Moonlight shadow

38.Matt
Spí jak andílek. Usmívá se co se jí asi zdá? Zítra nás čeká pro mne poněkud ožehavý úkol. Lámu si hlavu jak nejjemněji Mattovi oznámit, že si chci vzít jeho dceru a , že s ní čekám dítě. Zatím jsem nepřišel na nic co by otupilo záchvat vzteku který jistě nastane. Snad bude mít nějaký nápad Jas, já jsem totiž s rozumem v koncích.
„Krásný den.“ řeknu když zahlédnu její oči otevřené.
„Tobě taky.“ na tváři úsměv pro který bych zemřel.
„Půjdu ti udělat snídani.“ zvedl jsem se.
„Hmmm…. ne.“ zavrněla a „stáhla“ mne zpět.
„Nezapomněl jsi něco?!“ zeptala se. Cože upír a zapomenout?! To je nemožné i když co já vím. Co jsem měl udělat? Polibek!!! Jasně. Sklonil jsem hlavu k jejím rtům.
„Rae dnes to musíme říct tátovi.“ připomněla mi jako by to bylo, potřeba.
„Vím, jen stále netuším jak mu to šetrně zdělit.“ přiznal jsem.
„Možná kdybys nejprve požádal o mou ruku a o malém mu řekli až pak ……..“
„Nemyslím si, že by ho žádost o tvou ruku nějak moc uklidnila.“ Věděl jsem , že to bude spíše opak.
„Tak co by pomohlo?“
„Netuším, ale asi nic. Necháme tomu volný průběh a uvidíme.“ Jak vidno ani jeden z nás si nevěděl rady.
„Dobrá, ale i tak bych byla raději abys jako první požádal o mne a až pak………Prostě nechci aby to vyznělo jako že si mne bereš jen proto, že jsem ……“ Ne to nemůže být pravda! Ona si vážně myslí, že bych ji jinak nechtěl? Vždyť kdyby to šlo vzal bych si jí okamžitě i bez našeho dítěte. Jak nádherně to zní.
„Hvězdičko tak to přeci není. Miluji tě a i kdyby se to nestal tento zázrak, požádal bych tě o ruku v den tvých 18. narozenin.“ Rychle jsem jí vyháněl hloupé myšlenky z hlavy.
„Rae, já přeci vím co ke mně cítíš. Vím, že nejsem hloupá husička která se musí vdávat jen proto, že jí její kluk zbouchnul. O to nejde, ale Matt není já.“ uklidňuje mne. Až teď mi došlo co a jak říkala. Mluvila česky!Asi je rozrušená víc než přiznává. Rozuměl jsem jí jen proto, že jsem večery po našem prvním setkání trávil učením se téhle podivné řeči. Má o mnoho těžší gramatiku než má mateřština. Bylo zvláštní slyšet tuto řeč z jejích úst. Zněla jinak, melodičtěji.
„Mám hlad! Ty se postarej o mne a já se postarám o tátu. Ano!“ usmála se. Vypadalo to, že jí něco napadlo, ale rozhodla si to nechat pro sebe. Jen jsem přitakal a vydal se napřed.
Přišla za mnou do kuchyně a najedla se. Bylo úžasné vidět jak jí chutná. Stále mne nepřestávalo bavit pozorovat ji při obyčejných věcech které jsou mě odepřeny.
„Jdem?“ zeptala se a zvědavě na mne koukala. Přikývl jsem. Nemělo smysl to oddalovat.
„Táta je u sebe?“ zeptala se když nakoukla do knihovny.

„Jo“ odpověděla jí Viv. „Drží palce.“ dodala a povzbudivě se na nás usmála. Slyšel jsem jak mi přeje mnoho štěstí a sama je ustaraná. I jí dělala starost Mattova reakce.
Zamířili jsme k jeho pracovně. Přede dveřmi se Jas zastavila. Otočila na mne a vztáhla ruce. Objal jsem ji a políbil.
„To zvládnem!“ ujistila mne a otevřela dveře. Přál jsem si její jistotu.
„Ahoj tati“ usmála se na něj a chytla mne za ruku. Potřeboval jsem to. Teď jsem si připadal mnohem slabší než ona.
„A..ahoj děti. Potřebujete něco?“ zvedl hlavu od papírů a počítače. Co se stalo? Proč tu stojí oba jako by mi chtěli říct, že je konec světa? Slyšel jsem co se mu honí hlavou. Ani vzdáleně ho nenapadlo co přijde v příštím okamžiku.
„Ano potřebujeme!“ potvrdila ona.
„Co?“ To byla narážka pro mne.
„Chci tě požádat o Jasmíninu ruku! Ona už mi své ano řekla.“ řekl jsem a čekal na reakci. To si děláš srandu!!! Ne, oni to myslí vážně!! Co si myslí idiot jeden. Vzít jí možnost volby. Tak to ne tohle já neschválím.
„Co!!! Slyšel jsem dobře?!“ vykřikl nahlas.
„Ano tati slyšel! Já řekla ano a upozorňuji tě, že tvé rozhodnutí na mém nic nezmění. Za dva měsíce jsem plnoletá a vdám se ať už s tvým požehnáním nebo bez něj. Je pravda, že bych si přála abychom ho měli a byl jsi to ty kdo mne povede uličkou.“ vložila se do toho Jasmína dřív než jsem měl šanci reagovat. Copak ti nedochází, že jí tím zavřeš všechny ostatní dveře? Chápu, že ji miluješ, ale ona bude žít 60 – 70 let a ty věčně. Jak budeš žít až jí bude 50 a tobě stále 20. Musím jí to rozmluvit. Jak jsi mohl být tak, tak … co si myslíš! To ji k sobě chceš připoutat na vždy? Nečekej, že to přijmu. Nedovolím to…nikdy. Tak tohohle jsem se bál, je kategoricky proti. Nevím jak a hlavně zda je teď vhodné říci mu vše. Začínal být víc a víc naštvaný.
Mattovi myšlenky a argumenty byli donedávna i mé, ale teď……… Když vidím, spíš slyším jak je naštvaný teď co udělá za chvíli?Nevím zda je správné říci mu o dítěti. Nejde tolik o mne , ale mohl by byť nechtěně ublížit jim.
„Jas uvědomuješ si, že on nestárne?!“ řekl nahlas a jen směrem k ní. Já v tento moment přestal existovat. Byl rozhodnut apelovat na její zdravý rozum.
„Ano a velmi dobře, ale co je teď nemusí být zítra nebo za rok za dva.“ její slova byla pronesená s takovou jistotou, až mi to bralo dech. Kdyby byla jiná situace byl bych na ní pyšný, ale teď … Jas ne nedráždi ho!
„Jasmíno to né!! Ty zůstaneš člověk jasné!“ vykřikl, nechápal paličatost své dcery. Třásl se a já začínal mít strach. Mě vem čert, ale Jas je zranitelná.
„Zůstanu a teď i musím, ale jen do té chvíle než usoudím , že jsem připravená na proměnu.“ dívala se mu pevně do očí. Byla tak klidná, neměla nejmenší ponětí jak blízko je k možnosti, že se její otec přestane ovládat. Musím ji obdivovat , její sílu, odhodlání. Teď bylo vidět, že je jeho dcerou. Stejná tvrdohlavost a neústupnost. Aniž si to uvědomila, její silná osobnost vyplula na povrch. Tehdy v té měsíční noci…nepoznamenalo to jen Rola i ona se změnila. Její osobnost dospěla.

Co myslela tím že teď musí? Mattovi myšlenky mě vrátili zpět k němu. Bylo obdivuhodné jak zaregistroval ta správná slova i v situaci kdy nemá daleko k tomu ztratit nad sebou kontrolu.
„Jak to myslíš?“ chytil se její vsuvky.
„To, že za osm měsíců budeš dědeček!“ oznámila s ledovým klidem a úsměvem na rtech.
CO!!! To ne“!! otočil se směrem ke mně. Jak jsi mohl?! Něco jsi slíbil, přísahal jsi! Na co jsi myslel? Mohl jsi ji zabít! Stále můžeš! Uvědomuješ……….. Vztek mu pomalu zatemňoval vědomí a opakovalo se jen jediné. Zabiju tě!!!Zabiju tě!!!Zabiju tě!!!……..
Jeho mysl ztmavla, nezbylo v ní nic než myšlenka na mou smrt. Nezbylo mi nic jiného než……

Udělal jsem to co doposud nikdy nikomu ve své rodině. Sáhl jsem na mysl jednoho z nás. Zavřel jsem oči a začal v jeho hlavě hledat jeho. Snažil jsem se zmírnit jeho zlobu a vztek na úroveň kdy bude schopen i myslet. Kdy najde znovu sám sebe. Cítil jsem kdy překročil hranici a slabost která mne zaplavila. Byl jsem vyčerpaný. Tohle bylo poprvé co jsem svůj talent použil v takové míře. Matt byl opravdu bez sebe.
„Už přestaň ! Ovládám se!“ řekl klidným hlasem. Byl jsem rád, začínali mi docházet síly. Oči měl úplně černé, nejsem viditelně sám koho naše „bitva“ vyčerpala.
„Tati..?“ zkoumavě si ho prohlížela Jas. Konečně ji začal znovu vnímat.
„Ano“
„Už jsi klidný?“ ujišťovala se.
„Hm“ Zatím nebyl schopný slova. Styděl se. „Děkuji!“ zaznělo směrem ke mně. Věděl jsem, že je to jen za to, že jsem ho zadržel aby neudělal nic co by nemohl vzít zpět. Stále se na mne zlobil. Zlobil není ten správný výraz…byl …překvapený, zaskočený a pomalu vstřebával novinky. Stále nedovedl pochopit jak jsem to mohl udělat.
„Promiň , že jsem to tak vyhrkla, ale nedal jsi mi jinou možnost. Prosím neviň za to Rae. On se snažil vzdorovat, ale když se proti muži semknou ženy nemá šanci na výhru. Julie mi pomohla. Díky ní byl Rae nějaký čas „člověk“ a tak jsme mohli……..Však víš. No a ono i jednou stačilo. Koho by napadlo,že i upír potřebuje ochranu.“ snažila se o vtip.

Chtěla ho vidět se usmívat, pak bude věřit že je v pohodě. Ocenil to, ale i tak se zlobil. Víc na mne než na ni. Nebyla to, ale už jen zlost. Byl zvědavý, žil stejně jako mi všichni v přesvědčení, že lidé a upíři nemohou zplodit potomka. Tam někde uvnitř se pomalu zvětšovala i radost, radost z toho že bude mít možnost dívat se na novou generaci svého rodu.
„Jas , ale to je ……….“ začal pomalu.
„Neobvyklé, neslýchané, nemožné! To vše jsem už slyšela.“
„To vše ano, ale chtěl jsem říct něco jiného. Úžasné to je to slovo .“ podíval se na ni a potom na mne. Dlužíš mi omluvu a vysvětlení. Kývl jsem. Vím jak se asi teď cítíš. Je to nepopsatelné když se dozvíš, že jsi součástí nového života. Opatruj ji. Rozhodl se při pohledu do jejích rozzářených očí, že přeci jen ustoupí. Jen a jen kvůli ní. Nedokázal by se na ni dívat kdyby v jejích očích viděl smutek, či hůř nenávist.
„Jas, musíme ,ale vyřešit věci s tím související. Lékař jako první!“ Věcnost to mu pomáhalo zahnat i poslední zbytky zlosti.
„Matte uvažoval jsem o Nickym . Medicínu dělal , ale asi budeme potřebovat nějaké vybavení.“ konečně jsem začal být potřeba. Jaká úleva. Nikdy jsem si za posledních několik století nepředstavoval podobnou situaci a tak jsem upřímně řečeno tak nějak plaval v neznámu.
„To by šlo. Co termín už víte?“ podíval se po nás. Myslím svatby a propó Rae kde má prsten?! Zvedl významně obočí.
„Tati zjistila jsem to před pár dny!“ vylekaně se na něj koukla .
„Drahoušku myslím svatby!“ pobaveně se pousmál.
„Aha!“ sklopila oči. „Ještě ne nějak jsme se k tomu nedostali.“ zamumlala rozpačitě.
„Máme, její narozeniny!“ Věděl jsem, že když už jí v tento den nepožádám o ruku udělám něco jiného.