Moonlight shadow

Zlostně udeřil pěstí do stěny. Krvavý obraz, který na něm zůstal po posledním obyvateli místnosti, se na něj zlověstně šklebil.

Nenávistné vrčení naplnilo ticho prostoru a těch pár jedinců, kteří byli svědky jeho vzteku, se podvědomě přikrčilo a očekávalo to nejhorší. Pak se otočil a jeho zlost si našla svůj ventil. Jeho oběť neměla nejmenší šanci. Šokovaným tichem se rozneslo hlasité křupnutí vazu a nebožák stojící nejblíže, se sesul na kamennou zem.

Na tváři se mu rozlil úšklebek a v očích mu zahořely plamínky nenávisti. Co se mělo stát se stane a on konečně docílí svého. I kdyby měl padnout do pekel, nepůjde sám.

„Valentine…,“ byl čas.

***

Před očima se mi míhaly jako ve zrychleném filmu různé útržky všeho, čím jsme si za poslední dobu prošli. Tolik jsem se toužila vymanit se z náruče podvědomí, ale drželo mě pevně. Nedovolilo mi otevřít oči a přesvědčit se o tom, že už je vše v pořádku. Až když jsem na čele ucítila studené a přitom tak měkké rty, probojovala jsem se na povrch a pootevřela oči.

Můj pohled se střetl s milujícím pohledem mého manžela. Tmavě zelené oči jiskřily láskou, byť v nich byly patrné stopy bolesti a smutku. Musel být svědkem mého vnitřního zápasu, kdy mi má mysl servírovala všechnu bolest, kterou jsem si musela prožít.

„Doriane.“ Uteklo mi ze rtů.

„Dobré ráno, lásko.“ Hřejivost jeho slov vyslovených s takovou něhou a láskou, mi zamlžil pohled. Roztřesenými prsty jsem se opatrně dotkla jeho tváře. Byl tu se mnou. Byl skutečný. Byl vždycky tak nádherný? Špičkou ukazováčku jsem přejela po hraně jeho mužné čelisti dolů na usmívající se rty.

„Miluju tě, lásko.“ Tiše zašeptal.

„Jak ti je?“ Starostlivě po mě přeběhl očima.

„Nádherně.“ Vydechla jsem šťastně. Lépe mi ani nemohlo být. V jeho náručí, u něj v bezpečí.

„Tak to je dobře. Moc dobře. Nemáš hlad? Nechal jsem ti donést od každého trochu.“ Kývl rukou k tácu plnému jídla na nočním stolku. Byť jsem neměla chuť, žaludek souhlasně zakručel přesně ve chvíli, kdy jsem si představila, jak by asi chutnala křupavě vypadající houska s kousky masa, které jsem zahlédla na talířku. Pak mě ale zarazil pohled na čirou vodu ve sklenici, ve které jsem bych tipovala Mazziho koktejl a vedle ní džbánek s temnou, hutnou, karmínově rudou tekutinou. Krev. Otřásla jsem se jenom tím vědomím, že je určitě lidská.

„Asi bych měla něco sníst. Cítím se podivně slabá.“ Dorianova tvář se stáhla bolestnou grimasou.

„Copak se-“ nenechal mě se zeptat a přerušil mě.

„Někdy si říkám, čím vším jsi musela kvůli mně projít a docházím k závěru, jestli nebyla chyba stát se součástí tvého života. Bylo by ti mnohem lépe, kdybys dál snila své příběhy a -“

„Dost. Jestli řekneš ještě něco dalšího, přísahám, že se neudržím a ublížím ti.“ Rozzlobeně jsem se posadila na posteli a měřila si sklopenou Dorianovu tvář.

„Už ani slovo o tom, jak moc jsi mi zničil život. Pravdou je, že dokud jsem tě nepoznala, vlastně jsem ani žádný neměla. Byla jsem připoutaná jenom ke svému vnitřnímu světu příběhů a nevnímala jsem, co se kolem mě děje. Opovaž se ještě někdy zpochybnit, že naše láska a naše děti jsou to nejlepší, co jsme od života mohli dostat. A nepřerušuj mě.“ Zavrčela jsem, když jsem viděla, že se snaží něco namítnout.

„Vím, že tě stejně jako mě bolí ztráta těch, které jsme milovali, ale už to nevrátíme. Jediné co můžeme, je dát smysl tomu, proč zemřeli.“ V očích jsem cítila první slzy.

„Scara pošleme do horoucích pekel. O to se osobně postarám.“ Bojovně jsem vystrčila bradu.

„Pššt. Scaro už není naše starost. Otec s ním má spoustu nevyřízených účtů, takže se o něj už postará. Já jenom, je mi moc líto, čím musíš projít, abys…“ uchopil do svých chladivých dlaní mé roztřesené prsty. Obrátil je dlaněmi nahoru a oddaně do nich zabořil svůj obličej. Po tváři se mi rozeběhly slané kapičky.

„Doriane…“ natáhla jsem se a políbila jej do vlasů. Nadechla jsem se jeho čisté vůně připomínající letní slunečný den po bouřce.

„Slib mi prosím, že už nikdy si nebudeš vyčítat svou přítomnost v mém životě. Potřebuju tě. Nechci ani pomyslel, jak bych fungovala dál, kdybych tě tu nenašla. Kdybys nežil.“ Dorian pozvedl svůj obličej a já se na něj zadívala se slzami pokřiveným úsměvem.

„Slibuju, ale ty mi slib, že nebudeš prahnout po pomstě Scarovi. Nechci, abys v sobě měla tolik nenávisti. Scarovi se dostane toho, co si zaslouží a ty bys měla jenom odpočívat a připravovat se na svou úlohu matky našich dětí.“ Nevědomky jsem zavrtěla odmítavě hlavou. Scaro mi vzal moc na to, aby mu to jen tak prošlo.

„Bello, dost.“ Najedou nabral Dorianův hlas na opravdu vážném, až tvrdém tónu. Zarazilo mě to.

„A co Noel a Sam? A co mí rodiče? Myslíš, že to můžu nechat jenom tak?“ Zkoušela jsem odporovat, ale pravdou bylo, že mě docela vyděsil přísný výraz, který se mu usadil na tváři.

„Jistě že můžeš. A navíc, tví rodiče jsou v pořádku. Čekal jsem, kdy se na ně zeptáš.“ Jako mávnutím kouzelného proutku se jeho obličej projasnil a on se na mě široce usmíval.

„Maminka i taťka… oni žijí?“ Přitiskla jsem si dlaň na bříško a hrdlo se mi sevřelo dalšími slzami.

„Jistě. Otec se postaral o to, aby se jim nic nestalo. Mamka i to malé jsou v pořádku, i když tedy preventivně v péči našich nejlepších lékařů. Dalo by se říct, že po fyzické stránce jim nic neschází.“ Odmlčel se a nejistě si začal pohrávat s prsty mé druhé ruky.

„Co se děje? Říkal jsi, že jsou v pořádku. Tak co-“

„To jsou, jenom… víš, zjistili, co je tvůj manžel a jeho rodina zač.“ Opět se odmlčel a pohledem přeběhl po místnosti.

„Jak… zjistili co jste zač? Chceš mi říct, že mamka i otec ví, že jsi… upír?“ Poslední slovo jsem jenom tiše zašeptala a pak jsem zděšeně vydechla.

„A jak to vzali? Musím za nimi.“ Kdyby mě Dorian nedržel pevně za ruku, asi bych se vyřítila z místnosti jako neřízená střela.

„Hou hou, nepospíchej tolik. Vezmu tě za nimi, co nejdřív to půjde, ale nejdřív bys měla něco sníst a dát se trochu do pořádku. Neber to prosím jako urážku, ale pořád je na tobě hrozně vidět, čím vším tě ten zmetek protáhl a když k tomu připočítám záchranu mého života, nevychází mi z toho právě krásné výsledky.“ Omluvně se na mě usmál.

Chvíli jsem zvažovala své možnosti a nakonec jsem musela souhlasit s Dorianem, že se musím dát trochu dohromady, než si mě mamka bude prohlížet svým zkoumavým pohledem. Musím být přesvědčivá, abych ji ujistila, že Dorian, byť je to upír, je tím nejlepším, co mě v životě potkalo a že o mě nemusí mít strach.

„Dobře, takže nejdřív bych se měla osprchovat a pak se podívám, co bychom si dali k jídlu.“ Chtěla jsem se postavit, ale Dorian stále nepouštěl mou dlaň. Tázavě jsem se na něj podívala.

„Vadilo by ti moc, kdybych se přidal k tobě?“ Koukaly na mě dvě překrásné oči plné nejistoty. Mé srdce se třepotavě rozeběhlo a žaludek se mi rozechvěním sevřel. Polkla jsem a najednou jsem nevěděla co říct. Připadalo mi to už tak dávno, kdy jsme byli spolu. Jenom on a já a naše láska.

Bylo to tak dávno, kdy se mě jeho ruce dotýkaly s touhou a něžně laskaly každičký kousek mého těla, který si to žádal.

Dorian trhavě vydechl. Velmi citlivě vnímal mé pocity odrážející se mi v rychlém sledu v obličeji. A pak jsem se ocitla v jeho náručí, jak se rozhodl za nás za oba.

Když mě postavil v koupelně na zem, jeho tělo se mírně chvělo. I když se to snažil rychle skrýt, poznala jsem, že to nebylo jenom touhou. Stále ještě nebyl tak silný, jak by chtěl a tak i ta krátká cesta ho trochu zmohla.

„Neměl by ses tak vysilovat. Nic mi není, lásko. Zvládnu to sama.“

„Já vím, že ano, ale nemohl jsem si to nechat ujít.“ Přitiskl se ke mně.

Cítit jeho pevné tělo na svém bylo tak opojné. Dlaněmi jsem se opřela o jeho hruď a zadívala se do jeho očí.

„Tolik si mi chyběl.“ Natáhla jsem se na špičky a lehce se otřela rty o jeho. Trhavě se nadechl

„Myšlenka na tebe mě burcovala bojovat se smrtí. Ty a děti jste pro mě vším.“ Sklonil se ke mně a něžnými polibky se mazlil s mými rty. Za okamžik jej však přemohla touha a jeho polibky se stávaly hladovějšími a žádostivějšími. Netrpělivě jsem mu zajela pod tričko, abych mohla konečně na své kůži cítit tu jeho.

Bříšky prstů jsem zkoumala jemnou pokožku jeh těla a příjemný chlad jenom přikládal pomyslná polínka do ohně touhy, která pomaličku a jistě začala stravovat mé tělo. Ani Dorianovy ruce nezůstaly pozadu. Hladil mě po zádech a pak se jeho zkoumavé dlaně přesunuly dopředu na bříško.

Odtáhl se ode mě a pomaličku uchopil lem trička do prstů. Stáhl jej ze mě a já se v první chvíli chtěla před ním schovat zpět do měkké látky, kterou ze mě sundal. Najednou jsem neměla pocit, že bych pro něj byla žádoucí. S vystouplým bříškem jsem se cítila jako menší soudek. Alespoň jsem zavřela oči. Nechtěla jsem vidět reakci Doriana na to, jak teď vypadám.

„Ne, dívej se na mě prosím.“ Jeho chraplavý hlas mi vyvolal husí kůži po těle.

„Jsi nádherná. A tolik vzrušující.“ Zašeptal těsně u mé tváře a jeho ústa se opět přitiskla na ta má. Jeho slova mě zahřála u srdce, byť jsem nebyla zcela přesvědčená. Dorian se ovšem snažil mé pochyby rozprášit velmi účinným způsobem.

Poté, co jsme se zbavili společně zbylého oblečení, jsme si zalezli pod sprchu a spíš než co jiného, jsme si užívali vzájemné přítomnosti. Oba jsme po sobě toužili, ale teď na to nebyla ta správná chvíle.

Teplá voda mírně rozehřála Dorianovu kůži, takže na malý okamžik působil jako člověk a jako by mi byl tím ještě blíž. Tiskla jsem se k němu a vychutnávala si pocit bezpečí v jeho pažích. Když jsme vylezli ze sprchy, Dorian zaběhl pro čisté oblečení a já se pak spokojeně uvelebila na posteli.

Upřímně, měla jsem hlad za tři, takže jsem si to chtěla trochu užít a dopřát si trochu přejídání. Ze všeho nejdřív jsem si ale nalila skleničku koktejlu. Mazzi… při pomyšlení na vysokého snědého zachránce se mi usadila tíha na srdci. Chyběl mi.

„Doriane?“ Stál u okna a nad něčím přemýšlel.

„Hmm?“ Nepřítomně zamručel.

„Co se stalo s Mazzim?“ Nejistě jsem v prstech žmoulala housku.

Doriana můj dotaz dokonale vytrhl ze zamyšlení. Otočil se ke mně a s mírně přivřenýma očima si mě prohlížel. Pak si povzdechl.

„Víš, Bello, právě v tuto chvíli ho nejspíš stále ještě vyslýchají.“ Zatnul čelist a pevně opětoval můj pohled.

„Jak vyslýchají? Co tím myslíš? Vždyť to dělal všechno jenom pro to, aby mě zachránil. Přece nemůžeš dopustit, aby ho odsoudili.“ Chtěla jsem se postavit, ale Dorian byl rychlejší. Přisedl si ke mně a uchopil mou bradu do svých prstů.

„Lásko, taky se mi to nelíbí. Vím, co pro nás Mazzi udělal. Chci tomu věřit, že je nevinný. Znám jej tak dlouho, že ho považuju spíše za svého bratra, než cokoliv jiného, ale nejde to jinak. Vytratil se dřív, než na nás nepřítel zaútočil a byl v nepřátelském táboře dost dlouho, aby nám mohl být nebezpečný. Znovu už nemůžu riskovat.“ Do očí se mi tlačily slzy.

„Doriane… nechci aby mu ublížili. Mám ho ráda.“ Zašeptala jsem a z pod řas mi unikly první slzy. Dorian zalapal po dechu.

„Bello…?“ Vyděšeně jsem otevřela oči a hleděla do zklamané tváře svého manžela.

„Ne, to ne. Doriane, ani na to nemysli, poslou-“

„Máš ho ráda? Proto tolik starosti o něj? A já jsem co? Jenom-“

„Mlč už! Miluju tebe a nikoho jiného. Mazzi je jako můj bratr. Hodně toto pro mě udělal, když mě drželi v té kobce. Riskoval pro záchranu mého života ten svůj a co jsem pro něj udělala já? Dopustila jsem, aby ho vyslýchali a kdo ví, co všechno s ním-“ přiložil mi palec na rty a zarazil tak tok mých slov.

„Omlouvám se.“ zahanbeně zašeptal.

„Mrzí mě, že jsem zapochyboval, ale to jak jsi řekla, že ho máš ráda. Pochop mě, jak bys reagovala ty?“ Nejistě se usmál.

„Já vím, je toho teď nějak moc. Slib mi ale, že se pro něj pokusíš udělat maximum. Pokud bych mu mohla nějak pomoct já, prosím řekni mi, ano?“ Naklonila jsem se k němu a lehce ho políbila na rty.

„Doufám, že je v pořádku. Dobře. Tak a teď my. Říkáš, že mě za rodiči nepustíš dřív než něco sním? Fajn, dáme se do toho.“ V mžiku jsem před sebou měla plný tác jídla a pokud bych měla sníst všechno, asi bych praskla. Jenomže všechno vypadalo tak báječně, že jsem do sebe vážně nasoukala od každého trochu. Vypila jsem tři plné sklenice koktejlu a můj žaludek byl přecpaný. Ale pořád jsem měla hlad.

„Děje se něco?“ Dorian si mého nespokojeného pohledu samozřejmě všiml.

„Už se do mě nic nevejde, ale pořád mám hlad a nemám tolik síly, kolik bych myslela, že po třech sklenicích budu mít. Co je špatně?“ Byla to pravda, dokonce mi začalo být z přecpání trochu špatně, ale bylo mi, jako bych nic nesnědla.

Dorianův pohled se stočil k nedotčenému džbánu na stolku. Už na začátku hodování jsem se rozhodla ho ignorovat, ale jak se zdálo, kamenem úrazu byla právě ta rudá tekutina.

Odmítavě jsem zakroutila hlavou. To ne, znovu už ne. To po mě nemůže chtít.

„Měla bys-“

„Ne, to teda neměla. Ani nad tím nepřemýšlej. Koktejl bude stačit. Bude muset.“ Vzbouřila jsem se. Nemohla jsem vypít další lidskou krev. Už tak se mi nebylo dobře z pomyšlení, že už jsem ji byla donucena vypít předtím.

Ale pomohla ti, pamatuješ? Byla jsi silná, tvé děti v sobě mají upíří geny, potřebují krev. Teď nejde o tebe, ale hlavně o ně dva. Vážně hodláš odepírat svým dětem tolik potřebnou výživu? Napořád to nepůjde.

Ne to nejde. Prostě ne.

„Ne, Doriane. Prosím, dej mi čas, třeba… vím, že nakonec nejspíš budu muset, ale ne teď. Ne když půjdu ke svým rodičům a budu se snažit přesvědčit je, že je vše v pořádku. Nemůžu jim přesvědčivě lhát o tom, že nepiju krev, když mi ještě bude šplouchat v žaludku. Vážně by to nešlo.“ Stiskla jsem mu paži. Pousmál se na mě a políbil mě na špičku nosu.

„Dobře. Takže jdeme za tvými rodiči? Jsi si jistá, že to zvládneš?“

„Samosebou. Musím se přesvědčit, že jsou všichni v pořádku. A tví rodiče? Co se vůbec stalo?“ Ještě toho bylo tolik, co jsem nevěděla. Tolik, co mi nechtěli evidentně nikdo říct.

„Všichni jsou v pořádku. Jestli jsi teda připravená, tak pojďme.“ Natáhl se ke mně a zvedl mě z postele.

„Jsem nervózní z toho, co jim mám říct. Víš, jako že jsi upír a tak.“ najednou jsem znejistěla. Co když se mě rodiče budou štítit? Čekám dva malé upíry, můj manžel a jeho rodina jsou upíři a mě to vůbec nevadí. Jsem vůbec normální? Nebudou si rodiče myslet, že jsem zešílela? Co když už mě nebudou chtít?

„Pššš. Všechno bude dobré, uvidíš.“ Pevněji jsem propletla naše prsty a odpovědí mi byl povzbuzující stisk jeho dlaně. Bude to v pořádku, bude s mou.

Zastavili jsme se přede dveřmi v dlouhé chodbě. V téhle části sídla jsem ještě nebyla. Dorian tiše zaklepal a pak se na mě konejšivě usmál. Dýchej, bude to dobré. Slíbil to.

Dorian mi galantně otevřel dveře na výzvu zevnitř a nechal mě vejít první. Byla jsem nervózní a přitom tak nedočkavá. Konečně uvidím rodiče. Zaplaším své představy, co všechno se jim mohlo stát a ujistím se, že jim nic neschází.

Nevím, co jsem čekala, ale první pohled do matčiných očí zbořil všechny obavy, které mě sužovaly. Vyhrkly mi slzy do očí a já se rozeběhla k bělostné posteli, na které maminka ležela.

„Holčičko moje.“ Sevřela jsem ji v náručí a zabořila svůj obličej do jejího ramene.

„Mami, tolik jsem se bála. Bála, že se vám něco stalo, že mě nebudete chtít, že tu nebudete…“ všechno se to ze mě valilo v hodně nesouvislých spojeních, ale nemohla jsem to zarazit.

„Pššt, miláčku. Už je dobře.“ Kolem nás se obtočily ještě jedny paže. Pevné a hřejivé.

„Tolik jsme se báli, že tě nezachrání nebo přijdou pozdě. Navíc Dorian… ještě, že už je to za námi.“ Z otcových slov se mi sevřelo srdce. Tolik jsem jim musela ublížit. Tím vším, čemu jsem je vystavila.

Nakonec jsem s rodiči strávila celé odpoledne. Zdálo se, že naši se ze svatebního dne své dcery docela vzpamatovali. Horko mi bylo jenom ve chvíli, kdy padlo téma Dorian a jeho rodina. Byla to mamka, která se na mě pátravě zadívala a nadechla se k otázce. Věděla jsem, že přijde, jenom jsem nevěděla, jak vlastně odpovědět.

„Bello? Tys to věděla? Věděla jsi co, je tvůj manžel zač, když sis ho brala?“ Na chvíli jsem sklopila oči k našim spojeným rukám. Nadechla jsem se, je to tu.

„Ano, věděla jsem to. Od první chvíle, kdy jsem se setkala s Dorianem.“ Podívala jsem se do matčiny tváře a čekala na její reakci. Šokovaně zalapala po dechu. Vím, že se právě teď zhroutila její poslední naděje na teorii, že jsem se stala obětí nějakého důmyslně promyšleného plánu.

„Bello…“ šok mísící se zklamáním v jejím hlase, mi stáhl hrdlo.

„Proč jsi nám to neřekla? Že je… bože, uvědomuješ si vůbec co to znamená? Že něco takového vůbec existuje? Kolik věcí se ještě kolem nás děje, aniž bychom si to uvědomovali?“ Ranilo mě, když jsem si uvědomila, že mamka není schopná ani vyslovit, čím Dorian je. Ale chápala jsem ji. Všechno, na čem stál její dosavadní svět se ji drolilo pod rukama a ona nevěděla, jak moc jí toho zůstane, čeho by se mohla držet.

„Je mi to tak líto, mami. Ani nevíš jak moc, že jste to zjistili. Nechtěla jsem vás s taťkou do toho zatahovat a určitě víš proč. Jsou věci, které člověk nechce vědět. Někdy je nevědomost tak opojná.“ Natáhla jsem se k ní, abych ji objala, ale nevyřčená otázka v jejích očích mě zarazila. Zamrazilo mě.

„A ty? Ty jsi taky…?“ Namáhavě polkla a zadívala se mi na bříško.

„A ono?“ Do jejího hlasu se začal vkrádat ostrý hrot.

Zamlžil se mi pohled a po tvářích se rozeběhly ten den už nevím po kolikáté další slzy. Jeden by myslel, že už ani na žádné další nemám sílu.

„Já nejsem, ale…“ objala jsem své bříško pažemi v ochranném gestu. „Ale ony jsou.“ Zavřela jsem oči. Neměla jsem sílu na odmítnutí, které se určitě muselo promítnout oběma v obličeji. Zalitovala jsem, že jsem dovolila Dorianovi, aby nás nechal osamotě. Teď bych potřebovala jeho bezpečnou, pevnou náruč.

Ale nakonec to nebyly jeho paže, které mě láskyplně objaly. Ve vlasech jsem ucítila rty.

„Já i maminka tě milujeme holčičko, i když jsou věci, na které budeme potřebovat ještě čas, abychom je strávili.“ Hlouběji jsem se opřela do náručí otce a vyhledala pohled mamky. Bylo na ní vidět, že s taťkou souhlasí, jenom toho času bude potřebovat hodně.

„Ještě, Dorian… on se živí…“ mamka to nedořekla a napjatě uhnula pohledem.

„Ano, ale přísahám, že žádný člověk kvůli jeho hladu netrpí ani neumírá.“ Co víc jsem měla říct? Co víc by byla schopná ještě unést?

„Bože…, ale ty nepiješ… nebo…?“ Počítá se to jednou? Počítá se Mazziho koktejl? Nastala chvíle pro lež. Odmítavě jsem zakroutila hlavou a mamka si viditelně oddechla.

Pak, byť mezi námi bylo mírné napětí, jsme s rodiči spíše vzpomínali na staré časy, jako bychom se intuitivně vyhýbali tématům, na které budeme mít ještě hodně času je zodpovědět, ale která bychom teď už nezvládli ustát.

***

Během dalších dvou dnů jsem se střídavě ocitala v náručí Lii a Cailin. Obě měly upřímnou radost, že jsme jako rodina konečně pohromadě a náležitě mi to dávaly pociťovat. Vlastně mě nenechaly o samotě. Pořád se mě snažily nějak rozptylovat od otázek, kterých jsem měla plnou hlavu. Od první, co je s Mazzim a jestli Nacil porazil Scara, až po to, jak to se námi bude dál. Co mě ještě čeká?

Další den, hned poté, co můj pokoj opustil Dorian, ke mně přiběhla Lia se širokým úsměvem na tváři a slibem, že si uděláme den jenom pro sebe. Se vším, co k tomu patří. Takže mě nejdřív nahnala do koupelny, kde jsem se naložila do voňavé koupele s liliovou pěnou. Vychutnávala jsem si horkou vodu, která uvolňovala mé svaly, které byly v uplynulých dnech v neustálém napětí.

Když jsem měla na prstech varhánky, zabalila jsem se do měkkého koupacího pláště a v ten stejný okamžik přiběhla Lia s kelímkem luxusního krému a s radou, že nastávající maminky by o sebe měly zvlášť pečovat, mi jej vtlačila do dlaně. Nevzmohla jsem se na větší odpor. Bylo tak příjemné nechat o sebe pečovat. A tak to šlo celý den. Od pěstění kůže, nehtů na rukou i nohou, až po vlasy a make-up, jsme zvládly společně vše. Lia neustále něco vesele brebentila a mě už v podvečer bolela bránice z neustálého smíchu. Jenom jsem si říkala, proč celý ten proces.

Až když má, teď už oficiálně sestra, vytáhla ze skříně nádherně střižené dlouhé tmavě zelené šaty z lesklého hedvábí, začala jsem tušit nějakou boudu.

„Lio, řekneš mi už konečně, o co tady jde?“ Překvapení jsem si za poslední dobu užila až příliš na to, abych ho dokázala ocenit, byť by bylo myšleno v dobré víře.

„Neboj, bude se ti to líbit. Jenom ještě chvilinku vydrž.“ Aniž bych si všimla jak, už mi pomáhala do šatů, které jak vidno, byly šité přesně na mě. Dokonale rýsovaly mou postavu i s vystouplým bříškem. Cítila jsem se jako přecpaný sud, ale kupodivu, ve chvíli, kdy byla Lia hotová i s posledním pramínkem mých vlasů a postavila mě před zrcadlo, hleděla jsem na nádherné stvoření, které jsem téměř nepoznala, nebýt právě toho bříška.

„Líbí?“ Lia se hrdě nadmula spokojeností nad výsledkem své práce.

„Jestli líbí? Bože, tohle snad ani nemůžu být já.“ Přitiskla jsem si dlaň na bříško a kráska v zrcadle udělala totéž. Pak mě políbila Lia na tvář a s láskou se na mě usmála.

„Jistě, že jsi to ty. Jsi nádherná. Tak a teď ještě já. Počkáš tu na okamžik?“ Vyhrkla a než jsem se stihla otočit, zavíraly se za ní dveře. Povzdechla jsem si. Co na mě zase nalíčila?

Právě jsem se zaobírala tím, že boty na podpatku, které mi nachystala má milovaná sestřička, nebudou nejlepší volbou, když se jako elegantní vánek protáhla dveřmi a se širokým úsměvem na rtech mě objala kolem pasu.

„Tak a můžeme jít.“

„No počkej a kde je vůbec Dorian? Lio, prosím. Nemůžeš mi říct aspoň něco?“ Snažila jsem se ji zastavit, ale na vysokých podpatcích jsem byla docela nejistá a tak se v nich nedalo dost dobře odporovat.

„Všechno se dozvíš v pravou chvíli. Ale pojď už.“ Společně jsme kráčely dlouhou chodbou. Moc dobře jsem si ji pamatovala ze dne, kdy jsem ní kráčela zavěšená do Doriana, abych byla představená upíří šlechtě.

„Ať je to cokoliv, nesnáším tě, to jenom abys to věděla.“ Můj hlas ovšem postrádal potřebnou dávku ostrosti a tak se Lia jenom zasmála.

Já myslím, že se ti to bude líbit. A pak mi ještě poděkuješ. Jsem si tím jistá. Hlavou se mi rozezněl její líbivý hlas plný radostného očekávání.

No jenom aby. Brblala jsem si pro sebe.

Konečně jsme došli na konec chodby a já zahlédla u paty schodiště svého manžela a Liina otce. Za nimi stala Cailin a mí rodiče.

Co se děje? Zmateně jsem podívala na Liu.

Uvidíš. Zářivě se usmála a společně jsme začaly sestupovat dolů.

„Vypadáš nádherně, lásko.“ Dorian se mě okamžitě ujal a s láskyplným výrazem v očích mě něžně políbil na rty.

„Jsem moc rád, že už jsi v pořádku.“ Nacil se na mě mírně pousmál a nabídl rámě své dceři. Vrátila jsem mu úsměv a byla zaražená jeho změnou chování. Vždycky odtažitý a povznesený nad vše a všechny, teď šířil auru spokojenosti a klidu. Že by byla hrozba definitivně zažehnána? Že by Scaro-

„Lásko? Můžeme?“

„Jistě.“ Vykročili jsme k našim. Mamka na sobě měla černé splývavé šaty s tmavě modrými doplňky, které lichotily její postavě. Vzhledem k tomu, že její bříško bylo ještě o něco větší než to moje, byl docela problém se pořádně obejmout, ale nám to nevadilo. I tak jí to neuvěřitelně slušelo, i když ve tváři byla stále pobledlá a trochu odtažitá. Ale kdo by nebyl v přítomnosti tolika upírů?

Nakonec se z toho vyklubala rodinná večeře, kterou naplánovala Lia s Cailin, jako opožděnou svatební hostinu. V čele stolu seděl král a po jeho pravé straně Cailin. Nalevo můj manžel a vedle něj já. Naproti mně seděl můj otec a vedle něj Lia. Mamku usadili vedle mě.

Ze začátku byla nervózní. Pořád měla pocit, že ji její hostitelé budou chtít zařadit do svého jídelníčku, viděla jsem jí to na očích. Ale díky Nacilově šarmu a opravdu okouzlujícímu charisma a Cailininu příjemnému vyprávění, celá večeře proběhla nakonec v klidném, téměř rodinném duchu. Vděčně jsem se na Dorianovo rodiče usmála, i když mi hlavou vrtala Nacilova proměna.

Jenom se ti chtěl omluvit za své chování, když tě vystavil zkoušce. A pak to všechno se Scarem. Lia se na mě nenápadně usmála.

Řekni mu, že moc děkuju. Moc si toho vážím. Bleskla jsem pohledem po králi a jeho rty se nepatrně roztáhly a i když se díval na svou číši s vínem (snad to bylo víno), pokynul mírně hlavou a bleskl po mě pohledem.

Po večeři jsme se rozloučili. Pevně jsem se objala s rodiči a děkovala znova a znova, že jsou v pořádku, že i to malé to přežilo.

Unaveně jsem stoupala zavěšená do rámě svého muže a na tváři mi pohrávala úsměv. Všechno, co mě tížilo a čím se trápila má mysl bylo odplaveno. Bylo mi podivně lehko. Zarazila jsem se.

„Doriane. To snad ne.“ Šokovaně jsem se na něj zadívala. To přeci nemohli udělat.

„Copak lásko?“ Byl nevinnost sama a tak mi došlo, že můj pocit byl správný.

„Kdo z vás to byl? To snad není možné.“ Zlostně jsem popadla dlouhou sukni i do druhé ruky a posledních pár schodů jsem vystoupala sama.

„Promiň, jenom jsme chtěli pomoct trochu uklidnit atmosféru. Pomohlo to. Tvá maminka už nemá ten svíravý pocit kolem srdce a věř mi, i tomu malému to prospěje.“ Zastavila jsem se a otočila se čelem k němu. Vím, že to mysleli dobře, ale pohrávat si s naší myslí? I s tou mou? Proč jsem si toho nevšimla?

Povzdechla jsem si a vklouzla do jeho náručí. Zabořila jsem nos do jeho košile a vdechovala jeho svěží vůni.

„Já vím, že jste to udělali, abyste pomohli a moc si toho vážím, ale nepřijde mi to fér. Alespoň jsi mohl něco naznačit. Nemám ráda, když si se mnou někdo takhle pohrává.“ Vzmohla jsem se pouze na chabý protest.

Políbil mě do vlasů a pevněji kolem mě obtočil své paže. A pak, aniž bych to postřehla, si mě vyzdvihl do náručí a kráčel chodbou k mému pokoji.

„Doriane.“ Vypískla jsem překvapením. Už jsem rozhodně byla žádná muší váha. On se ale jenom smál a ohníčky v jeho očích mě hřály u srdce.

„Jsi to nejdokonalejší v mém životě a proto si zasloužíš, abych tě nosil na rukou.“ Pronesl tiše a najednou jeho tvář zvážněla a my se zastavili před dveřmi do mého pokoje.

Postavil mě na zem a uchopil mou tvář do dlaní.

„Miluji tě víc než cokoliv na světě.“ Cítila jsem na rtech jeho chladivý dech.

„Má paní?“ Odtáhl se a i přes vážnost jeho tváře a pokoru jeho úklonu, jsem cítila, že někde v něm jsou uličnické jiskřičky.

Narovnal se a elegantně ladným pohybem otevřel dveře. Zalapala jsem po dechu. Během té doby, kdy jsem byla na večeři, se změnil můj pokoj k nepoznání. Všude byly svíčky a postel byla ozdobená nebesy z jemné tkaniny. Napravo byl stůl se sněhově bílým ubrusem, na kterém byl postaven svícen se šesti svícemi a křišťálová váza s neuvěřitelným počtem temně rudých růží.

Obdivovala jsem se všemu, co bylo z chodby vidět. Udělala jsem krok směrem dovnitř, když mě Dorian opět vyzdvihl do náručí.

„Ještě jsem tě nepřenesl přes práh, má paní. A jak jinak začít naši svatební noc, lásko?“ Z jeho chraplavého hlasu se mě zamrazilo a v podbřišku mi bláznilo hejno motýlků. Trhavě jsem se nadechla, když jsem na krku ucítila jeho rty.

„Tolik po tobě toužím.“ Tato jediná věta dokázala, že jsem přestala myslet a ani jsem si nevšimla, kdy se za námi zavřely dveře a zacvakl se zámek. S ním jsem se nebála. Milovala jsem jej a on mě. A podle jeho potemnělých očí jsem věděla s jistotou, že mi to dnešní noc hodlá dokázat v těch nejsmyslnějších detailech, které jen budou možné.