Moonlight shadow

Probudila jsem se v posteli, v mém pokoji nebyl Matt ani Daniel. Jediný kdo se mnou byl v pokoji přítomen, byl nesnesitelný hlad. V duchu jsem uklidňovala svůj naprosto rozhozený žaludek, že už za chvilku sejdu dolů do kuchyně a pořádně se nadlábnu. Zdálo se, že tento kompromis můj žaludek spokojeně přijal, a tak jsem se urychleně oblékla. Natáhla jsem na sebe tričko s dlouhým rukávem, mikinu, teplé ponožky a ruce si strčila do kapes. Dole nejspíš bude pěkně mrznout, vzhledem k tomu, že jsem včera rozbila všechna okna. Zima nebo ne, seběhla jsem schody dolů a došla do kuchyně.

Zírala jsem do obrovské lednice, která doslova překypovala nejrůznějšími dobrotami a prsty jsem si nervózně klepala na bříško, které bylo po dnešní noci naprosto prázdné. Jen pouhá vzpomínka na to, jak jsem se tulila k záchodové míse, kroutila mým žaludkem tak bolestně, až mě napadaly myšlenky typu: může se žaludek zauzlovat?

Nevím, jak dlouho jsem pohledem hypnotizovala ty hromady jídla, které na mě jen volaly, abych je snědla. Nebyla jsem schopna se rozhodnout, co si mám dát jako první snídani a co bude následovat jako druhá snídaně. Možná bych pro dnešek mohla mít i třetí snídani, nebo snad ne? Mému žaludku se zřejmě představa tří bohatých snídaní zamlouvala stejně jako mě, a tak jsem z lednice začala vytahovat všechny možné potraviny a házet je na stůl.

S náručí plnou zeleniny, ovoce a limonády jsem kopnutím zavřela dveře od ledničky a plácla sebou na kuchyňskou stoličku. Jak se tak zdálo, byla jsem vzhůru jako jediná v tomhle domě. Ne že by mi to zrovna teď vadilo… Daniel s Mattem by se určitě snažili mírnit mé chutě. Já a můj žaludek jsme teď však hráli za stejný tým a nic nám nemohlo překazit radost z toho, že se můžeme pěkně napapat.

Spokojeně jsem si založila ruce na prsou a hladově těkala očima po jídle, které bylo rozházené po stole. V duchu jsem si plánovala, co zakousnu jako první a hrozně jsem se na to těšila. Nemohla jsem se však pořád ubránit vzpomínce na noc, kterou jsem skoro celou prozvracela. Už dlouho jsem se necítila tak mizerně a vyčerpaně. Ani si nepamatuji, jak jsem se dostala do postele. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a věnovala se příjemnějším věcem; jídlu.

Ze stojánku na nože jsem vytáhla jeden, který byl pořádně nabroušený a nedočkavě jsem jím začala krájet zeleninu. V žaludku mi kručelo, jako kdybych nejedla několik týdnů a bylo mi zle. Měla jsem prostě ukrutný hlad a jediné východisko jsem viděla v téhle hromadě jídla, která čeká jen na mě. Pro jistotu jsem se ohlédla přes rameno, jestli ve dveřích nestojí Daniel nebo ten hnusák Matt a zakousla jsem se do rajčete.

Přemítala jsem, jak je možné, že jsem ty dva ještě neprobudila. Byla jsem celkem hlučná, když jsem sbíhala po schodech dolů a neobtěžovala jsem se opatrně zavírat dveře. Hlad byl prostě dnes ráno silnější než já.

Bezduše jsem si vytáhla chleba a začala si dělat pěkně bohatý sendvič. Skládala jsem dovnitř salát, okurku, rajčata, šunku a sýr a spoustu dalších věcí. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky na včerejšek. I když to, co jsem udělala s Mattem bylo špatné, nelitovala jsem. Nebo ano? Nerozuměla jsem sama sobě. Divoce jsem zatřásla hlavou.

„Dobré ráno, naše krásko!“ zašeptal mi zvesela do ucha Matt. Objevil se vedle mě tak nečekaně, vůbec jsem ho neslyšela přicházet! Nadskočila jsem na židli a sendvič upustila na stůl. Matt mi vlepil odporně mlaskavý polibek na tvář a položil mi ruce na ramena. Otočil si mě obličejem k sobě a kriticky mě pozoroval. S každou vteřinou se vráska mez jeho obočím prohlubovala. „Ach ty jedna nešťastnice… co jsi to jenom v noci vyváděla? Vypadáš jako po divokém flámu…“ spráskl rukama a zakroutil hlavou.

„Nenávidím tě.“ Zahučela jsem jen s plnou pusou a rychle jsem polkla. „Tohle byla snad nejhorší noc v mém životě.“ Zkonstatovala jsem a pěstí ho dloubla mezi žebra, i když mi bylo jasné, že ho to nebude bolet. Pokud to vůbec ucítí… „Nenávidím…“ zopakovala jsem to slovo ještě jednou, aby si uvědomil, že to myslím doopravdy. On se však jen zasmál a došel k lednici.

„Tak jakou si dnes dám…“ povídal si sám se sebou a já na něj zírala jako na největšího blázna na světě. O čem to mluví? „Máme tady A pozitivní… nula negativní…“ poškrábal se na bradě a zamračeně hleděl do spodního šuplíku lednice, kde se povalovalo několik pytlíků s tmavě červeným obsahem. Není to snad to, co si myslím, že to je!

„Neříkej mi, že tohle je krev.“ Pípla jsem nevěřícně a hlas mi vyletěl o několik oktáv výš. Matt mě nejspíš ignoroval a začal se nerozhodně přehrabovat v šuplíku. Přišlo mi to vcelku nechutné, ale stejně jsem nemohla odvrátit zrak.

„Dneska vyhrává A pozitivní!“ zahalekal vítězně a párkrát si vyhodil krevní konzervu nad hlavu. Pak se ke mně otočil a plácl sebou na stoličku vedle mě. „Kde jinde bychom asi mohli skladovat krev než právě v lednici?“ Ten obrovský hlad, který mnou mával před chvílí, byl najednou pryč. Sendvič zůstal ležet skoro nedotčený na desce stolu, stejně jako všechno ostatní jídlo, které jsem nestačila sníst předtím, než přišel tenhle… upír.

„Já jsem člověk, pokud sis toho nevšiml! Nemůžeš si přede mnou jen tak otevřít krevní konzervu a začít  se vesele krmit! Je to zvrácené!“ hubovala jsem ho, ale přišlo mi, jako kdyby vůbec nebral na vědomí mou přítomnost. Popadl nůž, kterým jsem si před chvilkou krájela zeleninu, kousek obalu odřízl a začal si studenou, nepochybně i sraženou krev nalévat do hrníčku, který jsem měla připravený na kávu. Správně, měla… „Už nikdy v tomhle domě nepoužiju žádný hrnek ani sklenici.“ Zamručela jsem si pod nosem a znechuceně se od něj odvrátila.

Vrznutí židle naznačovalo, že se přeci jen Matt rozhodl jít se svou snídaní do obýváku, a tak jsem si oddechla. Obrovským zklamáním pro mne však bylo, když jsem slyšela bouchnutí dvířek mikrovlnky a pípnutí. Otočila jsem se za tím zvukem a sledovala Matta, který se díval na hrneček otáčející se v mikrovlnce. Vážně si tu krev ohříval?!

„Věř mi, není nic lepšího, než teplá lidská krev.“ Řekl najednou a mě na okamžik poskočilo srdce. „No řekni, nechutnala ti snad moje teplá krev? Studená by ti zaručeně nechutnala, mě taky nechutná. Je moc hustá…“ zhnuseně se zatřásl a pak se opět věnoval přípravě své snídaně. Nemluvila jsem.

Další pípnutí oznamovalo, že krev se dostatečně ohřála a je tak připravená ke konzumaci.  Matt opatrně vytáhl hrníček, prsty obmotal kolem ouška a zlehka si ho opřel o spodní ret. Nevím, jestli to byl záměr, ale usrkl si tak hlasitě, že to neuniklo pozornosti mým uším. Přeběhl mi z toho mráz po zádech. Matt spokojeně zamručel a já ho zhnuseně pozorovala. Vážně bych si ale tenhle pohled měla odpustit, vždyť jsem včera dělala to stejné. Pila jsem teplou krev, ještě ke všemu přímo ‚ze zdroje‘.

„Jsem kultivovaný upír, nemyslíš?“ zeptal se mě, jedno obočí pozdvižené. Přesně jako včera, když stál před okny v mém pokoji. Najednou se ale zarazil, omluvně se usmál a rychle zahuhlal. „Kultivovaný upír urychleně opouští místnost. Tady ještě bude dost dusno i beze mě.“ A vytratil se po schodech nahoru. Otočila jsem se za ním a v krku se mi usadil velký knedlík. Daniel byl tady.

„Ahoj.“ Špitla jsem provinile. Namísto odpovědi se křečovitě zasmál, byl to úsměv naprosto neupřímný a já věděla, že tohle bude hodně zlé. Chtěla jsem tedy začít všechno vysvětlovat hezky po lopatě, nějak se obhájit, i když jsem si milost nezasloužila. „To co se stalo s Mattem, vážně se omlouvám. Jenže ty ses choval tak divně a já byla zmatená a prostě jsem nevěděla, co se s tebou děje. A když jsem viděla, že Matt je se mnou v pokoji… nevím, co mě to popadlo. Úplně jsem ztratila hlavu, nepřemýšlela nad následky a prostě jsem to udělala. On se ze mě napil, já z něj a pak jsem se cítila tak uvolněně, jako ještě nikdy předtím. Bavili jsme se a… mě nic netrápilo. Ne v tu chvíli. Omlouvám se. To je vše, co ti k tomu můžu říct.“

Zdaleka to nebylo všechno, ale jeho výraz napovídal tomu, že je mu to vlastně jedno, což mě popudilo. „Já se ti to snažím vysvětlit, takže bych ocenila, kdybys mě aspoň poslouchal!“ vykřikla jsem a najednou stála na nohou. Tvářil se neutrálně a jeho nezájem mě opravdu děsně štval.

„O to, co se stalo včera mezi tebou a Mattem mi vůbec nejde, Liso.“ Odpověděl chladně.

„Ne? A o co tady vlastně jde?“ zeptala jsem se překvapeně. Pokud mu nešlo o to, že jsem měla pletky s jeho přítelem, tak o co? Co jsem udělala, že se ke mně choval takhle chladně.

„Musíme si promluvit.“ Řekl jen.

„Vážně? Nepovídej! Vždyť ty se chováš jako idiot! Od včerejška si na mě skoro nepromluvil, jsi chladný jako ledovec, neobtěžuješ se mi nic vysvětlit a teď prostě přijdeš a řekneš mi, musíme si promluvit?!“ začínala jsem mít stejný pocit jako včera, těsně před tím, než tlaková vlna vycházející ze mě samotné rozbila všechna okna. Nechtěla jsem znovu vybuchnout, ale také jsem v sobě nechtěla dusit ten vztek. „Za tu dobu, co se známe, ses mi ani neobtěžoval zmínit o tom, že jsi vyvraždil půlku města! Kriste pane, co mi ještě můžeš chtít říct?“ nebylo to fér, ale konečně se mé skutečné pocity draly na povrch a já neměla v úmyslu jim bránit.

„Liso, pátrání po tobě bylo rozšířeno i sem do Kanady. Hledají tě prakticky všude, po celém světě… O tomhle domě ví jen velmi málo lidí, ale každým dnem nás tady můžou najít. Měli bychom se zase přemístit jinam.“ Ruce měl nevinně zastrčené v předních kapsách, pohledem těkal všude možně, ale ani na okamžik se nepodíval na mě.

„To snad nemyslíš vážně? Já už dál utíkat nechci!“ zakřičela jsem se slzami v očích a doopravdy zatoužila po tom, dát se najít. Vrátit se domů ke své rodině, ke svému starému životu, ve kterém nebyli žádní upíři a vampýři, žádné dva stíny, které mi jdou po krku. Ale věděla jsem, že žádám příliš. Když jsem opouštěla domov, bylo mi jasné, že je to navždy a že tohle rozhodnutí nebudu moci vzít zpátky. Teď bych to ale změnit chtěla.

„Mám ještě jeden dům v Norsku. Je menší než tenhle, ale nikdo nás tam hledat nebude.“

„Posloucháš mě vůbec?! Já už nechci utíkat!“ zopakovala jsem razantněji a rukou smetla ze stolu všechno jídlo, které bylo připraveno k mé snídani. „Já se kvůli tebe vzdala naprosto všeho! Opustila jsem svůj domov, svou rodinu! Celý život se mi přetočil vzhůru nohama! Já už nemůžu, Danieli! Pokud mě ti dva chlápci vážně chtějí zabít, pak ať mě najdou. Já ale chci vidět svou rodinu předtím, než umřu!“ nepříčetně jsem se třásla a v konečcích prstů mě nepříjemně brnělo.

„Dobře.“ Pokrčil rameny a chystal se odejít.

„Dobře? To je všechno co mi na to řekneš? To mi ani nevysvětlíš, proč se ke mně chováš tak odtažitě? Proč se mnou nemluvíš?“ zuřila jsem, tornádo ve srovnání se mnou bylo neškodné. „Tak se sakra otoč a vysvětli mi to!“ zaječela jsem. Jenže on se neotáčel. Takhle ode mě prostě nemůže odejít! Muselo mi doslova rupnout v bedně, protože jsem popadla červené rajče a vší silou jím mrštila po Danielovi. Schytal to přímo do zátylku.

„Co po mě vlastně chceš, Liso?“ vyjel na mě zostra a jediným nepostřehnutelným pohybem stál přede mnou. Chytnul mě za paže tak silně, až to bolelo.

„Chci jenom vysvětlení! Záleží mi na tobě! Chci vědět, co jsem udělala že se chováš takhle!“ vykřikla jsem zoufale a rozplakala se jako malá holka.

„Opravdu chceš vysvětlení? Vážně chceš slyšet důvod, proč se takhle chovám?! Mám být upřímný a říct ti pravdu?“ trochu mě mátl. Myslela jsem, že o něm už vím úplně všechno. Vysvětlil mi to s mou matkou, věděla jsem i o tom masakru, který měl na svědomí. Jakou pravdu měl tedy ještě na mysli? I když jsem netušila co mi chce říct a jak se to na mě podepíše, přikývla jsem. „Tak tedy pravdu.“

„Je ti jasné, co všechno tím riskuješ?“ ozvalo se ze schodiště. Matt opatrně kráčel dolů za námi a vpíjel se očima do Daniela, který dokonale ztuhnul. Jeho sevření povolilo a nakonec své paže nechal volně klesnout podél těla. „Všechno ztratíš. Úplně všechno. A pak nebude cesty zpět. Přijdou a odvedou tě zpátky.“ Mattovi se ve tváři zračila čirá hrůza.

„Chce pravdu. Stejně by na to přišla sama. Takhle to asi bude lepší.“ Dlouze přikývl a díval se přitom na Matta, jako by si tak žádal jeho svolení a hledal u něj podporu. Pak se podíval na mě a já přestala dýchat. Teď přijde ta nejhorší rána, ta která mě zcela ochromí a položí mě na lopatky. „Ti dva chlápci, ty stíny… oni nejdou po tobě. Ze začátku, když jsme byli na tom večírku, to možná měli v úmyslu, ale jsou tady jen a jen kvůli mně. Oni jsou Uklízecí četa, která mě poslala do Mezisvěta. Přišli si pro mě a jsou nám na stopě.“

„Ne. To nemyslíš vážně.“ Vydechla jsem a přesně jak jsem myslela, byla jsem dokonale ochromená. Nemohla to být pravda. Prostě to nebylo možné! On mi přece tvrdil, že jdou po mě, že mě chtějí zabít! Dokonce jsem si to přečetla i v jeho myšlenkách! Přece by mi nedokázal v takové věci lhát! Copak by byl schopen mi říct, že jdou po mě, odvézt mě pryč od rodiny a ve skutečnosti tím zachraňovat krk sobě? Pokud jdou po něm, proč mě sakra bral sebou? Proč mi tvrdil, že jdou po mě? PROČ?

Opustila jsem svůj domov, odjela jsem jen proto, aby mě mohl Daniel chránit před těmi dvěma chlápky. To mi alespoň říkal v té době. Utekla jsem z nemocnice, bez jediného vysvětlení, nechala jsem za sebou rodinu, která neměla tušení co se se mnou stalo. Zanechala jsem svého dosavadního života, jen abych si zachránila krk. To jsem si myslela. A teď se dozvídám, že všechno bylo úplně jinak. Že všechno tohle bylo zbytečné, protože o můj život nikdy nešlo.

Celou tu dobu se snažili dostat k Danielovi, aby ho znovu poslali zpět do Mezisvěta, kam patří za vyvraždění všech těch lidí. Ale jakou roli v tomhle hraju já? Proč neodjel jen on? Proč mě do toho zatahoval a říkal mi, že chtějí dostat mě? Copak by byl schopen mi takhle lhát a odtrhnout mě od rodiny jen proto, aby zachránil sám sebe? Tohle mi k němu prostě nesedělo, nic takového by přece neudělal! Dokázal být natolik sobecký? Copak mu na mě vůbec nezáleželo?

„To bys mi přece neudělal.“ Vrtěla jsem odmítavě hlavou, až mě vlastní vlasy šlehaly do tváří. „Přece bys mi takhle nelhal. Neodvezl bys mě pryč jen proto, aby ses zachránil. Tohle nejsi ty.“ Nechtěla jsem tomu uvěřit, odmítala jsem si to připustit. Copak všechno tohle špatné nikdy neskončí?

„Oni nešli ani po tvé matce. Nikdy jim nešlo o ni samotnou. Chtěli se k ní sice dostat, ale ne s úmyslem ji zabít. Věděli, že jsem její přítel a chtěli z ní dostat informace. Přes ni se chtěli dostat ke mně, aby mě mohli odvézt zpět do Mezisvěta. Neměli v plánu jí ublížit. Jenže tvá matka si myslela něco jiného. Prosila mě, a tak jsem ji zabil. Ano, zcela zbytečně. Jenže mě ovládaly temné síly, které jsou pořád ve mně.“ Nechtěla jsem ho už dál poslouchat, jeho hlas mi rval ušní bubínky.

Lhal mi. Celou dobu. Nikdy nešlo o mě, nikdy mu na mě nezáleželo. Ale proč mě sakra bral sebou? Proč radši mé matce neřekl pravdu a neušetřil tak jeden lidský život? Kdyby jí to řekl, kdyby se přiznal, že jdou po něm, byla by teď živá. Jak to mohl udělat? Jak se mohl takhle odporně zachovat!

„Jak jsi jen mohl! Jak jsi to mohl udělat! Jak si mohl zabít svou přítelkyni s čistým svědomím?! Daila měla pravdu, ty jsi nebezpečný. Jsi zlý. Obyčejná nestvůra.“ Byla to krutá slova, muselo ho to bolet, ale nemohla jsem se na něj dívat s vědomím, že mě takhle využil. Musela jsem pryč, pryč z tohohle domu, pryč od něj… chtělo se mi umřít, chtělo se mi křičet a plakat.

„Liso!“ volal na mě Matt, ale já se nezastavila, neohlédla. Divoce jsem rozrazila dveře vedoucí za dům, které zůstaly po včerejší tlakové vlně vcelku neporušené, asi jako jediné, a běžela jsem dolů k potoku. Na nohou jsem měla zase jen plátěné tenisky, takže mi ihned byla příšerná zima, ale co byla zima v porovnání s tou bolestí, jež jsem cítila uvnitř…

Z posledních pár schůdků jsem seskočila a s hlavou skloněnou k zemi začala křičet. Nekřičela jsem nic konkrétního, jen jsem ze sebe uvolňovala bolest, která nebrala konce. Měla jsem vztek, tak obrovský vztek! Lomcoval se mnou do všech stran a já se mu poddala. Rostoucí tlak v hrudi mi napovídal, že opět vybouchnu a tentokrát to bude horší.

Mravenčení v prstech na rukou nepřestávalo, ba právě naopak. Tisíce drobných mravenců se rozlézaly po mém těle, až mě brněl každý sval, každá buňka. Vyvrcholilo to tím, že jsem se neovladatelně roztřásla a společně se mnou se roztřásla i zem pod mýma nohama. Třáslo se všechno kolem mě. Stromy se natřásaly tak divoce, až z jejich větví opadávaly velké kupy sněhu. Voda v potoce, tak křišťálově krásná, tekla zuřivěji a zlověstně zurčela na kamenech. Začal vanout silný vítr, který sebou nesl množství ledově studeného sněhu. Tohle bylo jako peklo v zimě. A na svědomí jsem to měla já.

Nebyla mi zima, neštípaly mě oči z protivného větru, jako by se mi sníh a vítr vyhýbaly. Když jsem za sebou uslyšela kroky, jenž křupaly ve sněhu, prudce jsem se otočila a společně s tímto pohybem se otočil i směr větru, který dotyčného prudce uhodil do prsou. Postava dopadla na zem, nevěděla jsem kdo to byl. Jestli Daniel nebo Matt. Bylo mi to jedno.

Pak najednou všechno ustalo. Země se uklidnila, vítr se ztratil v hlubokém lese a voda opět přešla do svého líného tempa. Stála jsem u nevinně vyhlížejícího a poklidně tekoucího potoku jako předtím. Pak jsem zavřela oči a měla pocit, že se vznáším. Bylo to neuvěřitelné, poklidné…

Jenže po chvíli jsem prudce dopadla. Jako kdybych se plochou celého těla napíchla na miliony drobných jehel a roztříštila se jako sklo. Do plic se mi dostávalo něco studeného, nesnesitelně to pálilo a píchalo. Jehly byly všude, mučily mě a trýznily. Zabíjely mě. Cítila jsem je pod oblečením, v ústech, ve vlasech. V nose i v plicích. A pak mi došlo, že to nejsou jehly.

Byla to voda…