Moonlight shadow

„Osud nás opět svedl dohromady, Elizabeth Lintonová.“ Zašeptal, vzdálen jen pár centimetrů od mého obličeje. Věděla jsem, že je to on, ten chlap z mého podivného snu. Už jsem se s ním setkala dvakrát. Poprvé na střeše neznámého domu a pak ještě jednou, v temné ulici na níž mi dal možnost ochutnat jeho krev a já se skutečně napila. Měla bych pokračovat dál ve zběsilém útěku, nyní jsem měla o důvod víc dát se na úprk, ale stejně jsem to neudělala. „Ale no tak, já tě nechci zabít! Alespoň ne teď.“ Přesvědčoval mě, když spatřil záblesk strachu a pochybností v mých očích.

„Co tady děláte? Jak jste nás našel?“ vyptávala jsem se hned. Napadlo mě vyprostit se z jeho objetí, ale zvláštní pocit mi řekl, abych to nedělala. A tak jsem zůstala v náručí, jež mi poskytovalo teplo před okolní zuřící vánicí. Pokud nás ale našel on, ti dva chlápci nás najdou taky a bez Daily jsou naše možnosti na přežití mnohem menší. Pokud mě dřív nezamorduje tenhle.

„Hledám vás dva dlouho. Ta naše příhoda na střeše, v noci plné hvězd a při měsíčku, mě nenechala klidným. Dělo se něco moc zvláštního a já chtěl vědět co. Ptal jsem se tě na Daniela, ale tys neodpověděla. Pak jsi spadla ze střechy a zmizela ve vteřině i s ním.“ Mluvil naprosto klidně, zpříma hleděl do mých očí. Připadala jsem si jako myška chycená v pasti, v pasti v podobě dvou očí, které se pro mě staly záchytnými body. Okolní předměty se slily v jednotnou šmouhu stínů a barev, z jejíž středu vystupoval on. „Kde je teď Daniel? Řekni mi to.“ Vyslovil tu otázku zcela normálním klidným hlasem, kladl pečlivý důraz na každé slovo a přesto jsem z toho cítila náznak příkazu.

Nemohla jsem odolávat jeho nátlaku, který svým pohledem vyvíjel na mou osobu. Byla jsem úplně bezmocná, ovlivněná jím samotným, fascinována jeho osobností. Byla jsem bezbranná, kolem bylo podivně ticho a prázdno. A on mě k sobě stále připoutával svýma očima. Odpověď na jeho otázku byla něco, co jsem nechtěla říct, co jsem říct nesměla. A přesto… „Daniel je ve městě. Nakupuje.“ Vyklouzlo ze mě. Vím ale, že jsem to neřekla dobrovolně, spíš pod nátlakem jeho očí.

„Půjdeme teď spolu domů a počkáme na něj. Co ty na to, Liso?“ mé jméno vyslovil s nepřeslechnutelnou laskavostí a prstem ukázal za sebe. „Moje auto. Nasedni. Znám cestu.“ Odsekával pomalu a couval. S hlavou nakloněnou na stranu jsem sledovala každý jeho krok, pohyb jeho těla a cítila jsem se jako kořist lákaná predátorem do pasti. A tak nějak jsem se snažila s tímhle bojovat, ale než jsem stačila cokoliv udělat, pravá noha mi vylétla do vzduchu a už jsem kráčela za ním. Po hlavě jsem se řítila do záhuby.

Z jakéhosi transu mě probudilo až teplo vyhřívaného sedadla v terénním Jeepu. Připadala jsem si zmateně a poslední okamžiky byly podivně zamlžené, jako přikryté matným závojem z mlhy. „Jak se jmenujete?“ zvláštní volba dotazu, ale chtěla jsem znát jeho jméno. I on byl touto otázkou značně zaskočen a dlouhou chvíli se jen upřeně díval před sebe.

„Matt Kenwood.“ Odpověděl nakonec a tajemně se usmál. „Kde je ta druhá žena? Ten strážce…?“ tímhle zase vyrazil dech on mě. Nakrčila jsem se jako bych právě schytala pořádnou nakládačku do břicha a musela jsem se chytnout pažemi. Bylo až neuvěřitelné, jak mě jeho slova bolely. Jak to ve mně rozdíralo čerstvé a nezahojené rány na duši.

„Zabila jsem ji.“ Vyplivla jsem ze sebe ta slova jako jed a odvrátila od něj pohled, když se na mě otočil. Úplně jsem ho tím nejspíš odrovnala, protože už na mě po zbytek cesty nepromluvil. Tohle mě ale netrápilo. Spíš mě znepokojoval fakt, že cestu ke srubu znal Matt naprosto dokonale a s jistou obratností se vyhýbal nerovnostem na dlouhé příjezdové cestě lesem. Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale strach z jeho odpovědi mne nesnesitelně děsil. Proč s ním tedy ksakru sedím v jeho autě a vykládám mu, jak jsem zabila svého vlastního strážce? Nebyl to snad on kdo mě chtěl zabít? Kdoví, co by udělal, kdyby se tam neukázal Daniel a neodnesl mě od toho domu pryč.

„Daniel jede za námi.“ Oznámil mi zrovna ve chvíli, kdy se vůz ocitl před domem.

„Jak to víte?“ zeptala jsem se nevzrušeně, i když mě to hrozně zajímalo.

„Jeho strach je cítit na míle daleko.“ Přitom mě bodlo u srdce. Vůbec se mu nedivím, že měl strach. Vždyť jsem utekla z toho obchodu bez varování a běžela jsem jen v tomhle ne příliš teplém oblečení přes půl města! Zarazila jsem se, úplně jsem zamrzla. Jeho strach byl cítit na míle daleko? Jak to že jsem ho tedy necítila i já? Od začátku jsem přece byla schopna vycítit jeho pocity, nálady… a teď prostě nic. Jen prázdno. Čím to bylo způsobeno? Nebudu se tím zabývat dokud neuvidím Daniela.

Několik minut jsme seděli mlčky v autě. Motor stále běžel naplno stejně jako topení. Matt nervózně bubnoval prsty do volantu a já si uvědomila, že kdyby mě chtěl zabít, nejspíš by se o to už postaral a nečekal na Daniela, až přijede a zabije ho na místě. „Proč jste tady? Co chcete?“ zamumlala jsem opatrně a koutkem oka sledovala jeho reakci.

„Nejdřív mi přestaň  vykat.“ Nejistě jsem se na něj podívala a rozpačitě přikývla. „Přijel jsem za svým dobrým přítelem.“ Řekl ustaraně a podíval se do zpětného zrcátka. „A ten už je tady. Půjdu se s ním přivítat, ty tady zůstaň.“ Ukazoval na mě prstem a tíha jeho pohledu opět způsobila, že jsem uposlechla rozkaz. Dveře se za ním zavřely a já osaměla. I tak jsem se však otočila dozadu a sledovala jak se Danielovo auto přiřítilo a Daniel samotný z něj vystoupil mimořádně naštvaně. Práskl dveřmi, pátravě nahlédl skrze zadní sklo do Mattova auta a když mě spatřil, lehce uvolnil své křečovité postavení.

„Danieli…“ zvolal Matt nepříliš hlasitě, ale i tak jsem ho slyšela zřetelně.

„Matte.“ Odpověděl mu klidně Daniel. Byla jsem napnutá k roztržení co se mezi těmi dvěma stane. Ve chvíli, kdy si padli do náruče a mužsky se poplácávali po zádech, nahlas jsem vyjekla. „Co to má sakra znamenat?“ oba muži se na mě otočili a spěchali ke mně. Pohotově jsem se nahnula k zamykání a podařilo se mi zacvaknout zámky dřív, než Daniel popadl kliku ode dveří na straně spolujezdce. Překvapením ucukl. Mezitím Matt lehce zaklepal na okénko, abych otevřela, ale já odmítavě zavrtěla hlavou.

„Co to děláš, Liso?“ vykřikl nechápavě Daniel a rozhořčeně kolem sebe divoce rozhodil rukama. On se mě ještě ptá? Celou tu dobu byl tenhle chlápek jeho přítel a on se neobtěžoval mi to říct?! Vždyť Matt mě málem zabil! A Daniel se s ním objímá jako kdyby zase viděl svého dávno ztraceného a časem zapomenutého přítele! Jak si mám být jistá, že se teď nespolčí proti mně a nepokusí se mě zabít společnými silami?

„On je tvůj přítel?“ zaječela jsem přes zavřené okénko, sklo se pod mým dechem zamlžilo.

„Když vylezeš ven, vysvětlím ti to.“ Naštvalo mě ještě víc, že mi klade podmínky. Posunula jsem se na sedadlo řidiče a zavrtěla hlavou. „Elizabeth! Myslíš si, že pro upíra je nějaké tenké sklo problém? Můžu ho vyrazit, nebo vylámat dveře! Pojď ven, prosím.“ Krucinál! Měl naprostou pravdu. Co jsem si myslela? Že mě nějaký Jeep ochrání před upírem a jeho zvrhlým kamarádem? Nahlas jsem zaklela a poraženě se natáhla k zámku. Doslova jsem vypadla ze dveří na řidičově straně a propalovala je oba pohledem.

„No, tak vysvětluj!“ vybuchla jsem vzteky a kašlala na to, že se mi zuby klepou zimou. „Dělej!“ pobízela jsem ho netrpělivě a snažila se nevšímat si Mattových pobavených pohledů.

„Brácho, tahle holka je dost ostrá.“ Poznamenal jakoby mimochodem a zazubil se na Daniela.

„Matte, teď ne. Na vtípky není moc vhodná doba.“ Přerušil ho. Pak se podíval na mě. „Půjdeme dovnitř, do tepla. Vsadím se, že je ti zima, zahřeješ se.“ Chtěl jít za mnou, ale byla jsem zrovna bojovně naladěná, a tak to vzdal. Matt se hlasitě rozesmál a když jsem na něj pohlédla, byl to vážně hodně naštvaný pohled, zmlkl a jako pejsek kráčel otrocky za mnou. Daniel zachrastil svazkem klíčů v kapse u bundy a odemkl dveře. Prošla jsem kolem něj bez jediného pohledu, jediného slova. Neuniklo mi jeho tiché povzdechnutí.

Odhodlaná mu to jen tak nedarovat, jsem sebou plácla na sedačku a zahleděla se do stropu. Zaregistrovala jsem jak se dveře zavřely a vedle mě se posadil Matt. Můj pohled co-po-mě-sakra-chceš, ho vůbec nepřekvapil, namísto toho na mě zamrkal svými dlouhými řasami a posadil se čelem ke mně. Rukou si podepřel hlavu a upřeně se na mě díval, což mě docela znervózňovalo. Je to dost divné, ale pod jeho pohledem jsem se cítila tak nějak nahá. Také jsem se nemohla ubránit myšlence, že Matt je roztomilý jako štěňátko, jemuž neodoláte a podrbete ho za ušima. Jenže on nebyl štěňátko, moc dobře jsem si byla vědoma toho, že je to pěkně zlobivá kočka s nabroušenými drápky, takže jsem se od něj kousek odsunula.

Daniel se posadil naproti nám do křesla, ruce si složil pod bradu a čekal. Nevím na co, prostě jen seděl se zachmuřeným výrazem a zíral na podlahu. Možná se mu nezamlouval fakt, že Matt sedí vedle mě, kde by nejspíš měl sedět Daniel. Možná prostě jen nevěděl jak začít. Hrozně jsem se snažila přijít na to, co se mu honí hlavou, ale nedokázala jsem ‚navázat spojení‘, a tak jsem si zklamaně založila ruce na prsou.

„Moc se těším, až se poznáme blíž.“ Zacukroval po několika minutách Matt. Sledovala jsem reakci Daniela, ale on dál zíral někam doblba a na nás dva se vůbec neohlížel. Možná mě popudila jeho ignorace, vždyť mě včera sakra políbil! Snaží se snad dělat, že se nic nestalo? Možná mě jen dopálilo to, že mlčel a vysvětlení stále nepřicházelo. „Budeme mít určitě dost času se sblížit. Teď, když jsem našel svého věrného přítele!“ poslední větu zvolal nanejvýš radostným tónem a natáhl se, aby Daniela poplácal po koleni.

„Tak a dost! Tohle by už vážně stačilo!“ Matt se zakabonil, tvářil se jako dítě přistižené při kradení sladkostí ze zamčené skříňky, a proto jsem jen ztěží zadržela smích. Daniel se mírně napřímil, jinak jeho reakce byla veskrze nulová. „Hele, tenhle tvůj ublížený výraz na mě neplatí. Čekám na tvoje vysvětlení.“ Prskla jsem na Daniela. Ani se nepohnul, ani koutkem oka se na mě nepodíval. Zvedla jsem se k odchodu, ale Matt byl rychlejší a opatrně mě chytil kolem zápěstí, abych se posadila zpátky. ‚Tak fajn.‘ naznačila jsem ústy a znovu si sedla.

„Hodná. Děláme pokroky.“ Zahvízdal uznale Matt a samolibě se ušklíbl. „Tak to brácho vyklop, než se tady tvoje slečna fakt nase…“ nedořekl větu, i když mi bylo jasné jak by pokračovala.

„S Mattem se známe už od dětství. Byli jsme nerozluční, skoro jako bratři. Všude jsme chodili spolu, kde jsem byl já byl i on. Mnoho lidí z mého rodu však tohle přátelství neschvalovalo, protože já byl ten čistokrevný vampýr a on jen čistokrevný upír. Upíři byli vždycky něco méně než vampýři, a proto na něj všichni pohlíželi skrz prsty. Naše přátelství bylo ale tak silné, že jsme všechny problémy ustáli. Neustále jsem měl potřebu ho ochraňovat, starat se o něj…“ promlouval dojatě Daniel a skutečně na Matta pohlížel jako na svého mladšího brášku.

„Proto ses vždycky postavil přede mě jako štít. A ty blázniviny cos dělal s větrem! Jak já to nesnášel! Vždycky mi z toho bylo pěkně šoufl!“ oba se hlasitě rozesmáli, ale já poslouchala jen tak napůl. Vybavila se mi scéna z deníku.

Daniel se svým přítelem se vraceli z oslavy, když potkali strážce. Daniel se před svého přítele postavil jako ochranný štít, chvíli spolu rozmlouvali a Daniel nakonec usoudil, že se strážcům neukáže. Proto stočil vzduch do spirály, s jejíž pomocí kolem strážců proklouzli zcela nespatřeni. Jeho příteli se u toho vždycky udělalo špatně…

Vrátila jsem se myšlenkami zpět do obýváku a zalapala po dechu. Ano, byli to ti stejní muži z deníku. Daniel a jeho slabší přítel. Ten přítel se jmenoval Matt a seděl vedle mě. Všechno to sebe zapadlo jako dílky skládačky. Další kousek hádanky byl rozluštěn. A pokud je muž sedící vedle mě opravdu Danielův přítel z deníku, pak je zároveň také jeho autorem.

„Napsal jsi ten deník.“ Promluvila jsem podivně zastřeným hlasem. Matt se na mě otočil, úsměv se mu rázem vytratil ze tváří a byl vystřídán šokem. Nervózně se podíval na Daniela, který se pro změnu díval na mě. Chtěla jsem si pogratulovat za svůj skvělý důvtip, ale něco mi tady nesedělo. Proč byli tak překvapení, že jsem na to přišla? Nejsem přece hloupá a umím si dát jedna a jedna dohromady.

„Ano, napsal.“ Hlesl Matt rozhozeně. „Jsi fakt chytrá holka! My dva si budeme skvěle rozumět!“ prokoukla jsem jeho záměr odlehčit situaci a bagatelizovat ji. Snažil se předstírat, že ho to vůbec nezaskočilo, ale znala jsem pravdu. Ať už pro své překvapení měl jakýkoliv důvod, snažil se ho skrýt.

„Otázkou zůstává proč…“ přemítala jsem nahlas a teprve teď se oba dva skutečně zadrhli uprostřed pohybu. Nastalo hrobové ticho.

„Proboha! To si ze mě snad děláš srandu, brácho!“ Vyprskl najednou posměšně Matt a postavil se. Daniel odmítavě zavrtěl hlavou. Nevěděla jsem o co jde, jen jsem mlčky přihlížela a čekala, co se z toho nakonec vyklube. „Tys jí o tom neřekl?“ zněl naštvaně, dokonce tak i vypadal. „Proboha…“ šeptal si pro sebe a unaveně si podepřel hlavu vlastní dlaní.

„Nebyla vhodná příležitost.“ Řekl kajícným tónem Daniel a také se postavil. „Měl jsem to v plánu. Ale ještě je příliš brzy. Nedokážu to říct.“ Krčil rameny a tvářil se zničeně. Tahle situace se mi přestávala líbit.

„Promiňte, ale o čem to vy dva mluvíte?“ zeptala jsem se nechápavě Matta a cítila se v téhle místnosti naprosto nadbytečná. Pak jsem svůj frustrovaný pohled směřovala na Daniela, který se jedním ramenem opíral o zeď, hlavu schovanou v dlaních. „Danieli, co jsi mi ještě neřekl?“ zřejmě odmítal se mnou komunikovat, a tak jsem se otočila na jeho přítele. „Matte?“ pozvedla jsem jedno obočí a čekala, jestli mi alespoň on odpoví. Vypadalo to, že mě budou ignorovat oba. Chtěla jsem odejít…

„Vyvraždil půlku města, protože jeho duše přešla na temnou stranu do říše stínů a temnoty! Odsoudili ho za to do Mezisvěta, proto jsem napsal ten pitomý deník! Musel jsem ho nějak dostat odtamtud, jenže jsem to nedomyslel! Já jsem ho nemohl vysvobodit! Na to byla potřeba čarodějnická moc a já ji neměl!“ zavřeštěl najednou Matt až jsem nadskočila.

„MATTE!“ zahřměl Daniel a skleněný konferenční stolek se roztřásl.

„Cože jsi udělal?“ vykřikla jsem do toho všeho jekotu.

„Řeknu jí pravdu, když tys to neudělal! Vždyť ji máš rád proboha a neřekl jsi jí pravdu o tom, co jsi udělal?“ zařval znovu Matt a vzdorovitě se Danielovi postavil tváří v tvář. „Byla shoda náhod, že se deník dostal do rukou tvé matky, protože ona v sobě měla gen čarodějnic. Jenom ona ho mohla vysvobodit, a taky to udělala. Jenže Daniel ji zabil, i když na její vlastní přání a Uklízecí četa ho znovu poslala do Mezisvěta! Tam žil osmnáct let, než se deník dostal přes Lexie k tobě. Nevím, jak se dostal k Lexie, ale tohle rozhodně nebyla náhoda.“ Odmlčel se a s pohledem upřeným na můj obličej se chystal pokračovat.

„Matte, prosímtě přestaň…“ žádal ho Daniel, ale neúspěšně. Byla jsem zmatená. Naprosto a dokonale zmatená. Bloudila jsem v myšlenkách jako ve spletitém labyrintu a nenacházela cestu ven.

„Liso, tys ho vysvobodila protože mezi tvými předky byly čarodějnice a ty jako jejich potomek máš stále ve svém těle jejich geny. Slíbil tvé matce, že tě ochrání a potřeboval se odtamtud dostat. Měl sakra štěstí, že se deník dostal do tvých rukou. Jak ale říkám, nemohla to být náhoda. Byl to předem dobře promyšlený tah. Tys ho vysvobodila, on mohl plnit svůj slib. Ten deník jsem napsal jen proto, abych ho dostal zpátky, protože to byl můj jediný přítel a nezajímalo mě, že přešel na temnou stranu a zabil desítky lidí.“

„MATTE!“ zakřičel znovu Daniel.

„Jsi napůl čarodějnice!“ přiskočil ke mně Matt a chytl mě kolem ramen.

„Cože jsem?“ vyptávala jsem se nechápavě a nechala se od Matta konejšivě pohladit po rameni. Potom rychle došel k Danielovi a začal se s ním o něčem dohadovat. Jako kdyby se mě to snad ani netýkalo, nehnutě jsem sledovala ty dvě postavy, jak se spolu dohadují. Nerozeznávala jsem však zvuky, všechno mi splývalo v bezvýznamnou změť šumu. Místnost se točila dokola a způsobovala mi závrať. Rychle jsem si tedy schovala obličej do dlaní a snažila se zhluboka dýchat.

„Je vyděšená!“ slyšela jsem křičet Daniela. „Neměla se o tom dozvědět, dokud neproběhne přeměna a já si nebudu jistý, že je to skutečně pravda!“ ozvala se hlasitá rána následovaná třískotem rozbíjeného skla. Nevzhlédla jsem, i když by mě zajímalo, co se rozbilo.

Každé slovo z jejich hlasitého rozhovoru, ze kterého sršela jen zloba, se mi nabourávalo do hlavy a způsobovalo to, že jsem se cítila jako tlakový hrnec. Jen a jen čekat na to, až tlak naroste do nesnesitelných rozměrů a já prostě exploduju.

Čarodějnice… to slovo samo o sobě ve mne evokovalo představu šeredné ženštiny, která posílá zkázu na své nepřátele a dělá různé čáry máry. A ve spojitosti se mnou to už vůbec nedávalo smysl. Nechápala jsem to. Vážně jsem tomu nerozuměla. Nikdy mě nenapadlo, že budu…. čarodějnice.

„Neměl jsi to říkat!“ zahřměl ještě naposledy Daniel. Čekala jsem, že konečně nastane ticho, ale opak byl pravdou. Vyvolalo to další hádku, další hlasité projevy a nesmyslné dohady. Ve mně samotné zatím rostla podivná vlna, která kolem mě vibrovala a snažila se ze mě dostat. Přesně jak jsem říkala, už jen čekat na to, až vybouchnu.

Hlava mi z toho všeho šla kolem, v uších mi stále znělo slovo čarodějnice a jejich nesmyslná hádka stále neutichala. „DOST!“ zakřičela jsem a vyletěla ze sedačky jako tornádo. Najednou všechno utichlo, jako by někdo vypnul zvuk. Viděla jsem Daniela a Matta jak křičí, ale žádný zvuk z jejich úst nevycházel. Byla jsem snad hluchá?

Ten tlak už byl nesnesitelný, myslela jsem, že se rozletím na miliardy drobných částeček. Chtěla jsem vykřiknout, a tak jsem otevřela pusu. Žádný zvuk se ale neozval. V uších mi zvonilo a dvě naprosto vyjevené postavy přede mnou křičely.

Rostoucí tlak v mém těle mi tlačil na páteř, což mělo za následek to, že jsem se mírně předklonila. Vztek mnou lomcoval stejně jako nepříjemný pocit toho, že v mém těle je něco, co by tam být nemělo. Nebylo to bolestivé, spíš jsem se cítila rozpolcená. Jako kdyby se jedna má část chtěla odtrhnout a existovat osamoceně.

Zatmělo se mi před očima. „TAK UŽ DOST!“ podařilo se mi zakřičet ještě před tím, než jsem se neuvěřitelně rychlým pohybem napřímila, rozpřáhla doširoka paže a zavřela oči. Cítila jsem, že přijde výbuch a všechen ten tlak ze mě odejde. Nasála jsem do plic vzduch a s hlasitým výkřikem ze sebe odhodila tu tísnivou vrstvu.

Když jsem cítila, že jsem volná, otevřela jsem oči a přerývaně oddechovala. Vyděšeně jsem se rozhlédla po pokoji a zůstala v úžasu stát s otevřenou pusou dokořán. Všechna skla v místnosti byla roztříštěná na miniaturní střípky, které pokrývaly celou podlahu. Všechen nábytek se různě povaloval po místnosti, stolek byl převrácený, sedačky nebyly na svých původních místech a v okenních tabulích nezůstal ani kousek skla.

Do místnosti foukal zběsilý vítr zvenčí, který sem proudil vymlácenými okny. S freneticky bušícím srdcem jsem stála ve středu místnosti jako bohyně holé zkázy a sledovala dvě bezvládná těla, která se povalovala na zemi.