Moonlight shadow

Nikdy se mi to nestalo a samotnou mě to trochu překvapilo. Ale ta úleva, která přišla, byla nádherná. Uvolnilo se mi celé tělo. Bylo to jako bych nemohla měsíce spát a nejednou usnula. Tma a ticho bylo uklidňující. Tady mě nic neotravovalo, žádné přátelské halucinace. Byla to jen chvilka, ale bylo mi tak příjemně. V tu chvíli jsem mohla být kdekoliv, kýmkoli a čímkoli. Mohla bych se dostat třeba až na kraj světa, tam kde už není kam jít a přepadnete přes okraj do nicoty. Nebo bych mohla vyletět a proletět všemi atmosférami. A jak bych letěla galaxií, potkala bych malého Prince a cestovala s ním po planetách.

Mohla bych dělat cokoli, co bych si usmyslela. Ale ten stav netrval věčně. Začínala jsem se pomalu probírat a po obličeji mě lehce popleskávala něčí ruka. Veškeré uvolnění ustoupilo a moje tělo zase ztuhlo. Jaká škoda.

Pomalu jsem se probírala z krátkého bezvědomí. Realita mě zaplavila jako nelítostná vlna tsunami.

Uvědomila jsem si, že mám nohy nahoře. Nebo spíš mi je něco drželo nahoře. Na čele mě studil nějaký hadr. Na tváři jsem cítila dotek. Pomalu jsem otevřela oči. Nade mnou se skláněl David a jednou rukou mi hladil tvář, druhou mi držel nohy ve vzduchu. V jeho mlžných očích byla zřejmá obava. Že byl bez trička jsem si všimla až po chvíli.

Nara ležela asi metr ode mě a dívala se. Ležela klidně a nehnutě, chvíli jsem si myslela, že zkameněla. Když jsem na ní ale promluvila, vystřelila ke mně a začala mi olizovat obličej. Odstrkovala jsem jí od sebe a doufala, že mi David rychle pustí nohy, abych mu neublížila.

Lehce se mi motala hlava.

David strčil svoje ruce pode mě a přitáhl si mě na klín. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a vychutnávala si tu chvíli jak jen to šlo. Hladil mě ve vlasech a mírně se houpal dopředu a dozadu. Zase jsem si připadala jako malé děcko, jako skoro pokaždé s ním.

„Už je ti líp?“ zeptal se starostlivě.

„Ano. Ani nevím co se to stalo.“

„Omdlela jsi. Stává se ti to často?“

„Tohle bylo poprvé.“ Špitla jsem a nasávala vůni jeho nahého těla.

Nedalo mi to a musela jsem si prohlédnout aspoň tu část těla, kterou měl nahou. Sledovala jsem jeho prsa. Začínala jsem si myslet, že ten kluk asi dělá nějaký sport. Měl úchvatně vyrýsované svaly. Při pohledu na ruce jsem jen zatajila dech. Silné paže mladého muže. Mohla bych jezdit prstem po jeho šlachách. A do toho teplo jeho kůže a ta zvláštní vůně…

Položil mě do trávy a částečně si na mě lehnul. Díval se mi do očí a hladil mě po vlasech. Prohlížel si mojí tvář. Bylo mi s ním dobře. Ani jsem si neuvědomila jak, ale hladila jsem ho najednou po zádech a užívala jsem si jeho přítomnosti.

Pak jsem si vzpomněla, co jsem si řekla a trochu posmutněla. Vážně s ním nechci být? Ale proč.

Ne, nemohla jsem se v tom plácat. Rozhodla jsem se o tom přemýšlet až potom.

Nechala jsem se unášet tím úžasným pocitem, který mě zaplavoval pokaždé, když jsem byla s ním. Dotýkala jsem se jeho nahého těla. Elektrizující pocit mnou prostupoval od konečků prstů nohou až po kořínky vlasů. Snad ještě nikdy jsem se s někým necítila tak dobře.

Najednou se naše gesta začala shodovat. Líbali jsme se na trávě vedle studánky, kde jsem před chvílí omdlela. Všude to vonělo přírodou. I David tak začal vonět. Dotýkal se mě tak něžně, že jsem chvílemi přemýšlela, jestli to byl on nebo mě jen zalechtala tráva. Rukama mi zajel pod tričko a začal se mě dotýkat na holou kůži. Způsobilo mi to husí kůži. Ale bylo to moc příjemné. Všechny jeho doteky, moje doteky. Jak bylo jen možné, že jsem si s tak mladým klukem rozuměla o tolik víc než třeba se svými vrstevníky?

Z naší krásné aktivity nás vyrušilo Nařino zavrčení. Naše rty se rozpojily a oba jsme se podívali, co se to děje.

Podívala jsem se na Naru a snad poprvé v životě jsem jí viděla naježenou. Zalekla jsem se nad tím, jak vypadala a zase jsem si vzpomněla na tu malou dívku ze svého snu. Uvědomila jsem si, že mi Nařina srst připomíná vlasy té dívky. Je to jenom náhoda, nebo je v tom mnohem víc?

Z lesa se vynořil obrovský pes. Byla to Brazilská fila. Lekla jsem se, protože pokud ten pes byl jen trochu rváč, moje Nara neměla šanci.

Rychle jsem vyskočila na nohy a stoupla si vedle Nary. Bylo mi ale jasné, že pokud by se ta fila rozhodla skočit po Naře, byla bych jí platná jako Sahaře písek. Přesto jsem však doufala.

David zůstal stát opodál a vyčkával. Vypadal, že je připraven skočit. Moc jsem si ho nevšímala. Sledovala jsem toho obrovského psa.

Stál, ani se nehnul. Nara byla snad ještě naježenější než před malou chvílí. Z jejího hrdla se ozývalo velice temné vrčení. Snažila jsem se co nejméně hýbat a nevyhledávat oční kontakt s tím psem. Po nějaké chvíli začal vrtět ocasem a moje napětí lehce povolilo. Nařino taky, vykročila vstříc tomu obrovskému teleti, které by mohli klidně vyřadit z kategorie psů a přesunout do poníků, jen na něj hodit sedlo. I Davidovo napětí lehce povolilo, ale stále na něm byla vidět jistá ostražitost.

„Barone!“ ozvalo se z lesa.

No, tak tohle jméno fakt sedí. Jen se mu začít klanět. Jenže ten hlas mi byl povědomí. Kde jsem ho jenom slyšela? Kolem žaludku se mi začal stahovat pomyslný svěrák, ale netušila jsem z jakého důvodu.

Za okamžik se z lesa vynořila povědomá osoba. Byla jsem sice trochu oslněná sluncem, ale poznala bych jí všude. Menší postava, která vypadala jako dva v jednom. Lehce se mi zatočila hlava. Tohle jsem si fakt nepřála. Igor. Mohlo by to snad být horší? Mohlo. Mohl by Davidovi prozradit, čím se vlastně živím. Začínalo ve mně trnout víc a víc.

„Barone, sakra…“ zavrčel přicházející Igor, ale nespustil mě z očí. Lehce ironicky se usmíval a já dostávala chuť mu jednu vrazit. Ironický úsměv ještě podtrhoval jeho ironický pohled.

„Barboro, ahoj.“ Mrkl.

David se na mě podíval s otázkou v očích.

„Nazdar Igore.“ Snažila jsem se tvářit mile, ale moc mi to nešlo. Navíc jsem si to mohla dovolit, nebyla jsem v práci. David očima přeskakoval z jednoho na druhého, určitě musel vycítit z mé strany tu nepřátelskost a z jeho ironie, nebyl přece slepý.

„Seznámíš nás?“

„Nevím proč. Ani pořádně neznám tebe, takže by ti to mohlo být jedno.“ Přimhouřila jsem oči a probodávala ho pohledem dál.

Jenže jeho nevychovanost a to jak mě rozčiloval, bylo silnější. Nakráčel si to přímo k Davidovi a natáhl ruku. „Nazdar, já jsem Igor.“

David se podíval na mě, chvíli mě sledoval a pak se zase podíval na Igora. Sjel ho pohledem a nakonec se podíval na jeho ruku. Nehnul ani brvou. Nějak jsem se neodvažovala hádat jeho myšlenky. Ale dívat se na ně bylo zvláštní. Nebe a dudy. Oheň a voda. David byl oproti Igorovi vysoký a šlachovitý, kdežto Igor byl malý a robusní.

„David, ale ruku ti nepodám. Nehodlám se s tebou přátelit.“ Řekl klidně.

Igorova ruka se srovnala zpátky podél jeho velkého těla.

Najednou jsem neviděla dva muže, kteří se snažili si svojí sílu dokázat za pomoci pohledů, kterými se zabíjeli. Viděla jsem dva kohouty peroucí se o jedno smetiště. Udělalo se mi z toho všeho zle a potřebovala jsem rychle utéct a už se tady nikdy neukázat. Začalo mi být zle z toho všeho, co se tu začínalo dít. Podívala jsem se na Naru, zrovna se seznamovala s tím Baronem, ale nevypadala zrovna dvakrát přátelsky. Její srst byla stále naježená.

Začala jsem pomalu couvat. Ani si mě nevšimli. Pořád se hypnotizovali pohledy. Ustupovala jsem pomaličku pryč a doufala, že si mě všimnou až když uvidí moje vzdalující záda. Lehce jsem sykla na Naru, podívala se na mě a rychle se přesunula ke mně. Doufala, jsem v náhodu. A hlavně jsem doufala v to, že se to obrovské tele nerozběhne za námi. Ani si mě nevšimli. Když jsem od nich byla asi na dvacet metrů daleko, rozběhla jsem se a lehce sykla na Naru, která se zařadila k mé levé noze a běžela vedle mě.

Oči se mi rychle plnily slzami. Co se to se mnou sakra děje? Žila jsem si tak klidně, na nic nemyslela a najednou je všechno špatně. Běžela jsem jen chvíli. Pak můj běh asi připomínal klopýtání. Přes slzy jsem skoro neviděla, Nara držela krok se mnou a upřeně se dívala před sebe. Naposledy jsem se ohlédla po těch dvou, ale už jsem je neviděla, zmizeli mi z dohledu a mě se vážně ulevilo. Zvolnila jsem do lehkého klusu.

Rozhodla jsem se jít si trochu odpočinout na svoje oblíbené místo, byla jsem od něj jen kousek. V klusu jsem nepolevovala, běžela jsem dál. Běh mi dělal dobře. Díky několika vykouřeným cigaretám denně, se mi plíce začali stahovat a začalo se mi hůř dýchat. Ten stav jsem přijala s otevřenou náručí, nemusela jsem myslet na ty dva u studánky.

Doklusala jsem ke svojí vrbě. Naru odložila u kmenu a vyškrábala se na svoje obvyklé místo, ale tentokrát jsem si nelehla. Sedla jsem si na místo, které vzdáleně připomínalo sedák židle, pokrčila jsem nohy a o kolena opřela bradu. Sáhla jsem do kapsy a vyndala cigarety. Jednu zasunula do úst a rychle jí zapálila. Plíce mě pálily, ale já je nevnímala. V tu chvíli mi ta bolest pomáhala na nic nemyslet.

Dívala jsem se dolů na Naru, ona se dívala na mě. Nechtělo se mi dělat vůbec nic. Jen jsem seděla a vnímala ten klid. Šluk za šlukem jsem byla klidnější a klidnější.

V myšlenkách jsem se začala dostávat zpátky ke všem těm divným věcem, které se mi poslední dobou děly. Myslela jsem na Davida, mladého kluka, který se mnou chtěl asi být, jenže já jsem si nebyla jistá jestli to chci. Ve svém věku už bych asi měla mít ustálené nějaké priority, ale kdo o ně stál? Když jsem se podívala na životy svých bývalých spolužaček, které donekonečna řeší problémy se svými manželi a dětmi. Co mě to mohlo chybět, nestojím o takové přidělávání vrásek. Přesto si troufám říct, že k Davidovi asi něco cítím.

A pak je tu Igor. Obrovský a přitom malý chlap, který je mě někdy strašně štve a někdy je tak milý. Vlastně ani nevím, co si o něm mám myslet, ale s tím jak na něj měním názory…

Taky jsou tu moje přátelské halucinace. Možná jsem začala vážně bláznit. Nebo mám jen prostě strážného anděla, který jen neví, jak mě má kontaktovat. Tak se mě snaží chránit za pomocí větru.

Netroufám si odhadnout, jak dlouho jsem tam seděla, ale bylo to dostatečně dlouho, aby mě začal bolet zadek a dřevěnět nohy. Začala jsem se pomalu hýbat, abych si protáhla ztuhlé končetiny.

„Barčo!“ zaslechla jsem z dáli výkřik. Pokud jsem si troufala odhadnout vzdálenost, byl dostatečně daleko.

Začala jsem mírně panikařit. Nechtěla jsem ho zrovna v tu chvíli vidět. Horečnatě jsem přemýšlela, jak se odtamtud rychle vypařit, ale nenapadalo mě nic, co by se dalo použít na únikový plán i se ztuhlýma nohama.

Z přemýšlení mě vytrhnula vyzváněcí melodie mého mobilu. Jenže jak jsem byla zamyšlená, lekla jsem se a smekla se mi noha.

V boji o život jsem se snažila držet rovnováhu a zachytit se o větev. Jednu se mi podařilo chytit, ale pod náporem mé váhy se zlomila a smekla se mi i druhá noha. Úlekem jsem přestala dýchat. Pode mnou byl jen mělký břeh řeky, nechtělo se tam spadnout. Dál jsem vystřelovala ruce na všechny strany, ale už jsem nezachytila nic, co by mě udrželo.

Padala jsem.

Očekávala jsem tvrdý náraz o vodu.

Nejsem si ani jistá, jestli jsem vykřikla.

Čas se zastavil…