Moonlight shadow

Ani v těch nejbláznivějších snech jsem se nikdy neocitla pohřbená v rakvi. A přesto jsem se v právě takové situaci nacházela. Nejhorší ale bylo to, že mi tak úplně nebylo jasné, proč jsem pohřbená, kdo a jak mě zabil a především, jak je možné, že si všechno kolem sebe uvědomuji, když mám být mrtvá. Mohlo se snad jednat o jakýsi posmrtný život, nebo jak jinak to nazvat? A jak dlouho tenhle stav vědomí ještě může trvat? Nechtěla bych celá desetiletí jen tak nehybně ležet v rakvi a vědět, že s tím absolutně nic nezmůžu. Vědomí toho, že se nemohu pohnout, bylo horší než vědět, že jsem pohřbená a nade mnou spočívá silná vrstva hlíny.

Mohla bych stále dokola zkoušet otevřít oči, ale ani tohle by mi nepomohlo. Ještě by se ukázalo, že trpím klaustrofobií a byla bych úplně ztracená. Toužila jsem pohnout prsty na rukou, abych si detailněji mohla osahat růži, položenou na své hrudi. Nic z toho mi ale z dosud neznámého důvodu nebylo umožněno. Mohla jsem jen nehybně ležet a doufat, že brzy zemřu úplně a přestanu vnímat. Bylo by to konec konců jen vysvobození. Takhle paralyzovaná jsem trpěla v rakvi.

Ale proč vlastně?

Ano, znám odpověď. Mým vrahem byla ve skutečnosti ta ledová voda, ve které jsem se utápěla neskutečně dlouho. Odpověď na otázky proč jsem pohřbená, kdo mě zabil a jak, byly rázem zodpovězeny. Teoreticky by mi všechno mělo být jasné, ale stále tady byla jedna věc, která mou situaci komplikovala a díky které jsem stále nemohla zaplnit mezery. Byl tady Mattův zdrcený hlas, který se mi překotně omlouval. Právě on mě pohřbil, zavřel mě do téhle rakve a na hrudník položil jednu jedinou růži. On mě ale přeci nezabil! Jen voda byla jediným viníkem, zodpovědným za mé úmrtí. Za co se mi tedy Matt omlouval? Co myslel tím, že ho budu nenávidět? Co musel udělat pro sebe, Daniela i mě?

Byla jsem ze všech těch úvah rozrušená. Přemýšlet nad tím, co se s vámi děje, když máte být mrtví a nic nevnímat, neuvědomovat si skutečnosti kolem sebe, to bylo víc než frustrující. Nemohlo se třeba stát, že jsem neumřela docela? Třeba jsem si jen myslela, že jsem se utopila, ale ve skutečnosti jsem stále byla naživu. Možná si to myslel i Matt a omlouval se mi za to, že je to zrovna on, kdo mě musí pohřbívat, protože Daniel toho nebyl schopen. Moje smrt ho nejspíš tak sebrala, že se na mě prostě nemohl ani podívat, natož mě uložit k věčnému odpočinku.

Jenže to je hloupost. Danielovi na mě přece nikdy nezáleželo. Všechno to dělal jen z vypočítavosti, aby zachránil sám sebe. Možná se mu teď ulevilo, když se zbavil mě, svého břímě. Konečně mohl odjet do Dánska, aby se tam dál schovával před uklízecí četou z Mezisvěta.

Musela jsem přestat přemýšlet nad takovými věcmi. Vůbec mi to neusnadňovalo beznadějnou situaci, se kterou jsem bojovala. Spíš právě naopak, jen to věci zhoršovalo. Proto jsem sama sobě přikázala, že přestanu myslet na všechny špatné věci, nebudu se zabývat ničím, co souvisí s Danielem, nebudu už řešit to, že jsem pohřbená a pokusím se na nic nemyslet. Budu si vybavovat jen prázdnotu, bílou místnost, ve které nic není a třeba tak trochu urychlím svůj skutečný a definitivní odchod na onen svět. Stočím se do klubíčka, zavřu oči a v bílé místnosti bude má duše pomalu nalézat klid a pokoj.

Jenže klid a pokoj neznamená sluch rvoucí praskot a šelest. Bylo to úděsné, hladina zvuku zcela jistě přesáhla snesitelnou hranici, myslela jsem, že přijdu o ušní bubínky. Rázem se idea bílé místnosti rozplynula a před očima se mi rozprostírala jen temnota, nad níž se ozýval ten příšerný lomoz a skřípot. Nenapadalo mě nic, co by mohlo být zdrojem tak agresivního kraválu. Zuby nehty jsem se chtěla vrátit do imaginární bílé místnosti a na nic nemyslet. Ale vyšší moc to zřejmě nechtěla.

Během chvíle však všechny zvuky ustaly a já si na okamžik bláhově myslela, že se nade mnou Bůh slitoval a konečně mě nechal odpočívat v pokoji. Jenže pak se mé tváře dotklo něco, co bych čekala ze všeho nejméně. Pohladilo to mé tváře, odhrnulo mi to vlasy z čela a prohráblo je jako kartáč. Byl to nepopsatelný pocit, cítit na sobě dotek vlahého vánku. Na jednu stranu jsem za to byla ráda, na druhé straně mě to dost vyděsilo. Co se dělo tentokrát, že cítím vítr? A nejen vítr! Uvědomila jsem si zaskočeně a pátrala v paměti, abych mohla identifikovat další věc.

Znovu se mě něco dotýkalo. Tentokrát to ale nebylo tak příjemné, jako pohlazení větru. Nelíbilo se mi, jak se neznámý předmět křečovitě snažil otevřít násilím má ústa. Ruce. Blesklo mi hlavou. Ano, byly to ruce. Snažily se pootevřít mou pusu, i když jsem zatím nevěděla proč. Hlásek vzadu v hlavě mi ale říkal, abych chvíli vyčkala, protože vysvětlení na sebe nenechá dlouho čekat. A taky že nenechalo.

Cítila jsem, že má ústa jsou skutečně otevřená. A pak se do mě proudem začala valit neuvěřitelně horká tekutina. Možná mi připadala tak horká jen proto, že mé tělo bylo vychladlé, studené, naprosto bez života. Bylo to jako nespoutaný požár, který ničí všechno, co se mu dostane do cesty. Propaloval si cestu skrz má ústa, stékal mi do krku a pokračoval níž a níž. Bylo to nepříjemné, nechtěla jsem se znovu utápět, ale nemohla jsem tomu zabránit. Ještě stále jsem se nemohla pohnout. Neovládala jsem své tělo a vzhledem k tomu, že jsem tekutinu nemohla polykat, cítila jsem, jak mi kane na krk a pálí stejně jako uvnitř těla. Jenže tekutiny neubývalo tak, jak bych očekávala. Ba naopak, stále jí přibývalo, stále další a další dávky naplňovaly má ústa.

Pak se k životu začala probouzet má chuť. Ihned jsem poznala, o co se jedná. Současně s tímto objevem se mi před očima objevovaly hrůzné obrázky mrtvé Daily, kterou jsem vypila do poslední kapky krve. Krev. Krev byla tou záhadnou tekutinou, jež tak pálila a štípala. I když jsem se bránila srovnání této krve a Dailiny krve, neubránila jsem se myšlence, že tahle chutná mnohem lépe. Byla sladší, nechutnala skoro vůbec po železe, tak jako krev mé mrtvé strážkyně.

Chutná jako čokoláda, přemlouvala jsem se. Možná velmi vzdáleně skutečně chutnala jako lahodná pochoutka z kakaových bobů. S notnou dávkou fantazie by se dalo říct, že to bylo kakao. Tuhle myšlenku jsem se snažila vsugerovat. A dařilo se mi to, neboť jsem znovu objevila polykací reflex a doslova teď hltala krev po velkých doušcích.

Ne nadarmo se říká, že krev je životodárná tekutina. Skutečně pomaloučku, po kousíčcích, opět probouzela mé tělo k životu. Po chvíli jsem samovolně cukla prsty u nohou, pak se teplo šplhalo nahoru do lýtek, stehen a skočilo do bříška, jak se krev rozlévala mým krevním řečištěm. Za další okamžik jsem prsty na rukou pevně obemkla kolem růže a pocítila jsem pichlavou bolest, jak se mi trny zabodly pod kůži. A když celé mé tělo bylo zahřáté, uslyšela jsem tichý pravidelný, ale dost pomalý zvuk.

Opět jsem uslyšela tlukot svého srdce. Byl to tak skvělý pocit, že jsem měla chuť se rozesmát. Místo toho se však můj hrudník prudce vzedmul, nosními dírkami jsem nasála čerstvý vzduch, který se dostal k plicím a nepříjemně zastudil. Sípavě jsem se ještě párkrát nadechla, přiložila jsem si dlaň na prsa a vystřelila se do sedu.

„Liso!“ ozvalo se pár čísel nad mou hlavou.

„Matte?“ vzhlédla jsem nahoru a rozkašlala se. Nebylo to nic úžasného po tak dlouhé době dýchat, mluvit, hýbat se.

„Podej mi ruce! Vytáhnu tě nahoru!“ zakřičel na mě, až mi zalehlo v uších. Můj mozek možná ještě pořád pracoval jen na poloviční úvazek, protože jsem se na něj zmateně podívala. Pak jsem svůj pohled sklopila zpátky na sebe, na své umazané tělo a samozřejmě i na rakev, v níž jsem ležela neznámo jak dlouho. Byla vystlána bílým saténem, na nohou mi ležela krvavě rudá růže a ze čtyř stran mě obklopovala černá hlína, která sahala několik čísel nade mě. „Natáhni ruce!“ zvolal znovu Matt. Jako bych se teprve teď probrala, skokem jsem byla na nohou a ruce natáhla nad hlavu.

„Pospěš si. Začíná mi tu být těsno.“ Zaskuhrala jsem ochraptěle. No jo, používat zase svůj hlase pro mě nebyl hračka. Ještě ke všemu, když zněl tak děsně.

„Mám tě!“ zašeptal úlevně Matt o několik vteřin později a dopadl na zadek. Ruce si položil na nohy a hlavu sklonil mezi kolena. Já se zrovna zvedala ze země, starostlivě si oprašovala tepláky a mikinu? Byla jsem pohřbená v teplácích a mikině? Který idiot mě sakra nepřevlékl? Chtěla jsem na Matta vyštěknout něco nelichotivého, ale pozornost mého pohledu si vysloužilo něco úplně jiného a já přestala dýchat.

Omámeně jsem zaklonila hlavu dozadu a očima sledovala jasně žlutý měsíční kotouč, který byl právě v úplňku. Tmavě modrá obloha kolem dokola byla jako vymetená, nebylo zde ani stopy po jediném mráčku a luně dělaly společnost jen stovky svítivých teček, hvězdy. V tu chvíli jsem si nejspíš uvědomila, co se před chvíli odehrálo a přála jsem si, aby to nebyla pravda.

‚Aby ses stala upírem, musí z tebe být vysána poslední kapka krve. Pak jsi pohřbena do dřevěné rakve, odkud tě tvůj stvořitel za úplňku vytáhne a dá ti napít krve mladé dívky.‘ zněla mi v hlavě Danielova odpověď na mou otázku, jak se člověk stane upírem.

Roztřesenými prsty jsem si přejela po rtech a zlehka je olízla špičkou jazyka. Byla to krev, a zatraceně dobrá krev. Na nebi svítil úplněk a vsadím i své kalhoty, že rakev, ze které mě Matt vytáhl, byla ze dřeva. Nejsem tak úplně hloupá, takže jsem si okolnosti poskládala dohromady a ochromeně se obrátila na Matta. „Prosímtě, řekni mi, že jsem před chvílí nevstala z mrtvých.“

„Pokud tomu chceš říkat z mrtvých vstání, jak je libo. Dovol mi ale, abych tě upozornil, že teď nejsi o moc živější než před chvílí. V podstatě jsi stále mrtvá. Nejsi živá, ale vlastně nejsi ani mrtvá.“ plácal páté přes deváté a bál se mi podívat do očí. Koutkem oka však nejspíš zpozoroval, jak vyděšeně se tvářím, a tak odpověděl na mou otázku. „Bohužel ti musím oznámit, že jsi vstala z mrtvých.“

„Do prkýnka, Matte!“ zaječela jsem a nehty zaryla do kůže na tvářích. „Do prkýnka! Cos to udělal?! Panebože!“ ztěžka jsem dopadla na kolena. Dokázala jsem myslet jen na to, že Daniel se mýlil v jedné věci; a to když říkal, že už nikdy nikoho nezabiju. No, jak to tak vypadá, můj seznam zavražděných lidí bude mít několik stran, vzhledem k tomu, že je ze mě upír. Já jsem přeci nechtěla být upír! Tedy, ne po tom, co se stalo s Dailou.

„Přestaň na mě řvát, jasné?! Já jsem si toho sakra vědom! Myslíš si, že jsem tě zabil rád? Já jsem ale neměl jinou možnost. Kdyby to zjistil Daniel, neodpustil by mi, že jsem tě nechal umřít. Ani já bych si to neodpustil. A na Boha se neobracej, ten už ti teď stejně nepomůže.“ Namáhavě se vyškrábal na nohy a prohrábl si své světle hnědé vlasy. „Navíc jsem v pěkné bryndě. Uklízecí četa totiž půjde i po mě, vzhledem k tomu, že jsem tě zabil a pohřbil.“ Zamrmlal tiše. V tu chvíli jsem myslela, že mě šálí sluch.

„To snad nemyslíš vážně, Matte!“ vydechla jsem nevěřícně. Jako by mi nestačilo, že i proti své vůli je ze mě vraždící, po krvi toužící monstrum. Jako by nestačilo, že tahle zpropadená uklízecí četa jde po Danielovi. A teď ještě po Mattovi! To se tedy mám na co těšit. Byla jsem v pěkné kaši, a že to byla kaše pořádně hustá. „Co teď budeme dělat? Kde je vůbec Daniel?“ zeptala jsem se a divoce otáčela hlavou do všech stran, jestli ho tady někde neuvidím stát. Jenže, proč by tady vlastně měl být?

„Nejdřív půjdeme domů. Musíš se osprchovat, po dvou týdnech v rakvi to určitě bude osvěžující. Pak se musíš napít krve, tahle troška tě nemohla zasytit.“ Nešla přeslechnout náhlá změna tónu jeho hlasu. Postrádala jsem u něj ten věčný optimismus, dokonce i sarkasmus křičící z každého jeho slova mi chyběl. „Všechno ti vysvětlím, ale teď už pojďme.“ Došel až ke mně, natáhl před sebe svou ruku a pomohl mi vstát.

„Kde to vlastně jsme?“ zeptala jsem se ho a nepoznávala okolní krajinu. Nejspíš jsme nebyli nikde poblíž srubu.

„No, vlastně jsme jen pár desítek metrů od domu.“ Špitnul tiše.

„Nepoznávám to tady.“ Namítla jsem zamračeně a ohlížela se za rameno.

„Ani se ti nedivím. Vždyť jsi viděla jen vnitřek domu a nejdál kam jsi došla, byl potok za domem.“ Odpověděl s úšklebkem na rtech. Také jsem zpozorovala, že slovo potok mu tak docela nešlo přes pusu. „Jsme na druhém břehu toho potůčku. Nechtěl jsem tě pohřbít příliš blízko domu.“ Objasnil mi situaci a pak se zastavil. „Vážně mě mrzí, co jsem udělal. Ale věř, že jiná možnost nebyla.“ Omluvil se a palcem mě pohladil po tváři.

„Vlastně ani nevím, co se stalo. Až mi všechno objasníš, budu o něco chytřejší.“ Bylo těžké promluvit. Moje rty se nechtěly pohnout, měly v úmyslu něco jiného. „Pojďme.“ Řekla jsem raději, než abych udělala nějakou hloupost. „Chci si dát tu sprchu. Co nejdřív.“ Zaúpěla jsem a zhnuseně se otřásla při představě, že jsem se celé dva týdny nesprchovala a jen ležela pohřbená pod zemí.

Po pár metrech už jsem však spatřila důvěrně známé prostředí, vnitřek srubu zaplňovalo příjemné klidné světlo a vůně dřeva mě laškovně polechtala v nose. Co mě také dost překvapilo byla skutečnost, že všechna okna, která jsem rozbila svým výbuchem, byla opět zasklená. Až teď jsem si uvědomila, že venku stále kraluje zima a já se bosými chodidly nořím do sněhu, který ani trochu nestudil. Bylo to zvláštní, necítit žádné zebání.

Zakroutila jsem hlavou a zadním vchodem vstoupila po Mattově boku dovnitř. V domě se naprosto nic nezměnilo, všechen nábytek byl na svých původních místech. Byla jsem trochu zklamaná tím, že se za námi nepřiřítil Daniel, aby se přesvědčil o tom, že jsem v pořádku. Nemusel se zrovna strachovat o mě, stačilo by jen, kdyby se prostě ukázal a třeba jen pozdravil. Ale co jsem vlastně čekala? Beztak je zavřený ve své ložnici a je mu úplně jedno, co se se mnou děje.

„Posaď se, donesu ti něco k pití.“ Nabídl se a už jsem ho viděla mizet v kuchyni u lednice.

„Když říkáš k pití… myslíš tím krev?“ zavolala jsem za ním nejistě a plácla sebou na gauč. Slastně jsem přivřela oči. Tohle tedy rozhodně bylo pohodlnější, než rakev. Se zavřenýma očima jsem si užívala měkkou sedačku a po chvíli mě do nosu uhodila teplá vůně krve. Bylo těžké přiznat si, že mi to voní přímo nádherně. „Takže krev.“ Zamumlala jsem si pod nosem a vzpřímeně se posadila. Během chvilky u mě byl Matt se dvěma hrníčky s teplou krví. Jeden mi podal a v tu chvíli se stalo něco divného.

Daniel se v mžiku otočil na patě, schody bral po dvou, jak spěchal a během pár vteřin byl zpátky. Upoutalo mě to, co držel ve své ruce. Byl to můj deník, s jeho příběhem. Bylo mi jasné, že tohle je zlé, že chce udělat nějakou hloupost. Bez jediného dalšího slova se vyřítil z domu a pak jsem jen slyšela nastartování motoru. Byl pryč a já měla strach o někoho dalšího…

Prudce jsem rozrazila zadní dveře domu a zběsile klopýtala k potoku. Zem se mi pod nohama třásla a vítr nekontrolovatelně svištěl všude kolem. Zlověstné hučení vody mě překvapilo, na okamžik jsem se zastavila a pak se znovu rozběhla. Znenadání se však vítr obrátil proti mně, uhodil mě do prsou jako rychle vržená dýka a svalil mě na zem, kde jsem zůstala paralyzovaná ležet. Chtěla jsem se zvednout a běžet dál, ale neviditelné paže mě tlačily k zemi. Křičela jsem.

„LISO! LISO!“ nebyl to můj hlas! Ten hlas patřil Mattovi! Křičel dlouhé minuty, ale bez odezvy. Nerozuměla jsem tomu. Byla jsem snad v jeho těle? Ať už to bylo jakkoliv, kopala jsem kolem sebe a křičela své jméno. Pak z ničeho nic neviditelné ruce povolily a já hned vyskočila na nohy. Několika velkými skoky jsem se dostala na břeh potoka a pak jsem zkoprněla.

Potok byl velice rozvodněný, voda se rozlévala na břehy a zběsile tekla korytem, kde se však setkávala s překážkou. Tou překážkou bylo mé tělo, které bezvládně leželo u dna s rukama divoce rozpaženýma. Bez zaváhání jsem se vrhla do vody a vyhoupla si sama sebe do náruče. „NE! To nemůže být pravda!!! Co mám dělat!?“ vycházel z mých úst opět Mattův hlas. „Co mám dělat?“ ptala jsem se sama sebe a začala plakat.

Dívala jsem se na své fialové rty, namodralý obličej a bylo mi jasné, že jsem mrtvá. První, co mi blesklo hlavou, bylo, co si beze mě počne Daniel? A co si bez sebe počnu já sama. To bylo dost zvláštní, a tak jsem usoudila, že tahle myšlenka nepatří mě, ale Mattovi. Měl jen chvíli na to, aby zakročil. „Vím, že mě zabiješ, ale jinak to nejde. Musím. Prostě musím.“ A pak se zakousnul do mého krku. Krev ze mě ihned začala prýštit a já pila. Spíš Matt pil mou krev. A pil tak dlouho, dokud nic nezbylo.

Následovaly jen záblesky událostí. Jak mé tělo pokládá do rakve, jak mi dává růži na prsa a zavírá víko. Hromádky hlíny dopadají na víko rakve. Matt celý špinavý ve sprše, kartáčem odstraňuje všechnu hlínu, která mu uvízla za nehty. Matt plížící se za malou dívkou, zhruba v mém věku. Krev odkapávající do přichystané nádoby. Matt běží lesem, lopatou vyhrabává díru. Holýma rukama štípe dřevo mé rakve a nalévá mi ještě teplou krev do hrdla. Pak jsem otevřela oči a dívala se na něj.

Jako kdybych dostala ránu elektrickým proudem, pustila jsem Mattovu ruku a zpomaleně sledovala, jak se hrníček s krví tříští o zem a tekutina z něj se rozstříkla všude kolem. I Mattův hrnek bezmocně dopadl na podlahu a rozbil se. Oba dva jsme přerývaně oddechovali.

„Sakra! Co to bylo!“ zavřeštěl vyděšeně a s hrůzou v očích se na mě díval.

„Viděla jsem to… všechno jsem to viděla. Viděla jsem to, jak jsem umřela. Jak jsi mě zabil. Jak jsi zabil tu mladou dívku… Matte, byla jsem tebou!“ vzduch najednou prořízlo zazvonění mobilu. Věděla jsem, že je zle…

P.S. Dlouho jsem oddalovala napsání téhle kapitoly, bála jsem se toho. Ocením jakoukoliv kritiku, ať už kladnou či zápornou.