Moonlight shadow

Čekala jsem všechno.

Náraz do zad, bouchnutí hlavy o kámen, následné plnění plic vodou. Prostě jsem se viděla mrtvá. Mrtvá na dně řeky. Očekávala jsem, že jak ze mě vyjde život, naposledy obejdu všechny, které mám ráda. Naposledy se podívat na matku a otce, Kristýnu, Davida, Naru. Bylo by to moje malé rozloučení s těmi všemi, ale nic takového se nekonalo.

Jako bych padala z výšky. A velice, velice pomalu.

Dívala jsem se všude kolem a sledovala modrou oblohu. Byla krásná, ne taková jako vždycky, tak jak jí znám. Na téhle bylo něco jiného. Byla v mnoha ohledech hezčí. Byla modrá a chvilkami až azurová, jako by ho maloval malíř s obrovskou fantazií. Různé světlé odstíny modré přecházeli z jednoho do druhého a vytvářeli dokonalý harmonický obraz. Mraky připomínaly obrovské bílé peřinky, jen se do nich položit a snít. Líně se plavily po nebi.

Zírala jsem na tu krásu s otevřenou pusou a stěží dýchala. Pomalu jsem klesala. Ani nevím proč, zkusila jsem máchnout rukama do strany a fungovalo to. Začala jsem se točit kolem své osy. Podařilo se mi odtrhnout oči od nebe a zkusit sledovat okolí. Jestli je aspoň z části tak úžasné, jako je nebe, mám se na co koukat.

Dech se mi zatajil ještě víc. Možná jsem se ocitla ve svém vlastním světě Divů, tak jako Alenka. Kde to vlastně jsem? Jenže to nebylo tak důležité. Byla jsem dokonale okouzlena krajinou, na kterou se mi naskytl neuvěřitelný pohled.

Pomaličku jsem dopadala k zemi a lehce doskočila na špičky.

Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch kolem byl tak krásně čerstvý. Bylo v něm cítit všechno kolem. Dokonce jsem si troufala myslet, že se na nějaké nedaleké louce suší seno. Se zavřenýma očima jsem stála na místě, na které jsem dopadla a užívala si pocit volnosti.

Nakonec mi to stejně nedalo a oči jsem otevřela. Zatajil se mi dech nad tou nádherou, která se mi naskytla. Ústa se mi otevřela dokořán.

Bylo to jako bych otevřela katalog těch nejúžasnějších krajin světa. Skoro jako bych se ocitla v několika zemích naráz a tady se prolínalo to nejhezčí z nich. Louky a pastviny připomínaly krajiny Irska, chyběly už jen ovce a krávy rozmístěné po kopcích. Lesy připomínaly pralesy, stromy byly vysoké a mohutné. Ty lesy byly plné zvířat. Sojky pokřikovaly v korunách stromů a dávaly tím najevo svoje teritorium. Veverky vesele přeskakovaly z větve na větev.

Všechno bylo v dokonalé harmonii a pasovalo to k sobě jako dílky skládačky.

Pomalu jsem se rozešla do lesa a dál pozorovala krajinu. Nikde nebylo nikdo, koho bych se mohla zeptat, kde jsem se to ocitla. Všude byla jen zvířata, která byla tolik krotká, že jim ani nevadilo, že jsem se tam ocitla z ničeho nic. Chvíli jsem si myslela, že mají vzteklinu, ale nevšimla jsem si pěny u tlam, takže jsem to přešla.

Vkročila jsem do lesa a nasávala vzduch plnými doušky. Cítila jsem vůni hub a hrabanky. Taková nádhera. Skoro jsem si začínala myslet, že jsem se z ničeho nic objevila v pohádce. Nebo by to mohla být jistá forma utopie. Všechno bylo možné.

Sedla jsem si do lesní hrabanky a sledovala okolí. Skoro nic se nedělo, ale ten klid byl tak překrásný. Užívala jsem si ho.

Jenže pak se něco dotklo mé ruky. Lekla jsem se a rukou ucukla do strany. Rychle jsem se zvedla z hrabanky a podívala se na ruku jestli se mi něco nestalo. První, co mě zarazilo, bylo, že moje ruka byla zelená. Zase. Přesně jako v mých snech. Na to už jsem byla zvyklá a nemohlo mě to rozladit víc, než že dole na zemi se krčila malá veverka a dívala se na mě svýma korálkovýma očima. Její kožíšek byl černý, ale měla bílou náprsenku. Ani jedna z nás se nepohnula. Stály jsme a dívaly se na sebe. A pak se pohnula směrem ke mně a před mýma očima se proměnila.

Ústa se mi zase otevřela dokořán. Malinkatá veverka se začala protahovat a zvětšovat. Celkově mohutněla a já se nezmohla na nic jiného, než na zírání. Veverka začala dostávat lidské obrysy, ale v člověka se neproměnila úplně. Zůstala mírně nahrbená a ruce držela ve zvláštním úhlu, tak přirozeném zrovna pro veverky. Uši se jí sice stáhly na strany hlavy, ale zůstala na nich legrační špička s chocholkami. Vlasy se jí samy upravily do jakéhosi „kohouta“. Očím zůstala černá duhovka. Vyvinutější řezáky také zůstaly. Nejpozoruhodnější však byly její ruce. Dlouhé prsty zakončené místo nehty jakýmisi drápky. Čas od času jí ruce samovolně ucukly. Zvláštní tik.

„Budeš na mě takhle zírat dlouho?“ řekla ta „osoba“ a mírně jí zase cukla ruka.

„Promiň.“ Vzpamatovala jsem se.

„Co si zač?“ stočila hlavu na stranu a doplnila to dalším záškubem.

„Nevím…“ řekla jsem upřímně.

Vždyť jsem to vážně nevěděla, jak bych jí na tuhle otázku mohla odpovědět? Vlastně jsem ani nevěděla, co dělám na tak úžasném místě. Nevěděla jsem nic.

„Aaa… Ty jsi nová. Ale zrovna strom, pche! Kdybys byla aspoň lískový oříšek…“ zamumlala nakonec a lehce si olízla rty. Byla tak zaujatá tou myšlenkou, co by bylo, kdybych byla ořech, že jí ani neucukla ruka.

„Ani nevím, kde jsem. Pověz mi to prosím.“ Podívala jsem se na ni.

Jenže její reakce mě docela překvapila.

Cukla sebou, jako bych jí dala ránu elektrickým proudem a uskočila do strany. Vyděšeně se na mě podívala a přikrčila se. Dívala se na mě se strachem v očích. Její reakce mě vyděsila. Co jsem provedla strašného, aby se zachovala tak jak se zachovala?

Dívala se na mě pohledem, který mi naznačoval, že jsem veškerý póvl světa. Nebylo mi z něho zrovna dobře.

„Nemáš tady co dělat. Vrať se zpátky. Odejdi.“ Syčela na mě přes semknuté zuby. Prostoupil mě strach.

Otočila se na místě a skočila proti kmenu stromu. Myslela jsem, že si ublíží, ale v tom krátkém letu se proměnila zase zpátky do podoby černé veverky a drápky se mrštně chytla kmenu. Ani jsem se nenadála a zmizela mi z očí.

Stála jsem zase sama uprostřed lesa a nevěděla, co si mám myslet. Moje přátelské halucinace, které mě sem volali, mi říkali, že mě tu chtějí, jenže ta žena/veverka mi zase tvrdila, že tam nemám co dělat. Kam se mám teď vrtnout, co mohu dělat. Nic. Mohla bych tam stát a civět do prázdného lesa. Bezvýchodná situace.

Horečnatě jsem přemýšlela. Snažila jsem si vybavit všechny okamžiky, které jsem ze snů pamatovala. Moc toho nebylo, ale přesto jsem se nevzdávala.

Nejdřív jsem slyšela jenom hlasy. A pak jsem usnula na svém oblíbeném stromě a shodou okolností tu vypadám taky jako vrba. A zdál se mi ten sen. A pak podruhé doma. Neříkala mi ta malá dívka, abych našla svého průvodce? A pak se mi vybavil ten černý drak. To jeho musím najít. A když už ho budu hledat, mohla bych se i podívat po té malé dívce a zeptat se jí na pár věcí. Třeba proč si tady každý tak protiřečí.

Vydala jsem se lesní cestou, rozhlížela jsem se na všechny strany. Kde mám najít svého draka? Jsou draci třeba jako ještěrky? Budou se zdržovat někde na kamenech a na sluníčku? Nebo se budou schovávat před sluncem v obrovské jeskyni a vylézají jenom v noci? Možná by se mohli vyskytovat v nějakém jezeře.

Najednou sem se ze všech těch otázek dostala do své vlastní pasti. Všechno mě tak dokonale zdrtilo, že jsem byla schopná dojít jenom k vykotlanému stromu a stulit se do klučíčka ke kořenům. Rozbrečela jsem se jako malá holka, která neví kudy kam a dokonale se oddala pocitům naprostého ztracení. Slzy se mi valily z očí, myšlenky mi v hlavě vířily v nekonečném kolotoči, ale nebyla jsem schopná se uklidnit.

„Jsi tak velká… A jen tu ležíš a pláčeš?“ zaslechla jsem nad sebou známý hlas.

„Můžu být velká jak chci, ale tomuhle nerozumím… Proč tu jsem a proč sem vlastně nepatřím?“ odpověděla jsem známému hlasu.

„Jsi vrba. Podívej se na sebe. Vidíš se?“ ozvalo se zase.

„Vidím. Připadám si jako příšera. Je mi ze mě špatně. Všechno je špatně. Co mám dělat?“ byla jsem tak zmatená.

Zaznamenala jsem lehké pousmání v jejím tónu.

„Měla bys najít svého průvodce. Pomohla bych ti, ale ukážu ti jen směr, kterým se máš vydat.“

Poprvé jsem vzhlédla ze své skrčené polohy. Byla to ona. Malá dívka, která se mi už dvakrát objevila ve snu. Dlouhé hnědé vlasy se jí volně pohybovaly kolem hlavy. Na tváři měla zase ten všeznalecký pohled. Zdálo se, že má na sobě lehké letní šaty, ale když jsem si otřela slzy a podívala se pořádně, zjistila jsem, že má na sobě něco jako šaty z kožichu. To zjištění mě překvapilo. Natáhla ke mně ruku a já se jí chytla.

„Pojď. Sedneme si na louku a popovídáme si…“

Slepě jsem jí následovala a pozorovala její zvláštní oblečení. Šaty jí padly jako dělané na míru. Chlupy se jí lehce vlnily při chůzi. Někoho mi připomínala, ale nevěděla jsem, kam ji mám zařadit.

Sedla si do stínu tří lip a lehce poklepala na místo vedle sebe. Poslušně jsem přijala místo. Připadala jsem si jako blázen, když jsem poslouchala tuhle malou holčičku, ale neměla jsem jinou možnost.

„Ptej se…“ vybídla mě.

Podívala jsem se jí do očí. Měla je čokoládově hnědé. Ačkoli byla malá, nebo tak aspoň vypadala, byly to oči rozumného člověka. Její věk bych odhadovala kolem deseti let.

Přemýšlela jsem, jakou otázku bych jí tak mohla položit, ale nemohla jsem se rozhodnout. V hlavě se mi vířilo takových věcí. Tolik otázek, ale jak se mi motaly jedna přes druhou, žádná nedávala smysl. Musela jsem se hlavně uklidnit a pak bych jí mohla pokládat otázku za otázkou. Nadechla jsem se a vydechla, jak jsem byla naučená z práce, lehce jsem pohodila hlavou a ozvalo se zašustění listů. Ten zvuk se mi moc líbil.

Začala jsem:

„Jak se jmenuješ?“

„Tady mi říkej Dantiano.“ Odpověděla tajemně.

„Tady? Znám tě i jinde?“

„Na tuhle otázku není vhodná chvíle, na ní ti opovím jindy. Ptej se dál.“ Pobídla mě a lehce mávla rukou ve vyzývavém gestu.

„Co je tohle za místo?“

„Místo? Je to jiný svět, téměř paralelní s tím, který znáš, ale přesto jiný. Jsi tu, ale každý je tu jen napůl. Celá tu jsi až jsi připravená. Ty jsi zde jen napůl, prozatím. Je to krajina, kde se všechno mění. Máš tu mnohem víc možností než si myslíš, ale na druhou stranu ti tu bude asi vadit více omezení. Buď a nebo, nic mezi tím. Tady musíš být celá. Ty jsi tu napůl a proto jsi tak zmatená.“

Odpověděla mi záhadně, nebo se mi to jenom zdálo?

Začínala jsem být mírně naštvaná. Ale nevzdávala jsem se. Zkusím hrát její hru, třeba to vyjde.

„Takže napůl jsem tu pořád?“

„Ano. Dalo by se říct, že jsi vlastně rozdělená, ale jen tady se zase spojíš v jednu.“

„Jak poznám, že jsem tu celá?“

„V každém z nás je symbol. Ty jsi vrba, já pes, ještě tu nejsem celá, ale tím, že na druhé straně jsem mlčenlivé zvíře, tady mluvit mohu. Možná se podivíš, proč tu tedy mluvíš ty. Tvá otázka by byla správná. Ty mluvíš, protože jsi vrba. Nejenže posloucháš, ale potřebuješ i odpovědět. Až najdeš svého průvodce, staneš se jeho hlasem. On zde ještě taky není celý, ale protože na druhé straně je člověkem, zde je zvířetem.“

„Takže ta veverka, kterou jsem se zde potkala a proměnila se, ta je tady úplně?“

„Ano… Je zde úplně…“

„Ale proč tedy byla tak vyděšená?“

„Tady je to jako kdekoli jinde. Každý je tady jiný. A znáš veverky. Jsou to bláznivá stvoření, která se honí za oříšky. Možná, že kdybys byla ořech nebála by se tě tolik.“ Zasmála se nad veverkou.

Její sdělení mě částečně uklidnilo.

Už mě nezajímalo, kde jsem a jestli napůl nebo celá. Strašně jsem zatoužila poznat svého mlčenlivého dračího společníka. A hlavně mě zajímalo, jestli ho znám i na té druhé straně, jak říkala Dantiana. Rozhodně by to mohlo být zajímavé znát někoho dvakrát. A navíc, třeba bych pak mohla odvodit jeho povahu. Teda, jakože když bych ho poznala tady a náhodou ho znala na druhé straně, věděla bych jaký zhruba je.

„Znám tě na druhé straně?“

„Ano.“

„A kdo jsi?“

„Tady jsem Dantiana, přece…“ odpověděla vyhýbavě.

„Napověz mi… prosím…“

„Teď ne. Půjdeš najít svého společníka. Budou tě čekat nástrahy, musíš být opatrná. Najdi závoj, který se pořád hýbe a skoč do něj. Na nic nemysli a skákej. Tam ho najdeš, ale ještě nesmíš jásat. Musíš mu ukázat, že jsi jeho daná společnice, jak to uděláš je jen na tobě. A teď už jdi a hledej to místo. Buď však opatrná, nic zde není, jak se zdá…“ zvedla se k odchodu. Naposledy se na mě podívala, usmála se a rozeběhla se pryč. Zůstala jsem sedět sama s hlavou plnou myšlenek.

„A ještě něco!“ křičela asi dvacet metrů ode mě. „Tady jsem sice Dantiana, ale tam odkud pocházíš jsem Nara!“ křikla a běžela pryč.

Zůstala jsem na ní zírat s ústy dokořán.

Nebyla jsem schopná se ani pohnout. Jen jsem se dívala jak mi pomalu mizí z očí a vesele u toho poskakuje.

Tak proto mi byla tak povědomá. Ale proč se mnou nejde? Nejspíš je to jen nějaká moje zkouška, kterou musím absolvovat sama.

Zůstala jsem sedět pod lípami a přemýšlela. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky, abych neměla v hlavě takový chaoz. Přemýšlela jsem nad mojí Narou, která je zde Dantianou a která mi poradila, jak zde mám najít svého společníka. Ale ještě jsem se jí mohla zeptat na to, jestli ten společník zde bude i mým společníkem na druhé straně, ať už je ta druhá strana kdekoli.

Vypadalo to, že veškerý můj život zde je úzce svázán s životem na Zemi, ale tak nějak jinak. Všechno sice bylo tolik podobné, ale tak rozdílné.

A v tu chvíli mi to docvaklo. To nebyly halucinace, když jsem seděla na tom pařezu u lesa a zaslechla ten hlas. To byla moje Nara, která ke mně promlouvala jako Dantiana! No jistě, že mě to nenapadlo dříve, mohla jsem si ušetřit ten zběsilý běh pryč. Musela jsem se začít smát sama sobě.

Pomaličku mi všechno začalo zapadat do sebe, ale ještě je tu spousta otázek, na které mi Dantiana neodpověděla. Kdoví, třeba jí ještě potkám. Ale spoléhat se na to nemohu.

Měla jsem se jít vydat hledat svého společníka, ale všimla jsem si, že se už setmělo, tak jsem si lehla vedle lip. Lehla jsem si na záda a ruce dala pod hlavu. Sledovala jsem noční oblohu a přemýšlela nad vším, co se mi zatím stalo.

Jenže jsem toho moc nevymyslela, protože jsem za chvilku usnula. Spánek byl velice klidný, beze snů. Ačkoli jsem spala na zemi, báječně jsem si odpočinula.

A další den ráno byl čas, abych se vydala na cestu…