Moonlight shadow

Sotva se mi Metatron ztratil z očí, Rachel nesměle zaťukala na dveře, chtěla mi oznámit, že kočár je již připraven. Sešla jsem tedy z prvního poschodí. Přála jsem si, aby mě má komorná doprovázela na Razielův hrad, ale strach, který se jí při té myšlence odrážel v očích, mě přesvědčil, abych ji dovolila zůstat. Sympatický kočí, při prvním pohledu na něj jsem pochopila, že není člověk, mi bez zaváhání otevřel dveře a pomohl nastoupit. Byl jedním z Razielových mužů. Po městečku se brzy rozneslo, že mám v plánu našeho nejvyššího vladaře navštívit, proto pro mě nechal poslat. Na dveřích kočáru se pyšně leskl jeho rodový znak, znak, který jsem přijala za vlastní poté, co se mne ujal Marcellus.

Cesta netrvala dlouho, aspoň mě to tak nepřipadalo. Razielův zámek se nacházel uprostřed životem kypícího lesa. Nikdy předtím jsem nespatřila honosnější stavbu než jeho sídlo bělostně zářící ve svitu luny.

Sotva jsem vystoupila z kočáru mohutné kované dveře jeho domova se otevřely dokořán, z každé strany dveřních křídel stál jeden komorník, vítali mě v hlubokém předklonu. Raziel stál uprostřed přijímací haly několik metrů za nimi. Slyšela jsem spoustu zvěstí o jeho andělsky krásném obličeji, ale žádná ani z poloviny nevystihovala pravdu. Vysoký dobře stavěný muž vypadající na méně než pětatřicet se na mě zářivě usmíval. Na první pohled bylo zřejmé, že je upír. V jeho dokonalém úsměvu se vyjímaly prodloužené špičáky. On jediný neměl tu moc, jako my ostatní, nikdy vypadal úplně lidsky, protože byl jako upír zrozen. Jistě, že jeho matka porodila obyčejné dítko, jenže to záhy po porodu zemřelo. Vzkřísila ho až vyřknutá kletba, původkyně našeho rodu.

Přistoupila jsem o několik kroků blíže, jeho nos se nepatrně nakrčil, zřejmě mu něco nevonělo, až později mi oznámil, že jsem to já. Dvorně mi nabídl rámě a mlčky dovedl do salonku, kde jsme měli naprosté soukromí.

Až, když jsme se oba usadili do vznešených, ale pohodlných křesel před krbem, poprvé promluvil. Jeho hlas mi v hlavě zněl ještě dlouho po tom, co se jeho rty přestaly pohybovat. Byl to přesně ten podmanivý tón a uklidňující hloubka hlasu, kterou bych mohla poslouchat celé dny. Nechala jsem se unášet na vlnách jeho okouzlující přítomnosti tak dlouho, dokud si neodkašlal, aby mě vrátil zpět nohama na zem.
„Děkuji za toto vřelé přivítání ve Vašem domě, můj pane.“ Mírně jsem sklonila hlavu, abych mu prokázala úctu. „Jak jistě víte, jsem tu kvůli jednomu drobnému nedorozumění,“ po mých slovech se hlasitě rozesmál. „Drobnému nedorozumění?“ Znovu se zasmál a já s ním. „Vzepřela ses svému stvořiteli, Seraphine,“ zvážněl tak náhle, až mi z toho hrůzou naskočila husí kůže. „Marcellus je pro tebe ochoten pohřbít klidně půlku Evropy. Nikdy jsem svého bratra neviděl tak rozlíceného…“ Troufale jsem mu skočila do řeči a zeptala se, jestli už ho navštívil. Místo odpovědi se mi dostalo jen zlostného zavrčení, v mžiku jsem měla jeho obličej jen pár centimetrů od svého, z jeho dechu byla cítit nedávno prolitá krev. V dásních mě mírně zatlačilo, zvířecí instinkty se hlásily o slovo, tesáky připravené k lovu. „Nejsem zvyklý, aby mě někdo přerušoval, když hovořím…,“ odmlčel se a se zájmem si mě prohlížel. Jeho nos se znovu nakrčil.

„Jsou z tebe cítit víc, než jsem čekal,“ pronesl naprosto upřímně, můj nechápavý pohled beze slova přešel. „Ano, můj bratr mě navštívil zhruba před dvěma týdny. A řekl jsem mu totéž, co nyní řeknu i tobě, má drahá,“ při tom oslovení se mi mírně zatřepotal žaludek. „Nikdy nedovolím, aby Marcellova horká hlava ohrozila to, o co jsem se tak dlouho snažil. Budoval jsem postavení Evropy příliš dlouho, než abych ho nechal zničit kvůli dívce, ač výjimečné jakou jsi Ty, Sereno,“ to, že znal i moje původní jméno mě udivilo. „Marcell dostal jasný příkaz, že do vašeho sporu nesmí zatahovat nikoho jiného. Ty si jeho dítětem a tudíž si tě musí srovnat sám. Nezáleží mi na tom, jestli se navzájem povraždíte, pokud však do svého sporu zatáhnete kohokoliv dalšího, budete mít co do činění se mnou…,“ při poslední větě zvýšil hlas. Celou místnost naplnila jeho magie. Moc jakou oplýval mi nepříjemně tlačila na hrudník, sotva jsem se dokázala nadechnout. „Rozuměla si tomu, co jsem říkal?“

Nedostávalo se mi vzduchu k odpovědi, takže mi nezbylo nic jiného, než proti němu použít svou vlastní moc. Tušila jsem, že to udělal schválně, aby si mě vyzkoušel, má pověst mě totiž předcházela. Ale obávala jsem se, že proti jeho zdrcující síle nemám šanci, a příliš jsem se nezmýlila. Povedlo se mi načerpat do sebe energii, která z něho vyzařovala a díky tomu se mi podařilo kolem sebe vytvořit jakýsi ochranný kruh, který objímal mé tělo, kopíroval každý záhyb mé kůže, ale přesto se mi dařilo ho udržet natolik pevný, abych se ubránila tlaku nedovolujícímu mi dýchat. „Ano, můj pane,“ odpověděla jsem konečně a v jeho očích se mihl stín překvapení.

„Vidím, že zvěsti o tobě nelhaly. Málokdo se přede mnou dokáže ubránit. Mládě, jakým jsi, by v tuto chvíli mělo bezvládně dopadnout na zem a čekat na milost. Oni ti dodávají opravdu velký temperament.“ „Oni?“ opět jsem mu skočila do řeči. Tentokrát už ne bez následků. Drtivý vír jeho moci mě prudce udeřil do obličeje, jako by mě praštil vlastní rukou, cítila jsem na tváři otisk jeho prstů. Bolestné zaskučení jsem v sobě ale dokázala udržel. Sklopila jsem zrak k podlaze. „Ta tvoje, ta jejich nahořklá pachuť mě dráždí na jazyku. Téměř, jako by ses z některého z nich napila.“ Bezděčně jsem vytřeštila oči. Jeho všímavost mě nachytala nepřipravenou a já zareagovala nepatřičně. Ve stejném okamžiku jsem ucítila ostré dloubnutí v hlavě, to jak se pokoušel dostat se do mých myšlenek. Postavil se na nohy a upřeně mi hleděl do očí. „Podvol se mému vlivu Sero, dovol mi nahlédnout do tvé mysli.“ Mé vzpomínky byly tou poslední věcí, kterou bych chtěla sdílet s někým cizím. „Ne,“ zakňučela jsem.

„Ne?“ přistoupil o krok blíž a nátlak zesílil. Čerpala jsem jeho moc. Proudila mi konečky prstů do celého těla a byla … tím nejopojnějším, co jsem kdy v životě cítila. Vzdorovitě jsem se postavila. Jeho rozčilení mu zakalovalo mysl a dávalo mi větší prostor pro vlastní obranu. „Opovažuješ se mi odporovat? Přikazuji ti…,“ tu noc jsem mu naposledy skočila do řeči. „Né!“ zakřičela jsem a veškerá jeho síla dotírající na mé tělo a ducha se ode mne odrazila jako do štítu a narazila ve vší své kráse do jeho hrudi. Ten náraz ho odmrštil, takže dopadl rovnou na zadek do svého křesla, které se i s ním převrátilo. Dál už si nepamatuji nic, protože jsem vysílením ztratila vědomí.