Moonlight shadow

Nerozuměla jsem tomu. Nic mi nedávalo smysl. Kde se tady vzala voda? Byla naprosto všude, všude kolem mě, nade mnou i pode mnou, naplňovala celé mé tělo jako plnící se akvárium. Poslední vzpomínky mi říkaly, že jsem stála u toho potoka, tam dole za domem. Jedině ten malý neškodný potůček mohl být zdrojem veškeré té vody, ale to prostě nebylo možné. Kolik v takovém potoce mohlo být vody? Určitě ne dost na to, abych se topila. Měla jsem pocit, že se topím v oceánu. Nemohla jsem být v potoce… to prostě nebylo možné.

A pak hlásek v mé hlavě začal křičet, abych nepřemýšlela nad tím, kde a proč se topím, ale jak si zachráním život. Začni máchat rukama, kopej všude kolem sebe, snaž se dostat nad hladinu, nadechnout se, volat o pomoc! Nesmíš to přece vzdát! Udělej cokoliv, ale bojuj o svůj život! Nesmíš se tomu podvolit, smrt není řešením! To všechno jsem slyšela, dobře jsem tomu rozuměla, ale neposlechla jsem. Už jsem nechtěla bojovat.

Najednou mi všechno bylo jasné, všechno se jevilo tak jednoduché a snadno pochopitelné. Přede mnou se objevil dlouhý, světly ozářený tunel. Voda už byla v celém mém těle, byla hrozně studená a opět se dostavil pocit, jako kdybych v sobě měla tisíce jehel, které mě bodaly. Byla to nesnesitelná bolest, která nebrala konce. Věděla jsem ale, že jediným vysvobozením z tohohle všeho, je právě onen tunel, který se tu objevil, aby mi poskytl možnost útěku. Měla jsem na výběr mezi bolestí a vysvobozením. Má volba tedy byla jasná.

Zvolila jsem vysvobození.

Když jsem si vybrala, kterou cestou se dál budu ubírat, bolesti přestaly. Jehly se doslova rozpustily, voda už se mi nezdála tak studená, spíš jako by se teplotou přizpůsobovala mě samotné. Všude kolem mě se teď rozpínal útěšný klid jako černý závěs, který vám někdo přehodil přes oči. Znovu jsem se topila, tentokrát však ve tmě, která sebou přinášela pokoj. Líbilo se mi, že všechny moje problémy, starosti a trápení se doslova vytratily a zůstával jen onen klid.

Ale byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že zemřít je takhle jednoduché. Mohlo mě přeci napadnout, že to nepůjde tak snadno, že se nakonec objeví nějaká překážka nebo nástraha, jenž mi má umírání znepříjemnit. A teď jsem čelila doslova armádě překážek, které se ke mně přibližovaly z temné strany tunelu. Stála jsem teď zhruba někde uprostřed, po mé levé ruce byl tunel osvětlený, byla to cesta vysvobození a po mé pravé ruce se blížily ony překážky, které se postupně rýsovaly v siluety lidí. Tam odkud přicházeli, byla tma, tahle strana znamenala bojovat a žít.

Začala jsem rozpoznávat jednotlivé obličeje a sama sobě opakovala, že tohle není fér. Prosím, jen ať tam není i on. Ať tam není Lexie! Tohle přece není fér! Jenže ten, kdo je sem poslal, mě chtěl týrat až do konce. Přede mnou teď stál hlouček lidí a já odmítavě vrtěla hlavou. Nechtěla jsem se na ně dívat, na jejich slzy. Oni přece nebyli skuteční, nemohli být! Lexie, Jenny s Rogerem, Chris, mí prarodiče, Daila, a co mě nesmírně překvapilo, byl s nimi i Matt. Mé oči ale hledaly někoho jiného.

Našla jsem ho. Stál stranou od všech ostatních, ruce zastrčené v kapsách u kalhot. Jeho mechově zbarvené oči v okolní tmě svítily jako oči kočky a připoutávaly se k mému pohledu. Nic neříkal, ani z výrazu v jeho tváři jsem nedokázala vyčíst žádnou konkrétní emoci, až dokud mu po tváři nestekla jediná osamocená slza. V tu chvíli jsem se rozbrečela. Nevěděla jsem, kam se vydat. Pohledem jsem těkala z postav svých blízkých na druhou stranu, kde světla zářila stále jasněji a oslepovala mě.

Když půjdu za nimi, když zase začnu bojovat o život a právo na to, být součástí světa, budu muset čelit všem těm problémům s Danielem. Budu muset bojovat s jeho zradou a na to nejsem připravená, nemám na to dost sil. Všechno bude tak těžké! Kdybych zůstala naživu, vrátím se ještě vůbec někdy domů k Lexie? Budu schopna se zase zapojit do obyčejného života, kde neexistují upíři, vampýři a čarodějnice? Samozřejmě, že to nepůjde! Vždyť já jsem čarodějnice ať chci nebo ne. Nic nebude stejné, ani já. A i když se naučím žít tak jako předtím, budu vědět, že v mém životě někdo chybí. Někdo, koho jsem milovala.

Pokud se ale rozhodnu přejít na stranu druhou, všechny problémy zmizí. Půjdu dál ozářeným tunelem, až na jeho samotný konec a co se bude dít potom, je záhadou. Říká se ale, že smrt je vysvobozením. Pokud na konci na mě čeká jen klid, pokoj a bezstarostnost, chci tam jít. Jsem slabá, sobecká a naprosto zbabělá, ale dál nemůžu.

„Pamatuješ na naši procházku po pláži? Hvězdy svítily, byla to prostě romantika. Když půjdeš za světly, už nikdy se spolu po pláži neprojdeme.“ Promluvil Chris a já byla překvapená, jak nádherně zní jeho hlas. Chtěla jsem jít za ním, obejmout ho, pohlédnout do jeho modrých očí a být ta stará Lisa jako dřív. Jenže jsem se nepohnula, jen jsem stála a s dojetím hleděla do jeho tváře. Jeho úsměv byl neodolatelný, upřímný a vřelý.

„Jsi jako naše druhá dcera, zlatíčko. Nechceme o tebe přijít.“ Promluvila Jenny zastřeným hlasem a potlačovala vzlyky. Roger ji pevně držel za ruku a souhlasně přikyvoval.

„Nemůžeš mě opustit, Liso! To přece není fér! Tohle si nezasloužím! Pojď za mnou! Vrať se zpátky mezi nás!“ křičela Lexie a usedavě plakala. Oči měla zarudlé a opuchlé od pláče, ale pořád byla tak krásná jako vždycky.

„Ještě je toho hodně, co se musíš naučit. Hodně věcí ti musím říct a objasnit. Nesmíš teď odejít, ještě ne!“ řekla babička a natáhla ke mně ruku, jako by mě chtěla přetáhnout k sobě.

„Jsi jediná památka, kterou máme na Annabell! Ztratili jsme dceru, nechceme přijít i o vnučku:“ i dědeček natáhl ruku vpřed a povzbudivě se na mě usmál, i když mu z očí stékaly slzy.

„Svět potřebuje takovou kost, jako jsi ty, Liso. Copak už si se mnou nikdy nechceš užít?“ ano, on opravdu nezklamal. Matt na mě zamrkal. Když však mrkal příliš dlouho, došlo mi že potlačuje slzy. Udělal jeden krok vpřed a zarazil se. Otočil se za sebe, jako kdyby mu někdo řekl, aby se vrátil zpět na své místo.

„Nesmíš si vyčítat mou smrt. Ty jsi za to nemohla. Byla to vina nesmrtelného připoutání. Nemůžeš za to. Ty ale musíš žít dál.“ Slova Daily mě zaskočila. Její jasně modré oči byly v té tmě dobře viditelné, stejně jako oči posledního z nich. Daniela.

„Miluju tě.“ Zašeptal jen.

Je překvapivé, jak ta dvě slova přetočí celý váš svět naruby. Ihned jsem měla jasno, na jakou stranu se vydám. Se vším se vypořádám, všechno vyřeším, naučím se žít s tím, že muž kterého miluji je upír a že já sama oplývám čarodějnou mocí. Vyřeším tu bláznivou situaci s Mattem, i když  o něj nechci tak úplně přijít. To všechno zvládnu, pokud se mnou bude Daniel.

Rozhodla jsem se. Usmála se na ně a pravou nohou vykročila za nimi. Myslela jsem, že se budou také usmívat, že ke mně opět natáhnou své ruce, aby mě u sebe měli co nejdřív, ale jejich výrazy se během mrknutí oka změnily. Byli vyděšení, ústa si zakrývali dlaněmi, aby dusili výkřiky zoufalství a slzy z jejích očí tekly proudem. A já si uvědomila, že něco je zatraceně špatně.

Snažila jsem se pohnout, udělat další krok, dostat se k nim blíž, dostat se k Danielovi blíž, ale nešlo to! Obrovská neviditelná ruka mě držela na místě a odmítala mě pustit. Snažila jsem se jí vykroutit, kopala jsem a křičela, aby mě pustila. Jenže všechna má snaha byla naprosto zbytečná, neměla jsem absolutně žádnou šanci. Propukla jsem v hlasitý pláč a hrozně moc se chtěla dostat za svými blízkými.

Oni se mi však vzdalovali. Jako bychom byli na běžících pásech, z nichž každý se pohyboval na opačnou stranu než ten druhý. Doslova odjížděli kamsi do dálky, nořili se zpátky do tmy a já i proti své vůli vcházela do tunelu se světly. O pár vteřin později jsem už nikoho z nich neviděla, žádný hlas nepromlouval směrem ke mně. Úplně jsem se vzdala nadějí, že je ještě někdy uvidím a zcela jsem se oddala světlu, které mě brzy pohltilo.

Já jsem si přece hned na začátku vybrala, že jsem unavená, že nehodlám bojovat o svůj život. Nechtěla jsem se vracet k životu, protože na mě čekalo spoustu problémů, nechtěla jsem čelit Danielově zradě. Nebylo tohle přesně to, co jsem chtěla? Co jsem si zvolila? Chtěla jsem přejít do světel, chtěla jsem zemřít a ocitnout se v klidu. Tak proč se tomu teď bráním? Bylo to moje rozhodnutí, nedá se to zvrátit.

Umírám.

Padala jsem s rozpaženýma rukama, vlasy mi vlály kolem obličeje a švihaly mě do tváří. Před očima jsem si ještě naposledy vybavovala tváře těch, na kterých mi záleželo a které jsem nechtěla opustit. Dokázala jsem si představit, jak velkou bolest budou cítit, protože já jsem to cítila stejně. Už jsem byla doslova ponořená ve světlech, cítila jsem příjemné teplo, jako kdyby mi do tváří svítilo slunce. Vzduch kolem mě svištěl, pořád jsem se propadala stále níž a níž, zářivá světla mi dělala jedinou společnost.

Když už jsem si začínala myslet, že budu jen do nekonečna padat neznámo kam, vzduch kolem mě zpomalil. O několik vteřin později mě něco opatrně položilo do trávy. Moment, do trávy? Bála jsem se otevřít oči, nechtěla jsem vědět, kde jsem se to ocitla. Raději jsem prsty nahmatala zem kolem sebe… a skutečně. Dlaní jsem přejížděla po trávě hebké jako samet, cítila jsem každé stéblo, cítila jsem její svěží vůni. Vonělo tady ale i něco jiného, nedokázala jsem tu vůni nejdřív rozeznat, ale po chvíli jsem na to přišla.

Frézie. Nevím, kolik jich tady bylo, ani kde se tu vzaly, ale jejich vůně se ke mně linula ze všech stran. Jako kdybych snad ležela přímo v záhonku s fréziemi. Nevydržela jsem to a otevřela oči. Byla jsem tímhle místem doslova omámená, na okamžik jsem přestala dýchat, jak krásné a dokonalé to tady kolem bylo.

Postavila jsem se na nohy, které byly mimořádně zkřehlé a udělala pár kroků vpřed. Bylo to divné. Uvažovala jsem nad správností toho, co se kolem mě právě odehrávalo. Stála jsem na okraji nekonečně hluboké propasti a opatrně shlížela přes okraj dolů. Špičkami prstů na nohou jsem byla skoro na samém okraji, ale něco mi říkalo, že bych nespadla. Za mnou švitořili ptáci, slyšela jsem hlasité bušení vodopádu do skály, zvířata pobíhala a poskakovala všude kolem mě. Nebe bylo bez mráčku, sluníčko mi svítilo do obličeje a s mými  vlasy si pohrával teplý vánek.

Pohlédla jsem na druhou stranu propasti a srdce mi radostně poskočilo. Stál tam Matt, na rtech mu pohrával spokojený úsměv, když mě zpozoroval. Chtěla jsem tu propast mezi námi překročit, dostat se za ním na druhou stranu, ale nevěděla jsem, jak to udělat. Chtěla jsem vědět, kde to jsem a co tady dělám. A taky jsem se ho chtěla zeptat, co tady pohledává on. Jak to že tady není místo něj Daniel? Jsem vůbec mrtvá? Zvažovala jsem možnost, že bych prostě vykročila vpřed a doufala, že nespadnu na samotné dno. Nutně jsem potřebovala znát odpovědi na své otázky, ale bylo to příliš riskantní. Raději jsem tedy zůstala stát a symbolicky natáhla ruce před sebe, jako bych se ho na tu dálku chtěla dotknout.

Zavrtěl hlavou a několika dlouhými kroky ucouvl dozadu. Zklamaně jsem spustila ruce podél těla a zkousla si spodní ret. Proč nechce, abych šla za ním? Potlačovala jsem vzlyky a nepřítomně civěla na druhou stranu. Mattova silueta se mi stále vzdalovala, až jsem z něj viděla jen drobnou černou tečku. Nechápala jsem jeho počínání.

Svezla jsem se na paty a opřela se dlaněmi o zem. Odešel a nechal mě tady, nevěděla jsem ani kde to jsem. Nevěděla jsem nic. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kde to vlastně jsem? S hrůzou v očích jsem si uvědomila, že všechna zvířata utichla, ptáci létali nízko u země a jejich švitoření se už dále neozývalo. Slunce se schovalo za inkoustově černé mraky, vítr ustal a hučení vodopádů bylo zlověstnější. Zelená tráva pod mýma nohama rychle usychala, zem se třásla jako při zemětřesení. Nádherná vůně frézií se vytrácela a byla nahrazována vůní zlověstnou, ohlašující příchod něčeho špatného.

A pak najednou z propasti vyšlehly obrovské plameny. S hlasitým vyjeknutím jsem před nimi uskočila a spěchala do bezpečné vzdálenosti od nich. Zvířata ale udělala přesný opak. Následoval zběsilý dusot kopyt, hlasitý nářek ptáků a pak se kolem mne jako tornádo prohnalo stádo rozběsněných zvířat, která se řítila přímo do záhuby. Chtěla jsem je zastavit, ale byla jsem bezmocná.

Zděšeně jsem sledovala hořící těla zvířat a vysoko šmátrající plameny. Všude kolem mě byla tma, nebe bylo černé. Plameny se utišily, ale nevyhasly docela.  „Věčné zatracení… zkáza… peklo.“ Ozval se mi vedle ucha hlas podobný mé babičce. Na malý okamžik jsem byla šťastná, že je tady se mnou, ale když jsem se podívala na místo, kde by měla stát, nikdo tam nebyl. A tak jsem opět dala volný průchod slzám. Můj pláč ovšem netrval příliš dlouho.

Zaryčela jsem bolestí jako raněné zvíře a prsty si divoce tiskla na krk, ze kterého mi prýštila krev. Krvácení bylo velice silné, věděla jsem že takhle holýma rukama ho nedokážu zastavit. Znovu jsem tedy umírala? Je vůbec možné, aby člověk i po smrti zemřel? Snažila jsem se zatlačit krvácení, ale bylo to jako boj s větrnými mlýny. Krev byla všude kolem mě, cítila jsem ji na oblečení, bublala mi v krku. Před očima se mi zatmívalo stále častěji a plameny šlehající z propasti jako stovky jazyků samotného ďábla, se ke mně přibližovaly.

Prsty mi bezmocně sklouzly z krku, dopadla jsem jako hadrová panenka na zem a tma ke mně přišla, aby nade mnou definitivně rozprostřela svou útěšnou náruč. Najednou všechno přestalo, všechno zmizelo a já zůstala v nicotě. Byl prostě konec. Tma. Nic. Můj život skončil. Už podruhé.

Ano, byl konec. Byla jsem si tím jistá, věděla jsem to. Zemřela jsem jednou, to jsem se utopila. A zemřela jsem také podruhé, na tom podivném místě. Jak si ale mám vysvětlit, že jsem slyšela věci kolem sebe, vnímala jsem hlas, vnímala jsem vůně a cítila na své kůži oblečení? Co se to dělo tentokrát?

„Je mi to vážně líto. Nechtěl jsem to udělat. A vím, že tys to taky nechtěla. Hrozně mě to mrzí. Omlouvám se ti, ale jinak to nešlo.“ Velmi dobře jsem slyšela ten hlas, který se ozýval jen malý kousek od mého ucha. Dokonce jsem majitele hlasu znala, jen přijít na jeho jméno. Byl to muž. Zněl utrápeně, hrozně utrápeně. Jak jsem nad tím tak přemýšlela, cosi teplého se dotklo mé tváře. Znala jsem tenhle způsob dotyku, znala jsem i jeho vůni, znala jsem jeho krev. Byl to Matt a právě mě políbil na tvář.

Chtěla jsem otevřít oči! Chtěla jsem se pohnout, třeba jen o malinkatý kousíček! Ale něco mi to nedovolilo. Měla jsem velkou chuť začít znovu plakat, ale ani to mi nebylo umožněno. Sice jsem vnímala všechno kolem, ale nemohla jsem se pohnout. Nevěděla jsem co dělat. Vlastně jsem nic dělat nemohla. Jen ležet v tom stísněném prostoru, na něčem měkkém, mít ruce složené na prsou a držet v nich něco… co jen to bylo?

Kdesi uvnitř jsem věděla, že i tenhle neznámý předmět znám, dokážu ho pojmenovat, dokážu si ho vybavit. Ale trvalo určitě několik minut, než mi to docvaklo. To, co jsem držela mezi prsty byla prachobyčejná růže.

„Liso, vím, že mě za tohle budeš nenávidět, ale musel jsem to udělat. Pro tebe, pro Daniela i pro sebe. Omlouvám se ti!“ hlas se mu zlomil a já znejistěla. Co se mohlo stát tak strašného, že se mi pořád dokola omlouval? Znovu jsem se pokusila otevřít oči, pohnout se, ale stejně neúspěšně. Proto jsem zkusila otevřít rty, promluvit, ale ani to nevyšlo. A pak jsem si uvědomila, že nedýchám. Neslyšela jsem tlukot svého srdce. Proč jsem tím byla tak překvapená? Vždyť jsem přeci mrtvá!

Něco velkého a těžkého nad mou hlavou tiše zavrzalo. Všechny chloupky na těle, každý do jednoho, se mi zježily v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že jsem v něčem zavřená. Kdybych se mohla pohnout, vsadím se, že bych dlaněmi nahmatala stěny té bedny, ve které jsem ležela. Co jiného kromě bedny má navrchu víko? Co jiného má čtyři stěny, které vás obklopují?

Asi se ptáte, jak jsem to mohla takhle dopodrobna vědět. Nemohu vám dát konkrétní odpověď. Prostě jsem to cítila. Věděla jsem to. Byla jsem v něčem zavřená, mezi prsty mi klidně spočívala růže a…. a hlasité bubnování nade mnou se mi vrývalo do ušních bubínků. Jako by stovky malých kamínků dopadaly svrchu na víko. Jako když hlína dopadá na víko rakve…

To bylo ono! Nebyla jsem v žádné hloupé krabici! Do prdele! Já jsem právě teď ležela v rakvi! A pokud jsem si to všechno poskládala dohromady správně, Matt mě právě pohřbíval…