Moonlight shadow

Říká se, že ve chvíli, kdy váš pomíjivý lidský život spěje ke konci, veškerý dosavadní život se vám promítne před očima. Jednotlivé důležité okamžiky, šťastné chvíle a vše, co v životě člověk miloval. Já jsem před svýma očima měla akorát obraz chtíčem rozzuřeného upíra, který plánoval zneužít mé tělo a následně mě zabít. Rozhodně to nebyl konec, který bych si přála. Vlastně jsem o smrti v takové míře začala uvažovat až ve chvíli, kdy jsem se jí ocitla téměř na dosah. Cítila jsem, jak se ke mně plíživě přibližuje, a její síla se mi omotává kolem kotníků.

Snažila jsem se nevnímat nic z toho, co se okolo mě děje, a má pochroumaná mysl se unášela v otupělém snění. Kdo by to byl řekl, že ve chvíli, kdy na vás sahá smrt, vypoví mozek službu a vy se i přes měsíce tvrdé dřiny, kdy se snažíte naučit přežít právě v takové chvíli, nakonec nezmůžete na nic jiného, než zastřený pohled na útočníka?

Jako v transu mě můj upíří společník dostrkal do tmavé uličky mezi domy a hodlal si dnešní večerní lov užít i s malým přídavkem. Hrubě si mě přivinul na své velké tělo a obličej směroval, stejně jako již několikrát ten večer, k mému krku. Zpočátku jsem nerozuměla, co ho na něm tolik fascinuje, kromě toho, že je to pravděpodobně nejčastější místo upířího kousnutí. Znovu mi jemně přejel špičkou jazyka přes krční tepnu a vzrušeně zavrčel. Připadalo mi to jako přípravný rituál před samotným aktem. Vzrušovalo ho pomyšlení na mé tělo nebo fakt, že je ve mně tolik vábné teplé krve?

Zavřela jsem oči, strachem znehybněná a se staženým hrdlem jsem přijímala svůj konec. Chtělo se mi řvát a brečet, ale ve chvíli, kdy jsem jen lehce zavzlykala, dostala jsem tvrdý políček do obličeje.

„Au,“ zaúpěla jsem. Rty jsem měla během pár chvil celé opuchlé a z tržné rány tekla pro tuto chvíli tolik nebezpečná tekutina. Jeho pohled byl najednou pohledem opravdového zvířete. Pevně mě chytl za bradu a já se mu instinktivně a bez předchozího uvážení snažila vytrhnout. Chytl mě však za vlasy a zvrátil mi hlavu nepříjemně do záklonu. Do očí se mi nahrnuly další slzy a pro mě nastala právě ta chvíle, kdy se ve mně něco zlomilo a mlžný opar, který mi do této chvíle zastíral mozek a uvažování, se rázem rozplynul. Do této chvíle jsem nevěděla, co dělat, zda se smířit se svým koncem a udělat to, co po mně upír chtěl, nebo se vzepřít a snažit se zachránit za každou cenu. Najednou se v mé hlavě objevilo řešení. Bylo tak jasné, až jsem se skoro začala smát. Jediná má naděje byla přeměna a následný útěk. Bylo to ale jako hledat jehlu v kupce sena. Netušila jsem, co je oním spouštěčem. Při mé první proměně to byl nejspíš především strach a pud sebezáchovy. V této chvíli to ovšem absolutně nefungovalo. Cítila jsem se ohrožená víc než kdy před tím, ale k ničemu nedocházelo. Zaplavovala mě již několikátá vlna zoufalství. Když jsem uslyšela další slastné zavrčení upíra a cítila, jak mi pomalými pohyby slíbává krev z obličeje, byla jsem rozhodnutá, že pro svou záchranu musím něco udělat. V hlavě se mi začal po kouskách rodit zoufalý plán. Pokud by nastala situace, že by nevyšel, obávala jsem se, že by ukončení mého života bylo opravdu velice bolestivé a nakonec by došlo i na slova mého vraha.

Zatlačila jsem do jeho ramenou a získala tak potřebnou pozornost. Byl naštvaný a už se napřahoval, že mě znovu uhodí, když jsem mu neočekávaně přejela přes rozkrok a ucítila důkaz jeho vzrušení.

„Co to je za hru?“ řekl a udiveně se na mě podíval. Plaše jsem se na něj usmála a snažila se být přitom co nejpřesvědčivější.

„Pokud má být tohle opravdu můj konec, chci si před tím aspoň trochu užít. Proč neproměnit tuhle hrozivou chvíli na tu nejúžasnější v mém životě? Navíc jsem to s upírem ještě nedělala. Sex s vaším druhem musí být nezapomenutelný,“ dostávala jsem se pomalu do své role a zvlhčila si jemným tahem špičkou jazyka ret tak, aby to vypadalo co nejvíc vyzývavě. Věděla jsem, že tímto jednáním riskuji naprosto vše. Vše, čeho jsem v dosavadním životě dosáhla. Bylo mi do breku, ale s úspěchem jsem ho v sobě potlačovala a snažila se soustředit na svůj nový cíl. Má ženskost byla jediná varianta, jak se pokusit ovládnout situaci a upíra, který se jen těšil, jak ze mě vysaje veškerou lidskost.  Nechtěně mě pohlcovaly veškeré pocity, které mým tělem pulsovaly. Musela jsem dokonce sklopit zrak, ale doufala jsem, že to upír přede mnou pochopí jako akt svádění a naprosté pokory.

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se mu zpříma do očí. Byly plné vášně. Zkoumavě se na mě díval a doufal, že objeví sebemenší skulinku na proražení mé sebevědomé hradby. Jeho pohled byl tvrdý a zároveň plný nespoutaného chtíče. Možná věděl, že i pro něj je to risk a právě to ho tak neuvěřitelně přitahovalo. Naposledy jsem se na něj podívala, otočila se a pomalým krokem pokračovala dál uličkou mezi neobydlenými domy. Nechtěla jsem být nikomu příliš na očích a zároveň jsem chtěla, aby mi mé úmysly upír opravdu uvěřil. Zanedlouho jsem zaslechla za sebou tiché kroky. Následoval mě, usmála jsem se sama pro sebe. První fáze mi tedy vyšla. Zastavila jsem se téměř na konci a otočila se čelem k němu. Pozorovala jsem ho, jak se ke mně blíží a uvědomila si, že za jiných okolností by mi byl sympatický. Jeho mužná tvář se mi líbila. Věděla jsem však, že se za ní schovává bezohledný zabiják a já jsem měla být jeho příští obětí. Tak uvidíme, jak se mu bude líbit, co jsem si pro něj připravila. Při této myšlence jsem se na něj usmála a tělem mi projela první vlna nově nalezené síly. Nebudu jen tiše stát a vyčkávat, co se se mnou stane. Zastavil se těsně přede mnou. Stačilo udělat malý krůček a naše těla by se dotýkala.

Nejistě jsem se k němu naklonila a uchopila ho za zátylek. Díval se mi zpříma do očí a nic nedělal, jen vyčkával. Tvrdě jsem přitiskla své rty na jeho a dobývala se dál. Vyzývala jsem jeho jazyk k vášnivé hře a doufala, že právě to ho přesvědčí. O několik vteřin později jsem ucítila jeho ruce na zádech. Jemně mi přejel po stehnech, po linii boků až se zastavil těsně pod prsy. Jeho dech byl zrychlený a oči měl přivřené. Přejela jsem rty přes bradu a pokračovala dál až k hlavní krční tepně. Při náznaku kousnutí, mi bylo odpovědí pouze slastné zasténání. Nepříliš ohleduplně mě přirazil na vlhkou zeď a jedním rychlým pohybem mi roztrhl halenku. Intenzivně jsem se snažila nemyslet na situaci, kterou jsem vyprovokovala a vydržet do chvíle, než budu moci uskutečnit konečnou fázi svého plánu. Stále jsem si připomínala nebezpečnost celé chvíle a to, že mám co do činění s upírem, který se mi ve chvíli nepozornosti zakousne do krku.

Věděla jsem, že jako Strážce mám větší sílu než normální člověk, nikdy jsem však neměřila sílu s někým jiným než s Kenethem, a to pouze v bezpečí tělocvičny. Při pomyšlení, co se zanedlouho snažím udělat, mi naskočila husí kůže snad po celém těle. Zakázala jsem si na to myslet a znovu pohlédla rozvášněnému upírovi do očí.  Hladově přisál své rty na mé a rukou mi přejížděl po obnaženém břichu a téměř holých zádech. Jeho dotyky mi doslova propalovaly holou kůži a já si pořád víc přála mít tuhle noční můru za sebou. Znovu se ke mně naklonil a lačně se dobýval do mých úst. Dovolila jsem mu to a volnou rukou mu sjela k rozkroku a dál mapovala situaci. Byl víc jak připravený. Nastala ta správná chvíle, blesklo mi hlavou.

Přitiskla jsem se k jeho chladnému tělu a donutila ho, aby se naše role obrátily. Se svůdným pohledem jsem ho přirazila ke zdi a znovu ho políbila. Ruce jsem mu držela těsně u těla, aby se mě nemohl dál dotýkat a zároveň to vypadalo jako akt dominance, který se mu evidentně velice líbil. Dostala jsem ho přesně do takové nálady, aby byl maximálně nepozorný. Naposledy jsem se mu podívala do očí a vši silou vymrštila koleno do jeho slabin. Odpovědí mi již nebylo slastné zasténání, ale velice silné až zvířecí zařvání. Na nic jsem nečekala, využila jeho shrbené pozice a další ránu vedla kolenem přímo do obličeje. Než se mi dostalo jakékoli odpovědi, vzala jsem doslova nohy na ramena a utíkala co nejrychleji k autu.

„Ty děvko!“ uslyšela jsem za sebou bolestné zanaříkání, po kterém se ke mně nocí nesl naštvaný řev. Rozlehal se snad všude okolo mě. Obávala jsem se, že jsem svého partnera na tuto noc rozčílila mnohem víc, než jsem si zprvu dokázala představit.

„Holka, tak teď jestli okamžitě nezmizíš, tak jsi vážně v obrovském průšvihu,“ upozornila jsem sama sebe nahlas. Byla jsem už téměř na konci ztemnělé uličky, když jsem uslyšela jeho naštvaný výkřik těsně za sebou. Následně jsem ucítila jen prudkou bolest. Pevně mě chytil za vlasy a donutil mě tak zastavit během pár sekund. Myslela jsem, že se mi hlava rozskočí na milion kousků a že tak budu osvobozena od všeho, co mělo následovat. Upír mě stále držel za vlasy tak, aby si můj obličej přivinul blíž k sobě, a já mohla slyšet každé jeho slovo. Jemně mi olízl špičkou jazyka okraj ucha a vychutnával si každou další chvilku. Věděla jsem, že jsem neuspěla. A nejen to. Věděla jsem, že tohle bude můj konec a také to, že nebude nijak zvlášť hezký. Jediné, co jsem v tuto chvíli mohla čekat, byla bolest a zlost, kterou jsem cítila téměř nadosah.

„Tohle opravdu nebude takový konec, který sis přála. Budeš si přát, aby to už konečně skončilo. Budeš prosit, abych tě zabil,“ zašeptal mi naštvaně do ucha. Nasucho jsem polkla a přála si, abych nebyla tak hrozně hloupá. Slzy mi pomalu stékaly po tváři a já si stále dokola opakovala, jak sobecká a sebestředná jsem byla. Posbírala jsem zbytek hrdosti, která ve mně zbyla, a ve chvíli, kdy jeho stisk zmizel, jsem se otočila v jeho náruči a s již klidnou tváři se na něj podívala.

„Tak se ukaž, ty frajere. Zatím mě tu krmíš jenom řečmi. Ukaž, jak jsi tvrdej, a vybij si zlost na ženský,“ zasyčela jsem naštvaně do jeho zlostí pokřiveného obličeje.

„Bude mi potěšením,“ samolibě se na mě usmál, napřáhl se a tvrdě mě udeřil do obličeje. Chytla jsem se za bolavou bradu. Nemohla jsem v tuto chvíli už nic ztratit.

„Tak už to konečně skonči,“ zařvala jsem zblízka do jeho sebevědomého obličeje a přitom se také napřáhla, abych ho udeřila. Mé úmysly však prohlédl a mou ránu snadno zastavil. Rychle mi chytl ruku za zápěstí a znovu se mi podíval naštvaně do očí.

„Slíbil jsem ti přeci, že budeš prosit. To bych si nenechal ujít,“ řekl naprosto klidně a chytil mě pevně za ramena. Než jsem stačila cokoli namítnout, cítila jsem, jak mé tělo letí vzduchem. Následně jsem ucítila tvrdý náraz, tupou bolest hlavy a nepříliš jemný dopad na vlhkou zem. Celým mým tělem projela nová vlna bolesti, která mě rozechvěla do každičkého nervového zakončení. Snažila jsem se ze všech sil zůstat při vědomí, ale když jsem ucítila, jak mi po spánku stéká první krůpěj krve a vsakuje se dál do vlasů, začala jsem se opravdu bát, že ani tento úkol nezvládnu. Dotkla jsem se jemně místa, kde mě to nejvíc bolelo a nahmatala tak ránu, ze které mi nebezpečnou rychlostí odcházely síly. Sebemenší pohyb byl pro mě čím dál tím náročnější a během pár chvil bylo pro mě náročné i dýchání. Nemohla jsem popadnout dech, a čím víc jsem se snažila nasát vzduch do plic, tím víc jsem měla pocit, že mi někdo plnou vahou sedí na hrudníku.

„Měla jsi být poslušná,“ procedil upír skrz zuby a popadl mě znovu za vlasy. V jeho tváři se promítala neuvěřitelná nenávist a zlost, která ho pohlcovala. Jeho pohled však zanedlouho zaujala jiná věc. Zamyšleně se díval na pulsující tepnu na mém krku a bojoval proti své zvířecí podstatě – zakousnout se do jemné kůže a ochutnat mou nasládle chutnající krev přímo na jazyku. Věděla jsem, že tento závěrečný akt bude ta nejméně bolestivá část, využila jsem tedy jeho zamyšlení a provokativně protáhla krk tak, aby byla jeho linie mnohem výraznější. Nejistě si olízl rty a pomalu se naklonil těsně k mému obličeji.

„Tak jednoduché to mít nebudeš,“ při těch slovech mi jemně stiskl kůži mezi zuby a já nevědomky zalapala po dechu. Chytl mě bolestivě za ruku, vytáhl mě na nohy a než jsem se stačila zhroutit zpátky na zem, mrštil se mnou znovu o zeď. Další ránu do hlavy už jsem nezvládla a sesunula se na chladivý asfalt. Oči se mi klížily a já cítila, jak mě i ty poslední síly rychle opouštějí. Poslední věc, kterou jsem zaznamenala, než jsem se propadla do konejšivé temnoty, byl pocit, jak mě někdo táhne za nohy pryč.

Několikrát jsem zamrkala do nepříjemně ostrého světla a měla pocit, že můj mozek vypověděl službu společně s mým tělem. Myšlenky mi poletovaly chaoticky myslí a já nebyla schopná ani v nejmenším přijít na to, proč se mi oční víčka pohybují tak neuvěřitelně pomalu. Udržet se alespoň trochu při vědomí byl téměř nadlidský výkon, ale nakonec se mi to podařilo. Nepřítomně jsem se dívala do nepřirozeně zářícího prostoru. Zmateně jsem zvedla hlavu a snažila se zorientovat a vzpomenout si, jak jsem se dostala na tak podivné místo.

„Vítej,“ ozval se podivně melodický hlas za mými zády. Jako by ani osoba, která ho vlastní, nepocházela z tohoto světa. Pomalu a jen tak, jak mi v tu chvíli tělo dovolilo, jsem se zvedla do kleku a otočila se na dotyčnou. Byla oděná do bílých šatů, které jí sahaly těsně ke kotníkům. Její tvář byla až křídově bílá a celá její osoba splývala s podivným okolím. Se zvláštní otupělostí jsem se rozhlížela okolo sebe a neviděla nic jiného než neuvěřitelně světlý, zářící prostor, ve kterém nebylo možné dohlédnout na samotný konec. Jako by ani neexistoval. Jako by se celá tato situace odehrávala v jiném, alternativním vesmíru.

Pomalu jsem se zvedala ze země a čekala na nevyhnutelnou bolest hlavy, ale žádná  nepřicházela. Nevěřícně jsem nahmatala místo, o kterém jsem si byla jistá, že by tam měla být ošklivě rozšklebená rána, ze které mi vytékala krev. Nic jsem necítila. Ruku jsem stáhla zpět a prohlížela si čisté prsty.

„Co se to stalo?“ zeptala jsem se podivně hrubým hlasem. Měla jsem neuvěřitelně sucho v ústech, jako bych prožila divokou noc a mé tělo teď žádalo potřebnou vláhu ztracenou vypitím velkého množství alkoholu.

„Ztratila jsi vědomí,“ ozval se znovu ten zpěvný hlas a já se otočila k jeho majitelce. S nakloněnou hlavou si mě zkoumavě prohlížela a v její dětsky vypadající tváři se odrážely obavy. Pomalým krokem se přesunula až ke mně. Natáhla svou jemnou ruku a čekala, zda přijmu její nabízenou oporu. Dívala jsem se na její malou dlaň a přemýšlela, proč mám pocit, že tohle je jen další hříčka, kterou mi osud připravil do cesty.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se a i mně samotné zněl můj hlas podivně roztřeseně. Při mé otázce se její tvář rozzářila okouzlujícím úsměvem a svou ruku stáhla zpět.

„Jistě, nemůžeš vědět, jak vypadám, Katelyn, ale znáš mě,“ poodstoupila o několik kroků zpět a čekala, až se mírně neohrabaně dostanu na nohy. Se svraštěným obočím jsem si prohlížela dívku přes sebou. Když se její hlava pomalu začala kývat v pravidelných pohybech, uvědomila jsem si, že i já v tu chvíli vrtím nevědomky hlavou. Copak bych si někoho, jako je ona, nepamatovala? Její hlas bych si přeci vybavila. Neznala jsem ji, tím jsem si byla jistá. Proč mi však její oči, chůze a dokonce pohyby rukou připadaly tak neuvěřitelně povědomé?

„Nepamatuji si, že bychom se kdy potkaly,“ konstatovala jsem a viděla, jak se její rozzářená tvář znovu mění do ustarané masky.

„Doufala jsem, že si vybavíš můj hlas,“ řekla se smutkem v hlase. Znovu jsem zavrtěla hlavou a čekala, jestli mi konečně prozradí, odkud se známe. S mírným povzdechem prošla okolo mě.

„Já jsem ty, drahá Katelyn,“ zašeptala mi zezadu do ucha a já jsem tak mohla cítit její ledový dech na svém krku. S leknutím jsem sebou trhla a přitiskla dlaň na obnažený krk. Snažila jsem se dešifrovat nově získané informace, ale žádné rozumné vysvětlení mě nenapadalo. Její slova se mi neustále přehrávala v hlavě jako stará ohraná páska, která vás po desáté začne příšerně nudit.

„Ale ano, je to přesně tak. Já jsem ty,“ řekla znovu a tentokrát dala větší důraz na zvýraznění posledního slova.

„Jsem tvá tajuplná, dosud skrytá stránka, která se ti díky právě prožité situaci, odkryla v plné kráse. Buď na to hrdá. Toto se normálním lidem nestává. Máš teď jedinečnou šanci,“ řekla s okázalostí a při těch větách udělala před mým zrakem pukrle s otočkou. Za jiných okolností by mi to přišlo vtipné a snad i roztomilé, místo toho jsem jen nevěřícně zírala na nebesky krásnou dívku, která mluvila jako naprostý blázen.

„Asi jsem vám špatně rozuměla, chcete říct, že…“ nestačila jsem ani dokončit větu, když se její hlas rozezněl do prostoru v pobaveném smíchu.

„Ano, přesně tak, Katelyn, jsem tvá představa ukrytá ve tvé hlavě a já jsem ty. Však to říkám od začátku,“ znovu se zasmála, až mi naskočila husí kůže.

„Tak a teď, když jsme se tak hezky představily, se můžeme přesunout k další věci.“ Mlčky jsem jí pozorovala a čekala, co přijde teď. Jízda na poníkovi, chůze po provaze nebo klaun? Stále jsem si nebyla schopná připustit její slova a snažila jsem se tak vymyslet jiné, racionálnější vysvětlení.

„Je tak těžké si připustit, že jsem opravdu to, co říkám?“ zeptala se mě přímo a mně došlo, že přesně ví, co se mi honí hlavou. To přece není možné.

„Jsi ve stavu mimo své normální vnímání. Musela ses dostat na pokraj smrti, abys odkryla v sobě tolik skrývanou sílu. Jsem tu, abych ti ji ukázala a vysvětlila ti, proč k tomu vůbec došlo. Pokud jsi tedy skončila s těmi nesmyslnými úvahami, co se tu vlastně děje, můžeme se posunout dál,“ řekla s vážným podtónem. Najednou mi už nepřišla tak nevinná s tou dětsky vypadající krásnou tvářičkou. Teď z jejího hlasu, postoje, držení těla vyzařovala ve spodních tónech i jakási zlověstnost. Její síla mnou prostupovala, vsakovala se hluboko do mě, aby se vzápětí dostala skrz mé tělo a rozplynula se dál do prostoru. Ochromeně jsem se zapotácela a vyděšeně zírala na to malé stvoření, které ještě před chvíli vypadalo jako stoprocentní andílek. Sálala z ní moc, která byla nepoměrná k jejímu jemnému vzezření. Přistihla jsem se, že zrychleně dýchám a snažím se najít kontrolu sama nad sebou. Byla jsem už tak dost vyděšená z celého svého nočního dobrodružství a této podivné situace, ale toto byla ta pomyslná poslední kapka. Několikrát jsem zhluboka nasála vzduch do plic, ale i můj dech byl roztřesený. Zatnula jsem čelit, až mě celá rozbolela, a snažila se zadržet vzlyky. Po chvíli jsem se přeci jenom trochu uklidnila a zvedla pohled k neznámé. Její oči byly přivřené do malých škvírek.

„Cítím z tebe strach. To je dobře, velice dobře. Bytosti, které mají strach, mívají ve většině případech i respekt. A ten je pro naše záměry velice důležitý. I ty si ho musíš získat. Díky našemu shledání tomu tak bude,“ usmála se a udělala dramatickou pomlku, při které zkoumala mou reakci. Nemělo již smysl cokoli zastírat. Během dnešního večera se toho stalo tolik, že se moje mysl nedokázala nijak bránit před parazitujícím nahlížení do mého nitra. Copak je možné, aby tato magická osoba byla opravdu mou součástí?

„Tak povídej, co dalšího mi chceš říct?“ řekla jsem odevzdaně.

„V životě člověka mohou nastat situace, kdy se dostane až na pokraj svého bytí. U některých pak nastává část, kdy tělo najede na „záložní“ zdroj a najde tak tolik potřebnou sílu na přežití. Ty však nejsi obyčejný člověk, jsi Strážce. Právě z toho důvodu tato u jiných chvilková záležitost není tak chvilková. Katelyn, jsem pro tebe tolik důležitá nově objevená Síla, která by ti v tuto chvíli, ale i v budoucnu, měla být opravdu nápomocná. Díky tomuto večeru a ztrátě vědomí jsem se před tebou mohla zjevit v plné míře. Stojí před tebou velice náročný úkol. Bude záležet na tvé iniciativě a získání kontroly nad touto novou schopností, která ti může pomoci získat rovnováhu mezi dobrem a zlem na této zemi. Démoni a jejich poskoci nebudou v boji nijak milosrdní a vy, Strážci, budete muset čelit jejich hrozbě. Ty, Katelyn, jsi pro navrácení rovnováhy ten důležitý článek, mě ber pouze jako velice užitečný bonus. Pokus se z tohoto shledání vytěžit maximum a začít pracovat na svém zdokonalování. Doposud jsi byla jen jeden z nich, je potřeba, abys to byla právě ty, která je povede. Ty budeš ta, která bude chránit ostatní, která bude všem oporou. Ne jen v boji, ale po celou dobu vaší velice těžké cesty. Pokud si do teď o sobě a své úloze pochybovala, nyní už nesmíš. Buď silná a vytrvalá. Tvá Síla tě povede,“ ukončila svůj proslov. Pokud jsem se do této chvíle cítila zmatená, nynější stav jsem nedokázala už opravdu nijak pojmenovat. Se svraštělým obočím jsem se na ní dívala a snažila se vstřebat slova, která byla vyřčena.

„Jednu věc by si ale ještě vědět měla. Některé její vlastnosti budeš moci seslat pouze na sebe, jako například obranu své mysli nebo posílení sebe sama. Pokud však budeš chtít jinému způsobil újmu, ať oprávněně nebo ne, vše se odrazí zpět na tebe, jako odraz v zrcadle. Pocítíš veškeré utrpení své oběti a bolest, kterou způsobíš, budeš cítit až do morku svých kostí. A to až do samotného konce. Proto využívej svou Sílu obezřetně a s největší opatrností. Čeká tě dlouhá cesta poznání a přizpůsobení, ale jsem si jistá, že to zvládneš. Zapamatuj si však jednu věc. Vše se vším souvisí. Zpočátku i složitá věc může mít tak jednoduché opodstatnění,“ ukončila svůj monolog. Než jsem na to stačila cokoli namítnout nebo se na cokoliv zeptat, naznačila mi přiložením prstu ke rtům, že není vhodná doba na otázky. Byla jsem stále zmatená a věcí na přemýšlení jsem měla do zásoby.

„Jak se vrátím zpět?“ vyhrkla jsem ze sebe. Čas jako by se zde zastavil, ale měla jsem takový podivný pocit, že v té osudné uličce představení dále pokračuje. Nechtěla jsem ani pomyslel na to, co se teď děje s mým tělem, které tam zůstalo.

„Být tebou, o návratu ještě chvíli neuvažuji. V některých chvílích je slastné bezvědomí ten největší dar. Navíc uvažuješ naprosto správně. Tvá mysl se sice odebrala do bezpečí, ale tvé tělo je tam stále,“ potvrdila tak mé neblahé tušení, že návrat do reality bude velice tvrdý a bolestivý. Všimla si mého obavami vystrašeného obličeje a přešla až ke mně. Konejšivě mě pohladila po tváři. Náhle sebou trhla a její tváří probleskla emoce, která jako by k ní absolutně nepatřila. Strach a překvapení? Natáhla své téměř průhledné ruce a dotkla se mé hlavy v úrovni spánků.

„Přála bych si, abychom se už nikdy nepotkaly. Znamenalo by to, že jsi uspěla. Je čas se vrátit, buď silná,“ řekla spěšně. Bylo to také jediné, co jsem stačila zaznamenat před neuvěřitelnou bolestí, která mi vystřelila celou hlavou a trhala mi spánky na malé kousíčky. Jako by mi někdo zabodl miliony malých jehel do hlavy a otáčel jimi stále dokola. Bolest, která už takhle byla naprosto nesnesitelná, se začala nebezpečně stupňovat a já si byla najednou naprosto jistá, že právě umírám. A právě v tu chvíli, jako mávnutím kouzelného proutku, bolest naprosto ustala. Bolest hlavy však vystřídala ostrá bolest po celém těle. Obličej jsem měla jako v jednom ohni a nohy jsem ani necítila.

„Dýchá, ona dýchá!“slyšela jsem hlas, jak s nadšením oznamuje činnost, která je pro život tak samozřejmá a podstatná.

„Bože, Katelyn probuď se,“ vystrašený hlas přicházel z dálky. Byl zastřený vzlyky a naléháním a chvílemi se mi ztrácel úplně. Znovu jsem upadala do ticha a temnoty, která mě objímala a stahovala stále dál od všeho okolí. Byla jak ten nejjemnější kašmír, měkká a příjemná a dopřávala mi tolik potřebný klid. Odhodlanost, kterou jsem však v tuto chvíli měla v sobě, mi dovolila vrátit se aspoň na tu pomyslnou hranici mezi vědomím a nevědomím. Alespoň toto jsem ostatním Strážcům dlužila. Neumřít. Ne teď a tady.

„Neile, dostaňte ji s Colinem do auta. Kate, vydrž, už budeš v bezpečí,“ poslední slova mi někdo zašeptal do ucha. Snažila jsem přemluvit oční víčka, aby je alespoň na chvilku otevřela. Sebrala jsem veškerou svou zbývající sílu a pomalu je otevřela. Zaslechla jsem pouze úlevné oddychnutí. Chtěla jsem promluvit, říct, že jsem v pořádku. Jediné, k čemu jsem se zmohla, bylo pootevření rtů. Měla jsem v ústech neuvěřitelně sucho a rozseknutý ret mě neskutečně bolel.

„Ššššt, nemluv,“ tišil mě Brianův hlas. Jeho tvář byla v tu chvíli tak blízko, že by se stačilo jen mírně nadzdvihnout a políbit jeho krásně tvarované rty. Dívala jsem se do jeho ustaraných očí a cítila, jak se mi po tvářích stékají první slzy. Místo toho, aby se mi skutálely na hranu čelisti, nepříjemně mě pálily na obličeji. Pálení postupně přecházelo v ostrou bolest a mně bylo jasné, že je něco špatně. Chtěla jsem se dotknout své tváře, ale ruku, kterou jsem  zvedala, mi Brian zastavil v polovině pohybu. Pomalu se odtáhl, ale stále u mě klečel. V jeho očích byla bolest, zlost, lítost, ale přes všechny tyto emoce se napovrch dostávalo něco naprosto jiného. Dívala jsem se na něj a zkoumala, co se s ním děje. Čelist měl napjatou, jak se snažil potlačil třes, který se snažil ovládnout jeho tělo. Ať se snažil sebevíc, jeho tělo se začalo proměňovat. S údivem jsem pozorovala, jak jeho oči tmavnou a opět světlají do zářivé zelené barvy. Bylo to šokující a fascinující zároveň. Z hrdla se mu vydral tlumený výkřik.

„Musíme jí dostat co nejrychleji k Philipovi,“ řekla Clara.

„Budu s ní vzadu, Coline, ty řiď. Ostatní dorazí později,“ její poslední slova ve mně vzbudila nepříjemný pocit. Oči se mi začaly opět klížit a udržet se při vědomí, byl pro mě již nepřekonatelný problém. Ocitla jsem se v něčí náruči, která mi poskytovala najednou tak potřebné bezpečí.

„Sophie, Kenethe… pusťte ho,“ za zády jsem slyšela Brianům jasný příkaz. Při pomyšlení, koho ho vlastně chytili, se mi rozbušilo srdce a mé tělo se samovolně rozechvělo. Za pár vteřin se za mnou zavřely dveře. Než mě však stačili odvézt z tohoto místa, uslyšela jsem známý zvuk, kdy se ostří mečů setká a přejede provokativně přes sebe. Zvuky nabraly na intenzitě.

„Briane, nééééééééééééééééééééééééééééééééééé,“ to bylo to poslední, co jsem zaslechla, než mě znovu přivítala příjemná uklidňující temnota.