Moonlight shadow

Probuzení nebylo ani zdaleka tak příjemné, jak bych od své pohodlné postele očekávala. Vyskočila jsem z postele a prudce odtáhla těžké, tmavé závěsy, které mě do tohoto okamžiku chránily před slunečním svitem. Vůbec jsem si neuvědomila, že venku stále panuje jasný slunný den. Ostré paprsky se mi zabodly do očí jako dýky a já v údivu ustoupila o několik kroků vzad. Promnula jsem si obličej a znovu přikročila k oknu. Můj zrak se s denním světlem smířil v celku rychle, přesto to pro mě byl šok. Moje lepší já mě zřejmě neochraňovalo jen před kříži a jinými pánbíčkářskými cetkami.

Sněhová pokrývka na rozlehlém panství se třpytila diamantovým leskem. Nikdy předtím jsem nic tak nádherného neviděla. Mohla bych stát nehybně celé hodiny a pozorovat barevný tanec té úchvatné záře. Za mnou se ozvalo tiché zaklepání a já zcela omámeně pokynula ke vstupu. Dveře se s tichým zaskřípáním otevřely a Thor, na kterého v tom okamžiku dopadlo sluneční světlo něco zaklel a rychle za sebou zabouchl. Nenadálý hluk mě vytrhl z přemýšlení a já závěsy okamžitě zatáhla. Tiché šustění látky vlákalo upíra znovu do mého pokoje. „Omlouvám se,“ hlesla jsem a teprve pak si uvědomila, jakou spoušť způsobilo moje nezodpovědné chování na jeho jinak půvabné tváři. Ale jak jsem mohla tušit, že bude přes den někdo jiný kromě mě vzhůru. Celý obličej měl zarudlý, na pravé paži už mu naskakovaly ošklivé puchýře. „Omlouvám se,“ sykla jsem znovu a rychle přehrabovala své jediné zavazadlo. Byla jsem si téměř jistá, že jsem někde na dně měla uložený džbánek se sírovou mastí. Když jsem ho konečně našla, kývla jsem na něho, aby přistoupil blíž. „Tohle ti pomůže.“ Mírný zápach linoucí se z nádoby nebyl zrovna důvěryhodný, ale přesto si popálenou kůži nechal natřít. Několikrát zavrčel bolestí, ale nesl to statečně.

„Co si mi vlastně chtěl tak brzy oznámit?“ mírně se uklonil a spustil. „Můj pán ti vzkazuje, že ve stáji budeš mít připraveného koně hned po setmění. On sám musel ještě v noci opustit zámek, tak mě pověřil, abych ti zabezpečil volný průjezd naší zemí. Je mou povinností doprovodit tě až na hranice. A také ti mám vyřídit, že by bylo nejlepší, kdybys jako prvního navštívila našeho Nejvyššího pána a vládce Raziela.“ Při tom oslovení jsem pochopila, že s Razielem není dobré si zahrávat. Všichni z něho měli strach. „Cesta bude trvat asi čtyři noci, pak se dostaneme k jeho území, kde můj úkol končí.“ Moc hezký titul si Raziel udělil, ušklíbla jsem se v duchu. „Dobrá tedy, po západu vyrazíme.“ Thor se znovu mírně poklonil a odešel z pokoje.

Sotva ozvěna jeho kroků utichla vykradla jsem se z pokoje a vyrazila do hlavního sálu. Již z dálky jsem cítila vábení lidské krve. Byl čas, kdy se Ragnarovi lidští služebníci scházeli k večeři. A nebyli jediní, kdo dostával hlad. Znuděně jsem se loudala směrem k nim. Pobyt ve Skandinávii mi vnucoval myšlenky na rodnou Francii. Po dlouhé době se mi opět zastesklo po Marcellovi. Živě se mi vybavila chvíle, kdy mě poprvé vzal na lov, kdy se mé zuby poprvé prožízly jemnou kůží mé nic netušící oběti. To bylo to, co jsem postrádala vzrušení z lovu po boku někoho, na kom mi opravdu záleželo, to mrazení v podbřišku, když jsme se společně krmili z jednoho člověka. A pak… tolik se mi stýskalo po mužném objetí mého stvořitele. Přes vějíř spodních řas se mi překulila osamělá slza, stejně osamělá jako jsem se cítila já.

Prudce jsem rozrazila dveře. Neuniklo mi, že se někteří z přítomných mírně vyděsili. Procházela jsem kolem stolu a pečlivě si vybírala, když se mi o tvář otřel náhlý poryv větru. Vůně která mi prostoupila hluboko do plic mi nepříjemně zkroutila žaludek. „Teď ne!“ zavrčela jsem rozladěně, když se cizí dlaň dotkla mého ramene. Nemusela jsem se otáčet, abych pochopila, kdo stojí za mnou. „Tohle přeci nechceš…“ našeptával mi do ucha. Všechny se přejela jedním rychlým pohledem a pocítila, jak se mi sbíhají sliny. „Nepotřebuješ to,“ zašeptal znovu a já se v mžiku otočila a udeřila svého pronásledovatele hřbetem ruky rovnou do obličeje. „Nemáš tu co dělat, Ragnar mi říkal, že…“ jeho pobavený smích mě zarazil v půlce věty. „Ragnar nám nemá co poroučet,“ ušklíbl se. Z pravého koutku mu vytékala drobná kapka krve, horké, vábící, hořce nasládlé krve. Mé tělo zareagovalo okamžitě. Špičáky mi vyjely rychlostí blesku. Vyběhla jsem do chodby a doufala, že mě bude Metatron následovat.

Jak jsem očekávala, můj anděl strážný šel hned za mnou. Ani nevím, co to do mě vjelo. Možná osamělost, možná jen zvířecí instinkt. Najednou se mé rty dotýkaly těch jeho. Už to nebyl jen anděl, stál přede mnou také muž, naprosto ohromený mým jednáním a bez jediného pokusu o vzdor. Tvrdě jsem ho přirazila na kamennou zeď a aniž bych ho přestala líbat jsem mu zajela jednou rukou pod plátěnou košili a druhou do vlasů. Přejížděla jsem prsty přes pevnou vroucí hruď, pod kůží mu pulzovala neuvěřitelná životní síla. Jeho dlaně spočinuly na mém zadečku. Chuť té jediné kapky jeho krve se mi rozšířila do celého těla jako výbuch. Metatron zasténal a přitiskl mě ještě těsněji k sobě. Celé mé tělo se chvělo touhou. Již jsem více nedokázala odolat. Mírně jsem zaklonila hlavu a plně se proměnila do své přirozené podoby. „Neboj se, nebude to bolet,“ sykla jsem a hrubě se zakousla do hrdla, které mi dobrovolně nastavil. Při prvním doušku se mi podlomila kolena, jen díky jeho pevnému objetí jsem se nezhroutila k zemi. „Páni, to je síla,“ zavýskala jsem. „Jo, to je,“ Met sotva popadal dech a pomalu se po zádech sunul k zemi.

Posadila jsem se vedle něho. Oba jsme vzrušeně oddechovali. Naše prsty se propletly. Cítila jsem se jako v rauši. Hlava se mi motala naprosto šíleným způsobem. Tehdy, díky jedné jediné facce se celý náš vztah převrátil naruby…

Seděla jsem neschopná jediného pohybu ještě dlouho dobu po tom, co Metatron zmizel neznámo kam. Myšlenky mi v hlavě zběsile vířily a měla jsem pocit, že mi kolem hlavy poletují hvězdičky. Mé tělo bylo neskutečně těžké a přitom jsem měla dojem, že se vznáším. Z toho opojného stavu mě vytrhl až Thor, měl dar objevovat se vždy v těch nejméně vhodných okamžicích.

„Jsi v pořádku?“ podal mi ruku, aby mi pomohl na nohy. Chtěla jsem mu říct, že ano, ale místo odpovědi se mi z úst vydral jen zvonivý smích. Smála jsem se, až mě bolelo celé tělo a po tvářích mi stékaly slzy. Pohled na mě musel být opravdu směšný, protože on se během chvíle také rozesmál.

Slunce dávno zapadlo za obzor, když jsme se vydali na cestu. Hnali jsme koně seč jim síly stačily, abychom dohnali zpoždění způsobené Metovou návštěvou. Z tlam se jim řinula pěna a celá těla se jim leskla potem. „Měli bychom na chvíli zpomalit, jinak je uštveme.“ Konstatoval můj průvodce a seskočil ze sedla na pevnou zem. Následovala jsem jeho příkladu. V dáli šuměl potok a my zamířili přímo k němu, aby se zvířata osvěžila čerstvým douškem mrazivé vody.

„Pár mil odtud je sídlo mého dobrého známého, den přečkáme u něho, je s naší návštěvou obeznámen,“ pronesl Thor klidným hlasem a poplácal svého hřebce po statné šíji. Místo odpovědi jsem jen přikývla. Cítila jsem se mizerně. Celé tělo jsem měla v jednom ohni a v krku mě pálilo jako kdybych jím prolévala žhavou lávu. Ten jeden zázračný doušek andělské krve, který jsem si v podvečer dopřála mi dodal energii jen na krátkou dobu a mě začala spalovat úmorná žízeň. Také jsem se napila vody, ale ta jako petrolej ještě více rozdmýchala oheň.

Přestala jsem se ovládat a nevědomky se změnila. „Co se děje?“ zeptal se vyděšeně Thor, když se má moc s drtivou silou rozletěla do okolí. „Potřebuji krev,“ můj hlas zněl ochraptěle a cize. „Potřebuji…,“ už jsem větu nedokončila, protože si mou pozornost vyžádalo něco jiného. V lese za potokem někdo byl. Slyšela jsem v hlavě hučení jeho mladé krve, jejíž vůně mne zanedlouho polechtala v nose. „Hned jsem zpět,“ sykla jsem a v tu chvíli se mi kolem paží sevřel ocelový stisk jeho prstů. Vzdorovitě jsem se mu podívala do očí. „Musím ti připomenout, že lov je v naší zemi zakázán,“ zavrčel. Z jeho doteku se mi po pokožce převalila vlna jeho moci. „Potřebuji krev,“ téměř jsem ho prosila, vkrádalo se do mě zoufalství podněcující chuť mu ublížit, pokud mě nepustí. Jeho reakce však byla naprosto nečekaná. Jednou rukou mě stále pevně držel, ale druhou si odhrnul pramen vlasů ze svého vlastního krku. „Očekával jsem, že by se něco takového mohlo stát, i když né tak brzy. Pij,“ vyzval mě vyrovnaným tónem a já na víc nečekala. Ve srovnání s Metatronem chutnal naprosto příšerně, avšak žízeň byla silnější než můj odpor. Pila jsem dlouho, ale nevypadalo to, že by mu nějak výrazně ubyly síly. „Děkuji,“ otřela jsem si rty do haleny svých šatů, na rukávu zůstala temná skvrnka. Položil si pravou dlaň na srdce a mírně se uklonil. Ragnar ho vyslal jako doprovod, to však v našem světě znamená, že se stal mým sluhou a tímto gestem mi prokazoval úctu.

Svítání se blížilo rychleji, než jsme předpokládali. Kus cesty jsme museli projíždět ve stínu stromů, aby Thorovi ranní paprsky neublížily a na posledních několik set metrů jsem převzala jeho otěže, protože přes sebe přehodil těžkou deku. Zcela výjimečně jsem mu dovolila ovlivňovat mou mysl, ale jen natolik, aby mi ukázal kudy mám koně vést. Konečně jsme se dostali pod ochranou střechu stájí. Náš hostitel nás přivítal s otevřenou náručí.
Bez dalšího otálení jsem překročila práh svého pokoje a s chutí se zabořila do polštářů z prachového peří. Padla na mě příšerná únava, přesto jsem nedokázala usnout, myslela jsem na něj. Na svého nového přítele z nebes.

Sotva jsem si však stačila vybavit jeho donedávna protivnou tvář, za okny se ozval podivný šramot. Přetočila jsem se na druhý bok. „Sereno, otevři mi,“ jeho hlas mi zněl v hlavě tak opravdově, jako by stál kousek ode mě. „Mete?“ bála jsem se, že začínám blouznit, ale znovu ke mně promluvil. „Otevři okno,“ šeptal. Vyskočila jsem na nohy a prudce trhla sametovými závěsy. Vznášel se kousek ode mě. Jeho křídla ležérně proplouvala vzduchem, ale jeho tělo se při tom ani nepohnulo. Byla jsem jím naprosto okouzlena. Popelavě šedá křídla se ve sluneční září stříbřitě leskla, tentokrát na sobě neměl nic než obyčejné plátěné kalhoty a přesto vypadal dokonale. Zářivě se usmíval a já ho nedočkavě vpustila k sobě. Popadl mě do náruče a začal mě naléhavě líbat, naprosto jsem se mu odevzdala. „Musel jsem tě vidět,“ vydechl něžně, když jeho rty bloudily po mé tváři.

Ostrým drápkem jsem prořízla kůži na jeho hrudi. Z drobné ranky se spustil pramínek narůžovělé tekutiny. Pozorovala jsem, jak si razí svou cestičku přes jeho svalnaté tělo. „Udělej to,“ tiše mě povzbudil. Olízla jsem tu drobnou krůpěj a jazykem putovala až k místu jejího vzniku, kam jsem ho políbila.