také vína měl dosti značnou spotřebu. To vše se jaksi podepsalo na vzhledu tohoto stárnoucího zvrhlíka. Ani teď jsem v tom muži nespatřovala nic, co by mi přišlo byť jen okrajově přitažlivé. Byl prostě odporný, i když musel být skvělý milenec, proč by s ním jinak matka lehávala? Co ji na něm mohlo přitahovat?

„Drahý příteli, jaké to potěšení, že jste nás poctil svou vzácnou návštěvou.“ Matka s velkým gestem zavřela vějíř, který jí otec dovezl z jedné obchodní cesty po Francii a natáhla k hraběti obě paže, jdouc mu pomalu naproti.

„Ó, ano, nemohl jsem odolat tomu neskonalému vzrušení z vašeho pozvání.“ Stáhl si kabátec, aby se mu pokrčeně nekrabatil přes velké břicho a vyšívaným kapesníčkem si otřel pot z čela.

Přišel až k matce a chytil ji za ruce. Oba dva naznačili vzdáleně polibek na obě tváře. Vypadalo to děsně směšně vzhledem k tomu, že stáli tak daleko od sebe.

Dívala jsem se na otcova záda a jasně vnímala, jak napětí jeho těla stoupá. Třeba to už dlouho nevydrží a vybuchne. Mohl by milého šlechtice chytit pod krkem a řádně jím zatřást, to by byla legrace. Při té představě jsem se pousmála.

„Emily, pojď přivítat našeho hosta.“ Matka se otočila směrem ke mně a otočil se i otec, aby viděl výraz v mé tváři. Úsměv mi ztvrdl na tváři a ustanul někde mezi znechucením a zděšením.

I přes to jsem udělala váhavě několik kroků vpřed a dostala se tak před dům, do velmi nebezpečné blízkosti těch dvou.

„Slečno, vypadáte dnes nádherně.“ Pustil matčiny ruce a obrátil se ke mně.

„Děkuji.“ Pípla jsem, aniž bych se na něho podívala. I tak mi bylo jasné, že mne sjíždí pohledem od hlavy až k patě a při tom se úlisně usmívá.

„No, co kdybychom se šli navečeřet.“ Rozsekl ticho po pár vteřinách otec a já mu byla vděčná, že tím skončilo i vítání. Nemusela jsem se ho dotknout a on se nedotkl mě, hurá!

Večeře se nepříjemně táhla a já se snažila sedět s hlavou skloněnou, abych se nemusela podívat na muže sedícího naproti mně. Tak moc jsem ho nesnášela, že jsem měla jeho ošklivou vrásčitou tvář vrytou do paměti.

Panebože, on se i u jídla potil, jako když leze na vysoký kopec. Dýchal nahlas, spíš sípal, a když chtěl přispět něčím hrozně vtipným, do už tak vtipné konverzace u stolu, musel si dát chvíli, aby nabral dech.

„Em, co kdybys po večeři ukázala panu hraběti naši zahradu?“ Matka si osušila koutky plátěným ubrouskem, a pak ho přepečlivě složila vedle talíře.

„Myslela jsem, že zahrada je moc poničená po tom silném dešti.“ Složila jsem příbor a dle vzoru matky si osušila ústa.

Hrabě nervózně těkal svýma malinkatýma očičkama ze mne na matku a zase zpět.

„Nechala jsem pročistit cestičky a alespoň parčík uvést do snesitelného stavu. Samozřejmě bude chvíli trvat, než bude vše opět dokonalé.“ Promlouvala rázně a tak, abych pochopila, že nemám šanci říci ne.

Zhluboka jsem vzdychnula tak, aby to slyšeli všichni přítomní, a pak nahodila příjemný shovívavý úsměv. „Jistě, pana hraběte ráda doprovodím. Vím o jeho chatrném zdraví a mohl by třeba upadnout, přeci jen starší lidé na sebe musejí dávat větší pozor.“

Matka se zatvářila vražedně a otec si přitiskl ubrousek k puse a smích skryl za dávivé zakašlání.

„Má milá, to bude naprosto dokonalé ukončení dnešního dne.“ Zachrchlal hrabě a otřel si do sněhově bílého plátěného ubrousku brunátné opocené tváře.

„Doprovodíš nás, mamá?“ Otočila jsem se na matku, jelikož procházka se nesměla odehrát bez přítomnosti gardedámy.

„Jistě, ráda se projdu na čerstvém vzduchu, obzvláště po tak vydatné večeři.“ Naznačila otci, aby jí pomohl od stolu a než jsem se stačila probrat, hrabě s hlubokým vzdychnutím vstal a obešel stůl, aby pomohl s těžkou masivní židlí mně. Nikdy jsem s jejím odstrčením potíže neměla, jenže nyní jsem musela způsobně počkat, až se dobelhá ke mně a pomůže mi na nohy.

Váhala jsem, když ke mně vztáhl svou buclatou ruku. Už od pohledu vypadala vlhká a lepkavá. Polkla jsem znechucené povzdychnutí a položila svou dlaň na tu jeho. Jeho pokožka byla vlhká a velmi nepříjemná na dotyk. Skoro jsem se musela přemáhat, abych neucukla.

Vstala jsem a počkala, až židli opět přistrčí a v nestřežené chvíli si silně třela ruku o hedvábnou sukni, abych z ní alespoň trošičku dostala ten nepříjemný pocit po jeho doteku.

Tváře mne bolely od nucených úsměvů, to když mi pomáhal se šálem a držel vstupní dveře, abychom s matkou mohly projít ven.

Šero dopadalo na okolní krajinu, barvy bledly a obrysy stromů a keřů se zdály jakoby rozostřené a roztřepené. Vzduch byl vlhký a poměrně chladný, to jak se slunce celý den nedostalo přes mraky. Tráva byla obtěžkána velkými kapičkami večerní rosy a celá zahrada byla mlhavá a smutná. Možná jsem byla smutná jen já a v odrazu mé nálady se mi celý svět zdál stejně smutný, tmavý a ponurý.

Šla jsem vpředu a choulila se do huňatého pleteného šálu. Nechtěla jsem na ně čekat a už vůbec slyšet, o čem si spolu povídají.

„Och páni, to je dnes ale zima, dojdu si domu pro plášť.“ Matka byla špatná herečka a tahle role jí opravdu neseděla.

„Doprovodím vás.“ Hrabě ji chytil za loket. Zřejmě pozapomněl, jaká je jeho role v téhle směšné frašce.

„Ale ne, ne, jsem hned zpět. Neobtěžujte se, příteli.“ Matka se zahihňala jako malá holka a odcupitala zpět k domu.

„Drahá, počkejte. Emily.“ Jeho udýchaný hlas se mi opíral do zad a já se snažila nemyslet na to, co se sluší a nesluší. Nejradši bych se rozeběhla a s posledními záchvěvy světla stanula tam, kde bych tiše vyčkala příchodu mého tajemného stínu. Jenže já jen vzdychnula a zastavila se, vyčkávajíc až se mne opět dotkne, aby mi naznačil, že můžeme pokračovat.

Ucuknula jsem, když se dotkl mého pasu.

„Emily, chtěl bych si s vámi o něčem promluvit a myslím, že nemá cenu na nic čekat. Nyní je ta správná chvíle.“ Rozhlédl se kolem, jako kdyby se ujišťoval, že se matka nevrací. Bylo jasné, že už se nevrátí.

Skousla jsem si nervózně spodní ret, protože vzduch jaksi houstnul a já tušila, co se mi chystá říct.

„Vlastně jsem si už promluvil s vaší matkou a ona souhlasí.“ Bylo to poprvé, co žádal někoho o ruku, byl celý nesvůj, roztěkaný. Hledal ta správná slova a já mu to chtěla ulehčit a říci mu rovnou, že taková slova nejsou. Že se nemusí snažit a uvádět tak do rozpaků nejen mne, ale i sebe.

„Chci vás požádat o ruku. No, vlastně je vše už dohodnuté, ale i tak chci, aby vše bylo tak, jak má být.“ Zaštrachal v kapse a vytáhl malou černou sametovou krabičku. Možná se chvíli rozmýšlel, jestli nemá pokleknout, ale pak se rozhodl, že by už nevstal a tak mi ji jen podal s jakýmsi úšklebkem, asi úsměvem, na tváři.

„Já si vás ale nevezmu.“ Chvíli mi trvalo, než jsem našla svůj hlas a i potom mi přeskakoval a byl tak slabounký, že mě bylo sotva slyšet.

„Cože?“ Jeho nehezká tvář se zvrásnila nepochopením.

„Nechci vás za muže.“ Nedívala jsem se na něj, ale na malou černou věcičku na mé dlani. Pak jsem ruku pozdvihla a podávala mu ji zpět.

Jeho škleb se vrátil a ještě se rozšířil, hrabě vypadal skoro strašidelně. „Ale drahoušku, vždyť jsem vám říkal, že ta žádost je jen formalita.“

Ustoupila jsem o krok dozadu a odhodlaně zavrtěla hlavou. „Ne, nevezmu si vás.“

Konečně jsem v sobě našla dostatek odvahy a pozvedla oči.

„Vy mě asi nechápete, maličká. Tohle není žádná romantika, ale obchod. Vaši ctění rodiče vás asi neinformovali o tom, že jsou až po krk zadluženi a že jsem jejich dlužné úpisy odkoupil od banky a nyní jsem jejich vlastníkem.“ Spokojeně si pohladil přecpané panděro a rukou si otřel opocený vrchní ret.

Nechápala jsem, co to tu na mě zkouší, nebo spíš jsem to pochopit nehodlala. Něco takového by mi přeci otec řekl. Jistě by mi řekl, že se mě chystají prodat jako kus skotu na porážku, jako kus dobytka za cenu více než-li lákavou.

„Ale…“ Nechápavě jsem zavrtěla hlavou.

„Přeci nechcete, aby váš otec skončil ve vězení pro dlužníky a vaše maminka v nějaké zaplivané šicí dílně, kde by od rána do večera dřela, aby ho mohla ze žaláře vykoupit. Vy byste pak skončila v nějakém lepším domě pro pány, nebo možná rovnou na ulici. Hmm.“ Usmál se pro sebe. „Pro mne by to bylo výhodnější, mohl bych si vás kupovat třeba každý večer, kdybych chtěl. Třeba byste si potom mnohem více vážila mé dobrosrdečnosti a galantnosti.“ Hrubě mě chytil za nadloktí a smýknul se mnou na ještě mokrou dřevěnou lavičku.

Měla jsem co dělat, abych nespadla na zem a nesedla si zadkem rovnou do bláta.

„Proč by matka držela za každou cenu dům ve městě? Kdyby měli tak velké finanční potíže, jak mi tu vyprávíte, jistě by dům prodala a vyplatila by banku.“ Mozek mi pracoval na plné obrátky, to jak jsem se snažila vymyslet cokoliv, abych nepropadla panice. Hrůza z toho, že mi říká pravdu a já nebudu mít jinou možnost, než kývnout na jeho nabídku, mne zachvátila a já se cítila, jako by mi dal někdo na hruď ohromný těžký kámen, nemohla jsem dýchat.

„Ten dům už dávno nepatří vaší rodině, Emily. Poslední dvě sezóny mi matka platí nájem, aby jste mohli bydlet v Londýně a aby vám našla vhodného muže. Někoho zajištěného, kdo by se postaral nejen o vás, ale i o vaši rodinu.“

„Lžete!“ Vykřikla jsem a panika mne pohltila celou. „Pak by se jistě dal zastavit statek a nějak…“ Došla mi slova. Ve financích jsem se nevyznala a neměla jsem ani potuchy, v jak těžké situaci se má rodina nachází.

Vstala jsem a bojovně vystrčila bradu vpřed. „K tomu mne nemohou nutit.“ Řekla jsem spíš pro sebe, jenže jaksi nahlas.

„Pak to uděláme postaru. Vezmu si tě tady a teď, a pak už nebudeš mít ani jinou možnost. Budeš zneuctěná a možná těhotná. Pak budeš na kolenou prosit, abych ti navrátil počestnost a vzal tě pod svou střechu.“ Z jeho pohledu čišel chlad a pustý chtíč, to když mě hrubě uchopil za ramena a vší silou mne zatlačil zpět na lavičku.

„Uvidíme, jestli jsi po matince.“ Zachroptěl mi do ucha a já se snažila zaplašit pocit, že vyzvrátím celou večeři.

Škubala jsem sebou a drápala a kopala, jenže byl o pár kilo těžší. Pouhý tlak jeho odporně tlustého těla na mém mi připadal hrozný. Tohle ne, takhle ne. Přeci právě takhle nepřijdu o svou nevinnost. Uprostřed poničené zahrady, na mokré studené trávě a právě s ním.

Konečně jsem vyprostila ruce a s odmítavým výkřikem, zaryla nehty do jeho obličeje. Zařval a trhnul hlavou vzad. Po obou jeho vztekem rudých tvářích se mu táhly hluboké krvavé škrábance.

„Ty malá potvoro.“ Chytil si obličej do dlaní a já se zpod něho vysmekla. Musela jsem popolézt po kolenou, abych měla dostatek prostoru a mohla se postavit na nohy. Kolena se mi podlamovala a kosti se mi strachem měnily v želé. Bylo to jako brodit se po kolena smrdutým močálem a cítit, jak s každým krokem kloužu níž a níž. Jeho ruce mne zachytily, jeho prsty mi silně obtočily kotníky a on mne celou svou vahou povalil do trávy. Hlava mi žuchla do měkkého zeleného polštáře a já cítila, jak mi po celé délce těla vzlíná vlhkost do šatů a nepříjemně mne studí na kůži.

„Já tě dostanu, ty mrcho, a za tohle to nebude ani trochu příjemné.“ Ukázal jednou rukou na svůj obličej, a pak se rozmáchl. Co hodlá udělat mi došlo až ve chvíli, kdy jsem schytala tvrdý políček. Zuby mi scvakly a já si prokousla jazyk.

Jeho oteklé prsty se dostaly pod okraj vyšívaného živůtku, a když trhnul, obnažil tak celý můj hrudník.

V ústech se mi hromadila krev a já se zdráhala ji polknout. Plivla jsem mu ji do tváře, právě když se kochal pohledem na má obnažená ňadra a chlípně se oblizoval.

„Tak ty nedáš pokoj?“ Další rána se už nedala nazvat políčkem, protože byla vedena přímo a pěstí. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem neztratila vědomí hned, jak se jeho ruka dotkla mé čelisti. Díky bohu ho nenapadlo bít mne rovnou do obličeje, jistě by mi zlomil nos.

Probrala jsem se až ve chvíli, kdy se mi snažil vykasat sukni a přebíral se tak nespočetnými hedvábnými spodničkami. Cítila jsem jeho ruce na lýtkách a vnímala, jak je sune výš na kolena a stehna. Vnímala jsem horkost jeho dlaní a bylo mi z toho zle.

„Ne, ne,…“ nezmohla jsem se na víc, než na nesouhlasné šeptání. Chtěla jsem křičet a volat o pomoc, jenže to bylo, jako kdyby mi vzal veškerou sílu. Sílu bojovat, sílu žít.

Uvolnil mi nohy a já zjistila, že pokud se chci z téhle šlamastiky dostat, mám poslední možnost. Jestli tohle zvorám, tak nebude další šance.

Nadzdvihl se, aby se mohl rozepnout a já se vzepřela na loktech a vší silou vykopla koleno vzhůru. Zasáhla jsem ho přímo do rozkroku, což jsem poznala díky jeho překvapenému a bolestnému výrazu. Zatnul zuby, když se kácel vzad, a pak se rozkňučel jako zbitý pes. Skulil se na bok a dlaněmi překrýval to, co se chystal vytáhnout.

Vyškrábala jsem se na čtyři, a pak se vrávoravě postavila, přidržujíc si na hrudi, co mi zbylo ze šatů. Sotva jsem se udržela na nohách, to jak se mi motala hlava, po té šílené ráně do čelisti. Musela jsem se opřít o lavičku a skoro si na ni sednout.

Zhluboka jsem se nadechla a na okamžik zavřela oči. Když jsem prohlédla, stál už taky na nohách a svým tělem mi bránil v útěku. Sice byl ještě nahrbený a jeho chlouba mu celá otekle fialová visela ven z kalhot, ale i tak vypadal dost při sobě, aby mi to vrátil i s úroky. Jeho oči byly najednou velké a podlité krví. Začínalo mi docházet, že budu mít velké štěstí, když mě teď nezabije.

„Ty děvko.“ Zašeptal. Ani on asi nenacházel dost sil, aby křičel.

Postavila jsem se, opírajíc se o dřevěnou podporu pro popínavé růže a narovnala záda. Sice mě to stálo veškeré úsilí, ale pokud mám umřít, tak s hlavou vztyčenou.

Jeho pěst znovu prolétla vzduchem a já uhnula jen na tolik, aby mne netrefil doprostřed obličeje. Klouby jeho ruky se mi zaryly do spánku a já se cítila najednou tak lehká. Nic mne nebolelo, nic jsem necítila, jen jsem padala. Sesunula jsem se k zemi a temenem hlavy narazila na malý kamenný obrubníček, který lemoval všechny zdejší záhonky.

Nad sebou jsem uviděla nebe. Už vyšli hvězdy a svítily teď neuvěřitelně jasně. Jakoby všechny svítily jen pro mne a já je mohla všechny spočítat. Ten nádherný pocit, že na to mám všechen čas světa.

Něco ale bylo špatně, nedokázala jsem přesně říct co. Když jsem dopadla, něco křuplo, něco vzadu na mé hlavě, a nyní jsem cítila, jak cosi teplého a lepkavého vytéká na chladný kámen pode mnou a vpíjí se mi do vlasů.

Ale to bylo jedno, já si dokázala všímat jen té blikající nádhery, které bylo plné nebe. Neubránila jsem se úsměvu a byl to úsměv opravdový a spokojený, byl z hloubi srdce.

Odněkud zdáli se ozvalo zavrčení, a pak někde poblíž cosi žuchnulo. Jeden jediný výkřik, spíš zakvílení, jen sotva hlasité natolik, aby upoutalo něčí pozornost. Prapodivné trhavé zvuky se střídaly se skřípěním a praskáním a najednou bylo ticho. Úplné ticho. Ani cvrček se neozval. Takové ticho musí být snad jen v hrobě. Možná to je ono, možná právě umírám.

Něčí ruce mne něžně a opatrně nadzdvihly. Ten dotyk byl tak uklidňující, tolik známý.

„Richarde.“ Zašeptala jsem z posledních sil. Jen jediné mi bylo líto, neviděla jsem jeho tvář. Mé oči byly slepé. Najednou už nebyly ani hvězdy, ani svět kolem, jen černota. Prázdná, mrazivá a neproniknutelná černota.

„Emily, promiň. Promiň mi, že jsem nepřišel dřív.“ Ten hlas, ten krásný smutný hlas zněl někde uvnitř mé hlavy. Byl jako slabá nitka, které jsem se vyděšeně držela, abych nespadla do té rozlehlé propasti smrti. Jeho hlas a dotyk jeho těla. Nesl mne v náručí a já vnímala tlukot jeho srdce. Cítila jsem to na tváři jako záchvěvy motýlích křídel, slabě, ale přeci. Pokud umírám, chci umřít v jeho náručí, pokud umírám, chci, aby on byl tím andělem, který mne převede na druhý břeh.

Nestojím o život, co mi jen přinesl hezkého? Nestojím o rodinu, když mne zaprodala tomu násilníkovi. Nestojím o nic, pokud nebude on se mnou, už navždy.

Bylo to jako záblesk jasného světla, který na malinkatý okamžik prozářil temnotu. Je už pozdě? Je pozdě mu říct, že ho celou svou bytostí miluji a že chci být jen s ním. Že nelpím na životě, pokud on mi nebude stát po boku. Rozhodnutí padlo, ale je pozdě.

Cítila jsem ho čím dál slaběji, chtěla jsem křičet, prokřičet se z té tmy ven a nechat se chlácholit v bezpečí jeho náruče. Má ústa však zůstala němá, pro okolní svět jsem byla jen maso. Nehybné tělo, bez duše, bez života.

Bojovala jsem za každý nádech, snažila se vehnat do plic alespoň trochu vzduchu, takhle to přeci nesmí skončit. Pohádky přeci mívají i hezké konce.