Moonlight shadow

Když jsem nohy měla pod zadkem, chytla jsem jí za ramena a vší silou se ji snažila přetlačit pod sebe. Povedlo se mi to, ale jen s obrovským úsilím. Překulila jsem se. Jak jsem se dostala nad ní, tlačila jsem ji do ramen ze všech sil, ze kterých jsem mohla. Nezdála se, měla sílu.

„Kam? Kam bych sakra pořád chodila, když tady je to v pohodě?“ prskala jsem jí do obličeje. Jak už jsem téměř neměla sílu, lítaly ze mě sliny na všechny strany.

Veškerou silou, kterou jsem v sobě měla, jsem se snažila pánví odrazit a povedlo se mi to. Překulila jsem jí na levý bok a tím se dostala nad ní. Nesnažila jsem se ruce rychle přesunout na její krk. Spíš jsem se snažila držet si jí od sebe. Neměla jsem jakýkoli zájem jí ublížit.

„Sakra! Tak mi to řekni! Řekni mi, proč tu nemám co dělat!“ snažila jsem se jí prskat do obličeje, aby věděla, že jsem naštvaná.

Ani jsem si toho nevšimla, ale jak jsem se dostávala nad ní, strčila mi nohu mezi nohy. Možná jsem byla zaujatá jen sama sebou, že jsem si toho nevšimla předtím.

Ocitla jsem se nad ní a poprvé se jí podívala do očí. Byly plné zloby a takového vzteku, až jsem se začala mírně bát. Možná ani ne bát, ale její pohled ve mně nevzbuzoval moc jistoty.

„Nech mě na pokoji! Nemám sebemenší zájem o toho tvýho vylínanýho vlka!“ sykla jsem jí do obličeje a mírně jsem svoje sevření povolila.

To však byla moje chyba.

Nohu, kterou mi zasunula pod zadek, vší silou vymrštila a překopla mě přes sebe. Ocitly jsme se hlavami u sebe. Byla jsem vykolejená z jejího výpadu. Ona však ne. Rychle se vymrštila na nohy a zase mě zasedla. Chytila mě za ruce a držela mi je roztažené od sebe.

A pak jsem si všimla jejích očí.

Neměla klasickou panenku, kulatou. Měla panenku jako kočka nebo had. Divoce roztažený ve zlobě. Její barva očí se pomalu ztrácela a měnila se v červenou. Velmi pomalu. Jako by v duhovce měla žilky, které jí přebarvovaly oči. Byl to fascinující pohled, ačkoli naháněl hrůzu.

A oči nebyly to jediné, co se na ní měnilo.

Všimla jsem si, že najednou na mě cení zuby. Její špičáky byly dlouhé a ostré.

Zatuhla mi krev v žilách. Najednou jsem před sebou měla upírku, která byla přesvědčená o tom, že chci jejího psa. Hrdlo se mi stáhlo strachem. Nebyla jsem schopná pohybu. Celá jsem pod ní ztuhla. Můj strach byl větší a větší.

Přestala jsem vnímat okolí a jenom jsem sledovala tu malou silnou upírku. Z hrdla se jí dralo vrčení, znělo dost trhaně. Pomalu se mi přibližovala ke krku. Nebo se mi to jen pomalé zdálo.

Nad hlavou mi proletělo něco chlupatého. Chlupatého a velkého. Vytrhlo mě to z transu, hlavně asi taky proto, že upírka ze mě najednou byla dole. Zapřela jsem se rukama a podívala jsem se, co se stalo.

Byl to ten vlk. Srazil ji ze mě. Stál na ní a díval se jí přímo do obličeje. Svoje mohutné tlapy měl opřeny o její ramena. Začal jí olizovat obličej a ona se začala smát. Vypadalo to, že si tu mizernou upírku udobřuje. Vlk si vesele mával ocasem ze strany na stranu. Už to bylo v pořádku a ona mi nechtěla ublížit.

Seskočil z jejího těla a ona se rychle zvedla. Dívala se na něj s takovou láskou a něhou, že jsem nemohla uvěřit vlastním očím. Byla jsem překvapená, kde se v ní najednou vzalo tolik citu. A pak mi to došlo. Byla to její spřízněná duše. Byli si pro sebe vším. To proto na mě byla tak ostrá. Asi bych se zachovala stejně, ale rozhodně bych se nesnažila zabít.

Dali se na odchod. Odcházeli si bok po boku. Vlk stále vesele vrtěl ocasem, ale už jen mírně. Čenich tlačil upírce do ruky a ona ho chvílemi něžně pomačkávala.

Nebezpečí pominulo.

Došlo mi, že ten vlk se vlastně pral ještě s někým. Začala jsem se rozhlížet po kotěti rysa. Otočila jsem hlavu doleva a byl tam. Seděl, ocas stočený kolem těla, a sledoval mě pohledem. Zdálo se, že lehce přede.

Zadívala jsem se mu do očí. Jako bych je už někdy viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Za pár okamžiků jsem se v jeho očích začala topit. Přemýšlela jsem, jestli je možné, aby kočkovitá šelma měla takhle šedé oči? Bylo to, jako bych se ocitla uprostřed husté mlhy. Byla jsem úplně ztracená.

Kde jsem je jenom už viděla?

Rys se zvednul a přešel ke mně. Opravdu lehce vrněl. Vypadal spokojeně.

„Ahoj, koťátko…“ usmála jsem se na něj a pohladila ho po hlavě. Asi byl rád, že jsem se ho dotkla, protože jakmile jsem mu přiložila ruku na hlavu, vtlačil mi jí do dlaně a začal příst o něco silněji.

Pak odstrčil mou ruku. Přistoupil o pár kroků blíž a olízl mi obličej.

V tu chvíli jako by mi někdo vypnul zvuk a já nic neslyšela. Naprosté ticho. Podíval se na mě a čekal. Začala jsem přemýšlet, co se to stalo. V hlavě mi lítaly myšlenky jedna přes druhou, ale nemohla jsem tomu přijít na kloub.

Zatvářil se nechápavě a znovu mi olízl obličej. Jakmile zase přiložil jazyk na mou tvář, v mé hlavě zase všechno utichlo. Tohle bylo vážně zvláštní. Vždyť předtím jsem ho slyšela. Nebo jsem si aspoň myslela, že se mnou chce mluvit. Nevzdával se naděje a stále dokola mi olizoval tvář. Už jsem jí měla celou mokrou, ale pořád nic.

Jeho olizování bylo čím dál zuřivější a pořád jsem nic neslyšela. Na kotěti bylo vidět, že ho to dost znervózňuje.

„Vrať se!“ zařvalo mi najednou v hlavě.

Vyděšeně jsem ucukla hlavou a tím přerušila snaživé olizování. Vytřeštila jsem na rysa oči. V těch jeho jsem zahlédla jistý vztek. Možná proto, že jsem byla vůči němu hluchá.

Zase přikročil ke mně a chtěl začít nanovo. Evidentně se nechtěl vzdát šance se mnou mluvit. Ale já už jsem nechtěla. Už takhle jsem měla oslintaný obličej a pak mě vyděsil ten výkřik. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

Začala jsem se bránit jeho přibližování. Rukama jsem si kryla obličej a snažila jsem se rychle vstát. Jenže díky tomu, že jsem neměla oporu aspoň jedné ruky, se mi to nedařilo. Kryla jsem si tedy tvář jen jednou rukou, kterou jsem zběsile mávala ze strany na stranu, a druhou jsem se snažila zapřít o zem, abych mohla vyskočit na nohy.

Na pár okamžiků jsem zahlédla jeho výraz v očích a znovu se vyděsila. V jeho očích se zračil takový vztek. Možná to bylo tou barvou jeho očí, možná tomu dodávala i jeho mimika, ale vážně jsem se o sebe začala bát.

Bránila jsem se ještě zuřivěji. Z jeho hrdla se draly ven zvuky, které ve mně nebudily zrovna důvěru. Ty skřeky naznačovali, že to, že se mu bráním, se mu zrovna dvakrát nelíbí.

„Ne, přestaň!“ křičela jsem přerušovaně a stále se snažila zvednout.

Byl ještě o něco zuřivější.

Konečně se mi povedlo najít ten správný úhel zapření. Nohy jsem natlačila pod sebe a prudce se odrazila od země rukou. Stále jsem si ještě kryla obličej.

Jenže to mládě bylo bojovnější, než jsem si myslela.

V prudkém pohybu, kdy šlo moje tělo do stoje, mi ruka zůstala volně u těla a on se mi do ní v zápalu boje zakousnul. Vykřikla jsem bolestí. Ale ani můj výkřik ho nedonutil, aby povolil sevření svých zubů. Díky pudu sebezáchovy jsem rukou zprudka škubla s úmyslem pokusit se ho setřást. Bohužel to bylo jako přilít olej do ohně.

Před očima mi začaly lítat mžitky a celý obraz, který jsem viděla, mi lehce ztmavnul. Bolest mě srazila na kolena a do očí mi vytryskly slzy. Svěsila jsem hlavu a už jen odevzdaně čekala, jestli mě někdy pustí.

„Pusť, prosím…“ zašeptala jsem a doufala, že to udělá.

Výraz jeho očí najednou zkrotl. Asi si konečně uvědomil, že mi ubližuje.

„Bojuj!“ zaslechla jsem zoufalý křik. Lekla jsem se.

Rys svoje sevření povolil a rychle utekl. Byla jsem za to ráda.

Tou úlevou jsem sebou praštila o zem. V ruce mi nepříjemně tepalo. Došlo mi, že musím určitě krvácet. Potřebovala jsem vidět, jak moc mi ublížil. Zvedla jsem si ruku k obličeji. Slzy mi stále tekly po tvářích. Zvedla jsem ruku na úroveň očí a zůstala jsem vyděšeně zírat.

Tohle jsem vážně nečekala. Něco bylo špatně.

Očekávala jsem, že mi z ruky poteče krev, ale krev to nebyla.

Místo toho mi z ruky tekla lepkavá tekutina, která byla mírně do žluta. Vytékala pomalu, skoro neznatelně. Byla jsem vážně překvapená. Dívala jsem se na tu tekutinu a přemýšlela, co by to mohlo být. Došlo mi to v zápětí.

Jsem přece strom. Tohle je míza.

Neodolala jsem a zkusila si líznout. Chuť byla trpká, ale i sladká zároveň.

Posadila jsem se a dál sledovala svou ruku. Míza už přestávala téct. Měla jsem ruku celou zalepenou. Potřebovala jsem se umýt.

Rozhlédla jsem se kolem, jestli si například nevšimnu řeky, potoka nebo jen studánky. Nikde nebylo v dohledu nic. Tak jsem se zvedla a vyrazila se hledat nějaký vodní tok nebo hladinu.

Šla jsem asi hodinu a našla jsem studánku.

Klekla jsem si k ní a začala si omývat ruce. Míza šla dolů jen velmi špatně. Když se mi podařilo umýt si ruce, rovnou jsem si opláchla i obličej. Neodolala jsem a podívala se na sebe do té malé vodní hladiny. Obraz se nejdříve hýbal, jak jsem se ještě před chvílí myla, ale za pár okamžiků se začala voda klidnit a obraz se zlepšoval.

Zadívala jsem se do svého obličeje. Možná to bylo tím náročným dnem, který jsem měla za sebou. Měla jsem kruhy pod očima. I přes to, že jsem si obličej před nějakou chvílí omyla, měla jsem na tvářích cestičky po tvářích. Nepoznávala jsem se. Něco mi říkalo, že tohle nejsem já. Jenže kdo ve skutečnosti jsem?

Stočila jsem se do klubíčka kousek od studánky a začala přemýšlet nad dnem, který už byl skoro za mnou. Rukama jsem si chytla kolena.

Přemýšlela jsem nad celým dnem. Znovu jsem si v hlavě přehrávala, jak se mi za zády objevil vlk, pak rys a nakonec žena upírka. Na tu jsem myslela nejvíce. Neživí se upíři krví? Vlastně by mě nemohla ani zabít. Bylo by to naprosto nemožné. Jenže náhody se někdy stávají a taky by se mohlo stát, že bych té ženě ještě zachutnala.

Když už se zase nebe začalo barvit do tmavých barev a začaly se ukazovat ty nádhery na noční obloze, začínala jsem být mírně unavená. Nevěděla jsem, kolik času přesně uběhlo, ale podařilo se mi usnout. Byl to dlouhý a velmi osvěžující spánek. Měl jen jednu jedinou vadu. Díky němu jsem byla zmatená a nevěděla, co si mám počít. Bylo to poprvé, kdy se mi tady zdál sen.

A nebyl ledajaký…