Moonlight shadow

Spala jsem jako vždycky. Ale tentokrát jsem měla zase ten sen s malou holkou s těmi povědomými vlasy.

Ocitla jsem se zase u té studánky, kde jsem minule skončila. Dívka už tam seděla a čekala na mě.

„Jsem ráda, že ses vrátila,“ řekla na uvítanou.

„Ale jak jsem se sem zase dostala?“

Podívala jsem se na ruce, byly zelené. Zbytek těla taky, ale v půlce jsem se půlila, jakoby, a od pasu dolů jsem byla hnědá. Na sobě jsem neměla skoro nic. Bylo to jen takové malé bolerko, které se skládalo snad z listů vrby. Dlouhá sukně ale vypadala, jako kdyby byla šitá z vrbové kůry. Byla však pružná a dokonale se mi přizpůsobovala.

„Dostala? Ty jsi na to ještě nepřišla?“

„Ne, vážně nevím. Poraď mi, prosím.“ Není hloupé žádat malou holčičku o radu? Jenže tady ničemu vážně nerozumím.

Usmála se takovým tím všeznaleckým úsměvem. Najednou jsem si připadala jako ten největší a nejnechápavější idiot na světě.

„Je to jednoduché. Tohle je astrální svět, něco jako jiná dimenze, jiný rozměr, nebo jak tomu chceš říkat. Jenže teď tady nejsi ještě úplně. Teď tu jsi pouze a jenom ve snu. Je to skoro, jako by si tady ani nebyla.“ Smála se tím všeznaleckým způsobem dál a já na ní civěla ještě víc.

„Sen?“ nechápala jsem.

„Snění je způsob astrálního cestování, je to nejbezpečnější. Tak se ti nemůže nic stát. Je to způsob dobrého odpočinku. Vlastně je to něco mezi hlubokým spánkem a bdělostí.“

„Aha, takže… Kde to vlastně jsem?“

„Můžeš tomu říkat, jak chceš. Je to tvoje volba. Můžeš si i vybrat, jestli tu zůstaneš. Všechno záleží jen na tobě. Musíš tady však najít svoje místo a on ti s ním pomůže, nesmíš však na něj spoléhat úplně. Potom bys zde byla ztracená.“ Ukázala maličkým prstíkem do studánky.

Podívala jsem se do čiré vody, ale tentokrát jsem neviděla sebe. Viděla jsem draka? No, podle toho to tak vypadalo. Byl to drak s dlouhým krkem a lesklými šupinami. Byl černý, ale mírně do fialova. Silné nohy připomínaly nohy varana, ale tyhle byly o něco krásnější. Drápy, šupiny, ostny. Najednou se obraz pohnul a drak vychrlil oheň. Cukla jsem sebou.

„Mám hledat draka?“ podívala jsem se nechápavě na drobnou dívku.

„Ano, on je tvým průvodcem zde.“

„Jak ho mám ale najít?“

„Musíš se sem dostat úplně. Najdi si způsob, jak tu být celá a ne jen ve snu a pak to sama poznáš, jak ho najdeš.“ Kývla a začala se mi vzdalovat.

„Ne! Počkej! Řekni mi víc! Kde je ta brána? A kdo jsi?“

Nestihla mi odpovědět, jenom mi zamávala.

Vstávala jsem chvilku po dvanácté hodině, ale byla jsem plná síly. Byla jsem mírně zmatená z toho snu. Chtělo se mi něco podniknout, nic mě však nenapadalo. Sestra se pomalu balila k odjezdu ke svému starému manželovi a já se s ní radši rozloučila dřív, kdybych to pak náhodou nestihla.

„Tak se měj fajn, Kristy.“

„Ty taky, Bramboro. A dávej na sebe pozor, jo?“ Po dlouhé době vypadala jako starší sestra. Svraštila obočí a dívala se na mě zkoumavě. Dlouho jsem jí tak neviděla.

„Ty taky,“ špitla jsem a objala svou drahou sestru.

Šla jsem zpátky do pokoje a koukla na mobil. Byla na něm zpráva, tak jsem odemkla tlačítka a začala číst. Bylo to od Davida. Ptal se, jak jsem se vyspala a jestli bych s ním nešla ven, že by mi rád něco ukázal. Odepsala jsem mu, že ven půjdu ráda a kde a kdy se sejdeme a jestli sebou můžu vzít Naru. Co kdyby chtěl jít někam do kavárny nebo tak jako minule? Odpověděl, že Naru si sebou vzít můžu, že půjdeme ven a projdeme se kolem řeky.

Rychle jsem se najedla a upravila se do přiměřené podoby. Vlasy jsem si stáhla do culíku, vzala jsem si jen lehké tílko a kraťasy. Na nohy sandály. Když půjdeme kolem řeky, tak snad do lesa nepůjdeme, to bych si musela vzít tenisky. Podívala jsem se na sebe naposled do zrcadla a musela jsem konstatovat, že jsem vypadala dostatečně sportovně, ale kdybych to celé doplnila kšiltem, vypadala bych jako kluk. Až na to tílko, teda.

Vydala jsem se na zahradu a zavolala Naru. Vyřítila se zpoza rohu, nohy jí ujížděly na všechny strany jako vždycky. Ze vzdálenosti jednoho metru na mě skočila a radostně se vrtěla celá. Nasadila jsem jí obojek a začala se s ní vítat.

Byl čas pomalu vyrazit ven, aby na nás David nečekal. Rozhodla jsem se jít tou nejrychlejší cestou, kterou jsem znala k místu určení u řeky. Skoro jsem běžela, těšila jsem se, až zase uvidím Davidův milý obličej. Jak jsem se na něj těšila.

Napojila jsem se na cestu podél řeky a vypustila Naru z vodítka. Vyrazila jako střela dopředu, za chvíli jsem jí ztratila z očí.

„Naro!“ zakřičela jsem a ještě pískla. Chvíli jsem čekala, ale nic se nedělo.

Zatracená potvora, pomyslela jsem si. Začínala jsem na ní dostávat čím dál větší vztek. Jestli na tu potvoru někde narazím, jak se zase cpe nějakým hnusem nebo tak, přerazím jí jako hada. Lehce jsem se rozběhla směrem, kterým jsem tušila, že se vydala. Přestože to bylo po cestě podél řeky, mohla kdekoli odbočit.

Poklusem jsem běžela úzkou cestou a rozhlížela se na všechny strany. Dokola jsem volala její jméno, ale pořád se nic nedělo. V hlavě jsem spřádala plány, jak jí už nikdy nepustím z vodítka, bude mi permanentně chodit u nohy, prostě jak z ní bude vychovanej pes a ne nějaká potvora, která se zaběhne, kdy se jí zachce.

Doběhla jsem do mírného oblouku cesty a viděla jsem, jak Nara vyskakuje na Davida. Ušklíbla jsem se. No jistě, jak ženská vidí chlapa, tak zapomene i na paničku.

Přesto jsem se usmála a došla k těm dvěma, kteří se teď stali spojenci. Nara se na mě dívala pohledem ublížené laně a David vedle ní vypadal skoro stejně. Založila jsem si ruce na prsou a našpulila rty do naštvaného výrazu, ale pravý koutek mě prozrazoval, protože mi stále cukal. Chtělo se mi smát.

„Ale Barčo, přece by ses nezlobila,“ přistoupil David blíž a chytil mě lehce za loket.

Podívala jsem se do jeho očí a zase se ztratila v mlze. Bylo až zvláštní, jaký vliv ten mladý kluk na mě měl. S ním jsem se zase vracela do doby, kdy jsem si myslela, že milovat je moje jediné poslání na světě. Bylo tak příjemné se vedle něj cítit mladší o tolik let. Přijímala jsem to jako bonus.

Pohledem do jeho šedých očí se mi zastavil čas a já nemohla myslet na nic jiného než na něj. Díval se mi do očí. Skoro jako bychom se navzájem hypnotizovali. Nemuseli jsme ani mluvit, bylo mi s ním dobře.

Nejednou jsem zadoufala nemít ho jako kluka nebo přítele. Nechtěla jsem s ním nic mít, nic společného. Nevím, jak bych to vysvětlila. Prostě jsem si asi potřebovala něco ujasnit a tím, že bychom spolu například chodili, by to jen stěžovalo. Přála jsem si být pouze jeho známá. Nic víc, nic míň. Rozhodla jsem se tedy, že pro dnešek to bude naposledy, co ho uvidím. A ten poslední den si s ním užiji. Chci ho vidět, až si to všechno ujasním, dřív ne. Možná bych si mohla najít i jinou práci.

S tímhle rozhodnutím se mi najednou myslelo mnohem líp, jako by ze mě odpadlo nějaké břemeno, které mě do teď tížilo.

Naklonil se blíž ke mně a políbil mě. A proč ne, vždyť je to zrovna teď skoro naposledy.

„Jak ses měla?“ optal se a objal mě. Stulila jsem se do jeho náručí.

„Noc v práci byla náročná, ale jinak jsem se měla dobře,“ špitla jsem. „Jak ses měl ty?“

„Bylo to dlouhé a škola je tak otravná.“

To mě začalo zajímat. Jestli se mám dobře rozhodnout, bude se mi hodit pár informací navíc. Takže jsem ho pomalu zpovídala a snažila se o něm dozvědět co nejvíce. Zjistila jsem tak, že má něco jako biskupské gymnázium. Gympl jako každý jiný, řekl mi.

„A věřící si?“ zajímalo mě.

Podíval se na mě, jako by čekal, že se začnu smát na celé kolo a řeknu, že to byl jenom vtip. Jenže mě to vážně zajímalo. Žádného věřícího jsem nikdy nepotkala, tak jsem doufala v premiéru.

„Nevěřím v Boha. Věřím v magii,“ řekl temně a pomalu se ke mně blížil.

Vykulil oči a ruce natáhl před sebe. Nespouštěl mě z očí a krok za krokem mi byl blíž. Začal vydávat zvláštní zvuky. Něco mezi chrčením a sípáním.

„A ty jsi moje oběť…“ zachrčel na mě.

Začínala jsem se ho vážně bát. S tím výrazem vypadal jako šílenec a já se nezmohla na nic jiného než před ním pomalu ustupovat. Zastavila jsem se však o strom a dál ho pozorovala, jak se blížil ke mně.

Už byl skoro u mě. Výraz se mu na tváři střídal, ale pořád zůstával šílený. Došel až ke mně. Strachy jsem se nemohla ani pohnout. Hlavně jsem nevěděla, co mám dělat. Rychle a pevně mě objal. Zavrčel a lehce se mi zakousl do krku.

Nevydržela jsem to a zaskučela strachy.

Podíval se na mě. Tvářil se normálně, ale strašně se smál. Takže si ze mě celou dobu dělal legraci? Docela mě tahle myšlenka naštvala, ale co se dá dělat. Dostal mě. Tak jsem se začala smát taky a lehce ho plácla po rameni na znamení mírného vzteku. Smáli jsme se na celé kolo jako dva blázni.

Po chvíli ale přestal. Políbil mě. Jinak než doposud. Tenhle polibek byl mnohem žádostivější než ty předtím. Vpíjel se svými ústy do mých, jeho ruce mě pevně tiskly k sobě. Skoro bych přísahala, že tuší, že se dnes uvidíme naposledy.

Jenže třeba se ještě rozhodnu jinak. Třeba s ním jednou budu chtít trávit svoje volné chvilky. Mám ho moc ráda, ale jeho mládí… Mělo by to vůbec cenu? Vždyť teď se bude chtít bavit s ostatními kluky, balit svoje vrstevnice a dostávat od nich skalpy. Co bych mu mohla nabídnout já…

Pustili jsme se navzájem ze svého sevření. Podívala jsem se mu do očí. V tu chvíli bych byla schopná říct, že je vážně šťastný.

Vydali jsme se dál cestou a povídali si o všem možném. Ukazoval mi okolí řeky, kam jsem se ještě nikdy nedostala. Vždycky jsem se zasekla u své vrby. Sledovala jsem pozorně, kde co je. Najednou jsem si všimla, že jsme došli za město a ocitli jsme se na louce.

„Tam dál je studánka. Chceš se podívat?“ zeptal se a ukázal prstem kamsi do dáli.

„Jasně,“ odpověděla jsem a zkontrolovala Naru. Běhala kolem nás a náramně si tu vycházku vychutnávala.

Jak jsme pokračovali v cestě, David mě chytil za ruku. Nechytil mě však tak, aby propletl svoje prsty s mými, chytil mě, jako se malé děti chytají ve školce za ruku. Stejně bylo to gesto kouzelné a milé. Užívala jsem si dotyk jeho ruky na mé a dál vnímala, co mi vykládá.

Jenže pak jsem ho přestala vnímat. Tohle místo mi začalo být nějak povědomé. Sledovala jsem Naru, která běžela pomalu před námi a rozhazovala nohama jejím obvyklým způsobem. Jenže jsem si najednou všimla odlesků, které vycházely z její srsti a něco mi to připomnělo, jenže jsem si nemohla vzpomenout co.

„Už tam budeme?“ zeptala jsem se nedočkavě. Očekávala jsem, že se dozvím něco, co potřebuji vědět. Něco, co by mi mohlo pomoci.

„Za chvíli, už tam skoro jsme,“ usmál se ne mě.

Možná se smál mojí dětinskosti, ale já se vážně cítila, jako bych měla přijít na nějaké tajemství. Přicházeli jsme blíž a blíž. A čím blíže jsme byli, tím víc se mi v okolí žaludku tetelil pocit, který připomínal trému. Ta krajina mi byla tak povědomá. Možná už jsem vážně blázen.

„Tak jsme tady,“ máchl David rukou a já zahlédla studánku.

Zatočila se mi hlava. To místo. Vždyť já to tady znám. Tohle místo. Už jsem tady byla, ale kdy? Najednou se zvedl vítr.

„Stalo se ti něco? Jsi nějaká bledá…“ zeptal se opatrně David.

„Já nevím…“ zašeptala jsem.

A pak jsem to zaslechla… Zase to přišlo po větru…

„Liraen… Vítej… Už jsi skoro u nás. Přijď…“

Moje přátelská halucinace se zase vrátila.

Zatočila se mi hlava ještě víc. Zatmělo se mi před očima.

Poprvé ve svém životě jsem omdlela…