Moonlight shadow

Met mě drtil ve své náruči a já si užívala teplo mužného těla, které jsem si odpírala a které jsem tak dlouho postrádala. Jeho přítomnost mě naplňovala, po tolika měsících jsem se zase cítila celá. Něžně jsem mu nehty přejížděla přes záda, dokud jsem nenarazila na dva vystouplé hrbolky ztvrdlé kůže z nichž mu vystupovala křídla. V ten okamžik jsem si něco uvědomila. Pochopila jsem, že to co děláme není správné, že překračujeme všechna pravidla. S Metatronem jsem ochutnávala zakázané ovoce a chutnalo ďábelsky dobře, nebo mám snad říci božsky? Na tom nezáleží, vše zakázané je dobré…

Pomalu jsem couvala k posteli, jeho polibky byly natolik omamné, že jsem stěží odhadla, jak daleko od ní stojím. Má lýtka bolestně narazila na masivní rám z mahagonového dřeva a po zádech jsem sebou plácla do peřin. Anděl přede mnou se usmíval, v očích mu tančily pekelné ohníčky. Několikrát mávl křídly, vznesl se do vzduchu a lehounce jako pírko klesl nade mne. Jeho rozpětí bylo tak široké, že se do pokoje sotva vešel. Téměř celou vahou se přitiskl k mému toužícímu tělu. Dvěma prsty mi přejel po spánku a pokračoval až k bradě, kterou sevřel mezi pokrčený ukazováček a palec. „Čekal jsem na tebe tak dlouho,“ špitl mi do ucha a já se zachvěla. „Miluji tě od našeho prvního setkání na paloučku za vaším domem ve Francii,“ promlouval ke mně mým rodným jazykem. Francouzština plynoucí z jeho úst působila stejně přízračně jako rajská hudba. „To jsem tě nenáviděla, zabila jsem tě,“ znělo to tak absurdně. Tenkrát jsem mu plná nenávisti rozervala hrdlo a nyní? Netoužila jsem po ničem jiném, než aby dnešní noc nikdy neskončila…

„Víš, že to bolelo?“ pevně stiskl můj krk, takže jsem se nemohla ani nadechnout, ale to nevadilo. Škodolibě se usmíval, zatímco jeho dlaň pomalu putovala dolů, ke krajkovému živůtku košilky na spaní. „Jsi nádherná, děsivá, ale nádherná,“ vím přesně, že narážel na změněnou barvu mých očí, do kterých se mi hluboce zadíval. I v jeho pohledu se odráželo cosi nepatřičného. Něco, čeho jsem si předtím nevšimla, až když se jeho obočí stáhlo do úzké linie jsem vytušila, že to není dobré znamení. „Co se děje?“ jeho oči žhnuly temně šafránovou barvou se stejnými stříbrnými odlesky, jakými zářila jeho křídla.

„Hledají mě,“ mlčky špicoval uši, hluboce se soustředil, vypadal že naslouchá něčemu, co je před mým ač dokonalým sluchem ukryto. „Musím odejít?“ ta věta mi vyrazila dech. „Odejít?“ „Ano, má lásko, vyslal Gabriela, aby mě našel a přivedl, nesmí nás vidět spolu, přišel bych o své postavení. Najdu si tě,“ v mžiku mne políbila na hřbet ruky a zmizel stejně náhle jako se objevil.

Zoufale jsem zabořila obličej do polštáře ve snaze potlačit výkřik bolesti, zlosti a osamění. Ve svém roztrpčení jsem se neutápěla příliš dlouho, protože se vedle mé postele objevil další anděl. Jeho tvář však nebyla tak laskavá jako Metova.

Jeho majestátní křídla zbarvená havraní černí se nade mnou hrozivě rozpínala. Ve tváři měl vepsáno znechucení. Oděn do černé zbroje, ruku připravenou na jílci dlouhého stříbrného meče, vypadal jako anděl pomsty. Vyvolal ve mně zvláštní zvrácený druh strachu, jenž mi zároveň imponoval. „Co si zač?“ zavrčela jsem kupodivu pevným tónem. „Kde je?“ jeho hluboký, hrubý hlas mi nahnal husí kůži a zároveň mě zašimralo v podbřišku. „Kde je, kdo?“ Než jsem stačila mrknout okem, popadl mě za krk, jestli se mi zdálo, že Metův stisk byl pevný, teď jsem se obávala, jestli ten tlak mé kosti vůbec vydrží. Vytáhl mě na nohy a hrubou silou přirazil ke kamenné zdi, která se mírně provalila. Ostré hrany potrhaly kůži na mých zádech. Nohy mi bezmocně visely ve vzduchu, protože mě nataženou paží přidržoval pěkný kus nad zemí. „Asi nevíš s kým máš tu čest,“ prsk mi do obličeje. „Jsem Archanděl Gabriel, generál Jeho armády a nejsem tu proto, abych si pohrával s takovou courou vyvrženou z pekla jakou seš ty,“ z jeho krutého pohledu sálala autorita, se kterou jsem se dříve nesetkala. Označení Jeho armáda jsem pochopila hned, Gabriel velel armádě andělů bojujících proti upírům. „Nejraději bych se na místě připravil o hlavu, naneštěstí jsem dostal rozkaz ti neubližovat, kvůli přihlouplé domněnce toho bláznivého,“ odmlčel se, zřejmě nakousl co neměl, „na tom nezáleží. Varuji tě, ještě jednou se k Metatronovi přiblížíš a pošlu tě tam, kam po právu patříš!“

Konečně mě pustil a já dopadla rovnou na zadek. Přísahala jsem sama sobě, že za tohle Gabriel zaplatí. Nikdo se ke mně nebude chovat bez patřičné úcty jen proto, čím jsem. Slíbila jsem si, že ho donutím padnou přede mnou na kolena a prosit o odpuštění. Nepřemýšlela jsem nad tím, jak dlouhá ta cesta bude, ale byla jsem přesvědčená, že se to jednou stane.

Rukou jsem si zkontrolovala pohmoždění, které mi způsobil a pěkně to bolelo. Ještě otřesená nevítanou návštěvou jsem se vyhrabala zpět na postel a celá se schovala pod peřinu. Do očí se mi draly slzy vzteku, který jsem si neměla na kom vybít. Ani nevím, kdy mě pláč uspal, ale spala jsem tvrdě. Thor se mnou musel několikrát zatřást, aby se mu podařilo mě probudit. Nechtěl si opakovat včerejší projížďku na denním světle, takže mě přišel vzbudit chvíli před setměním.

„Je čas připravit koně, slunce zapadne každým okamžikem, měli bychom vyrazit. Čeká nás náročný přechod přes horské hřebeny.“ Jeho pohled sklouzl k modřině ve tvaru Gabrielových prstů. „Co se stalo?“ znepokojeně kontroloval zbytek mého těla. „To nic není,“ odpověděla jsem mu rozmrzele, ale neznělo to příliš věrohodně, protože jakmile jsem pohnula hlavou uniklo mi útrpné syknutí. Zamračeně zopakoval svou otázku, jeho starostlivému tónu se již nedalo odporovat. „Měla jsem nezvaného hosta.“ Thor ihned tasil meč a zkontroloval celý pokoj. „Byl mě jen varovat.“ „Varovat? A kdo se opovážil…“ než stačil dokončit větu v pálila jsem mu do tváře jméno jednoho z nejvýše postavených andělů.

Ustoupil o pár kroků zpět a nevěřícně na mě zíral. „Gabriel? Nikdy jsem neslyšel, že by se on sám obtěžoval kontaktovat kohokoliv z nás kromě Raziela.“ „Sám víš, že nejsem jako vy, nemysli si, že jsem nepostřehla jakým způsobem sis mě prohlížel při našem prvním setkání. Vím, že je ze mě cítíš stejně, jako je cítil Ragnar. Jsem poznamenaná,“ při poslední větě se mi zlomil hlas. A já byla ztracená, nikam jsem nepatřila. Nebyla jsem člověk ani anděl, dokonce ani upír, jen nějaká hříčka přírody, kříženec. Pevně jsem zavřela oči, abych zastavil proud slaných krůpějí pálících v mých očí. Těžce jsem polkla a přidušeným hlasem připomněla, že musíme vyrazit.

Po zbytek cesty k hranici Razielovi země se kolem nás ve vzduchu vznášelo zvláštní napětí. Chápala jsem, že Thor má spoustu otázek a on zase, že na ně nehodlám odpovídat. Tři noci jsem nepronesli jedinou větu, která by nesouvisela s naším putováním nebo s hladem, který se po dvou dnech dostavil. Jistě se mu ulevilo, když jsem se na hranici rozdělili. I mě se vlastně ulevilo, konečně jsem byla sama a mohla přemýšlet, co si vlastně se svým životem počnu. Co se ode mě očekává, že vykonám? Nebo jsem byla stvořena jen z nějakého rozmaru? Jistě, Metatron říkal, že jsem měla být jejich zbraní v boji proti rase, která si mě násilím přivlastnila, ale proč mě lépe nehlídali, abych se nedostala do jejich spárů?

Dny plynuly a já se bezcílně potulovala po Razielově království, ani jsem si nevšimla, že mě od překročení hranic někdo sleduje, stejně mě to nezajímalo. Jistě to byli muži z jeho gardy, zřejmě mě napjatě očekávali, ale já neměla chuť řešit diplomatické záležitosti.

Ubytovala jsem se ve skromném pokoji s jednou starou rozvrzanou skříní a postelí, která páchla zatuchlinou, ale bylo mi to jedno. Zalezla jsem pod peřinu a zůstala v ní do doby, než mě nezačala spalovat žízeň. Vzala jsem svůj cestovní vak a celý jeho obsah vysypala na mírně zaprášenou podlahu. Přemýšelal jsem, co si vzít na sebe, aby se mi pohodlně lovilo, ale místo toho můj pohled zaujalo něco jiného. Malá podobizna ve zlatém rámečku. Vzala jsem obrázek do rukou a prstem něžně pohladila usmívající se tvář. Igrayn. Teprve pak jsem si vzpomněla, že její země je kvůli mě v nebezpečí. Jak jsem mohla být tak sobecká a utápět se ve vlastní sebelítosti, když jsem měla na bedrech břemeno blížící se války, které jsem za každou cenu chtěla zabránit…

Zhluboka jsem se nadechla a mé plíce zaplavila vlna odporného zápachu, který jsem do teď nevnímala. Probudila jsem se ze své otupělosti a přesně věděla, co dělat. Rychle jsem sbalila své věci a vyběhla z polorozpadlého domu, ze kterého se mi nepříjemně obracel žaludek. Našla jsem si nové lepší ubytování, zjistila, kde ve městě najdu nejlepšího krejčího a vydala se na lov. Netušila jsem, jaké zákony v této zemi platí, ale žízeň byla silnější než já a zdejší aristokraté voněli přinejmenším lákavě. Až v pozdních hodinách jsem narazila na mladíka, který právě opouštěl jeden z vykřičených domů. „K nakousnutí,“ pomyslela jsem si a vyšla mu vstříc, k mému zármutku, jsem zřejmě nebyla první upír, se kterým jsem se setkal a naprosto odevzdaně se mi podvolil.

O dva týdny později mi krejčovský učedník přinesl balík se skvostnými šaty, které jsem si nechala ušít. Služebná, kterou jsem si najala mi připravila horkou lázeň, pečlivě mi umyla a upravila vlasy, pomohla s líčením a nakonec mě oblékla do okouzlujících zlato-rudých šatů. Bylo to děvče vskutku šikovné a já si začala pohrávat s myšlenou věnovat jí věčný život. Jenže sotva jsem na to pomyslela skočil mi do mých myšlenek Metův hlas. „Musím tě upozornit, že je to Gabrielova chráněnka, pokud bys na ní jen vztáhla ruku myslím, že by nedbal svých rozkazů, vážně tě nemá rád…“ leknutím jsem téměř nadskočila.

Nevím odkud se tam objevil, ale najednou stál přede mnou v celé své kráse, oděn v draze zdobených šatech vypadal jako princ. Pokynula jsem dívce k odchodu. Řeč zdejšího kraje byla přibližně stejně těžká jako v sousední Ragnarově zemi, naštěstí se našlo dost lidí, kteří rozuměli řeči básníků – francouzštině. Sotva se za Rachel zavřely dveře pustila jsem se do Meta. „Čteš mi myšlenky?“ vyštěkla jsem nazlobeně. „Vnímám jen ty, které ohrožují nevinné Sero, je mojí povinností je chránit před věčným zatracením,“ v jeho tváři se mihl stín rozpaků. „Já nejsem zatracená,“ zavrčela jsem. „To je pravda, ty máš možnost se vykoupit, jenže o tom nechceš ani slyšet…“ opět se vrátil k tomu starému tématu. „Měl bys raději odejít,“ utrhla jsem se, protože tohle téma bylo to poslední, o čem jsem chtěla mluvit.

Přistoupil blíž ke mně, naše těla se téměř dotýkala a já opět pocítila naši vzájemnou přitažlivost. „Omlouvám se, že jsem nepřišel dříve, ale až dnes se mi podařil uniknout před dozorem.“ „Máš kvůli mně problémy?“ posmutněle se usmál. „Dalo by se to tak říci, za schůzky s tebou mi hrozí svržení z nebes.“ Překvapeně jsem vykulila oči. „Ale neboj se, nechytí mě,“ šibalsky se uculil a chytil mě kolem pasu, aby si mě přitáhl k polibku.

„Nelíbí se mi co máš v plánu. Raziel je nebezpečný. Není radno si s ním zahrávat. I když tvému šarmu jistě neodolá, buď opatrná, nedá se mu věřit.“ Znovu přitiskl své rty na mé a hladově se jazykem dobýval do mých úst. Jeho pevné paže mě drtily v objetí tak dlouho dokud jeho oči nezazářily stejnou barvou jako při našem posledním shledání. „Volají mě,“ políbil mě na čelo a zmizel.