Moonlight shadow

Opatrně jsem zamžourala do tmy, která mě odklopovala svým neprodyšným závojem. Marně jsem se snažila zaostřit, neviděla jsem ani na špičku svého nosu. Měla bych vidět, jsem přeci noční tvor, tak proč? Chtěla jsem si promnout oči, ale něco mě v tom zastavilo. Těžké kované okovy na mých zápěstí strhly mé ruce zpět. Vyděšeně jsem se rozhlížela kolem sebe, a čím víc jsem se soustředila, tím víc mě třeštila hlava.

V zámku dveří zarachotil klíč a místnost naplnilo mihotavé světlo svíček. „Tak ses konečně probudila?“ přesto, že jsem stále ještě nedokázala rozeznávat tváře, podle hlasu mi okamžitě došlo, že za mnou přišel náš vládce. Zprudka jsem se postavila, jenže vlastní nohy mě zradili a skácela jsem se zpět na kamennou podlahu. Raziel se škodolibě pousmál. „Měla by ses šetřit, byla jsi mimo skoro pět dní.“ Řetězy tiše zarachotily, jak jsem se posunula ke zdi, abych získala alespoň nějakou oporu a pokusila se vstát. Kolena se mi chvěla a skoro celou vahou jsem se opírala o stěnu, ale dokázala jsem stát vzpřímeně. Neústupně jsem mu hleděla do očí.

„Tvá hrdost je opravdu obdivuhodná maličká,“ při tom oslovení jsem nesouhlasně zasyčela, ale on se nenechal přerušovat. „Jenže zapomínáš, s kým máš tu čest Sero,“ smyčka jeho moci se kolem mě nepříjemně utahovala a já neměla sílu se bránit. „Je mi jedno, jestli jsi napůl upír, napůl anděl, nezajímá mě tvůj původ, vyžaduji od tebe úctu jako od kohokoliv jiného. Jen proto, že si zatracený kříženec nemáš právo se mi vzpouzet,“ z jeho slov čišelo opovržení. „Ale myslím, že teď budeš mít dost času o tom přemýšlet. Dost času než mě napadne vhodný trest pro někoho jako ty. A propó, máš žízeň?“ odmlčel se. „Zvykej si!“ s těmito slovy se za ním opět zabouchly dveře, já se sesunula k zemi.

Nikdo se mnou nikdy nejednal takovým způsobem. Vždy jsem si dokázala prosadit svou. Má magie mě dosud nezradila, tentokrát jsem si však ukousla příliš velké sousto. Co mě to jen napadlo? Raziel je přeci První, měla jsem počítat s tím, že na něho má moc stačit nebude. A teď? Nebyl jsem vůbec nic. Razielova síla se o mě neustále otírala, hlídala mě, abych nemohla ovlivnit mysl své stráže, nebyla jsem víc než obyčejný člověk.

Po tvářích se mi rozběhly slané pramínky slzí. Naplnilo mě zoufalství. Jako když se napouští vana. Jeho hladina se rychle zvedala od konečků prstů, ke kolenům a pořád výš a výš, dokud se mi nepřevalilo přes vějíř řas. Schoulila jsem na podlaze do malého klubíčka a oddávala se pláči. V naději, že slzy odplaví všechnu tu hořkost, kterou ve mně Raziel zanechal, ale nepomáhalo to. Brečela jsem a brečela, dokud mě nepohltila sametová náruč spánku.

Nevím, kolik dní uběhlo ode dne, kdy jsem se vzepřela Razielově moci. Nevím, jestli venku panoval slunný den nebo temná noc. Nevnímala jsem nic. Vše kolem mě se slévalo. Nedokázala jsem rozeznávat tváře ani hlasy. Jediný vjemem, který jsem byla schopna chápat, byla má žízeň a Jeho hlas.

Jen podle jeho návštěv jsem si někde v hloubi své duše udržovala vzdálené povědomí o čase. Jistě uběhlo dalších pár dní né-li týdnů od doby, kdy jsem dokázala rozeznat, že za mnou chodí přibližně ve stejnou dobu. Ale v té malé zatuchlé kobce s řetězy na rukou jsem pomalu přicházela o zdravý rozum. Ani nevím, kolikrát jsem se schoulila do rohu svého vězení a prosila Meta, aby mě odtamtud dostal, kolikrát jsem proklínala Marcella a házela všechnu vinu na něj. Z mých vzpomínek se ale stávaly jen drobné, neúplné útržky představující pouze ten blahodárný pocit, když jsem se zakousla do své první oběti. Již nějaký čas jsem si nedokázala udržet lidskou tvář a stále více jsem propadala své démoní stránce. Ztrácela jsem samu sebe. Raziel se snažil mě zlomit, ale já si slíbila, že se mu to nepodaří.

Klíče v zámku opět zachrastily, opravdu už uběhl celý den? Skrčila jsem se do rohu a tiše vrčela. Divoké zvíře chycené v kleci sužované čirou hrůzou z toho, co přijde, přesně tak jsem se cítila, jenže i ta nezkrocená šelma dostane na rozdíl ode mě nažrat. Ale tentokrát jsem vycítila jistou změnu. Raziel nepromluvil, jen vešel dovnitř, stráži poručil, aby zůstala venku a zavřel za sebou. Sedl si na chladnou podlahu a zády se opřel o masivní dveře.

„Stále tak pevně přesvědčená o svém právu? Stále rozhodnutá mi odporovat?“ pohled jeho světle modrých očí mě hypnotizoval. Bezděčně jsem po čtyřech přelezla k němu a nechala se hladit po tváři, přesto mi hrudí stále vibrovalo tiché vrčení. „I ta nejsilnější šelma se jednou nechá zlomit pro kus žvance,“ zašeptal potěšeně. Nevím jestli jsem si ještě dokázala uvědomit význam jeho slov, nebo mě prostě popudil jeho jízlivý tón, ale to milé lísající se kotě se změnilo v dravce. Bez rozmyslu jsem zaútočila, nepřipouštěje si svou slabost. Přesto, že mě řetězy zastavily v polovině mého pohybu, povedlo se mi špičákem protrhnout jeho vcelku pevnou kůži, z ranky se okamžitě vyřinul pramínek krve. Vonící, vábící, lákavá, horká tekutina mi hučela v hlavě a já neslyšela nic, než jak mu stéká po kůži, zachycuje se o jednotlivé chloupky na jeho ruce a dál si razí svou cestu k zemi. Z toho tranzu mě však vytrhl hrubý políček, který mi přistál na tváři. Raziel mě udeřil s takovou silou, že mě odhodil na zeď po mém boku. Bolestivý náraz do zdi mě na chvilku vyrval z mého šílenství po krvi.
„Přestaň odporovat. Dobrovolně mi nabídni svou mysl a dostaneš tolik krve, kolik jen budeš chtít,“ jeho nabídka se stále opakovala a já neúnavně odmítala. „Nikdy,“ zavrčela jsem, můj hlas zněl cize, hrubě to jak mě pálilo v krku, v ústech jsem měla tak sucho, že se mi to stěží povedlo zašeptat. „Pro svou hrdost raději zemřeš?“

Ještě se mnou neskončil. Postavil se na dva kroky ode mne, s okovy jsem blíž nemohla. Provokativně se kousl do zápěstí a krvácející ránu mi podsunul přímo pod nos. Znovu mě ovládl můj predátor. Jen tiše, bolestivě zakňučel a odvrátil hlavu. To vábení krve, ach, ta její vůně… „Odejdi, prosím,“ zakňourala jsem. Raziel se ani nepohnul. „Podívej se na mě Sero,“ byl to rozkaz, povel podtržený jeho mocí, které jsem neměla sílu odolat.

Bojovně jsem pozvedla tvář a hleděla mu přímo do očí. Naklonil se až ke mně, jeho rty se téměř dotýkaly mého ušního lalůčku, když mi jeho podmanivý hlas začal našeptávat, abych se napila. „Napij se mé dítě,“ jeho moc se mi líně převalovala po kůži, téměř jsem cítila, jak mě postrkuje k nastavenému zápěstí. „Ne, prosím, já … já nechci, nemůžu,“ zaplavila mě nová vlna zoufalství, rychle ve strachu ze sebe samé jsem ustoupila o několik kroků zpět. „Razieli prosím, odejdi.“ Místo odpovědi jsem se dočkala jen zuřivého zavrčení, otočil se na patě a prudce za sebou práskl dveřmi.

Na zemi, přesně v místě kde stál, jsem ji cítila. Viděla jsem tu drobnou kapku, která se mu skutálela po zápěstí a dopadla rovnou do slámy na podlaze. Klekla jsem před, pro mě téměř posvátné místo a opatrně ze země olízla to nic, které po sobě zanechal. Na jednu jedinou vteřinu, možná jen na zlomek se mi zostřily všechny mé smysly a já prozřela. Neměla jsem jiné možnosti než se podřídit a dovolit mu nahlédnout do mého nitra nebo se oddat zdlouhavé bolestivé smrti a já nechtěla umřít.

Další den se celá situace opakovala, opět mě přišel mučit, opět mi nabízel svou vlastní drahocennou krev. Klečela jsem na zemi, prosila ho, aby mě nechal a zároveň si nepřála, než aby své zápěstí přisunul blíže k mým vyprahlým rtům. Z pohublých rukou jsem si stáhla železná pouta a přitáhla si krvácející ránu blíž. Jeho hlas mi hrál rajkou hudbou, když mě pobízel, abych své trápení již neprodlužovala. Přisála jsem k němu své rty a dopřála si první doušek, téměř ve stejném okamžiku se mi po tváři rozběhly slzy. Zradila jsem sama sebe, své odhodlání odolat. Nechala jsem se zlomit…