Moonlight shadow

Pocit zrady, který jsem cítila po odchodu z Marcellova domu, se opět pomalu vkrádal do mého podvědomí. Nespočet dnů a týdnů, které se proměnily v měsíce, jsem se z mysli snažila vytlačit jakékoliv myšlenky na svého bývalého milence. Nyní se ke mně všechny vzpomínky vracely a já se opět cítila příšerně. To nejhorší na tom všem ale nepředstavovala bolest, kterou jsem pociťovala, ale zjištění, že si nedokážu vybavit to zlé, co se mi stalo. Všechno zklamání vyprchalo alkoholovou rychlostí a zůstalo jen to hezké.

Můj otec objímající mě ve své náruči, když se mi vracely ošklivé sny o smrti mé matky. On hladící mě po vlasech a ošetřující moje koleno po té, co jsem si ho rozbila v zahradě. První strakatý poník, na kterém mě učil jezdit. V hlavě mi zněl jeho příjemný kolébající hlas při čtení pohádek na dobrou noc. Byl mi dobrým a milujícím otcem.

A pak následovalo posedávání v knihovně nad stohy spisů. Vtloukal mi do hlavy, že jeho jediná dcera se musí svou moudrostí rovnat učeným. Trpělivě seděl po mém boku a poslouchal mé pokusy o čtení první knihy. Nikdy mě neokřikl a vždy s láskou opravoval chyby, kterých jsem se dopouštěla, když jsme přešli ke složitější literatuře. Zastesklo se mi po posedávání před krbem, kde s přivřenýma očima popíjel ze své krvavé číše a nechával mě předčítat mu jeho oblíbené knihy. Můj laskavý učitel.

Jako blesk z čistého nebe mnou projela vzpomínka na náš první polibek. Uvědomění si jeho dokonalosti a pohled do očí planoucích naprosto odlišným ohněm než dřív, než jsem se mu před očima proměnila v dospělou ženu. Pousmála jsem se nad první fackou těsně poté, co mě vysvobodil ze spárů vlastního hrobu. Téměř elektrizující silou mnou projely pocity z našeho prvního milování. Byl mým druhým já, mým vášnivým milencem.

Všechno to na mě dopadlo drtivou silou, která mi podlomila kolena. Dopadla jsem na velkou zem a zůstala nepřítomným pohledem zírat na hvězdy zářící na nebesích. Z koutků očí se mi v proudech valily slzy a já nebyla sto je zastavit, nechtěla jsem je zastavit, protože s každou další slanou krůpějí mě opouštělo něco z minulosti a já už se k ní nechtěla vracet. Přála jsem si opět zapomenout.

Jenže zásoba překvapení pro tuto noc zřejmě ještě nebyla vyčerpána. Z hradu se ozvalo několik pobouřených výkřiků. Ten hlas bych poznala kdykoliv, kdekoliv. Konečně přišlo to, čeho jsem se tak dlouho obávala. Veškerá sentimentalita se obrátila v oprávněný hněv. Copak nikdy nebudu mít klid? Hádka neustále sílila a do zahrad se rozlila první vlna upíří magie. Vlastně to byly vlny dvě. Narazily do sebe mohutnou silou a jejich spojená energie se kolem šířila jako atomový hřib. Myšlenky se mi opět uspořádaly.

Rozběhla jsem se rychle ke dveřím a rozrazila je. „Dost!“ můj výkřik hromově zaduněl chodbou. Vše naráz utichlo a na mě se upřely dva páry očí. Jejich bílé pohledy podtržené protichůdnými city, mě provrtávaly naskrz. „Bez dovolení si vstoupil na území jiného Vévody,“ zahřměla jsem znovu. „Co tobě je do toho?“ štěkl zpětně. Hruď nám oběma rozvibrovalo zavrčení. „Já jsem tady doma. Igrayn mě přivítala ve svém domě jako pobočníka.“ Zmlkl. Zůstal na mě jen vytřeštěně zírat. „Je mou povinností ochraňovat ji před nezvanými hosty,“ procedila jsem přes pevně zaťaté zuby. Proti mně vytryskl proud jeho moci. Dlaně mi automaticky vystřelily před tělo jako štít, veškerá jeho síla se přes ně vstřebala a pronikla rovnou do mého nitra, tam na sebe nabalila mé vlastní nadání a vyletěla stejnou cestou zpět k němu. Ten mohutný náraz ho odhodil na druhou stranu haly, kde narazil na zeď. Do teď jsem nevěnovala pozornost jeho tváři. Po mých drápech mu na ní zůstaly čtyři viditelné jizvy. Zřejmě je způsobila má lepší polovina, protože ani upíří schopnost regenerace je nedokázala zhojit.

Zlostně zakřičel a vycenil na mě své ostré špičáky. „Stavíš se proti mně? Proti otci a především proti svému stvořiteli?“ zařval. „Nemáte nade mnou žádnou moc, pane!“ Odstrčil se od stěny a s elegancí sobě vlastní povýšeně narovnal ramena a pozvedl hlavu. „Vidím, že ses v mnohém zdokonalila.“ Místo odpovědi jsem mu jen mlčky přikývla. Nekonečně dlouho jsme se měřili.

Pomalým rozvážným krokem se ke mě přibližoval. Tvrdý pohled, kterým se snažil odhadnout mou další reakci, pozvolna zněžněl. Do duhovek se mu vracela modř. „Proč?“ zastavil se těsně přede mnou s nataženou rukou jako by mě chtěl pohladit po tváři. Igrayn se tvářila naprosto zmateně. Nikdy jsem se před ní nezmínila o tom, co se mezi mnou a Marcellem stalo a ona mé mlčení respektovala. Jeho osobitá vůně mě popadla do své zrádné náruče a drtila mě v medvědím objetí.

Po tváři mi putovala opuštěná slza. „Ublížil si mi,“ špitla jsem sotva slyšitelně. „Hodně si mi ublížil,“ bolestný vzdech doprovodilo tiché zavrčení. „Vrať se se mnou domů Sero, já tě prosím,“ jeho chladný nasládlý dech mi ovanul obličej, když ho sevřel do svých dlaní. V tom gestu se ukrývalo tolik lásky. Vlastní tělo se stavělo proti mé vůli. Kolena se mi chvěla a já netoužila po ničem jiném, než odejít s ním. Ale nemohla jsem. Musela jsem si odkašlat, aby se mi podařilo promluvit pevným hlasem. „Ne. Mám v Anglii své povinnosti Marcelli a kdo jiný by to chápal lépe než ty.“

Temná stránka jeho bytí se zuřivě drala na povrch. Otočil se zlostně k Igrayn. „Propustíš ji ze svého území?“ v té otázce se skrýval rozkaz. Těkala pohledem mezi mnou a svým sokem, jistě pečlivě rozvažovala svá slova. „Seraphine má svobodnou vůli, je mojí přítelkyní a já ji zde nemohu držet násilím,“ přesně takovou diplomatickou odpověď jsem od ní čekala. Její postoj mi to ovšem nijak neulehčoval. Věděla, že ji neopustím. Dala mi toho příliš, než abych se k ní otočila zády. A on mi toho příliš mnoho vzal. Poprvé jsem se vědomě podívala na hřbet pravé ruky. Stříbřité půlměsíčky mi připomněly, kdo jsem a proč. Na jazyku se mi převalila hořká pachuť zrady. „Zůstanu v Anglii, dala mi domov a možnost zapomenout.“ Oklepala jsem se z nutkání rozběhnout se mu do náruče a znova se vrátila ke své roli pobočníka. „Vévodo deNavarra musím Vás požádat, abyste i se svými lidmi opustil toto území.“

Zbledl vzteky. „Je to tvé konečné rozhodnutí?“ mlčela jsem a zarytě mu vracela odhodlaný pohled. „Jak si přeješ,“ zdvořile se uklonil, bez dalšího pohledu na mou maličkost se otočil a svižným krokem opustil hlavní halu.

„On to jen tak nenechá, že?“ zeptala se s obavou o svou zem Igrayn a já se nezmohla na nic jiného, než ze sebe vyloudit tiché „omlouvám se.“ Jednoduchým gestem poslala stráže pryč a když jsme osaměly přiběhla až ke mně, aby mě vroucně objala. „To nic, zvládneme ho, společně to zvládneme,“ vkládala do mé moci veškerou důvěru a já nevěděla, zda jsem ji hodna.

„Pokud to bude nezbytné opustím Anglii. Ve chvíli, kdy se doslechne, že jsem utekla, dá ti pokoj,“ věděla jsem, co jsem jeho odmítnutím způsobila. To, že jsem ho otevřeně vykázala ze země, znamenalo válku. Válku mezi dvěmi, teď už znepřátelenými klany. Bylo zapotřebí začít okamžitě jednat. „Igrayn…“ odmlčela jsem se, obě jsme věděly, co je třeba. „Já vím,“ odtušila.

Ten večer se toho mnoho změnilo. Najednou byla ona ta slabší. Ona se Marcellovi postavit nedokázala, já ano. Kdybych chtěla, nyní bych ji dokázala sesadit, ale já měla nutkání ji ochraňovat jako mladší sestřičku. „Ať mi připraví koně, vyrazím ještě dnes,“ přesto, že mě to vědomí trhalo na kousky, musela jsem odjet a vyjednat si dohody o neútočení od ostatních Vévodů.

S řádně nacpaným pytlíkem zlata jsem dojela do přístavu, blížilo se svítání a já začínala cítit únavu. Celý den jsem prospala ve své kajutě a v noci se vydala rozhlédnout se po nějakém občerstvení.

Procházela jsem se po palubě. Hvězdy na nebi zářily do noci jako drobné diamanty. Do obličeje mě šlehal slaný vítr a uvolňoval napětí z mé mysli. Nechala jsem se unášet nočním vánkem, který sebou odnášel všechny moje starosti. V hlavě se mi utvořilo příjemné, poklidné prázdno. Předloktím jsem se zapřela o dřevěné zábradlí a nevnímala nic jiného než dovádění vlnek na mořské hladině. „Zase ty?“ sykla jsem, když se mi do tváře opřel prudký poryv větru.

Naprosto nenuceně se procházel po nepříliš stabilním zábradlím a já pocítila silné nutkání srazit ho do temných nebezpečných vod. Jenže mé počínání by asi ničemu neprospělo, protože jak jsem zjistila, smrt mě jeho přítomnosti rozhodně nezbaví. „Přišel jsem ti zopakovat svou nabídku,“ bledou tvář připomínající sochu antického boha hyzdila maska povýšenosti. „Pokud vím, situace se trochu změnila a má pomoc proti Marcellovi by se ti mohla hodit.“

Vytřeštila jsem na něho oči. Novinky se nahoru zřejmě šíří bleskovou rychlostí. „Nemám zájem, zbytečně ses namáhal,“odsekla jsem chladným hlasem. Roztáhl svá křídla a já se téměř radostně usmála, jak snadné tentokrát bylo zbavit se jeho společnosti, jež ve mně vzbuzovala rozporuplné pocity. Ovšem přepočítala jsem se. Místo toho, aby se opět vytratil do noci, ze které se objevil, seskočil velice elegantním způsobem těsně vedle mě. „A copak tady vlastně děláš, malá krvežíznivko? Procházíš se při měsíčku?“ V ten okamžik jsem po něm sekla drápky. Jeho pohyb byl však rychlejší než jsem očekávala. Dřív než jsem se stačila k jeho hrdlu vůbec přiblížit pevně mě sevřel kolem zápěstí. „Ještě se toho musíš hodně učit, než budeš schopná postavit se Vyššímu.“ Nechápavě jsem se zamračila, mezi obočím se mi utvořila drobná vráska. „Má drahá, copak nevíš, že andělé jsou rozděleni do několika vrstev dle svého postavení?“ Jen jsem přikývla. „Dejme tomu, že tobě říkají Pravá ruka Ďábla,“ dramaticky se odmlčel a já se při pohledu na jeho smrtelně vážnou tvář uchechtla, „tak já jsem Pravou rukou Boha,“ tentokrát se pousmál on, jelikož si všiml, že jsem se při tom oslovení zachvěla.

„Nevím, jak to máte u vás nahoře, ale já jsem zvyklá, že když už musím s někým jednat, je slušností se představit,“ sykla jsem, protože mě rozčilovalo, že on o mě ví takřka vše a já nemám nejmenší tušení, kdo on vlastně je. „Jistě,“ ušklíbl se. „Tvůj, řekněme otec, se ve tvé výchově asi věnoval jiným sférám…“ „Marcellus,“ jméno jsem opravdu zdůraznila, „se o vás ani slůvkem nezmínil.“ „Což je pochopitelné,“ skočil mi do řeči. „Jmenuji se Metatron, na zemi se příliš často neobjevuji, ale ty si měla tu výsadu, že si na svou ochranu získala právě mě-,“ chtěl ještě něco dodat, ale já byla natolik zaujatá tím, co řekl, že jsem ho musela přerušit. „Na mou ochranu? A před čím?“

Zrovna kolem nás prošel mladíček, jehož sladká květinová vůně si okamžitě získala mou pozornost. V ústech jsem ucítila dobře známý tlak. Dostávala jsem hlad. Jako kočkovitá šelma jsem si pozorně prohlížela svou kořist. Metatron si pohoršeně odkašlal a vrazil mi do ruky stříbrný křížek. Okamžitě jsem pocítila ostré štípnutí v místě, kde se jeho povrch dotkl mé kůže. „Mám Tě ochraňovat před tebou samotnou a pokud Tě mohu požádat, když jsme spolu, tak si nech zajít chuť.“ Šlehla jsem po něm zamračeným pohledem. „Já se Tě o nic neprosila. Tak mi přestaň kazit zábavu a vrať se, odkud si přišel.“ Znovu jsem obrátila svůj pohled na mladíka, který postával nedaleko a zaraženě si mě prohlížel.

Metatron se ke mně důvěrně naklonil a já na své tváři ucítila jeho teplý dech a v nose mě polechtala mandlová vůně. „Možná bych tě měl upozornit, že obyčejní lidé nás vůbec nevidí, takže to vypadá, že si povídáš sama se sebou,“ vysmíval se mi a já se nezmohla na nic jiného než zlostné zavrčení. „Tohle si můžeš zase odnést,“ špitla jsem, hodila po něm řetízek a zamířila rovnou k mladíkovi. „Na tohle vážně nemám žaludek.“ Vzduch rozvířila jeho křídla, konečně zmizel. I když mi nějaký hlásek hluboko v mé hlavě šeptal, že to nebude mít dlouhého trvání a znovu se setkáme.