Moonlight shadow

„Sereno…“ nedokončila větu.

„Pojď!“ vedla ji k stánku kousek od náměstí.

„Tohle je víno které vyrábí.“ ukázala na lahve. Temně rudá tekutina jiskřila ve dvou karafách.

„Přejete si ochutnat ?“ zeptal se mladý muž za pultem.

„Já ne. Děkuji.“ odmítla Lea rázně.Otočil tedy svou pozornost k Sereně. Ta nechápala náhlou změnu přítelčina chování. Jen zavrtěla hlavou.

„Leo?“

„To nic. Pojď někam si sedneme.“ táhla ji pryč.

„Co se děje?“ nedala se.

„No … o rodu Chasseur du Sang se v tomto kraji vypráví legendy. Né právě romantické legendy.“ Upřesnila.

„Aha. Ale to je historie., ne?!“

„Jo je.“ nezněla příliš přesvědčivě, ale bylo jí to jedno. Přemýšlela.

„Ser nechtěla by jsi dnes přespat u mě?!“ navrhla z ničeho nic.

„Já…promiň, ale …“ koktala Ser.

„Nenech se prosit. Bude to zábava. Uvidíš!“ nenechala ji domluvit.

„No….“

„Neboj probudím tě včas abys nezanedbala své povinnosti.“ naléhala Lea.

„Tak jo.“ Vzdala se Ser.

„Ale nebude to Rayovi vadit, nebo rodině?“ starala se.

„Rodině těžko, mám tu svůj dům a Ray to přežije.“ usmála se.

„Taže tu vybereme nějaké víno na večer a spoustu dobrot k němu.“ chytla Lea Ser za ruku a donutila ji ochutnat snad k každého stánku.

„Tedy Leo“ vydechla Serena o tři hodiny později když dopadla na sedačku spolujezdce

„Já jsem naprosto přecpaná. Nechce se mi nic než spát.“ Funěla.

„Ale to se dá zařídit. Máš v autě deku?“ Ser nechápala jak může mít Lea stále tolik energie.

„Jasně je v kufru. Proč?“

„Nech se překvapit.“ Záhadně se usmála. Nevracely se , Lea jela opačným směrem. Zanedlouho okolo nich byli jen lány obilí, vinice a sady. Lea odbočila na polní cestu a za pár minut zastavila. Stály uprostřed broskvového sadu.

„Pojď“ táhla Lea Sr z auta. V ruce držela deku a láhev s vodou.

„Kam mě to vláčíš? Co když někdo přijde ?“ dožadovala se Ser odpovědí.

„Uvidíš už tam budem.“ A opravdu po pár metrech došly na vrcholek kopce na kterém byl sad.

„To je nádhera!“ vydechla Ser. Byl tu krásný výhled do kraje. Úhledné řady vinic a sadů se střídali s barevnými plochami polí. Vonělo to tu sluncem , ovocem a květinami. Zatím co se Ser kochala scenérií, Lea rozložila deku na trávu mezi stromy.

„Až přestaneš zírat, tak se můžeš natáhnout.“ S úsměvem se koukala na přítelkyni.

„Hmmm“ zamumlala Ser, ale trvalo jí ještě několik minut než si přisedla k Lee.

„Tak co líbí?“ ptala se.

„Je to úžasné, neuvěřitelné. Kde jsme?“

„Tohle je sad strýčka Francoase. Ochutnej!“ podávala jí zralou broskev.

„Nebude se zlobit?“ Tohle udělat ve státech tak je to nejspíš bráno jako krádež, vstup na cizí pozemek a bůh ví co ještě.

„Zlobit, myslíš, že pozná, že mu jedna chybí?“ Zasmála se.

„Ne, asi ne, ale tak ……všechno“ Rozhodila rukama.

„Jistě , že ne. Ví, že sem ráda chodím přemýšlet. Nehledě na to, jsem rodina. „ nechápavě kroutila hlavou. Pak jen tak tiše ležely na zádech a pozorovaly nebe. Každá zahloubaná do svých myšlenek.

Netrvalo dlouho a Serenu přemohla únava a usnula.

„Raymonde! Přivezu Serenu k nám. Zůstane přes noc.“ Lea šeptala do telefonu. Stála pár metrů od spící dívky.

„Je to důležité ….. Nečerti se, vysvětlím ti to………..jo, měl jsi pravdu, je to druhý strážce. Nechápu to, ale máme horší problém……..Vše ti řeknu doma…….Taky tě miluji.“ Zaklapla telefon a vrátila se ke spící Sereně. Chvíli jí upřeně pozorovala.

„To je úžasné a nezvyklé. Po takové době. Dívka.Je mi jí tak líto, její výcvik bude tvrdší než náš , je připraven pro muže.“ Přemýšlela .Povzdechla si a položila se vedle ní. Čas pomalu plynul.

„Ehm já … omlouvám se Leo, usnula jsem, že?“ ozval ser nesmělý hlas.

„Jo , ale o nic nejde. Děti unaví, co?!“ usmívala se Lea.

„To není jimi.“ Sklonila Ser hlavu. Dívala se na palce u nohou a myslela na to co se má stát za pár dní. Nechce to a přeci po tom touží. Paradox.

„To kvůli chlapům?“

„Jo. Stále mě trápí slib co jsem dala.“

„To neřeš. Pokud za něco stojí tak počká!“ Teď zněla Lea o mnoho rozhodněji než dopoledne.

„Nemusíš udělat vše co chce. Máš přece svou hrdost.“

„Hele ty jsi mi nijak přitvrdila Leo!“ Překvapeně se na ni Ser podívala.

„No když jsi spala tak jsem přemýšlela a myslím si, že po .. kolika..14 dnech známosti je to unáhlené, obzvlášť když jsi ještě nikdy…….“

„Jsou to tři týdny a asi máš pravdu. Promluvím s ním o tom.“ Sereně se líbilo, že je Lea na její straně. A má pravdu vždyť Olivier tvrdí, že ji miluje tak by měl chápat , že chce ještě počkat. Už se sice jednou téměř rozhodla splnit co slíbila, ale právě teď se jí do toho vůbec nechtělo. Gabriel! To jméno na které si zakázala myslet jí zablikalo v hlavě nečekaně a jasně. Zavrtěla hlavou aby ho dostala z hlavy.

„Fajn tak se zvedneme. Ray nás čeká. Volala jsem mu když jsi spala. Co chceš večer dělat? Půjdeme někam na tah nebo klídek u mě na gauči u telky?“ plánovala večer Leaq.

„Asi budu znít jako zapšklá panna, ale já bych brala gauč.“ nesměle se na ní koukla.

„Ale vůbec né. Pokud se ti chce trávit čas s námi doma tak to tak uděláme. Můžeme si povídat, jsem zvědavá na historky z tvého dětství“ nadšeně přijala její návrh. Rychle složily deku a seběhly k autu. Lea znovu řídila. Zastavila až před domem z šedých cihel. Ty , ale byly vidět jen v místech kde nepokrývala fasádu vistárie.

„Vítám tě u mě!“ S rozzářenýma očima jí Lea táhla do domu. Všude tu bylo cítit teplo domova, láska a pospolitost. Tady se lidé měli rádi a láska prostupovala vším, celým domem. Raymond už na ně čekal.

„Ahoj Sereno.“ vítal je. Sklonil se k Lee a políbil ji na tvář pak toto gesto zopakoval u Sereny. Tu to nejen překvapilo, ale i potěšilo. Bylo to … milé.

„Tak co jste vymyslely?“ Ptal se. „Mám se hodit do gala?“

„To nebude potřeba. Rozhodly jsme se relaxovat na našem gauči.“

„Skvělé, ne že bych byl unavený, ale nikam se mi nechtělo.“ Spokojeně se zatvářil Ray.

Večer opravdýu strávili povídáním a zábavou při sklence vína. Serena se dozvěděla, že Raymond pochází z Afriky, přesně z Kapského města, ale většinu života prožil tady ve Francii. S Leou tvoří pár již několik let. Když se přiblížila půlnoc rozešli se do svých pokojů. Ser bylo divné proč je najednou tak unavená když spala během dne, ale snad jen potřebuje dohnat nedostatek spánku za posledních několik nocí. Když večer volala do domu, aby jim řekla, že dorazí až ráno vypadalo to, že nikdo není příliš nadšen jejím rozhodnutím. Je, ale svobodný člověk tak proč by se měla ptát na dovolení. Ležela na posteli a dívala se na světle okrová strop, zavřela oči a po dlouhé době upadla do klidného spánku.

„Leo co tě to napadlo brát ji sem !“ Konečně mohl dát průchod svým emocím. Byli společně v jejich pokoji, dost daleko od Sereny.

„Raymonde , nezlob se, ale musela jsem. Serenino znamení….ona je opravdu strážce. Jenže víš v čím domě žije? Rodu Chasseur du Sang , bojím se, že ten Olivier o kterém mluv je ON. Vše tomu nasvědčuje.“ Lein hlas byl naléhavý plný skryté bolesti a obav.

„ON?! Proč si to myslíš? Víš přeci, že dům pronajímají obyčejným lidem.“ Rayovi se to nezdálo. Kdyby to byla pryvda tak jak to, že Serena ještě žije?

„Nemýlím se Ptala jsem se. Víš jaké je složení hlavního klanu. ON, jeho družka a potomci. Nikdo jiný z „nich„ do domu nesmí. A ten malý…..je na něm cosi zvláštního, zlověstného. Nevím co se děje, ale možná ,… je možné aby netušili kdo Ser je?!“ Lea se neptala jen přemýšlela nahlas. Dělala to běžně pokud byli sami. Pomáhalo jí to utřídit i myšlenky a Rayovi to dávalo jiný pohled na věc.

„To je vyloučené. ON je příliš starý a mocný aby to nezjistil. V tom je něco jiného.“ Raymond začínal mít špatný pocit a to nevěstilo nikdy nic dobrého.

„Leo, Ser by se tam neměla vracet. Říkala jsi, že se má pozítří objevit ON?“ Jen kývla.

„Fajn. Musíme ji dostat do sídla. To co nejrychleji. Tam bude v bezpečí.“ Rozhodl.

„To se líp řekne než udělá. Jak jí chceš vysvětlit kým je a proč musí s námi! Neuvěří ti. To chce čas a důvěru.“ Oponovala Lea, ale sama věděla, že má Ray pravdu. Mračil se.

„Když to nepůjde jinak tak ji jednoduše unesu.“ Pronesl klidně.

„Raymonde!!!“ zvedla se Lea z postele na které do teď seděla. To se jí nelíbilo. Ser jí důvěřovala a tohle by mohlo jejich přátelství navždy zničit.

„Nerozčiluj se! Tohle není o tobě a o ní. Je příliš důležitá.“ zněl nepřístupně. V tuto chvíli to nebyl jejím přítelem, ale jedním ze starších.

„Ray ona o ničem nemá ani ponětí. Pochop, že jí zničíme celý její dosavadní život. Už nikdy nebude normální holka, normální člověk. Všechny její sny a přání zmizí aniž se kdy splní. Přijde o vše., o všechny. Co si myslíš, jak to celé přijme když jí to vnutíme násilím?!“ Bránila Sereninu budoucnost.

„Lásko tohle vše je hezké, ale ona není obyčejný smrtelník. Nemůže nepřijmout to čím je. Má ji v sobě, je její součástí již od narození. Jistě to, že druhým strážcem dívka je nečekané. V Kronikách se o ničem podobném nepíše, ale znamení je jednoznačné. Což mne přivádí k jiné nesrovnalosti…“ Povytáhl obočí. I Leu to už napadlo. Kurt i ostatní o ní museli vědět a i kdyby oni ne tak jeden z nich naprosto jistě ano. Gabriel!!

„Raymonde zařídím to! Dokážu aby se k ní ON už nepřiblížil.“ začala znovu.

„Jak?“

„To zatím nevím, ale dokážu to. Prosím dovol mi to.“ Nechal to bez odpovědi.

„Leo říkala ti kdo tu s ní je.“ změnil náplň hovoru.

„Ona, děti, jejich otec James a Clair, sestra.“ vysypala ze sebe. Raymond měl zamyšlenou tvář.

„Hmm kdo nám tedy chybí? On a jeho první. To znamená , že James je opravdu člověk – potomek a ona je družkou. To je zlé. Říká se, že umí vidět do duše ostatních. Nevím co to znamená, ale určitě je tu u jediného důvodu. Má Serenu hlídat. Stále mi uniká důvod proč ji nechávají naživu. ON musí vědět kdo je.“ Ray vynášel své doměnky nahlas.

„Jsou to jen řeči Ray“ Položila mu Lea ruku na prsa.

„Možná, ale stejně …..ty se k domu nepřibližuj.“ Uzavřel pro tuto chvíli debatu.

„Ray necháš to na mě? Prosím.“ zeptala se znovu Lea.

„Máš 24 hodin. Pokud pozítří ráno nebude přichystána na cestu dobrovolně, půjdu pro ni já.“ Tón kterým pronesl poslední větu nesnesl odpor.

„Pojď ke mně.“ zašeptal a jeho tvář roztála toužebným pohledem. Už jí nedal šanci cokoli říct.

Ráno zastihlo Serenu odpočatou jako už několik týdnů ne. Omyla si obličej a sešla do kuchyně. Tam už voněla káva a Lea se skláněla nad otevřenou troubou. Z té se linula sladká vůně domácího jablečného koláče.

„Ahoj“ zvedla se Lea a zvesela vítala kamarádku.

„Jak jsi se vyspala?“

„Ahoj! Krásně , spala jsem jak mimino.“ Sereně bylo tak příjemně, že se jí ani nechtělo vracet.

„pospícháš nebo posnídáš s námi?“

„Hmm …služba mi začíná až za hodinu takže…… co máme dobrého?“ dlouho se nerozmýšlela s odpovědí.

„Káva, čaj koláč s jablky a nebo rohlík či bageta s čerstvým džemem. Co je libo.“

„Mňam.“ olízla se Serena. Snídaně proběhla v tiché svornosti.

„Ser vezmeš mne do přístavu?“ ozvala se Lea když sklízely nádobí.

„Jistě stejně to mám po cestě pokud se nemýlím. Usmála se na ni. Až v autě se Lea odhodlala znovu ptát.

„Co děláš dnes večer Ser?“

„Proč?“

„Já … chtěla bych ti něco ukázat.“ Byla rozpačitá. Měla nápad a netušila jak a zda vůbec vyjde.

„Vzhledem k tomu, že je to poslední večer než přijede Olivier tak si volno nějak zařídím. Zavolám od kolika budu volná. Na co se mám těšit?“ Serena přivítala příležitost „zmizet“ z domu před Olivierovým návratem všemi deseti. Nechtělo se jí trávit večer s Jamesem a Clair, hlavně s ní né. Poslední dyn byla vysloveně protivná. Dřív se alespoň snažila chovat zdvořile, ale poslední dny dávala najevo jak jí Olivierova volba vadí.

„Dobře budu čekat až se ozveš. Tady mi to stačí.“ upozornila Serenu. Den ve společnosti dětí rychle utekl. Žili byla zvědavá co Serena dělala a Phili dával najevo, že ser nudí.

„Jamesi myslíte, že by bylo možné abych si dnes večer vzala ještě volno?“ zeptala se bez obalu.

„Večer? Či znovu celou noc? Já …nezlob se, že strkám nos do tvého soukromí, ale myslel jsem, že ty a Olivier…..ů Zdálo se, že si myslí bůh ví co.

„Ale ano. A opravdu jen večer. Lea mi chtěla něco ukázat a od zítřka nebudu na ni mít příliš času.“ Rychle vysvětlila.

„Aha Jistě, že to bude možné. Pokud je to tak , tak uložím děti i dnes sám. Od sedmy máš volno.“ Spokojeně souhlasil. Clair která celou dobu seděla s nimi se zvedla a vrhla po Ser podrážděný a povýšený pohled a odkráčela s tichým vrčením. To , ale Ser neslyšela. Ser se s Leou setkala znovu v přístavu.

„Kam vyrážíme?“ ptala se natěšeně.

„Uvidíš“ pousmála se. Ser už si začínala zvykat, že její nová přítelkyně má ráda tajemství. První zastávkou byla být radnice, přesně v obrazárna. Byla tam historie celého kraje v obrazech.

„Leo co tu chcem, vždyť je zavřeno.“ kroutila hlavou Ser. Ale Lea zabušila na vrata. Chvíli se nic nedělo a pak ze dvířek uprostřed vrat vykoukla plešatá hlava.

„A mon cheri už jste tu!“ dveře se otevřela a hlava zmizela. Prošla za Leou na nádvoří. K plešaté hlavě patřil podsaditý muž s dobrosrdečnou tváří.

„Pojď.“ lea ji chytla za ruku a táhla po schodišti za mužem který je vpustil.

„To je strýček Michael.“ Vysvětlila stroze.

„Tak až budete hotové zaklepej na mne.“ usmál se na ně muž a odkráčel chodbou. Ony dvě stály přede dveřmi galerie.

„Co tam uvidím?“ Ser stále nechápala proč ji sem Lea přivedla.

„Já ti řeknu.“ Šly pomalu podél obrazů.

„Tady“ zastavila se Lea u obrazu na němž byla budova radnice. Na balkóně stál muž a žena a pod nimi dav.

„Prohlídni si je.“ požádala lea Serenu a prstem ukázala na postavy na balkoně. Ser si stoupla až k plátnu a pečlivě studovala výjev.

„Ale …. „ Vykřikla úžasle.

„Jdme dál.“ nechala Lea její poznámku bez povšimnutí. Rychlými kroky došla k dalšímu z obrazů. Velké plátno zachycovalo jakousi společenskou událost – ples.

„Tady“ znovu ukázala prstem k obrazu. Když už Serena věděla na co se zaměřit netrvalo dlouho než uvidělo to co ji donutilo zalapat po dechu. Než se však vydala znovu za leou která už kráčela k dalšímu z obrazů, vyhledala očima popisku patřící k obrazu. Jméno malíře jí nic neřeklo, ale letopočet vzniku plátna byl 1647, o 60 let více než u prvního obrazu. Spěšně doběhla Leu stojící před jedním z největším plátnem. Netušila co za scénu vyjadřuje, ale ani nepotřebovala Lein prst. Z trůnu posetém květinami na ni zhlížela Claiřina tvář. Tentýž povznesený výraz, pohrdavý úsměv. Rychle hledala letopočet. 1819. To není možné. Tohle nebyla jen náhodná podoba. Ta žena na obraze byla Clair. Nechyběla ani koketní piha na levé lícní kosti. Lea stála opodál a nechávala Serenu zpracovat to co viděla. Ticho trvalo, jediné co rušilo zdejší klid byl tlukot dvou srdcí a dech.

„Co to znamená?“ Ser si byla jistá, že jí tohle vše Lea ukázala z nějakého důvodu.

„Pochopíš, ale vydrž ještě chvíli. Ještě je tu něco co by jsi měla vidět.“ Lein hlas zněl staře, smutně a odevzdaně. Mlčky ji vyvedla z galerie a zamířila k místnostem neotevřeným pro veřejnost. V hlavním sále byl strop plný výjevů, ale zdálo se, že ty Leu nezajímají. Nenápadnými dveřmi prošla do místnosti sloužící nyní jako sklad nábytku. Byli tu složené židle i stoly. Lea rosvítila .

„Tam!“ ukázala na poničenou fresku zdobící strop. Ta znázorňovala boj. Nešlo však ani tak o děj jako o osoby. To co viděla ji zarazilo. Drak! Poznala ho okamžitě ačkoli ho viděla jen jednou a to na krátký okamžik. Ne nemýlila se. Strnule hleděla na malbu. Nepoznávala muže na malbě. Oba měli helmice, brnění a štíty. A byli to právě štíty které jí nutili dívat se. Jeden z nich na něm měl vyobrazeného draka, pro ni známého draka a druhý pohár, měsíc a hvězdu. Lea zorložila dvě židle a Ser si na jednu nepřítomně sedla.

„Co se tu děje?“ zeptala se tiše znovu.

„To je na hodně dlouhé vyprávění, ale teď je důležitější abys věděla, že se již nesmíš vrátit do domu

Chasseur du Sang . Vím, že to zní šíleně, ale prosím věř mi. Jsi …..jsi vyvolená. Tvé znamení….patříš k strážcům, k ochráncům lidského rodu. Přesněji jsi jedna ze dvou strážců, já jsem jen ochránce.“ Leina řeč byla nesouvislá, ale to Sereně nevadilo. Vše bylo tak bizardní, neuvěřitelné, ale přesto jaksi známé.

„Strážci, ochránci……..znamení ? Jaké znamení?“ Byla zmatená, ale stále jí někdo, něco říkalo, že Lee může věřit. Má věřit.

„Tvůj dr..tvá dračice. Jen vyvolený ji smí nosit. Je jeho podstatou.“

„Ale to bude omyl. Já …tu jsem si vybrala a nechala vytetovat ještě v …..“

„Vím a vím i kdo ji pomohl na svět. Jen ty jsi si ji vybrala. Nikdo jiný by ji nechtěl. Hned jak jsi ji uviděla chtěla jsi ji , viď! Jen ona a jinak nic.“ Lea se usmívala a mrkla na ni.

„Jak to víš?“ tohle bylo něco jiného než portréty lidí které znala na obrazech starších víc jak 300 let.

„Jak jsem řekla jsem jedním z ochránců. Čekali jsme na tebe. Na tvé zrození velmi velmi dlouho.“

„Čekali? Kdo?!“

„Všichni zasvěcení. Sereno prosím dej mi dva dny. Pokud tě během nich nepřesvědčím sama tě odvezu do toho prokletého domu. Dovol jí aby se s tebou spojila.“ Prosila a naléhavým pohledem.

„Jí?!“ Ser měla už teď tolik otázek a přibývali další a další.

„Ano ji. Svou druhou polovinou, dračicí.“ Teď se Lea začala bát, že si Ser bude myslet, že je bláznivá. Ač instinkt jí říkal, že postupuje správně. Serena se znovu podívala na zeď. Sama už delší dobu cítila vnitřní neklid, jakoby někde uvnitř na něco čekala. Mohlo to být tohle? Ser přemýšlela. Používej hlavu, rozum, tohle je přece hloupost. Vnitřní hlas se s ní hádal, ale věděla, že rozum by vše co jí Lea ukázala a ona viděla zavrhl, ale něco , cosi jako instinkt jí napovídal, že má Leu poslechnout.

„Sereno prosím pojď se mnou. Nic se ti nestane. Slibuji, přísahám. Pokud tě to uklidní tak zavolej domů a řekni s kým jsi a kam jedeš. Splním jakoukoli podmínku kterou si určíš, ale nevracej se do toho domu. Ne dřív než mi dáš šanci ukázat ti kým jsi.“ Lea prosila, téměř žebrala.

„Dva dny a pak je na mě co dál.“ Nepřítomně jí odpověděla Ser, ta si stále prohlížela fresku. Byla si jistá, že ví kdo jsou ti muži na ní, ale vždy když měla jejich identitu na dosah ruky , unikla ji.

„Jasně dva dny a pak bude rozhodnutí jen a jen na tobě. Ty sama si řekneš co chceš dál. To slibuji.“

„Pak tedy …jedeme!“ otočila se prudce na patě a rázně si to namířila směrem ven. U auta byla dřív než Lea.

„Řídíš!“ hodila po ní klíče hned jak za sebou lea zabouchla vrátka. Ta je chytla a kývla.

„Nebude ti vadit když pojedeme mým? Tohle auto je jejich pokud se nemýlím. „ zeptala se lea.

„Jo nemýlíš.“ Netrvalo dlouho a seděly v Leině mini a rychle jely noční krajinou. Cestou bylo ticho, obě měly nad čím přemýšlet. Lea nad způsobem jak nejšetrněji Ser seznámit s jejím osudem a Serena nad neskutečností situace. Po pěti hodinách cesty byly na místě. Byla jedna hodina po půlnoci když stanuly před branou temného hradu. Noc bez přítomnosti hvězd, cesta bez osvětlení a neproniknutelný les okolo společně s bledým světlem měsíce dělali scenérii více než jen strašidelnou. Byla prosycená nadpozemským jiskřením.

„Vítej na !“ pronesla unaveným hlasem Lea.

„Hmm“ Serena si prohlížela stavbu z mohutných kamenů. Jen co Lea vypnula motor se z obdélníku světla prozrazující dveře začali vynořovat postavy mužů a žen.

„Leo, Sereno vítejte.“ přivítal je hluboký mužský hlas.

„Pojďte dál.“ Jen co prošly osvětleným portálem a ocitly se ve vstupní hale se Serena rozhlédla.. Kolem ní stálo společně s Leou šest lidí. Čtyři muži a dvě ženy. Dva z nich znala. Nechápala sice jak se sem dostal, ale po boku Lei stál Raymond.

„Dovol mi abych nás představil Vyvolená.“ Ozval se „starý“ muž. Byl to ten samý hlas který ji vítal. Soustředila tedy svou pozornost na něj.

„Dva z nás již znáš.“ pokynul směrem k Lee a Rayovi.

„ a my další….. Já se jmenuji Malcom, vedle mne stojí Sofie, dále pak Omahe a posledním je Rufus. „ Ukázal na každého z lidí stojící v půlkruhu přes Serenou . Byla to roztodivná partička a to nejen kvůli vzhledu. Malcom byl statný muž se stříbřitě jiskřícími vlasy. Mohlo mu být 40, 50 nebo i 100, nevypadal staře to jen jeho oči, vypadaly, že toho viděli příliš mnoho. Sofie, vysoká žena s hrdým postojem, kaštanovými vlasy jen o málo delšími než Sereniny. Vyzařovala z ní fyzická síla a zdatnost. Omahe svými rysy připomínal laponce. Plochý obličej, černé rovné vlas, kůže s narudlým odstínem. Byl spíše podsaditý, Sereně připomínal buldoka. Na první pohled byla jeho silnou stránkou síla a houževnatost. Rufus byla naproti tomu štíhlý až skoro hubený čahoun. Chytré, pronikavé oči barvy mléčné čokolády v úzkém obličeji si ji pozorně prohlížely.

„A… ahoj“ vypravila ze sebe Serena. Měla pocit, že sní a to už od okamžiku kdy na prvním obraze spatřila tvář Damona a Clair.