Moonlight shadow

Ležela jsem stočená na zemi snad několik hodin a oddávala se tichému pláči. Chtěla jsem se usmířit a místo toho … zhroutil se mi celý svět. Vše, pro co bych mohla dýchat, jsem ztratila během pár okamžiků. Jediná osoba, kterou jsem kdy milovala, za kterou bych položila život, mi můj život vzala a to hned dvakrát… zrada bolí…bolí tak moc, že má slova nestačí k tomu, abych tu prázdnotu v sobě poslala. Ovinula jsem ruce kolem hrudi ve snaze udržet se pohromadě. Jakoby ze mě Marcell zapomněl vytáhnout meč, kterým mi věnoval nesmrtelnost. Neviditelná ruka jím otáčela a já měla dojem, že se na čepel natáčejí všechny moje vnitřnosti a mučivě se odstrhávají z míst, kam patří.

Pak mě ze země zvedly cizí paže. Nemusela jsem se namáhat se skrýváním své pravé tváře, protože ti, kdož mě zvedli také nebyli lidmi. Táhli mě za sebou jako kus hadru a já se nebránila. Dovlekli mě do hradu, který jsem nepoznávala a napadlo mě, že se svým původem bych se měla chovat důstojněji, ale neměla jsem k tomu sílu. Cítila jsem se opravdu zlomená. Zůstala jsem sama, opuštěná se svou zlostí na celý svět.

Probudilo mě až svištění větru po chodbách. Celá zamotaná do nadýchaných peřin jsem zamrkala do tmy. Chtěla jsem věřit tomu, že se otočím a on bude spokojeně oddechovat vedle mě. Ale oči rychle přivykly temnu a vrátily mě nohama zpátky na zem. S uvědoměním, že to nebyl sen, že ta hrozná věc se opravdu stala, mě opět naplnil smutek. Rozhlédla jsem se po neznámém pokoji a přemýšlela co dál. Chtělo se mi umřít. Nic necítit. Prostě jenom puf a konec. Zmizela bych a byl by klid. Jenže sebelítost ještě nikdy nikomu nepomohla. Otřela jsem si opět zmáčené tváře a polkla to hořké sousto. Musím jít dál.

Jít dál. Ale co to znamená? Nikdy jsem se o sebe nemusela starat sama. Vždy kolem mě byli jiní, kteří mi donesli šaty, boty, připravili koupel a přinesli jídlo kdykoliv jsem potřebovala. Neměla jsem nejmenší tušení, kde se oblečení, které jsem teď tolik potřebovala, dá koupit, kde na něj sehnat peníze. Děsila mě představa, že můj neuvážený útěk na mě bude mít mnohem horší dopad, než jsem mohla tušit.

Postavila jsem se pevně na nohy a pokusila se uhladit špinavou suknici. Vystoupila jsem ze dveří, kde stála stráž. Statný upír mě popadl za nadloktí a táhl za sebou. Vedle jeho dlouhých kroků jsem musela popobíhat, abych mu stačila. Dovlekl mě do velkého pochmurného sálu, kde jsem se zaraženě zastavila. Můj doprovod zřejmě odpor nečekal, protože jsem se mu vysmekla ze sevření. Zvedla jsem dlaně v mírumilovném gestu. „Děkuji, ale dál už to zvládnu sama.“ Hrad se od Marcellova zámečku lišil naprosto ve všem. Vůbec v něm nevládlo teplo domova. Kdybych stále žila, jistě bych se tomu místu vyhýbala velkým obloukem. Od chodby nepříjemně profukovalo a ve vzduchu se vznášel nelibý zápach vlhosti a plísně.

Předemnou seděl mladý muž příjemného vzhledu, jak už to u našeho druhu bývá, a měřil si mě nedůvěřivým pohledem. Zkoušel mě. Po kůži se mi přelévala jeho magie. Zdaleka neměl tu zdrcující sílu jako můj stvořitel, ale i tak jsem cítila, že je velice starý. „Kdo si? Mí muži tě našli na hranici s územím DeNavarra.“ Zvedl se ze svého trůnu a pomalým rozvážným krokem se vydal ke mně. S jeho blízkostí sílily i vibrace přebíhající mi po těle a já pochopila, že jsem opustila Marcellovu ochranou ruku nade mnou. Situace do jaké jsem se dostala pro mě nebyl příliš povzbudivá. Pro Vévodu, který stál sotva půl metru ode mě, jsem představovala hrozbu. Nebyla jsem si příliš jistá svými schopnostmi, ale vedle Marcella jsem se učila velice rychle. Za předpokladu, že by moje nadání bylo natolik dokonalé, jak jsem doufala, znamenala bych pro Vévodu opravdovou hrozbu. To poslední, co jsem potřebovala bylo, aby mě nařkl z touze převzít vládu nad jeho teritoriem. Rychle jsem veškerou svou moc stáhla do sebe. A otevřela mu svou mysl jen pro nezbytně nutné informace.

„Myslím, že se mému sousedu nebude líbit, že se jeho služebnice potuluje po panství jiného Vévody,“ dramaticky si odkašlal. „Můj pane,“ poklekla jsem před ním na důkaz své poslušnosti a úcty k němu, „ žádám pouze o bezpečný průchod Vaším uzemím,“ sklopila jsem pohled k zemi.

„Nestojím o zbytečné neshody se svými sousedy, měl bych Tě vrátit odkud si utekla, Marcellus je příliš nebezpečným sokem než, abych ho provokoval ukrýváním úprchlíků,“ pronesl naprosto nevrušeným tónem a opovržlivě si mě prohlížel. Mě se při myšlence návratu udělalo zle. Má trpělivost přetekla.

Vybouchla jsem jako sopka. Odstrčila jsem oba dva členy gardy, kteří mi stáli poboku takovou silou, že dopadli na zadek. Vycenila jsem zuby, z otevřených úst se mi dralo nebezpečné syčení. Nechala jsem svou energie přetéct přes pomyslný pohár. Cítila jsem, jak se kolem propíná, jako dobře odpočatá kočka připravená zaseknout drápky do kořisti. „Vychovali mě ke zdvořilosti a proto očekávám stejné chování i od ostatních,“ přikývl protože pochopil, že se mnou se měřit nechce. „Tak tedy ještě jednou žádám o bezpečný průchod Vaším územím,“ do tónu se mi nevědomky vkrádala ironie, jeho stáří sice násobilo jeho schopnosti, ale já byla obdařena nadáním dvou druhů.

„Jistě, buďte tedy mým hostem madam,“ galantně se uklonil. Pravý gentleman, pche. „Máte nějaké zákony, o kterých bych měla vědět?“ Zřejmě ho zaskočil můj repsekt k němu, ale já jsem zástávala názor, že právo silnějšího mi nedovoluje porušovat zákon na území, jež mi nenáleží.

„Snad jen, že nelovíme veřejně,“ nervózně přešlápl. Přikývla jsem a ubezpečila ho, že se mnou žádné problémy nebudou. Hned na druhý den jsem se vydala opět na cestu a tentokrát pečlivě hlídala Vévodovu mentální stopu, abych neuváženě nepřekročila další hranici. Musela jsem se od Navarry dostat co nejdál v pokud možno nejkratším čase. I kdyby po mě Marcell pátral, o čemž jsem byla přesvědčená, zdržovala ho politika vládnoucích. Musel požádat o vstup na cizí území a to mohlo trvat i pár dní.

Přespávala jsem v opuštěných domech, v jeskyních, kdekoliv se dalo. Po pár týdnech cestování se mi podařilo proklouznout na loď plující do Anglie. V podpalubí mezi lůzou to sice nebylo právě nejpohodlnější, ale hrdly se tam prolévali litry alkoholu, a přesto že nám vítr nevál do plachet, hlady jsem rozhodně netrpěla. Jen já jsem chápala časté raní bolesti hlavy. Muži mi padali do náruče div se neprali o mou přizeň a já se z nich krmila nikoliv z potřeby, ale pro zábavu. Upíjela jsem jako ze skleniček vína deci tu, deci tam, nakonec jsem si vyčlenila své oblíbence. Připadalo mi, že cesta skončila dřív než začala a já se ocitla před Vévodou Londýna, spíš tedy před Vévodkyní, která svému lidu vládla krutou ale spravedlivou rukou. Žena v jejím postavení to opravdu neměla jednoduché.

Vzbuzovala ve mně pokoru hned při našem prvním setkání. Částečně jsem z ní vycítila Marcella. Musel jí stvořit krátce po tom, co se sám zrodil, protože její moc mě převyšovala. Přesto, že pro vlastní dobro mohla odmítnout, mou žádost o pomoc a o azyl přijala. Prohlásila, že my ženy si navzájem musíme pomáhat a nebyla to planná slovíčka. Její pomoc však nebyla nežištná. Někdo tak mocný a zkušený jako ona mě bez problémů odhadl. Za svou službu požadovala protislužbu. Zpočátku jsem to vůbec neměla snadné. Musela jsem si své postavení zasloužit. Bojovat o přežití a neustále se domáhat práva na své postavení. Ale jak měsíce plynuly ubívalo těch, kteří mi odmítali prokazovat úctu a já se ochotně stala Vévodkyniným zástupcem. Igrayn a já jsme se postupem času staly neoddělitelnou dvojicí a já se odvažuji říct, že jsem poznala váhu přátelství.

Procházeli jsme zahradou. Noční vánek nám rošťácky cuchal vlasy a měsíc v úplňku poklidně proplouval mezi nadýchanými obláčky. Igrayn se zrovna nahlas smála tomu, že mě její lidé označují jako Pravou ruku ďábla, přičemž toho představovala ona. Její rozjaření jsem ale vnímala jen zdálky. Něco nepříjemného se vznášelo kolem a mě naplnil tíživý pocit toho, že se blíží neznámé nebezpečí. Ostražitě jsem se rozhlédla, její smích rázem ustal. „Co se děje Sero?“ bezmyšlenkovitě jsem na ní sykla, aby zmlkla, zatím co mé oči bedlivě pátraly po krajině. „Někdo nás sleduje,“ jeho pohled se mi zabodával do kůže, vítr přestal vát a veškeré světlo přicházející z oblohy pohltil příkrov mraků. Všude kolem se rozhostilo tíživé ticho. Igrayn vedle mě se zachvěla a já záhy pochopila proč. Obklopila nás sladká, mandlově nahořklá chuť. „Nechceme boj, dodržuji vaše pravidlo. Je zákonem v mých zemích nezabíjet nevinné.“

Za antickou sochou se pohnula mužská postava, kterou obklopoval tmavý stín. „To nic nemění na tom, že si krvežíznivá stvůra bez nároku pošlapat tuto zem,“ přejel Igrayn pohledem od hlavy až k patě. „Zrovna nedávno jsem viděl jednoho z tvých mužů ukájet svůj chtíč na dítěti. Málem ji přitom zabil,“ jeho hluboký hlas přetékal odporem. „Mohu tě ubezpečit, že takovým způsobem už žádné dívce neublíží. Sama jsem dohlížela na vykonání jeho popravy,“ při jejích slovech jsem se otřásla. Pochopila jsem naprosto přesně, kam tí směřuje. Stříbrná čepel z toho upíra udělala pro výstrahu všem eunucha. Igrayn se krajně příčilo násilí na dětech. „Nicméně dnes tu nejsem kvůli tobě,“ jeho pohled nakonec spočinul na mě. „Omluvíš nás?“ už se na mou společnici neotočil. Vystoupil ze svého úkrytu. Jeho mohutná temně šedá křídla jen těsně minula skulpturu dívky z mramoru.

Konečně jsem spatřila jeho tvář a neubránila se tichému výkřiku: „Tebe jsem zabila,“ nevědomky jsem před ním couvla. Igrayn bez dalšího pobízení zmizela do svého paláce a já zůstala sama ve společnosti tvora, jehož život jsem před pár lety ukončila. „To není možné,“ vyděšeně jsem mu zírala do očí. Zářily podivně uklidňujícím stříbřitým světlem. „Anděla nemůžeš zabít, zničila si mou tělesnou schránku a já se musel vrátit domů,“ vzhlédl k nebesům, jeho pobavený tón mě popouzel.

„Zachránil si mou matku,“ vracel mi klid. „Proč si ji zachránil, když musela skončit tak otřesným způsobem? Proč?“ prsty mi zcela automaticky přejely po drobných jizvičkách na hřbetě pravé ruky.

„Nemohl jsem ji zachránit kvůli tobě,“ jeho slova mi vyrazila dech. „Kvůli mě?“ Mlčky přikývl. „Je mi líto, že jsme tě nenašli dříve Sereno,“ to oslovení mi vracelo vzpomínky na Marcella, hezké vzpomínky, ale jeho další slova mě z nich násilně vyrvala. „Tvůj stvořitel nás předběhl. To, co z tebe udělal se nemělo stát. Chtěli jsme z tebe vychovat bojovnici proti nim,“ znovu se odmlčel. Nechával mi čas pochopit jeho slova. „Cože?“ „Sereno musíš nám pomoci proti nim,“ z jeho hlasu se na mě valila naléhavost. „Mám vám pomoci proti nim? Proti komu? Sama jsem jednou z nich, jak bych mohla?“ Natáhl ke mně svou mramorově bílou paži. Na dlani se mu zatřpytil stříbrný řetízek s křížkem. „Uzamkne tvého démona, očistí tvé tělo od touhy po krvi.“

„Jsi stejně vinný smrtí mé matky jako Marcellus, nechápu proč bych vám měla pomáhat. Jsem jednou z nich, nepostavím se proti vlastnímu lidu kvůli tomu, že jste si ze mě chtěli udělat loutku a nevyšlo vám to. Najděte si jiného obětního beránka. Já s tímhle nechci mít nic společného,“ vztekala jsem se. „Sereno!“ jeho hlas naplnila Boží vůle, bojovná dušička mého upířího já se přikrčila. Silou vůle jsem napřáhla ruku a plesk. Na jeho tváři přistál tvrdý políček a pak jsem mu téměř dětinsky pohrozila prstem. „Tohle na mě už nikdy nezkoušej.“ V jeho pohledu se mihlo něco nepatřičného. Téměř lidského. „Snad dostaneš rozum,“ buď se mi to jen zdálo nebo zlostně zaskřípal zuby. Otočil se na patě, roztáhl mohutná křídla a o chvilku později jeho silueta zmizela za obzorem…

Všichni jsou stejní. Nezáleží na tom, jestli vedle mě kdy stál ďáběl nebo anděl v obou se skrývají lidské slabosti. Sobectví, pýcha, naivita, zlost i láska, máme to v sobě všichni, jen záleží na tom do jaké míry to dokážeme udržet pod kontrolou.