Moonlight shadow

Probudila jsem se do krásného rána.

Při vzpomínce na můj hysterický včerejšek jsem si pomyslela, že mě Maličký radši opustí. Ležel však klidně vedle mě a oddechoval. V pěstičce svíral pramen mých vlasů. Vypadal jako malé dítě.

Opřela jsem se o loket a dlaní si podepřela hlavu, abych ho mohla lépe pozorovat. Pohled na něj ve mně probouzel lásku a něhu. Myslím, že něco takového jsem ještě k nikomu necítila, ale jistá jsem si tím být nemohla.

Ležel klidně a oddechoval. Muselo se mu zdát něco moc hezkého, zdálo se, že se usmívá. Prsty lehce hýbal, jak pomačkával pramen mých vlasů. Byl tak roztomilý, když vedle mě spal.

Po nějaké chvíli se začal probouzet. Protáhl si celé tělo, pustil pramen mých vlasů, ruce natáhl za hlavu a propnul je až ke konečkům prstů. To samé udělal i s nohami. Očima lehce zamžoural a promnul si je prsty. Podíval se na mě a lehce kývnul na pozdrav.

„Dobré ráno, Maličký.“ zašeptala jsem.

Pohladil mě po ruce. Brala jsem to jako jeho přání dobrého rána pro mě.

„Měli bychom vyrazit na cestu,“ řekla jsem a čekala na jeho reakci. Doufala jsem, že v téhle skoro nekonečné cestě hodlá pokračovat se mnou.

Vyskočil na nohy a vypadal, že se na cestu těší. Značně se mi ulevilo. Zvedla jsem se také.

„Chceš jít nebo tě mám nést?“

Lehce zatleskal ručičkami a hbitě mi vylezl za krk a usadil se, jako se nosí malé děti na „koníčka“.

„Lenochu!“ zasmála jsem se a vyrazila.

Byla jsem ve velmi dobrém rozmaru. Mluvila jsem a mluvila. Určitě by mě nemohlo zastavit nic na světě, i kdyby se to snažilo sebevíc. Odpovědí mi bylo buď zatahání, nebo plácnutí. Jen jsem nevěděla, co to znamená.

Krajina kolem se začínala pozvolna měnit. Už kolem nebyly jen lesy a louky. Začala přibývat víc skal. Divoké řeky čas od času protékaly kolem. Voda skákala přes kameny, co nebylo pevné, brala sebou. Dokonce jsme společně s Maličkým našli pramen vody. Vyvěral ze skály v pravidelných intervalech, jako by někdo na druhé straně pumpoval. Jenže jsem nedokázala posoudit, jestli někde vytváří potůček. Byla to jedna veliká záhada jako všechno tady.

Ta změna se mi líbila. Tvrdost okolní krajiny se mi zamlouvala. Jen můj malý přítel sedící mi na ramenou se začal nervózně ošívat.

„Nelíbí se ti tady, Maličký?“ zeptala jsem se zkusmo.

Odpovědí mi bylo jeho řvaní, které mi trhalo uši. Ještě víc sebou začal házet. Musela jsem něco udělat. Nechtěla jsem, aby byl vyplašený. Byl to můj jediný přítel zde, tak proč si ho rozhněvat?

Rozhodla jsem se změnit směr naší cesty. Odbočila jsem do blízkého řídkého lesíka. Maličký se o něco uklidnil, ale necítila jsem z něj, že by byl klidný úplně.

Začínala jsem nabývat dojmu, že ho něco trápí, ale nejspíš nevěděl, jak mi to má sdělit.

Bylo mi líto, že jsme museli opustit tu krásnou scenérii skal a divokých řek. Nevěděla jsem ani přesně proč, ale moc se mi tam líbilo. Skoro jakoby to byl kousek mě samotné, jenže to nedávalo moc smysl.

Pokud jsem vrba, měla bych mít ráda téměř stojaté vody řek. Spíš by mě mělo lákat sezení na břehu nějaké řeky a ne, abych si užívala tvrdost a divokost skal.

Tyhle hádanky mě začínaly čím dál víc zmáhat. Nemohla jsem na to přijít sama, ale musela jsem si v hlavě vytvořit aspoň nějaké teorie, abych z toho nezačala pomalu šílet.

Vážně bych měla najít někoho, kdo by mi osvětlil alespoň trochu systém tohoto světa. Jinak začnu bláznit. Ale jak je možné, že pravidla tohoto světa neznám? Žiju přece jenom tady. A zatím tu na mě mluvilo tak málo lidí. Proč mi vlastně říkala ta veverka, že sem nepatřím? Škoda, že Maličký nemluví, určitě by mi osvětlil nějaká pravidla a poradil by mi, jak se zde mám chovat, nebo co čekat.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo silné zatahání za vlasy. Byl to Maličký, který se dožadoval mojí pozornosti.

„Copak se děje?“

Vymrštil se mi na ramenou a skočil na zem. Podíval se na mě a svým dlouhým, ale drobným prstíkem ukázal k nebi. Měl pravdu. Začalo se pomalu stmívat a byl nejvyšší čas, abychom společně našli místo na nocleh. Rozhlédla jsem se dokola. Hledala jsem vhodné místo. Nemusela jsem hledat dlouho. Jen pár metrů od nás stál obrovský dub. Ukázala jsem na něj a Maličký nadšeně zatleskal.

Došli jsme k němu a já se uvelebila mezi kořeny. Zády jsem se opřela o kmen a čekala, až se Maličký uvelebí v mém klíně. Za malý okamžik už spal a pravidelně oddechoval.

Byla to moje první noc, kdy jsem nemohla spát. Slunce si pomalu zapadalo za obzor. Nejdřív se kolem té obrovské žlutooranžové koule začal dělat růžový opar. Zprvu světlý, ale postupem času tmavnul až do fialova. A pak padla noc. Dalo by se říct, že skoro náhle.

Sledovala jsem noční krajinu a s něčím ji srovnávala. Srovnávala? Ale s čím? Něco hluboko v mé hlavě mi říkalo, že znám i jiné noci, jenže jsem si nemohla vybavit odkud.

Podívala jsem se nebe. Jestli jsem si někdy myslela, že ve dne je to tady nádherné, pak noc mě okouzlila ještě mnohem víc. Nedalo se říct, že to co noc na obloze ukázala, byly hvězdy. Spíš velmi zvláštní vesmírná tělesa. Malá a velká, hranatá i kulatá, barevná, lehce světélkující, zářivá a některá dokonce blikala.

Seděla jsem s Maličkým na klíně u dubu a byla fascinovaná nocí. Kdejaký astrolog by určitě tleskal nadšením a nenáviděl den.

Začínala se mě zmocňovat touha. Touha vznést se do oblak a pokusit se jich dotknout, třeba i jen malinkaté hvězdy. Snad poprvé jsem zalitovala, že nemám křídla. Ale můj společník drak je mít určitě bude. Mohla bych ho tedy požádat, aby se mnou proletěl noční oblohu. Ale bude mě chtít nosit jako nějaké břemeno? Trochu jsem se obávala, aby mě neodmítl. Co bych potom sama bez pomoci dělala?

Noc klidně ubíhala a mě se zachtělo vrátit se zpátky. Zpátky do toho divokého kraje plného skal a řek. Ale nemohla jsem to udělat. Nemohla kvůli Maličkému.

Ale ne…

Trvalo mi to dlouho, ale nakonec jsem si tu myšlenku skutečně musela připustit: Maličký nehledá se mnou mého společníka. On se mnou jenom cestuje, aby mu utekla cesta lépe a rychle. A pak mě opustí… Třeba si najednou uvědomí svůj směr, kterým se má dát a nechá mě zase samotnou a zmatenou. Prostě jednou ve svém srdci pocítí, že už je nadosah cíli své cesty, rozloučí se se mnou a půjde si za svým.

Ta myšlenka mě bolela. Věděla jsem, že tenhle pocit dostanu taky. Díky těm skalám a divoké řece se mi v hlavě uhnízdil ještě víc. Toužila jsem vrátit se tam zpátky.

Začínala jsem být čím dál víc rozhodnutá se tam vrátit zpátky. Nastal čas, kdy jsme se museli rozdělit. Bude mi chybět, ale doufala jsem, že ho zase někdy potkám.

Den se pomalu začal hlásit o slovo. Slunce nejprve nesměle a pomaličku vyslalo pár paprsků na obhlídku, jestli už je správný čas. Nejspíš uznalo, že ano, tak se obloha začala pomalu z tmavých barev měnit do světlých. Ptáci zase začali vyzpěvovat svoje písničky. Maličký se mi nepatrně vrtěl v klínu. Počkala jsem, až se probere úplně. Nechtěla jsem mu to říkat, když byl ještě rozespalý.

Najednou mi došlo, jak rychle jsem se smířila s tím, že se s Maličkým rozdělíme. Vždyť ještě před pár hodinami jsem málem plakala už jen nad pomyšlením, že se rozdělíme. A najednou se těším, až se sama rozběhnu, kam mě to táhne. Snad se mi nálada nebude takhle měnit pořád. Je to jako na horské dráze: nahoru a dolů.

Dívala jsem se, jak se pomalu budí. Nikdo se každý den nebudí stejně ani on nebyl vyjímka. Tentokrát se začal převalovat ze strany na stranu, několikrát krátce zamručel a pomalu otvíral oči. Musela jsem se usmívat. Snad cokoli, co udělal, bylo tak kouzelné. Začínala jsem si připadat, jako jeho matka, nebo starší sestra a znovu jsem zatoužila ho ochraňovat. Za pár okamžiků vyskočil na nohy a poskakoval kolem mě. Vydával trhané skřeky. Nebyly to skřeky rozčílení, zdálo se mi spíš, že to jsou velmi rozverné výkřiky malého dítěte, které si chce hrát, ale nikdo si ho nevšímá.

Musela jsem se začít smát na celé kolo. Všechny moje rozhodné pocity, které jsem měla, vzaly za svoje. Už se mi od něj nechtělo odejít. Místo toho jsem se rozhodla, že ještě nějaký čas s Maličkým zůstanu. Když jsem ho tak pozorovala, jak kolem mě dovádí, nemohla jsem se udržet a vyskočila taky na nohy a dala se hry s ním.

Honili jsme se kolem velikého a určitě starého dubu, jako dvě malé děti. Vískali jsme jeden přes druhého a snažili se navzájem překřičet. Poskakoval přede mnou a snažil se mi uniknout. Byla to vlastně obyčejná hra na honěnou, ale ještě nikdy jsem ji nehrála s šimpanzem. Smála jsem se na celé kolo a snažila se chytnout toho malého nezbedníka. Docela mě překvapilo, jak rychle dokázal vstát. Osobně bych potřebovala tak hodinku, abych se probudila úplně. Maličký jen co rozlepil oči, vyskočil na nohy a chtěl si hrát. Ještěže jsem nespala, jinak bych si ho asi nevšímala.

Dál jsme pokračovali v naší veselé hře. Konečně se mi ho podařilo chytnout. Jenže jak sebou začal škubat a v zápalu boje vřeštět, podařilo se mu narušit mi stabilitu. Oba dva jsme upadli do trávy, ale nepřestali jsme se smát. Snažil se po čtyřech o únik, byla jsem rychlejší. Stáhla jsem si ho zpátky. Lechtala jsem ho. Jeho křik byl ještě silnější než na začátku naší hry. Oplácel mi stejnou mincí. Taky mě lechtal. Smála jsem se jako šílená, už mě od smíchu začínalo bolet břicho.

A pak naše hra z ničeho nic utichla.

Leželi jsme vedle sebe, otočili jsme se na záda a dívali se do nebe. Ani jeden z nás nemluvil. Zprudka jsme oddechovali a snažili jsme se uklidnit.

Velice pozvolna se nám klidnil dech. Snažili jsme se na sebe nedívat. Kolem nás se začalo roztahovat dusné ticho. Úsměv nám zamrzl na tváři. Maličký zavrčel a posadil se. Upřeně se na mě zadíval.

„Copak se děje?“

Přimhouřil oči. Najednou byl jeho pohled tvrdý. Ne zrovna vybraným způsobem do mě šťouchl. Takové chování bych od něj nečekala. Posadila jsem se, abych na něj lépe viděla. Zamračila jsem se a čekala.

Nejdřív se nic nedělo. Prostě jsme tam seděli a probodávali se pohledem. Kde se najednou vzalo to nepřátelství, mi byla záhada. Ale už jsem si na rychlé změny nálad začínala zvykat.

„Už nastal čas?“

Kývnul. Víc jsem vědět nepotřebovala.

Podívala jsem se do země. Snažila jsem se zkoumat každé stéblo trávy, abych se nerozbrečela, jenže mi to nešlo. Přišlo mi to najednou hrozně líto. Slzy se mi vyvalily z očí zcela nekontrolovatelně. I kdybych se snažila ovládat sebevíc, nikdy bych se neuklidnila. Tak jsem se vykašlala sebeovládání a dala svým emocím volný průchod. Rozbrečela jsem se naplno.

Maličký ke mně přistoupil a pohladil mě po vlasech.

Musela jsem mu všechno říct.

„Budeš mi chybět…“ zašeptala jsem a podívala se mu zkusmo do očí. Už se netvářil tak tvrdě jako předtím. Modré oči se mu začaly pomaličku lesknout. Vypadalo to, že je taky dojatý.

„Chci ti poděkovat, že jsi mi dělal nějaký čas společníka. Ale je mi jasné, že tady máme každý nějaký svůj úkol, ale ten svůj neznám. Vlastně ani nevím, kam patřím. Škoda, že nemluvíš… Určitě bys mi s tím dokázal pomoci. Je to tak těžké.“ Slzy se mi z očí valily ještě víc než předtím.

Nesnáším loučení.

Zaťukal mi na rameno. Zvedla jsem k němu oči, které jsem si rychle otírala hřbetem ruky. Naznačil mi, abych zavřela oči. Bála jsem se to udělat. Myslela jsem si, že jak je zavřu, tak mi uteče, aniž by se se mnou pořádně rozloučil. Chvíli mě ještě přesvědčoval posunky a já nakonec podlehla a poslechla. Zavřela jsem oči a čekala.

Položil mi ruce na spánky. Nějakou chvíli se nic nedělo, ale pak mě začala bolet hlava a bylo mi divně. Zdálo se mi, jako by se mi někdo snažil dostat do hlavy.

„Nelekej se.“ Rozezněl se mi v hlavě cizí hlas.

Ta věta měla přesně opačný účinek. Lekla jsem se. Cukla jsem sebou a vytřeštila oči na Maličkého. Ruce mu volně zůstaly podél těla. Ve tváři měl výraz, který naznačoval, že zná všechno na světě. Byla jsem dezorientovaná.

„To – to… To jsi byl ty?“ zeptala jsem se vyděšeně a vážně doufala, aby to byl on.

Kývl.

„Ale jak?“ zajímala jsem se.

Natáhl ruce a naznačil, že mi je chce zase položit na hlavu.

Chvíli jsem váhala. Opravdu jen chvíli. Moje zvědavost byla mnohem silnější, takže jsem se k němu zase naklonila a zavřela oči. Čekala jsem. Znovu mi položil ruce na spánky a zase mě lehce začala bolet hlava. Navíc se mi i mírně točila.

„Liraen… Jsem rád, že mě slyšíš… Už jsem to zkoušel dřív, ale nemohl jsem se k tobě dostat. Odpovím ti na pár tvých dotazů, ale pak budu muset jít. Už jsem našel svojí cestu. A myslím, že ty tu svojí taky. Takže… Ptej se tedy.“

Maličký měl moc příjemný hlas. Hluboký a skoro mě hladil. V jeho hlase jsem poznala i jistou drobnou vadu řeči, ale nebyla tolik zřetelná. Vlastně se mi to na jednu stranu líbilo. Seděl mi k malému šimpanzovi takový hlas, obzvlášť s tou drobnou vadou.

„Jak ti mám říkat?“ zašeptala jsem.

„Tohle už není důležité. Pokračuj v oslovení Maličký. Tady už se nikdy neuvidíme.“

Tady? Jak to myslel? Známe se snad ještě jinde? Vyslovila jsem ty otázky nahlas.

„Jak to myslíš ‚tady‘?“

„Na tuhle odpověď musíš přijít sama. Nemůžu ti to říct. Nemáš tu co dělat, pokud nevíš, kde to jsi. Vrať se odkud jsi přišla…“

I do zavřených očí se mi začaly tlačit oči. Maličký se stal už druhou bytostí, která mě odsud vyháněla. Jenže jsem nevěděla, kam bych se měla vrátit. A hlavně jak. Jak na to vůbec můžu přijít sama, když mi nikdo nic pořádně neřekne.

Musela jsem se uklidnit a začít zase normálně myslet. Byla jsem si jistá, že už nebudu mít moc času, abych mu položila víc otázek. A nerada bych zase promrhala čas, jako posledně s Dantianou. Možná by mě to pak mrzelo ještě víc.

„Kde najdu padající závoj?“ střelila jsem po něm další otázku.

„Nevím. Nejsem tady tak zcestovalý. Ptej se dál prosím, nemáš už moc času.“

„Říkal si, že ses mi do hlavy snažil dostat už dřív. Kdy, kde a jak? Pověz mi, jak je možné, že tě najednou slyším?“

„Zkoušel jsem to už poprvé, když jsem tě viděl. Chtěl jsem s tebou mluvit už od začátku, ale měla jsi v myšlenkách nějaký blok, který mě nechtěl pustit. A teď už ho v hlavě nemáš. Možná sis uvědomila něco, co tě předtím blokovalo a tím, že sis to připustila, se blok odboural.“

Blok v hlavě?

Potřebovala jsem vymyslet další otázku. Přemýšlet nad jeho odpověďmi budu někdy časem. Myšlenky mi vířily hlavou. Nemohla jsem žádnou otázku dát dohromady. A pak mě napadla jedna velmi prostá otázka:

„Co se stane, až najdu svého společníka? Svou spřízněnou duši?“

„Přesně nevím, co se stane. Jen jsem se na to jednou ptal a bylo mi řečeno, že to bude jako, když najdeš kus sebe. Vlastně si tenhle pocit jen představuji a sním si o něm. Podle mě, je to jako bys byla celý život rozbitá a pak si našla to správné lepidlo. Už ti nebude zima, když ti bývala.“

„Proč zrovna drak?“

„Vše tady se doplňuje. Nic není samo. Ten kdo se zde mění na veverku, by měla nejspíš najít svůj spřízněný ořech. Vládne tu dokonalá harmonie. Dalo by se říct, že je to téměř utopie.“

Čím dál zajímavější. Chtěla jsem se ještě ptát, ale přerušil mě. Už, už jsem chtěla otevřít pusu, ale přerušil mě.

„Tvůj čas vypršel. Musím jít. Přeji ti hodně štěstí, Liraen.“

„Ne, počkej! Poslední otázka.“ zaškemrala jsem.

„Dobře, ptej se.“ svolil.

„Jak víš, jak se jmenuju? Nevzpomínám si, že bych ti to říkala.“ byla jsem hrdá za tuhle otázku, třeba se konečně dozvím něco blíž.

„Dobrá otázka. Každý se tady zná. Je to  jako by si chodila se jménem na čele a každý si ho mohl přečíst.“

„Proč já ty jména nevidím?“

„Protože tu nemáš ještě co dělat. Vrať se zpátky…“

Chtěla jsem se ještě ptát. Chtěla jsem víc odpovědí, najednou mi začali naskakovat otázky, ale Maličký přerušil naše spojení.

„Prosím, ještě pár otázek.“ škemrala jsem ještě, aspoň na zkoušku.

Nesouhlasně pokýval hlavou. Znovu se zatvářil tvrdě. Už jsem neměla jedinou šanci abych ho přesvědčila k dalším odpovědím. Musela jsem se s tím smířit. Můj čas zase vypršel.

Když viděl, že jsem smířená s tím, že mi už neodpoví, usmál se. Přistoupil ke mně o kousek blíž a pohladil mě po vlasech. Tiše se tak se mnou loučil. Hladil a čechral mi vlasy.

Už se mi nechtělo brečet. Byla jsem smířená se vším. Byla jsem s Maličkým jen krátký čas, ale užila jsem si každý okamžik s ním. Nelitovala jsem toho, že mě teď opustí. Vlastně jsem si to přála. Přestaneme se navzájem brzdit. Nemyslím tím, že bychom se brzdili v našem hledání. To ne. Spíš jsme se navzájem podporovali a čekali, než si uvědomíme, že nás to táhne jinam.

Zavřela jsem oči a objala drobné tělíčko svého přítele. Přitulil se ke mně. Loučili jsme se mlčky a v objetí.

Navzájem jsme se pustili a naposledy se podívali do očí. Naposledy se mi podíval do očí. A pak mě naposledy políbil po eskymáckém způsobu. Lehce svůj nos otřel několikrát o můj. Pomaličku se zvednul, zamával a pomalu odcházel.

Dívala jsem se na jeho záda, jak mi pomalu mizí z dohledu.

Bylo mi všelijak. Ani dobře, ani zle. Nebyla jsem ani smutná, ani veselá. Pokud se dá prázdno cítit, tak jsem ho cítila. Tak zvláštní pocit. Nemohla jsem se ani donutit, abych myslela na ty odpovědi, které jsem dostala. Nemohla jsem myslet na nic.

Na něco jsem přece jen myslet mohla.

Myslela jsem na divokou řeku, která protékala mezi skalami. Myslela jsem na to nádhernou krajinu a zatoužila se tam vrátit zpátky.

Naposledy jsem se podívala směrem, kde mizel můj Maličký, ale už ho nebylo vidět.

„Budeš mi chybět…“ zašeptala jsem tím směrem.

Zvedla jsem se z trávy a vydala se na cestu. Musela jsem tam být co nejdříve. Potřebovala jsem to. Chtěla jsem to. Toužila jsem po tom celým svým srdcem. Byla jsem tak nadšená, že se tam budu vracet. Málem jsem se rozběhla. Vážně jsem chtěla běžet.

Vesele jsem zavýskla.

Byla jsem nadšená.

„Najdu tě!“ vykřikla jsem si pro sebe.

Sluce už bylo nade mnou. Šťastně jsem si vykračovala tam, kam mě mé srdce táhlo…