Moonlight shadow

„Mel, je ti něco?“ Babička zabouchala zběsile pěstí do dveří a já se opět obrátila k míse a dávivě zvracela. Kupodivu je to má nejoblíbenější činnost posledních týdnů. Kdybych měla nějakého přítele, řekla bych, že jsem těhotná. Nemám přítele a celý můj život stojí za pendrek.

Má matka zemřela při porodu a v rodném listě v kolonce otec, mám černým, tučným písmem napsáno neznámý. Jako bych snad ještě víc potřebovala pošlapat mé vetché sebevědomí. Zůstala jsem tedy sama a ujala se mě babička. Celé mé dětství mi byla matkou a teď, když jsme spolu zdárně prošly i střední školou, mými záchvaty puberty a zvládly jsme i vysokou, nastoupila jsem s velkou slávou do svého prvního zaměstnání.
Být začínající lékařkou ve zdejší nemocnici není až takové terno, ale každý začátek je těžký, o tom vím své.
„Dobrý babi. Za chvíli mi bude dobře.“ Vydrápala jsem se s velkými obtížemi zpět na nohy a podívala se do zrcadla na svůj strhaný obličej. Ať mi proboha někdo poradí, jak mám dneska přežít noční službu.
Opláchla jsem si tvář ledovou vodou a prsty opatrně obtáhla velké černé kruhy pod mýma ledově modrýma očima. Kdysi jsem bývala krásná, to však bylo ještě v dobách, kdy jsem v sobě dokázala udržet jídlo déle jak půl hodiny.
Vypláchla jsem si pusu a důkladně si vyčistila zuby. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla vstříc realitě.
„Říkám ti holčičko, nech si udělat nějaké vyšetření. Tohle není normální.“ Babička se do mě pustila hned, jak jsem opustila bezpečí mé koupelny.
„Jistě babi. Udělám to hned v noci.“ Prošla jsem kolem ní a zabouchla jí neomaleně dveře před nosem. Skácela jsem se na postel a přikryla si hlavu polštářem. Bylo mi už dlouho jasné, že si musím najít vlastní byt, někde v centru, blízko nemocnice. Babičku jsem měla sice ráda, ale potřebovala jsem si zařídit vlastní život a už se konečně postavit na vlastní nohy.

Budík nepříjemně zapištěl a já jsem s hrůzou zjistila, že jsem usnula.
„A sakra.“ Vyhrabala jsem se mátoživě na nohy a sáhla po prvním oblečení, které jsem měla po ruce. Navlékla jsem si úzké rifle, které mi byly vinou skoro dvouměsíčního půstu volné a utáhla jsem pásek.
Následoval dlouhý bílý nátělník a dlouhá široká šedá mikina, která mi neustále padala z ramen. Vlasy jsem prohrábla jen prsty a svázala je dozadu do ohonu.
Popadla jsem batoh a vyběhla z pokoje.
„Kdypak přijdeš, holčičko?“ Zavolala babička z kuchyně a spěchala za mnou.
„Nevím babi, podle toho kolik bude dnes práce.“ Rychle jsem ji políbila na tvář a vyběhla jsem z domu.

Autobus do centra jsem stihla tak tak. Dříve jsem občas jezdila na kole, ale poslední dobou mi dělala problémy i rychlá chůze a tak jsem si nedovedla představit, jak bych zvládla kolo.
Usadila jsem se na sedadle za řidičem a svezla jsem se skoro do lehu. Oči se mi samy zavíraly a žaludek začal už zase bolestivě protestovat. Objala jsem si trup rukama a zadívala se ven. Slunce nad městem začalo pomalu zapadat a výškové budovy vrhaly čím dál větší stíny. Milovala jsem tohle město, milovala jsem všeobecný nikdy neutichající ruch všude kolem. I když pro nás na pohotovosti, to znamenalo jenom víc práce.
Unaveně jsem zapřela čelo o sklo autobusu a snažila se soustředit na své dýchání, abych alespoň trošku zaplašila nevolnost.
Pracovala jsem v nemocnici Svatého Josefa na Lake Shore Drive. Od domu to byla necelá hodina přes město, ale i tak mě dojíždění v mém stavu velmi unavovalo.
„Teda Mel, ty vypadáš.“ Zavolal na mě od přijímacího pultu Marc. Byli jsme přátelé už od ukončení studia. Byl teď rezident, stejně jako já.
Jen jsem unaveně mávla rukou a prošla dlouhou chodbou vyšetřoven dozadu do šatny. Hodila jsem batoh do skříňky a posadila se na obyčejnou dřevěnou lavici před skřínkami.
„Melanie, vypadáš jako chodící mrtvola.“ Zakřičela ode dveří Amanda a její úsměv rozzářil celou místnost.
„Taky tě ráda vidím, Amando. Jaká byla včerejší pařba?“ Převlékla jsem se do pracovního, což obnášelo pouze vyměnit mikinu za bílý plášť a kolem krku zavěsit stetoskop.
„Měla jsi tam být včera s námi. Byl tam jeden úžasnej medik. Určitě by se ti líbil.“ Amanda plácala asi čtvrt hodiny a já s úlevou zjistila, že dokážu vypnout, prostě na ni nereagovat.
„Tak kdo je na řadě?“ Zeptala jsem se Marca a snažila se vykouzlit příjemný úsměv.
„Zatím nic moc, teprve se to rozjíždí. Vezmi si paní na trojce. Jen pár stehů to spraví. Praskla jí ve dřezu sklenička.“ Usmál se a podal mi desky s jejími papíry. Nemohla jsem si nevšimnout, že mi Marc dává samé jednodušší případy a ani jsem se na něho nezlobila. Někoho zabít kvůli mému stavu, bylo opravdu to poslední, co bych chtěla.
Vydala jsem se tedy do vyšetřovny tři, kde už na mě netrpělivě čekala sestřička a mladá, tak čtyřicetiletá paní s rukou ovázanou v utěrce.
„Mohu se podívat.“ Nasadila jsem profesionální tón a odhrnula zakrvácenou látku. Pořezaná byla dost, schytala to dlaň a taky ukazováček a prostředníček.
Sestra mi pomohla s rukavicemi a paní mi začala barvitě líčit, co se jí přihodilo. Byla jsem vděčná sestřičce, protože bez její pomoci, bych ránu snad nikdy nezavřela. Už při aplikaci lokální anestezie jsem si málem injekční stříkačkou vypíchla oko a se šitím to nebylo o mnoho lepší.

Padala jsem hlady a únavou a tak jsem se po vcelku traumatizující zkušenosti s prvním pacientem odpotácela zpět do šatny. Sedla jsem si opět na lavičku a svěsila jsem hlavu.
„Zařídil jsem ti to vyšetření. Mel, tohle není normální, podívej se na sebe.“ Marc si sedl vedle mne a položil svoji ruku na mou.
„Nevím, co se to se mnou děje, Marcu. Přijde mi jako kdybych měla snad nějakou alergii na jídlo. Na všechno jídlo. Kromě pití v sobě neudržím nic a trvá to už tak moc dlouho.“
Marc se usmál a objal mě kolem ramen. „Jen klid Mel. O půlnoci se vytratí šéf oddělení a pak tě pošlu domů, ať chceš nebo ne.“
Rezignovaně jsem přikývla, nemělo cenu se s ním dohadovat.
„Doktor Dorfman na příjem, doktor Dorfman na příjem.“ Na zdi se rozezněl rozhlas a Marc se omluvným výrazem zvedl.
Zůstala jsem opět sama. Opřela jsem se hlavou o stěnu a zavřela jsem oči.

„Mel, Melanie, běž domů. Tady stejně k ničemu nejsi a tahle noc vypadá docela klidně. Zatím nemáme ani jednoho postřeleného, ani jednoho pobodaného a těch pár drobností zvládneme i bez tebe.“ Marc stál nade mnou a upřeně si mě prohlížel.
„Jasně.“ Zvedla jsem se na nohy a sundala z krku stetoskop. Pověsila jsem ho na své místo ve skříňce a převlékla se. Na rameno jsem hodila svůj batoh a plouživě se vydala směrem ke dveřím.
„Tak zítra. Máš domluvené to vyšetření, nezapomeň.“ Křikl za mnou Marc, ale to už jsem mizela do tmy velkými prosklenými dveřmi.
Noc byla poměrně chladná, ale já byla vděčná za každý chladný poryv větru. Ledový vzduch mě šlehal do tváře a já se cítila tak nějak líp, víc naživu.

Rozhodla jsem se pár bloků projít, protože nasednout teď do přetopeného autobusu, asi by se mi znovu zhoupl žaludek.
Batoh jsem si nasadila na obě ramena a musela jsem se plně zapřít do větru, abych byla schopná udělat pár kroků vpřed.
Tohle že bylo jaro? Musela jsem se usmát, těžko říct jestli už na město začala útočit změna počasí v důsledku globálního oteplování, ale jara tady v Chicagu bývala mnohem přívětivější.
Přitiskla jsem si mikinu blíž na tělo, ale stejně to mnoho nepomohlo. Za chvíli mé oslabené tělo vibrovalo zimou, naprosto samovolně a nezadržitelně.
„Sakra, proč já mám obvykle takhle stupidní nápady.“ Nadávala jsem sama sobě a zběsile se snažila zatnout hlasitě drkotající zuby, abych o ně nepřišla. Přidala jsem do kroku a snažila jsem se najít nějakou autobusovou zastávku. Tahle část města, byla pro mne naprosto cizí a já zjišťovala, že jsem se sem neměla vůbec pouštět.

Daleko za mnou se ozvaly kroky a já aniž bych se ohlédla, jsem zrychlila. Za chvíli byly mé plíce jako v ohni a já se musela na chvíli zastavit, abych popadla dech.
„Ale, ale. Copak tak sama, opuštěná a uprostřed noci?“ Ze tmy se ozval nádherný vábivý hlas.
Zhluboka jsem se nadechla a narovnala jsem se.
Stát a zírat kolem sebe bylo to jediné, na co jsem se zmohla. Kužel světla z pouliční lampy dopadal přímo na mě a mému vyhladovělému mozku připadalo, že takhle je to bezpečnější. Jako by mě hloupé světlo mohlo uchránit před člověkem skrývajícím se ve tmě.
Udělal dalších pár rychlých kroků a stanul na kraji osvětleného místa.
„Mladá a krásná. Není to hloupé, slečno?“ Jeho hlas mi zněl v uších s ozvěnou.
Konečně jsem se odvážila pozvednout oči a podívat se na něho. Byl vysoký a štíhlý, měl delší černé vlasy a prazvláštně žluté prázdné oči. V tom šeru nebyly vidět žádné detaily jeho tváře, ale zdál se být mladý a velmi pohledný.
„Hledám zastávku autobusu.“ Vykoktala jsem, překvapena tím, jak slabě a roztřeseně zní můj hlas.
„Rád vás doprovodím.“ Muž přistoupil o další krok blíž ke mně a já zjistila, že vlastně nemám kam utéct. Už jsem nemohla. Nohy mě sotva nesly a můj žaludek se opět bolestivě ozval. Položila jsem si dlaň na břicho, jako bych ho tím mohla zklidnit. Jako bych mu mohla domluvit, aby dal teď pokoj, že to vyřešíme doma.
„Děkuji, myslím, že mi postačí, když mi ukážete směr. Najdu to už sama.“ Snažila jsem se ukrást ještě trošku víc času a vymyslet co budu dělat. Mohla bych se pokusit o útěk, jenže jak daleko bych se asi tak dostala, než bych padla naprosto vyčerpaná k zemi?
„Máte štěstí, že jsem vás našel já. Nevíte, co se tu potuluje po ulicích za lidi. Někdo by vám mohl ublížit, slečno.“ Muž se přibližoval opatrně a pomalu. Ukrajoval tak po centimetrech vzdálenost mezi námi a mně se to líbilo čím dál míň.
Přitiskla jsem se zády ke stěně a vzpomněla jsem si na batoh, který mě nyní tlačil. A taky na pepřový sprej, který jsem dostala od babičky k Vánocům, jen tak pro případ.
Nenápadně jsem rozepnula postranní kapsičku batohu a zašmátrala rukou, než se mé prsty sevřely kolem malé plechové lahvičky.
Vytáhla jsem ji a palcem oddělala víčko. Mladík stál už jen pár kroků ode mne a zdálo se, že si mé snahy o záchranu ani nevšiml.
Jeho nepřirozeně žluté oči mě přímo hypnotizovaly. Ač jsem chtěla sebevíc, nemohla jsem se podívat jinam.
„To by byla škoda, kdyby se vám něco stalo.“ Už ho ode mě dělil pouhý krok. Přivřela jsem oči a napnula paži. Do jeho tváře dopadla plná dávka plynu, ale on se pouze zašklebil.
Sakra, nepíšou všude, že to útočníka na pár minut odrovná?
„Ale slečno. Tímhle byste si mohla akorát ublížit.“ Jeho ruka vystřelila tak rychle, že jsem ji ani nepostřehla a vytrhla mi lahvičku z ruky. Odhodil ji někam bokem a v dáli bylo slyšet pouze slabé plechové zarachocení a opět ke mně vztáhl svou dlaň. Velmi pomalu a jemně mi konečky prstů přejel po lícní kosti a já se v tu chvíli mohla hádat, že voněl jako růže a frézie.
Nasála jsem tu dokonale vyváženou vůni a bylo mi nádherně. Věděla jsem, že bych měla šílet strachy. Utíkat, bojovat o svůj holý život, ale cítila jsem se naprosto klidná a šťastná.
Byla jsem naprosto šťastná, že je tu se mnou.
Zatřepala jsem hlavou, abych si ten nelogický pocit vyhnala z hlavy a přinutila se udělat něco normálního, alespoň křičet o pomoc.
Trochu ho můj rychlý pohyb vyděsil a začal si mě zkoumavě prohlížet. Pevně mě za rameno přitiskl k vlhké studené stěně a druhou opět přejížděl po mé tváři.
„Co po mně chceš?!“ Zasyčela jsem zlostně a on sebou cukl, jako by tuhle mou reakci vůbec neočekával.
„Kdo jsi?“ Zeptal se tiše a stáhl své žluté oči do malých štěrbinek.
„A kdo jsi ty?“ Vyprskla jsem na něho zpět jeho otázku a on se bojovně nakrčil. Pak zvedl trochu nos jako by analyzoval vzduch kolem. Trochu mě udivilo jeho skoro zvířecí chování.
„Najdu si tě.“ Vyštěkl a uhodil mě do tváře tak silně, že jsem odletěla pár metrů daleko a narazila s hlasitým hlomozem do přeplněného kontejneru. Ucítila jsem ostrou bolest v rameni, když jsem se svezla na mokrou zem a hlasitě vydechla. Schoulila jsem se obranně do klubíčka, i když bylo už předem jasné, že takové síle se bránit nemohu.
„Tak čímpak jsi ho tak naštvala?“ Ozval se nade mnou úplně jiný, hrubší cizí hlas a něčí silné paže mě vyzvedly do náručí. Přišlo mi, že už nemám sílu vůbec na nic, ale přece jenom jsem mu pohlédla do obličeje.
Jeho velké, usměvavé a čokoládově hnědé oči bylo to poslední, co si pamatuji.

Otevřela jsem oči a zuřivě zamrkala do tmy. Ležela jsem v něčí posteli a hrozně mě bolelo rameno.
„Sakra.“ Sykla jsem bolestí, pokoušejíc se posadit. Pak moje oči zabrousily k malému průsvitnému umělohmotnému sáčku, visícímu z odřeného stojanu. Do mé paže byla zavedena infuze.

„Do háje.“ Vytrhla jsem si jehlu ze žíly a ohnula paži, abych zastavila krvácení.
Mé špinavé oblečení bylo přehozené přes křeslo u protější stěny, která byla celá z matného skla. Tohle nebyl obyčejný dům.
Odněkud ke mně doléhala tlumená hudba. Snažila jsem se zhluboka dýchat a pak se pokusila postavit na nohy. Šlo to ztěžka, ale šlo to. Odplížila jsem se ke křeslu a natáhla na sebe špinavé rifle a mikinu. Gumička z vlasů zůstala asi ležet v té špinavé uličce a tak mi nezbývalo, než nechat vlasy rozpuštěné.
Bylo mi nepředstavitelně slabo a dělaly se mi mžitky před očima. Musela jsem se opírat o skleněné stěny, abych vůbec mohla jít. Otevřela jsem dveře toho zvláštního pokoje a stanula na vyvýšeném ochozu jakéhosi skladiště. Opravdu tu zněla tlumeně hudba. Byla to vážná hudba, těžko říct jaký skladatel.
Když jsem se podívala pod nohy, udělalo se mi špatně. Nikdy jsem neměla moc v oblibě výšky a pod mými chodidly teď byly jen průhledné kovové rošty. Ze stejného materiálu bylo i schodiště a já marně přemýšlela, jakého génia tohle napadlo. Než jsem slezla schody, byla jsem zpocená jako myš a bylo mi na omdlení.
„Neměla bys ještě vstávat.“ Ozval se známý hrubý hlas. Podívala jsem se směrem, odkud vycházel. Pár metrů ode mne stálo černé auto a kdosi se přehraboval v jeho motoru.
„Sotva se držíš na nohách. A tu kapačku jsi měla nechat dojet, vypadáš, jako bys půl roku nejedla.“
Zůstala jsem jako přimražená a přemýšlela co má udělat.
„O útěk se ani nepokoušej, je to tu všechno pod zámkem. Neboj, až to opravím, tak tě odvezu.“
„A co kdybych ji odvezl já.“ Nade mnou se ozval zvláštně vábivý a sametový hlas. Na jednom z ocelových nosníků těsně pod střechou, nějakých dvacet metrů nad zemí stál muž, tak stejně starý jako já a obezřetně si mě prohlížel.
„No, kdyby nějaké to kilo přibrala, nebyla by marná.“ Zazubil se víc a pak udělal něco, co mě totálně ochromilo.
Naprosto přirozeně posunul svou pravou nohu dopředu a udělal malý krok do prázdna. Skoro neslyšně dopadl vedle mě. Všechen náraz absorboval špičkami svých bosých nohou. Vytřeštila jsem oči a zatajila dech. Bylo mi jasné, že tenhle skok by nemohl normální člověk přežít. Zírala jsem na něho, až se mi udělalo černo před očima a já se sesunula směrem k podlaze.
„Sakra, já ti říkal, ať se chováš jako člověk. Copak jí musíš takhle děsit?“ Ten hrubý hlas zněl zase z dálky.
„Nevěděl jsem, že je tak lekavá.“
„Vždyť se sotva držela na nohách a ty to na ni takhle vybalíš. Chlape, někdy mě děsně štveš.“
„Neměl si ji sem brát.“
„Fajn a to jsem ji měl nechat ležet v té uličce? To si děláš srandu.“
Na sucho jsem polkla a snažila se odlepit víčka od sebe. Byla to děsně namáhavá činnost. Něco mě bodlo do paže. Automaticky jsem se snažila ucuknout, ale čísi silné a ledově studené ruce mě zachytily a pevně mě podržely. Ten chlad mnou projel a znovu mne rozklepal.
„Běž od ní, podívej se co děláš.“ Ten hrubší hlas zněl vyčítavě.
„A já za to asi můžu. Vždyť se na ni podívej, anorektička potrhlá. O co se tu snažíš, stejně se zabije.“
„Lime, nech toho.“ Hrubší hlas se zlobil. Konečně jsem našla dost síly mrknout a otevřít oči.
Nade mnou se skláněli dva muži, jednoho jsem znala, byl to ten skokan. Měl zvláštně dokonalou dětsky krásnou tvář. Něco na něm, ale nebylo přirozené, něco na jeho křehkosti a skoro až dětské dokonalosti. Měl hnědé oči a tmavě hnědé vlasy rozcuchané do neposedného účesu. Kdybych ho potkala v klubu, řekla bych, že je to jeden z těch sexy hezounků, co mi nikdy moc neříkali.
Druhý obličej musel patřit tomu hlubšímu hlasu. Tenhle muž byl starší než já. Byl poměrně mohutný a svalnatý, i jeho rysy byly ostré a velmi mužné. Jeho usměvavé oči jsem už znala. Jinak měl hnědé kratší vlasy a velmi upřímný výraz.
„Co se?“ Snažila jsem se posadit, ale skokan mě zatlačil zpět do polštáře.
„A tentokrát si to infuzi nevytahuj. Jsi kost a kůže. Taky by ses mohla normálně najíst. Nevím, co ti na téhle vyzáblosti přijde krásného.“
„Nech ji chvíli vzpamatovat.“ Zase káral hrubší hlas.
Jeho postoj mě taky dost štval. Blbeček, asi si myslel, že mi dělá kdoví jak dobře, trávit volné chvíle s hlavou u mísy.
„Nemůžu jíst.“ Vyštěkla jsem naštvaně, ale nemělo to vůbec tak silný ohlas jak jsem chtěla. Můj hlas byl sotva slyšitelný šepot. Přesto se na mě oba naráz podívali.
„Jak to, že nemůžeš jíst?“Zeptal se se zájmem skokan a zadíval se mi do očí. Na moment jsem se cítila zase tak zvláštně uvolněně a šťastně, jako v té uličce. Pak jsem zatřepala hlavou a on se zamračil. Něco se mu očividně nelíbilo.
„Je divná.“ Odsekl úsečně.
„Jo, zato ty jsi vzor normálnosti.“ Vrátila jsem mu to okamžitě a ten druhý muž se rozesmál.
„Ne, počkej, to je zvláštní. Jak jsi to myslela, že nemůžeš jíst. Jsi nemocná, nebo tak něco?“ Muž s hrubším hlasem mi začínal být sympatický, nebyl tak odtažitý a neměl tolik předsudků.
„Nejsem nemocná. Prostě kromě tekutin, v sobě nic neudržím.“ Pokusila jsem se znovu posadit a tentokrát mě nechali.
„No, jsme my to ale nezdvořáci, ani jsme se nepředstavili. Mně říkají Sol a tohle je William, jinak taky Lim nebo Will, slyší skoro na všechno.“
Skokan se nahrbil a zavrčel. „Nejsem pes, ty červe.“
Musela jsem se usmát, možná mi to jen přišlo, ale choval se opravdu dost divně.
„No a ty jsi?“ Jeho čokoládové oči se zase smály.
„Melanie, těší mě.“ Řekla jsem trochu prkenně, ale ještě pořád jsem si připadala jako ve špatném snu.
„Fajn, Mel, řekneš nám teď, co jsi udělala tomu upírovi, že tě nechal na pokoji?“ Sol si sedl ke mně na postel a Lim se opřel ramenem o ocelovou zárubeň dveří.
„Komu?“ Málem jsem se udusila, jak rychle jsem se nadechla a zaskočila mi vlastní slina.
Významně se po sobě podívali a Lim přišel blíž.
„Ten upír tě chtěl zabít a neudělal to. Proč?“
„Hele, no tak.“ Obranně jsem zvedla dlaně a nevinně se na ně usmála. „Nevím, co jste zač a ani mě to nezajímá, ale…“
„Nevěříš na upíry, viď? Taky kdo by věřil takovým báchorkám.“ William přišel až ke mně a usmál se tak, až mi to bralo dech.
Náhle se jeho vzhled dramaticky změnil. Oči mu zežloutly a jeho rysy byly nelidsky ostré a hrubé. Usmál se víc a odhalil řadu velmi ostrých špičatých zubů s vystrčenými tesáky.
Cukla jsem sebou, ale Solovy paže mě zachytily právě včas, abych si zase nevytáhla kapačku ze žíly.
„Já jsem taky nevěřil, Mel, než jsem se stal jedním z nich.“ Jeho hlas byl tolik známě vábivý. Připadlo mi, že bych šla za tím hlasem kraj světa, kdyby jen pokynul.
Otočil se ke dveřím a když se opět po očku mrknul mým směrem, byl to zase ten starý Will.
„Co, co, co…“ Nemohla jsem ze sebe dostat slovo a vše, na co jsem se chtěla zeptat mi přišlo až uboze směšné.
„V žádném případě ti nechceme ublížit, Mel. Jen bychom rádi věděli, proč na tebe nepůsobí upíři tak dokonale, jak by měli.“
„Dokonale?“ To slovo mi přišlo v tomhle kontextu opravdu prazvláštní.
„Ano, oni jsou dokonalí. Když chtějí dostat svou oběť, tak ji prostě dostanou, nikdo neunikne. Tobě se to ale podařilo. Něčím si ho musela odradit, aby tě zabil a to jeho konstatování, že si tě najde. Oni takoví nejsou.“
„Jací?“ Bylo to zvláštní. Právě jsem se dozvěděla, že tady s námi žije ještě jeden živočišný druh dokonalých predátorů.
„No, určitě by se nezajímali jen tak o nějakého člověka, Mel. Jsi něčím jiná, něčím co ho upoutalo.“ Sol se zatvářil přemýšlivě a podezíravě.
„O ničem nevím.“ Šeptla jsem tiše a podívala se do jejich ustaraných tváří.
„Smím?“ Neptal se, spíš jen upozorňoval, ani nepočkal na odpověď a naklonil se nade mne. Limova přítomnost mi nijak zvlášť nevadila, jen to bylo trochu zvláštní, obzvlášť teď, když jsem věděla, že není úplně obyčejný člověk.
Jeho obličej se přiblížil až k mému a já jsem znovu nasála tu dokonalou květinovou vůni. Ne, že bych ji už před tím necítila, ale teď, když jsem už věděla, na co se mám soustředit, bylo to mnohem intenzivnější.
Přiblížil se ještě víc a já se musela usmát tomu, jak byl velmi opatrný. Že by to nebylo jen tím, aby mě nevystrašil?
Jeho nos byl na úrovni lalůčku mého levého ucha a když se špičkou svého nosu nepatrně otřel o jeho koneček, myslela jsem, že omdlím. Byl to naprosto dokonalý pocit.
„Hmm.“ Brouknul a odklonil se, narovnal se a chvíli mě upřeně pozoroval.
„Kdo byli tví rodiče, Melanie?“
Nechápala jsem jeho otázku.
„Jak to myslíš? Kdo byli mí rodiče?“
„Nevoníš tak úplně jako člověk, Mel. Je tam ještě něco.“ Podrbal se trošku přehnaně za uchem a pak pokynul na Sola.
Odešli spolu ven a zavřeli za sebou dveře. Chvíli se o něčem hlasitě dohadovali, jenže já neslyšela ani slovo. Fakt mě štvalo, jejich prapodivný, tajuplný chování.
Infuze konečně dokapala a tak už mě nic nedrželo. Znovu jsem vytáhla jehlu a skrčila ruku. Opatrně jsem se postavila na nohy a přešla ke dveřím. Na kliku jsem sáhla úplně ve stejný okamžik jako Sol a tak jsem mu vletěla přímo do náručí.
Chvíli jsme na sebe rozpačitě zírali a já pak s velkými obtížemi začala koktat.
„No, víš, už bych potřebovala domů. Je už určitě ráno a babička o mě bude mít strach a já…“ Díval se na mě jako na úplného pitomce, nebo jsem se alespoň tak cítila, on se jen jemně usmál a kývnul.
„Jasně, hned tě hodím domů.“

William nebyl nikde poblíž, teda alespoň jsem ho nikde neviděla. Sol mi pomohl ze schodů, takže jsem se dívala na něho a ne pod sebe. Slabo mi bylo stejně, ale dalo se to snést.
Pomohl mi do auta, které předtím opravoval a s úsměvem mi podal i můj batoh, pak se ještě zarazil a sáhl do kapsy. Vyndal lahvičku podobnou mému pepřovému spreji.
„Slzný plyn na ně nepůsobí, tohle je dusičnan stříbrný. Myslím, že s tím budeš mít u upírů větší úspěch.“
Váhavě jsem si od něho vzala plechovou lahvičku a tiše poděkovala.
„Kde je Will?“ Zeptala jsem se a rozhlédla se kolem. Přišlo mi tak nějak správné se alespoň rozloučit.
„Spí, už je ráno. Upíři přes den moc nefungují, teda ne že by nemohli, ale tak trochu se straní sluníčka. Většinou jsou přes den někde v bezpečí a v temnu.“
Jen jsem přikývla a on si sedl za volant. Sáhl nad sluneční clonu a dálkovým ovládáním otevřel velká plechová vrata na konci skladiště.
Do prostoru zasvítilo ranní sluníčko a oba nás oslepilo. Sáhl na palubku a nasadil si tmavé brýle.
„Někdy už si taky připadám jako jeden z nich.“ Řekl spíš jen tak pro sebe, takže jsem necítila potřebu reagovat.
„A jak jste se spolu dali dohromady? Ty a Will. Myslím, víš, že on je upír a ty nevypadáš zrovna jako jejich fanda.“
Podívala jsem se na něho, když jsme vyjeli ze skladiště a vrata se za námi zavřela.
„No, dejme tomu, že Will je trochu jiný.“ Stáhl rty do pokřiveného úsměvu.
„Jiný?“ Opakovala jsem nechápavě.
„Jo, u něho přeměna neproběhla tak jak měla. Malinko se nepoved.“ Nasadil pobavený výraz a pak rychle dodal. „To mu, prosím neříkej, utrhnul by ti hlavu. Nemá rád, když o něm někdo takhle mluví.“
Kývla jsem, jako že to beru na vědomí a snažila si pořád dokola opakovat, že jsem normální, že nešílím z hladu.
„Pomohla ti ta infuze? Cítíš se líp?“ Zeptal se Sol a já sebou trhla, protože jsem se dívala z okýnka a pozorovala město, které se kolem míhalo neuvěřitelnou rychlostí.
„Jo, je mi opravdu o moc líp, díky.“ Snažila jsem se být slušná, ale opravdu byl znát rozdíl. Kolena se mi tolik neklepala a žaludek se zdál poněkud klidnější.
„Fajn, je to můj vlastní recept.“ Usmál se hrdě. „Radši ani nechtěj vědět, co do toho všechno cpu. Je to naprosto dokonalý životabudič. Zítra ti když tak přivezu další dávku.“
Trochu nerozhodně jsem kývla. „Ale ještě jsi mi neodpověděl, jak jste se vlastně vy dva dali dohromady?“
Mrkl po mně nejistě a pak pokrčil rameny. „Jen mi pomohl někoho najít a pak neměl kam jít a tak zůstal se mnou. Pomáhá mi, někdy je velmi výhodné mít spojence přímo mezi nimi.“
„Zdá se mi, že nejste jenom spojenci, ale taky přátelé. Nebo se pletu?“ Cítila jsem, že mé otázky jsou mu nepříjemné, že šly asi až moc pod kůži.
„Vlastně ani nikoho jiného nemám.“ Přiznal po chvíli vážného ticha. Řekl to moc smutně, něco mi tajil.
„Díky, že jsi mi pomohl.“ Vzpomněla jsem si, že jsem ještě ani neměla šanci mu poděkovat za záchranu života.
„To vůbec nic nebylo. Měl jsem jenom cestu kolem.“ Usmál se, neustále pozorujíc silnici před sebou.
Zastavil a já si všimla, že jsme před naším domem. Ani jsem se ho nezeptala, jak věděl, kde bydlím.
Otočil se ke mně a sjel mě pohledem. Musela jsem asi v ten okamžik vypadat dost uboze. Vychrtlá, hladová a špinavá.
„Uložil jsem ti mé číslo pod jedničku. Něco mi říká, že mě brzo budeš potřebovat. Třeba zase narazíš v noci na upíra a nebude to zrovna Will.“ Podával mi můj mobil a já se zamračila. Pak mi došlo, že tam opravdu nic osobního nebylo. Pár zpráv od Marca kvůli práci a nějaký srandovní zprávičky od Amandy. Absence mého osobního života mi začala pomalu vadit.
„Jinak se klidně stav až budeš mít cestu kolem, ale nejdřív mi, prosím brnkni, abys neskončila přeseknutá vejpůl.“ Zazubil se.
Tak tohle mi moc směšný nepřišlo, vzhledem k okolnostem.

„Jo, jasně, to víš, že ti brnknu.“ Zase jsem tupě vykoktala a vzala za kliku. Venku bylo opravdu chladno. Jaro se asi letos o dost opozdilo.
Vystoupila jsem na chodník a znovu se mnou otřásla zima.
„Tak se měj, Mel a opatruj se.“ Houknul Sol a když se dveře auta s bouchnutím přivřely, zařadil za jedna a se zakvílením gum vyrazil zpět.
Chvíli jsem se ještě klepala na kraji chodníku a pozorovala jeho černé auto, jak mizí za zatáčkou, pak mi začaly znovu hlasitě drkotat zuby a tak jsem spěchala do domu.
Rychle jsem odemkla vstupní dveře a zavřela je za sebou.
„Babi, to jsem já. Už jsem doma.“ Křičela jsem, jak nejvíc to šlo. Babička už byla opravdu stará a začínala být mírně nedoslýchavá.
V celém domě byl klid, jen starý babiččin kocour se mi přišel otřít o nohy.
„Kdepak máš babičku, Berte?“ Zašeptala jsem a rukou ho pohladila po stříbřitém sametově hebkém kožíšku. Přivřel slastně své velké zelené oči a tiše zabručel, pak mňouknul a odběhl.
Pokrčila jsem jen rameny a skopla boty.
“Babi, to jsem já, Mel. Kdepak jsi?“ Prošla jsem chodbou a vešla do kuchyně. Na sporáku stál talíř s čerstvě upečenou bábovkou. Nasála jsem tu sladkou vůni cukru a vanilky a udloubla si kousek. Strčila jsem sousto do úst a párkrát kousla přemítajíc, jak dlouho bude trvat než se opět dostane na světlo boží.
S úsměvem jsem se otočila směrem do jídelny a mobil, který jsem doteď svírala ve své druhé ruce, mi vypadl s tlumeným bouchnutím na podlahu.
V průchodu mezi jídelnou a obývákem ležela babička a v očích měla děs. Vypadalo to jako by se něčeho šíleně lekla. Chvíli jsem na ní jen bez hnutí zírala a po pár vteřinách, když jsem opět začala cítit své nohy, dvěma rychlými kroky přeběhla až k ní.
Chytila jsem ji za zápěstí, abych zkontrolovala puls, ale bylo to marné. Srdce jí netlouklo a byla studená jako kus ledu.
„Babi.“ Vydechla jsem skoro neslyšně a v hlavě se mi hlasitě rozléhal tlukot mého vlastního srdce. Ten zvuk sílil a bláznivě pulsoval uvnitř mé lebky. Tupě narážel na její stěny a s ještě větší razancí se vracel zpět. Obrátil se mi žaludek a já byla vděčná sama sobě, že jsem stihla sníst jen jedno sousto. Po čtyřech jsem dolezla zpět k mému mobilu a ještě než jsem ztratila vědomí, pevně jsem ukazováčkem zmáčkla na klávesnici jedničku.
„Mel, prober se. Melanie, otevři oči.“
„Zkuste tohle, je to čpavek, pomůže jí to.“
Něco mě velmi bolestivě zaštípalo v nose a ten ukrutný pach se mi zaryl do mozku jako ostrý nůž.
Automaticky jsem zalapala po dechu a otevřela jsem oči. Těsně nade mnou se skláněl Sol a podpíral mi hlavu dlaní, v druhé držel tu odporně zavánějící ampulku. Vedle něho jsem poznala od vidění známou tvář, byl to mladík, který jezdil se záchrankou, občas k nám na pohotovost někoho dovezl.
„Mel, vnímáš mě?“ Sol vypadal dost vyděšeně.
Trhla jsem sebou, když jsem si uvědomila, co bylo příčinou toho, že se tu teď válím po podlaze. Otočila jsem hlavou k místu, kde bylo babiččino tělo, nebylo tam. Pohledem jsem se vrátila k jeho obličeji a slzy mi zalily oči tak, že jsem ho viděla rozmazaně.
Zhluboka vzdechl a nadzvedl mě do sedu tak, aby mě mohl obejmout. „Je mi to moc líto, Mel. Doktor říkal, že to byla asi zástava srdce, byla už moc stará.“
„Nikde jsme nenašli nic podezřelého, pane, jen tohle zvíře.“ Střelila jsem okamžitě pohledem k mladíkovi, který svíral za kůži na krku vzpouzejícího se Berta.
Další policista, asi služebně starší přikývnul a pak se podíval směrem ke mně.
„Tak tady jsme asi skončili, víc budeme vědět až po pitvě. Máte kam jít, slečno?“ Jeho profesionálně hraná péče, mi lezla na nervy.
„Já se o ní postarám, jsem její přítel, vezmu ji k sobě.“ Sol odpověděl za mě a sevřel mě v náručí pevněji.
Policie odešla a pak se vytratil i doktor s řidičem. Stále jsem seděla na zemi v obýváku, zapřená o široká dřevěná futra. Vedle mě byla přepravka na zvířata, ve které jezdil Bert na očkování k veterináři. Byl v ní zavřený a naštvaně se ježil a prskal.
Můj mozek teď fungoval jen s využitím minimální kapacity, v podstatě jenom hlídal základní životní funkce. Nebylo pochyb, byla jsem v šoku. Plně jsem se snažila užívat si prázdného bezbolestného stavu, který většinou předchází tomu, než vám to skutečně dojde. A ani mi nechyběl Sol, který pobíhal po domě a cosi zařizoval.
„Fajn, tak a teď ty.“ Jeho hluboký hlas mě pohladil.
Přepravka zmizela a já zůstala v pokoji na moment sama.
Pak jsem uviděla jeho obličej těsně před očima. „Pojď Mel, všechno jsem zařídil, zůstaneš na pár dní u mě.“ Jeho velké silné ruce mě objaly kolem ramen a on mě bez větších potíží postavil na nohy.
Tupě jsem na něho zírala a on si po chvíli uvědomil, že to asi sama nezvládnu a tak mi podstrčil ruku pod nohy a druhou pod záda a vyzvedl mě do náručí. Nesl mne chodbou ven. Ulicí se proháněl studený vítr a cuchal mi vlasy. Zavřela jsem oči, protože mě nesnesitelně pálily od pláče a od silného větru, který mi do nich foukal prach. Zabořila jsem obličej do jeho bundy a on si mě k sobě přivinul pevněji. U auta mě postavil na zem a pak mě nějakým záhadným způsobem poskládal na sedačku.
Vrátil se, zavřel za námi dveře a zamknul. Pak jsem slyšela bouchnutí dveří na straně řidiče.
„Tak fajn, Mel. Zvládneme to, co říkáš?“
Zavřela jsem oči a zapřela se čelem o postranní sklo. Auto se pomalu rozjelo, snažil se jet opatrně, ale mně to bylo jedno. V tu chvíli bych nevnímala, ani kdyby přejel tucet lidí nebo naboural školní autobus.
Z mého, tak pečlivě udržovaného stavu nevnímání, mě opět probral až tlak jeho paží. Ospale jsem zamžourala a přes jeho rameno se rozhlédla. Byli jsme u něj. Nenesl mě však nahoru do té prosklené kukaně, ale do zadní části skladiště. Prošel velkými posuvnými vraty a stanul v obytné části. Bylo to tu krásné, dokonale prostorné a mužsky, avšak vkusně zařízené.
Vynesl mě po schodech do patra a nohou kopl do prvních dveří. Byla to naprosto normální ložnice se světlým dřevěným nábytkem a velkou kovanou, železnou postelí.
Posadil mě na ni a přetáhl mi přes hlavu mikinu. Pak mě položil a ani mi to nepřišlo divné, když mi stahoval špinavé rifle.
„Odpočiň si. Zkus usnout.“ Jemně mě za ramena zatlačil do polštáře a jako malé dítě přikryl dekou až pod bradu.
Tak nějak automaticky jsem čekala ještě pusu na čelo, která ovšem nepřišla. Chvíli nade mnou stál, ale pak se obrátil na patě a odešel.

Schoulila jsem se do klubíčka a zavřela oči. Z mého napůl spánku a napůl bezvědomí mě probudily ledové ruce na spáncích.
„Nelekej se, Mel, jen ti dám ten Solův koktejl, to tě postaví na nohy.“ Ani jsem neotvírala oči, podle sametového hlasu to byl Will. Ucítila jsem ostrou bolest v loketní jamce a pak se mým tělem rozlila vlna uvolnění a já znovu usnula.
„Říkám ti, že tam byli. Nevím kolik a nevím co se tam stalo, ale asi šli po ní.“ Sol zněl naštvaně a naléhavě.
„Nevíš, kdo to byl? Nepoznal jsi to?“
„Ne, poznám vás, ale jinak váš pach nerozeznám. Vždyť to víš.“ Sol a William se dohadovali někde dole.
Vzdychla jsem a posadila se na posteli. Rozhlédla jsem se po místnosti. U obyčejného dřevěného prádelníku byli tři velké tašky, které patřili babičce a dva mé kufry, které jsem si koupila až jednou pojedu na dovolenou. Zatím ležely nevyužité na dně mé šatny.
Vytáhla jsem si jehlu z paže a děkovala bohu, že mám tak dobré žíly. Po noci se mi neudělaly ani modřiny.
Chvíli jsem civěla na dveře před sebou a pak se opatrně postavila na nohy. Přešla jsem ke kufrům a položila jeden z nich na zem. Otevřela jsem ho a s úlevou zjistila, že je naplněn, asi i jako ostatní zavazadla, mými věcmi. Bez většího přemýšlení jsem vzala do ruky jedny rifle a nějaké mně skoro neznámé tričko a sedla si zpět na postel, abych se oblékla.
Svlékla jsem si nátělník a natáhla černé tričko a rifle, na nohy ještě mé černé tenisky. Neměla jsem náladu hledat, jestli mi zabalil i kartáč na vlasy a tak jsem je jen prohrábla prsty a svázala obyčejnou gumičkou, kterou jsem měla navlečenou na zápěstí.
Dveře malinko klaply, když jsem je za sebou zavírala a oba naráz ke mně vzhlédli. Opřela jsem se o zábradlí a prohlédla si shora celou dolejší místnost. Byl to vlastně ohromný obývák spojený s jídelnou a kuchyní, kterou odděloval jen pult s barovými židličkami. Celé to tam bylo čisté a bíle vymalované, jedna z vysokých stěn byla obložena cihlami.
Obývací prostor tvořily tři mohutné sedačky, volně postavené v prostoru do písmene U. Naproti nim byla velká hifi souprava a obrovská plochá televizní obrazovka.
Sol se tvářil naštvaně a Will na mě mrknul a usmál se. „Jak je, krásko?“ Ohromným prostorem se rozezněl jeho sametový hlas.
„Líp, díky.“ Odvětila jsem bez většího zájmu a pomalu, křečovitě svírajíc zábradlí, sešla dolů za nimi.
„Dáš si něco k jídlu?“ Zeptal se Sol a přejel mě kriticky pohledem.
„Skoro zbytečná námaha, ne?“ Snažila jsem se zavtipkovat. „Kafe by nebylo?“
Sedla jsem si na sedačku vedle Willa a zapřela se o velký semišový polštář.
„A to si chceš jako uhnat žaludeční vředy?“ Solův hlas byl opravdu tvrdý a nesmlouvavý, až jsem se přikrčila. Will si mého gesta všiml a usmál se.
„Udělám ti čaj.“ Rozhodl nakonec za mne Sol a odešel do kuchyně.
„Je horší než matka, na to si zvykneš.“ Uculil se Will a sehnul se pro mé nohy, které si hodil do klína. Sedělo se mi tak mnohem líp, jako kdyby uměl číst myšlenky. Přišel mi tak nějak více uvolněný a přátelštější než při našem prvním setkání. Jako by to, že se z nás na chvíli stali spolubydlící úplně vymazalo jeho odtažitost.
„Tady to máš.“ Sol přede mne na malý konferenční stolek postavil velký hrnek horkého čaje a talířek se suchary. Znovu jsem se usmála, jako kdybych už nezkoušela úplně všechno.
Chytla jsem hrnek oběma rukama, prsty se mi třásly, ale podařilo se mi, nepolít se.
„Takže, co se tam stalo, Mel?“ Začal Sol a sedl si na protější sedačku. Trhla jsem sebou úplně bezděčně, narazil na něco, co se mi až doposud dařilo odsouvat hluboko mezi skoro zapomenuté životní průšvihy.
„Nevím, potom co jsem se s tebou rozloučila, jsem šla domů a našla ji.“ Podívala jsem se stranou, protože mé slzné kanálky začaly opět pracovat naplno.
Will mi sundal nohy z klína a přisedl si blíž. Jeho ledově chladné paže se obtočily kolem mých ramen a on si mě přitiskl těsněji k tělu. Nasála jsem nosem jeho známě krásnou květinovou vůni a mé tělo zaplavila vlna uvolnění. Netrvalo to ovšem moc dlouho a mé oči opět zaplavila vlhkost.
„Tak já už nevím co s tebou. Sole, tohle opravdu není normální. Snažím se jak blázen a ona nic.“
Nechápavě jsem se podívala na Willovu zmatenou a naštvanou tvář a pak střelila očima na Sola. Pobaveně si mě prohlížel a na tváři měl mírný úsměv.
„Co? Co mi uniklo?“ Jelikož jsem v tu chvíli byla jediná nezasvěcená do té upíří záležitosti. Cítila jsem se dost hloupě.
Will rezignovaně vzdychl a odtáhl se ode mne dál. „Víš, Mel, máme něco jako utišující látku pro naši kořist. Když náš druh loví lidi….pro jídlo.“ Bylo zvláštní jak se snažil hledat slova, o kterých si myslel, že mě tolik nevyděsí.
„V klidu, Wille, pokud už připustím, že existují upíři, vím, co dělají po nocích.“ Snažila jsem se znít, jako že je všechno ok, ale nebylo, cítila jsem se dost divně.
„Fajn, takže abychom nemuseli nahánět vřeštící lidi po ulicích, máme něco jako mírné sedativum. Člověka to zklidní a dá mu to pocit štěstí a tak nějak to utlumí pud sebezáchovy. Nevím na jakém principu to pracuje, možná to ze sebe vyzařujeme jako feromony, nebo je to druh jakési hypnózy.“ Pokrčil rameny a pak se znovu zamračil.
„Jistý je jedno, na tebe to nepůsobí.“ Prohrábl si nervózně vlasy a vyčerpaně se zapřel do sedačky.
Sol se také opřel, podepřel si bradu rukou a dal nohu přes nohu. Chvíli na mě mlčky zíral a pak se zvedl.
„Pojď, něco zkusíme.“ Podával mi ruku.
Přijala jsem ji a on mi pomohl na nohy. Vedl mě přes obytnou část zpět do jeho garáže. Nechápala jsem kam jdeme, ale nechala jsem se vést. Zamířil k ocelovým dveřím a otevřel je, strčil mě dovnitř a rozsvítil. Řekla bych, že mi v tu chvíli spadla čelist až na podlahu. Ocitli jsme se v dokonale zařízené laboratoři. Byla to dokonalá změť kahanů, zkumavek, mikroskopů. Taky dva docela nově vypadající počítače.
Sedl si automaticky na jednu z vysokých otočných židliček a očividně se bavil mým vyděšeným výrazem.
„Vítej v mém království. Je to takový můj soukromý svět. Tady mě nikdo neotravuje, ani Will, nic mu to neříká.“ Pokynul rukou po místnosti a mně konečně došlo to o namíchané infuzi.
„Páni, ty tu máš ale vybavení.“ Hlesla jsem a přejela dvěma prsty po skleněných zkumavkách.
„Což mi připomíná. Večer budu muset do práce.“ Významně jsem pozvedla obočí.
„Což mi připomíná, že nebudeš. Volal jsem tam hned ráno. Už věděli, co se stalo a dostala jsi oficiálně tři týdny volna na zotavenou. Odklepl to šéf oddělení. Asi si taky všimnul, že nevypadáš nejlíp.“
Zhluboka jsem se nadechla, abych na něho mohla začít valit litá slova nesouhlasu, ale pak jsem se zarazila. Stejně zhluboka jsem vydechla, překvapena tím, že mi to vůbec nevadí. Tři týdny volna, to neznělo vůbec špatně.
„Takže jsi tři týdny jenom naše?“ Zeptal se a rošťácky se ušklíbnul.
Pokrčila jsem rameny a sesunula se vyčerpaně na židličku vedle něho.
„Dej mi prst.“ Řekl a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, vzal mou ruku do své a píchl mě do špičky ukazováčku silnou jehlou.
„Jau.“ Zaprotestovala jsem, ale jako by ho to absolutně nezajímalo, vytáhl sklíčko a otřel jím kapičku krve, která se mi rozlévala po prstě.
Podstrčil ho pod mikroskop a zapnul obrazovku počítače. Něco naklapal a pak chvíli zíral na monitor.
„Já to věděl. Taky mě to mohlo napadnout dřív.“ Sol se usmál a pokynul k obrazovce.
„Tohle je má krev.“ Ukázal na naprosto běžný vzorek lidské krve.
„Tohle je Willova.“ Pokynul k druhému obrázku. Tahle krev byla zvláštní, mrtvá. Nebyla však sražená, jako by byla normální lidská krev, kdyby měla tak nahnědlou barvu.
„A teď se dívej.“ Zabodl prst doprostřed obrázku na monitoru a přidal na zvětšení. Mezi běžnými složkami lidské krve tu byly ještě prazvláštně modré segmenty.
„Co je to?“ Zeptala jsem se a podívala se Solovi do tváře.
„No, na to jsem ještě nepřišel, ale způsobuje to, že i když jsou mrtví, tak jejich orgány fungují dál. Jejich palivem je ovšem krev. Pijí krev, aby mohli žít.“
„Ale když jsou nesmrtelní, pak by mohli přeci žít i bez krve, ne?“
„Ne tak úplně. Extrémní vyhladovění by způsobilo negativní, skoro až destruktivní změny na jejich mozku. Je to, jako by normální člověk byl bez kyslíku.“
Na sucho jsem polkla a párkrát mrkla.
„A teď se drž.“ Houkl významně a nahodil na obrazovku můj krevní vzorek. Na první pohled byla krev jen o trochu tmavší, ale jinak zdravá a lidská. Při přiblížení jsem však měla co dělat, abych se nesesunula.
Mezi mými krvinkami se vesele proháněly ony neznámé modré segmenty.
„Ne, počkej. Musel jsi mýt špinavé sklíčko.“ Zaprotestovala jsem.
Opřel se o loket a nechal mě tu novou informaci vydýchat, pak se ke mně otočil a usmál se.
„Ber to z té lepší stránky. Alespoň už víme, proč nemůžeš strávit lidské jídlo. Taky víme, kdo byl tvůj otec. Je to úžasné, jsi první o kom vím, kdo je napůl člověk a napůl…“
„Upír.“ Dořekla jsem za něj a znovu se mrkla na monitor. „Já to nechápu, to jako teď budu muset pít krev?“ Při té představě jsem se oklepala odporem.
„No, řekl bych, že budeš moct jíst i normálně, ale prostě ti chybí to co je ti přirozené.“
„Počkej, počkej. To co se se mnou děje. Začalo to tak před dvěma měsíci. Do té doby jsem byla naprosto v pořádku. Jedla jsem a pila jako všichni ostatní. Proč teď?“
Podívala jsem se mu upřeně do očí a cítila, jak mě postupně zaplavuje panika.
„Jen klid. Prostě to v tobě jen čekalo až dospěješ. Zřejmě jsi ve svém životě dosáhla určitého bodu, nebo v tom byl možná nějaký spouštěč. Neboj, zjistíme o co jde.“
S těmi slovy vstal a došel do velké lednice v rohu. Aniž by nad tím přemýšlel, vyndal velkou sklenici krve a postavil ji přede mě.
„Co?“ Zatvářila jsem se nechápavě a pak mi to došlo.
„No, to ne. To po mně nemůžeš chtít. Vždyť to je…fuj.“ Pokrčila jsem znechuceně nos.
„Tak hele, mladá dámo. Pokud to nezkusíš, může se ti taky stát, že umřeš. Podívej se na sebe, jak vypadáš. Jak dlouho myslíš, že ještě zvládneš hladovět?“ Sedl si naproti mně a vzal mé ruce do svých.
Byl to šílený nepoměr. Mé malé kostnaté ruce se v těch jeho obrovských skoro ztrácely.
„Jak jsi na to vlastně přišel?“ Zvedla jsem k němu oči.
„Jak říkal Will, že je to divný…. že ty jsi divná, že to na tebe nepůsobí. Uvědomil jsem si, že na ostatní upíry to taky nepůsobí. Prostě jsem to chtěl jenom vyzkoušet a ono to vyšlo. Je to bezva, Mel, máme už alespoň z čeho vycházet. Čeho se zachytit.“ Mluvil potichu a velmi přesvědčivě.
„Ne, hele Sole, znám tě jeden den a tohle tady, všechno mi přijde naprosto šílený. Já odsud ještě dneska vypadnu a ….“
„A? Co chceš dělat, kam chceš jít? Melanie, vím, že ti to přijde bláznivé, ale zkus se nad tím zamyslet. Neignoruj fakta. Když nic jiného, tak to alespoň zkus. Zato nic nedáš.“
Ruce se mi roztřásly ještě víc a já nechtěně očima zabrousila k oné sklenici, postavené tak blízko mě.
„Není lidská, neboj a Will se na tebe nebude zlobit, že mu ujídáš.“ Usmál se na mě.

Vytrhla jsem své ruce z těch jeho a vstala tak rychle, že se židlička, na které jsem doteď seděla, zapotácela a s obrovským rachotem spadla na zem. Chvíli jsem byla jako přimražená, jako by mé tělo ani nevědělo, jak se hýbat, pak jsem ale bleskurychle doběhla ke dveřím a aniž bych se na něho podívala, doběhla zpět do obýváku. Musela jsem asi vypadat dost vyděšeně, protože Will pozvedl svůj pohled od novin, které pročítal a přimhouřil oči, pozorně si mě měříc. Než stačil cokoliv říct vyběhla jsem schody a vletěla do ložnice. Dveře jsem za sebou zabouchla tak silně, až se rozkmitaly a padla na postel tváří do polštáře.
„Co je s ní?“ Willův hlas zněl tiše, jako by se snažil šeptat. Stejně jsem ho slyšela.
„Už máme stopu, Lime. Vím, proč nemůže jíst, něco jí chybí. Už taky vím, proč ji ten upír nezabil. Ale vůbec nevím, jak ji donutit, aby se napila.“ V jeho hlase byla slyšet beznaděj.
„Já to věděl.“ Hlesl Will a chvíli bylo ticho. „Já půjdu za ní, třeba mě poslechne.“
Sáhla jsem na druhou půlku postele pro další polštář a připlácla jsem si ho na uši.
Na rameni jsem ucítila ledové prsty, trochu jsem sebou škubla, ale zůstávala v bezpečí a tichu dvou péřových polštářů.
Jeho ledová dlaň chytila jemně moji ruku a aniž by vynaložil větší námahu, sundal mi z ucha moji ochranu před okolním světem.
Nevrle jsem se otočila na záda a podívala se mu do očí. Seděl u mě, na kraji postele a pozorně si mě prohlížel.
„No páni, to jsou novinky.“ Usmál se tak, až jsem opět zapomněla dýchat.
„Mel, nadechni se. Myslím, že dýchání budeš ještě nějakou dobu potřebovat.“ Sjela jsem pohledem k jeho druhé ruce a opět se oklepala odporem. Držel hrneček a v něm temně rudou lepkavou tekutinu. Ani jsem se nemusela ptát, abych věděla co to je.
„Wille, já nemůžu, je mi líto, ale já tomu nevěřím. Přijde mi to odporné.“
„No, co ti na to říct, Mel? Pro mě to zase tak odporné není. Je to naprosto v pohodě.“ Na důkaz svého tvrzení pozvedl hrneček k ústům a pak hlasitě polkl.
Podívala jsem se jinam, ve vzduchu visela vůně krve, nikdy mi nevadila, vzhledem k mé práci, ale nyní se mi z ní protočil žaludek.
„Mel, prosím, jeden úplně malinkatý lok. Slibuju, že to nebude vůbec tak hrozné. Trochu jsem ti to ohřál.“ Podával mi hrneček a v očích měl náznak očekávání.
Sedla jsem si a váhavě si od něho vzala hrneček a přičichla. Znechuceně jsem si odfrkla a položila si ruce i s hrnečkem do klína.
„Pít krev je u některých národů naprosto normální, třeba v Africe to dělají některé kmeny běžně a taky Inuité to dělají, aby se zahřáli a dočerpali živiny.“
Poťouchle jsem se usmála. „Dík Wille, ale to mi moc nepomůže. V Africe ať si dělají co chtějí. My jsme v Chicagu, jestli se nemýlím.“
„Fajn, takže to půjde po dobrém nebo po zlém.“ Hodil po mně zlým pohledem a jeho oči zežloutly.
„Sakra,“ vydechla jsem polekaně. „No, podívej se na sebe, co když potom budu vypadat taky takhle.“
Will se začal smát a já se k němu přidala.
„Tak jdeme na to, kočko. Zhluboka se nadechni a nechutnej to.“ Podepřel mi ruku a nebezpečně přibližoval hrneček k mým ústům.
Podle jeho rady jsem se zhluboka nadechla a křečovitě zavřela oční víčka. Tak nějak jsem to dělala, když jsem byla malá a babička mi nutila rybí tuk.
Na kraji rtů už jsem cítila studený tlak porcelánu a mé pokožky se dotklo něco vláčného a teplého.
„Polkni, Mel.“ Jeho hlas byl svůdně hedvábný a mě polila opět vlna uvolnění a zvráceného štěstí.
Pootevřela jsem rty a do úst mi pronikla první dávka teplé krve. Ani jsem to nechutnala a hned jsem radši polkla. Stáhla jsem obočí a prudce otevřela oči. Ono to vůbec nebylo špatné.
Cítila jsem jak se mi po vnitřku hltanu rozlévá příjemné teplo a můj žaludek po více jak dvou měsících radostně zabručel.
„A do háje!“ Lekla jsem se reakce svého vlastního těla.
Odstrčila jsem od sebe jeho ledově chladnou ruku, která mu přidržovala hrneček u pusy a přimáčkla se vyděšeně zády ke zdi.
Jeho pohled byl víc než pobavený, Will byl štěstím bez sebe.
„Jak je?“ Šeptal, aby mě nevyděsil a aby dodal téhle šílené chvíli na intimnosti.
„Je to dobrý, to by asi nemělo, ne. Neměla by mi chutnat. Bože, já mám hlad.“ Žaludek se ozval, chtěl víc.
„Neboj se. Jen se ještě napij, dojdu ti klidně pro další, jestli budeš chtít.“ Jeho obličej se vrátil k normálu a on se mi zadíval do očí.
„Nejsi zrůda, Mel. Konečně jsi se našla, měla bys být ráda. No dobře, možná to nepatřilo mezi tvá dětská přání. Až budu veliká, budu upírem.“ Napodobil mě tak perfektně, že i přes ten děsný zmatek, který jsem nyní prožívala, jsem se musela zasmát.
„Jsem tady a se vším ti pomůžu. Máš mě a máš Sola a nejsi sama, to si pamatuj. Tak nějak si říkám, že to nebyla náhoda, že na tebe Sol narazil, že se to mělo stát. Nikdo jiný by ti s tím nepomohl.“ Vzal jemně mou ruku do své a podíval se mi upřeně do očí. „Zvládneme to.“
Kývla jsem, věřila jsem mu. „Díky Wille, můžeš mě teď chvíli nechat? Asi si potřebuji jen na chvilinku odpočinout. Prosím.“
Usmál se a položil hrneček se zbytkem krve na stoleček vedle postele. Skoro neslyšně se vytratil z pokoje a já si opět lehla. Všechno kolem se mi zdálo bláznivá, ale nemohla jsem popřít, že mi i ten krapet krve, co jsem do sebe dostala, pomohl.
Natáhla jsem se pro hrneček a dvěma velkými loky dopila zbytek. Otočila jsem se na stranu a poprvé po dvou měsících usnula se spokojeným pocitem v žaludku.
Otevřela jsem oči, kolem byla totální tma, ale já párkrát mrkla a mé oči si začaly zvykat. Na chvíli jsem je zavřela a pak je rychle otevřela. Viděla jsem, to bylo více než divné. Jak to že jsem viděla po tmě? Zavrtěla jsem hlavou a vylezla z postele.
Bylo mi tak dobře, jak už mi dlouho nebylo. Jako by mi někdo do žil vlil novou životní sílu, plnou dávku energie.
„Páni.“ Hlesla jsem, když jsem zjistila, jak jisté mám nohy a že se mi po moc dlouhé době neklepou ruce.
„Paráda.“ V ten okamžik jsem se cítila, jako že zvládnu naprosto všechno.
Vyšla jsem z pokoje, obytná část byla potemnělá, ale pod posuvnými dveřmi byl vidět uzoučký paprsek světla.
Zamířila jsem tedy za nimi do garáže. Odsunula jsem dveře a trochu mě oslepila záře světel. Přimhouřila jsem oči a usmála se. Sol seděl u mohutného dřevěného stolu a rozebíral nějakou zbraň. Cédéčko měl puštěné na plno, takže mě ani neslyšel přicházet. Přejela jsem skladiště pohledem a očima našla Willa. Seděl zase na jednom z nosníků, opřený zády o jednu ze železných podpěr. Jednu nohu měl spuštěnou dolů a druhou pokrčenou u těla. Měl zavřené oči a vypadal, jako když spí.
Prošla jsem opatrně pod ním a snažila se našlapovat jak nejtišeji jsem mohla, abych na sebe neupozornila.
On však zvedl nos, hned jak jsem ho minula a mírně se usmál, pak otevřel oči a podíval se přímo na mě. Mrknul a vstal. Udělal ten stejný manévr jako poprvé, prostě jenom skočil dolů.
Opět přistál naprosto ladně vedle mě a jemně mi omotal ruku kolem pasu.
„Vypadáš krásně.“ Šeptl a pak zmizel. Zničehonic se vytratil. Zdálo se mi, že jsem viděla náznak pohybu, ale bylo to na mne moc rychlé.
Konečně Sol zvedl hlavu a uznale pokýval. „Teda, sluší ti to. Lim říkal, že tě přesvědčil, to je moc fajn. Jak se cítíš?“
„Co máte s tím, že mi to sluší?“ Přivřela jsem obezřetně oči a pokrčila rameny. „Ještě jsem se ani nestačila učesat.“ Automaticky jsem si prohrábla vlasy a pak jsem ztuhnula. Krve by se ve mně v ten moment nedořezal. Mé vlasy byly překrásně jemné a husté.
„Co to je?“ Podívala jsem se na své překrásně zvlněné konečky.

„Sole, nemáš někde zrcadlo?“ Usmál se a pokynul ke zdi, kde viselo malé umyvadlo zašpiněné od vazelíny a nad ním bylo malé zrcadlo. Trochu nejistě jsem k němu přistoupila a okamžitě udělala vyděšeně krok zpět. Tím pohybem jsem zády narazila do Sola, který stál přímo za mnou.
„Sakra, co to je?“ Ukázala jsem chvějícím se prstem směrem k zrcadlu.
„Vítej v mém světě.“ Ozval se těsně u mě Will a v ruce držel sklenici krve. „Dej si, musíš dohnat dva měsíce.“
Vyvalila jsem na ně oči a pak sebrala všechnu odvahu a zase na sebe koukla do zrcadla. Nepoznávala jsem tu cizí krásku v odraze.
Má pleť byla neskutečně jemná a sametová. Mé rty byly dokonale hebké a plné. Vlasy vypadaly jako bych šla právě od kadeřníka. Takhle krásně jsem snad nikdy nevypadala.
Chvíli jsem na sebe ještě zírala a pak mrkla na ty dva. Jejich uznalé pohledy mě přesvědčily, že se mi to opravdu nezdá.
„Díky.“ Sáhla jsem po sklence, kterou měl ve stále natažené ruce Will a bez přemýšlení se napila. Bylo to krásně teplé a hutné. Vypila jsem sklenici na jeden nádech a pak ji vrátila Willovi do dlaně.
„Můžu pít?“ Otočila jsem se k němu.
„Cože?“ Vyrazil ze sebe nechápavě.
„Alkohol. Můžu pít alkohol?“
„Jasně že můžeš.“ Konečně mu došlo o co mi asi jde.
„Potřebuju panáka. Nebo radši celou láhev. Sole, máš tu něco k pití?“ Otočila jsem se na Sola, kterému se na tváři pomalu usazoval výraz pochopení.
„Jasně, že jo. Co by to bylo za chlapský doupě, kdyby tu nabylo pár flašek něčeho tvrdšího.“ Chytil mě za ruku a táhl přes garáž do obytné části. Usadil mě do sedačky a odešel do kuchyně.
„Na co máš chuť?“ Zakřičel od ledničky. Volba byla jasná.
„Vodku, prosím. A hodně.“
Naproti se naprosto neslyšně objevil Will, opřel se o opěradlo a hodil si nohu přes nohu.
Sol došel se dvěma lahvemi až k nám a v druhé ruce držel tři sklenky. Jednu podal mně, druhou Willovi a třetí postavil před sebe.
„Co si dáš, brácho?“ Otočil se na Willa.
„To co ty, díky.“
Otevřel mi ještě nenačatou láhev vodky a nalil poctivě palec pod okraj. Vzala jsem sklenku do ruky a kopla ji tam. Nebyla jsem zvyklá a tak jsem se rozkašlala. Oba se jako na povel rozesmáli, ale Sol mi okamžitě dolil. Sami pili asi Whisky, podle zlatavé barvy a jemně kouřové vůně.
Řekla bych, že uvolnění přišlo při třetí sklence a něco málo po šesté si pamatuji jen matně.
„Tak pojď, myslím, že už máš dost.“ Sol se potácivě postavil na nohy a sehnul se ke mně. Will seděl naprosto nehnutě a asi jako jediný vypadal naprosto střízlivý.
„Nechceš pomoct, brácho?“ Jeho hlas zněl pobaveně a nebylo ani divu. Já byla totálně mimo a Sol stál sotva na nohách.
„No, vážení, chci vás oba vidět zítra, to bude něco.“ Vstal a usadil Sola vedle mě na sedačku.
„Jak to…že ty jsi v pohodě?“ Jazyk se mi pletl a podlaha se mi houpala pod nohama. „Vždyť si taky pil, to není správný.“ Poslední slovo skoro zaniklo, protože mě vytáhnul na nohy a hodil si mě přes rameno.
„Jestli to nebude tím, že já už jsem mrtvý. A ty ještě ne.“ Nadhodil si mě a já pocítila silný nával nevolnosti. Kdybych alespoň dokázala udržet strop a stěny na správných místech. Zavřela jsem radši oči a snažila se soustředit na to, abych mu nepozvracela záda.
„Tak pojď, uložím tě.“ Stoupal se mnou po schodech a já se musela začít smát, když jsem v půli schodiště viděla Sola, jak se prkenně svalil na pohovku.
„Však on tě ten smích přejde.“ Otevřel dveře a položil mě na postel, sundal mi boty a pak přišlo něco, co bych nečekala. Určitě si myslel, že jsem na tom tak moc zle, že si to následující den nebudu pamatovat, jinak by to určitě neudělal.
Jeho ledové prsty mi jemně přejely po spánku a on mě něžně políbil svými ledově chladnými rty na mé opocené čelo.
„Prospi se.“ Šeptnul a já se jen otočila na bok a zavřela jsem oči.

Nemusela jsem ani čekat na ráno, aby mi došlo, jak krutou měl Will pravdu. Shodila jsem jednu nohu z postele ve snaze zastavit ten kolotoč. Nešlo to, svět se se mnou točil a jelikož mi bývalo neskutečně špatně i na dětské houpačce, mohlo to skončit jen jednou činností.
Nahnula jsem se přes okraj postele a oddechla si, když se mé oči zastavily na kbelíku, tak šťastně přisunutému na to správné místo.
Jsem sebevrah, to je jasné. Jen se dostanu z celodenních nevolností způsobených nedostatkem mé, od teď přirozené stravy, zpiju se jak doga.
Hřbetem ruky jsem si opatrně otřela pusu a lehla si zpátky na záda. „Bože, zabijte mě někdo.“ Ta žádost nebyla hlasitější než můj vlastní dech a i přes to dole vrzla židle o podlahu a byly slyšet ladné kroky po schodech. Někdo tiše dvakrát klepnul o dveře.
„Běž pryč.“ Zachraptila jsem otráveně a přehodila si polštář přes obličej. Chtěla jsem v klidu a nerušeně umřít.
Otevřely se dveře a jemný průvan mi pohladil chloupky na rukách. Pak se o malinký kousek prohnula matrace vedle mě.
„Já ti říkal, že to bude zlé.“ Jeho kouzelně sametový hlas zněl tiše, jako by věděl, že každý silnější zvuk mě bolí.
„Ó Wille, mně je tak moc špatně.“ Odtáhla jsem polštář jen o tolik, abych ho viděla jedním okem.
Seděl tam, ruce měl položené v klíně a pobaveně mě pozoroval.
„Co Sol?“ Zeptala jsem se a jazyk se mi nepříjemně lepil na patro.
Zdusil úsměv a podíval se směrem ke dveřím. „Sol je nezmar, ještě spí, ale až vstane, bude v pohodě.“
Kvapně jsem si přitlačila ruku na ústa a odhazujíc polštář v dál, jsem se nahnula opět nad belík.
„Sakra.“ Vydechla jsem. Cítila jsem se v tu chvíli neuvěřitelně trapně. On jen tiše seděl a čekal.
„Promiň, je to tak….trapné. Já…“

Zavrtěl nesouhlasně hlavou.
„Jen klid, potřebovala sis odfrknout. Vlastně to bereš neuvěřitelně v pohodě, když si představím, čím si procházíš.“ Pohladil mě po rameni a sehnul se pro kbelík.
„Nech to.“ Připlácla jsem si opět polštář na tvář a v tu chvíli jsem musela být červená až za ušima.
„Pomůžu ti do sprchy. Myslím, že studená voda by ti mohla udělat dobře.“ Jeho přítomnost mě těšila, ale na nic jiného než na umírání jsem v tu chvíli opravdu neměla náladu.
Jeho ledově chladné prsty se opět opatrně dotkly mého ramene a on mi sundal z obličeje polštář.
„Tak pojď, musíme tě dát zase dohromady.“
Pomalu jsem se na posteli posadila a dlaněmi si chytla spánky. „Páni, to je bolest.“ Měla jsem v tu chvíli pocit, že se mi hlava rozskočí. Křečovitě jsem zavřela oči a zapřela si hlavu o pokrčená kolena.
Náhle mě na spáncích zastudily jeho prsty a když jsem vzhlédla, přiložil mi velmi zlehka dlaně na čelo. Jeho dotyk byl jemnější než cokoliv, co jsem před tím zažila, lehčí než dotyk motýlích křídel.
„Hmm.“ Zabručela jsem spokojeně a zapřela si tvář do jeho dlaní. Bylo to lepší než ledový obklad. „To je tak příjemné.“
S lehkým úsměvem na tváři mě sledoval, jak si užívám jeho chladných doteků a pak náhle znejistěl a odtáhl se. Zamračila jsem se, protože úleva v ten okamžik zmizela a mně se v hlavě opět probudily tisíce malých permoníků.
„Co ta sprcha.“ Šeptnul a vstal, podávajíc mi ruku. Přijala jsem jeho pomoc a postavila se. Včerejší jisté nohy byly tatam a já zavrávorala. Ruka mi automaticky vystřelila do vzduchu, hledajíc nějakou oporu. Našla ji ve zlomku vteřiny v jeho chladném těle. Vyzvedl mě do náručí a já čelo přitiskla na jeho ledový krk. Opět to ztišilo tepající bolest uvnitř mé lebky a já si spokojeně vzdychla.
Přitisknul si mě blíž k tělu, abych se nemusela tak pevně držet. Jeho tělo nebylo tolik svalnaté jako Solovo a já měla dojem, že mě neunese.
„Jen klid, držím tě pevně.“ Zašeptal a já se zatřásla, když mě na temeni hlavy zastudil jeho dech.
Uculil se a přešel ke dveřím, přehodil si mě jen na jednu ruku jako bych nic nevážila a otevřel. Jak jsem záhy zjistila, koupelna byla na konci patra, poslední dveře.
Postavil mě bosky na studenou podlahu a pak se mi zadíval do očí. „Zvládneš to, mohl bych ti pomoct.“
Kupodivu jsem v jeho slovech necítila žádné vedlejší úmysly, prostě mi chtěl opravdu jenom pomoci. Nepatrně jsem zavrtěla hlavou. „To bude v pohodě, díky.“
„Dobře, počkám dole.“ Kývnul směrem ke dveřím a zmizel.
Posadila jsem se na dřevěnou stoličku, stojící u stěny a zapřela se zády o stěnu. Koupelna byla vcelku pěkná, i když já bych asi volila jinou barevnou kombinaci. Černá a bílá, vypadalo to dost studeně a neútulně. Svlékla jsem se a vlezla si pod sprchu. Seřídila jsem teplotu vody tak, aby nestudila moc a vlezla si pod ní. Will měl pravdu, mé tělo okamžitě zareagovalo a pookřálo. Umyla jsem si vlasy nějakým šampónem, který jsem našla na poličce a půjčila si i sprchový gel. Budu se muset kouknout, co mi Sol zabalil, ne že bych neměla ráda vůni Old Space, ale ne na sobě.
Vylezla jsem ven a sáhla po první osušce, která mi přišla pod ruku. Otřela jsem se a vytřela si vlasy skoro do sucha. Chvíli jsem zírala na hromádku oblečení na podlaze a pak přejela pohledem k froté županům pověšeným na háčcích vedle dveří. Půjčila jsem si ten, co mi visel nejblíže a oblékla si ho. Sice jsem ho měla až na zem a i v ramenou mi byl volný, ale co.
Vypochodovala jsem z koupelny a podívala se dolů přes zábradlí. Will seděl u stolu a četl noviny, před sebou měl šálek kávy. Sol na sedačce už nebyl, ale seděl naproti němu a cpal se smaženými vajíčky se slaninou. Mimochodem, naprosto dokonale to vonělo. Můj prázdný žaludek zaprotestoval a hlasitě zabručel. Willovi cukl jeden koutek, ale nezvedl oči od rozečteného plátku, aby se na mě podíval.
Sešla jsem dolů a musela dávat opravdu pozor, abych si nepřišlápla lem županu a neskoulela se po schodech jako pytel brambor. Určitě by je to pobavilo, ale měla jsem strach o své končetiny.

„Dobré ráno.“ Hlesla jsem a poslušně se posadila ke stolu vedle Sola. Přestal se ládovat a usmál se.
„Jak je ti?“ Měla jsem sto chutí ho napomenout, že s plnou pusou se nemluví, tak jak to vždycky dělávala babička mně.
Sklopila jsem oči, protože náhlá vzpomínka na ni mě zabolela a zhluboka jsem vzdychla.
„Jo, už to docela jde, díky.“
„No, musím tě pochválit. Postavila ses k tomu opravdu hrdinsky.“ Mrknul na mě a pak se otočil na stolek, kde stála naprosto prázdná láhev od vodky.
Pouhá vzpomínka na včerejší večer ve mně vyvolávala nehezké vzdouvání žaludečních šťáv a tak jsem se radši nahnula nad Solova vajíčka.
„Chceš taky?“ Pokynul Will k snídani, když si všiml, jak hypnotizuji talíř.
„No, já si nejsem jistá, jestli..“ Nevěděla jsem jestli v sobě něco jako vajíčka udržím.
„V pohodě.“ Opět jsem koutkem oka zaznamenala pohyb a už přede mnou stál talíř vajíček a velká sklenice teplé krve. „Nejdřív si naprav žaludek a pak zkus i něco lidštějšího.“
„Jak jsi?“ Stáhla jsem nechápavě obočí.
„To je jedna z výhod. Rychlost a síla a relativní nezranitelnost. Počkej, taky to poznáš.“
Nahodil nevinný výraz a rozložil opět noviny. Váhavě jsem uchopila sklenici a přičichla k ní. Bylo zvláštní, že už mi to nepřišlo tak odpudivé jako na začátku. Bylo to sice zvláštní, ale tady jsem se stydět nemusela. Nedělala jsem nic, co by už neviděli tisíckrát před tím. Opatrně jsem se napila, abych ochutnala a pak, když jsem zjistila, jak dobré to je a jak moc mi to chutná, vypila jsem celou sklenici na ráz.
„Zkus vajíčka, Lim je úžasný kuchař.“ Sol dojedl a o kousek od sebe odstrčil prázdný talíř.
Vzala jsem do ruky vidličku a nabrala první sousto. Sol mě propaloval pohledem a Will mě po očku sledoval, předstírajíc zájem o dnešní zprávy.
Vložila jsem vajíčka do úst a párkrát váhavě kousla. „No páni, fakt je to moc dobré.“
Byla jsem štěstím bez sebe, protože poprvé po dvou měsících mi chutnalo jíst. Žaludek si spokojeně pobrukoval s každým dalším soustem a já se úplně zděsila, když jsem zjistila, že talíř je prázdný.
„No vážení, tak já se poroučím.“ Will stal a položil noviny na stůl. Usmál se, když viděl, jak jsem se zarazila a tak dodal. „Jdu si odpočinout. Přes den většinou spím.“
Pokývala jsem a on se vytratil.
„Takže Mel, máme dnes moc zařizování. Volali mi od koronera, že už jsou hotoví a musíme zajistit pohřeb.“
Sklonila jsem hlavu a do očí se mi opět vlily slzy. Okolo ramen se mi obmotali Solovy silné, svalnaté paže a on mě ochranitelsky objal.
„Neboj, půjdu tam s tebou. Spolu to zvládneme.“ Přišlo mi dojemné, jak se ti dva o mě starali, připadala jsem si s nimi dobře, v bezpečí.
„Dík, jen mi není jasné, jak se tam mám vrátit. Do toho domu, myslím. Asi to nezvládnu.“ Zvedla jsem k němu své oči a zaklesla se v těch jeho čokoládových.
„Nemusíš odsud odcházet, Mel. Zůstaň tu, jak dlouho jen budeš chtít.“ Vpíjel se do mě pohledem a já cítila jak v jeho objetí vláčním. Co se to se mnou jenom dělo?
Jeho koutky vylétly do roztomilého úsměvu a on mě pustil a vstal.
„Jdu se dát dohromady, ať můžeme vyrazit.“ Kývla jsem a zůstala v kuchyni sama. Alespoň jsem sebrala ze stolu špinavé nádobí a přidala ho do myčky. Shora se ozývalo hlasité broukání a zvuk tekoucí vody.
Nejvyšší čas se jít obléknout a připravit se na nejhorší. Stoupala jsem pomalu po schodech a držela se při tom zábradlí. Zvuk tekoucí vody ustal a i broukání přestalo. Sáhla jsem po klice do mé ložnice, když v tom se otevřely dveře koupelny a na chodbu vypochodoval Sol. Byl nahý a pouze malý ručník, obmotaný kolem jeho úzkého pasu, bránil ve výhledu, který bych asi nezvládla. Zarazil se, když viděl jak na něho civím a pak se usmál. „Někdo mi vzal župan.“
Kývla jsem a přejela rukou jemnou látku froté na mém těle. „Promiň.“ Asi jsem v tu chvíli zčervenala, protože jeho pohled zněžněl a on udělal pár kroků směrem ke mně.
Znejistěla jsem, než mi došlo, že Sol má pokoj hned vedle mě a není tudíž divné, že jde mým směrem.
Alespoň jsem měla vynikající možnost prohlédnout si jeho dokonalé tělo. Jeho svaly byly dokonalé, pěkně vyrýsované, ale ne nijak přehnaně velké. Měl dokonalou atletickou postavu.
Sklopila jsem oči a rychle vzala za kliku. K mé úlevě se někdo postaral o kbelík i jeho obsah a otevřel okno do ulice, kterého jsem si doteď vlastně ani nevšimla, protože bylo zataženo tlustým sametovým závěsem sahajícím až na zem.
Venku přešlo svítání do neskonale zakaboněného dne a jako by i to počasí odráželo moji hroznou náladu. Rychle jsem se oblékla a kupodivu našla i kartáč na vlasy, abych si mohla pročesat své dosychající vlasy.
Pak jsem vybalila kufry a věci rychle naházela do jednotlivých šuplíků prádelníku a do skříně, kde taky skončila všechna prázdná zavazadla.
„Mel, můžu dál?“ Ozvalo se tiché klepnutí na dveře.
„Jasně, jen pojď.“ Přejela jsem pokoj pohledem a s úlevou zjistila, že už mám vše uklizené.
Ve dveřích se objevil Sol a já na něm mohla oči nechat. Děsně mu to slušelo. Měl tmavé rovné rifle a šedé tričko, černá kožená bunda zvýrazňovala mohutnost jeho postavy. Sluneční brýle měl asi jen pro případ vsunuté ve vlasech.
„Můžeme?“ Pokynul ven z pokoje a já jen tiše přikývla.
Celá cesta probíhala mlčky a já zírala ven bočním okýnkem a přemýšlela, jak to všechno zvládnu.
Pohřební ústav byl klidný, tichý a ponurý a já cítila, jak na mě dopadá ta prapodivně depresivní nálada, která tu panovala.
Všichni mluvili šeptem, jako by snad mohli hlasitým hovorem probudit mrtvé. Otřásla jsem se a posadila se na malé křesílko u zdi za velikou kytkou, abych se nemusela podílet na té plačtivé náladě lidí okolo. Měla jsem co dělat, abych se udržela, ale opravdu jsem nechtěla plakat před cizími lidmi.
Sola se okamžitě ujala mladá blonďatá žena, oblečená do černého kostýmku a trochu se zamračila, když jí došlo, že je tu se mnou.
Pak ale vzala dvoje desky a šla směrem ke mně.
„Dobrý den, jmenuji se Margaret. V první řadě, upřímnou soustrast.“ Podala mi ruku a pevně tu mou stiskla.
„Mohu vám nyní pomoci se zařizováním této smutné události?“ Její hlas nabíral na té známé profesionální odtažitosti a já si připadala, jako když jsem potkala podomního prodejce. Častovala mě naučenými frázemi a životě a smrti a já s nelibostí zjišťovala, že mi z ní začíná být zle. Sol stál za ní a upřeně pozoroval můj obličej, který asi postupně měnil barvy.
Když jsem usoudila, že další obrázek rakve už opravdu vidět nechci, střelila jsem očima po Solovi. Díkybohu pochopil, nahnul se nad ženu a cosi jí šeptl do ucha. Pak přešel ke mně a přidřepl si k mému malému křesílku. „Klid, Mel, já to zařídím.“
Žena vstala a odešla se Solem k pultíku, kde něco chvíli sepisovala. Pak přišel Sol a položil na stolek přede mne smlouvu o zařízení pohřbu. Jen jsem podepsala a za další dvě minuty jsme byli venku.
„Jak je ti?“ Zeptal se obezřetně.
„Díky, sama bych to asi nezvládla.“ Zavřela jsem oči a snažila se využít ledového větru, abych si pročistila hlavu.
„Od toho jsou přátelé.“ Šeptl a pohladil mě po tváři.
Pohřeb se měl konat nazítří ve čtyři hodiny odpoledne. Měla jsem relativně hodně času na to, abych se s tím nějak smířila a připravila se na to. Jestli to zvládnu, byla věc druhá.
„Bude poledne. Co se zatavit někde na oběd?“
Pokrčila jsem rameny, opravdu jsem neměla ani nejmenší pomyšlení na jídlo.
„Nebo se stavíme někde pro pizzu a najíme se doma.“ Řekl, když viděl mé nadšení.

Dojeli jsme domů a za celou cestu padlo jenom pár vět. Věděl, že mi není zrovna nejlíp a tak mě nechal být, pohrouženou plně do svých vlastních myšlenek.
Sedla jsem si ke stolu a zírala na prazvláštní, asymetrický vzorek dřeva na stolové desce. Probrala jsem se až ve chvíli, kdy mi Sol do výhledu postavil talíř s půlkou pizzy. Vonělo to nádherně, ale já se musela doslova přemoct, abych snědla alespoň kousíček.
„Nechceš jít vzbudit Lima? Měli bychom dneska trochu cvičit. Nebyli jsme v akci dost dlouho, ale mám dojem, že se něco žene.“ Jeho hlas byl hluboký a zvláštně konejšivý.
„Počkej, co vy dva spolu vlastně vyvádíte?“ Zvedla jsem k němu oči a čekala na odpověď.
V klidu dožvýkal sousto a pak pokrčil rameny. „Nic zvláštního, jen dáváme pozor na lidi a když začne nějaký z upírů moc zlobit, vydáme se na lov.“
„Vy lovíte upíry?“ Přimhouřila jsem oči a strčila si do pusy další kousek.
„No, dejme tomu, že máme nějaké nevyřízené účty.“ Usmál se a pak pokrčil rameny. „Nic velkého, jenom se tak bavíme.“
„Bavíte.“ Zopakovala jsem nevěřícně a zavrtěla hlavou.
„Občas je potřeba malinko zredukovat počty, aby se nám tady moc nepřemnožili.“ Vzal si zbytek mé pizzy, když jsem odstrčila talíř doprostřed stolu.
„Aha a jak tohle všechno financujete?“ Rozhlédla jsem se po místnosti.
„No, dejme tomu, že jsem nikdy neměl nouzi o peníze.“ Pokrčil rameny jako by se nic nedělo a pak vzal oba prázdné talíře a odnesl je do kuchyně.
Vstala jsem od stolu a přirazila s vrznutím židli. „A to jsi nějaký dědic, milionář?“ Usmála jsem se tomu, jak hloupě to znělo.
„Dejme tomu, i tak by se to dalo říct.“ Vytřeštila jsem oči a zachytila se rukou kuchyňského pultu.
„A ještě mi řekni, že jsi studoval na Harvardu a začnu věřit na pohádky.“
„Obor Biochemie.“ Nezvedl oči od talířů, které držel nad dřezem. Připadalo mi to, jako by se přiznával k nějakému hroznému činu a ne ke svému prvotřídnímu vzdělání.
„Páni.“ Hlesla jsem a čelist mi spadla.
„Nech to být.“ Otočil se ke mně a vzal mě kolem pasu. „Běž ho, prosím, probudit a já jdu do garáže, řekni mu, že mě tam najde.
Kývla jsem ještě pořád neschopna slova a pak udělala dva kroky, než jsem se zarazila. „A kde vůbec spí?“
Mrknul na mě a pokynul hlavou ke schodišti. „Má ložnici hned vedle koupelny.“
Usmála jsem se, nevím proč mi přišlo, že budu muset někam do sklepa.

Sol zmizel a já se vydala nahoru. Váhala jsem notnou chvíli s rukou na klice, než jsem se pořádně nadechla a vstoupila. V pokoji byla absolutní tma. Chvíli jsem mžourala, než jsem začala rozeznávat hrubé obrysy a pak začala postupně vidět víc a víc. Pokoj byl normální, podobný jako můj. Pořád jsem se nemohla zbavit zvláštního pocitu a očima hledala nějaké známky toho, že tu bydlí upír. Nic, nebyla tu ani rakev uprostřed pokoje, ani černé svíčky rozmístěné volně po nábytku, ani pavučiny s velkými tučnými pavouky, třesoucími se na svou kořist. Nebylo tu nic z toho.
Will ležel na zádech a jednu ruku měl složenou za hlavou. Nehýbal se a tak jsem opatrně přešla blíž a snažila se nenadělat moc hluku.
„Wille.“ Šeptla jsem a nahnula se nad něho, snažíc se jemně dotknout jeho ramene. Ležel nehnutě a vypadal spíš jako socha. Zastavila jsem se pohledem na jeho dokonalé tváři a zhluboka jsem vzdychla.
Do hrudi mi narazilo něco tvrdého a já padala, marně jsem prohmátla vzduchem, snažíc se něčeho zachytit.
Dřív než jsem vůbec stačila mrknout, ležela jsem na zemi u postele a k podlaze mě tlačily Willovy šlachovité paže. Zvláštní bylo, že ten neuvěřitelně rychlý pohyb udělal naprosto přirozeně, aniž by vůbec otevřel oči.
Z úst mi vyšlo tlumené heknutí, jak všechen vzduch z mých plic odešel najednou, vlivem prudkého nárazu. Vytřeštila jsem oči, jelikož to byla opravdu zvláštní situace. Nevěděla jsem, jak se zachovat. Klečel na všech čtyřech nade mnou a rukama pevně objímal mé zápěstí. Tvář měl naprosto klidnou a nevzrušenou, jako by snad ještě spal.
„Wille.“ Řekla jsem a po těle mi naskočila husí kůže. Měl na sobě jen tmavě šedé pyžamové kalhoty a jinak byl nahý. Chlad jeho pokožky mnou prostupoval a doslova mi ježil chloupky po celém těle.
Jeho oční víčka se od sebe pomalu rozlepila a on se postupně probíral z toho stavu tranzu, ve kterém byl.
Nejdřív hleděl jako by za mne nebo skrze mne, ale potom se jeho zorničky zúžily a on zaostřil na mou tvář. Koutky jeho úst se vyhouply nahoru a on uvolnil své sevření. „Mel.“
Musela jsem se usmát tomu údivu v jeho hlase, znělo to jako by mě viděl poprvé v životě.
„Drtíš mi ruce, Wille.“ Snažila jsem se pohnout, ale ulpívala na mně celá váha jeho těla.
„Promiň,“ řekl a okamžitě se přeze mě překulil a skončil klečíc na kolenou vedle mého těla. S obtížemi jsem se zapřela o lokty a vyhrabala se do sedu.
„Sakra, měl mě upozornit, že budit tě je tak nebezpečné.“
„Pro něho ne, jeho pach už poznám, mám ho tak nějak pod kůží, ale tebe neznám ještě tak dlouho, abych tě podvědomě nepovažoval za nebezpečí.“
S lehce pokřiveným úsměvem jsem si odfrkla. „Jo, já jsem hrozný nebezpečí.“
„Nejsi, ale mohla bys být. Co takhle pár lekcí bojových technik.“ Mrknul na mě a jedním ladným pohybem se postavil na nohy. Podal mi ruku a já ji přijala, vytáhl mě k sobě a já se začervenala, když jsem svůj pohyb nedokázala zbrzdit dřív a dlaní a svými prsy jsem se zapřela o jeho hruď. Byla dokonale kamenně tvrdá, ale přitom hedvábně jemná. Chvíli jsem strnula konečky prstů zkoumajíc tu zvláštní strukturu jeho ledové pokožky a pak jsem udělala krok vzad a spojila své prsty za zády, jako zlobivé dítko přistižené při něčem nepatřičném. Všiml si mého přehnaného gesta a uculil se.
„Nestalo se ti nic?“ Jeho hedvábný hlas se rozlehl setmělým pokojem a pohladil mě po duši. Měla jsem v ten okamžik pocit, že bych ho mohla poslouchat do skonání světa.
Zaklepala jsem hlavou, abych se probrala se známého mátožného stavu a utřídila v hlavě myšlenky, které vířily jak zběsilé.
„Promiň, říkal jsi něco?“ Zalapala jsem po dechu, když jsem si uvědomila, že beze slova stojím a dosti tupě civím na jeho nahou dokonale rýsovanou bledou hruď.
„Jsi v pořádku, Mel? Nebouchla ses do hlavy?“ Udělal krok ke mně a zvedl ke mně svoji ruku dlaní nahoru.
Bezva, tak teď si o mně bude myslet, že jsem praštěná. „Ne, ne, já se jenom zamyslela. Jsem úplně v pohodě. Sol ti vzkazuje něco o cvičení a že máš za ním přijít do garáže.“
„Dobře…“ Zase jsem mlčky stála a zírala na něho.
„Dáš mi chviličku, Mel?“ Jeho ústa se roztáhly do toho kouzelného úsměvu a zdál se být pobavený mou strnulostí.
„Jo, jasně. To víš, že jo.“ Trapně jsem si zastrčila volný pramen vlasů za ucho a otočila se ke dveřím. Byla ve mně malá dušička a mé srdce bilo jako splašené.
Uklidnila jsem se vlastně až když jsem se po chodbě vracela do svého pokoje. Vždyť přeci říkal, že to jeho kouzlo na mě nepůsobí, tak jak to, že se cítím takhle? Naštvaně jsem stáhla obočí a poraženecky dopadla na znak na postel. Rozhodila jsem ruce a zavřela oči.
Něco ledového se mi jemně otřelo o nos a já vyplašeně vzhlédla. Skláněl se nade mnou a prst měl ještě jenom kousek od mého obličeje, jak mě jím pohladil.
„Nechceš jít taky? Budeš se moci alespoň koukat a třeba tě Sol začne učit.“ Nečekal na odpověď, vzal mě za ruce a vytáhl mě na nohy. Zase jsem narazila svým kostnatým tělem do toho jeho šlachovitého a tvrdého. Skláněl se nade mnou, ale nyní bych řekla, že to udělal schválně, užíval si toho, že může být tak blízko mě.
Dívala jsem se na jeho jasně vystupující ohryzek, na hedvábně hebkou pokožku na jeho krku, na znatelnou prohlubeň mezi klíčními kostmi a měla hroznou potřebu ho políbit, jen zlehka ochutnat jeho tak dokonale vonící kůži.
Modlila jsem se, aby udělal ten první krok, aby mě prudce chytil za ramena a vášnivě mě políbil, on ale jenom stál a neudělal naprosto nic.
Vzhlédla jsem k němu a podívala se mu přímo do očí. Hleděl na mě se zvláštním plachým výrazem, ale s neskonalou oddaností a láskou. Přimhouřila jsem oči, ale on se odtáhl a pak se trochu dětinsky usmál.
„Tak půjdeme?“ Pokynul ke dveřím a nechal mě jít první.
Celou cestu do garáže se ve mně mlely pocity smutku a neskonalého chtíče. Chtěla jsem ho, o tom nebylo pochyb, proč byl ale tolik odtažitý?
„No, to je super, přišla jsi taky?“ Sol se rozzářil jako sluníčko a vydal se nám naproti.
„Říkal jsem si, že by bylo dobré, kdyby ses naučila alespoň sebeobraně. Jestli po tobě půjdou, musíš se umět bránit.“
Vzal mě opatrně kolem ramen a vedl mě na židličku u stolu, kde tenkrát rozebíral nějakou zbraň.
„Mohli bychom se střídat a dát ti trochu do těla.“ Mrknul na Willa, který zůstával vzadu a mlčky mě pozoroval.
„Takže Mel, dělala jsi někdy karate, judo, jiu jitsu, kung-fu, taekwondo?“
S každým mě totálně neznámým výrazem jsem kulila oči, takže jsem měla pocit, že mi brzy vylezou z důlků. Jen jsem vrtěla hlavou ze strany na stranu a bavila se jeho stále vyděšenějším výrazem.
„Fajn, ale na sebeobranu jsi snad chodila?“ Očividně doufal, že alespoň na tohle kývnu.
Provinile jsem zabořila pohled do podlahy a zavrtěla hlavou naposledy. Will se rozesmál, asi jako první pochopil s kým mají tu čest. Mé pohybové nadání skončilo záhy potom, co jsem se naučila chodit.
„Fajn, takže to vezmeme od začátku. Teď si jenom sedni a koukej se.“ Poslechla jsem a sedla si mlčky na židličku ke stolku. Sol odklidil auto a taky přebytečné věci z cesty a vytvořil tak uprostřed prázdný plácek. Will ho následoval do jeho středu a zastavil se na jeho opačném konci.
„Dívej se, Mel. Dostat upíra je těžké, ale není to nemožné.“ Okřikl mě Sol, když jsem očima zabloudila na protější stěnu a prohlížela si obrázky aut, které tam byly nalepené.
Sol vzal ze země dvě dřevěné tyče, chvíli jsem jen zírala, co s nimi asi bude dělat, ale pak jednu s úsměvem hodil Willovi.
„Dneska tě dostanu, brácho.“ Syknul Will dost hlasitě na to, abych to slyšela taky.
Chvíli jen tak kroužili kolem sebe, ale pak Sol udělal výpad a začali se mlet natvrdo. Nechápala jsem, jak tomuhle proboha mohli říkat cvičení, když všechny rány byly tvrdě skutečné a i krev, která tekla, byla rozhodně pravá.
Strávila jsem hodinu zkroucená na židličce a skoro nedýchající, pozorující ty dva, jak se mlátí a kopou a rozhodně jsem se k tomu nechtěla přidávat. Když už Solovi docházely síly, vzpažil a opřel se o hůl.
„Fajn, to by asi pro dnešek stačilo.“ Pot z něho jenom tekl a mísil se s krví, která mu vytékala z rozraženého rtu a obočí.
Will na tom byl o poznání lépe, teda, co se toho potu týče, jinak krvácel více.
Sol si otřel obličej do trička a mrknul na mě. Will si přejel tvář rukou a zakroužil unaveně hlavou, aby si protáhl krční svaly.
„No, to byla nádhera.“ Zvedla jsem se ze židličky a přistoupila k nim. Překoukla jsem zranění, zašít potřebovalo jen Solovo obočí.
„Tohle děláte často?“ Zeptala jsem se a táhla Sola za ruku k umyvadlu. Ani se nebránil a následoval mě. Namočila jsem cíp čisté papírové utěrky a otřela mu krvácející tvář.
„Máš tu něco na šití. Musím to trošku stáhnout.“ Pokrčil se v kolenou, abych na jeho zranění lépe viděla.
„Nech to být, to se zahojí.“ Usmál se a zahleděl se mi do očí.
„Jo, jenže se to zahojí dřív, když to zašiju.“
„U mě v laborce je všechno potřebné.“ Mrknul po dveřích a já přikývla.
Očima jsem přejela místnost, ale Will tam nebyl.
„Kam šel?“ Vypadlo ze mě a já se podívala na Sola. Pokrčil rameny a olízl si krvácející ret.
„To je Lim, vždycky někam zmizí. O něho si starosti nedělej. Můžu ti garantovat, že ráno nebude mít ani jizvičku. To mě to vždycky trvá o trochu déle.“
Rozsvítil v laboratoři a vytáhl ze šuplíku tácek se vším potřebným. Jehly, nit i dezinfekci, tampony a náplast.
„Koukám, že to asi nebude poprvé.“ Usmála jsem se a položila jsem mu ruce na ramena. Zatlačila jsem ho na židli a vzala dezinfekci. Polila jsem jeden z tampónů a pečlivě mu ránu vyčistila. Díval se jen na mě a ani neucuknul, i když to muselo štípat jako čert.
„Co umrtvení?“ Marně jsem hledala na tácku ampulku lidokainu a stříkačku.
„Šij.“ Rozkázal a tak jsem jen pokrčila rameny a udělala první steh. Ten chlap snad necítil bolest. Snažila jsem se být jemná, ale stejně to muselo bolet a tahat. Ani nemrknul a upřeně mě pozoroval. Dodělala jsem poslední steh a co nejjemněji ho utáhla, pak jsem vše přejela tekutým obvazem a položila nástroje zpět na tácek.
„Hotovo.“ Rozhodila jsem ruce a o kousek odstoupila. Nenechal mě. Jeho silné paže se obmotaly kolem mého pasu a on mě pevně uzamknul ve svém náručí.
I když seděl, měl obličej ve stejné výšce jako já. Díval se mi zpříma do očí a já se cítila zvláštně paralyzovaná. Chtěla jsem ho odstrčit, ale nějak to nešlo.
Zhluboka jsem se nadechla nosem, abych mohla začít alespoň protestovat a nasála hluboko do plic jeho vůni. Voněl slaně a kořeněně, asi i díky kosmetice, kterou používal. Sáhla jsem na jeho paže, abych je odstrčila, ale prsty mi sjely po jeho zpocené pokožce a nehty se mi zaryly do jeho tvrdých naběhlých svalů na rukou.
Zatočila se mi hlava z toho žáru, který z něho vycházel a z jeho silně slaně, kořeněného pachu.

Zavřela jsem oči, abych se udržela na nohou a pak pocítila jemný pulsující tlak na svých rtech. Přitáhl si mě blíž a svými rty se tiskl na ty moje. Nezmohla jsem se na nic, myslela jsem jen na to, že musím zůstat při smyslech a nesmím omdlít.
Úplně jsem v jeho náručí ochabla, vnímala jsem jen jeho horká ústa a jeho dokonalou chuť.
„Miluji tě, Mel.“ Jeho hrubý hlas zněl rozechvěle a upřímně. Prudce jsem otevřela oči a našla opět spojnici mezi mozkem a zbytkem svého těla.
Vymanila jsem se z jeho sevření a aniž bych se na něho ještě podívala, vyběhla jsem z laboratoře. Běžela jsem přes garáž a ani si nevšimla postavy stojící na ocelovém nosníku. Stál tam nahrbený, ruce měl křečovitě sevřené v pěst.
Vyběhla jsem schody a zapadla k sobě do pokoje. Přistála jsem na posteli a obličej jsem zabořila do polštáře. Mou mysl zaplavila panika. Co jenom budu dělat? Co mám, proboha, teďka dělat?

Převrátila jsem se ospale na posteli a rukou narazila na něco tvrdého a chladného. Okamžitě jsem otevřela oči a ztuhla. Vedle mě seděl Will. Opíral se zády o čelo postele a ruce měl složené na hrudi. Propaloval mě pohledem a jeho oči byly velmi smutné, ale tak nějak smířené.
Opřela jsem se o loket a podívala se mu do tváře.
„Co se děje? Stalo se něco?“ Vyhrabala jsem se do nahoru a sedla si do tureckého sedu naproti němu.
„Přinesl jsem ti snídani,“ ukázal na stolek vedle postele a já se usmála.
„Aha, díky, jsi moc hodný.“ Vzala jsem hrneček do rukou a malinko se napila.
„Vypadáš už mnohem lépe. Asi ti to opravdu pomáhá.“ Tón jeho hlasu byl tvrdý a zvláštně nakřáplý. Ta jeho uhlazená sametovost byla pryč.
Napila jsem se pořádně a položila prázdnou nádobu zpět na stolek. Seděl pořád bez hnutí a jeho oči zářily jasně žlutě.
Pozvedla jsem paži a konečky prstů se jemně dotkla jeho tváře.
„Wille, co je ti?“
Nejdříve o kousek ucukl před mým dotykem, ale pak zavřel oči a rukou si přitlačil mou dlaň ke své tváři.
Zhluboka se nadechoval a ochutnával mou vůni, napadlo mě, jestli mu voním stejně krásně jako on voní mně, ale nezeptala jsem se nahlas.
Naklonila jsem se k němu a jemně mu špičkou nosu přejela po čelisti. Ten pohyb ho rozechvěl a mě vlastně taky. Už jsem nedokázala stát stranou, strašně moc jsem ho chtěla políbit.

Chvíli se nehýbal, jako by přemýšlel, co udělá, ale pak prudce otevřel oči. Vzal můj obličej do dlaní a přitiskl své rty na ty moje. Rychle jsem vydechla a cítila, jak se opět hluboce nadechl nosem a zadržel dech.
Špičkou jazyka objížděl zlehka kontury mých úst a já se začala jemně třást, nebylo to však způsobené chladem z jeho těsného objetí, ale vzrušením. Položila jsem mu dlaně zezadu na krk a přitáhla se k němu blíž. Přehoupla jsem se na kolena a klekla jsem si mezi jeho nohy. Opatrně mě pohladil po zádech a pak zajel svou ledově chladnou rukou pod mé tričko. Zalapala jsem po dechu a přimáčkla se k němu ještě víc. Cítit jeho ruce na pokožce mých zad, byl neskonale úžasný pocit.
Pootevřela jsem rty a do úst mi vnikl chlad doprovázený sladkou příchutí. Chutnal tisíckrát lépe než ta nejdražší zmrzlina. Vnikl svým jazykem dovnitř a když se setkal s mým, měla jsem dost co dělat, abych se udržela při vědomí. Bylo to dokonalé. Jeho polibek byl ten nejkrásnější a nejupřímnější v mém dosavadním životě.
Cítila jsem, že mé tělo začíná samovolně spolupracovat s jeho naléhavýma rukama. Ticho prořízlo mé slabé sténání. Klekla jsem si na paty a opatrně přitiskla ruce na jeho boky. Škubnul sebou a náhle bylo vše pryč.

Zůstala jsem na posteli sama a on se krčil u protější stěny.
Stáhla jsem obočí a zamračila se. Tohle mi přeci nesmí udělat, ne teď.
„Wille.“ Šeptla jsem a rezignovaně svěsila paže podél těla. Chvíli mě jenom mlčky pozoroval, pak se konejšivě pousmál a sedl si na opačnou stranu postele zády ke mně.
„Mel. Musíš zůstat s ním.“ Jeho hlas se chvěl a on spojil své ruce a propletl prsty.
„Cože?“ Vyrazila jsem ze sebe, nechápala jsem.
„Musíš zůstat se Solem. On tě miluje. Nikdy jsem ho neviděl víc v pohodě než je teď. Je z tebe úplně mimo.“
„Ale já chci tebe, Williame.“ Zašeptala jsem a dívala se na jeho svěšená ramena.
„Mám Sola rád, je mou jedinou rodinou, Mel. Je jako bratr, kterého jsem nikdy neměl. Kdybys jen věděla čím vším si prošel, než se dostal až sem. Miloval tě od začátku, bylo to na něm vidět. To, jak se na tebe díval.“ Zavrtěl hlavou a sklonil ji. „Neměl jsem se do toho vůbec plést.“
„Tys to včera viděl?“ Došlo mi proč ta náhlá změna.
„O to nejde. Jde o to, že musíš zůstat s ním.“
„Ne, jde o to, že já miluju tebe, Wille. Sol je moc fajn, to přiznávám, ale…“
Zase zavrtěl hlavou. „Slib mi to, Mel. Slib mi to, nebo odejdu.“
Srdce se mi bolestivě stáhlo. Jak mi jenom může působit takovou bolest? Copak mě vůbec nechce?
„A ty Wille? Co cítíš ty?“
„Na tom nezáleží. Na mně nesejde. Jde jen o tebe a o něj.“
„Ano, jde o mě a já chci tebe. Sol je silný, dostane se přes to.“ Snažila jsem se zachytit každé záchranné nitky. Cítila jsem, jak mi Will proklouzává mezi prsty, ale neměla jsem sílu ten proces zastavit.
„Sol byl typickým rozmazleným dítětem velmi bohatých rodičů. Jeho otec ho měl na stará kolena a tak se velmi brzy stal sirotkem, jeho matka odešla pár let po otci. Jeho otec byl majitel nějaké nadnárodní investiční firmy. Sol ji prodal, investice ho nikdy nebraly a uložil peníze do jistějších komodit. Pak odešel na studia, tam předstíral, že dostal prospěchové stipendium a snažil se žít velmi skrovně. Ve třetím ročníku potkal svou ženu, Sofii. Kupodivu nestudovala, ale dělala servírku v jedné restauraci v kampusu. Zamiloval se do ní na první pohled, asi jako do tebe. Úplně ho to pohltilo a on ji po půl roce požádal o ruku. Když dostudoval, nastoupil do nějaké nemocniční laboratoře tady v Chicagu, snažil se prostě navzdory všemu vést normální život. Sofie otěhotněla a narodila se jim nádherná holčička. Sol byl šťastný, měl práci, která ho bavila a nádhernou rodinu, milující ženu, která neměla ani potuchy, kým vlastně její muž je.
Když bylo jeho dceři půl roku, něco se stalo.“

Will se zhluboka nadechl a pak se na chvíli odmlčel. Nebyla jsem schopná pohybu. Byla jsem v šoku. Sol a otec, manžel?
„Jeho žena šla večer z nákupu a ujel jí autobus. Bylo ošklivě a tak se rozhodla jít ty dva bloky pěšky. Narazila na velmi krásného mladého muže. Jeho nezajímalo, že je šťastně vdaná, jemu totiž nešlo o ni.“
Znovu se na chvíli odmlčel, a pak se otočil ke mně a podíval se mi do očí.
„Tělíčko jeho dcerky našla policie pohozené v jedné z postranních uliček, jeho ženu nenašli vůbec. A pak jsem do příběhu vstoupil já. Snažil se, blázen, Sofii najít. Musel jsem mu velmi důrazně vysvětlit, že tady nejde o jeho peníze, že se nejedná o únos. Ze začátku mi nevěřil, stejně jako ty.“ Podíval se na mě, jak to zvládám. Ani jsem nedýchala, neměla jsem ponětí o jeho pohnutém osudu.
„Zhroutil se hned potom, co ji našel a vlastnoručně jí usekl hlavu. Rok seděl dole na pohovce a opíjel se do němoty. Byla z něho troska. Podařilo se mi ho přesvědčit, aby svou bolest využil proti těm, co mu tolik ublížili. Začal se z toho dostávat, ale byl pořád uzavřený, netečný a pak našel tebe. Zachránil tě a donesl sem, nenáviděl jsem se tě za to, jak se na tebe díval, jak moc bys mu mohla znova ublížit.“ Jeho hlas se ztišil a on sklopil oči.
„A nic se nezměnilo, hmm? Pořád mě nemáš rád?“
Ušklíbnul se a střelil po mně pohledem.
Vztek ve mně nekontrolovaně narůstal. „Odpověz!“
V mžiku klečel u mě a pevně svíral má ramena. „Nikdy jsem nikoho nemiloval, tak jako tebe. Ale odejdu a už mě nikdy neuvidíš, jestli mi neslíbíš, že mu nic neřekneš.“
Balancovala jsem na hraně propasti a vůbec se mi nelíbila ani jedna strana, kam bych mohla spadnout. Buď budu mlčet o svých citech, abych neranila Sola a pak tu bude i Will. Nebo se rozhodnu říci Solovi pravdu, o tom že jeho láska není opětovaná a Will odejde. Nebudu mít ani jednoho z nich a zůstanu úplně sama. Nechtěla jsem být sama, neuměla jsem být sama, bála jsem se toho.
„Nechci tě ztratit, Wille. Prosím, neodcházej.“ Hlesla jsem a podívala se mu do jeho žlutých očí.
„Tak dohodnuto.“ Kývnul a pak mě pustil a už jsem jen slyšela klapnout dveře.
Zhroutila jsem se na postel a rozplakala se. To přeci nejde, tohle mi nesmí udělat.

Někdo zlehka klepl na dveře. Utřela jsem si z očí slzy posmrkla.
„Dále.“

Ve dveřích se objevil Sol a když viděl, že pláču, nevěděl jestli má jít dál nebo mě nechat samotnou.
„Jen pojď,“ pobídla jsem ho ke vstupu.
Sedl si vedle mě a pohladil mě po rameni. „Je to kvůli babičce?“ Jeho hlas zněl měkce a tiše.

Kývla jsem, rozhodně jsem neměla chuť mu vysvětlovat k čemu tady před chvíli došlo mezi mnou a jeho nejlepším přítelem.
„To bude dobré, všechno jednou přebolí. I když si říkáš, že to snad ani není možné, jednou zapomeneš.“
Hladil mě zlehka po zádech a já cítila jeho teplou něžnou ruku, chvějící se upřímnou náklonností, na mém smutkem zničeném těle.
„Sole.“ Vzlykla jsem a položila mu hlavu do klína. Tenhle muž mi mohl být nejlepším přítelem. Probíral mi prsty vlasy a přitom mě hladil.
„Odpust mi ten včerejšek, Mel. Neměl jsem na tebe tolik naléhat.“ Škubla jsem sebou, když s tím začal a jen doufala, že si toho nevšiml.
„To však nic nemění na tom, co k tobě cítím. Melanie, miluji tě, možná ti to přijde moc rychlé, ale takový já prostě jsem, neumím dlouho chodit kolem horké kaše. Samozřejmě tě nehodlám hnát do krajností, necháme tomu volný průběh ano, chci jen abys věděla, že tu jsem pro tebe. Jen pro tebe, kdykoliv budeš potřebovat.“ Kývla jsem a na malinký okamžik zaváhala, jestli mu nemám říct pravdu. Hned jsem to zavrhla, Will by jistojistě dodržel to co řekl a odešel by.
„Půjdeš dolů na snídani, nebo ti mám něco donést?“ Usmál se a já zavrtěla hlavou.
„Dám si sprchu a přijdu. Děkuji ti, Sole.“ Posadila jsem se a on se mlčky vytratil. Tak to bychom měli k tomu, že můj život stojí za pendrek. Chtěla jsem muže, kterého jsem mít nemohla a měla srdce muže, o které jsem ani nestála. Sakra jak jen z toho ven?
Sebrala jsem pár lahviček kosmetiky, které mi Sol zabalil a vydala se ke koupelně, můj krok zpomalil, když jsem míjela Willovy dveře, určitě o mně věděl.
Zaplula jsem do koupelny a strnula v němém úžasu. U umyvadla přibyl jeden růžový ručník, u sprchového koutu kupička růžových osušek a na háčku vedle dveří visel růžovo modrý proužkovaný župan. Na poličce byly do půlky vyrovnány lahvičky dámské kosmetiky těch nejprestižnějších značek a několik mimořádně drahých parfémů.
„Waw.“ Uniklo mi a zkusmo jsem jeden otevřela. Proč jsem jenom měla dojem, že na tuhle prťavou lahvičku ve tvaru malého diamantu, by mi nestačil ani dvou měsíční plat?
Zaplula jsem pod vodu a umyla se. Bylo mi docela fajn, když jsem opouštěla sprchu. Vzala jsem jednu z mých osušek a pak sáhla po svém županu. Ještě než jsem odešla, vrátila jsem se zpět k zrcadlu a mázla si krapet parfému za uši. Voněl nádherně, dokonale vyvážená vůně.
Vyšla jsem zpět na chodbu a nahnula se přes zábradlí. Sol seděl u stolu, četl noviny a dopřával si horké kafe. Páni, taky jsem dostala chuť na kafe.
Seběhla jsem dolů po schodech a přisedla ke stolu. Ani nevzhlédl, jen se nadechl a jemně se usmál.
„Nádhera.“ Šeptnul a pak stočil svůj pohled ke mně.
„Děkuji, Sole, to jsi opravdu nemusel.“ Hlesla jsem a začervenala se.
„To jsem opravdu musel. Přeci si nebudeš do nekonečna půjčovat můj župan.“ Rošťácky na mě mrknul.
Zabodla jsem pohled do stolu.
„Chceš kafe, nebo něco k snídani? Lim se dnes vytratil nějak brzo, no, asi byl unavený.“
Při narážce na Willa jsem se oklepala, absolutně jsem si nedovedla představit, jak se budu chovat, až ho zase uvidím. Jak se jen bude chovat on? Budeme dělat jako by se nic nestalo, nebo to na nás bude znát? Bude se mnou mluvit, nebo mě úplně vymaže ze svého života?
„Dám si jen kafe, díky.“ Položila jsem ruce na stůl a o dřevěnou desku stolu přede mnou klepl porcelánový hrneček. Káva byla horká a zatraceně silná, právě tohle jsem potřebovala.
„Přemýšlel jsem, Mel, nechtěla by sis někam vyrazit? Do kina nebo na večeři. Nebo do kina a pak na večeři.“ Sedl si ke mně čelem a položil své spojené ruce na stůl, napodobila jsem jeho pohyb a on na moment zaváhal. Pak jednu ruku posunul po stole k té mé a jemně mi přejel po hřbetě ruky konečky prstů.
„Jo, do kina bych šla ráda. Už jsem nebyla v kině ani nepamatuji.“
Jeho obličej se rozzářil a on se spokojeně zapřel o opěradlo.
„Tak dneska večer.“

„Víš, je možná hloupé o tom teď začínat, ale nebylo by potřeba někoho uvědomit o tom zítřku?“
„Aha, ty myslíš…ne, u nás se nekoná žádná veliká rodina. Jsem poslední z dlouhé řady jedináčků. Měly jsme jen jedna druhou, nikdo další nebyl. Žádní příbuzní, žádní blízcí přátelé.“ Objala jsem hrneček oběma rukama a zkoumala bublinky na hladině. „Jsem teď sama.“
Vzdychl a podíval se na mě. „Nejsi sama, Mel, máš nás. Nejsme sice tvá rodina, ale jak jsem říkal, že tu můžeš zůstat jak dlouho budeš chtít. To platí.“
„Díky.“ Na tváři se mi objevil náznak úsměvu.
„Dnes bych ti potřeboval znovu odebrat krev, musíme to postupně kontrolovat, jestli nedochází k nějakým změnám. Jestli to postupuje a jakým směrem.“
„Jasně, to není problém. Můžeme na to jít třeba hned po snídani. Což mi připomíná, mohla bych si půjčit auto? Potřebuji si něco koupit, jen pár drobností. Přes den to snad pro mě není nebezpečné.“
Nejdřív se zatvářil nesouhlasně, ale pak pokrčil rameny. „Když slíbíš, že budeš opatrná.“
Přišlo mi, že opravdu moc lidem slibuju moc věcí, na to jsem nebyla zvyklá.
„Jasně, budu opatrná.“
Když jsem se oblékla a hodila na záda můj oblíbený černý batoh, vydala jsem se za Solem do laborky. Něco zkoumal pod mikroskopem a zdálo se, že si ani nevšiml, že jsem přišla.
„Hm, hm.“ Snažila jsem se na sebe upozornit, aby se nelekl a posadila se na jednu z vyvýšených otočných židlí.
Mrknul po mně a nádherně se usmál.
„Tak jdeme na to.“ Opakoval stejnou propichovací akci jako poprvé. Otřel bříško mého prstu o sklíčko a okamžitě ho založil pod mikroskop.
„Tak se na to mrkneme.“ Zaostřil a pak naklapal cosi na klávesnici počítače.
„No, vypadá to, že ti ta krev dělá opravdu dobře. Sice se nám percentuálně zvýšil podíl modrých segmentů, ale tvá krev vypadá mnohem silnější a zdravější.“
Stáhla jsem obočí k sobě. „Takže co? Stává se ze mě opravdu upír, ale dobré na tom je, že se budu cítit fajn?“
„Tak nějak.“ Zazubil se a opět se jal zkoumat.
„Můžu si teď půjčit to auto?“ Zeptala jsem se pro jistotu znova a nadhodila si na rameni popruh.
„Jo, samozřejmě. Klíčky jsou v zapalování. Vrať se prosím za světla, ano?“ Ani se se mnou nerozloučil a já zmizela.
Cesta do centra trvala asi hodinu. Kupodivu jsem chvíli bloudila po okolí než jsem zjistila, kde se nacházím a kudy na dálnici. Musím příště dávat větší pozor, až mě Sol někam poveze.
Zajela jsem do podzemních garáží nákupního centra a zamkla auto. Přišlo mi až směšné, jak jsem se tu cítila dobře. Mezi normálními lidmi s normálními starostmi, nic netušící o existenci upírů.
Sedla jsem si na chvíli do jedné z kaváren a jen pozorovala lidi procházející kolem. Mladé maminky s kočárky a staré lidi vodicí se za ruce.
Chvíli jsem uvažovala nad tím, jak asi vypadala Sofie, jestli je možné, že jsme se třeba někde potkaly. Krásná Sofie s malou dokonalou holčičkou v náručí.
S hrůzou jsem mrkla na hodinky a zjistila, že už tu sedím dvě hodiny. Vyskočila jsem na nohy a oběhla vše potřebné. Vyzvednou nějakou hotovost, dát příkaz k úhradě za pohřeb a nakoupit několik maličkostí, které jsem v žádném případě nemohla svěřit Solovi.
Stavit se mrknout v nemocnici mě napadlo, až když jsem se kolem třetí vrátila k autu. Bylo až neuvěřitelné, že jsem vydržela pět hodin lelkovat po nákupním centru, ale ta masa cizích lidí mi pomáhala. Nikdo mě tu neznal, nikdo neřešil mé problémy. Všichni mě jen mlčky míjeli, aniž by se kdokoliv na mne jen podíval. I když tohle nebyla tak docela pravda, nešlo si nevšimnout hladových pohledů mužů, kteří kolem mě procházeli. Třikrát se mi dokonce dostalo obdivného písknutí od mladých puberťáků, projíždějících kolem na kolečkových bruslích.
Další půlhodinu mi trvalo proplést se hustým odpoledním provozem až k nemocnici a najít nějaké místečko na zaparkování.

„Páni, Mel, co tu děláš? Já dostat volno, tak se tu ani neukážu.“ Marc se na mě usmíval od přijímacího pultu.
Opřela jsem se o loket a ze zvyku přejela čekárnu očima, nikdo se tu nezdál na umření, samé běžné případy.
„No, víš, asi jsi už slyšel, co se stalo babičce. Pohřeb je zítra ve čtyři. Tak jsem si myslela..“
Zatvářil se smutně.
„Mel, to bych moc rád, ale zítra jsem v práci a víš, jak se kouká šéfrezident na osobní volna.“
„Jo, jasně, jen jsem ti to chtěla říct.“ Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou a zabodla pohled do podlahy.
„Pojď na kafe, vypadáš nějak jinak. Byla jsi u kadeřníka?“ Na Marca se dalo vždycky spolehnout, nevšimnul by si, ani kdyby mi vyrašilo uprostřed čela třetí oko.
Seděli jsme na šatně a popíjeli kafe z automatu, výdobytek moderní doby, bezesporu nejlepší vynález hned po splachovacím WC.
Rozebrali jsme spolu skoro všechno, kde teď jsem a jak mi je. Samozřejmě jsem neřekla ani slovo o mém prapodivném příteli ani o tom, že jsem napůl upír, ale i tak bylo dost co rozebírat. Nové případy a co kdo udělal dobře a co kdo zkazil. Když na šatnu vrazila hlavu Amanda, bylo jasné, že se odsud jen tak nedostanu.
„Páni, já fakt už musím.“ Mrkla jsem z okna a zjistila, že se smráká.

To bude doma průšvih, doufám, že nedostanu domácí vězení. Nad tou myšlenkou jsem se musela usmát, ale pak mi došlo, že vlastně není nic k smíchu, asi se opravdu budou zlobit, oba.
Mé rychlé rozloučení trvalo stejně další čtvrthodinku a než jsem vyšla velkými prosklenými posuvnými dveřmi pohotovosti, byla už skoro tma. Přitáhla jsem si bundu blíž k tělu a hodila batoh na obě ramena. Lidí chodilo ještě docel dost, takže mi snad nic nehrozí.
Auto bylo zaparkované o pár ulic dál a tak jsem se vydala tím směrem. Už jsem byla skoro u něj, když mě zezadu za ramena čaply dvě známě chladné paže a odhodily mě do první tmavé uličky. Vše se událo tak neuvěřitelně rychle, že si toho ani nikdo nevšiml.
Tvrdě jsem přistála na zadku a pár vteřin mi trvalo, než jsem se vydrápala zpět na nohy. Párkrát jsem mrkla, aby se mé oči přizpůsobily tmě a uviděla mého starého známého.
„No, nemáme my to ale na sebe štěstí?“ Jeho hlas se táhl jako med.
„Ohromné.“ Odvětila jsem a šmátrala v kapse své bundy po malé lahvičce, co mi dal Sol.
V levé ruce jsem pevně stiskla klíčky od auta a pravou vytasila před sebe, míříc mu na obličej malým sprejem.
„Ale to už přeci máme za sebou.“ Šeptl sametově a naklonil hlavu na stranu.

Bylo to zvláštní, ale vůbec jsem se nebála. Strach možná přijde až potom.
„Nemyslím si.“ Snažila jsem se znít tvrdě a nezúčastněně, kupodivu se mi to dařilo.
Usmál se a v ústech se mu zaleskly dokonalé ostré zuby. Přistoupil o krok blíž.
„Nehodlám ti ublížit, jen musíš jít teď se mnou. Můj pán tě chce vidět.“
„Hm, jenže já nechci vidět jeho.“ Odsekla jsem drze a vyprázdnila mu sprej do obličeje. Okamžitě se mu začaly dělat po tváři veliké krvavé fleky a on zaúpěl něco, co mohlo být „ty děvko“ a přitiskl si dlaně na obličej.
Na nic jsem nečekala a na mě neuvěřitelně rychle udělala těch pár kroků na hlavní třídu. Než jsem však stanula na chodníku, do někoho jsem narazila. Opravdu jsem si už chtěla začít zoufat, protože to tělo bylo také ledově chladné a tvrdé.
„Klíče.“ Zavrčel známý hlas a já si málem sedla, když jsem vzhlédla a uviděla Willa, jak se mi dívá přes rameno.
Vytrhl mi klíčky z ruky a ani nevím jak, seděla jsem na sedadle spolujezdce a on startoval.
Nevím, jak mám popsat, jak se v ten moment tvářil. Byl jako bůh pomsty zkřížený s matkou Terezou.
Viděla jsem, jak moc se o mě bál a jak moc rád by mi teď vynadal. Dýchal zhluboka, aby se uklidnil a já doufala, že to zvládne než to schytám naplno. Celou cestu z města jsme mlčeli. On je zíral na silnici před námi a já si nervózně mnula klouby na rukou.
„Ty ses asi úplně zbláznila.“ Přecedil skrz zuby, aniž by se na mě podíval.

Přikrčila jsem se na sedadle a čekala na tu bouři, co bude následovat. Šlachy na rukách měl napjaté k prasknutí a čelist pevně zaťatou.
„Neměla ses vrátit za světla?“ Jeho žluté oči po mně střelily a já se snažila tvářit opravdu provinile.
„Nějak mi to nevyšlo…“ Můj hlas byl sotva slyšitelný na pozadí řvoucího motoru.
„To bylo naposledy, co jsi šla někam sama. To si pamatuj.“ Jeho hlas zněl tvrdě a hlasitě se rozléhal po celém autě.
„Melanie, ty asi nevíš, co ti hrozí. Co všechno by se ti mohlo stát.“ Pevně svíral volant oběma rukama.
„Díky, ale dost dobře jsem to zvládala i bez vás. Nejsem už malá holčička…“
„Mel.“ Vyštěkl a přerušil tak tok mých slov. Dupl na brzdy a auto se za zakvílením pneumatik zastavilo na krajnici. Chvíli jen tak zíral před sebe a pak se otočil ke mně a pevně mě chytil za ramena.
„Jenže před tím po tobě nešel každý upír z okolí. Dovedeš si vůbec představit, jak moc jsi zvláštní, jak moc jsi vzácná a co by s tebou provedli, kdyby tě dostali?“
Vypadal opravdu zlověstně, skoro jsem se ho bála. Dívala jsem se mu zhluboka do očí a cítila, jak se mi ty moje plní slzami. Našpulila jsem vzdorovitě pusu, právě když mi první slaná kapička přejela dolů po tváři.
Unaveně vzdychnul a protočil oči. Pak se na mě podíval jinak, něžně a otřel mi ji opatrně palcem z tváře.
„Mel, nebreč. Nechtěl jsem tě rozbrečet, jen to musíš pochopit. Musíš na sebe dávat větší pozor.“ Jeho hlas byl klidný a sametový a když mluvil zvláštně u toho broukal.
„Proč?“ Našpulila jsem pusu víc a vyvlékla jsem se z jeho sevření.

Nechápal.
„Proč mám na sebe dávat pozor a co na tom vůbec tobě sejde!“ Otočila jsem se směrem ven a složila ruce na prsou.
Chvíli bylo mrtvolné ticho, tmou se rozléhal jenom zvuk mého dechu.
„Mel.“ Jeho chladná ruka se jemně dotkla mého ramene. Už jsem víc nemohla, rychle jsem vzala za kliku dveří a jemu zůstal v pěsti jen popruh mého batohu. Vyskočila jsem z auta a rozeběhla se do tmy, nevěděla jsem ani kde jsem, ani jak se dostanu ke skladišti, ale bylo mi to jedno.
Nutila jsem své nohy, aby se střídaly jak nejrychleji to šlo a zastavila jsem, až když mě začalo silně pálit v boku a nemohla jsem popadnout dech. Svezla jsem se na kolena a obličej skryla v dlaních.
Jeho kroky byly neslyšné, pohyboval se obratněji než šelma na lovu, přes to jsem jeho přítomnost zaznamenala.
Dopadl na kolena naproti mně a jeho výraz byl zmučený. Díval se na mě dlouho a mlčky.
Po pár minutách už nevydržel a pevně mě objal, sice jsem se snažila bránit, ale perte se s někým, kdo je o tolik silnější. Jeho dokonalá vůně, jeho chladná kůže, jeho sametový hlas, ani jedno z toho jsem teď nechtěla. Svou přítomností mi ubližoval, měla bych mu říct, aby odešel.
Hlasitě jsem vzlykala a mlátila rukama proti jeho ledovému a tvrdému tělu. Mám dojem, že jsem si tím vytvořila pěkných pár podlitin.
Beze slova snášel projev mého zoufalství a čekal až mi dojdou síly. Stalo se to velmi brzy, měla jsem dojem, že jsem do toho dala úplně všechno.
Ruce mě bolely a já se pomalu zklidňovala. Objal mě těsněji a přitiskl si mě na hruď.
„Jen se vyplač, udělá ti to dobře.“
Pitomec. Věděl, že je mi zle kvůli němu a nehnul ani brvou. Začínala mi být zima, studená vlhká zem, na které jsem klečela a ani jeho chladná náruč, tomu moc nepřispívali.
Začaly mi drkotat zuby a z mého hrdla se draly prapodivné hýkavé zvuky.
Když se mé tělo celkem silně rozkmitalo, vstal a nadhodil si mě v náručí.
„Pojď, nebo tady ještě nastydneš.“
Ani jsem si neuvědomila, jak velký kus od auta, jsem se dostala. Nesl mě pomalu a opatrně mě svíral rukama.
Rezignovala jsem. Byla jsem unavená celodenním chozením, absencí jídla i tímto záchvatem zuřivosti.
Posadil mě na sedadlo a já se automaticky schoulila do klubíčka, snažíc se malinko zahřát. Domů jsme dojeli v deseti minutách.
Sol nervózně přecházel po garáži tam a zpět. Uvolnil se, až když viděl své auto zajíždět dovnitř.
„Našel ji.“ Znělo Willovo konstatování. Sol okamžitě pochopil o kom to mluví.
„Nic ji neudělal, myslím, že bude mít pěkných pár popálenin od té tvé hračky.“ Prsty naznačil pohyb stříknutí sprejem.
Já se choulila na sedadle spolujezdce a popravdě mě děsila myšlenka, že bych měla vylézt ven. Byla mi šílená zima. Rukama jsem si objímala klepající se tělo a přemýšlela, jestli napůl upíři můžou dostat zápal plic.
Dveře se otevřely a po vlasech mě pohladila velká horká dlaň. Sol se nade mnou nakláněl a zkoumal, jestli mi opravdu nic není.
„Dáš si teplou sprchu, najíš se a bude ti zase dobře.“ Vzal mě do náručí a nesl dovnitř. Will šel těsně za námi a nesl mé tašky s nákupem. Dívala jsem se na něho Solovi přes rameno. Nedokázala jsem přečíst nic, v jeho velkých hnědých očích. Výraz měl neutrální, tak nějak tvrdý.
Sol mě posadil na postel a začal mi svlékat boty. Seděla jsem tam, jak hromádka neštěstí a snažila se neusnout v sedě.
Když jsem byla jen v tričku a riflích, popadl mě znova do náručí a odnesl do koupelny. Bez ptaní mi napustil vanu pekelně horké vody a s úsměvem se vypařil.
Ještě chvíli jsem seděla na dřevěné stoličce a přemýšlela. Tohle prostě dál nejde. Nezvládnu to. Řeknu Solovi pravdu, ať to stojí, co to stojí. Takhle se z toho zblázním.

Vklouzla jsem do vany a jako by se v horké vodě rozpustily i všechny mé starosti. Začalo mi být teplo a když se mé vnitřnosti dostatečně prohřály, pocítila jsem obrovský hlad.
Vylezla jsem ven a vypustila vodu, trochu jsem se otřela a oblékla si huňatý, hřejivý župan.
Oba seděli u stolu a zřejmě rozebírali to, co se mi stalo. Ztichli, když jsem scházela schody.
Sedla jsem si proti Willovi a pohlédla na něho.
„Jak je ti?“ Zeptal se Will.
„Dobře, díky.“ Odsekla jsem.
Napětí mezi námi se dalo krájet, Sol by byl hloupý, kdyby to neviděl a on rozhodně nebyl hloupý.
„Děje se něco?“ Zeptal se a podíval se po nás, když přede mě pokládal talíř s večeří.
„Mel je na mě asi naštvaná, trochu jsem ji v autě domlouval.“ Will se zatvářil kysele a vstal od stolu. Měla jsem sto chutí se po něm vrhnout a začít ho škrtit, to snad ani není možné, jaký on je pokrytec. Zatnula jsem ruce v pěst a vrhla po něm vražedný pohled. Pochopil, neusmál se, jen trhnul rameny a vypařil se do svého pokoje.
„Asi do toho kina půjdeme jindy, co říkáš?“ Sol si sedl ke mně.
„Ano, nejsem si jistá, jestli bych to po tom dnešku zvládla.“ Začala jsem uždibovat večeři a koukala se radši na jídlo než na něj.
„Will umí být nepříjemný, když chce, že?“
Kývla jsem. „Hodně nepříjemný.“
„Půjdeš si teď lehnout?“ Podíval se mi do očí.
„Jo, asi si potřebuji odpočinout. Byl to dneska docela náročný den.“
Sebral mi prázdný talíř a pohladil mě při tom po ruce. Vzhlédla jsem k němu a vykouzlila něco, vzdáleně podobné úsměvu.
„Sole, můžeš se, prosím, ještě na chvilku posadit? Potřebuji ti něco říct. Něco co se týká mě a tebe a taky tak trochu Willa.“
Spojila jsem své ruce na stole a zahleděla se na ně.
Sedl si naproti mě a položil své obrovské dlaně přes ty moje.
„Jsem tady a poslouchám, můžeš mi říct všechno.“ Jeho hlas byl tichý a konejšivý.
Nadechla jsem se, musela jsem to ze sebe vysypat najednou, jinak bych to asi nezvládla.
„Sole, já…“ Ani nevím jak, ale za zády se mi objevil William a položil mi své ledově chladné ruce na ramena.
„Můžeš na slovíčko, Sole? Myslím, že tu máme veliký problém.“ Will pokynul ke garáži a nespouštěl ze Sola oči.
„Může to počkat, Mel?“ Sol se zdál být nerozhodný, ale pustil mé ruce a napůl se postavil.
„Jasně, není to nic důležitého.“ Sklopila jsem hlavu.
Odešli a já se vrátila do ložnice. Byla jsem na Willa naštvaná, ale mohlo mi to dojít hned, že to nebude jen tak, když bude v domě on.
Oblékla jsem si pyžamo, vlastně jen světle modré pyžamové kalhoty a bílý top na ramínka a vlezla si pod deku.

V noci jsem se několikrát probudila a můj spánek byl mělký a tak nějak neuspokojující. Byla jsem rozlámaná a naštvaná sama na sebe i na něj.
Zamrkala jsem do tmy a podívala se na budík. Sakra, dvě hodiny v noci, obrátila jsem se na druhý bok a leknutím se posadila.
„Bože, ty nemáš vlastní pokoj? To musíš pořád otravovat tady?“ Vzhůru jsem byla ve zlomku vteřiny. Úplně mě ovládl vztek. Seděl tam, stejně jako minulou noc a pozoroval mě.
„Myslíš, že Solovi nedojde, že je něco špatně, když trávíš noci u mě?“
„Sol je venku, poprosil mě, abych tě pohlídal. Začal nám ve městě bláznit jeden upír, jel se o to postarat.“
Řekl to naprosto klidně a dál na mě zíral.
„Co když se mu něco stane, měl jsi jet s ním.“ Pocítila jsem ostré bodnutí strachu.
„Neboj, on se o sebe dokáže dost dobře postarat sám.“ Zhluboka vzdychnul.
„Myslel jsem Mel, že jsme se dohodli. Tys to opravdu chtěla udělat, že? Řekla bys mu to, kdybych tě nezastavil.“
„Jo a řeknu, hned jak budu mít příležitost.“ Zatvrzele jsem zahuhňala a složila si ruce na hrudi.
„Melanie, nedělej to, varuju tě.“ Zavrčel, až mi naskočila na zátylku husí kůže.
Už mě s tím pěkně štval, rozhodla jsem se jednat.
„Nebo co?“ Vyprskla jsem naštvaně a podívala se mu do očí. Žhnuly žlutě a i v té tmě vypadal nebezpečně.
„Co mi uděláš?“ Zatnula jsem čelist a tvrdohlavě se podívala stranou.
Každý jeho nádech se prolínal s tichým vrčením, upřeně pozoroval každý můj pohyb.
„On je ten nejšlechetnější a nejhodnější člověk, kterého znám a ty mu chceš ublížit.“ Změnil taktiku.
„Nechci mu ublížit, ale nemůžu předstírat, že ho miluju, to nejde.“
„Ale ještě předtím, než jsi se tak bláhově rozhodla, že chceš mě. Líbil se ti, mohla bys ho…“
„Nech toho, Wille.“ Vykřikla jsem a zabodla do něho naštvaně pohled.
„Nejsem žádná tvá hračka. Když mě nechceš, fajn. Srovnám se s tím, ale Sola nemiluju.“ Chtěla jsem vstát a odejít z pokoje, ale on mě pevně chytil za zápěstí, až to zabolelo.
„Pusť mě.“ Zavrčela jsem a podívala se na jeho ruku na mé.
Trvalo to možná jen pár vteřin, ale mě se to zdálo jako hodiny. Bez hnutí si mě měřil pohledem a pak své prsty povolil a já si přitáhla ruku na hruď. Kdyby zmáčkl ještě o trošičku víc, určitě by mi ji zlámal.
Shodila jsem nohy z postele a zapřela se o paže, abych mohla vstát, v ten samý okamžik jsem ležela na zádech uprostřed lůžka. Skláněl se nade mnou a ruce mi tlačil k přikrývce.
„Pusť.“ Snažila jsem se vykroutit, ale jeho sevření nepovolilo.
Jeho oči postupně hnědly až nabraly jeho přirozenou barvu. Ani jsem nedýchala, bylo to zvláštní, sledovat to.
Těkal pohledem mezi mýma očima a byl napjatý jako struna. Jeho obličej byl jenom pár centimetrů od toho mého. Cítila jsem na pokožce v obličeji každý jeho nádech i výdech. Užívala jsem si sladké chuti jeho dechu. Nevěděla jsem, co chce dělat, ale věděla jsem, co chci udělat já.
Nadzdvihla jsem se a přejela jsem zlehka nosem po jeho čelisti. Ztuhnul a o malinkatý kousek se odtáhnul. Pak se mi ale znova podíval do očí a bylo to jako by se rozhodl, jako by se s tím smířil, jako by rezignoval na svou odtažitost.
Něžně se usmál a jeho oči se zaleskly. Sklonil se ke mně níž, už se svými rty skoro dotýkal těch mých, váhal. Netrpělivě jsem se zavrtěla a tu vzdálenost několika milimetrů překonala jako první. Okamžitě pustil mé ruce a zapletl mi prsty do vlasů. Ležel teď nade mnou, opírajíc se pouze o lokty. Drtil mě pod sebou plnou vahou svého těla a mně to bylo jedno. Byl tady a chtěl mě, zrovna teď mě chtěl. Byla jsem šťastná.
Zajela jsem jemně rukama pod jeho tričko a přetáhla mu ho přes hlavu. Hodila jsem ho někam vedle postele a okamžitě se k němu těsně přitiskla. Mé prsty pomalu postupovaly po jeho pažích, přes ramena na jeho vypracovaná záda. Při každém mém dotyku se zachvěl. Objížděla jsem konečky prstů linii kolem jeho páteře. Jeho polibky byly naprosto dokonalé chladné hebké a temné. Vsunul mi jazyk do úst a já si opět užívala jeho sladké chuti.
„Chci tě, moc tě chci, prosím.“ Šeptala jsem, zatím co svými rty sjel opatrně po mém krku a zastavil se nad vrchním lemem mého trička.
Dýchal zrychleně, asi jako já. Když se vrátil na můj krk a začal mi špičkou jazyka dělat po šíji kolečka, zvrátila jsem hlavu a hluboce vydechla. Strašně to lechtalo a studilo. Cítila jsem, jak mne začíná pálit oblast podbřišku. Vzrušoval mě a já zavřela oči, když se mi z úst ozvalo první zasténání.
Pozvedla jsem svou pánev proti němu a cítila jeho vzdouvající se mužství. Chtěl mě stejně, jako já jeho, o tom nebylo pochyb.
Stáhl mi tílko a přejel mi dlaní mezi ňadry, jeho chladný dotyk způsobil, že se mi bradavky zahrotily. Okamžitě toho využil a jemně je objel jazykem.
„Wille.“ Vydechla jsem vzrušeně a přitáhla si jeho obličej k dalšímu polibku.

Ležel na boku vedle mne. Jednou rukou se podpíral a druhou obratně stáhnul mé kalhoty ke kolenům. Shodila jsem je a on si mě přitiskl k sobě. Pohladil mě po zadečku a pak přejel prsty pomalu do mého klína. Cítila jsem, jak mne polévá horkost i jak mi krev bláznivě tepá ve spáncích. Jeho ledové tělo mi teď přinášelo úlevu. Špičkami prstů začal opatrně obkružovat můj klitoris a já zapomněla na svět okolo. Hlava se mi točila a v krku jsem měla sucho od toho, jak zhluboka a přerývaně, jsem dýchala.
„Mel, miluji tě. Tak moc, ani nevíš.“ Šeptal mi do kůže, když se opět ústy vrátil na mou potem zborcenou šíji.
Podbřišek jsem měla vzrušením jako v ohni a svíjela jsem se pod tlakem jeho zkušených prstů.
Políbila jsem ho na krk a zuby jemně stiskla jeho voňavou pokožku. Prsty jsem se zlehka dotýkala jeho hrudníku. Svezla jsem se ústy na jeho prsní svaly a svým horkým jazykem přejela jeho chladné bradavky. Brázdila jsem špičkou jazyka po jeho ledovém břiše a zastavila se až těsně pod jeho pupíkem. Zasténal a za ramena mě vytáhnul opět k sobě.
„Mel.“ Zašeptal vzrušeně.
Překulila jsem se na záda a on se vztyčil nade mnou. Dlaně jsem mu přitiskla na zadek a stáhla jeho kalhoty do půli stehen, víc nebylo potřeba. Mezi stehny mě zastudily jeho boky a když se mi o můj vlhký a horký klín otřela špička jeho přirození, zalapala jsem po dechu. Zaryla jsem nehty do jemné ledové kůže na jeho pozadí a on zasténal. Ten nádherný zvuk, prozrazující jeho touhu a vzrušení, se mi zaryl do mozku a popohnal mou vlastní.
Chytil mé ruce a za zápěstí mi je zkřížil nad hlavou, chtěl být pánem situace a mně to vyhovovalo. Cítila jsem, že má v téhle oblasti o mnoho víc zkušeností, nechala jsem se jím vést.
Zadívala jsem se hluboko do jeho nyní žlutých očí a pomalu propnula boky proti němu. Sklonil hlavu a zavřel oči, vstoupil do mne pomalu. Ten první pohyb byl nepopsatelný, jeho ledové tělo se spojilo s mým horkým a pulsujícím. Zaklonila jsem hlavu a tlumeně vykřikla vzrušením.
„Miluj mne, prosím.“ Šeptla jsem a nohama objala jeho boky, abych ho v sobě udržela i kdyby si to náhodou rozmyslel.
Pustil mé ruce a zapřel se o paže, prověsil se v ramenou a s dalším prudkým přírazem se mi podíval do očí.
Dýchala jsem zhluboka s pootevřenými ústy, rty se mi chvěly a já cítila, jak mě jemně brní.
„Jsi dokonalá.“ Jeho hlas byl sotva slyšitelný a naprosto roztřesený.
Sklonil se ke mně a špičkou jazyka obkreslil kontury mých úst. Pak se skulil pode mne a aniž by přerušil naše vášnivé spojení, vyhoupl si mě na klín.
Chytil mě pevně za zadeček a já se zapřela dlaněmi o jeho tvrdý hrudník. Hladil mě po zádech a pak se zaměřil na má ňadra. Nejdřív si s nimi opatrně pohrával, dráždil palci mé bradavky a mnul je mezi prsty, pak se nadzdvihl, opřel se o jednu paži a skoro seděl, když sklonil svou hlavu a vsál jednu z nich do úst. Druhou rukou pevně svíral můj zadeček a pomáhal mi najít to nejpříjemnější tempo.
Mé vzdechy se změnily v hlasité sténání. Cítila jsem, jak se mým tělem rozlévá horkost. Přesunula jsem své ruce z jeho krku a zapřela se dlaněmi o jeho kolena. Hladil mě po bříšku a na stehnech a já cítila, jak mi po jeho ledovém dotyku vstávají chloupky.
Když mým tělem projela vlna vyvrcholení, vydral se mi z úst výkřik srovnatelný s výkřikem raněného zvířete. Nebylo v tom zbla lidského. V ten okamžik mne tvrdě chytil za boky a stáhnul mne na své tělo s co největší razancí.
Zhroutila jsem se na něho a zapřela se čelem o jeho hrudník, dal mi pár vteřin na vzpamatování a pak mne překulil opět pod sebe.
Vztyčil se nade mnou klečíc a za boky vytáhl mou pánev do vzduchu. Vzrušovalo mě, vidět jeho tělo takhle. Lesknoucí se mým vlastním potem.
Držel mě pevně, a jeho pohyby byly rychlé a tvrdé. Propnul se a zaklonil hlavu, když se jeho tělo rozklepalo a on dopadl na všechny čtyři. Ještě párkrát tvrdě přirazil do mého měkkého klína a pak se zhroutil na mě. Ležela jsem na zádech s nohama pokrčenýma, on odpočíval mezi mými stehny. Když se uklidnil, vyhoupl se nade mne a s výrazem neskonalého uspokojení mě začal pomalu líbat.
Pomalu jsem se zklidňovala, můj dech se prodlužoval a prohluboval, a rytmus mého láskou přetékajícího srdce se vracel k normálu.
Lehl si vedle mne a já se mu okamžitě stočila v náručí. Přehodila jsem nohu kolem jeho boků a přimáčkla jsem se k němu.
„Co bude teď?“ Šeptla jsem a snad ani nechtěla slyšet jeho odpověď.
„Nevím, lásko, to opravdu nevím.“
Políbil mě do vlasů a já zavřela oči. Cítila jsem se s ním nádherně.

Usnula jsem záhy.

Rozespale jsem se obrátila a chmátla na druhou stranu postele. Byla prázdná. Nic nenaznačovalo tomu, že se to opravdu stalo. Nebylo tu po něm ani památky.
Kdybych nebyla nahá, hádala bych se, že to byl opravdu jen sen.
Vstala jsem a oblékla si kalhoty a top, odhrnula jsem závěs z okna a mrkla ven. Bylo pod mrakem, ale jinak docela teplo. Otevřela jsem okno a vyklonila se. Vzduch voněl deštěm a hlínou. Že by konečně to slibované jaro?
Dole někdo zarachotil hrnečky a já se ohlédla ke dveřím. Nevěděla jsem, jak se mám chovat, jak se mám tvářit a tak jsem se rozhodla, nechat to na Willovi. Přece jen zná Sola líp a bude vědět, jak na něj.
Zhluboka jsem se nadechla a vyšla na chodbu. Opřela jsem se o zábradlí a mrkla dolů. Seděli naproti sobě. Sol popíjel kafe a Will četl noviny. Obrázek pohody.
Seběhla jsem dolů, držíc se letmo zábradlí a přisedla k Solovi.
„Dobré ráno.“ Pozdravila jsem.
„Dobré, Melanie. Jak jsi se vyspala?“ Sol vypadal unaveně, ale usmíval se. Will měl tvář schovanou za novinami.
„Velmi dobře, jak šel lov?“ Otočila jsem se na Sola.
„Jo, o jeden problém míň.“ Vstal a syknul bolestí.
„Co se děje?“ Chytla jsem ho za ruku, ten zvuk se mi vůbec nelíbil.
„To nic, jenom malé škrábnutí.“
„Ukaž.“ Přikázala jsem.
„To není nutné, zahojí se to.“
„Ale je to nutné. Ukaž mi to.“ Chvíli stál nade mnou a pak se otočil bokem ke mně. Sám si tričko nadzdvihnout nemohl, vzhledem k tomu, že v jedné ruce držel hrneček a ve druhé talíř. Otočila jsem se na židli a opatrně mu na boku vyhrnula tričko.

Kolem břicha měl provizorně ovázaný obvaz, který místy prosakoval červenou krví. Odhrnula jsem obvaz trochu dolů a spatřila ošklivě rozšklebenou řeznou ránu, která se mu táhla přes spodní žebra.
„Blázne.“ Vydechla jsem. „Chceš se zabít? Je to hluboké, musím to zašít.“
„Nejdřív se nasnídej, tohle počká.“ Konstatoval klidně a pokračoval ve své cestě do kuchyně.

Will stáhl noviny a podíval se na mě. Nejdřív se tvářil absolutně neutrálně, jako by ta noc mezi námi ani nebyla. Pak ale povytáhl jeden koutek nahoru a mrknul na mě.

Fajn, alespoň něco. Nadechovala jsem se, že něco řeknu, ale on nesouhlasně zavrtěl hlavou, aniž by ze mě spouštěl oči. Stáhla jsem rozzlobeně obočí, ale on se jen usmál. Tahle němá konverzace mi pěkně lezla na nervy, ale prozatím jsem se rozhodla podřídit.
„Lim zase vařil. Dáš si vajíčka, Mel?“ Ozvalo se z kuchyně a Sol se otočil, aby viděl mou reakci. William k němu seděl zády, tudíž mu Sol neviděl do tváře. Will nasadil totálně pobavený výraz, když si všiml toho, jak jsem zazmatkovala. Těkala jsem očima mezi jeho andělskou tváří a Solem, čekajícím na mou odpověď.
„Dám si, díky.“ Konečně jsem za sebe dostala a naštvaně se zahleděla na Willa. Zdusil smích a opět schoval tvář za noviny.
Nemohla jsem se dočkat, až mu jednou tohle oplatím, doufala jsem, že to bude brzy. O stůl klepl talíř a taky hrneček s teplou krví. Bylo kouzelné, jak už se ani neptali, jestli si dám.
Sol si sedl vedle mě a pozoroval mě, jak jím. Nechápala jsem, jak někdo, kdo nejí vůbec, může umět tak dobře vařit.
„Mel, přemýšlel jsem. Půjdu tam odpoledne s tebou. Byl bych rád po tvém boku, je to těžká chvíle, třeba budeš potřebovat mou pomoc.“
A jejda, vajíčka mi zaskočila. Vždyť já na to, pod tíhou jiných okolností, úplně zapomněla. To mi šlo vždycky moc dobře, potlačovat to špatné až na samý okraj mého myšlenkového spektra. Můj život byl plný takových chvilek, naučila jsem se s tím žít.
Will obezřetně zaváhal a nakrčil se ke stolu, Sol mě párkrát plácnul po zádech, až jsem byla opět schopná volně dýchat. Will se uvolnil a zapřel se do opěradla.
„Teda, už jsem si připravoval Heimlichův chvat, Mel. To by byla hrozná smrt, udusit se na Limových vajíčkách a nezáleží na tom, jak moc dobrá jsou.“
„Dobře, budu ráda, když půjdeš se mnou. Asi tam budeme jako jediní. Bude to velmi tichý obřad.“ Vysypala jsem ze sebe přidušeně a napila se krve, abych si pročistila krk.
Sol hlasitě zívnul a protáhnul se, zase syknul bolestí a položil si dlaň na ránu na boku.
„Fajn a jdeme na to, takhle tě přeci nemůžu nechat.“ Vstala jsem od rozjedené snídaně a chytla Sola za ruku.
Táhla jsem ho v pyžamu a bosky přes garáž do laboratoře a doufala, že si něco nevrazím do nohy.
Otevřela jsem už dobře známý šuplík a vytáhla věci na šití. Stáhl si tričko a mně se znova naskytl pohled na jeho dokonale vypracovanou hruď. Chvíli jsem zůstala civět na jeho dokonale rýsované svaly a v duchu ho srovnávala se šlachovitým tělem Willa. Bylo to nemožné, oba byli naprosto odlišní. Vzdychla jsem a namočila tampon do desinfekce.
Opatrně jsem začala omývat okolí rány a smývala tak stopy špíny a zaschlé krve.
„Takhle bys dostal akorát otravu krve.“ Zamumlala jsem a namočila další kousek vaty.
„Teď to bude bolet.“ Nahnula jsem se k jeho boku a vyčistila i ránu samotnou. Ani necekl, ale z toho jak zatínal svaly, bylo vidět, že to bolí jako čert.
„A teď bez legrace. Máš lidokain?“ Podívala jsem se mu do očí a on s úsměvem pokynul hlavou k jedné z ledniček. Přešla jsem místnost a otevřela bílá dvířka. Přejela jsem pohledem různé lahvičky, ale nikde ho neviděla.
„Vespod, ve dvířkách.“ Ozvalo se za mnou. Vzala jsem do ruky opatrně malou lahvičku a vrátila se k němu. Už držel v ruce úzkou injekční stříkačku. Nabrala jsem trochu tekutiny a vypustila opatrně vzduch. Na špičce jehly se objevila první kapka a já se hlasitě nadechla a ohnula jsem se k němu.
Horko z něho úplně sálalo. V nose mě šimrala kořeněná vůně jeho deodorantu, ale i jemná vůně jeho kůže.
„Teď drž.“ Zašeptala jsem a opatrně zapíchla jehlu do okraje rány. Zatnul čelist a zachvěl se, ale jinak byl potichu.
Když začala rána otupovat, pokračovala jsem dál po její délce. Když byla injekce prázdná, položila jsem ji na tácek.
„Kdo ti to provedl?“ Opřela jsem se o pultík loktem a dívala se na řezné poranění.
„Lucius. Jeden ze starších. S ním jsem neměl v úmyslu dát se do křížku.“ Opatrně si prsty přitlačil na bok.
„Myslím, že už.“ Usmál se zvedl paži, abych se k ráně lépe dostala.
Uchopila jsem jehlu a opatrně zkusila udělat první steh.
„Cítíš to?“
„Ne, můžeš v klidu pokračovat.“ Usmál se a pak se ke mně naklonil. „Myslím, že bych si tě měl najmout, šikovný doktor by se mi tu hodil. Vidíš, kolik bys měla práce.“
Zašila jsem ránu co nejdrobnějšími stehy, aby neměl velkou jizvu, i když jak jsem tak zblízka zkoumala povrh jeho pokožky, jedna jizva se už v tom množství ztratí.
Opatrně jsem mu na bok připevnila obvaz a přilepila ho, aby držel na místě.
„Ještě se ti mrknu na to obočí.“ Pípla jsem a on sklonil hlavu, abych se nemusela vytahovat na špičky.
„Hmm, vypadá to velmi dobře, zítra ti vytáhnu stehy.“ Mrkla jsem na něho a neopatrně udělala pohyb vzad. Zavrávorala jsem a kolem pasu se mi obmotaly dvě horké dlaně.
„Díky.“ Šeptla jsem, ale on mě nepouštěl. To bylo zlé, co teď?
Stála jsem těsně u něho a on mě pevně držel. Položila jsem mu ruce na ramena a podívala se mu do očí. Byly tak velké a tak hluboké. Zatřepala jsem hlavou, abych se probrala.
„Sole, už mě můžeš pustit.“ Netrpělivě jsem přešlápla z nohy na nohu a on své sevření uvolnil.
Zabodla jsem pohled do podlahy a on mi jemně vstrčil ukazováček pod bradu, donutil mě vzhlédnout.
„Nic násilného, slibuji.“ Jeho mužný hlas byl zase tak něžný, že jsem měla sto chutí mu to okamžitě říct. V posledním okamžiku jsem se zarazila.
„Dobře, měl by ses trochu prospat.“ Naházela jsem věci na tácek a usmála se.
„Nech to být, pak se o to postarám.“ Hlesl a už jsem jen cítila žár jeho těla v zádech. Položil mi ruce na ramena a políbil mne do vlasů.
„Děkuji za záchranu života.“
Zatnula jsem čelist, tohle mu přeci nemůžu dělat, nemůžu mu dávat šanci, když žádná není.
„Tak jak jsme na tom?“ Zeptal se od dveří Will. Ten měl na tyhle okamžiky snad anténku.
„Je úžasná, zkus ji přemluvit, ať s námi zůstane už natrvalo. Šití od ní, to je zážitek, brácho.“ Sol se usmál a bouchnul pěstí Willa do ramene, když kolem něj procházel.
„Vzbuďte mě, prosím ve dvě.“ Mrknul po nás a zmizel.
Zhluboka jsem si oddechla a opřela se rukama o pultík, sklonila jsem hlavu. V ten samý okamžik se mého krku dotkly jeho ledové prsty, až jsem se zachvěla.
„Ještě si to můžeš rozmyslet.“ Jeho dech mě zastudil u ucha. Otočila jsem se a nadechla se, abych mohla začít protestovat. Jeho obličej byl však hrozně blízko. Jen jsem pootevřela ústa, chytil mě pevně v pase a přitiskl své rty na ty mé. Úplně jsem v jeho náručí ochabla, líbal mě neskonale dlouho. Zavřela jsem oči a položila jsem hlavu na jeho hruď.
„Ráno jsem tě hledala.“
„Já vím, vypařil jsem hned, jak jsem uslyšel Solovo auto.“
„Měl bys mu to říct, Wille. Cítím se vůči němu provinile. Nechci se tak cítit, je to mizerný pocit. Neděláme snad nic zlého, nevím proč by mi mělo být zle, že s tebou….“ Zase se ke mně sklonil a přitiskl svá ústa na má.
„Řeknu, jen potřebuju najít správnou chvíli. Nevíš, jak moc se těším, až se budu moct probudit vedle tebe po noci jako byla ta minulá. Mimochodem, bylo to dokonalé.“
Jeho oči byly tak upřímné a dojaté, cítila jsem to naprosto stejně.
„Nepůjdeš s námi? Myslím odpoledne?“ Úpěnlivě jsem na něho upřela oči.
Prohrábl mi rukou vlasy a zašeptal. „To nejde, víš, ve dne ven nechodím. I když je zataženo, prostě to nejde. Nechceš přece, aby ti přítel shořel před očima, že ne?“
Uculila jsem se a nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„To bych asi opravdu neunesla.“
Šli jsme pomalu přes garáž a pod schody na mne mrknul. Položil si prst přes ústa a naznačil, abych byla potichu. Pak mě vzal do náručí a vyletěl se mnou schody. Nezastavil se však u mé ložnice, ale přeletěl úplně neslyšně chodbou a zastavil se před dveřmi do té své. Opatrně otevřel a vešel. Byla tu tma. Jemu to zřejmě vůbec nevadilo. Než si mé oči zvykly, přešel k posteli a rozsvítil malou lampičku.
„Vítej, má paní.“ Usmál se a poplácal postel vedle sebe.
Váhavě jsem přešla až k němu.
„A co Sol, co když se vzbudí?“
„Má milá, byl venku celou noc, teď by ho nevzbudil ani výbuch.“
„A ty, nepotřebuješ se prospat?“ Natáhl ke mně paži a já ji chytla, když jsem si sedla na postel vedle něho.
„Ne. Spát opravdu nemusím. Necítím únavu.“
„Ale spal jsi, když jsem tě..“ Ukázala jsem na místo, kde jsem přistála na zemi, po mém pokusu ho vzbudit.
„Spát nemusím, ale spím a rád. Je to příjemné, člověk nemusí na chvíli nad ničím přemýšlet a občas, velmi vzácně ovšem, se mi zdají i sny.“
„Páni a o čem?“ Vystřelila jsem tak rychle, že se usmál.
„Chceš vědět o čem byl ten poslední.“ Nahnul se ke mně a rty mi přejel po krku.
„Nebo ti to mám ukázat?“ Zachvěla jsem se a slastně přivřela oči.
„Co kdybychom si chvíli povídali.“ Usmála jsem se, protože sebou trhnul a trochu prkenně se narovnal.
„Jasně a o čem?“ Trochu se zklidnil a položil se na deku. Ruce si složil pod hlavu a s úsměvem se na mne díval.
„Já o tobě vlastně ani nic nevím.“ Pokrčila jsem rameny.
„Stejně jako já o tobě.“ Oplatil mi.
„Jo, jenže já jsem obyčejný člověk, jenže…“ Zavrtěl hlavou.
„Ty rozhodně nejsi jenom obyčejný člověk a podle toho, jak mi voníš, už brzy budeš něco mnohem víc.“
„Jak to myslíš?“ Zamračila jsem se.
Zlehka mi přejel prsty po vrásce na čele a usmál se.
„Sol má sice své přístroje, ale já mám něco mnohem lepšího, Mel.“ Dotknul se dvěma prsty špičky svého nosu.
„Co se děje?“ Vydechla jsem vyděšeně.
„No, řekněme, že by sis měla v práci zařídit tak roční studijní volno.“
„Cože?“
„Věřím tomu, že se budeš umět ovládat, ale jistota je jistota, Melanie.“
„Takže co, opravdu se ze mě stává upír? Nejde tomu nějak zabránit? Nějak to zvrátit, nebo alespoň zpomalit?“
Pevně semknul rty a pak se na mne podíval jinak, něžně a soustředěně. Zastrčil mi pramen vlasů za ucho.
„Ne, máš to v sobě od narození, je to tvoje součást. Nedá se s tím nic dělat. Neboj, bude to v pohodě. Budu s tebou i Sol bude. Nedopustíme, aby se ti něco stalo.“
„A to pak budu jako ty? Nebudu moct na sluníčko?“ Opět jsem se zamračila.
„To nikdo neví, Mel, to se zjistí, až bude tvá přeměna u konce a to bude brzy.“
„Bojím se.“ Špitla jsem a do očí se mi vlily slzy.
„Ale ne, pojď sem.“ Přitáhl si mě k sobě a já se schoulila po jeho boku.
Hladil mě něžně po paži a líbal do vlasů.
„Nemusíš se bát vůbec ničeho. Ochráním tě, Mel. Ber to z té lepší stránky, třeba nebudeš stárnout, budeš mladá navěky. To není zase tak špatný.“

„Jo? Jak dlouho jsi mladý ty?“ Vzlykla jsem a utřela si hřbetem ruky oči.
Přitáhl si mě těsněji k tělu a usmál se. „Už hodně dlouho. Chceš abych ti o sobě vyprávěl?“
Vzepřela jsem se na loktu, abych mu viděla do tváře a on mi s úsměvem setřel slzy z tváří.
„Takže, narodil jsem se v jednom velmi malém městečku ve Skotsku v roce 1869. Byla to tvrdá doba, ale tak nějak hezká. Lidé žili chudě a umírali mladí, ale řekl bych, že byli určitě šťastnější. A teď se drž, byl jsem kněz.“
Můj výraz musel asi odrážet to co jsem v tu chvíli cítila, protože se začal smát.
„Ty jsi kněz. Já, já, já jsem….s knězem?“ Vykoktala jsem ze sebe a nejradši bych se ani neviděla. Rozesmál se víc a pohladil mě po tváři.
„Ne, on byl kněz. Víš, když se ti přihodí to co mě, tak nějak přehodnotíš spoustu věcí ve svém životě. V té době to bylo velmi prestižní zaměstnání, něco jako dnes dělat do politiky. Byla to nevýslovná čest. Byl jsem tedy poctěn.“ Oddychl si a podíval se na mne, hltala jsem každé jeho slovo a tak tedy pokračoval.
„Jenže jsem nebyl zase tak příkladný. Stál jsem spíš za lidmi než za svatou církví a tak jsem se stal nepohodlným. Odeslali mě na jednu zapadlou farnost na severu. Větší bídu a utrpení jsem nikdy nezažil, a pak jednou večer přišla do mého kostela žena. Venku byla šílená vichřice, sněžilo a ona vypadala jako anděl. Někoho tak dokonalého bych v téhle farnosti nikdy nečekal.“
Viděla jsem, jak se zajíknul a oči se mu zaleskly.
„Seděli jsme spolu celou noc a mluvili o bohu. Před svítáním odešla a pět let jsem ji neviděl. V zimě roku 1900 jsem moc těžce onemocněl. Nedávali mi vlastně už žádnou naději. Vysoké horečky trvaly už moc dlouho a oslabovaly mé tělo. A v tom se ve dveřích objevila ona. Myslel jsem, že mám halucinace, ale ona si beze slova sedla na kraj mé postele a pak řekla, že mě zachrání. Bolelo to, hodně a když jsem se druhý den v noci probudil zavřený v rakvi na místním hřbitově. No, nebudu ti popisovat své pocity, nedá se to. Bylo to naprosto šílené. Čekala na mě nad mým hrobem a poskytla mi kusé informace o tom, kým jsem a jak se mám chovat. Pak odešla.“ Usmál se a zavřel oči. Přejela jsem špičkou ukazováčku po jeho nose a on mne stáhl k sobě.
„Takže je ti třicet jedna?“
„Hmm,“ brouknul a pak se na mě podíval.
„Ale Sol povídal něco o tom, že se tvá transformace nevyvedla.“ Upřela jsem na něho pohled a on přikývl.
„Každý upír by měl být bezcitný. Představ si zástup upírů oplakávající lidi, co právě vysáli. To asi ne.“
„Ty jsi měl city… Ano, ty máš city.“ Pohladila jsem ho po spánku a jemně se otřela svými rty o jeho.
„A to je ten problém.“ Šeptnul mi do úst. O to víc jsem se k němu přimáčkla.
„Nevidím to jako problém.“ Řekla jsem, když mi konečně dal trochu prostoru se alespoň nadechnout.
„Je a veliký, chceš-li žít s ostatními upíry.“
„Počkej, takže ty jsi za celou svou existenci nezabil?“ Odtáhla jsem se od něho.
„Ne člověka, no alespoň ne za účelem jídla.“ Usmál se.
„Teda, ty jsi samé překvapení.“ Ten pohled, který mi věnoval, byl naprosto odzbrojující.
„Asi bych se měla jít taky konečně obléknout.“ Zasmála jsem se, když jsem si uvědomila, že mám na sobě pořád pyžamo.
„Myslím, že ti to moc sluší.“ Řekl potichu a políbil mě na holé rameno.
Pak mě pomalu zlehka zatlačil do polštáře a sundal mi zuby ramínko. Líbal mě na krk a do dekoltu. Zamotala jsem mu prsty do vlasů a užívala si jeho chladných doteků. Probrala jsem se až ve chvíli, kdy mi pobaveně přitiskl ruku na pusu.
„Říkal jsem, že ho neprobudí výbuch, ale tohle by mohlo.“ Ani jsem si neuvědomila, že jsem začala nahlas sténat.
„Promiň.“ Šeptla jsem a nabrala do červena.
„Za co, je to ten nejkrásnější zvuk na světě. Mohl bych tě poslouchat celý den, Mel. Bože, nikdy jsem nepoznal ženu jako jsi ty.“
„Jakou, tak praštěnou?“
„Jo, tu nejpraštěnější. Miluji tě, Melanie, je to bláznivý, ale miluji tě.“
Protáhla jsem se a v žaludku mi zakručelo. Objala jsem si břicho rukama a usmála se.
„Kolik je hodin? Já mám hlad.“ Posadila jsem se.
Mrknul na budík vedle.
„Bude jedna. Asi bych tě měl jít nakrmit.“ Prohlásil pobaveně a vstal, táhnouc mě za ruku z postele.
Na chodbu vyšel jako první a rychle mě vystrčil ven.
„Jdu se převlíct.“ Líbla jsem ho na tvář a po špičkách doběhla k sobě do pokoje, i tak jsem nadělala víc rámusu jak on, když mě nesl v náručí.
Svalila jsem se na postel a zavřela oči. Cítila jsem se tak nějak provinile, že zrovna dneska jsem tak moc šťastná, ale byla jsem. Byla jsem neskonale šťastná.
Vyskočila jsem z postele a převlékla se, rychle proběhla chodbou a v koupelně si vyčistila zuby a udělala běžné ranní činnosti.
Zdola se linula libá vůně restované cibule a tak jsem seběhla dolů.
Will stál u sporáku a něco krájel a míchal a kupodivu se u toho tvářil šťastně.
Přešla jsem až k němu a vyhoupla se na kuchyňskou skříňku, chvíli jsem jen tak houpala nohama ve vzduchu.
„Tebe to opravdu baví, že?“ Zeptala jsem se, když už mi přišlo fakt hloupé, jak se usmívá na pánvičku.
„Děsně.“ Zašeptal a s nebezpečně vypadajícím nožem v pravé ruce se ke mně otočil.
„A teď dokonce víc, než kdykoliv předtím.“ Udělal jeden krok a zastavil se přede mnou. Objala jsem ho nohama kolem pasu a přitáhla si ho blíž.
Položil nůž vedle mě a otřel si ruce do kalhot. Pomalu vzal můj obličej do dlaní a políbil mě.
„Měla bys ho jít vzbudit. Budou dvě.“ Zašeptal mi do vlasů a já se zamračila.
„No, představ si, jak by byl naštvaný, kdybych ho vzbudil já.“ Will se neodolatelně usmál a špičkou jazyka mi přejel po čelisti.
„Dobře.“ Seskočila jsem na nohy a pokorně vystoupala po schodech. Došlo mi, že jsem u něho v pokoji vlastně ještě nebyla. Chvíli jsem zaváhala s rukou na klice a usmála se myšlence, jestli neskončím jako když jsem šla budit Willa.
Otevřela jsem. Jeho pokoj byl naprosto stejný jako ten můj, nebo Willův, nevím co jsem čekala.
Sol ležel na zádech a ruce měl složené pod hlavou. Oční víčka se mu míhala, asi se mu něco zdálo.
Přešla jsem pomalu až k němu. Celý jeho pokoj voněl jako on. Jeho silná kořeněná vůně mě opět polechtala v nose.
Chvíli jsem stála nad ním a bez dechu sledovala, jak spí. Vypadal nádherně, tak pokojně a vyrovnaně. Vztáhla jsem k němu ruku a pak se zarazila. Co se vlastně očekává, abych udělala? Asi by nebylo nejvhodnější zatřást mu ramenem.
Pohladila jsem ho hřbetem dlaně po spánku a opatrně šeptla jeho jméno. Ze spánku se usmál a otočil se na bok.
„Sole.“ Přidala jsem na hlase a opakovala stejnou proceduru.
Náhle jeho paže vystřelila do vzduchu a on zachytil mou ruku u jeho obličeje a přitiskl si mé zápěstí k ústům. Lekla jsem se tak, až se mi podlomila kolena. Rukou jsem se zachytila hrany postele, abych se neskácela. Sedla jsem si k němu a on se opět usmál.
„Teda, mě z vás asi trefí.“ Vydechla jsem a vytrhla mu svou paži.
Pomalu otevřel oči a podíval se na mě.
„Už jsou dvě, chtěl si vzbudit. Will dole dělá něco k jídlu.“ Řekla jsem tiše a chystala se vstát a odejít. Chytil mě za ruku a zadíval se mi do očí. Jen tak držel mou ruku ve své a palcem mě hladil na dlani.
„Pusť.“ Šeptla jsem prosebně a v duchu nadávala Willovi za to, že mě sem posílal.
„Máš pravdu. Nejpozději za hodinu musíme vyrazit.“ Řekl tiše směrem ke mně a pak mě pustil.
„Počkám dole.“ Otočila jsem se ke dveřím a oddechla si, až když jsem za sebou zavírala dveře. Will už mi servíroval na stůl. Vypadalo to nádherně a ještě lépe to vonělo.
„Za chvíli je tu.“ Řekla jsem netečně, když jsem si sedala k obědu. Sedl si naproti mně a opřel se o lokty. Prsty si propletl a položil si na ně bradu.
Vložila jsem první sousto do úst a párkrát kousla, božská mana.
„To je…to je…výborný. Teda Wille, ty jsi kouzelník.“ Musela jsem uznat, že vaří líp jak šéfkuchař.
„Okouzluješ dámu svým uměním, Lime?“ Ozvalo se mi za zády a já se otočila. Měl na sobě černé kalhoty a světle šedou košili do půlky rozepnutou.
„Vaří fakt dobře, viď.“ Sol si sedl ke mně a Will se ztratil, začínala jsem si na jeho rychlé pohyby zvykat a tak nějak podvědomě jsem je vnímala. Za pár vteřin už před Solem stál talíř s obědem.
„Dobrou chuť.“ Pípla jsem a on mi stejně odpověděl, dál jsme jedli mlčky.
Když jsem dojedla poslední kousek, mrkla jsem na velké kuchyňské hodiny, zavěšené na stěně a rychle vstala, měla jsem přesně půl hodiny na to, abych se připravila. Odnesla jsem talíř do kuchyně a vyletěla po schodech nahoru.

Vytáhla jsem zrcátko, které jsem si koupila a udělala si lehký a nenápadný make-up. Vlasy jsem stočila nahoru do drdolu a sepnula sponou. Na sebe jsem si vzala černé šaty na tělo do půli stehen a černý kabátek.
Během dvaceti minut jsem byla připravená. Měla jsem ještě deset minut, otravných deset minut, na přemýšlení. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, musím odsud. Sáhla jsem po klice a málem dostala do nosu. Dveře se rychle otevřely a dovnitř naprosto tiše vklouznul Will. Zůstala jsem na něho civět s pusou otevřenou, jak jsem se probírala z toho šoku, kdy jsem tak, tak stihla uhnout. Mohlo to skončit rozraženým čelem.
Obdivně mě přejel pohledem a v ten samý okamžik už stál u mě a něžně mě objímal.
„Doufám, že to není nijak zakázané, říct ti, jak moc ti to sluší. Vypadáš dokonale.“ Sklonil se níž a políbil mě na spánek, potom rty přejel přes mou tvář až na ústa a začal mě líbat. Upustila jsem malou černou kabelku ve tvaru psaníčka na zem a objala ho kolem krku. Tak moc jsem ho tam chtěla mít sebou.
„Mel, jsi už hotová?“ Ozvalo se zezdola a já sebou instinktivně trhla. Will se ode mne pomalu odlepil, a pak se sehnul pro mou kabelku, podal mi ji a já sáhla po klice. Ještě než mé černé psaníčko pustil, přitáhl si mě za něj zpátky a rychle mě políbil.
„Vrať se mi brzy.“ Šeptnul a pak mě pustil.
Vyšla jsem na chodbu. Sol už čekal dole a náramně mu to slušelo. Dokonale padnoucí černý oblek, šedá košile i černá kravata.
„Pojď, ať nepřijdeme pozdě.“ Objal mě zlehka kolem pasu a vedl mě k autu.
Celou cestu jsme nepromluvili. Vyhovovalo mi to, mohla bych se prořeknout a bylo by zle.
Jak jsem přepokládala, byli jsme nad hrobem sami, ani mi to nevadilo, asi bych nepřežila dlouhou řadu kondolencí. Takhle stál Sol po mém boku a když už jsem pro slzy neviděla, opatrně mě objal v pase a pomohl mi zůstat na nohách. Babička měla hezký obřad. Tichý a důstojný. Hned po tom, co farář odříkal motlitbu a přišel ke mně, ani jsem nevnímala co mi říkal, odešli jsme k autu. Sol mě posadil na sedadlo a obešel vůz. Sám zasedl za volant a pevně ho objal prsty.
„Jak je ti, Mel?“
Dívala jsem se z okýnka a opravdu neměla chuť se o mou bolest s někým dělit, ne chyba, chtěla jsem se stulit Willovi v náručí a vyplakat se.
„Dobrý.“ Šeptla jsem a neodtrhávala pohled od dlouhé řady bílých náhrobků, lemujících cestu. Nad město se pomalu snášelo stmívání, stíny domů se prodlužovaly a navzájem se dotýkaly. I město dnes vypadalo smutně. Na ulicích bylo méně lidí a všichni chodili s hlavou svěšenou. Cesta přes město trvala slabou půlhodinku, doprava nebyla moc hustá. Slunce zapadlo a obloha nabrala tmavě modro šedý odstín, právě když jsme sjížděli z dálnice do neobydlené skladištní oblasti.
„Do hajzlu.“ Vykřikl Sol a já sebou cukla. Za prvé mě vylekal tón, který použil a za druhé i to, že jsem ho ještě sprostě mluvit neslyšela. Odtrhla jsem pohled od budov na boku a podívala se na silnici před námi. Cestu blokovalo ohromné černé auto se ztmavenými skly.
Sol sevřel volant pevněji a dopnul plnou vahou na brzdu. Auto hlasitě zaprotestovalo a s nepříjemným kvílením a pištěním pneumatik, zanechávajících silné černé pruhy, zastavilo.
Stáli jsme nyní napříč silnice. Sol ztuhnul a bedlivě pozoroval vůz před námi. Rychle zařadil zpátečku a stočil volant co to šlo. Zapřela jsem se rukama do sedačky, jeho pohled se mi vůbec nelíbil. Byl celý napjatý a na rukou mu vystouply šlachy od křečovitého svírání volantu. Měl zaťatou čelist a zrychleně dýchal. Jeho srdce tepalo jako srdce závodního koně. Bože, já slyšela jeho srdce?
Zařadil jedničku a otočil auto do protisměru s takovou razancí, že se zadek auta zachvěl a párkrát ustřelil do stran. Jenže nebylo kam ujet. Naproti nám se přes cestu postavila velká černá limuzína, byli jsme v pasti.

Chvíli se absolutně nic nedělo. Měla jsem dojem, že se zastavil čas. Vítr přestal foukat a mraky na nebi se zastavily. Sol naprosto zkameněl a upřeně zíral na limuzínu před námi.
„Mel, až ti řeknu, budeš utíkat jak nejrychleji to dovedeš, ano?“
Byla jsem mimo, co se to dělo?
„Co je, Sole? Co je to za auta?“ Měla jsem strašně moc otázek a vůbec žádné odpovědi.
„Asi jsem v noci někomu šlápnul na kuří oko. Vypadá to jako odplata.“ Vytáhl mobil a vytočil číslo. Dal hlasitý odposlech. V mikrofonu to párkrát píplo a pak se ozval hlas. Hrdlo se mi sevřelo.
„Ano? Co se děje?“
„Lime, brácho, jsme ve velikým průšvihu.“
„Kde jste?“
„Na nájezdu na dálnici. Je tu Lucius s tou svojí bandou. Bojím se o Mel.“
„A sakra, Mel….. Mel slyšíš mě?“ Willův hlas jevil známky nervozity.
„Jo, slyším.“ Pípla jsem.
„Až se jim dostaneš do rukou, prosím tě, mlč, nikomu nic neříkej, mlč. Zkusím vás z toho vysekat, ale nebude to lehký. Tobě nebudou mít důvod ubližovat, voníš moc jako něco co se nejí, neboj.“
Tak moc jsem chtěla, aby to řekl, aby řekl: „Miluju tě a přijdu si pro tebe, najdu si tě.“ Ale bylo ticho.
„Sole, vem si mě na ucho.“ Sol vypnul odposlech a vzal telefon do ruky. Chvíli jen poslouchal a zdálo se mi, že bledne čím dál víc. Pak beze slova mobil zaklapl. A podíval se na mě.
„Neboj, nějak to zvládneme.“
Dveře limuzíny se otevřely a já v zrcátku viděla, že vylézalo i osazenstvo auta za námi.
„Sole.“ Šeptla jsem vyděšeně, vzal mou ruku, svírající sedadlo, do své a jemně mě po ní hladil.
„Miluju tě, Mel, nenechám je, aby ti ublížili.“ Do očí se mi tlačily slzy a nemohla jsem s tím nic udělat. Hlasitě jsem polkla a zírala na upíry, kteří se blížili k našemu autu.
„Drž se u mě, Mel.“ Řekl klidně, pak pustil mou ruku a vystoupil.
Ze zadní části limuzíny vylezli tři muži se střelnými zbraněmi připravenými k akci. Úplně poslední se objevil starší, velmi elegantně vypadající muž. Měl tmavě šedý oblek a vypadal, jako když ho právě vystřihli z módního žurnálu. Jeho ostře řezaná tvář s velmi výraznými mužnými rysy, nádherně modré oči i popelavé vlasy nasvědčovaly, že tenhle muž není jen obyčejný řadový upír. Opíral se o černou vycházkovou hůl.

Zatajila jsem dech. Byl dokonalý.
„Zdravím tě, Sole.“ Pozdravil muž hlubokým, nádherně zabarveným hlasem.
„Luciusi.“ Kývnul Sol a pak mi naznačil, abych vystoupila. Pomalu jsem otevřela dveře auta a nejistě se postavila na černý asfalt nadjezdu.
Lucius po mně střelil očima a ve tváři se mu objevil prazvláštní výraz.

Nedovedla jsem ho identifikovat. Sol mávl paží, abych přišla k němu a rychle se po mně otočil. Obešla jsem předek auta a postavila jsem se mu po boku.
„Nepředstavíš nás?“ Ozval se Lucius a mně naskočila husí kůže.
„Tohle je Melanie. Má přítelkyně.“ Vzal mě jemně kolem pasu. Cítila jsem se tak bezpečněji.
„Mel, tohle je Lucius.“ Pokynul směrem k upírovi. Znejistěla jsem, asi se nehodilo, říci těší mě nebo jinou lidskou frázi.
„Rád vás poznávám, Melanie.“ Na tváři se mu objevil dech beroucí úsměv. Sol mě sevřel těsněji.
„Pozor na něj.“ Šeptnul mi nenápadně. Asi to nebylo dostatečně potichu, protože se Lucius mírně nahrbil a zavrčel.
Pak dvěma prsty naznačil směrem k nám a Sol mě chytil za ruku.
„Teď, Mel. Běž!“ Chytil prvního upíra, který k nám přistupoval zezadu a probodl ho bodcem až doteď schovaným pod sakem.
Snažila jsem se utíkat, jak nejrychleji jsem mohla, ale nebylo to nic platné. Koutkem oka jsem ještě viděla, jak se Sol zbavil dalších dvou. Když jsem se opět podívala před sebe, zatmělo se mi před očima a já padla na silnici. Myslela jsem si, že se mi hlava, vinou tvrdého úderu zbraní, rozskočí. Automaticky jsem si na místo přitiskla dlaň a podle vlhkých vlasů zjistila, že krvácím.

Ten upír stál nade mnou, ale ne moc dlouho. Ještě než jsem ztratila vědomí, všimla jsem si Lucia, který se objevil ve zlomku vteřiny u mého těla a troufalému, totálně překvapenému upírovi, usekl hlavu mečem skrývajícím se v jeho holi. Pak se se mnou svět zatočil a má rozbitá, krvácející hlava dopadla bezvládně na beton pode mnou.
Z toho, co se dělo potom si pamatuji jen útržky, jak jsem nabírala a zase ztrácela pojem o věcech dějících se kolem. Tvrdost a chlad betonu zpod mého těla zmizela a vystřídala ho tvrdost a chlad úplně jiný. Lucius mě vyzvedl do náručí a nesl mě do auta. Mlhavě si vzpomínám na Solovo tělo bezvládně ležící na silnici. A pak už jen na tmu.

Párkrát jsem mrkla a zakvílela bolestí. Moje hlava se snažila každým okamžikem explodovat. Přitiskla jsem si dlaně na spánky a otočila se na bok. V pokoji byla tma, chvíli mi trvalo než jsem se zorientovala.
Vypadalo to tu jako v nějakém předraženém hotelu. Zařízení pokoje bylo z tmavého dřeva, na zemi huňaté vlněné koberce.
Opatrně jsem se posadila a zapřela se rukama. Vůbec se mi tu nelíbilo, chtěla jsem pryč. Spustila jsem nohy na podlahu a pod chodidly mě zašimrala zvířecí kůže. Postavila jsem se, přidržujíc se hrany postele, abych neupadla. Hlava se mi točila a dělaly se mi mžitky před očima. Rukou jsem si sáhla dozadu, tam kde před tím zela tržná krvácející rána. Konečky prstů jsem přejela přes hrubé nitky a malé uzlíčky. Někdo mi ránu sešil.
„Bezva.“ Hlesla jsem potichu a přešla pokoj směrem k oknům. O malinko jsem odtáhla závěs. Venku byla totální tma. Dobře, takže tu ležím jen pár hodin.

Kolem stěny jsem se dostala ke dveřím, bylo otevřeno. Dveře se podvolily a já vstoupila do úzké chodby vedoucí jen jedním směrem. Na zemi byl karmínový koberec a stěny byly také tmavé. Prostor spoře a intimně osvětlovaly malé lampičky nad obrazy.
Strašně jsem se bála, když jsem procházela pomalu tmavou chodbou, vedoucí mě dál. Žádné dveře, žádná možnost úniku. Tak dva, tři metry přede mnou se prostor otevíral do velké haly.
Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila.
Bylo tu o malinko více světla, vycházejícího z velikého křišťálového lustru, vznášejícího se pod vysokým stropem. Na stěnách visely další obrazy a jednu stěnu plně pokrývala bohatě vyšívaná tapiserie. Naproti krbu, který byl u protější stěny, stály dvě pohodlně vyhlížející křesla a v něm vesele plápolal oheň. Místnosti to dodávalo na útulnosti.
„Vítám tě, Melanie.“ Ozvalo se z jednoho křesla a já sebou v úleku škubla. Až teď jsem si všimla hubené bledé paže trčící z křesla a pevně svírající otevřenou knihu.
„Nechceš mi dělat společnost?“ Tenhle hluboký, podmanivě zabarvený hlas jsem přeci znala, Lucius.
Váhavě jsem přešla ke druhému křesílku a ruku položila na mohutné opěradlo. Ve světle plápolavého ohně vypadal ještě dokonaleji. Na sobě měl jen kalhoty a bílou košili rozepnutou do půli hrudníku. Seděl pohodlně, nohu měl přes nohu a jednou rukou, opřenou o područku, si podpíral bradu. Ani ke mně nevzhlédl a dál očima hltal stránky staré knihy.
„Neposadíš se?“ Pokynul k druhému křeslu.
Sedla jsem si a až teď si všimla, co mám na sobě. Tmavě vínová noční košile na ramínka rozhodně nebyla moje, i když mi padla jako ulitá. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, kdo mě převlékal. Pohledem jsem zabrousila k ohni. Příjemně hřál a plápolání plamenů mne uklidňovalo.
„Jak se ti líbí ubytování, Mel?“ Zeptal se tiše a konečně se na mě podíval. Zaklapl knihu a odložil ji na malý stoleček, stojící mezi křesly.
„Kde to jsem?“ Zeptala jsem se vystrašeně a zapřela se do křesla. Bylo ještě pohodlnější než vypadalo.
„U mne doma. Byla jsi raněná, potřebovala jsi ošetřit.“
Kývla jsem a podívala se znova do ohně.
„A kde je Sol, je v pořádku?“ Můj hlas se chvěl, dobře jsem si pamatovala na jeho bezvládné tělo ležící na asfaltu.
„Ano, myslím, že si neužívá až takového pohodlí jako ty, má milá, ale je živý. Na to ses ptala, ne?“
Znovu jsem přikývla a pak se mu podívala do očí.
„Co s námi teď bude?“
„Myslím, že to záleží jenom na tobě.“ Pobaveně se uculil a sehnul se ke stolku. Z velké křišťálové karafy si nalil do sklenky krev.
„Dáš si, má milá?“ Zeptal se a aniž by počkal na odpověď, nalil i do druhé.
Podal mi ji, váhavě jsem si ji od něho vzala a napila se. Tak tohle bylo něco. Bylo to jako srovnávat slámové víno předních značek s tím nejlevnějším krabicovým ze supermarketu.
„Co je to? Chutná to úžasně.“
„Krev.“ Usmál se a zavrtěl hlavou.
„To vím, ale..“ Pak mi to došlo, tihle upíři se asi neživili krví zvířat, tohle byla lidská krev.
Zaskočilo mi a já se rozkašlala. Položila jsem nedopitou sklenku zpět na stůl a se slzami v očích jsem se na něho podívala.
Dusil smích a ramena mu cukala.
„Proboha, co ti dávali k jídlu? Netvrď mi, že tě nutili pít zvířecí? Bože můj, chudinko malá. Měla by ses živit něčím opravdu vydatným a silným. Mladí muži mají krev, která by tě dokázala postavit na nohy.“
„Na nohách stojím poměrně jistě, řekněte mi, co ode mě vlastně chcete.“
„Od tebe? Naprosto nic, drahoušku. Jsem jen velmi rád, že jsem tě našel. Skoro po třiceti letech. Víš, že vypadáš jako přesná kopie tvé matky? Až mi to vyrazilo dech, když jsem tě spatřil.“
Zamračila jsem se a stáhla obočí. „Znal jste ji?“
„Víc než si myslíš. Jsem tvůj otec, Melanie.“
Vytřeštila jsem oči a zalapala po dechu. Vlastně nevím, proč mě to tolik vyděsilo. Jsem na půl upír, můj otec byl asi stěží člověk.
Zírala jsem na něho a snažila si to srovnat v hlavě, seděla jsem naproti svému otci. Kdoví kde držel Sola a já ze všeho nejvíc chtěla odsud vypadnout.
„Já nemám otce.“ Řekla jsem naštvaně a složila si vzdorovitě ruce na prsou.
„Fajn, nebudu tě nutit, abys mi říkala tatínku.“ Opět se usmál a dopil svoji sklenku, položil ji na stoleček.
„Pustíte mě odsud?“ Zeptala jsem se a tak nějak už dopředu znala odpověď.
„To nemohu, má milá. Právě jsem tě našel a ty bys mě zase chtěla opustit?“
„A mohla bych alespoň, prosím viděl Sola? Jen na chvilku, prosím.“ Nevěděla jsem jak jednat s otcem, vzhledem k tomu, že jsem nikdy žádného neměla, ale musela jsem se to co nejrychleji naučit.
„Melanie, tykej mi. Jestli mi nebudeš říkat otče, říkej mi jménem. Jsem Lucius.“

Kývla jsem. „Mohla bych, prosím vidět Sola?“
„Je tvůj milý? Máš ho ráda?“ Používal moc zvláštní výrazy, musela jsem se usmát. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, to ho možná ještě drží při životě.
„Ano.“ Řekla jsem rychle a podívala jsem se mu do očí.
„Fajn, běž se do pokoje obléknout a pak tě za ním dovedou.“ Otec pokynul směrem k pokoji a do ruky opět uchopil knihu.
Připadala jsem si jako ve špatném snu. V pokoji na posteli na mne čekala kupička nových triček a také troje rifle. Nové spodní prádlo a dvoje boty v mé velikosti. Kdo to sem položil? Vždyť je to jedno. Rychle jsem se oblékla, musela jsem vidět Sola.
Za pár minut jsem se vracela zpět do haly, otec pořád seděl ve svém křesle a ve dveřích stáli dva muži. Pokynul směrem k nim a pohledem mě doprovázel až ke dveřím. Musel to být velmi starý dům, když jsme scházeli do sklepení, dýchlo na mě vlhko a nechutný smrad zatuchliny.
Celý dům byl zřejmě podsklepený, labyrint podzemních chodeb byl skoro nekonečný.
Konečně se muži zastavili u jedněch dřevěných, dost bytelně vypadajících dveří, a otevřeli. Vešla jsem pomalu dovnitř a oni je za mnou zabouchli. Trhla jsem sebou, jak jsem se lekla.
Tak tohle bylo to otcovo ne zas tak velké pohodlí? Holé kamenné vlhké stěny. Starý kýbl hozený v rohu a v protějším starý slaměný kavalec.
Malým zamřížovaným okýnkem sem dopadal skoro neznatelný, úzký pruh měsíčního světla. Párkrát jsem mrkla a uviděla postavu ležící na matraci.
„Sole.“ Šeptla jsem, ani se nepohnul.
Přešla jsem k němu. Rozpoznávala jsem černé kalhoty i světle šedou košili, která byla špinavá a místy krvavá. Sako měl složené pod hlavou a pravidelně oddychoval. Měla jsem sto chutí ho nechat spát, nebudit ho, jenže jsem nevěděla, jak dlouho mě u něho nechají.
Opatrně jsem přiklekla na matraci a sáhla mu na rameno. Okamžitě se probral, rychle se vymrštil a já skončila na zádech. Držel mi ruce a zíral mi do očí. Tahle pozice mi nebyla zase tak nepříjemná, jen kdyby to tu tolik nepáchnulo.
„Mel?“ Zeptal se, jako kdyby nevěřil svým očím. Vypadal, jako by se srazil s náklaďákem, ten ho přejel a ještě couvnul.
„Sole.“ Špitla jsem a těkala očima po jeho modrofialovém obličeji. Pustil mě a svalil se na záda vedle mě. Zdálo se mi, že do téhle obranné akce dal všechnu svoji zbývající sílu. Zavřel oči a dlaně si přitiskl na víčka.
Sedla jsem si a nechala ho vzpamatovat.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se po chvíli a podíval se na mě.
„Jasně, nic mi není, ale ty vypadáš jako by sis dal deset poctivých kol v ringu.“ Prsty jsem jemně přejela po jeho spánku.
Zachytil mou ruku políbil mě do dlaně.
„Hlavně, že ty jsi v pořádku.“
„Sole, jak se z toho dostaneme?“ Doufala jsem, že má nějaký plán.
„Pravdu?“ Mrknul na mě a já kývla. „V takovýmhle srabu jsem ještě nebyl.“

Zhluboka jsem vzdychla a pak si všimla velikého krvavého fleku na jeho boku. Opatrně jsem mu vytáhla košili a odlepila obvaz z rány, kterou jsem ráno tak poctivě zašívala. Stehy byly popraskané a rána se nebezpečně otevírala.
„Páni, tohle chce vyčistit a přešít, jinak se to zanítí.“ Koukla jsem na něj. Vypadal velmi vyčerpaně.
„Poprosím Lucia, jestli bych tě mohla ošetřit.“ Opatrně jsem mu přilepila prosáklý obvaz zpět. Bylo více než jasné, že v téhle špíně něco chytí.
„Hlavně si kvůli mně nedělej problémy. Snaž se ho nenaštvat, mohl by ti ublížit.“
„Nemyslím si, že mi chce něco udělat.“
„On není jako Will. Je to upír se vším všudy. Je nepředvídatelný, Mel.“
„Já vím, Sole.“ Přemýšlela jsem, jestli mu mám říct, že Lucius je můj otec, ale radši jsem mlčela. Zatím se s tím musím smířit nejprve sama a pak mu to řeknu.
„Hned jsem zpátky.“ Vystřelila jsem ke dveřím a on jen prohmátl vzduchem, když se snažil zachytit moji ruku. Byl tak slabý, že se ani nepostavil, aby mne zadržel. Jen na mě zíral s očima vytřeštěnýma a v jeho pohledu jsem četla nesouhlas.
Klepla jsem na dveře a jeden z upírů, kteří mě sem doprovázeli, mi otevřel. Prošla jsem zpět do katakomb a bez protestů se nechala odvést zpět k otci.
Zdálo se mi, že ze svého křesla snad vůbec nevstává. Seděl v naprosto stejné pozici, jako když jsem odcházela. Zvedl jen oči a neznatelně se usmál.
„Spokojená.“ Dokonalá melodie jeho hlasu mě opět omámila.
Sedla jsem si bez vyzvání naproti němu a opřela se lokty o kolena.
„Otče, potřebuji ještě něco. Vím, že bylo od tebe šlechetné, že jsem ho směla vidět a jsem ti za to neskonale vděčná, ….“
„Ale?“ Sakra, jako by mi uměl číst myšlenky. Jeho tvář byla klidná, zatím nejevila známky podráždění.
„On je raněný a potřebuje ošetřit. Když jeho rány neuzavřu, zemře.“ Věděla jsem, že se pohybuji na pomyslné hranici toho, co je Lucius ještě schopný zkousnout. Bála jsem se, abych ji nepřekročila a neohrozila tak život nás obou. Na druhé straně, pokud ho nechám neošetřeného stejně zemře, tak co.
Chvíli mlčky studoval krvavé skvrny na mém tričku a pak pozvedl obočí.
„Dobře, běž si zachránit toho svého lovce, ale žádné levárny, má milá. Jsem tvůj otec, ale nemám svatou trpělivost.“
Trochu zbrkle jsem přikývla a vyskočila na nohy.
„Pascale.“ Zavolal otec ke dveřím a v nich se objevil postarší upír. Pokorně přistoupil až k nám.
„Zaveď ji na ošetřovnu, ať si tam vezme, co potřebuje a pak ji doprovoď k tomu lovci. Dávej na ni pozor.“
Pascal beze slova přikývnul a chytil mě za paži. Jeho dotek známě zastudil a já se oklepala.
Vedl mě chodbou do jiné části domu. Divila jsem se, jak je tohle sídlo rozlehlé.
Cestou jsme potkali jenom pár upírů, kteří si mě obezřetně a s nedůvěrou v očích prohlíželi. Nedovedli mě podle vůně nikam zařadit. Nevoněla jsem jako člověk, ale ani jako upír. Možná ze mě cítili i Lucia a to je mátlo.
Konečně bílé prosklené dveře ošetřovny. Pascal otevřel a vstrčil mne dovnitř takovou silou, že jsem se až zapřela dlaněmi o bílé koženkové lehátko uprostřed místnosti.
Stoupl si zády ke stěně a mlčky mě pozoroval.
Okamžitě jsem začala se sháněním všeho potřebného. Začala jsem hlubokou lepenkovou krabičkou, která se válela na stolku a do ní skládala jehly, obvazy, nitě, stříkačky.
Přejela jsem pohledem prosklenou vitrínku s malými lahvičkami a našla širokospektré antibiotikum a ještě lidokain, že by tu mívali i lidské návštěvy?
Pak jsem se otočila na Pascala a položila krabičku na lehátko.
„Mohl byste mi, prosím, sehnat čistou košili, trochu horké vody a ručník?“
Přimhouřil oči a zjevně přemýšlel, jestli si nedělám legraci, pak se ale vytratil a asi za třicet vteřin stál se vším znova ve dveřích. Místo „děkuji“, jsem se usmála, ale asi by vyšlo úplně na stejno, kdybych nezareagovala nijak.
Vedl mě opět do sklepení a temnými zatuchlými uličkami ke dveřím Solova vězení.
Strážil ho tu jeden upír, sedící nehnutě na židli, opřený zády o zeď. Jim asi tohle prostředí nevadilo, možná jim přímo vyhovovalo.
Pascal pokynul na strážného a ten mě opět vpustil dovnitř. Sol ležel schoulený zády ke dveřím a nehýbal se, ani když dveře hlasitě zaprotestovaly a nepříjemně zavrzaly. Z toho zvuku mi naskočila husí kůže. Pascal se jen nahnul do cely a položil belík s horkou vodou a osušku s košilí na zem, pak zmizel. Dveře se zaklaply a já zůstala v temné cele sama se Solem.
Přešla jsem k němu a položila si náčiní na zem. Ode dveří jsem přinesla i zbylé věci a posadila se k němu na matraci.
„Sole, prober se, to jsem já, Mel.“ Položila jsem mu ruku na rameno a trochu s ním zatřásla.
Něco nesrozumitelně zamumlal a pak se otočil. Bylo vůbec možné, aby za takovou chvilku, co jsem ho neviděla, vypadal o tolik hůř?
Nasucho jsem polkla a snažila se usmát.
„Mám tu vše potřebné, musím tě ošetřit.“
Jen neznatelně kývnul a otočil se na záda. Jeho špinavou a zakrvácenou košili jsem rozstřihla a cáry jsem z jeho těla odstranila. Pak jsem opatrně omyla místo kolem rány a vydesinfikovala ránu samotnou. Přišlo mi, že se ani nezachvěl, že už na to neměl sílu.
Anestetikem jsem nešetřila, těžko mu po mém odchodu dají něco na bolest. Vytahala jsem vytržené stehy a nahradila je jinými. Šila jsem pomalu, vážila jsem si času, který jsem mohla být s ním. Nevěděla jsem, jestli mě za ním Lucius ještě pustí.
Pomalu a opatrně jsem dotáhla poslední uzlík a zvedla oči k jeho bledé, zbědované tváři. Hleděl na mě mlčky a s dojatě si mě prohlížel.
Zalepila jsem mu ránu a pak zbytek horké vody použila k tomu, abych ho omyla. Opatrně jsem namočila cíp ručníku a klouzala jím po jeho horké pokožce, určitě měl horečku. Nejdříve jsem špíny zbavila jeho obličej, zavřel oči a užíval si každého mého doteku. Snažila jsem se být co nejopatrnější, abych mu nepřidělávala zbytečně bolest. Sklouzla jsem na jeho krk, pak omyla obě paže. Na ramenou a pod klíční kostí měl nehezké krvavé podlitiny, asi od kopanců. Vymáchala jsem svou provizorní žínku a vrátila se k jeho pomlácenému tělu. Zhluboka jsem vzdychla a přejela po prsních svalech a po břiše. Pak jsem ho s jeho pomocí převalila na bok a zbavila nečistoty a zaschlé krve i jeho svalnatá záda.
„Můžeš se posadit, nebo alespoň nadzdvihnout?“ Zašeptala jsem.
„Nejsem ještě mrtvý, Mel.“ Odpověděl a já v jeho hlase slyšela náznak ironie.
Oblékla jsem mu čistou bílou košili a pomohla mu si lehnout. Pak jsem natáhla do čisté stříkačky antibiotikum a vyhrnula mu rukáv. Ani se neptal, co mu dávám, jen beze slova zatnul ruku v pěst, když ostrá špička jehly projela jeho kůží.
„Tohle by mělo zabránit infekci.“ Přimáčkla jsem malý tampónek vaty do jeho loketní jamky, když jsem jehlu vytáhla.
„Díky.“ Šeptnul a usmál se.
„Musíme něco vymyslet, Sole. Nemůžeme čekat na Willa. Musíme se odsud dostat pryč.“ Pohrávala jsem si se stříkačkou a pak ji hodila k ostatním věcem do krabičky.
„Ty se ale nejdřív musíš dát trochu dohromady. Nevypadáš nejlíp.“ Chytla jsem jeho horkou ruku a podržela ji v dlaních.
„Necítím se nejlíp. Ale za pár dní budu v pohodě. Hraj o čas, Mel, buď přesně taková, jakou tě Lucius chce mít. Neodmlouvej a nedělej problémy.“ Unaveně vydechl a já si všimla, že i mluvení ho vysiluje.
Pak se otevřely dveře a ve vzniklé škvíře se objevila Pascalova hlava. Pochopila jsem to jako výzvu k odchodu. Ještě jsem se na Sola usmála a zlehka ho políbila na opocené čelo. Celý hořel. Posbírala jsem z podlahy všechny věci a přemýšlela o tom, kdy ho znovu uvidím.
„Drž se.“ Pípla jsem a tiše následovala Pascala.
Odebral mi krabičku hned, jak za mnou zavřel dveře a vedl mě zpět nahoru za otcem.
Ten, jak jinak, seděl ve svém křesle a užíval si tlumeného světla plápolavého ohně. Dole byla děsná zima, ani jsem si nevšimla, že se mé tělo začalo jemně zachvívat. Sedla jsem si opět na křeslo vedle a natáhla vstříc plamenům mé prokřehlé prsty.
„Jak mu je?“ Zeptal se Lucius, jen aby řeč nestála.
„Bude mu dobře, je to silný chlap.“ Odsekla jsem a mnula si ruce.
„Dal jsem tě přestěhovat do pokoje přes chodbu. Myslím, že u mne se ti moc nelíbilo.“ Jeho líbezný hlas opět prořízl ticho.
„Samozřejmě, že pro tvou ochranu budou stát přede dveřmi dva muži. Tvé bezpečí je mi nade vše, má milá.“
Musela jsem se uculit. Jasně, bezpečí. Jde mu o to, aby mě hlídali. Pak jsem si vzpomněla na Sola a na jeho radu. Budu hrát tedy hodnou tatínkovu holčičku a třeba se někam pohneme. Vzdorem si nic nevymůžu.
„Děkuji ti, otče. Šla bych si teď ráda odpočinout.“ Hlesla jsem a vstala.
Pompézním gestem naznačil, že se mohu vzdálit a já se vytratila, co nejrychleji jsem mohla. Hned za dveřmi si mě vyzvedl jeden z velmi hezky upravených mužů a doprovodil mě těch pět kroků napříč chodbou. Otevřel protější dveře a já zmizela v pokoji.
Tahle místnost vypadala o moc líp. Nábytek tu nebyl starožitný, ale moderní a byl ze světlého, ne tmavého dřeva. Nedýchlo to na vás ponurostí, ale na první pohled to tu bylo útulné. Okrové stěny alespoň malinko vynahradily absenci sluníčka a béžové huňaté koberce místnost krásně prosvětlily.
Líbilo se mi tu.
Shodila jsem boty před postelí a skočila do ní. Velké vysoké letiště se pod mou váhou malinko zhouplo a já se zahrabala do deky. Pak jsem si vzpomněla na krvavé šmouhy na mém oblečení a raději jsem vylezla, abych si postel hned nezašpinila.
Přejela jsem místnost očima a vyrazila k prvním dveřím, jež by mohly vést do koupelny. Omyl, byla za nimi obrovská šatna. Některé poličky byly zaplněny, ale většinou tu bylo prázdno. Zkusila jsem tedy další a tady konečně slavila úspěch. Koupelna přesně ladila k pokoji. Barvami i stylem zařízení. Byla dokonalá.
Sedla jsem si na okraj vany a shrbila ramena. Bylo mi smutno, vzpomínala jsem na Willa a přemýšlela, co asi teď dělá. Pak jsem zatáhla zátku od vany a pustila naplno teplou vodu. Na Sola jsem pomyslela jen jednou a okamžitě mi to vehnalo slzy do očí. Shodila jsem ze sebe špinavé oblečení a vstrčila ho do připraveného odpadkového koše. Krev se strašně špatně odstraňuje. Vklouzla jsem do vany a zavřela oči. Voda byla horká, až se v koupelně zamžila všechna zrcadla, ale pomohla mi uvolnit zatuhlé svaly a zrelaxovat unavenou mysl.

Další tři dny pro mě byly neuvěřitelně dlouhé.

Chovala jsem se vzorně a dokonce pila i lidskou krev, abych nevzbudila podezření. To zas taková oběť nebyla, jen jsem si musela pořád dokola opakovat, že je od dárců a nikdo kvůli ní neumřel. Obelhávání sebe sama mi šlo vždycky dobře.
Trávila jsem dlouhé hodiny s otcem, kdy mi ukazoval něco z naší minulosti, vysvětloval co jsme vlastně zač a kdo byli naši předci. Prováděl mě domem a seznamoval mě s ostatními upíry.

S hrůzou jsem zjistila, že lidská krev tak nějak uspíšila mou přeměnu a byla jsem z toho dost vyděšená, protože jsem opravdu doufala, že budu mít Willa u sebe až k tomu dojde. Prostě to bylo jako malé cvaknutí vzadu v mozku, které způsobí, že se přestanete cítit jako člověk. Jenže kým jsem teď vlastně byla?
Celou noc jsem seděla na posteli a bála se byť jen pohnout. Pořád dokola jsem přemítala, jestli se ze mne stal plnohodnotný upír se vším všudy, nebo jestli jsem zůstala napůl lidským hybridem. Otci, ani nikomu jinému jsem nic neřekla, třeba už to podle mé vůně sami dávno věděli. Sola jsem bohužel od té doby, kdy jsem ho ošetřovala, neviděla.
Ozvalo se klepnutí na dveře a bez toho, aby počkal na vyzvání, vešel Pascal.
„Lucius s vámi chce mluvit. Zve vás na společnou večeři.“

Střelila jsem po něm pohledem, tohle bylo poprvé, co jsem ho slyšela promluvit. Už jsem si myslela, že je němý. Neznatelně jsem přikývla a on zmizel. Mrkla jsem se na hodinky. Jasně sedm hodin ráno, je přece čas na večeři. Bláznivý upíři. Zavrtěla jsem otráveně hlavou a než jsem sáhla po klice, nasadila jsem svůj spokojeně rozjásaný výraz. Vzhledem k tomu, že jsem celou noc jen seděla nehnutě uprostřed lůžka, s nohama zkříženýma do tureckého sedu, neobtěžovala jsem se s převlékáním. Tohle byla jedna z nesporných výhod upírství, klidně byste mohli stát týden na jedné noze a asi by vám to ani nepřišlo.
Opatrně jsem otevřela a dávala si bedlivý pozor na vynakládanou sílu. Dveře do šatny takové štěstí neměly.

Přešla jsem chodbu a opět stanula v otcově předpokoji. Tak nějak jsem si tuhle místnost zamilovala. Neustále plápolající oheň mě uklidňoval a já jsem vždy začala věřit, že to všechno nakonec dobře skončí. Otec seděl ve svém oblíbeném křesle a četl další z tisíce knih jeho rozsáhlé knihovny.
„Vítám tě, má milá.“ Jeho sametově zpěvavý hlas se rozletěl halou a mě, tak jako pokaždé, pohladil u srdce.
„Otče.“ Kývla jsem jako správně vychovaná tatínkova holčička, na kterou jsem si už tři dny hrála.

Vstal a šel mi naproti ke dveřím, to se nestávalo, trochu jsem znejistěla jeho neobvyklým chováním, ale pak jsem se jen zhluboka nadechla a usmála se. Dal mi něžně ruku kolem ramen a vedl mě k nevelkému stolu v rohu místnosti. Pro mne bylo přichystáno lidské jídlo a on měl před sebou jen karafu s krví a skleničku.
Podržel mi židli a já se posadila. Než si sedl naproti mně, nalil mi taky do skleničky krev a pak i sobě.
Počkala jsem až se posadí a nabrala si na talíř opečené brambory a taky maso a kopec zeleniny. Sice jsem nevěděla, kdo tu vaří, ale dělal to výborně.
Napíchla jsem na vidličku první sousto a vložila ho do úst. Pomalu jsem kousala, aby mi snídaňo-večeře vydržela co nejdéle a já tak oddálila nevyhnutelný vrchol našeho společně tráveného rána. Konverzaci s mým otcem.
„Dlouho jsi mě nežádala o povolení, jít se podívat za svým lovcem.“ Prořízl mrtvolné ticho opět jeho dokonalý hlas a já doufala, že si nevšiml toho, jak jsem sebou trhla.
Pokrčila jsem rameny a pak se na něho podívala. Počkal až dožvýkám sousto a polknu, nahnul se blíž ke mně a čekal na mou reakci.
„Myslela jsem, že by tě to mohlo naštvat, kdybych tě o to požádala.“ Sklopila jsem oči. Tohle byla pravda.
„Ale má milá, není nic co bych ti nedal, jsi mé jediné dítě.“ Jestli to bylo jen možné, jeho hlas zněl dojatě.
Dojedla jsem a vypila svou krev. Položila jsem ruce do klína a čekala.
„Mohla bych ho tedy znova vidět? Sola, myslím.“ Broukla jsem tiše a věděla, že mě stejně moc dobře slyší.
„Jen běž.“ Odpověděl. Na víc jsem nečekala a vystřelila od stolu ke dveřím tak rychle, až jsem se sama polekala.
Na chodbě si mě opět vyzvedl Pascal a dělal mi doprovod. Štvalo mě to, ale strašně jsem se těšila na Sola a bylo mi jedno, kdo mě k němu odvede.
Už mi ani nevadil strašný zatuchlý smrad podzemí, přistihla jsem se, že si vesele a nedočkavě poskakuju, jak pětiletá holčička.
Dveře vrznuly a já se ocitnula v příšeří jeho cely. Párkrát jsem mrknula. Právě vstával ze země, dělal kliky. Byl jen v kalhotách a celý hrudník se mu ve sporém světle rozbřesku leskl potem. Chvíli jsem zaváhala, a pak když se usmál a já poznala, že se vůbec nic nezměnilo a že už se cítí lépe, výskla a s rozběhem jsem mu skočila nohama kolem pasu. Nevím, co mě to v tu chvíli napadlo, ale měla jsem děsnou radost, že ho opět vidím a že je mu už mnohem lépe.
Pevně mě chytil za zadek, aby si mě podržel v náručí a zatočil se se mnou. Následovalo, co následovat muselo. Podívala jsem se mu do očí a on se přitiskl svými rty na ty moje. Prostě mě dlouze políbil. V tu chvíli mi bylo všechno jedno, chtěla jsem to, chtěla jsem jeho.
Pustošil mé rty svými a dobýval se tvrdě jazykem dovnitř mých úst. Svírala jsem ho pažemi pevně kolem krku a oplácela jsem jeho horké polibky svými.
„Je ti už líp?“ Zeptala jsem se, když se konečně odtrhl od mých rtů a já se mohla znova pořádně nadechnout.
„Je mi nádherně.“ Opřel se zády o kamennou zeď za ním a stále mě nepouštěl.
„Zachránila si mě.“ Vydechl a čtyřdenním strništěm mi přejel po nose. Zaškrábalo to a já se zašklebila.
„Nech toho, není to moc příjemné.“ Zaprotestovala jsem a on mě konečně pustil. Sedla jsem si na okraj jeho matrace a on si sedl hned vedle.
Přejela jsem ho očima. Modřiny a podlitiny se už vytrácely a naznačovaly, že tady ho nikdo netrýzní. Najíst dostával asi taky dost, podle toho jak silně vypadal.
„Nechybí ti tu nic?“ Zeptala jsem se a v tu chvíli si chtěla napráskat, za tak pitomou otázku.
„Chybí. Ty mi tu chybíš.“ Šeptnul a políbil mě do vlasů.
Položila jsem mu hlavu do klína a on mě pomalu hladil po vlasech.
„Jsem tak ráda, že ses z toho dostal. Nevím, co bych dělala, kdyby se ti přitížilo.“
„Snažil se tě Lim nějak kontaktovat?“ Sol mi odhrnul vlasy z čela a usmál se.
„Ne, nevím, co s ním je.“ Netrpělivě jsem se zavrtěla při pouhé vzpomínce na Williama.
Opět jsem se narovnala a mrkla na něj.
„Měla bych se podívat, jak se to hojí. Jestli rána nehnisá.“
Obraně zvedl paže a pak jeho pohled sklouzl k mým rukám, lehce objímajícím jeho bok.
Špičkami prstů jsem opatrně odtrhla obvaz a zkontrolovala ránu, bylo až z podivem, že jevila známky hojení. Nebyla ani zarudlá, ani opuchlá. Byl to zázrak, v téhle špíně.
„Páni, ty máš ale štěstí, je to v pořádku.“ Přitiskla jsem obvaz zpět na místo a on na sebe hodil košili. Nechal ji rozepnutou.
„Mám veliké štěstí, Mel, mám tebe.“
Zase mě píchlo u srdce, protože jsem pomyslela na Willa, ale on tu teď nebyl a Sol mě potřeboval, tak si s tím budu lámat hlavu později.
„Jak se k tobě chovají? Dávají ti najíst a tak?“ Zvedla jsem k němu oči. Ticho začalo být trochu dusivé.
„Mám všechno co potřebuju. Neboj, byl jsem na tom už i hůř, tohle není zase tak hrozný.“

Očima jsem přejela tmavý, vlhký a plísní zapáchající prostor.
„No dobře, je to dost hrozný, ale mohlo by to být ještě horší.“ Opravil se s úsměvem.
„Hmm a to mi řekni jak.“ Podívala jsem se na něj a on cukl pobaveně hlavou do protějšího rohu.
„Kdyby mi vzali belík.“
Musela jsem se začít smát, v takovéhle šílené, beznadějné situaci a on měl ještě náladu na srandu.
„Už je mi mnohem líp, mohl bych se pokusit utéct, ale ani za nic se mi tě tu nechce nechávat. Mohl by ti něco udělat, je zvrácený.“
„Je to můj otec, Sole.“ Pípla jsem a očima radši sledovala částečky prachu, které poletovaly ve slaboučkém paprsku světla, dopadajícím na podlahu.
„Cože je?“ Vypadlo z něho překvapeně a já cítila, jak se oklepal.
„Otec?“

Nechala jsem ho být. Měla jsem na to mnohem víc času a stejně jsem tomu ještě teď tak úplně nevěřila.
„Jo, už to tak vypadá. Znal mou matku, ví o ní úplně všechno a…“
„Vymýšlí si, Mel. On je…“
„Proč by to dělal, Sole? Proč by si na krk uvázal bezvýznamnou holku? Že mu to dělá radost? To těžko.“ Svěsila jsem ramena a zadívala se na své spojené ruce. Chvíli bylo mrtvolné ticho a já se opravdu bála, že ho tahle nová informace ode mne odežene. Že jsem se mu tím znechutila.
Pak se ale zhluboka nadechl a pevně mě rukou objal kolem ramen.
„To zvládneme, Mel. Jako všechno, neboj.“ Moc jsem mu chtěla věřit. Chtěla jsem věřit v to, že se odsud oba jako zázrakem dostaneme a že pak všichni tři budeme spolu žít šťastně až navěky. Jenže je mi devětadvacet a už dávno nevěřím na pohádky.
„Měl by ses pokusit odtud utéct a nechat mě být, třeba mne nebudou hlídat na věky a já se pak vrátím k vám.“ Můj hlas zněl nejistě a i já jsem rozpoznala, jak hloupě to zní.
„Ne, ani za nic tě tu nenechám. Půjdeš se mnou, nebo já zůstanu tady.“
„Sole, je ti už líp. Uteč odsud pokud můžeš a vůbec na mě nemysli. Já se o sebe taky dokážu postarat, neboj.“ Znělo to smutně a odevzdaně.
„Ani za nic, Mel. Nenechám tě tu, jsi láska mého života a ..“
„Spala jsem s Willem.“ Au, tak to nebylo zrovna to, co jsem chtěla říct, ale prostě jsem nemohla už dál poslouchat, jak moc mu na mně záleží a jak mě miluje. Já si takové ohledy rozhodně nezasloužím.
Ticho, nastalo hrobové ticho, snad ani nedýchal, ale jeho srdce bilo jako o závod. Cítila jsem tu míru stresu, která zaplavila jeho organismus, cítila jsem adrenalin, který se mu vyplavil do krevního řečiště, hned jak jsem to dořekla. Cítila jsem, jak se mu napnuly svaly. Ruce stáhl v pěst a chvíli jen bez mrknutí civěl před sebe. Věděla jsem, že jsem mu způsobila touhle větou větší ránu, než byla ta na jeho boku. Jenže rána způsobená mnou se nedá jen tak zašít a bude se hojit o mnoho déle.
„To je jedno.“ Procedil skrz zaťaté zuby, ani se na mne nepodíval.
„Stejně tě tu nenechám.“
„Sole já…“ Nejradši bych se neviděla, kdybych jen před tím, než něco řeknu přemýšlela. Určitě se mu to dalo říct šetrněji, nebo jsem to možná měla opravdu nechat na Willovi, ale už bylo pozdě. Jen mávnul rukou a utnul mou větu v půli.
„Nechci nic slyšet, Mel. Mohla bys mě teď, prosím, nechat o samotě?“

Bože, ta bolest z jeho hlasu přímo křičela. Jak já jsem pitomá. Nahnula jsem se k němu a ruku položila na jeho rameno. Ucuknul a zadíval se bokem.
„Běž.“ Jeho hlas zněl ledově a tvrdě. Takový tón jsem od něho ještě neslyšela, a pak mi to došlo. Já ho ztratila. Ne tím, že jsem dcera jeho nepřítele, ale že jsem se vyspala s jeho nejlepším přítelem.
„Promiň.“ Šeptla jsem ještě a se slzami v očích vstala. Tady už jsem nebyla vítána.

Vyběhla jsem z cely a přes slzy skoro neviděla na krok. Ještěže tmavé chodby katakomb mi byly už natolik známé, že jsem zvládla proběhnout sklepením skoro poslepu. Proběhla jsem domem a někde vzadu, daleko za sebou, zanechala Pascala. Dveře se s hlasitým bouchnutím zavřely, já přeběhla pokoj a skočila do postele. Oběma rukama jsem objala polštář a zabořila do něho svou uslzenou tvář. Jak jsem jen mohla být tak moc pitomá.
Otočila jsem hlavu stranou a během pár vysilujících minut usnula.
Od Willa jsem věděla, že upíři mohou mít sny, když spí. Já je měla, spíš noční můry nežli sny a všechny se týkaly mne a Sola. Hlasitě jsem křičela a mlátila sebou po posteli, než mne bezpečně zachytily ledové ruce a já nasála známě uklidňující vůni.
„Wille.“ Šeptla jsem ze sna a pokračovala dál v nyní již klidném a bezesném spánku.
„Wille.“

Můj křik musel být slyšet po celém domě. Posadila jsem se na posteli a rozhlédla se kolem. V pokoji jsem byla sama, jen ve vzduchu vyselo zvláštně sladké aroma. Rozespale jsem si protřela oči a chvíli jen pomalu těkala očima po pokoji.
„Sakra.“ Zašeptala jsem, když na mne konečně dolehly vzpomínky na předešlé ráno. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se dát si sprchu. Třeba to pomůže. Byla jsem rozhodnutá jít okamžitě zpět za Solem a ….a co? Co bych vlastně měla udělat, co bych mu jen měla říct? Určitě mě teď nenávidí.
Silná světla v koupelně mě na chvíli oslepila a já přivřela oči, abych se vzpamatovala. Oblečení skončilo se žuchnutím na zemi a já si pustila horkou vodu. Prostor koupelny za chvíli zaplnila teplá voňavá pára a já si užívala snad půl hodiny, než se mi udělaly varhánky na prstech. Vzpomněla jsem si na babičku, jak říkávala, že to je nejvyšší čas vylézt.
Zastavila jsem vodu, vystoupila ven a sáhla po béžovém županu visícím na háčku vedle dveří. Byl krásně měkký a huňatý. Vešla jsem zpět do pokoje a odtáhla závěs, venku se smrákalo, ale ještě bylo světlo. Sedla jsem si na postel, zapřela se o paže a chvíli jen tak houpala nohama ve vzduchu.
Někdo zaklepal a já střelila očima ke dveřím. Kdo to zase otravuje?
„Dále.“ Hlesla jsem sotva slyšitelně a automaticky si přitáhla župan blíž na tělo.
Dveře se otevřely a já viděla záda někoho, kdo táhl malý servírovací vozík s mou snídaní. Vlastně večeří, sakra! Musím se odtud dostat, nebo mi z toho hrábne.
„Děkuju.“ Bylo to opět jen sotva slyšitelné pípnutí, neměla jsem chuť se s nikým vybavovat. Nejradši bych se neviděla.
Vstala jsem a mířila opět do koupelny, abych se převlékla.
„No, to jsem čekal vřelejší přijetí.“ Ozvalo se mi těsně za zády a já s dalším nádechem vsála hluboko do plic tu nádhernou nasládlou vůni. Na jazyku mě to zašimralo a v ústech se mi tvořily sliny. Polkla jsem a opatrně se otočila k muži stojícímu za mnou. Bála jsem se, že je to jen přelud, výplod mé fantazie.
Stál tam a usmíval se tak, až se mi podlomila kolena.
„Wille.“ Vřískla jsem a skočila mu kolem krku. Objal mě a stiskl ve svém náručí. Stáli jsme tam snad hodinu a já se ho úzkostně držela. Nechtěla jsem ho pustit, bála jsem se, že mi zmizí. Uculil se, když mě pouštěl a sáhl si dozadu na krk, aby prolomil mé sevření.
„Ale no tak, nikam nejdu.“ Jeho slova zněla upřímně.
Políbil mě do vlasů a pak se pobaveně zeptal.
„Tak jakpak se má můj malý upírek?“
„Je to cítit, myslela jsem si to.“ Sklopila jsem oči.
„Ale no tak, co se děje?“ Dovedl mě k posteli a posadil se vedle mne.
„Wille, já to podělala, všechno jsem zkazila.“ Do očí se mi vlily slzy a já hlasitě vzlykla.
Strčil mi prst pod bradu a donutil mne vzhlédnout. S úsměvem mi setřel palci slzy z tváří, když vzal jemně můj obličej do dlaní.
„Tak povídej.“
„Řekla jsem to Solovi. Nechtěla jsem, ale prostě to ze mě vypadlo. On pořád dokola mlel, jak mě miluje a že mě tu nenechá…“ Zhluboka jsem se nadechla a letmo zkontrolovala jeho výraz, nevypadalo to, že by se na mě zlobil.
„Já ho chtěla jen donutit, aby se odtud pokusil dostat, klidně i beze mě, jenže on nechtěl a tak jsem mu to řekla a….“ Došel mi dech a já se rozplakala.
Objal mě a vtáhl mé pláčem otřásající se tělo do svého chladného náručí.
„Jen klid, jak já znám Sola, tak už se na tebe určitě nezlobí. Možná ho to překvapilo, ale miluje tě a nemohl by tě jen tak začít nenávidět.“ Políbil mě do mokrých vlasů a já se zatřásla.
„Už na to nemysli. Jinak je v pohodě?“ Odtáhl se ode mne a podíval se mi do očí.
Jen jsem přikývla. „Lucius si myslí, že s ním chodím, proto ho nechal ještě naživu.“
„Fajn, to je moc dobře.“ Hlesl tiše Will a na chvíli se zamyslel, pak pohodil hlavou a netrpělivě skousl spodní ret.
„A co ty? Jak je tobě?“ Těkal nervózně očima po mém obličeji.
„Wille, Lucius je můj otec.“ Šeptla jsem a čekala na jeho reakci. Byl naprosto klidný, jako bych mu říkala, že ráno nedošli noviny, prostě nic zásadního.
„Hmm, a něco nového?“
Vytřeštila jsem oči. „Jak to, že to víš?“
„Lucius mě přijímal. Podle vůně jsem to poznal skoro okamžitě. Už tě mám taky pod kůží.“ Usmál se a dlouze ke mně přivoněl.
„Hlídají tě víc, jak korunovační klenoty. Jsem tu už dva dny a vůbec jsem neměl šanci se k tobě dostat. Až dnes mi to vyšlo a to ještě musel záhadně zmizet ten muž, který ti obvykle nosil jídlo.“
„Wille,“ otočila jsem se k němu, bylo mi jasné co tím myslel.
„Jen klid, vyprávěl mi, jak o víkendu v klubu v centru zabil jednu dívku. Bylo to odporné, musel jsem se dost krotit, abych ho neodstranil hned. Je fakt, že jsem pak musel dvakrát zametat kuchyň, ale co všechno bych pro tebe neudělal.“
„Ale když jsem spala, měla jsem dojem…“ Ohlédla jsem se za sebe a dlaní pohladila saténový přehoz postele.
„Nechtěl jsem tě budit.“ Sklopil oči a pak střelil pohledem k mému nočnímu stolku.
„Trochu jsem lhal.“ Ležela tam veliká sklenice krve.
„Že jsi volala do kuchyně, že máš žízeň.“
„Jak se odtud dostaneme, Wille. Já nesmím na krok a Sola dole taky hlídají. Násilím to asi nepůjde, upírů je tady až moc na můj vkus.“
„Hmm a jaký máš vkus.“ Mrknul na mě a já se musela znova usmát.
„Já mám vkus jen na jednoho upíra.“
Chytil můj uplakaný obličej do dlaní a dlouze, něžně mě políbil.
„Už budu muset jít.“ Řekl rozechvěle, když se ode mne odklonil.
„Ne, ne, ne, prosím.“ Připadala jsem si jako malá holčička, které berou její nejoblíbenější panenku.
„Nesmíme být zatím nápadní a jak dlouho obvykle jíš?“ Pokynul k servírovacímu stolku.
„Vypros si další návštěvu u Sola.“ Projel mi rukou vlasy a políbil mě rychle na čelo.
„A pozdravuj ho ode mne.“
Vstal a na odkládací stolek mi položil talíř s jídlem a sklenku krve. Pak mi ještě poslal vzdušný polibek a rty naznačil větu „miluji tě.“
Klepnul na dveře a stráž mu otevřela, ještě se po mně nenápadně ohlédl, než se za ním dveře zavřely a já zůstala sedět opět sama, na okraji postele.
Bylo jasné, že tuhle novinku musím Solovi okamžitě sdělit. Možná mu pozvedne náladu, když já jsem mu ji tak krásně zkazila.
Vyskočila jsem na nohy a vletěla do šatny. Popadla jsem první rifle, bílé tílko, sadu spodního prádla a černé ponožky a ještě v šatně se převlékla. Župan jsem hodila na postel a obula si černé tenisky. Ještě vlhké vlasy stáhla do ohonu, ani jsem je nečesala, jen je nahrubo projela prsty a už jsem stála u dveří a brala za kliku.

Vyšla jsem na chodbu a stráž po mně hodila nechápavým pohledem. Chvíli jsem zaváhala, co mám teď udělat, ale pak jsem svůj postoj uvolnila a vesele se usmála.
„Dobrý večer, pánové, chtěla bych mluvit se svým otcem.“ A aniž bych počkala na jejich reakci, vyrazila jsem skrz chodbu a zmizela v otcově předpokoji.
Zamžourala jsem, v pokoji panovalo přítmí a jediný zdroj světla byl oheň plápolající v krbu. Přejela jsem místnost očima, ale nikde ho neviděla. Zahnula jsem tedy do úzké, tmavé chodby vedoucí k jeho pokoji.
Právě vycházel z otevřených dveří a na ramena si natahoval košili.
„Melanie. Jak jsi se vyspala?“ Věnoval mi zářivý úsměv, když si urovnával límeček.
„Děkuji. Luciusi, musím vidět Sola.“ Vyhrkla jsem ze sebe bez dechu a sledovala jeho reakci.
Zapínal si právě knoflíčky, když se zastavil naproti mně a pohlédl mi do očí.
„Včera jste se asi pohádali, že? Pascal říkal, že jsi plakala, když jsi šla od něho.“
Proč lhát? Kývla jsem.
„To je právě to, proč s ním musím mluvit, otče. Musím si s ním něco vyříkat.“
„Pojď se mnou, Melanie.“ Pokynul chodbou dál a nechal mě jít první. V hale jsem zaváhala, ale on si jen beze slova sedl naproti krbu do svého křesla a pohledem mi naznačil, abych udělala to samé.
„Mel, měla bys přemýšlet nad tím, co bude dál.“
Střelila jsem po něm nechápavě pohledem.
„No, nemohu ho tu držet věčně, Mel. Pokud ho chceš, měl bych ho proměnit. Udělat z něho upíra.“
Nejdřív se mi oči hrůzou rozšířily a pak jsem se usmála.
„Ze Sola a upír? No, to tedy nevím.“
„Má samozřejmě na výběr, buď to, nebo rychlá a bezbolestná smrt. Jeho krev bude, myslím, velmi lahodná.“
Odporem jsem se oklepala. Teď mluvil jako upír a mně se to vůbec nezamlouvalo.
„Není třetí možnost?“ Zeptala jsem se spíš jen ze zvědavosti, už předem jsem znala odpověď.
„Ne, má milá, je mi líto.“ Nasadil nesmlouvavý výraz a zhluboka vzdychl.
„No, jestli tě opravdu miluje, myslím, že jeho volba bude velmi snadná.“
„Dobře, řeknu mu to, ale myslím že jeho volba nebude nikterak snadná. Je to lovec, nemá upíry v lásce, určitě se bude potřebovat rozmyslet.“
„Dobře.“ Kývnul otec a podíval se ke dveřím.
„Pascale.“ Dveře se otevřely a v nich se tyčil hubený Pascal.
„Doveď mou dceru do sklepení. Přeje si vidět svého lovce.“
Pascal jen mlčky přikývnul a pokynul mi, abych ho následovala. Udělala jsem to okamžitě a poměrně ráda. Tím co mi teď řekl otec, se nám trochu zkrátil čas, ale pořád to vypadalo docela nadějně. Možná se z toho opravdu všichni dostaneme.
Dřevěný vstup zase nepříjemně zavrzal. Vstoupila jsem do cely poněkud kvapně a zůstala stát uprostřed místnosti.
Sol seděl na své matraci a propaloval mě pohledem. Neřekl ani slovo, jen mě upřeně pozoroval. Měla jsem sto chutí se k němu rozběhnout. Bránily mi v tom dvě věci. Bála jsem se jeho reakce, jeho odtažitého chování a také úzkého proužku slunečního světla, který pronikal zamřížovaným oknem a dělil nás tak od sebe.
Chvíli jsem se mu dívala do očí, ale věděla jsem, že nemá cenu ho žádat, aby mi pomohl přejít skrz sluneční paprsek.
Pokud k němu chci, musím to zvládnout sama. Vlastně jsem ještě ani nevěděla, jestli shořím nebo mi sluníčko nijak neublíží.
Pomalu jsem se přiblížila a nohu posunula na samu bezpečnou hranici. Ještě milimetr a zjistila bych to.
Seděl bez hnutí, i když v jeden okamžik bych přísahala, že se naklonil směrem ke mně.
Zhluboka jsem se nadechla a zavřela jsem oči. Stejně budu muset zjistit, která část mě zůstala lidskou. Proč ne tedy teď a tady.
Pomalu jsem posunula nohu dál a vstoupila do chladné záře slunečních paprsků. Jarní sluníčko nehřálo tolik, jak bych si přála, ale bylo cítit na tváři a to byl překrásný pocit.
Usmála jsem se a malinko rozpažila dlaněmi nahoru. Nikdy jsem nebyla vyznavačem přehnaného slunění, ale teď jsem chápala, jak by mi slunce neskutečně chybělo. Nemohla bych žít bez denního světla.
Ještě jsem se ani nestačila pořádně nabažit života, který přinášela teplá záře do téhle ponuré kopky a už jsem cítila na svých ramenou jeho horké ruce. Strhl mne k sobě a schoval ve svém náručí. Políbil mě do vlasů a zašeptal.
„Blázne, jeden.“

Objala jsem ho kolem pasu a šťastně zabořila obličej do jeho hrudníku.

Nezlobil se na mě a měl o mě strach. Je to vůbec možné, potom co jsem mu tolik ublížila?
„Sole, já se ti tak moc omlouvám.“ Hlesla jsem a přimáčkla se k němu víc.
„Tak moc mě to mrzí, můžeš mi to odpustit?“
„Co ti mám odpouštět, že sis vybrala Lima? Ty bláhová. Umí vařit, například. To já neumím.“
„Sole.“ Zaprotestovala jsem nespokojeně a on se jen usmál.
„Miluju tě, Mel, to se nikdy nezmění. Neměl jsem hezký život a zažil jsem spoustu bolesti. Vím, co je láska a umím si jí vážit. Lim je jako můj bratr, přeji mu to. Když  s tebou bude šťastný a ty s ním…“
Tak nějak jsem nemohla vyhnat z hlavy Willova slova. „Sol je ten nejhodnější a nejšlechetnější člověk, co znám.“ To on opravdu byl a já byla šťastná, že ho znám.
Sedl si a stáhl mě sebou. Až teď jsem si všimla, že je oholený a má nové oblečení.
„Jsi jako nový.“ Uznale jsem kývla a on trhnul rameny.
„Dárek od tvého milujícího tatínka. Sice to smrdí jako oni, ale alespoň je to čisté.“
Stáhla jsem obočí a zamračila se.
„Já ti taky smrdím, teď když už nejsem tak úplně člověk?“
„Jsi mnohem víc člověk, než si myslíš, Mel. Neboj, na Willa jsem si taky zvyknul a už mi to ani nepřijde.“
„Will je tu. Nechal se najmout do kuchyně, vzhledem k tomu, že nám tu musí někdo připravovat jídlo.“
„Viděla jsi ho?“
Musela jsem se usmát. Sol ožil a bylo to jako by mu někdo do žil nalil novou energii.
„Mám tě od něho pozdravovat.“ Neubránila jsem se trochu pitomému, zasněnému úsměvu při vzpomínce na Willa.
„Mělo mě to napadnout, vždycky se takhle tváříš, když o něm mluvíš.“ Pohladil mě po spánku a pak přejel něžně palcem po mé čelisti.
Nasucho jsem polkla.
„On mě opravdu nechtěl. Věděl, že mě miluješ a chtěl odejít, jen abych zůstala s tebou.“ Sklonila jsem hlavu a přemýšlela, jestli jsem zase neřekla víc než bylo třeba.
Sol mě objal kolem ramen a přitiskl si mě k boku.
„Jo, to je můj brácha.“
„Musíme se odtud dostat co nejdřív. Otec mi dal ultimátum, teda tobě, nebo spíš nám. Chce tě proměnit.“
Sol se nahrbil a všimla jsem si, že se jemně zachvěl.
„To radši smrt.“
„To je ta druhá možnost, kterou mi navrhnul. Řekla jsem mu, že jsi lovec a budeš si to muset rozmyslet. Dá nám ještě trošku času, ale nevím, kdy mu dojde trpělivost. Musíme zmizet, jak to jen půjde.“
„Fajn, řekni to Willovi. Já jsem připravený, jen mě odsud musíte pustit. Zkoušel jsem to, ale ty mříže se ani nehnou.“ Pokynul směrem k zamřížovanému okýnku.
Položila jsem mu hlavu na rameno a chvíli jsme jen tak seděli a hleděli na stále se zužující paprsek světla. Byl slabší a slabší a nakonec zmizel úplně. Nahlas jsem vzdychla, právě začínala další dlouhá noc.
Lehla jsem si na kraj matrace a on se položil vedle mne. Ležela jsem na boku, čelem od něho. Zavrtěl se a já cítila, že si lehl stejně jako já. Věděla jsem, jak hrozně mu tu musí být, samotnému, zavřenému a totálně izolovanému od okolního světa. Posunula jsem se boky trochu dozadu, až jsem zadečkem narazila na jeho pánev. Pak jsem posunula i zbytek těla a schoulila jsem se v jeho náručí. Leželi jsme jako dvě lžičky a naprosto přesně k sobě pasovali. Obě ruce jsem si podložila pod hlavu a on mne objal a přitiskl si mě blíž. Pak jsem jen cítila, jak zabořil svůj obličej do mých vlasů. Bylo to jiné, krásně teplé, když mi dýchal na temeno hlavy.
Zavřela jsem oči a nechala se unášet zvláštní intimitou téhle chvíle. Sice jsme oba věděli, že spolu nemůžeme být, ale také jsme oba cítili, že by to bylo naprosto dokonalé, kdybychom mohli.

Otevřela jsem oči a cítila jeho pravidelný, uvolněný dech. Slyšela jsem jeho srdce, bilo velmi klidně a vyrovnaně. Určitě usnul taky.
Velmi opatrně, tak abych ho nevzbudila, jsem nadzdvihla jeho paži, kterou mě objímal. Posunula se dál a vymanila se z jeho objetí. Byl naprosto kouzelný, když spal. Připadala jsem si, jako když se dívám na malé dítě, taky jsem od něho nemohla odtrhnout oči. Nespokojeně se zavrtěl a položil se na záda. Ze spánku něco zamumlal a pak se pousmál. Musela jsem se taky usmát. Opatrně jsem se nad něho nahnula a zlehka, tak abych ho nevzbudila, jsem ho políbila na čelo.
„Taky tě miluju, Mel.“ Zašeptal a já ztuhnula, než jsem si uvědomila, že to bylo jen ze spánku. I tak mě, ale píchlo u srdce. Neměla jsem přeci právo na to ho takhle trápit. Bylo by lepší, kdyby mě tenkrát v té uličce nenašel, pro něho rozhodně.
Mé slzné kanálky opět zapracovaly a po tváři mi stekla první slza, když jsem klepla na dveře, aby mě pustili ven.
Pascal mne dovedl pouze ke dveřím ústícím do domu a dál mne nechal jít samotnou. Asi nějaká novinka, nikdy mne nenechával chodit po domě bez dozoru.
Brala jsem to jako zkoušku a tak radši bez zavání zamířila zpět do mého pokoje. Jen jsem došla, mrkla jsem na hodinky. Byla právě jedna hodina v noci. Přešla jsem k posteli a posadila se. Očima jsem zabrousila k telefonu na nočním stolku. Volba byla jasná, potřebovala jsem viděl Willa a to hned.
Zvedla jsem sluchátko a podívala se na čísla, vypsaná vedle. Kuchyň byla čtyřka, hned jsem ji zmáčkla a počkala, až to vezme.
„Ano?“ Jeho hlas bych poznala kdekoliv. Zlomek vteřiny jsem přemýšlela, jestli mám hrát nebo ne. Jenže jsem nevěděla, jestli někdo náhodou neposlouchá.
„Dobrý, chci se jen zeptat, mohl byste mi, prosím, donést něco k pití. Mám žízeň.“ Na druhé straně bylo ticho a pak se znovu ozval jeho sametový hlas.
„Jistě slečno, za okamžik to bude.“ Ústa se mi samovolně roztáhla do širokého úsměvu. Jak jen pokorně zněl, tak úslužného jsem ho ještě nezažila.
„Děkuji.“ Řekla jsem velmi silně a hlasitě a snažila se do toho dát všechnu nadřazenost a aroganci, co jsem v sobě v u chvíli našla. Vsadila bych si, že podle zvuku zaskřípal zubama. Will byl velmi hrdý a tohle pro něho muselo být peklo.
Položila jsem sluchátko a rozpustila si vlasy. Už dávno proschly a tak jsem je jen protřásla, aby se mi rozprostřely po zádech. Shodila jsem boty a sedla si doprostřed postele.
Mrkla jsem na sebe ve velkém oválném zrcadle, které stálo v rohu pokoje a nahodila svůdný pohled. Nikoho jsem nikdy předtím nesváděla a tak jsem si připadala jako slon v porcelánu.
Popotáhla jsem ramínko tílka a spolu s ramínkem od podprsenky ho nechala spadnout volně přes rameno. Naklonila jsem hlavu, zapřela se o paži a čekala až vejde.
Ozvalo se klepnutí a já se neubránila úsměvu.
„Dále.“ Nabrala jsem do červena, protože mi nervozitou přeskočil hlas.
Vešel a v ruce nesl kulatý nerezový tác, na něm obrovskou sklenici krve. Tvářil se naštvaně, ale když mě uviděl, zarazil se a pak za sebou rychle přirazil dveře, opírajíc se o ně zády.
Jeho výraz by se dal přirovnat k dítěti, které vidí poprvé stánek se zmrzlinou.
„Wille?“ Zašeptala jsem, když se mi zdálo, že tam stojí už moc dlouho. Byl jako socha, nedýchal, ani se nepohnul, jen na mě se zvláštním majetnickým výrazem zíral.
Pomalu položil tác na stůl, a pak ve zlomku vteřiny přeletěl pokoj a klekl si ke mně na postel.
„Melanie.“ Brouknul a sehnul se ke mně.
Zavřela jsem oči a položila se do polštářů. Jeho ledová ústa jsem právě teď potřebovala, aby mi pomohla pročistit hlavu a urovnat zmatené myšlenky. Objala jsem ho kolem krku a stáhla ho na sebe.
Cítila jsem jeho ledový dech ve tváři a pak se jemně otřel rty o ty moje. Pootevřela jsem ústa a on mě začal líbat. Cítila jsem, jak mi jeho sladká vůně stoupá do hlavy a jak se začínám chvět touhou.
Skláněl se nade mnou a jeho tělo se pohybovalo mezi mýma pokrčenýma nohama. Opíral se o lokty vedle mé hlavy a prsty proplítal mými vlasy. Cítila jsem to známé horko bující v mém nitru a zaplavující postupně celé mé tělo.
Když sjel svými ledovými rty na můj krk, musel mi přiložit ruku k ústům.
„Tak tohle nejde.“ Hlesl a otočil se směrem ke dveřím.
„Jsi moc hlasitá, Mel.“
Vyprskla jsem smíchy, nemohla jsem za to, že mě vždycky donutil vzdychat tak nahlas. Ten smích byl ale napůl hysterický. Řekl, že tohle nejde?
Rozhlédl se po pokoji a za ruku mě vytáhl na nohy, táhnouc mě přes ložnici do koupelny. Přirazil mě neuvěřitelně rychle k chladné, obklady obložené stěně a zavřel dveře, pak ještě pustil sprchu a kohoutek u vany.
Můj pohled byl asi dost vyděšený a nechápavý, musela jsem se sama sobě začít smát. Chvíli ztuhnul a zaposlouchal se, pak se prudce otočil a mne v tu chvíli smích přešel.
Jeho oči se podobaly očím divokého zvířete. Byla v nich vepsaná všechna láska, vášeň a chtíč celého světa.
Prudce mě chytil za ramena a přitiskl se ke mně. Drtil mi rty svými a vášnivě se jazykem dobýval do mých úst. Tady už mě neusměrňoval a tak jsem za chvíli začala zrychleně dýchat a tiše sténat. Strčil své dlouhé studené prsty pod vrchní okraj mého tílka a prudce trhl. Látka povolila a on ze mě stáhl na podlahu je pár cárů.
Ruce se mi klepaly, když jsem z něho stahovala tričko. Položil své dlaně na můj krk a pomalu je posunoval přes ramena na má ňadra. Naskočila mi z toho doteku husí kůže, ale nebyla mi zima. Podprsenka dopadla stejně jako tílko, ani se nepokoušel mi ji sundat. Sklonil se níž a tam kde byly ještě před okamžikem jeho dlaně, jsem ucítila jeho rty a jeho ledový jazyk. Už jsem pochopila tu tekoucí vodu. Z úst se mi dralo celkem hlasité sténání, proložené zvláštním hrdelním chrčením.
Když se nabažil mých ňader, postupoval jazykem níž přes mé bříško a pak mi rozepnul rifle a stáhnul mi je ke kotníkům. Poslušně jsem nadzdvihla nohy, aby mě jich zbavil a on mi pomalu přejel prsty od kotníků po vnitřní straně lýtek, přes kolena až ke stehnům. Strhl mi tanga, samozřejmě, proč je sundávat.
Musela jsem se kousnout do jazyka, abych nevykřikla, když mi nadzdvihl jednu nohu a položil ji na své rameno. Stála jsem jen na jedné, ale o svou rovnováhu, jsem se opravdu bát nemusela. Podepřel mě a tvrdě přirazil ke stěně, o kterou jsem se opírala.
Když mě jeho jazyk zastudil v mém klíně, zatočil se se mnou svět a já se musela zapřít o vyzděný pult na umyvadlo.
Když se konečně rozhodl vstát, musel mě pevně přidržovat, abych neupadla. Klepala se mi kolena a podlamovaly se mi nohy.
V jeho obličeji byl zvláštní vítězoslavný výraz, když si rozepínal pásek a pak i své černé rifle. Chytil mě pevně za zadek a posadil mne na pult s umyvadlem. Objala jsem ho nohama kolem pasu a rukama opatrně zajela pod jeho rifle, stáhla jsem mu je do půli stehen. Podíval se mi upřeně do očí, když do mne tvrdě vstoupil.
Zatnula jsem pevně čelist, abych nekřičela a jednou rukou se zapřela o pultík, druhou jsem mu obmotala kolem krku.
„Wille.“ Zasténala jsem.
Byla jsem opravdu ráda, že jsem byla otočená k velkému zrcadlu nad umyvadlem zády. Vzhledem k tomu, že Will neměl svůj odraz v zrcadle, asi bych se rozesmála nad bizarností celé situace.
„A do háje.“ Náhle ztuhnul a zabořil svůj obličej do mého krku.
Nerozuměla jsem tomu, co se proboha, zase dělo?
„Otec je u tebe v pokoji.“ Šeptnul mi do kůže a mne v tu chvíli zamrazilo.
Zlomek vteřiny trvalo, než se Will vzpamatoval a sáhl po osušce. Omotal mi ji kolem těla a pak mě postavil na nohy.
„Zbav se ho nějak.“ Sykl a postrčil mě ke dveřím. Cestou jsem zavřela sprchu a zatáhla špunt ve vaně. Pomalu jsem vzala za kliku.
Otec stál u okna a díval se do zahrady.
„Mel.“ Řekl překvapeně, když se otočil a sjel mě pohledem.

Trapas, co teď? Přešla jsem k posteli a vzala do ruky župan, který jsem tam pohodila. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se udržet vyrovnaný výraz a pevný hlas.
„Děje se něco? Právě jsem chtěla jít do vany.“
„Ne, jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli si s ním mluvila a jaký má na to názor.“
Trochu jsem se zamračila a zavrtěla hlavou.
„Přesně jak jsem říkala, chtěl trochu času na to, aby se mohl rozhodnout.“
Chápavě kývnul a pak se usmál.
„Říkal jsem si, jestli by sis nechtěla vyrazit zítra do klubu. Je tam zábava a poznala bys nové lidi.“
Zatvářila jsem se nevěřícně, nevěděla jsem v tu chvíli, jestli myslí upíry anebo nějakou dobrou večeři.
„No a ještě jsem ti chtěl říct, že ti muži, co tě hlídali, asi už nebudou potřeba. Samozřejmě, že Sola jsem nechal hlídat o to více.“
Kývla jsem a udělala dva kroky ke dveřím koupelny.
„Ještě něco?“ Otočila jsem se už jen přes rameno.
„Ne, myslím, že to už je vše. Máš povoleno se pohybovat po domě.“ Úsečně jsem kývla a vydala se do koupelny. Když jsem brala za kliku, slyšela jsem jak cvakly dveře. Rozhlédla jsem se pro jistotu po pokoji, ale otec tam už nebyl.
Zhluboka jsem se nadechla, bylo to o chlup.
Vešla jsem dovnitř. Will seděl na okraji vany, na sobě měl oblečené rifle a když jsem vešla, střelil po mně netrpělivým pohledem.
Zavřela jsem za sebou a opřela se zády o dveře. Přitiskla jsem si dlaně na tvář a snažila se dýchat zhluboka, abych se uklidnila.
„Bože, to mohl být průšvih.“
„Ale nebyl, jsi dokonalá herečka.“ V tu chvíli stál u mě a já cítila, jak jemně prsty uvolňuje uzel na osušce.
„Nechtěla jsi jít do vany?“ Mrknul na mě a pokynul směrem k vířivce až po okraj naplněné bublinkami.

„Bože.“ Zasténal pode mnou, já se svezla k němu do vody a schoulila do jeho náručí. Voda zašplouchala a já se musela usmát.
„Myslím, že bych měla trochu přibrat, po tomhle tělocviku s tebou určitě ještě zhubnu.“
„No, to se mi už úplně vytratíš.“ Zašprýmoval a já na oko naštvaně plácla do vody naproti němu. Voda mu stříkla do očí a on se uculil.
„Neprovokuj, nebo tě utopím. Nezapomeň, že nemusím dýchat a pod vodou vydržím klidně hodinu.“
Vyplázla jsem na něho jazyk.
„A teď mi řekni, o čem jste to s otcem mluvili.“ Netrpělivě se zavrtěl a protáhl nohy.
Vychrlila jsem to ze sebe na jeden nádech. Willův výraz se měnil s každým slovem a ustrnul na mírně pobaveném, když jsem skončila.
„Sol a upír? No, to si opravdu nedovedu představit. Ještě teď sebou občas trhne, když mě cítí. No nic, musíme to udělat zítra v noci. Před svítáním, aby nás nemohli pronásledovat, kdyby se něco zvrtlo. Stráže uspím, to není problém. Mám tu nějakou látku, co namíchal Sol, působí skoro okamžitě. Pak se odsud budeme muset dostat. Musíme jen doufat, že si nás nikdo nevšimne.“
„A co když všimne?“ Zamračila jsem se.
„Říkala jsi, že Sol je už v pohodě. Budeme bojovat. Ty se budeš držet za námi a nějak se odtud vysekáme. Neboj, ono to nějak dopadne.“
Tak tohle jsem mu opravdu záviděla, byl naprosto klidný, ať už se jednalo o jakoukoliv záležitost.
„Už budu muset. Bude svítat.“ Šeptnul a nadzdvihl mi ruku, aby viděl na hodinky.
Pak se velmi ladně vyhoupl z vany a vyskočil na podlahu vedle. Nabídl mi ruku a já ho následovala. Podal mi župan a sám se velmi rychle otřel a naházel na sebe oblečení.
„Když už máš povolení pohybovat se po domě, co kdyby ses přišla mrknout za mnou do kuchyně? Samozřejmě velmi nenápadně.“ Sehnul se ke mně a políbil mě na čelo.
Pak si sedl na kraj vany a oblékl si ponožky a nazul tenisky.
„No, jdu ti udělat něco k snídani, nebo k večeři. No, prostě k jídlu.“ Zavrtěl hlavou, asi zdejší zvyky nechápal stejně jako já.
Oblékla jsem si župan a vyprovodila ho až ke dveřím. Chvíli se před nimi zastavil a pak velmi pozorně poslouchal. S úsměvem a tichým „miluji tě“ se vypařil tak rychle, že jsem stačila sotva mrknout. Tohle mě štvalo. Sice jsem byla rychlá a velice silná, ale nikdy nebudu moci být jako on. Má lidská půlka mi v tom bude vždycky bránit.
Nahlas jsem vzdychla a pohodila rukama. No nic, jdu se obléci.
Na stolku vedle postele se rozezněl telefon. Jeho hlasitý, chrčivý zvuk mě vylekal, až jsem sebou trhla. Přešla jsem k němu a váhavě zvedla sluchátko.
„Ano?“
„Jen jsem si říkal, co takhle společná večeře, má drahá.“ Lucius zněl vesele a uvolněně.
„Jasně.“ Mrkla jsem na hodinky. Bylo šest ráno.
„V kolik?“
„Budu tě čekat v osm.“ Jeho stručná odpověď byla zároveň rozloučením. Zavěsil.
Trhla jsem rameny a sedla si na kraj postele. Smím chodit po domě a slunce mě nespálí. Co takhle si prohlédnout okolí? Ani vlastně pořádně nevím, kde jsem. Když mě sem dovezli, byla jsem v bezvědomí. Automaticky jsem si sáhla dozadu na hlavu a znovu nahmatala zašitou ránu. Bylo to teprve před pár dny a mně to přišlo už tak dávno.
Proběhla jsem rychle koupelnou a posbírala cáry, které zbyly z mého oblečení. Hodila jsem je do koše a pověsila župan zpět na věšáček. Následovala probírka šatny a výběr nového spodního prádla i trička. Rifle díkybohu přežily a tak jsem se oblékla a z ramínka sundala ještě bíločernou kostkovanou mikinu s kapucí. Přece jen bude ještě zima.
Vzala jsem zlehka za kliku a vyšla na tmavou chodbu. Jaká to změna, nikdo nestál u dveří a nehlídal každý můj krok.
Po očku jsem mrkla na otcovy dveře a po špičkách vypochodovala za první roh. Seběhla schody do přízemí a vyběhla přes ohromnou, bílým mramorem obloženou vstupní halu ven. Právě svítalo. Zima byla neuvěřitelná, ale tak nějak snadno snesitelná. Jako bych s nadšením přijímala cokoliv, co je za zdmi tohoto šíleného domu. Vytáhla jsem zip až nahoru do stojatého límce a přehodila přes hlavu kapuci.
Nevěřila jsem svým očím, na trávě se bělila jemně zajíněná místa. Byl to překrásný pohled, až mi to vyrazilo dech. Na východě se právě probouzelo slunce a nekompromisně si dralo cestu vzhůru oblohou. Centimetr po centimetru, ale s takovou nevyhnutelností, že mě to až dojímalo. Kde se trávy zlehka dotkly sluneční paprsky, jinovatka zmizela a zanedlouho zbyla už jen ve stínech velkých starobylých smutečních vrb, otevírajících bránu do přilehlého parku. Zahrada byla zlehka zahalena ranní mlhou a spolu s rozbřeskem kouzlila překrásné scenérie.
Vyšla jsem před dům a opatrně, s němou posvátností, vykročila do trávy. Bylo mi nádherně, sem za mnou nemohl ani jeden z upírů. Tady jsem se cítila kupodivu ve větším soukromí než uzamčena ve svém pokoji.
Tráva byla vlhká a ledově studená, ve stínu ještě tiše křupala pod nohama. Zhluboka jsem se nadechla a poprvé ve svém životě plně ochutnávala čerstvý, jarní, ranní vzduch. Směsice vůní, které jsem dříve vůbec nevnímala. Stoupla jsem si doprostřed trávníku a zavřela jsem oči. Sluníčko začínalo pomalu hřát, minutu po minutě nabíralo sílu a mně připadalo, že nabírám ji spolu s ním.
Ohlédla jsem se za sebe a neubránila se úšklebku. To co stálo za mnou, v celé své kolosálně nabubřelé monumentálnosti, se nedalo ani v nejmenším nazvat domem. Sídlo, zámek možná, ale rozhodně ne dům.
Až jsem se oklepala, tak moc se mi zastesklo po babiččině malém, starém a napůl se rozpadajícím domku s bílým plotem kolem zahrádky, ne větší než má dlaň. Zabodla jsem svůj pohled do země a usmála se při vzpomínce na jedno staré, špinavé skladiště, vonící benzínem a vyjetými oleji.
„Do háje.“ Vzpomínky mi vehnaly slzy do očí a já se je snažila marně zahnat přílišným mrkáním, marně.
První slaná kapička se přehoupla přes spodní řasy a stékala mi volně po tváři. Posmrkla jsem a otřela slzu do rukávu mikiny.
Rozhlédla jsem se kolem, jak zvláštní, byla jsem tu sama, nebo ne? V dáli se ozvalo děsivé štěkání a nebezpečně se přibližovalo. Vždycky jsem měla ráda psy, ale tahle zběsilá, na první pohled nebezpečně vypadající smečka, se mi moc nelíbila. Jediné, co mi proběhlo hlavou, že to byl, jak jinak v mém případě, pitomý nápad a že asi nemá cenu utíkat.
Stoupla jsem si rovně, abych vypadala vyšší a ruce složila na hrudi. Zhluboka jsem dýchala a snažila se vypadat vyrovnaně a nadřazeně.
Přes park se řítila smečka sedmi jako uhel černých dobrmanů. Cenili zuby přes šedorůžové pysky a vrčeli.
Během vteřiny mě obklíčili a štěkali tak nahlas, že by člověk neslyšel vlastního slova, i kdyby se hodně snažil.
A pak se stalo něco, co vyděsilo možná více mě než psy, ale na obé to mělo stejný odzbrojující dopad.
Mé tělo začalo tak nějak jednat samo za sebe, pudově, jako by ani nepotřebovalo impulsy z mozku. Vyhledala jsem oční kontakt s vůdcem smečky. Byl to ten největší a nejčernější pes, stojící mi čelem.
Vůbec se mu to nelíbilo, tím jsem ho v podstatě vyzvala, neprokazovala jsem mu úctu, ale snažila se ho převýšit. O krok couvnul a podle postoje jeho krásného těla bych řekla, že se chystal zaútočit.
Napodobila jsem jeho pohyby, nahrbila jsem se a pokrčila kolena, opírajíc se o ně dlaněmi. Oba dva jsme teď stáli naproti sobě a vypadali, že po sobě co chvíli skočíme.
Náhle se mi skrz zuby začalo prodírat zvláštně nebezpečné chrčení, které během několika vteřin vyústilo ve vražedné vrčení. Cítila jsem, jak se mi do svalů vlévá neuvěřitelná síla a poprvé v ústech ucítila nepříjemný tlak dvou ostrých špičáků.
Abych svůj nebezpečný vzhled ještě vylepšila, vycenila jsem své nové zbraně a v tu chvíli měla opravdu dojem, že kdyby k boji došlo, ten pes by skončil špatně.
Dobrman udělal ještě jeden krok vzad a pak uhnul pohledem. Začal očima těkat kolem po zbytku smečky a předníma nohama přešlapoval na místě a do stran, pak stáhnul ocas a uši pevně přitiskl k hlavě. Jeho vrčení se pozvolna proměnilo v kňučení a on si přede mnou lehl.
Zbytek smečky taky okamžitě ztichnul a pozoroval svého vůdce.
Uvolnila jsem svůj postoj a hned jak jsem se zklidnila, zatáhly se i špičáky. Oddechla jsem si, bez nich to bylo mnohem příjemnější. Udělala jsem nejistě dva kroky vpřed a přistoupila ke psovi. Pomalu jsem ho rukou pohladila mezi ušima a on mě očichal. Když mi olízl prsty, věděla jsem, že už mi neublíží. Právě jsem si udělala nové přátele.
Vstala jsem a kupodivu, oni mě následovali. Fajn, tak budu mít při procházce společnost. Přešla jsem přes trávník a přišla na štěrkovou příjezdovou cestu. Prostě ten ohavně veliký barák obejdu a mrknu se kolem.
Zkontrolovala jsem čas, měla jsem ještě tři čtvrtě hodiny, ideální. Sice jsem byla ještě trochu vyklepaná z toho „upířího“ pocitu, ale na blbou náladu není nic lepšího, než to rozchodit.
Obešla jsem přední část domu a taky budovu garáží, která stála bokem tak, aby nebyla na první pohled vidět a nekazila tak celkový dojem z téhle vyumělkované krásy.
Zadní část s prosklenou zimní zahradou a velkým kamenným schodištěm se mi už líbila o trochu víc. Možná to bylo způsobeno tou záplavou květin a stromů. Vedle točitého schodiště, vedoucího na terasu spojenou prvním patrem, byl i zadní vchod do přízemí.
Chvíli jsem váhala, jestli to nemám ještě obejít z druhé strany, ale byla mi fakt zima a už se mi nechtělo. Vzala jsem za kliku a dveře povolily, vešla jsem tedy dovnitř. Ani jsem si nevšimla, že má noha přeťala červený paprsek hlásiče pohybu a v ten okamžik se rozezněl otravný pípavý zvuk. Přitiskla jsem si dlaně na uši a měla sto chutí zmizet.
Zapřela jsem se zády na zeď a čekala, až si pro mě přijdou. Objevili se dřív, než jsem to vůbec stihla domyslet. Dva upíři v černých oblecích, členové ochranky.
Jeden z nich se mračil, ale ten druhý, podle vzhledu mladší, se usmál, když mě uviděl, jak se krčím u stěny a tlačím si dlaně na uši.
Ten starší vypnul alarm a ten mladší mě chytil za paži a pomohl mi se narovnat.
„Promiňte, to jsem fakt nechtěla.“ Připadala jsem si jako malé dítě a čekala, že dostanu vynadáno.
„Vůbec nic se neděje, slečno. Jen nám příště oznamte, až budete chtít jít ven, abychom měli čas zareagovat.“ Ozval se ten, co mě stále ještě svíral za paži.
„Já myslela, že o mně víte.“ Pokynula jsem směrem ke dveřím.
„Ano, přední vchod je deaktivovaný, ale zadní byl stále hlídaný.“
„Dobře.“ Hlesla jsem a trochu drsně se vymanila z jeho sevření. Nebylo mi to moc příjemné, když na mne sahal cizí chlap a bylo mi úplně jedno, že pracoval pro otce.
„Následujte nás, dovedeme vás zpět do haly.“ Pokynul mi, abych šla první. Bez protestů jsem se zařadila za toho staršího a v zádech cítila upřený pohled toho mladšího z nich.
„Odtud snad už trefíte, nebo chcete dovést až k pokoji?“
Tak teď už se mi zdál dotěrný, začalo mě to pěkně štvát.
„Ne díky, odtud trefím docela dobře.“ Vyštěkla jsem a zamířila ke schodům. Měla jsem ještě patnáct minut.

„Á, Melanie. Pojď dál.“ Vyzval mě otec a pokynul ke křeslu naproti němu.
„Posaď se.“
Než jsem přešla ke krbu, svlékla jsem si mikinu a uvázala ji kolem pasu. Udělala jsem, co mi otec řekl.
„Dáš si?“ Nadzdvihl karafu s krví a já jen neznatelně přikývla. Nalil nám a mou sklenici mi opatrně podal.
Někdo měkce klepl na dveře a v nich se objevil Pascal následován Willem, který nesl ohromný tác s jídlem pro mě. Ani se na mě nepodíval a já za to byla neskutečně vděčná, minimálně bych se začervenala a to by otci asi neuniklo.
Postavil tác na stůl a pak se beze slova otočil a odešel.
„Šikovný mladík, nemyslíš?“ Lucius si přehodil nohu přes nohu a upil ze své sklenice.
„Který?“ Snažila sem se hrát nechápavou.
„Ten nový kuchař. Vaří dobře?“
„A ten, no jo, jde to.“ Sklopila jsem oči a pohrávala si se svou sklenkou.
„V noci jsem ho cítil u tebe v pokoji. Byl tam?“
A je to v háji, sakra mysli. Co mohl slyšet, do háje! Mou mysl zaplavila panika. Snažila jsem se ovládnout rytmus svého srdce, mohlo by mě prozradit. Zhluboka jsem se nadechla a přikývla.
„Ano, volala jsem do kuchyně, donesl mi nějakou krev, měla jsem žízeň.“
Otec chápavě pokýval a zdálo se, že tohle mu jako vysvětlení stačí, asi opravdu viděl tác se sklenicí na odkládacím stolku.
„No, asi jsem ti tam neměl tak vtrhnout a bez ohlášení. Omlouvám se, ale když Pascal odvolal stráže od tvých dveří…myslel jsem, že bys to ráda věděla. Že se třeba budeš chtít jít projít do parku nebo po domě. Je tu nádherná zahrada, Mel. Samozřejmě je ti tu vše k dispozici, kdyby sis chtěla někam vyjet nebo tak. Ale dej mi předtím vědět, ano.“
Zvedla jsem k němu oči a pak kývla. Žaludek mi hlasitě zaprotestoval a já si uvědomila, že už jsem pěkně dlouho nic nejedla.
Otec se usmál a vstal, elegantně mi nabídl rámě a když jsem ho přijala, odvedl mě ke stolu.
Podržel mi židli a pak ji jemně přisunul ke stolu, cestou ještě oddělal poklop z mého talíře a sedl si naproti mně.
„Dobrou chuť, Mel.“ Řekl a já přikývla.
„Už sis rozmyslela, jestli se mnou půjdeš do toho klubu? Rád bych ti představil pár přátel.“
„Radši bych zůstala doma, jestli ti to nebude vadit, ale ty klidně jdi.“ Hned jsem se snažila chytit příležitosti, jak ho dostat z domu.
„No, chtěl jsem tam jít hlavně kvůli tobě.“ Zamračil se, ale pak se opět uvolnil.
„No, nevadí, tak půjdeme někdy jindy, jestli se ti večer nebude chtít.“
Kývla jsem a nabrala si první sousto na vidličku. V tu chvíli se mi moje hodnocení Willova kuchařského umění, zdálo strašně zlé. To jídlo bylo naprosto božské a já se malinko začervenala, když jsem si vzpomněla na důvod, proč se dnes tolik snažil, aby mi chutnalo.
„Chci, abys vyřídila Solovi, že mu dávám den na to, aby se rozhodl. Pak budu chtít slyšet jasnou odpověď.“
„Řeknu mu to.“ Zamumlala jsem s plnou pusou a napila se, abych jídlo spláchla.
„Chci, abys věděla, že jsem opravdu rád, že jsi tady, Mel.“
Dojedla jsem a pak k němu zvedla oči.
„Díky, otče.“ Snažila jsem znít věrohodně, procítěně a láskyplně. Doufala jsem, že se mi podařilo ho přesvědčit.
„Mohu jít navštívit Sola?“ Snažila jsem se udržet nevzrušenou tvář a dívat se mu přímo do očí.
„Ale jistě, má drahá. Užij si ho, dokud je ještě člověk.“ Usmál se, ale mně výraz jeho tváře přišel spíše jako ironický úšklebek.
Vstala jsem od stolu a poděkovala za večeři. Přede dveřmi na mě nečekal Pascal a tak jsem zrovna vyrazila směr sklepení. Před jeho celou seděli dva upíři a naštvaně mě propalovali pohledem. Dobře, možná jsem se mýlila v tom, že jim tohle prostředí vyhovuje.
Jeden z nich otráveně vstal a otevřel mi dveře. Opět se ozvalo nepříjemné zavrzání, připadalo mi, že už si na ten hrozný vtíravý zvuk začínám zvykat.
Vešla jsem dovnitř, byla tu hrozná tma i přes ten trošek světla, který dopadal na podlahu.
Sol seděl na matraci, opřený zády o stěnu. Ani nevstal, když mě uviděl. Čekala jsem vroucnější přivítání.
„Ahoj.“ Pípla jsem nejistě a udělala pár kroků k němu.
Usmál se a zamával mi, až teď jsem si všimla okovů, obepnutých pevně kolem jeho zápěstí. Řetězy, kterými byl spoután, kovově zařinčely a já se zamračila.
„Co má zas tohle znamenat?“
„Trochu jsem se nepohodl s jedním strážným. A …. Mel, právě v něm šlapeš.“ Očima mi sjel k botám.
Sklonila jsem hlavu a pak uskočila stranou. Doposud jsem stála v nevelké kupičce světle šedého popela.
„Co se tu proboha stalo?“
„Dovoloval si a tak jsem ho setnul jeho vlastní zbraní. Pak mi nasadili tohle.“ Zvedl ruce a ukázal mi oba stříbrné náramky. Naštvaně jsem si složila ruce v bok.
„Neříkal jsi mi náhodou, že mám hrát hodnou holčičku? Co takhle, kdyby jsi mi alespoň trochu pomohl ve snaze zachránit ti život.“
Vykouzlil naprosto odzbrojující úsměv a vypadalo to, že mu ani nevadila další veliká modřina, která mu přibyla na čelisti. Zřejmě dostal s okovy ještě pěkný nářez.
„Jinak ti nic neudělali?“ Došla jsem až k matraci a pomalu se svezla na kolena vedle něho.
Nepouštěl ze mě oči a pak se trochu nahnul, směrem dopředu a vtáhnul si mě do náručí. Seděla jsem teď mezi jeho pokrčenýma a roztaženýma nohama, opřená zády o jeho hruď.
„Nemohl jsem se tě dočkat.“ Šeptnul mi do ucha. „Zmizela jsi, nebyla si tu, když jsem se vzbudil.“
„Já vím.“ Zamumlala jsem a sklopila oči k podlaze.
Hrála jsem si s jeho prsty a užívala si jeho teplé, hebké kůže, jeho vroucího doteku. Začínalo mi to připadat zvláštní, sice spolu nechodíme a já miluji Willa a tím jsem si byla stoprocentně jistá, ale cítím i něco velmi hlubokého k tomuto nádhernému muži.
„Sole?“
„Hmm?“ Brouknul a svými horkými rty se mi otřel o můj ušní lalůček. Zachvěla jsem se a věděla, že bych měla něco říct, nebo něco udělat, třeba ho odstrčit. Neudělala jsem nic, moc se mi to líbilo.
„Otec ti vzkazuje, že máš jeden den na rozmyšlení a Will zas, že pro tebe přijde v noci před svítáním.“
„Hmm.“ Zdálo se mi to, nebo to opravdu nevyznělo moc nadšeně.
„Na co myslíš?“ Šeptla jsem.
„Že až budeme zase doma, už se ke mně nikdy takhle nepřitulíš. Bude mi to chybět.“ Ukazováčkem pravé ruky mi zastrčil vlasy za ucho a stejným ladným pohybem mi přejel od ramene po šíji směrem nahoru a skončil na mé čelisti.
„Vím, že bych měl sám sebe donutit tě přestat milovat. Nejde to, Melanie. Vím, že patříš Limovi, že ho miluješ, jenže…“ Jeho tichý hlas se zlomil a já pekelně bojovala s touhou se k němu otočit čelem. Vidět mu do tváře, pohladit ho po spánku a něžně ho políbit.
„Nepředstavitelně mě to k tobě táhne. Je to jako kouzlo, nemůžu se toho zbavit, byť se snažím sebevíc. Asi bych měl odejít, až se z toho dostaneme. Nechat vás o samotě. Máte jeden druhého, milujete se…“
Už jsem nevydržela. Ksakru, proč mě jeho slova tolik zraňovala. Proč jsem si jen nedovedla v tu chvíli představit, že by odešel. Znělo to logicky, ale drásalo mě to někde hluboko uvnitř a působilo mi to nepředstavitelnou bolest. Někdy v průběhu jeho věznění tady, se stalo něco, co způsobilo, že už mi nepřešlo tak šílené, myslet na něho a na mne, jako na nás.
Otočila jsem se tak rychle, že se až polekal. Nyní jsem klečela na stejném místě, ale čelem k němu.
Na pár vteřin zatajil dech a pak vydechl a mne do tváře uhodila jeho nádherně kořeněná vůně. Přitahovala mne víc, než kdy předtím. Slyšela jsem jeho srdce, které se zrychlilo, zčásti tím, jak se leknul a zčásti i mojí blízkostí. Vnímala jsem ten nádherný živoucí zvuk a on mne zaplavoval. Po pár úderech mi přišlo, že už ani nemohu vnímat jiný zvuk než tento.
Mé tělo reagovalo naprosto stejně. Můj tep se zrychloval a cítila jsem krev, která se mi nahrnula do hlavy a teď mi zběsile tepala ve spáncích. Dech se mi zkracoval a ztrácel svoji hloubku. Začínala jsem se bát. Byli jsme až nebezpečně blízko. Díval se mi do očí a já se v nich topila. Nikdy jsem ještě neviděla zamilovanější pohled.
Jeho nádherné oči, barvy mléčné čokolády, způsobily, že jsem zapomněla na svět okolo. Byla jsem jako poblouzněná.
Položila jsem pomalu své ruce na jeho široká ramena a přesunula váhu svého těla víc dopředu. On mne chytil v pase a přitáhl si mne blíž. Stále jsem byla chycena v jeho žádoucím pohledu. Nemohla jsem ani mrknout, prostě to nešlo.
Nahnula jsem se k němu a v ten okamžik, když se naše rty setkaly, zavřela oči.
„Miluji tě.“ Šeptnul ještě a já ucítila, jak mnou ta dvě slova projela. Zasáhla přesně svůj cíl. Zhluboka jsem se nadechla a náš vzájemný polibek prohloubila, z letmého dotyku se stal polibek hodný stříbrného plátna.
Nikdy jsem si ani neuvědomila, jak božsky líbal. Možná to bylo vždy způsobeno mou odtažitostí, teď jsem se ale rozhodně odtáhnout nechtěla.
Věděla jsem, že mu to samé říct nemohu a on to věděl také. Přišlo mi, že to ani nečekal. Byl vděčný za vše, co jsem se mu rozhodla dát.
Ve svých ústech jsem ucítila jeho horký jazyk, v uších mi začalo hučet a připadala jsem si, že ztrácím pevnou půdu pod nohama.
Jeho dlaně se přesunuly od mého pasu na můj krk. Jednou rukou mi prohrábl vlasy a druhou pevně přitiskl na můj zátylek.
„Bože.“ Šeptl a odtáhl se ode mne, aby mi viděl do očí. Přišlo mi, že si právě uvědomil, co děláme a k čemu se tu schyluje. Taky jsem to věděla, ale přišlo mi, že už není cesty zpět.
„Já vím.“ Broukla jsem, když mě začaly zase poslouchat hlasivky a snažila se zklidnit svůj dech. Chvíli váhal. Dýchal s pootevřenými ústy a znova a znova mne dostávala na kolena jeho dokonalá vůně. Dokonce jsem si dokázala k jeho vůni představit i chuť, nádherně sladkou a plnou chuť jeho krve.
Těkal zmateně očima po mém obličeji, až pohledem ustrnul na mých rtech. Znovu se mi zadíval upřeně do očí a pak se ke mně natáhl a začal mne opět líbat.
Zapletla jsem prsty do jeho krátkých vlasů a on se opatrně, se mnou v náručí, sesunul na matraci.
Ležel teď nade mnou a zapíral se o lokty. Řetěz od jeho okovů mě nepříjemně tlačil do zad, ale bylo mi to jedno. Dokázala jsem se plně soustředit jen na jeho horké tělo, tak pevně přitisknuté k mému.
Mezi polibky šeptal mé jméno. Rychle jsem rozepnula jeho košili a stáhnula mu ji z ramen. Zvedla jsem k němu hlavu a líbala ho na krk, ramena i hrudník. Všude tam, kam jsem jen ústy dosáhla.
Klekl si mezi mé pokrčené nohy a sundal mi tričko. Hladila jsem ho konečky prstů po jeho vypracovaném břiše, když mi rozepínal rifle. Stáhl mi je jemně z boků a já nadzdvihla zadek a pak zvednula i nohy, aby mě jich mohl zbavit. Odhodil je bokem a nestydatě mě sjel pohledem, očividně byl hodně spokojený s tím co vidí, v očích se mu zablesklo a mnou projela vlna touhy. Mé kalhotky záhy následovaly za ostatním oblečením.
Lehl si vedle mne a vyhoupl si mě na klín. Okamžitě jsem ucítila, i přes hrubou látku jeho riflí, to, co bylo mým očím doposud skryto.
Zhoupla jsem se mírně dopředu a dozadu, on zaklonil hlavu a se zatnutými zuby tiše zasténal. Ruce se mi neuvěřitelně třásly, když jsem rozepínala přezku jeho pásku. Věděla jsem, že v každém, i sebemenším pohybu ho omezují řetězy. Tak tohle bylo jenom na mně.
Zhluboka jsem se nadechla a konečně stáhla rifle z jeho boků. Fajn, tak tomuhle se prostě nedalo nic vytknout. On byl dokonalý.
Se zatajeným dechem jsem přejela nehtem po jeho hrudníku, přes vypracované svaly na břiše až k pupíku. Netrpělivě mě zachytil za zápěstí a položil mi dlaně na své prsní svaly, pak mě chytil opatrně za boky a posadil si mě na svou tepající chloubu.
Zaryla jsem nehty do jeho horké kůže s klonila hlavu. Byl to nádherný pocit. Naprosto skvěle a pevně zaplnil to hladové místečko v mém středu.
Zhluboka vydechl a slastně zavřel oči. Prudce je však otevřel při mém prvním kolíbavém pohybu a prsty křečovitě sevřel má stehna.
Snažili jsem se být co nejvíce potichu, ale stejně občas jednomu z nás utekl z hrdla tichý sten.
Celou tu dobu, co jsem se pohybovala v jeho klíně, mě propaloval pohledem. Připadalo mi, že si chce zapamatovat každičký můj nádech, každý pohyb i výraz mé tváře.
Zalapala jsem po dechu a tvrdě sevřela jeho paže, právě v ten samý okamžik, kdy jsem pocítila, že se jeho svaly napjaly. Sevřel svou čelist a tlumeně zasténal. Jeho velké horké dlaně pleskly o můj zadeček a on si mě přirazil tvrdě na své tělo. Projela mnou vlna extáze a já se rozplakala. V záchvatu pláče jsem se zhroutila na jeho široký, svalnatý hrudník. Všechno to na mě dolehlo.
Mlčky si mě schoulil v náručí a přetáhl přes nás starou deku, která byla složená u stěny. Já se otřásala v hlasitých vzlycích a on mě hladil po rameni a zasypával mou uslzenou tvář polibky.
„Copak se stalo? Ublížil jsem ti nějak?“ Zašeptal a já k němu zvedla své oči.
Zamrkala jsem, abych se zbavila přebytečných slzí a mírně zavrtěla hlavou.
„Přijde mi, že každému jenom ubližuji. Nejdřív tobě, tak moc mě to bolelo, vidět jak tě trápí, že tě od sebe odháním. Teď Willovi, zabije ho to, až se o tomhle dozví. Jsem hrozná, měl si mě v té uličce nechat, teď už by bylo po mně a nemohla bych nikoho trápit.“
„To neříkej, Mel. Jsi to nejlepší, co mě mohlo kdy potkat. Myslel jsem, že už se nikdy nezamiluju. Byl jsem jako mrtvý než jsem uviděl tebe. Schoulenou na zemi, roztřesenou hrůzou a raněnou.“ Políbil mě do vlasů a pak se zavrtěl.
„Neříkej mu to. Oba víme, že tohle bylo poprvé a naposledy. I když musím říct, že to bylo překrásné poprvé a naprosto dokonalé naposledy. Už napořád tě budu mít vrostlou ve svém srdci, nikdo mi tě odtamtud nevytrhne, i kdyby se sebevíc snažil.“
Posmrkla jsem a přitiskla se k němu víc. Kdyby tak existoval svět, kde bych mohla mít oba. Jenže tenhle život je o volbách a já už si dávno zvolila, i Sol to věděl. Ani mě nepřesvědčoval, že bych měla zůstat s ním. Tohle byl dokonalý a vzácný okamžik, který se nebude už víckrát opakovat. O to víc jsem si ho chtěla užít. Pevně mě objal a já zavřela oči. Vnímala jsem jeho nádhernou vůni a špičkami prstů přejížděla po hebké pokožce jeho hrudníku. Bylo mi krásně.

„Vzbuď se, Mel… Lásko, vstávej.“ Ucítila jsem jemný tlak jeho horkých prstů na svém spánku.
„Měla bys už jít, běž se pár hodin prospat do měkké postele. Willovi vyřiď, že budu připravený.“
Rozespale jsem zamrkala do šera cely. Ležel na boku, hlavu měl opřenou o ruku a s úsměvem mě pozoroval.
„Nechce se mi.“ Hlesla jsem a nespokojeně se zavrtěla na tvrdé matraci.
„Oba víme, že to byl jen krásný sen, Mel. Teď je třeba se probudit a začít žít skutečný život.“ Jeho rty se zlehoučka dotkly mého čela.
„Sole…“ Nevěděla jsem, jak slovy vyjádřit, co jsem v tu chvíli cítila.
„Copak je?“
„Asi nic, jen…děkuju.“ Sklopila jsem oči.
Něžně se usmál a zavrtěl hlavou.
„Zlato, to já bych měl děkovat. Udělala jsi mě neskutečně šťastným, ani nevíš.“
„Neumím si vybrat, Sole.“ Zase se mi do očí tlačily slzy.
„Nevíš, kterého z nás?“
Nejistě jsem přikývla. Připadalo mi to dokonalé, jako bych se bavila se svým starším bratrem či nejlepším přítelem.
„Tak se zeptej svého srdce, Mel. Čí jméno šeptáš ze spaní? O kom se ti v noci zdá? Na koho myslíš každý večer? Bez kterého z nás si nedovedeš představit svůj život?“
Proboha, proč se mi ta volba zdála tak složitá? Měla bych bez zaváhání říci Willovo jméno. Vlastně bych teď vůbec neměla ležet nahá v Solově náručí. Váhavě jsem se kousla do rtu a přemýšlela. Snažila jsem se porovnávat. Vzpomínat, co prožívám, když jsem s Willem a snažit se na můj prožitek koukat přes síto událostí právě minulých.
„Sole…“
Usmál se a znovu mi hřbetem ruky přejel přes spánek.
„Já to nejsem, miláčku. Will je ten vítěz. Zvítězil už když jsi ho poprvé uviděla. Když jsi ho ucítila, když jsi ho políbila.“
Představila jsem si jeho ledové dlaně pomalu putujícím po mém těle a bezděčně jsem se zachvěla.
„Nikdy ses na mě nepodívala, tak jako se díváš na něho. Bojoval jsem, ale už od začátku jsem věděl, že nemám moc šancí. Tohle se asi nemělo stát, udělal jsem ti v hlavě akorát zmatek.“ Šeptal a jeho pohled byl tak něžný.
„Ale bylo to tak dokonalé.“ Broukla jsem a do očí se mi navalila další dávka slz.
„Ano, jistě to bylo dokonalé. Miluji tě, ani to nemohlo být jiné. Ale uvědom si, co chceš a jak tvrdě si za to bojovala, abys ho dostala. Myslíš, že by bylo rozumné to teď zahodit? Chtěla bys to?“
Pomalu jsem zavrtěla hlavou a sklopila oči.
„Takže to, co se tu mezi námi stalo, necháme tady. Ani jeden z nás to nevynese ven z téhle místnosti. Slib mi to, Mel. Slib mi, že mu to nikdy nepovíš. Ne, kvůli mně, ale kvůli sobě.“
Popotáhla jsem a položila se zpět na matraci.
„Dobře, Sole, slibuji.“ Můj slabý hlas byl sotva slyšitelný, ale on přikývl a pak mě políbil na nahé rameno a na krk.
„Tak vstávej.“
Posadila jsem se a on mi podal tričko. Přetáhla jsem ho přes hlavu a zatřepala hlavou, aby se mi neposedné vlasy na hlavě, alespoň trochu urovnaly. Oblékla jsem se a on udělal totéž. Mlčky jsem si sedla k němu a on mě objal kolem ramen.
„A teď běž, tohle opravdu není místo pro tebe.“
Kývla jsem a vstala. Obešla jsem malou rozšlapanou hromádku popela a přemýšlela, jestli bych skončila stejně, kdyby mi někdo setnul hlavu.
Ani jsem se neohlédla a ťukla na dveře. Ty se z vrznutím otevřely a já zmizela v chodbě. Neměla jsem odvahu se otočit a podívat se na něho, asi bych se rozplakala.
Prošla jsem sklepením a rukou přejížděla po kamenné studené zdi. Konečky prstů jsem přejížděla po jednotlivých hladkých kamenech a po drsné hlíně v mezerách.
Stále dokola jsem si přehrávala jeho horké doteky, cítila jsem jeho dlaně na mém těle, jeho polibky na mém obličeji.
Vystoupala jsem po schodech a stanula v chodbě, jedním prudkým zabouchnutím zavřela dveře od sklepa a zůstala stát opřená o stěnu naproti.
Pomalu jsem se svezla do dřepu a položila si tvář do dlaní. Neznámý tlak, uvnitř mého těla narůstal a mě připadalo, že když ho neuvolním, vybouchnu. Hlasitě jsem se rozvzlykala a ani si nevšimla vysoké postavy, tyčící se nade mnou.
„Já říkal, že si tě najdu.“ Jeho hlas zazněl chodbou a vracel se s ozvěnou.
Trhla jsem sebou a pomalu k němu zvedla své uslzené oči. Poznala jsem ho už po hlase, ale tak nějak jsem nemohla uvěřit, že je to opravdu on.
Natáhl ke mně ruce a za ramena mě vytáhl nahoru. Zírala jsem na něho a nemohla v tu chvíli popadnout dech. Vypadal příšerně. Jeho tvář byla poseta velikými popáleninami, jako od kyseliny. Kůže na tvářích a na nose se mu olupovala. Protočil se mi žaludek a odvrátila jsem pohled stranou.
Rozzuřil se a na mou tvář dopadl tvrdý políček, kdyby mě pevně nedržel druhou rukou za rameno, určitě bych upadla.
„Dívej se na mě, ty mrcho. Tohle si mi udělala ty, tak si to teď užij.“
Cítila jsem jeho chladný dech na tváři.
„Už nejsi tak silná, bez svých hraček a bez svého lovce.“ Zlověstně šeptal a tlačil mě plnou silou ke stěně.
„Víš, jak se mi loví, když vypadám takhle? Musím se teď živit smrdutými bezdomovci a opilci. A to jenom kvůli tobě.“ Nakláněl se nade mne a jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého.
Zavřela jsem oči a na tvář mi přelétl další tvrdý políček. Rozrazil mi ret a já v ústech ucítila vlastní krev. Naklonil hlavu na stranu a roztáhl ústa do spokojeného úsměvu. Dotkl se nosem mé čelisti a zhluboka se nadechl.
„Ale vím, jak mi to můžeš vynahradit.“ Jednou rukou mi prohrábl vlasy a pak vzal jednu kadeř mezi prsty a přivoněl k ní.
„Jsi nádherná, tak žádoucí, tak voňavá. Jsi spojením toho nejlepšího z člověka a upíra.“
Nasucho jsem polkla, když přejel jazykem po mé čelisti. Z jeho dotyků se mi obracel žaludek a dělalo se mi na zvracení. S velkými obtížemi jsem se nutila dýchat a s každým nádechem do sebe nasávala jeho nechutný pach.
Zatnula jsem zuby a zmohla se na jeden jediný pokus ho od sebe odstrčit. Vstrčila jsem své ruce mezi naše těla a propnula jsem paže. Obratně mi zkroutil ruku za záda, až jsem zakňourala bolestí. Zdálo se mi, že se mu to líbí.
Vzrušovalo ho, působit mi bolest. Přitiskl svá ústa na má a zašeptal.
„Křič, lásko. Prosím, křič.“
Začínala jsem pomalu ztrácet vědomí, vděčná svému tělu, že tu hrůzu nebudu muset prožívat až dokonce. Kolena mi podklesla, ale následoval další tvrdý políček, který mě vrátil zpět do reality.
„Žádný omdlívání, k čemu bys mi potom byla.“ Zavrčel a zajel mi volnou rukou pod tričko. Cítila jsem, jak mi přejíždí po břichu a jak bere do dlaně mé ňadro. Mezi prsty zmáčkl mou bradavku, zabolelo to až jsem sebou cukla. Na jeho pokřivené tváři se objevil další spokojený úsměv a on se ke mně přisál. Tvrdě se dobýval do mých úst a já se snažila uhýbat. Zasloužila jsem si tím další tvrdý políček. Chytil mě pevně za vlasy a trhnul mou hlavou dozadu, až jsem se praštila o stěnu za mnou. Před očima se mi zatmělo a já v jeho rukách ochabla. Pustil má ramena a nechal mé tělo sesunout na podlahu.
Když jsem se opět probrala k vědomí, skláněl se nade mnou a vzrušeně oddechoval. Líbal mne na ústa a na krk. Pokrčila jsem nohu a vší silou ho nakopla do rozkroku. Mělo to okamžitý účinek. Zakvílel a svalil se na podlahu vedle mne. Vydrápala jsem se do kleku a vrávoravě se postavila. Zbývalo mi pár kroků do haly. Tam bych byla v bezpečí. Jen několik metrů.
Zapřela jsem se dlaní o stěnu a pomalu se rozeběhla ke vchodu do vstupní haly. Než jsem však stačila udělat stěží pět kroků, jeho ledová dlaň mě pevně chytila zezadu za krk, div jsem se neudusila.
Opět mě přitiskl ke stěně, sotva jsem popadala dech.
„Kampak, tak rychle, ještě jsem neskončil.“
Zhluboka jsem se nadechla, odhodlaná začít křičet, třeba mě někdo uslyší. Jenže, on mou snahu prohlédl a hned mi přitiskl ruku na ústa.
„Šššš…“ Zasyčel a upřeně se mi při tom díval do očí. Přes spodní řasy se mi přehouply první slzy a ramena mi začala trhat v hlubokých vzlycích.
Jednu ruku mi držel pevně přitisknutou na ústech a druhou začal šátrat po zapínání mých riflí. Zkušeně mi je rozepnul a vjel mi prsty do kalhotek.
Tlumeně jsem vykřikla, ale nebylo to nic moc platné. Můj vzdor ho ještě víc povzbuzoval, vzrušoval.
Slyšela jsem, jak přerývaně dýchá, když se plnou vahou tlačil na mne. Slzy mi kanuly po tvářích a stékaly po jeho ruce.
Cítila jsem se zvláštně otupělá, jako by se mé vědomí bránilo tomu, co se tu dělo. Přestala jsem se bránit a rezignovaně svěsila paže podél těla.
„Tak je hodná, bude se ti to líbit, uvidíš.“ Zachrčel vzrušeně a olízl mi jazykem tvář, choval se jako zvíře.
Zavřela jsem oči a zhluboka vydechla, už jsem neměla sílu.
Vedle mne se ozvalo temné zavrčení a váha útočníkova těla náhle zmizela. Zmizel i nepříjemný tlak jeho prstů v mém klíně. Pomalu jsem se sesunula podél stěny do sedu a opřela si hlavu. Po chvíli jsem našla opět sílu, alespoň otevřít oči a přesvědčit se, co se stalo.
Viděla jsem útočníka, který se obranně krčil a něčí záda. Můj zachránce se vrhnul na toho netvora a obratně ho srazil k zemi. Zakousnul se mu do krku a pak se ozval zvláštně pištivý zvuk. Také křupání a mlaskavé trhání. Periferně jsem viděla, jak se hlava mého útočníka oddělila od těla a on se proměnil v kupičku světle šedého popela.
Zavřela jsem oči, opět se mi protočil žaludek.
Slyšela jsem něčí rychlé kroky a pak pocítila na ramenou něčí chladné paže. Zhluboka jsem se nadechla a celou mne prostoupila známě sladká vůně. Willova vůně.
„Už jsem tady, Mel. Už jsem u tebe.“ Vyzvedl mě do náručí a nesl pryč z chodby. Zabořila jsem mu obličej do hrudníku a začala vzlykat nanovo.
Pod zády jsem ucítila měkkou matraci něčí postele. Tohle nebyl můj pokoj, musel být jeho. Sedl si ke mně a hladil mě po ruce a po rameni.
„Prober se, Mel, už je dobře.“ Pak jeho hlazení přestalo, ale než jsem se stačila vzpamatovat, byl zpět a k ústům mi přikládal skleničku s vodou.
„Napij se, to ti pomůže.“
Nadzdvihla jsem se a napila se. Nebyla to voda, ale vodka. Hlasitě jsem se rozkašlala, protože mi zaskočilo. On mi však nedal pokoj, dokud jsem skleničku nevypila celou. Konečně jsem spolkla poslední lok a on mi pomohl si lehnout.
„Dí..díky.“ Vykoktala jsem za sebe a snažila se uklidnit.
„Už ti neublíží, neboj se.“ Snažil se znít klidně, ale ruce se mu ještě klepaly.
„Musíme odtud, tohle není místo pro tebe.“ Zašeptal a políbil mě na čelo.

Zakřičela jsem, co mi to jen šlo a rychle se posadila na posteli. To už mě zpět do polštáře tlačily jeho chladné dlaně.
„Jen klid, to byl jenom sen, Mel.“
Rozhlédla jsem se kolem a matně se mi začalo vybavovat, jak jsem se sem vlastně dostala.
Will seděl vedle mě a upřeně se mi díval do očí.
„Jen sen.“ Zašeptala jsem a má ruka automaticky vystřelila k mému rozraženému rtu. Už se to hojilo, ale jizvička byla ještě znatelná.
Plná sklenička vodky, co mi přinesl Will, způsobila, že jsem okamžitě usnula. Celou dobu seděl u mě a sledoval můj neklidný spánek. Musela jsem sebou pořádně házet, protože postel vypadala, jako by se po ní prohnalo stádo divoké zvěře.
„Kolik vlastně je?“ Podívala jsem se na hodinky, bylo už v podvečer. Spala jsem sice pár hodin, ale cítila jsem se pekelně unavená a celá rozlámaná. Tvář mě štípala od tvrdých políčků, které jsem dostala a bolela mě hlava.
Přitiskla jsem si dlaň na čelo a znaveně vzdychla. V mžiku mou ruku vystřídala jeho ledová dlaň. Bylo to chladné a velice příjemné.
„Díky,“ vzdychla jsem a položila mu hlavu do klína.
Hladil mne po vlasech a po tváři.
„Už jen pár hodin a budeme odsud pryč.“ Zašeptal a já neznatelně přikývla.
„Jak si mě vůbec našel?“ Zeptala jsem se.
„Cítil jsem jeho pach v hale a šel jsem po čichu. Moc jsem se o tebe bál a právem. Musíš na sebe dávat větší pozor, Mel. Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo.“
Jeho hlas byl tichý, ale důrazný. Hlasitě polkl a dodal.
„Nemohl bych být bez tebe. Kdyby se ti něco stalo, nemohl bych žít dál.“
„Miluji tě, Wille.“ Šeptla jsem, cítila jsem se hrozně unavená.
„Donesu ti nějakou krev, potřebuješ se dát dohromady.“ Položil mě zpět na postel a přehodil přese mne deku.
„Hned jsem zpět.“
Slyšela jsem klapnutí dveří a pak se dveře znovu otevřely a já se ohlédla přes rameno. Nestál v nich však Will, ale můj otec.
„Co tady děláš?“ Řekl naštvaně a stál mezi dveřmi, ve tváři tvrdý výraz.
S obtížemi jsem se vyhrabala do sedu. Deka mi spadla z ramen a bylo vidět, jak si otec oddechl, když mě uviděl oblečenou.
„Pane.“ Zachránil mě Willův hlas.
Otec se otočil a střelil po něm zlostným pohledem.
„Co se to tu děje? Vysvětlíte mi, proč je má dcera ve vaší posteli?“
Will se protáhl kolem mého otce a sedl si na postel vedle mne. To se otci dvakrát moc nelíbilo a temně zavrčel.
„Jeden z vašich lidí jí chtěl ublížit. Zaslechl jsem podivné zvuky a šel se radši přesvědčit, co se děje. Vysoký upír se světle hnědými vlasy a popálenou tváří se právě chystal vaši dceru znásilnit, pane.“
Při tom předposledním slově sebou Lucius trhnul a zkřivil obličej do bolestivé grimasy.
„Kde je ten bídák?!“ Utrhl se na Willa.
„Osobně mu useknu hlavu, jak se jen opovážil…“ Otec se otočil ve dveřích, ale pak si uvědomil, že nepočkal na Willovu odpověď a vrátil se zpět na své místo.
„Obávám se, pane, že to už nebude možné.“
„Jak to?“ Lucius metal očima blesky. Dojalo mě, jakou měl o mě péči.
„On je mrtvý. Chtěl se se mnou prát, bál jsem se samozřejmě o bezpečnost vaší dcery a tak jsem ho odklidil z cesty.“
Starostlivě mi přidržel sklenici s krví u úst. Pořádně jsem se napila, hned se mi ulevilo.
„To bych vám měl asi poděkovat. Zachránil jste to nejcennější, co mám.“ Otec se podíval na mě a pak na Willa.
Ten jenom přikývl a položil vypitou sklenku na noční stolek.
„To bylo samozřejmé, pane, udělal by to každý.“
Lucius sevřel pevně čelist a mírně kývnul.
„To jistě. Mohl byste mi nyní pomoci a donést Melanii do jejího pokoje?“
Podívala jsem se na Willa, ale on sledoval pouze mého otce.
„Jistě, pane, hned to bude.“
Otočil se ke mně a tak, aby to otec neviděl, na mne mrknul. Stáhl mi deku z nohou a podstrčil jednu ruku pod má kolena a druhou pod mými zády. Opatrně mě vyzvedl do náručí. Bez přemýšlení jsem se k němu přitulila, ale on se narovnal, jako když do něho píchne a tiše si odkašlal. Hned mi to došlo a snažila jsem se nahodit výraz, že je mi úplně volný. Nebylo to tak lehké, jeho chladné tělo jsem cítila až moc dobře. Zachvěla jsem se. Will se nepatrně usmál, když se otec otočil a vedl nás chodbou do haly a dál po schodech nahoru k mému pokoji. Své ruce jsem měla spojené vzadu na jeho krku a tak jsem ho alespoň hladila palcem. Při každém mém pohlazení se mírně ošil a střelil po mně vyčítavým pohledem.
Otec nám podržel dveře a Will vstoupil do pokoje se mnou v náručí. Udělal pár kroků k posteli a opatrně mě na ni položil. Pak se jen otočil a s tichým rozloučením s mým otcem odešel. Lucius za ním zavřel dveře a starostlivě mě sjel očima od hlavy až k patě.
„Neudělal ti nic?“
Zavrtěla jsem hlavou a natáhla se na postel.
„Dnes asi nebudeš mít náladu na ten klub, že?“ Jeho slova zněla tiše a tak nějak provinile.
Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na něj.
„Mrzí mě to, Mel, ale já se tam budu muset stavit, nějaké obchodní záležitosti. Budu se snažit to vyřešit, co nejdřív. Vrátím se brzy.“
Udělal krok ke dveřím, váhavě sáhl na kliku a otočil se na mě přes rameno. Jeho oči byly smutné.
„Prosím, netoulej se po domě, není tu bezpečno.“
Tak to už jsem měla tu čest poznat na vlastní kůži. Přikývla jsem a zavřela unaveně oči. Otec odešel a já zůstala v pokoji sama. Chvíli jsem jen tak sledovala strop nad sebou, ale hned jak jsem se překulila na stranu, usnula jsem.

Ani nevím, jak dlouho jsem spala, ale zdály se mi příšerné sny. Znovu jsem prožívala útok popáleného upíra a do toho se mi míchaly záblesky milování se Solem. Vznikla z toho bizardní směsice obrazů a zvuků, která mě děsila.
„Ne!“ Vykřikla jsem, když mě probudil tlak chladných dlaní na mé ruce.
Ještě než jsem stačila otevřít oči, přesunula se jedna dlaň na má ústa, abych nemohla křičet.
„Ššš, to jsem já, Mel. Nekřič.“ Jeho krásně sametový hlas zazněl tiše u mého ucha a já se konečně uvolnila s poznáním, že mi nehrozí žádné nebezpečí.
Koukla jsem se na něho. Jeho obličej byl tak blízko, jeho oči se usmívaly a pomalu těkaly po mé tváři.
„Wille.“ Šeptla jsem slabě a snažila se vykouzlit na tváři úsměv. Moc mi to nešlo, byla jsem ještě rozechvělá z noční můry, kterou jsem měla.
„Tvůj otec odjel, jen jsem si říkal, že bys třeba chtěla, abych byl s tebou.“
„Jasně, že chci, abys tu byl se mnou.“ Váhavě jsem pozvedla ruku a špičkami prstů jemně přejela po jeho krásné tváři.
„Kolik máme ještě času?“ Zeptala jsem se tiše.
„Víš, Mel, chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit.“ Zabořil svůj pohled do polštáře a mě pod tíhou jeho gesta mírně zamrazilo.
„Co se děje, Wille?“
„Jen jsem přemýšlel, našla jsi otce, je tvou jedinou rodinou. Je to upír a vím, že není žádný svatoušek, ale…“
„Co tím chceš říct?“ Přerušila jsem ho otázkou.
„Kdybys s ním chtěla zůstat….dostal bych odtud Sola a …“
„Wille.“ Šeptla jsem překvapeně a stáhla obočí. To snad nemyslí vážně. Opravdu předpokládá, že je opustím a zůstanu s mužem, kterého znám sotva pár dní.
„Řekni, že si děláš legraci.“ Hlesla jsem vyděšeně a hledala odpověď v jeho krásných, hlubokých očích.
Copak už mne nechtěl? Nechtěl být se mnou? Opustil by mne tak snadno? Aniž bych to mohla ovlivnit, pocítila jsem ten známý pocit uslzených očí. První slaná kapička se mi přehoupla přes řasy a já sledovala, jak se jeho výraz mění. Jeho pohled zněžněl a jeho hnědé oči se také zaleskly. Zhluboka se nadechl a na moment zůstal jako kamenný s ústy pootevřenými.
„Ne, prosím, tak jsem to nemyslel. Mel, neplač. Prosím, neplač.“ Stíral mi slzy z tváří.
Automaticky jsem se k němu přitiskla a zabořila svůj obličej do jeho hrudníku. Potřebovala jsem ho cítit vedle sebe. Objímat ho, abych se ujistila, že mi nezmizí.
Schoulil si mě do náruče a hladil mě po rameni.
„Nikdy bych tě neopustil, Mel. Vrátil bych se k tobě hned, jak by byl Sol v bezpečí. Vždyť jsem říkal, že život bez tebe by pro mne neměl žádnou cenu.“
Otřela jsem si dlaní mokrý obličej a mrkla na hodinky.
„Kdy chceš vyrazit?“
Zachytil mou ruku a podíval se taky.
„No, teď je dvanáct, šel bych do toho tak ve tři, abychom měli v záloze svítání, kdyby se něco zvrtlo.“
Přejel mě pohledem a pak se uculil.
„Máš něco černého? Abys nebyla tak nápadná?“
Až teď jsem si všimla, že je také oblečený celý v černém. Jen jsem kývla a vstala z postele.
„Myslím, že jsem tam viděla něco černého.“ Ukázala jsem k šatně a hned to šla prozkoumat. Nejen, že tam bylo černé oblečení, ale ještě jsem si mohla vybírat.
Když jsem ze sebe stáhla rifle a tričko, uvědomila jsem si, že bych si strašně ráda dala sprchu.
Do ruky jsem vzala kupičku černých věcí a vypochodovala do pokoje. Will ležel na zádech na mé posteli a ruce měl složené pod hlavou. Jakmile mě uslyšel, nadzdvihl se na loktech a s úsměvem na rtech mě sjel pohledem. Omluvně jsem cukla rameny a po špičkách přecupitala pokoj ke dveřím koupelny. Zavřela jsem za sebou a zapřela se zády o dveře. Shodila jsem ze sebe spodní prádlo a pustila sprchu. Župan hodila přes skleněnou zástěnu a vlezla si pod krásně horký proud vody.
Tisíce příjemně teplých kapiček se tříštily o moji pokožku a já cítila každou jednu z nich. Soustředila jsem se na ně a snažila nemyslet na to, co nás v následujících hodinách asi čeká.
Vnímala jsem kapky, které mi kanuly po těle a spojovaly se s ostatními. V malých potůčcích mi stékaly po zádech a po bříšku dál na zadeček a stehna. Pocítila jsem známé šimrání v podbřišku, s hlasitým vzdychnutím se zapřela dlaněmi o stěnu před sebou a vstrčila pod sprchu i hlavu. Mírně jsem se předklonila a cítila, jak mi kapky dopadají na zátylek a stékají mi na tvář a po nose.
Těžko říct, jak dlouho jsem si užívala uklidňujících účinků vařící vody, ale vylezla jsem, až když se mi na prstech začaly dělat varhánky. Sáhla jsem po osušce a vytřela si vlasy do sucha, oblékla si župan. Bylo mi příjemně a tak jsem vzala kupičku čistého oblečení do ruky a vyšla do ložnice. Will se po mně zase podíval a posunul se po posteli, aby mi udělal místo. Bylo to spíš jen gesto, vybízející mě, abych si lehla, protože postel byla tak veliká, že by se na ní v pohodě vyspalo pět lidí.

Věci jsem hodila na postel a lehla si k němu. Zastrčil mi neposedný pramen vlasů za ucho a pak se svými ledovými rty otřel o mou čelist. Zachvěla jsem se pod dotykem jeho chladné pokožky.
„Máme ještě dvě a půl hodiny.“ Šeptl vyzývavě a přetočil mě na záda.
„Williame.“ Pískla jsem do jeho hrudníku, ale tím veškerý můj odpor skončil. Jeho dotekům se nedalo dlouho odolávat.
Už jsem cítila ten dobře známý pocit vzrušení, který se pomalu rozléval po celém mém těle.
„Ne, ne, počkej.“ Šeptla jsem a odtáhla se od něho. „Teď ne, prosím.“
Zamračil se a oči stáhnul do úzkých škvírek. Podezřívavě si mě prohlížel. Nedokázala jsem se mu do očí dívat dlouho a tak jsem radši uhnula pohledem a důkladně zkoumala vzor na mém béžovém povlečení.
„Co se děje?“ Jeho hlas byl tichý, ale přesto mi neunikl náznak nesouhlasu.
„Já jen, jsem z toho všeho děsně vyděšená. Bojím se, Wille.“ Znělo to logicky a byla to pravda.
Naklonil hlavu mírně na stranu a roztáhl ústa do neodolatelného úsměvu. Konečky prstů mi jemně přejel po čele a pak prohrábl mé vlhké vlasy.
„Děláš si zbytečné starosti, Mel. Všechno bude v pořádku, uvidíš.“
„Ale přeci jen, mohli bychom to nechat, až budeme doma?“
Usmál se víc a naklonil se tak blízko nade mne, že jsem jasně cítila ve tváři jeho dech. Zavřela jsem oči a jen si užívala sladké chuti, která mi vyvstávala na špičce jazyka.
„Líbí se mi, jak říkáš doma.“ Stočil se na bok a lehl si vedle mne. Opíral se teď o loket a díval se na mou tvář.
„Víš, přemýšlel jsem, až se z tohohle marastu vylížeme, mohli bychom se zajet podívat do Skotska. Určitě by se ti tam líbilo, je to překrásná země. Nádherná příroda a taky spousta památek. Ukázal bych ti můj kostel a možná i můj rodný dům, jestli ještě stojí. Nebyl jsem tam už moc dlouho.“
Podívala jsem se na něho, měl ve tváři zvláštní výraz, byl opravdu dojatý.
„Pojedu s tebou ráda. Kamkoliv jen budeš chtít, Wille.“ Šeptla jsem a políbila ho na špičku brady.
Stáhl mě k sobě do náručí a pak se zhluboka nadechl.
„Slib mi, Mel, že se budeš držet za mnou a budeš na sebe dávat pozor. Mám dojem, že všichni v tomhle prokletém domě tě už znají. Nikdo se tě ani nedotkne, na to se až moc bojí Lucia, ale někdo by se mohl třeba splést, nebo překouknout, nebo bys mohla stát ve špatnou chvíli na špatném místě.“
Políbil mě do vlasů a já se ztulila k němu ještě víc.
„Měla by ses obléci, abys nenastydla.“
Nechtělo se mi vysvětlovat, že husí kůže, která mi naskočila na krku a na rukách, není vůbec od toho, že by mi byla zima a tak jsem ho poslechla. Vyskočila jsem z postele a na vteřinu zaváhala, jestli se mám jít obléci do koupelny. Pak jsem jen s úsměvem zatáhla za tkaničky županu a ten se rozevřel a zlehka mi sklouznul z ramen. Ozvalo se tlumené žuchnutí, jak těžká látka dopadla na huňatý koberec. Automaticky se vyhoupl do sedu, nohy přehodil přes okraj postele a objal mě kolem pasu. Zavřela jsem oči, když se rty zlehka dotkl mého bříška.
„Wille.“ Broukla jsem a projela mu rukama jeho na krátko střižené hnědé vlasy.
Jeho dlaně sjely na půlky mého zadečku a on svou chladnou tvář přimáčkl do prohlubně mezi žebry, těsně pod má prsa.
„Miluju tě, Melanie, tak šíleně moc, až mě to bolí.“
Tohle jeho prosté konstatování mi vehnalo do očí slzy. Sehnula jsem se k němu a vyhledala svými rty ty jeho. Ten polibek byl naprosto dokonalý. Tak odzbrojující a naléhavý. Mé tělo začalo samovolně vibrovat, ruce se mi chvěly a kolena se mi podlamovala.
„Bože, musí ti být zima, obleč se.“ Odtáhl se ode mne a já jen němě zaprotestovala.
Třesoucími se prsty jsem si oblékla spodní prádlo. Avšak zapínání podprsenky pro mne bylo velmi tvrdým oříškem. Otočil mě za boky zády k sobě a pomohl mi. Neopomněl mě opět zlehka políbit vzadu na krku.
Natáhnula jsem si černé rifle a nátělník stejné barvy. Mikinu jsem si uvázala zatím jen kolem pasu, ale věděla jsem, že se mi venku bude hodit.
Otočila jsem se k němu a on se spokojeně svezl na záda, opírajíc se o lokty.
„Jsi dokonalá.“
„A ty jsi hrozný…lhář.“ Umíněně jsem si zapřela ruce v pase a chvíli ho jen tak pozorovala.
„Nelžu, neznám krásnější ženu než jsi ty.“ Sedl si a já se posadila k němu.
„Což mi připomíná.“ Otočil se ke mně.
„Ještě jsem s tebou chtěl probrat jednu věc.“ Zadíval se někam za mě, ale pak se mi plnou sílou jeho hypnotického pohledu zadíval do očí. Děkovala jsem bohu, že jsem v tu chvíli seděla, určitě bych sebou sekla.
„Nedělej mi to.“ Pípla jsem nespokojeně a marně se snažila podívat se jinam, nešlo to.
„Co?“ Šeptnul a na tváři se mu objevil spokojený výraz.
„Wille.“ Houkla jsem skrz zaťatou čelist.
„Promiň.“ Mrknul na vteřinu jinam a já se mohla uvolnit.
„Myslela jsem, že na upíry to nepůsobí.“ Naštvaně jsem si třela kořen nosu.
„Jsi upír jen z polovičky. Krom toho tahle intenzita by normálního člověka asi zabila. Neudržel bych to asi ani o vteřinu déle.“
„Tak cos mi chtěl?“ Obrátila jsem se k němu.
„No, nevím jak začít..“ Spojil své ruce a nervózně si třel klouby. To jemné šustění jeho kůže mě dovádělo k šílenství. Rychle jsem položila svou dlaň na jeho a on se mi zase zadíval do očí.
„Mel, přemýšlel jsem o tom a nemyslím si, že bych v životě kdy mohl potkat ženu, kterou bych miloval víc než tebe.“
Trošku mě z toho mrazilo vzadu na zátylku. Nevěděla jsem, co se z toho vyklube, ale byla jsem pekelně nervózní.
„Vím, že se neznáme moc dlouho, ale já jsem si tím stoprocentně jistý a tak…“

Na chvíli se podíval na naše ruce a pak rychlostí blesku stáhnul jemný zlatý kroužek ze svého malíčku a nasadil mi ho na prsteníček levé ruky.
„Mel, vezmi si mě.“ Zvedl ke mně své jasně žluté oči a já viděla tu míru nervozity a to napětí, které jím nyní procházelo.
Zlomek vteřiny mi trvalo, uvědomit si vůbec, na co se mě ptá. Pak jsem na sucho polkla a stočila svůj pohled k prstýnku navlečenému na mém prsteníčku.
„Wille.“ Vydechla jsem, v ten okamžik jsem se cítila jako v pasti. Nikdy jsem nepřemýšlela o svatbě, neplánovala jsem jaké to bude až půjdu v bílých šatech uličkou k oltáři. Podvědomě jsem se tomu bránila a opouštěla místnost vždy, když na toto téma vyvstala jakákoliv diskuze.
Byl opravdu rozrušený, cítila jsem, jak jeho stisk zesílil a pomalu mě to začínalo bolet. Skoro jsem ani nedýchala a zcela konsternovaně hleděla na malý kousek zlata, který mě teď tížil, že to bylo až nesnesitelné.
Náhle vytáhl svou ruku z našeho vzájemného sevření a zlehka mi ji položil na tvář. Byla chladná a totálně vlhká. Ani jsem si neuvědomila, jak moc se mi zpotily dlaně.
„Lásko.“ Jeho hlas se neuvěřitelně chvěl.
Konečně jsem odtrhla oči od prstýnku a podívala jsem se na něho.
„Pokud chceš ještě počkat, tak já to chápu. Nechtěl jsem tě dostat do nepříjemné situace.“
Asi jsem vypadala stejně vystrašeně, jak jsem se v tu chvíli cítila. Párkrát jsem mrkla a snažila se polknout ten ohromný knedlík, který se mi z ničeho nic udělal v krku.
„Miláčku, nadechni se.“
Až teď jsem si uvědomila, že se mi neuvěřitelně točí hlava. Zhluboka jsem se nadechla a pak velmi pozvolna vydechovala, jako bych si mohla ukrást ještě chviličku, než budu muset odpovědět.
„Ty si myslíš, že se z toho nedostaneme, viď? Myslíš, že tu všichni umřeme.“

Ruce se mi zase rozklepaly.
„Vůbec ne, Mel.“ Zastavil svými prsty neovladatelný třes těch mých a pak se mi zase podíval upřeně do očí.
„Odpovíš mi, až budeme doma, ano? Nechci tvou odpověď slyšet dřív.“ Pohledem naléhavě klouzal po mé tváři a hledal alespoň nějaký náznak mé reakce.
Byla jsem tak ztuhlá, že jsem nepohnula v obličeji ani jediným svalem.
„Dobře, Wille, odpovím ti doma.“ Souhlasila jsem nakonec a trochu si oddychla. Budu mít tedy dalších pár hodin na rozmyšlení.
„Tak a teď, Mel.“ Vstal a vytáhl mě za paži na nohy.
„Kontrolují tě stráže, když jdeš za Solem?“
Nechápala jsem, kam tím míří. Jen jsem skoro neznatelně zavrtěla hlavou.
„Fajn, takže propašuješ dovnitř tohle.“ Popošel ke stolku a položil ruku na jeden z mečů zasunutý v černé kožené pochvě.
„A co tvůj plán s uspáním stráží.“ Vytřeštila jsem oči s neskrývaným nesouhlasem z blížícího se násilí.
„To by nemuselo vyjít, takhle to bude jistější. Prostě ťukneš, že chceš z cely a až tě přijde jeden strážný vyvést, Sol se o něho postará. Toho druhého si vezmu na starost já.“
Chvíli jsem civěla upřeně na stolek a představovala si jaké to asi je, cítit to chladné ostří na kůži, těsně před tím než se vám zasekne do masa.
„A co pouta, které Solovi nasadili?“
„Pouta?“ Opakoval Will a zadíval se upřeně na mě.
„No, spíš silné ocelové okovy.“ Naznačila jsem rukama kola kolem zápěstí.
„No, tak mu je sundáš. Nejsi sice plnohodnotný upír, ale roztáhnout oka řetězu, to snad zvládneš, ne?“
Nadzdvihla jsem pobaveně jedno obočí a uculila se.
„Ale teď si ze mě děláš legraci, viď?“
„Mel, piješ teď lidskou krev, ta tě dělá ještě silnější. Zatím si to nezkoušela?“ Vrátil se pár kroků ke mně. Stále jsem stála jako přimražená u postele.
„Tak moc se těším, až ti budu moci ukázat, co teď všechno svedeš.“ Postavil se čelem ke mně a prohrábl mi vlasy. Svou rukou se zastavil na mém zátylku a podržel si mou hlavu, skoro jako by očekával, že se odtáhnu. Sehnul se ke mně a pořád se mi díval do očí, když se přibližoval svými rty k těm mým. Políbil mě něžně a mělce.
Pak zvedl mou ruku a mrknul na hodinky.
„Připravená?“ Jeho hlas byl plný vzrušení. To, jak se mu do těla vyplavoval adrenalin, jestli teda upíři něco jako adrenalin měli.
„Na všechno.“ Konstatovala jsem váhavě. Znělo to absolutně nevěrohodně.
Uculil se, aby mi dodal odvahy.
„Budu s tebou, Mel. Jen se snaž držet u mě, ano?“
Kývla jsem a nechala se odvést ke stolku s meči. Odvázal mi mikinu a na záda připevnil koženou pochvu. Pak mi pomohl navléknou mikinu a mé vlasy rozhodil po zádech tak, aby maskovaly vypouklinu způsobenou zbraní.
„Dokonalé, jen se k nim netoč zády. To by mohlo vyjít.“ Rychle mě políbil na čelo a do ruky uchopil druhý meč, který byl zasunutý ve stříbrném obalu. Vypadal mohutněji a byl očividně delší.
Chytil mě za ruku a pohladil mě palcem po jejím hřbetu.
„Ať se stane cokoliv, nezapomeň, že tě miluji.“

Vyšli jsme z pokoje a on šel první, zkoumajíc chodbu před námi. Dával bedlivý pozor, abychom nikoho nepotkali. Většina upírů byla samozřejmě venku na lovu. Měli jsme dobrou šanci proniknout do sklepení bez povšimnutí.
Opatrně jsme sešli po schodech do haly a on se snažil nás vést mimo zorná pole kamer rozmístěných po domě. Zatím se nám to asi dařilo, vzhledem k tomu, že po nás nešli muži z ochranky.
Will si vydechl a očividně se uvolnil, až když jsme vešli do chodby vedoucí ke dveřím do sklepa.
„Víš, je zajímavé, že muži neodolají, když jim půjčíš pár dvd s kvalitním programem pro dospělé. Upír neupír, stejně se na to dívají raději, než aby sledovali obrazovky kamer.“
Otočil se na mě a nevinně se usmál.
„Williame.“ Šeptla jsem překvapeně, když mi to došlo.
„No co, myslím, že se právě bezvadně baví. Neudělal jsem přeci nic zlého.“
„Wille, jsi kněz, proboha. Neměl bys nikomu dávat porno, ať už je to jakkoliv účelové.“
„Býval jsem knězem, má milá a to už je hodně, hodně dlouho. Krom toho, tady jde o záchranu Solova života a já udělám cokoliv, klidně shniju v pekle, když ho to odsud dostane.“
Chytil mě za paži a přistrčil ke dveřím.
„Musíš mě vést, nikdy jsem tam nebyl.“
Opatrně jsem otevřela a nahlédla dovnitř. Nevím, co jsem čekala, ale bála jsem se, jako kdyby na mě mělo vykouknout strašidlo. Začali jsme pomalu scházet po schodišti a mě ovanula známá vůně hniloby a vlhkosti.
„Hlídají ho dva.“ Řekl velmi tiše Will a mě znovu zamrzelo, že mé smysly nebudou nikdy takhle ostré a vyvinuté.
Zahnuli jsme do první chodby a opatrně se přibližovali k místu Solova věznění. Zezadu za paži mě velmi pevně chytla ledová ruka. Málem jsem se lekla, Will se choval tak tiše, že jsem na něho skoro zapomněla. Otočil mě čelem k sobě a přitlačil zády na stěnu. Prohnula jsem se v zádech, protože mě nepříjemně zatlačil meč, který jsem měla schovaný pod mikinou.
„Odtud už musíš sama, Mel. Nezapomeň, dávej na sebe pozor, lásko.“ Opatrně mi odhrnul vlasy z čela a políbil mě na spánek.
„Já budu tady.“
Beze slova odporu jsem přikývla a naposledy se mu podívala do očí. Byl tak moc nádherný, jak tam stál s mečem v pravé ruce. V jeho očích se zrcadlila neuvěřitelná bolest z toho, že mě musí pustit samotnou. Měl o mě děsný strach, to bylo bez debaty. Nasadila jsem ten nejsvůdnější pohled, který jsem svedla a vyšla do chodby, kde čekali dva upíři. Seděli na židlích a hráli karty na malém stolečku přistrčeném ke stěně.
„Dobrý večer, pánové.“ Hlesla jsem svůdně a zapřela se zády o zeď naproti nim.
„Že mohu navštívit vězně.“ Zeptala jsem se a střelila po nich pohledem.
Jeden z nich se nespokojeně ošil.
„Ale Lucius není doma, myslím, že byste měla počkat až se vrátí. Bez jeho přímého rozkazu.“
Z kapsy riflí jsem vytáhla mobil, který jsem okamžitě otevřela.
„Tak jak chcete. Budu si u tatínka stěžovat, že mi nechcete vyhovět. Přitom mi dal plné právo dělat si tu, co jen budu chtít. A já chci nyní vidět vězně.“ Houkla jsem, jako pravá rozmazlená tatínkova holčička a v seznamu hledala číslo. Sice jsem jeho číslo ani neměla, ale komu na tom sejde.
„No, tak já myslím, že pokud se chcete jenom pobavit.“ Řekl ten druhý z nich a mrknul na prvního.
Ani jsem si nevšimla, že to byli stejní strážci, jako tu byli posledně. Zatnula jsem čelist a jen doufala, že nestihli nikomu nic vyžvanit, o tom co se dělo za těmi dveřmi.
„No, dobře, na chvilinku by to snad nevadilo.“ Přitakal ten první a vstal, aby odemkl.
Rychle jsem se otočila kolem něho, abych zbytečně neupozorňovala na svá záda a vtančila se žádostivým úsměvem do cely. Dveře se zase přibouchnuly a já na chvíli zavřela oči, abych si přivykla na tmu. Z rohu místnosti se ozvalo hlasité vydechnutí a já se zadívala tím směrem. Okamžitě jsem měla dojem, že mi nohy vypoví službu. Seděl tam a odevzdaně mě pozoroval.
„Sole.“ Šeptla jsem a cestou k němu svlékala mikinu a vytahovala zbraň ukrytou pod ní.
„Proč tě sem posílal, proboha?“ Snažil se mi dívat do očí, když jsem přiklekla k němu na matraci a brala do rukou jeho řetězy.
„Protože tak to bude nejlepší. Teď musím vyřešit tohle.“ Zvedla jsem řetězy jednou rukou do vzduchu a druhou položila meč vedle něho.
Chytil mé ruce do svých a pár vteřin je svíral.
„Sole, pusť, musím se soustředit.“ Sklopila jsem oči a pozorovala jednotlivá očka řetězu, snažíc se najít to nejslabší místečko.
„Řekla jsi mu to?“ Ozvalo se náhle do tmy a já sebou cukla.
„Ne, přece jsem slíbila, že to neudělám.“ Nahlas jsem vzdychla.
„Jsem moc velký zbabělec, nemám k tomu dost odvahy. Moc se bojím, že by mě opustil a to bych nepřežila.“
Položila jsem si ruce na kolena a prsty mnula studené železo jeho řetězů. Vzhlédla jsem, až když jsem na tváři ucítila jeho teplé prsty.
„Moc se mi po tobě stýskalo, Mel.“
Fajn, tak to jsem právě teď potřebovala, znova do toho spadnout.
„Sole ne, já už si vybrala. Nebudu ti říkat, že to mezi námi byla chyba, protože to bylo překrásné a já jsem ti za to vděčná, ale…“ Hlas se mi zlomil a já se musela zhluboka nadechnout, abych se zase uklidnila.
„Já vím, promiň, už budu zticha. Nechci tě trápit, miluji tě.“ Stáhnul své ruce a posadil se o kousek dál, opřel se o stěnu. Sice to bylo pouhé gesto, ale i tak bylo dost výmluvné. Chvíli jsem uvažovala o tom, jestli se mu třeba nemám omluvit, ale vědomí toho, že Will čeká na chodbě, mi to nedovolilo. Museli jsme spěchat.
„Fajn, takže… Will říkal, že by to neměl být tak veliký problém.“ Opět jsem nadzdvihla jeden z řetězů.
„Modli se, aby nebyl.“
Vzala jsem ho do obou rukou a zadívala se Solovi do očí. Plála v nich naprosto stejná láska a oddanost, přesně tak, jak jsem si to pamatovala.
Zatnula jsem čelist a zavřela oči, jako by mi to mělo dodat více síly. Spíše jsem jen nechtěla vidět, až se mi to nepovede. Zlehka jsem zabrala prsty a začala ruce oddalovat od sebe. Pár vteřin se nic nedělo, ale pak se konečně ozvalo duté cinknutí a jeden z článků řetězu povolil. Udiveně jsem otevřela oči a pozorovala, jak se malá prasklinka na okraji kovu zvětšuje a jak se oko začíná rozevírat.
„Páni.“ Hlesla jsem překvapena sama sebou. „A to jsem do toho ani nedala úplně všechno.“
Seděl stále zapřený o stěnu a sledoval mě se zvláštním výrazem na tváři. Bylo v něm pobavení a taky obdiv a jistá známka zadostiučinění.
„Jsi dokonalá, Mel.“ Šeptnul a podával mi druhou ruku.
„No, k dokonalosti mám určitě hodně daleko, ale tohle mě baví.“ Musela jsem se usmát sama sobě. Konečně jsem zvládla něco, o čem jsem tolik pochybovala.
„Ani jsem nevěděla, že mám takovou sílu.“
„Větší než si myslíš…“ To si řekl spíš jen pro sebe a tak jsem necítila povinnost jakkoliv reagovat. Stejný krátký proces jsem udělala i s druhým řetězem a s úsměvem mu pomohla na nohy.
„A teď ty.“ Sehnula jsem se pro meč a podala mu ho.
Vzal si ho ode mne a jemně mě při tom pohladil po ruce.
„Díky.“
Stoupl si ke dveřím a já ho napodobila a udělala jsem totéž, jen z druhé strany. Vytáhl meč z pochvy a tu zahodil na zem. Objal dřík oběma rukama a mírně se přikrčil v kolenou, pak se zhluboka nadechnul a kývnul na mě.
Kývla jsem mu nazpět a věděla, že až klepnu na dveře, nepůjde už nic z toho vzít zpátky. Opatrně jsem se naklonila ke dveřím a několikrát ťukla.
„To jsem já, pusťte mě ven.“
Za dveřmi se ozvalo hlasité bručení a unavené šoupání nohou po kamenné podlaze. Pak v zámku zarachotil klíč a já si všimla, jak se v ten okamžik Sol napjal, až jsem měla strach, že mu šlachy na rukou popraskají.
Dveře známě zavrzaly a jeden za strážných vstoupil dovnitř. Než si však stihl vůbec jen uvědomit, co se vlastně děje, ohnal se Sol zkušeně mečem a hlava upíra dopadla s prapodivně čvachtajícím zvukem k jeho vlastním nohám. Ve zlomku vteřiny jeho tělo zčernalo a změnilo se v prach. Ten se s tichým šelestem sesunul na podlahu a o zem břinknul upírův meč.
„Co se…?“ Slyšeli jsme z druhé strany dveří, ale to už zakročil za zálohy Will a stejným způsobem se zbavil i druhého strážného.
Ani jsem nad tím dvakrát moc nepřemýšlela a sáhla po meči, který ležel na podlaze. V mém případě budu šťastná, když si s ním nepřivodím sama nějaké vážné zranění, ale zbraň mi dodávala odvahy a cítila jsem se víc chráněná.
Sol vyšel z cely a já ho tiše následovala. Sol skupinu vedl, zřejmě tudy taky párkrát procházel a tak si pamatoval cestu z katakomb. Will sáhl s úsměvem na špičku mého meče a mírným tlakem prstů mě donutil, abych ho sklonila k podlaze.
„Neubliž si, lásko.“
Jeho pobavený tón mě naštval a já se v tu chvíli rozhodla, že až se z toho dostaneme, začnu se učit. Budu se učit bojovat a budu v tom dobrá.
Mlčky jsem následovala Sola a Will skupinu uzavíral, aby nám kryl záda. Prošli jsme sklepením a potichu vystoupali po schodech nahoru. Konečně jsem se zase mohla nadechnout čistého vzduchu, když jsme stanuli na známé chodbě, vedoucí do haly.
„Není tu jiný východ?“ Šeptnul Sol a mrknul po nás. Will automaticky zavrtěl hlavou a pokynul mečem před sebe.
„Tohle je jediné cesta ven.“
„Čekáš nějaké komplikace?“ Naklonil se k nám Sol.
„Ne, mělo by to jít hladce, auto je přistavené u garáží. Oznámil jsem, že pojedu nakoupit zásoby.“ Will mě něžně chytil v pase a tlačil mě chodbou dopředu.
Všude byla pekelná tma a tak se Will přesunul do čela skupiny a Sol si s ním ochotně vyměnil místo. Jen já zůstávala stále uprostřed, z obou stran chráněna.
William opatrně nakouknul do haly a hluboce zavěřil, zdálo se, že zaváhal. Pak se ale ohlédl a pokynul nám, abychom ho následovali.
Se zatajeným dechem jsem vstoupila do ohromné haly a snažila se zaostřit na jednotlivé předměty ukryté ve tmě a zhodnotit, jestli nám nehrozí nebezpečí. Docela jsem chápala Willovu nervozitu, taky jsem nic necítila, ale vzadu na krku mi naskočila husí kůže. Byl to zvláštní, neodbytný pocit toho, že se v brzkých okamžicích něco semele.

Will se připlížil ke vstupním dveřím a opatrně vzal za kliku. Když se však chystal otevřít, rozezněla se siréna a já si musela přitisknout dlaně na uši, abych neohluchla, byl to šílený zvuk. Mírně jsem se přikrčila a přivřela oči, v některých okamžicích byl dobrý sluch nevýhodou, litovala jsem Willa.
„Co to, sakra…“ Ohlédl se, ale nedopověděl to, protože na vrchu schodiště se objevil Lucius. Několik dalších upírů nám zahradilo cestu a světla v hale se rozsvítila. Ohromný rámus ustal a já v ten okamžik ucítila Willovu paži na mém pase, jak si mě k sobě obranně tiskne.
„Melanie, Melanie. Takhle ty posloucháš svého milujícího otce?“ Rozezněl se svrchu jeho dokonale vábivý hlas.
„Neříkal jsem ti před odchodem, aby ses netoulala po domě? Že je to nebezpečné.“ Pomalu sestupoval dolů, užívajíc si každý pohyb a každý schod. Záměrně prodlužoval chvíli napětí.
Will dýchal mělce a při každém výdechu jsem zaregistrovala jemně vrčivý zvuk, který se stupňoval, úměrně s každým krokem mého otce.
Ten se zastavil tak pět kroků od nás a skupina jeho věrných mu stála po boku. Usmíval se na mě až do té chvíle, kdy si všimnul ruky na mém boku a projela jím vlna poznání.
„Melanie?“ Chvíli si nás prohlížel a pak opět nasadil prapodivně spokojený výraz.
„Neříkej mi, že chodíš s oběma. V tomhle opravdu nejsi po své matce.“ Zavrtěl pobaveně hlavou.
Střelila jsem po něm nenávistným pohledem, opravdu mi nedělalo dobře, rozebírat na veřejnosti soukromé záležitosti.
„Nebo budeš nejspíš po ní, po té staré, vlezlé…“
Vytřeštila jsem oči, když mi došlo o kom mluví. Právě pomlouval mou babičku.
„Jedno jí ale musím přiznat, bránila se jako lvice, na svůj věk tedy. Řeknu ti, Mel, bylo mi jí skoro až líto, taková seschlá, stará a vrásčitá.“
Mé tělo se začalo samovolně otřásat vztekem. Will si toho všiml a snažil se mě svými doteky, vzadu na mém kříži, klidnit. Nemělo to cenu, viděla jsem rudě.
„Představ si, že mi nechtěla o tobě nic říct, byla ke mně dokonce hrubá.“ Důležitě se podíval na své ruce a palcem přejel své dlouhé, pěstěné nehty.
„A to se většinou nevyplácí, když je ke mně někdo hrubý. Stejně tak, když se snaží mě oklamat, Melanie.“ Jeho výraz ztvrdnul a hlas nabral na síle a výhrůžnosti.
Moje mysl se neustále bránila jedinému závěru, vycházejícímu z jeho řezavých slov. On ji zabil. To proto měla ve tváři ten úlek, protože jí dal poznat svou pravou tvář. Nával toho poznání mnou projel jako ostří nože a zaplavil mé tělo zatím nepoznaným pocitem, pocitem nenávisti.
Zhluboka jsem se nadechla a ucítila v ústech ten známý, nepříjemný tlak, to jak mi špičáky vyjely. Cítila jsem, jak se mi tvář změnila a do mých svalů se navalila neuvěřitelná síla.
„Tohle je má holčička.“ Otec mou proměnu sledoval s jistou dávku zvrhlého uspokojení.
„To však nic nemění na tom, že zasluhuješ trest, dítě.“
To už jsem cítila, jak se jemně zatřáslo i Willovo tělo a on se proměnil taky. On to však mohl ovládat, u mne to zatím bylo jenom otázkou momentální nálady.
„Zabte ty dva.“ Pokynul ledabyle směrem k nám třem a já cítila jen jak mě Will pustil a postavil se přede mne. To samé udělal i Sol, z druhé strany. Stála jsem nyní mezi nimi, opřená o meč a snažila se zastavil ten třes rukou a vlastně i zbytku mého těla. Chtělo se mi křičet, řvát a nadávat, byla jsem však tiše a tlak v mém nitru nezadržitelně rostl.
Probralo mě až první zařinčení zbraní a já se dívala na Willa, jak cvičenými, dokonale ladnými pohyby posílá jednoho upíra za druhým k zemi. Bylo mi však předem jasné, že my jsme jen tři a jich je tu moc. Já jsem jim byla spíš přítěží, protože jsem jen stála a třásla se.
„Sakra.“ Hlesla jsem a pozvedla konečně svůj meč, pevně rozhodnuta, jestli zemřou, nechci ani já už žít. Nechci být pro svého otce porcelánovou panenkou chovanou v zajetí, aby mu neutekla.
Matně jsem si vzpomínala na některé pohyby, které dělali při svém výcviku. Sice jsem se neuměla bít, ale měla jsem sílu a jistou výhodu toho, že ostatní měli nakázáno, že mně se nesmí nic stát.
Stoupla jsem si po boku Willa, tam bylo upírů víc než vzadu a pevně oběma rukama stiskla držadlo meče.
Will odrazil jednoho z nich a on si ani nevšiml, že jsem se dostala do dobré pozice za něj a vší silou se rozmáchla. Předpokládala jsem, že budu muset vynaložit mnohem více síly na useknutí něčí hlavy. Šlo to poměrně lehce, až jsem se lekla, když ostří mého meče projelo jeho krkem a hlava se mu nepřirozeně zvrátila dozadu, než se známě čvachtavým zvukem dopadla na zem.
Lucius se vložil do boje taktéž a to hned, jak zjistil, že mu muži pomalu docházejí. Vzal to oklikou a zaútočil zezadu na Sola.
Jeden ze strážných se přitočil až ke mně a Sol se otočil, aby mě ho zbavil. Toho využil otec a bodl Sola do břicha. Ten v posledním okamžiku ještě ucuknul, takže mu otcův meč projel bokem a zanechal za sebou ošklivou krvácející, rozevírající se ránu. To jak otec, při vytahování meče z lidského těla, ještě zvráceně zabral směrem nahoru.
Na zlomek vteřiny byl okouzlen svým vlastním činem a záplavou červené krve, protékající nyní Solovi mezi prsty ruky přitisknuté k ráně.
„Ne!“ Křikla jsem a automaticky napřáhla svůj meč na otcův krk. Ten mě zřejmě nepovažoval za nijak zvlášť nebezpečnou, protože se ze svého tranzu probral, až když ucítil ostří mého meče na pokožce svého krku.
Všichni jako na povel okamžitě přestali bojovat a já jen s vytřeštěnýma očima sledovala, jak Solovi podklesají kolena a on se hroutí k zemi.
Otec stál jako přimražený a upřeně pozoroval moji vyděšenou tvář. Svůj meč měl skloněný a nebyl si jist, nakolik jsem rozhodnutá se pomstít, takže se ani o nic nepokoušel.
„Odhoď to.“ Pokynula jsem k jeho zbrani a on okamžitě poslechl.
„Melanie, přeci nezabiješ svého vlastního otce.“ Jeho hedvábný hlas byl opět tak krásně omamující a já cítila, jak na mě zkouší použít ten starý upírský trik s hypnózou. K mému překvapení, to na mě skoro neúčinkovalo a stačilo mírně pohodit hlavou, abych byla zase v pořádku.
„Nech toho.“ Sykla jsem naštvaně a semkla tvrdě čelist.
„Řekni svým mužům, ať odsud zmizí.“ Skoro jsem nepoznávala svůj vlastní hlas.
Nepatrně kývl, ale jen tolik, aby se nepořezal o ostří mého meče. Dívala jsem se mu přímo do očí a v mysli si stále dokola promítala vyděšený výraz mé babičky. Začalo se mi dělat zle, ale i tak jsem ve stále napřažených pažích pevně svírala svou zbraň.
Po několika dlouhých vteřinách se hala konečně vylidnila a my zůstali bez hnutí stát. Připadalo mi, že otec snad ani nedýchá, vypadal jako socha. Stáli jsem čelem k sobě a u mých nohou se stále zvětšovala rudá skvrna Solovy krve. Už jsem chápala, že byl otec jak přimražený, Solova krev totiž voněla nádherně. Mé hrdlo vzplálo a zaplavila mě žízeň. Ruce se mi začaly mírně třást a nebyla jsem schopna ani polknout.
Vzpamatovala jsem se ihned potom, když se otci na tváři usadil vítězoslavný výraz. Všiml si, jak na mne krev působí.
„Cítíš to, hmm? Není to nádhera? Představ si, že jen tak vykrvácí, všechna ta nádherná chuť a vůně přijde v niveč. Jaká to škoda, Mel.“
Zatnula jsem čelist pevněji a donutila své ruce, aby se zklidnily. Snažila jsem se za všech sil nevnímat to krvácející tělo u mých nohou.
„Mlč.“ Šeptla jsem a ucítila na svých zádech známý chlad.
Will položil své dlaně na má ramena a pomalu je přesouval po mých pažích až se zastavil na mých dlaních. Kopíroval tak do detailu můj postoj.
„Mel, nemůžeš ho zabít. Skloň svůj meč.“ Brouknul mi do ucha uklidňujícím tónem a jeho dech mě zastudil na kůži.
„To nejde, Wille, zabil mi babičku a zabil Sola.“ Odpověděla jsem umanutě a dál svírala dřík meče.
„Miláčku, skloň ten meč.“ Začal pomalu svýma rukama tlačit na ty mé směrem dolů.
„Tys taky zabíjel upíry, ne?“ Odsekla jsem a snažila se tlak jeho dlaní vyrovnávat.
„Mel, tvůj otec není jen tak nějaký upír. Je to jeden za starších, když ho zabiješ, půjde po tobě celý jeho koven a budou tě pronásledovat tak dlouho, dokud tě nedostanou. Uvědom si, že v tvém případě, to může znamenat děsně dlouho. Staletí úprku a skrývaní. Prosím tě o to.“
Willův hlas se chvěl, jak se mi snažil vysvětlit, že mám v rukou naší budoucnost.
„Mel, poslechni ho.“ Ozvalo se slabě a roztřeseně od mých nohou a já sklonila oči. Sol mě propaloval pohledem a jako by si také on uvědomoval závažnost mého rozhodnutí.
„Necháš nás odejít?“ Zeptala jsem se svého otce a on přikývl.
„A nebudeš nás pronásledovat?“ Věděla jsem, že tohle se stejně omezuje jen na dobu, než si to rozmyslí, ale chtěla jsem slyšet jeho odpověď.
„Ne.“ Hlesl.
Okamžitě jsem pustila meč a sesunula se na kolena k Solově hlavě. Will v podstatě převzal mou pozici a meč sklonil s mírným pokývnutím na otce. Ten se jen uraženě otočil a odešel.
Já už nic z toho nevnímala a vzala zlehka Solovu hlavu do dlaní.
„Sole, slyšíš mě. Prosím, otevři oči.“
Jeho oční víčka se zachvěla a pak pomalu prozřel.
„Melanie.“ Šeptnul a usmál se.
„Jsem tady. Neboj, nenechám tě umřít.“
Odsunula jsem jeho dlaň z rány a vydechla zděšením. Ohromná sečná rána se táhla dobrých dvacet centimetrů skrz jeho bok. Okamžitě mi začalo v mozku bláznivě šrotovat, jestli se ostří vyhnulo střevům a nezasáhlo nějaké životně důležité orgány.
„To zvládneme, slyšíš. Ty budeš žít.“ Stáhla jsem si mikinu z pasu a ovázala jí Solův bok.
„Wille, musíme okamžitě do nemocnice.“ Křikla jsem za sebe a tlačila co největší silou na ránu, abych alespoň trochu zpomalila krvácení.
„Ne, domů.“ Zašeptal skoro neslyšně Sol a pak ztratil vědomí.
Will už za mnou nebyl a během okamžiku se rozlétly dveře a před domem stálo nastartované auto.
„Běž si sednout dozadu, já ho vezmu.“ Ozvalo se těsně za mnou smutně. Trhla jsem sebou, ale poslechla ho.
Vyběhla jsem ze dveří a nalezla dozadu veliké černé dodávky. Will šel dva kroky za mnou a v náručí nesl Sola. Byla to trochu bizardní podívaná, vzhledem k tomu, že Sol byl větší a o hromadu mohutnější, než Will. Nevypadalo to však, že by mu nesení jeho přítele dělalo sebemenší problémy. Naprosto v pohodě ho posadil na sedačku vedle mne a opatrně ho položil hlavou do mého klína.
Nastartoval auto a s velkým zahrabáním pneumatik na štěrkové cestě, vyrazil rychle kupředu. Nechtěla jsem se ohlížet, ale přece jen jsem po očku mrkla za sebe. Ten velký tmavý dům mizel v dáli, my projížděli parkem a mířili k velké otevřené kované bráně. Will vjel na silnici tak rychle, že autu několikrát ustřelil zadek a já musela Sola velmi pevně obejmout kolem ramen, aby nesklouzl ze sedačky.
„Kam mám tedy jet, Mel?“ Otočil se na mne Will a sklouzl pohledem na Solovu bledou tvář.
„Vypadá už hůř jak já, asi ztratil hodně krve.“
„Když pojedeme do nemocnice, akorát zavolají policii a budete v průšvihu. Máte doma lidskou krev?“ Přemýšlela jsem nahlas.
„Máme několik dávek Solovy krve, kterou schovával, pro všechny případy.“
„To bude muset stačit. Jeď co nejrychleji domů. Pokusím se ho dát dohromady a když dostane transfuzi, třeba přežije.“
Hladila jsem ho opatrně po spánku, tak jako by ho každý silnější dotyk mohl bolet. Samozřejmě nic necítil, byl úplně mimo.

Ani jsem nevnímala rychlost, jakou se Will řítil silnicemi probouzejícího se města. Instinktivně věděl, že se musí dostat do bezpečí dřív, než se první sluneční paprsky dotknou poloprázdných ulic. Křečovitě a pevně svíral volant svýma velkýma rukama a dělal překvapivě vystrašeně trhavé pohyby. Těžko říct z čeho měl větší strach, jestli z blednoucí oblohy na východě, nebo ze stále se zeslabujícího tepu Solova srdce.

Věděla jsem, že se asi spíš bojí víc o Sola, než o svou vlastní kůži, už byl prostě takový. Vždycky šlechetný a nesobecký. Stále víc se mi na povrch drala myšlenka, že jsem potkala dva nejlepší muže na týhle zatracený planetě. A jeden z nich mi právě umíral v náručí.
„Přidej.“ Šeptla jsem vyděšeně a snažila se opatrně špičkami prstů nahmatat sotva znatelný puls.
„Už tam budeme.“ Jeho hlas se třásl pod vahou šílených událostí, které se během tak krátkého času udály.
Solův dech byl slabý a s každým nádechem se někde vzadu v jeho krku ozvalo slabé zabublání. Pak se jeho tělo napjalo a z úst se mi vyřinul tenký pramínek krve. Vyděsilo mě to víc než by mělo, vzhledem k mým znalostem.
„Sakra.“ Hlesla jsem a setřela Solovi horkou voňavou krev od úst.
„Co se děje?“ Willův hlas zachvátila panika, štvalo ho, že nemůže zároveň řídit a dívat se dozadu na nás.
„Nic, jen jeď.“ Zavřela jsem oči a snažila se v duchu promlouvat k umírajícímu muži v mém náručí. Snažila jsem se mu vysvětlit, že musí žít, že nás tu nemůže jen tak nechat. Ne, mě tu nemůže jen tak nechat.
Auto zpomalilo a já vzadu na krku ucítila první paprsky ranního jarního sluníčka, právě když jsme vjížděli do skladiště. Zaskřípaly pneumatiky a s kvílivým zvukem se se smykem zastavily na hladké betonu.
Will se párkrát zhluboka nadechl a na okamžik zapřel hlavu o volant, objímajíc ho pažemi jako svou milenku. Počítala jsem nervózně vteřiny, než se dá zase dohromady a bála se cokoliv říct. Otevřel dveře u řidiče a v ten samý okamžik už bral nehybné tělo do náručí.
„Kam s ním?“ Pohlédl na mě, když jsem vystupovala.
Rozhlédla jsem se po skladišti a donutila svůj mozek, aby začal pracovat na vyšší obrátky.
„Jeho laboratoř.“ Aniž bych se na ně podívala, vydala jsem se tím směrem.
Velké ocelové dveře vrzly a já sáhla na vypínač u dveří, abych rozsvítila. Bylo tu vše přesně tak, jak jsem si to pamatovala.
Přešla jsem k prvnímu pultu a do levé ruky uchopila odpadkový koš, stojící u stěny. Jedním plynulým pohybem paže jsem smetla veškeré ampulky ze stolu a ty skončily s řinčením v koši. Utvořilo se tak místo akorát na jedno mohutné mužské tělo. Will ho opatrně položil na pult a aniž by se na mě podíval, začal snášet věci potřebné k transfuzi. Nechala jsem ho na pokoji, bylo to zřejmě jediné s čím mi mohl pomoci a já ho nechtěla rušit.
Ruce se mi děsně klepaly, když jsem brala do ruky nůžky, které se během vteřiny objevily vedle mne. Pomalým pohybem tak, abych mu neublížila, jsem rozstřihla jeho košili a dostala se tak na holou kůži.
Cáry látky se svezly z jeho dokonale vypracovaného hrudníku a odhalily tak skoro zhojenou jizvu i nové zranění.
„Desinfekci.“ Hlesla jsem, aniž bych jen na vteřinu spouštěla oči ze Solova těla.
Došlo mi, že se tu Will vyzná o poznání lépe než já, protože se u mě okamžitě objevila láhev se žlutohnědou tekutinou a pár vatových tampónů.
Zvedla jsem lahev a můj nos zaplnila tolik známá štiplavá vůně. Ještěže byl Sol bez sebe a necítil tu bolest, když se desinfekce přelila přes jeho ránu a vpila se do ní. Opatrně jsem přejela i pokožku kolem zranění a vzdychla si.
„Potřebovala bych teď nit na vnitřní stehy, tu asi nemáme, co?“ Vzhlédla jsem k Willovi a ten jen pokrčil rameny.
„Myslím, že jsem našel něco mnohem lepšího.“ V ruce třímal malý pytlík se svítivě modrou tekutinou. Položil ho na pultík a natáhl plnou stříkačku odporně modré látky.
„Co to děláš?“ Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, co chce udělat. Propíchl pytlík s krví, ze kterého dostával Sol transfuzi a vyprázdnil obsah stříkačky dovnitř.
Krev znatelně potemněla a naskákaly na ní bubliny, skoro jako by se vařila.
„Proboha, co je to za sajrajt?“ Chtěla jsem zasáhnout, vytrhnout hadičku z nehybné paže, ale Will mě zastavil. Pár vteřin jsem se cukala a snažila se ho odstrčit. Očima jsem sledovala, jak tmavá krev odkapává a jak putuje dolů k Solovu nehybnému tělu.
„Jen klid, je to jeho vlastní vynález. Pomáhá to hojení. Je to výtažek z mé krve.“
Svěsila jsem paže a zírala jak tekutina mizí někde uvnitř, v útrobách Solova polomrtvého těla.
Zdálo se, že opravdu krvácí o něco méně, jako by se s každou kapičkou modré krve samy zacelovaly krvácející žíly. Jen tak, jako mávnutím kouzelného proutku.
Will mě pustil hned, jak si uvědomil, že už se s ním neperu a nechci vytrhnout jehlu ze Solovy loketní jamky. Slyšela jsem, jak Solovo srdce nabývá na síle a jak je s každým úderem silnější a silnější. Jeho dech se prohluboval a nadzdvihoval hrudník v dlouhých, mohutných pohybech.
„Myslím, že nebude potřebovat žádné vnitřní stehy. Jen to zašij, ono se to scelí.“
Nasucho jsem polkla a nasadila si rukavice, možná to ani nebylo potřeba, ale zvyk je zvyk.
Obrátila jsem se k Solovi a do ruky vzala zahnutou jehlu. Prsty se mi klepaly, jako bych šila někoho poprvé v životě. Došlo mi to až po pár dalších úderech jeho sílícího srdce, v ústech jsem opět ucítila tlak mých špičáků.
„Wille, já nemůžu.“ Jehla mi z rukou vypadla a klepla o mramorový povrch pultu.
„Co se děje?“ Jeho chladné dlaně sevřely má ramena, vůbec mě to neuklidňovalo.
Mým krkem projela ukrutná bolest a já ucítila ohromnou žízeň. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem se napila krve, ale bylo to asi už docela dlouho.
„Nejde to, on …voní tak zatraceně dobře.“
Stisk Willových paží zesílil a on se přesunul těsně za mě.
„Zvládneš to, Mel, podívej se na něj. Je to tvůj přítel a potřebuje, abys mu zašila ránu. Nejsi přeci zvíře, umíš se ovládat. Já to nemohu udělat, neumím zalátat ani ponožky. Dal by mi jednu do zubů, až se probere.“
Neubránila jsem se úsměvu.
„Jsem tu s tebou, Mel a kdyby se k něčemu schylovalo, zastavím tě. Myslím ale, že to nebude potřeba. Máš Sola ráda, přeci bys mu nemohla ublížit.“
Kývla jsem a sebrala z bílého mramoru malou stříbrnou jehlu.
„Zvládnu to.“ Řekla jsem spíš pro sebe, ale on to samozřejmě taky slyšel.
Konejšivý tlak jeho rukou zmizel a on se zapřel o okenní parapet, hned vedle Solovy hlavy. Váhavě jsem se naklonila nad otevírající se ránu a udělala první drobný steh. Přistihla jsem se při tom, jak vzpomínám na naši společnou noc, na jeho doteky, na jeho rty přitisknuté k mé kůži. Sice jsem slíbila, že všechny vzpomínky nechám tam v té cele, ale děsně mi to pomáhalo udržet se na správné cestě.
Nůžky přestříhly nit posledního uzlíčku a já si unaveně oddechla.
„Potřebuji ještě zkontrolovat a sešít druhou stranu. Meč vyšel na zádech.“
Vstal a bez toho, aby cokoliv řekl, přetočil Sola na břicho. Opatrně přitom položil jeho hlavu na bok, aby mohl dýchat.
Neubránila jsem se zachvění při pohledu na jeho svalnatá ramena a krásné silné paže. Will byl bohu díky otočený zády, ale stejně by to připisoval jen tomu, jak moc mě Sol láká.
Zašila jsem i výstupní ránu meče a poprosila Willa, aby ho ještě jednou přetočil na záda. Opět beze slova přistoupil k nehybnému tělu a udělal to.
„Díky.“ Zaznělo tichem a já přestřihala nitě na jeho skoro zahojené ráně. Pomalu jsem vytáhla první steh a Solovo tělo bolestivě zaprotestovalo. Začal sebou zmítat a házet, až jsem měla strach, že si rány opět otevře.
Něco se kolem mě mihlo a na holé zakrvácené hrudi se objevily dvě sněhově bledé ruce. Will ho tlačil k chladnému mramoru a jeho oči byly vyděšené.
O krok jsem ustoupila.
„Co se s ním děje?“
„Nevím. Jeho tělo nepřijímá mou substanci. Vypadá to, jako by se ani nechtěl zahojit. Jako by jeho tělo protestovalo proti blahodárným účinkům mé krve.“
Pevně ho držel přitisknutého k bílému mramoru a já se choulila opodál držíc si ruce na hrudi přitisknuté, skoro umdlévající.
„Sakra, Wille, uklidni ho, nebo si potrhá stehy. Mohl by vykrvácet.“ Můj hlas se nesl panicky napříč místností a odrážel se od holých vykachlíčkovaných stěn místnosti.
Will už skoro klečel na jeho hrudníku, aby udržel jeho tělo co nejvíce nehybné, ale i tak se mu údy chvěly a házely sebou do stran. Jeho trup se prohýbal a vypadalo to, jako by ani neměl páteř.
Po mých tvářích se nekontrolovaně rozlily slzy. Cítila jsem, jak mi horké, slané kapičky putují dolů po tváři a jak mi pozvolna odkapávají z hrany čelisti.
Když konečně smrtelné záškuby jeho dokonalého těla ustaly, Will se postavil na nohy a vzhlédl ke mně. Tvář měl prázdnou, jako by bez citů, jen stál a neustále si mě prohlížel.
Ruce se mi třásly a já přes to v prstech křečovitě svírala zahnutou stříbrnou jehlu.
„Už je dobře, dej mi to.“ Jeho hlas prořízl neuvěřitelné ticho, které na mne dopadalo a obepínalo moje tělo. Skoro jsem ho mohla cítit na kůži, klouzat po mé pokožce. Dívala jsem se do jeho krásných, nyní žlutých očí. Vzpomínala jsem na dobu, kdy mě právě tato barva děsila. Zvláštní, hypnotická, sexy, ale rozhodně ne lidská.
„Lásko, podej mi tu jehlu.“ Jeho slova mne probrala a já konečně shlédla do svého náručí. Chovala jsem ten nebezpečný a ostrý předmět ve svém náručí jako dítě, jako krásnou malou panenku. Ten dotyk kovu mne uklidňoval a konejšil.
Natáhla jsem k němu svou ruku a ten nepatrný pohyb ve mne evokoval další bolestivý záchvěv a další nevysvětlitelný příval hořkých slz. Musela jsem to ze sebe dostat. Všechno to zlo a všechnu zvrácenost, které jsem byla během posledních dnů svědkem. Všechny ty dotyky popáleného upíra na mém těle, tlak jeho prstů, dech na mé tváři. Pohled mého otce a jeho zraňující slova.
Klesla jsem na kolena, vzlykajíc a mé prsty se bezděčně zaryly do Willových ramen. Klesl spolu se mnou na podlahu a objímal mě ve svém náručí. Choval mě jako novorozence, opatrně, ale přitom pevně.
„Copak se stalo?“ Odhrnul mi jemně prsty pramen vlasů z obličeje. Pomalým a táhlým pohybem své sněhově bílé ruky ho zastrčil za mé ucho. Zachvěla jsem se, když se konečky prstů nepatrně otřely o mou šíji.
„Jsem tu s tebou. Sol se uzdraví, neboj.“ Jeho šepot se rozléval po místnosti a plnil každý i ten nejzašší kout.
Jeho tělo bylo ledově chladné, ale i přes to jsem pociťovala na své kůži záchvěvy tepla. Možná to nebylo na jejím povrchu, ale těsně pod ním. Jako by Willovo tělo vyzařovalo temný a hebký proud tepla, který mne obepínal a utěšoval.
„Miluju tě, Mel, tak strašně moc tě miluju.“ Jeho chladné rty se dotkly mého čela. Byl to jen letmý dotek, ale i tak to pro mě znamenalo strašně moc.

„Pojď, pomůžu ti do postele a pak se vrátím pro něho.“ Otočil hlavu a mrknul na paži, bezvládně visící dolu z mramorového pultu.
„Ne, prosím, nejdřív Sola.“ Vzlykla jsem a o kousek jsem se od Willa odsunula, abych mu viděla do očí. Zlomek vteřiny zkoumal můj výraz a pak přikývl.
„Seď a ani se nehni. Hned jsem zpátky.“ Jeho dokonale sametový hlas, jako by mne pohladil.
Vstal a odpojil kapačku. Položil pytlík na Solovo břicho a opatrně si ho vyzvedl do náručí. Připadal mi, jako by zvedal hadrovou panenku, lehounkou a stejně bezmocnou. Solova hlava se zvrátila dozadu a nohy se mu pohupovaly, jako by to byly nohy dřevěné loutky.
Will zmizel za dveřmi a já si vzdychla. Podívala jsem se na své zakrvácené dlaně. Krev už zasychala a měnila se pozvolna v tmavnoucí lepkavou hmotu. Nasucho jsem polkla a pomalu o sebe třela prsty. Jemná, sladká, měděná vůně Solovy krve mne vábila a volala. Stačilo jenom pozvednout prst k ústům a ochutnat. Vstrčit prst mezi rty a nechat tu smyslnou chuť, aby mi zaplnila celou pusu.
„Do háje!“ Zakřičela jsem. V tom zvolání byla neuvěřitelná bolest.
Žaludek se mi obrátil a já se svezla na bok. Ležela jsem na podlaze a zapírala se o chladivou dlažbu čelem. Cítila jsem, jak ten chlad prostupuje mým tělem. Přimáčkla jsem si dlaně na zavřená oční víčka a posunula prsty výš na čelo a do vlasů. Roztírala jsem si krev po obličeji a užívala si toho zvráceného pocitu. Bylo to mazlavé a nádherně voňavé. Už je to tu, stala se ze mě příšera. Z očí mi vytryskly další slzy a propojovaly se s krví na mém obličeji. Na bílou dlažbu dopadaly malé růžové a červené kapičky.
Na rameni jsem ucítila Willovu ruku. Jemně mě pohladil po zádech a pak mě beze slova za ramena vytáhl do sedu. Nepodívala jsem se na něho. Nešlo to.
„Mám tu krev. Musíš se napít. Už ti to chybí. Mel neblázni, všechno už bude v pořádku.“ Hladil mě po paži pomalu a chlácholivě.
Konečně jsem stáhla své dlaně a složila si ruce v klíně. Nechtěla jsem ani radši vidět, jak teď vypadám. Asi to byl děs.
Díval se na mne a jeho oči těkaly po mé tváři, pak se otočil a sáhl vedle sebe pro sklenici plnou červené hmoty.
Přiložil mi okraj sklenice k ústům a já se napila. Byl to hnus. Hořký teplý hnus. Párkrát jsem polkla a pak se rozkašlala.
„Budeš si muset zase zvykat. Lidská je lepší, hmm? Odvykačka bude tvrdá.“ V očích mu plály plamínky a jeho hlas zněl pobaveně.
„Nadechni se a nechutnej to. Musíš se nakrmit, abys byla opět při síle.“ Přiložil zase sklenku k mým rtům a já poslechla. Sevřela jsem křečovitě oční víčka a stáhla dlaně do pěstí. Vypila jsem to najednou a měla, co dělat, abych všechno nevyzvrátila zpět na podlahu.
Klečel přede mnou a nechával mi chviličku, abych se mohla vzpamatovat.
„Myslím, že budeš potřebovat sprchu.“ Zabroukal a projel mi rukou vlasy. Podíval se na svou dlaň, která byla rudá od krve.
„Pojď, pomůžu ti na nohy.“ Vstal a podal mi ruku.
Zírala jsem na jeho nohy a centimetr po centimetru je pozorovala od bot, přes kotníky, lýtka, až nahoru ke kolenům a nanovo.
„Mel, musíš se osprchovat a odpočinout si. Myslím, že toho na tebe asi bylo moc. Jsi úplně mimo.“ Sehnul se ke mně a prostě mě sebral z podlahy. Tak fajn, byla jsem další hadrovou panenkou na jeho silných pažích.
„Ne.“ Vyjelo ze mne, když se narovnal a přitiskl si mě na tělo. Ignoroval mne a mlčky se mnou kráčel přes garáž. Slunce se dralo vzhůru oblohou a skrz natřená okna skladiště házelo na podlahu prazvláštní obrazce.
Will se držel u protější stěny a pečlivě se vyhýbal všem i sebemenším paprskům a odleskům světla. Konečně jsem dorazili do obýváku. Tady byla prosklená stěna z neprůhledného skla, takže zabraňovala slunečním paprskům, aby vnikly dovnitř. Kráčel se mnou po schodech a já se ho křečovitě držela kolem krku. Přešel podestu a zastavil se přede dveřmi koupelny. Přehodil si mě na jednu ruku a otevřel, pak vešel dovnitř a postavil mě doprostřed koupelny. Zírala jsem tupě do stěny před sebou a počítala bílé a černé kachličky.
Obešel mě zezadu a pomalu mi vytáhl tričko. Cítila jsem se jako malá holčička, která to ještě sama nezvládne.
„Pomůžu ti.“ Zašeptal, ale nebylo v tom ani zbla touhy. Tak zle jsem vypadala?
Zezadu mi rozepnul rifle, takže mě přitom objal. Zvrátila jsem hlavu dozadu a opřela jsem se mu o hrudník. Zastavil svou snahu o mé svlékání a zabořil obličej do mých zakrvácených vlasů. Jen tak stál a objímal mě.
Otočila jsem se v jeho náručí čelem k němu. Byl teď taky celý ušpiněný od krve. Na obličeji a krku měl tmavě rudé šmouhy od mých vlasů. Tričko měl celé zakrvácené, lepilo se mu na tělo.
Dívala jsem se mu do očí a konečně pocítila úlevu. Vsunula jsem své krvavé dlaně pod jeho tričko, ale on se ani nepohnul. Jen na moment zaváhal, jestli mi podlehnout nebo mě odstrčit. Jeho pohled mě ujistil, že na plné čáře vyhrála ta první varianta.
Sunula jsem pomalu ruce po jeho bocích, přes žebra, až jsem mu vytáhla tričko a stáhla mu ho přes hlavu.
Stál tam přede mnou napůl nahý a tak dokonale nádherný. Přitiskla jsem se na jeho bledé tělo a otřásla se, jak mne na pokožce zastudila jeho ledová kůže.
„Co takhle horkou vanu?“ Jeho hlas byl sotva slyšitelným zachrčením, byl pekelně rozrušený, o tom nebylo pochyb.
Jen jsem kývla a na zlomek vteřiny zůstala stát osamocena uprostřed koupelny. Místností se rozezněl zvuk tekoucí vody a já ucítila levandulovou pěnu do koupele. Zavřela jsem oči a vdechovala tu překrásně uklidňující vůni.
Sedl si na okraj vany a stáhl si mne k sobě. Stála jsem nad ním a on ke mně vzhlížel, obličej měl na úrovni mých ňader. Díval se na mě, když rukama pomalu přejížděl po mém zadečku až nahoru na záda. Prsty zavadil o zapínání podprsenky a rozepl ji. Ramínka se mi svezla na paže a on mi je jedním pohybem stáhnul. Podprsenka skončila u našich nohou.
Sáhl na okraj mých riflí a pomalu mi je přetáhl přes boky, stehna, kolena až zaváhal u mých kotníků a já se zapřela o jeho ramena, abych mohla nadzdvihnout nohy. Svlékl mi rifle a odhodil je do rohu koupelny. Stejným způsobem mi stáhl i kalhotky. Přitiskl se ke mně a užíval si se zavřenýma očima mého teplého těla. Dýchal zhluboka, vnímal mou vůni.
„Neměl by být někdo u Sola? Tohle asi není správné, Wille.“
Kývnul a zastavil vodu.
„Doběhnu ho zkontrolovat, ale dal jsem mu sedativa. Myslím, že bude nějakou dobu v limbu.“
Vstal a zapřel se mi o boky, aby mne mohl obejít. Prošel dveřmi a zavřel za sebou. Zůstala jsem sama před plnou vanou horké vody a voňavých bublinek.
Opatrně jsem vlezla dovnitř a uvolněně vydechla, když mé tělo zaplulo pod hladinu. Byl to překrásný pocit. Vymyla jsem z vlasů krev a omyla si obličej a ruce. Voda nabrala do mírně růžova, ale bublinky zůstaly bílé. Vypadaly jako šlehačková čepice na povrchu jahodového koktejlu.
Zavřela jsem oči a nechala vodu, aby mi nadnášela paže a nohy.
„Spí jako miminko. Nejsem si jistý, ale řekl bych, že se usmívá.“ Will se tyčil nade mnou jen v riflích. Boty shodil někde cestou.
Klekla jsem si ve vaně čelem k němu a pomalu mu rozepnula knoflík na jeho černých riflích. Ještěže na černé není vidět krev, byly by jistě také špinavé. Stáhla jsem mu je přes boky a nechala spadnout na podlahu. Chtěla jsem se zeptat od kdyže nenosí spodní prádlo, ale pak jsem to nechala být. Takhle to bylo mnohem lepší.
Udělal jeden krok a stanul po kolena ve vodě, těsně vedle mne. Polilo mne horko a já se donutila stočit oči k bělostné pěně na hladině. Pak jsem si sedla na konec vany a přitiskla si kolena k hrudníku.
Usadil se naproti mně a pak sjel pod hladinu, stejně jako před tím já. Chvíli se nic nedělo a já si musela připomenout, že nepotřebuje dýchat, abych nezačala panikařit. Něco se dotklo špiček mých nohou a já sebou škubla. Willovy prsty pomalu přejely přes mé kotníky a lýtka, až se jeho ruce objevily nad hladinou, jak jimi přejížděl po mých pokrčených nohách. Zachytil se mě za kolena a vytáhl se do kleku nade mne. Prohrábl si prsty vlasy, aby je neměl jen tak zplihlé kolem obličeje.
Sedl si na paty a já cítila, jak se jeho tělo postupně přizpůsobuje teplotě vody. Začínal hřát. Jeho bledé prsty spočinuly na mých kolenou a on naklonil hlavu mírně na stranu, když se mi díval do očí.
„Co se děje, Mel? Proč jsi tak odtažitá?“ Šeptal, jako by nás mohl někdo slyšet. Nikdo jiný tu nebyl. Teda alespoň nikdo jiný při smyslech tu nebyl.
„Nejsem odtažitá.“ Houkla jsem, ale sama sobě jsem nevěřila.
Sjel pravou rukou k mým propleteným prstům a opatrně přejel přes zlatý kroužek, který jsem měla navlečený na prsteníčku. Nemusel ani nic říkat, slíbila jsem, že mu odpovím až budeme doma a v bezpečí. Byli jsme doma a v bezpečí a já stále nevěděla, co říct.
„Mel, udělal jsem něco špatně? Jsi tak…jiná.“
Měl naprostou pravdu, opravdu jsem byla jiná, už jsem se necítila jako ta stará Mel. Naivní a čistě vědecky uvažující. Tahle stará Mel byla slibnou, začínající lékařkou, před sebou měla celý život a dobrou kariéru. To jsem už dávno nebyla já. S tím, kým jsem byla nyní, jsem na práci lékařky na pohotovosti mohla akorát tak zapomenout. Měla jsem se co držet, abych se nenapila ze Sola, co bych asi tak udělala s cizím člověkem.
Uhnula jsem pohledem.
„Myslel jsem, že mě chceš, ale jestli sis to rozmyslela. Pokud…“

Ne, to už se nedalo vydržet. Vyhoupla jsem se do kleku a objala ho kolem pasu. Tak trochu jsem ho stáhla níž a přitiskla své rty na ty jeho.
„Pořád tě chci, Wille a pořád tě miluji.“ Snažila jsem do toho dát naprosto všechno, co jsem k němu cítila.
„Mám teď v hlavě jenom trochu zmatek. Potřebovala bych si urovnat myšlenky, ale nějak mi to nejde.“
Velmi jemně mě zatlačil za ramena zpět do vody a pak se mi zadíval do očí, jako by v nich mohl vyčíst odpověď.
„Ne, to není to. Nikdy jsi sebou necukla, když jsem se tě dotkl, teď …“ Hledal ta správná slova. „Nevím, neumím to popsat.“ Konečky prstů mi přejel po spánku.
„Je to něco ve tvém výrazu, něco v tvých očích. Co se stalo, Melanie?“
„Slíbila jsem, že to nikomu nepovím, Wille. Nenuť mě, prosím.“ Sakra, to bude ještě hodně těžký.
„Nechci tě k ničemu nutit, lásko. Řekneš mi to, až budeš chtít.“ Jeho koutky se zvedly a on vykouzlil jeden z těch dechberoucích úsměvů.
„Miluji tě, Wille, ani nevíš jak moc.“ Znovu jsem se zhoupla na kolena, ale tentokrát mě nechal. Jen mě jemně chytil za paže a přitiskl si mě blíž k sobě.
Omotala jsem mu ruce kolem krku a pověsila jsem se na něj. Přejížděl dlaněmi po mých zádech a špičkami prstů kolem páteře. Odhrnul mi mokré vlasy z krku a začal mě líbat na bradu a pak po čelisti. U ucha nabral směr dolů a prolíbal se na můj krk. Milovala jsem jeho hebké dotyky na mé šíji. Cítila jsem jeho ústa i hranky jeho ostrých zubů, když mi jimi přejížděl po kůži.
„Wille.“ Zajíkla jsem se. „Chci tě, chci, strašně moc tě chci.“
Propletla jsem své prsty jeho nakrátko střiženými vlasy a dovolila si zapomenout. Prostě jsem se mu oddala a vyhnala okolní svět ven z mé hlavy. Zbyl v ní jen on a každým svým pohybem a dotykem zaplňoval teď prázdné místo uvnitř mě.
Jeho ruce bloudily po mých zádech a bocích a až když jsem začala vzrušeně kňourat, přejel svými dlaněmi na má ňadra. Pohrával si s bradavkami a dráždil je svými palci.
„Počkej.“ Zašeptala jsem a o kousíček jsem se od něho odtáhla. Zamračil se, až se mu mezi očima udělala malá legrační vráska. Nikdy se takhle nemračil.
„Chtěla bych to dělat se svým snoubencem.“ Chtě nechtě jsem se musela usmát, protože pohled do jeho nespokojené tváře byl komický.
Na zlomek vteřiny úplně ztuhnul a pak se jeho obličej rozzářil jako sluníčko.
„Opravdu? Vezmeš si mě?“
„Strašně ráda se stanu tvoji ženou, Wille. Jsi ten nejhodnější člověk….upír, kterého jsem potkala.“
„Děkuji.“ Hlesl a jeho výraz se potácel někde mezi blažeností a naprostým celkovým uspokojením. Beze sporu, tenhle upír mě miloval.

„No, můžeme počkat až se z toho Sol dostane a pak se vzít. Mohli bychom tady, nebo doma ve Skotsku, jestli…“

Utnula jsem jeho nadšené brebentění polibkem. Vždycky jsem si myslela, že takhle nadšené ze svatby mají být ženy. A ne, že kvůli tomu tady bude vyšilovat staletý upír.
„Je mi to naprosto jedno, Wille, jen když budeme spolu.“

Přejela jsem mu dlaněmi po ramenou a skončila na jeho hrudníku. Cítila jsem, jak se zdvihá, jak dýchá, ale necítila jsem nic jiného, srdce nebilo. Podržela jsem svou ruku těsně nad ním, ale nic, ani jediný záchvěv. Přiložila jsem k jeho chladnoucí pokožce ucho a otřela se o něho tváří. Jemně se zachvěl a přitiskl si mě k sobě.
„Nikdy nebude bít, Mel. Už navždy zůstane takhle potichu. Ale kdyby bilo, každý jeho úder by patřil tobě.“ Šeptal mi do vlasů a já věděla, že to myslí upřímně.
„Kdo ví, třeba to mé taky jednou přestane. Přece jen jsem taky napůl jako ty.“ Usmála jsem se a vzala jeho ruku do své. Přitiskl svou dlaň na mé ňadro, těsně nad mým srdcem a já cítila, jak se zrychlilo.
„Doufám, že ne. Tohle by mi opravdu moc chybělo.“

Zamžourala jsem do tmy a mé oči upoutalo černé saténové ložní prádlo. Napůl jsem se posadila, opírajíc se o lokty a zkoumala, kde to vlastně jsem. Nikdy jsem neměla černé povlečení a taky jsem se nechystala k jeho nákupu. Ležela jsem v posteli sama, jak jsem se sem dostala? Ten pokoj mi byl povědomý.
Musela jsem se sama sobě usmát, když mé vzpomínky sklouzly ke kouzelné předehře ve vaně a pak k ještě kouzelnějšímu dovršení ve Willově pokoji. Plácla jsem sebou do polštářů a rozhodila ruce. Ještě teď jsem mohla cítit jeho dlaně, něžně putující po mém těle. Špičky prstů hladící mi vše, co hlazeno být má.
Byla jsem ráda, že tu byla tma, určitě skryla mé začervenání. Přitáhla jsem si deku blíž k tělu a zaposlouchala se do šramotu za dveřmi. Nikdy sice nebudu mít tak dobrý sluch jako plnohodnotný upír, ale i tak dokážu rozeznat mnohem víc, než když jsem byla pouhým člověkem. Willovy kroky byly stejně sotva slyšitelné, pohyboval se tišeji než divoká kočka na lovu.
Zavřela jsem oči právě ve chvíli, kdy klaply dveře. Nic hlučného, jen tichounké cvaknutí zámku. Nasála jsem zhluboka okolní vzduch a vychutnávala si sladkou květinovou vůni Willova těla. Bylo jí sice protknuto naprosto vše, povlečení, postel, závěsy, nábytek, ale i tak jsem ucítila jasný rozdíl. Vzduch se pohnul a mne zasáhla čerstvá vlna jeho dokonalé vůně.
Donutilo mne to se pousmát. Matrace vedle mne se prohnula a pod deku vklouzlo něco děsně studeného. Will mi položil své ledové ruce na bříško a já vyjekla. Seděl vedle mne a smál se na plné kolo.
„Přinesl jsem ti něco na zub. Myslel jsem, že bys po tom všem mohla mít hlad.“
Přívětivá tma skryla další změnu mojí barvy a mě tváře zaplály jasně do ruda. Bylo to, jako by tok mé krve vycítil. Přesunul dlaně na mé líce a zchladil mě.
„Díky.“ Špitla jsem a on se otočil k nočnímu stolku a rozsvítil malou lampičku.
Seděl hned vedle mne a s hlavou mírně na stranu mě pozoroval. Pan dokonalý v celé té jeho nesmrtelné kráse.
„Jak je Solovi?“ Podepřela jsem se o lokty a vytáhla se do sedu.
Z tácu stojícího na stolku sebral sklenici s krví a podal mi ji.
„Pořád mimo, myslím, že to ještě pár hodin potrvá, než se probere.“ Vzal si jeho oblíbený hrneček a taky upíjel.
„Kolik je vůbec hodin?“ Mrkla jsem na digitální budík, jemně modře zářící do prostoru.
„Brzy bude tma, spala jsi dlouho.“ Dopil svou krev pár rychlými, velkými loky a postavil hrneček zpět na podnos.
„A ty? Spal si vůbec? Odpočinul sis?“ Skoro jsem se styděla za to, že jsem se s ním nepodělila o péči o Sola.
„Nepotřebuji spát, Mel. Rozhodně ne tolik, jako to potřebuješ ty. Jsi ještě mladá, musíš hodně odpočívat, na to nezapomínej.“
„Hmm. Takže, co bude dál? Co budeme dělat?“ Stočila jsem se mírně na bok, abych mu viděla do očí.
„No, bylo by docela dobré, kdyby ses naučila trochu bránit. S tím bych začal hned dnes. Jak to tak vypadá, nějakou tu sebeobranu budeš potřebovat.“
„Myslíš, že po nás otec půjde?“
„Nemyslím. Vím.“ Jeho odpověď byla stručná, tvrdá a tak trochu neosobní.
„Opravdu mě mrzí, že jsem vás dostala do průšvihu.“ Sklonila jsem oči a měla sto chutí zase začít brečet.
Strčil mi ukazováček pod bradu a jemným tlakem vzhůru, mě donutil pozvednout k němu svou tvář.
„Mně ne. Mě to opravdu nemrzí. Bůh mi odpusť, ale jsem nyní ten nejšťastnější upír na světě. Ne, jsem ten nejšťastnější muž na světě.“
Podala jsem mu dopitou sklenici a on ji položil pěkně vedle svého hrnečku. Pak se mi zadíval do očí a ve zlomku vteřiny vedle mě na postel dopadla jen holá deka.
„Tak pojď, nebudu tě šetřit.“ Stál teď u postele a já musela stočit svůj pohled dolů, abych na něho necivěla. Bohužel už nebyla tma a tak moje rudé tváře přímo hořely na pozadí mé světlé pokožky.
Všiml si toho a rozesmál se. Nechápala jsem to, vždyť byl za života knězem. Jedině, že už to bylo tak dlouho, že na to zapomněl.
Vzdychla jsem a vstala na druhou stranu. Stáli jsme nyní naproti sobě a mezi námi byla jen ta veliká černá postel. Já se dívala na svá chodidla a nemohla jsem se donutit pozvednout hlavu.
„Mel, podívej se na mě.“ Jeho sametový hlas zaplnil místnost. Působil na mě jako teplá náruč, objímající mne, hřející.
„Ty se teď budeš stydět?“

Lidsky pomalu obešel postel a stanul tak blízko mě, že jsem cítila jeho chlad.
„No, možná mi to chvíli potrvá. Neměla jsem moc kluků a tohle je pro mne docela změna. Mít někoho tak moc blízko a tak moc….“ Nenacházela jsem slova a jen k němu pokynula. Dotkla jsem se tím jeho ruky a on ji zachytil.
„Nahého?“ Dokončil větu za mne a pak se usmál.
„No, ráno ve vaně jsem si nevšiml, že by ses červenala, nebo když jsi mě sváděla.“ Zašeptal jako by nechtěl, aby to někdo slyšel.
„Hej.“ Snažila jsem se zaprotestovat, ale on mi jen pobaveně přiložil prst ke rtům.
„Neříkám, že se mi to nelíbí. Je krásné, že tě dovedu přivést do takových rozpaků.“
Rozhodně jsem neměla chuť mu tady vysvětlovat, že je to kvůli jeho dokonalému vzhledu. Že jeho bledá kůže a souměrné křivky jeho pružného atletického těla mi nahání do tváří ruměnec. Určitě by se mi zase smál.
Ustoupila jsem o krok a podívala se mu do očí.
„Tak, já se půjdu obléct a pak mrknu na maroda. Potom můžeme začít s tím tvým nešetřením mě.“
Nasadil spokojený úsměv a ustoupil mi stranou, abych měla volnou cestu ke dveřím. Šla jsem nahá a bojovala s nepředstavitelnou touhou, vrhnout se mu na prádelník a půjčit si jeho tričko. Ale co, jsem přeci světem protřelá žena, to zvládnu. Radši jsem se ani neohlédla. Určitě mu smíchy cukala ramena.
V mém pokoji byl šero. Mé závěsy nebyly tak tmavé, takže jimi přeci jen prosvítalo trochu světla. Rychle jsem se oblékla. Černé tepláky a modré tričko by mělo stačit, vzhledem k tomu, že mě hodlal házet po podlaze. Tryskem jsem přeběhla chodbu a vpadla do koupelny. Učesala jsem se a umyla si obličej. Vyčistila zuby a zkontrolovala se v zrcadle. Nebylo to nejhorší.
Ode dveří jsem se ještě vrátila zpátky a použila jeden z těch naprosto úžasných parfémů. Když už se mám učit bojovat, tak musím zapojit i dívčí zbraně.
Vyšla jsem z koupelny a podívala se dolů. Will stál v kuchyni a něco prováděl, určitě o mně věděl, ale nevzhlédl. Usmála jsem se a sáhla na kliku dveří Solova pokoje.
Závěsy tady byly taky zatažené, ale jako v mém pokoji, prosvítalo jimi světlo. Sol ležel na pravé straně postele, deku úhledně obtaženou kolem těla. Zakrývala ho do pasu, takže horní polovina těla byla holá. Paže měl podél těla a hlavu mírně na stranu. Nehýbal se, jen mělce trhaně dýchal. Do pravé paže měl zavedenou kapačku a na nočním stolku byl malý tácek s několika ampulkami a jehlami.
Pomalu jsem přešla až k němu a posadila se na kraj postele.

Podlitiny na jeho obličeji se už ztrácely a byly sotva znatelné, jen pár modřin pod klíční kostí se ještě vybarvovalo do žlutozelena. Stará rána na jeho břiše byla volná a stehy byly vytažené. Will to musel dodělat za mne, když já toho nebyla schopná. Nová rána na boku byla čistě ovázaná a stažená. Musel ho omýt, protože na jeho kůži nebylo žádných stop krve.
Dívala jsem se na jeho bledý obličej a hledala v něm známky života. Kdybych neslyšela pravidelný tep jeho silného srdce, řekla bych, že je mrtvý. Pomalé nádechy sotva zvedaly jeho mohutný, svalnatý hrudník.
Dotkla jsem se hřbetu jeho ruky. Byla měkká, vláčná a studená. Zvedla jsem ji ke své tváři a přiložila si ji na spánek. Zavřela jsem oči a chvilku si jen tak užívala toho pocitu, že jsem s ním.
Konečky jeho prstů se zachvěly a pak mi jeho palec přejel po nose. Můj úlek byl asi děsně zábavný, jelikož se usmíval, když jsem otevřela oči.
„Sole.“ Můj hlas se chvěl a byl tak tichý a nejistý.
„Ahoj.“ Jeho chraplavý šepot zněl pobaveně.
„Jak je ti? Bolí tě něco?“ Hloupá otázka, měl rozpáraný bok skrz naskrz.
„Bylo mi i hůř.“ Nasucho polkl.
Jeho rty byly bledé, vysušené a rozpraskané. Určitě měl děsnou žízeň.
„Počkej momentík. Přinesu ti něco k pití.“ Chtěla jsem se zvednout, ale on mě zastavil.
„Nechoď nikam.“ Ten prosebný pohled jeho očí, byl odzbrojující.
„Nepůjdu, jen houknu na Willa, že už jsi v pořádku. Hned jsem tady.“ Chtěla jsem vstát, jenže v ten samý okamžik mne zastudila na rameni Willova dlaň.
V druhé ruce nesl kelímek s tlustým brčkem.
„Jak je, brácho?“ Usmál se a přistrčil židli, stojící u psacího stolu, blíž k posteli.
„No, pamatuji si něco málo, ale mám dost velký okno. Pamatuji si boj a taky bolest a všude byla krev.“ Bezděčně si sáhl na ránu a tiše syknul.
„Kdo mi to..? Kdo mě dostal?“ Podíval se na Willa a pak na mě. Nevěděla jsem, co mu v tu chvíli říct. Promiň, můj otec je fakt drsnej upírskej zabiják, to asi ne. Nechala jsem to na Willovi.
„Vlastně tě dostal Meliin tatík, je docela dobrej, na to kolik mu je.“ Will se zasmál a Sol povytáhl jen jeden koutek.
„Jo, to asi jo. Je dost dobrej.“ Nadzdvihl hlavu, ale jen trošičku, aby si viděl na ránu.
„Takže, kdo mě zašil, asi naše paní doktorka, hmm? Will šije úděsně, podle většiny jizev co mám.“
„Hele, myslím, že než si měl v domě specialistu, byl jsi vděčný i za moje zalátání.“

Will si sedl na židli a podal mi kelímek. Poposedla jsem si blíž a pomohla Solovi se napít. Bylo vidět, že ho každý i sebemenší pohyb vysiluje. Asi kvůli ztrátě krve.
„Moc si krvácel, dal jsem ti ten tvůj lék. Zabralo to docela rychle.“ Will se opřel a přehodil si nohu přes nohu.
„Nějaké vedlejší účinky?“ Zeptal se Sol, když polkl a já položila kelímek na stolek vedle něho.
„No, kromě svalových křečí, nic. Trochu jsem se bál, abych tu dávku nepřehnal.“
„Ale jsem pořád člověk, ne?“ Sol si sáhl na bok.
„Jo, brácho, pořád jsi člověk.“ Will ho poplácal po ruce.
„Nechcete mi říct, že to byl nevyzkoušený lék? Že jste stříleli na slepo?“ Mrkla jsem po Willovi a nemohla uvěřit, že by mohl být tak nezodpovědný.
„Ne, že by to bylo nevyzkoušené, jen jsem mu nikdy nepíchal takovou dávku. Masivně krvácel, potřebovalo to zastavit.“
„Ale mohl umřít.“ Snažila jsem se zaprotestovat.
„Ale neumřel.“ Odsekl mi Will a střelil po mně naštvaným pohledem.
Zatnula jsem čelist a stáhnula dlaně do pěstí. Takhle se mnou nebude mluvit.
„Fajn, takže až zase příště budete potřebovat doktora, volejte 911.“ Vyštěkla jsem, trochu hystericky a rázně vypochodovala na chodbu.
Pak jsem práskla dveřmi od svého pokoje, tak nahlas, aby to pánové slyšeli a skácela se na postel, tváří do polštářů. Byla jsem na ně na oba naštvaná, takhle riskovat.

Trvalo snad půl hodiny, než se Will uráčil přijít za mnou. Vzteky jsem byla zelená a ruce se mi klepaly.
Pořád jsem ležela na břiše, tváří v polštářích.
Když bez zaklepání tiše vešel, ani jsem se neohlédla. Měla jsem strach, abych ho nezačala škrtit, zasloužil by si to.
Chvíli váhal u dveří, zkoumajíc situaci a pak plavným krokem připlul k posteli. Sedl si na okraj a vzdychl.
„Jsi naštvaná?“

Sakra, jestli se mi jde omluvit, neměl by znít alespoň provinile nebo pokorně.
Hodila jsem po něm vražedným pohledem a odvrátila obličej na opačnou stranu.
„Hodně naštvaná?“
Co se mu zase honí hlavou? Zaryla jsem nehty do matrace a trochu zavrčela. Neměl by si se mnou zahrávat, když mou proměnu iniciuje právě vztek, nebo strach.
„No, tak toho využijeme.“ Matrace náhle z pod mého těla zmizela a on si mě přehodil přes rameno, jako pytel brambor.
„Co…?“ Hekla jsem, když můj žaludek narazil na jeho rameno.
„Pusť mě, neblázni.“ Snažila jsem se bránit, ale držel mě pevně. Hlava se mi komíhala někde v úrovni jeho ledvin a nosem jsem mu neustále narážela do zad. Chytla jsem se poutek jeho černých riflí, abych alespoň trochu stabilizovala horní polovinu těla. Kráčel se mnou dolů po schodech a dál do garáže. Venku už byla tma a prostor osvětlovala jen halogenová světla zavěšená vysoko na ocelové konstrukci.
Zastavil se uprostřed haly a dlaní mi opatrně, něžně přejel po vnitřní straně lýtka, přes koleno, až k vnitřní straně stehna a výš.
Vypískla jsem a plnou silou se mu vyprostila. Odstrčila jsem se od něho tak silně, až jsem s vylekaným heknutím skončila na zadku. Dopadla jsem na velkou rozkládací žíněnku. Seděla jsem uprostřed ní a očima metala blesky.
„Co to do tebe vjelo, propána, ty si snad úplně zešílel!“ Ještě začít kopat nohama a připadala bych si jako pětileté dítě.
Postavil se s mírným úsměvem naproti mně a stáhl si šedivé tričko. Fajn, já se rozhodla použít k boji ženské zbraně, on se rozhodl zneužít ty mužské.
Nezmohla jsem se ani na slovo. Stal tam a záře halogenových světel se mu odrážela od smetanové pokožky a jeho světle hnědých vlasů. Zatočil pomalu hlavou, aby si protáhl krční svaly a já si uvědomila, že jsem přestala dýchat, až když mi plíce zaplály dusivým plamenem. Tiše jsem zalapala po dechu a neobratně se vyškrábala na nohy. Popravdě, na zemi jsem se cítila hloupě. Však si podlahy asi dneska ještě užiju až dost.
Mrknul na mě a pak se usmál tak, že jsem málem skončila zase na zadku.
„Tak mi ukaž, jak moc jsi naštvaná.“ Jeho sametový hlas měl nyní mírně ironický, provokativní podtón. Přes celé to jeho představení se svlékáním a odhalenou hruď, jsem začínala vidět rudě. Byla jsem jako býk, kterému před očima zamávali červenou pláštěnkou toreadora.
Chce to, má to mít. V ústech jsem ucítila opět ten zvláštní tlak tesáků a věděla, že se můj obličej proměnil.
„Wau, vypadáš opravdu hrozivě.“ Houknul a založil si ruce na hrudi, jako by čekal na něco velmi zábavného. Ukážu mu zábavu.
Z úst se mi s každým výdechem prodralo i zavrčení, které sílilo. Mé tělo se instinktivně přihrbilo a přeneslo váhu na špičky nohou. Bylo to, jako bych už nad sebou ani neměla kontrolu, jako by to převzal autopilot.
Stále mi provokativně hleděl přímo do očí a pobaveně se usmíval. Pak svůj postoj uvolnil a konečky prstů mi naznačil, ať si pro něho jdu. To mi jako výzva stačilo. Před očima jsem měla červenou mlhu a můj mozek pracoval na nejnižší pudové úrovni. Už bych to nemohla zastavit, i kdybych nakrásně chtěla.
Vyrazila jsem dopředu a drápla naproti němu svými dlouhými, ocelově tvrdými nehty. Ladnými pohyby profesionálního tanečníka mi uhnul a já skončila na čtyřech, tak pět metrů od žíněnky. Okamžitě jsem se otočila a rozeběhla se k němu. Právě, když jsem ho míjela, přitočil se k mému boku a naprosto bez problémů mi podrazil nohy. Instinktivně jsem napřáhla ruce před sebe, abych neskončila na nose a natáhla se, jak široká, tak dlouhá, přesně doprostřed měkké podložky. Mé hluché výpady ho asi už přestaly bavit, protože jakmile jsem se otočila na záda, abych mohla vstát, zaklekl mě plnou silou a přirazil mé ruce k zemi. Zůstala jsem bezmocně na zádech a snažila se pomoct si nohama. Klečel teď nade mnou a čekal, až mi dojde, že proti němu nic nezmůžu. Pomalu jsem se uklidňovala a přestávala se kroutit a kopat nohama, stejně to nemělo žádný smysl.
Jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. Přiblížil se na nejmenší bezpečnou vzdálenost, abych mu nemohla rozbít nos, kdybych zvedla prudce hlavu.
„Pravidlo číslo jedna. Nikdy se nenech unášet vztekem. Vztek ti v boji nepomůže, spíše naopak.“
Byla jsem už naprosto klidná a můj obličej se vrátil zpět do lidské podoby. Hrudník se mi prudce zvedal, jak se tělo snažilo dodat do krve co nejvíce kyslíku pro mé svaly.
Přes tenkou látku mého trička jsem cítila chlad jeho pokožky. V ústech sladkou chuť jeho dechu. Měl mě přesně tam, kde mě chtěl mít. Na lopatkách a úplně odevzdanou.
Jeho zorničky se o nepatrný kousek rozšířily a já poznala, že nyní je můj čas.
Tiše jsem zakňourala a jeho tělo se bezděčně napjalo. Prozrazoval mi víc, než čeho si byl vědom. Zvedla jsem hlavu a špičkou jazyka mu přejela po čelisti, výš jsem prostě nedosáhla. I tak jsem se snažila toho plně využít. Políbila jsem ho na krk a cítila, jak jeho tisk zeslábl. Ztrácel svou ostražitost. Propnula jsem proti němu boky a stehnem se přimáčkla až těsně k jeho klínu. Trhaně vydechl, ale neodtáhl se. Pustil mé ruce a já mu propletla prsty jeho dokonalými vlasy. Přitáhla jsem si jeho obličej blíž k vášnivému polibku. Na stehně jsem už jasně cítila jeho probouzející se vášeň. Pohladila jsem ho po zádech a do hry něžně zapojila nehty.
Tiše zasténal a já věděla, že vítězství je na dosah. Vymrštila jsem se a překulila ho na záda. Byla jsem nyní v naprosto stejné pozici, ve které mě držel on.
„A mám tě.“ Zašeptala jsem mu do ucha a políbila ho na krk těsně pod ucho.
Ležel pode mnou a očividně si to užíval. Vyprostil své ruce z mého držení, vlastně jsem ho vůbec nesvírala a pohladil mě po vlasech. Pak sjel jednou rukou na má záda a druhou na můj zadeček.
„Máš, to jistě, ale buďme realističtí, kdybys hodlala takhle dostat všechny své nepřátele, byla by to docela fuška, ne?“ Usmál se a pak si mě stáhnul na sebe. Nakonec jsem opět skončila pod ním a užívala si jeho dokonalých rtů.
„Fajn, tak takhle by ses toho moc nenaučila. Asi bude muset výcvik převzít Sol, až se uzdraví.“ Nechtěla jsem mu odporovat a říkat, že by to mohlo skončit na chlup stejně. Jen jsem pokrčila rameny a posadila se, hned jak mi to jeho tělo dovolilo.
„Takže …., vezmeme to z jiného konce.“ Vstal a pomohl mi na nohy. Postavil si mě naproti sobě a začal mi vysvětlovat chvaty a výpady a taky obranu a co mám udělat, když se protivník uhne takhle, anebo když se pohne takhle. Fajn, po pár hodinách, přerušenými, jen když se odběhl podívat na Sola, přešel na praktické ukázky a přestal, až když jsem razantně odmítala vstát ze žíněnky.
„Už ne, prosím, dnes už ne. Necítím tělo, všechno mě bolí. Kolikrát myslíš, že se mnou můžeš praštit o zem? Jsem jenom napůl člověk.“ Ležela jsem před ním na zádech s nohama pokrčenýma. Ruce jsem si složila na hrudi, abych tak dodala svým slovům na váze. Měla jsem opravdu strach, že se zítra, vlastně dneska, nepostavím.
Chvíli na mě z výšky shlížel a pak se pousmál.
„Ale zítra budeme pokračovat, musíš se do toho dostat.“ Myslela jsem, že si mě zase přehodí přes rameno, jako jeskynní muž a připravovala se podvědomě na tu úděsnou bolest, opravdu mi bylo hrozně.
On ale jen přiklekl ke mně, opatrně mě podebral a vyzvedl do náručí. Ani jsem nezvedla ruce, abych mu je dala kolem krku. Popravdě, nebyla jsem si jistá, jestli ještě vůbec nějaké ruce mám.
„Asi máš hlad, že. Tak trochu jsem zapomněl, že bys měla jíst.“ Zašeptal mi do vlasů. Hlad jsem ani neměla, chtělo se mi umřít. Nemělo by být tohle trestné? Třeba by to policie klasifikovala jako domácí násilí, měla bych se asi někde informovat. Ani se mě nezeptal a donesl mě rovnou do koupelny. Usoudil, že by mne asi nohy neudržely a tak využil malou dřevěnou stoličku, stojící osamoceně v rohu.
Pustil horkou vodu a zatáhl špunt. Otočil se na patě a zmizel. Chvíli jsem jen tak seděla a zkoumala, jak je možné, že mě bolí i nepatrný nádech. Zhruba po minutě jsem pohnula rukou, proč jsem to jenom dělala? Paží mi projela ostrá bolest a já cítila každičký sval a to včetně těch, o kterých jsem jen teoreticky věděla, že je mám. Kdybych nestudovala anatomii, bylo by mi to záhadou po zbytek života.
Dveře se rozletěly a v nich se objevil on. Naprosto čilý a okouzlující, tak jako vždycky. Vypnul vodu a nalil do ní vonný olej.
„To ti pomůže.“ Vysvětlil. Měla jsem dojem, že v tu chvíli by mi pomohla jen jedna dobře mířená rána z milosti.
Postavil mě na nohy a stáhl mi, za mých protestů, samozřejmě, tričko a tepláky. Ani se nepozastavil nad mým spodním prádlem a už mi pomáhal do vany. Voda byla příšerně horká, ale já byla natolik unavená, že jsem nezvládla nic, jen tiše zakňourat.
„Uvolni se, za chvíli se vrátím.“ Rozhodla jsem se, že tohle mučení za záchranu mého života, v případě ohrožení, nestojí. Ať mě klidně zabijí hlavně, když to bude rychlé a bezbolestné.
Vrátil se asi po deseti minutách a sedl si na okraj vany.
„Neboj, dostaneš se do toho a bude to čím dál víc v pohodě.“
Sakra, opravdu bych chtěla mít i jen zlomek jeho optimismu.
„Pomůžu ti do postele.“ Jeho hnědé oči zaplály a on ke mně dvorně vztáhl ruku. Měla jsem pocit, že se ji snad ani nechytím, necítila jsem prsty. Pochopil mou bezvýslednou snahu a pomohl mi z vody, opatrně svírajíc mé za zápěstí. Vytáhl mě přes okraj vany, jako bych nic nevážila a zabalil mě do županu.
„Myslíš, že to zvládneš po svých?“ Podíval se na mě a já jen slabě přikývla. Po pravdě, nebyla jsem si tím moc jistá.
Prvních pár kroků opravdu bolelo, ale pak se svaly poddaly a já hrdinně vyšla na chodbu.
„Ne, tam. Dneska spíš u mě.“ Zachytil mě za ramena a zastavil před jeho dveřmi.
Můj pohled asi mluvil za vše, protože se rozesmál.
„Neboj, budeme jenom spát, přísahám.“
Otevřel dveře a jemně mě postrčil do pokoje. Nebyla tu tma, místnost osvětlovaly bílé a rudé svíčky a celý pokoj byl čerstvě vyvětraný a voněl po skořici a jasmínu. Na posteli bylo roztažené bílé bavlněné prostěradlo a vedle na nočním stolku se skvěl tác nacpaný lidským jídlem. Sýry počínaje a kousky ovoce konče. Tak trochu jsem slyšela o milostných hrátkách s jídlem, ale vidět to takhle na vlastní oči. Ramena mi poklesla a já byla ráda, že stojí těsně za mnou, protože se mi podlomila kolena.
„No páni, ty vypadáš.“ Posadil mě na postel a stáhl mi župan. Prát jsem se s ním nechtěla, ale alespoň jsem se zatvářila nesouhlasně. Andělsky se usmál a vlezl si na postel ke mně.
„Lehni si na břicho.“ Zašeptal a já byla tak moc naštvaná, že mě takhle utahal.
Pomohl mi a položil mě tak, jak mu to vyhovovalo. Pak se ale stalo něco zvláštního. Za stolku sebral masážní olej a rozprostřel si ho po rukou.
„Musím tě namasírovat, jinak svaly ztuhnou a za pár hodin se nepostavíš.“
V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce a propadl podlahou snad až do sklepa.
„Vezmi si něco k jídlu, ať dočerpáš energii.“ Zapřela jsem se o lokty a malinko sebou cukla, když se dotkl mých lýtek. Jeho ruce, ale kupodivu nebyly studené, ale vlažné, stěží pár stupňů pod normální lidskou teplotou. Pomalu prsty prohmatával mé svaly na nohách a já uždibovala z velkého nerezového tácu. No, v tuhle chvíli to bylo naprosto nádherné. Po horké koupeli, něco na zub a ještě masáž se sexy masérem v ceně.
„Čemu se směješ?“
Pomalu se propracovával až k mému zadečku.
„Nic, jen mě tak něco napadlo. Jak to, že nestudíš jako obvykle?“ Byla jsem vděčná, že mě napadlo, jak převést hovor jinam.
„Teplá krev, chvíli to vydrží, ale ne moc dlouho. Když se napijeme teplé krve, tak se náš organizmus taky zahřeje.“
Lehkými, zkušenými tahy svůj dlouhých, štíhlých prstů, mi projížděl kolem páteře a pomalu masíroval má ramena a krk. Každý jeho dotek začínal mírně bolestivě a končil naprostým uvolněním.
„Ty už jsi tohle někdy musel dělat.“ Špitla jsem, ale on se jen usmál a neodpověděl.
Když mi projel i paže a přední část nohou, sedl si na paty a složil ruce do klína.
„Hotovo, jestli už nic nepotřebuješ, můžeme jít spát.“
Sice jsem bojovala s nutkáním jít si vyčistit zuby, ale ta představa, cesty do koupelny a zpět, mě děsila.
Sedla jsem si a on mi opatrně pomohl na nohy.
„Páni, ty jsi kouzelník, už to tolik nebolí.“ Protáhla jsem krk a zkusila ohnout nohu.
Podal mi jedno ze svých triček a stáhl z postele prostěradlo. Oblékla jsem se a zaplula pod deku.
Pozhasínal všechny svíčky a pak se přitočil k posteli.
„Hned jsem zpátky, odpočiň si.“ Vlepil mi letmý polibek na čelo a zmizel. Kolem mne se rozprostřela tma a ticho. Bylo otázkou jen několika vteřin, kdy jsem naprosto vyčerpaná usnula.

Sykla jsem bolestí a pokusila se otočit na pravý bok. Bezvýsledně, zůstala jsem trčet na zádech a slepě zírala do stropu. Pár dlouhých, hlubokých nádechů a výdechů a pokus číslo dva, zase nic.
„Do háje.“ Zaprotestovala jsem tiše a nahlas si vzdychla.
„Když mi řekneš o co se tu snažíš, třeba ti budu umět pomoct.“ Jeho sametový šepot mě překryl jako druhá deka. Tak hřejivý a jemný.
„Už půl hodiny se marně snažím přetočit, jenže mi tělo nějak vypovědělo službu. Čím to asi bude?“ Ten ironický osten byl dostatečný i pro jeho supercitlivé uši.
Podepřela jsem se a za bolestného heknutí se otočila na bok. Na chvíli jsem zavřela oči a pokusila se zhluboka dýchat, abych se uvolnila.
„Končím s tím tvým výcvikem. Nikdy jsem nechodila ani běhat, neměla jsem to zapotřebí a teď se na mě vrhneš ty a já se nechám oblbnout a přemluvit k takové…“ Vztekle jsem zírala do tmy.
„Hlouposti?“ Nabídl mi slovo jako omluvu.
„Ano, byla to hloupost.“
Cítila jsem, jak se otočil ke mně a zezadu mě objal. Jen lehce a jemně, aby mě to nebolelo.
„Asi to byla opravdu hloupost, omlouvám se. Vzhledem k tomu, že jsi nováček, měl jsem tě šetřit.“
„Jo, nechci vidět můj zadek, bude samá modřina.“
„No, když už jsi o tom začala, já bych ho viděl moc rád.“ Jeho ledový dech mě zastudil za uchem.
„Wille.“ Odtáhla jsem se od něho a posadila se na kraj postele. Byl pošetilé myslet si, že to bude bez bolesti. Tělem mi projela křeč a já zatnula ruce v pěst, abych udržela výkřik uvnitř svého hrdla.
I tak mi cuknula ramena a záda se mi napnula. V ten samý okamžik už seděl za mnou a dlaně mi jemně pokládal na ramena.
„Tohle absolutně není nutné, vydrž, donesu ti něco proti bolesti.“
Sklonila jsem hlavu a snažila se rozhodnout, která část mého namoženého a obraženého těla bolí nejvíce.
Dveře klaply a Will si přiklekl přede mě na zem. Vzal můj obličej do dlaně a odhrnul mi vlasy za ucho.
Mrkla jsem na něho a zůstala zírat, naprosto polapena jeho odevzdaným výrazem.
„Moc mě mrzí, že teď kvůli mně cítíš bolest, Melanie. Neuvědomil jsem si, že tvá lidská půlka je natolik křehká.“ Vysypal dva sněhobílé prášky do mé nastavené dlaně a podal mi skleničku vody.
Ani jsem nezkoumala, co mi to donesl, v tu chvíli bych snad snědla i koňská sedativa, kdyby mi přinesla trochu té úlevy.
„Díky.“ Šeptla jsem a polkla prášky.
„Kolik je hodin?“ Mrkla jsem na světle modrá čísla budíku a pak nechtěně zívla.
„O to se nestarej, ještě jsi unavená, lehni si a prospi se. Já obstarám Sola a pak…“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Sol je náš společný marod, staral jsi se o něho minule, teď je řada na mně.“ Vstala jsem a zapotácela se.
„Půjdu na něho mrknout a pak se dospím.“
Chtěl vstát, ale usadila jsem ho zlostným pohledem. Jen si sedl na kraj postele a očima mě doprovázel ke dveřím. Vypotácela jsem se na chodbu a zavřela za sebou. Do oken dopadalo přímé sluníčko, ale vlivem oken bylo rozptýlené, utlumené a neškodné. Zamžourala jsem do denního světla a udělala těch pár kroků k Solově pokoji.
Párkrát jsem ťukla a pak vešla. Seděl na posteli, záda podložená několika polštáři a v ruce dálkové ovládání od plazmové televize, visící na protější stěně. Díval se zrovna na zprávy, ale televizi okamžitě vypnul, jakmile jsem se objevila.
„Ahoj.“ Pípla jsem a došourala se k posteli.
„Ahoj.“ Oplatil mi s úsměvem a mně přišlo, že vypadá líp jak já.
Sedla jsem si k němu a on se na mě zadíval.
„Co se ti stalo? Nemám tady být já, ten nemocný?“ Položil ovládání vedle sebe a chytil mě za ruku.
Jeho dlaň už nebyla studená, ale příjemně teplá.
„Will se rozhodl, že mě zabije dřív, než k tomu bude mít příležitost můj otec.“ Vzdychla jsem a prsty mu přejela po zápěstí. Nahmatala jsem puls a mrkla na vteřinovku na hodinkách. Srdce mělo naprosto správný rytmus, bilo pomalu a vyrovnaně. Až když jsem se o tom přesvědčila, uvědomila jsem si, kolik je vlastně hodin. Bylo něco po poledni. Paráda, to jsem moc dlouho nespala.
„No, popravdě, vypadáš dost hrozně.“ Mrknul na mé stehno a mírně k němu pokynul. Následovala jsem jeho pohled a všimla si veliké modřiny na pravé noze.
„To snad ne.“ Zabědovala jsem a podívala se i na ruce. Desítky malých modřinek od Willových prstů, jak mě v zápalu boje chytil a neuvědomil si svou sílu.
„Do háje.“ Měla jsem sto chutí se otočit a zkontrolovat, jak modré mám pozadí, ale včas jsem se zarazila. To by Solovi asi moc nepomohlo.
„Myslím, že tě nebude chtít zabít, Mel.“
„Kdo Will? To doufám.“ Koutky úst mi vylétly do mírného úsměvu. Do smíchu mi opravdu moc nebylo.
„Jak znám Lucia, bude tě chtít dostat za každou cenu zpátky a vychovat si z tebe pokornou dceru, ale nezabije tě.“
„No, popravdě, nevím, čeho bych se měla bát víc. Převýchova v jeho podání může být dost divoká záležitost.“
„To mi povídej.“ Vzdychnul a usmál se.
„Takže svatba, hmm?“ Konečkem ukazováčku přejel po zlatém kroužku, navlečeném na mém prsteníčku.
„Řekl ti to?“ Nevzhlédla jsem, jen tiše pozorovala, jak si hraje s mým prstýnkem.
„Je šťastný jako malé dítě, Mel. Jsem moc rád, že jsi mu na to kývla.“
„Jo, já taky.“ Šeptla jsem a zaryla svůj pohled do podlahy.
„Neříkáš to moc šťastně.“ Chytil mou bradu do hrsti a pomalu mě donutil vzhlédnout.
„Pořád si říkám, že nejsem ten tip, víš. Bílé šaty až na zem a závoj a vlečka.“ Konečně jsem se mu podívala do očí. „Nevím, jestli je to tak správně.“
„Miluješ ho?“ Snažil se vypadat klidně, ale jeho čelist byla zatnutá a tím jeho obličej dostal dosti tvrdý výraz.
Jen jsem přikývla a snažila se uhodnout, co si doopravdy myslí.
„Tak to udělej. Vezmi si ho.“
„A co ty?“ Bylo jasné, že právě tohle nechtěl slyšet. Nechtěl, abych mu dávala naději.
„Na mně nesejde, Mel. Já už své dokonalé štěstí prožil. Jsem za to vděčný, jsou lidé, kteří nemají takové štěstí za celý život. Já ho měl, mám na co vzpomínat. Tys mi ukázala, že dokážu ještě milovat, že nejsem uvnitř mrtvý. Jste pro mě oba moc důležití. Lim mě vytáhl z toho nejhoršího a tys mi uzdravila srdce.“
Tak nějak jsem nedokázala uvěřit tomu, že by se s tím srovnal tak lehce. Že by mi s klidným srdcem zamával a žil si dál svůj prázdný život.
„Budu v pohodě, neboj.“ Jako by mi mohl číst myšlenky. Nebo jsem měla otázku napsanou na čele?
„Mrknu se ti na tu ránu.“ Hlesla jsem a z posledních sil se vydrápala k němu na postel. Klekla jsem si na paty a opatrně odhrnula obvaz. Rána vypadala dobře. Až moc dobře na to, jak byla čerstvá. Výtažek z upíří krve asi napomáhal i zrychlenému hojení.
„No páni, za pár dní budeš v pořádku…“ Zívla jsem a zadívala se mu do tváře. Prášky asi začaly působit naplno, protože jsem se začala cítit unavená a malátná. Obrys Solova obličeje se rozmazal a já jen na chvilinku zavřela oči, abych mohla lépe zaostřit.

Trhla jsem sebou a otevřela oči. Ležela jsem na levém boku a spodní ruku jsem měla složenou pod hlavou. Druhou paži jsem měla mírně pokrčenou a nepřirozeně těžkou. Zaostřila jsem a zjistila, že ležím v Solově pokoji, na jeho posteli. Držel mě za ruku a pravidelně oddechoval. Jeho zavřená víčka se chvěla.
Opatrně jsem vyprostila svou ruku z jeho něžného sevření a posadila se. Byla jsem do pasu přikryta dekou. Jestli se pokaždé probudím v jiném pokoji, za chvíli z toho budu mít špatné sny.
„Už jsi vzhůru?“ Sol zašeptal a usmál se.
Vyděšeně jsem k němu vzhlédla.
„Spala jsi jak zabitá, vlastně jsem poprvé viděl někoho usnout v sedě a uprostřed věty.“
„Will?“ Houkla jsem vyděšeně a protáhla se.
„Byl tu….jen tě přikryl, když jsem zaprosil, aby tě nebudil.“
„Kolik je?“ Hlava se mi zamotala, ale udržela jsem se. Podívala jsem se na hodinky. Pět odpoledne.
Bylo mi docela fajn. Tělo mě už tak nebolelo a modřiny začaly mizet. Jedna z výhod, když jste napůl upír.
„Páni, já usnula tady? To asi nebude moc rád.“ Vstala jsem a stáhla si tričko ke kolenům.
„Nepotřebuješ něco?“ Sol zavrtěl hlavou.
„Jen mi sem pošli Lima.“
Kývla sem a vytratila se z místnosti. Ťukla jsem na Willův pokoj a vešla. Seděl na posteli a něco si četl.
„Už jsi vzhůru?“ Mrknul na mě a pak se vrátil ke knížce.
„Promiň, asi jsem usnula. To ty prášky, úplně mě odrovnaly.“
„To nic.“ Usmál se a posunul se na posteli, aby mi udělal místo. Vlezla jsem si k němu a přitulila se. Políbil mě do vlasů a pak se pousmál.
„Co je?“
Zavrtěl hlavou a pobaveně si odfrknul.
„Tak, co se děje?“
Zadíval se mi do očí a pak stáhl rty do úzké linky.
„Příště až půjdeš za Solem, nezapomeň si spodní prádlo, prosím. Když jsi tam tak ležela, no, vypadala jsi překrásně, ale stačilo jen pár milimetrů a myslím, že by to marod nevydýchal.“
„A do háje. Já ty prášky neměla polykat. Byla jsem naprosto v pohodě, než začaly působit.“ Opět mě polilo horko, když jsem si představila samu sebe, jak ležím napůl v bezvědomí a Willovo tričko mám omotané někde vysoko kolem krku.
„Opravdu nebylo nic vidět? Jsi si jistý?“ Krev se mi nahnala do tváří a já musela být rudá jak rajče.
„Nebylo vidět nic, neboj. Osobně jsem to překontroloval, než jsem tě přikryl a nechal samotnou ze Solem. Což bych na druhou stranu asi neudělal, kdyby se mohl jen trochu pohnout.“
„Wille.“ Houkla jsem a on se usmál víc.
„Co na to říct, ty ses neviděla, byla jsi jako andílek.“ Odložil knížku a stáhl si mě k sobě.
„Byla jsi dokonalá.“ Zajel mi prsty do vlasů a políbil mne na spánek, pak dolů na tvář a okraj čelisti.
„Co budeme dělat dneska?“ Snažila jsem se udržet myšlenky pohromadě, ale pod tíhou Willových chladivých dotyků, to bylo velmi obtížné.
„Můžeme pokračovat ve výcviku, včera už ti to docela šlo.“ Zamumlal mi do kůže na krku a dál si prolíbával cestičku po mém těle.
„Tak na to zapomeň, úplně mi to stačilo. Modřiny už mi sice mizí, což je úžasné, ale nehodlám si přivodit další.“
„Hmm, tak co bychom ještě mohli dělat.“ Jeho ledové rty už se dostaly až na lem trička. Špičkami prstů mi stáhl jeho okraj z ramene a přejel mi po šíji jazykem. Zachvěla jsem se a jemně ho odstrčila.

„Měla bych si uspořádat život, Wille. Napsat výpověď a odnést ji do práce, zajistit prodej domu po babičce a asi milion dalších věcí.“
„Což bude problém, protože Sol je mimo a já tě ve dne nemohu doprovázet a dávat na tebe pozor. Samotnou tě samozřejmě nikam nepustím. Tady jsi v úplném bezpečí, ale jakmile překročíš práh, může tě dostat naprosto kdokoliv.“ Jeho hlas

zněl klidně a naprosto logicky. Vlastně měl ve všem pravdu.
„Ale ve dne bych měla být v bezpečí, ne? Upíři spí, tak …“
Zavrtěl hlavou.
„Tvůj otec má spoustu lidských poskoků. Ti za něho vyřizují špinavou práci ve dne, když on ven nemůže. Myslím, že teď po tobě půjde každý jeden z nich.“
„Takže co, budu se schovávat a jednoho dne, až se zapomenu, nebo udělám nějakou chybu, mě stejně dostane?“
Will se na mě zadíval a pousmál se.
„Od toho jsem tu já, abych na tebe dával pozor, Mel.“
„Jo, a jak dlouho tě to asi bude bavit?“ Smutně mi klesla ramena.
Opět stáhl rty do tenké linky a koutky úst jen nepatrně povytáhl. „Jen klid, nějak to vyřešíme.“
Kývla jsem místo odpovědi a všimla si, že už je oblečený, tedy měl na sobě rifle a boty, jinak byl nahý.
„Sol tě potřebuje.“ Zatnula jsem zuby, abych udržela zívnutí, ale stejně jsem to nevydržela. Protáhla jsem se a vstala z postele.
„Jdu se dát dohromady a najíst se, mám děsný hlad.“
Willovi zasvítily oči a mě se zdálo, že to bere jako své životní poslání, krmit mě.
„Na pánvičce je čerstvá čína, tak si dej. No, já jdu nakrmit maroda.“ Taky vstal a vyprovodil mě ze dveří.
Ve svém pokoji jsem se oblékla. Mé oblíbené onošené tmavě modré rifle a červené tričko, k tomu černé tenisky. Můj styl, jednoduchost a pohodlí.
Proběhla jsem koupelnou a už jsem pospíchala do kuchyně na čínu, která krásně voněla až nahoru. Z ledničky jsem vyndala džbánek a nalila se do skleničky krev, hodila ji na dvě minuty do mikrovlnky, aby byla teplá. Na talíř jsem nabrala nudle a maso a sedla si ke stolu. Napila jsem se krve a položila poloprázdnou sklenku na stůl. V zátylku se mi zježily chloupky a já dostala divný vlézavý pocit, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se ke dveřím do garáže a ztuhla. V nich stála ta nejkrásnější žena, co jsem kdy viděla.
Mohla být tak o půl hlavy vyšší než já. Její bledá, smetanová kůže svítila a jiskřila, vypadala jako by byla ze skla. Jemná a křehká. Dlouhé kadeřavé blond vlasy se jí vlnily až k pasu a nyní byly vyčesané do složitého drdolu, jen pár uvolněných pramenů se jí kroutilo po ramenou. Obličej měla hubený s vystouplými lícními kostmi, oči velké, prázdné a ledově modré, orámované dlouhými černými řasami. Vypadala jako mrkací panenka. Dlouhé černé večerní šaty obepínaly její dokonalou postavu jako druhá kůže. Ňadra se jí vzdouvala ve velikém výstřihu a já měla dojem, že se s každým nádechem protrhne těsná látka jejího živůtku. Černé páskové střevíčky, na nemožně vysokém jehlovém podpatku, dotvářely celistvost a dokonalost modelu. Já bych v těhle botách neušla ani dva kroky, ale ona vypadala, jako by se s nimi na nohou už narodila.
Byla dokonalost sama a já si v tu chvíli připadala, jako malá nicka od sousedů.
Stála tam, jako by jí to tu patřilo a dívala se na mě těma velikýma, prázdnýma, ledově modrýma očima.
Od paty schodiště se ozvalo tiché zajíknutí a já okamžitě střelila pohledem na Willa, který tam stál a opíral se o zábradlí, ve tváři smrtelně bledý. Zdálo se mi to, nebo tu ženu znal?
„Viviane.“ Šeptnul sotva slyšitelně, spíš jen pro sebe.

„Williame.“ Zazpívala tím nejkrásnějším hlasem a její dokonalá ústa se roztáhla do hřejivého úsměvu. Jemně k němu vztáhla svou něžnou, bledou ruku a on stále ještě v šoku, došel až k ní.
Tak fajn, momentálně jsem si připadala naprosto blbě a nepřístojně. Seděla jsem u stolu a v ruce držela vidličku. Několikrát jsem se musela zkontrolovat, abych na ni nezírala s otevřenou pusou. Proč jsem si jen připadala jako někdo nadpočet, jako někdo, kdo k nim vůbec nezapadá?
„Viv, co tu děláš?“ Willův hlas se ztišil do něžného šepotu, jako by se bál na tu křehkou krásu, byť jen promluvit nahlas.
„Nejsi rád, že mě zase vidíš?“ Zasmála se a znělo to jako tisíce malých rolniček. Bože, je na ní alespoň něco, co není tak stoprocentně dokonalé?
„Jistěže jsem rád, že tě vidím. Já…“
Víc už neřekl, protože milá Viviane se k němu natáhla a políbila ho na rty. Bezva, tak jo, proč ne. Určitě je tohle všechno jen hrozný sen a za chvíli se probudím. Trhaně jsem se nadechla a zaskočila mi vlastní slina.
Rozkašlala jsem se a cítila, jak nad náporem kašle rudnu. Bohudík můj záchvat neschopnosti přerušil jejich intimní chvilku. Já se učila znova dýchat a Will se ke mně jako v mrákotách obrátil. Zdálo se mi to, nebo měl naprosto nepřítomný skelný pohled.
Zlomek vteřiny na mě zíral, jako by si snad ani nepamatoval, kdo vlastně jsem a pak se zatvářil naprosto pitomě.
„Viv, to je Melanie.“
Viviane se zamračila a konečně vypadala, že ji moje osoba začala zajímat. Těžko říct, jestli to jsem z toho měla mít radost.
Will mi pokynul, abych šla k nim a já jen pokrčila rameny a vstala.
Viviane mě přimhouřenýma očima sjela od hlavy až k patě, a pak se zase zbožně zahleděla na Willa. Ó jé, to bude ještě hodně zlý.
Pomalu jsem došla až k nim a podezřívavě si měřila svou sokyni. Bylo mi předem jasné, že proti ní nemám absolutně šanci, jí by se u nohou plazily všechny modelky světa.
Will natáhl ruku a položil mi ji lehce kolem pasu.
„Mel, tohle je Viviane.“
Zadívala jsem se krásce do očí, i když to znamenalo, že jsem zírala nahoru. Mé tenisky neměly vysoké podpatky.
Viv s neskrývanou zlostí zkoumala naši blízkost a jeho paži na mém boku.
„Mel je má snoubenka.“ Vysvětlil Will a já si trochu oddechla, protože zase začínal být sám sebou.
„Snoubenka?“ Zeptala se Viv hraně a do toho slova dala tolik pohrdání, že na to, aby se to naučila, byla potřeba staletí. Možná měla jenom zvláštní talent, nebo se s tím už narodila? Ne, nikdo se nemůže mrchou už narodit. To se musí cvičit a pořád dokola trénovat a pilovat.
Upřela svá kukadla na Willa a on jen mlčky přikývl.
„Hmm, na pár let tě spustím z očí a ty se hned chceš ženit. To jsi mi to ani nechtěl oznámit?“
„Viviane, popravdě, naposledy jsem tě viděl tu noc, kdy jsem povstal a to už je pár staletí. I kdybych ti chtěl dát zprávu o tom, že se budu ženit, nevěděl bych kam.“
Konečně mi docvaklo, co je krásná Viviane zač. Je to Willův anděl z vyprávění. Ona ho zachránila před smrtí, ona ho proměnila. Je jeho stvořitelkou.
„Hmm, to už je teď jedno. Přijela jsem navštívit pár přátel. Nemám nový svět moc ráda, však víš, ale čas od času…“ Obešla nás několika ladnými kroky a nepřirozeně u toho vlnila boky.
„Jak dlouho tady zůstaneš?“ Šlehl po ní pohledem, ale nebyla v něm kapka zlosti, spíš pokora, slepá oddanost.
„Několik týdnů, možná…“ Natáhla paži a přejela mi špičkou prstu po rameni.
Cukla jsem sebou a otočila se k ní. Věnovala mi další nádherný úsměv a pak si lidsky pomalu šla sednout na sedačku.
„Zavazadla jsou venku v autě. Klíčky jsou uvnitř. Budeš tak hodný, Williame?“
Will jen kývl a táhl mě za ruku sebou do garáže. Cítil, že si se mnou musí promluvit a já to vnímala naprosto stejně. Měli jsme veliký problém, veliký blonďatý problém na vysokých jehlových podpatcích.
Zavřel za sebou posuvné dveře, i když bylo předem jasné, že nás Viv stejně uslyší. Nechala jsem se táhnout za ruku ještě několik metrů a v půli garáže jsem zaprotestovala a zůstala stát na místě.
Otočil se ke mně a schoval mě v náručí. Chvíli jsme jen tak stáli a já se kousala do jazyka, abych se donutila mlčet. Nechtěla jsem být ta první, co promluví.
„Takže.“ Brouknul mi Will do vlasů.
„Takže?“ Zopakovala jsem otázkou a vzhlédla k němu.
„Už ti asi došlo, co je Viv zač, že?“ Ustoupil o krok, abych mu viděla líp do obličeje.
„Ona tě kousla, že?“ Pokrčila jsem rameny, jako že se vůbec nic neděje.

Omyl, dělo se.
„Ano, ona je mi matkou i otcem, je mé nebe i peklo, je pro mne vším, je má stvořitelka.“ Nechápala jsem ten hluboký vztah, co spolu tihle dva sdíleli a po pravdě, byla jsem tomu ráda.
„Chceš ji tu?“ Chtěla jsem se zeptat přímo „chceš ji?“, ale tahle otázka se zdála být postačujícím ekvivalentem.
„Ne, jenže nemám na výběr. Ona si může přijít do mého domu bez pozvání a setrvat, jak dlouho bude chtít. To je jedna z těch upířích záležitostí, kterou ty, bohu díky, nejsi nikomu povinována.“
„Takže co? Ty teď budeš dělat, co si ona usmyslí? Budeš jako její … otrok?“ Při tom slově jsem se zamračila a nebyla jsem sama, jemu se to taky nelíbilo.
„No, v podstatě. Tím, že mě opustila, ztratila nade mnou mnoho ze své moci, ale i tak… Je to složité, Mel.“ Podíval se do země k mým nohám. Tohle obvykle nedělal, nikdy neuhýbal pohledem.
„Co se děje?“ Položila jsem dlaň na jeho tvář. Měl bolestný, vystrašený a naštvaný výraz.
„Zeptej se mě na to, co chceš skutečně vědět, Mel.“ Jeho oči se propalovaly do těch mých skoro hmatatelně. Bolelo to. Nechtěla jsem se ptát na to, na co jsem nechtěla znát odpověď.
„Spal jsi s ní?“ Vyklouzlo to ze mě a já viděla, jak ho ta otázka zasáhla. Jako otrávený šíp se zaryla hluboko do jeho masa a sžírala jedem vše okolo.
Zhluboka se nadechl a pak přikývl. Jen lehký pohyb jeho brady nahoru a dolu, ale i tak to stačilo. Dosti výmluvné gesto.
„Ale pokud tě opustila hned po probuzení…“
„Co chceš slyšet, Mel. Dostala mě jako člověka. Prostě mě naprosto okouzlila. Byla mou první a na strašně dlouho i poslední.“
„Takže si na tebe pořád dělá nárok.“ Tohle nebyla otázka, jen pouhé konstatování.
„Mel, miluji jenom tebe. Tohle bude pár hodně těžkých dní, ale prosím, pamatuj si to. Ona pro mne už vůbec nic neznamená.“ Jeho nádherné, upřímné, hnědé oči se zaleskly a po tváři mu stekla jedna jediná osamocená slza.
Vidět ho takhle moc trpět, mi moc nepřidalo. Zatnula jsem zuby a otřela mu palcem tu slanou kapičku z čelisti, kam tiše doputovala.
„Miluji tě, Wille.“ Usmála jsem se, ale byl to smutný úsměv.
„Dojdu pro to auto.“ Hlesnul a nechal mě stát osamocenou uprostřed garáže.

Je zvláštní, jak se vaše priority mohou během chvilky změnit. Ještě před hodinou byl mou největší starostí otec. Teď to byl už jen malinkatý problémek, krčící se v rohu. Nyní jsem měla mnohem větší problém, neuvěřitelný strach z té krásky sedící na našem gauči. Bála jsem se Viviane.

Z mých myšlenek mě probudil až zvuk motoru a skřípění garážových vrat. Will zajel dovnitř velikým černým autem, mně neznámé značky a s klapnutím otevřel kufr. Až teď jsem si uvědomila, jaký jsem břídil s těmi pár taškami, které mi zabalil Sol. Celý zadek auta byl do posledního milimetru napěchovaný luxusními koženými kufry. Jestli Viv letěla letadlem, zaplatila majlant, už jen za nadbytečná zavazadla.
„Jela lodí, vždycky to dělá. Nedůvěřuje letadlům, stará škola. Je prostě už moc stará, aby se změnila.“ Vyčetl zřejmě z mé tváře, na co myslím, když uviděl můj šokovaný výraz.
„Znáš ji nějak moc dobře, vzhledem k tomu, že jste se několik staletí neviděli.“ Hned jak jsem to dořekla, přišlo mi to jako odrbané klišé, i když v trošku pokrouceném hávu.
„Všichni takhle staří jsou si podobní. Když poznáš jednoho, jako bys znala všechny.“ Konečně se uvolnil a vzal do ruky první dva kufry.
„Asi to vypadá, že se budeš muset přestěhovat ke mně. Viv zdědí tvůj pokoj. Máme tu jen tři ložnice.“
„Hurá, to znamená, že už nemůže přijet žádná další návštěva.“ Usmála jsem se.
„Jedině, že bysme Viv nastěhovali k Solovi.“
„Bože, jen to ne. Nikomu nic zlého.“ Zašeptal to tak potichu, že jsem si tím skoro ani nebyla jistá.
Vytahal z auta i zbytek kufrů a nastavěl je všechny na hromadu ke dveřím do bytu. Pak mě stáhl za ruku sebou a postavil se mi čelem.
„Hluboký nádech a výdech, miláčku. A prosím, nenech se vytočit. Viv je hodně tvrdá hráčka.“
Vešel jako první a já se držela za ním v zákrytu.
„Williame.“ Zaševelila Viviane rozkošně a koketně přehodila nohu přes nohu.
„Mel, běž si zabalit, prosím, a já ti pak půjdu pomoci s kufry.“ Otočil se na mne a já jsem po očku sledovala Viv, když jsem stoupala nahoru po schodech.
Opět vztáhla ruku k Willovi, přišla mi jako tonoucí, jako by ani neměl chudák na výběr, prostě ji musel za tu zatracenou ruku chytit. Nechtěla jsem vidět nic víc.
Třískla jsem za sebou dveřmi a skočila na postel. Teď to byla ještě má postel, za několik minut už nebude. Vytáhla jsem ze skříně kufry a nacpala do nich vše, co v tomhle pokoji bylo mé. Netrvalo to ani tak dlouho a tak jsem si sedla na postel a snažila se uklidnit. Bylo mi jasné, že to asi nezvládnu. Nemůžu být klidná, dokud tu bude ta ledová královna.
Ozvalo se tiché klepnutí na dveře a v nich se objevil Will. Zavřel za sebou a kouzelně se usmál.
„Nejsi naštvaná, že budeš teď chvíli se mnou, že ne? Jsem moc rád, že budeme sdílet jedno lože.“
„Ale vždyť to už děláme, Wille.“ Pokrčila jsem rameny.
„Jo, to už vlastně děláme.“ Jeho andělský úsměv mě zalechtal v podbřišku.
„To jsou všechny tvoje věci?“ Zeptal se a mrknul na změť zavazadel pohozených u dveří.
„Jo, všechny. Myslím, že Viv nebude na její tašky tenhle pokoj ani stačit.“
„Ona už si nějak poradí.“ Vzal do každé ruky tři má zavazadla a pokynul ke dveřím. Zbytek věcí jsem si vzala sama. Počkal na mne před jeho dveřmi a nechal mě jít první.
„Uvolnil jsem ti půlku mé skříně, aby ses mohla nastěhovat.“ Otočil se ke mně, když za námi zavřel.
„Bezva, díky.“ Smutně jsem si sedla a dlaněmi pohladila černé saténové povlečení.
„Vybal si a já jsem hned zpátky. Musím jí pomoci s kufry a taky oznámit Solovi, že máme nového spolubydlícího.“
Zmizel dřív, než jsem stihla zvednout hlavu. Dole zaklokotal rozkošný smích a mně se obrátil žaludek. Nikdo nemůže být takhle zatraceně slaďoučký.
S povzdechem jsem začala vyrovnávat své oblečení do uvolněné skříně. Voněla jako on. Odšoupla jsem dveře ještě víc a prolétla očima jeho věci. Vesměs trička, pár košil, rifle, mikiny a nějaké kožené bundy. Vše bílé, šedé a černé. Neměl moc barevných věcí, to budeme muset napravit.
Prázdné kufry jsem hodila na dno skříně a chvíli jsem jen tak postávala uprostřed pokoje. Pak jsem se zhluboka nadechla a rozhodla se navštívit Sola. Musím o tom s někým mluvit nebo prasknu.

Ležel tam, kde jsem ho zanechala a přepínal mezi kanály. Jen se usmál, když jsem vrazila hlavu do dveří.
„Můžu dál?“
„Jasně, jen pojď.“ Poplácal postel vedle sebe.
Sedla jsem si jen na kraj a pak se posunula k němu a uvelebila se s překříženýma nohama.
„Byl tu už Will? Říkal ti už o návštěvě?“
Kývnul a vypnul televizi. Ovládání položil s tichým usyknutím na stolek. Ten pohyb ho bolel.
„Myslíš to, že ho přijela zkontrolovat jeho stvořitelka? Jo, něco takového povídal. Snad tu nezůstane dlouho.“
„No, věcí má jako by tu chtěla strávit zbytek věčnosti, koketa jedna.“
Sol se zasmál a přitom si držel ruku opatrně přitisknutou na ráně.
„Nežárlíš ty náhodou?“ Mrknul na mě a usmál se. Tak na tomhle nebylo vůbec nic k smíchu.
Jasně, že jsem žárlila. Miss World se nastěhuje k nám a ještě jede po mým klukovi.
„Nežárlím.“ Pípla jsem a pak se usmála, znělo to příšerně, sama sobě jsem nevěřila.
„Kdybys ji viděl. Ty její upnuté šaty a boty na takhle vysokém podpatku.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Je hrozná.“
„Jo, tak něco podobného říkal i Lim. Ta ještěrka mě začíná zajímat.“ Jeho hlas nabral na smyslnosti.
„Hmm, ta by tě vycucla a odhodila. Je ten typ.“
„A s tím vycucnutím to myslíš doslovně, viď?“ Zasmál se a chytil mě za ruku.
„Jen klid, všechno bude v pořádku. Chvíli tu zůstane, navštíví přátele a odjede. Myslím, že nenabízíme zrovna ubytování srovnatelné s pěti hvězdičkovým hotelem. Tak nějak si myslím, že jí bude velmi chybět hotelová služba.“
„Ještěže tě mám.“ Hlesla jsem a zabořila pohled do deky.
„Jo, na vybrečení na rameni jsem dobrej.“
„Promiň.“
„Ne, pokud si můžu vybrat mezi tím být tvůj přítel a nebýt vůbec nic, tak beru toho přítele.“
Usmála jsem se na něj a on propletl své prsty s mými.
„Vždycky tu pro tebe budu, na to nikdy nezapomeň.“
Kývla jsem a vzdychla.
„Díky, Sole. Hned je mi líp.“
„Ne, není.“ Houknul a zmáčkl mé prsty.
„Myslíš si, že by tě Will byl vůbec schopný podvést? Že by na to měl žaludek?“
Mrkla jsem po něm a zhluboka se nadechla.
„On ji miloval a možná ještě miluje.“ Zkousla jsem spodní ret, až mě to zabolelo.
„Kromě toho si myslím, že jestli se ho Viviane rozhodne dostat, nebude k tomu mít dvakrát co říct. Prostě si ho vezme. Dostane ho svým pohledem, nebo zavlněním svých svůdných boků…“ V žaludku mi zaškrundalo a pak se bolestivě stáhl. Až teď jsem si vzpomněla, že jsem se nestihla najíst.
„Krom toho víš sám, jak jednoduché je….uklouznout.“
Věděl přesně, co tím myslím, ale nic na to neřekl. Jen se na mě podíval a jemně se usmál.
„Nejradši bych někam na pár dní zmizela. Nechala je, ať si to v klidu vyřeší mezi sebou a…“
Sol jen zavrtěl hlavou. „Za prvé nikam nemůžeš, protože po tobě půjde tvůj otec a za druhé…“ Podíval se mi upřeně do očí.
„Opravdu by ses ho vzdala tak snadno?“
Z jeho posledních slov mě zamrazilo. Samozřejmě, že jsem se nechtěla Willa vzdát. Zatvářila jsem se naštvaně.
„Tak vytas drápky a bojuj.“ Jeho hlas byl tichý, sotva slyšitelný.
Zatnula jsem čelist a přikývla.
„Ty jsi paní tohoto hradu, ona je jen nevítaný host.“ Pustil mou ruku, když jsem sevřela ruce do pěstí.
„Máš pravdu, Sole, nevzdám se bez boje.“
Nasadil vítězoslavný úsměv a pak sáhl po ovladači k televizi. Jasná výzva, abych ho už nechala chvíli vydechnout.
Vstala jsem a přešla pokoj. Zůstala jsem stát s rukou položenou na klice a řekla své díky, aniž bych se na něho otočila. Určitě se usmíval.

Viviane seděla nehnutě na sedačce, nohu přehozenou přes nohu a vypadala spíš jako část zařízení bytu, dokonalá figurína. Mohla bych se hádat, že snad nehýbala ani očima, když mě sledovala, jak si ohřívám večeři a usedám ke stolu. Jak řekl Sol, jsem paní tohoto hradu, ona je jen vetřelec. Neskutečně mocný vetřelec, ale s tím už se nějak vyrovnám.
Sedla jsem si zády k ní. Sice jsem měla velice zvláštní pocit, takové to mrazení v zádech, kdy cítíte, jak vás někdo upřeně pozoruje, ale nemohla jsem se při jídle dívat na ni. Přemohla jsem samu sebe a myslela jsem na něco jiného. Kupodivu jsem svou představivost převedla na naši svatbu. Těžko říct, jak taková upíří svatba probíhá, ale snad v tom nebude zase tolik odlišností. Přála jsem si mít po boku nějakou kamarádku, Sol byl moc fajn, ale nedovedla jsem si ho představit, jak se mnou přebírá svatební šaty a diskutuje o střevíčkách, účesu a make-upu.
Chtělo by to ženu, jenže většina mých známých, tedy všichni, netuší nic, o tom kdo jsem a já chtěla, aby to tak i zůstalo. Já jen přičichla k tomuhle jinému světu a moc se mi to nelíbilo. Nechtěla jsem do toho zatahovat kohokoliv jiného. Hlasitě jsem vzdychla, když jsem do úst strčila poslední kousek a s hrůzou zjistila, že talíř přede mnou je prázdný.

Fajn, ani pořádně nevím, jak to chutnalo. Dopila jsem krev a nádobí odnesla do kuchyně, opláchla jsem ho a uložila na čistou utěrku oschnout. Můj pohled nechtěně zabrousil k Viv. Stále seděla bez známek života, na tváři mírně pohrdavý úsměv. Chtěla bych opravdu vědět o čem teď přemýšlí, koukla jsem se jí do ledově modrých očí a otřásla se, ne nechtěla.
„Viv, tvůj pokoj je připravený.“ Will houknul z vrchu schodiště a seběhl ladně dolů. Sledovala jsem ho, každý jeho dokonalý pohyb. Za tohohle chlapa stálo za to bojovat. Zastavil se pod schody a mrknul na mě. Musela jsem se pousmát a on mi úsměv oplatil.
Viviane se postavila takovou rychlostí, že jsem to ani nezaznamenala. Z úst se mi vydralo tiché heknutí a automaticky jsem ustoupila o krok dozadu.
Viv se spokojeně usmála, ale nepodívala se na mě a lidsky pomalu kráčela k Willovi.
„Díky, takže k té prohlídce města tě opravdu nepřemluvím?“ Její sametový hlas byl ještě podmanivější, než ten Willův, že by se v tom upíři s věkem zdokonalovali?
„Už jsme o tom mluvili, myslím, že ti nedá tolik práce najít si společnost. Jen snad ještě, nelov v blízkosti domu, nechceme tu mít problémy.“
Viv úsečně kývla a ladně se vydala po schodech nahoru.
Will strnule čekal, až se dveře pokoje zavřou a pak se usmál víc. Tohle byl můj Will, bezstarostný a krásný.
„Vypadneme odsud, hmm?“ Natáhl ke mně ruku.
Nejdřív jsem jen přikývla, ale pak se zarazila.
„Ale já nesmím ven, sám jsi mi to říkal.“
„Bez doprovodu nesmíš. Krom toho, je moc brzy po setmění, upíři se nejdřív budou muset nakrmit. Neboj, půjdeme jen kousek.“
Kývla jsem a jeho ruku přijala. Propletl své prsty s mými a pevně mě chytil.

Noc byla chladná, ale zbytky tepla ještě sálaly z tmavého asfaltu a betonových budov okolo. Byla jsem vděčná, že mi Will půjčil svou bundu, mé tričko moc tepla neskýtalo. Nebe bylo bez mráčku a bylo vidět tisíce hvězd, které se třepotaly a poblikávaly na obloze. Povíval mírný větřík, který ale nestudil, že by náznak teplých jarních dní.
„Nebude Sol v nebezpečí?“ Otočila jsem se na Willa.
„Neboj, Viv ví, co se patří. Myslím, že je už dost stará na to, aby chápala lidská pravidla.“
„Nelíbí se mi.“ Zašeptala jsem, jako by mne mohla slyšet i tady, třeba opravdu mohla.
„Ona není zlá, jen je prostě už moc stará a mocná. Zvykla si, že jí všichni padají k nohám.“
„Je starší než můj otec?“
Uculil se, proč se tak usmíval?
„Je mnohem starší než tvůj otec, je mnohem starší než kdokoliv, koho jsem za svých tři sta let potkal, Mel. Ona patří k těm nejstarším upírům na světě.“
„No páni, tak kolik jí je?“

Zastavil se a pohlédl mi do očí. „Tak tisíc let, možná víc. Umí věci, nad kterými žasnu i já.“
Prohrábnul mi vlasy rukou a pak sjel dlaní na mou tvář. Zavřela jsem oči a přitulila se k té chladné dlani.
Využil mé nepozornosti a sehnul se ke mně. Jeho chladné rty se otřely o ty moje. Usmála jsem se a objala ho kolem krku. Polibek se prohloubil a já ucítila jeho ledový jazyk. Uvolnila jsem se, bylo mi nádherně. Vklouzl do mých úst a užíval si mého tepla. Tančil jazykem mezi mými rty a já pocítila známé pálení v podbřišku. Odtáhla jsem se od něho, až když se mé srdce zrychlilo a nestačil mi dech. Nechal mě, nesnažil se mě zachytit.
Ovinul mi paži kolem pasu a přitáhl si mě k sobě.
„Myslím, že tě stále ještě chce.“ Jeho stisk zesílil, ale pak se uvolnil.
„Myslím, že přehodnotila svůj pohled na svět. Před třemi sty lety nebyla schopná být s někým, kdo odmítal zabíjet. Bylo to pro ni jako ponížení, že jsem se rozhodl žít jinak. Teď si je asi víc jistá sama sebou a chce mě zpět.“
Trhaně jsem se nadechla, bylo to jako by mé plíce odmítly mnou nabízený vzduch. Zatočila se mi hlava.
„Řekla ti to? Řekla ti, že tě chce zpět?“ Hlas mi přeskakoval a před očima jsem viděla černé tečky, vzadu v hlavě mě něco nepříjemně tlačilo a žaludek začal protestovat. Bylo mi na omdlení.
Podlomila se mi kolena, ale jeho paže, omotaná kolem mého pasu, mě bezpečně zachytila. Obrátil se ke mně čelem a zůstal stát bez hnutí naproti mně.
„Ano, řekla mi, abych tě opustil a odjel s ní zpět do Evropy.“ Jeho pohled se upíral na mou tvář a já neměla dost síly, abych se mu podívala přímo do očí.
„A ty?“ Můj hlas se ztratil někde mezi panikou a zoufalstvím a ze mě vyšel pouhý vzdech.
Pochopil. Naklonil hlavu mírně na stranu a svým ukazováčkem mě donutil pozvednout k němu tvář.
„To se musíš ptát? Opravdu musíš?“ Jeho šepot přehlušovalo jen šelestění větru.
Zastyděla jsem, ale jen na chviličku. Nepřežila bych, kdyby mi odešel, byl pro mne příliš důležitý.
Zatnula jsem čelist a snažila se udržet slzy, aby se mi nerozkutálely po tvářích. Pouhá představa toho, že by tu nebyl, mě drásala a pálila někde uvnitř, u srdce. Na hrudi se mi usadila tíha, která mi bránila dýchat. Ta představa mě bolela, fyzicky to bolelo.
Další pokus o nádech a první slza se přelila přes spodní řasy. Sledoval tu kapičku a pak jí nastavil do cesty své rty.
„Nikdy bych tě neopustil, Melanie. Dobrovolně a bez boje bych nikdy neodešel.“ Zašeptal mi do kůže a já se rozbrečela naplno.

Viděla jsem na jeho tváři zmatek, nevěděl co se stalo. Nechápal, proč jsem začala plakat, ale já tu tíhu z hrudníku musela dostat pryč. Tohle byla jediná cesta, tohle, nebo začít ječet na celý svět. Pláč byl kultivovanější.

Vytáhl z kapsy riflí čistý kapesník a podal mi ho. Tak trochu jsem zaváhala, proč nosí sebou kapesník? Upíři přeci nemívají rýmu. Otřela jsem si oči a nos. Ten kousek bílé bavlny voněl přesně jako on. Zastrčila jsem ho do kapsy bundy a zhluboka se nadechla.
„Je ti líp?“
Jen jsem přikývla a usmála se. „Promiň, prostě to muselo ven.“
Úsměv mi opětoval a kývnul.
„Měli bychom se vrátit. Je už dost pozdě.“ Otočil se.
„Nechce se mi zpět.“ Zakňourala jsem a popotáhla.
„Šššš, bude to dobré, uvidíš.“ Chytil mě za ruku a přitáhl k sobě. Konečky prstů mi přejel po čelisti a pak mě jemně chytil za bradu. Povytáhl pobaveně jeden koutek, když se jeho tvář přibližovala k té mé. Stála jsem naproti němu skoro ochable. Ruce mi visely podél těla a já se sotva nutila dýchat.
Sklonil se nade mne a pak ztuhnul. Bylo to, jako byste ho prostě vypnuli, jeho výraz byl v mžiku prázdný, nečitelný. Lekla jsem se, jediný pohyb, který udělal, bylo rychlé nadechnutí. Zahleděl se mi do očí a pak mi vydechl do tváře.
„Běž, Mel, uteč.“ Cítila jsem, jak mnou projela vlna paniky a tělo zaplavil adrenalin. Sice jsem se ještě ani nepohnula, ale mé srdce se zrychlilo a dýchání začalo být intenzivnější.
Chytil mne za rameno a jedním rychlým pohybem mě postrčil několik metrů od sebe.
„Běž.“ Zakřičel tak silně, že se mi rozklepaly nohy. Jeho obličej se změnil a on vycenil tesáky.
Krve by se ve mně nedořezal, ale já věděla, že není čas. Musím odsud. Ze stínů vystoupilo pět mužů.
Will se obrátil čelem k nim, zády ode mne, výhrůžně zavrčel.
Na nic víc jsem nečekala a dala se na útěk. Za sebou jsem slyšela pohyb, rány, vrčení a syčení.
„Chyťte ji.“ Ten výkřik se mi zaryl do uší a nutil mé nohy pohybovat se rychleji. Věděla jsem, že on se o sebe postará, ale když bude chránit ještě mě, někdo zemře.
Za sebou jsem slyšela kroky, byli dva, doháněli mě. Napůl upír, napůl tak rychlá, napůl tak silná, sakra.
Skladiště už bylo na dohled, ale stejně ještě nějakých šest set metrů. Stačí dostat se dovnitř. Plíce jsem měla v jednom ohni a svaly na nohou mě bolely. Po čele mi stékal pot a černá kožená bunda mě zpomalovala. Shodila jsem ji z ramen a upustila na zem. Chladný vzduch se do mě opřel a zastudily mě kapičky potu na zádech. Těsně za sebou jsem uslyšela zavrčení a pak jsem narazila do něčeho tvrdého před sebou. Něčí silné, chladné paže mě chytly za ramena a stiskly mě, to jediné mě zastavilo a já si nesedla, vlivem zpětného nárazu, na zadek. Vběhla jsem někomu do náručí. Vzhlédla jsem k onomu muži.
Mohl mít tak metr sedmdesát pět. Vytrénovaná, atletická postava, ne moc svalnatá. Asi jako Willova. Krásné blond vlasy mu spadaly až na ramena. Propichoval mě pohledem svých šmolkově modrých očí a mírně se usmíval, jak si mě k sobě tiskl.
Cukla jsem rameny zpět, ale jeho stisk byl šíleně pevný. Já byla napůl mrtvá, nemohla jsem popadnout dech a on se ani nezadýchal, sakra.
„Bezva, Kevine. Šéf bude mít radost.“ Další hlas se ozval přímo za mnou. Otočila jsem hlavou a podívala se na druhého pronásledovatele. Tak metr osmdesát, podsaditější postava, snědá kůže, černé kudrnaté vlasy a hnědé oči. Nelíbil se mi, takový ten typ mafiánského poslíčka.
„Odveď ji do auta, já jdu zkontrolovat, jak se to vyvíjí.“ Otočil se od nás a odcházel.
„Pusť.“ Začala jsem se kroutit, ale moc mi to nepomohlo, s každým mým pohybem se jeho stisk zvětšoval.
„Au, to bolí, pusť.“ Zakňourala jsem a opřela mu ruce o hrudník, jako by to mohlo pomoci.
„Nemel se, děláš to ještě horší.“ Jeho hluboký hlas mě zaskočil.
„Nech mě!“ Zakřičela jsem mu do obličeje, ale on se opět jenom usmál.
„Do háje.“ Ochabla jsem v jeho náručí, bylo to jako bych byla vrostlá do kamene, jako bych dlaněmi tlačila do kamenné sochy.
„Tak pojď, tatínek už na tebe čeká.“ Chytil mne jen za jednu paži, hned nad loktem a táhl mě pryč od skladiště. Druhou rukou jsem se snažila, páčit mu prsty, jenže to nešlo.
Udělal několik kroků do tmy a vláčel mě za sebou.
Kolem mne něco prosvištělo a chladně se to dotklo hřbetu mé ruky. Naskočila mi na zátylku husí kůže a všechny chloupky jsem měla v pozoru. A ještě než jsem stačila otočit hlavou a podívat se na svého únosce, ozval se vysoký, pištivý, sténavý zvuk a na mě dopadla sprška studené krve. Vedle mne se tyčilo tělo bez hlavy a ta se válela u našich nohou. Z krku mrtvého, stále ještě stojícího upíra, pozvolna vytékala krev. Nepulsovala, jako by to bylo u lidí, on nebyl člověk, neměl srdce.
Jeho tělo se sesunulo na kolena a já šla s ním. Stále mi svíral ruku a tak, když jeho tělo bezvládně dopadlo na beton pod námi, já dopadla na zadek vedle něho.
Vzhlédla jsem a překvapením zatajila dech. Nade mnou stála Viviane a v očích měla zvláštní výraz uspokojení.
„William?“ Zeptala se jen a já se nezmohla na víc, než ukázat prstem do tmy.
Pohodila hlavou a záplava jejích zlatých vlasů se jí rozvlnila kolem obličeje. Vypadal jako bohyně smrti s tváří od krve.
Otočila se a byla pryč.
Konečně jsem začala zase vnímat a přes mé tělo se převalil šok. Ruce se mi klepaly, když jsem páčila upírovy prsty. Nepoznali byste, že je mrtvý, byl stejně studený i před tím. Ze špičky nosu mi odkapávala jeho krev, která mi stékala z vlasů dolů přes obličej. Neměla jsem na ni chuť, byla zvláštně cítit. Jako něco, co se nejí.
Konečně jsem se vyprostila z jeho sevření a odtáhla se tak půl metru od něho. Začala mi být zima a do očí se mi draly slzy. Sklonila jsem hlavu a ruce dala do klína. Byla jsem tak pekelně unavená.
Zhluboka jsem se nadechla a žaludek zaprotestoval. Cítila jsem žaludeční šťávy až v krku a tak tak se stačila vyhoupnout na kolena. Mým tělem projela bolestivá křeč žaludeční nevolnosti a já klečela a dávivě zvracela do seschlé trávy na okraji betonové příjezdové cesty. Pohled za všechny prachy.
„Mel.“ Jeho hlas zněl jako by zdálky. Tohle teda vidět nemusel. Klekl si ke mně a podepřel mé umdlévající tělo. Dávila jsem se, i když už jsem měla žaludek dávno prázdný.
„Jsi v pořádku?“ Hladil mě po spánku a jeho ledová ruka mi přinášela úlevu. Klekla jsem si na paty a opřela se čelem o jeho hrudník.
„Jsem tu, lásko, už jsem tady.“ Vyzdvihl mě do náručí a já se zase cítila jako hadrová panenka.
Nesl mě domů a vedle nás mlčky kráčela Viviane. Stále krásná a stále dokonalá ve své zakrvácené černé večerní róbě.
„Co to bylo za lidi a proč po vás šli?“ Zeptala se konečně Viv, když jsme vcházeli do skladiště.
„Lidi jejího otce.“ Přimáčkl si mě k sobě pevněji.
„A co jí chtěli? Nezdálo se mi, že by ji chtěl zabít.“
„Unést je lepší výraz. Její otec ji chce zpět.“
„Ale to byli upíři, všichni.“ Viv se zdála zmatená.
„A?“ Will se zastavil v půli garáže.
„Takže její stvořitel ji chce zpět.“ Vysvětlila Viv.
„Ne, Viviane, její otec ji chce zpět. Lucius.“ Will si unaveně vzdychnul.
„Její otec je Lucius? Ale jak..?“ Zdála se zmatená.
„Mel se narodila jako člověk, teď je někde v půli cesty. Myslím, že už takhle zůstane. Je jako upír, ale může chodit ve dne. Nemá žádné naše slabosti a jí lidské jídlo. Bohužel není tak silná, ani tak rychlá jako my.“
Už mě nebavilo, že se o mně baví, jako bych tam nebyla.
„Ale to je nemožné, Williame, nikdo ještě…“
„Já vím, je první.“ Shlédl ke mně a políbil mě na čelo.
„Ne, není první, je jediná.“ Opravila ho Viviane a zahleděla se mu do očí.
„Víš, co by udělali upíři v Evropě, kdyby se o ní dozvěděli?“ Její hlas byl tichý a vražedný.
„Vím.“ Odsekl Will a otočil se k odchodu.
„A s tebou, Willame?“ Křikla ještě za námi, ale on už mě vynášel opatrně po schodech a nesl do koupelny.
Klepala jsem se jako osika, zčásti to bylo způsobené šokem, zčásti zvracením a zčásti zimou. Suma sumárum, zuby mi drkotaly, až jsem se bála, že o ně přijdu, nebo že si překousnu jazyk.
Ani se na nic neptal a napustil horkou vanu.
Tiskla jsem si ruce k sobě tak pevně, až mi zbělaly klouby. Stejně to nepomohlo, klepala jsem se jako ratlík.
„O ččččem ttttto mluuu….vvvila?“ Snažila jsem se za sebe dostat a doufala, že můj pokus pochopí a nebudu to muset opakovat.
Sedl si na okraj vany a chvíli na mě hleděl, pak si vzdychl a pokrčil rameny.
„Víš, jsi jiná, nejsi ani upír, ani člověk. Upíři v Evropě jsou moc…. konzervativní. Bojí se všeho, co je nové, odsuzují to. Zuby, nehty se drží starých tradic. Kdyby zjistili, že někdo jako jsi ty existuje, vynaložili by veškeré prostředky k tomu, aby tě našli.“
„A ppppak?“ Ani jsem nechtěla slyšet odpověď, ale zvědavost ve mně kypěla.
„Pak by tě odstranili, Mel. Zabili by tě.“ Jasně, tak přesně tohle jsem vědět nechtěla.
Zastavil vodu a já se začala svlékat. Hlavou mi prolétlo, jak ty krvavé skvrny odstraním z mých oblíbených riflí. Špinavé prádlo putovalo do koše a já se třepala nahá uprostřed koupelny. Byl taky špinavý, ale nesvlékal se. Na jeho šedivém tričku byla obrovská tmavě červená šmouha, přes celé břicho a na hrudníku měl obtisk mého čela a tváře, jak jsem se k němu tiskla. Taky krk a tvář měl špinavou. Ruce měl potřísněné malými kapičkami. Na černých riflích nebylo nic vidět. Asi začnu taky nosit černou, je to praktické.
Ustoupil mi z cesty a já si vlezla do vody. Konečky prstů na rukou a palce u nohou mě zabolely, jak si prochladlá místa mého těla těžko zvykala na horkou vodu.
Zaplula jsem pod hladinu a s vyprsknutím se posadila. Ulízla jsem si vlasy dozadu, aby mi nepadaly do obličeje a sáhla po krvavě rudé lahvičce sprchového šamponu.
„Hned se vrátím, Mel, zatím se trochu zahřej.“ Jeho tichý hlas se rozlétl malou místností, která se plnila párou s vůní růží a šeříku.
Umyla jsem si vlasy a vymyla z nich všechnu krev. Bylo zvláštní, jak se teď všechno motalo okolo krve. Kdyby mi tak nechutnala, zatřásla bych se odporem.
Dole se strhla vášnivá hádka, snažili se šeptat a tak jsem zachytila každé desáté slovo. Mluvili jazykem, kterému jsem nerozuměla, byl tvrdý a hrubý, že by němčina?
Ještě chvíli se dohadovali a pak Will naštvaně vyštěkl.
„To je moje věc, Viviane.“ A byl konec, ticho.
Klaply dveře a já se ohlédla. Will stál u nich, zapřený zády, hlavu mírně zvrácenou, oči zavřené a zhluboka dýchal, aby se uklidnil.
Nepromluvila jsem, neměla jsem co říct, když bude chtít, řekne mi to sám.
Zajela jsem pod hladinu a chvíli tam zůstala. Ticho bylo uklidňující, konejšivé. Zdálo se mi, že sem za mnou problémy venkovního světa nemohou. Jen iluze.
Plíce mě začaly pálit nedostatkem vzduchu a já se vynořila. Zapřela jsem se nohama o protější konec vany a setřela si vodu z obličeje.
Stál u vany, nahý. Oblečení bylo poházené po podlaze.
„Smím?“ Zeptal se s úsměvem a nervózně si prohrábl vlasy. Já mu místo odpovědi udělala místo.
Sedl si zády ke mně, boky mezi mýma pokrčenýma nohama. Položil si obličej do dlaní a shrbil záda. Něco ho žralo a to jako že dost.
Vzala jsem houbu a přejela mu jemně po zádech. Slabé potůčky růžové vody mu stékaly po kůži. Zachvěl se, ale jinak nic. Objala jsem ho tedy kolem pasu a přitiskla se k jeho ledovému tělu. Konečně se narovnal a přitáhl si mě za ruce blíž.
Otázka mě svrběla na jazyku, tak moc jsem se ho chtěla zeptat, co se stalo. Neudělala jsem to.

Ležel vedle mne, na teď už naší posteli, a jemně mě palcem hladil po rameni. Já ležela na břiše a mlčky jsem pozorovala jeho dokonalou, ustaranou tvář.
Už několik hodin neřekl ani slovo, jen upřeně zíral do stropu.
„Bude svítat.“ Šeptla jsem a posadila se.
„A?“ Mrknul po mně a pak mi prsty přejel kolem páteře.
„Měl by sis odpočinout, spát.“
„Hmm a ty?“ Vzdychnul.
„Nejsem ospalá.“ Vstala jsem a natáhla na sebe pyžamové kalhoty a bílý top.
„Jdu se mrknout dolů, mám žízeň. Chceš taky donést?“ Otočila jsem se na něj.
Jen zavrtěl hlavou a dál strnule pozoroval strop. Na černém prostěradle vypadalo jeho bílé nahé tělo skoro étericky. Vypadal jako přeslazená představa z erotického snu.
Pomalu jsem sešla po schodech, očima pátrajíc po možném nebezpečí. Šero noci dostávalo světlejší nádech, to jak na východě vycházelo bledé slunce.
Viv seděla na gauči a v rukou držela starou knihu vázanou v červené kůži. Ani se po mně nepodívala a tak jsem se ji rozhodla ignorovat. Pouhá představa toho, že když ji budu ignorovat dostatečně dlouho, zmizí, mi zvedla náladu.
Z ledničky jsem vytáhla džbánek s krví a nalila si do skleničky. Minuta v mikrovlnce to jistí. Krev je pak vlažná a vláčná, skoro dobrá, ale opravdu jen skoro.
Nakrčila jsem nos a s nelibostí vypila sklenku až do dna. Will říkal, že bude chvíli trvat, než zase přivyknu krvi zvířecí. Ta chvilka na můj vkus trvá už moc dlouho.
Prázdná sklenička cinkla o dno dřezu a já se otočila.
„Ježíši.“ Vypískla jsem tlumeně, když jsem zblízka zírala do ledově modrých očí Viviane.
„Chceš, abych dostala infarkt?“ Budu jí muset vysvětlit, co znamená řečnická otázka. Nechtěla jsem odpověď.
„No, mnoho věcí by to vyřešilo.“ Její medový hlas se nesl ranním šerem.
„Mrcho.“ Vyprskla jsem.
„Anděli.“ Oplatila mi. Kouzlo zlostného vrčení jsem sice objevila teprve před nedávnem, ale líbilo se mi to čím dál víc.
„Bože můj, na tohle fakt nemám náladu.“ Odstrčila jsem ji vší silou a ona udělala drobný nenucený krůček vzad.
„Jestli ho nechceš dostat do problémů, nech ho být.“ Její vemlouvavý hlas mě přímo zašimral na zádech.
„Do problémů?“ Zopakovala jsem otázkou a podívala se do těch jejích ledových studánek.
„Nic ti neřekl, hmm?“ Otočila se ke mně zády a ladně odplula zpět na sedačku. Vypadalo to, jako by k tomu ani nepoužívala nohy, jako by levitovala nad kobercem.
Zlomek vteřiny jsem přemýšlela, kdy i Will dostárne do stádia těhle neskutečně se jevících pohybů. Už teď k tomu neměl daleko.
Naštvaně jsem vydupala schody a vtrhla do pokoje. Stále tam ležel, ruce složené pod hlavou, do pasu přikrytý dekou, oči zavřené, ale nespal. Jestli ano, tak po mém entrée už ne.
„Potvora jedna!“ Vztekle jsem skočila na postel a obličej zavrtala do polštáře.
„Co se stalo?“ Jeho chladná dlaň mi sklouzla na rameno a já se k němu otočila.
„Wille, co mi nechceš říct? Viviane říkala něco o problémech, do kterých tě tahám.“
„Je už stará a ve svém požehnaném věku i mírně paranoidní. Nic se neděje, Mel.“
Vztekle jsem zavrčela a otočila hlavu na druhou stranu. „Lžeš.“
„Možná.“ Jeho hlas byl neuvěřitelně klidný. Vytáčelo mě to. Já cítila, jak mi stoupá tlak a on se tvářil jako by nic.
„Wille, řekni mi to, tohle se opravdu nedá vydržet.“ Vrátila jsem se pohledem k jeho bezchybnému tělu a očima přelétla po sametovém hrudníku, až dolů na ploché břicho.
Všiml si mého pohledu a místo odpovědi mě stáhl k sobě. Zapřela jsem se o jeho hrudník dlaněmi a snažila se, aby mne nemohl přivinout tak snadno. Dokud mi neodpoví, nehodlám spolupracovat.
„Fajn, tak co chceš slyšet?“ Vzdychnul a pustil mne.
„Vždycky je tu někdo, kdo po tobě půjde, Mel. Problémy budeme řešit postupně tak, jak budou přicházet. Nebudeme si tím teď kazit ráno.“
Zůstala jsem na něho zírat s pusou otevřenou.
„To nemyslíš vážně, Wille. Nemůžu žít a pořád se dívat přes rameno, jestli tam nestojí někdo, kdo se mě právě rozhodl sejmout.“ Zatnula jsem čelist.
„Chci zpátky svůj život. Chci chodit do práce a zašívat domácí kutily a nešikovné hospodyňky. Chci zpátky babičku a náš starý dům…“ Hysterie pomalu vyplouvala na povrch a já se zajíkla. Do očí se mi vlily slzy. Mám dojem, že poslední dobou brečím skoro denně.
„Je mi líto, Mel, ale čas zpátky vrátit neumím a kdybych mohl, opravdu bys to chtěla?“ Podíval se mi do očí.
Věděla jsem, jak to myslí. Kdyby se mi nestalo nic z toho, co se mi stalo, byla bych teď nejspíš mrtvá. Prostě bych se vyhladověla k smrti. Nikdy bych nepotkala Sola a nikdy bych nenašla Willa. Byla bych jen další z dlouhé řady poblázněných anorektiček, které se z toho prostě nedokázaly dostat. Byla bych jen další číslo ve smutné statistice.
„Do háje s tebou, do háje s mým životem!“ Vykřikla jsem a vyběhla z pokoje.

Viv už v obýváku neseděla, díky bohu, a tak jsem prolétla garáží a zastavila se až venku, opřená o plechové vstupní dveře.
Slunce se pomalu ploužilo po obloze a jeho paprsky rozehřívaly probouzející se město. Svezla jsem se opřená zády do dřepu a pak si sedla. Dívala jsem se na oblohu a na siluety vysokých štíhlých budov centra. Kolik lidí tu žije poklidně, aniž by věděli o existenci upírů. Mají své jednoduché lidské životy, obyčejné problémy. Domy, rodiny, zaměstnání. Já ne. I kdybych tisíckrát chtěla, nemůžu se už zařadit zpátky mezi ně. Sklonila jsem hlavu a cítila na své pokožce hřejivé a přívětivé sluneční paprsky. Dneska bude moc hezky.

Zhluboka jsem se nadechla a postavila se. Musím se jít Willovi omluvit. On za nic z toho, co se mi stalo nemůže.
Otevřela jsem a zamžourala do přítmí skladiště. Stál hned za dveřmi, opřený ve stínu. Na sobě jen černé rifle a boty. Jednu nohu měl pokrčenou. Chytil mě za ruku hned, jak jsem za sebou zavřela. Stáhl si mě do náručí a pevně mě objal.
„Promiň, promiň, odpusť mi.“ Šeptala jsem a líbala ho na hrudník a na krk. Slzy se mi kutálely po tvářích a z hrany čelisti odkapávaly na jeho obnaženou hruď.
„Jsem hrozná, všechno podělám. Máš kvůli mně jenom starosti a já na tebe dokážu být akorát tak hnusná. Je mi to tak líto.“
Stiskl mě víc, jako by mě už nikdy nechtěl pustit.
„Tohle mi už nedělej, neutíkej mi tam, kam za tebou nemůžu.“ Jeho hlas se chvěl a zněl výhrůžně. „Dalo mi to přemlouvání, abych se za tebou nerozeběhl.“
„Wille, kam bych šla? Mám na sobě pyžamo. Jen jsem potřebovala na chvilinku ven.“
Chytil mě za zápěstí a opatrně vedl kolem protější stěny, aby se vyhnul jasným plochám, které teď vycházející slunce kreslilo na betonovou podlahu skladiště. Mé bosé nohy ťapkaly po studené podlaze a díky skoro prázdnému prostoru se zvuk vracel s ozvěnou. Zavřel za námi posuvné dveře a vytáhl mě po schodech nahoru.

Za celou cestu jsem neřekla ani slovo, jen si druhou rukou otírala slzy z tváří.
Zabouchl dveře našeho pokoje a já provinile zůstala stát uprostřed ložnice. Stál tak dva kroky ode mne a mlčky mě propaloval pohledem. Bála jsem se vzhlédnout, čekala jsem nějakou dohru. Určitě mi vyčiní, že jsem utekla.
Nahlas polkl a pak natáhl ruku a dotkl se mé paže. Sevřel prsty těsně nad loktem a přitáhl si mě k sobě.
Přitiskl své rty na mé. Tvrdě a drsně se dral jazykem do mých úst a já se mu nechtěla bránit. Poddala jsem se mu, proč ne, nikdy mi neublížil.
Uvolnila jsem se a přijala jeho hluboké polibky, chytila jsem ho kolem krku a vytáhla se na špičky.
Dával do svých polibků všechnu frustraci, všechen strach i všechnu beznaděj. Začala jsem fyzicky cítit jeho pocit bezmoci, když stál opřený o stěnu a nevěděl, jestli se vrátím.
Sjel dlaněmi po mých zádech a nadzdvihl mě za zadeček. Obmotala jsem nohy kolem jeho pasu a bez slovíčka protestu se nechala donést až na postel. Klekl si na ni a pomalu mě položil na záda. Nechala jsem své nohy omotané kolem jeho těla a tak mě jen posunul, aby si mohl lehnout nade mne.
„Už nikdy, už nikdy mi to nedělej.“ Šeptal mi do úst a já se snažila mu polibky oplácet stejně vášnivě.
Sjel svým jazykem na můj krk a pomalu ochutnával mou kůži. Vydechl a slabě zavrčel. Mým krkem projela trhavá bolest a já si uvědomila, že se přeměnil. Jeho ostré zuby přejížděly po mé kůži a tam kde se jí dotkly silněji, prořízly ji skoro čistým řezem. Kůže se skoro okamžitě scelila, ale i tak olízl pár kapek, které putovaly po mém krku a snažily se mi vpít do vlasů.
Zachvěla jsem se, nelíbilo se mi, že ochutnává mou krev.
„Ne.“ Zašeptala jsem a zapřela své paže naproti jeho hrudníku.
Nadzdvihl hlavu a usmál se na mě, teď už svými lidskými rty.
„Jsi kouzelná.“ Zašeptal a políbil mě. Cítila jsem chuť mé krve v jeho ústech. Byl to zvláštní pocit, ne ošklivý, jen zvláštní.
Stáhl mi tílko a pak jazykem přejel přes okraj mé brady po krku dolů, až do prohlubně mezi klíčními kostmi. Pomalu milimetr po milimetru klesal níž. Vychutnával si mě. Těžko říct jestli to bylo dobře, nebo špatně.
Naproti svému stehnu jsem jasně cítila jeho erekci. Trochu jsem se bála, bála jsem ho, protože byl naštvaný a ani v posteli nezapomněl na to, že je upír.
„Wille?“ šeptla jsem vzrušeně, protože jeho ledové rty si právě pohrávaly s mými bradavkami.
„Hmm?“ Brouknul mi do kůže na bříšku a jeho chladný dech se otřel o mou pokožku.
„Žádnou krev, prosím.“ Špitla jsem.
„Proč?“ Nadzdvihl se, aby mi viděl do tváře.
„Nevím, je to…je to…“ Nemohla jsem najít to správné slovo. „Zvrácené.“ Vydechla jsem nakonec.
Pobaveně si přejel jazykem přes rty a skulil si vedle mne, hlavu si opírajíc o paži pokrčenou v lokti.
„Takže, já jsem zvrácený?“
„Ne, jen tohle bylo trošku…zvrácené.“ Špičkami prstů jsem si přejela krk.
„Hmm, takže to, že jsem ochutnal tvou krev před tím než jsem tě pomiloval, je zvrácené.“ Další pobavený pohled.
„Jo.“ Odfrkla jsem si.
„Ale pití krve pro jídlo zvrácené není.“ Snažil se mi dokázat nelogičnost mých slov.
„Ne, to ne.“ Sklopila jsem oči.
„Takže, krev jako prostředek utišení tvého hladu je v pořádku, ale krev jako prostředek naší předehry v pořádku není?“
„Tak nějak.“ Souhlasila jsem.
„Bylo to nepříjemné?“ Zeptal se.
„Ne, jen nečekané a…“
„Zvrácené.“ Dopověděl s úsměvem za mě.
„Jo.“
„Nezdá se ti to trochu jako demagogie?“ Zapátral v mém výrazu. Neměla jsem na to odpověď.
„Nikdy jsi to nedělal.“
„Je tolik věcí, které jsem s tebou ještě nedělal, Mel.“ Prohrábl rukou mé vlasy a podíval se mi do očí.
„Nechci to, nechci v posteli krev, prosím.“ Zaprosila jsem a palcem mu přejela přes rty.
„Jak chceš, žádnou krev, slibuji.“ Koutky jeho úst se vyhouply nahoru a on mě zatlačil zpět do polštáře. „Alespoň dokud si o to sama neřekneš.“ Zašeptal.
„Williame.“ Zaprotestovala jsem a plácla ho dlaněmi do ramen.
Zachytil mé ruce a pevně je sevřel za zápěstí. Přimáčkl mi je na polštář hned vedle hlavy a přesunul se nade mne. Klečel mezi mýma nohama a opíral se o lokty.
„Miluji tě, Mel.“
Jeho hladové oči bloudily po mém obličeji a pak se znovu rty přimáčkl k mým ústům. Pustil mé ruce a začal klouzat níž. Stáhl mi kalhoty a rukama přejel po mém těle, od kotníků až po krk.
Skopl boty a přetáhl přes nás deku, protože jsem se začala třást zimou. Prsty se mi klepaly, když jsem z něho stahovala rifle. Zachytil mé ruce a chvíli je podržel ve svých, kalhoty si stáhl sám a položil se vedle mne na bok.
„Viv to uslyší.“ Špitla jsem.
„Jasně.“ Jeho úsměv se roztáhnul. „A víš co? Čert vem Viviane.“

„Mel, miláčku, prober se.“ Zašeptal mi do ucha a špičkami prstů mi přejel po čele. Otráveně jsem zabručela a přetáhla si deku přes hlavu.
„Vstávej, za chvilku se bude stmívat. Udělal jsem ti lívance a máme i javorový sirup. Taky by se tam ještě našla i nějaká ta vajíčka na slanině. Tak honem.“ Jeho sametový hlas se přese mne přehoupl a celou mě obalil, jako huňatá kožešina.
„Ještě pět minut.“ Zaprotestovala jsem a otočila se k němu zády.
Cítila jsem pod dekou jeho ruce a zatnula zuby, když mi došlo, co hodlá udělat. Nejdřív se uculil a pak přitiskl své ledové dlaně na můj holý zadeček.
Vypískla jsem a posadila se.
„Williame, já tě zakousnu.“ Vystartovala jsem po něm, ale on neuhnul. Jen mě zachytil v náručí a skácel se se mnou zpátky na postel.
„Sol chce tvé dobrozdání, aby mohl vylézt z postele. Už ho nebaví hrát si na maroda.“ Posadil se vedle mne a já mu položila hlavu na klín. Byl už oblečený. Na sobě měl seprané světle modré rifle a černé tričko, které dokonale obtahovalo jeho vypracované tělo. Byl bos, jeho černé tenisky byly kopnuté vedle postele, přesně tak, jak je tam před pár hodinami odhodil.
„Hmm, podle mě je jen zvědavý na Viviane. Kdyby tu nebyla, zůstal by v posteli klidně ještě měsíc. Nic mu nechybí. Najíst dostane a celý den zírá na televizi nebo spí.“
„No, poslední dobou měl dost napilno, tak si alespoň odpočine. Krom toho, rekreační pobyt ve sklepení tvého otce, taky nebyl kdoví jakým zpestřením.“
„Co naše ledová královna?“ Zeptala jsem se a tím přerušila tok jeho slov.
Uculil se, ale neodpověděl.
„Co?“ Zeptala jsem se znova a sedla si, oči upřené na něj.
„Nemluví se mnou, asi jsme ji probudili.“ Ledabyle pokrčil rameny. „Na druhou stranu je fakt, že tě asi bylo slyšet až na druhém konci města. Pro upíří sluch si sténala trochu nahlas.“ Znovu se uculil a na hlavě mu přistál můj polštář.
„To už jsme snad jednou řešili.“ Hrála jsem uraženou a nahá vyrazila k prádelníku. Vytáhla jsem spodní prádlo a čisté tričko.
Zásoba mého čistého oblečení se povážlivě ztenčovala.
„Kde je nejbližší prádelna?“ Otočila jsem se na Willa, když jsem si oblékala tričko.
Pokrčil rameny a sledoval mě, jak hopsám po jedné noze, ve snaze natáhnout ponožku.
„Nevím, ale v garáži je pračka i se sušičkou.“
Natáhla jsem si černé tepláky, které s mým šedým tričkem šly pěkně k sobě a nazula černé tenisky.
„Fajn, takže máme prací den. Teda noc.“ Mrkla jsem na něj a kývla ke dveřím.
„Cos říkal o těch lívancích?“
Uculil se, až ukázal zuby a vstal, aby mě mohl mlčky následovat do kuchyně. Celé to tam sladce vonělo a jelikož jsem Viv nikde neviděla, zasedla jsem se skleničkou krve ke stolu.
„Tak co si dáš? Lívance, nebo vajíčka?“ Otočil se na mě s talířem v jedné ruce a s naběračkou ve druhé.
Zapřela jsem si lokty o stůl a položila bradu do dlaní.
„Nebo oboje?“ Snažila jsem se napodobit jeho hlas.
„No teda.“ Vyprsknul smíchy a nabral mi jídlo na talíř.
Napila jsem se a přelétla místnost pohledem, přes skleněnou stěnu bylo vidět, že se smráká.
„Půjdu dnes ven, vrátím se s rozbřeskem.“ Na vrcholu schodiště zazvonil hedvábný hlas Viv a já po ní střelila pohledem. Měla jsem co dělat, abych se neutopila v krvi, kterou jsem právě polykala.

Vypadala jako anděl, oblečená ve světlounce modrých upnutých šatech se stříbrem vyšívaným korzetem. Kolem ramen se jí svůdně vlnilo bílé kožešinové boa. Vlasy měla vyčesané do dokonalého, úhledného drdolu a protknuté sponkami s bílými kamínky. Opravdu jsem nechtěla vědět, jestli jsou ty diamanty pravé. Určitě ano. Kolem krku měla mohutný diamantový náhrdelník. Šaty končily těsně u kotníků a odhalovaly nádherné stříbrné střevíčky na nebezpečně vysokém podpatku.
Will stál ležérně zapřený o kuchyňskou linku, ruce složené na hrudníku, nohy překřížené v kotnících. Nemohla jsem si nevšimnout, jak ji přejel pohledem od hlavy až k patě.
Nedivila jsem se, já bych si takový účes na hlavě nevytvořila ani za týden. Po pravdě, dělalo mi problémy se ráno vůbec učesat. Tohle by byl nadlidský výkon.
Viv sešla po schodech, pomalu a vyzývavě. Tahle ženská snad i dýchala pro efekt, opravdu bych ji chtěla vidět ráno, tedy večer, když se vzbudí, nebo radši ne.
„Takže, opravdu mi nebudeš dělat doprovod, Wille? Neznám zdejší kluby a Melanie by tě jistě na jeden večer uvolnila.“ Přešla až těsně k němu a špičkou nehtu mu přejela po čelisti. Znechuceně zachytil její ruku za zápěstí a podržel si ji od obličeje.
„Nemohu, Sol je raněný a Mel by nedokázal ochránit. Je mě tu zapotřebí. Určitě si poradíš sama.“ Jeho hlas byl rezervovaný a odtažitý.
„Hm, tak třeba příště.“ Houkla a otočila se ke mně. V očích jí plála nenávist a výzva. Arogantně mě sjela pohledem a pak se vrátila k mým očím.
„Tak si to tu užijte.“ Nadhodila ještě a zmizela za posuvnými dveřmi.
Will se uvolnil, až když byla Viv z dohledu. Konečně se zase usmál a přinesl mi na stůl snídani, tedy večeři.
Chutnalo to výborně a já měla děsivý hlad. Will seděl naproti mně a sledoval, jak do sebe láduji jeden lívanec za druhým.
„Řekni mi, jak to, že tak výborně vaříš, Wille. Vždyť to nemůžeš ani ochutnat.“ Odstrčila jsem přecpaně prázdný talíř stranou.
„Podle vůně.“ Usmál se a chytil svůj hrneček oběma rukama.
„Tak já se půjdu mrknout na maroda a pak se pustíme do praní.“ Mrkla jsem na Willa a zanesla nádobí do dřezu.

Ležel na boku a v rukou svíral knížku. Malý brožovaný výtisk nějaké detektivky, podle obalu s pistolí a černou maskou.
Usmál se na mě a odložil knížku na noční stolek, vedle prázdného talíře ušpiněného od vajíček, rozevřenou, hřbetem vzhůru.
„Ahoj.“ Pozdravil a sedl si, opírajíc se o čelo postele.
„Ahoj. Prý už chceš být propuštěn ze stavu nemocných.“
„Už mě to nebaví, myslím, že bych už mohl začít něco dělat.“ Pokynul k židli, stojící vedle postele.
„Tak ukaž.“ Sedla jsem si a složila ruce do klína.
Měl na sobě jen černé tepláky a hruď měl holou. Will vyměnil běžný obvaz jen za měkký vatový polštářek a pružné obinadlo.
Dýchla jsem si do dlaní a protřela prsty, abych trochu zahřála ruce a opatrně se dotkla Solovy rozpálené pokožky. Odtáhla jsem obinadlo a odkryla ránu. Jizva už byla pěkně uzavřená a celá pokrytá strupem.
„Bolí to?“ Letmo jsem zkontrolovala ještě již zahojenou jizvu a pak vrátila obvaz na místo.
Zavrtěl hlavou a upřel na mě prosebný pohled.
„No jo, tak jsi oficiálně zdravý. Dávej na to pozor, ať se do toho nebouchneš. Žádné prudké pohyby a nemáčet to ve vodě, jasný.“
Kývnul a pak se uculil.
„Propuštěn odteď?“
„Jasně, jestli chceš, pomůžu ti vstát.“ Podala jsem mu ruku a naklonila se nad postel.
U žaludku mi bolestivě píchlo a já cítila, jak se mi vnitřnosti stáhly. Připlácla jsem dlaň k ústům a vystartovala směr koupelna, aniž bych za sebou zavřela dveře Solova pokoje. Padla jsem na kolena a objala rukama toaletní mísu. Proboha, proč jsem jenom musela takhle přecpat? Celá ta výborná snídaňovečeře skončila tam, kde rozhodně skončit neměla.
Sol se objevil ve dveřích a sedl si na okraj vany.
„Jak dlouho je ti zase špatně?“
Jeho ustaraný pohled mi na náladě moc nepřidal, ale i tak jsem k němu vzhlédla.
„Od včerejška.“ Pípla jsem a znovu vyklopila obsah, již prázdného žaludku.
„Do háje.“ Zabědovala jsem a z kleku se svezla do sedu hned vedle mísy. Zapřela jsem se zády o studenou zeď a zaklonila hlavu.
„Co se děje?“ U dveří se mihl Will a když mě uviděl přiklekl ke mně.
„Co se tu proboha zase děje?“ Rukou mi přidržel vlasy a druhou mě podepřel v pase, když jsem se zase vyhoupla na kolena.
Byla jsem vysílená a kolena se mi klepala, když mě bral do náručí a nesl k nám do pokoje. Položil mě na postel a přinesl vlhký ručník, kterým mi otřel studený pot z tváře a pak mi ho připlácnul na čelo.
„Přines mi věci z laborky, prosím. Musím jí znova odebrat krev, třeba došlo k nějaké změně, už dlouho jsem to nekontroloval.“ Sol si sedl ke mně na postel a chytil mě za ruku.
V mžiku tu byl Will a nesl malý tácek se vším potřebným. Sol mi zaškrtil paži gumovým škrtidlem a poklepal mi na vnitřní stranu předloktí, aby naběhla žíla. Odvrátila jsem hlavu, když mi jehla projela skrz kůži a Sol natáhl plnou stříkačku mé krve.
Uvolnil škrtidlo a na malou ranku přimáčkl vatový tamponek.
„Podrž si to, ať to nekrvácí.“
Chvíli jsem ještě ležela, ale pak nevolnost ustoupila. Bylo to zvláštní, ustoupila stejně rychle, jako přišla.
Posadila jsem se a spustila nohy z postele. Will si mě nesouhlasně měřil, opřený zády o zárubeň dveří, ale neřekl ani slovo.
„Už je to dobrý. Vážně.“ Usmála jsem se a roztáhla ruce mírně od těla, jako by to na mě bylo vidět.
Sol zmizel se vzorkem mé krve okamžitě, jak ho odebral a já byla děsně zvědavá, jestli něco zjistil.
Pokud je se mnou něco v nepořádku, potřebuju to vědět, čím dřív, tím líp.
Seběhla jsem schody a prošla garáží, Will se za mnou mlčky táhl, jako můj stín, připravený mě zachytit, kdyby něco.
Klepla jsem na otevřené plechové dveře Solovy laboratoře a mrkla na něho, sedícího nad mikroskopem. Will se zastavil ve dveřích, nešel dál.
Sedla jsem si na jednu z vyvýšených stoliček a počkala, až si mě Sol všimne. Chvíli zíral do mikroskopu a pak něco klapal na počítači.
„Tak co je?“ Zeptala jsem se nejistě a zalitovala, že jsem si nejdřív nešla vyčistit zuby.
Sol si sedl bokem a opřel se loktem o mramorový pultík. Díval se mi chvíli do očí a pak mrknul na Willa.
„Nemáš žízeň?“
Kývla jsem, vlastně jsem měla neuvěřitelný hlad.
„Wille, prosím, donesl bys Mel skleničku krve?“
Will si nás změřil podezíravě pohledem, ale pak jen pokrčil rameny a odešel.
„Tak co se děje?“ Pípla jsem a otočila se zpátky na Sola.
„Nevím.“ Vydechl a otočil ke mně obrazovku.
„Všechno je v pořádku. Nechápu, co se děje.“
Zírala jsem na vzorek své krve a pozorovala malé modré segmenty, jak se vesele prohánějí mezi červenými krvinkami.
„Žádné zhoršení?“ Podívala jsem se mu do očí.
Zavrtěl hlavou a pak vzdychnul.
„Udělám rozbor krve a nějaké testy, pak uvidíme. Může to trvat pár hodin.“
Pokrčila jsem rameny. „Nikam nejdu.“
Za mnou se objevil Will a podal mi skleničku. Poděkovala jsem pokývnutím a vypila ji na jedno nadechnutí. Teplá krev se mi rozlila po stranách žaludku a zklidnila podrážděný jícen.
Bylo mi fajn, jen jsem měla trochu strach. Nějak jsem si odvykla každodenním nevolnostem a opravdu jsem se k tomu nechtěla vracet.
„Tak jdeme na to prádlo.“ Otočila jsem se na Willa a úsměv, který jsem vykouzlila byl upřímný jen zpola.

Trvalo snad hodinu, než jsme oběhli celý dům a na hromadu snesli všechno špinavé prádlo, včetně povlečení a ručníků. To, že ta hromada byla vysoká asi jako já, mě trochu děsilo, ale měla jsem po boku nebezpečného upíra a tak jsem se pustila do třídění a namáčení a odstraňování skvrn, většinou od krve.
Po šesti hodinách usilovné práce bylo všechno prádlo vyprané a pár prvních várek prošlo i sušičkou. Docela mě překvapilo, když jsem zjistila, že na místě jako je tohle, je dobře zařízená prádelna i s žehlícím prknem a napařovací žehličkou. Malou bíle vykachličkovanou místnost bez oken osvětlovala jen jediná žárovka, která visela ze stropu, bzučela a opravdu otravně poblikávala.
Seděla jsem na pračce a houpala nohama, zatím co Will si skládal trička do úhledného komínku.
Já už měla za sebou několik povlečení a všechno bílé a šedivé prádlo. V pračce se teď mlely několikatery rifle a já netrpělivě čekala na konečný verdikt. Jestli na nich zůstanou skvrny, budu si muset koupit jiné.
Ve dveřích se objevil Sol a nevypadal zrovna nejlíp. Nejdřív jsem se lekla, že se mu něco stalo s ránou a tak jsem prvním pohledem zajela k jeho boku. Jeho světle modré tričko bylo dokonale čisté, bez jediné známky krve. Trochu jsem si oddechla a pak se mu podívala do očí.
„Mel, můžeš na chvilku?“ Pokynul směrem ven a já přikývla.
Následovala jsem ho a byla ve mně malá dušička.
„Chceš, abych šel s tebou?“ Mrknul na mě Will a já jen zavrtěla hlavou. Povzbudivě se usmál a přidal další čisté tričko na stále se zvětšující hromádku.
„Můžeš zavřít dveře, prosím?“ Poprosil mě Sol a sedl si opět k počítači.
Zabouchla jsem za námi těžké ocelové dveře a sedla si na židličku naproti němu.
„Takže?“ Vymáčkla jsem ze sebe.
„Mám výsledky, Mel.“ Nasucho polkl a já se zachvěla.
„Nejdřív se chci zeptat, kdy naposledy jsi měla periodu?“
Vytřeštila jsem oči a pak nabrala do červena. Sol byl moc fajn, ale jsou určité meze, kde naše kamarádství končí.
„Mel, je to důležité.“ Jeho hlas zněl podrážděně.
Pokrčila jsem rameny a pak jsem vydechla. „No, bylo to dost nepravidelné vzhledem k tomu, že jsem hodně zhubla a nemohla jíst. Naposledy to bylo někdy před tím, než jsem se dostala sem k vám. Proč?“
Sice jsem už nabrala svá ztracená kila skoro nazpět, ale byla jsem napůl upír. Upíří ženy asi nekrvácí každý měsíc, alespoň myslím.
„Mel, podle výsledků, co tu mám…“ Podíval se znova na obrazovku počítače, jako by tam mohl vyčíst něco nového. „Asi jsem přišel na to, proč se vrátily tvé každodenní nevolnosti.“ Zvedl ke mně oči.
„A?“ Měla jsem dojem, že jestli mi to už nepoví, utluču ho mikroskopem.
„Čekáš dítě, Mel.“ Oznámil mi to stejným tónem, jako by mi říkal, že přijede na návštěvu tetička Agnes.
„To je blbost, Sole. Jsem upír, upíři nemohou mít děti. To už by po světě běhalo tisíce malých upírků. Ty výsledky jsou špatné.“
„Jsi jen napůl upír, Mel. To znamená, že jsi napůl člověk. Vzhledem k tomu, že jsi měla takhle nepravidelnou periodu, je to zázrak, ale věř mi. Jsi v tom.“
Spadla mi čelist a propadla podlahou až do sklepa. Zatajila jsem dech a zírala na něho, jako na zjevení panenky Marie.
„Will je upír, Will nemůže mít děti.“ Vydechla jsem a dívala se na své ruce, které se mi třásly jako stoletému alkoholikovi.
„No, o tom moc nevím, Mel, ale ty jedno čekáš.“
V hlavě mi to šrotovalo až jsem měla dojem, že to musí Sol slyšet.
„Je tvoje.“ Vypravila jsem ze sebe asi po pěti minutách, kdy jsem opět našla svůj hlas.
„To dítě je tvoje. Jsi jediný, kdo…ksakru. Bože můj…..William.“ Dívala jsem se na Sola s otevřenou pusou a on mi hrdinně můj vyděšený pohled oplácel.
Jediné, na co jsem teď dokázala myslet, byl Will.
„To nevíme jistě, Mel. Stejně tak dobře může být Lima. Tvůj otec je toho důkazem. I upíři mohou zplodit dítě, když mají vhodnou partnerku.“
„Jo, jasně.“ Byla jsem mimo. Ovinula jsem ruce kolem svého břicha a nevědomky se houpala na židličce dopředu a dozadu.
„Mel, budeš mu to chtít říct?“ Vydechl tak blízko mě, že mi do tváře zavanul jeho horký dech.
„Říct?“
„To o nás dvou?“ Zachytil mě za paže, těsně nad lokty a zabránil tak mému rytmickému pohupování. Co mně pomáhalo, jemu asi pekelně lezlo na nervy.
„Nevím, proč?“ Mozek mi nefungoval, byla jsem v šoku.
„Řeknu mu to já.“ Rozhodl za mě a vstal.
„Ne.“ Hlesla jsem. „To je jen mezi námi, mezi mnou a Willem, nic mu neříkej.“ Setřásla jsem jeho ruce.
Stála jsem uprostřed Solovy laboratoře a snažila se, dát si všechno dohromady.
„Prosím tě, zkus zjistit, co se dá, o tom…“ Mávla jsem ke svému podbřišku. „…dítěti, ať víme, co můžeme očekávat a já to jdu oznámit šťastnému tatínkovi. To bude mazec.“
Cítila jsem, jak se o mě pokouší mdloby. Nepříjemný tlak vzadu v hlavě a známá tíha na víčkách. Musela jsem se zapřít o stolek, abych neupadla.
„Jsi v pohodě?“ Sol stál jen pár centimetrů ode mne, s rukou připravenou mě zachytit.
„Ne, ale to půjde.“ Podívala jsem se na něj a napřaženou paží jsem mu naznačila, ať mě nechá.
„Prosím, pusť se do dalších testů, ať toho víme víc.“ Odpotácela jsem se ke dveřím a zapřela se čelem o chladný ocelový plát.
Will vyndával další várku prádla ze sušičky, když jsem se opírajíc o zdi dopotácela do prádelny. Upustil celou hromádku na zem hned, jak mě uviděl a už stál u mě a podpíral mě.
„Co se stalo, Melanie, vypadáš hrozně.“ Pomohl mi posadit se na jedinou židli, která byla zastrčená v rohu místnosti.
„Co ti Sol řekl? Co se děje?“ Panika v jeho hlase se zvyšovala. Věděla jsem, že bych mu měla odpovědět, jenže mi chyběla slova. Opravdu jsem nevěděla, co mu říct. Jak svému snoubenci řeknete, že čekáte dítě, které možná není jeho, aniž byste zároveň jasně přiznali nevěru?
„Mel, prosím, mluv se mnou. Ať je to cokoliv, zvládneme to. Jen mi už řekni, co se děje.“ Jeho pohled byl vystrašený a nervózní.
Upřeně se mi díval do očí a zmateně v nich hledal odpověď.
„Našel Sol v tvé krvi odpověď na to, proč ti zase bývá zle?“ Konečky prstů mi přejel po tváři.
V tuhle chvíli jsem ho nechtěla mít tak blízko. Nebyla jsem si jistá, jak zareaguje až mu to řeknu. Jen jsem kývla a snažila se myslet na to, že musím dýchat.
„A?“ Držel mi teď jednu ruku přitisknutou vzadu na krku a druhou měl volně položenou na mé noze. Klečel přede mnou na jednom koleni, jako by se mi dvořil.
„Jsem těhotná.“ Můj hlas zněl tiše, ale pevně. Kde se ve mně jenom vzala ta odvaha?
Willovu dokonalou tvář protknulo něco jako zděšení. Přimhouřil oči a trvalo mu dost dlouho, než zpracoval mnou podanou informaci. Pak se jeho oči rozšířily a jeho výraz se změnil z vyděšeného, přes trpce chápající, až k zuřivému. U vzteku zůstalo. Rázně a rychle se postavil a otočil se ke mně zády. Ramena se mu chvěla, stál rovně, hlavu vzpřímenou a ruce sevřené v pěst. Měla jsem strach, že si ublíží, protože klouby na jeho rukou povážlivě vystupovaly a bělaly, jak mocně a silně je svíral.
Neviděla jsem mu do tváře a byla za to vděčná, toliko k mé odvaze.
Zhluboka se nadechl a pak se sotva slyšitelně zeptal. „Kdo?“
Nechtěla jsem promlouvat k jeho zádům a tak jsem jen tiše čekala, až se ke mně otočí.
Oči měl žluté, svítily z jeho obličeje, jako dvě jasná světla. Všechny svaly na těle měl napjaté k prasknutí.
„Kdo?“ Zopakoval svou jednoduchou otázku.
„Kdo je otec, Mel?“ Rysy v jeho obličeji hrubly a přes spodní ret se přetáhly jeho tesáky.
Šel z něho strach a já se bála.
„Nevím,“ špitla jsem a sklopila oči. Chvíli nade mnou stál a pak ke mně přidřepl.
„Alespoň tohle mi dlužíš, Mel.“ Díval se mi upřeně do obličeje a beze slova sledoval, jak mi po tvářích tečou slzy.
„Sol.“ Zašeptala jsem a setkala se s jeho pohledem. Zlost v jeho tváři vystřídalo zděšení a pak nevýslovná bolest. Zatnul čelist a postavil se. Nemotorně se zapotácel a udělal dva kroky vzad, než narazil do pračky. Opřel se o ní jednou rukou a druhou si přitiskl na obličej.
„Ne.“ Vydechl a odvrátil se ode mne. Stál zhroucený, podpírající se o pračku a dával si dohromady všechno, co se dozvěděl. Bylo to, jako by tomu nechtěl uvěřit. Kdo by taky chtěl?
„Kdy?“ Jeho bolest už byla znát i na jeho hlase. Byl o trošičku vyšší, lámal se po každém slově a mně vháněl další slzy do očí.
„Když byl vězněn.“
„Proč?“ Další jednoslovná otázka. Další otázka, na kterou jsem neměla odpověď. Místo slov jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem sklouzávat k frázím typu, nic to pro mě neznamenalo, protože by to jeho bolest stejně nezmírnilo. Zrada nebolí druhého míň, jen proto, že to pro zrádce nic neznamenalo, opravdu ne.
„Miluju tě, Wille.“ Pokusila jsem se zachránit situaci.
Trpce se zasmál a pak se na mě podíval. Jeho oči byly tvrdé a bez známky citu.
„A proto ses vyspala s mým nejlepším přítelem hned, jakmile jsem tě spustil z očí?“
„Wille.“ Vydechla jsem a cítila se prázdná. Prázdná jako čerstvě vypitá karafa krve, prázdná jako vylitý džbán.
„Je mi to líto.“
„Mně taky.“ Odseknul.
Narovnal se a vyšel ze dveří. Chtěla jsem ho zachytit a tak jsem ho poslušně následovala přes garáž. Nohy se mi pletly a přes slzy jsem neviděla.
Dívala jsem se za ním, jak odchází a zamotala se mi hlava. Opět se objevil ten nepříjemný tlak vzadu v hlavě a před očima se mi hemžily tisíce bílých světýlek. Pak se mé vidění zamlžilo a já přestala cítit své tělo. Svět zčernal a já upadla do sladkého bezvědomí.

Když jsem se probrala, pekelně mě bolela hlava a pálily mě oči. Sol seděl na posteli vedle mě a právě mi otíral čelo studenou žínkou.
„Co se stalo?“ Zeptala jsem se a snažila se posadit. Zatlačil mě za ramena zpět do polštáře a pak se smutně usmál.
„Omdlela jsi. Praštila ses do hlavy, ale není to nic vážného. Pár stehů to spravilo.“
Sykla jsem bolestí, když jsem si na rozhraní vlasů na mém čele nahmatala pár nitek.
„Kde je?“ Špitla jsem provinile.
„Dole, chtěl jít ven, jenže to nestihl před svítáním. Zuří.“
„Jo.“ Hlesla jsem a pohladila Solovu napuchlou tvář. „Bylo to zlý?“
Zavrtěl hlavou. „Dal mi jednu pěstí, což je pochopitelný. Potřeboval to ze sebe dostat. Budu v pohodě.“
„Mám dojem, že nic už nebude v pohodě.“ Do očí se mi vlila čerstvá dávka slz a smáčela už zaschlé tváře.
„Will je dobrák, Melanie. A miluje tě. Dej mu chvilku, překoná to.“ Sol se zvedl a odešel. Nechal mě samotnou ve Willově pokoji, teď už vlastně v našem pokoji.
Schoulila jsem se na bok a rukama si objala kolena.
Dveře klaply a já se neodvažovala ohlédnout.
Do mého zorného pole se dostala štíhlá bledá ruka a na noční stolek položila sklenici s krví.
„Jak je ti?“ Jeho odtažitý chraplavý hlas mě zabolel, veškerá nádherná sametovost zmizela.
Zvedla jsem oči a setkala se s jeho prázdným pohledem. Byl zlomený a zklamaný.
„Fajn, díky.“ Šeptla jsem.
„Nechtěl jsem, aby sis ublížila. Musíš teď na sebe dávat pozor.“ Sklopil oči, jako by se na mě nechtěl dívat.
„Omlouvám se, Wille, omlouvám.“ Vzepřela jsem se na rukách a vytáhla se do sedu.
Pomohl mi a jeho tvář se ocitla nebezpečně blízko té mojí. V jednu chvíli jsem měla pocit, že se nakloní blíž a políbí mě, ale pak se jen odvrátil a sedl si zpět na své místo.
„Napij se, musíš teď hodně jíst, abys měla sílu a aby i to dítě mělo sílu.“ Podal mi krev a já se konečky prstů dotkla hřbetu jeho ruky. Ucuknul, než si to uvědomil. Tak tohle bude ještě hodně těžké.
„Nenávidíš mě?“ Zeptala jsem se, když jsem pokládala prázdnou sklenici na stolek vedle postele.
„Nemůžu tě nenávidět, Mel.“ Zavrtěl hlavou a podíval se mi do očí.

„Nikdy bych tě nemohl nenávidět.“

Nedovolili mi vstát, že prý teď musím odpočívat. Fajn, jeden marod je zdravý, tak teď asi potřebují někoho jiného, o koho se budou starat.
Dveře se otevřely a vcouval Will, přidržujíc si je zády. V náručí nesl velikou hromadu čistých věcí, jak mých, tak jeho. Uložil je do prádelníku a do skříně, a pak si mlčky sedl na postel, zády ke mně.
„Na co myslíš, Wille?“ Zeptala jsem se tiše.
„Budeš teď muset zajít za doktorem, aby tě prohlédl, jestli je všechno v pořádku. Sol tě doprovodí a bude hrát….otce.“ Pobaveně si odfrknul, když to dořekl, ale znělo to smutně.
„Jenže, co když to dítě není tak úplně člověk, Wille? Co když bude jiné? Jak to vysvětlím?“
„Jak to myslíš, Mel, že to dítě….?“
„Co když je tvoje, Wille, co když se narodí s malinkými tesáčky? Co by na to v nemocnici asi řekli?“
Překvapeně ke mně vzhlédl. „Opravdu si myslíš, že by to dítě mohlo být mé?“
Asi o téhle možnosti ani chvilinku neuvažoval a teď ho to upřímně překvapilo.
„Můj otec je taky upír a měl mě. Proč bys ty nedokázal zplodit dítě, když to zvládl můj otec?“
„To, že se to povedlo tvému otci, je opravdu šílená hříčka osudu. Nepředpokládám, že by se to jen tak podařilo znovu.“ Jeho skeptický hlas mě zchladil a jak se patří usadil.
„Považuješ mě za šílenou hříčku osudu?“ Zeptala jsem se a nutilo mě to se pousmát.
„Ne, však víš, jak to myslím.“
„Jo, asi jo.“ Vydechla jsem. „Jsem unavená, mohli bychom jít už spát?“ Zaprosila jsem.
„Jen se skočím osprchovat, klidně si lehni, hned jsem zpátky.“ Vylétl z pokoje.
Otráveně jsem se svlékla a natáhla si kalhoty a bílý top. Neměla jsem sílu jít se osprchovat, jen jsem zalehla a zavřela oči.
Matrace vedle mne se prohnula a Will skoro neslyšně vklouzl pod deku. Bylo to zvláštní. Žádný dotyk, žádné pohlazení, žádné přání krásných snů, nic. Jen studené prázdné ticho.
Nemohla jsem usnout a on na tom byl na chlup stejně. Ležel na zádech, ruce složené pod hlavou, víčka zavřená a jeho dokonalá tvář byla prázdná, bez výrazu.
„Wille?“ Šeptla jsem. Věděla jsem, že bychom si o tom měli promluvit, ne jenom mlčet. Mlčením problém nezmizí, tedy většinou.
„Hmm?“ Brouknul bez zájmu.
„Co bude dál?“ Otočila jsem se na bok, čelem k němu. Stále ležel bez hnutí, oči zavřené.
„Nevím.“ Jeho ústa se sotva pohnula.
„Miluješ mě ještě?“
„Vždycky tě budu milovat.“ Proč jen to znělo tak chladně. Ležel vedle mne, ale bylo to, jako by byl na druhé straně polokoule. Takovou vzdálenost jsem nyní cítila.
„Chceš o tom mluvit?“
Konečně otevřel oči a podíval se na mě.
„Sol už mi to, myslím, vysvětlil dostatečně, nech to být.“
„Co ti řekl?“ Nechtěla jsem se mu rýpat v ještě nezhojených ranách, ale musela jsem to vědět.
Nahlas vzdychnul a pak našpulil rty. Jistě si teď rozmýšlel, jestli mi odpoví, nebo ne.
„Něco o tom, že si mu tím zachránila krk, že byl na dně, nebo tak…“ Zavrtěl mírně hlavou, jako by tomu nevěřil a pak upřel své smutné oči znovu na strop.

„A že tě miluje od první chvíle, co tě uviděl.“
Trhla jsem sebou, protože něco studeného a slizkého se právě pohnulo v mém žaludku.
„Nechtěla jsem ti ublížit, Wille, věř mi. Kdyby to šlo vrátit zpátky…“
„Nech to spát, Mel.“ Přerušil mě v půli věty a zavřel oči.
Jeho štíhlá bledá paže se pevně obmotala kolem mých ramen a on si mě přitáhnul na hruď. Bylo to víc, než v co jsem mohla doufat, usínala jsem v jeho objetí.

Vzbudila jsem se krátce po čtvrté hodině odpoledne. Postel vedle mne byla prázdná. Posadila jsem se a zabědovala. Udělalo se mi zle. Kůže mi najednou byla malá a já cítila, jako by mi ji někdo za krkem zmačkal. Mé tělo se připravovalo na další nával nevolnosti. Svěsila jsem nohy z postele a zlomek vteřiny přemýšlela, jestli mám šanci to stihnout do koupelny.
Známý tlak žaludečních šťáv mě vyhnal upíří rychlostí a já zaklekla k míse právě včas, abych vyhodila obsah žaludku.
Nevnímala jsem osobu ve sprše a uvědomila jsem si to, až když se mých ramen dotkly Solovy horké dlaně.
Stál nade mnou, kolem beder omotanou bílou osušku. Po kůži mu stékaly kapičky vody a vlasy měl mokré a zplihlé.
„To je normální, Mel. Po třetím měsíci by se to mělo zklidnit.“
Zakňourala jsem a svezla se do sedu.
Ve dveřích se objevil Will a přelétl pohledem od Sola ke mně a nazpět.
Neřekl nic, ale i tak jsem viděla bolest v jeho očích.
„Je ti zase zle?“ Přistoupil ke mně a klekl si naproti, takže se koleny dotýkal mých pokrčených nohou.
Sol se na mě jen usmál a nechal nás o samotě.
Koupelna byla plná horké páry a mně se špatně dýchalo. Jakoby vzduch měl větší hustotu, než byly mé plíce schopny pojmout. Další záchvat přišel hned, jak Sol za sebou zavřel dveře.
Will klečel vedle mě a podpíral mé dávící se tělo. Jednou rukou mi něžně odhrnoval vlasy z obličeje a druhou měl ovinutou kolem mého pasu.
Když už byl můj žaludek dočista prázdný, zhoupla jsem se dozadu a dosedla na paty. Zapřela jsem se rukama o kolena a svěsila hlavu.
Vzadu na krku mě zastudil mokrý ručník.
„Díky.“ Špitla jsem chraplavě.
„Chceš donést krev?“ Jeho hlas zněl zase sametově a přívětivě.
Zavrtěla jsem hlavou a s obtížemi polkla.
„Jen mi pomoz na nohy, prosím. Půjdu si vyčistit zuby a pak se dojdu dolů najíst.“
„Najíst?“ Byl překvapený.
„Tyhle nevolnosti rychle přejdou a já mám pak hlad jako vlk.“ Usmála jsem se a on mi úsměv velmi opatrně a nejistě oplatil.
Podepřel mě za paži a pomohl mi vstát. Stál za mnou, když jsem si čistila zuby, připravený zachytit mě, kdyby něco.
Ze schodů mě gentlemansky přidržoval a dokonce mi odsunul židli u stolu.
Sol už pobíhal po kuchyni a něco kutil. Will se kolem něho ladně protáhl a nalil mi krev. Donesl mi ji, až když byla ohřátá na tu správnou teplotu.
„Viv ještě spí?“ Zeptala jsem se tiše, abych prorazila to trapné ticho, přerušované jen cinkáním nádobí.
„Myslím, že ani není doma.“ Houknul Will a pak se zhluboka nadechl, jako by větřil.
„Zůstala venku?“ Ačkoliv jsem to nezamýšlela, můj hlas zněl ustaraně.
„Ona se o sebe postará, neboj.“ Plný talíř klepnul o dřevěnou desku stolu a Will si sedl naproti mně, v rukou svůj oblíbený hrneček.
Pozoroval mě přes hranu hrnku a pomalu ucucával svou večerní dávku zvířecí krve. Když jsem odstrčila prázdný talíř, zíral na mě trochu nevěřícně a koutky úst mu cukaly.
„No páni, to byl ale hlad.“
Dveře do garáže se otevřely a v nic se objevila dokonalá postava Viviane. Vlasy měla rozpuštěné a její vizáž naznačovala, že prožila pěkně divokou noc i den.
„Dobrý večer, vespolek.“ Zazpívala svým perfektním hlasem a vplula dovnitř. Střevíčky držela za pásky v jedné ruce a boa svírala v druhé.
Sol se napjal, když ji spatřil a s Willem si navzájem vyměnili mně neznámý pohled. Asi jedna z těch mužských záležitostí.
Will byl okamžitě na nohou a udělal dva rychlé kroky směrem k ní.
„Viviane?“ Pozvedl k ní paži a obrátil ruku dlaní nahoru. Viv se uculila a vložila svou dlaň do jeho.
Bylo zvláštní ty dva pozorovat. Jejich gesta i pohyby se nyní zdály tak staré a mírně omšelé.
„Viv, chci ti někoho představit.“ Zavedl ji až před Sola.
„Sol, můj nejlepší přítel a můj bratr.“ Will to přednesl velmi klidně a se zvláštním náznakem povýšenosti v hlase.
„Těší mě, že vás poznávám.“ Sol se usmál a udělal jeden drobný krůček kupředu.
Viv spustila ruku, kterou doteď držel Will a podala ji Solovi. Ten se mírně uklonil a políbil ji na hřbet ruky.
„I mně je potěšením.“ Šeptla a mně se udělalo znova na zvracení. No co, každý má někde své meze a ty mé byly právě překročeny.
„Pánové, omluvte mě, jdu si připravit relaxační koupel.“ Z tónu jejího zvonivě vábivého hlasu jsem málem sjela pod stůl.
Otočila se na patě a neuvěřitelnou rychlostí vyplula nahoru po schodech a zapadla do mé bývalé ložnice.
Sol tlumeně písknul a já k němu šokovaně vzhlédla.
„Tak na tu nemáš, kamaráde! Ta by tě zaživa stáhla z kůže. Vím, o čem mluvím.“ Will poplácal Sola po rameni a já se připomněla mírným pokašláním. Vůně testosteronu ve vzduchu sílila a houstla.
„No, tak já mám ještě nějakou práci. Jestli nic nepotřebujete?“ Sol se po nás kouknul a my s Willem nastejno zavrtěli hlavou.
Sol vzal do ruky opatrně hrnek horké kávy a ztratil se v garáži.
Will si přisedl naproti mně a chvíli mě jen mlčky pozoroval.
„Budu muset do města a zařídit pár věcí. Slib mi, že nebudeš vyvádět žádné hlouposti, Mel.“

Jen jsem trhla rameny.
„To je v pohodě. Půjčím si Solův počítač a zkusím poslat tu výpověď do práce přes net, taky si začnu zjišťovat nějaké informace o mém…stavu. Neboj, nějak už se zabavím.“
Kývnul a sebral z opěrky židle černou koženou bundu a ještě než odešel, sehnul se ke mně a políbil mě lehce na tvář. Jen letmý, lehký, téměř cudný polibek.
Usmál se a odešel.
Zůstala jsem v kuchyni sama. Sklidila jsem nádobí a došla si k Solovi do pokoje pro notebook. Sedla jsem si zpět ke stolu a začala plodit oficiální dokument s mojí výpovědí.
Přiložila jsem taky dopis pro vedoucího oddělení, ve kterém jsem se omluvila a tak nějak vysvětlila situaci. Lhala jsem jako když tiskne, ale napsat, že jsem teď poloviční upír a v jiném stavu, mi přišlo nepřístojné.
Odeslala jsem email s prosbou o odpověď a najela si na stránky o těhotenství. Sice jsem byla několikrát přítomna u porodu, ale to co se dělo těch devět měsíců před tím, jsem nijak zvlášť nezkoumala.
Zabrala jsem se do čtení a ani si nevšimla Viv, která se objevila za mnou a nahlédla mi přes rameno.
Ohlédla jsem se, až když se mi nad hlavou ozvalo nesouhlasné zavrčení.
„Jsi těhotná?!“ Její hlas najednou vůbec nezněl zvonivě a přitažlivě. Zavrčela a ustoupila ode mne, v jejích očích se zračilo cosi nepopsatelně zlého, byla překvapená.
„Proč tě to zajímá?“ Ani mě nenapadlo to popřít. Vstala jsem a došla si do ledničky pro další dávku krve.
Zavřela jsem dvířka a otočila se.
„Proboha.“ Vydechla jsem, když se za mnou objevila. Neslyšela jsem absolutně nic, prostě se tam zjevila, jako by tam stála odjakživa.
Dívala se mi zblízka do tváře a já cítila na kůži její chladný dech.
Její bledá paže se vymrštila a chytila mě pevně za krk. Tvrdě mě přirazila na ledničku a sevřela své prsty. Její dlouhé nehty se mi bolestivě zaryly do kůže.
Nemohla jsem dýchat, džbánek mi vypadl z ruky a roztříštil se o podlahu. Tisíce malých střípků se červenalo v záplavě krve. Velká rudá kaluž se rozlévala po podlaze.
„Udělala jsi chybu, Melanie.“ Zašeptala mi do ucha a já sebou škubnula. Její prsty se sevřely ještě víc a já se začala dusit.
Snažila jsem se rukama páčit její prsty pryč z mého krku, ale bylo to jako bojovat s kamenem.
„Pusť.“ Vydechla jsem bezhlesně.
„Budu tvůj soudce i kat, Melanie. Ublížíš mu a já tě zabiju.“
Začala jsem před očima vidět tisíce malých světýlek. Nohy i ruce mi ochabovaly, ještě chvíli a ztratím vědomí.
„Viviane, pusť ji.“ Will stál ve dveřích a v ruce držel velikou sklenici čerstvé krve.
Viv se po něm ohlédla a zlostně zasyčela.
„Ona tě podvedla.“ Nevypadala, jako že by ho hodlala poslechnout.
Will položil sklenici na okraj kuchyňské linky a přistoupil k nám. Na můj vkus až příliš pomalu.
„Viv, pusť ji. Co je mezi námi, je jen náš problém, nepleť se do toho.“ Položil ruku na její propnutou paži.
„Jsi můj, Wille. Cokoliv ti vyvede, jako by to provedla mně.“ Viviane se mi dívala zpříma do očí.
„Nejsme si už povinováni vůbec ničím, Viviane. Nemáš právo tohle dělat. Rozhodla jsi o tom sama, když si mě opustila a nechala jako novorozeného, abych se postaral sám o sebe. Nic ti nevyčítám, ale nepleť se mi do života.“ Jeho hlas byl tvrdý a nekompromisní.
Viviane znovu zlostně zavrčela, ale stisk jejích prstů zeslábnul. Pustila mě najednou a bez předchozího varování. Rychle jsem zalapala po dechu a svezla se podél ledničky dolů na zem. Učila jsem se znovu dýchat. Objala jsem si rukama krk, bolelo to.
„Teď nás nech, prosím.“ Znělo to sice jako rozkaz, ale Viviane bez protestů poslechla.
Will si klekl vedle mě a jemně se dotkl mého ramene. Asi si nebyl jistý, jak zareaguji. Točila se mi hlava a každý nádech bolel, jako bych vdechovala kyselinu.
„Je mi to líto, Mel. Nevěděl jsem, že bude reagovat tak podrážděně.“
„Wi..Wille.“ Vydechla jsem a do očí se mi vlily slzy. „Odpusť mi to, prosím.“
Klečel teď naproti mně a sledoval slzy, které mi stékaly po tvářích.
„Nemám ti co odpouštět.“ Naklonila jsem se k němu a on mě pevně objal. V jeho náručí jsem se cítila bezpečně.
„Miluji tě, Mel a nic to nezmění.“ Hladil mě po vlasech a já věděla, že to překonal. Možná mu pomohl strach, který cítil, když mě Viv škrtila a jestli ano, byla jsem jí za to vděčná.
„Bojím se, Wille.“ Zašeptala jsem mu do hrudníku a on mě stiskl víc. Pak mě pustil a odtáhl se, aby mi viděl do očí.
„Budu s tebou, Mel. Nejsi na to sama. Jestli budeš chtít, abych mu byl otcem, příjmu to rád. Je to štěstí, ve které jsem ani nedoufal. Nikdy jsem nepřemýšlel o dětech. Mé povolání mi to znemožňovalo a potom tu byla ta věc s mým upírstvím. Prostě jsem tuhle věc zastrčil někam hluboko.“
„Wille,..“ Chtěla jsem mu toho říct tolik, ale on mě jen umlčel lehkým přiložením dvou prstů na má ústa.
„Nikdy jsem nedoufal v to, že budu mít opravdovou rodinu a teď se to zdá být tak skutečné. Jsem šťastný muž.“ Otřel mi palci slzy z tváří a políbil mě na špičku nosu.
„Odpustil jsi mi?“
„Víš, Mel, třista let je dost dlouhá doba na to, aby si člověk urovnal priority a rozhodl se, co je pro něho důležité. Nebudu ti říkat, že to, co se stalo mezi tebou a Solem, mě neštve, protože to by byla lež, ale věřím, že mě opravdu miluješ.“ Nadechl se a pak potichu pokračoval. „Nechci, aby jeden zkrat zničil všechno, co je mezi námi…takže, jestli hledáš někoho, kdo ten džob vezme, hlásím se dobrovolně.“ Pokynul k mému bříšku a laškovně se usmál.

Will vzal svůj slib opravdu doslovně. První tři měsíce jsem strávila v koupelně a on je tam trávil se mnou.

Viv se už víckrát nepokusila mě zabít, díky bohu, možná by se jí to napodruhé povedlo. Sice se z nás nestaly kamarádky, ale uzavřely jsme nepsaný pakt o vzájemném neútočení. Chodily jsme kolem sebe po špičkách a snažily se jedna druhou ignorovat. Nevím, jak dlouho tu hodlá zůstat, když jsem se na to ptala Willa, odpověděl, že upíři berou čas jinak a že by od něho bylo velmi neslušné ji vyhodit. Zatnula jsem tedy zuby a slíbila, že se to s ní pokusím vydržet.

Sol trávil spoustu času ve své laborce a snažil se zjistit o mém dítěti, co možná nejvíce. Procházel internet a hledal jakékoliv stopy toho, co by se mi mohlo narodit. Objednal ultrazvuk a tak jsem si opravdu oddychla, když jsme zjistili, že miminko vypadá naprosto normálně. Našli jsme i velmi ochotného porodníka, pro kterého nebyl žádný problém, samozřejmě za mírný poplatek, dělat prohlídky po setmění. Will se tedy mohl plně zapojit a já cítila, jak začíná být natěšený a netrpělivý.
Sol se mnou na oplátku chodil po obchodech a nakupoval tisíce zbytečností pro mrně. Jelikož už o tom něco málo věděl, nechávala jsem si od něho radit.
Bříško mi rostlo a já už se nemohla dočkat až bude 5. leden, termín mého porodu. V pěti měsících mi na mé požádání celkem ochotně udělali odběr plodové vody. Zalhala jsem, že v rodině otce bylo kdysi jisté dědičné postižení a Will stojící za mým ramenem mírně a zasmušile přikyvoval.
Výsledky došly v pořádku a podle mého porodníka jsem mohla očekávat narození naprosto zdravého miminka. Sol se heknul do počítače nemocnice a najel si na výsledky testů. Pro jistotu zadal ještě do počítače žádost o zjištění paternity z testů DNA.
Výsledky ještě nejsou, ale já doufám, že dítě, které nosím pod srdcem, bude Willovo. Bůh ví, že by si to zasloužil.

Blížily se Vánoce a já se cítila jako velryba uvízlá na souši. Každý pohyb byl pro mě vrcholně namáhavý a složitý. V naší ložnici už se skvěla bílá postýlka s bledě modrými nebesy a nádherným hracím kolotočem s plyšovými medvídky. Hrál dětskou ukolébavku a medvídci měli bílé košilky, kolem hlaviček malé zlaté svatozáře a na zádíčkách andělská křidýlka. Každý z medvídků byl vyveden do jiné barvy. Světe div se, byl to dárek od tety Viviane. Musela jsem uznat, že vypadal nádherně.
Sol jel koupit velký vánoční strom a já mu pomohla vybrat vánoční ozdoby. Podle toho, co mi říkal Will, se vůbec poprvé snažili slavit Vánoce. Jakoby to škvrně v mém bříšku nutilo lidi okolo být otevřenější a citlivější.
„Mel, vstávej, musíme dnes za doktorem Lisbergem.“
Pohladil mě po rameni a já se jen otráveně zavrtěla. Klečel u postele a nakláněl se nade mne.
„No tak, víš, že je to poslední termín před svátky. Cestou domů se pak musíme stavit dokoupit pár maličkostí, co ještě sepsal Sol a taky sedačku do auta a ….“
Vztáhla jsem k němu ruce a přitáhla si ho blíž. Umlčela jsem ho polibkem. Pouhý něžný dotyk jeho rtů mi stačil k tomu, abych se cítila líp.
„Chceš pomoct?“ Usmál se, když se konečně odtáhl a pomalu mě přejel pohledem.
Spávala jsem teď zamotaná v dekách, jeden velký polštář hozený mezi koleny a druhý podložený za zády.
„Prosím.“ Zakňourala jsem a unaveně vydechla. Tohle byl jeden z lepších dnů. Jinak jsem toho mnoho nenaspala. Miminko se vrtělo a v důsledku toho, že nemělo už moc místa, mě kopalo do žeber a do žaludku tak, až jsem byla celá rozbolavělá. To jsem pak trávila dny a noci dole na gauči a dívala se na televizi, nebo hrála s dobrovolníky karty. Viviane se zdála být zdatnou protihráčkou a ani jí nevadilo, když prohrávala. Tajně jsem ji podezírala z toho, že prohrává schválně, aby mi udělala radost. Kupodivu jsem začínala oceňovat ženskou společnost a to nejen pokud jsem potřebovala zajet nakoupit větší oblečení. Will se nebál mě pustit s Viv samotnou a tak jsme si užily dokonce i nějakou tu legraci. Nejvíc se smála, když viděla paniku v mých očích, při nákupu těhotenského spodního prádla. Nevím, kdo vymyslel, že se na něj nehodí krajky, nebo že musí nutně vypadat jako by ho nosila moje prababička, ale opravdu jsem se v něm tak cítila.

Nemohla jsem se už dočkat, až bude miminko venku a vše se zas dostane do normálních kolejí.
Will mě opatrně chytil za ruku a podepřel mě, abych si mohla sednout. Pak mě podepřel za zády a já se postavila.
„Panebože, já jsem snad každým dnem větší a větší.“ Zabědovala jsem.
„Moc ti to sluší, jsi s tím bříškem děsně sexy.“ Zašeptal a o mě se v tu chvíli pokoušely mrákoty.
„Wille, nech toho. Cítím se všelijak, ale rozhodně ne sexy.“ Položila jsem dlaň na levý bok, protože miminko právě začalo kopat.
„Vždyť už si pomalu sama ani neobuju boty. Do háje, jak to mám vydržet ještě čtrnáct dní?“ Znovu jsem vzdychla a opřela se o Willa plnou vahou. Vypadala jsem, jako když čekám dvojčata, veliká a nateklá. Naposledy, když jsem se dívala na své tělo do zrcadla, chtělo se mi plakat. Will mě ale nepřestával ujišťovat, že jsem ta nejhezčí na celém světě a opakoval to pořád dokola, jako nějakou mantru. S Willem jsme se dohodli, že svatbu uděláme, až se miminko narodí, protože hned jak mi přestaly ranní nevolnosti, narostlo mi bříško. Nechtěla jsem ve svatebních šatech vypadat jako hroch, který omylem nabral záclonu.
Krom toho jsem opravdu neměla nejmenší pomyšlení zařizovat svatbu a shánět svatební šaty. Tak nějak jsme předběžné datum stanovili na první červnový víkend příštího roku. Miminku bude skoro půl roku a už bude z nejhoršího venku.
Will se sice mírně ošíval, nechtěl přivést dítě do našeho legálně nesezdaného vztahu, ale když viděl, jak mne vyčerpává i obyčejná starost o domácnost, vzdal to a přislíbil, že počká. Je to miláček.
„Mám ti pomoct s oblékáním, nebo chceš první do koupelny?“ Usmál se na mě a políbil mě na špičku nosu.
„Jdu se dát dohromady.“ Odpověděla jsem a zastavila ho položením dlaně na hrudník hned, jak jsem si uvědomila, že mě následuje.
„To zvládnu sama, Wille. Kdyby něco, tak tě zavolám, slibuji.“ Začínalo mě to štvát, sice jsem byla veliká jako náklaďák, ale prozatím, pokud vím, pořád svéprávná.
Vykulila jsem se pomalu na chodbu a přešla do koupelny. Není nic horšího než plný měchýř, stlačovaný tříkilovým miminkem. Měla jsem dojem, že už nedoběhnu. Hurá, stihla jsem to. Vyčistila jsem si zuby a učesala si vlasy. Do velkého zrcadla na stěně jsem se nedívala, nechtěla jsem si kazit podvečer. Sice jsem už čtrnáct dní nejedla lidské jídlo, protože žaludek jsem měla scvrklý jako sušenou švestku, ale přibírala jsem stejně. Podezřívala jsem Willa, že mi tajně přimíchává něco do krve, minimálně nějakou rozpustnou a vysoce kalorickou bombu.
Kdybych alespoň nebyla tak podrážděná a nevyrovnaná. Cítila jsem se poslední dobou jako na zběsilém kolotoči bouřících se hormonů, potrhlá horská dráha. Někdy jsem cítila, jak mnou projíždějí vlny pocitů, které jsem snad ani neuměla popsat. Kolikrát jsem bezdůvodně plakala, nebo křičela na Willa, aniž si to zasloužil. Pak jsem samozřejmě zase plakala, protože mi to přišlo nepopsatelně líto. Upřímně? Nechápu ženy, které si po zkušenosti s těhotenstvím pořizují další dítě. Já tímhle končím, to říkám na rovinu.
Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle a na krk a za uši nanesla kapku parfému, co mi nakoupil Sol, po mém příchodu sem.
Vyšla jsem na chodbu a zamířila do pokoje. Will seděl naprosto odevzdaně na kraji postele, ramena měl svěšená a hlavu skloněnou. Očividně nyní přemýšlel, jestli si se mnou neukousl moc velké sousto. Chápala jsem ho.
Vzhlédl ke mně, když jsem zavřela dveře.
„Promiň, Wille. Vím, že jsem poslední dobou hrozná. Ani nevíš, jak moc si to uvědomuju, a jak moc mě to trápí. Prosím, že to se mnou ještě chvíli vydržíš?“ Snažila jsem se zatvářit roztomile. Hrozný pocit. Jak se mám tvářit roztomile, když se cítím jak obrovská, neforemná a nateklá velryba?
Zabralo to, usmál se a přišel až ke mně. Sice to měl složité, přes bříško mě nemohl obejmout, ale i tak si mě schoulil v náručí.
„Miluji tě, to nevadí, že to tak těžce neseš. Zvládneme to spolu.“ Zašeptal a vtiskl mi polibek do vlasů. Nasál mou vůni a pousmál se.
„Tenhle mám nejradši.“
„Já vím.“ Špitla jsem a uvelebila jsem se mu na hrudi.
„Opravdu už musíme jít. Za hodinu máme sjednanou schůzku a ty se musíš ještě najíst, kvůli hladině cukru. Chceš pomoci s oblékáním?“
Zavrtěla jsem hlavou a on jen přikývl.
„Počkám na tebe dole.“ Vytratil se z pokoje tak rychle, že bych ani neřekla, že tam ještě před zlomkem vteřiny byl.
Svlékla jsem si otravně širokou noční košili a natáhla si jedny z těch naprosto šílených bavlněných těhotenských spodních souprav. Nejhorší domluva byla s ponožkami. Po pěti minutách usilovné dřiny a hekání, až jsem se bála, že Will každou chvilku vrazí do pokoje, jsem je navlékla. Pak následovaly džíny se širokým pružným pasem a pánská mikina velikosti xxl. Tvrdošíjně jsem odmítala nosit růžové kompletky se sluníčky a kytičkami, hlavičkami miminek s vytřeštěnýma očima, jedním zubem a třemi zkroucenými vlásky na hlavě. Ačkoliv mě Viv přesvědčovala, že je to kouzelné, mně se z toho dělalo mírně nevolno.
Tenisky jsem chytla jen do ruky a v ponožkách se neobratně skulila ze schodů. Will na mě čekal u paty schodiště a já měla dotěrný pocit, že mi tam dělá záchranu. Nic neřekl, jen se usmál a doprovodil mě ke stolu.
Viv už u něj seděla a usrkávala ze skleničky svoji dávku teplé krve. Nevím, co se s ní stalo, ale aby tu mohla zůstat s námi, dala se na pití zvířecí krve. Taky už nechodila oblečená jako modelka, ale pobíhala tu v riflích a bílém tílku, bez podprsenky. Sakra, vypadala nádherně a já se cítila naprosto hrozně.
Sol se motal po kuchyni a zahrnoval nás novými vtipy, co si právě přečetl na internetu. Viv se nepřístojně smála a házela po něm oči, že by mi po dobu mé těhotenské hormonální nepřítomnosti něco uteklo?
Will se okamžitě objevil se skleničkou krve pro mne a svým oblíbeným hrnečkem a posadil se naproti.
„Dneska jdeme na poslední kontrolu. Pak už je to v rukou Božích.“ Usmál se Will a chytil mě za ruku.
Stiskla jsem mu prsty, protože jsem se necítila nejlíp. Opravdu bych chtěla mít alespoň půlku jeho entuziasmu.
Neustále jsme se domlouvali, kde a jak bych měla porodit. Já byla stoprocentně přesvědčená, že žádná jiná cesta, vyjma nemocnice, pro mě neexistuje.
Will se zase domníval, že by bylo moudré rodit doma, vzhledem k tomu, že opravdu nevíme, co od toho očekávat. Taky si myslel, že by mohli být v porodnici mírně vyvedení z míry, kdyby mé šestinedělí trvalo dva dny.
Jak jinak, dohodli jsme se na kompromisu a to na ambulantním porodu. Will si myslel, že by to mohlo probíhat nejnormálněji, vzhledem k mé upíří polovičce.
„No páni, to nám to uteklo.“ Ozval se Sol a mrknul na mě.
„Mám výsledky testů DNA. Kdo chce slyšet výsledek?“ Usmál se a mně bylo okamžitě jasné, co to znamená.
„Will se naproti mně napřímil a chvíli vypadal, jako by spolknul pravítko.“
Já jen cukla rameny, unavovalo mě už i dýchání, nemohla jsem projevit dostatečný zájem.
„Tak už to pověz.“ Vykřikla Viviane a netrpělivě se zavrtěla na židli. Bylo to velmi lidské gesto, vzhledem k jejímu věku.
„Takže podle výsledků,“ napínal nás Sol a velmi důležitě vytáhl z kapsy riflí otrhaný papír, který vypadal, že přežil potopu světa. „Otec je Will. Blahopřeji, tatínku!“
Viděla jsem, jak se Will uvolnil a vrhnul po mně nádherný, vemlouvavý úsměv.

Nejsem si jistá, jak by zareagoval, kdyby odpověď byla jiná.

Tázavě se jsem se podívala na Sola a snažila se uhodnout, jestli by řekl pravdu, kdyby výsledky dopadly jinak.

Zmuchlal papír a strčil ho zpátky do kapsy.

Will tomu chce věřit, kdyby nechtěl, jistě by se přesvědčil na vlastní oči.

Viv dopila a odtančila po schodech do svého pokoje. Sol ji doprovázel pohledem a klouzal hladově očima po jejích křivkách.

Jasně, zavřete muže a ženu na pustý ostrov a oni se vám nakonec dají dohromady, i kdyby se před tím k smrti nenáviděli. Náš dům byl asi roven pustému ostrovu, protože tohle nemohlo dopadnout jinak.

„No, já už jsem plná, můžeme vyrazit?“ Mrkla jsem přes stůl na Willa a on jen přikývl. Venku se sešeřilo. V zimě se stmívá velmi brzy. Dnešní schůzka byla domluvená na půl šestou a já se těšila, až to bude za mnou. Ne, že by byl doktor Lisberg špatný, ale přišlo mi, že se na mě usmívá víc, než by se slušelo.

Will mi podržel tlustý černý kabát, který původně patřil jemu a byl mi nehorázně velký a pomohl mi nazout boty. Venku mrzlo až praštilo a poletoval sníh. Studený ostrý vítr bodal do očí a štípal na tvářích.

„Vezmu asi Vivianino auto, je do téhle zimy lepší než sporťák. Opravdu s tebou nechci někde udělat hodiny.“ Will se usmál a zaběhl pro druhé klíče. Čekala jsem zatím venku a užívala si té nehorázné zimy. Sporťák byl uklizený v teple ve skladišti, ale velký Jeep stál na mrazu tak, jak ho tam Sol odpoledne nechal. Asi ještě chtěl někam jet, jinak by ho uklidil dovnitř. Pokrčila jsem rameny a přestala to řešit. Zavřela jsem oči a plně si užívala blizárdu, který se mi lepil na kůži. Poslední dobou jsem se z domu už moc nedostala a tak každá příležitost nadechnout se čerstvého vzduchu, byla vítaná.

Will otevřel dveře a opatrně mi pomohl nastoupit. Sedl za volant a nastartoval. Cesta do města chvíli trvala, vzhledem k tomu, že se mnou jel opravdu pomalu. Měla jsem hlavu pravou tváří přitisknutou na postranní okénko a sledovala, jak veliké sněhové vločky září ve světlech pouličních lamp.

K nemocnici jsme přijeli právě včas a vzhledem k našim předplaceným večerním schůzkám, nemuseli ani čekat. Čekárna byla setmělá a prázdná a i sestra se už chystala k odchodu. Byla to postarší tělnatá dáma s velkými zlatými obroučkami na tlustých brýlích. Obyčejně jsme ji potkávali na odchodu. Usmívala se, jako by věděla něco, co nám „mladým“ očividně unikalo. Říkala mi drahoušku, nebo zlatíčko, což mě dohánělo k šílenství. Zvláště, když se mi nemohla trefit jehlou do žíly při odběru krve. Mžourala pak svýma malýma očičkama a snažila se mě uklidnit.

„Už to bude, drahoušku. Trocha bolesti, co pak budete dělat při porodu, zlatíčko. Tohle přeci nic není.“

Will postával opodál a prosil mě pohledem, abych vydržela.

„Pojďte dál, drahoušku.“ Zachraptěla sestra. „Pak doktor už na vás čeká.“

Snažila jsem se usmát, ale opravdu jsem poslední dobou byla poměrně podrážděná. Will mi zlehka položil ruku na kříž a postrčil mě ke dveřím.

Sestra se s námi rozloučila a nechala nás s panem doktorem o samotě.

Seděl za svým tmavě hnědým stolem a listoval v mé složce. Když jsme vešli, vzhlédl a usmál se.

„Vítejte.“ Povstal a pokynul ke dvěma židlím stojícím naproti. Doktor Lisberg byl jeden z těch doktorů, kteří se na stará kolena nemohou rozloučit se svou milovanou dlouholetou praxí. Bylo mu už hodně přes sedmdesát a já měla dojem, že pamatoval ještě Kolumba. Byl to typický vetchý stařeček se šedivými vlasy sčesanými dozadu a starou unavenou vrásčitou tváří. Kdyby to nebyl jeden z nejlepších porodníků ve městě, asi bych s křikem utíkala.

„Tak už se nám to chýlí, slečno. Koukám, že vše je v naprostém pořádku. Poslední krevní testy vyšly na jedničku. Tak se na to podíváme.“

Vstal a vedl mě do vedlejší místnosti, kde měl vyšetřovací křeslo a taky ultrazvuk a spoustu jiných doktorských hračiček. Nevím proč, ale tahle vyšetřovna mi připomínala spíš operační sál.

Za plentou jsem se svlékla a děkovala Bohu za mikinu, která mi sahala až do půli stehen.

Doktor Lisberg si přikyvoval, když koukal na ultrazvuk a pak mě otcovsky poplácal po lýtku a svlékl si latexové rukavice.

„No, slečno, vše je tak, jak má být. Uvidíme se spolu po porodu, přijdete na kontrolu.“

Rychle jsem se oblékla a pospíchala za Willem. Seděl na židli, mírně posunutý dolů, nohy natažené a zkřížené v kotnících, ruce měl za hlavou, prsty propletené. Obrázek pohody.

Když jsme se vrátili, narovnal se na židli a usmál se na mě.

Doktor se posadil zpět za stůl a dopsal cosi černým perem do mé složky. Tomuhle človíčkovi, nejenže ušlo, že počítače už se dávno vejdou i na pracovní stůl, ale taky, že kdosi vymyslel propisky. Možná to jenom podtrhovalo jeho vyzrálost a vhodně doplňovalo zasklený diplom z Harvardu, pověšený za jeho zády.

Will se s ním s úsměvem rozloučil a já se k němu trochu míň nadšeně přidala. Oddechla jsem si až v autě.

Vyjeli jsme domů a já se mrkla na hodinky na palubní desce. Bylo vůbec možné, že jsme tam strávili celou hodinu?

Bylo právě za deset sedm, když Willovi zadrnčel mobil. Zpomalil ještě víc a já z hrůzou zjistila, že nás předjel jakýsi nadšenec na kole. Chtěla jsem prohodit nějakou uštěpačnou poznámku, ale pak jsem si to rozmyslela. Jaký blázen může jezdit v tomhle počasí na kole?

Z myšlenek mě vyrušil Willův roztřesený hlas.

„Kolik?….Dostanete se v pořádku ven?….Kde je Viv? Ne, ona se o sebe postará. Jo, jasně. Opatruj se, brácho.“

Will zaklapl telefon a najel ke straně, zastavil. Chvíli zíral mlčky před sebe a pak se ke mně obrátil.

„Sol je v průšvihu, zdá se, že si na tebe tatínek opět vzpomněl. Asi přemýšlel, co by mohlo udělat jeho Vánoce radostnějšími a vzpomněl si na zatoulanou dceru.“ Prsty se mu třásly a tak radši ruce položil na volant a pevně ho stisknul.

„Je Sol v pohodě?“ Vyjelo ze mě a můj hlas vyletěl o oktávu výš.

„Jo, s tímhle jsme tak nějak napůl počítali. Máme připravený malý překvapení.“

„Překvapení?“ Zopakovala jsem otázkou.

„Jo, podzemní kanál pro rychlou evakuaci a pár kilo výbušnin pod celým skladištěm. Upíři budou asi dost překvapení, až tam vlezou.“

Zírala jsem před sebe a snažila se, aby mi jeho slova dávala smysl.

„Jak to myslíš, výbušnin! To Sol vyhodí skladiště do povětří? To si děláš legraci, ne? Jsou tam všechny naše věci.“ Vztekle jsem pištěla a ze všech sil se snažila uklidnit. Začalo mi do sebe zapadat, proč si Will vymyslel, že nutně potřebuji bezpečnostní schránku v bance na všechny mé důležité dokumenty, fotky a drobnosti po matce a babičce.

„Vy jste blázni. To přece nemůže, nemůže…“ Hlas se mi tišil, jak mi došlo, že už je vlastně možná po všem a že na mém názoru na tuhle věc vlastně ani nezáleží.

Will mě chytl pevně kolem ramen a přitáhl si mě blíž.

„Jsou to všechno jenom věci, Mel. Nic, jen věci. Koupím ti jiné.“

Po tváři mi sjela první slza a pak další a další.

„Nejde přeci o věci.“ Vzlykla jsem a rukávem kabátu si utřela obličej.

„A o co jde?“ Očividně se z toho šoku už dostal a byl na tom líp, než já.

„Je to…byl to…váš, náš domov.“ Hlesla jsem a popotáhla.

Usmál se a políbil mě na spánek.

„Stejně bychom se hned po porodu stěhovali. Ve skladišti se dítě vychovávat nedá. Mělo to být překvapení, ale…koupili jsme dům. Je to tam moc krásné, budeš to milovat. Rozhodli jsme se, že si dáme na pár let voraz, alespoň dokud mrňousek nevyroste.“

Odtáhla jsem se od něho, abych mu viděla do tváře.

„Kdy jsi mi to chtěl říct?“

„No, měl to být dárek k narození miminka. V tomhle městě nás už nic nedrží. Dům po babičce si prodala, v práci dala výpověď. Co takhle pro změnu trochu klidu, hmm?“

Prohrábl mi rukou vlasy. V jeho podání to všechno znělo náramně jednoduše. Stáhl se mi z toho už tak dost škvrklý žaludek a já rychle otevřela dveře, abych nepozvracela palubní desku. Ještěže byla tma, co by asi kolemjdoucí říkali, kdyby mě viděli dávící se sraženou krví? Dost horor.

„Kam teda teď pojedeme?“ Broukla jsem, když už jsem si byla jistá, že neznečistím Viviane její auto.

„No, vidím to tak na tři hodinky jižně, nech se překvapit.“ Usmál se víc a nastartoval. Projížděli jsme městem, které jsem znala od narození. Pozorovala jsem lidi, bezstarostně procházející ulicemi a shánějící na poslední chvíli ještě nějaké vánoční dárky. Všude byla překrásná vánoční výzdoba a město celé zářilo pod miliony maličkých blikajících světýlek.

Do očí se mi znovu vlily slzy. Nebrečela jsem nad tím, že odjíždíme, nebrečela jsem ani nad tím, že všechny mé věci skončily pod hromadami suti, nebrečela vlastně kvůli ničemu konkrétnímu, prostě jsem jen brečela.

Opouštěli jsme město po jižní výpadovce a já si nedovolila se otočit. Nechtěla jsem vidět vzdalující se výškové budovy, tak neodmyslitelně dokreslující siluetu města. Věděla jsem, že bych to prostě neunesla. Zavřela jsem oči a snažila se myslet jen na to, co mě čeká. Svou minulost jsem hodila za hlavu, nechala ji spolu se svými věcmi tiše prašivět pod sutinami skladiště.

Jeli jsme mlčky, hádala bych se, že Will snad ani nemrkal a nedýchal. Bál se byť jen pohnout a tak prázdně zíral na dálnici před sebou.

„Co Sol? Bude v pořádku?“ Musela jsem mluvit, jinak bych se utopila sama v sobě, ve své depresivní náladě.

„Jasně, že jo. Viv se o něho postará.“ Když to říkal, zatvářil se zvláštně. Velmi důležitě.

„Co se děje?“ Podívala jsem se na něj.

„Co myslíš?“

„Tvůj výraz, tak co se děje?“

Pokrčil rameny, ale nespouštěl svůj pohled z dálnice před námi. Sněžilo čím dál hustěji a stěrače jely na plno. Před světly auta se tetelily neuvěřitelně veliké vločky a narážely do předního skla.

„No, vlastně ještě jedno překvapení.“ Houknul a koutky mu vyskočily nahoru.

„Sol nechtěl, abych ti to říkal před porodem. Bál se, že by tě to mohlo rozrušit a ublížit to miminku, ale myslím, že dnes už je to jedno.“

Nasucho jsem polkla a sevřela ruce do pěstí tak pevně, že mě to až zabolelo.

„Tak už mi to řekni, nebo zešílím.“ Zavrčela jsem tiše.

„Vlastně Sol se postará o Viv a ona zase o něho. Tak to chodí, když spolu dva randí.“ Mrknul se nejistě mým směrem.

Uvolnila jsem se a zhluboka se nadechla.

„To je ono? Sol a Viviane?“ Vyvalila jsem oči a nevěděla, jestli se mám začít smát, nebo brečet.

„No, proč myslíš, že se nám Viv tak zklidnila?“ Usmál se víc.

„Jasně, protože se přestala starat o tebe a našla si jiný středobod vesmíru. Ví vůbec Sol do čeho se to pouští?“

Will přikývnul. „Dal jsem s ním o tom řeč, zdá se mi teď šťastný.“

Byla pravda, že poslední dobou byl Sol jako vyměněný. Dokonce si začal zpívat ve sprše, to se mu dvakrát moc nepodobalo. Alespoň mi to mohli říct, nemusela jsem se o něho tolik bát pokaždé, když v noci vyrážel na lov. Pokud teda vůbec lovil upíry, myslím…teda, zlé upíry…dobře, takže upíry, co nebyli Viviane.

Postupně jsme opouštěli město a jak jsme se vzdalovali, provoz slábnul. Po hodině a půl jsme sjeli z dálnice a já s hrůzou zjistila, že jsme někde v míň obydlené oblasti. Husté lesy se zdály přímo neproniknutelné a úzká silnice byla zavátá čerstvým sněhem.
Zkopla jsem boty, abych ulevila svým nateklým nohám. V autě bylo příjemně přetopeno a mně se chtělo strašně spát. Stres a únava si vybíraly svoji daň.
Zavřela jsem na chvilinku oči a probudila se až s hlasitým „do háje“, které se ozvalo přímo vedle mě. Poskočila jsem a otočila se k Willovi.
„Co se děje?“ Promnula jsem si ospale oči.
„Sledují nás, nevšiml jsem si jich. Sakra, jak to, že jsem si jich nevšiml dřív?“ Will začal být nervózní.
„Co budeme dělat?“ Snažila jsem se znít probuzeně, ale stále jsem byla napůl v limbu.
„Zajedu na nějakou postranní cestu. Vyběhneš z auta a poběžíš, co to dá. Postarám se o ně a pak si tě najdu. Jen se snaž být, co nejdál, než zastaví za námi.“
Tak tohle se mi zdálo jako naprosto pitomý nápad.
„Zvládneš je sám? To asi ne.“ Rozhodně jsem si složila ruce na hrudi a položila si je na břicho.
„Kolik lidí se vejde do jednoho auta? Pět? Zvládnu pět upírů.“ Kývnul jako by potřeboval přesvědčit i sám sebe.
„Wille, to je hovadina. Vymyslíme něco jiného, tohle se mi nelíbí.“ Snažila jsem se protestovat, ale on mě neposlouchal. Prudce otočil volantem, až jsem se musela chytit palubní desky, abych se nepraštila o dveře a zajel na zapadlou lesní cestu. Ujel ještě několik desítek metrů a pak vypnul motor.
Přes zadek auta přejela dálková světla a Will se mi podíval do očí.
„Běž.“
Na nic jsem nečekala a vyběhla z auta. Po pár krocích jsem si bohužel uvědomila, že mé tenisky zůstaly na podlaze Jeepu. No, stejně by mi trvalo asi dva dny než bych si je sama obula.
Studený sníh mě mrazil do plosek nohou a nepříjemně se mi lepil na ponožky. Podepřela jsem si břicho oběma rukama a vydala se hlouběji do lesa. Jestli tohle přežiju, vlastnoručně Willa uškrtím, přísahám Bohu.
Chvíli trvalo, než si mé oči přivykly tmě. I tak jsem stěží rozpoznávala obrysy stromů, o větvích na zemi ani nemluvě.
Párkrát jsem zakopla, ale udržela jsem se na nohou.
Za zády se mi ozvalo dvojí bouchnutí a pak střelba. Instinktivně jsem se přikrčila a sunula se opatrně dál.
Ostrá větev mě šlehla do obličeje a já polohlasně zaklela. Byla bych velmi ráda, kdyby mi teď někdo vysvětlil, o co se tu vlastně snažím. Jo, vlastně prchám. Sakra.
Za zády mi křupla větvička a já se přikrčila k velkému kmeni nějakého stromu přede mnou. Fajn, už teď jsem byla ztracená, jestli se Willovi něco stane, budu tu bloudit až do soudného dne.
Přede mnou se objevil nejasný obrys muže, dychtivě očima prohledával tmavý vlhký lesní podrost a jeho úsměv se rozšířil, když jeho oči zůstaly viset na mé tváři.

To, že jsem úplně v háji, jsem si uvědomila, až když přistoupil těsně ke mně a za ramena mě vytáhl na nohy. Držel mě pevně, jeho tělo bylo jen pár centimetrů od mého, kvůli bříšku si mě nemohl přitisknout blíž. Obličej jsem měla v úrovni jeho krku a cítila, jak na mě pobaveně shlíží. Jeho klidný, hluboký dech mi rezonoval v uších. Věděla jsem, že se nesmím dát tak snadno. Will jistě taky bojoval jako lev.
Naklonila jsem se blíž a když jsem ucítila známý tlak tesáků v puse, zakousla se do jeho hrdla. Muž zakňučel a instinktivně mě od sebe odstrčil, tím mi však pomohl. Vytrhla jsem z jeho krku veliký kus masa a na tvář mi stříkla sprška chladné krve. Vyplivla jsem okamžitě jeho krev z úst, ale i tak se mi protočil žaludek. Naštěstí už byl prázdný. Muž se chytil dlaní za rozervané hrdlo a sesunul se do kleku, pak se skácel na záda. Sípavě chroptěl a koulel očima. Ještěže nemohl mluvit, jistě by klel a nadával mi do lehkých ženštin.
Krev přestávala vytékat a mě napadlo, že mám už jen chviličku, než se mu rána zahojí. Sáhla jsem po první silnější větvi, kterou jsem nahmatala a jedním prudkým pohybem ji zlomila vedví.
Muž se zatvářil vyděšeně, když jsem mu kus větve zarazila do srdce. Z úst se mu vyřinula další krev a dělala mu na rtech malé krvavé bublinky. Pustil ránu na krku a chytil větev tak pevně, že jsem měla strach, že si ji z těla vytáhne, ale síly mu ubývaly rychle. Naposledy heknul a jeho tělo se propadlo, zhroutilo se dovnitř, jako když vyfouknete nafukovací člun.
Na koncích to zajiskřilo a on se změnil jen v beztvarou hromádku prachu. Větev, kterou měl zabodnutou v srdci, spadla do sněhu a já pozorovala krvavou skvrnu, která po něm zbyla.
Schoulila jsem se do sedu u mohutného stromu a snažila se zklidnit. Srdce mi bilo jako o závod a na mě pozvolna dopadala celá tahle absurdní situace. Byla mi děsná zima. Prsty na nohou jsem už dávno necítila a ruce jsem přestávala cítit právě teď. Přitáhla jsem si Willův kabát víc k tělu a věděla, že musím vstát a hýbat se, jinak skončím s omrzlinami. Vydrápala jsem se tedy na nohy a zapřela se o silnou větev, která byla přímo přede mnou. Narovnala jsem se v zádech a pak ztuhla. V bříšku mi něco prasklo a po stehnech, kolenou a lýtkách se mi rozeběhlo příjemné teplo. Užívala jsem si ho asi jen jeden zlomek vteřiny, pak mi došlo, co se stalo. Praskla mi voda. Do háje!
Panicky jsem se nadechla a začala klopýtat směrem, kde jsem myslela, že máme auto. Mohlo to být taky úplně na opačnou stranu, vůbec jsem nevěděla, kde jsem.
Bříškem mi projela první křeč a já se předklonila a schoulila. Přidušeně jsem vykřikla a objala si bříško oběma rukama. Svaly mého podbřišku se pevně stáhly a já začala dýchat rychle a mělce. Trvalo to jen chviličku a pak se vše vrátilo do normálu, tah svalů povolil a bolest se vytratila. Já rodím, super! Nevím, kde jsem, kolem je hluboký les, mrzne až praští, mě drkotají zuby, ale rodím.
Otřásla mnou zima, protože to, co mě nejprve krásně hřálo, začalo studit a namrzat mi na nohách. Potácela jsem se setmělým lesem a nadávala sobě i okolnímu světu. Proč jen já mám takovou smůlu?
Po další čtvrt hodině a dalších několika bolestivých stazích jsem doklopýtala o pár metrů dál a svezla se podél vysokého smrku do sedu. Tohle nemá cenu, v tomhle stavu se nedostanu vůbec nikam, akorát zbytečně plýtvám síly.
Schoulila jsem se a snažila přesvědčit své tělo, že není až taková zima. Přestalo sněžit a mraky rozehnal prudký ledový vítr. Na obloze vykoukl měsíc a osvítil tak les kolem mne. Nic, nikde nic, krom stromů a větví.
Pokrčila jsem nohy, jak jen to šlo a přitáhla je k tělu. Tvář jsem schovala mezi kolena a snažila se dýchat pod kabát, aby mi zbytečně neunikalo teplo. Myslela jsem na teplou, vkusně zařízenou místnost v porodnici, s měkkou postelí a hopsacím míčem. Zaskřípala jsem zuby a po tvářích se mi nekontrolovaně rozeběhly slzy.
Něco se letmo dotklo mého ramene. Lekla jsem se tak, až jsem nadskočila. Pomalu jsem zvedla tvář a setkala se s těma nejhezčíma očima na celém světě.
„Wille.“ Šeptla jsem ještě, než mým tělem projela další vlna bolesti. Klekl si ke mně do sněhu a pevně mě objal.
„Co se děje, Mel? Je ti špatně?“ Jeho hlas byl tichý a uklidňující.
„Jsi celá mokrá a zmrzlá na kost.“ Sundal si svůj kabát a přehodil ho přese mne.
„Praskla mi voda.“ Vypravila jsem ze sebe trhaně a pozorovala jeho překvapený obličej. V očích mu projela vlna pochopení a jeho tvář se zkřivila v úděsu.
„Ty rodíš?“ Vydechl.
Jen jsem přikývla. „Stahy jsou častější, myslím, že už to bude.“
Na nic nečekal, vyzvedl mě do náručí a pospíchal setmělým lesem. Zavřela jsem oči a přitiskla mu tvář na hrudník.
„Nestihneme to do nemocnice, ale v autě je alespoň teplo.“ Nemohla jsem být moc daleko, protože jak to dořekl, už otevíral kufr auta. Položil mě dozadu a vlezl si za mnou. Potom nastartoval a naplno pustil topení. Vrátil se ke mně a pomohl mi stáhnout mokré oblečení. Celá jsem se třásla a tak mi přes kabát třel paže a nohy, aby se mi prokrvily.
„Musím se podívat, jak jsme na tom, Mel.“ Zašeptal mi do vlasů a rozsvítil světlo v zavazadlovém prostoru.
Kývla jsem a dovolila mu, aby mi odtáhl kolena od sebe.
„Ještě ne, Mel, snaž se netlačit, ještě to nepůjde.“
Vrátil se ke mně a přikryl mi holé nohy kabátem. Do ruky vzal mobil a vytočil Solovo číslo.
„Ahoj, jak jste na tom? Jo, my jsme taky v pořádku, jen…Mel.“

Podíval se na mě a potichu pokračoval. „Praskla jí voda, myslím, že bude každou chvíli rodit. Nic tu nemám, pupečník snad budu muset překousnout. Mohli byste si pospíšit a koupit vše potřebné, prosím. Jasně, zapnu ti lokátor. Díky.“ Zaklapl telefon a přelezl na přední sedačku. Z palubní desky vylovil malou černou krabičku a položil ji nad volant. Zapnul ji a ona začala červeně blikat.
Pak se okamžitě vrátil ke mně a posadil se mi za záda. Podepřel mě tak a já se mu schoulila v náručí. Už mi bylo teplo a měla jsem dojem, že kdyby nebylo bolestivých stahů, snad bych za chvíli usnula.
Hladil mě po vlasech a šeptal do ucha, ať si odpočinu. Jemu se to řekne, jeho nic nebolí. Nevím, jak dlouho jsme tam jen mlčky seděli a já se snažila zatnout zuby pokaždé, když mnou projela vlna bolesti. Jeho tělo se napjalo vždycky, když jsem slabě zakňučela a přitiskla se k němu blíž. Přišlo mi, že snad dokáže mou bolest cítit, že trpí společně se mnou.
Někde poblíž zastavilo auto a ozvalo se dvojí bouchnutí dveří. Will ztuhnul a zavětřil, pak se zase uvolnil.
Dveře Jeepu se otevřely a v nich se objevila Solova střapatá hlava, v druhých pak blonďatá kštice Viv. Vypadali přesně podle toho, čím si prošli. Rozcuchaní a ušpinění.
Viv měla plnou náruč dek a sněhově bílých osušek. Sol zase nesl igelitku naditou bůhví čím.
Nasedli k nám do auta a Viv si přelezla na sedadlo spolujezdce, Sol si vlezl k nám dozadu.
„Smím?“ Zeptal se a já přikývla. V podstatě jsem se právě dostávala do stavu, kdy mi začínalo být všechno totálně jedno.
Sol si opláchl ruce ve vodě a pak je polil desinfekcí, odhrnul kabát a mrknul mi mezi nohy.
„Fajn, tak se do toho dáme.“ Promnul si dlaně a foukl do nich, aby si je zahřál. Podložil mi zadek čistou osuškou a klekl si mezi mé pokrčené nohy.
Chytil mé ruce a položil je spolu se svými na má kolena. Podíval se mi do očí a usmál se.
„Až budeš mít stah, zatlač.“ Zašeptal a Will za mnou se napjal.
Děsně dlouho jsme si jen upřeně zírali do očí. Já byla vyděšená k smrti, Sol se snažil za každou cenu, zachovat chladnou hlavu.
Cítila jsem nastupující bolest a zatnula zuby, schoulila jsem se a přitáhla si kolena k sobě. Will mě pevně chytil za ramena a Sol mi hlasitě pomáhal s dýcháním.
„Zatlač, Mel, tlač.“ Solův hlas se ztrácel v mém tlumeném kvílení.

Zavřela jsem oči a dala do toho všechno. Měla jsem dojem, že prasknu, tělo si teď absolutně dělalo, co samo chtělo. Připadala jsem si jako nestranný pozorovatel, zahnaná někde v koutě své hlavy, za tím vším, s čím si příroda poradí sama.
Cítila jsem neuvěřitelnou trhavou bolest, ale zároveň jako by to všechno bylo hodně vzdálené realitě. Jako bych se na tu scénu koukala zpod klidné vodní hladiny. Nic už mě nemohlo překvapit. Žádná bolest pro mě teď nebyla dostatečná, aby mě donutila křičet.
„Vidím hlavičku. Ještě jednou, Mel.“ Sol se sehnul a já cítila stále postupující tlak. Neuvěřitelný tlak, trhající mne na tisíce kusů. Zatmělo se mi před očima a já zatlačila naposledy. Mým tělem se rozlila vlna klidu a já uslyšela tiché mlasknutí. Autem se rozezněl dětský křik a mé oči zaplavily slzy.
„Je to kluk.“ Solův hlas se chvěl a v náručí svíral malý, od krve ušpiněný, plačící balíček.
Will za mnou vydechl a políbil mě do vlasů.
„Děkuji, děkuji ti za něj.“ Jeho šepot byl sotva slyšitelný v záplavě křiku nového života.

Byla jsem na smrt unavená. Celé tělo mě bolelo. Třásla jsem se, ale nebylo to zimou. Ruce se mi klepaly a kolena mi samovolně vibrovala.
„No, myslím, že jsi v pořádku.“ Sol mi otřel stehna od krve jak jen to šlo a sbalil zpod mého těla špinavé ručníky.
„Placenta vyšla celá?“ S posledních sil jsem se snažila vzpomenout, co všechno se musí po porodu zkontrolovat.
„Vše je v pořádku, ale stejně si myslím, že bychom tě měli odvézt do nemocnice. Jen tak pro jistotu.“ Sol si oplachoval ruce.
Viv vepředu chovala chlapečka. Ještě mi ho nedali do náručí, stejně bych ho asi neudržela.
„Ne, do nemocnice se nejede. Potřebuju se jen osprchovat a pořádně se najíst a vyspat. Myslím, že s tímhle si má upíří půlka poradí.“ Will mě svíral za ramena a snažil se tak zmírnit samovolný třas mého těla.
„Myslím, že Sol má pravdu, Mel.“ Will mi zašeptal do vlasů.
„Ne, nechali by si mě tam a to se nesmí stát.“ Stála jsem si tvrdě za svým názorem.
„Stojím při Mel. Do nemocnice ji můžete odvézt kdykoliv.“ Viv se naklonila k nám a podala Willovi malý raneček zabalený v čisté osušce.
Will mi položil synka do náručí, ale zároveň ho pevně držel, na mé ruce jaksi nebyl spoleh.
Zatajil se mi dech. Byl to ten nejkrásnější chlapeček. Malinkatý a buclatý. Měl krásně broskvovou pokožku a místo vlásků jemné světlé chmýří. Zíral na mě velikýma modrýma očima a špulil nádherně prťavou pusinku.
Will mu vložil prst do ručičky a chlapečkovy malinkaté prstíčky se kolem něho okamžitě obtočily. Nemohla jsem dýchat, jak mnou probíhaly, vlna za vlnou, neskutečné emoce. Do očí se mi vlily slzy a já začala tlumeně vzlykat. Will mě stiskl víc a pak se usmál.
„Je nádherný, naprosto dokonalý.“
„Jak se vlastně bude jmenovat?“ Sol si stáhl rukávy a přikryl mi nohy teplou dekou.
Mrkla jsem na Willa, jasně jsme se dohodli, že pokud to bude kluk, vybírá jméno on.
„Myslím, že se bude jmenovat po mém otci.“ Shlédl na něho a jeho pohled roztál.
Zamrazilo mě, vlastně jsem ani nevěděla, jak se Willův otec jmenoval. Mohla jsem jen doufat, že to nebyl Hamisch, nebo Argyle.
„Lucas.“ Zašeptal Will, jako by vycítil můj strach.
Viv zaprskala a otočila se na nás.
„Wille, tvůj otec se jmenoval Jean-Lucas, pokud si dobře vzpomínám.“
„Tvůj otec byl Francouz?“ Můj obličej se uvolnil a já vykouzlila obdivný úsměv.
„Jen z jedné poloviny, má babička byla stoprocentní Skotka.“
„Lucas se mi líbí.“ Snažila jsem se zachránit situaci.
„Ahoj, Lucasi.“ Brouknul Will a pohladil ho palcem přes droboulinkou pěstičku.
Miminko zívlo, z pusinky udělalo velké ‚o‘ a zamžouralo očičkama. Pak zakňouralo a očička zavřelo úplně.
„Dobře, tak kam tedy pojedeme. Domů, nebo do nemocnice?“ Sol se přes sedačky hrabal na místo řidiče.
„Domů.“
„Nemocnice.“
Řekli jsme to s Willem naprosto současně a pak se rozesmáli. Malý Lucas usnul, asi byl ze svého narození stejně unavený jako já.
„Ale kdyby se ti udělalo špatně, hned mi to řekneš.“ Will vypadal nesmlouvavě.
„Slibuji, tati.“ Usmála jsem se a pohlédla na Lucase. Dudlal si spokojeně vlastní jazyk a dolní ret měl zatažený do pusinky, vypadal tak roztomile.
Viv se s úsměvem vytratila z auta, než jsem si toho vlastně stačila všimnout. Sol pomalu vyjel zpět na silnici. Nevnímala jsem čas. Bylo mi nádherně. Hověla jsem si pohodlně ve Willově náručí a držela jsem svého syna.
Auto drclo, když jsme opět sjeli na nějakou vedlejší cestu. Byla jsem ráda, že máme Jeep, normální auto by to asi nezvládlo. Jeli jsme první a dělali tak cestu Viv, která za námi jela ve sporťáku. Ujeli jsme sotva tak dva kilometry, když Sol zastavil a zatáhl ruční brzdu.
Kufr se s cvaknutím otevřel a venku už stála připravená Viv s huňatou dekou. Vzala si ode mne Lucase a teple ho zabalila. Will vystoupil a vyzvedl mě opatrně do náručí. Měsíc na obloze zářil a osvětloval tak neskutečnou scenérii našeho nového domova.
Všude ležel čerstvý sníh a překrýval okolní krajinu, jako lehká hřejivá přikrývka. Náš nový domov stál u jezera a v jeho neklidné hladině se odrážel neskutečně veliký měsíc.
Sol šel první a prošlapoval cestu k moderně vypadajícímu domu. Byl hranatý a hodně prosklený, v té tmě vypadal až strašidelně. Kolem domu nebylo vidět nic, jen husté tmavé lesy.
„Nemáme sousedy?“ Rozhlédla jsem se kolem.
„Ne.“ Brouknul Will a usmál se. „Tady je to úplná samota. Neboj, jsou tu zvyklí na prapodivné, tajemné, bohaté týpky. Nikomu to nepřijde divný.“
Viv se držela těsně za námi a na hruď si tiskla Lucase, jako by se bála, aby ho neupustila.
Sol vystoupal po třech širokých schodech ke vstupním dveřím a zadal vstupní kód. Dveře se samy otevřely a celý dům se postupně začal rozsvěcet. Nejdříve se rozzářila vstupní hala, pak schodiště, a pak i ostatní místnosti.
„Teda.“ Obdivně jsem vzdychla.
„Je to tu samota, ale rozhodně je tu úplně všechno, co si jen můžeš přát. Včetně pancéřových skel, vnitřního bazénu a sauny.“ Sol se na nás otočil.
Nevstoupil dovnitř, jen si stoupl hned vedle vchodu a galantně nám pokynul. Will mne vnesl dovnitř a já obdivně vyvalila oči, všechno tu bylo dřevěné a skleněné. Vkusně to doplňoval i železný kovaný nábytek.
Viv šla hned za námi a poslední se dveřmi protáhl Sol. Zavřel a opět zadal na malém počítači, vestavěném do zdi u dveří, nějaký kód.
„Takže za chviličku tu bude teplíčko. Jdi pomoci Mel se sprchou.“ Mrknul Sol na nás a pokynul k Viv, která stále svírala miminko v náručí.
„V obýváku je dětský koš a myslím, že by to mělo být všechno připravené. Chceš chlapečka sebou, nebo se o něho zatím může postarat Viviane?“
Mrkla jsem na Willa a ten jen neznatelně přikývl, přesně věděl, na co jsem myslela.

Je bezpečné nechávat Viv a naše miminko společně v jedné místnosti?
Pokrčila jsem tedy rameny a usmála se na Viv.
Její obličej se přímo rozzářil a ona zmizela směrem, kam ukazoval Sol. Popravdě, cítila jsem se naprosto hrozně a věděla jsem, že se musím dát nejdřív dohromady. Sol zmizel někde za rohem a Will se mnou s úsměvem vystoupal do prvního patra. Dlouhá, široká, dřevem obložená chodba vedla dál domem, ale Will se zastavil hned u prvních dveří, naproti schodišti. Jednou rukou sáhl po klice a strčil kolenem do dveří.

Pokoj byl přímo neuvěřitelný. Veliký a celý laděný do béžova. Celá zadní strana byla prosklená, s výhledem na jezero a zasněžené vrcholky hor za ním. U zdi napravo byla ohromná kovaná postel s nebesy, nočními stolky a dvoje dveře. Další dveře byly na protější straně. Stěny byly kombinací béžové výmalby a dřeva. Strop byl osázený dřevenými kazetami a na podlaze byl krásně huňatý béžový koberec. Jinak v pokoji moc nábytku nebylo. Teda na to, jak byl velký. Jen malý kovaný stolek se skleněnou deskou a dvě béžová, pohodlně vypadající křesílka. Na stěně proti posteli visela ohromná plochá obrazovka a u stěny naproti oknům byly dva dřevěné prádelníky. Víc toho tu nebylo, přesto pokoj nevypadal prázdně, ale tak nějak vzdušně a moc elegantně.
„Šatna, koupelna.“ Pokynul Will ke dveřím u postele. „Dětský pokoj.“ Pokynul ke třetím.
„Wow.“ Vypadlo ze mě. „Kdo ten dům vybíral?“
„No, každý jsme od toho něco očekával a spolu jsme pak vybrali ten dům, co se nám líbil nejvíc.“ Will trhl rameny a zamířil se mnou ke dveřím do koupelny.
Koupelna byla přesně sladěná s ložnicí, jednoduchostí a barevností. Veliká vířivka, sprchový kout, dvě umyvadla obezděná mramorovým pultíkem a veliká komoda na ručníky a lahvičky s kosmetikou. Úplně vzadu byla oddělená toaleta.
Will mě postavil na nohy, ale nepřestával mě přidržovat. Měla jsem šílenou chuť vlézt pod horkou sprchu, ale strašně jsem se styděla. Věděla jsem, že to bude děsivý pohled, na mě a krvácející.
„Zvládnu to sama, Wille.“ Snažila jsem se usmát.
„Ani náhodou.“ Zavrtěl hlavou. „Mohla bys omdlít.“
Stáhl mi z ramen kabát a já pustila na zem i zakrvácenou deku. Stála jsem před ním jen v děsivě vytahané mikině a bála se podívat do zrcadla za sebou. Asi bych ten pohled nepřežila.
Will se ale jen usmál a stáhl mi mikinu. Tričko bylo taky pánské a sahalo mi do půli stehen. Díky bohu. Pak přistoupil ke sprše a pustil vodu naplno.
Stáhla jsem si tričko a cítila, jak mi mezi stehny stéká krev. Will nevypadal, že by to s ním něco dělalo a jen mi podal ruku, aby mne přidržel. Pak si svlékl bundu a vyhrnul rukávy svého nátělníku.
Já se zapřela rukama o dlažbu a strčila hlavu pod horký proud. Bylo to neskutečné. Celé mé tělo bylo rozbolavělé a potřísněné mou vlastní krví. Zírala jsem na červenou vodu, která mizela v odpadu a snažila se dýchat zhluboka a klidně. Cítila jsem zvláštní tlak vzadu v hlavě a pak jsem se svezla, opírajíc se pažemi o stěnu před sebou, na kolena.
„Ale no tak.“ V tom okamžiku už byl u mě Will a podepíral mě.
„Bude to v pořádku, jen jsem slabá.“
„Dobře. Sedni si, já tě umyju.“ Jeho štíhlé ruce mi začaly tančit po těle a po vlasech. Snažila jsem se ze všech sil zůstat při vědomí, ale tělo si dělalo, co samo chtělo. Oční víčka se mi klížila a já cítila, že už to nezvládnu. Převalila se přeze mne černá vlna bezvědomí a poslední, co jsem vnímala, byly Willovy studené paže a kluzká podlaha sprchového koutu.

Probrala jsem se a zamžourala do tmy. Kdyby mi tak někdo řekl, co se to děje. Kde to jsem? Hlasitě jsem polkla a snažila se vytáhnout do sedu.
„Jen lež.“ Tichem se rozezněl sametový šepot a chladné paže mě zatlačily zpět do polštáře.
Něco vedle mě klaplo a rozsvítila se malá lampička na nočním stolku. Will seděl na jednom z křesílek u postele a starostlivě si mě prohlížel.
„Jak dlouho jsem…?“

Přesně věděl, co chci říct. „Skoro dvanáct hodin.“
Omámeně jsem vzhlédla k oknům, ale byly bezpečně zataženy venkovními ocelovými roletami.
„Lucas…?“ Další otázka mě málem vyhnala ven z postele. Opět mě zatlačil zpět a kouzelně se usmál.
„Má se dobře. Teď spinká. Sol jel ve dne dokoupit vše potřebné a tak se nemusíš o nic starat. Jen si odpočiň, prosím.“
Uvolnila jsem se a uvelebila se pohodlněji.
„Chtěla bych ho vidět, Wille. Myslím, že bych už mohla i vstát.“
Jen se opřel do křesla a zavrtěl hlavou. „Potřebuješ si odpočinout a pořádně se najíst.“
Naklonil se ke mně a z nočního stolku mi podal sklenku naplněnou rudou tekutinou. Beze slova jsem ji na jeden nádech vypila a okamžitě se mi udělalo líp. Usmál se, když viděl můj apetit a chvíli očima upřeně pozoroval můj obličej.
„Co je?“ Neubránila jsem se otázce.
„Nic. Jen, že se teď cítím jako ten nejšťastnější muž na světě. Děkuji, Mel. Dala jsi mi všechno, po čem jsem kdy toužil.“ Nahnul se ke mně a jemně se dotkl svými rty těch mých.
Když jsem ho ucítila tak moc blízko, tiše jsem zasténala.
„Wille.“ Šeptla jsem a přitáhla si ho k sobě. Tvrdě se jazykem dobýval do mých úst a já ho konečně pozvala dál. Cítila jsem, jak se otřásl, když vnikl do mých horkých úst.
„Miluji tě.“ Zašeptal rozechvěle a pak se jemně odtáhl.
„Musíš jíst, dojdu ti ještě pro krev.“ Chtěla jsem protestovat, ale nakonec jsem ho nechala jít.
Zavřela jsem oči a snažila se uvědomit si své tělo. Nic už mě nebolelo a jen jsem cítila mírný a nepříjemný tlak na prsou. Dveře klaply a já se po nich ohlédla. Will si spokojeně sedl vedle mě na postel a podával mi skleničku s krví. Za ním stála Viv a v náručí držela mého syna.
Aniž bych o tom nějak zvlášť přemýšlela, natáhla jsem ruce k Viviane. Podívala se na mě a usmála se.
„Nejdřív se ještě napij.“ Brouknul Will a vtiskl mi do dlaně sklenici. Věděla jsem, že jinak mi Lucase nedají a tak jsem svou dávku pokorně vypila.
Will se natáhl pro bleděmodrou zavinovačku s beránky a vzal si synka do náručí. Posadila jsem se víc a natáhla paže. Položil mi malý uzlíček do náručí a já znovu šťastná pohlédla do té dokonalé tvářičky.

Lucas byl opravdu neuvěřitelně hodný. Pořád jenom spal a když zrovna nespal, broukal si, nebo se smál. Jak se dalo očekávat, mé šestinedělí trvalo ani ne týden. To bych asi opravdu špatně vysvětlovala. Viv se jevila jako naprosto obětavá a nad míru trpělivá chůva. Nadšeně Lucase hlídala, kdykoliv k tomu měla příležitost. Myslím, že se v ní probudilo něco, co stejně jako Will pohřbila hluboko do svého nitra.
Mé tělo bohužel nezareagovalo jako běžné lidské. Neměla jsem mléko, což vlastně ani nebylo potřeba, protože Lucas byl opravdu ze tří čtvrtin upír, pil krev. Když se mu poprvé vysunuly malé tesáčky z jinak holých dásní, málem jsem úlekem vykřikla. Tvář se mu však nezměnila, jen oči nabraly známě žlutou barvu.
Volba kluků, co se týče výběru našeho nového domu, se zdála být skoro ideální. Byl tu naprostý klid a my se celé dny toulali po okolních lesích, nebo si četli, nebo nemožně rozmazlovali Lucase.
První dny jsme spíš trávili po nákupech, vzhledem k tomu, že jsme neměli nic, ani náhradní oblečení.
Vánoce jsme přešli spíš bez povšimnutí, protože byla spousta jiného zařizování. Čas rychle ubíhal a mně ani nepřišlo, že už je to čtrnáct dní od doby, co se Luc narodil.
Seděli jsme v obýváku před velkou plazmovou televizí a sledovali nějaký film. Já spíš zírala do obrovského krbu a přemýšlela o tom, co bude dál.
Sol seděl na zemi před pohovkou a Viv ležela na ní. Rukou mu pomalu probírala vlasy a něžně se s ním mazlila. Byla jsem děsně ráda, že si Sol našel někoho, s kým je šťastný, i když je to zrovna Viviane.
Zívla jsem a protáhla se. Seděli jsme společně s Willem na druhé obrovské pohovce, tedy já seděla, Will ležel a hlavu měl položenou v mém klíně. Něžně mě hladil po kolenou a sledoval dění v televizi. Luc spinkal ve svém koši a občas se ozvalo tiché zabroukání.
„Půjdu si lehnout. Jsem už z toho celodenního nic nedělání unavená.“
Will se otočil na záda a chvíli se na mě díval.
„Půjdu s tebou.“ Mrknul na mě a jeho hladový pohled mi zbarvil tváře mírně do červena. Už se ani nepamatuji, jak je to dlouho, co jsme se milovali naposled. Moc mi chybí dotyk jeho nahého těla a jemný tlak jeho studených něžných rukou.
„A co Luc?“ Otočila jsem se ke koši.
„To je v pohodě, celý den jsem spala a tak budu v noci vzhůru. Nech ho tu, já se o něho postarám.“ Viv byla v tu chvíli na nohou, asi aby ukázala, jak moc je čilá.
Pokrčila jsem rameny a hodila po ní vděčným pohledem.
„Díky, Viv. Jsi zlatá.“
Táhla jsem se po schodech nahoru a naprosto jasně za sebou cítila Willovu přítomnost. Když jsem vstoupila do pokoje, zatáhla jsem žaluzie a rozsvítila. Byla jsem unavená a divně bez nálady. Sice bylo fajn, že je zima, dny krátké, ale už mi chybělo sluníčko.
Vzdychla jsem a sedla si na okraj postele. Will se usadil hned vedle mě a položil svou dlaň na mé propletené ruce.
„Mohli bychom zítra po setmění někam vyrazit. Nechce se ti do kina, nebo na večeři?“
„A co Lucas?“ Pohlédla jsem na něj a zatajila dech. Díval se na mě tak, jak už dlouho ne. Zamilovaně a naprosto oddaně.
„Je tu Viv, postará se o něho.“ Ztišil hlas a rukou mi zajel do vlasů. Přivřela jsem oči a vychutnávala si jeho ledový dotyk.
Na obličeji mne zastudil jeho dech a já se otřásla. Jeho dokonale hebké rty se jemně dotkly těch mých. Jen zkoušel, jestli mám tu správnou náladu.
Vzdychla jsem a přitáhla ho za ramena k sobě.
„Wille.“ Zašeptala jsem a prohrábla mu rukama vlasy.
Jeho ledový jazyk přejel přes mé rty a začal se neodbytně dobývat do mých úst. Vděčně jsem ho přijala.
„Mel, prosím.“ Zasténal a ve mně jeho touhou zhrublý hlas vyvolal až děsivou odezvu.
Přitiskla jsem se k němu víc a cítila jeho prsty na zádech. Přejížděl mi špičkami prstů kolem páteře a nakonec zajel i pod mé kalhoty a zkusmo polaskal můj zadeček.
„Je to už tak dávno.“ Postěžovala jsem si tiše, když začal líbat můj krk.
„Tak moc dávno.“ O kousíček se ode mne odtáhl, aby mi viděl do tváře. Asi v mých očích uviděl tu touhu, která nyní zmítala mým tělem, protože se okamžitě přimknul zpátky ke mně a začal mě líbat. Drsně a naléhavě se dobýval dovnitř a proplétal svůj jazyk s mým.
Chviličku na to už jsem nemohla popadnout dech a tak se pomalu přesunul svými rty na můj krk. Ochutnával mou kůži a zhluboka vdechoval mou vůni.
„Mel.“ Zavrčel a já ucítila jen ostrou bolest na krční tepně. Nechala jsem ho být, sice jsem nijak nezměnila názor na to, jak je pití krve toho druhého při sexu zvrácené, ale pokud ho to nabudí, tak ať si klidně poslouží. Neubude.
Přejížděl dráždivě špičkou jazyka dvě malé ranky na mé kůži a pak se na ně ústy přisál.
Slyšela jsem, jak polyká a jeho sevření zesílilo. Nepil ze mě dlouho, v podstatě jen ochutnal.
„Mel.“ Jeho chtíčem zdrsněný hlas se chvěl a zadrhával. Dýchal velmi rychle a přerývaně. Mé tělo odpovídalo na jeho vzrušení naprosto stejně. Srdce mi bylo jako o závod a chvílemi jsem nemohla popadnout dech.
Něžně mě za ramena povalil do postele a okamžitě se skláněl nade mnou a jazykem prozkoumával jamku mezi klíčními kostmi.
Opatrně mě nadzdvihl a poposunul dál po posteli, abych ležela. Seděl vedle mne a hltal mé tělo očima.
„Jsi překrásná.“
Než jsem stihla začít protestovat, vrhl se opět na má ústa a drtil mé rty tlakem těch svých.
Chtěla jsem cítit jeho kůži a tak jsem rukama zajela pod jeho tričko a dychtivě objížděla prsty okraj jeho riflí.
Opět se začal věnovat mému krku a já prsty hladila jeho boky a vypracovaná záda. Cítila jsem každý jednotlivý sval, jak se nade mnou skláněl, tancovaly mu pod hebkou kůží a svůdně se vlnily.
Se zavrčením se vzepjal do kleku mezi mýma pokrčenýma nohama a jedním tahem si přetáhl tričko přes hlavu. Přejela jsem nehty dolů po jeho břiše a za poutka riflí ho stáhla zpět k sobě.
Hladila jsem dlaněmi jeho krásný sněhově bílý hrudník a ramena. Snažila jsem se soustředit na každý drobný pohyb.
Jeho ledové ruce zajely pod mé tričko a vyhrnuly ho až pod prsa. Přejížděl mi prsty po žebrech a jakoby váhal při cestě vzhůru.
Prosebně jsem zakňučela a vypnula se proti jeho tělu. Okamžitě to pochopil a roztrhl tričko, aniž by se obtěžoval s jeho sundáním. Škoda, bylo opravdu moc hezké.
Jelikož jsem doma nenosila podprsenku, nic už mu nebránilo, přitiskl se k mému nahému hrudníku. Vášeň a dotyk jeho ledové pokožky okamžitě způsobily, že mé bradavky ztvrdly a zahrotily se.
Věděla jsem, že to cítí na své kůži, protože se ke mně přitiskl víc a vychutnával si každý můj nádech.
Líbal mě na ústa, krk a pak sjel až dolů do mého dekoltu. Ochutnával má ňadra a hladově je dráždil svými ostrými zuby a jazykem.
Sál a něžně kousal mé naběhlé a tvrdé bradavky. Nedal mi ani vteřinu na vzpamatování.
Stáhl mi tepláky z boků jedním táhlým a pomalým pohybem a přitom pozoroval každý můj trhavý nádech. Zůstala jsem ležet na posteli jen v titěrných krajkových kalhotkách a opět pod tíhou jeho lačného pohledu nabrala do červena.
Spokojeně vydechl, když jsem mu třesoucími se prsty rozepínala rifle. Podle boule rýsující se pod těsným černým denimem, byl už víc než vzrušený.
Nedovolil mi však, abych ho svlékla, ale zastavil mou ruku právě, když jsem se k tomu chystala. Přimáčkl však mou dlaň na vybouleninu na jeho riflích a slastně přivřel oči, než polohlasně zasténal.
Mé krajkové kalhotky také neobstály ve zkoušce síly a se zvláštně trhavým zvukem sklouzly z mého těla. Zůstala jsem ležet nahá a rozechvělá z jeho dotyků a pohledů.
„Wille…“ Chtěla jsem ho prosit, aby mi dovolil, mu oplatit jeho něžnosti, ale on se jen usmál a sklouznul dolů mezi má stehna. Zůstala po něm jen úzká vlhká cestička, naznačující kudy kmitl svým jazykem.
Zvrátila jsem hlavu, když se jeho rty prvně dotkly mého horkého klína. Jeho ledové dotyky jakoby mohly utišit ten žár, co ve mně sílil a mohutněl.
Jeho něžné ruce se teď věnovaly mým ňadrům a jeho ústa mému roztouženému středu. S každým jeho pohybem se ve mně zvedala vlna vzrušení. Měla jsem dojem, že exploduji, pokud toho ihned nenechá, a tak pokoj zaplnily mé prosby a později i výhrůžky. Zuby mi drkotaly vzrušením a nezmohla jsem se už na nic, jen na tenké a žalostné kvílení.
Jeho dráždivé dotyky náhle ustaly a on se nade mnou vztyčil v celé své nesmrtelné kráse.
Strašně dlouho se mi jen upřeně díval do očí a jeho prsty tančily mezi kudrlinkami mého klína. Užíval si tohohle něžného mučení a vzrušoval ho pohled na mé zmítající se a potem zbrocené tělo.
Už jsem to dál nevydržela a stáhla mu rifle z boků. Mezi stehny mě zastudil jeho neuvěřitelně tvrdý úd a já si uvědomila, že ta dlouhá abstinence měla na nás oba zdrcující dopad.
Z rychlého hlubokého dýchání se mi roztočila hlava, ale nemohla jsem se uklidnit, nešlo to. Nevyšel mi vstříc, nechal mě dál šílet z jeho laskání a nedal mi šanci zklidnit a zchladit to horké toužící místečko.
„Wille, prosím. Už to nevydržím.“ Zaúpěla jsem a zaryla mu nehty do ramen.
„Napij se ze mne.“ Jeho hlas byl jen rozechvělým chrčením.
Oči se mi rozšířily hrůzou, když jsem si uvědomila, co to po mně žádá.
„Kousni mě.“ Přikázal něžně.
„Ne.“ Nechápala jsem, proč mi tohle dělá.
„Udělej to.“ Skláněl se nade mnou a z úst mu trčely tesáky. Jeho obličej byl však normální a i oči měly tu nádhernou hnědou barvu v odstínu mléčné čokolády.
Mým tělem zmítala šílená neuspokojená touha, bylo to naprosto citelné a až bolestivé. Chtěla jsem ho, potřebovala jsem ho, ale on mě jen zamračeně pozoroval.
„Udělej to, Mel.“ Věděla jsem, že je zmítán naprosto stejným pocitem z nenaplněného uspokojení. Ruce se mu klepaly a jeho naběhlý úd tepal a byl tak tvrdý, že ho to snad muselo bolet.
Zatlačila jsem rukama na jeho vypracovaný zadek a zároveň mu svými boky vyšla vstříc. Doufajíc, že když ho budu svádět dostatečně dlouho, podlehne.
„Kousni.“ Zaťal zuby tak silně, až si prokousl vlastní ret a po bradě mu teď stékal slabý pramínek krve. Olízl si ho a stále mě upřeně pozoroval.
„Nemůžu.“ Šeptla jsem.
„Jsi upír, Mel, mi to takhle děláme. Udělej to.“
Jeho výraz byl čím dál zasmušilejší a já nechápala proč.
„Nechci to udělat, Wille, nenuť mě.“ Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Připadala jsem si zmatená a zraněná. Dělo se tu něco, čemu jsem nerozuměla.
Zavrčel a elektrizující tíha jeho těla zmizela. Otočila jsem se za ním, ale zahlédla už jen jeho záda mizící v koupelně. Třísknul dveřmi tak, až zadrnčela okna.
„Co se děje?“ Křikla jsem za ním přes slzy, ale odpověď jsem nedostala.

Asi pět minut jsem seděla na okraji postele, než jsem se uklidnila natolik, abych se mohla obléknout. Natáhla jsem si nové spodní prádlo a rifle. V prádelníku vyhrabala bílé tílko a přes to navlékla Willův vytahaný svetr.
Seběhla jsem dolů a bosky přeběhla obývák a vyběhla na verandu. Cítila jsem na zádech zmatené pohledy Viv a Sola, ale nemohla zastavit. V rohu verandy visela dřevěná houpačka, bylo nádherné pozorovat z ní západy slunce a dechberoucí odrazy téhle scény v černé vodě jezera.
Sedla jsem si na ni a stočila nohy pod sebe. Zachumlala jsem se do svetru a dívala se do tmy. Dole pod verandou bylo slyšet šplouchání vody a ve vzduchu byla jasně cítit vůně lesa.
„Co se stalo?“ Za zády se mi ozval zpěvavý hlas a na rameno mi dopadla štíhlá bledá ruka.
Viv si sedla vedle mě a čekala na mou odpověď.
Slzy se mi kutálely po tvářích a přes přerývané vzlykání jsem nemohla najít hlas.
„Nevím, co se stalo.“ Posmrkla jsem a utřela slzy do rukávu svetru.
„Will zešílel, chtěl….nutil mě, aby….abych se…“ Nemohla jsem to ze sebe dostat. Bylo mi trapně.
„Uklidni se a řekni mi, co se stalo?“ Viv se mi podívala do očí a chytila mé třesoucí se ruce.
„Strašně se naštval, když jsem se z něho nechtěla napít.“ Vzlykla jsem a stočila svůj pohled k vzdáleným horám.
„On se z tebe napil?“ Zeptala se po chvíli.

Mlčky jsem přikývla.
„Chystali jste se na to, na co si myslím, že jste se chystali?“ Neobratně se snažila skrýt smích.
Fajn, tak to bude ještě trapnější, koneckonců proč ne. Dnešek asi nepřežiju.
„Jo,“ hlesla jsem ubrečeně a nenacházela odvahu podívat se jí do očí.
„No, Mel. Asi ti nikdo nevysvětlil, jak to dělají upíři, že?“ Koutky úst měla vytažené v křečovitém úsměvu.
Můj výraz asi musel plně odrážet to, co se děje ve mně, protože už se neudržela a rozesmála se nahlas.
„Víš, Mel, tohle je něco jako nejhlubší sdílení sebe sama. To, když jsi mu to dovolila… musel být strašně šťastný a pak, když jsi ho ty na oplátku odmítla…“ Hledala ta správná slova. „Chápal to prostě tak, že už ho nechceš. Protože on ti nabídl naprosto stejnou bezmeznou důvěru a tys ji nechtěla. Krom toho, tohle se neděje běžně, ale jen u partnerů…jako jste vy dva. U opravdu zamilovaných párů.“
Vytřeštila jsem oči.
„Tys to s někým dělala?“ Můj hlas mi zněl cize, byla jsem v šoku.
„Ano.“ Odpověděla váhavě.
„A?“
„No, řekněme, že sex jsou jahody a tohle je ta šlehačka na vrchu. Je to zážitek nad zážitky. Uvolni se, Mel a zkus to. Nenajdeš lepšího partnera k tomu to zkusit, než je Will. Dovol mu, zasvětit tě do všech tajů upíří existence.“
V očích jí plály plamínky, když vzpomínala na to, jaké to bylo.
„Nevím, co mám teď udělat.“ Vzdychla jsem.
„Běž za ním nahoru a ukaž mu, jak moc ho miluješ. Mel, on si zaslouží být šťastný a úplně stejně si to zasloužíš i ty.“ Chytla mě za ruku a táhla do domu, pustila mě před schody a vrátila se do obýváku za Solem. Pokynul k ní zvědavě bradou, ale ona jen zavrtěla hlavou, jako že se nic neděje.
Pomalu krok za krokem jsem kráčela nahoru a jak se dveře naší ložnice přibližovaly, cítila jsem divnou tíhu na hrudi. Jak bude reagovat, bude na mě křičet? Bude naštvaný? Proč jenom nedokážu myslet jako upír, když jím z poloviny jsem?

Zaváhala jsem s rukou na klice, ale nakonec vešla. V pokoji byla tma, žaluzie byly vytažené a on stál nahý opřený o sklo a díval se na sotva znatelný srpek měsíce.
Tiše jsem přešla pokoj a dotkla se jeho zad, zachvěl se, ale neotočil.
„Promiň, Wille. Špatně jsem to pochopila.“
Prudce se otočil a chytil mě za zápěstí.
„Už mě nechceš?“ Jeho výraz korespondoval s tím, co řekl. Byl tvrdý a zklamaný.
„Neblázni, jak to můžeš říct?“ Vytřeštila jsem oči. „Miluji tě víc než svůj život, Wille. Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo.“
„Tak proč mě odmítáš?“ V očích se mu teď zrcadlila nepředstavitelná bolest. Bylo to přesně tak, jak říkala Viv. Myslí si, že odmítám jeho.
„Já…“ Teď mi to naplno došlo. Sice vypadá jako člověk, ale není jím. Je upír a chová se jako upír, jako upír žije a tak se také cítí. Pokud s ním chci zůstat, musím si to konečně připustit a začít ho jako upíra brát.
„Už tě nikdy neodmítnu, Wille. Slibuji.“ Něžně jsem ho pohladila konečky prstů po tváři a usmála se.
Zachytil mou ruku na své tváři a zavřel oči.
„Zapomínám, že jsi napůl člověk, Mel. Že věci, které jsou pro mne přirozené, nemusí být přirozené pro tebe.“ Zlomeně šeptal a mě ta bolest v jeho hlase zasahovala až do hloubky srdce.
„Chci tě, Wille. Chci tě takového jaký jsi.“ Stoupla jsem si na špičky a přitiskla se k němu. Jeho tělo zareagovalo naprosto okamžitě. Přitiskl si mě k sobě a stáhl mi svetr a tričko.
„Dovol mi tě vést, Mel. Nikdy bych ti neublížil. Chci ti jen ukázat, kolik ti můžu jako upír nabídnout, prosím.“ Stáhl mi rifle a spodní prádlo. Stála jsem před ním nahá a vystrašená.
Cítila jsem, že narozením syna se náš vztah dostal do jiné fáze. Pokud se mnou doteď byl jako člověk, nyní mi chtěl ukázat, jaké je to být upírem. Věřím, že stejný zlom by nastal, kdybychom se vzali, prostě tohle jenom přišlo dřív.
„Věříš mi, Mel?“ Cítila jsem jeho chladný dech na kůži.
„Ano.“ Vydechla jsem.
„Pak se mi poddej. Dovol mi, abych nad tebou převzal kontrolu. Dovol mi, abych ti ukázal, co je to upíří láska.“
Samovolně jsem se otřásla, bylo to strachy, ale taky vzrušením. Nakláněl se ke mně a jeho štíhlé ruce putovaly po mém těle.
Ústy prozkoumával každý milimetr mého krku a ramen. Nadzdvihl mě a přenesl k posteli.
„Wille.“ Vzdychla jsem a přitáhla si jeho tvář blíž k polibku. Jeho studený jazyk pronikl do mých úst a tvrdě se dožadoval pozornosti. Přitiskl mě svým tělem na postel a nepřestával mě hluboce líbat, dokud jsem se nezačala uvolňovat.
Strach mě pomaličku opouštěl a na jeho místo se nasunula hladová potřeba. Potřeba uspokojení.
Sjel svými rty na má ňadra a dlouho prozkoumával jejich jemnou pokožku. Sál a dráždil mé bradavky a já začala opět vzdychat a sténat. Než se přesunul dolů, vrátil se k mému krku a líbal mě na šíji. Jeho štíhlé prsty sjely k mému klínu a okusily moji horkost. Zvrátila jsem hlavu dozadu, když svými prsty pronikl do mne a ústy se opět věnoval mým rtům.
Pomalu přejel jazykem mezi mými prsy, přes bříško a podbřišek, až dolů a jeho rty teď vystřídaly jeho ruku.
Dráždil mne dlouho a neúnavně. Jakoby se plně soustředil jen na mé pocity.
Vytáhla jsem ho k sobě a skoro se zalekla jeho hladového výrazu. Oči měl potemnělé touhou a zrychleně dýchal.
Vzala jsem jeho úd opatrně do ruky a zjistila, že je stejně tvrdý a připravený, jako před tím. Přivřel oči a zasténal, když jsem ho lehce přejela dlaní a přiblížila ke svému středu.
„Udělej to.“ Vydechl a pomalu pohnul boky proti mně.
Chytila jsem ho za ramena a přitáhla k sobě. Mé zuby teď byly přesným zrcadlem jeho přirození. Přesně v tu chvíli, kdy mě naplnil, jsem se zakousla do jeho krku. Zasténal a přitáhl si mě blíž.
Ten pocit byl nepředstavitelný. Jeho krev byla jako to nejlepší víno s účinky tvrdé drogy. Zatmělo se mi před očima a já se propadla kamsi do světa za zrcadlem. Stále jsem vnímala jeho, jeho tělo nořící se do mého. Vnímala jsem i sebe, ale vše bylo jako by přehnané přes lupu, která nepředstavitelně zvětšovala a nafukovala každý můj pocit. Exploze vzrušení mnou proběhla a naplnila mne od hlavy až po konečky prstů na nohou. Nemohla jsem dýchat, ale jako bych to nepotřebovala. Celý svět se rozmlžil a všechny barvy a zvuky se promíchaly a prolnuly. Byla jsem lapená ve světě nekonečné extáze. Rozlévala se mým tělem a nekonečným plamenem pálila mě i mou podstatu. Nechtěla jsem, aby to někdy skončilo. Chtěla jsem ten pocit zažívat navěky.
Will se nade mnou vzepjal a odtrhl se ode mne. Cítila jsem v sobě omračující tlak jeho mohutných výstřiků, což mi způsobilo jen další nával vzrušení. Ochabl v mém náručí a já nebyla schopná ani nejmenšího pohybu. Bylo to, jako bych ani neměla tělo. Necítila jsem ruce ani nohy. Vnímala jsem sebe sama, svou podstatu, ale bylo to jako bych se volně vznášela prostorem, jako bych byla naprosto volná, svobodná. Nemohla jsem uvěřit, že tohle se mnou udělala troška Willovy krve.
„Bože můj.“ Vydechla jsem, když jsem našla svůj hlas.
Vůbec nevím, jak dlouho to trvalo, protože Will teď ležel na boku vedle mne a pobaveně mě pozoroval.
S úsměvem mi setřel ze rtů kapku krve a zastrčil si prs do úst.
„Co to bylo?“ Vydechla jsem roztřeseně a měla v tu chvíli dojem, že snad nikdy nebudu mít sílu opět vstát.
„Poprvé je to vždycky nejsilnější.“ Uculil se. „A to ses tomu tolik bránila.“
Očima jsem zvědavě přejela k jeho krku, ale byl stejně bledě bezchybný, jako když jsme začínali. Zahojil se téměř okamžitě.

„Páni, bude to vždycky takové?“ Zvědavě jsem zkousla spodní ret a snažila se uklidnit.
„Když budeš chtít…“ Zkoumal můj výraz a unaveně si namotával na prsty pramínky mých vlasů.

„Jen se musíš trošku krotit, vzala sis ze mě mnoho. Teď se z toho budu pár dní dostávat.“ Zívnul a protáhnul se.
„Pila jsem moc? Nevím o tom.“ Pohladila jsem ho po tváři a až teď si všimla kruhů pod jeho nádhernýma očima a mírně strhaných rysů jeho dokonalé tváře.
„Omlouvám se.“
„To nic, bylo to poprvé. Časem to budeš umět ovládat líp.“ Znovu zívnul a přivřel oči.
„Hned jsem zpátky.“ Vstala jsem velmi pomalu a opatrně, a zkoumala, jestli mě unesou nohy. Sice jsem se cítila jako po dlouhé těžké nemoci, ale zatím to šlo. Cestou do koupelny jsem zatáhla žaluzie, aby mohl klidně spát.
Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o umyvadlo. Dlouho jsem se pozorovala v zrcadle, má pokožka jakoby zářila a v očích jsem měla děsivý žár. Mé modré oči měly ještě sytější barvu a byly zvláštně živé, tak nějak měňavé a barevné. Byla jsem to vůbec já? Nepoznávala jsem se.
Pustila jsem vodu a opláchla si obličej. Trochu mi to pomohlo a já se opatrně vrátila do ložnice.
Will ležel na boku a klidně oddychoval. Oči měl zavřené, tvář klidnou a na rtech spokojený úsměv. Vypadal naprosto kouzelně a tak zranitelně.
Lehla jsem si k němu a neubránila se lehkému polibku na jeho chladný spánek. Zavrtěl se a unaveně si povzdychnul. Vystrašeně jsem vypískla, když jeho paže vystřelila zpod deky rychlostí blesku a vtáhla mě do jeho náručí.
Přehodil přes nás deku a položil obličej do mých vlasů. Na pokožce hlavy mě zastudil jeho dech, ale nebylo to nepříjemné, jen to lechtalo.
„Miluji tě, Mel.“ Ta slova zašeptal a podle tónu jeho hlasu bylo jasné, že už napůl spí. Nechala jsem ho být, byl unavený, ale spokojený. A já vlastně taky, tak moc jsem se bránila upířím praktikám a upínala se ke své lidské půlce, že jsem si nedokázala připustit, že i má druhá polovina by mohla skýtat netušeně krásné možnosti. Tohle byl jeden ze zážitků, které chtěl člověk prožívat znovu a znovu. Zachvěla jsem se jen při vzpomínce na tu intenzitu prožitků pod vlivem Willovy krve. Poslouchala jsem konejšivý rytmus jeho dechu a zamyšleně ho hladila po ruce, kterou měl obtočenou kolem mého těla.
„Taky tě miluji, Wille. Divím se, jak jsem kdy mohla o tobě pochybovat.“ Věděla jsem, že to už neslyšel, ale i tak jsem měla nevysvětlitelnou touhu říct to nahlas.
Usnula jsem jen pár okamžiků po něm. Sice jsem byla plná jeho krve, ale tělo jakoby si potřebovalo oddychnout po tak zničujícím a krásném zážitku.
Zdál se mi sen. Musel to být sen, protože jsem stála uprostřed lesa, oděná jen v bílých hedvábných šatech a nebyla mi zima. Všude kolem ležela vrstva čerstvého sněhu a já cítila, jak je pod mými chodidly hebký a jemný. Bylo to kouzelné, jako procházet se po zemi pokryté vatou. Nohy se mi bořily do závějí a já podvědomě klouzala očima po okolí a hledala nebezpečí. Les byl klidný, zvláštně mrtvý, bez jediného náznaku života či pohybu. Byl den, tedy alespoň to tak vypadalo. Světlo bylo prazvláštní, nevycházelo z oblohy, ale ze stromů, které mě obklopovaly.
Vzpomněla jsem si, že takhle nějak vypadaly stromy ve městě o Vánocích. Když se setmělo, nevnímal člověk drátky a malé žárovičky, ale jen neskutečnou, jakoby nadpozemskou záři.
„Melanie!“ Odněkud shora se ozval hlas, rezonoval mi v uších a nutil mě svou silou se přikrčit.
„Co je?“ Zeptala jsem se vyděšeně a snažila se najít toho, kdo ke mně promlouval.
„Mně se neschováš, Mel.“ Zase ten hlas, jako přímý zásah do mých ušních bubínků. Automaticky jsem si přitiskla dlaně na uši. Chtěla jsem uniknout tomu zvuku, který mi působil bolest.
„Dostanu tě.“ Nepomohlo to, jako bych si ruce k uším netiskla vší silou. Ten hlas mi křičel přímo do hlavy, nebylo před ním úniku. I tak jsem si ale uvědomovala, že se o to musím alespoň pokusit, protože jestli mě ten hlas dostihne, bude to znamenat můj konec.
„Nech mě být!“ Zakřičela jsem do prázdného lesa a dala se na útěk. Nohy se mi bořily do sněhu a já si připadala, jako když běžím na jednom místě. Tak moc jsem se snažila, ale nějaká neviditelná síla mě zadržovala. Musím, musím. Pořád dokola jsem si to opakovala a snažila se rukama hrabat po kolem stojících stromech. Alespoň trochu si pomoci a dostat se tak dál.
Bála jsem se otočit, ale i tak jsem vnímala něčí přítomnost. Bylo to jako ledový závan větru, smetl mi vlasy do očí a štípal na pokožce. Poprvé mnou otřásla nepředstavitelná zima a já si objala paže, abych se zahřála. Potácela jsem se neznámým, mrtvým lesem a věděla, že nemám žádnou šanci…někdo mě chytil za rameno….
„Mel, probuď se, je to jenom sen.“
Zamžourala jsem do tmy a vystrašeně zírala do Willovy zamračené tváře, klečel u mě na posteli a pevně mě držel za ramena.
„Nic to není, jen se ti něco zdálo.“ Ustaraně si mě prohlížel a já si uvědomila, že mě na tvářích studí slzy.
Těkal nervózně mezi mýma uplakanýma očima a pak mě vytáhl do sedu a ochranitelsky sevřel v náručí. Jemně mě hladil po vlasech a chlácholivě mi broukal nějakou dětskou písničku. Nepomáhalo to. Stále mě svíral ten neuvěřitelný pocit strachu a ždímal mi střeva a žaludek.
Měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava a vnitřnosti mi samovolně explodují.
Objala jsem ho roztřesenýma rukama a zabořila svůj obličej do jeho ledového hrudníku. Alespoň jeho krásná vůně a chladná kůže mi přinášely úlevu. Hlava se zklidňovala a žaludek si to nakonec taky rozmyslel. Namáhavě jsem polkla a setřela si slzy hřbetem ruky.
Odtáhla jsem se od jeho dokonalého těla a posadila se do tureckého sedu naproti němu.
„Co se ti zdálo, že jsi tak vystrašená.“ Pohladil mě něžně po tváři a já si nemohla nevšimnout bolesti v jeho očích.
„Já, omlouvám se, asi jsem tě vyděsila, hmm?“ Snažila jsem se vykouzlit ten nejlíbeznější úsměv. Bylo to zhola nemožné, vzhledem k očím zarudlým od pláče a neustálému posmrkávání.
„Ne, to je v pohodě. Není nad probuzení kopancem od zmítající se a křičící osoby.“ Ironie v jeho hlase byla nepřehlédnutelná. Výraz jeho tváře mi napovídal, že mi stejně nedá pokoj, dokud mu to neřeknu. Svěsila jsem ramena a zabodla pohled do pokrývky. Byla jsem naštvaná sama na sebe už proto, že po tak dokonalém zážitku, se mi zdají takovéhle sny.
„No, nebylo to nic konkrétního, jen byla jsem v lese a někdo tam byl se mnou. Mluvil ke mně a říkal, že mu neuteču.“ Znova mnou projel ten do morku vlézající pocit strachu. „Snažila jsem se utíkat, ale nešlo to.“ Otřásla jsem se při vzpomínce na hrozný sen.
„To nic, neboj, jsem s tebou.“ Klekl si těsně přede mne a znovu mě objal. Konejšil mě ve svém náručí a hladil po zádech.
„Byla jsem tak vystrašená, Wille.“ Vzlykla jsem.
„Já vím, já vím.“ Houpal se se mnou pomalu dopředu a dozadu. Tím monotónním pohybem a svou chladnou přítomností zaplašoval všechny mé bolestivé vzpomínky na děsivý sen.
„Kolik je vůbec hodin?“ Zamumlala jsem mu do ramene a přitiskla se k němu víc.
„Sedm ráno. Asi bychom měli už vstávat a převzít hlídání.“ Políbil mě na čelo a odtáhl se.
Vypadal už o moc líp, i když ty kruhy pod očima byly ještě znatelné. Vylezl z postele a odešel do koupelny, za chvíli byl slyšet jen zvuk tekoucí vody.
Zavrtala jsem se zpět pod deku a přetáhla si její okraj přes hlavu. Tohle jsem dělávala jako dítě a věřila, že ten zlý bubák z pod postele se za mnou pod ní nedostane.
Matrace se pohnula a já ucítila, jak se deka shrnuje dolů.
„Chceš ještě spát?“ Jeho dech mi ovanul tvář. Usmála jsem se a otevřela oči. Byl už oblečený, ale z konečků vlasů mu ještě odkapávala voda.
Jedna kapka mi dopadla na nos a on mi ji s úsměvem slízl špičkou jazyka.
„Ne. Taky už budu vstávat.“ Políbila jsem ho na oplátku taky na špičku nosu a vymanila se z jeho sevření. Sebrala jsem ze země své včerejší oblečení a s plnou náručí vběhla do koupelny.
Na sprchu jsem neměla náladu, tak jsem se jen opláchla a vyčistila si zuby. Vlasy jsem stáhla do ohonu, aniž bych je před tím učesala, i tak mi to neskutečně slušelo. Být napůl upír má opravdu i spoustu světlých stránek.
Vešla jsem do ložnice. Will si hověl na ustlané posteli a mlčky mě provázel pohledem.
„Jdeme?“ Pokynula jsem ke dveřím s rukou na klice a nemohla se už dočkat, až zase sevřu v náručí Luca.
Seběhla jsem schody jako vítr a vběhla do setmělého obýváku. Sol seděl na pohovce a právě krmil Luca lahvičkou. Díval se přitom na ranní zprávy a broukal si ukolébavku.
Tenhle dům měl ještě jednu zvláštnost a pro nás bezesporu výhodu, jak mi později pánové řekli. Měl speciální povrchovou úpravu skel, zabraňující UV záření vniknout dovnitř. Prý si to nechal udělat předešlý majitel, aby slunce neznehodnotilo jeho předraženou uměleckou sbírku moderních obrazů.

Mezi námi, nechápu, proč chránit obrazy, které vypadají, jakoby je namalovalo dítě ze školky? No dobře, omlouvám se, některé pětileté děti malují líp.
Značně nám to ale ulehčovalo spolubytí, protože jsme nemuseli neustále myslet na zatemnění oken. Je fakt, že obývat dům se dvěma upíry by mohla být docela otrava, co se týče světla, samozřejmě. Tady byl problém vyřešen obdobně, ale elegantněji než ve skladišti, kde se o rozptyl slunečního záření postarala matná, neprůhledná úprava oken.
Sol k nám zvedl hlavu a usmál se.
„Kde je Viv?“ Přisedla jsem si k němu a on mi opatrně vložil miminko do náručí.
„Šla si lehnout, asi půjdu za ní.“ Zívnul a protřel si oči.
„Sole, potřebovala bych do města. Myslíš, že bys mě tam mohl vzít?“ Vzala jsem si od něho lahvičku s Lucasovou snídaní a pokračovala v jeho krmení.
„Jasně, v noci jsem na chvíli usnul, takže mě vzbuďte tak ve dvě a můžeme tam zajet.“ Usmál se a zmizel z obýváku.
Luc dopil a přitiskl se ke mně víc. Zavřel očička a vypadalo to, že bude zase spát. Položila jsem ho do koše a přikryla peřinkou.
„Pojď si dát snídani.“ Houknul Will z kuchyně a já ho více než ochotně poslechla. Měla jsem už hlad, i když žízeň jsem necítila.
Na stole v kuchyni už stál talíř plný vajíček a sklenička krve. Will svůj hrneček právě vyndaval z mikrovlnky. Musel si koupit nový, ten jeho starý skončil spolu se vším ostatním pod sutinami skladiště.
S úsměvem zasedl ke stolu a já ho následovala.
„Mel, já jen…chtěl jsem se ti omluvit.“ Jeho tichý sametový hlas se mi otřel o kůži a zanechal na ní zvláštně hebký pocit.
„Omluvit?“ Měla jsem co dělat, aby mi nezaskočila vajíčka.
„Zdá se, že jsem to včera zbytečně moc vyhrotil. Já….“ Zadíval se na své ruce, svírající hrneček.
„Měl bych s tebou více mluvit. Víš, pořád mi uniká to, že jsi upírem teprve krátce a že jsi na to všechno musíš zvyknout.“ Pousmál se. „Zdá se mi totiž, že už tě znám strašně dlouho, jako bychom spolu byli od počátku.“
Sklonila jsem své oči k talíři a polkla porci vajíček.
„To nic, já jen…byla bych ráda, kdybys mi všechno nejdřív vysvětlil, než mě zase necháš ležet nahou a samotnou v naší posteli.“ Usmála jsem se, i když při vzpomínce na včerejšek mi moc do smíchu nebylo.
„Slibuji.“ Zatnul čelist a chytil na stole mou ruku. Pohladil mě palcem po hřbetu ruky a zadíval se mi do očí. „Ne, přísahám.“

Poledne přišlo ani nevím jak, než jsem pouklidila dům, tak mě Will volal k obědu. Luc ležel ve svém koši a drnkal si do hrkaček.
Sice jsme se domluvili, že budeme vařit spolu, abych se to naučila, ale bylo předem jasné, že Will se vařečky tak lehce nevzdá, byl to jeho koníček.
Snědla jsem poslušně svou porci boloňských špaget a uklidila špinavé nádobí do myčky. Vaření bylo sice Willovou silnou stránkou, ale úklid toho šíleného nepořádku už ne.
Než jsem dala kuchyni trochu do pořádku, byl nejvyšší čas jít vzbudit Sola. Nechtělo se mi tam, vzhledem k tomu, že v jeho posteli byla i Viv, ale já prostě nutně potřebovala do města, Luc už neměl plínky.
Will seděl na pohovce a cukroval na mrňouska, chvíli jsem je ode dveří pozorovala. Byl to překrásný pohled na dva nejdůležitější človíčky mého světa.
Pak jsem si jen vzdychla a vydala se nahoru po schodech. Sol měl ložnici až na konci chodby, tak jsme se snažili si navzájem zajistit co nejvíce soukromí. Neptejte se mě, jestli to fungovalo, kolikrát jsem byla červená už jen ze zvuků, které se od něho ozývaly.
Klepla jsem na dveře a pomalu otevřela. V pokoji, který byl stejně veliký jako ten náš, jen byl celý laděný do smetanovošeda, byla tma jako v pytli. Chvíli jsem zírala do tmy, než si mé oči přivykly a já se vydala pomalu k posteli u protější stěny.
Viv ležela nalevo a Sol napravo. Spali. Ozývaly se jen rytmické nádechy a výdechy a klidný zvuk Solova silného srdce.
Přiklekla jsem k pravé straně postele a nebyla si v tu chvíli zcela jistá, co mám dělat. Pak jsem se rozhodla jít na něho jemně, abych zase neskončila na podlaze, jako tenkrát, když jsem budila Willa.
Zlehka jsem se dotkla jeho ruky a pohladila její hřbet.
„Sole, budou dvě, vstávej.“ Musela jsem se začít smát, šílená situace.
Sol se nadechl a zamžoural na mě. Pak mlasknul a zamračil se. Chvíli trvalo, než si v hlavě urovnal, co se děje a asi i kdo jsem, pak se pousmál a zívnul.
„Dej mi minutku, musím se oblíct.“ Šeptnul a já jen přikývla. Vděčně jsem se vypařila z jejich ložnice. Zapadla jsem k nám do pokoje a převlékla se.
Černé rifle, červený rolák a černočervená zimní bunda do pasu. K tomu jsem vytáhla zimní kozačky na vysokém podpatku, které mi sahaly až nad kolena. K jejich nákupu mě přemluvila Viv, nebyl to zrovna můj šálek kávy. Otočila jsem se před zrcadlem a musela si uznat, že vypadám skvěle. Napařila jsem si ještě na rozpuštěné vlasy čepici, co zakrývala uši a vydala se dolů. Nepochopím, že i když se žena snaží být oblečená rychle, tak muž to stihne vždycky dřív. Sol už do sebe házel oběd a spokojeně si u toho pomlaskával. Will se ležérně opíral o kuchyňskou linku a Luc asi opět spal.
„No páni, sluší ti to.“ Mrknul na mě Will a upil ze svého hrnečku další krev. Dneska pil opravdu hodně. No, asi musel dočerpat to, co jsem mu včera nechtěně vzala.
Vypadal jako bůh, když se tak usmíval a ruce měl založené na hrudi. Musela jsem jít k němu a políbit ho. Usmál se, když jsem se přiblížila a přitáhl si mě blíž. Objal mě pevně a políbil na krk.
„Vrať se mi brzy, lásko. Budu tu jako na trní.“ Zašeptal mi to do vlasů a já se otřásla.
„Tak jedem.“ Sol se zvedl a donesl prázdný talíř do dřezu. „Neboj, dám ti na ní pozor.“ Zavolal od věšáku, když z něho stahoval svou zimní bundu.
Nechtělo se mi nikam, chtěla jsem zůstat s nimi a užívat si zamračeného dne. Šli bysme na procházku, nebo si zaplavat do našeho krytého bazénu. Otráveně jsem vzdychla.
„Miluju tě, Wille.“ Zašeptala jsem, než jsem se od něho odtáhla. Držel stále mou ruku, než jsem byla tak daleko, že jsem se mu vysmekla, pak svou paži pomalu spustil a usmál se.
„Taky tě miluji, Mel.“
Než jsem prošla dveřmi, ještě jsem se naposledy otočila. Bylo zvláštní, jak mě každé i sebemenší odloučení od mé rodiny bolelo. Dnes to bylo však ještě bolestnější. Možná to způsobil zlý sen, který jsem měla v noci, ale byla jsem si jistá, že se něco zlého stane.

Před domem teď stály Jeepy dva. Sporťák byl zaparkovaný dole v garáži, ale v téhle záplavě sněhu byl stejně nepoužitelný. Sol tedy koupil ještě jedno terénní auto, abychom byli v případě potřeby mobilní všichni.
Jeli jsme starým Vivieniným autem, cesta do nejbližšího města trvala asi tři čtvrtě hodiny. Schoulila jsem na sedačce spolujezdce a zavřela oči. Vyhnula jsem se tak konverzaci, která by se jinak strhnula. Prostě jsem jen vegetila a poslouchala hudbu, která se linula z cédéčka.
Sol si poklepával poklidně prsty na volant a tiše, sotva znatelně, si pobrukoval.
„Kde chceš zastavit?“ Otočil se konečně ke mně, když jsme vjížděli do města. Trhla jsem rameny a rozhlédla se. Tohle město bylo skvělé. Velké tak akorát, aby si nikdo nepamatoval nově příchozí, ale jinak velice příjemné, s usměvavými a přátelskými obyvateli.
„Já nevím, možná u obchodního střediska.“ Broukla jsem a zírala z okýnka na dlouhou řadu malých obchůdků lemujících obě strany hlavní třídy.
Sol zahnul do postranní uličky a odstavil auto na parkovišti. Tohle město bylo opravdu malinké a tak tu neměli vymoženost, jakou jsou podzemní garáže.
Vylezla jsem z auta a málem se natáhla na silné vrstvě zledovatělého sněhu. Bože, jak já nesnáším zimu. Tak tak jsem se zachytla dveří a pěkně od srdce zaklela.
Sol se usmál a nevěřícně zakroutil hlavou. Fajn, příště kašlu na kozačky na vysokých šteklech a nazuju si kanady.
„No, já potřebuju do železářství, taky do autoopravny a ….“ Sol se rozhlížel kolem a já jeho výčet zastavila pozdvižením dlaní.
„Hele, běž si zařídit, co potřebuješ a sejdeme se tady za dvě hodiny.“
Sol si očividně oddychl, že se mnou nemusí absolvovat nákup oblečení a plínek pro Lucase, ale pak se zarazil. „Neměl bych tě nechávat samotnou, Mel.“
Usmála jsem se. „Je den, co se mi může stát za dne v centru města, proboha!?“
Pokrčil rameny a mrknul na hodinky. „Tak za dvě hodiny u auta.“

Vydal se úplně opačným směrem, než jsem měla namířeno já.
Procházela jsem městem a sledovala jednotlivé obchůdky. Už jsme tu na nákupu byli několikrát, ale stejně jsem to tu ještě pořádně neznala. Věděla jsem, kde je obchod s dětským oblečením a tak jsem tam zašla. Byl to takový roztomilý, malý, útulný obchůdek naditý k prasknutí všemi těmi krásnými věcičkami na miminka. Vytáhla jsem z kapsy seznam věcí, které jsme posledně ještě zapomněli a usmála se na paní za pultem. Hned se mi ochotně začala věnovat a snášela na hromádku všechny ty titěrné věcičky. Nakonec jsem v obchodě strávila skoro hodinu a půl a opouštěla ho se šesti obrovskými taškami narvanými k prasknutí. Jelikož mi bylo hned jasné, že plínky už neunesu, vydala jsem se k autu, doufajíc, že narazím na Sola a zbavím se tak těžkých tašek. To se taky, díkybohu, stalo a po počátečním šoku, když rozdýchal množství mnou nakoupených věcí, mi tašky sebral z rukou a vzdychl.
„Odnesu to do auta a počkám tam na tebe.“
Usmála jsem se, protože jeho výraz byl komický a kývla.
„Fajn, jdu ještě pro ty plínky a hned jsem zpět.“ Vyběhla jsem z parkoviště a vydala se po hlavní silnici, někde tu přeci musí být drogerie. Začalo se stmívat a citelně se ochladilo. Stáhla jsem si čepici víc do čela a zachumlala se do bundy. Lidé, kteří mě míjeli, byli taky po uši zachumlaní v kabátech a silných péřových bundách.
Bylo těsně po Vánocích a tak vánoční výzdoba byla ještě rozvěšena všude kolem a každý volný centimetr byl neproniknutelně pokryt červenou a zlatou. Ze všech výloh se usmívaly pupkatí Santa Clausové oblečení do červeného a nad všemi vstupy do obchodů visely bohatě zdobené girlandy.
Setmělo se víc a po ulici se postupně rozsvítily všechny stromy. Srdce se mi zastavilo, když jsem si vzpomněla na svůj dnešní sen. Nemohla jsem popadnout dech a bylo mi zle. Nakonec jsem se ale narovnala a pomalým krokem se vydala dál. Koupím ty plínky a okamžitě jedeme domů, nezůstanu tu ani o vteřinu déle, než bude nezbytně nutné. Mé smysly zbystřily a já teď očima prozkoumávala každý tmavý kout a pozorně si prohlížela každého člověka, kterého jsem míjela. Byla jsem k smrti vyděšená, i když to nemělo žádný konkrétní důvod. Co by se mi asi tak mohlo stát na ulici plné lidí?
Když jsem vycházela z drogerie, byla už úplná tma. Sakra, měli jsme vyrazit už v poledne, to bychom potom stihli dojet za světla domů.
Ulice potemněly a lidí přibylo, každý spěchal z práce, aby si užil klidného večera v teple domova. Naráželi do mě a rvali mi z rukou tašky s plenkami. Tady snad celé město končí ve čtyři, vzdychla jsem otráveně a přimkla se blíž k domům, abych se vyhnula nejsilnějšímu proudu.
Ovanul mě studený vítr a mně vstaly zimou všechny chloupky na těle. Někdo do mě narazil a já se chtěla otočit, abych něco hezkého odsekla, když už mám tak dobrou náladu, ale něčí ruce mě chytly zezadu za ramena a vstrčily do úzkého tmavého průjezdu. Proč se jenom všechno zlé, vždycky musí odehrávat v postranních uličkách.
Upustila jsem obě tašky a snažila se útočníka odstrčit, mám přeci o hodně větší sílu než normální člověk. Jestli mě chce okrást, mile ráda mu vysvětlím, že si na to vybral špatnou ženu.
Ten muž byl asi o hlavu vyšší než já a i přes mrazivé počasí měl na sobě jen dlouhý černý kožený kabát. Pokusila jsem se vysvobodit ze sevření jeho rukou, ale jeho stisk tím jenom zesílil. Nevypadal, že by měl s mým udržením sebemenší problémy. Okamžitě mi došlo, s kým mám tu čest. Jasně, upíři jsou všude, jistě žijí i v menších městech.
Narazil mě tvrdě zády na zeď za mnou a přimáčkl mě svým tělem. Špatně se mi dýchalo, ale i přes to jsem se snažila ho od sebe odstrčit.
Zvedla jsem hlavu, abych se mu mohla podívat do tváře. Jeho po lopatky dlouhé blonďaté vlasy se mu neposlušně vlnily kolem oválného obličeje a v silných pramenech spadaly přes svalnatá ramena. Hleděl na mě upřeně svýma nebesky modrýma očima a zkoumavě mě přejížděl pohledem. Měl ostré rysy a velmi výrazné lícní kosti, taky silnou a hranatou čelist s mužnou ostrou bradou. Jeho tenké bledé rty nenaznačovaly vůbec žádné emoce a nos nad nimi byl naprosto souměrný, dokonale zapadal do té andělské tváře. Proč mě nikdy nepřestane udivovat, že jsou všichni upíři tak zatraceně dokonalí?
Ohromeně jsem vzdychla a na chvilku se přestala bránit. Povytáhl pobaveně jeden koutek nahoru, asi nejsem první žena, která na něho takhle zareagovala.
„Nebraň se, Melanie. Nechci ti ublížit.“ Zašeptal mi sametovým hlasem a mě na pokožce krku zastudil jeho dech.
„Co jsi zač?“ Pípla jsem nejistě a vzdala boj úplně, akorát bych se zbytečně vysilovala.
„Jsem lovec.“ Brouknul a nasál moji vůni. Přitom se usmál a slastně přivřel oči.
„Nevím, co to znamená.“ Zaprotestovala jsem potichu a zamračila se.
„Řekněme, že někdo touží po tvé společnosti a najal si mě, abych tě v pořádku dopravil k němu.“
„Můj otec.“ Vzdychla jsem spíš jen pro sebe.
„Krásná a chytrá, hmm, vražedná kombinace.“ Sklonil se ke mně a při tom se mi neustále díval upřeně do očí. Připadala jsem si jako malá vystrašená myš, kterou se chystá právě sežrat velký zlý had. Hypnotizoval mě pohledem a já se nemohla ani hnout.
Přejel si jazykem rty a stisk jeho velkých rukou na mých ramenech ještě víc zesílil. Ještě trochu a rozdrtí mi ramenní klouby.
Tvář měl už jen pár milimetrů od mé a stále se přibližoval. Podvědomě jsem věděla, že bych měla něco udělat. Cokoliv, ale byla jsem sotva schopná dýchat.
Jeho ledové rty se jemně otřely o ty mé, jen sotva znatelný dotyk.
Zhluboka se nadechl a spokojeně se usmál.
„Hmm, tak teplá, tak krásná a tak dobře voníš. Cítím, jak ti srdce bije rychleji a rychleji.“ Konečně se narovnal asi spokojen sám se sebou a sevřel tvrdě čelist.
„Tak půjdeme.“ Houknul a otočil se, táhnouc mě za sebou.
„Počkej, co to děláš? Nechci nikam jít, počkej.“ Snažila jsem se za všech sil páčit jeho prsty z mé paže, vykroutit se mu, ale bylo to nemožné. Měl stisk rozzuřeného buldoka. Jeho prsty byly jako vrostlé do mé ruky. Vrávoravě jsem škobrtala za ním a přemýšlela, jestli by se alespoň uráčil zastavit, kdybych upadla, nebo jestli by mě i tak bezcitně vlekl za sebou.
Prošli jsem tmavým průjezdem a vyšli na jedné zastrčené vedlejší silnici. Okamžitě si to zamířil k zaparkovanému černému Mercedesu a z kapsy vytáhl dálkové ovládání. Auto píplo a zablikalo, zámky se otevřely a já skončila s pouty na rukou přivázána k ocelové smyčce, trčící mezi sedačkami.
„Kolik ti otec zaplatil? Mohu ti dát jednou tolik, když mě pustíš. Mohl bys říct, žes mě nenašel.“ Snažila jsem se seč to šlo, ale onen muž – lovec mě vůbec neposlouchal. Díval se před sebe na silnici a ani nedýchal.
Schoulila jsem se na sedačku a přitáhla pokrčené nohy k tělu, až teď mi došlo, že ten hrůzný sen mě měl varovat. Měl mi zabránit, abych dnes jela do města. Oči se mi zalily slzami a první slaná kapka stekla po mé tváři. Viděla jsem před sebou Willa, opřeného o kuchyňskou linku, ruce složené na hrudi a slyšela ho, jak znovu říká, že bude jako na trní, dokud se nevrátím. Už nikdy se nevrátím. Další slzy následovaly tu první a já se rozplakala. Nejvíc ze všeho mě bolelo myslet na Lucase, na toho malinkého drobečka, jak bude vyrůstat beze mne. Will se o něho jistě postará, ale stejně. Věděla jsem, jaké to je nemít matku, jak se člověk prodírá životem ochuzen o to nejcennější. Já si připadala jako bez nohy, jako mrzák, tak moc jsem toho pocitu chtěla ušetřit alespoň mého syna. Opravdu jsem doufala, že budeme moci žít spokojeně a nerušeně. Bláhové sny.
Venku už byla úplná tma. Těžké sněhové mraky zakryly oblohu a malá něžná peříčka se začala snášet k zemi. Sledovala jsem sněhové vločky na zadním okně auta. Vypadaly skoro strašidelně, osvětleny červenými koncovými světly. Jakoby je někdo vzal a namočil do krve.
Schovala jsem obličej v dlaních a snažila se nemyslet na to, co mi provede otec, až mě zase dostane do rukou. Nyní musí být asi řádně naštvaný, kdoví kolik jeho lidí zemřelo při tom děsivém výbuchu.
Tiše jsem vzlykala a snažila se nevnímat ubíhající silnici. Jak jsme se přibližovali k městu, padala na mě nepředstavitelná tíha. Musela jsem se alespoň pokusit něco udělat.
„Lovče, potřebuji si odskočit, opravdu už to nevydržím.“ Zakňučela jsem hraně a schoulila se na sedadle ještě víc.
On se ani nepohnul, jen volant rukama sevřel pevněji.
„Je mi to jedno, udělám to tady, jen lituji to krásné kožené sedadlo.“ Pokrčila jsem rameny a podívala se do zpětného zrcátka. Ty nádherné oči barvy letní oblohy mne upřeně sledovaly a pak jeho ruce rychle cukly volantem a on zajel ke krajnici.
Hurá, tipovala jsem správně, že tohle luxusní auto je pro něho citová záležitost. Vystoupil a rozepnul pouta. Stále mě pevně svíral za ruku a pak mě pustil.
„Běž, ale jestli se nevrátíš, bude to hodně bolet. Jestli mě donutíš, abych tě hledal….“ Nechal větu dramaticky nedokončenou a jeho oči se i v té tmě zlověstně zaleskly.
Vystrašeně jsem přikývla, ale už teď věděla, že se stejně musím pokusit utéct. Ne kvůli mně a tomu, co mě čeká u otce, ani kvůli Willovi, ale jen kvůli Lucasovi.
Udělala jsem pár drobných krůčků směrem k lesu a pak jsem se rozeběhla mezi stromy. Nezastavila jsem se však, ale pokračovala v běhu podél silnice. Větvičky mě šlehaly do tváří a několikrát jsem měla pocit, že si ve vysokých podpatcích zlámu kotníky. Přidržovala jsem se kmenů stromů okolo a doufala, že mi lovec dá trochu času k dobru. Minula jsem zatáčku a vběhla přímo doprostřed vozovky. Auto, co jelo kolem zabrzdilo a smykem se smýkalo po zledovatělé silnici směrem ke mně. Fajn, jestli mě srazí, nepřežiju.
Zastavilo a já na nic nečekala a vrhla se k němu.
„Prosím, pomozte mi. Měla jsem nehodu a potřebuji do města.“ Vykouzlila jsem okouzlující úsměv a okamžitě poznala, že mám vyhráno. Řidič roztál hned, jak jsem se usmála.
„Jistě, slečno, nastupte si, hodím vás do města.“ Pokynul k sedadlu hned vedle a já asi moc rychle oběhla auto a nastoupila.
„Jeďte, prosím.“ Zabědovala jsem a sledovala silnici za námi. Zatím jsem nic neviděla, ale nebude trvat dlouho a lovci dojde, že je něco špatně.
Řidič se uculil a šlápl na plyn, stařičká dodávka se s rachotem rozjela a já si dovolila alespoň trochu oddechnout. Snad se z toho dostanu.
Ručička tachometru jen stěží přelezla padesátku a já po očku sledovala človíčka sedícího vedle mne. Byl možná starší než ta dodávka. Bělovlasý a jeho obtloustlé bříško naznačovalo, že holduje pivu a nezdravému jídlu. Jeho dobrácký výraz mne stále utvrzoval, že z jeho strany se opravdu nemám čeho obávat, jenže on tu nebyl ten nebezpečný. Nervózně jsem se dívala do zpětného zrcátka a svírala pěsti, jako bych tím mohla tu starou rachotinu popohnat.
„Copak se vám stalo, slečno? Měla byste být ráda, že to odneslo jenom auto a vy jste úplně v pořádku.“ Jeho hluboký chraplavý hlas mě probral z mého přemýšlení a já s hrůzou vyjekla, když jsem si všimla odrazu dálkových světel v zrcátku na boku.
Další události se seběhly až úděsně rychle. Černý Mercedes najel těsně vedle nás a začal nás vytlačovat ze silnice.
Nevšímala jsem si zděšeného ječení řidiče vedle, jen jsem se zapřela rukama o sedačku a čekala, až se to lovci podaří.
Ozvala se dutá rána a naše auto vylétlo ze silnice. Na suchém asfaltu by to možná ustálo, ale na ledovkou pokryté vozovce jsme neměli žádnou šanci.
Dodávka vyletěla na kraj lesa a se ohlušujícím hlomozem se převrátila na střechu. Ještě pár metrů popojela a její předek se se šíleným rachotem lisovaného plechu zapřel o statný kmen starého smrku.
Pás, díkybohu, nebo možná bohužel, nepovolil a tak jsem napůl visela a napůl byla zaklíněná mezi sedačkou a stropem a snažila si urovnat myšlenky. Jasně jsem vnímala, jak mi po spánku stéká teplý a lepkavý pramínek krve a jak se vpíjí do mých vlasů.
Dveře na straně řidiče se otevřely a pak odletěly úplně. Čísi bledá ruka sáhla dovnitř a řidiči, který byl nyní v bezvědomí, jedním rychlým pohybem zlomila vaz.
Dělalo se mi zle a cítila jsem, jak se o mě pokoušejí mdloby. Chtěla jsem zůstat při vědomí, chtěla jsem lovci čelit, ale s každou kapkou krve, odtékající z mého těla, se temnota kolem mne zavírala víc a víc. Ruka, kterou jsem se podpírala, abych nespadla, umdlévala a já se sesouvala ze sedačky dolů. Matně jsem vnímala chladné a tvrdé paže, které mě vytahovaly z vraku auta a dovolila své mysli, aby mě obelhávala. Temné vody bezvědomí se za mnou zavřely a já si vytvořila vlastní realitu, kde paže, co mě zachránily, patřily Willovy a kde jsme mohli zůstat šťastní navěky.

„Jau, sakra.“ Zaprotestovala jsem a chytla se za hlavu. Bolela mě jako střep a když jsem se s velkými obtížemi posadila, okamžitě se mi obrátil žaludek. Naklonila jsem se přes okraj postele a vyzvrátila jsem celičký, skromný obsah mého bolavého žaludku.
„To nic, máš jen otřes mozku, to se srovná.“ Na křesle u zataženého okna seděla postava zahalená v černém koženém plášti a do zbraně ležící jí na klíně ládovala plný zásobník.
„Co se….?“ Ač jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem si vzpomenout. Nevěděla jsem v tu chvíli, kde jsem, ani co se stalo.
„Měla jsi nehodu, nevzpomínáš si?“ Jeho hlas mi byl povědomý, i on sám mi byl povědomý. Budil respekt, měla bych se ho bát?
„Lovec.“ Vydechla jsem spontánně po chvilce soustředění a opět se chytla za bolavé spánky.
Vstal a pomalu přešel k posteli, hlava mi třeštila tak, že jsem neměla ani čas se bát. Pokud mě chce zabít, fajn, alespoň tak ukrátí mé trápení.
Pokrčila jsem nohy a na kolena si položila čelo. Bolest byla natolik hrozná, že se mi dělaly mžitky před očima. Cítila jsem se jako by můj mozek někdo prohnal ždímačkou. Tepal mi mezi spánky a pulsoval mi bolestivě uvnitř mé lebky, neodbytně narážejíc na její stěny.
„Bože.“ Zaúpěla jsem znova a opět jsem se nahnula přes okraj postele.
Před obličejem se mi objevil kbelík s vodou a já se do něj bez rozmyslu vyzvracela. Čísi chladná ruka mi přidržovala vlasy.
Po několika minutách bolestivého dávení, kdy se má hlava snažila puknout, jsem se svezla bezvládně na postel a snažila si vzpomenout, jak se dýchá.
Na čele jsem ucítila chladný dotyk a on mi přitiskl opatrně své ledové dlaně na oba spánky.
„Dám ti něco proti bolesti a taky nějakou krev, musíš se dát dohromady, než tě zavedu k otci. Takhle bys mu akorát tak pozvracena boty.“ Jeho hlas byl pobavený s jemným náznakem ironie.
„Nesliboval jsem ti, že to bude zlé, jestli mi utečeš?“ Doufala jsem, že tohle považuje za dostatečný trest.
Schoulila jsem se na boku do klubíčka a otřásla se. Před očima se mi objevila ruka a na ní ležely dva malé bílé prášky.
„Jsi napůl člověk, mohlo by ti to pomoci.“
Nasucho jsem polkla a dala si prášky do pusy, okamžitě se mi ke rtům přitiskla sklenka s krví. Chytila jsem jeho ruku za zápěstí, bylo to jako svírat mezi prsty kámen. Trochu jsem nadzdvihla hlavu a vypila ji najednou. Žaludek jsem měla prázdný a křečovitě sevřený, ale teplá krev pohladila jeho stěny a udělala mi neuvěřitelně dobře.
Unaveně jsem vzdychla a položila se zpátky.
„Teď budeš spát, odpočiň si.“ Jeho hlas zněl jen jakoby zdálky a já nemohla odolávat zvláštní tíži a únavě, která zaplavovala mé tělo. Jeden z prášků určitě musel být na spaní.
Otočila jsem se na bok a přitáhla nohy k tělu, bylo mi smutno a cítila jsem se osaměle. Do očí se mi tlačily slzy a stékaly mi po tváři. Neslyšně odkapávaly na polštář a já popotáhla.
„Hele, nebreč, nesnáším slzy.“ Otočil se a odešel si zase sednout k oknu. Přitáhla jsem si deku až pod bradu a schovala do ní tvář, chtělo se mi spát a tak jsem se tomu pocitu poddala.

„Melanie.“ Willův obličej se rozzářil, vztáhl ke mně ruce a já ucítila nepředstavitelnou touhu se k němu rozeběhnout. Něco ale bylo špatně, byl slunečný den. Jak to, že je Will venku? Zamračila jsem se a pak se rozhodla to hodit za hlavu, vždyť je to jedno, hlavně když mě pevně obejme. Rozběhla jsem se k němu. Dlouhé šaty se mi omotávaly kolem kotníků a vlály za mnou. Vlasy mi cuchal teplý suchý letní vítr a foukal mi je do očí, píchaly mě na kůži jako malé jehličky. Utíkala jsem dolů po travnatém kopci a chtěla, aby už mě jeho ledové paže sevřely.
Další silný závan větru mi ovanul tvář a skoro mě povalil, jeho postava se rozostřila a pod dalším záchvěvem větru se rozpustila jako obláček kouře.
„Ne!“ Zakřičela jsem vyděšeně, ale mé ruce prohmátly vzduchem, tak moc jsem ho chtěla obejmout a on tu nebyl. Po tváři se mi koulely slzy a já schovala své uplakané oči do dlaní, svezla jsem se na kolena a z mého hrdla vyšel srdcervoucí, téměř nelidský výkřik.
„Willééééé.“ Vzlykala jsem a třásla se pod návalem bolestného pláče. Nechápala jsem, co se stalo, ale vnímala jsem tu samotu a pocit zmaru, který ve mně rostl a zaplavoval mě, až jsem nemohla dýchat.
„Williame.“ Vydechla jsem a schoulila se do klubíčka na vyprahlé trávě. Slunce mě pálilo do holých ramen a někde v dálce zpívali ptáčci.

Otevřela jsem oči a zamžourala do tmy. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem a co se stalo. Mé oči okamžitě vyhledaly postavu v černém plášti. Seděl tam a zíral na mě, vypadal jako by se celé hodiny ani nepohnul.
„Jak je ti?“ Jeho sametový hlas mě ovinul jako teplá deka.
„Líp.“ Přiznala jsem a vytáhla se do sedu.
„Křičela jsi ze spaní.“ Poznamenal netaktně.
„Hmm.“ Broukla jsem smutně a snažila se mrkáním zahnat slzy.
„Kdo je William?“ Zeptal se nevzrušeně.
„Můj snoubenec.“ Přiznala jsem popravdě a položila se zpět na postel.
Naklonil hlavu na stranu a jeho tvář nabrala na výrazu soustavného přemýšlení.
„Proč tvůj otec platí takové peníze, aby tě dostal zpět?“
Pokrčila jsem rameny a ušklíbla se. „Těžko říct, možná mě chce potrestat.“
„Potrestat?“
„No, když jsme se viděli naposledy, chtěla jsem ho tak trochu zabít.“
Zaklonil hlavu a rozesmál se, až odhalil řadu perfektních bílých zubů.
„Ty jsi chtěla zabít šéfa největšího kovenu ve státech?“
„Hm, už asi jo.“
„Ty jsi číslo!“
„Jsem fakt ráda, že jsem tě tak pobavila, ale nemohli bychom si ještě promluvit o tom, že bys mě pustil?“
Jeho smích ustal a na tváři se mu usadila neproniknutelná maska.
„Nikdy jsem nepochybil, vždy jsem splnil to, na co si mě najali. Zkazilo by mi to jméno.“
Ušklíbla jsem se, tak nějak jsem si nemohla pomoct. „Takže to je všechno jenom kvůli tvému renomé.“
Zamračil se a vycenil zuby, asi jsem ho pěkně namíchla, jen jsem si nebyla jistá čím.
„Je to má práce. Nezajímá mě, co mezi sebou s otcem máte. Neměl jsem tě sem brát, ale rovnou tě odvézt k němu. Byla bys teď jeho starost.“ Jeho hlas byl nyní chladný a tak nějak ostrý. Skoro jsem mohla cítit, jak mě řeže a zraňuje na kůži. Instinktivně jsem si objala ramena rukama a přikrčila se.
„Omlouvám se, jen jsem chtěla…“
„Nech to být.“ Zavrčel a vstal. „Tak půjdeme, ne? Venku už je tma, pokud můžeš vstát, nevidím jediný důvod, proč bych neměl dokončit tenhle job.“
„Mohla bych se ještě vysprchovat, prosím?“ Hmátla jsem si na spánek a projela prsty od krve ulepené vlasy. Špína byla zaschlá a drolila se mi mezi prsty.
„Bylo by to hned.“
Stál a upřeně mě pozoroval, pak jen kývnul a přešel k posteli. Za paži mě, ne moc jemně, vytáhl na nohy a přistrčil ke dveřím koupelny.
„Dělej, do svítání bych rád byl doma.“ Unaveně se posadil na kraj postele a pozoroval mě.
Vešla jsem do koupelny a zabouchla za sebou dveře. Opřela jsem se o ně zády a rozhlédla se po malé vykachličkované místnosti. Vše, asi původně bílé, mělo nyní nádech do šedé a místy do žluté. Starý, napůl rozpadlý závěs nad vanou, zrcadlo tak šmouhaté, že v něm bylo sotva něco vidět. Stoletá oprýskaná vana, zašlé popraskané umývadlo a na toaletu jsem neměla odvahu se ani podívat. Osušky vypadaly čistě, teda alespoň tak nějak a tak jsem se rychle vysvlékla a pustila horkou vodu. Mrkla jsem na sebe do zrcadla a musela se zachytit okraje umyvadla, abych si nesedla na zadek. Tvář jsem měla ušpiněnou a smrtelně bledou. Kůže už se zahojila, tak nebylo poznat, kde byla rána, ale celou pravou tvář a spánek jsem měla špinavý od zaschlé krve. Taky vlasy na pravé půlce hlavy jsem měla přilepené ke kůži zaschlou krví. No, pohled to byl úděsný. Vzdychla jsem a přejela konečky prstů svůj ztrhaný obličej.
„No, to je nádhera.“ Šeptla jsem pro sebe a vlezla pod horkou sprchu. Vydrhla jsem si poctivě každý centimetr kůže a dvakrát umyla vlasy, abych z nich dostala špínu a krev. Vodu jsem vypnula, až když jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem čistá. Zabalila jsem se do osušky a druhou si vysušila vlasy.
Sedla jsem si na okraj vany a probrala oblečení. Na černých riflích nebyla špína vidět, jen jsem je trochu oprášila. Na červeném roláku byly na pravé straně tmavě červené flíčky, ale taky se to dalo snést. Oblékla jsem se zpět do ušpiněných věcí a ještě jednou ručníkem protřela vlasy. Byly už skoro suché, když jsem opět vcházela do pokoje.
„To to trvalo.“ Poznamenal sarkasticky a vrhl na mě otrávený pohled.
Přešla jsem k opačné straně postele, než byl on a natáhla si kozačky. Napůl ležel, zapřený o lokty a podezíravě si mě prohlížel.
„Tak jdeme, ať už to mám za sebou.“ Vzala jsem z křesla svoji zimní bundu, která byla roztržená na pravém rameni a oblékla se.
„Co hlava?“ Zeptal se a jedním naprosto neuvěřitelným ladným pohybem vstal. Bylo to jako by ani neměl kosti.
„Zatím je na svém místě, dík. Nejsem si však jistá, jak na tom budu ráno.“ Odfrkla jsem si naštvaně.
Zadíval se mi upřeně do očí a pomalu přešel pokoj až ke mně. Nevím proč, ale připadala jsem si mírně nepřístojně. Jako bych před ním stála nahá. Byl to velmi zvláštní pocit. Jeho pohled byl hladový, ale ne žíznivý. Proč mám jen dojem, že kdybych mu nabídla ještě jednu společnou noc, v tomhle zapadlém špinavém motelu, s radostí by přijal?
Na sucho jsem polkla a z preventivních důvodů ustoupila ještě o dva kroky dozadu, dál už to totiž nešlo a já se zády namáčkla na vchodové dveře.
Nezastavil se a přešel až těsně ke mně. Posledním krokem vymazal veškerý můj osobní prostor a namáčkl se tělem těsně na mě.
Položil své dlaně vedle mé hlavy a propnul paže, byla jsem mezi jeho silnýma rukama jako ve vězení. Zkoumal mou vyděšenou tvář a na jeho dokonalém obličeji si pohrával mírný, arogantní úsměv.
Dýchala jsem zhluboka, abych se trochu zklidnila, srdce mi totiž bylo až neuvěřitelně rychle. Tak nějak mi došlo, že kdyby si mě chtěl vzít násilím, asi bych se mu neubránila. Vdechovala jsem tak čím dál víc jeho sladkou vůni smíchanou s vůní pravé kůže jeho kabátu. Tvořilo to neodolatelný a dráždivý odér téhle lechtivé situace.
Přiblížil svou tvář k mé a zavřel oči. Zhluboka se nadechl a mně se zdálo, že u toho přede jako spokojené kotě. Byl to velmi tlumený, zvláštně hluboký, broukavý, hrdelní zvuk. Sakra, Will nikdy nepředl, teda pokud si pamatuji.
„Možná bychom si mohli ještě jednou promluvit o podrobnostech tvého případného propuštění.“ Zašeptal mi do ucha tak líbezným a podbízivým tónem, že jsem na zlomek vteřiny chtěla před ním padnout na kolena a prosit ho, aby si mě vzal. Co to se mnou prováděl, proboha?
Zavrtěla jsem hlavou, abych se probrala a pak se podívala do jeho nebesky modrých očí. Jeho arogantní úsměv se ještě prohloubil, byl si naprosto vědom toho, co se mnou provádí a nechutně se tím bavil.
Když se jeho rty přiblížily k těm mým, srdce se mi zastavilo. Zavalila mě panika, jako drtivá a ničivá, kosti lámající lavina.
Pak to přišlo, jeho ústa se jemně dotkly těch mých, byl to jen letmý dotyk, ale já ucítila ránu jako by mnou projel úder blesku, nebo mne zasáhl výboj elektrického proudu. Podlomila se mi kolena, ale on okamžitě zareagoval a popadl mě drsně za ramena. Přirazil mě na dveře s takovou vervou, že jsem se bála, aby je se mnou nevyvrátil.
Všechno se ve mně bouřilo a křičelo, že musím něco udělat, že se musím bránit. Chytila jsem křečovitě jeho zápěstí, abych získala pevnou oporu a vykopla vší silou koleno vzhůru. Právě v ten samý okamžik, když se začínal jazykem probojovávat dovnitř mých úst, dopadlo mé koleno tvrdě do jeho rozkroku. Na zlomek vteřiny ztuhnul a já se cítila, jako by mě objímala socha. Neživá, studená, nehybná, mramorová socha.
Problém nastal ve chvíli, kdy se socha pohnula a mě do tváře zasáhl tvrdý úder. Srazil mě k zemi jednou ranou a já ztratila vědomí. Než jsem však dopadla na špinavou podlahu, všimla jsem si, jak padá vedle mě na kolena s vražedným a bolestným výrazem ve tváři.

Když jsem se probrala, opět jsem byla připoutána k ocelové smyčce v jeho autě. Čelist mě bolela tak, až jsem se bála, jestli není zlomená. Zkusila jsem otevřít pusu a zahýbat panty, bolelo to jako čert, ale šlo to. Zajímalo by mě, jestli teď trpí stejně jako já.
„Á, šípková Růženka se nám už probrala. Jakpak jsme se vyspinkali?“ Jeho slova přímo přetíkala ironií.
„Doufám, že tě koule bolí stejně, jako mě čelist.“ Vrátila jsem mu stejným tónem. Jak jsem to dořekla, ztuhnul a nepohodlně se zavrtěl na sedadle. Tohle nepotřebovalo slova, s úžasným pocitem zadostiučinění jsem se i přes šílenou bolest, hrnoucí mi do očí slzy, usmála.
„Užij si to.“
Úsměv mi přes zpětné zrcátko vrátil. „Ještě tak půl hodinky a tvůj milující tatínek tě zahřeje ve své otcovské náruči, kočičko. Docela se na to začínám těšit.“
Fajn, jedna nula pro něho. Už mi zase do smíchu nebylo.
Blížili jsme se k městu, projížděli jsme okrajovými částmi a po dvaceti minutách zastavili u známé kované brány.
Lovec stáhnul okýnko a usmál se na upíra, který přistoupil k autu.
„Mám tu malý dárek pro pána domu.“ Jeho hlas byl zase sametový a hřejivý.
Upír se podíval na zadní sedadlo a kývnul, pak mávnul na kameru umístěnou nad bránou a ta se automaticky otevřela.
„Domove, sladký domove.“ Projížděli jsme parkem a já vnímala skřípající štěrk pod koly, jako bych slyšela každý jednotlivý kamínek. Mé tělo začalo vyplavovat adrenalin v dávkách, že by to nastartovalo i slona. Mé smysly se zbystřily a já cítila, jak mi v očekávání nebezpečí tuhnou svaly.
Zastavili jsem před domem a tam už na nás čekalo uvítání. Dva statní upíři oblečení v dobře padnoucích oblecích, členové ochranky.
Lovec vystoupil a bez dalších prodlev mě odvázal od smyčky. Mé ruce ale zůstaly spoutané a já si připadala jako odsouzený, jdoucí na popravu, když mě vedli do domu. Vše tu bylo přesně tak, jak jsem si to pamatovala, jen květiny ve velkých mramorových vázách u paty schodiště se změnily.
Hala byla osvětlena velkým křišťálovým lustrem, který se majestátně snášel na tlustém zlatém řetězu od kulovitého, freskami zdobeného stropu.
Z každé strany mě za loket držel jeden upír a za námi šel s mírným úsměvem lovec. Vytáhli mě po schodišti nahoru a dlouhou chodbou k otcově pokoji.
Jeden z upírů mě pustil a klepnul na dveře, nečekal na vyzvání a otevřel je. V pokoji byla tma, po zdech poskakovaly jen odlesky malých hřejivých plamínků z obrovského krbu.
Otec seděl zahloubaně v křesílku a zíral do ohně, ani se neotočil, když jsme vešli. Upíři mě doprovodili až do půlky místnosti, pak se mírně uklonili a aniž by se otočili k otci zády, vypoklonkovali se z místnosti. Zůstali jsme tam stát jen já a po mém levém boku lovec.
„Pane?“ Hlesl bázlivě a přistoupil o dva kroky blíž.
Otec se otočil a nejdřív se očima na zlomek vteřiny zastavil na jeho mohutné postavě, a pak se zahleděl upřeně na mě.
Z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst, tvářil se jako by mě viděl poprvé v životě a nevěděl, co přesně si má o mně myslet.
„Přivedl jsem ji, jak jste si přál.“ Lovec se vrátil ke mně a vzal mě za pouta, postrkujíc mě tak blíž k otci.
„Děkuji, teď nás nech o samotě.“ Otcův hlas byl naprosto klidný a ledově chladný. Znělo to, jako by si objednával rezervaci v restauraci, tak nějak nezúčastněně.
Lovec se taky mírně poklonil a odkráčel bez dalších námitek ke dveřím. Skoro jsem měla chuť ho poprosit, aby tu zůstal, bála jsem se.
Lucius ho provázel pohledem a podíval se zpět na mě, až když jsme byli sami.
Pořád jsem čekala, až kontrolu nad jeho výrazem převezme vztek, ale vůbec nic se nedělo.
„Vítej doma, Melanie.“ Naklonil hlavu na stranu a zkoumal můj vyděšený výraz.
„Otče.“ Hlesla jsem a hlas se mi strachy třásl.
„Jsem rád, že jsi opět doma. Doufám, že nyní si tvé společnosti užiji trošku déle.“
Stál naproti mně a propaloval mě upřeným pohledem.
„Teď ti ukážu tvé apartmá a pak budu muset vymyslet trest za tvoji neposlušnost.“
Srdce mi v hrudi poskočilo a v krku mi narostl veliký knedlík, byla ve mně malá dušička. Bylo mi jasné, že trest už má dávno vymyšlený, ale nechtěla jsem se ptát.
„Pascale.“ Zavolal otec a ve dveřích se objevil starý úslužný upír.
„Zaveď, prosím, mou dceru do jejího pokoje, určitě je unavená a potřebuje si odpočinout.“ Jeho chladný hlas prostě nepřipouštěl protesty. Ochotně jsem následovala Pascala na chodbu, všechno bude lepší, než zůstávat s otcem o samotě.
Nevedl mě však do mého starého pokoje, ale dolů po schodech do katakomb. Otec asi usoudil, že svůj starý pokoj si nezasloužím. No, když to nebude nic horšího, než pobyt v kobce, budu spokojená.
Stanuli jsme u dveří do sklepa, ovanul mě pach hniloby a vlhkosti. Nechtělo se mi tam, ale co jsem mohla dělat?
Pascal mě postrčil dolů ze schodů a já měla co dělat, abych z nich nespadla. Prošli jsme několika chodbami, než se zastavil u mohutně vypadajících dřevěných vrat. Zvedl velkou, těžkou petlici a otevřel. Než mě vstrčil dovnitř, rozepnul má pouta.
Místnost byla poměrně veliká a stěny byly nabíleny vápnem. Tahle cela byla o něco lépe zařízena než ta Solova. Byl tu ke zdi přidělaný kavalec se slaměnou matrací, dekou a polštářem. Silné řetězy visely šikmo ze stěny a podepíraly jeho rohy. Bylo tu malé umyvadélko a také něco, co se při dobré vůli dalo nazvat toaletou. Vše bylo schováno za nízkou vyzděnou příčkou.
U stěny naproti posteli stál starý dřevěný stůl s ozdobně vyřezávanýma nohama. Vůbec se sem nehodil. A pak dvě železné židle. Místnost osvětlovala malá, slabá, holá žárovka, zavěšená na obyčejném drátu. V rohu těsně u stropu bylo prťavé, zamřížované okýnko. Díkybohu, alespoň budu vědět, jestli je noc nebo den.
Dveře se za mnou se zavrzáním zavřely a já zůstala stát osamocená a zlomená uprostřed cely.

První dva dny jsem strávila schoulená na kavalci a doufala v záchranu, která nepřicházela. Třetí den jsem to vzdala. Měla jsem ohromující hlad, který se k mému překvapení pomalu měnil v žízeň. Zkoušela jsem ji uhasit vodou, co tekla z malého kohoutku nad umyvadlem. Byla hnusná a smrděla zatuchlinou a rzí, ale nepomáhalo to. Cítila jsem se jako vyprahlý cestovatel uprostřed pouště. V ústech a v hrdle jsem měla sucho a v krku mi propukal nezvladatelný požár, který sílil s každým mým nádechem.
Otec se zřejmě rozhodl, že mě nechá vyhladovět, to bude pěkně bolestné mučení. Přitáhla jsem si kolena víc k tělu a snažila se myslet na Willa a malého Lucase. Copak asi právě dělají? Lucas leží v postýlce a brouká si nebo spinká. Možná ho Viv právě krmí z jeho lahvičky. Will se Solem se určitě snaží přijít na to, co se stalo a jak mi pomoct.
Z mého přemýšlení mě vyrušilo vrznutí dveří, podívala jsem se tím směrem a ztuhnula. Krve by se ve mně nedořezal, byla jsem v šoku.
U dveří stál muž, postavou mi připomínal Willa, nebyl moc svalnatý, ale pěkně pevně stavěný. Měl po ramena dlouhé světle kaštanové vlasy. Jeho pokožka byla snědá a bez jediné vady. Na sobě měl černé kanady, obnošené světle modré rifle a po kolena dlouhý černý vlněný kabát. Ruce měl svázané před sebou a měl šátkem převázané oči. Podle jeho neodolatelné vůně, to byl stoprocentní člověk.
Ruce měl zaťaté v pěst a i když se snažil vypadat odvážně, jeho čelist se chvěla strachy.
Hned, jak se za ním dveře zavřely, si strhl šátek z očí a zíral na mě překvapeně nádherně jasně zelenýma očima.
„Mohla bys mě rozvázat, prosím?“ Pozvedl svá svázaná zápěstí a postoupil o krok ke mně.
„Stůj!“ Vyštěkla jsem a přimáčkla se zády ke stěně. Až pak mi došlo, jak to vypadá.
„Neboj se, nechci ti ublížit. Jen chci, abys mě rozvázala.“ Udělal další malý krůček a roztáhl dlaně v uklidňujícím gestu.
Jak se přibližoval, začala se mě jímat panika. Tak tohle otec domyslel do nejmenších detailů. Mám hlad a on mi sem pošle člověka.
„Zůstaň kde jsi, už ani krok.“ Podívala jsem se upřeně do jeho očí a on se konečně zastavil. Rukama jsem si objala pokrčené nohy a snažila se dýchat pomalu a povrchně, žádné hluboké vdechy, které by přinesly jeho vůni blíž.
„Nehýbej se.“ Zavrčela jsem a sevřela ruce v pěst.
Konečně pochopil, že je něco špatně a tázavě nadzvedl jedno obočí.
„Sedni si k protější stěně, prosím, co nejdál ode mne.“ Zaprosila jsem a schovala svůj obličej. Cítila jsem, jak mě v puse začínají tlačit tesáky.
Lehla jsem si čelem ke stěně, točila se mi hlava a bylo mi strašně zle z hladu.
„Asi jsme to vzali za špatný konec. Já jsem Bill a ty jsi?“ Sedl si k protější stěně a položil si svázané ruce do klína.
„Melanie.“ Zavrčela jsem do zdi a snažila se nevnímat jeho přítomnost. Šlo to ztuha, čím déle byl se mnou v cele, tím více prostor zaplňovala jeho vůně. S každým dalším nádechem jsem cítila neuvěřitelnou potřebu se napít. Žaludek se mi bolestivě stahoval a střeva se mi kroutila.
„Můžeš mi říct, co se tu děje, Melanie?“ Opět po několika minutách přerušil ticho.
„Tak fajn, taktika ignorování bude v tomhle případě asi neúčinná.“ Sedla jsem si a pomalu se k němu otočila. Jeho zorničky se rozšířily a jeho tvář smrtelně zbledla. Vystrašeně zamrkal a pak vrávoravě vstal.
„Co jsi zač?“ Dostal ze sebe s obtížemi a na jeho obličeji se vystřídal výraz zděšení, překvapení a paniky.
„Upír, Bille. A věř mi, že ti nechci ublížit. Jen tu máme menší problém, protože jsem neuvěřitelně hladová a ty jsi člověk.“ Pokrčila jsem rameny a podívala se mu přímo do očí. Věděla jsem, co před sebou nyní vidí. Žlutooké monstrum, které se ho chystá zabít.
„Chceš mě vysát?“ Jeho hlas se chvěl a on škubal pouty, aby se uvolnil.
„Nechci tě zabít, jen nevím, jak dlouho se dokážu ovládat.“ Na sucho jsem polkla a žár v mém hrdle opět nabral na síle.
„Sakra.“ Chytla jsem si dlaněmi krk.
„Tak co budeme dělat?“ Zeptal se a já jen vzdychla. To kdybych tak věděla, co budeme dělat, byla bych šťastná.
„Nejsem si jistá, Bille.“ Olízla jsem si suché, popraskané rty.
Pak mě něco napadlo, obvykle stačila sklenka, nebo dvě, abych zahnala žízeň, možná to bude stačit i teď. Pohlédla jsem na jeho třesoucí se tělo a věděla, že nemáme jinou možnost, než to zkusit.
„Bille, musíš mě nechat, abych se z tebe napila.“ Řekla jsem pomalu a snažila se dát důraz na každé slovo.
„Ty ses zbláznila.“ Škubal dál pouty, jako by mohl ten provaz roztrhnout. Zařezával se mu do zápěstí a drhnul se mu o kůži.
„Nech to být, nebo se zraníš a poteče ti krev.“ Řekla jsem otráveně a vstala.
„Nechci, abys ze mě pila.“ Vřískl směrem ke mně a upřeně mě pozoroval.
„Není otázka jestli, ale kdy, jak a jak mnoho se z tebe napiju, Bille.“

Vzdálenost mezi námi jsem překonala dvěma skoky a chytila jsem ho pod krkem. Zalapal po dechu a zakřičel, až mi zalehly uši. Očividně můj pohyb nezaregistroval.
„Jen ti nechci ublížit, ty blázne. Nemusím se tě ptát na svolení. Můžu tě zabít a tvou mrtvolu rozsápat na kousíčky, ale nechci to udělat. Musíš mi pomoct, abych tě udržela naživu, ty idiote.“ Do hlasu se mi vkrádala zlost, ale tak nějak jsem ho chápala. Jak bych se asi chovala já, kdybych byla zavřená sama s hladovým upírem ve smradlavé kobce?
„Dobře, ale jak mi zaručíš, že mě nevysaješ.“ Jeho hlas byl přiškrcený a tak jsem svou ruku zpustila podél těla.
„Nijak, musíš mi věřit.“ Chytla jsem ho za ruce a rozvázala uzel na provazu, při mém dotyku se zachvěl. Nechala jsem ho tam stát a vrátila se na kavalec.
Povolil provaz a rozvázal si ruce. „Dobře, tak to uděláme.“
Mnul si od provazu popálená zápěstí a opatrně se ke mně přibližoval.
„Pokud není jiná možnost.“ Jeho zelinkavé oči nervózně těkaly po mé tváři a já se snažila uklidnit, abych se alespoň částečně změnila zpět.
„Není jiná možnost. Věř mi, že si nepřeji nic jiného, než odsud vypadnout, ale jsem tu s tebou zavřená a nemůžu s tím nic udělat.“
Rozepl si kabát a shodil ho na podlahu, přes hlavu si přetáhl mikinu a hodil ji na kabát. Stál teď jen v tričku naproti mně a já z něho nemohla spustit oči.
„Sedni si.“ Udělala jsem mu místo vede sebe a on mě po mírném zaváhání poslechl.
Nechtěla jsem mu vyprávět, že to bude pro mne poprvé, bál by se ještě víc.
Vnímala jsem teď celým tělem jeho přítomnost, bylo to jako by mi někdo vrazil střep do mozku. Slyšela jsem každý jeho nádech a jeho silné mladé srdce mi bilo snad až v krku.
Otočila jsem se k němu, stále mě upřeně pozoroval. Jeho pohled, ale teď nebyl zhnusený, asi se mi podařilo proměnit tvář a oči, ale ostré tesáky jsem v ústech stále cítila.
„Nebude to bolet, slibuju.“ Usmála jsem se a chytila ho za ruku.
„Uvolni se.“ Opatrně jsem ho za ramena zatlačila do lehu. Jeho nohy byly ale šikmo přehozené přes pelest kavalce a visely volně z postele.
Klekla jsem si vedle jeho ležícího těla a pak se k němu naklonila, budu muset improvizovat, tohle mě nikdo neučil.
Svezla jsem se na všechny čtyři a zapřela se o lokty. Položil mi dlaně na boky a já byla překvapena intimitou celé téhle situace.
Dýchal velmi rychle a přerývaně, jeho horký dech mi vanul do tváře a srdce mu bušilo, jako by si chtělo prorvat cestu ven z jeho hrudi. Vnímala jsem jeho strach, cítila jsem jemnou vůni jeho kůže a drahé kolínské.
Pomalu jsem přiblížila svá ústa k jeho krku a zastavila se těsně nad jeho krční tepnou. Tep mu pod kůží kmital neuvěřitelně rychle a já z toho místečka nemohla spustit oči. Vábila mě jeho krev, která mu kolovala v žilách.
Dotkla jsem se rty kůže na jeho krku a on se zachvěl. Jeho ruce se pevněji přitiskly na mé boky. Špičkou jazyka jsem přejela po pulzující pokožce a zatočila se mi hlava z té krásné chuti. Už nebylo cesty zpět. Tesáky se mi vysunuly ještě víc a já je zatnula do té voňavé kůže. Bill tiše zasténal a propnul se pode mnou. Ústa mi zaplnila teplá krev a já si připadala jako narkoman, co si právě vstříkl svoji dávku. Začala jsem sát a polykat jeho horkou krev, hlava se mi točila a mým tělem projížděl zvláštní pocit vzrušení a zároveň uspokojení. Tišila jsem svou žízeň a hasila pálení v mém krku.
Stisk jeho dlaní slábnul a pak jeho ruce bezvládně sklouzly z mých boků a dopadly vedle nás na matraci. Věděla jsem, že je nejvyšší čas přestat, ale jak?

S největším sebezapřením jsem přestala sát a odtáhla se od jeho krku. Dýchal mělce, ale tep měl silný a pravidelný.
Svezla jsem se na matraci vedle něj a snažila se rozdýchat ten opojný pocit pití čerstvé krve z živého člověka.
Nejblíže by se dalo popsat jako postupný a plíživý nástup vrcholného vzrušení, jenže bez konečného vyvrcholení. I tak se mi ale ruce klepaly a na zádech jsem měla husí kůži.
„Páni.“ Vydechla jsem a otočila se na bok čelem k Billymu. Oční víčka se mu chvěla a něžně třepotala, i přes velkou ztrátu krve, měl na tváři jemný spokojený úsměv. Do háje, jemu se to snad líbilo.
Cítila jsem se plná a spokojeně unavená, chtělo se mi spát. Ještě naposledy jsem zkontrolovala Billyho tep a pak jsem zavřela oči a usnula.

Vzbudilo mě vrznutí dveří a Billyho tlumený výkřik. Otevřela jsem oči a posadila se. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, ale pak jsem vyskočila z postele, tak rychle až se mi zamotala hlava.
Dva strážní drželi Billyho a táhli ho ke dveřím. Další dva, mezi nimi i lovec, šli směrem ke mně.
Lovec se usmál a kývnul mi.
„Tvůj otec si myslel, že se z něho nakrmíš.“ Otočil se k Billymu, který sebou cukal a snažil se ze všech sil bránit.
„Pila jsem z něho, ale ne tolik, abych mu ublížila.“ Podívala jsem se na Billyho a on mi pohled upřeně vracel. V jeho výrazu byl jasně čitelný strach, nevěděl, co s ním udělají, ani já jsem to nevěděla.
„Hmm, to se tvému otci nebude moc líbit, neholduje soucitu. Neměla by sis vytvářet citové vazby se svou potravou, Mel.“ Usmál se tak, až odhalil tesáky.
„Co s ním uděláte?“ Zeptala jsem se na rovinu a nespouštěla oči z na smrt vyděšeného Billyho.
„To je na tvém otci, ale myslím, že nezemře věkem ve své posteli.“ Pokynul, aby ho odvedli. Zůstali jsem v cele sami, jeden strážný čekal u dveří.
„A co ty tady děláš? Myslela jsem, že úkol, na který tě otec najal, jsi splnil. Nechtěl jsi jet domů?“ Snažila jsem se udržet nevzrušený tón naší konverzace. Vrátila jsem se na postel a sedla si na ni.
„No, řekněme, že jsem tvému otci nabídl, že na tebe osobně dohlédnu.“ Založil si ruce na hrudi a pohodil hlavou, aby odhrnul vlasy z obličeje.
„V čem ten dohled spočívá?“ Posunula jsem se a opřela zády o zeď.
„No, řekněme, že otec z tebe chce mít poslušnou a oddanou dceru, tak se mu to přání pokusím splnit.“ Naklonil hlavu na stranu a se zájmem mě pozoroval.
„Chceš mě mučit?“ Zeptala jsem se.
Pokrčil rameny a udělal dva kroky směrem ke mně.
„To záleží jen na tobě, Mel. Stačí říct, že budeš pokorná, budeš ho poslouchat a samozřejmě se už nepokusíš utéct. Myslím, že tvůj otec tajně doufá, že dostaneš rozum, přeci jenom jsi jeho jediná dcera. Pak odsud můžeš odejít a užívat si radovánek vyšší vrstvy.“
„Neumím být pokorná a v zásadě neumím ani poslouchat.“ Skousla jsem spodní ret a podívala se upřeně na lovce.
Zamračil se. „Jak chceš, Melanie. Chtěl jsem s tebou jednat v rukavičkách, ale pokud chceš tvrdší zacházení, jsem připraven i na tuto variantu. Já mám času dost, nakonec tě stejně zlomím. Záleží jen na tobě, kolik bolesti si do té doby zažiješ.“
Vypochodoval z cely, aniž by se na mě ještě otočil. Zůstala jsem opět sama. Pokud mě tohle mělo vyděsit, musela jsem uznat, že se to povedlo. Nikdy jsem neměla ráda bolest a teď mi ji lovec sliboval v nepřeberném množství. Vzdychla jsem a položila hlavu na kolena.
„Sakra, Wille, kdepak jsi?“

Celý den jsem jen seděla opřená o zeď a bezcílně zírala na stěnu před sebou. Neměla jsem náladu vůbec na nic. Byla jsem naštvaná sama na sebe i na svět okolo. Copak já nikdy nebudu mít klid? Copak nemůžu zažít alespoň kousíček štěstí. Když už to vypadá, že se něco v mém životě povede, stane se něco, co to pokazí. Mám snad nevyčerpatelnou smůlu?
Dveře se otevřely a v nich se objevila vysoká svalnatá postava – lovec. Neměl na sobě kožený plášť, jen černé rifle a černou hedvábnou košili. Ta byla rozepnutá a odhalovala značnou část jeho vypracovaného hrudníku. Že by změnil taktiku boje, bude mě teď svádět?
Podívala jsem se na něho pozorněji, čelo měl opocené a slepené kadeře jeho zlatých vlasů se mu lepily k obličeji. Přes levou tvář měl šmouhu od krve a taky hrudník a vrchní polovinu břicha měl potřísněné drobnými tmavě červenými kapičkami.
Beze slova přistoupil až ke mně a hrubě mě za paži vytáhl na nohy. Oči se mu leskly touhou, byl vzrušený. Aniž by zaváhal přitisknul své rty na mé. Byla jsem z jeho nečekaného útoku více než překvapená. Zapotácela jsem se a nebýt jeho silných paží, upadla bych dozadu na postel. Přitiskl mě k sobě a já se zapřela dlaněmi o holou krvavou kůži na jeho hrudníku.
Nijak jsem nespolupracovala, ale ani se nebránila, nechtěla jsem schytat další tvrdý políček. Otočil mě zády ke stěně a tvrdě mě přirazil na zeď. Bouchla jsem se do hlavy a bolestně zasténala.
Vrazil mi stehno mezi kolena a posunul ho výš tak, že se mi dotěrně otíral o rozkrok. Jedna jeho ruka se posunula dolů po mé paži a podél mého ňadra sklouzla až na bok. Prsty nadzdvihl okraj mého roláku a opatrně se zkusmo dotkl mé holé pokožky. Toužebně zavrčel a pokusil se jazykem proniknout dovnitř mých úst. Co nejpevněji jsem sevřela čelist. Špičkou jazyka mi přejížděl po zubech a konečky prstů brnkal o má žebra.
Odstrčila jsem ho od sebe a zamračila se.
„To mě tu chceš znásilnit?“ Vykřikla jsem na něj a ustoupila od něho, posouvajíc se zády přitisknutá ke zdi.
„Ale Melanie, upíři neznají slovo znásilnění.“ Jeho vzrušením změněný hlas mě vyděsil.
Prohrábl si rukama vlasy a pak po mně chmátl, pevně mě držíc za ruku.
„A ne, nehodlám tě znásilnit. Jen jsem teď prováděl něco velmi příjemného a trochu mě to vzrušilo.“ Oči se mu zase zaleskly.
„Pojď, musím se ti pochlubit.“ Usmál se a vlekl mě za sebou ven z cely.
Sotva jsem mu stačila. Klopýtala jsem za ním setmělou chodbou a když jsme došli až ke starým kamenným schodům, měla jsem totálně dost. Táhl mě dolů, byla jsem překvapená, že sklepení je na patra. Nechtěla jsem vědět, co se může nacházet pod labyrintem podzemních chodeb.
Elektrické osvětlení skončilo spolu se schody a dál se o mihotavé záblesky světla staraly už jen mohutné louče, vložené do starodávných kovaných držáků připevněných ke kamenným stěnám.
Táhl mě další z chodeb a zastavil se až před poměrně vysokými dvoukřídlými dveřmi. Vzal za jedno z křídel a vstrčil mě dovnitř. Nevím, jak tuhle místnost popsat, snad nejlépe jako mučírnu. Na zdech tu byla umístěna ocelová pouta v různých výškách a dva dřevěné kříže ve tvaru velkého X. Na jednom z nich byla připoutána polonahá bosá postava. Ve světle loučí, mihotajícím se po stěnách, to tu vypadalo opravdu strašidelně. Jakoby se stěny hýbaly a natahovaly se po mně. Mírně jsem sebou cukla dozadu, ale to už mě jeho paže vláčely dál rozlehlou tmavou místností, směrem k zhroucené postavě.
Podle vypracovaných ramen a zatnutých bicepsů, to byl muž. Hlavu měl skloněnou a přes tvář mu padala hustá záclona světle hnědých vlasů.
Po dalším nádechu už mi bylo úplně jasné, co se tu děje.
„Bille.“ Vydechla jsem a odpovědí mi bylo jen slabé, bolestné zachroptění. Po rukou, hrudníku a břiše se mu táhly dlouhé, ne moc hluboké řezné ranky, ze kterých vytékala krev. Celou přední stranu těla mu pokrývala tmavě červená krvavá skvrna. Pevné ocelové okovy měl zaříznuté do masa, asi jak se snažil vyškubnout.
„Tohle jsi tu dělal, to je podle tebe vzrušující?“ Obrátila jsem se zděšeně a znechuceně k lovci. Zrovna teď jsem nechápala vůbec nic.
„Trochu jsme si tu s panem novinářem popovídali. Byla to nadmíru podnětná diskuze, že Billy.“ Lovec přešel až k němu a prudce mu za vlasy trhl hlavou dozadu. Naskytl se mi tak bolestný pohled na Billyho zmučenou a ztýranou tvář.
„Ty seš parchant.“ Vzlykla jsem a pevně sevřela ruce v pěst.
„Chceš mu to trápení ukončit, Mel? Stačí, když ho kousneš, moc krve už nemá, bude to pro něho vysvobození. Vzpomínáš si, jak to bylo krásné, když se tvé tesáky zabořily do jeho měkké a teplé kůže.“ Natočil mu hlavu na stranu v dost bolestivém úhlu a ukázal mi tak jeho krk a dvě ranky po mých zubech.
Nasucho jsem polkla, ale ne proto, že bych měla žízeň, snažila jsem se v sobě udržet obsah žaludku. Dělalo se mi zle z toho hrozného pohledu.
„Nezabiju ho, nejde to.“ Hlesla jsem a udělala od obou jeden krok vzad. Nejradši bych se otočila a plnou rychlostí utíkala co nejdál odsud.
„Hmm.“ Brouknul lovec zamyšleně a pobaveně zavrtěl hlavou.
„Bude s tebou mnohem víc práce, než jsem si myslel.“
Chytil mě za nadloktí a dovedl k protější stěně. Kolem mých zápěstí klaply ocelové okovy a já se ani nebránila. Nemohla jsem spustit oči z Billa. Ze zakrvácené postavy, která ještě před pár hodinami kypěla životem. Teď z něho byla jen troska.
„Takže ty ho nezabiješ? Máš úctu k životu, jsi lékařka.“ Při posledním slově se divadelně uklonil a zpoza pásku vytáhl dlouhý nůž s nablýskanou čepelí. Složitě zdobený dřík se leskl v mihotavém světle loučí.
Přešel ke mně a přejel mi plochou čepele po tváři. Byla jsem tak zděšená pohledem na Billyho, že jsem ho ani nevnímala.
Špičkou nože se zastavil na mé sevřené čelisti a jemně trhl směrem dolů. Ucítila jsem mírnou řezavou bolest, to, jak ostří porušilo kůži.
Usmál se, když jsem sykla bolestí a nahnul se ke mně. Nejdřív zabořil svou tvář do mých vlasů a zhluboka se nadechl a pak oblíznul ranku, která se už hojila. Mlasknul a přejel si špičkou jazyka po zakrvácených zubech.
„Tak krásná a tak sladká.“ Zašeptal a otočil se ke mně zády. „A tak paličatá.“ Dodal, když přešel zpět k Billymu.
„Proč ti na něm tolik záleží, je to jen člověk. Je tu pro to, aby nás nakrmil, aby pro nás zemřel.“ Jeho sametový hlas se mi otíral o kůži a příjemně hladil. Otřásla jsem se, jako by mi byla zima a snažila se do svého pohledu dát všechnu zlost, kterou jsem nyní cítila.
„Nechceš ho zabít, ale stejně ho zabiješ.“ Přešel téměř tanečním krokem kolem zakrvácené postavy a čepel bořil jemně do masa. Vytvořil tak dlouhou ránu, sahající od jednoho ramene ke druhému. Billy jen polohlasně zasténal, už neměl ani sílu, aby křičel. Do očí se mi vlily slzy. Je vůbec možné, aby byl někdo tak zlý?
„Ty sadistickej parchante!“ Sykla jsem a hlas se mi třásl zlostí.
Lovec se usmál a dlouhým pomalým olíznutím očistil čepel nože. Při tom se mi upřeně díval do očí a užíval si mého nasupeného pohledu.
„Je to jenom maso, Mel.“ Zakončil svou ukázku a přistoupil ke kříži zezadu.
„Billy, vstávej, chlapče, blížíme se k závěru.“ Skoro něžně ho pohladil po spánku, pak ho plesknul po tváři. Billy zamrkal a snažil se zvednout hlavu, po pár nevydařených pokusech se mu to konečně povedlo a on se na mě smutně a upřeně zahleděl.
Chtěla jsem, aby se díval na mě, aby si nevšiml nože, který se blíží k jeho krku. Jen vyděšený pohled jeho zelinkavých očí mi bránil, abych ty své odvrátila.
Lovec pomalu podřízl Billymu hrdlo. Ostrá čepel zajela hluboko do masa a zastavila se s nepatrným zaskřípěním o krční obratel. Z rány se okamžitě vylila neuvěřitelná hromada krve a Billyho krásné oči se mrtvolně zvrátily dozadu.
„Néééé!“ Zakřičela jsem tak, až mě zabolely hlasivky. Stejně už bylo pozdě, chvíli ještě chropěl, ale jak jeho srdeční činnost ustávala, klidnily se i záškuby jeho těla.
Po tvářích se mi řinuly slzy a já si připadala zvláštně prázdná a…zlomená. Ano, byla jsem zlomená. Měl přesně to, co chtěl. Dostal mě na kolena.
Nohy se mi podlomily, řetězy zařinčely a já se svezla k zemi, kdyby to jejich délka dovolila, svezla bych se na podlahu. Takhle jsem ale zůstala viset za paže v kleku, se svěšenou hlavou. Nestyděla jsem se, že brečím. Hlasité vzlyky otřásaly mým tělem a já jsem si přála v tu chvíli jediné. Být mrtvá, nic necítit, připojit se k nehybnému tělu, bezvládně visícímu na kříži přede mnou.
„No, nechám vás tady o samotě. Hezky si to užijte.“ Z pobaveného tónu jeho hlasu se mi dělalo na zvracení.
„Za tohle tě dostanu, ty bastarde!“ Zaskřípala jsem zuby a on se jen zvonivě rozesmál.
„Už se nemůžu dočkat, drahoušku.“ Jeho hlas se vzdaloval a pak už jen vrzly dveře. Zůstali jsme sami. Neměla jsem odvahu zvednout hlavu a podívat se na něho. Nevím proč, ale cítila jsem za to, co se tu přihodilo, přímo zodpovědná. Nebylo by lepší, kdyby umřel pokojně v mém náručí? Kdyby umřel s úsměvem na rtech?
Zavrtěla jsem hlavou a zvedla oči. Za to přeci nemůžu, udělal to lovec a taky za to zaplatí. Billy vypadal jako padlý anděl, s rukama rozpřaženýma a hlavou skloněnou. Krev stékala po jeho holých chodidlech a vsakovala se do udusané hlíny na podlaze. Tvořila tak černou skvrnu. Jeho vlasy visely přes obličej a bylo to, jako by za ním někdo zatáhl oponu. Jak říkal lovec, jeho výstup skončil.

Svezla jsem se do sedu a s nepříjemně zvednutýma rukama se zapřela o stěnu za sebou. Jeho nehybné tělo mě fascinovalo. Už dávno přestal krvácet a krev na jeho těle začala zasychat, ale i tak jsem od něho nemohla odtrhnout oči.
Nevím, jak dlouho mě tam lovec nechal, ale louče pomalu pohasínaly a kolem se rozprostřela naprostá tma. Absolutní tma, kdy si nevidíte ani na špičku nosu. Pár minut mi trvalo, než si mé oči přivykly a pak dalších pár, než jsem začala vidět skoro normálně. Možná by bylo lepší, kdybych byla jen obyčejný člověk, pohlcená tmou, nevidící ochablou mrtvolu před sebou.
Uběhly hodiny, možná dny. Asi dny, protože jsem dostávala žízeň a moc tomu nepomáhala neustále přítomná vůně krve visící ve vzduchu. Vytáhla jsem se s obtížemi na nohy, abych ulevila svým krvavým zápěstím. Pouta se mi zařezávala do kůže a pálilo to jako čert.
Chvílemi jsem cítila, jak se mi pár kapek krve z rozedřené kůže rozeběhlo po zápěstí, než se nakonec vpily do rukávu mého roláku.
Tělo se ze všech sil snažilo rány hojit, což mě vyčerpávalo ještě víc. Rukávy se mi lepily na paže, jak krev zasychala a já pomalu ztrácela vědomí.
Pořád dokola jsem se snažila představit Willovu tvář, což mě jako jediné nutilo k dalšímu nádechu. Byla jsem neuvěřitelně vyčerpaná, unavená a hladová. Nespala jsem od té doby, kdy jsem si na chvíli zdřímla po Billově boku.
Kolena mi vypověděla službu a já nestihla ani ztlumit pád, plnou vahou jsem se zavěsila za poraněná zápěstí. Bolestivě jsem vykřikla, až se mi můj vlastní hlas vracel s ozvěnou. Vydrápala jsem se zpět na kolena a rozbrečela se. Tedy brečela bych, kdybych měla slzy. Byla jsem natolik vyprahlá, že mi vyschly i slzné kanálky. Vzlykala jsem na prázdno a tiše proklínala den, kdy jsem se narodila.
Dveře vrzly, věděla jsem, kdo jimi prošel, nechtěla jsem se dívat do jeho andělské tváře. Zavřela jsem oči a ruce zatnula v pěst. Snažila jsem se ze všech sil vypadat klidně, smířeně. Kroky se pomalu přibližovaly .
„Panebože.“ Ozval se tak známý hlas těsně nade mnou. Fajn, jsem už tak mimo, že mám halucinace. Třeba jsem na chvíli usnula a zdá se mi sen. I kdyby to byl jen sen, budu za něj neskutečně vděčná, pokud je to jenom sen, nechci se už nikdy probudit.
Někdo si klekl naproti mně, skoro neznatelný závan vzduchu, který mě zastudil v obličeji. Pak jemný chladný dotyk konečků prstů, pohlazení po tváři.
„Melanie.“ On plakal, to ne, ten hlas nesmí plakat. Nechtěla jsem mu působit bolest, i když byl jen mým neskutečně krásným výmyslem.
„Lásko, co ti to provedli?“ Uchopil mou tvář velmi opatrně do dlaní a donutil mě vzhlédnout. Bála jsem se otevřít oči, prozřu, on tu nebude a já se zblázním.
„Miláčku, podívej se na mě, jestli můžeš.“ Zaprosil ten roztřesený hlas.
Snažila jsem se najít poslední zbytky sil, abych se na něho podívala, abych udělala, o co mě žádal.
„Wille.“ Sykl od dveří další hlas, ženský.
„Já vím, počkej.“ Odpověděl on.
„Mel, musíš se probudit. Lásko, nemáme moc času, musíme odtud co nejrychleji zmizet.“ Jeho ruce z mé tváře zmizely a přesunuly se k mým zraněným rukám. Jeden řetěz po chvilce povolil a má ruka bezvládně klesla podél mého těla. Druhý řetěz ho následoval a já se skácela na podlahu. Nedopadla jsem však do prachu na zemi, ale do měkkého chladného náručí. Odhrnul mi vlasy z obličeje a jemně mě políbil na čelo. Ten jemný dotyk rtů, ta překrásná vůně, ten dokonale sametový hlas.
„Wille.“ Šeptla jsem unaveně.
„Ano, jsem tu. Prosím, otevři oči.“ Znovu pohlazení po spánku.
„Williame, musíme jít.“
„Hned Viviane, není schopná se probrat, musím ji nakrmit.“
„Ale pospěš si.“
„Melanie, musíš se napít, musíš se postavit na nohy. Část cesty tě ponesu, ale zbytek musíš po svých.“ O rty se mi otřela jemná kůže jeho ruky.
„Kousni, lásko, prosím.“
Nemohla jsem ani otevřít ústa, kde bych vzala sílu na to prokousnout mu kůži a sát.
„Ksakru.“ Zaklel, on přece nikdy neklel.
O rty se mi otřely jeho rty a donutily mě otevřít pusu. Z jeho úst do mých proudila jeho sladká krev. Stékala mi samovolně do krku, ani jsem nemusela polykat.
„Tak je to dobře.“ Zašeptal a pokračoval v mém krmení.
„Wille.“ Ozvala se ode dveří Viv.
„Mel, prosím, snaž se. Kvůli mně, kvůli Lucasovi.“ Jméno mého syna ve mně zažehlo neuvěřitelný plamen odhodlání. Snažila jsem se soustředit a pohnout víčky, podařilo se a já jsem vzhlížela do těch nejkrásnějších, bolestí naplněných očí na světě.
Usmál se tak, až se mi zastavilo srdce.
„Vítej zpátky, lásko.“ Utřel si pusu, kterou měl zamazanou od krve, do rukávu a podepřel mě do sedu.
„Pojď, pomůžu ti.“ Vyzvedl mě do náručí a přivinul si mě na hruď, jeho šaty byly mokré a studené, ale i tak jsem se přitiskla blíž.
„Je mi moc líto, že to trvalo tak dlouho, Mel.“ Zašeptal mi do vlasů, když míjel Viv.
„Páni, ta je ale zřízená.“ Prohodila Viviane a následovala nás temnou chodbou.
„Nech si to na jindy, Viv.“ Okřiknul ji Will.
„Promiň, síla zvyku.“ Šeptla omluvně a pohladila mě po vlasech.
„Co jim asi provedla, že ji nechali zavřenou se zahnívající mrtvolou?“ Nakrčila nos.
„Viv.“ Upozornil ji Will.
„Jasně, už toho nechám.“
Položila jsem si tvář na jeho krk a nosem se otírala o jeho pokožku. Cítila jsem jeho krev a měla jsem nepředstavitelnou žízeň.
„To je v pořádku. Pij, jestli chceš.“ Políbil mě do vlasů.
Otřela jsem se tesáky o dokonale hebkou kůži a políbila ho na krční tepnu, slastně se zachvěl, ale pokračoval dál stejnou rychlostí.
Přivřela jsem oči a prorazila tesáky tu jemnou pokožku.
„Potřebuješ sílu, jen se napij.“ Povzbuzoval mě a já neodolala. Přisála jsem se k rankám a ústa mi zaplnila Willova chladná krev. Byl to úplně jiný pocit, než když jsem pila z Billyho. Polkla jsem a znova sála. Stiskl mi prsty rameno a naklonil hlavu tak, abych měla k jeho krku lepší přístup.
„To už stačí, Mel, v autě máme další krev.“ Odtáhl se a já se cítila o mnoho líp. Tělesně, duševně jsem byla momentálně úplně na dně. Nemohla jsem přestat myslet na překrásně zelinkavé oči, tak vystrašené a prosící, a pak na to, jak se z nich pomalu vytrácel život.
Před očima jsem měla lovcovu arogantní tvář a cítila po těle jeho dotyky. Udělalo se mi na zvracení jen při té vzpomínce. Cukla mi ramena a natáhlo mě.
„Do háje.“ Will zastavil a opatrně mě položil na zem.
„Co se děje?“ Viv se nad námi skláněla. „Na tohle vážně nemáme čas.“
„Jo, jenže jestli vyzvrací, co právě vypila, budeme zase na začátku. Musíme chvilku počkat.“ Konejšivě mě kolébal v náručí a tiskl mě k sobě.
„Slyším hlasy, je mi líto, ale opravdu už musíme.“ Položila ruku Willovi na rameno a podívala se na mě. „Musíš to vydržet, Mel. Pokud budeme čekat, tak nás chytí a to, co udělali tobě, bude jen lázeňským pobytem, naproti tomu, co by přichystají nám.“ V jejím hlase jsem zaslechla náznak strachu.
Will se postavil a rychle se vydal dopředu, snažila jsem se uklidnit a přemluvit svůj žaludek, aby ještě chvíli počkal.
Chodba náhle končila a podlahu začala postupně zaplavovat voda.
„Mel, teď dávej pozor.“ Oslovil mě Will. Viviane mu podala úzkou podlouhlou nádobku s náústkem.
„Tohle je kyslíková láhev. Musíme teď do vody, jiná cesta odtud nevede, pokud to ovšem nechceš vzít hlavními dveřmi.“
Kývla jsem a popadla do ruky červenou láhev. Nepouštěl mě, ani když už byl po ramena ve vodě. Za námi se míhala světla baterek a chodbou se ozývaly výkřiky.
„Běž první.“ Otočil se na Viv a ona přikývla. Zmizela pod hladinou a on se mi podíval upřeně do očí.  „Jen se mě pevně drž, ano?“ Povolil malý ventilek na vrchu láhve a vsadil mi náústek do pusy.
„Dýchej pusou, Mel.“ Potopil se se mnou pod hladinu.

Voda byla natolik studená, že jsem se nemohla ani nadechnout. Mé tělo se křečovitě stáhlo a já měla dojem, že mi svaly explodují. Kdyby mě Will nesvíral pevně za zápěstí, vycukla bych se mu a vyplavala ven. V tu chvíli mi bylo jedno, jestli mě opět dostanou, jen se dostat z téhle studené vody. Viv plavala kousek před námi a v jedné ruce svírala malou baterku. Kromě úzkého kuželu světla, tu byla naprostá tma. Musela jsem jim důvěřovat, že vědí, co dělají, protože tahle malá kyslíková láhev nevydrží věčně a já jaksi dýchat potřebuji.
Proplouvali jsme zatopenými chodbami a proplétaly se zavalenými místy. Tak po sto metrech se začala chodba rozšiřovat a pak vyústila do ohromného černého prostoru. Will mě táhl za sebou směrem vzhůru. Křečovitě jsem se držela jeho dlaně a snažila se přimět své tělo ke spolupráci. Voda byla snad ještě studenější a já už opravdu nemohla, zatočila se mi hlava a já vdechla vodu. Chutnala po blátě a smrděla rybinou. Cukla jsem sebou a pustila se Willovy ruky, chmátl po mně a za rameno mě vytahoval výš a výš. Jak jsme se dostali na hladinu už si nepamatuji, asi jsem byla chvíli bez sebe.

„Mel, prober se, teď to přece nevzdáš.“ Na prsou jsem ucítila drtivý tlak a někdo mi vdechl do úst. Měla jsem zacpaný nos, bylo to nepříjemné.
„Mel, no tak.“ Ta slova ke mně přicházela z velké dálky. Cítila jsem se zvláštně dobře. Nebyla mi zima a necítila jsem žádnou bolest. Nechtělo se mi za tím milým hlasem, tady mi bylo líp. Zase ten nepříjemný tlak na hrudi a opět vzduch v ústech.
„Tohle mi nedělej, lásko. Nesmím o tebe přijít, co bych bez tebe dělal? Co by bez tebe dělal Luc? Mysli na našeho syna, Mel.“
Uvědomovala jsem si jeho ruce na mé hrudi, vnímala jsem jeho ústa, dýchající do mých, i malé kapičky vody, které mu stékaly z konečků vlasů a zlehka dopadaly na moji tvář.
„Bojuj, Mel, bojuj.“
Věděla jsem, že bych měla za tím hlasem, ale jsem připravená? Chci čelit té děsivé realitě mého života? Proč bych se nemohla poddat téhle prázdnotě a v klidu umřít? Náhle mi hlavou prolétla slova, která jsem řekla lovci, když jsme se viděli naposledy.
„Za tohle tě dostanu, ty bastarde!“

Jasně musím žít, musím žít pro Willa a pro Lucase a hlavně pro pomstu. Musím zabít muže, který neznásilnil mé tělo, ale mou duši. Který mě nutil přihlížet svému ďábelskému konání a musím pomstít Billa. Mladého a krásného Billa s jasně zelenýma očima, o kterém vím jen, že byl novinář a moc dobře chutnal. Billa, který mi důvěřoval a který do mě vkládal svou naději.
Zhluboka jsem se nadechla a pak se dávivě rozkašlala.
Will mi pomohl do sedu a přidržoval mě. Vykašlávala jsem z plic vodu a začínala se klepat neuvěřitelnou zimou.
Poslední půlhodinu jsem strávila v ledové vodě a teď jsem ležela na břehu jezera, bůhví, jak dlouho na dobré dvaceticentimetrové vrstvě sněhu.
Mrzlo, protože oblečení jsem měla tuhé, sotva jsem ohnula ruce.
„Hned ji musíme dostat domů.“ Vykřikl Will, když si všiml mých modrých rtů.
Viv už seděla za volantem, když mě Will strčil do kufru a vlezl tam za mnou.
„Jeď a pusť naplno topení nebo skončí s omrzlinami.“ Zároveň mi svlékal rolák a rifle. Stáhnul mi boty a ponožky a rifle mi sundal úplně. Spodního prádla jsem se vzdát nechtěla, ale než jsem se vzpamatovala, ležela jsem úplně nahá, zamotaná do teplé huňaté deky v jeho náručí.
„Přidej, Viv. Je úplně modrá.“
„Dělám, co můžu, nechceš snad, abych to někde otočila na střechu.“ Zahuhňala Viviane ze sedadla řidiče a ohlédla se po nás.
„Podej mi mobil.“ Zaprosil Will a hned, jak mu ho Viv hodila, vytočil číslo.
„Sole? Jo, jsme v pohodě. Prosím, napusť plnou vanu horké vody a svař litr toho nejlepšího vína, přidej doma topení, alespoň u nás v pokoji. Jo, jedeme domů.“ Zaklapl telefon a přes deku mi třel ramena. Chtěl mě tak zahřát, ale moc to nepomáhalo. Byla jsem děsně unavená, chtěla jsem si na chvíli odpočinout. Zavřela jsem oči a schoulila se víc.
„Ne, Mel, teď nesmíš spát.“ Zatřásl mi ramenem.
„Jak dlouho ještě?“ Zeptal se Viv.
„Chviličku, pět minut.“ Křikla zpátky a šlápla na plyn.
Oči se mi klížily a já už neměla sílu dál odolávat únavě.
„Dej jí krev.“ Řekla Viv.
„Ne, teď ji hlavně musíme zahřát, podchlazení je nebezpečné, mohla by zkolabovat.“ Jeho dlaň pleskla jemně o mou tvář.
„Mel, prober se.“ Další trochu tvrdší políček následoval.
Unaveně jsem rozevřela oční víčka.
„To je ono, miláčku. Jen se na mě dívej. Neusínej.“
Auto se šíleným smykem zastavilo a s klapnutím se otevřel kufr. Will vyskočil a neuvěřitelnou rychlostí mě nesl do domu. Aniž by se jen zastavil, vyběhl schody do prvního patra a vrazil do našeho pokoje.
Dveře koupelny byly otevřené a celý pokoj jen sálal. Stáhl ze mě deku, shodil ze sebe koženou bundu a skopl boty. Vlezl se mnou do vařící vody ve vaně. Po té šílené zimě, po té ledové vodě, bylo tohle jako procházka peklem. Nohy a ruce mě bolely tak, že jsem myslela, že mi upadnou.
Bolestivě jsem zakňučela a instinktivně začala mlátit rukama a nohama kolem sebe, chtěla jsem pryč z té horké vody.
„Jen klid, jsem tu s tebou.“ Chytil mě pevněji a líbal mě do vlasů, aby mě uklidnil. Když jsem se přestala bránit, konečně se ode mne odtáhl a pustil mne.
Svlékl si mikinu a tričko a zůstal se mnou ve vaně jen v černých riflích. Nakláněl se nade mnou a hladil mě po tváři.
„Už je dobře, už je dobře.“
Do rukou a do nohou se mi pomalu vracel cit a jak se mé tělo prohřívalo, přestávaly mě bolet i konečky prstů.

Někdo klepl na otevřené dveře a do koupelny vtančila Viv. V jedné ruce nesla sklenku s krví a ve druhé asi svařené víno, podle toho, že se ze sklenky kouřilo.
„Jak je?“ Zeptala se šeptem a postavila obě skleničky na pultík umyvadla. Sedla si na okraj vany a pozorovala mé třesoucí se ruce.
„Líp…asi, ještě nepromluvila.“ Podíval se zadumaně na mou tvář a opět mi konečky prstů přejel po spánku.
„Počkám u ní, běž se převléknout.“ Pípla Viv a chytila mě za ruku, položenou na vaně.
Will souhlasně přikývl a vynořil se ven. Voda z něho jen crčela, chvilku stál nade mnou a pak vylezl. Rozepnul si rifle a stáhl si je. Sebral všechno mokré oblečení ze země a hodil ho do umyvadla. Zatajil se mi dech, když jsem sledovala jeho dokonalé nahé tělo. Tak moc jsem ho chtěla obejmout.
„Přestaň nás tu ohromovat svým vytrénovaným pozadím a běž se konečně obléknout.“ Zasmála se Viv a já se taky neubránila úsměvu.
„No vidíš, takhle ti to sluší o moc víc.“ Pohledem se vrátila ke mně.
„Luc?“ Hlesla jsem sotva slyšitelně.
„Je se Solem. Sol ho zbožňuje, nejradši by se o něho staral sám.“ Viv se celá rozzářila a v očích se jí mihotala zvláštní světýlka.
„Už jsem tu.“ Will si rukou prohrábl mokré vlasy a zatřepal hlavou. Na sobě měl jen světle modré seprané rifle a černé tričko. Byl bos. Vypadal nádherně.
Klekl si k vaně a sáhl do vody.
„Chceš už z vody?“ Podíval se mi do očí a já cítila, že by se mi v tu chvíli pod tíhou jeho pohledu podlomila kolena, kdybych stála. Jen jsem přikývla.
Vstal a z věšáku stáhl župan. Ještě jsem se celá ponořila pod vodu, abych si opláchla vlasy a pak jsem se poslušně postavila. Viv mi pomáhala, abych neupadla a Will mě okamžitě zabalil do huňatého županu.
„No, tak já jdu zkontrolovat naši chůvu a ty si lehni, ať se z toho co nejdřív dostaneš.“ Otočila se Viv na mě a pak odplula z koupelny.
„Zkusíš jít sama, nebo tě mám do postele odnést?“ Objal mě tak silně, až jsem se nemohla nadechnout.
„Wille, pusť, vždyť mě umačkáš.“ I mluvení mě unavovalo a způsobovalo mi bolest.
„Promiň mi to, Mel, já jen…tak moc jsem se o tebe bál. Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím, že už tě víckrát neobejmu. Byl to šílený pocit zmaru.“
„Jsem tu.“ Podívala jsem se mu do očí a naprosto mě dostal jeho pohled. Tolik lásky a tolik něhy jsem v životě neviděla.
Chytil mě do náručí a donesl do postele. V pokoji bylo snad padesát stupňů, ale mně to momentálně vůbec nevadilo.
Odtáhl deku a já shodila z ramen župan. Jemně klouzal po mé kůži, až dopadl s tichým žuchnutím na podlahu. Zůstala jsem před ním stát nahá. Opatrně mě sjel pohledem, jako by zkoumal, jestli jsem v pořádku a pak se zastavil na mých zápěstích.
Pozvedl pomalu jednu moji sedřenou ruku a opatrně ji políbil.
„Kdo to byl?“
Unaveně jsem si sedla na postel a on mě následoval.
„Lovec. Ten muž, co mě unesl.“ Slova se mi vzpříčila v hrdle. Do očí se mi vhrnuly slzy a já tiše popotáhla.
„To je dobrý, Mel, už jsi v bezpečí.“ Jemně mě objal a pak mi pomohl si lehnout. Přikryl mě až po krk.
„Dáš si krev, nebo víno?“ Vstal, aby přinesl skleničky z koupelny.
„Krev.“ Odpověděla jsem bez zaváhání. Usmál se a kývnul.
Vytáhla jsem se do sedu a on mi přidržel skleničku u pusy.
„Jen pij, potřebuješ nabrat sílu.“
„Wille, jak dlouho jsem…?“ Nemusela jsem to ani dopovědět, okamžitě věděl, na co se ptám.
„Jedenáct dní.“ Hlesl a sklopil oči k podlaze.
„Okamžitě mi došlo, co se stalo. Hned jak mi zavolal Sol, že ses ztratila. Věděl jsem, jak se do toho domu dostat, ale nevěděl jsem kudy. Musel jsem najít někoho, kdo tam pracoval dost dlouho na to, aby to tam perfektně znal a byl ochotný za malý úplatek mluvit. Našel jsem ho po týdnu, pak už to byla jen otázka hodin.“
„Jak jsi věděl o té zatopené chodbě?“
„Pascal se jednou rozpovídal, řekl mi možná víc než chtěl.“ Usmál se a pak se mi zadíval do očí.
„Měl jsem něco udělat mnohem dřív, nechal jsem tě tam moc dlouho.“ Sebral mi z dlaní prázdnou sklenici a mou ruku chytil do své. Provinile si prohlížel hluboké jizvy na mých zápěstích.
„Zahojí se to.“ Chtěla jsem ho utěšit.
„Já vím.“ Opatrně hladil svraštělou a zkrvavenou kůži konečky prstů. „Jenže tady nejde jen o ty jizvy, že?“
Uhnula jsem pohledem, nemohla jsem o tom mluvit, teď ještě ne. Zavrtěla jsem hlavou a jemu přes tvář přelétl náznak provinění a pak neuvěřitelné bolesti.
„Je mi to moc líto, Mel.“
„Není to tvoje vina, Wille. Přišel jsi pro mě, riskoval jsi kvůli mně svůj život. Zachránil si mě.“
„Chceš mi o tom něco povědět?“ Hlas se mu chvěl náznakem viny.
„Nemůžu…možná později.“
Kývnul a na tváři vykouzlil mírný úsměv. Byl dobrý herec, ale věděla jsem, že uvnitř trpí.
„Vyspi se, lásko. Musíš odpočívat.“ Pohladil mě opatrně po nahém rameni.
„Wille.“ Zachytila jsem jeho ruku, ještě než stačil vstát. „Prosím, zůstaň se mnou.“
Hluboce se mi zahleděl do očí a pak se usmál. „Sednu si do křesla.“
„Ne…prosím.“ Odhrnula jsem deku a odhalila tak půlku svého nahého těla.
„Bude ti zase zima.“ Zaprotestoval.
„Jsi rozehřátý z teplé vody, stejně jako já. Wille, potřebuji tě cítit. Potřebuji cítit tvé tělo, tvou kůži.“ Do očí se mi zase vlily slzy. Měla jsem dojem, že bych samotná stejně neusnula.
Vstal a stáhl si tričko. Chvíli zaváhal na knoflíku riflí, ale nakonec ho rozepnul. Pomalu přetáhl kalhoty přes boky a pak je spustil ke kotníkům. Nasucho jsem polkla, opět jsem byla polapena bledou dokonalostí jeho nádherného těla.
Usmál se, když si všiml mého pohledu a ladně si ke mně lehl.
„Spinkej, miláčku, budu tu s tebou.“ Tlesknul a světla zhasnula. Objala nás tma, prozářená jen bílou září dorůstajícího měsíce. Byl skoro kulatý, skoro dokonalý.
Vzdychla jsem a otočila se na bok, přitiskl se celým tělem ke mně a políbil mě do vlasů. Zavřela jsem oči a v jeho náručí se cítila v bezpečí. Pod návalem únavy jsem usnula skoro okamžitě.

Když jsem otevřela oči, do pokoje svítilo sluníčko. Nepříjemně mě polechtalo v nose a já si pšíkla. Will za mnou se rozesmál. Otočila jsem se a setkala se s jeho něžnýma očima.
„Dobré ráno, Mel.“ Šeptnul a přitáhl si mě do náručí. Do podbřišku mě zatlačila jeho ranní erekce a mně se tělem, stejně jako tornádo, prohnal nelidský nával touhy. Tiše jsem zasténala a on mě okamžitě pustil, myslel si, že mi ublížil.
„Ne.“ Zakňučela jsem zklamaně a na jeho tváři se objevil chápající výraz.
„Mel, měla bys ještě odpočívat, jsi slabá.“
„To je jedno.“ Broukla jsem a políbila ho na krk. Přivřel oči a zachytil mě za ramena.
„Opravdu bys měla spíš…“ Nedořekl, jemně jsem ho chytla do ruky a přejela po něm něžně dlaní. Zatajil dech a zavřel oči.
Jeho kůže byla teplá, skoro jako moje. Jeho tělo se zahřívalo celou noc o to mé. Vypadal tak lidsky, tak nádherně, s mírně zakloněnou hlavou a pevně sevřenou čelistí. Na další mé jemné polaskání zareagoval tichým zasténáním.
„Prosím.“ Šeptla jsem mu do kůže a políbila ho na hrudník. Zachvěl se, když jsem sevřela ruku pevněji a palcem přejela po jeho špičce.
„Melanie.“ Zasténal tiše a překulil mě pod sebe. Jeho tíha na mém těle probudila tisíce motýlků, kteří se začaly rojit v mém podbřišku. Pokrčila jsem nohy a pustila jeho útlé boky mezi svá stehna. Objala jsem ho nohama kolem pasu a přitáhla ho k sobě blíž. Cítila jsem se opravdu hodně slabá, ale moc jsem ho chtěla cítit v sobě.
Otřel se rty o ty mé a špičkou jazyka obkreslil můj spodní ret. Pootevřela jsem ústa a vyzvala ho, aby vstoupil. Zajel mi jazykem hluboko do úst a prsty zatím něžně probíral mé dlouhé vlasy.
Zdola se ozval dětský pláč, bylo to jako by mi někdo vrazil nůž do hrudi. Okamžitě jsem ztuhla a podívala se Willovi vystrašeně do očí. Jen se chápavě usmál a převalil se na bok. Bez rozmýšlení jsem vystartovala z postele ke dveřím.
„Mel, jsi nahá.“ Pobaveně mě pozoroval, ležíc na boku, jednou rukou si podpíral hlavu. Vypadal jako socha antického boha, jeho pokožku by si klidně mohli splést s bílým mramorem.
Vrátila jsem se zpět k posteli a popadla ze země Willovo tričko. Rychle jsem ho přetáhla přes hlavu a aniž bych se otočila, vyběhla jsem na chodbu a po schodech dolů.
Sol seděl na pohovce a přebaloval Luca, ten se rozčiloval a plakal tak, až byl celý červený.
„No, hned to bude, ty zbojníku. Musím ti dát čistou plenu, než tě nakrmím.“ Sol broukal tichým hlasem na mého syna a on jakoby mu rozuměl, začal se uklidňovat.
Sol vzhlédl a usmál se. „Máš tu maminku, Lucu, podívej.“ Oblékl mu overal a něžně ho vzal do náručí. Položil ho do koše a roztáhl náruč. Já se taky usmála, bylo to zvláštní, když se taková hora svalů chovala tak něžně a otcovsky.
Udělala jsem krok k němu a pevně ho objala. Políbil mě do vlasů. „Vítej zpátky, Melanie.“
Bylo mi krásně, schoval mě v bezpečném kruhu svých svalnatých paží. Jemně voněl vodou po holení a taky Vivieniným parfémem.
„Bylo to tu bez tebe hrozné. Moc jsme se o tebe báli a Lim chodil jako tělo bez duše, byl totálně mimo. Bál jsem se o tebe a taky o něho.“
Zabořila jsem mu obličej do trička na hrudníku a on spojil ruce za mými zády. Nebylo v tom nic intimního, jen dojemné přátelské gesto.
„Děkuji, že ses postaral o Lucase a o Willa.“ Pípla jsem tiše.
„To je samozřejmé, jsme přeci rodina, ne?“ Byla jsem dojatá, v očích se mi leskly slzy a já radši znovu schovala tvář.
Luc se nespokojeně zavrtěl a hněvivě se rozplakal.
„Má hlad. Mám ho nakrmit, nebo to zvládneš?“

Odtáhla jsem se od něho, abych mu viděla do očí.
„Nespal jsi určitě celou noc, běž si odpočinout. Já to zvládnu a Will mi určitě pomůže.“ Sehnula jsem se ke koši a opatrně vzala malý vrtící se uzlíček na ruce.
„Jsem tu, hned jdu na to.“ Will se usmál a aniž by se zastavil, proplul ladně do kuchyně. Na sobě měl jen seprané rifle, jeho tričko jsem měla já.
Sedla jsem si na pohovku, Luc se uklidnil okamžitě, jak pocítil hřejivé teplo mé náruče. Přestal plakat a fascinovaně si mě prohlížel svýma velkýma modrýma očkama.
Will přinesl jeho lahvičku, podal mi ji a beze slova si přisedl k nám. Díval se dojatě, jak ho krmím a vypadal tak klidně, spokojeně a šťastně.
„Wille?“ Otočila jsem se k němu a dala Luca odříhnout.
„Hmm?“ Usmál se.
„Já jen, říkala jsem si, jestli bys mě znova neučil.“
„Neučil co?“ Zvědavě svraštil obočí.
„Bojovat. Potřebuji se to naučit, abych se mohla bránit. To co se stalo, se už nikdy nesmí opakovat.“
„To se nemusíš bát, už tě nikam samotnou nepustím.“ Spokojeně se svezl do pololehu a spojil své ruce na břiše. Propletl prsty a pohrával si s palci.
„Já vím, ale stejně bych chtěla mít jistotu. Mohu požádat Sola, nebo Viv, aby mi pomohli.“ Pokrčila jsem rameny a dál se zabývala Lucem.
Will se na mě zamyšleně podíval a chvilku to vypadalo, jako že chce něco říct, pak jen zavrtěl hlavou a vzdychl.
„Máš pravdu, možná to bude lepší. Naučím tě to, jestli chceš. Bude lepší, když se budeš umět ubránit sama.“
Vítězoslavně jsem se usmála a pak políbila synka na čelo. Zatnul pěstičky a pak si zívnul. Je to až k nevíře, kolik toho malé děti prospí.
Opatrně jsem ho dala do koše, on jen zavřel oči a s pokrčenýma ručičkama za chviličku usnul.

Následující dny se přehouply do týdnů a ty zase do měsíců. Will vzal svůj slib velice vážně a tak mi každý den dával do těla. V posilovně, ze které jsme udělali provizorní tělocvičnu, jsme trávili deset dvanáct hodin denně. Cvičení bojových uměních si vzal na starosti Will, běhat po okolních lesích jsem chodila s Viviane a posilovala jsem se Solem. Zbytek času jsem věnovala Lucovi. Spala jsem tak dvě tři hodiny, což by nebyl problém, kdybych byla starší upír, třeba jako Will. Vzhledem k tomu, že jsem byla tak mladá, měla bych spát mnohem, mnohem víc. První dva měsíce byl Will ještě ticho, ale potom už mé tělo jelo jen na záložní baterie. Usínala jsem běžně u jídla, s hlavou opřenou o desku stolu. Will přestal mít pochopení poté, co mě už počtvrté v týdnu nesl od večeře spící do ložnice.

Probudila jsem se, ležíc na břiše, hlavu zabořenou v polštářích. Venku už svítalo a právě vycházející slunce se řezavě odráželo od hladiny jezera. Zamžourala jsem do rozbřesku a hřbetem ruky si utřela pusu. No, to je hrůza. Sliny mi z pusy vytékaly na polštář. S námahou jsem otočila hlavu a ostře mě zabolelo za krkem.
„Bože.“ Bolestivě jsem zasténala a všimla si, že už zase spím ve věcech, které jsem měla na sobě včera.
Párkrát jsem mrkla, abych přinutila oči zaostřit, a pak jsem ztuhla. Will seděl na křesílku přistrčeném k posteli. Nohy měl hozené nahoře a ruce propletené, složené na hrudi. Propaloval mě pohledem a netvářil se nijak přívětivě.
Když jsem se probrala dost na to, abych byla schopná zanalyzovat jeho naštvaný výraz, srdce se mi pod tíhou jeho pohledu na okamžik zastavilo.
„Provedla jsem něco?“ V ústech jsem měla sucho a tak můj hlas byl prapodivně chrčivý.
„Já končím, Mel.“ Zavrčel a zamračil se ještě víc.
Vydrápala jsem se do kleku a málem upadla, protože jsem necítila ruce ze včerejšího posilování.
„S čím končíš?“ Nechápavě jsem svraštila čelo.
„Podívej se na sebe, Mel. Už sotva chodíš, huntuješ se a dřeš se. Pořád mi tvrdíš, že je všechno v pořádku, ale ty kruhy pod očima už nezakryješ ani make-upem. Včera jsi zase usnula u jídla. Tohle musí skončit. Krve spořádáš víc než já a Viv dohromady. Tohle není dobrý, Mel. Takhle se za chvíli zhroutíš.“
Spadla mi čelist.
„Ale já jsem v pohodě, Wille.“ Zašeptala jsem a přejela jazykem přes suché rty.
Vstal tak rychle, že jsem to ani nezaregistrovala a za ramena mě hrubě vytáhl na nohy. Chvíli se mi upřeně díval do očí a pak mě postrčil směrem ke koupelně. Otevřel dveře a rozsvítil. Přistrčil mě k zrcadlu tak prudce, až jsem narazila rukama do umyvadla. Nadechla jsem se, že začnu protestovat, ale pak jsem zase vydechla. To stvoření, co na mě zíralo, to jsem přeci nebyla já. Unavené, červené a opuchlé oči zírající nepřítomně ze zrcadla. Pod nimi velké tmavé stíny, vypadající jakoby mi někdo udělal monokly. Tváře propadlé, silně vystupující lícní kosti. Kůže povadlá a bledá, vypadající křehce a nezdravě, jakoby mi byla o pár čísel větší. Sice se mé tělo změnilo a zpevnilo usilovným cvičením a posilováním, ale nevypadala jsem vůbec dobře. Je možné, že jsem si toho nevšimla? Že při všem tom honěním se za pomstou, jsem ze sebe udělala tohle?
Will stál za mnou a rukama mi pevně svíral ramena. Musela jsem se otočit, abych viděla jeho výraz. Byl zlomený a odhodlaný.
„Končím, Mel. Takhle si akorát ublížíš.“ Opatrně mi přejel konečky prstů po tváři a obkreslil tak mé vystupující kosti.
„Vypadáš hůř, než když jsem tě viděl poprvé.“ Zašeptal a těkal očima po mé tváři.
„Dobře, tak já zvolním a budu jíst, spát a dostatečně odpočívat. Jen mě dál uč, prosím.“ Zaškemrala jsem a udělala psí oči. Jeho nasupený výraz plný odhodlání tál a měknul. Tomuhle pohledu nikdy neodolal. Nakonec se pousmál a kývnul.
„Fajn, ale poslechneš na slovo. Když řeknu dost, skončíme.“
Úsměv jsem mu oplatila a souhlasně přitakala.
„Tak si dej sprchu a pak si zalez do postele. Dneska budeš odpočívat.“
„Ale Luc a ….“ Nedokončila jsem svou námitku, protože mi zlehka položil prst přes ústa.
„Poslechneš na slovo.“ Zopakoval mi s výmluvně pozdviženým obočím. „O Luca se postará Sol a Viv a my si uděláme odpočinkový den. Musíš se dát dohromady, nebo už nebude žádný výcvik a to myslím smrtelně vážně.“
„Mohla bych si jít alespoň zaběhat do lesa? Začíná jaro a je moc hezky.“ Snažila jsem se alespoň o malý ústupek. Striktně zavrtěl hlavou a utnul tak všechny mé případné protesty.
Rezignovaně jsem sklopila hlavu a on se vytratil z koupelny.
Svlékla jsem tričko a tepláky a prohlédla se v zrcadle, oblečená jen v kalhotkách. Na pažích a nohách se mi krásně rýsovaly svaly, bříško a zadeček jsem měla dokonale zpevněný, ale jinak to byl děs. Mé tělo přímo křičelo – únava. Takhle bych měla největší šanci, usnout v půli výpadu při konfrontaci s lovcem.
Jak jsem se tak prohlížela, chápala jsem Willa čím dál víc, opravdu jsem vypadala ztrhaně.
Pustila jsem na své znavené tělo silný proud horké vody a stála jsem pod sprchou tak dlouho, dokud se mi na rukou nezačaly dělat varhánky. Teplá voda způsobila, že jsem se cítila příjemně uvolněná a mírně malátná. Asi jsem opravdu potřebovala strávit den v posteli. Zívla jsem a natáhla župan. Koupelna byla plná horké páry, takže to vypadalo jako londýnská mlha. Skoro poslepu jsem nahmatala kliku a otevřela. Strnula jsem mezi dveřmi s nohou nakročenou do ložnice.
Will ležel nahý a s úsměvem na posteli. Na mém nočním stolku byla sklenka s krví, tác s jídlem a nádoba s ledem, s lahví šampaňského. Sýry a salámy byly zakrouceny do úhledných růžiček a vkusně poskládány kolem ohromné hromady nakrájené zeleniny, vajíček a kousků snad ještě teplého pečiva. Dvě vysoké, úzké skleničky, s již nalitým šampaňským, stály na stolku druhém, na můj už by se nevešly.
Will poplácal nonšalantně pokrývku vedle sebe a celkem neznatelně pokynul hlavou. Cítila jsem, jak se má ústa roztahují do nevěřícného úsměvu.
„Neříkal jsi, že musím odpočívat?“ Můj hlas zněl svůdněji než jsem zamýšlela.
„Budeme odpočívat.“ Odvětil nenuceně a otočil se pro skleničky s jemně perličkujícím nápojem. Jednu mi jakoby podával a pak na mě mrknul. To už se nedalo vydržet a já se rozesmála.
„Williame, ty jsi neuvěřitelný.“ Shodila jsem župan na zem a nahá došla k posteli. Sedla jsem si k němu a opatrně si od něho vzala skleničku.
„Tak na co?“ Přidržela jsem ji k přípitku.
„Na nás, lásko.“ Zašeptal a jemně ťuknul sklenkou o tu moji. Broušené sklo nádherně zazvonilo a z nápoje se tím drknutím uvolnila další šumivá záplava malinkatých zlatavých bublinek.
Víno mě jemně zalechtalo na jazyku, bylo sladké, studené a příjemně osvěžující. Vypila jsem sklenku asi rychleji než Will, opatrně mi ji odebral z ruky a položil zpět na svůj stolek.
Lehla jsem si a on se nade mne naklonil. Jeho tělo příjemně chladilo to mé, rozpálené ze sprchy.
Rty se opatrně dotkl těch mých, jen lehký, zkusmý dotyk. Pak se o kousek odtáhl a dlouho se mi jen tiše díval do očí. Další polibek byl delší, hlubší a naléhavější. Špičkou jazyka proklouzl mezi mé rty. Nejdřív zůstával jen na okraji a opatrně prozkoumával mou chuť. On chutnal po čerstvé krvi a po šumivém víně, dokonalá a dráždivá souhra dvou chutí.
Chytila jsem ho nedočkavě kolem krku a stáhla ho k sobě blíž. Jak se jeho hruď otřela o má ňadra, jeho tělem projelo zachvění a on tvrdě a majetnicky pronikl do mých úst. Hrál si s mým jazykem a prozkoumával má ústa. Dech se mi začal zrychlovat a také můj srdeční tep nabral na rychlosti. Přimáčkla jsem se na jeho tělo a zabloudila svými prsty do jeho vlasů.
Koutky jeho úst vylétly do spokojeného úsměvu a on se odtáhl. Opatrně mi položil dlaň na ruku a pomalu si ji sundal z krku. Zamračila jsem se, protože jsem od toho očekávala rozhodně víc.
Špičkou nosu mi přejel po čelisti a pak se odtáhl i svým tělem.
„Odpočívat.“ Připomněl mi se zdviženým prstem a přetáhl přes nás deku. Nabídl mi svou chladnou náruč a já se v ní bez rozmýšlení uvelebila.
„Chce se ti spát?“ Zašeptal mi do vlasů a já si vlastně až teď uvědomila, že jsou zatažené venkovní rolety.
Pokrčila jsem rameny. „Trochu.“ Jeho přítomnost mě konejšila a uklidňovala. V jeho náručí jsem se cítila příjemně a bezpečně.
„Mám ti vyprávět? Dětem se přeci taky říkají pohádky na dobrou noc.“
„Já už přeci nejsem dítě, Wille.“ Zaprotestovala jsem, ale z mého hlasu byl jasně rozpoznatelný pobavený podtón.
„Ne, to už opravdu nejsi, ale i dospělí mají rádi pohádky.“ Jeho sametový šepot se nesl setmělým pokojem.
„Tak mi tedy vyprávěj.“ Vyzvala jsem ho a políbila ruku, kterou mě objímal.
„Takže bylo, nebylo, v jednom království žila krásná princezna.“ Zavrtala jsem nos do polštáře a zdusila tak smích. Nijak ho to nerozhodilo a klidně pokračoval dál.
„Měla děsně zlého tatínka. Ten král byl krutý a hanebně sužoval lid. Princezna byla ale laskavá a hodná. Měla lidi ráda a snažila se jim všemožně pomáhat. Její otec to sledoval s velkou nelibostí a snažil se z ní udělat za každou cenu stejně krutou a necitelnou budoucí vládkyni jako byl on. Jednoho dne se princezna rozhodla, že od otce uteče. Věděla, že pokud u něho zůstane, dříve nebo později její srdce napadne stejná choroba jako to jeho a bude potom stejně zlá jako král. Bála se toho a tak jednou v noci utekla z hradu. Lidé ji znali a měli ji velmi rádi. Pomáhali jí v jejím útěku a ukrývali ji a dávali jí jídlo. Když král zjistil, že jeho dcera zmizela, povolal vojsko a přikázal, aby ji chytili. Kdo ji přivede domů, dostane půl království a ruku princezny. Mělo to jedinou podmínku, ten muž musí princeznu zkrotit a udělat z ní zlou a bezcitnou osobu. Jeden velmi ctižádostivý voják to vzal velmi vážně. Viděl v téhle výzvě neuvěřitelnou šanci, jak se dostat k penězům a k veliké moci.“
Netrpělivě jsem se zavrtěla, protože mi tenhle příběh něco nehezkého připomínal. Nechtěla jsem to poslouchat, ale zároveň jsem byla děsně zvědavá, kam až Will svou pohádku dovede. Zhluboka jsem se tedy nadechla a mlčky poslouchala dál.
„Princezna zatím spokojeně procházela krajem, netušíc, co si na ni vymyslel její proradný otec. Tu pomohla ošetřit nemocného člověka, tu pomohla stařence s prací v domě. Tenhle život se jí velmi líbil a vyhovoval jí. Jednou, právě když procházela tím nejúrodnějším krajem, ji chytil onen voják a odtáhl ji zpět k otci. Otec se na ni velmi zlobil, ale tu špinavou práci nechal na vojákovi. Tomu šlo o všechno, takže se opravdu snažil, aby princeznu zlomil, začernil jí duši a zastřel dobrotivé srdce. Přivázal tu nebohou dívku ve sklepení a znásilnil ji.“

Otřásla jsem se, když vyslovil to poslední slovo. Opět mě konejšivě políbil do vlasů a pokračoval.
„Neznásilnil však její tělo, což by bylo hanebné, ale dalo by se to přežít. On znásilnil její duši. Vzal jí blízkého člověka a připoutal ho na dřevěný kříž tak, aby na něho princezna dobře viděla. Uchopil do ruky nůž a podřízl tomu člověku hrdlo.“
Do očí se mi vlily slzy, protože jsem si naprosto živě vybavila všechny detaily té zákeřné vraždy. Cítila jsem tíživou váhu okovů a čerstvý pach jeho krve. Cítila jsem naprosto přesně udusanou hlínu pod nohama a i pach sklepení, vlhkost, hnilobu a plíseň. Začalo se mi těžce dýchat, hrdlo se mi v panice stáhlo a plíce mě pálily z nedostatku vzduchu.
„A ta princezna se slzami v očích přísahala tomu vojákovi pomstu.“ Šeptal dál, jakoby si nevšímal mého pláče, jakoby nevnímal mé trhavé nádechy.
„Té princezně se jako zázrakem podařilo utéct a ona zasvětila další dny a týdny nepřestavitelné dřině, aby svůj slib mohla splnit.“
Jeho paže se kolem mého těla sevřely pevněji a jeho dech jsem ucítila za krkem.
„Dost.“ Vydechla jsem z posledních sil a hlava se mi zamotala.
„Dýchej, Mel. Uklidni se a dýchej. Jsem tu s tebou. Nádech a výdech.“ Dýchal se mnou a nutil tak mé tělo ke spolupráci. Na zádech jsem jasně cítila, jak se mu hrudník zdvihá, jak jeho plíce zaplavuje čerstvý vzduch.
„Tys to celou tu dobu věděl?“ Otočila jsem se na něj se slzami v očích, když už jsem se mohla opět alespoň trošku klidně nadechnout.
„Mel, až ti bude tolik jako mně, taky ti některé věci budou jasné okamžitě. Ze začátku jsem nic nenamítal. Bylo dobře, že ses rozhodla se učit bránit. Může se ti to hodit, ale pak když ses v cestě za pomstou ztratila a začala sis ubližovat.“ Pevně sevřel čelist. „Nic za to nestojí, lásko. Vím, že to bylo těžké, že to je těžké a ještě hodně dlouho bude. Takovýhle zážitek tě bude ve snech pronásledovat ještě dlouho, ale ty musíš být silná. Ne tělesně, ale duševně. Cvičíš své tělo, dřeš každý den do úmoru, ale stačilo pár slov a nemůžeš popadnout dech. Jak myslíš, že by to skončilo, kdyby ses postavila tomu muži tváří v tvář?“
Chytil můj obličej opatrně do dlaní.
„Miluji tě, Melanie a nenechám tě spáchat sebevraždu. Dostaneš svou pomstu, ale nejdřív na ni musíš být připravená.“

Asi jsem si v tu chvíli uvědomila, jak obrovské mám štěstí. Nikdy bych nemohla najít jiného muže, který by měl pro mě víc trpělivosti a pochopení.
„Zkus usnout, začneme zítra. Jen jedno mi ještě slib, prosím.“ Palcem mi přejel po tváři a pak můj obličej pustil.
„Co?“ Utřela jsem si poslední slané kapičky do hřbetu ruky.
„Neuděláš nic zbrklého, neuváženého a neuděláš nic beze mne.“ Jeho rty se zvlnily do mírného úsměvu.
„Nechci tě do toho zatahovat, Wille, jde o mě a o můj boj.“ Posmrkla jsem.
„Jistě, ale jsi pro mě vším, pokud budeš v nebezpečí, dovol mi, krýt ti záda. Už nikdy tě nechci vidět tak, jak jsme tě s Viv našli. Byl to šílený pohled, myslel jsem, že mi pukne srdce, když jsem tě pozoroval bez pohybu a sotva dýchající.“
Zahleděl se mi do očí. „Nepřežil bych, kdybys zemřela, Melanie. Nikdy jsem si to neuvědomil, ale to, co je mezi námi, je … tak silné. Těch jedenáct dní a jedenáct nocí bylo pro mě delších, než celých třista let. Ne, bylo to delší než věčnost. Slib mi to, přísahej.“
Jeho hlas se chvěl úzkostí a strachem.
Nemohla jsem říci ne, vlastně jsem nemohla říct vůbec nic, jen jsem přikývla.
„Děkuji.“ Políbil mě na čelo a pevně objal.
Vzbudila jsem se těsně před soumrakem. Will ležel na zádech vedle mne a upřeně pozoroval strop. Když jsem se pohnula, otočil ke mně hlavu.
„Dobré odpoledne, miláčku.“ Jeho sametový hlas mi sklouzl po kůži a chladivě ji pohladil.
Usmála jsem se na něj. „Dobré.“ Protáhla jsem se.
„Kolik je hodin?“ Zamžourala jsem na jeho rozesmátý obličej.
„Spala jsi velmi tvrdě a velmi dlouho, teda na tebe hodně dlouho.“
„Tak kolik je?“ Posadila jsem se na posteli a zamotala se mi hlava. Spadla jsem zpátky do polštářů a on se vedle mne rozesmál. „Pomalu.“
Nadzdvihla jsem se tedy na loktech a mrkla po něm. Ležel na boku, hlavu podepřenou rukou. Byl do pasu přikrytý dekou a jedna jeho bledá šlachovitá noha vykukovala z pod přikrývky.
Vcelku dráždivá pozice, pokud by ji zaujala žena.
„Budeme vstávat?“ Přejela jsem ho tázavě očima.
„Chce se ti?“ Zeptal se.
„Chci vidět Lucase.“ Kývla jsem, ale mé oči neustále sjížděly na hladkou sametovou pokožku jeho hrudníku. Připadala jsem si pitomě, takhle na něho zírat, ale prostě jsem si nemohla pomoci.
Všiml si mého pohledu a já v tu chvíli pocítila, jak se mi krev žene do tváří. Sklopila jsem oči a odvrátila hlavu.
„Ne.“ Šeptnul a položil svou dlaň na mou tvář, otočil mi hlavu tak, aby mi viděl do očí.
„Neodvracej se. Už jsem ti přeci říkal, jak moc jsi rozkošná, když se červenáš.“ Podívala jsem se na něho a on skoro zářil, jeho bledá pokožka vypadala, jakoby ji někdo nasvítil zespodu. Oči mu planuly a on jimi pomalu a spokojeně těkal po mém obličeji.
„Jsi krásná.“ Pomalu posunul svou dlaň a přejel mi lehounce palcem pod okem tam, kde jsem měla ty šílené kruhy. „Vypadáš odpočinutě a už nejsi tak strhaná. Ten dvanácti hodinový spánek ti prospěl.“
„Dvanáct hodin? Já spala tak dlouho, měl jsi mě vzbudit…“ Odhrnula jsem peřinu a začala se mátožně hrabat z postele. Jemně mě zachytil za zápěstí a posunul se po posteli směrem ke mně, aby mne zastavil v pohybu. Nechtěl mě zastavit moc tvrdě, trhnout mi rukou, aby mi neublížil.
„Nespěchej.“ Šeptnul a vzhlížel ke mně něžným a toužebným pohledem. Tím, že se po mně natáhl, vymanil i zbytek svého dokonalého těla zpod přikrývky. Já napůl stála, jednu nohu už na podlaze, jednu ještě v posteli. On ležel na břiše, jednu ruku nataženou ke mně, jemně svírající mé zapěstí, o druhou se opíral. Dolní polovinu těla měl přitisknutou k posteli a od pasu nahoru se zvedal. Jednu nohu pokrčenou, jednu nataženou. Strašně mi připomínal obraz muže prosícího o vodu, viděla jsem ho kdesi v galerii.
Při pohledu na něho jsem roztála. Vzdychla jsem a posadila se zpět na postel. Pustil mě a vyhoupl se na všechny čtyři, pomalu se plazíc ke mně. Vypadal jako gepard připravený ke skoku na svoji oběť. Ten okamžik pomalého pohybu, aby gazelu nevystrašil a pak jako mávnutím kouzelného proutku vyrazí dopředu plnou rychlostí. Will ale dolezl pomalu až ke mně a těsně přede mnou si klekl na paty. Předvedl mi tak své tělo v celé své nádheře. Ledabyle se opřel o kolena a malinko naklonil hlavu na stranu.
„Neutíkej mi.“ Pozvedl ruku tak pomalu, jakoby se bál, že by mě mohl prudkým pohybem polekat a jemně mi přejel konečky prstů po spánku. Opřela jsem svůj obličej do jeho dlaně a unaveně zavřela oči.
„Měsíce jsi věnovala svou plnou pozornost lovci, co jí teď trochu věnovat i mně.“ Broukal šeptem.
Povzdychla jsem si a ucítila na čele jemný, chladný dotek jeho rtů. Když jsem znovu oči otevřela, zírala jsem z bezprostřední blízkosti na jeho sněhobílý krk.
Měla jsem naprosto neodolatelnou touhu se naklonit a políbit ho, ale nechala jsem tuhle hru plně v jeho režii. Líbal mě na oční víčka, nos, tváře, spánky, jakoby schválně se vyhýbal mým ústům. Každý jeho ledový dotyk mnou otřásl.
O kousíček se odklonil, aby na mne viděl a pak se usmál. Jednou rukou mě chytil vzadu za krk a druhou se zapřel vzadu o postel. Když se dotkl mých rtů, pomalu mě položil do polštářů.
„Wille, já…“ Políbil mě.
„Už se setmělo.“ Oznámil mi. Nevěděla jsem, co tím chce říct.
„A?“ Pozvedla jsem tázavě obočí.
„Viv vzala Lucase na procházku kolem jezera. Sol šel taky. Máme dům jen sami pro sebe.“
Někdy jsem ten jeho dokonalý sluch nenáviděla. Většinou jim to trvalo, než se z té procházky vrátili, nebo si prostě jen schválně dávali načas.
Ležela jsem uvolněně, hlavu na polštáři, Willovo chladné tělo bylo těsně nad mým. Klečel a opíral se o lokty.
„Děkuji každý den Bohu, víš.“ Šeptl mi do ucha, až mě jeho ledový dech zastudil.
„Proč?“ Chvíli mi dalo, než jsem našla vlastní hlas.
„Za tebe, lásko, za Luca a za celou naší rodinu.“ Dobře jsem věděla, že do rodiny počítá i Sola a Viv. Vlastně jsem to cítila stejně.
Položila jsem dlaně na jeho úzké boky a stáhla ho na sebe. Opřel se o mě, ale jen tak, abych nenesla jeho plnou váhu.
Sklonil se a začal mě znovu líbat. V pokoji se náhle udělalo horko, nevěděla jsem, jestli přidal topení, nebo jestli je mi horko z jeho dotyků.
Jeho polibky byly hluboké, jemné, ale naléhavé. Vklouzl svým jazykem do mých úst a já si užívala jeho sladké chuti. Kdo neochutnal polibek upíra, bude opravdu umírat ochuzen o mnohé. Přivřela jsem oči a roztouženě mu zavzdychala do úst. Pod vzrušující tíhou toho zvuku se zachvěl a pomalu posouval své rty k mému krku. Věděla jsem, co bude následovat, zatímco já jsem si požitek z jeho krve nechávala na závěr, on mě měl rád coby předehru. Špičkou jazyka přejel od mé čelisti až na krční tepnu. Nekousl hned, chtěl mi ten zážitek co nejvíc zpříjemnit. Jazykem mi přejel po celé délce krku, jemně mi masírujíc tepnu. Své ruce posunul pod má ňadra a palci si pohrával mými jako kámen tvrdými bradavkami. Zvrátila jsem hlavu dozadu a zalapala po dechu, když je opatrně sevřel mezi prsty a jemně zmáčknul. Srdce se mi zrychlilo a já jasně cítila, jak tvrdě a razantně mi bije naproti hrudi. Na pokožce svého krku jsem cítila, jak se mu chvějí rty, jak záměrně protahuje ten okamžik, kdy ukojí svou chuť po mé krvi. Následoval lehký tlak a pak nevelká ostrá bolest. Jeho zuby projely skrz kůži a když se první kapka mé horké krve dotkla jeho jazyka, zasténal jako raněné zvíře a stiskl má ňadra pevněji.
Objal opatrně rty dvě úhledné krvácející ranky a sál. Polykal a krmil se ze mne než se začaly hojit a krev z rány přestala vytékat. Chvíli zůstal ještě ochable ležet na mém těle, stále se opírajíc o lokty a stále přisátý k mému krku. Pak zvedl hlavu a díval se na mě svýma žlutýma očima. Z koutku úst mu vytékala červená kapka a putujíc mu po bradě, zanechávala za sebou tenkou růžovou cestičku. Když spíte s upírem dostatečně dlouho, všechny tyhle krvavé hry vám pak přijdou jen jako běžná, normální část milování.
Usmála jsem se a zvedla hlavu. Slízla jsem tu kapičku od brady až ke koutku jeho úst. Zavrčel, ale jen tiše, spíš jakoby předl a přitiskl znovu své rty na mé. Drtil je plnou vahou a ne moc jemně se dobýval jazykem dovnitř. Byl celý roztřesený a vzrušený tak, až mě tlak jeho přirození na mém podbřišku děsil.
Domem se rozezněla siréna a já se nevědomky schoulila, abych tomu příšernému zvuku unikla. Připlácla jsem ruce na uši, ale ten zvuk byl natolik silný a vlézaný, že to nepomáhalo.
Will ztuhnul a pozvedl o kousek hlavu, aby zavětřil. Pak se mi podíval do očí a v mžiku zmizel. Fajn, další věc, kterou nesnáším, jeho rychlost.
Otočila jsem hlavu a on už stál u dveří v riflích, natahujíc si šedý nátělník s dlouhým rukávem.
„Máme společnost.“ Sykl a sáhnul za skříň, kde jsme měli ukryté zbraně, aby nebyly jen tak všem na očích.
Dva dlouhé nože se stříbrným ostřím si zastrčil vzadu za pásek, střelnou zbraň se zásobníkem stříbrných posvěcených kulek dopředu a do pravé ruky vzal meč. Byl tak rychlý, že jsem jeho pohyby skoro ani nestíhala sledovat. Dýchal zhluboka, možná ještě vzrušením, možná strachem z nadcházejícího. Jeho rysy se změnily a zhrubly, dlouhé tesáky mu teď viditelně vyčnívaly přes rty.
„Zůstaň tu.“ Přikázal mi s jedním prstem nataženým a namířeným na mě. Seděla jsem na posteli a vyděšeně sledovala, jak opatrně bere za kliku a neslyšně mizí za dveřmi. Slezla jsem z postele a přešla ke skříni. Natáhla jsem na sebe první oblečení, co mi přišlo pod ruku, černé kalhotky, tmavě modré rifle, černý rolák. Podprsenku jsem nehledala, nebyl čas. Na nohy jsem natáhla své černé tenisky a vlasy stáhla dozadu gumičkou, aby se mi nehrnuly do očí. Podle Willova vzoru jsem zpoza skříně vytáhla meč a taky poslední postříbřený nůž s dlouhou zahnutou čepelí.
Strachy jsem sotva dýchala, cítila jsem se, jako bych měla na hrudi obrovský a velmi těžký kámen, obracel se mi žaludek a bylo mi na zvracení. Strach mi svíral útroby svou neviditelnou rukou a drtil je ve svých prstech. Poslední dávka čerstvého vzduchu prošla do mých plic a já zdřevěnělá strachy vykročila na setmělou chodbu. Byla jsem vycvičená, přesně jsem věděla, co dělat, ale jen teoreticky. V praxi se mi klepala kolena a nehorázně potily dlaně, měla jsem srdce až v krku. Můj tep byl tak silný, že ho museli jistojistě slyšet až venku.
Nakračovala jsem velmi opatrně, lehce a pokud možno neslyšně. Bohužel jsem nebyla upír, tudíž jsem nebyla ani tak silná, ani tak rychlá, ani tak nehlučná, jako oni. Pomalu jsem se táhla ke schodišti, kryjíc si záda zdí a snažíc se vzpomenout, co všechno mě učil Will. Šlo to jen ztěžka, také díky tomu, že polovinu času jsem prodřímala.
Zezdola se ozval křik a zvuk tasených mečů. Přidala jsem do kroku a na moment zaváhala na vrcholu schodiště. Pokud sejdu dolů po schodech, budu tím nejjednodušším cílem. Z kuchyně se ozval zvuk řinčícího skla a o dvě vteřiny později několik výstřelů. Věděla jsem, že už není čas. Will se dostal do boje a pokud mu chci pomoci, musím se rozhodnout. Opatrně jsem přistoupila k zábradlí, pozorně pozorujíc chodbu za sebou. Chytla jsem dřevěné madlo pevně do dlaně a přehodila přes něj nohu. Do ruky jsem si připravila meč a pak jsem udělal jeden malý krok do prázdna.
Zlomek vteřiny jsem letěla vzduchem, i tak to bylo dostatečně dlouho na to, abych zhodnotila situaci před sebou. U dokořán otevřených vstupních dveří stál jeden cizí upír a díky bohu byl otočený zády, jinak vypadala vstupní hala celkem opuštěně. Z kuchyně se ozývaly výkřiky a nepříjemný ryk boje.
Dopadla jsem do kleku na jedno koleno, druhou nohu jsem s vypětím všech sil udržela u těla a noha tak dopadla na dlažbu haly ve vzpřímené poloze. Byl to přímo ukázkový postup seskoku. Sklonila jsem tvář, abych eliminovala tlak na páteř a až když celé mé tělo dopadlo dolů, pomalu jsem vztyčila hlavu.
Upír u dveří se otočil a vykulil oči, zřejmě nečekal, že by si měl krýt záda. Namířil na mě svůj meč a udělal dva kroky směrem ke mně. Usmála jsem se na něho. Dle Willova názoru, je nejlepší nepřítele rozhodit. Vstala jsem, meč stále napřažený proti útočníkovi. Nával adrenalinu způsobil, že jsem se v tu chvíli cítila nepřemožitelná. Svaly se mi napjaly a já ucítila neuvěřitelné záchvěvy síly až někde uprostřed mé hlavy.
Natáhla jsem baletně jednu ruku před sebe a jen konečky prstů pokynula k muži, stojícímu přede mnou.
Kupodivu mi úsměv oplatil. Byl to moc hezký mladý muž, tak kolem třicítky. Jeho nakrátko střižené černé vlasy byly sestříhané na ježka, jen vzadu na krku byly delší. Měl velmi krásnou souměrnou tvář, jak to bylo u upírů zvykem a naprosto dokonalé zelené oči. Ty oči mi někoho připomněli, ty zelené oči otevřely stavidlo mé zlosti. Na sucho jsem polkla a přivřela oči.
„Pro tebe, Billy.“ Vzdychla jsem a s úsměvem na rtech se vrhla proti muži.

To, že nejsem opravdu až tak silná, jsem si uvědomila hned, jak se naše čepele zkřížily. Znovu jsem zapátrala ve své paměti, co mě učil Will. Jasně, nejsem upír, mou jedinou výhodou je, že mi nesmí ublížit. Určitě dostali jasné rozkazy od mého otce, dovést mě k němu v pořádku. Bůh ví, že radši zemřu, než stanout znovu před tím mužem.
Přestala jsem se tedy zajímat o obranu a dala všechnu svoji sílu do útoku. Stejně mi nezbylo nic jiného, než věřit Willovým slovům.
Zablokoval můj výpad a otočil se tak, že mě zády přimáčkl k prosklené stěně vedle vstupních dveří. Tiskl mě ke sklu plnou vahou svého těla a zároveň mi páčil meč z ruky. Nechala jsem ho, aby se snažil mi vzít meč a druhou rukou jsem sáhla pod rolák a pomalu, aby si toho nevšiml, vytáhla nůž. Šlo to ztěžka, jelikož jsem se musela trochu vzepřít a svá záda oddálit od stěny, jak jsem jen mohla. Když jsem nůž pevně svírala ve své levé ruce, zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Přiložila jsem ostří k jeho krku a než se stačil ke mně otočit, vrazila jsem čepel vší silou do masa. Po ruce mi teď tekla jeho chladná krev. Dokončila jsem ten pohyb tak, jak jsem to měla nacvičené. Hurá, na zvracení se mi udělalo, až když nůž vrzl o krční obratel. Váha jeho těla mizela a on se pomalu sesunul k mým nohám. Věděla jsem, že to musím dokončit. Přemlouvala jsem svůj žaludek, aby zůstal v klidu a snažila se myslet na něco hezkého. Ruka se mi třásla, když jsem do ní brala svůj meč. Jeho tělo leželo klidně, z otevřené rány vytékala krev. V téhle tmě se zdála skoro černá. Díky bohu, že poplach vyřadil světla z provozu. Udělala jsem jeden malý krok směrem k němu a pak se rozpřáhla. Meč zasvištěl vzduchem a udeřil do dlažby na podlaze. Jeho hlava se oddělila od trupu a pak jím projelo zvláštní světlo. Jeho ostatky se postupně proměnily v prach a ten se s neznatelným zašustěním snesl na zem. Zírala jsem na tu hromádku popela, utápějící se v krvavé lázni.

Ze šoku mě probral až další výstřel. Otočila jsem se čelem ke kuchyni právě v čas, abych zaregistrovala postavu, blížící se ke mně. Další upír.
Byl raněný, alespoň podle toho, že se mírně potácel a držel se za bok. Jeho oči plály hněvem, když se ke mně pomalu přibližoval. V jedné ruce svíral meč a druhou si tiskl ze strany k břichu. Pozorně jsem se zahleděla na jeho ruku a všimla si, jak mu mezi prsty protéká krev. Jasně, posvěcené stříbrné kulky, musí to pálit jako čert a hodně dlouho se to bude hojit. I přes šílenou bolest, kterou nyní jistě pociťoval, se na mě usmál. Na chviličku se opřel o svůj meč, asi aby nabral sílu, a pak opět vykročil ke mně. Jeho krok byl nyní pevný a odhodlaný. Stála jsem na místě a tak trochu vydýchávala toho prvního upíra, proboha, kolik jich tu vlastně je?
Tenhle muž byl starší, tak kolem pětatřicítky. Jeho po ramena dlouhé, jako úhel černé vlasy, měl spletené do utaženého copu, takže budil dojem, že má vlasy velmi krátké a těsně sčesané k hlavě. Měl velmi milou a jemnou tvář, tedy na to čím byl. Potkat se jinde a za jiných okolností, možná by se mi líbil. Jeho nepřirozeně světle modré oči se k jeho jinak tmavému vzhledu skoro nehodily. Byla to taková ta nepřirozeně bledá barva, beroucí do světle šedé nebo bílé. Jeho tenké, dokonale tvarované rty se zvlnily do mírného spokojeného úsměvu, ale jeho pohled zůstával chladný a ostražitý. Byl oděn celý do černé, opravdu jsem nechápala, proč je to tolik oblíbená barva všech upírů. Bylo to jakoby znali jen bílou, černou a odstíny šedé. Možná, že to hodně vypovídalo o nich samých. I když je pravdou, že pokud se hodláte ušpinit, ať krví, či čímkoliv jiným, je černá barva nejideálnější.
Udělala jsem jeden drobný krůček směrem k němu, abych mu jasně ukázala, že se ho nebojím. Jasně, že jsem se ho bála, úděsně bála, vlastně jsem se bála tolik, že můj žaludek vážil asi tunu a nepříjemně se mi obracel, chystajíc se vyskočit mi každou chvílí krkem ven.
Muž se pomalu přiblížil, až na vzdálenost taseného meče a pozvedl ke mně svou zbraň.
„Nebraňte se, má paní a nic se vám nestane.“ Překvapilo mne, jak byl jeho hlas hluboký, skoro se k němu nehodil, stejně jako jeho oči.
Usmála jsem se, nehodlala jsem se vzdát tak snadno. Jen jsem zavrtěla hlavou. „Myslím, že ne.“ Můj hlas byl tenký a přiškrcený, ale nezněl tak, jako že se bojím. Spíš tak, jako že chci, aby byl tichý.
Také kývnul a tasil svůj meč. Udělala jsem jednu taneční obrátku bokem a dostala se tak do pozice za jeho zády. Sekla jsem tvrdě čepelí po jeho paži a pravděpodobně ho zasáhla, podle mlaskavého zvuku tekoucí krve.
Opět jsem se dostali do pozice, kdy jsem mu viděla do tváře. Nevypadal moc spokojeně. Ne, spíš vypadal pěkně naštvaně.
„To jsi mi neměla dělat.“ Syknul.
Pak se věci udály až moc rychle na to, abych o nich mohla přemýšlet. Vyrazil naproti mně a já nestačila uhnout, jeho čepel promáchla vzduchem a projela mou paží, pěkně jako nůž změklým máslem. Rozťala mi kůži a maso úhledným dlouhým řezem od ramene až po loket.
„Do hajzlu.“ Vykřikla jsem, protože rána nepřirozeně pálila a krvácela o moc víc, než měla. Stanul opět naproti mně a jeho úsměv se rozšířil do spokojeného.
„Svěcená ocel, vždycky to bolí.“ Zašeptal a vystřelil do dalšího výpadu. Tak tak jsem uhnula a nevím jak, podařilo se mi vyrazit mu meč z ruky. Zavrčel a vrhnul se na mě, jakoby mě chtěl ulovit. Nekultivovaně, prostě jen hladově. Přišpendlil mě svým tělem k podlaze a jak se zdálo, ani mu moc nevadilo, že mi naběhl břichem přímo na špičku a meč mu projel střevy. Zarazila jsem mu ho do břicha až po jílec. Sápal se po mně, jakoby nic kolem nevnímal, vztek je opravdu zvláštní věc.
Udeřil mě pěstí do obličeje a já ucítila v ústech sladkou, měděnou chuť vlastní krve. Na zlomek vteřiny jsem kolem viděla jen bílé hvězdičky. Když jsem opět začala vnímat, vytáhla jsem zpoza pásku nůž a vrazila mu ho přímo do srdce. Ani pak se ale nehodlal vzdát.
„Sakra, přeci nejsi nesmrtelný.“ Zašeptala jsem mu do rozzuřené tváře a plnou silou zatlačila na nůž. Zajel tak ještě hlouběji a dolů a muž mi ochabl v náručí. Jílec mého meče mě nepříjemně tlačil do boku a tak jsem zabrala vší silou, abych se zbavila otravné váhy jeho těla. Překul se ze mě na bok a pak na záda, ale jen šikmo, vzhledem k meči, trčícímu mu ze zad. Chvíli jsem se snažila najít svůj dech, mrtvá váha jeho těla mi dala opravdu zabrat. Pak jsem se vyhrabala na nohy a vytáhla mu meč z těla, abych dokončila, co jsem začala. Usekla jsem mu hlavu a jeho ostatky tak následovaly příkladu prvního upíra. Hlava se mi točila v omračujícím barevném kolotoči. Dělalo se mi mdlo. Opřela jsem se o svůj meč a pak se sehla i pro nůž, válející se nyní v lepkavé směsi krve a popela. Otřela jsem jeho čepel do nohavice riflí a zastrčila ho opět za pásek. Už dvakrát mi pomohl, bylo by nerozumné, nechávat ho tam ležet.
Pomalu jsem se vydala směrem ke kuchyni. Byla prázdná. Boj se zřejmě přesunul rozbitým oknem ven. Opřela jsem se unaveně o kuchyňský pult a sáhla po utěrce, mačkajíc si ji na ránu. Nevypadalo to moc dobře, krev mi stékala po paži a odkapávala mi z konečků prstů. Cítila jsem, jak se mi klepe ruka a pozvolna ochabuje. To nebylo dobré, pokud se budu muset ještě bránit. Levá ruka byla v háji, ale pravá stále pevně svírala meč. Chytla jsem ho na chvíli mezi kolena a utěrku si pevně uvázala těsně pod ramenem. Pokud ruku dostatečně zaškrtím, možná to zvládnu.
V hlavě mi hučelo a já cítila, jak mi ochabují i rysy ve tváři. Ne, teď přeci nemohu omdlít, to nejde. Snažila jsem se dýchat zhluboka. Nakonec jsem skončila klečíc na jednom koleni. Jednou rukou jsem se opírala o meč a druhou pevně svírala kuchyňskou desku.
Někdo vešel dovnitř, neměla jsem sílu zvednout hlavu a podívat se na to, kdo to je. Tiché kroky zakřupaly na rozbitém skle, okno v kuchyni bylo jediné v celém domě, které nevydrželo. Plně jsem se soustředila jenom na svůj dech. Hlavou mi probíhaly prazvláštní děsivé obrazy a vzadu na jazyku jsem měla zvláštně hořkou chuť. V hale se ozvaly hlasy. Poznala jsem hluboký hlas Sola a taky vysoký a zpěvavý hlas Viv. Chtěla jsem zakřičet, ať odsud zmizí, jenže jsem nenašla svůj hlas, měla jsem plno práce se zůstáváním při vědomí.
Od okna se ozval rachot a venkovní ocelové rolety se zatáhly. V kuchyni byla najednou totální tma. Kroky se zastavily těsně u mě. Světla v domě se postupně rozsvěcely. Sol zapojil běžný chod a vypnul tichý poplach.
Má víčka se klížila a já cítila, jak je mé tělo těžší a těžší.
Někdo si klekl těsně ke mně a tvář mi ovanul známě sladký dech.
„Mel, jsi v pořádku?“ Jeho sametový hlas způsobil, že se mi do očí vlily slzy. Kdybych jen nebyla tolik unavená.
Jemný, lehký dotek na mém rameni.
„Lásko?“ Zdálo se, že si není jistý, co má udělat.
Stočila jsem se stranou a skončila na zadku, opírajíc se zády o kuchyňskou linku. Meč se řinčením přistál těsně u mé nohy. Dýka mě nepříjemně tlačila do zad a tak jsem ji jedním rychlým pohybem hodila na podlahu k meči.
Byla jsem totálně vyřízená, ruka mě pálila a bolestivě jsem si uvědomovala všechny kosti a svaly v těle.
Zvedla jsem oči a zahleděla se do jeho vyděšené tváře. Byl rozcuchaný, celý ušpiněný a umatlaný od krve. Nebyla jeho, nikde jsem neviděla žádné zranění.
„Už je to v pořádku, Mel. Všichni jsou pryč.“
„Kolik…kolik jich bylo?“ Hlesla jsem sotva slyšitelně a olízla si suché rty.
„Celkem šest. Já čtyři, ty dva. Velmi dobrý začátek.“ Chytil mě opatrně za paži a zkoumal mou ránu.
„Viv, mohla bys na chvilku?“ Jen to dořekl, skláněla se nade mnou její líbezná tvář.
„Posvěcená ocel?“ Zeptala se a on přikývl.
„Bastardi.“ Jeho slovo se mísilo se zavrčením.
„Doběhnu pro vše potřebné, musíme to zašít, jinak krvácení nezastavíme, takhle se to neuzavře.“ Její slova se vzdalovala, běžela do koupelny pro lékárničku. Měli jsme tu poměrně dobrou zásobu všeho možného, s případným útokem jsme tak nějak počítali.
Will mě opatrně sebral do náručí a já si až teď všimla, že je naboso. Bosý kráčel střepy a nesl mě opatrně k velkému dřevěnému kuchyňskému stolu.
Přesunul mou váhu na jednu ruku a druhou smetl ze stolu všechny drobnosti. Položil mě na něj a já bolestivě zaskučela. „Jsem tak moc unavená, Wille.“
„Já vím, lásko, neboj brzy si odpočineš.“
„Lime? Jak je to zlé?“ Do kuchyně vkráčel Sol a na rukou nesl Lucase.
„Mohlo by to být i horší.“ Konstatoval nevesele Will.
Za Solem do kuchyně ladně vtančila Viv, sebou táhla velký lékařský kufr. Postavila ho ke stolu, a pak převzala od Sola mého synka. „Pojď, maličký, teta ti přečte pohádku.“ Políbila ho něžně na čelo a vytratila se z kuchyně.
Sol otevřel kufr a vytáhl láhev desinfekce a čistého alkoholu. Pečlivě si opláchl ruce a přelil je alkoholem. Pak je osušil sterilní gázou a natáhl chirurgické rukavice.
Will mi zatím rozříznul rolák a pomalu mi ho stáhnul z těla. Opravdu jsem nyní litovala, že jsem si nedělala hlavu s podprsenkou. No co, oba mě již nahou viděli.
Vzal do kleští vatový tampón a namočil ho v desinfekci, zhluboka se nadechl a pak mi celou ránu pečlivě očistil.
Pálilo to, ale bylo to snesitelné.
„Lime, podej Lidokain, prosím. Je ve dvířkách ledničky.“ Sol vytáhl injekční stříkačku a počkal, než se Will vrátí. Pak natáhl plnou a začal mi postupně umrtvovat celé nadloktí, až po rameno.
Musím říct, že šil velice dobře, asi někde potají cvičil. Drobné a husté stehy pokryly mou paži. Will stál opřený o stěnu za mojí hlavou, ruce složené na hrudi. Sol si se mnou hrál dobrou hodinu, než spokojeně o krok poodstoupil a pohledem umělce zhodnotil své dílo.
„Já jsem hotov. Vezmi ji, ať si odpočine. Pak bych rád slyšel, co se tu vlastně stalo.“
Will jen přikývl a znova si mě schoulil v náručí.
„Mel, donesu ti něco na spaní a až se opláchneš, tak to zavážeme, ano?“ Naklonil se nade mne. Z posledních sil jsem přikývla. Will se mnou soustředěně manévroval do naší ložnice, byl velmi opatrný, aby zbytečně nedělal velké pohyby. Zastavil se až u postele a pomalu mě na ni položil. Chtěla jsem protestovat, protože jsem celá špinavá od upíří krve, ale jen mne utnul nesmlouvavým pohledem. Slyšela jsem, jak se napouští vana, zavřela jsem na chvilku oči a asi okamžitě odpadla, protože mě probral až pohyb. Will mi pomalu svlékal rifle a spodní prádlo. Byl tak opatrný, že se mě jeho ruce sotva dotýkaly.
Pak mne opět nadzdvihl a přenesl do koupelny. Aniž bych se dotkla země, ocitla jsem se v horké vodě. Byla horká natolik, že na pár vteřin až pálila. Nechala jsem levou paži položenou na okraji vany. Otevřené rány neměly v oblibě koupele.
Voda kolem mne se okamžitě zbarvila do růžova.
Will si sedl na okraj, vedle mé raněné ruky a namydlil žínku. Klouzal svou chladnou rukou po mém těle a mlčky mi smýval z těla všechen zasychající sajrajt. Pak velmi opatrně omyl i mou raněnou ruku, opláchl mi vlasy. Byla jsem čistá. No, byla jsem nejčistší, jak jen to šlo. Sama bych se asi umyla důkladněji, ale na to jsem nyní prostě neměla sílu.
Ve dveřích koupelny se objevil Sol, v rukou držel nerezový tácek s čistými obvazy. Na moment se vytratil a pak se vrátil již s volnýma rukama. Sáhl po županu a podržel ho nad vanou. Will mi pomohl z vody a Sol mne zabalil do županu. Vyzvedl mne do náručí a nesl do postele. Will stáhl zkrvavený přehoz a hodil ho na podlahu, odhrnul deku a Sol mne položil.
„Půjdu si dát sprchu, hned jsem zpátky.“ Podíval se Will na Sola a pak zmizel.
„Takže, kolik jich padlo tvojí rukou, má malá amazonko?“ Sol natáhl do stříkačky nějakou bílou látku a vstříkl mi ji do ruky.
„Jen dva.“ Jazyk jsem měla natolik těžký, že mě každé slovo vyčerpávalo.
„Proč jsem tak unavená?“ Chtěla jsem slyšet odpověď.
„Krvácela jsi opravdu zle, měla jsi vidět tu kaluž krve, co byla pod tebou. Nediv se, každého by taková ztráta krve vyčerpala. Kdybys byla jen člověk, možná bys to nerozchodila.“ Ovázal mi paži a přikryl mne dekou.
„Zítra už ti bude líp, neboj. Posvěcená ocel je děsný svinstvo, nadělá hromadu škody.“ Pohladil mne po čele a pak odešel.
Zvuk tekoucí vody ustal a Will vkráčel do pokoje jen s ručníkem omotaným kolem beder.
„Za chvíli bude svítat.“ Řekl tiše.
Shodil ručník u postele a nahý se ke mně připojil. Pomohl mi stáhnout mokrý župan a uložil mě jako malé dítě.
„Musíš se napít mé krve, Mel. Udělá ti to dobře, budeš potom silnější.“ Podíval se mi do očí. Neměla jsem sílu protestovat, vlastně jsem ani nechtěla protestovat, chtěla jsem se najíst a vyspat.
Vtáhl si mě do náručí, dávajíc pozor na mou levou paži. Hlavu jsem nyní měla volně položenou v prohlubni mezi jeho ramenem a krkem.
Jeho pokožka krásně voněla mýdlem a jím samotným.
Přitiskla jsem svůj nos na jeho krk a chvíli jen vdechovala jeho omamnou sladkou vůni.
Hladil mě něžně po rameni a když ucítil na pokožce mé rty, malinko se zachvěl.
Měla jsem neuvěřitelnou žízeň. Přejela jsem špičkou jazyka po jeho tepně a pak ucítila v ústech tlak mých tesáků.
„Nepřijde ti, že tohle tu už jednou bylo? Proč jsem ta slabá a ty mě musíš pořád zachraňovat?“ Zašeptala jsem mu do kůže. Mé tesáky projely skrz jeho vlažnou kůži a má ústa naplnila chladná a sladká krev.
Přitiskl si mě k sobě a tiše se usmál. „Nejsi slabá, vůbec nejsi. Dnes jsi sama dostala dva upíry. Bylo to poprvé, příště to bude snadnější.“
Odtrhla jsem se od jeho krku a přestala sát. „Jenže já nechci, aby bylo nějaké příště.“

Nahlas si povzdychl a pak se ode mne odtáhl dost na to, aby mi viděl do očí.
„Mel, ať chceš nebo ne, je to i moje záležitost. Jdou po tobě a já to prostě musím brát osobně.“ Podíval se mi do očí.
„Ještě štěstí, že tu nebyl Lucas… nevím, co bych dělala, kdyby spal nahoře ve své postýlce a…“ Přiložil mi prst přes rty a jemně se usmál.
„Žádné kdyby, Mel. Nebyl tu, tečka. Díky bohu za to, ale nebyl tu.“
„Fajn a co když mého tatínka zase napadne, poslat mi sem dalších šest upírů, co když bude Luc v koši v kuchyni, co kdyby tam byl dnes?“ Do mého hlasu se pomalu začala vkrádat panika. Slyšel to a věděl, že je oprávněná. Taky neuměl odpovědět uspokojivě na otázku, co by bylo, kdyby….
„Musíme ho odsud dostat, Wille.“
„Fajn, odjedeme hned večer, až se setmí.“
„Ne, otec po mně půjde, on má všechen čas světa, aby mě nakonec uštval a ulovil. Wille, nechci se zbytek svého jakkoliv dlouhého života otáčet a bát se, koho za sebou uvidím.“
„Co navrhuješ?“
„Pošleme Luca pryč. S Viv, miluje ho a vím, že se o něho postará, kdyby….“ Zhluboka jsem se nadechla a pak pokračovala. „Pak hodlám papínka poctít návštěvou.“
„Zavře tě někam, odkud mu už nepláchneš.“
„Ne, pokud mu k tomu nedám příležitost.“
„Chceš ho zabít?“ Jeho oči se rozšířily hrůzou.
„Mám jinou možnost?“
„On je tvoje jediná rodina.“
„Ne, on vůbec není má rodina. Ty a Luc a Viv a Sol, vy jste má rodina, on ne.“
„Ale i tak, nemůžeš zabít svého otce.“
„Dobře, nebudeme tu teď řešit morální hledisko mého rozhodnutí. Mám právo chránit své dítě. Co si myslíš, že by můj drahý otec udělal, kdyby ho dostal do rukou?“
„Mel, to přeci nejde.“
„Nehodlám čekat, až ublíží někomu z vás a nehodlám celý život utíkat. Ne.“
„Fajn, ale slib mi, že to neuděláš ty. Že ho necháš mně. Pokud vím, slíbila jsi pomstu jinému muži, ne?“
Pevně jsem sevřela čelist, tohle byla mírná rána pod pás. Ale co, v podstatě má pravdu, mám ještě nějakou práci.
„Dobře, tak to uděláme.“
„Promluvím si s Viv a Solem.“ Kývnul Will a přivinul mě zpátky k sobě. „Už nemáš žízeň?“
„Ne.“ Odpověděla jsem naštvaně.
„Fajn, tak budeme spát.“ Tlesknul a světla zhasla.

Vzbudila jsem se a byla celá přeleželá a bolavá. Trochu jsem se protáhla a otočila se. V posteli jsem byla sama. Ruka mě bolela a cukalo mi v ní.
„Sakra.“ Otočila jsem se k oknu a přes zatažené žaluzie neviděla absolutně nic. Vylezla jsem tedy opatrně z postele. Bylo mi opravdu mnohem líp, až na tu otravnou svíravou bolest levé paže.
Oblékla jsem si jen kalhotky a jedno z Willových triček. Milovala jsem nošení jeho věcí, voněly po něm.
Vyšla jsem na chodbu a zaposlouchala se do hlasů, vzrušeně diskutujících dole. Dohadovaly se jen dva mužské hlasy, pokud tam s nimi byla Viv, mlčela.
Seběhla jsem schody a vešla do kuchyně. Tam, kde ještě včera byla skleněná výplň, byla nabitá dřevěná deska, ale jinak vůbec nic v domě neprozrazovalo, jak akční jsme měli noc. Viv si pořádně mákla, než to dala všechno do pořádku. Jen té krve, co muselo všude být.
„Dobré.“ Mrkla jsem na hodiny nad stolem. Byly tři hodiny po poledni. „Odpoledne.“ Dokončila jsem pozdrav a nenuceně se došourala ke kávovaru. Nalila jsem si plný hrneček a rozhlédla se po kuchyni.
„Viv spí?“ Zeptala jsem se tiše a Sol kývnul. „Šla si odpočinout.“
„Co tu řešíte?“ Přisedla jsem si k Willovi a on mě chytil za ruku.
„Tvůj nápad s odjezdem Luca a návštěvou otce.“
„Je to bláznovství, Mel. Nemůžeš jen tak zabít pána největšího klanu upírů ve státech.“
„Proč?“ Zeptala jsem se s úsměvem. Popravdě, právě jsem se vůbec necítila na řešení těhle záležitostí. Nevím, co za vynález mi včera Sol píchnul, ale cítila jsem se, jako bych mohla létat.
„Co ruka?“ Zeptal se Sol a napil se za svého hrnku.
„Jo, jde to. Strašně to táhne, ale nebolí … zase tak moc.“ Pokrčila jsem rameny.
„Souhlasím s tím odklidit Luca někam do bezpečí, to je dobrý nápad. I s tím, aby ho odvezla Viv, miluje ho jako kdyby byl její, ale nesouhlasím s tím zbytkem.“
Dopila jsem kávu na jedno nadechnutí a postavila se. „Fajn, nežádám tě, abys šel s námi.“
„Sakra, lidi, vždyť je to sebevražda.“ Vyhrknul Sol a naštvaně se mi zahleděl do očí.
„Možná.“ Připustila jsem a pomalu došla až k ledničce. Ruka zaprotestovala, když jsem chtěla otevřít dvířka. Položila jsem hrnek na desku kuchyňské linky a zapřela se o pravou ruku, hlavu skloněnou. V tu samou chvíli jsem ucítila na ramenou chladnou váhu Willových dlaní. Naklonila jsem automaticky hlavu na stranu a on mě políbil na krk. Pak otevřel ledničku a nalil mi do čistého hrnečku krev. Ani se po mně neotočil, když ho vkládal do mikrovlnky.
„Tak jako tak, musíme to nějak dořešit.“ Ozval se Will, když nesl hrnek na stůl. Zvedla jsem překvapeně hlavu a přemýšlela, kdy se rozhodl být na mé straně.
„Tak všichni odjedeme, někam hodně daleko.“ Solův hlas zněl trochu tišeji, jakoby rezignoval.
„Myslím, že v tomhle má Mel pravdu, on ji nikdy nenechá na pokoji. Včera bylo jediné štěstí, že byl Luc s vámi venku. Mohlo to dopadnout zle.“
Došourala jsem se zpět ke stolu a zaujala místo vedle Willa.
„Bezva, ale jdu do toho s vámi.“ Rozhodně pokynul hlavou Sol a nastavil Willovi pěst. Ten momentík zaváhal, ale pak se usmál a ťuknul ho svou pěstí.
„Díky, brácho.“ Zašeptal.
„Kdykoliv.“ Odpověděl Sol.
Tak nějak jsem na dohadování neměla náladu a tak jsem se zvedla od stolu. Židle vrzla o dlažbu a já unaveně vzala svůj hrneček se snídaní. Will se na mě zamyšleně podíval, ale neřekl ani popel.
Zamířila jsem do ložnice. Vytáhla jsem rolety a otevřela okno. Do pokoje zavanul studený jarní vzduch. Voněl lesem a vodou. Sakra, začínala jsem to tu mít opravdu ráda.
Sedla jsem si na roh postele a zírala otevřeným oknem na poklidnou hladinu jezera, na lesy za ním a na překrásné vrcholky hor. Bouchly dveře a těsně za mou se ozvaly kroky.
„Co se děje?“ Sedl si na postel, dostatečně daleko od otevřeného okna.
Neubránila jsem se úsměvu, pouhé vědomí, že je tam se mnou, mi zvedlo náladu, nevěděla jsem co říct.
„Nevím, Wille, jen se cítím….nevím.“
Došel opatrně až k oknu a tak, aby nevstoupil do přímého světla, ho zavřel. Pak si stoupl přede mne.
Zvedla jsem hlavu. Chvilku jsme na sebe navzájem jenom hleděli a on se usmál. Vztáhla jsem k němu ruce a přitáhla ho k sobě. Položila jsem tvář na jeho břicho a objala ho kolem boků. Zlehka mi položil jednu dlaň na rameno a druhou rukou mě hladil po vlasech.
„Mohl bych tě ještě o něco požádat?“ Do naprostého ticha našeho pokoje zazněl jeho sametový hlas. Zněl skoro až moc nahlas, nervózně. Zvědavě jsem k němu zvedla oči a on sklouzl mezi mýma rukama do kleku. Hleděli jsem si teď tváří v tvář, já byla nepatrně vyšší.
Na sucho jsem polkla, „o co?“
„O týden.“ Řekl velmi vážně.
„O týden?“ Nechápala jsem.
„Nechci se z toho vykroutit, jen … dej mi týden. Myslím, že teď tu bude bezpečno, nepošle další upíry hned zítra.“
„Na co týden?“
Zlehka mi přejel konečkem ukazováčku po prstýnku, který mi dal a mně to docvaklo. Doufala jsem, že se mé zděšení neodrazilo v mém výrazu.
„Na svatbu.“ Vydechl a jeho pohled způsobil, že jsem se cítila jako roztékající se kostka červeného želé.
Nemohla jsem najít ta správná slova a tak jsem radši mlčela. Nějak vycítil mou nejistotu a tak se ke mně přitiskl a hladově mě políbil. Když jsem začala lapat po dechu, o kousek se odklonil a klekl si na paty.
„Pokud sis to ovšem nerozmyslela.“ Jeho pohled byl teď nejistý a raněný.
„Ne.“ Naznačila jsem rty, protože jsem měla hrdlo natolik zúžené, že ze mě nevyšla ani hláska.
„Dobře.“ Oddechl si. „Co děláš ve středu?“
Marně jsem se snažila vzpomenout, co je vlastně za den.
„Dnes je sobota, Mel.“ Jeho hlas začínal být známě pobaveně podbarvený.
„Fajn, takže ve středu.“ V hlavě se mi začaly honit myšlenky na to, co se všechno bude muset stihnout, co všechno budu muset zařídit. Nemám šaty, nemám boty, nemám kytici. Sakra, vždyť nemáme ani prstýnky.
„Za čtyři dny to všechno nestihneme, Wille, to se nedá.“
„No, vlastně, já už učinil jisté… kroky.“ Podíval se stranou.
„Jisté? …Kroky?“
„No, jen jsem chtěl, aby to bylo překvapení, abys si s tím neměla žádnou práci a tak.“ Nahodil omluvný úsměv.
„Viv my s tím pomohla. Máme vše připravené. Místní kaple je zamluvená na středeční půlnoc.“
Vyvalila jsem oči, opravdu by mě zajímalo, jak Will přesvědčil stařičkého faráře, aby udělal půlnoční svatbu a jak se na to chudák tvářil.
„Šaty?“ Přikývl.
„Kytici?“ Další nesmělé kývnutí.
„Prstýnky?“
„Vše je připravené, nemusíš se ničím rozptylovat.“
„To všechno Viviane?“
„Pomáhal jsem jí vybrat šaty a prstýnky jsem kupoval sám, ale jinak je to především její zásluha.“
„Kdy, proboha? Kdy jste to všechno…?“ Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.
„No, byla si poslední dobou tak zaměstnaná a unavená, že by sis nevšimla, ani kdyby někdo před domem postavil pyramidu.“
Chtěla jsem protestovat, ale nakonec jsem se jen zmohla na nevěřícné zírání.
Zhluboka si vzdychnul a chytnul obě mé ruce do dlaní.
„Mel, vím, že jsi mi dala slovo, ale to, dokud nás smrt nerozdělí, může v našem případě znamenat hodně dlouhou dobu. Teď se toho kolem děje hrozně moc a pokud cítíš, že nejsi připravená…“ Nenechala jsem ho to dokončit, nemohla jsem.
„Ne,“ hlesla jsem chraplavě. „Wille, opravdu neznám hodnějšího, šlechetnějšího a láskyplnějšího muže, než jsi ty.“ Svezla jsem se na kolena před něho, ruce pořád v zajetí jeho dlaní. Vypadalo to teď jako bychom se modlili. Ruce sepjaté a pozdvižené.
„Miluji tě, nedokážu si představit věčnost po boku někoho jiného.“ Usmál se a propletl mé prsty s jeho.
„Ze všech sil se budu snažit, abys byla ve svém životě šťastná, Mel.“ Vydechl a políbil mě na špičku nosu.

Ty čtyři dny utekly neskutečně rychle. Byla středa, osm hodin večer a já seděla na naší posteli a nervózně si okusovala nehet na palci pravé ruky. Viv mi nedovolila vidět mé šaty předem a tak jsem nyní seděla ve sněhobílém hedvábném spodním prádle, bílém krajkovém podvazkovém pásu a bílých hedvábných punčochách na naší posteli a nevěděla nervozitou, co dělat.
V noci se mi zdál dokonce šílený sen, no, spíš noční můra, v němž šaty, které mi Viv přinesla, byly samý volánek, krajka a bílá růžička. Prošité byly bílými perličkami a byly sladší a přezdobenější, než svatební dort.
Will to chudák vztáhnul na sebe, když jsem se probudila s výkřikem a hlasitým „neee.“
A tak jsem si opět vyslechla, že pokud se na to necítím a bla, bla, bla. Sakra, teď ani nevím, čeho se bojím víc, jestli dnešní noci, nebo setkání s otcem.
Naposledy jsem se nervózně podívala na hodinky, pak je sundala a položila na noční stolek. Černé, vodotěsné, sportovní hodinky by se ke svatebním šatům asi moc nehodily.
Ozvalo se tiché klepnutí a ve dveřích se objevil ohromný bílý igelitový pytel. Někde za ním jsem vytušila Viv. Zavřela špičkou své stříbrné lodičky a pověsila pytel na dveře.
Klesla mi čelist, tak tu nikdy netrumfnu. Ve světle šedých šatech ke kotníkům, dokonale obepínající její dokonalou postavu, vypadala jako anděl. Ještě jí měli na záda přidělat malá křidýlka. Lodičky a všechny doplňky byly stříbrné. Vlasy měla rozpuštěné a na konečcích přírodně zvlněné. Jako tečka za tou nádherou byl přirozený make-up s kouřově šedými očními stíny a růžovou rtěnkou. Sakra, vypadala jako panenka Barbie.
Nervózně jsem se poškrábala po obvaze, jizva mě svědila jako čert.
„No páni, vypadáš nádherně, asi ty šaty zase odnesu.“ Zazubila se a naklonila hlavu na stranu.
„Will by určitě ocenil, jak vypadáš.“ Dusila záchvat smíchu. Zhluboka jsem se nadechla, abych se zklidnila a ve skrytu duše doufala, že tohle jí jednou budu moci oplatit.
„Jo, jenže ten farář by to asi nerozdýchal. Je dost starý, infarkt by byl na místě.“
Viv pokynula k pytli a rozepnula zip. Jak jel jezdec zipu nahoru, pytel se rozevíral a jako záplava našlehané smetany se z něj vyhrnula masa bílého saténu a nadýchaného šifónu.
Viv sundala šaty opatrně z ramínka a podržela mi je, abych si je mohla prohlédnout. Obavy byly naprosto zbytečné. Viviane měla dokonalý vkus, tříbený staletími. To nebyly jen šaty, ale umělecké dílo.
„Wau.“
„Will říkal, že se ti budou líbit. Jednoduché, veškeré kouzlo v precizním střihu.“
Skoro jsem se bála přistoupit blíž a pohladit lesklý sněhově bílý satén. Pod světlem žárovky se nádherně třpytily.
Viv došla až k posteli a opatrně je hodila přes přehoz.
Vzala zpoza dveří černou lepenkovou krabici a vytáhla střevíčky. Popelka by mi měla co závidět.
Pak mě chytila za ruku a vytáhla na nohy.
„Nejdřív účes, potom make-up. Máme spoustu práce. Chci, aby při pohledu na tebe zapomněl slova slibu.“
„Nemáme slib.“ Protestovala jsem.
„To nevadí, ale říct ano bude muset, ne?“ Táhla mě do koupelny.
Nastaly snad nejhorší tři hodiny mého života. Ne, samozřejmě že nebyly nejhorší, ale byly dost hrozné. Viv mi načesala složitý drdol a přelakovala ho lakem na vlasy.
Make-up šel snadno, alespoň mi to tak přišlo, jen jsem zavřela oči a vnímala lehké, chladné doteky jejich štíhlých prstů.
V jedenáct večer jsem konečně stanula oblečená, učesaná a nalíčená před velkým oválným zrcadlem. Viv mi zlehka položila ruce na ramena a vzdychla.
„Jsi překrásná. Myslím, že zapomene i dýchat.“
Přes ramena mi lehce přehodila bílou pelerínu s kožíškem a já se otočila, abych viděla její výraz.
Spokojeně se usmívala a v očích jí svítily jiskřičky.
„Viv, chci ti poděkovat. Za to, že vezmeš Luca odsud a že se mi o něho postaráš.“ Sklopila jsem oči, abych se nerozplakala. Vždycky, když jsem si vzpomněla, že budu bůhví jak dlouho bez něho, sevřelo se mi hrdlo a nemohla jsem se pořádně nadechnout.
„To je přeci samozřejmé.“ Chytila mne za ruce a jemně stiskla. „Vyřídíte to a pak přijedete. Seženu nějaký hezký dům a pak na vás spolu budeme čekat.“
Neubránila jsem se a oči se mi zalily slzami. Jedna se přehoupla přes spodní řasy a razila si klikatou cestičku dolů po mé tváři.
„Nebreč, rozmažeš si líčení.“ Šeptla a opatrně mi papírovým kapesníčkem osušila koutky.
„Už musíme jet, přece ho nechceš nechat čekat?“

Venku bylo chladno, ale jasně bylo znát, že zima už je pryč. Byl konec března a v okolních lesích už rašily první kytičky. Byla překrásná jasná noc a hvězdy svítily jako soukromé osvětlení z tisíců a tisíců malinkatých světýlek.
Viv mi pomohla dozadu a opatrně mi naskládala sukni k nohám, abych si ji moc nepomačkala. Dělala mi řidiče. Muži odjeli první, všichni muži, tedy všichni tři muži. Nechtěla jsem se Lucase vzdát, ale prostě jsem byla sama proti třem.
Viviane jela pomalu a tak cesta do města trvala čtyřicetpět minut, místo obvyklých dvaceti. Město bylo absolutně klidné a prázdné. Ulice vylidněné a tiché. Objal mě zvláštní a strašidelný pocit.
Projížděli jsme kolem místního baru, i tady byl vcelku klid, jen pár potácejících se opilců. Kostel byl ještě dva bloky odtud. Na tak malé městečko, to byl docela velký kostel. S nádhernou a vysokou věží se zlatým křížem na špičce. I když teď v černočerné tmě vypadal jako strašidelný hrad z béčkového hororu. Nemusíte se bát strašidel, když máte za bodyguarda upíra.
Usmála jsem se hned, jak jsem zahlédla náš druhý vůz zaparkovaný před kamennými schody kostela.
Viv zastavila těsně vedle a pak vypnula motor. Seděla jsem poslušně, dokud mi nepomohla z auta. V těch šatech bych to asi sama nezvládla. Pohádkové střevíčky klapaly po černém asfaltu kostelního parkoviště a Viv mě opatrně podpírala za loket, abych neupadla. Byla jsem jí za to vděčná.
Zdolat schody bez její pomoci, by pro mě bylo asi nadlidským výkonem. Možná i nadupířím. Viv otevřela menší postranní dřevěné dveře a vstrčila mne dovnitř. Ocitly jsme se tak v kamenném předsálí. Ze stropu visel ohromný kovaný lustr a osvětloval tak celou místnost poměrně jasným světlem. Začaly se mi nervozitou potit dlaně.
„Kolik je?“ Hlas jsem měla o něco vyšší a písklavý.
„Ještě chvilinku, jdu za nimi. Až začne hrát hudba, otevřou se tyhle dveře a ty vejdeš, ano?“ Mluvila podivně pomalu a taky dávala důraz na každé slovo. Možná jsem vypadala stejně otupěle, jak jsem se cítila. Zvláštně, jakoby neskutečně. Jakoby tohle všechno bylo jen snem, či výplodem mé vlastní fantazie. Fajn, budu se držet toho, že to není skutečné, tak se možná přemluvím udělat první krok uličkou. Viv se vytratila a zanechala mne samotnou v chladném kamenném prostoru.
Na kostelní věži začali odbíjet půlnoc. Hluboké dunění se neslo kostelem ve vibrujících vlnách a já měla dojem, že se mi rozskočí hlava. Jen veliká svatební kytice z bílých růží a břečťanu mi zabránila panicky si přitisknout dlaně k uším.
Vysoké dřevěné dvoukřídlé dveře přede mnou se pomalu otevíraly a lustr nade mnou zhasnul. Proč se mi jenom klepou kolena? Kostelní lodí se rozezněla tichá hudba. Rozhodně to nebyl svatební pochod, ale něco mnohem, mnohem staršího. Mé oči si pomalu přivykaly tmě a já vstoupila po tmavě zeleném běhounu dovnitř. Celý kostel byl osvětlen pouze svícemi, dlouhými, tlustými, které stály na bílými růžemi ozdobených, ohromných, kovaných svícnech. Viv se spletla, to já teď nedýchala. Jenže já dýchat potřebuji, a jejda.
První dva kroky a pak další a další. Strach mi bránil zabloudit pohledem k oltáři. Podvědomě jsem na sobě cítila jejich pohledy. Obzvláště jeden pohled mě propaloval skrz.
Kostelní ticho a linoucí se hudbu přerušil vysoký dětský hlásek a pak zvonivý smích. Automaticky jsem očima vyhledala odkud ten zvuk přichází a poprvé tak pohlédla na mé blízké.
Faráři mohlo být tak šedesát, měl husté světle šedivé vlasy a oválnou upřímnou tvář s velkýma hnědýma očima. Na sobě dlouhou černou sutanu. Stál na vyvýšeném stupínku těsně před oltářem, v rukou svíral starou a ohmatanou bibli. Podobnou mívala babička na nočním stolku u postele. Vždy si z ní čítávala před spaním. Co by asi říkala, kdyby tu mohla být s námi? Vzpomínka na ni mi na tvář vetkla smutný úsměv.
Nalevo od faráře stála Viv a v rukou držela mého chlapečka. Usmívala se i Luc se smál. Oblečen v malém smokingu, přesně pasujícím k mužům, vypadal jako malý gentleman.
Sol stál krok za Willem a povzbudivě mě popoháněl očima. Byli oblečeni v šedém smokingu se stříbrnou vestou a světloulince šedou košilí. Na hlavách měli oba šedý cylindr se stříbrnou krempou. Byl to pohled nad pohledy, strašně jim to slušelo.
Na úplný konec jsem si nechala jeho, protože pak už bych se asi nedokázala podívat na nikoho jiného. Pomalu jsem se přibližovala uličkou osvětlenou plápolavým světlem svící a v jeho očích s každým mým krokem narůstala nevýslovná radost, veliká pýcha a naprosté okouzlení. V jeho pohledu bylo cosi, co jsem vídávala v očích mého syna, naprostá, bezvýhradná a nekonečná láska.
Zhluboka jsem se nadechla, než jsem stanula před ním. Jeho oči plály vzrušením a očekáváním.
Když mi vzal ruce do svých, nemohla jsem vnímat nic jiného, než jeho dokonalou dojatou tvář a slzami se lesknoucí oříškové oči.
Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale já stejně nevnímala, co říkal farář, bylo mi to jedno. Středobod mého vesmíru stál teď přede mnou.
„Ano.“ Odpověděl pyšně Will a to mě probralo ze snění.
„A nyní se ptám vás Melanie Carterová, zda si berete zde přítomného pana Williama McCoye? Budete ho milovat a ctít, v bohatství i v chudobě, v nemoci i ve zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?“ Podívala jsem se na faráře a usmála se. Možná se mi to jen zdálo, ale on mi úsměv vrátil. Pak jsem se zahleděla na Willa.
„Ano.“ Úlevou mu klesla ramena.
„Děkuji.“ Šeptnul tak, že jsem ho slyšela jen já. Neznatelně jsem zavrtěla hlavou, to já bych měla děkovat.
Sol mu podal malou krabičku se dvěma prstýnky. Byly překrásné, ten můj měl bílé kamínky, jeho byl hladký. Navlékl mi kroužek na prst a já navlékla prstýnek jemu. Když nás farář slavnostně představil jako pana a paní McCoyovi, Viv radostně vypískla a vrhla se mi do náručí. Vzala jsem si od ní Luca, tak moc jsem ho teď chtěla mít u sebe. Cítit jeho maličké tělíčko v bezpečí svých paží.
Sol mě srdečně objal a popřál mi mnoho štěstí. Will mne vzal opatrně kolem pasu a vedl k východu. Za námi šli Sol a Viviane.
Noc se mi najednou zdála jasnější a veselejší. Kostel už nebyl strašidelný a ve stínech už nebyly bubáci. Teď jsem byla vdaná za třista let starého upíra. Páni, kdo by to byl řekl?
Luc si zívnul a unaveně zakňoural. Will mi ho vzal s úsměvem z náručí a políbil ho na čelíčko.
„Už jedeme domů, piráte, jen vydrž.“
Mám dojem, že Luc usnul, ještě než ho Will uvázal do sedačky.

Domů jsem jela s Willem a Lucem. Viv a Sol jeli v druhém autě.
„Není ti to líto?“ Zeptal se Will, když jsme vyjížděli z města.
„Líto, co by mi mělo být líto?“ Obrátila jsem se k němu.
„No, vypadáš jako anděl a nikdo tě v těch nádherných šatech neviděl. Zasloužila by sis svatbu v poledne, aby u toho byli všichni.“ Pokrčil rameny.
„Byli u toho všichni. Všichni, co jsou pro mě důležití. Nikdo mi tam nechyběl, věř mi.“
„Přál bych si, abys teď mohla cítit, jak moc jsem šťastný.“
„I já jsem.“ Špitla jsem.
Sol nás předjel kousek za kostelem a očividně jsme dorazili od dost déle, než oni. Celý dům byl rozsvícený a na verandě, táhnoucí se podél celého prvního patra, visely stovky malých světýlek.
Will zaparkoval co nejblíže vchodovým dveřím a opatrně, aby ho nevzbudil, vzal Luca do náručí. Zamknula jsem auto a nadzdvihla si přední stranu šatů, abych se po trávě nepřizabila. I tak to byl olympijský výkon, přejít trávník na tak vysokých podpatcích.
Dveře otevřela Viv a okamžitě navigovala Willa do obýváku.
„Dej ho zatím do koše a až se vzbudí, tak ho umyju a převleču.“
Sol seděl na pohovce a z celého parádního smokingu měl už jen kalhoty a rozepnutou košili. Viv se na mě usmála a pak postrčila Willa zpět ke dveřím.
„Běž se věnovat ženě, já se o to tady postarám.“
Mrkla na mě a další její pohled mne donutil se červenat. Will mě chytil za ruku, ale těsně pod schody se otočil a chytil mě do náručí. Vypískla jsem, protože jsem to vůbec nečekala, ale on se jen zasmál.
Vyběhl se mnou po schodech a se vší parádou mne přenesl přes práh našeho pokoje. Postavil mne na zem a já oněměla úžasem. Celý pokoj voněl růžemi a fréziemi. Květiny byly snad všude. Po posteli a po zemi byly rozsypány okvětní lístky rudých růží. Vlastně vše tu bylo v dráždivé karmínové barvě. Ložní povlaky, svíčky, polštářky na křeslech. U okna stál malý servírovací stolek a na něm byla chladící nádoba s lahví šampaňského a vedle v misce jahody a šlehačka. Taky malý tác se zeleninou a sýry, asi kdybych měla hlad. Popravdě, hlad bylo to poslední, na co bych nyní myslela.
Will nerozsvítil, od malinkých, hřejivých plamínků svíček byl světla dostatek.
„No teda.“ Šeptla jsem a popošla k oknu. „Nádhera.“
„Jo, budu jí zítra muset poděkovat.“ Přistoupil pomalu ke mně a objal mě zezadu, tisknouc se k mým zádům.
Opřela jsem se o jeho chladné tělo a užívala si doteků jeho prstů na mých holých ramenech.
Líbal mě na krk a užíval si toho, že mám vyčesané vlasy. Mazlil se s mou kůží a ochutnával hladově místečka, kam se normálně kvůli mým dlouhým vlasům nedostane.
Při dalším nádechu tlak korzetu povolil a já cítila, jak se jeho šikovné ruce starají o saténové šněrování. Pomalu, smyčku za smyčkou, povoloval živůtek šatů, až jsem vnímala, jak mi hebký satén klouže po bocích. Posledním pohybem stáhl ramínka z mých ramen a celá ta bílá nádhera se v mžiku ocitla u mých kotníků.
Jeho ledové dlaně se dotkly mého bříška a já sykla a přitiskla se ještě těsněji na něj. Otočil si mě v náručí a tak jsem stanula čelem k němu.
Políbil mne na špičku nosu a pak celou mou tvář zasypal lehkými polibky. Přejížděl mi přitom rukama po zádech a vždycky dráždivě zavadil o zapínání podprsenky.
Chytla jsem se jeho ramen a vytáhla se na špičky. První polibek byl jen letmý dotek rtů. Pouze se otřel o má ústa. I tak mnou projelo zachvění. Usmál se a pak přitiskl své rty tvrdě na mé. Jazykem mi rozevřel rty a vklouzl dovnitř. Zamotala se mi hlava a podlomily nohy. Zachytil mne a já se zavěsila do jeho silných paží.
Mé třesoucí se ruce pomalu rozvazovaly nařasenou stříbrnou šálku, kterou měl místo kravaty. Konečně se mi to podařilo a já mu stáhla sako a začala pracovat na stříbrných knoflíčcích vesty. Ruce se mi klepaly tak, že jsem toho musela v půlce nechat a na chvíli zatnout dlaně do pěstí, abych se trošku uklidnila.
„Zdá se mi, mladá paní McCoyová, že jste poněkud roztřesena.“ Chtěl si ze mne dělat legraci, ale i jeho hlas zradil a přeskakoval mu nervozitou.
Dokončila jsem práci na vestě a okamžitě se vrhla na krytou légu jeho šedé košile. Stál klidně, abych měla práci co nejsnazší, ale i tak mi to trvalo hrozně dlouho.
Jeho hrudník se rychle zvedal a jak jsem pokračovala stále níž, jeho dech se zrychloval.
Konečně se poddaly i všechny knoflíčky jeho košile a já jedním tahem svých dlaní po jeho vypracovaném bříšku nahoru, přes hrudník a ramena, stáhla ten otravný kousek látky z jeho dokonalého těla.
Znova jsem mu položila ruce na ramena a vytáhla se na špičky, ale on jemně podsunul své ruce pod můj zadeček a nadzdvihl mne. Skopla jsem střevíčky, abych mu jehlovými podpatky neublížila a objala ho nohama kolem pasu. Přitiskl si mě k sobě velmi pevně a vdechoval zhluboka vůni mé kůže, líbal mne na krku a já mírně zaklonila hlavu dozadu, aby měl lepší přístup.
Udělal se mnou v náručí dva kroky dopředu a namáčkl mne zády na prosklenou stěnu pokoje.
Vzrušeně jsem mu zasténala do úst a jeho sevření ještě zesílilo.
Zabořil obličej mezi má ňadra a mazlil se s jemnou kůží. Spustila jsem nohy a on mě pomalu postavil. Jeho ruce okamžitě zabloudily k zapínání podprsenky. Neměla ramínka, takže hned potom, co ji rozepnul, dopadla k mým nohám.
Přitiskla jsem se k jeho hrudníku a díky jeho chladné pokožce se mi bradavky okamžitě zahrotily. Zasténal, když jsem se pohnula a přejela mu ňadry po pokožce, cítil dotyk mé kůže na své.
Přivřel oči a pak mne vzal opět do náručí. Přešel až k posteli a něžně mě položil na růžové plátky. Podívala jsem se mu do očí. Byla v nich nepředstavitelná touha. Žhnuly, planuly, hořely. Bylo to jiné, my teď byli jiní. Byli jsme svázáni navždy.
Nabral plnou dlaň růžových plátků a rozsypal je po mém těle. Z toho, jak mi klouzaly po kůži, mi po těle přejela husí kůže a povstaly všechny chloupky.
Vyhoupla jsem se na kolena a přitáhla ho k sobě. Stál u postele a sledoval, jak mu rozepínám kalhoty a jak mu je nedočkavě stahuji přes boky. Okamžitě potom následovaly i černé slipy. Docela mě udivilo, že ho Viv přemluvila, vzít si je. Většinou si s tím hlavu nedělal.
„Sundej to.“ Zavelela jsem a cítila, jak se mi do tváří tlačí teplo.
Skopl boty a stáhl si ponožky. Potom i vše ostatní. Já jen klečela na posteli a zatajila dech, když se postavil nahý a plně připravený přede mne.
Stále jsem nemohla uvěřit, že tohle dokonalé tělo a ta překrásná duše v něm bude navždy patřit jenom mně.
„Jsi tak krásný.“ Vzdychla jsem a jemně jsem se ho dotkla. Byl hebký a chladný, mým dotykem zapulzoval a ještě víc ztvrdnul. Will zavřel oči, zaklonil hlavu a zavzdychal.
„Mel.“ Mé jméno mu splynulo ze rtů jako motlitba. Přišlo mi, že jsem s ním ještě nikdy nesdílela takovou intimitu jako nyní. Zapřel se dlaněmi o má ramena a vychutnával si mé dotyky.
Políbila jsem ho na hrudník a přejela svým horkým jazykem přes jeho bradavky. Zachvěl se mi v dlaních a zatnul mi prsty do ramen. Milovala jsem tenhle pocit převahy. Nyní byl naprosto oddaný mému laskání, mým polibkům. Byl lapený mým něžným mazlením. Jazykem jsem mu přejížděla po hrudi a sjela až dolů na jeho vypracované břicho. Tak moc jsem ho chtěla ochutnat, cítit ho na jazyku.
Stáhla jsem ho k sobě na postel a převalila na záda. Vyhoupla jsem se mu do klína a on zasténal, když jsem se otřela klínem o jeho přirození.
Přitáhl mne za nadloktí k sobě a líbal. Přitiskl své rty na mé, jakoby mne chtěl vsát do sebe. Jeho touha byla naléhavá a přímo křičela po uspokojení. Jenže já si chtěla hrát. Chtěla jsem ho pokořit a donutit ho prosit. Chtěla jsem být ta silnější.
Odpoutala jsem se od jeho úst a sjela mu jazykem přes bradu na krk, dál skrz sněhově bílý hrudník a tvrdé břicho. Podívala jsem se na něho. Sledoval mne, ale těžko říct, co si myslel. Jeho pohled byl hladový a vzrušený, dělalo ho to ještě krásnějším, tak nějak zranitelnějším. Tenhle silný muž se v mém objetí měnil v plyšového medvídka. Zaúpěl, když jsem ho opatrně vzala do úst a jazykem obkreslila jeho špičku.
„Mel, prosím.“ Zavrčel chrčivě a za ramena mě vytáhl k sobě. Otočil mě na záda a sáhl mezi naše těla. Ozvalo se rupnutí a krásná hedvábná tanga podlehla jeho upíří síle. Dlaní mi mazlivě přejížděl po hedvábných punčochách zkoumal jejich jemnost. Vpustila jsem jeho útlé boky mezi svá stehna a přitáhla si ho za zadek na sebe. Jenže on se zapřel o kolena a sjel ústy na můj krk. Jasně, málem bych zapomněla na jeho část předehry. Nekousl mne však do krku, ale pokračoval rty dolů. Pohrával si s mými ňadry a jemně je dráždil zuby. Tesáky dráždivě přejížděl kolem bradavek a pak je jednu po druhé vsál do úst a ochutnával.
„Wille.“ Teď byla řada na mně, svíjet se pod jeho naléhavými dotyky.
Přejel mi prsty po žebrech a jazykem si razil vlhkou cestičku k mému podbřišku. Lehl si mezi mé pokrčené nohy a roztáhl mi kolena.
Zajíkla jsem se, když se jeho ledový jazyk dotkl mého rozpáleného, vlhkého klína. Ochutnával mne neskutečně dlouho, hlava se mi točila a já ho prosila, bědovala, nadávala. Nepřestával ani když se má slova změnila v hlasité sténání. Nával extáze mne překryl jako lavina a právě v ten okamžik, když se mé tělo vyklenulo vzhůru pod návalem orgasmu, projely jeho ostré zuby mou kůží a on se mi zakousl do slabin. Vykřikla jsem nepředstavitelnou rozkoší spojenou s bolestí a naprosto vyčerpaně dopadla zpět na postel.
Odpoutal se ode mě a jako divoké hladové zvíře se sunul po mém pulsujícím těle nahoru. Nenechal mi ani minutu na oddech a když jsem ucítila chladný tlak jeho přirození v mém ještě chvějícím se klíně, vykřikla jsem podruhé. Bylo to jako podat vodu žíznícímu, jako zahřát prokřehlého, jako nádherný hluboký nádech po dlouhé době pod vodou.
Mé tělo automaticky zareagovalo a já pozvedla boky proti němu. Ústa měl ještě špinavá od mé krve a tak jsem si ho za ramena přitáhla k polibku. Chutnal a voněl jako já, byl jako má podstata, jako má esence. Chutnal, jakoby byl mou součástí.
Vnímala jsem zostřeně každý jeho pohyb, díval se mi přímo do očí a tak jsem zaznamenala tu drobnou změnu odstínu, když začaly žloutnout. Jeho přírazy nabraly na rychlosti a pak se sehnul ke mně a políbil mne. Cítila jsem, že se blíží k vrcholu. Celým jeho tělem projížděla vlna za vlnou rozkoš. Kousla jsem ho tvrdě do jazyka a pila krev z jeho úst.
Svět kolem mne se rozostřil a když vykřikl a zaryl prsty do polštáře u mé hlavy, explodoval i můj svět v milionech jiskřiček. Barvy kolem mne vířily a zvuky se slévaly v jeden dokonalý tón. Zvuk vyvrcholení.
Sklonil hlavu, jak se pokoušel získat opět kontrolu sám nad sebou. Dýchal velmi rychle a mělce. Já se jen pomalu vracela zpátky na zem. Skulil se vedle mne na bok a beze slova si mne schoulil v náručí. Nechal mě vychutnat si ten zážitek až do úplného konce.
„Nádhera.“ Vzdychla jsem, když jsem opět mohla mluvit.
„Nádhera.“ Opakoval a jeho hlas byl něžný, sametový. Bylo v něm naprosto cítit jeho uspokojení.
„Chceš jít spát?“ Zeptal se a zabořil nos do mých vlasů těsně za uchem.
„Hmm, nevím, je mi dobře, ale všechen ten stres.“
„Tak já napustím vanu a dáme si horkou koupel, co ty na to? Pak, pokud tě to uvolní, můžeme jít spát.“
Kývla jsem a za zlomek vteřiny zmizel chlad jeho těla a klaply dveře. Z koupelny se ozval zvuk vody a já si spokojeně přitáhla deku víc k tělu.
Voněla jeho vodou po holení a jím samotným, zabořila jsem do té nádherné vůně nos a vdechovala ji.
Něco mě vyrušilo, jeho ledové ruce se vloudily pod deku a přejely mi po boku až na holý zadeček. Překvapeně jsem vypískla a on ze mě jedním rychlým pohybem strhl peřinu a obrátil mne na záda.
Naklonil se nade mne a pak udělal pohyb podobný kliku, nohy ohnuté v kolenou. Znovu jsem ucítila, jak mi po těle přejela husí kůže následovaná záchvěvy touhy. Do podbřišku mne opět zatlačila jeho erekce a jeho oči zaplály chtíčem. Zavřela jsem oči a vnímala jen omračující tíhu jeho těla na svém.
„Čekám na tebe ve vaně, lásko.“ Než jsem se stačila vzpamatovat, byl pryč.
Zklamaně jsem si povzdechla a posadila se na posteli. Rozepnula jsem si podvazkový pás. Stáhla si punčochy a rozpustila vlasy.
Do koupelny jsem vstupovala pomalu a s jistou dávkou očekávání. Ležel ve vaně, ruce položené volně na jejím okraji, hlavu mírně zakloněnou, oči zavřené. Na rtech mu pohrával lehký, sotva znatelný úsměv.
Zavřela jsem za sebou dveře a pomalu vlezla k němu. Zajela jsem pod hladinu, abych si z obličeje smyla líčení. Vynořila jsem se, až když mi docházel dech.
Seděl nyní vzpřímeně a pobaveně mě pozoroval. Prohrábla jsem si prsty vlasy, abych je dostala z obličeje a zapřela se o druhý konec vany.
Přehoupl se na kolena a pod vodou nahmatal mé ruce. Když je pevně držel, přehoupl se zpátky a mě si tím pohybem vyzdvihl nad sebe. Nečekala jsem to a tak jsem se potopila. Vyprskla jsem vodu a znovu si prohrábla vlasy. Seděla jsem teď na něm a on mi rukama pomalu přejížděl po bocích, žebrech, na prsa a zpět. Zastavil se na mých zádech a vytáhl se se mnou, pořád sedící na něm, do sedu.
Nemusel nic říkat, jeden jediný pohled do jeho očí mi prozradil k čemu se chystá, neprotestovala jsem.
Nahnul se ke mně a políbil mne. Plenil má ústa svými a tvrdě se dobýval jazykem dovnitř. Hladil mne při tom po zádech a po ramenou.
„Mel, miluju tě.“ Vydechl mi do úst, když bral jemně mé boky a tlačil je dolů. Pomalu, centimetr po centimetru, jsem spouštěla svou pánev vstříc jeho touze. Uvolnil se, až když byl ve mně celý a opřel se opět zády o vanu. Tohle číslo bylo mé. Nechal své dlaně na mých bocích a vychutnával si tak každý můj pohyb. Zachytila jsem se za jeho ramena a začala přirážet. Zpočátku pomalu a nejistě a upřeně jsem se mu dívala do očí. Přidala jsem na tempu a on tiše zasténal, zkousl spodní ret a zavřel oči. Jeho dlaně se posunuly na má ňadra a pohrávaly si s jejich heboučkou kůží. Prsty kroužil kolem mých bradavek a když je vzal jemně mezi dva prsty a zmáčkl, projela mnou vlna rozkoše tak velká, že jsem vykřikla. Mé tělo pulzovalo právě prožitým pocitem a já si chtěla odpočinout, on mne však hrubě chytil za boky a strhl mne na sebe vší silou. Vykřikla jsem překvapením a on extází. Chvěl se v mém náručí a rychle zhluboka dýchal.
Svezla jsem se z něho a on mne lehce přivinul k sobě. Líbal mne do vlasů a na čelo. Já si hověla v teplé vodě, hlavu položenou na jeho rameni.
„Myslím, že teď už budeš spát.“ Usmál se.
„Taky si myslím.“ Hlesla jsem a neubránila se dalšímu začervenání.

„Mel, lásko, vstávej, bude poledne. Viviane chce pomoci se zabalením věcí pro Lucase.“ Jeho dech mě zastudil ve tváři a já se rozespale otočila na druhou stranu.
„No tak, Mel, večer musí odjed.“
Tohle mě probralo skoro ihned. Sedla jsem si a chvíli zmateně zírala před sebe.
„Dnes večer? Odjed?“ Dávala jsem si jeho slova dohromady, aby mi dávala alespoň nějaký smysl.
„Už dnes?“ Podívala jsem se na něho a cítila, jak mě zaplavuje smutek. Sakra, po tak krásné noci bych měla být šťastná a ne smutná.
„Proč už dnes?“
Seděl už oblečený na své straně postele. „Není důvod, to zbytečně protahovat. Čím dřív to bude za námi, tím líp.“
„Do háje.“ Skácela jsem se zpět do polštáře a zavrtala do něho obličej. Jako by všechny problémy mohly zmizet tím jedním dětinským gestem.
„Ale no tak, vstávej.“ Pohladil mne po rameni a pak mne políbil zezadu na krk. Zachvěla jsem se pod jeho ledovými rty.
„Nechci ho ztratit, ale zároveň chci, aby byl v bezpečí.“ Zamumlala jsem do polštáře a on mě objal kolem ramen. Tvář si položil na má záda, přesně mezi lopatky.
„Já vím, taky se mi po něm bude stýskat, ale musíme to udělat, musíme ho odsud poslat pryč.“
Do očí se mi vlily slzy a vpíjely se do červeného saténu polštáře. „Do háje se vším.“
Stisk jeho prstů na mých ramenou zesílil. „Zase bude dobře, Mel, uvidíš.“
Chtěla jsem mu věřit, tak proč jsem měla takový strach?
„Když dnes večer odjedou, co bude pak?“ Posmrkla jsem a otočila jsem se na záda. Seděl opřený o jednu ruku, já ležela mezi jeho tělem a nataženou paží. Druhou rukou mi něžně stíral slzy z tváří.
„Zítra večer to skoncujeme.“
„Bojím se.“ Hlesla jsem a zadívala se mu upřeně do očí. Jeho koutky vylétly do smutného úsměvu.
„To je jen dobře, alespoň na sebe budeš dávat pozor.“ Sehnul se ke mně a naše tváře byly od sebe jen pár milimetrů. Pak mne políbil, vášnivě, tvrdě a naléhavě. Tak jako by tímto polibkem měl skončit svět. Věděla jsem, že má taky obavy, ale nedal na sobě nic znát. Snad jen beznaděj, čišící z tohoto polibku, ukazovala, jak se teď cítí.
Drtil mé rty a celé mé tělo pod sebou, jako by se chtěl do mne vpít, prostoupit mnou.
„Wille.“ Vydechla jsem a odstrčila ho od sebe. Jeho pohled byl stejně hladový jako večer, stejná touha, toužící po ukojení.
„Lucas.“ Připomněla jsem mu důvod, proč mě přišel vzbudit.
„Lucas.“ Vydechl a políbil mne na špičku nosu.

Vyhrabala jsem se zpod peřiny a nahá došla ke skříni. Neměla jsem vůbec chuť cokoliv řešit. Vytáhla jsem černé tepláky na tkaničku, která zabraňovala, aby mi sklouzly z boků. Šedé tričko, černé spodní prádlo a černé ponožky. S náručí plnou oblečení jsem se vrátila k posteli a nešťastně mrkla na Willa. Snažil se usmát, vyhladit tak vrásky z mé tváře.
Hodila jsem hromádku na postel a sedla si k němu. Objal mě kolem ramen a políbil něžně na spánek.
„Obleč se, počkám dole.“ Chtěl vstát, ale já ho zachytila za ruku, ještě než si stoupl.
„Neodcházej, prosím.“
Usmál se, ale sedl si zpět.
„Nechci být sama.“ Nasucho jsem polkla.
„V pořádku, zůstanu.“
Oblékla jsem se a on se zatím opřel o čelo postele. Pozoroval každý můj pohyb.
„Už jsem ti vlastně dneska řekl, jak moc tě miluji?“
Tahle prostá a jednoduchá otázka mi nahnala červeň do tváří. Musela jsem se usmát.
„Ne, myslím, že ne.“ Pípla jsem.
„To je ale neodpustitelné.“
Natáhla jsem si ponožky a chtěla si jít umýt obličej a vyčistit zuby. Nyní jeho ledová ruka zachytila mou. Stáhl mě k sobě, aniž by se musel jakkoliv snažit. Prostě jenom jemně zabral.
„Měl bych ti to říkat pořád, neustále bych ti to měl opakovat.“
Choval se divně.
„Myslíš, že to zítra dopadne špatně, viď?“ Neubránila jsem se otázce.
Přes jeho obličej přeletěl náznak bolesti, ale ovládl se a nasadil neutrální výraz.
„Ne, všechno bude v pořádku.“
Nevěřila jsem mu. Jak jsem, proboha, mohla věřit v to, že se to povede, když v to nevěřil on.
„Myslíš, že někdo zemře?“
„Doufám v to. Lovec a tvůj otec, a pak taky každý, kdo se připlete do cesty. I když prakticky vzato, oni už mrtví jsou.“
„Wille, prosím, mluv se mnou na rovinu. Proto narychlo ta svatba? Aby bylo všechno tak, jak to má být? Bojíš se, že jeden z nás…“ Neměla jsem sílu to dopovědět.
„Neboj se, lásko, tobě se nic nestane. O to se postarám.“ Prohrábl mi rukou vlasy a přitáhl si mě k polibku. Chtěla jsem protestovat, ale stáhl mě silou. Dotyk jeho studených rtů, jeho sladká chuť, jeho dokonalá vůně, zatočila se mi z toho hlava. Nedovedla jsem si představit, co bych dělala, kdyby se mu něco stalo. Nechtěla jsem si ani připustit, že by mohlo. Sevřelo se mi hrdlo jen při té představě. Srdce klopýtlo, když jsem si představila tu prázdnotu.
Odtáhla jsem se od něho a cítila se pod psa. Do čeho jsem nás to jenom zatáhla?
„Wille, možná není špatný nápad utéct.“ Snažila jsem se nadechnout, šlo to stěží. Panika mi svírala hrudník, nedovolila mi se nadechnout.
„Šššš.“ Uklidňoval mě. „Víš sama, že by to nikdy neskončilo. Nenechal by tě být, pořád by ti byl v patách. Musíme se o to postarat, pro Lucase, kvůli celé naší rodině. Všichni si zaslouží se někde v klidu usadit a žít.“
„A kvůli mně nemohou.“ Podívala jsem na něho a nedokázala skrýt ten smutek, co jsem cítila.
„Neblázni, všichni věděli, do čeho jdou. Bral jsem si tě, protože jsem si to přál víc, než cokoliv jiného. Rozhodně jsem to neudělal kvůli zítřejšku. Zvládneme to, jasné? Půjdeme tam všichni tři a všichni tři taky odejdeme. Nikomu nedovolím, aby ohrozil naše štěstí.“
Po pravdě? Právě jsem si vůbec šťastná nepřipadala. Za pár hodin mi odjede syn a zítra ohrozím lidi, které miluji. Život vůbec není fér, vůbec.
Konečně se mi podařil jeden hluboký nádech. „Fajn, teď mě pusť, jdu se umýt.“ Nedokázala jsem se usmát, prostě to nešlo.
S obtížemi jsem doklopýtala do koupelny, zavřela dveře a opřela se o ně zády. Jen tak naprázdno jsem civěla na kulaté světlo na stropě a snažila se pochytat všechny zběsilé myšlenky, které mi prolétaly hlavou. Vířivý barevný kolotoč úvah, obav, předtuch. Sklesle jsem si zakryla oči dlaněmi. Chytala jsem jednotlivé kousky a bála se na ně jen zaostřit.

Viděla jsem Willa, ležícího bez dechu v tratolišti krve. Meč měl zabodnutý v srdci a mně bylo v tom okamžiku jasné, že mu zbývají jen vteřiny. Bezvládně objímal čepel prsty a snažil se mi něco říct. Z úst se mu ozvalo pouze zachrčení a pak mu z ní začala ve slabých potůčcích vytékat krev.

Viděla jsem Solovo tělo bezvládně ležící na zemi, krutý výraz Lovce, čistícího si čepel o jeho košili.

Viděla jsem Lovcovu tvář plnou uspokojení, když mě přirazil k vlhké studené kamenné stěně. Slyšela jsem, jak mi šeptá do ucha, že upíři neznají slovo znásilnění a pak mi trhá tričko.

Udělalo se mi na zvracení. Položila jsem si dlaně na kolena a snažila se dýchat zhluboka, donutit stěny a strop, aby se netočily. Musím vypnout nebo se do zítřka zblázním.
Dopotácela jsem se k umyvadlu a pustila studenou vodu. Opláchla jsem si obličej a chvilku zírala do zrcadla, zkoumajíc svůj odraz. Ta osoba, co na mě zírala, vypadala opravdu vyděšeně. Tak tohle ne, musím se sebrat, musím být silná, nebo to alespoň předstírat. Znovu jsem si šplouchla do obličeje ledovou vodu a spolkla dávku slz, co se mi drala do očí. Když může hrát Will, mohu hrát taky. Musím hrát taky.
Vyčistila jsem si zuby a stáhla vlasy do ohonu. Tahle ranní rutina mi trochu pomohla. Stejně se mi ale klepaly prsty.
Vrátila jsem se do pokoje. Will ležel natažený na přehozu na posteli. Nohy zkřížené v kotnících. Vypadal, jako by spal. Klidně, bezstarostně, nádherně.
Potichu jsem zavřela dveře, ale on otočil hlavu a pousmál se.
„Sluší ti to.“ V mžiku byl na nohách, až mne jeho rychlý pohyb trochu vyděsil.
Vzdychla jsem si. „Můžeme.“
„Je ti dobře?“ Díval se mi upřeně do očí. Měla jsem sto chutí se rozbrečet, křičet, že nechci přijít o Luca a že se bojím zítřejší noci, ale jen jsem se usmála.
„Jasně, jsem v pohodě.“
Podezřívavě přivřel oči, ale pak mi jen vrátil nesmělý úsměv a vzal mě pevně kolem pasu.

Sol seděl před televizí a ukazoval Lucovi nějaké kreslené medvídky. Těžko říct, jestli animované postavičky takhle malému dítěti vůbec něco řeknou. Chtěla jsem něco vtipného prohodit, ale Sol vypadal, že si to užívá a tak jsem ho nechala. Will zamířil rovnou do kuchyně, tak jsem ho mlčky následovala.
„Dáš si něco k snídani?“ Otočil se ke mně a už vytahoval z ledničky karafu s krví. Jen jsem přikývla a opřela se o kuchyňský pult. Pozorovala jsem ho, jak nalévá dva hrníčky a jak je vkládá do mikrovlnky. Zbytek pak uklidil zpět do ledničky. Mikrovlnka cinkla a on vytáhl naši snídani. Podal mi můj hrneček a pokynul ke stolu. Nervózně jsem pohlédla na hodiny. Blížila se jedna hodina odpolední. Vteřinová ručička uháněla, jako by ji někdo pronásledoval. Nenáviděla jsem ten pocit, že když nechcete, čas letí. Když však posunujete ručičky očima, táhne se jako hlemýžď.
Will si všiml mého naštvaného pohledu. „Co se děje?“ Položil hrneček na stůl a vzal mě za ruku.
„Nic, jen… ale vlastně nic.“ Zavrtěla jsem hlavou a napila se.
„Mně to můžeš říct.“ Jeho hlas mě pohladil až někde vevnitř, uvnitř mého já.
„Já vím.“ Sklopila jsem oči a pak se radši oknem zadívala na klidnou hladinu jezera.
„Mel, neodtahuj se ode mne, jestli tě něco trápí, prosím, řekni mi to.“
Jen jsem vzdychla a pokrčila rameny.
„Nic, jen se mi nechce pustit Luca pryč, to je vše.“ To, jaké mám obavy ze všeho ostatního, jsem si radši nechala pro sebe.
„Viv se o něho dobře postará a myslím, že je zastihneme ještě někde v motelu, když jsme se to rozhodli takhle uspíšit. Budeš bez něho den, nebo dva, pak ho zase sevřeš v náručí.“
Z obýváku se ozval dětský smích. Zněl krásněji než vánoční rolničky. Byl skoro hmatatelný, skoro se dal chytit a ohmatat. Sklouzl mi po kůži jako dotek peříčka. Vida, tohle má po tatínkovi.
Will se bezděčně usmál, takový ten úsměv, o kterém ani nevíte. Prostě vás něco dostane a vy se usmějete, aniž byste si toho byť jen všimli. Byl to nebeský pohled. Jeho bělostná krása a ten milující úsměv. Nevědomky tak vypovídal, jak moc našeho syna miluje, jak moc miluje nás oba.
Usrknul z hrnečku a pak se znova zadíval na mne.
„Půjdu pomoci Viv s tím balením.“ Vstala jsem od stolu a smutně se usmála.
„Jasně, mám vám pomoct?“ Chystal se taky vstát, ale já ho zastavila zavrtěním hlavy.
„Ne, myslím, že to zvládneme. Spíš projeď se Solem taktiku, ať jsme na zítřek připraveni.“
Cestou nahoru jsem se zastavila v obýváku a vzala si od Sola Lucase. Smál se a broukal si. Přivinula jsem si ho na hruď a on mi položil hlavičku na rameno.
Hladila jsem ho po vláskách a tak nějak si nedovedla připustit, že o něho za pár hodin přijdu. Viv stála uprostřed Lucova pokoje a skládala na kupičky oblečení a jeho hračky. Když jsem vešla, sevřelo se mi hrdlo a do očí se mi vlily slzy. A jé, to bude ještě zlý.
Jen jsem přešlapovala u dveří a prala se s nezdolnou touhou utéct. Na má ramena jemně dopadly něčí chladné dlaně. Aniž bych to nějak zvlášť zkoumala, udělala jsem malý krůček vzad a zapřela se zády o Willovo tělo. Políbil mne do vlasů a objal nás oba.
„Pojď, Viv to zvládne sama.“ Řekl potichu a manévroval mě ze dveří zpět na chodbu. Vchod od nás z ložnice byl zavřený a tak mě dovedl až tam.
„Co se děje?“ Zeptala jsem se zmateně, tisknouc si Luca na prsa.
„Nic, jen se mi zdálo, že se každou chvílí rozbrečíš. Vyskočil ti tep a začala si rychleji dýchat. Co si takhle udělat odpoledne jen my tři.“ Pokrčil rameny.
„Jak to myslíš?“ Zmateně jsem se na něho zamračila.
„No tak, že balit věci do tašek může Viv, ví přesně stejně jako ty, jaké má rád hračky a co nosí za oblečení. Pojď si ho ještě užít, než nám odjede.“ Přistoupil až k nám a položil mu ruku na zádíčka. Luc se zavrtěl a otočil hlavičku, aby se na něho mohl podívat.
„Dobře.“ Vydechla jsem a mrkla na digitální budík na komodě. Sakra, jak je možné, že čas tolik letí?
Povzbudivě se na mě usmál a roztáhl po podlaze dětskou hrací deku. Zbytek dne jsme s Willem strávili na zemi a hráli si s Lucem, když tedy zrovna nespal, to jsme se pak všichni tři přesunuli do naší postele.
Otevřely se dveře a slabý proužek světla pronikl do setmělé místnosti. Ta náhlá změna mě probudila a já zamžourala na tmavou postavu obklopenou světlem, stojící v pootevřených dveřích. Viv se zatvářila skoro až provinile, a pak nahodila omluvný úsměv.
„Už je čas.“ Zašeptala.
Posadila jsem se a zadívala se na ty dva, spící klidně vedle mne. Will ležel na boku a ruku měl ochranitelsky omotanou kolem Lucova drobného tělíčka. Na sucho jsem polkla a bránila se tomu, probudit kohokoliv z nich.
Will se ze spaní pousmál a pak se jeho víčka zachvěla. Pomalu otevřel oči a usmál se na mě.
Pak se otočil za zdrojem světla a hlasitě si povzdychnul.
Luc se zavrtěl a spolu s očičkama otevřel i pusinku. Zívnul a naštvaně zakňoural.
„Bude mít hlad.“ Pípla jsem a pozorovala jeho dokonalý obličejík.
„Vše je připravené.“ Zase šeptla Viv a vypařila se z pokoje. Kolem se opět rozlila hustá tma a ukryla tak mé slzy, které se nyní kutálely po mých tvářích.
Will tlesknul a světla se začala postupně rozsvěcet. Věděl, že pláču, slyšel to, ale počkal až bude světlo. Pak mě pevně objal a pohladil po vlasech.
„Tak to bude nejlepší. Luc bude v bezpečí.“
„Já vím.“ Posmrkla jsem si a zmáčela slzami jeho rameno.
Luc zakňoural a začal naštvaně šermovat ručičkami.
„Pojď, má hlad.“ Zašeptal mi do vlasů a pustil mne, aby si mohl do náručí přivinout Luca.
Vypotácela jsem se poslušně z pokoje za nimi a radši se chytila zábradlí, abych neupadla. Sešli jsme dolů a tam bylo opravdu už vše připraveno. Oblečení pro Lucase, přebalovací taška s plenkami a jídlem a taky jeho malá lahvička s tmavě červenou, hustou tekutinou.
Will ji vzal do ruky a sedl si s ním na sedačku. Luc hladově sál, až byla lahvička prázdná. Stála jsem kousek od nich a snažila se ten pohled navždy vetknout do paměti. Dva nejdražší lidé mého světa. Každý jejich nádech. Každé rychlé poskočení Lucova malého srdíčka.
Zašramocení z Lucovy lahvičky prozradilo, že dopil a Will ho opatrně předal Viv, která ho přebalila a začala oblékat. Připadala jsem si tak nějak neskutečně, jako bych byla jen nestranný pozorovatel celé téhle akce.
Will pořád seděl a díval se na Viv, jak strojí našeho synka. Já se nebyla schopná pohnout. Nohy a ruce jsem měla neskutečně těžké. Zapřela jsem se o opěradlo sedačky, abych nemusela nést celou váhu svého těla.
Viv podala oblečeného Luca zpět Willovi a pak s opěrky sedačky sebrala svou koženou bundu. Sol si hodil na rameno přebalovaní tašku a objal Viv kolem pasu, gentlemansky ji doprovázejíc ke vchodovým dveřím. Náhle mi začalo být zle. Horko i chladno najednou. Ruce se mi rozklepaly a po zádech mi stékal studený pot. Asi jsem nabrala barvu zdravé lesní zeleně, protože Will se starostlivě zamračil, když se postavil naproti mně.
„Nadechni se, Mel.“ Připomněl mi a políbil Luca na čelíčko. Z chlupatého overalu barvy bílé kávy koukala jen jeho dokonalá tvářička. Ten overálek jsem mu kupovala já, vypadal v něm jako medvídek. Včetně prťavého ocásku, vyšitých ťapiček na chodidlech a krásných oušek na kapucce.
Nevím, jak jsem překonala těch několik metrů ke dveřím a jak zdolala těch pár schodů na příjezdovou cestu. Před domem stálo jedno terénní auto a kufr mělo plný tašek a kufrů.
Will mi podal Luca, ale když viděl v jakém jsem stavu, radši ho nespouštěl z rukou. Ocitli jsem se v těsném propletenci paží a těl a já tak chtěla zůstat navždy. Navždy držet ruce obmotané okolo nich obou.
Políbila jsem synka na tvářičku a pak mi zmizel z náručí. Bylo to jako by někdo uřízl kus mě samé, fyzicky to bolelo. Obranně jsem kolem sebe obmotala paže, abych se udržela po hromadě. Cítila jsem se roztříštěně, zlomeně, zraněně. Will položil Luca do sedačky a upoutal ho pásy, pak se otočil a objal Viv. Ta se natáhla po Solovi a on ji pevně sevřel v náručí. Bylo to jako by někdo na televizi vypnul zvuk a stáhl barvy. Mé tělo se zvláštně otřásalo a výhled jsem měla zamlžený a rozmazaný. Došlo mi, že pláču a že hluboké vzlyky otřásají mým tělem.
Will se postavil za mě a chytil mne kolem ramen, předvídavý Will. Pomalu jsem začala ztrácet půdu pod nohama a když Viv nastoupila na místo řidiče a nastartovala, bezděčně jsem udělala krok k autu. Nohy mi však vypověděly službu a jen Willovy paže zábránily mému pádu.
„Ššššš.“ Uklidňoval mě, když mě bral do náručí a díval se za červenými světly mizícími ve tmě. Počkala jsem, až zvuk motoru utichl a až i nepatrný záblesk červeného světla pohltila tma. Pak jsem zabořila obličej do Willova trička a rozplakala se naplno.
Nemluvil, když mě nesl do pokoje a ukládal na postel. Beze slova mi zul boty a přetáhl přese mne deku. Postel se zhoupla a on si lehl za mě. Tiskl mě ve svém náručí a šeptal mi sladká slovíčka, aby mne utišil. Těžko říct jak dlouho jsem máčela slzami červený saténový polštář, než jsem zcela vyčerpaná usnula v bezpečí Willovy náruče.

Otevřela jsem oči a posadila se na posteli. V pokoji jsem byla sama. Bylo mi chladno a cítila jsem se neuvěřitelně prázdně. Schovala jsem obličej do dlaní a začala tiše vzlykat. Mohlo být chvilku po půlnoci, podle toho, jak vysoko byl měsíc, jehož bílé světlo zalévalo pokoj.
Otevřely se dveře a pak se prohnula postel vedle mne.
Jedna chladná dlaň mi sklouzla po vlasech a druhá se jemně dotkla mých rukou, omotaných kolem kolen.
„Přinesl jsem ti něco k pití, jestli chceš.“ Jeho chladný dech mě ovanul a já nasála tu sladkou vůni.
Nepatrně jsem zatřásla hlavou.
„Měla by ses napít, budeš potřebovat sílu.“
Zhluboka jsem se nadechla a utřela si tvář do rukávu.
„Nemám žízeň.“ Můj hlas byl sotva znatelným zachrčením.
„Dobře.“ Hladil mne po zádech.
„Wille?“ Otočila jsem se k němu.
„Ano?“ Usmál se a v měsíčním světle vypadal skoro neskutečně.
„Jaký je plán na zítřek?“ Snažila jsem se myslet na cokoliv jiného, než-li na Lucase.
„Na to je dost času, teď se tím nezatěžuj, ještě domlouváme detaily.“
„Lovec je můj.“ Zašeptala jsem.
„Jistě, bude poctěn, že přijde o život tvojí něžnou ručkou.“ Úsměv na jeho tváři se rozšířil a on ukázal dokonalou řadu bělostných zubů.
„Kudy tam chcete vniknout?“ Zeptala jsem se ještě.
„Pšt, nezlob. Nic už ti neřeknu, na otázky bude čas ráno.“
„A co budeme dělat?“ Zamračila jsem se.
„No, co třeba strávit ještě pár chvil o samotě jako manželé?“
„Wille, já…“ Nevěděla jsem, jak mu říct, že momentálně nemám náladu na nic jiného než na pláč.
„Pšt.“ Zasyčel znova a jeho chladná dlaň vklouzla pod lem mého trička. Cítila jsem, jak posouvá ruku vzhůru.
„Nemůžu, já…“
Přitiskl své rty k těm mým. „Neboj, jen tě chci objímat a líbat.“ Zašeptal mi do úst a opatrně mě položil zpět na polštář.
„Potřebuji tě cítit a vím, že ty potřebuješ cítit mě.“ Přejel rty pomalu dolů na můj krk.
„Žádný sex, jen mazlení. Chci, abys vnímala, jak moc tě miluji. Chci utišit tvůj smutek. Chci naplnit tvou mysl touhou a dostat z ní všechen žal.“ Pohyboval rty těsně nad mou tváří a mezi jednotlivými slovy mě jemně líbal na oční víčka, nos, čelo, spánky.
„Otevři se mé lásce, mým dotykům. Prosím, dovol mi tě utěšit.“ Jeho sametový hlas jako by mě hladil po těle. Cítila jsem ho jako dotek hedvábného šátku, klouzajícího mi po kůži.
Zavřela jsem oči pevněji a dovolila mu, aby mne celou zaplnil. Najednou už nebyl smutek mou součástí, cítila jsem se zaplněna světlem, láskou, touhou. Každý jeho promyšlený dotyk mnou otřásl a prohloubil tak vnímání jeho přítomnosti.
„Miluj mě tak, jako já miluji tebe. Jen my dva a nikdo jiný. Jen my.“ Šeptal mi do vlasů a já se cítila uvolněně a krásně. Bylo to, jako bych se vznášela, jako kdyby se mé tělo ani nedotýkalo matrace, jako bych plula nekonečným oceánem světla a věčnosti.
„Napořád spolu, Mel, jen ty a já.“ Jeho štíhlé prsty sklouzly po mých ramenou a obkreslujíc mé křivky se dostaly až k mému pasu.
Jeho ledový jazyk mi vklouzl do ucha a já se neubránila tichému smíchu.
„To je ono, lásko. Uvolni se.“ Jeho jazyk mi putoval po hraně čelisti, až se znova dostal k mému krku.
„Miluji tě, Mel, víc než svůj vlastní život. Jsi pro mě úplně vším.“ Zvedla jsem paže a objala ho kolem ramen. On však zachytil mé ruce svými a za zápěstí mi je přitiskl k pokrývce.
„Jen lež.“ Rozkázal mi. Nehodlala jsem protestovat.
Kousíček po kousíčku si podmaňoval mé tělo. Milimetr po milimetru prozkoumával mou pokožku jazykem a prsty. Úplně jsem ochabla a poddala se mu.

Chladné prsty mi přejely po čele a ledové rty se přitiskly do prohlubně těsně pod uchem.
„Vstávej, lásko, je ráno.“
Ospale jsem protřela oči a otočila se na záda. Ležel na boku vedle mne a s úsměvem si mě prohlížel.
„Co … se… stalo?“ Vykoktala jsem ze sebe a nedůvěřivě se mu zadívala do očí. Marně jsem si snažila vzpomenout, co se dělo. Nic. Tma.
„Co jsi to se mnou provedl? Mám okno.“ Připlácla jsem dlaně ke spánkům a snažila si vybavit, na co si vzpomínám naposledy. Nic, kromě naprosto dokonalého pocitu štěstí.
„Vstoupil jsem do tvé mysli. To se nestává tak často, tedy ne takhle, aniž bych se o to snažil.“
„Do mysli?“ Cítila jsem se naprosto skvěle. Silná a odpočatá, jako bych spala týden.
„Chtěl jsem tě potěšit, dostat z toho smutku a povedlo se.“ Usmál se a pohladil mne po hřbetu ruky. Až teď jsem si všimla, že je svlečený. Deku jsem automaticky přitiskla blíž k hrudníku a pak sklopila zrak, abych se přesvědčila o tom, co bylo očividné, že já také.
„Co se stalo? Říkal jsi, že…že jen…“ Stáhla jsem obočí, ani trochu se mi nelíbilo, že jsem něco prováděla a ani nevěděla co.
Po jeho dokonalé tváři se roztáhl spokojený úsměv. „Opravdu si nevzpomínáš?“ Vtáhl tváře dovnitř a pak mu pod tíhou vzpomínky na noc, zajiskřily oči.
„Williame, co se dělo?“ Hlas se mi třásl vzteky.
„Vždyť to víš, jen si vzpomeň.“ Jeden jediný upřený pohled do jeho rozvášněných očí mi stačil, aby vše vyplulo na povrch. Bláznivá změť doteků, vzdechů, polibků. Obraz propletených těl a pak barevný ohňostroj slasti.
„Panebože.“ Zakňučela jsem a zabořila obličej do polštáře. Cítila jsem, jak mne polívá horko a jak putuje mým tělem.
„Červenají ti uši.“ Zašeptal a když jsem se konečně odvážila na něho pohlédnout, jeho oslňující úsměv mi vyrazil dech.
„Nikdy jsi nebyla tak nespoutaná, bylo to jako… no, úžasné.“
„Jak to můžeš říct.“ Můj studem přiškrcený hlas se chvěl při každé vzpomínce na to, co se stalo.
„Kousala jsem tě a sála.“ Mé oči nechtěně sklouzly níž, než jsem zamýšlela.
Znova se rozesmál a notnou chvíli trvalo, než se zase zklidnil.
„Mel, konečně jsi vypustila na svobodu toho upíra v sobě. Vše bylo naprosto přirozené, nemusíš se stydět.“
„Přirozené?“ Nechtěla jsem uvěřit mým vlastním vzpomínkám.
„Zvrácené, ale přirozené.“ Usmál se víc, protože si vzpomněl na naši první diskuzi na téma krev a milování. Cítila jsem se šíleně.
„Na oplátku jsi přijala druhou část sebe sama. Jsi teď mnohem silnější a rychlejší. Myslím, že už se o tebe nemusím bát.“
„Jak to myslíš?“ Nechápala jsem vůbec nic.
„Jen, že už chápu, proč tě otec chce mít za každou cenu po svém boku.“
„Pořád to nějak nechápu, Wille, vysvětli.“
„Řekl bych, že jsi teď silnější než já, Mel.“
„To není možné, ty jsi třista let starý upír, nemohu být silnější než ty.“
Kousl se do rtu a přivřel oči. „Nejsem si zcela jistý jak, ale stalo se to. Myslím, že tvůj otec o tom celou dobu věděl. Nevím, jestli se snažil tě mít pod kontrolou právě pro to, aby se tohle nestalo, nebo jestli chtěl, abys k tomu dospěla pod jeho kontrolou. Jsi něco jako výtažek toho nejlepšího z obou druhů. Jsi mnohem víc, než jen upír, Mel. To, co tě doteď oslabovalo, ti nyní dává sílu.“
Vytřeštila jsem oči. „Nechápu to.“ Podívala jsem se na své ruce, jako bych tam snad mohla najít odpověď.
„Myslím, že to je tím spojením mezi námi, že sama bys k tomu nikdy nedospěla.“
Překvapeně jsem vydechla. „Teda.“
„Jo, myslím, že v noci to bude zábava. Už se těším. Chci tě vidět bojovat.“
„Půlku tvého entuziasmu.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Ale neblázni. Vzpomeň si na lovce, na jeho oči, na jeho arogantní tvář.“
Jediná vzpomínka na něho mi přinesla před oči zmatený a zraněný pohled krásných zelených očí. Znovu jsem viděla krásné mladé lidské tělo, ochable visící na kříži, hrudník zbrocený krví. Ruce se mi samovolně zatnuly v pěsti a já nemohla myslet na nic jiného. Ten kříž ve tvaru X, jako kdyby byl natrvalo vypálený do mé sítnice, jako trvalé znamení.
„Lovec.“ Zašeptala jsem vztekle a nasucho polkla.
Will se usmál a když mě pohladil špičkou ukazováčku po klíční kosti, nevědomky jsem sebou trhla.
„Je jen tvůj, nikdo jiný se ho nedotkne, slibuji.“
Mlčky jsem přikývla. „Dostane, co si zaslouží.“
„Tak se mi líbíš.“ Usmál se a políbil mne na tvář. „Tak vstávat, musíme se připravit, po setmění vyrazíme.“
Vzdychla jsem a přikývla. „Mám si vzít asi něco černého, že?“
Jeho úsměv se rozšířil. „Vezmi si klidně bílé šaty, je to jenom na tobě, miláčku. Myslím, že je to úplně jedno.“
Odhodil deku a vstal. Otupěle jsem hleděla na jeho vypracované pozadí a jeho dokonalé tělo mizící v koupelně. Ozval se zvuk tekoucí vody.
Přešla jsem ke skříni a vytáhla úzké černé rifle, černý nátělník s dlouhým rukávem a černou koženou bundu do pasu. Pokud na mne budou chtít navěsit nějaké ty zbraně, ať je to co nejjednodušší.
Oblečení jsem spolu s černým spodním prádlem a ponožkami vyskládala na postel a chvíli přemýšlela, jestli nevyměním nátělník za nějaký světlejší.
Dveře se otevřely a v pokoji se jako přízrak zjevil Will. Za ním se z koupelny táhla horká pára a vůně levandulového mýdla. Kráčel po měkkém béžovém koberci bosky a vražedně svůdně. Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho hladkého, sněhově bílého hrudníku, po kterém putovaly nepatrné kapičky vody.
„Koupelna je volná, jestli chceš.“ Usmál se a přitáhl si mě k sobě. Jeho tělo bylo krásně teplé, vlhké a voňavé. Objala jsem ho kolem pasu a položila tvář na jeho mokrý hrudník.
Pohladil mne po vlasech a pak zašeptal. „Všechno bude v pořádku, uvidíš.“
Nevím proč, ale stále jsem se tomu zdráhala uvěřit. Jako bych věděla něco, co jsem se bála vyslovit nahlas. Něco nepopsatelného mě užíralo zevnitř, nic konkrétního, jen hloupý pocit, že něco nedopadne dobře. Možná jen zbytečná obava.
Zavřela jsem oči a přimáčkla se k němu víc. Usmál se a sevřel mě pevně v náručí. Jeho dlaně sjely opatrně po mých zádech a zastavily se až na holých půlkách mého zadečku. Jeho štíhlé prsty se mi zaryly do kůže a já cítila podvědomý tlak na mém bříšku. Jestli takhle zůstaneme ještě chvilku, bude trvat další hodiny, než se vyhrabeme z pokoje. Věděla jsem, že je potřeba probrat plán a sbalit věci. Nahlas jsem vzdychla a odtáhla se od něho. Jeho oči jiskřily vzrušením a touhou.
Cítila jsem, že zase nabírám do červena a jen zavrtěla hlavou. „Musíme se připravit, na tohle není čas.“
Svůdně se usmál a jakoby nic doplul až ke skříni. Ručník putoval na podlahu a on si dal hodně záležet, aby mi předvedl každý sval svého nádherného těla. Musela jsem sama sebe přemluvit, abych byla schopná se otočit a odejít. Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o ně zády. Dýchala jsem poněkud přerývaně a taky můj tep nebyl tak klidný, jakoby měl být.
Přešla jsem k umyvadlu a pro jistotu si opláchla obličej studenou vodou. Místnůstka byla ještě nádherně vyhřátá a voněla jeho levandulovou kosmetikou. Vždycky miloval jednoduché přírodní vůně. Usmála jsem se sama na sebe a pouhá vzpomínka, na dotek jeho vlažné kůže na mé, mnou otřásla. Pustila jsem sprchu a vlezla si pod prudký proud horké vody. Bylo to překrásně uvolňující a očisťující.
Umyla jsem si vlasy a použila jeho sprchový gel. Chtěla jsem mu být blíž a jeho vůně mi to umožnila. Mazlivě jsem roztírala bílou pěnu po své kůži a nechtěně si představila jeho ruce, klouzající po mých ramenou dolů po bocích. Zatřepala jsem hlavou, abych ho dostala z hlavy. Až vylezu z koupelny, musím být naprosto v pohodě.
Opláchla jsem ze sebe zbytky bílých bublinek a sáhla po svém huňatém županu. Vlasy jsem jen vyždímala a nechala je volně rozpuštěné. Do ruky jsem chytla ručník a vešla do pokoje. Ležel naprosto uvolněně na posteli a pozoroval každý můj pohyb.
Přešla jsem k oknu a zadívala se z okna na zasněžené vrcholky hor v dáli, na poklidnou hladinu jezera a na překrásné hluboké lesy kolem.
„Bude se mi stýskat.“ Vzdychla jsem a protírala si konečky vlasů.
„I mně.“ Jeho ledový dech se mi otřel zezadu o krk a jeho paže se omotaly kolem mého pasu. Automaticky jsem se přitiskla k tělu stojícímu za mnou a zavřela oči.
„Třeba nebudeme muset odejít.“ Zašeptal.
„Mohli bychom tu zůstat?“ Otočila jsem se čelem k němu.
„No, asi by bylo nejlepší na chvíli zmizet, ale mohli bychom se sem vrátit.“ Usmál se a políbil mne na špičku nosu.
„To bych moc chtěla, miluji to tu.“ Otočila jsem se zpět k oknu a on mě schoval ve svém náručí.
„Jak chceš, lásko.“

Sol už byl dole v plné práci, shromažďoval zbraně na kuchyňský stůl. Přispěli jsme na hromadu svými meči a noži, pak Will kývl na Sola. „Myslím, že bychom mohli změnit plán. Není teď nejmenší problém vejít hlavním vchodem.“
„Jak to myslíš?“ Otočil se na něho Sol a nechápavě zavrtěl hlavou. „To je přeci až moc nebezpečné.“
Will se usmál a objal mě uvolněně kolem ramen. „Není to nebezpečné, síly jsou vyrovnané.“
Sol vypadal, jako že pořád nechápe.
„Mel už není slabým článkem, je teď o mnoho silnější. Nakope zadek každému upírovi, na kterého ukážeš.“ Mrknul na mě a pak se podíval zpět do nechápavých očí svého přítele.
„K ránu mi málem zlámala ruku.“ Pokrčil rameny a plavně přeplul kuchyni směrem k lednici.
Nechal mě stát samotnou a červenající se naproti nechápajícímu Solovi.
„Jak to myslíš, brácho?“ Probral se ze svého šoku Sol a následoval Willa k ledničce. Ten jakoby nic naléval do dvou hrnečků krev a dával ji ohřát.
„Nevím, jak se to stalo, ale Mel konečně vnitřně přijala to, kým je, nebo možná to chtělo jen svůj čas, těžko říct. Možná je tahle změna jen další fází jejího vývoje.“
Naštval mě. „Přestaň o mně mluvit, jako bych byla nějaký pokusný králík.“
Přešla jsem až k němu a vzala si od něj svůj hrníček.
„Promiň, lásko. Jen jsem z toho ještě pořád vedle.“
„Hmm a jak se asi podle tebe mám cítit já?“ Odfrkla jsem si a šla si sednout ke stolu.
Dívali se na mě oba. Will zamilovaně a pyšně, s jistou dávkou zadostiučinění a Sol nechápavě a s obavami.
„Je silná jako ty?“ Zeptal se Sol a zavrtěl hlavou.
„Myslím, že je silnější než já, myslím, že strčí do kapsy i Viv.“ Will se spokojeně zapřel zády o kuchyňský pult a usrkával svou snídani.
„To chci vidět.“ Založil Sol ruce na prsou a podezíravě přivřel oči. Pak chytil do ruky železný obušek a hodil mi ho.
Kupodivu pro mne bylo naprosto přirozené ho chytit, jako by letěl směšně pomalu.
„A teď ho zkus ohnout.“ Prohlásil odhodlaně a zapřel se o stůl.
Chvíli jsem nevěřícně zírala na tlustý kus oceli a pak si představila, jak hroznou bych musela mít sílu, abych s tím pohnula.
Will odložil hrneček a vyzývavě se usmál. Sol se tvářil nečitelně. Pokrčila jsem rameny a vzala obušek do obou rukou. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se ohnout ocelovou kulatinu.
Materiál se poddával velice pomalu, ale nakonec se s železným zasténáním ohnul. Cítila jsem, jak tah v oceli způsobuje zahřívání materiálu. Sol vytřeštil oči, když jsem mu přes stůl vracela obušek ohnutý do poctivého písmene U.
„No, hezký.“ Zkoumal kus oceli a těžkal ho v ruce.
„Už mi věříš?“ Odfrknul si Will.
„Lime, kámo, to je bomba.“ Ukázal Willovi ohnutý kus železa, ale nepouštěl ho z ruky, jako by to bylo něco nesmírně cenného.
Otráveně jsem vzdychla a vstala od stolu, svůj poloprázdný hrneček jsem svírala v rukách.
Byla jsem ráda, že je den, bylo něco málo před obědem a slunce stoupalo vzhůru oblohou. Vyklouzla jsem dveřmi v kuchyni na verandu a sedla si na malou dřevěnou sedačku, umístěnou úplně na konci nad vodou jezera. Sem za mnou Will nemohl a já se tu cítila skvěle.
Dveře přece jen klaply, ale já se ani neotočila. Nebylo to potřeba, byl jen jediný člověk, který sem za mnou mohl přijít.
„Jsi v pohodě?“ Solova dlaň mi jemně přistála na rameni. Ani jsem se neohlédla a opatrně přikývla.
„Jsi si jistá?“ Jeho hlas zněl, jako by mi viděl až do žaludku a možná i viděl.
„Jsem v pohodě, jen už moc chci, aby to bylo za námi.“ Vzdychla jsem a smutně se podívala na obzor.
Slunce začínalo mít konečně sílu a jaro už nezadržitelně přebíralo vládu nad okolní přírodou.
„Je tu hezky.“ Zašeptal Sol a opřel se o zábradlí.
„Jo, nechce se mi odtud, začínám to tu mít opravdu ráda. Je tu klid a Luc by tu měl spoustu prostoru.“ Pokrčila jsem rameny a zase se zadívala na horské vrcholky, které ještě měly sněhově bílou čepici. Vzpomínka na Luca mne zamrazila v žaludku a hrdlo se mi samovolně sevřelo, musela jsem změnit téma.
„Tak co jste nakonec vymysleli?“ Otočila jsem se na něho a udělala mu místo na lavičce. Usmál se a přisedl si ke mně.
„No, že bude asi o moc větší sranda, když požádáš otce o slyšení.“
„Co?“
„No, prostě vejdeme hlavním vchodem a ty požádáš otce o audienci.“
„Hmm, paráda.“ Vzdychla jsem a hodila nohy na zábradlí.
„Neboj, všechno dobře dopadne.“ Omotal mi jednu ruku kolem ramen a já se k němu s vděčností schoulila. Cítila jsem teplo, které sálalo z jeho mohutného těla a slyšela i každý výrazný úder jeho silného srdce.
Na prosklenou zeď za námi se ozvalo tiché ťuknutí, jako na povel jsme se oba otočili. Will stál zapřený dlaní o okno a usmíval se od ucha k uchu.
„Dej ruce z mý ženy, nebo si to s tebou vyřídím.“ Přehnaně vykřikoval a hraně hrozil zatnutou pěstí. Sol se usmál a přitáhl si mě blíž.
Poslala jsem Willovi vzdušný polibek a on se jen usmál, otočil se a odkráčel z kuchyně.
„Will je poměrně nadšený, z toho co se ti stalo.“ Brouknul Sol a stiskl mi rameno.
„Jo, je nadšený z toho, že se o mě už nemusí tolik bát.“ Vzdychla jsem.
„Miluje tě. Miluje tě víc, než cokoliv, nebo kohokoliv na tomhle zpropadeným světě.“
„Já vím, cítím to v každém jeho pohledu.“ Podívala jsem se na Sola a on si mě pobaveně prohlížel.
„Když už si tu hrajeme na pravdu, co ty a Viv?“
„Viviane je úžasná, nikdy jsem nikoho jako je ona nepoznal. Je hrdá a vzdělaná, vášnivá a… “
„Dost, o tom nechci slyšet.“ Zaprotestovala jsem a donutila ho tím k hlasitému smíchu.
„O čem chceš slyšet?“ Naklonil se ke mně a políbil mě jemně do vlasů. Tak zvláštně jiný pocit, cítit jeho horký dech na své kůži.
„Já… asi mi do toho nic není.“ Zavrtěla jsem hlavou a zhluboka vzdychla.
„Ne, máš právo se ptát, Mel. Jsi součástí mé rodiny a pokud tě něco zajímá…“ Nechal větu záměrně nedokončenou.
„Dobře, už jsi s Viv probíral, co bude až… zestárneš? Jestli s tebou tedy hodlá zůstat tak dlouho.“
„Myslíš tím, jestli jsem ji požádal, aby mne proměnila?“
„Ano, vlastně ano. Mohl bys být mladý navěky, nepřemýšlel jsi o tom?“
„Víš, Mel, před tím, než jsem potkal Willa, jsem byl odhodlaný zemřít. Vyzýval jsem smrt a modlil se za ni každý den, když jsem nemohl usnout a jen tupě a osamoceně s duší drásánou bolestí zíral do stropu nad sebou.“
„Ale teď máš Viv.“ Spolkla jsem hořkou slzu, která se mi drala do koutku.
„Nevím, jestli to pochopíš, ale můj život skončil v tu samou chvíli, kdy má dcerka a má žena vydechly naposledy.“
„Ale…“ Chtěla jsem protestovat. Přerušil mě nekompromisním gestem.
„Vím, že mi namítneš, že mám ještě život před sebou a že se všechny rány zhojí.“ Zavrtěl hlavou a sklopil oči ke svým spojeným rukám. „Tahle rána se nikdy nezhojí, prostě mě to zasáhlo natolik, že to nejsem schopný hodit za hlavu a jít dál. Kdybych měl život věčný, byl by to jen život plný bolestných vzpomínek a žalu. Nechci, nemohu. Viv je úžasná, v jejím chladném náručí na pár okamžiků zapomenu na svět okolo, ale pak, když ležím vedle ní a opět, tak jako tisíckrát před tím, zírám do stropu, všechno se to vrací. Pro mě by žít věčně znamenalo, být prokletý nekonečnými vzpomínkami na ně. Poznal jsem opravdovou a vroucí lásku, něco, co tě zasáhne až do morku kostí a myslím, že takový cit může člověk zažít jen jednou za život. Pokud máš to neuvěřitelné štěstí a okusíš tu závrať, není cesty ven. Já se vlastně nemohu dočkat až konečně přijde má poslední chvilka a já se k nim přidám na cestě věčného odpočinku. Will mě dostal z deprese, teď už nemyslím na sebevraždu a zbytečně neriskuji, neprovokuji tu zubatou s kosou, ale až jednou zaklepe na mé dveře, s úlevou ji pozvu dál.“
Nechtěná slza se přehoupla přes řasy v koutku oka a koulela se mi dolů po tváři. Podíval se na mě se smutným úsměvem a otřel mi ji palcem.
„Neplakej, ty svou lásku nikdy neztratíš, měla bys být nesmírně šťastná.“
Beze slova jsem přikývla. Bolestný, ale i smířený tón jeho hlubokého chraplavého hlasu mi vehnal do očí slzy a donutil mě oklepat se zimou.
„Pojď dovnitř, nebo nastydneš. Sice jsi teď ještě víc podobná upírům, ale pořád je v tobě hodně z člověka. Myslím, že by tvůj proslov nad umírajícím lovcem nevypadal tak dobře, kdyby ti teklo z nosu.“
Postavil se a vytáhl mě na nohy.
„Mám tě ráda, Sole.“ Hlesla jsem přiškrceným hlasem.
„Miluji tě, Mel.“ Zachytil mne do své teplé náruče a pevně mě objal.
Will seděl na sedačce v obýváku a znova si prohlížel stavební plány otcova domu. Když jsem se mu postavila za záda, jen se otočil. Všiml si mých uslzených očí.
„Stalo se něco?“
Zavrtěla jsem hlavou a položila mu ruku na rameno, pak jsem se svezla níž a objala ho kolem krku. Opravdu mám nevýslovné štěstí, že má láska se mnou zůstane navždy.

Odpoledne postupovalo rychle a světla pomalu ubývalo. Zvláštní, všímala jsem si, jak se vteřinu za vteřinou mění svět kolem mne a to jen díky změně světla. Tak trochu jsem byla fascinována tímto novým, mně neznámým světem naprosto dokonalého vnímání. Chvílemi se mi to zdálo až otravné. Všechno slyšet a vidět každé zrnko prachu poletující vzduchem. Will říkal, že se během času dokážu soustředit jen na věci podstatné, v podstatě přesunu své dokonalé vnímání do pozadí a jakoby ho utlumím. Fajn, ale do té doby se asi zblázním.
Sol ležel ve svém pokoji na posteli a ťukal nervózně prsty do peřiny. Šel si dát sprchu a pak se ještě nahý a mokrý natáhl na chvilku na postel. Zhluboka dýchal a jeho srdce bilo rychleji než obvykle. Kapičky vody odkapávaly z konečků jeho vlasů na polštář a nervozitou se mu protočil žaludek.
„Sakra.“ Já seděla dole na gauči a naštvaně si přitiskla dlaně k uším. Slyšela jsem snad i každý malinkatý lísteček, který se pohnul na stromech kolem domu, dopad titěrné nožičky malého broučka na zetlelé listí na zápraží.
„Fajn.“ Praštila jsem sebou na sedačku a přitiskla si malý polštářek na hlavu. Chvíli mi to přišlo k smíchu a to tehdy, když jsem si vzpomněla na to, jak spolu Sol a Viv vyváděli a jak byli hluční a co si asi vyslechnu nyní, svým dokonalým sluchem. Smát jsem se přestala ve chvíli, kdy mi došlo, že to vlastně k smíchu není. Měla jsem dojem, že se už nikdy v klidu nevyspím. I když špunty do uší byly vcelku ucházející alternativou.

Pod polštářek vklouzla chladná dlaň a štíhlé prsty mě pohladily po krku. Vypískla jsem a posadila se, vytřeštěně zírajíc na Willa, který klečel přede mnou na zemi.
„Co provádíš?“ Pobaveně nahnul hlavu na stranu.
„Snažím se neslyšet každou myš, která rachotí ve sklepě.“ Vyhrkla jsem otráveně a svalila se zpět, polštář si tisknouc ke tváři.
Opatrně mi ho odělal z obličeje a usmál se na mě ze vzdálenosti pár centimetrů.
„Zkus se soustředit jen na sebe. Okolní svět vytěsni.“
„Co?“ Zamračila jsem se naštvaně.
Hlasitě vzdychnul a chytil můj obličej do dlaní.
„Prostě si kolem sebe vytvoř bublinu. Všechen šramot, co by tě mohl rozptylovat, jednoduše vytěsni ven. Soustřeď se plně jen na svůj dech a tep svého srdce, nic jiného není důležité. Všechny zbytečné zvuky prostě vypni.“
Podívala jsem se mu nechápavě do očí, ale snažila se udělat, co mi doporučil. Pomyslná bublina se kolem mne roztáhla a já se plně soustředila jen na své vlastní srdce a zvuk vzduchu procházející mi do plic.
„Funguje to.“ Užasle jsem vydechla.
„Jasně, že to funguje. Škoda, že není čas naučit tě všechny triky. Zítra se na to vrhneme a já ti ukážu, jak si ulehčit život.“ Usmál se a políbil mne na špičku nosu.
Byla jsem mu neskutečně vděčná, poprvé od rána jsem si užívala chvilku klidu.

„Mládeži, jdeme na to.“ Sol seběhl ze schodů a popadl do ruky černou sportovní tašku naplněnou zbraněmi všeho druhu, meči počínaje a střelnými zbraněmi s posvěcenými stříbrnými kulkami konče.
Druhou tašku vzal Will a počkal na mě, až si obléknu koženou bundu a přidám se k němu. Zavazadla jsme měli sbalená a připravená v kufru auta, protože do tohohle domu už jsme se vracet neměli. Bylo mi do pláče, když jsem se otočila a rozhlédla se po vstupní hale. Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy mne Will vnesl v náručí poprvé do dveří, krvácející a oslabenou po porodu. Nebyli jsme tu dlouho, ale i za ten krátký čas mi to tu velmi přilnulo k srdci. Zažila jsem v tomhle domě moc krásných chvilek, objevila spoustu nových věcí a prožila mnoho nových zážitků. Sklopila jsem hlavu, aby nebylo vidět, jak se mi do tváří tlačí krev při vzpomínce na vášnivé noci prožité pod touhle střechou.
Will mi jemně položil ruku kolem pasu a popruh tašky si hodil přes rameno. Zbraně zarachotily a vydaly nepříjemně kovový zvuk. Dveře za námi zaklaply a světla zhasnula. Sol ještě zakódoval vchod a přidal se k nám při cestě k autu. Venku byl i jeho starý sporťák, kterým měl jet on. Já s Willem jsme jeli terénním autem.
Pomalu jsme opouštěli tolik známou mýtinku před domem a vjížděli na lesní cestu. Neohlédla jsem se, už tak jsem měla srdce až v krku a hrudník stažený. Pořádně dýchat jsem mohla až nějakých dvacet mil od domu. Will to nekomentoval. Tajně jsem ho podezírala z toho, že se nyní cítí na chlup stejně jako já, jen to prostě uměl líp maskovat. Zíral upřeně před sebe a hypnotizoval černý asfalt silnice před námi. Taky jsem se neubránila sledování bílé přerušované středové čáry.
„Jak je ti?“ Ozval se nečekaně Will a já se lekla tak, až jsem sebou škubla.
„Jsem v pohodě, teda alespoň myslím, že jsem.“ Pokrčila jsem rameny.
„Nejsi ospalá, nebo unavená? Není ti špatně, nejsi nervózní?“
„Ne, vlastně ani ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. Bylo to zvláštní, cítila jsem se prázdně, skoro apaticky.
„To je dobře. Kdybys začala být nervózní, řekni mi to, ano?“ Podíval se na mě a já jen mlčky přikývla.
Jak se město přibližovalo, narůstala ve mně prazvláštní touha. Touha po krvi a po pomstě, touha po vendetě.
Jak jsme se blížili, viděla jsem před sebou stále jasněji vyděšený pohled krásných zelených očí jednoho bláhového mladíka, který se stal, kdo ví proč, nepohodlným. Snažila jsem se zachytit a zapamatovat si každý pocit, který ve mně ta vzpomínka evokovala. Živila jsem v sobě ten zběsilý pocit nenávisti a touhy po odplatě. Zatínala jsem ruce tak, až jsem si nehty vyryla do kůže malé ranky. Mělké krvácející půlměsíčky na mých dlaních pálily, ale hojily se velmi rychle. Během půl hodinky po nich nebylo ani památky.
Will řídil mlčky a plně soustředil svou pozornost na cestu před námi. Jen člověk znalý upírů věděl, že se ve skutečnosti řízení nevěnoval, ale celou cestu rozebíral v hlavě bojový plán a strategii. Snažil se představit si jakoukoliv variantu, která by mohla nastat a taky ji dopředu vyřešit a připravit se tak na to, co nás čeká.
„Mel, prosím, drž se u mě. Nechci, aby ses do něčeho pouštěla sama. Nejradši bych byl, kdybych tě celou dobu neztratil z očí.“ Zašeptal a já se na něho koukla. Bylo to po dlouhém čase poprvé, co zase promluvil, co zase vnímal, co se reálně děje kolem něho.
„Pokud mě budou chtít odvést k otci samotnou, nebudu se moci vzpírat. Vzbudilo by to podezření.“
„Ano to ano, jen mám takový divný pocit, že tam, kde bude tvůj otec, bude i tvůj lovec.“
„Není to můj lovec, je to jen nelidská a zvrácená zrůda.“ Vyprskla jsem naštvaně a otřásla se při vzpomínce na tupý skřípavý zvuk ostří, když narazilo na Billyho páteř.
„Já vím, lásko. Jen mi přijde, že ti dva by na tebe mohli být moc. Lovec je dobře cvičený zabiják a tvůj otec je skoro stejně starý jako já.“
„Počkej, jak to, že on je skoro stejně starý jako ty? Ty jsi starší než můj otec?“
Will jen mlčky přikývl.
„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ Osopila jsem se na něho.
„A k čemu by to bylo, kdybys to věděla. Není to jedno?“
„Není, pokud jsi starší než on, neměl by k tobě mít úctu? Není právě na tom založena celá upíří společnost? Jak to, že tě bere za takový póvl, když jsi starší než on.“ Nechápala jsem.
„Mel, tvůj otec je velmi ctižádostivý muž a v podstatě to samé očekává i od druhých. To, že ses stala lékařkou, ho zřejmě potěšilo, možná by byl ale radši, kdybys byla právničkou.“
„Co se mi tu snažíš říct?“
„To, že ve svém věku bych měl vládnout velmi silnému kovenu. Jenže já jsem samotář a živým se zvířecí krví, pro upíry jako je tvůj otec jsem ta nejnižší spodina. Rozhodl jsem se žít jinak a tím jsem se odsoudil k tomu být vyděděncem celé upíří společnosti. On si zakládá na tom, kdo se jak daleko dostane. Ty jsi poměrně uznávaná, stala jsi se lékařkou. Sice to mezi upíry není to nejžádanější povolání, ale lidská společnost tě uznává, tím pádem tě vzal na milost i tvůj otec. Já jsem pro změnu pro něho totální outsider. Velmi se rozmýšlel, jestli jsem vůbec hoden ti uvařit jídlo, když mě přijímal do svých služeb.“
Zůstala jsem jako v šoku s pusou otevřenou.
„Změnilo se něco tím, že to teď víš?“ Podíval se na mě.
„Ne, myslím že ne, jen mě těší, že jsi tak…“ Nemohla jsem rychle najít to správné slovo.
„Starý?“ Zasmál se.
„Jo, starý.“ Přitakala jsem.
Město se míhalo za okny auta a já pozorovala lidi chodící po ulicích. Anonymní dav, nevědoucí a spokojený se svými všedními starostmi. Zastesklo se mi po době, kdy jsem byla jednou z nich, jednou z mnoha, která nevěděla nic o existenci druhého světa. Světa přízraků a víl, světa za zrcadlem.

Zastavili jsme na odlehlé silnici vedoucí kolem kamenné zdi, lemující pozemek mého otce. Nebylo pro nás vůbec těžké zdolat ji a potichu hopnout do zahrady. Kupodivu byl klid, psi ještě asi nezaznamenali, že jsme tu, nebo byli zavření ve svých kotcích.
„Takže, jaký je plán? Pořád chcete zaklepat u hlavních dveří a poprosit o slyšení?“ Otočila jsem se na svého muže a uvědomila si, že jsem poprvé myslela na tohle nehorázně krásné stvoření jako na svého manžela. Bezděky jsem se usmála.
„Nevím, co je tu k smíchu.“ Zavrčel Sol a zavrtěl hlavou.
Will se také usmál a vypadalo to, jako by mohl číst moje myšlenky. Jako by věděl, na co právě myslím a jako by se mu to moc líbilo.
„Hlavně se uklidni, brácho.“ Vrátil mu Will stejným tónem.
„Ty nám hlavně kryješ záda, nezapomeň. Ne, že se zase necháš napůl rozsekat, nebudu pak poslouchat výčitky naší milé Viviane.“
Sol něco naštvaně zamumlal a rozepnul tašku. Jedna střelná zbraň putovala dopředu za opasek, druhá dozadu. Jedna malá už byla připravená v koženém pouzdře upevněném na lýtku. Dva dřevěné kolíky vzal do kapsy a do vysoké boty zastrčil dlouhý nůž. Konečně uchopil koženou pochvu a vytáhl svůj meč. Mrknul na nás a oddělil se, pomalu a obezřetně postupujíc podél zdi.
„Kam jde?“ Zeptala jsem se, když mi Will upevňoval na zápěstí malá pouzdra se stříbrnými noži.
„Vezme to zadem, bude to vypadat líp. My prostě přijdeme jako novomanželé navštívit tvého otce. Určitě mu chceš říct, že jsi se šťastně provdala, ne?“ Zastrčil mi do boty stříbrnou dýku s mírně zahnutou čepelí a dozadu za pásek dal odjištěnou zbraň. Nakonec mi s mírným úsměvem podal meč.
Otočila jsem se čelem k domu a i přes neproniknutelnou tmu viděla naprosto jasně i sebemenší detail na sněhově bílé fasádě.
„Máš strach?“ Přitočil se ke mně Will a pomalu mi stahoval koženou bundu z ramen.
„Má to cenu?“ Otočila jsem se k němu. Právě mi připravoval popruhy kožené pochvy, připevňující se na záda.
„Pokud tě prohledají, tak ne, ale nemůžeš tam vkráčet s mečem v ruce.“ Usmál se.
„Hmm,“ otočila jsem se k němu zády a nechala si pomoct s oblékáním popruhů.
„Připadám si v tom blbě,“ naštvaně jsem se zavrtěla. „Jako nějaká Lara Croft.“
„No, ta by určitě tak nevyváděla kvůli té trošce nepohodlí.“ Vtiskl mi letmý polibek na krk a pak mi navlékl bundu zpět.
„Jo, určitě by vrněla blahem.“ Pohodila jsem hlavou, aby mi vlasy přikryly krk a schovaly dřík meče. Cítila jsem se divně, popruhy mne pnuly a drhly mou kůži přes tenký bavlněný nátělník.
„V tomhle nebudu moct ani bojovat.“ Nervózně jsem se ošila a obrátila se k Willovi. Stál naproti mně a mlčky si mě prohlížel. Pak se usmál a pohladil mne dlaní po tváři.
„Páni, tak tohle je ta vystrašená ‘medička‘, kterou Sol zachránil v tmavé uličce před hladovým upírem.“ Podíval se na mě naprosto odevzdaně a zamilovaně.
„Ne, opravdu už nejsem to vyjukaný děvče. Prošla jsem si docela dlouhou cestou až sem, nemyslíš?“ Úsměv jsem mu oplatila.
„Ne, nejsi. Chci, aby sis to uvědomila. Teď si silná a tvrdá. Nezapomeň na to.“ Jeho oči zvláštně svítily něčím tajemným a vražedným.
Nezmohla jsem se na víc, než jen přikývnout. Stála jsem otupěle a pozorovala, jak z tašky vytahuje i zbytek zbraní. On nikdy nepotřeboval pomoc. Vždycky si věděl přesně rady, s každým koženým řemínkem a každou malinkatou přezkou. Za pár vteřin už nebylo co řešit. Postavil se vedle mne a uvolněně zakroužil rameny, aby na těle porovnal všechny ty otravné kožené pásky. Pak zakroužil hlavou, jako by potřeboval uvolnit krční svaly. Tak lidské a nepotřebné gesto.
„Dáma první.“ Nonšalantně se uklonil a pokynul k domu.
Zhluboka jsem se nadechla a pomalu se vydala směrem, kterým ukázal. Tráva byla měkká a čerstvě posekaná. Bylo to jako procházet se po měkkém voňavém koberci. Až nyní jsem si všimla, jak překrásná je noc. Vlahá a teplá. Jaro o sobě dávalo už jasně vědět. Vzduch byl protknut tou nezaměnitelnou vůní vlhké hlíny a prvních jarních kytiček.
„Dnes je krásně, že?“ Jeho sametový hlas se z ničeho nic ozval vedle mne a já sebou nepřítomně trhla.

Zdusil smích.
„Nad čím přemýšlíš?“ Uchopil mou dlaň do své a palcem mi hladil hřbet ruky. Bylo to zvláštně uklidňující, jako by mi tak beze slov říkal, že všechno bude v pořádku.
To honosné, studené a smrtí páchnoucí sídlo se před námi tyčilo a připomínalo mi strašidelný hrad z pohádek, které mi čítávala babička.
„Uvolni se.“ Zašeptal ještě, než uchopil do pravé ruky ohromné kolo klepadla a udeřil jím párkrát do dveří. Samozřejmě o nás už dávno věděli, díky bezpečnostním kamerám, ale součástí téhle hry bylo i zaklepání.
Párkrát jsem se zhluboka nadechla, až jsem měla dojem, že se mi zatočila hlava a pak nasadila neutrální, nic neříkající výraz.
Dveře se s vrznutím otevřely a v nich stál Pascal s jedním mužem z ochranky.
„Čemu vděčíme za tak vzácnou návštěvu, slečno?“ Dvorně se uklonil, ale neustoupil nám z cesty.
„Potřebuji si promluvit s otcem, Pascale. Dovedeš mne k němu?“ Pokusila jsem se vylepšit svůj dokonale nevinný pohled ještě nevinnějším úsměvem. Musela jsem v tu chvíli vypadat jako nevinnost sama, anděl. Asi bych si i sama uvěřila, kdyby mne na zádech, pažích, nohách a trupu netlačily zbraně.
Chvíli si mě mlčky měřil zamračeným pohledem a pak jen přikývl.
„Ale co on?“ Pohodil ledabyle hlavou směrem k mému pravému boku, kde se jako další neviňátko usmíval Will.
„To je můj doprovod. Jistě chápeš, že jsem sem nemohla jen tak přijít sama.“ Podařilo se mi udržet i nic neříkající tón hlasu. Uf, bod pro mne. Jinak jsem se klepala jako ratlík a marně se snažila přemluvit žaludek, aby se strachem počkal na dobu, až bude po všem.
„Pascale.“ Pokynul Will zdvořile na pozdrav, ale odpovědi se nedočkal. Pascal se jen ještě víc zamračil a pak se vrátil svým úsečným pohledem zpátky ke mně. Vypadal, jako kdyby se z mého výrazu snažil přečíst, co máme za lubem.
„Dobře, počkejte tady. Zeptám se vašeho otce, jestli vás přijme.“ Otočil se na patě a zmizel uvnitř domu. Člen ochranky zaujal jeho místo a svým ohromným ramenem se zapřel o dveřní zárubeň. Byl natolik mohutný, že by se kolem něho neprotáhla ani myš, natož pak dva upíři.
Snažila jsem se nepodívat na Willa, abych ani pohledem neprozradila, k čemu se tu schyluje. Radši jsem zírala na mohutný hrudník, oděný v hedvábné bílé košili a v dobře padnoucím saku. Na tohle si otec vždycky potrpěl, aby jeho zaměstnanci byli perfektně a nákladně oblečeni.
Za mohutnou gorilou se mihnulo seschlé tělo Pascala, a pak na mohutném rameni přistála vrásčitá ruka. Muž se otočil a beze slova s uctivým výrazem ustoupil Pascalovi z cesty.
„Jen vy, slečno. On počká v hale s naší ochrankou.“ Podíval se přísně po Willovi, který jen roztáhl úsměv.
„Dobře tedy. Will počká v hale.“ Souhlasila jsem tiše a doufala, že nebylo slyšet, jak se mi nervozitou zachvěl hlas.
Následovali jsme tedy muže z ochranky do haly a já pak Pascala nahoru po schodech. Kupodivu mne neprošacovali. Asi jsem vypadala dostatečně neškodně.
Stoupala jsem po schodech vzhůru a snažila se radši si ani nepředstavovat, co mne tam čeká. Jistě, otec bude jak jinak, sedět ve svém křesle před krbem a popíjet z vybroušené křišťálové sklínky čerstvou krev. Musím jen doufat, že bude sám. Jak říkal Will, dva by možná pro mne byli moc. Váhavě jsem následovala Pascala temnou chodbou a snažila se zachytit každý zvuk a každý pach, všechno, co by mne mohlo ohrozit. Celý dům byl nasáklý upířím pachem tak, až se mi z toho zvedal už tak poblázněný žaludek. Bylo to jako vejít do cukrárny, ale tisíckrát intenzivnější.
Pascal se zastavil u dveří otcova pokoje a dvakrát jemně zaklepal, pak dveře otevřel a aniž by vešel, pokynul dovnitř.
Zatnula jsem čelist a bez zaváhání vkročila. Pascal za mnou zavřel a já se ocitla v tmavém předpokoji. Byl prázdný. Byla jsem tu sama. Jediným zdrojem světla byly malé, uhasínající plamínky ve velkém kamenném krbu, které kreslily po tmavých stěnách strašidelné obrazce. Vše se díky mihotajícímu světlu zdálo jakoby v pohybu. Přemýšlela jsem, jestli by bylo až moc zbabělé a potupné, se otočit na místě a utéct.
„Melanie, rád tě zase vidím.“ Otec se ke mně blížil pomalu a se sebejistým úsměvem ve tváři. Na sobě měl jen černé kalhoty a sametový tmavě vínový župan, který si právě zavazoval. Utáhl kroucenou hedvábnou tkanici a pak si prohrábl pečlivě pěstěné vlasy, až si rozcuchal nagelovaný účes.
„Posaď se.“ Jako by nic přešel ke svému křeslu a usadil se na něj jedním dokonalým plynulým pohybem. Nahnul se nad stolek a nalil do dvou sklenek tmavě rudou hustou tekutinu. Zlomek vteřiny jsem zaváhala a přemýšlela, jestli mi zbraně, kterými jsem byla ověšena, dovolí usednout. No, nezbývá, než to vyzkoušet. Trochu prkenně jsem přešla k druhému z křesílek a posadila se do něj. Vypadala jsem asi trochu strojeně, jelikož meč v kožené pochvě, zavěšený podél páteře, mi bránil shrbit záda. Tak jsem si složila obě ruce do klína, protože tahle pozice mi nedovolovala přehodit nohu přes nohu.
Otec mi podal jednu sklenku a pak se schoulil do pohodlného ušáku. Bedlivě sledoval každý můj pohyb, jako had chystající se k útoku.
Upila jsem ze své sklenky, až když totéž udělal otec a pak ji položila zpět na stolek.
„Tak, za co vděčím tomu, že jsi se na mne přišla podívat?“ Usmál se na mne sladce a přejel si špičkou jazyka přes rty.
„Kdykoliv jsi tady, snažíš se uprchnout, a pak z ničeho nic sama přijdeš? Zvláštní, nutí mě to ptát se proč?“
Nahlas jsem vzdychla a pak se mu zadívala do očí.
„Chci tě jen o něco požádat. Víš, už mě to naše kočkování nebaví.“
„Kočkování?“ Usmál se nad volbou mého výrazu.
„Chci ti jen říct, že jsem se vdala a …“
„Ale to já přeci vím. Vím, že jsi se vdala za toho budižkničemu a taky, že jsi mu porodila bastarda. Vím o tobě všechno.“
„Bastarda?“ Zamračila jsem se a ruka mi automaticky cukla směrem ke zbrani. Krev se mi začínala pomalu, ale jistě, vařit v žilách.
Usmál se, když zachytil, jak se mi zrychluje tep.
„Ale no tak, Mel, co tě s ním čeká za budoucnost? Nemá žádnou ctižádost, nemá mezi svými autoritu, i když je tak starý. Není nikým, jen bezvýznamným pomatencem, který přežívá ze zvířecí krve. U mne bys mohla žít jako královna. Měla bys tu vše, na co jsi ani nepomyslela. Jsi má dcera a jednou i dědička celého mého jmění. Můj koven bude jednou tvůj. K tomu ale potřebuješ silného muže, někoho, kdo ti bude oporou, kdo bude mít přirozenou autoritu a koho se budou ostatní bát. Někoho, koho budou ostatní uctívat jako svého vůdce.“
„Nechci tvůj koven, nech si ho.“ Vyprskla jsem a rukou nenápadně nahmatala střelnou zbraň za mým opaskem.
„Ale Melanie, to, že jsi má dcera sebou nese jisté výhody, ale samozřejmě také povinnosti. Možná jsem to trochu zanedbal, že jsem tě nechal tak dlouho žít s tou starou čarodějnicí, ale…“ Jeho slova utnulo mé zavrčení.
Zvrátil hlavu dozadu a hlasitě se rozesmál. „Ale dítě, nakonec tě zkrotím a když to nezvládnu já, zvládne to on.“
Pokynul bradou zlehka ke dveřím a já zalapala po dechu.
Stál tam v celé své děsivé dokonalosti, naprosto stejný, jak jsem si ho pamatovala. Jeho překrásně zlatavé lokny mu splývaly neposedně kolem oválného obličeje až na ramena a zčásti tak zakrývaly jeho mohutný a svalnatý krk. Nebesky modré oči neposedně těkaly po mém těle a hladově mě svlékaly pohledem. Neubránila jsem se zachvění a jemu to do tváře vehnalo spokojený úsměv.
„Rád tě zase vidím, maličká.“ Jeho hluboký hlas mi přejel po kůži jako rýžový kartáč, až to zabolelo.
„Lovec.“ Vydechla jsem a na chvíli dovolila svému strachu a neuvěřitelné zlobě, aby vypluly napovrch.
Když spatřil můj výraz, usmál se ještě víc. Pomalu jsem se napřímila a odstoupila od křesla i od otce.
„Domluvil jsem se s tvým otcem, že si tě mohu ponechat, pokud se mi podvolíš. Budu pro tebe mnohem vhodnějším partnerem, než ten slaboch.“
„Tak na to zapomeň.“ Vyrazila jsem ze sebe skrz zaťaté zuby a udělala další dva kroky vzad, abych je měla v zorném poli oba.
Otec se tvářil skoro nezúčastněně, jako kdyby se ho to vůbec netýkalo. Díval se na mne, ale stejně dobře by mohl pozorovat nehybnou sochu.
Lovec udělal několik kroků směrem ke mně a rozpřáhl ruce v přátelském gestu. Nevěřila jsem mu, měl na sobě svůj černý kožený plášť, který mohl skrývat až moc nebezpečných zbraní.
Černé rifle měl zakasané do vysokých kožených šněrovacích bot a blankytně modrou košili vytaženou z kalhot a zapnutou jen na několik nejspodnějších knoflíků. Při rozpažení se mu košile na hrudi rozevřela a odhalila tak nehorázně vypracované prsní svaly. Byl snad ještě mohutnější než Sol. Nasucho jsem polkla. Ne snad nad tím úžasným pohledem, nebo spíš nejen nad ním. Uvědomila jsem si, že pokud se přiblíží až ke mně, budu muset na tu horu svalů vytáhnout svůj meč. Začaly se mi potit dlaně a já jen stěží odolávala pokušení začít křičet.
„No, nechám vás mladé chvilku o samotě, abyste si mohli v klidu promluvit.“ Otec vstal neuvěřitelně rychle, jako by ho vytáhly na nohy za provázky.
Pomalu přešel k lovci a přátelsky mu položil ruku na rameno.
„Neubliž jí, jinak budeš mít co dělat se mnou.“ Otočil se na mě a zatnul své dlouhé kostnaté prsty lovcovi do ramene. Pak se na mě uculil a odkráčel na chodbu. Nespouštěla jsem z lovce oči, snažila jsem se na něj zaměřit veškerou svoji pozornost a tak jsem sebou trhla, když se za otcem zaklaply dveře.
„Byl jsem velmi zklamaný, když jsi mi zmizela. Byl jsem skoro u cíle. Myslím, že už jsi byla těsně před hranicí, aby ses mi poddala.“
„Nikdy.“ Zavrčela jsem a pevněji sevřela rukojeť zbraně.
„Ale maličká,“ neuváženě udělal další dva kroky směrem ke mně. Cítila jsem každou buňkou svého těla, jak se vzdálenost mezi námi zkracuje. Vůbec se mi to nelíbilo. Opravdu jsem si nebyla jistá svou nově nabytou silou, ještě jsem ji neměla možnost otestovat v boji.
„Stůj.“ Vykřikla jsem a tasila zbraň.
Nasadil andělský úsměv a ukázal mi prázdné dlaně.
„Ale maličká, kulky mne nezabijí.“
„Ne, ale bude to setsakramentsky bolet.“
Přimhouřila jsem oči a zmáčkla kohoutek. První kulka ho zasáhla doprostřed hrudníku. Úsměv na tváři mu ztvrdnul.
„Posvěcené.“ Zašeptal, když se mu z rány vyřinula krev.
„Užij si.“ Vystřelila jsem znovu a přestala, až když byl zásobník prázdný. Zbraň cvakla naprázdno a já ji bez rozmyšlení odhodila ke zdi.
Lovec stále stál a pozoroval svůj proděravěný hrudník. Trvalo několik vteřin, než se začaly rány hojit. Vytáhla jsem meč z pochvy na zádech a uchopila ho pevně oběma rukama.
Zhluboka se nadechl, až když vzhlédl směrem ke mně.
„Au.“ Zašeptal hraně dotčeně a zpoza pásku vytáhl svůj meč. „Říkal jsem, že tím mi neublížíš, že maličká?“ Naklonil hlavu na stranu a pomalu vykročil ke mně.
Dech se mi zadrhl v plících. Možná jsem ho jenom víc naštvala a teď už není cesty zpět. Cítila jsem, jak se mi po zádech rozeběhly kapky potu a jedna mi stékala i podél linie vlasů, po spánku.
Lovec se zastavil tak šest stop přede mnou a zhluboka zavětřil.
„Bojíš se? Cítím tvůj strach. Voníš překrásně.“ Jeho oči se zaleskly touhou a mě ze rtů sklouzlo vyděšené vyjeknutí. Nejradši bych si nafackovala, takhle dávat soupeři najevo svou slabost.
„Dostanu tě! Po dobrém, či po zlém, ale dostanu.“ Jeho touhou zhrublý hlas mě poškrábal po kůži.
Další vteřiny jsem vnímala jen rozmazaně, asi díky neuvěřitelné rychlosti jeho výpadu. Ocelové čepele se se zaskřípěním zkřížily a mně pod tíhou toho zvuku, přeběhl mráz po zádech. Až do morku kostí jsem cítila lovcovu sílu. Tlačil čepel mého meče k podlaze a já se snažila vší silou tlačit proti němu.
„Hmm, silná a mrštná. Udivuješ mne, maličká.“ Zaskřípal zuby a přitlačil mne svým tělem ke zdi za mnou. Cítila jsem ten neuvěřitelný tlak v mých zádech i to, jak se mi tvrdá kůže pochvy zařezává do pokožky. Tlačil se na mě celou vahou svého těla. Nepospíchal. Hrál si se mnou.
„Nemůžu se dočkat, až budeš má, až tě uchvátím. Budeš křičet? Budeš se mi vzpírat?“ Dýchal mi zblízka do tváře a o mne se pokoušely mrákoty.
„Do hajzlu s tebou!“ Zakřičela jsem mu do obličeje a vší silou vykopla kolenem vzhůru. Díky bohu za to, že upíři jsou muži se vším všudy. Úsměv se z jeho tváře vypařil jakoby mávnutím kouzelného proutku a on se vrávoravě zapotácel směrem dozadu. Nepustil svůj meč, ale já věděla, že by to nejradši udělal a chytil se za rozkrok.
„Ty mrcho, kdy už tě tohle přestane bavit.“ Zavrčel a jeho oči se změnily z jasně modré na křiklavě žlutou. Jeho dokonale mužné rysy zhrubly a přede mnou nyní stál jen pořádně dožraný upír, kterého nehorázně bolely koule. Ajaj.
Řezavě vrčivý zvuk z jeho plic vycházel s každým výdechem. Už jsem si vůbec nebyla jistá tím, že mi nechce ublížit.
„Za tohle budeš křičet.“
Vrhl se na mě a během několika okamžiků jsem ležela na zemi, odzbrojená a bez dechu.
„Hodně křičet a prosit o smilování.“ Jeho ostré řezáky trčely přes dokonalé úzké rty a celou vahou mne drtil pod sebou.
Došlo mi, že pokud chci vyváznou bez šrámů, musím zahrát na jeho mužskou strunu.
Vyklenula jsem hrudník a bokem se otřela o jeho rozkrok. Sice ho musel ještě bolet, ale zareagoval dle mého očekávání a okamžitě. Nemohla jsem si nevzpomenout na naše první nacvičovaní boje s Willem, kdy mi rozmlouval, že takhle nemám šanci nikoho porazit. Usmála jsem se a když jeho naštvaný výraz začal měknout, pozvedla jsem hlavu, abych ho políbila. Cokoliv, abych odvedla jeho pozornost.
Pustil mé ruce a dovolil mi, abych ho objala kolem krku. Jeho rty se dotkly těch mých a já se musela přemlouvat, abych s ním spolupracovala. Spojila jsem své ruce za jeho krkem a vytáhla ze zápěstních pouzder stříbrné nože.

Nevěděla jsem, co přesně mám dělat a opravdu ani nevěděla, jestli to zvládnu. Pevně jsem sevřela oční víčka a představila si ten nevinný a vystrašený pohled zelených očí. Ústa pootevřená, jakoby prosící o milost, které se mu nedostalo, a pak i nelidský výraz, když lovec podřezával Billymu hrdlo, i množství krve stékající po hedvábně hladkém hrudníku a odkapávající z konečků prstů na zem.
Jeden silný a rychlý řez dolů a jeho hlava se skutálela stranou. Vytékající chladná krev mi stekla na tvář a postříkala mi krk a hrudník. Zlomek vteřiny jsem zírala na krvácející tepnu na krku a snažila se najít svůj dech. Tenhle pohled by mne přeci neměl tolik šokovat, nebo možná měl, tak je to správné, tak je to lidské. Jeho ochablé torzo jsem ze sebe odvalila s jistou dávkou zhnusení.
Vyškrábala jsem se na nohy a dívala se, jak se jeho tělo pozvolna mění v prach.
„Za Billyho.“ Zašeptala jsem a oddechla si. Sice mi jeho smrt nepomohla tolik, jak jsem doufala, ale ulevilo se mi.
Dveře se rozletěly a v nich se objevil Sol. Byl potřísněný krví, ale asi nebyla jeho, vypadal nezraněný.
„Jsi hotová?“ Pokynul k hromádce popela utápějící se v kaluži krve.
„Jsem.“ Vstala jsem a sebrala ze země svůj meč. Dva malé nože jsem zasunula zpět do pouzder a rychle se vydala směrem k Solovi. Nechal mě projít a zavřel za námi dveře.
„Kde je Will?“ Otočila jsem se na něj.
„Nevím, jsi první, koho jsem našel. Willa jsem ještě neviděl.“
Sevřelo se mi hrdlo. Zaznamenal můj vyděšený pohled.
„Jen klid, jak ho znám, bude v pohodě.“
„Kolik jsi jich dostal?“ Zatahala jsem za jeho zakrvácenou mikinu.
„Pár.“ Pohodil hlavou a usmál se.
„Kdy jsi Willa viděla naposledy?“ Podíval se pátravě do chodby před námi.
„No, nechtěli ho pustit se mnou nahoru a tak zůstal dole v hale.“
Sol mne pevně chytil za zápěstí a táhl mě sebou chodbou ke schodišti. Rukávem své kožené bundy jsem se snažila setřít krev z obličeje, abych se zbavila pachu lovcovy krve.
„A tvůj otec?“ Zamumlal Sol.
„Někam odešel. Nevím, kde je.“ Klopýtala jsem za ním.
Když jsme stanuli na vrcholu schodiště, došlo mi, proč jsem cítila tu tíhu na hrudi. Will stál uprostřed kruhu upírů a snažil se ze všech sil odrážet jejich útok. Jasně, otec se vzdálil, aby dal rozkaz k jeho likvidaci. Myslel si, že mě lovec dostane na kolena a pak by byl Will jen zbytečnou přítěží.
„Sakra.“ Vydechla jsem naštvaně a podívala se na Sola. Nemuseli jsme mluvit, bylo jasné, že Will potřebuje naši pomoc. Ani upír se nemůže hojit donekonečna a popravdě hojení dost vyčerpává. Jeho kožená bunda byla rozseknutá na několika místech a tak mi bylo hned jasné, že už mu moc sil nezbývá. Zatím se držel na nohách, ale vypadal unaveně.
Sol se rozběhl dolů po schodech, já to vzala kratší cestou. Pevně jsem se chytila dřevěného madla starodávného vyřezávaného zábradlí a přehoupla se do prostoru. Vnímala jsem každý zlomek vteřiny svého krátkého letu dolů. Bylo naprosto přirozené a směšně jednoduché dopadnout do podřepu, přesně na tom místě, kde jsem chtěla. Několik upírů stojících ke mne zády se otočilo a ulehčilo tak Willově obraně.
Sol byl v půli schodiště, když jsem pozvedala svůj meč a zvala přítomné pány na malý taneček. V jejich očích byl znatelný strach a já nevěděla, jestli se bojí mne, nebo reakce mého otce, pokud mi ublíží.
Usmála jsem se na Willa, abych mu dodala odvahy a síly ještě se udržet. Tak strhaného jsem ho ještě neviděla.
Sol seběhl schodiště a odlákal tak pozornost dalších upírů. Will se zdál najednou klidnější a soustředěnější, ale i tak jsem viděla, že má problémy udržet zbraň dostatečně pevně v rukou.
„Pomoz mu.“ Vykřikla jsem na Sola a doufala, že se k němu dostane včas.
První upír, který se ke mně přiblížil, skončil na zemi s useknutou hlavou, stejně tak druhý i třetí. Nepřemýšlela jsem o svých pohybech a nechávala spíš mé podvědomí, aby si razilo cestu k mé životní lásce. Bylo mi jasné, že se Willovi musím postavit po boku a pomoci mu se ubránit. Kdoví, jak dlouho je tu sám proti takové přesile.
Sol se prosekával masou mrtvých těl hlava, nehlava a po pár vteřinách, byl znovu pokrytý vrstvou chladné krve, která mu stékala po tváři dolů.
Pach nemrtvých sílil s každým tělem obráceným v prach a já zjišťovala, že zem už pokrývá souvislá vrstvička popela.
„Sakra, odkud se pořád berou.“ Vykřikla jsem jen tak do prostoru a snažila se alespoň o píď přiblížit k Willovi. Byli jako otravný a nezdolný hmyz, zabila jsem jednoho a na jeho místo nastoupil jiný. Neuvěřitelný hluk, hekání a pištění ustaly okamžitě, když se u dveří objevil můj otec se členy ochranky, coby bodyguardy.
„Dost.“ Zahřměl halou jeho autoritativní hlas a já měla nutkání mu poděkovat. Sol začínal vypadat naprosto stejně unaveně jako Will, jenže u něho bylo nebezpečí větší, jemu by se rány jen tak nezhojily.
Okamžitě nastalo hrobové ticho, přerušované pouze zrychleným dýcháním a zběsilým tlukotem dvou srdcí. Jedno z nich patřilo mně a právě se pokoušelo prokousat si cestu ven mým hrudníkem.
„Vpustil jsem vás do svého domu a vy tu, jak jinak, způsobíte takovouhle spoušť.“ Otec se zakabonil a zdálo se mi, že se dívá pouze na Willa. Ten byl opřený o svůj meč a sotva stál na nohou. Sama se sebou jsem zápasila, cítila jsem neuvěřitelnou potřebu se k němu rozeběhnout a obejmout ho.
„Žádám satisfakci.“ Zahřměl otec a přistoupil o krok blíž, coby výzvu.
„Vyzývám tě.“ Ozval se Will a pokusil se narovnat. Zapotácel se, ale neupadl.
Zmateně jsem se na něho zahleděla, ale on mi nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Očima visel pouze na mém otci. Propaloval ho pohledem.
„Přijímám.“ Kývl otec a jeden ze členů ochranky mu podal svůj meč. Nechápala jsem, co se tu děje, ale asi to byla další z těch upíří záležitostí, o které jsem ještě nic nevěděla. Bylo mi, ale jasné, že pokud se Will postaví otci v tomhle stavu, bude to pro otce velmi snadné vítězství.
„Ne!“ Vykřikla jsem do ticha haly a všechny oči pátravě spočinuly na mně.
I Will se otočil, ale v jeho žlutých očích jsem vyčetla pouze zlost. Vykročil směrem ke mně a všichni mu ustupovali z cesty. Stanul krok přede mnou a jeho obličej konečně zbrázdil chlácholivý úsměv.
„On je můj.“ Zašeptal a pak mě dlaní pohladil po spánku.
„Já vím, ale sotva se držíš na nohách. Wille, nějak se odtud dostaneme, nebojuj s ním sám.“ Do očí se mi tlačily slzy a já se ze všech sil snažila neplakat.
„Neboj se, bude to dobré.“ Setřel mi palcem jedinou slzu, která mi stekla po líčku, a pak se otočil k otci.
„Oni budou mít cestu ven volnou, ať už boj dopadne jakkoliv.“ Will se ode mne vzdaloval a já cítila, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama.
„Jistě. Své dceři neublížím a i lidský lovec bude mít zajištěný bezpečný odchod.“ Otec kývnul a postoupil do kruhu, který vytvořili zbylí upíři. Bylo to jako primitivní bojová aréna z živých, vlastně neživých těl.
I Will zaujal své místo, na protější straně kruhu.
Sol se přesunul ke mně, asi aby mi zabránil udělat něco neuváženého, třeba jako jít bránit svou lásku.
Pevně mi sevřel zápěstí a já se ani nesnažila bránit. Připadala jsem si spíše jako ve zlém snu.
Otec vybídl Willa k boji a jejich meče se zkřížily. Viděla jsem, jak moc je můj muž unavený i jak se mu klepou nohy. Bezděky jsem se po milimetrech přibližovala ke kruhu, až mne zastavil tlak Solovy paže, na mé.
„To nesmíš, Mel. Will přijal nabídku tvého otce. Zachránil nám tím krk, ale teď je to jen na něm. Nesmíš do toho zasáhnout, i kdybys chtěla.“
Vnímala jsem vlhkost, která se mi drala do očí a cítila slzy, které my kanuly po tvářích a odkapávaly z hrany mé čelisti. Neuměla jsem si představit, co budu dělat, jestli se Willovi něco stane. Jak jen budu žít, bez něho, opuštěná, sama a na věky.
Will zavrávoral a otec využil situace a ohnal se plnou silou po Willově hrudníku. Ostří proťalo kůži a zarylo se hluboko do masa, než narazilo na žebra. Will sevřel pevně čelist, aby nevykřikl bolestí a já jsem se otočila k Solovi, visíc pohledem na jeho zakrvácené mikině. Nemohla jsem se dívat, jak můj otec zabije mého muže. Jak ho rozseká na kousky, nebo usekne jeho hlavu, jak zohyzdí jeho dokonalé bledé tělo. To tělo, které mi tak dlouho poskytovalo tolik rozkoše. Neubránila jsem se vzpomínce na poslední společně prožité něžnosti, na poslední dotyky a polibky. Zabořila jsem obličej do Solovy mikiny a objala ho kolem pasu. Mlčky mi položil dlaně na záda a přitáhl si mě do náručí. Choval mne a utěšoval, poskytoval mi útěchu. Vzlykala jsem nahlas a mé slzy se vsakovaly do světle šedého úpletu a rozpíjely svou slaností krvavé skvrny. Motala se mi hlava a chtělo se mi zvracet.
Další bolestivé zaúpění a zvuk meče dopadajícího na podlahu. Sevřela jsem ruce v pěsti a přitiskla se k teplému a pulsujícímu tělu mého přítele. Chtěla jsem se v něm utopit, ztratit, rozpustit. Prostě nebýt, pozbýt svou identitu a hlavně vzpomínky. Ty vzpomínky, které mě budou trápit a sžírat po zbytek mého předlouhého a prázdného života.
Dav okolo nás vzrušeně zašuměl, ale já vnímala pouze svůj smutek a zoufalství, které mne zaplavovalo.
Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena, i jak mě Solovy silné paže, vyzvedají do mohutného teplého náručí.
Zatočila se mi hlava a před očima se mi udělalo temno. Má budoucnost byla ztracená, mé štěstí bylo pošlapáno. Zůstala jsem sama, prázdná a zničená. Odvrátila jsem se od Sola a pustila žaludek z uzdy. Pozvracela jsem otci mramorovou stěnu. Chtělo se mi umřít, nemuset už nikdy otevřít oči a čelit té bolestivé realitě. Uklidňující vlna bezvědomí se přese mne převalila a já se ponořila do tmavé a chladné vody nicoty.

První, co jsem pocítila, byly chladné prsty jemně mi přejíždějící přes čelo. Ach ty proradné a bolestivé vzpomínky na Willa.
„Ne.“ Zasténala jsem a ohnala se po tom pocitu chladných, chovajících dlaní, jako bych je mohla odehnat. Bolest v mém nitru vzrostla téměř k bodu nesnesitelnosti.
„Jen klid, lásko, nic se neděje.“
Ten hlas, ten krásný sametový hlas. Sakra, asi jsem zešílela. Pokud šílenství znamená tohle – cítit ho, vnímat ho, příjmu ho s otevřenou náručí.
„Lásko, otevři oči.“
„Wille, nevypadala moc dobře, asi na tom bude zle. Sice je silná po fyzické stránce, ale psychicky…“ Solův hlas se ozval nade mnou a já se chtěla toho hlasu zachytit. Jeho hlas byl skutečný, ten jsem si nevymýšlela.
„Ona to zvládne, brácho, prošla si už lecčíms a vždycky se přes to dostala. Mel, miláčku, kvůli mně, kvůli našemu synovi, prosím.“
Další bolestivý nádech vehnal čerstvý vzduch do mých plic a já se ze všech sil snažila otevřít oči. Ten hlas má pravdu, ať už patří komukoliv. Musím žít pro mého syna, pro Lucase.
Váhavě jsem zamrkala do tmy a pak si uvědomila, že slyším tichý zvuk motoru. Byli jsme v autě. Otevřela jsem pomalu oči a zamžourala na obličej, který se starostlivě skláněl nade mnou.
„Wille.“ Vzdychla jsem a pozvedla ruku, abych se dotkla jeho dokonalé tváře.
„Jsi přeci mrtvý.“ Přemáhala jsem další nával slz, který se mi nekompromisně dral do očí.
„Ne, jsem tady a s tebou.“ Zašeptal a pak mě jemně políbil na čelo.
„Ale on tě přeci…“ Nechápala jsem už vůbec nic.
„Já zabil jeho, ale bylo to o fous.“ Ukázal mi zakrvácenou dlaň, kterou si svíral ošklivě vypadající ránu na boku.
„Nikdy bych vás neopustil. Nikdy, rozumíš. Miluji tě, Mel a zůstanu s tebou už napořád.“

Dojeli jsme do našeho domu, ač jsme návrat neplánovali. Will potřeboval dočerpat síly a já? Trochu se vzpamatovat. Nevím, jak zabil mého otce a ani mě to nezajímá. Podle jeho slov jsem teď na řadě s vedením kovenu. Pff, ani náhodou. Nechci už vidět ani jednoho upíra z toho smrdutého doupěte.
Will vypil snad všechnu krev v domě a ještě potřeboval zašít bok. Byl úplně hotový, sinalý a unavený. Poprvé jsem tedy seděla u naší postele já a držela jeho chladnou dlaň. Jeho bílý obličej vypadal tak nějak neskutečně, až průhledně.
„Mel?“ Oslovil mne a já sebou cuknula. Spánek se mi už lepil na víčka a já jen s obtížemi zvedla hlavu. Když jsem se však zahleděla do jeho hnědých hlubokých očí, neubránila jsem se úsměvu.
„Bude už všechno v pořádku?“ Zeptala jsem se nejistě.
„V tom nejlepším, Mel. Už jsme v bezpečí. Teď už nám nic nebrání vést klidný a spokojený život. Už žádné útoky a žádný strach z neznáma. Jsme jen já a ty a celá naše rodina.“ Jeho ústa se roztáhla do spokojeného, i když unaveného úsměvu a já si uvědomila, že se v tom úsměvu chci schovat navěky.