Moonlight shadow

Vstal a vytáhl mne na nohy. „Jen klid, postarám se o tebe.“

Nesl mne pomalu temnými chodbami, a pak po schodech nahoru. Otevřel dveře a stanul v krásně zařízeném pokoji. Nábytek zde byl vyřezávaný a zdobený plátkovým zlatem. V krbu hořel oheň, ale přesto bylo v místnosti ještě chladno.

„Za chviličku zde bude krásně teplo, uvidíš.“ Položil mne do peřin a já se schoulila. Deka příjemně hřála a slabé mihotavé světlo, které vycházelo z krbu, skrovně osvětlovalo místnost.

„Pokoj mám hned naproti přes chodbu, kdybys cokoliv potřebovala.“ Chystal se odejít, jenže já ho rozhodně nechtěla jen tak pustit. Chytla jsem ho za ruku a podívala jsem se prosebně do jeho hlubokých očí.

„Nechoď, nenechávej mě tu samotnou.“

Zhluboka si vzdychnul a pak se smířeně usmál. „Na chviličku tě opustím a hned jsem zpět. V umyvadle je teplá voda, pokud se chceš opláchnout.“

Zmizel a já neslyšela ani klapnutí dveří. Prostě najednou nebyl. Posadila jsem se a zapátrala po setmělé místnosti. Tak tohle bych si dala líbit. Zlacené sametové textilní tapety, vzácný vlněný perský koberec a starožitný nábytek. Vše v sytých tmavých barvách, včetně těžkých sametových závěsů, jemně vyšívaných silnou zlatou nití i nadýchaného baldachýnu nebes nad postelí.

Vymotala jsem se z deky a přeťapkala bosky přes pokoj ke dveřím, kde stálo umyvadlo. Voda v něm nalitá byla příjemně teplá a tak jsem si opláchla obličej, abych se malinko probrala. Mít na sobě tolik hedvábí, bylo vlastně velmi příjemné. Hřálo i chladilo zároveň a bylo to jako nosit pavučinu.

Postavila jsem se před krb a přemýšlela, jak se dnešní den prapodivně zamotal. Jako by mne osud vedl právě sem. Jako by bylo napsáno, že dnes bude pršet a tak se má naše setkání uskutečnit někde v suchu a teple.

„Em?“ Dveře se zaklaply a uslyšela jsem za sebou lehké kroky. „Emily?“

„Ano?“ Otočila jsem se čelem k němu a ztuhnula. Byl bosý, na sobě jen černé kalhoty. Sněhově bílá pokožka jeho nohou svítila oproti tmavému koberci. Také se myl, protože po hrudi mu stékaly drobné kapičky vody. Vlasy měl mokré, v hustých slepených pramíncích se mu snášely kolem tváře a padaly na ramena. To z jejich konečků odkapávaly ty drobounké kapky, které se třpytily v odlescích plamenů. Brázdily jeho dokonalou hruď a chtě nechtě vedly mé oči od jeho mužných ramen, přes dokonalé prsní svaly s malými bledými kopečky bradavek, až po svalnaté ploché břicho. Níž jsem se kouknout neodvážila.

Nasucho jsem polknula a vystrašeně jsem se objala pažemi.

„Co se děje?“ Udělal krok ke mně a já o krok ustoupila. Dále už nebylo, kam couvnout, pokud jsem si nechtěla spálit zadek.

„Mám se jít obléknout? Mé nahé tělo tě přivádí do rozpaků?“ Mluvil tiše a líbezně.

„Ne, to je v pořádku, myslím.“ Viděla jsem přece už polonahé muže, když v parních letních dnech omývali svá upocená těla po těžké práci na dvoře pod pumpou. Jenže žádný z nich nebyl tak krásný jako Richard. Očima jsem přejížděla po pokoji, pečlivě se vyhýbajíc pohledu na něho.

„Neboj se, pořád platí můj slib, který jsem ti dal. Neudělám nic, co si nebudeš výslovně přát.“ Roztáhl ruce dlaněmi vzhůru. Přistupoval velmi pomalu, než konečně stanul těsně u mě.

„Smím tě obejmout?“ Zašeptal.

„Ano.“ Hlas se mi chvěl.

„Smím tě políbit?“ Sklonil se, aby mi viděl do očí.

„Prosím.“ Šeptla jsem nazpátek a objala ho kolem krku. Jeho rty, jeho mrštný jazyk, ten polibek byl hladový jako by mne chtěl sníst, pohltit, vsát. A já ho nechala, užívala jsem si každého jeho dotyku, každého jeho něžného útoku. Prozkoumával má ústa pomalu s chutí, až nezbylo jediné tajné místečko.

„Em?“ Odtáhnul se ode mne, ale jen natolik, aby mi viděl do očí.

„Chci, abys mi udělala totéž.“ Vydechnul a pak se opět sklonil níž. Vsunula jsem jazyk mezi jeho rty. Bylo vzrušující cítit horkost jeho úst. Pokračovala jsem váhavě, nikdy jsem muže takhle nelíbala. Vsál můj jazyk a objel ho svým. Pak mne jemně dovedl až ke svým špičákům. Panebože. Ostré, nepřirozeně velké. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla? Vydechla jsem údivem a zachvěla se strachem. Zmáčkl mě víc, abych se od něho nemohla odtáhnout, a pak slastně přivřel oči. Vedl můj jazyk k druhému špičáku. Ostrá řezavá bolest mi projela ústy a já vyděšeně zakňourala. Nepustil mě, ba naopak. Jeho ruce mě sevřely a on si mě přimáčkl na hruď.

Ústa mi naplnila krev z malé řezné ranky na špičce mého jazyka. Neodtáhl se, jen vzrušeně zavrněl a pil. Proboha, on pil mou krev. Sál můj jazyk a dychtivě polykal každou kapičku krve, kterou jsem prolila. Konečně jsem vymanila ruce z jeho sevření a zběsile se pokusila ho od sebe dostat. Byl jako v transu, jako by nevnímal svět kolem. Plně pohroužen do sebe.

Vzepjala jsem se v jeho náručí a zděšeně mu pěstmi zabušila do hrudníku. Otevřel oči, znavený, omámený a zvlnil své rty do mírného spokojeného úsměvu. Konečně jsem ho od sebe odstrčila. Po bradě mi tekla krev a já nemohla spustit oči z jeho úst. Okolo pusy měl rozmazanou červenou skvrnu.

„Co to? Co jsi to udělal?“ Otírala jsem si bradu do rukávu jeho košile.

„Musíš vědět, kdo jsem doopravdy, Em. Nesnesl bych ti dál lhát.“ Oblíznul si rty a mně se protočil žaludek.

„Co jsi zač? Co jsi proboha zač?“ Hysterie mi pomalu zatemňovala rozum.

„Prosím, pojď se posadit.“ Pokynul k posteli.

„Ne.“ Zašeptala jsem odhodlaně a zavrtěla hlavou.

„Emily, neublížím ti.“ Vzdychnul ztrápeně.

„Pil jsi, pil jsi mou krev. Poranil jsi mne, a pak si pil mou krev. Už jsi mi ublížil, Richarde.“ Musela jsem se přemáhat, abych nezačala křičet.

„Byla to nehoda, nechtěl jsem tě zranit. Dnes už jsem se krmil, nehrozí ti nebezpečí.“

Dýchala jsem zhluboka, jak jsem se snažila uklidnit. I přes to jsem pociťovala panickou hrůzu z toho, co mi řekne. Panickou hrůzu z toho, co mi udělá. Panickou hrůzu z něj.

„Co po mně chceš? Chceš mě vysát?“ Zaklepala jsem se odporem. Znělo to hloupě, ale já měla mysl zahalenou závojem strachu.

„Emily…“ Jeho pohled byl prosebný.

„Já jsem zmatená.“ Těkala jsem očima po pokoji a zvažovala, kolik mám šancí, dostat se na chodbu, dolů po schodech a ven.

„Prosím, nejdřív se uklidni a pojď se posadit.“ Sedl si na postel a vztáhl ke mně ruku.

Váhala jsem, ale bylo faktem, že mi už mohl ublížit tolikrát a neudělal to. Vždycky si držel odstup.

„Slibuju, že se tě ani nedotknu. Prosím.“ Jeho pohled byl upřímný. Mohl by lhát? Jistěže by mohl. Mohl by si se mnou jen pohrávat, a pak v nestřežené chvíli… Zatnula jsem zuby a snažila se potlačit proud slzí, které se mi hnaly do očí.

„Chtěla bych domů.“ Tiše jsem zakoktala právě v tu chvíli, kdy prudký vítr zaduněl za okny a málem rozrazil okenice. Na okenní tabulky dopadly velké kapky deště a vyklepávaly prapodivnou hrůzně znějící melodii. Bylo by až ironické, kdybych měla umřít právě v tuto noc. Tak temnou a zlověstnou.

Pokoj ozářil záblesk, a pak tiché klepání kapek přehlušila rána hromu. Zírala jsem na něho a snažila se z jeho pohledu vyčíst emoce, ukrývající se v jeho srdci. Byla jeho vyznání lásky pouhou hrou? Dělal vše jen proto, aby mne dostal sem, právě do téhle situace?

Cítila jsem se tak slabá a zranitelná, než se jeho oči zaleskly a po tváři mu stekla osamocená kapička. Brázdila jeho překrásnou tvář a já jako bych prohlédla. Jako by mi dovolil nahlédnout do svého nitra. Na malinkatý okamžik jsem viděla v jeho obličeji tolik bolesti, že to bylo skoro nesnesitelné.

„Nevybral jsem si být tím, co jsem. Věř mi.“ Spojil své prsty a ruce si položil na kolena.

„Zabíjíš lidi?“ Vydechla jsem ohromena tím pohledem i tím, jak lehce jsem schopna se ho ptát právě na toto.

Sklonil své oči, a pak se na mě podíval pohledem dravce. Nejen viděla, ale hlavně jsem cítila neutišitelný hlad. Tak velký hlad, že mi bolest zkroutila střeva a já se sesunula na kolena, objímajíc si trup. Vlastní ruce, to bylo to jediné, co mne drželo pohromadě.

A pak, po neskutečných vteřinách spalující a vysilující žízně, která drásala mé vnitřnosti, dovolil mi pohlédnout jeho očima na svět tam venku. Cítila jsem své rty přitisknuté k hrdlu. Ta pokožka byla teplá, mladá a vonící levným parfémem. Můj jazyk přejel jemně po krku a instinktivně vyhledal to malé místečko, chvějící se pokožky. Bylo to tolik živoucí a tolik opojné. Cítila jsem mladé pružné tělo, vzpínající se vzrušením a v uších mi duněl tep jejího srdce jako hrom.

Puls pod kůží se zmítal jako něco, co vysloveně prosí o to, abych to pustila ven. Vysvobodila tu nepatrnou chvějící se věc, tak sprostě uvězněnou pod horkou kůží.

Cítila jsem, jak se mé zuby noří do masa, jak trhají vše, co jim stojí v cestě a jak konečně na špičce jazyka mohu ochutnat něco tolik sladkého a chutného. Vnímala jsem, jak mi teplá krev klouže dolů krkem i jak se mé tělo zmítá v návalech nové životní síly. Jak pramen života v té malé osůbce vysychal, krev jako by hořkla, až přestala být dobrá.

Odstrčila jsem se od vlhké špinavé zdi a dívčí tělo dopadlo s tupým žuchnutím do bláta u mých nohou. Zírala jsem na to mrtvé tělo a věděla, že výměnou za její mladý život je dovoleno žít mně.

„Ne, ne, ne.“ Opakovala jsem tiše, když jsem opět prohlédla a zjistila, že klečím na podlaze vedle krbu a zhrouceně se opírám o své chvějící se ruce.

Stálo mě několik hlubokých nádechů, než jsem byla schopna vzhlédnout k němu.

Seděl bez hnutí a pozoroval mne těma zvláštníma očima. Vypadal jako socha, jako něco velmi krásného, ale tvrdého a neživého.

„A proč ne já?“ Zeptala jsem se udýchaně a zkřivila obličej pod návalem další vzpomínky, která nebyla má.

Byla jsem v naší zahradě a tiše, bez hnutí ze stínů pozorovala dívku sedící na břehu jezírka. Její nevýslovná krása byla skoro dech beroucí, jak se jí měsíční třpyt rozléval po vlasech a po dokonale hebké pokožce. Voněla jako ta nejvzácnější květina a když tiše promlouvala k rostlinám nebo žabkám, sedícím na kamenech, její hlas byl vábivější než cokoliv jiného, co mé citlivé uši za těch stovky let kdy slyšely.

Byla tím nejdražším, co matka země vydala, a já se opájela jen možností, že někdy budu moci pod konečky prstů ucítit hebkost její pleti. Cosi mocného a silného, cosi, proti čemu nemá cenu bojovat, si noc co noc, každé léto prohlodávalo cestičku k mému srdci. Ten neuvěřitelný cit mne sžíral a pohlcoval, až mne jednoho večera dostal celou. Od té doby byl každý dech věnován jen jí. Každý úder mého srdce byl jen pro ni a každý její noční útěk mne zabíjel s takovou intenzitou, že jsem se nezmohla ani na sebemenší pohyb. Jen jsem bez dechu sledovala, jak mi mizí z dohledu a snažila se potlačit tu bolest, kterou mi její odchod způsobil.

Znovu jsem zamrkala a z bezprostřední blízkosti sledovala perský vzorek na vlněném koberci. V hlavě jsem měla zmatek. Ty vzpomínky mnou projely a zanechaly přesně takové pocity, které chtěl, aby ve mně zanechaly.

Seděl stále bez hnutí, bez jediné známky života.

Vzepřela jsem se na skoro ochablých rukách a podepřela se, vrávoravě se drápajíc na nohy.

„Em, prosím.“ Zašeptal.

Váhavě jsem přešla pokoj a posadila se na opačný konec lůžka, co nejdál od něho.

„Toulal jsem se staletí sám, než jsem se vrátil sem a poprvé uviděl malé děvčátko. To nejroztomilejší stvoření na světě. Bylo to na letní slavnosti před několika lety. Lidé se drželi instinktivně dál, jako by cítili, že nejsem stejný jako oni, ale to krásné děvčátko přišlo až ke mně a zatahalo mne za nohavici. Pak mi s úsměvem podalo kvítek lučních zvonků. Bylas jediná, kdo se mě nebál. Bylas jediná, kdo přišel blíž.“

„Nepamatuji se.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Byly ti sotva tři, nemůžeš si na to pamatovat. Ten luční zvonek stále mám, vylisovaný a usušený. Dívám se na něho pokaždé, když se ráno ukládám ke spánku a sním. Sním o tom, že až to dítě dospěje v ženu, třeba se zase nebude bát a přijde blíž.“

„Já…“ Jeho slova mi sebrala vítr z plachet. Viděla jsem osamoceného muže, zlomeného a toužícího po lásce. Po políbení, po pohlazení.

„Copak nejsou ženy jako ty? Nemohl sis najít partnerku? Myslím, že kamkoliv přijdeš, ženy ti musejí padat k nohám.“

„Em, život nás nemrtvých je osamocený. Ženy, ano ženy se mi nabízejí, ale je to jen z pouhého chtíče. Když já ukojím jejich potřebu a ony zase tu moji, jsem zase sám. Nechci už procházet nocí sám.“ Bolest z jeho tváře přímo křičela.

„Richarde, já… Já nemůžu.“ Do očí se mi hrnuly slzy.

„Em, neplač. Minule, když jsi plakala, bylo to rozkoší, nechci, abys nyní plakala smutkem.“

Neubránila jsem se zachvění při vzpomínce na jeho rty na mých prsou, na jeho zuby, jemně mi okusující klíční kosti, na jeho jazyk…bože, to ne. To přeci nemůže být pravda.

Zakryla jsem si obličej dlaněmi a snažila se srovnat si to všechno v hlavě. Vůbec mi to nešlo, myšlenky mi poblázněně poletovaly hlavou a já nebyla schopná slova.

„Em?“ Opatrně mi položil ruku na rameno, nevěděl, jestli jeho dotyk snesu. Nesetřásla jsem jeho dlaň, ale nebyla jsem si jistá, jestli to nemám udělat.

„Jsi schopná mne přijmout takového, jaký jsem? Jsi schopná se zamilovat do dravce? Do obludy? Do temného nočního stínu?“

„Bože můj, mám na vybranou?“ Po tvářích se mi koulely slzy, jako hrachy a měla jsem dojem, že i on má na krajíčku.

„Stačí slovo a už mě nikdy neuvidíš. Pokud ti to, čím jsem, nahání hrůzu, nebo se ti hnusí…“ Zhluboka se nadechl, a pak nechal vzduch ze svých plic pomalu zpěvavě utéct.

„Milovala jsem tě, i když jsi mě děsil. I když mi tvá přítomnost ježila chloupky na těle, pokaždé jsem přišla znovu a znovu, jen abych cítila, že mne ze stínu pozoruješ. Možná jsem blázen, ale milovala jsem tě, jako tajemný noční stín, aniž bych znala tvou tvář a pak, když jsem tě konečně oslovila a viděla tvou neskonalou krásu… Jsi všechno možné, ale nejsi obluda. Nikdo se ke mně ještě nechoval tak moc hezky.“

„Pořád v tobě vidím to malé děvčátko s roztomilými culíčky a ďolíčky na růžových tvářičkách.“ Podle jeho pevně sevřené čelisti bylo poznat, že přemáhá výron emocí, který by mne zřejmě spláchnul a připravil o poslední zbytky sebekontroly.

„Smím se tě dotýkat, Emily. Nebo ke mně cítíš odpor? Pochopím, jestli…“

„Dost.“ Přerušila jsem ho měkce.

Jeho andělská tvář se zvlnila očekáváním a nedočkavostí.

„Smím?“ Jeho oči visely na mých rtech. Jak bych mu mohla říct, že ne. Měla jsem pocit, že by se mu zhroutil celý svět.

„Ano.“ Donutila jsem se k úsměvu.

„Kdykoliv mne můžeš přerušit, nebudu se na tebe zlobit. Už tím, jak si to přijala, už tím mi dáváš strašně moc.“

Dotkl se konejšivě mé tváře, palcem mi setřel slzy, a pak si mokrým palcem přejel přes dolní ret.

„Tvá bolest, je i má. Tvá nejistota, je i mou.“ Naklonil se ke mně a já kupodivu necítila odpor, nebo touhu se odtáhnout. Vnímala jsem jeho horkou voňavou pokožku pod konečky svých prstů. Přejela jsem mu po prsních svalech a skončila dlaněmi na jeho vypracovaném pase.

Očividně ho to potěšilo, ulevilo se mu, že mne stále přitahuje.

„Emily, chci tě políbit.“ Zašeptal mi něžně do vlasů. Hlasitě jsem polkla a mírně přikývla.

„I já to chci.“ Mnula jsem jeho pas, nikde ani gram přebytečného tuku. Z krve asi člověk mnoho nepřibere.

Jeho ústa byla stejně lákavá, jeho krása stále přitažlivá. Jeho rty se jen letmo dotkly těch mých. Mé tělo bláznivě zareagovalo a já pocítila známý žár, šířící se mým tělem.

Dal mi poznat slasti vyvrcholení a já aniž bych to mohla ovládat, chtěla jsem to prožít znovu. Chtěla jsem se opět zmítat pohlcena jeho hladovými rty, chtěla jsem opět cítit pevnost a pružnost jeho dokonalého těla. Chtěla jsem, aby si mne vzal, aby si mne vzal celou.

„Richarde.“ Zasténala jsem vzrušeně, to když se přesunul rty na můj krk. Byla jsem si vědoma nebezpečí, které je s tím spojeno. Pokud se neudrží a zakousne se těmi tesáky do mého hrdla, bude to znamenat můj konec?

„Tak moc tě chci pomilovat, Emily. Ukázat ti naprosto vše, vše, co ti mohu nabídnout a co s tebou mohu sdílet.“

„Já, já…nevím.“ Zasténala jsem, to když mi přejel po krční tepně svými špičáky.

„Bojíš se o svůj život?“ Zašeptal mi do kůže.

„O svou duši, jen o ni mám strach.“ Zatlačila jsem jemně proti jeho hrudi.

Své dlaně položil na mou tvář a přitáhl si mě k polibku. Nebránila jsem se a to ani tehdy, když se opět dostal do mé hlavy a naplno mi nechal okusit toho, co cítí on při každém mém dotyku.

Jeho neuvěřitelně bystré smysly byly lapeny. Lapeny mou vůní, mým hlasem, jeho pokožka přímo plála pod lehkým dotykem mých prstů. Surová touha se v jeho těle mísila s hlubokým a něžným citem.

Zalapala jsem po dechu a odstrčila ho od sebe.

„Bože můj.“ Vydechla jsem a cítila, jak se ve mně má vlastní touha vzedmula.

„Co mi to děláš?“ Konečně se ve mně probudil pud sebezáchovy. Bylo to lepší, než studená sprcha.

„Nemůžu, Richarde, já nechci.“

„Nemiluješ mne?“ Čelo mu zvrásnily obavy.

„Ne, to není tím, že bych tě nemilovala. Jen se bojím. Všichni mi odmala vtloukali, že tohle se dělá až po svatbě. Bez ní je to hřích.“

„Věříš mi?“ Usmál se potutelně.

„Mám?“

Zasmál se, a pak přikývnul. „Máš.“

Trochu váhavě jsem se položila na postel a stáhla ho k sobě. Celou dobu mne upřeně sledoval.

Propnula jsem svoji hruď naproti té jeho. Cítila jsem, jak mi bradavky tuhnou, jak se kůže stahuje. I on, jako by to cítil spolu se mnou.

Byl zase nade mnou, na všech čtyřech, jenže teď jsme spolu byli sami v obrovské pohodlné posteli a on na sobě zřejmě neměl víc, než ty černé kalhoty.

Rozepnul mi košili a odhalil tak mé chvějící se tělo. Líbal mne stejně vášnivě a hladově jako poprvé.

„Chci, Richarde, chci tě vidět.“ Zakňučela jsem prosebně s návalem první vlny vzrušení. Dýchal rychle a mělce, jako by nemohl popadnout dech, a pak vzal mou ruku a vtiskl mou dlaň do svého rozkroku. Bylo to poprvé, co jsem cítila něco takového.

„Pořád to chceš?“ Zachvěl se, když jsem po něm jemně přejela nahoru a dolu.

Kousla jsem se do spodního rtu a jen beze slova přikývla. Kleknul si a stáhl si kalhoty z boků. Neustále zakrývaly to, co jsem chtěla vidět ze všeho nejvíc a pak, když stáhnul lesklou černou látku ještě níž, neubránila jsem se zalapání po dechu. Byl naprosto dokonalý a to úplně všude.

„Panebože.“ Vzdychnula jsem a opatrně se dotkla jeho špičky.

Richard zvrátil hlavu dozadu a posunul boky blíž ke mně. Nikdy jsem neviděla nic takového a popravdě vůbec jsem nechápala, proč jsem tolik vzrušená z pouhého pohledu, na tu vzdouvající se věc.

„Dotkni se mě.“ Zašeptal zajíkavě a shlédl na mne očima plnýma živočišné touhy.

„Nevím jak.“ Bála jsem se.

Vzal mou ruku a položil ji na svůj úd. Byl tak jemný a hebký, ale přitom tvrdý. Při pouhém dotyku sebou zacukal. Lekla jsem se a okamžitě stáhla ruku zpět.

Nenutil mne k ničemu dalšímu, jen se nade mnou sklonil a dál dráždil ústy má touhou naběhlá prsa.

Vyvrcholila jsem náhle a prožitek byl o to silnější, že už jsem věděla, co mám očekávat. Užívala jsem si každičký záškub mého zvlhlého klína. Každou vlnu, procházející mým tělem, od hlavy až po konečky prstů na nohou.

Stáhl si kalhoty z nohou a stočil si mě do náručí. Na zadečku jsem jasně cítila tlak jeho erekce, ale on se jen přitulil a pak pře nás přetáhl deku.

„Odpočiň si, Em. Zůstanu tu s tebou.“ Zašeptal.

„Ale…“ Chtěla jsem protestovat.

„Ve vší počestnosti, samozřejmě.“ Uculil se.

Přemílání o tom, jak moc tohle bylo počestné a jak moc by to počestné připadalo matce, mne uspalo lépe než šálek teplého mléka. Co naplat, když už jsem zamilovaná od svých čtrnácti do upíra, musím si na jisté výstřednosti zvyknout.