Moonlight shadow

40.Překvapení

Zítra přijede máma s Petrem a Janou!!!. Moc se na ně těším, ale upřímně, Jana mi chyběla nejvíc. Kamarádka jako ona se špatně hledá. Mám první zkoušku šatů a tak jsem zvědavá. Lola mne dovedla k „svatebnímu pokoji“ jak říkala místnosti kterou s Nickem a Raem zabrali na vše co se svatby týkalo.
Zatím, vše probíhalo klidně. Jediný konflikt přišel když Lola chtěla natisknout 100 oznámení. Vysvětlovala jsem jí, že nejsou potřeba. Vždyť z domova jsem pozvala jen mamku a Janu nikoho víc. Nebylo koho. A odsud? Vlastně krom rodiny jen Eatona a Rolanda. Jo a ještě Roberta, ale ten se omluvil. Tak nebylo nutné, ale Lola si nedala říct a tak byl na světě kompromis za kterým stál Rae. Oznámení se natiskla, ale jen v nutném počtu.
Teď na mne čekaly šaty. Rae je neviděl, vždy byly pod plachtou a nebo je měla Lola u sebe. Byla jsem zvědavá. Vyběhla jsem schody , rozeběhla se chodbou a …zakopla. Když jsem se zvedala zabolela mne noha. Podívala jsem se a jasně, odřela jsem si koleno.
„Jas!!“ rozeběhla se ke mně Lola. Lekla jsem se, oči měla úplně černé. A najednou, dva kroky přede mnou se zastavila. Jako by narazila do zdi.
„Míno au! Co to děláš? „ sykla bolestí a třela si čelo.
„Já nic Lolo. Nic nedělám.“ nechápavě jsem na ni koukala .Co mělo její gesto znamenat.
„Ale ano, dělá. Vždyť k tobě nemůžu.“ vysvětlovala.
„Lolo….“ Vydechla jsem. To to není možné
„Rae, Nicku!!!“Slyšela jsem ji křičet. Přiběhli rychle a Rae když viděl jak sedím na zemi s rozbitým kolenem se rozeběhl ke mně. A stejně jako Lolu ho cosi zastavilo na dva kroky ode mne.
„Jas?“ překvapeně se na mne podíval. Stále jsem nechápala co tím myslí, jako bych za to, že ke mně nemůžou mohla já.
„Já netuším co se děje!“ řekla jsem nešťastně. Nikdo ke mně nemohl blíž než na dva kroky. Rozbrečela jsem se. Co se stalo? Porč zrovna já! Copak toho už nebylo dost?
„Viv, Viv pojď za námi. Honem!“ zakřičela Lola. Fajn tak další kdo zjistí, že ke mně nemůže.
Když mne Viv viděla. Ubrečenou a oni tři kus ode mě jak sudičky , rozesmála se.
„Viv ty víš co se děje?“ vyhrkla jsem. Nechápala jsem ji. Jak se může v takové chvíli smát.
„Jasně. A omlouvám se, jenže na vás byl pohled k popukání. Jas prosím tě co se stalo než se k tobě Lola nemohla dostat?“ zeptala se ještě se smíchem na rtech.
„Spadla jsem a odřela si koleno. Lola na mne zavolala a pak se rozeběhla ke mně aby mi pomohla

a já se lekla.“ shrnula jsem to.
„Lekla? Čeho?“ už se uklidnila a mluvila klidným hlasem.
„No….měla černé oči a já mám koleno do krve.“ řekla jsem provinile a sklopila jsem oči. Nechtěla jsem aby to vyznělo jako kdybych jim nevěřila. Byla to jen bezděčná reakce. Věděla jsem, že by mi nikdy neublížili, jsou má rodina.
“Ach Jas to nebylo žízní, ale strachem o tebe. Blázínku myslíš, že ta kapka by mne mohla vyprovokovat teď když jsem na tebe tak zvyklá, že si ani neuvědomuji, že jsi člověk?“ kroutila nade mnou hlavou Lola. V jejím hlase bylo cítit spíše pobavení než naštvanost. Oddechla jsem si, nezlobila se.
„Myslela jsi na to aby se k tobě nedostala?“ Zeptala se Viv.
„Ano“
„Dobře tak teď zavři oči a přej si nebo představuj ,že tě Rae objímá.“ nařídila klidně.
Udělala jsem to a konečně ucítila chladné ruce na svém těla. Rychle jsem otevřela oči a přitiskla se k němu.
„Rae“ zašeptala jsem šťastná, že je u mne.
„Míno „ ozvala se znovu Viv.
„Míno, teď prosím udělej to samé jen si znovu představ, že nás k sobě chceš pustit všechny.“
Znovu jsem zavřela oči a usilovně si představovala rodinu okolo sebe.
„Ach Míno, tohle už mi nikdy nedělej. Bála jsem se.“ slyšela jsem jak mi u ucha šeptá Lola.
„Viv co to se mnou bylo?“ zeptala jsem se když už vše vypadalo v pořádku.
„Říkala jsem ti , že cítím další schopnost. A to je ona. Obrana. Nevím, zda je tvoje nebo malého, ale můžeš ji ovládat což je u člověka pozoruhodné. Musíš se ji naučit ovládat vědomě.“ vysvětlila mi. Páni já mám nějakou schopnost! Jenže zítra má přijet zbytek mé rodiny a ta netuší….. Radost nahradila obava.
„To je skvělé!! Zítra přijede máma a já jí nepustím k sobě jen proto, že se něčeho hloupě leknu.“ poznamenala jsem sarkasticky.
„Tím to není. Chráníš sebe a to malinké. Budeme trénovat a za pár dní to budeš zvládat.“ uklidnila mne Viv.
„Jsi si jistá? Jenže já nemám pár dní. Oni přijedou už zítra.“ ptala jsem se s lehkou panikou.
„Jsi šikovná tak to nebude problém. Zkus šaty a pak přijdi za mnou.“ povzbudila mne. Proč se s ní zdá vše tak jednoduché?
„Dobře. Takže pokud dovolíte mám zkoušku šatů.“ usmála jsem se na všechny kolem sebe. Rae mne zvedl ze země a já mu pak zavřela dveře před nosem. Ženich by neměl vidět nevěstu ve svatebním před obřadem ne !I přes dveře jsem slyšela jak prská.
Šaty byly nádherné, přesně takové jaké jsem si představovala. Lola mi říkala co vše mne ve svatební den čeká. Když se dostala k tomu, že nás pak kočár odveze ke kostelu přerušila jsem ji.
„Lolo já se budu vdávat v kostele?“ Ještě jsem se nikdy neptala jak je to s jejich vztahem k „svatým“ místům, ale táta nosil křížek kolem krku… Jenže byla tu ještě jedna podstatná maličkost.
„Jistě, je něco špatně?!“ lekla se Lola.
„No třeba to, že nejsem pokřtěná ani katolička vlastně ani věřící. A Rae , vy jste…….“ koktala jsem
„Tak za prvé  nám kostel neuškodí, ale to víš. A ty a tvá „nevíra“ je vyřešena, tak se tím nezatěžuj svou hlavinku.“ Usmála se. Jistě, že se ptám ona snad zařídí vše. Kdybych chtěla svatbu na měsíci tak by to dokázala taky. Mám štěstí, že jsem získala takovou rodinu.

„Lolo to bylo přání Rea? Ten kostel.“ zeptala jsem se. Sedělo by mi to k němu. Kdyby byl ve své době určitě by se ženil v kostele.

„Hm vlastně ano, ale do ničeho by tě nenutil. Já si myslela, že ti to vadit nebude a tak jsem to zařídila. Nevadí ti to, že ne.“ Najednou byla na vážkách.

„Jistě, že nevadí. Pokud to Rea udělá šťastným tak mu své ano řeknu kdekoli bude chtít. Třeba i v kostele.

Zkouška dopadla skvěle. Lola se vyznamenala a já měla ty nejnádhernější šaty na světě.
 
„Jasmíno vstávat.“ šeptal mi Rae do ucha. Otevřela jsem oči a dívala se do jeho rozesmáté tváře.
„To už je ráno?“ zívla jsem.
„Ano do hodiny tu bude Matt s tvou mámou tak by jsi se měla dát do pucu.“ políbil mne na nos a podal ruku aby se mi líp vstávalo. Vylezla jsem z peřin a šla se zkulturnit. Dole už na mne čekala snídaně a v salonku celá má rodina.
„Tak jak se cítíš bráško?“ zeptal se Nicky Rea zatím co jsem se cpala jídlem.
„Proč?“ nejdřív nechápavě a pak pobaveně se na něj podíval Rae,
“Snad to nebude tak hrozné jako s Mattem, třeba se budu budoucí tchýni líbit.“ zářivě se usmál. Tak o to tady jde. Já neměla pochyby, věřila jsem, že si Rae mamku během chvilky získá.
„Budeš. Znám ji.“ ujistila jsem ho. Když přišel čas sešli jsme dolů do haly abychom přivítali zbytek mé rodiny.
„Ahoj holčičko!“ volala máma už ode dveří.
„Mami!“ křikla jsem a rozeběhla se k ní. Zastavila jsem se kus před ní. Ježíš ta je tak………..velká.
„Trochu jsem se zvětšila viď!“ poznamenala když viděla mou reakci. Zvonivě se rozesmála.
„Promiň. Já si jen neuvědomila, že už je to tak blízko. Teda, že už za chvíli budu mít sourozence.“ trapně jsem hledala omluvu. V ten okamžik mi došlo, že nebude trvat dlouho a i já budu vypadat jako vzducholoď. Tedy mamce to slušelo, ale o sobě jsem pochybovala.
„Pojď blíž holčičko. Chci tě obejmout.“ roztáhla ruce. Opatrně jsem se se k ní přitiskla. Maminko kdybys věděla….. Odtáhla jsem se.
„Ahoj Petře.“ kývla jsem na otčíma a očima hledala Janu. Stála stranou a ohromeně si to tu prohlížela.
„Jani!“ zavolala jsem na ni.
„Míno!!“ vrhla se mi do nastavených rukou. Shledání jak v hollywoodském dojáku. Mám je tady ! Všechny na kom mi záleží. Byla jsem maximálně šťastná. Teď jsem musela jen představit svého vyvoleného mámě.
„Mami dovol abych ti představila Rae.“ Stál vedle mne a zářivě se na mamku usmíval.
„Má matka Eliška .“
„Rae, můj manžel, tedy za pár dní.“
„Těší mne, že vás poznávám. Už vím po kom Jasmína zdědila svou krásu a dobrotu srdce.“ uklonil se mámě Rae. Bože jaké to asi bylo v jeho době? Zasnila jsem se.
„I mne těší. Doufám, že se o mou dceru budete starat dobře a s láskou?“ podala mu ruku a pozorně se na něj dívala. Už jsem zapomněla, že dokáže vidět i to co ostatní ani netuší.
„Budu. Je tím nejlepším co mne v životě potkalo. Je pro mne vším.“ potvrdil jí a přijal nabízenou ruku.
„Tak a teď je čas se ubytovat, pak vás představím zbytku rodiny a něco pojíte.“ ozval se odzadu Matt.
„Lili pojďte ukážu vám vaše pokoje. Jas postaráš se o Janu?“ obrátil se na mne.
„Jasně . Jdem?!“ koukla jsem na ni.
„Jo, ale drž se u mne nebo se ztratím.“ upozornila mne. Chytla svou tašku když v tom….
„Já ti ji vezmu.“ stál u nás Nath. Musel seběhnou upíří rychlostí, ještě před chvílí stál nezpozorován nahoře na galerii. Upřeně koukal na Janu a ona na něj. Jemně jí vzal tašku z ruky a šel první.
„Kdo to je?“ šeptla mi Jana. Kdyby jen tušila, že šepot nemá význam, že Nath stejně slyší každičké slovo stejně jako Rae který šel vedle mne.
„Můj švagr. Jonathan, ale říkáme mu Nathe.“ odpověděla jsem jí také šeptem a přitom si všimla jak se Rae usmívá. Co se těm dvěma honí hlavou?
„Jsme tu.“ otevíral Nath dveře a já Janu pustila jako první.
„Ach to je………….nádhera.“ oči na vrch hlavy a pusu dokořán, tak by se dal popsat její výraz.
„Jsem ráda, že se ti líbí. Kdyby ne jsou tu ještě dva pokoje z kterých si můžeš vybrat.“ naznačila jsem jí, že kdyby ……..
„Ne, tenhle je naprosto dokonalý. Budu tu jak princezna.“ rozplývala se Jana a pomalu procházela pokojem a prohlížela si ho.
„Tak pánové děkujeme za doprovod a teď když dovolíte máme si co povídat a to není pro vaše uši.“ vyprovázela jsem oba z pokoje a mírně je upozornila aby neposlouchali. Sice jsme tomu moc nevěřila, Rae nepromešká jedinou možnost jak o mě zjistit co nejvíc. Jenže  byla tu máma a to znamená přímý zdroj informací. Takže je možné, že budeme mít soukromí.
„Tak jak se ti tu líbí?“ zeptala jsem se když za kluky zapadly dveře.
„Téééééééédy je to tu dokonalý!“ vykřikla. Tomu věřím pro ní jako blázna do hororů a všeho mimo naše chápání byl náš hrad to co pro děti disneyland. Kdyby ještě věděla, že většina osazenstva jsou upíři už by jí zpátky do Prahy nedostali ani heverem. Takže u ní platí zvýšená opatrnost,ona je všímavější než většina lidí a libuje si v bláznivých teoriích. Na rozdíl ode mne by nepochybovala ani na vteřinu. Byla by nadšená.

„Jani co ty a chlapy? Žádný objev na obzoru?“ nedalo mi to. Vždy si dělala srandu , že budem poslední panny na planetě.

„Vždyť víš…. možná. Už jsem ti o něm psala.“ klopila oči. Kluci bylo jediné téma při kterém se necítila uvolněná, teda jen v případě když se to týkalo její osoby.
„Kde máš pokoj ty?“ ptala se a změnila téma.
„Jinde, ukážu ti ho potom, teď chci novinky z domova..“ byla jsem zvědavá co se děje v „normálním“ světě. Zalezly jsme na postel a Jana vyprávěla. Bylo to tak jiné než tady , ale nestýskalo se mi. Vlastně mi nikdo kromě ní nechybě. Byla jsem doma tady, tady jsem šťastná.
„Jas co tě to popadlo vdávat se hned v 18ti?“ zeptala se najednou. Čekala jsem kdy to z ní vypadne. Takže jsem měla odpověď přichystanou.
„Jani víš milujeme se a proto není důvod čekat rok, dva nebo deset jestli to vydrží. Ono totiž vydrží. Rae je můj osud. A taky ………jsem těhotná a Rae má utkvělou představu, že dítě se má narodit manželům ne milencům. Jiná výchova.“ protočila jsem oči a ušklíbla se.
„Takže jak se říká u nás. Musíš! Tak to vypadá, že jsem v tom panenství zůstala sama.“ zasmála se.
„Tak nějak, ale není to jen kvůli tomu, podívej!“ ukázala jsem jí svůj zásnubní prsten. Byl nádherný, jemný kroužek zdobený diamanty a smaragdy.
„Wow ten je krásný!“ vyvalila oči. „Musel stát majlant.“ dodala. U ní tahle poznámka nebyla znakem závisti, ale jen konstatování. Jana nikdy nebyla na majetek. Podle toho taky vypadal její šatník. Všelijaká směs ze sekáčů byl její styl, dalo-li se tomu tak říkat. Až to uvidí Lola pojede se na nákupy. Tohle totiž nedokáže přejít bez povšimnutí.
„Ukážeš mi už konečně tvůj pokoj? Nebo ho už máte společný?“ zeptala se znovu a povytáhla důležitě obočí. Byla jsem ráda, že je stále stejná. Kdokoli jiný by se začal šťourat v důvodu proč se vdávám, v mém těhotenství, ale ona ne. Ví, že pokud bych o tom chtěla mluvit začala bych sama. Raději změní téma a můj pokoj ji zajímá mnohem víc než můj sexuální život.
„Jistě pojď.“ zvedla jsem se a vedla ji k sobě. Cestou jsem jí říkala co kde je. Připadala jsem si jak Rae když jsme přijeli my. A přemýšlela nad otázkou kterou mi dala. Nikdy jsme neřešili jak to bude po svatbě. Přestěhuje se Rae ke mně? Nebo mám jít já k němu? Ne svého pokoje ve věži se nevzdám, ale budeme si o tom muset promluvit.
„Ty máš pokoj až na druhém konci? Nebojíš se tu?“ zděsila se když jsme se blížily ke mně.
„Ne táta a Viv mají pokoj tady a u mne je většinou Rae. Nejsem moc sama.“ mrkla jsem na ni. Začala se smát.
„Tak prosím račte dál madam.“ otevřela jsem dveře a gestem ji pozvala dál.
„Nooo Míno to je dokonalé. Opravdový pokoj ve věži a vypadá to tu jako kdysi.“ byla nadšená jako teď skoro furt. Tušila jsem to už když jsem ji zvala. Tohle bylo vše podle jejího gusta. Jejím přáním bylo stát se kastelánkou.
„Ta postel!“ vyhrkla a překvapeně koukala.
„Tak sem se dva vejdete s přehledem. Nehledáte se tu?“ cukali jí koutky.
„Občas.“ obě jsme vyprskly smíchy. Byla jsem spokojená. Rae by měl radost kdyby nás viděl.
„Jani půjde dolů. Ještě jsem nebyla s mámou.“ požádala jsem ji.
„Ježíš jasně to jsi měla říct hned . Počkala bych s prohlídkou. Jen….vezmeš mě taky do sklepení?“ udělala na mne psí oči.
„Když ne já tak ti domluvím průvodce.“ slíbila jsem. Seběhly jsme dolů a zamířily ke knihovně. Byli tam všichni. Nath se začal usmívat hned jak jsme vešly. Snad se nám nezakoukal.