Moonlight shadow

Raziel svižně překonal vzdálenost mezi našimi pokoji. Slyšela jsem ho. Tiše zaklepal na dveře, protože jsem mu stále neodpovídala, vzal za kliku a otevřel si. Stále jsem byla schovaná pod peřinou a snažila se předstírat, že ještě spím. Odkašlal si, jako by na sebe musel upozorňovat…

Rádoby rozespale jsem se vyhrabala z deky. Byl to nejhorší herecký výkon, který jsem kdy předvedla. „Co tu děláš?“ Poťouchle se usmíval a v očích mu tančily ďábelské ohníčky. „Na to samé jsem se chtěl zeptat, než si za sebou zabouchla dveře a utekla mi,“ jeho tón na rozdíl od tváře nebyl jiskrný. Stále si mnou nebyl jistý. Co mě odnesl z hladomorny, nepromluvila jsem na něj. Mlčky jsem přecházela všechnu jeho snahu. Krmil mě výsadně svou vlastní krví, protože byla silnější než cokoliv jiného, před svítáním mi dlouhé hodiny četl knihy, vyprávěl mi, co nového se děje v jeho zemi a nejednou vyčerpáním usnul na sofa vedle mé postele.

„To jsem nebyla já,“ špitla jsem a jeho úsměv se rozšířil. „Nejspíš mi tedy uniklo, že mám na zámku ještě jednoho polovičního anděla…“ tvářil se zadumaně a aby svým slovům přidal na váze, podrbal se ve vousech.  „Zřejmě to budu muset prověřit, co myslíš?“ zeptal se s jedním obočím mírně zvednutým. „Ano, ano přesně tak,“ horlivě jsem mu přikyvovala a připadala si jako naprostý idiot. Nastalo trapné ticho.

„Včera si nepřišel,“ vytkla jsem mu sotva slyšitelně. „Měl jsem spoustu práce, smím?“ ukázal na sofa, jestli mu dovolím se posadit. Poprvé počkal na mou reakci. Nepatrně jsem přikývla. „Omlouvám se, ale tví příbuzní z druhé strany,“ kývl k obloze, „mi dávají docela zabrat…“ odmlčel se. „Ale tím tě nebudu zatěžovat, jak se cítíš?“

„Nemohla jsem bez tvého hlasu usnout,“ nevím proč jsem mu to vlastně řekla, ale to náhlé nutkání se nedalo překonat. Raziel se rychle přesunul k mé posteli, poklekl vedle ní, vzal mou ruku do svých dlaní a něžně mě políbil na její hřbet. Dlouze jsme si hleděli do očí. Opět jsem pocítila touhu dotknout se jeho tváře, nebránila jsem jí, už ne. Překonala jsem svůj strach. Přivinul se do mé dlaně a slastně zavřel oči. „Pomalu jsem ztrácel víru,“ zašeptal, zněl šťastně. „Je mi to líto, má paní…“ chtěl opět poprosit o odpuštění, ale já mu položila prst přes rty… „Nechci se k tomu vracet,“ s odpornou vzpomínkou na tu podzemní téměř hrobku se mi hrdlo stáhlo přidušeným pláčem. Mlčky přikývl. Snad se mi to jen zdálo, ale měla jsem dojem, že se v jeho očích diamantovým zábleskem zaleskly slzy.

Posadila jsem se a přitáhla opasek na župánku. Nutně jsme potřebovali změnit téma. „Co budeme dělat? V tomhle pokoji jsem strávila příliš mnoho času, než abych tu vydržela byť jen hodinu déle.“ „Cokoliv si má paní bude přát,“ sklonil hlavu a přiložil sevřenou pěst k srdci na důkaz své oddanosti. „Chtěla bych se bavit, tančit a lovit,“ poslední slovo jsem vydechla téměř s posvátnou úctou.

Bez otálení zavolal služku, aby mi pomohla vybrat šaty a obléci je. Vůbec jsem nechápala, kdy to Raziel zařídil, ale celá moje skříň byla plná těch nejkrásnějších šatů, jaké jsem kdy spatřila. Z jejich bohatého zdobení a barevných odlesků různých látek až přecházel zrak. „Ty jsou krásné,“ vytáhla jsem první šaty v barvě půlnoční oblohy. „Ne, vezmu si tyhle,“ podala jsem služebné jedny úplně zlaté. A pak mé oči spočinuly na těch úplně posledních, jejichž světle zelenkavá barva s modravým nádechem až neuvěřitelně připomínala Razielovy oči.

Elena pečlivě utáhla můj korzet. Poupravila skládání sukně a sepnula mi vlasy do snadného a zároveň zajímavého účesu. „Děkuji,“ cítila jsem se skvěle. Mé propadlé tváře už se trochu zakulatily, takže jsem s konečným výsledkem svého vzezření byla spokojená. Připadala jsem si hezká. Vyšla jsem z pokoje a šaty při každém kroku tiše zašustily, ráda jsem  naslouchala symfonii, znamenala luxus, moc a bohatství.

Zatavila jsem své kroky u královské komnaty. Než jsem stačila zaklepat i on vyšel na chodbu. Byl oděn do stejné barvy jako já. Oněměle na mě zíral. „Doufal jsem, že si vezmeš právě tyto,“ potěšeně se usmál a nabídl mi rámě. „Venku na nás čeká kočár, jedeme na slavnost k hraběti z vedlejšího panství. Jeho dcera se dnes vdala a mi jsme zváni. Musím podotknout, že to děvče je k nakousnutí,“ spiklenecky na mě mrknul. Zavěsila jsem se do nabízeného rámě a pyšně kráčela po boku Nejvyššího.

Všichni do jednoho se nám hluboce klaněli, na to bych si rychle zvykla. To by ovšem nesměla zemi sužovat svatá válka.

Kočár vyrazil po kamenité cestě. Koně se řítili ku předu s větrem o závod. Brzy jsme překonali hranice sousedního panství. Hustý les se v té rychlosti měnil jen v tmavozelenou šmouhu. „Za chvíli budeme na místě,“ upozornil kočí. Prásknutí biče se rozlehlo po okolí.

Na úzkou cestu se čtyřspřeží sotva vešlo. Koně začali nervózně odfrkávat. Cítila jsem jejich napětí. Zřejmě se k nám blížilo něco, co se jim vůbec nelíbilo. Najednou se všichni čtyři jako na povel zastavili. Nepříjemně to s námi škublo a Raz se zamračil. „Tohle se mi nelíbí, zůstaň uvnitř,“ poručil a vyklouzl do tmy. „Co se děje?“ zeptal se, ale odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Přes celou šířku naší stezky ležel povalený strom.
„Dnes jsem tudy procházel a žádná překážka tu nebyla,“ podotkl Malcolm překvapeně.

Seděla jsem na lavici a okýnkem vyhlížela ven. „Stalo se něco?“ Raziel zavětřil a v jeho očích se zablesklo. „Je to past!“ zařval, v mžiku stál přede mnou a odklopil své sedadlo. V dutém prostoru se nacházelo několik mečů, dýk i samostřílů. Rychle si připnul pás s dvěmi meči kolem pasu a další dva si vzal do ruky.

Kočár se otřásal, anděl seskočil se střechy a postavil se čelem k mému doprovodu. „Už se mi po tobě skoro stýskalo Razieli,“ i přes ironický podtón jsem poznala Gabrielův hluboký hlas. „Dnes nemám čas ani náladu na tvoje hraní. Jsme očekáváni,“ upír výstražně pozvedl svou zbraň a namířil ji na andělův krk.

I já jsem si vytáhla dva meče, které mi přesně padly do ruky a postavila jsem se svým “lidem“ po boku. „Vida, vida, koho to tu máme,“ ušklíbl se na mě Gabriel. „Nedělej jako bys o to nevěděl předem, přiznej, že jsi tu hlavně kvůli mně,“ sykla jsem pevně přesvědčená o pravdě svých slov. „Pak ses tedy nezmýlila,“ procedil skrz zuby. „Polož to Sero, přece si nechceš ublížit,“ poučoval mě a znovu mě přejel tím svým vše vědomým výrazem, který mi začínal lézt na nervy.

Protočila jsem zápěstí, ostří prosvištělo vzduchem. „Je pravda, že už jsem to dlouho nedržela v ruce,“ se zájmem jsem si prohlídla rytiny na čepeli, „ale tohle se nezapomíná,“ napodobila jsem Razielův postoj.

„Stavíš se na špatnou stranu Sereno, poslali mě proto, abys nevyváděla hlouposti. Nechápu, proč se za tebe Met neustále přimlouvá, ale prosil mě, abych tě dnes zastavil, když on sám nemůže. Nechce, aby ses stala vrahem, což mimochodem stejně jsi,“ z každého jeho slova čišel odpor, musel se asi hodně přemáhat, aby rovnou nesáhl po své zbrani.

„Nevím, proč by se o mě měl  Metatron starat, když …“ ztěžka jsem polkla ve snaze se vyhnout uzavřenému tématu, „má určitě zprávy o tom, co se stalo.“ „Možná proto, že je díky tvému stvořiteli teď tak trochu mrtvý a do letního slunovratu je pro něj cesta zpět na zem uzavřená.“ Tou větou mi sebral vítr z plachet a má pozvednutá ruka volně klesla podél těla.

Kovové ostří zacinkalo, jak mi jílec vyklouzl z ruky. Marcellus zabil Meta? Mým tělem jako blesk projela panická hrůza, jestli je v pořádku. O Meta jsem si samozřejmě starosti nedělala, sama jsem ho celkem před nedávnem zabila a krom toho, že říkal, že to bolí, vypadal více než dobře.

Ale můj stvořitel nevládl nesmrtelnosti. Viděla jsem ho po jednom boji s Nebeskou armádou, tenkrát to málem nepřežil, co když potřebuje pomoc? Věřila jsem, že mi na něm již nesejde, ale tváří v tvář těmto novým skutečnostem mě zaplavil strach o jeho život. Pokud měl zemřít něčí rukou, mělo to být mojí…

Razielova otázka trefila do černého. Chvíli jsem ho zcela zbytečně podezírala, jestli mi v nestřežené chvíli nenahlédl do mysli. „Je můj bratr v pořádku?“ Gabriel jen mlčky pokrčil rameny. „Je můj bratr v pořádku?“ do jeho hlasu se vkrádala netrpělivost. Trochu pohnul zápěstím a špička čepele se opřela andělovi o bradu.

Dvěma prsty odstrčil meč stranou a samolibě se usmál. „Od kdy se tak zajímáš o blaho své rodiny Razieli? Vůbec spolu nevycházíte, tak proč by tě to mělo vzrušovat?“ Z hrdla mi uniklo rozčilené zavrčení. „To, že mě bratr nenávidí, neznamená, že k němu nechovám úctu jako k Vévodovi. Je to jeden z mých nejschopnějších lidí. Tak co s ním je?“

„Tahle návštěva je jen varováním Razieli, přestaňte zabíjet a tím myslím všechny tvé zrůdy a nejen ty ve tvé zemi. Jinak se do toho budu muset vložit se všemi svými muži a ty budeš první, po kom půjdeme.  A podle toho co vím, byl Marcellus vážně zraněn.“ Dvakrát mávl křídli, odrazil se od země a zmizel na temné noční obloze.

Vyděšeně jsem se podívala na svého průvodce. V očích mě pálily slzy. Vzala jsem Razielovu tvář do svých rukou a přitáhla si ji blíže k sobě. „Musím se vrátit domů,“ zašeptala jsem. „Domů,“ vydechl zklamaně.

„Malcolme, odpřáhni dva hřebce, vracíme se na zámek, až si poradíš s tím stromem a najdeš vhodný prostor, otoč kočár, ať se pak postarají se o koně.“ Jeho pohled se vrátil ke mně. „Zvládneš to bez sedla?“ Radostně jsem mu skočila kolem krku. „Děkuju.“ „Jestli se mi nevrátíš, přijedu si pro tebe sám.“ Naše rty se k sobě dostaly příliš blízko…

„Slib mi, že se vrátíš,“ špitl naléhavě. Jeho sladký dech mi ovanul tvář. Chytil mě rukama kolem pasu. Přitiskl mé rozechvělé tělo na své. Poté mě začal líbat. Hladově a nenasytně se dobýval do mých úst a já mu polibky opětovala s takovou vášní, až jsem se zranila o jeho špičáky. Ze spodního rtu mi vytekla malá kapička krve, na kterou Raziel zareagoval a nečekaně rychle. Vtáhl můj ret mezi své a jazykem jemně přejel tu drobnou ranku. „Slibuji, že se vrátím.“

Vyhoupl mě na hřbet koně. Tryskem jsme vyrazili na zpáteční cestu…