Moonlight shadow

Klečela jsem na zemi a on proti mně, jeho zápěstí pevně přitisknuté u pootevřených rtů a hladově jsem hltala jeho krev, jež mi začala navracet ztracenou sílu. Po tváři se mi stále valily proudy slzí. Nenáviděla jsem se za to, že jsem podlehla, nenáviděla jsem jeho za to, že mě mučil. Druhou rukou mě pohladil po vlasech a já sebou nevědomky trhla, stále jsem byla vystrašeným zvířátkem, kterému se jen pozvolna vracela duševní rovnováha. „Jen klid, už je dobře,“ špitl a pomalu odtáhl svou ruku, abych přestala pít.

Stáhla jsem se zpět do svého rohu, ale on přistoupil ke mně. Nedbaje tichého, varovného vrčení, podsunul své paže pod mé zkřehlé tělo a zvedl si mě do náruče. Odvrátila jsem hlavu od jeho tváře. Odnášel mě z páchnoucího sklepení pryč. Dušička se mi radostí zatetelila, ale stále jsem nevěděla, co má v úmyslu. „Prosím, už mi neubližuj,“ pípla jsem a znovu se pustila do tichého pláče. „Ššš,“ utěšoval mě svým hlasem, jeho magie do mě proudila v místech, kde se dotýkal mé kůže, konejšila mě, hladila a pevně držela ve své něžné náruči.

Celý zámek byl jen spoře osvětlen, a přesto mě neposedné plameny svíček pálily v očích. Raziel mě donesl do luxusně vypadajícího pokoje, kde panovala naprostá tma. Čekala tam služebná, která bez otálení otevřela dveře do další místnosti, do koupelny s vanou napuštěnou horkou vodou a voňavými oleji.

„Odejdi,“ sykl na služku a opatrně mě postavil na zem. „Dokážeš stát?“ jeho starostlivý tón mě téměř dojímal. Mlčky jsem přikývla a postavila se na rozechvělé nohy. Pomalu a velmi něžně mi rozvazoval složité šněrování mých špinavých, nevábně vonících šatů. Neprotestovala jsem. Plně jsem se oddala jeho péči. Svlékl mne donaha a znovu vzal do náruče, aby mě následně ponořil do vody. Mé tělo reagovalo okamžitě. Promrzlé klouby a bolavé svaly se začaly zahřívat a uvolňovat, ale místo úlevy jsem pocítila jen další bolest, to mě pomalu opouštěla odevzdaná otupělost. Voda se zabarvila do růžového odstínu a já si až nyní všimla hlubokých odřenin od kovových pout.

„Až se umyješ, tak zavolej, budu vedle,“ špitl Raziel a něžně mě pohladil po tváři. Následovala další ostrá bolest. Zřejmě jsem měla obličej celý opuchlý od políčku, který mi uštědřil a druhou stranu od toho, jak jsem narazila na hrubou zeď. Ponořila jsem se pod vodu a užívala si jejího horkého objetí.

Myslela jsem, že dokážu sama vylézt a zabalit se do osušky, ale zmýlila jsem se. Nechápala jsem, jestli se můj pán a vládce vyžívá v tom, že jsem neschopná jediného pohybu a přináší mu zvrácené potěšení to, že jsem plně závislá na jeho pomoci, nebo jestli za tím je něco víc…

„Razieli, prosím…,“ špitla jsem a v tom samém okamžiku už stál vedle vany. Opatrně mě vyzvedl a zabalil do osušky. Odnesl mě zpět do vedlejšího pokoje a položil do mohutných načechraných polštářů. Lehl si vedle mě a znovu mi nabídl své zápěstí. Otočila jsem se na bok a zadívala se do jeho azurových očí. „Proč?“ musela jsem se zeptat, zjistit, co se vlastně stalo, kdy nastal ten zlom a já dostala milost. Pak jsem si uvědomila, že od chvíle, kdy jsem se zhroutila, se ani jednou nepokusil proniknout do mojí mysli.

„Ach Sero, ty hlupáčku,“ vzdychl a zadíval se hluboko do mých očí. Pomalu, po milimetrech se ke mně nakláněl, až se jeho rty letmo dotkly těch mých. „Tolik jsem se o tebe bál, byl jsem šílený strachy, že raději zvolíš smrt, než abys to vzdala.“ Nechápavě jsem na něho vytřeštila oči. „Střet našich mocí byl cítit na míle daleko. Nemohl jsem tvou opovážlivost přejít bez trestu zvlášť, když to cítila polovina mé země,“ odmlčel se. „Je velmi těžké být dobrým a spravedlivým králem a zároveň milujícím mužem…,“ víc už k tomu neřekl, pochopila jsem.

„Napij se, potřebuješ se zotavit,“ opět mi podstrčil své zápěstí. Nečekala jsem na další pobízení a nechala své špičáky protrhnout jeho kůži. Pila jsem pomalu, vychutnávaje si každý doušek. Nikdy jsem nepoznala nic tak intenzivního.

Souzněli jsme, už to nebyl ona a já. Karmínová tekutina proudící skrze něj do mě, nás spojila v jednu bytost. Jeho vzpomínky teď patřily i mě.

…Pln očekávání přešlapoval v přijímací hale a netrpělivě vyhlížel příjezd mého kočáru. Dočkal se, dveře tiše vrzly a já stanula na prahu jeho domova. Okamžitě ho poškádlil doprovod mého sladce nahořklého pachu. Vnímal ho naprosto stejně jako já. Neodpuzovala ho, ba naopak. Byl to můj osobitý parfém, dokonale vyvážená vůně nebezpečí a nevinnosti, která ho dráždila. Je pravdou, že nakrčil nos, ale jen proto, aby se mohl zhluboka nadechnout a plnit si plíce vůní, která mu zamotala hlavu.

Hrubé a neurvalé chování k mé maličkosti vyvolal náhlý a nečekaný příval citu, který jsem v něm probudila. Zároveň s ním, jsem v něm zažehla nový, dosud nepoznaný vjem, tak drásající až se zalekl. Zloba, vztek a zuřivost ho naplnily při představě, že mě ve své náruči mohl držet někdo jiný a jemu to bylo dosud odepřeno. Představa, že se mých rtů dotýkal Marcellus, ho spalovala živým plamenem. Rozhodl se za jakoukoliv cenu proniknout do mé mysli, aby zjistil, jestli svého stvořitele miluji, nebo není-li v mém okolí jiný muž, kterému bych projevovala svou náklonnost. Zavalila ho zuřivá touha po vědění, která neprodyšně zakalila jeho jasnou mysl. Nebyla to zloba na mě, jak jsem se mylně domnívala, ale na muže v mém okolí, předem odsouzené ke smrti. Žárlil.

Následný nápor hrdosti a pýchy, že jsem mu tak statečně čelila, vystřídal žal a utrpení. Srdce drásající bolest z vědomí, že mě nemůže nepotrestat. Generál jeho armády byl přesvědčen o tom, že by mě měl Raziel použít jako odstrašující příklad. Požadoval, aby mi byly vytrženy špičáky a já byla odsouzena k záhubě. Raziel doufal, že mým uvrhnutím do hladomorny, jak bylo to odporné místo nazýváno, mě vlastně zachrání. Jenže ho nenapadlo, že má vlastní hrdost bude tím největším oříškem.

Den po dni byl nucen pozorovat, jak se ze mě vytrácí lidství. Snažil se mě oblomit všemi možnými i nemožnými způsoby. A ten políček … jeho zoufalé snažení o mou záchranu jen přeteklo pomyslný kalich trpělivosti. Nechtěně dal průchod zlobě, kterou vůči mně cítil, protože jsem se dobrovolně řítila do náruče jisté smrti.

Úleva nad tím, že jsem se konečně nechala oblomit, byla nepopsatelná. Vytryskla v něm jako pramen čirého štěstí. Vytěsnil z mysli veškeré své povinnosti vůči své zemi. Nezáleželo mu už na ničem jiném než na mě. Jeho generálové, jeho lid, celé království šli stranou. Nepřemýšlel nad tím, jak se má rozhodovat král, přemýšlel nad tím, jak se zachoval jako hlupák, který téměř zabil lásku….

„Dokážeš mi někdy odpustit?“ čekal ode mě odpověď, kterou jsem sama neznala. Byla jsem zmatená a dumala nad tím, kdo koho vlastně zlomil… „Chápu,“ pronesl klidně a odešel. Obklopilo mě příjemné, ničím nerušené ticho.

Další dny jsem strávila poleháváním v posteli. Ztracená síla se mi i přes Razielovo horlivé snažení vracela velmi pozvolna. Pozornost, kterou mi všichni věnovali, mě unavovala a já se z věčného nicnedělání začala nudit.

Venku nastal první teplý den tohoto roku, slunce zářilo na vymetené obloze a v zámečku panoval naprostý klid. Přehodila jsem přes sebe lehký župánek a pevně utáhla pásek. Opatrně jsem nakoukla do liduprázdné chodby a začala prozkoumávat zákoutí tohoto sídla s nekonečnými možnostmi. Vybavení ve většině pokojů se shodovalo, některé byly dokonce úplně pusté, bez jediného kousku nábytku.

Poslední pokoj na konci chodby mě ohromil. Jeho masivní vybavení odpovídalo tomu, že právě tam odpočívá panovník. Velká postel zabírala téměř polovinu prostoru, nikdo v ní neležel. Nesměle jsem vklouzla dovnitř. Na stěně, kterou mi předtím zakrývaly dveře, stála knihovna s nesčetným počtem titulů. Připomínalo mi to Marcellův pokoj. Tihle bratři si byli zřejmě více podobní, než tušili. V pravém rohu stála dvě kožená křesla a pracovní stolek. Neslyšným, kočičím krokem jsem místnost přeběhla a obdivně dlaní přejela hřbety několika opravdu starých spisů. Hledala jsem něco lehkého pro pobavení, ale většina byla celkem nezajímavá. Až jsem narazila na knihu Božská komedie. Vytáhla jsem jí z regálu a otočila jsem se k příhodně připravenému posezení.

V ten okamžik by se ve mně krve nedořezal. Na na křesle otočeném zády ke dveřím seděl Raziel. Po prvotním šoku, jsem si všimla jeho zvláštního zkroucení a koutky úst se mi stočily do úsměvu.

Nohy měl podložené taburetkou, napůl ležel, jedna ruka mu volně visela podél křesla a druhou měl položenou v klíně na nějaké knize. Spokojeně oddechoval. Ústa měl mírně pootevřená a skomírající plameny v krbu se odrážely od jeho prodloužených špičáků. Utrápený výraz vepsaný ve tváři dosvědčoval, že na svých bedrech nese zodpovědnost celého našeho světa. Sedla jsem si vedle něj na zem a pečlivě zkoumala jeho mužné rysy. Poprvé po dlouhé době jsem necítila odpor. Připadal mi stejně milý jako při prvním setkání. Ruka se mi rozechvěle zastavila v polovině pohybu. Stěží jsem potlačila nutkání pohladit tmavé vousy kopírující ostře řezané lícní kosti.

Pár hodin jsem strávila tím, že jsem na něj zírala a snažila se přijít na to, co k němu vlastně cítím. Veškerá nenávist už ze mě opadla, spíš jsem si připadala prázdná. Ti, na které jsem nejvíc spoléhala, mě nechali napospas mému osudu. Metatrona jsem neviděla měsíce a vlastně mi to bylo jedno, vykašlal se na mě, když jsem jeho pomoc nejvíc potřebovala. Vůbec jsem si nedokázala vybavit, jak vypadá a Marcellus? Ten pro mě neznamenal víc, než dávnou historii. Jediného muže, který o mě jevil zájem, bych měla zatratit, ale já… pomalu propadala kouzlu jeho osobnosti.

Sluneční paprsky se vytrácely za obzorem. Měsíc převzal vládu nad oblohou a všichni se pomalu probouzeli k životu. Cítila jsem je. Raziel sebou mírně trhl. Jeho pohyb mě tak vyděsil, že jsem upustila Danteho dílo a utekla. Hlasitě jsem za sebou zabouchla dveře a běžela do svého pokoje. „Je tu někdo?“ jeho zmatená otázka se nočním tichem hnala za mnou. Připadala jsem si jako zloděj chycený při činu a to jsem nic neprovedla.

Skočila jsem zpět do postele a přehodila přes sebe deku, ve snaze se ukrýt. Jistě si právě všiml knihy ležící na zemi. Dokázala jsem si živě představit, jak ji něžně pohladí po hřbetě, než ji uloží na přesně stanovené místo. Při tom obraze se mi zatajil dech. Určitě už ho v nose zašimrala moje nezaměnitelná vůně. Pravděpodobně vůbec nepochyboval, kdo ho navštívil, i přesto jsem byla pevně odhodlaná všechno popřít.