Moonlight shadow

Probudila jsem se do kouzelně nádherného rána. Na obličeji mě pošimraly sluneční paprsky, ptáci si vesele štěbetali, všechno se budilo k životu tady. I já.

Přemýšlela jsem, kdy naposledy jsem se tak krásně vyspala, ale nemohla jsem si vzpomenout. Cítila jsem se, jako bych se znovu narodila, jen mnohem lépe. Celý svět mi najednou přišel milejší a hezčí, než kdy dřív.

Přemýšlela jsem nad včerejškem, stráveným, tedy ne úplně celý, s Dantianou. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že svůj čas s ní jsem dokonale promrhala. Nezeptala jsem se jí vlastně na nic důležitého. Kruci. Jak jsem mohla být tak hloupá? Měla jsem se zeptat, kde to vlastně jsem, co je tohle za zvláštní svět, jestli tu jsou nějaká pravidla. Jestli zde mám nějaký úkol, který musím splnit, nebo zde zůstanu napořád. Nevěděla jsem prostě nic.

Ani jsem neznala směr, kterým se mám vydat. Podívala jsem se na nebe s bláhovou nadějí, že tam by se mi třeba rada ukázala. Ale zase nic. Taky by tu mohli mít nějaké turistické značky. Klidně i docela malinké. Nemohla jsem se opřít o nic. Prostě jsem se rozhodla, že tentokrát si budu věřit a vydám se směrem, který mě první upoutá. Rozhlédla jsem se kolem dokola. Nádherná krajina už mě neokouzlovala tak jako včera. Zrovna jsem byla ve stresu, jak se z toho všeho dostanu.

Rozhlížela jsem se dál po krajině a pak jsem to objevila. Stála tam, docela samotinká a nádherná jabloň. Zatoužila jsem ochutnat to ovoce. Neviděla jsem, jak vypadá, ale na tak krásném stromě musí být dobré.

V tom jsem si uvědomila, že jsem ještě nejedla. Sice jsem nepociťovala nějaký hlad, ale zvyk je železná košile. Rozešla jsem se k tomu stromu. Hypnotizovala jsem ho očima a přemýšlela nad chutí jablka. Už jsem mu byla skoro nadosah. Visela na něm pouze dvě jablka. Výběr byl sice malý, ale dobrý. Vybrala jsem si to krásně červené, lehce se na stromě lesklo. Skoro se na mě usmívalo. Natáhla jsem ruku.

Z celého stromu vycházela nádherná vůně. Taková po moštu. Na krátký okamžik jsem zavřela oči. Zhluboka jsem nasávala tu krásnou vůni a pomyslela na čerstvě upečený závin. Ale hlad jsem pořád neměla.

Otevřela jsem oči a zadívala se na svou ruku, která se chystala jablko utrhnout. Pomaličku jsem ho sevřela prsty. I na omak bylo příjemné. Chytila jsem ho pevněji a pootočila zápěstím. Stopka s lehkým „křup“ povolila a jablko už bylo jen moje. Ještě chvíli jsem ho otáčela v ruce a podivovala se nad tou dokonalostí. I kdyby se někdo moc snažil, tak by něco tak krásného nevypěstoval a tady si roste, samo, bez pomoci a je krásné.

Pomalu jsem ho přibližovala rtům. Už jsem si skoro kousla.

Z ničeho nic se ozvala jemné „Ach“.

Odtrhla jsem oči od jablka a zůstala stát s pusou dokořán.

Strom se nepatrně zachvěl. Pak o něco víc. Začal se dávat do pohybu. Nebyla jsem schopná se ani pohnout. Sledovala jsem, jak se větve noří do stromu, jedna po druhé. Jablko, které zůstalo na stromě, spadlo a odkutálelo se kousek od něj. Nevěřícně jsem sledovala jabloň, jak pohlcuje sama sebe. Nejen, že do sebe vtahovala větve, ale dokonce se schovávaly i lístky do větví. Ty lístky, které to nestihly, spadly na zem a hned zhnědly. Z kmenu najednou vytryskl proud hnědých vlasů. Dvě největší a nejmohutnější větve se smrskly do dvou drobných rukou. V kmeni se začal objevovat obličej. Kořeny se vysunuly ze země a rozdělily se na dvě nohy. Najednou už přede mnou nebyla jabloň, ale drobná žena s hnědými vlasy. Ještě se vznášela nad zemí a pak lehce dopadla.

Připadala jsem si strašně. Nevěděla jsem, co se to stalo, ale něco mi říkalo, že to nebude nic dobrého. Třeba jsem tu ženu zabila svým neuváženým jednáním.

Ještě nějakou chvíli jsem se na ni dívala a nevěděla, co mám dělat. Pak jsem se ale vzpamatovala a rychle k ní přiklekla.

„Paní!“ chytila jsem její hlavu do dlaní, pravou rukou jsem se jí snažila lehce proplesknout.

Bez reakce.

Začínala jsem lehce panikařit. Doufala jsem, že jsem jí vážně nezabila.

„Paní, prosím… Otevřete oči…“ škemrala jsem jí do obličeje a z očí se mi začaly drát slzy bezmoci.

Přitáhla jsem si ženu na klín a její hlavu si přitiskla na prsa. Začala jsem usedavě plakat.

„Je mi to líto… Nechtěla jsem vám ublížit… Prosím… Proberte se…“ škemrala jsem pořád dokola, jako rozbitý gramofon.

Houpala jsem ženu ve svém náručí a plakala. Bylo mi nanic. Chtělo se mi křičet nad svou vlastní hloupostí, ale zmohla jsem se jenom na houpání a pláč.

Pak jsem ucítila lehký pohyb. Ta žena se mi zavrtěla v náručí!

Povolila jsem svoje sevření a podívala se do jejího obličeje. Taky se na mě dívala. Zprvu nechápavě, ale pak se jí rty roztáhly do širokého úsměvu.

„Dobrý den… Je tu krásně, že…“ řekla.

Zalapala jsem po dechu. Jak je možné, že byla tak vyrovnaná? Vždyť ještě před chvílí byla strom!

„Ano…“ špitla jsem jenom.

„Musím už jít…“

Lehce se ze mě zvedla a došla k jablkům. Jedno se nám ale proměnilo před očima v orla mořského, který odletěl. S láskou se za ním dívala k nebi a mávala, jako malá holčička. Vypadala šťastně.

Druhé zůstalo jablkem. Něžně ho vzala do dlaní. Dívala se na něj s takovou něhou, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Byla jsem vážně překvapená.

„Neboj se… Zůstanu s tebou, dokud nebudeš připravený…“ zašeptala k jablku. „Musím teď jít. Ráda jsem vás poznala, třeba se spolu ještě potkáme. Teď ale musím za svým mužem, už se mu jistě po mně stýská. Na brzkou shledanou,“ usmála se na mě naposledy a vydala se společně s jablkem pryč.

Osaměla jsem.

Jestli jsem předtím byla zmatená, tak potom jsem byla ještě víc. Co tohle všechno mělo znamenat? Potřebovala bych někoho, kdo mi to vysvětlí, ale ta žena neměla stání a asi bych ji jen tak nezastavila. Musím najít někoho, kdo mi celý tenhle svět vysvětlí. Nejlepší by bylo, kdybych potkala Dantianu. Jenže kde je ta jistota, že ji zase potkám?

Ještě nějakou dobu jsem tam seděla a zírala na tu ženu s jablkem, i když už dávno byla pryč.

Ale tím, že bych tam zůstala sedět, bych nikdy na nic nepřišla. Musela jsem se zvednout a vyrazit na cestu. Něco mi totiž říkalo, že mám jen málo času odhalit tajemství tohoto světa. Potlačila jsem veškeré zmatení, které ve mně vzrostlo setkáním s ženou s jablkem. Prostě budu muset někoho najít, kohokoli, kdo mi to vysvětlí.

Zvedla jsem se ze země a vydala se pomalým krokem vstříc novým dobrodružstvím.

Už jsem se bála na cokoli sáhnout. A proč vlastně jíst, když necítím hlad? Rozhodla jsem se tedy jednat vždy, když budu pociťovat akutní potřebu čehokoli.

Vyrazila jsem opačným směrem, než jsem přišla. Dívala jsem se krajinou a začala dumat, kde bych tak mohla najít ten padající závoj. A kde by se tak mohli schovávat draci.

Prohlížela jsem si tu pohádkovou krajinu. Krásná zelená barva, skoro jako by tu každý den pršelo, ale vše včas stačilo uschnout. Pomalu jako dokonale udržovaný fotbalový trávník. Ty stromy. Stromy, jako by rostly podle nějaké formy. Ne že by všechny byly jako jeden. Bylo to jako obrovský les velkých bonsají. Jediné, co mi chybělo, byly kobylky v trávě. Nějak to nebylo ono, když jsem šla a pod nohami mi to nelupalo jejich odrazy od trávy.

Vzduch byl prosycený vodou a vůněmi lesa, luk i polí. Tady snad vonělo všechno. Věřila jsem, že kdybych vyšlápla výkal, byl by cítit po květinách. Naprosto dokonalá a ohromující krása všeho kolem. I kdybych znala všechny superlativy, nevystihla bych to, co všechno vidím, cítím. Jen dotýkat už jsem se bála.

Šla jsem celý den. Nepotkala jsem živou duši. Bylo to zvláštní. Včera jsem jich potkala tolik a dnes nikoho.

Došla jsem na okraj nějakého lesa, posadila jsem se na okraj a opřela se o kmen stromu. Dívala jsem se, jak slunce pomalu zapadá. Ptáci už nezpívali tak vesele jako ráno a celý den. Loučili se s dnem. Já také. Stále jsem neměla hlad, ale jistou únavu jsem pociťovala.

Nemohla jsem přemýšlet. Sice jsem měla hlavu plnou myšlenek, ale nešlo mi, abych je nějak dala dohromady, utřídila je, dala jim jakýkoli směr. Prostě jich bylo moc a tloukly se jedna přes druhou. Ani nevím kdy, ale usnula jsem.

Probudila jsem se do brzkého rána. Slunce zrovna vycházelo. Ptáci už zpívali svoje ranní písně. Pohádková krajina kolem se probouzela.

Najednou mi pohled upoutala malinkatá postava pár metrů ode mě. Zadívala jsem se o něco líp.

Jen kousek ode mě seděl malý šimpanz. Vlastně nebyl tak malý, ale oproti mně byl. Pořádně jsem si ho prohlížela. Legačně odstáté uši mu trčely od hlavy, jako by mu je někdo špatně nalepil. Zaujaly mě hlavně jeho oči. Nebyly tmavé, jak by se dalo čekat, byly modré. Překvapilo mě to. Nikdy jsem takové na žádné opici neviděla. Vlastně nebyl ani tak typický šimpanz. Chlupy na hlavě mu dělaly rozcuchanou čupřinu s blond prameny. Trochu mi někoho připomínal, ale nemohla jsem si vzpomenout koho. Horní končetiny měl svalnaté a šlachovité zároveň. Na šimpanze byl hezký.

Dívali jsme se jeden na druhého a ani jeden z nás se nehnul. Pak jsem se trochu osmělila a zkusila jsem na něj promluvit.

„Maličký… Pojď ke mně…“ natáhla jsem ruce, jako bych se natahovala pro malé dítě.

Lehce natočil hlavu. Přísahala bych, že se usmál. Ale umí se šimpanzi smát?

„Pojď, neboj se, maličký… Neublížím ti…“ zkusila jsem to znovu.

Udělal nepatrný pohyb směrem ke mně. A pak další. Zastavil se a zase se jen díval.

„Vážně ti nic neudělám…“ pokračovala jsem něžným hlasem a moc toužila po tom, aby ke mně konečně došel a stulil se mi do náručí.

Zase udělal pohyb ke mně. Jen malinký.

Zkusila jsem to tedy jinak. Usmála jsem se a klekla si na všechny čtyři. Pak mi došlo, že tu představuji strom a lezu tu po čtyřech. Musela jsem se usmát té absurdní situaci.

Zaplašila jsem tu legrační myšlenku. Udělala jsem pár pohybů směrem k mému novému společníkovi. Spolupracoval. Taky udělal pár kroků. Pak zase já. Střídali jsme se v pohybech proti sobě. Už jsme byli jen kousek od sebe. Klekla jsem si na kolena a sedla si na nohy, znovu jsem zkusmo natáhla ruce.

Tentokrát zdolal ten poslední kousek, který nás ještě dělil. Neočekávaně mi skočil do náruče a pevně mě chytl kolem krku. Také jsem mu ovinula svoje ruce kolem jeho šimpanzího tělíčka.

Zaplavila mě vlna klidu. Cítila jsem z něho přátelství. Skoro jako bych ho znala roky. Dlouho jsme seděli, objímali se. Užívali jsme si přítomnost toho druhého.

Ukončili jsme svoje objímání. Podívali jsme se jeden na druhého.

„Víš, musím tu někoho najít. Budu muset jít. Půjdeš se mnou, maličký?“ zeptala jsem se ho zkusmo. Věděla jsem, že mi neodpoví, ale třeba bychom mohli najít nějaký způsob komunikace mezi sebou. Pokud jsme se k sobě dokázali přiblížit, určitě dokážeme najít nějaký způsob.

Jeho pohled mě překvapil. Zdálo se, že mi opravdu rozumí, což mi způsobilo neskonalou radost. Taky se mi zdálo, že lehce přikývl na znamení souhlasu. Byla jsem neskonale šťastná.

„Budeš tedy mým společníkem?“

Další kývnutí a lehký úsměv na jeho tváři mě ubezpečil v tom, že tu nebudu cestovat sama.

„Nevím, jak ti mám říkat, ale zůstaneme u Maličkého, ano? Doufám, že ti to nevadí, nerada bych tě urazila.“

Lehce se dotkl mého obličeje. Přiblížil svou tvář k té mé. Napjatě jsem čekala na to, co můj nový Maličký přítel udělá. Přitiskl svůj skoro placatý nos na můj a lehce se o něj otřel. Byl to náš malý první eskymácký polibek. Usmála jsem se a musela ho pohladit po jeho čupřině.

Vstala jsem. Postavil se vedle mě. Byl skoro vzpřímený, ale už mě tu nic nepřekvapovalo. Začínala jsem všechno brát jako samozřejmost. Natáhl ke mně ruku, chytla jsem ho. Bylo to, jako když se vydají děti ve školce na procházku.

A tak jsem se vydala ruku v ruce se svým novým přítelem na cestu. Už jsem se ničeho nemusela bát. Určitě by mě upozornil, když bych někde udělala chybu. Sice mlčky, ale doufala jsem, že jednou si porozumíme z gest.

Slunce už bylo nahoře na obloze, když můj společník začal pokulhávat. Asi nebyl zvyklý chodit dlouho. Vzala jsem ho tedy do náručí jako malé dítě. Přivinul se ke mně a zase mi pevně objal krk. Dlaně měl však volné a probíral se mi lehce v mých vrbových vlasech. Byl velmi opatrný, nebolelo mě to, netahal. Lehce se mi probíral vlasy a díval se dozadu na krajinu za mými zády.

Pokračovala jsem v cestě. Maličký si jemně broukal a stále mě něžně vískal ve vlasech. Bylo mi moc příjemně. Snažila jsem se zase myslet na slova Dantiany. Potřebovala jsem zjistit, jak myslela ten závoj a hlavně jak do něj mám skočit.

Slunce se začínalo ukládat pomalu za obzor. Zrovna jsme došli na mýtinu. Usadili jsme se doprostřed. Sedli jsme si proti sobě. Začala jsem zkoumat možnosti naší komunikace.

„Maličký…“ začala jsem, vypadalo to, že kývnul. „Víš, mám tady někoho najít. Má být mým společníkem tady, ale já si nejsem jistá. Taky tu někoho hledáš?“

Chvíli seděl. Pohled upřel ho trávy. Vypadalo to, že přemýšlí. Nechala jsem ho ještě chvíli sedět. Počkala bych klidně až do rána, než nějak vymyslí, jak mi sdělit to, co potřebuje.

Po dlouhé době se na mě podíval a naznačil rukou, abych pokračovala ve své myšlence. Aspoň jsem si to tedy myslela, tak jsem začala:

„Možná teď budu jen plkat…“ začala jsem pomalu. Bylo mi hloupé se mu svěřovat, ale cítila jsem, že jemu věřit můžu. Pokračovala jsem tedy dál: „Ani nevím, jak jsem se sem dostala. To je na tom asi to nejhorší. Začínám asi pomalu zapomínat. Vlastně mi něco říká, že sem nepatřím a nemohu si pomoci. Třeba to zní trochu zvláštně, ale je to tak. Jsem tu druhý den, tím jediným jsem si jistá. Patřím jinam, někde jinde mám svůj vlastní život… Vybavuju si jen svojí fenku a jednoho kluka a pak nic… Je to, jako bych ztratila všechno na světě…“ začaly se mi drát zase slzy do očí. Byla jsem ztracená v neznámém světě a můj Maličký zde byl jediný přítel.

Možná jsem ho začala zahlcovat zbytečnými obavami, nemohla jsem si však pomoct. Všechno se mi začalo hroutit. Hlavně to, že jsem si opravdu nemohla vzpomenout, kam vlastně patřím a proč jsem tady. Začínala se mi nebezpečně ztrácet paměť a to mě mátlo ještě víc, než jsem čekala.

Podívala jsem se na Maličkého. Sledoval mě svýma světlýma očima a zkoumal každou mojí slzu, která mi tekla po tváři. Věděla jsem, že jemu mohu říci cokoli. Chvíli počkal a pak mě zase vybídl k mému monologu.

„Víš, připadám si, jako bych ztratila kus sebe sama. Mám tady najít někoho, kdo mi pomůže. Jen doufám, že to má být můj společník. Jenže hrozně ráda bych našla někoho, s kým budu moct mluvit…

Je to hrozně těžký… Možná si teď myslíš, že jsem jen ufňukaná koza, ale já si prostě… nevím… Kdo mi poradí?“ podívala jsem se na něj s nadějí, ale bylo mi jasné, že se stejně nic nedozvím.

Sledoval mě velmi pozorně. Bylo na něm vidět, jak přemýšlí. Možná promýšlel nějaké gesto, kterým by mě podpořil, dal najevo, že on ví, ale nevěděl jak.

A pak se prostě zvedl, opičím krokem došel až ke mně, lehce mi vlezl do náručí a chytil mou hlavu do dlaní. Díval se mi dlouho do očí. Neměl v nich smutek. Spíš to byla lítost. Možná litoval toho, jak tápu a nevěděl, jak mi má pomoct. Jediné, co udělal, bylo, že zase přitiskl svůj nos na můj a třel se.

V tom jediném gestu bylo všechno. Už jsem se necítila tak sama. Měla jsem konečně přítele a ačkoli nemluvil, věděla jsem, že mi rozumí. Během toho jediného dne se pro mě stal naprosto vším. Už jsem zde nebyla tak sama jako předtím. Měla jsem někoho, o koho se můžu opřít, a to mi dávalo víc, než jsem čekala.

Objímala jsem se se svým Maličkým, dokud jsem neusnula. A po pravdě: ani nevím, kdy to bylo. Vím jenom, že to bylo příjemné. Byl to tak úžasný pocit mít někoho, kdo mi rozumí, i když mi nedokáže odpovědět…