Moonlight shadow

Ani nevím, kde s mým vyprávěním začít. Snad u ní, nebo u něho? Nebo u nich obou?

Čtvrteční večer byl smutný, studený a deštivý. Gerard spal a klidně oddychoval. Chris se k němu přitočila a ve spánku ho objala. Neútulné prostředí staré studené vojenské ubytovny se zdálo být hned přívětivější.
Všiml si jí hned, jak ji poprvé uviděl. Ve svých šestadvaceti už měla něco za sebou a strašně chtěla být lovcem. Nikdy nechápal ten úžasný motor co ji žene pořád a pořád kupředu. Měla už pár jizev a styl jakým se rvala připomínal drsnou školu ulice. Ve svém životě nepotkal takovou ženu. Vypadala jako anděl, ale jako by neznala bolest. Trénovala i když ostatní už skončili. Bylo jen otázkou času, kdy se mu dostane pod kůži. Po večerech zůstávala sama a neustále dokola zkoušela chvaty a výpady. První střet byl pro ni i prvním vítězstvím. Bojovala jako by to pro ni byla ta nejpřirozenější věc na světě. To tehdy se do ní zamiloval a uvědomil si, že cit, který si po léta zakazoval, ho dostal totálně na kolena.
Setmělým pokojem se rozezněla siréna. Gerard sebou cukl a otevřel oči. Posadil se na posteli a protáhl se. Zato Chris se jen otočila a rozespale přetáhla deku přes hlavu.
„No tak, vsávej,“ šťouchl do ní, aby se probrala.
Odpovědí mu bylo jen tiché zamumlání.
Usmál se a vstal. Věděl, že tohle noční vstávání ona přímo nesnáší. Natáhl kalhoty a sedl si k ní. Zlehka jí stáhl deku a pohladil ji po tváři.
„Tak vstaň, bez tebe to nebude ono.“
Usmála se a pomalu zamžourala.
Náhle se rozletěly dveře a v nich stál pomenší, šlachovitý, zrzavý chlapík. Jmenoval se Tod a byl u skupiny už dlouho. Zasloužilý lovec Tod.
„Honem, myslím, že i Viktor dnes bude venku,“ křikl do tmy a jak se objevil i zmizel.
Když Chris slyšela to jméno, naskočila jí husí kůže.
„Viktor, ten had Viktor,“ zašeptala pro sebe.
Gerard nahodil trochu starostlivý výraz.
„Slib mi, že i kdyby tam byl Viktor, budeš se držet zpátky.“
„Ale Gery, Viktor, po takové době. Jsem připravená a slibuju, že budu opatrná,“ Chris vyskočila z postele a začala se rychle oblékat. Ruce se jí klepaly vzrušením a nedočkavostí tak, že nemohla ani natáhnout kalhoty. Další akce, další boj, další krev a pošle dalších pár upírů do pekel. A hlavně Viktora. Byla ještě malá holka, ale přece si tu noc pamatovala jako by to bylo včera. Žila s rodiči na malé farmě na jihozápadě. Takový ten malý ráj na zemi. Koně, dobytek, krásný malý domek s dřevěnou verandou a milovanou houpačkou.Všude kolem pole kukuřice a lány obilí. Jasně si vzpomínala na maminku, její sladkou vůni a na polibek na dobrou noc. A pak už jen křik, plameny, krev a to jméno, Viktor. Vše se jí vybavovalo jako v nějakém bizardním komiksu. Znovu viděla zkrvavené tváře rodičů a tu nezkrotnou, krvelačnou bandu, co napadla jejich malý ráj. A ….. úplně ho zničila.
Ještě jakoby cítila, jak šlehaly klasy kukuřice do jejich malých nožek, když běžela závod o holý život. Plakala a věděla, že se musí pomstít. Našli ji až ráno u řeky. Sousedé nevěřili, že přežila, bohužel jako jediná, ten velký noční požár. A ona nebyla schopná vyprávět, co zažila. Jen to se jí vrylo do paměti, Viktor.
Kolikrát si to jméno opakovala a kolikrát si představovala, jak ho dostane. I ten nádherný pocit zadostiučinění, až se pomstí samotnému ďáblu za zničení jejího malého ráje.
„Neboj, jednou ho dostaneš.“ Šeptl Gery, když bral za kliku a zmizel za dveřmi.
Chris zůstala sama v husté tmě a samotě jejich pokoje. Sedla si ještě na chvíli na postel, aby nabrala dech a sjednotila si myšlenky. Musí zvládnout to, na co tak dlouho cvičila, proč se stala lovcem? Jen kvůli němu, aby ho dostala.
Vstala a vyšla z pokoje. Oslňující záře světel na chodbě ji na chvíli oslepila, ale i tak vnímala ten známý neklid všude kolem. Když jejich skupina dostane echo, že se něco chystá, je to jen otázka pár minut a jde se do akce. Gery se vždycky smál, že si připadá spíš jako hasič nebo nějaký záchranář. Došla až dolů do garáží, její místo bylo v autě vedle Geryho. Vůdčí skupina. Mnoho lidí jí nemohlo přijít na jméno, že tak mladá a tak krátce u skupiny, už jezdí s těmi nejlepšími. Jenže Gery jí měl vždycky rád u sebe a nejednou si navzájem pomohli. Říkal, že je moc mladá a zbrklá a že ji má radši na očích. Byla opravdu takovým benjamínkem mezi těmi ostřílenými pardály. Někdy to nebylo jednoduché s nimi vyjít, ale byl spoleh na to, že by za sebe navzájem klidně dali i život.
Nasedla do džípu a schoulila se až úplně dozadu. Moci tak spát bez obav a nočních můr až do rána. Dnes se opravdu necítila nejlíp, zavřela oči a snažila si vybavit Viktorovu tvář. Nešlo to, asi už viděla tolik upírů, že se jí všechny jejich tváře slévaly v jedinou. V jedinou odpornou masku zla. Cesta utekla rychle, i když si nebyla moc jistá, jestli na chvíli neusnula. Probral ji Geryho hlas.
„Jsme na místě, tak jdeme na to.“
Nevěděla ani kde jsou, a bylo to vlastně úplně jedno. Šlo jen o jediné, zabít a nenechat se zabít.
Rozhlédla se kolem. Všichni se začali rozmisťovat kolem skladu čehosi, co bylo pro upíry zřejmě velmi důležité. Kupodivu jeli skoro ve všem: drogy, zbraně, orgány. Stačilo si jen vybrat, proč je nenávidět.
Ucítila na rameni Geryho ruku, otočila se, podal jí zbraně a z jeho pohledu se dalo vyčíst, že má obavy.
Beze slov naznačil, kam má kdo jít a zátah mohl začít.
Déšť byl dobrou zvukovou kulisou a tak si jich nikdo nevšiml, ani když se přiblížili. U dveří stáli dva ozbrojení hlídači. Nebylo těžké je odstranit a vniknout do objektu. Bylo tu krásně teplo a sucho. Chris si nasadila kuklu jako všichni ostatní. Zatím byl klid, že by to pomyslné ticho před bouří?
„Napravo.“ Sykl kdosi a ze tmy se ozvaly výstřely.
Už je to tu, už o nich vědí.
Chris se zhluboka nadechla a postupovala kupředu. Připadala si jako v nějaké počítačové hře. Padal jeden upír za druhým. A když došly náboje, vytáhla meč.
Na kontaktním boji bylo něco starodávného, záhadného a osvobozujícího. Vypnout mozek a nechat pracovat obyčejné zvířecí instinkty.
Ani si nevšimla, že se od Geryho tolik vzdálila. Takhle jí nemohl krýt záda a nemohl se k ní ani dostat.
Náhle se před ní mihla téměř gotická postava. Urostlý muž, těžký, černý plášť. Viktor.
Chris se zatmělo před očima a přestala vnímat svět kolem. Musí ho dostat, prostě musí.
„Viktore!“ Zakřičela.
Muž se zastavil a otočil, i když ho ostatní pobízeli, aby je následoval.
Němě pokynul, aby ho nechali o samotě. Odhodil těžký kožený plášť a vytasil svůj meč. Postoupil blíž ke Chris do kuželu světla. Mohla si ho velice dobře prohlédnout. Ty oči už znala, na ty se nedalo zapomenout. Tmavě hnědé oči, které tolik připomínaly noc, tu děsivou noc, mrtvé oči. Hnědé vlasy, ostře řezané rysy. Statná vysoká postava a naprosto klidný výraz ve tváři.
Poklonil se tak, jak to dělávali gentlemani tak před sto lety. Byl nejstarším v kovenu, vůdce.
Jist si svou nepřemožitelností a nadlidskou silou stál jako socha.
Chris si pomalu začala uvědomovat, že to asi nebyl dobrý nápad, ale co, i kdyby měla zemřít, tak se pomstí.
Snažila se mu dívat přímo do očí, avšak číst se v nich nedalo. Byly mrtvé, chladné a tak děsivé.
Namířila meč přímo na něho a postoupila blíž, aby ho vyprovokovala k boji. Odměnou jí byl téměř ironický úsměv.
Udělal však totéž. Když se jejich meče zkřížily, ucítila jeho obrovskou sílu. Kdesi v dáli slyšela Geryho hlas, výstřely a rány.
Viktor na moment zaváhal. Když se kolem něho mihla ucítil něco, co už pohřbil před staletími.
„Elizabeth.“ Šeptl pro sebe.
Najednou jakoby před ním ožil jeho největší sen, obava a touha, ta nepopsatelná vůně.
Sáhl po kukle, kterou měla žena na hlavě a strhl ji, tím však dal možnost Chris, aby ho plnou silou sekla po ruce. Krev tekla jen chviličku, jedna z výhod upírů, dokonalá regenerace.
Když se opět dostal do pozice, kdy jí mohl vidět do tváře, úplně ztuhl. Byla to ona. Pravda, chyběly překrásné šaty a roztomilé kudrlinky na dlouhých blond vlasech, ale jinak. Její tvář, její oči, dlouhé vlasy, celá Elizabeth.
Viktor na sucho polkl a upřeně hleděl na tu krásnou tvář. Nemohl popadnout dech a hrudí mu projela nesnesitelná bolest. O pár kroků couvl až narazil na hromadu beden stojící za ním, nechápal, co se s ním děje. Opřel se ramenem a podpírajíc se o svůj meč, chvíli váhal. Absurdní situace, co teď? Všechny myšlenky a vzpomínky pohřbené tak hluboko v jeho srdci najednou začaly vyplouvat. Po těch letech, staletích se začal cítit opět jako člověk, hrozný pocit. On, proslulý svou krutostí a cílevědomím najednou roztál a stačil jen jeden, jediný pohled na tu malou holku, co stojí před ním.
Chris znervózněla, pozorovala, co se před ní odehrává a nechápala. Ta rána na ruce přeci není tak veliká? Co se s ním děje? Ani jeho oči nebyly už tak ledové a bez života. V jeho pohledu byl teď zmatek a zděšení. Ale to je jedno, ona sem přišla kvůli němu, kvůli pomstě a musí ho zabít. Ani si nevšimla skupinky upírů, která se pomalu stahovala kolem nich. Byla jen ona a on.
Viktor ji cítil, vnímal ji. Každý její pohled a nepatrný pohyb. Byla už tak blízko, že slyšel tlukot jejího srdce. Bilo tak rychle a splašeně. Věděl, že má strach, obyčejný lidský strach. Cítil ho tak často, ale teď, jako by všechno bylo jiné. Postavil se na nohy, i když si nebyl zcela jist, jestli ho vůbec udrží. Narovnal se a vzpřímeně na ni pohlédl.
Zmateně se rozhlédla kolem, jistě, poskoci nedovolí, aby se mu něco stalo. Co si jen myslela.
Rozpoutal se boj. Snažila se ze všech sil, ale bylo jich pět a byla na to sama, Geryho i ostatní nechala daleko za sebou. Čtyři by možná zvládla, ale ne pět. Byla tak unavená, že ani nevnímala bolest z řezných ran, snažila se vnímat jen Viktora, třeba to ještě zvládne, dostane se k němu. Zabije ho.
Vše bylo jako ve zpomaleném filmu, a on jen stál a díval se na ni.
Náhlá pichlavá bolest jí projela bokem, dřív než si mohla uvědomit, co se s ní děje, hroutila se k zemi. Koutkem oka zahlédla Geryho, jeho vyděšený výraz mluvil za vše.
Nedopadla však na tvrdou zem, jak očekávala, ale do měkkého náručí. Čísi silné a chladné paže ji v poslední chvíli zachytili. Z posledních sil pozvedla zrak. Viktor klečel a pevně jí tiskl ránu, cosi křičel.
„Neumírej mi, teď ne.“ Chris už nechápala vůbec nic, cítila jen únavu. Žádnou bolest, žádný strach, jen zvláštní klid a nesnesitelný chlad. Jen na chvíli zavřít oči a……..kolem se rozhostilo ticho a tma.
Viktor zrychleně dýchal, roztřesenou rukou odhrnul pramínek zakrvácených vlasů z jejího obličeje. Dotýkal se jejího těla tak opatrně, jako by byla ze skla. Jen jí neublížit ještě víc. Zkontroloval letmým pohledem situaci kolem, lovci byly daleko, dalo se bezpečně odejít. Vzal Chris do náručí a křikl na muže stojícího vedle.
„Auto a rychle“.
Gery se snažil probít co nejblíže, ale viděl jen jak Chris krvácí a padá k zemi a Viktora, jak s ní odchází do noci. Bylo mu v tu chvíli jasné, že přichází o ženu svého života. Slibovala přeci, že si dá pozor, ta její tvrdá ztřeštěná hlava.
Venku bylo chladno a studený déšť smýval krev z jejích ran. Chris se přeci jen na chvilku probrala. Ten netvor teď držel její bezvládné tělo v náručí. Už nevypadal tak samozřejmě a v jeho výrazu se teď zrcadlilo tolik lidských emocí.
Nevěděl co dělat, byl zvyklý lidi obyčejně života zbavovat, ne se snažit je zachraňovat. Cítil se nejistě a věděl, že tím co udělal otřásl i svou rolí vůdce.
Řidič zastavil, otevřel dveře a pomohl svému pánovi s tělem.
Sídlo kovenu se nacházelo ve starém domě nedaleko města. Dům byl chráněn snad všemi možnými bezpečnostními systémy a několika velmi milými pejsky.
Viktor se postavil přede dveře a skener ho projel od hlavy až k patě. Dveře se s hlasitým vrzáním otevřely a on vešel dovnitř. Naproti mu šel s úsměvem jeho dobrý přítel John. Znali se už léta, nebo spíš staletí.
„Kdo je to? Co se stalo?“ John pozoroval, jak Viktor stojí s bezvládným tělem v náručí uprostřed studené, tmavé haly. Díval se, jak kapky vody neslyšně padají z konečků jejich dlouhých vlasů na mramorovou podlahu.
Viktor vypadal zmateně.
„Zachraň ji, Johne, prosím tě o to.“
„Ale… je to člověk, co s ní ?“ Utrhl se John.
Odpovědí mu bylo jen velmi hlasité zavrčení. Pochopil a vedl Viktora setmělým domem až k místnosti, kde se ošetřovaly obvyklé rány utržené v boji. Dobře zařízená ošetřovna se teď hodila.
Viktor položil Chris na stůl a až teď na něho dopadla celá ta situace. Prohlížel si její tělo, její mokré zakrvácené šaty. Jemně nahmatal krční tepnu. Puls měla už sotva znatelný.
John mu položil ruku na rameno. „Příteli, tady mi moc nepomůžeš, běž na sebe hodit něco suchého a pak se vrať. Podívám se, co se dá ještě udělat.“
Kráčel sám chladnou chodbou a snažil se urovnat myšlenky, které se mu honily hlavou. Tolik let spokojeného, klidného zabíjení a teď tohle. Co bude dělat? Co se dá ještě v takové situaci dělat?
Vešel do svého pokoje. Asi nejhezčí místnost v domě, starý luxusní nábytek, těžké sametové závěsy, vlněné koberce. Vždycky si potrpěl na kvalitní a krásné věci.
Zavřel za sebou dveře a kožený kabát shodil už u dveří. Sedl si do svého oblíbeného křesla, které stálo hned vedle obrovského krbu a sklonil hlavu. Teplý, konejšivý plamen ho hřál do tváře. Kolik večerů takhle strávil, jen se díval do ohně a přemýšlel, nebo si četl staré knihy. To vše je teď jinak.
S povzdechem vstal a došel do koupelny. Musí se vzchopit a konečně vymyslet co dál. Až se po kovenu roznese, co se stalo, a že to nebude tak dlouho trvat, o to už se postará s radostí některá z jeho zhrzených exmilenek, musí mít vymyšlený plán.
Sundal si promočené oblečení a vklouzl pod sprchu. Rukama se opřel o studenou dlažbu a zavřel oči. Nechal na sebe z hůry dopadat horké kapky vody. Jak úžasný pocit.
Když se převlékl, prohrábl si rukou mokré vlasy a vyrazil pomalu k ošetřovně. Dům byl až nezvykle klidný a prázdný.
Otevřel prosklené dveře a zíral dovnitř. Podlaha byla od krve a válely se po ní obvazy,
tampony a latexové rukavice. Chris ležela na stole, v ruce měla zavedenou hadičku s kapačkou a John stál vítězoslavně nad ní.
Ohlédl se, když se dveře s klapnutím zavřely.
„No příteli, teď už je v rukou božích. Zašil jsem všechno, krve dostala, že by to jednomu stačilo na měsíc a teď se musí snažit sama.“
Viktor kývl a potichu poděkoval.
„Pomoz mi, odneseme ji ke mně, musí teď stejně zůstat v klidu a ty jí tam můžeš chodit kontrolovat. Ale, prosím tě, nikomu o ní zatím neříkej. Čím déle se to všichni doví, tím lépe.“
Přešel ke stolu, pomalu a opatrně ií nadzdvihl. Byla tak lehoulinká a bledá, vypadala jako anděl.
John šel beze slova vedle něho, jednou rukou přidržoval dveře a ve druhé nesl kapačku.
Když ji Viktor položil na svou postel, svezlo se prostěradlo, kterým byla přikryta, na podlahu.
Musel až zatajit dech. Drobné tělo bylo poseto obvazy, ale jinak jako by poznával každou její křivku. Zatnul ruce v pěst, aby se mu tolik neklepaly a zlobil se sám na sebe, že dává najevo tolik citu před svým přítelem.
Ten ho jen poplácal po rameni. „No tak, já vás tu nechám. Kdyby něco, volej. Přijdu se na ni mrknout a přinesu něco k jídlu, pro ni i pro tebe. Jestli si ovšem nechceš posloužit.“
Mrknul na Viktora a mávl směrem k posteli.
Viktor jen s obtížemi přešel jeho narážku a se zachmuřenou tváří přikývl, když zavíral za Johnem dveře.
Tak tady budou mít na chvíli klid. Nikdo se sem jen tak neodváží vtrhnout.
Přiložil do krbu, aby její prokřehlé tělo zahřál a přistrčil si křeslo blíž.
Sedl si a nehybně pozoroval její tvář. Nemohl tomu, co se stalo, uvěřit. Vzpomínky na ni se najednou zdály tak skutečné. Jako by mu najednou bylo znovu osmadvacet. Viděl ji tehdy poprvé. Nádherný slunečný den na jeho bavlníkové plantáži. Myslel si, že je to přízrak. Bílý kůň a na něm jela bez sedla mladá dívka. Navzdory tehdejší módě korzetů a šílených upnutých šatů, měla jen bílou hedvábnou košili a černé jezdecké kalhoty. Její dlouhé blond vlasy vlály ve větru a oči jí zářily. Ani si ho nevšimla, když projela tryskem kolem něho. Až později se dozvěděl, že je to dcera jeho nových sousedů. A když se o čtrnáct dní později konal v jejich nádherném velkém domě seznamovací večírek, nesměl samozřejmě chybět. Přece jen byl tou nejlepší partií v kraji. Louče osvětlovaly cestu k domu. Měsíc byl právě v úplňku a smutný zpěv otroků dokresloval celou tu jižanskou atmosféru.
Seskočil z koně a u dveří ho uvítala paní domu. Krásně oblečená dáma středních let. Uvedla ho do domu a podala skleničku s vínem. Bylo tu opravdu rušno. Spousta známých tváří, sousedů, majitelů okolních plantáží.
Vmísil se do davu a s každým prohodil pár slov. Nakonec však skončil sám na terase a hleděl do zahrady. Voněly tu růže a noc byla tak teplá a vzduch tak těžký.
„Taky jste radši sám?“ Otázka mu zazněla do zad a když se otočil, nemohl popadnout dech.
Stála tam. Růžové šaty, vyčesané vlasy. Vypadala jako víla. Usmála se a přistoupila k němu.
„Je tam až moc lidí, viďte? Mám taky radši samotu.“
Stoupla si vedle něho a on vnímal to, jak je mu blízko. Její holá ramena a ňadra vzdouvající se v korzetu. No, ta móda měla přece jen něco do sebe.
Povídali si snad hodinu, než ji vyzval na procházku noční zahradou. Bylo jí šestnáct, ještě dítě. To si alespoň myslel, než se jí hluboce podíval do očí a pod závojem letní noci ji opatrně políbil. Z domu zněla hudba a v dáli bylo slyšet hřmění. Není nad letní bouřku, ta vůně deště, voněla jako déšť, ty vzpomínky……………
Zaklonil hlavu a na chvíli zavřel unavené oči.
Probudil se po pár hodinách s hlavou položenou na posteli, palčivě svírajíc její drobnou ruku. Ležela klidně a zlehka oddechovala. Věděl, že přes den bude klid, upíři se v noci nakrmili a teď budou odpočívat. Zakroutil hlavou, aby si protáhl krk a pohladil ji po spánku.
Zlehka se pohnula a sykla bolestí.
Chris se cítila divně, všechno jí bolelo a nemohla si vzpomenout na to, co se stalo. Jen pomalu otevírala oči. V pokoji bylo přítmí, ale i tak viděla, že vše je tu velmi staré. Nevěděla kde je a jak se sem dostala. Veliká postel s nebesy, na které ležela, i vše kolem bylo jako by se propadla tak o dvě stě let nazpět.
Kdyby se tak mohla pohnout, ale nešlo to, až teď si všimla hadičky v ruce a taky obvazů. Začínalo jí pomalu docházet, co se včera stalo. Začala být nervózní. Ve vedlejší místnosti někdo naplno pustil vodu, pak ji zavřel a zhluboka vzdychl. S velkou námahou pootočila hlavu směrem k oknu, u postele stál malý stolek a na něm mísa s ovocem a u ní malý nůž. Natáhla ruku a hbitě ho uchopila, pak zatáhla ruku zpět pod deku a se zatajeným dechem sledovala dveře.
Viktor si opláchl obličej a chvíli zíral do prázdného zrcadla na stěně. Kolikrát už takhle stál a hleděl na prázdný odraz, nikdy ho to asi nepřestane udivovat. Zavrtěl hlavou a vydal se do pokoje. Ležela klidně a nehybně, její vlasy rozhozené na hedvábném polštáři vypadaly jako svatozář. Měl na sobě jen černé kalhoty a tak sáhl vedle sebe na židli a natáhl si tmavě vínový hedvábný župan. Došel až k posteli a chvíli ji pozoroval, pozorně si prohlížel její obličej. Byla snad ještě krásnější než si ji pamatoval. Ne, ale byla tady a živá.
Sklonil se těsně nad ní a vychutnával její vůni, cítil na tváři její horký dech. Jen jeden krátký polibek, jen krátce ochutnat ty překrásně rudé horké rty. Znovu ty vzpomínky, vzdychl.
Přiblížil se ještě víc, pomalu se jí dotýkal. Zavřel oči a pak už jen vychutnával ten pocit.
Chris usoudila, že dělat, že spí je nejlepší strategie přežití, ale tohle tedy už ne. Vytáhla pomalu svou ruku a napřáhla se co to šlo. Vší silou se snažila bodnout ho do zad, jenže upíří instinkty ho nezradily. Zachytil pevně její ruku, vytrhl jí z dlaně nůž a hodil ho na podlahu.
Chytil pevně její paže. A díval se na ní přes jeho upíří obličej. I když se jí dělalo zle z jeho nyní žlutých očí, neuhnula pohledem.
„ Co si myslíš, že mě tímhle zastavíš?“ Zavrčel zlostně.
Pustil ji a schýbnul se pro nůž. Roztáhl župan a odhalil svou vypracovanou hruď. Špičkou si přejel přes prsa. Čepel se zaryla, ale hned, jak vyteklo pár kapek krve, se rána sama zacelila.
„Tímhle mi neublížíš.“ Jeho obličej se změnil pomalu zpět.
Chris byla v šoku, tuhle proměnu viděla na vlastní oči poprvé. V průběhu boje vypadali všichni jako krvežíznivé příšery.
„Nesmíš se teď moc hýbat, potrhala by sis stehy a ta rána, co máš na boku, je hluboká. Lež klidně, ať se co nejdřív uzdravíš.“ Pronesl skoro nezúčastněně.
„Co se tu sakra děje.“ Vyrazila ze sebe po chvíli.
„Chtěla jsem tě zabít, a ty mi tu zachraňuješ život?“
Konečně se na ni zase podíval, položil nůž na stůl vedle a zhluboka se nadechl, asi jen proto, aby si dodal odvahy.
„Rád ti to vysvětlím, ale teď bys měla opravdu odpočívat.“ Chystal se zvednout, ale její ruka ho zastavila.
„Zabil jsi mi celou rodinu a teď si tu budeš hrát na samaritána?“ Strach vystřídala zlost.
Hleděl do země. „Zabil jsem hodně lidí, možná i tvou rodinu. Asi jsem ti způsobil velkou bolest. Chápu, proč jsi mě chtěla tolik dostat.“
„Ne chtěla, ale pořád chci.“ Opravila ho.
„Ale necháme to, až ti bude lépe, ano? Teď mi slib, že se nebudeš hýbat, kdybys něco potřebovala, jen si řekni.“ Pousmál se.
Otráveně se otočila, nechtěla se na něho dívat. Nesnášela ho víc než mohla popsat.
Ozvalo se klepání a vešel John. Nesl tác a na něm jídlo pro oba. Rychle zkontroloval pokoj a vyhodnotil situaci.
„Á, slečna se nám probrala. A je stále živá, to jsi musel brachu řádně krotit svůj apetit.“ Zasmál se sám sobě a položil to vše na stolek u postele.
„Nech toho.“ Vyštěkl Viktor.
„Dobře, dobře. Radši ji zkontroluji, jestli je všechno, jak má být. Když jsem býval ještě člověkem, byl jsem lékař. Je zvláštní, že se mi to hodí i teď. I když upíři se hojí o poznání lépe než lidé.“ Ani nevěděl ke komu mluví, stejně ho ani jeden z nich neposlouchal.
Viktor stál opřený o krb a hnul se, až když John za sebou zaklapl dveře.
„Nemáš hlad?“ Zeptal se.
Zavrtěla hlavou a po tváři ji stekla slza. Nesmí brečet, nesmí před ním ukazovat svoje slabosti, je to přeci upír, měla by ho zabít a ne se tu s ním vybavovat.
Vzal jednu ze svých oblíbených knih a sedl si. Bylo tak hrozné ticho, že se rozhodl číst nahlas. Alespoň se trochu zabaví, třeba ho bude i poslouchat. Ani nevěděl jak dlouho četl, ale když vzhlédl od knihy, hleděla upřeně na něho.
Její velké modré oči, ve kterých se tolikrát topil. Bože, už zase ty vzpomínky. Jejich první polibek. První milování, to když mu řekla, že čeká jeho dítě. Ne, nesmí na to myslet. Zavrtěl hlavou, jako by mu to mělo pomoci, to vše odehnat.
„Když jsem se vzbudila, snažil ses mě políbit.“ Řekla skoro šeptem.
Věděla, že jí velmi dobře slyšel. Možná nevěděl, co jí na to má odpovědět. Zavřel knihu a položil ji vedle. Dotkl se její ruky. Jen tak malinko, aby otestoval jestli neuhne. Pak ji sevřel do své a jemně políbil. Byla tak hebká a teplá a to, že jí v žilách koluje krev ho vlastně nepředstavitelně vzrušovalo.
„Asi bych ti měl něco říct. To, když jsem tě poprvé uviděl, mě nějak změnilo. Nevím, neumím to popsat, ale probudila si ve mně něco dávno pohřbeného, něco, co mělo možná zůstat mrtvé, protože teď sám nevím, co si s tím mám počít.“ Vypadal zmateně. A jestli to bylo jen trochu možné i zranitelně.
Dívala se na něho a nemohla pochopit, co se s ním děje. Tohle, že je ten děsivý upír, kterého se bojí i ostatní? Hleděl jí zpříma do očí a najednou, jako by všechna její nenávist pomalu ustupovala. Vpíjel se do ní, necítila strach, jen zvláštní pocit, čehosi co už tu bylo. Připadalo jí, že to, že jsou teď tady a spolu, je ta nejpřirozenější věc na světě. Něco se v ní zlomilo a začala na něho pohlížet spíše jako na muže. A musela přiznat, že až moc přitažlivého. Jeho dokonalý obličej s ostrými rysy, krásné tmavé oči a ten pohled raněného štěněte, který nasazoval čím dál častěji. Ne, to ne. Je to jen upír. Zakázala si ho dál idealizovat. Jen upír, míň než to nejnižší stvoření na světě. Ale mohl ji klidně nechat umřít a neudělal to. Stará se tu o ni a nemusel by. Dost! Opět se od něho odvrátila, aby získala zpět sebekontrolu.
„Měla bys spát, budu tu s tebou. Nemusíš se ničeho bát.“ Řekl, když si opět otevřel knihu a nyní již potichu přelouskával její obsah.
Poslechla, byla k smrti unavená a události, co se děly kolem ji vyčerpávaly ještě víc.
Ani nevěděla, jak dlouho spala, ale když se vzbudila, cítila se už mnohem lépe. Tělo už tak nebolelo, kromě rány na boku, ta o sobě ještě dávala vědět.
Podívala se na něho. Seděl v křesle a spal. Nohy měl hozené na posteli a hlavu skloněnou ke straně.
Mohla by se pokusit odsud utéct, když on spí. Pohla se a šlo to, spustila jednu nohu z postele a pomaličku se posadila, omotala si kolem prsou prostěradlo a vytrhla z ruky kapačku. Zaťala zuby, tu bolest musí prostě vydržet. Ještě druhou nohu a vzepjala se na rukách. Nohy měla slabé a klepaly se, ale když půjde pomalu, třeba to zvládne. Pustila se postele a udělala krok, pak ještě jeden.
„Už odcházíš?“ Ozvalo se z křesla.
Zhluboka se nadechla, musí být silná. Otočila se na něho, ale nohy se jí podlomily a ona se sesunula na podlahu. To musel být pohled.
Beze slova vstal a došel pomalu až k ní. Klekl si vedle a podsunul jednu ruku pod její záda a druhou pod obě nohy. Automaticky ho objala kolem krku a nechala se donést zpět na postel. Posadil ji a chvíli si ji prohlížel, pak došel ke komodě, otevřel horní šuplík a vytáhl bílé tričko, s ironickým úsměvem ho hodil vedle Chris.
„Mohlo by se ti hodit.“
Pak se jen otočil a zmizel v koupelně.
Když se vrátil byla už oblečená.
„Promiň, jen jsem myslela,…“
„Že už ti zvládnu pláchnout.“ Dokončil větu za ní. Ani se nezlobil. Věděl, že se o to dřív nebo později pokusí. Byla přeci bojovnice.
„Potřebovala bych taky do koupelny, ale sama to asi nezvládnu, jak se zdá.“ Povzdychla si.
Usmál se. Začala rozvazovat, komunikovat a to bylo jenom dobře.
Donesl ji do koupelny a posadil na vanu.
„Nechám otevřené dveře, kdybys něco potřebovala.“ Vyndal ještě čistou osušku a zmizel v pokoji.
Chris vstala a podívala se do zrcadla. Lekla se sama sebe. Vlasy ulepené od zaschlé krve, kruhy pod očima. Hrůza.
Byla v koupelně snad celou věčnost, pomalu se o ni začínal bát. Ale když ho zavolala zpět, musel uznat, že to stálo za to. Umyla si vlasy a celá se dala dohromady.
„Mám hlad.“ Šeptla, když jí pomáhal nazpět.
„To je dobře, něco tu máme.“ Podal jí tác s jídlem a s úsměvem i nůž. Věděl, že už se stejně o nic nepokusí. Bavilo ho pozorovat ji jak jí. Dlouho už nikoho takhle nesledoval.
„Nemůžeme tu zůstat, nebyla bys tady v bezpečí. No, nechci tě podceňovat, ale barák plný upírů je i na tebe moc.“ Řekl, když dojedla.
„Tak mě pusť, moji lidé se už o mně postarají.“ Hned, jak to dořekla, věděla, že to bylo hloupé.
Zamračil se na ni. „Tvoji lidé? Všichni si myslí, že jsi mrtvá. A tak to i zůstane.“
Vypadal odhodlaně, i když vlastně ani sám nevěděl, čeho chce dosáhnout. Jak by jí měl donutit, aby mu začala důvěřovat, vždyť ho nenávidí.
„Ještě tak den, dva počkáme a pak v tichosti zmizíme. Vezmu tě na jedno místo na pobřeží. Bude se ti tam líbit. Pro mě je to tak trochu srdeční záležitost.“ Vzal si opět knihu. „Chceš, abych ti ještě četl?“
Nahlas vzdychla a položila se na postel. Poslouchala jeho klidný, hluboký, sametový hlas a přemýšlela, co bude dál. Zřejmě si z ní chce udělat domácího mazlíčka, nebo tak něco. No, teď stejně nemá sílu se o něco pokusit. Prostě jen počká, až jí zase bude fajn a pak se vrátí domů. Domů? Dá se tomu tak vůbec říkat? Studené zdi, minimální soukromí a pro Geryho je stejně důležitá jako kdokoliv jiný. Nikdy jí vlastně ani neřekl jak moc, a zdali vůbec ji miluje.
Nemluvili spolu o jejich vztahu, ani o tom, jestli založí rodinu, pořídí si dům nebo koupí štěně.
Cítila se najednou děsně sama, opuštěná.
Lehla si na bok a pozorovala jeho tvář. Tak moc chtěla, aby jí někdo objal, políbil a řekl, jak moc ji miluje a potřebuje. První slza dopadla na polštář a za ní ještě jedna a pak další a další.
Když zvedl oči od zažloutlé stránky ztuhnul, plakala a po tvářích jí stékaly teplé, slané kapky.
Neváhal ani chviličku, přisedl blíž a zeptal se šeptem. „Smím?“
Kývla.
Lehl si vedle ní a objal ji. Položila mu svou hlavu na hruď. Zvláštní pocit, neslyšet srdce. Hladil ji po vlasech a po spáncích a celým tělem vnímal její blízkost. Konejšil ji šeptem a říkal, že všechno bude zase dobré, že je s ní.
I ona vnímala jeho, jeho chladné tělo, jeho dotyky, slova i jeho zachmuřený výraz. Nechápala, jak může být tak něžný, že by ho opravdu tolik změnila? Že by to v něm opravdu někde bylo ukryto a jen to tiše čekalo, až přijde někdo jako je ona? Ale pokud je schopen takových citů i jako upír, proč se toho vzdával? Proč to v sobě zabil a stal se tak zrůdou?
Pomalu se začala uklidňovat. Skoro automaticky položila svou ruku na jeho břicho a ucítila, jak se zachvěl. Lekla se a rychle ji vrátila zpět na přikrývku.
Byla zmatená a on se jistě cítil podobně, vlastně v jeho letech měl určitě veliké zkušenosti se ženami. Možná to jenom všechno hraje, aby ji dostal a pak…… Zakázala si o tomhle přemýšlet.
„Už je ti lépe?“ Zeptal se po chvilce.
Posadila se a utřela si dlaněmi obličej. Otočila se k němu. Ležel, ruce měl složené pod hlavou a s kamenným výrazem ji pozoroval.
„Promiň, nějak to na mě jen všechno dolehlo, neměla bych se chovat jako malá.“
Pousmál se. „Jen se neomlouvej, není nic krásnějšího, než tě konejšit a utěšovat.“
Najednou cítila, jak moc ho chce políbit. Jen to zkusit. Ochutnat ho.
Nahnula se nad něho a jemně se ústy dotkla těch jeho, jen letmý dotyk nic víc. Vnímala jeho vůni a chlad jeho kůže.
Pozvedl ruku a položil ji na její hebký zátylek. Mírně ji přitáhl k sobě. Věděl, že musí být jemný a opatrný, nesmí ji vylekat.
Chris zaváhala, dobře si to uvědomil a nechal jí chvilku na rozmyšlení. Bylo to teď jenom na ní. Poddat se mu, nebo se odtáhnout?
Zavřela oči a prohrábla rukou jeho na krátko střižené vlasy.
Opatrně ji otočil na záda, vědom si jejích zranění a užíval si toho pocitu převahy. Dotkl se jemně jejích rtů. Ochutnával ji pomalu, připraven při sebemenším náznaku nesouhlasu přestat.
Ale ona spolupracovala, vracela mu jeho polibky a když narazil na pootevřená ústa, vklouzl jazykem dovnitř a ucítil zachvění. Něžně laskal její jazyk svým. Vnímal plně její chuť, její horký voňavý dech na své tváři. Snažil se nedat průchod vlastní vášni, aby ji neodradil. Jemně prozkoumával co se jí líbí. Hladil jí šíji a ramena, ale neodvážil se dotknout ňader, teď ještě ne. Stáhla mu župan z ramen a pohladila vypracované paže. Zajela rukama na záda a kousíček po kousíčku prozkoumávala prsty jeho svaly. Byla ironie, že tohle musí zažít až s upírem.
Náhle se od ní odtáhl a rychle se otočil.
Chris se na něho vyděšeně podívala. Měla dojem, že se mu to líbí úplně stejně jako jí, a podle tlaku čehosi na svém stehně, možná i víc.
Sáhla mu na rameno, ale když se otočil pochopila, jeho žluté oči a upíří obličej. Díval se na ni a snažil se uklidnit.
„Promiň, takhle jsem to tedy nechtěl.“ Zlostně zavrčel.
Trvalo snad pět minut, než se uklidnil, nakonec vstal a beze slova odešel do koupelny.
Chris jen ležela a poslouchala zvuk tekoucí vody. Skoro mu záviděla. Dát si teď horkou sprchu.
Byl sám na sebe naštvaný. Nikdy by neřekl, že to s ním takhle zamává. Ale bylo to tak krásné, živoucí a on cítil, jak jí tluče srdce čím dál rychleji a jak vášnivě mu podléhá.
Zastavil vodu a kolem pasu si omotal ručník.
Pozorovala ho, když vyšel z koupelny. Po zádech mu stékaly kapičky vody z mokrých vlasů a celý byl nádherně napjatý. Chodil nervózně sem a tam po místnosti jako divoká kočka lapená v kleci. Nakonec si sedl k ní, aniž by se na ni podíval.
„Bylo to nádherné.“ Zašeptala, protáhla se a přejela mu nehtem po hrudníku.
Zachytil její ruku, ale neodstrčil ji, jen ji tak držel v té své a přemýšlel.
„Jen se bojím, že bych ti mohl ublížit.“ Nakonec ze sebe vyrazil.
„V téhle situaci jsem ještě nebyl. Ne, že bych nelíbal nebo nesváděl ženy. No, za ta staletí jich bylo celkem dost, ale bylo mi pak jedno co se stane. A ty konce bývaly většinou, no víš, poměrně krvavé, takže …“ Odmlčel se.
Nebyla si celkem jistá, jestli chce slyšet o jeho zkušenostech v téhle oblasti, ale to, jak je nervózní a vystrašený, ji pobavilo.
Trochu neobratně si mu sedla do klína a svýma nohama objala jeho boky. Seděli teď tváří v tvář a hleděli si do očí. Položil zlehka ruce na její zadeček a přitáhl si ji blíž.
Pohladila ho po tváři a usmála se. „Připadá mi, že tě znám tak dlouho. Tolik let jsem tě studovala, několikrát tě zahlédla, ale nikdy jsem se tě nebála. A teď s tím nehodlám začínat.“
Taky se pousmál a pohladil ji po vlasech. „Možná bys měla.“
Přiblížila své rty k těm jeho, ale jen tak, aby i on musel projevit snahu.
„No tak, vždyť se ti to taky líbilo, cítila jsem to.“ Povzbuzovala ho.
„Ani nevíš, s čím si tu zahráváš.“ Vzdychl.
Bože, kdyby ho alespoň neprovokovala. A to se bál, aby ji nevyděsil. To, že je dělí jen ta slabá látka osušky mu taky na klidu nepřidávalo. Asi by ji měl jemně odstrčit a jít se obléknout. Ale co, to může udělat později.
Rukama jí přejel po páteři a skončil na jejich vypracovaných půlkách. Slastně přivřela oči, jak to dělávají kočky, když je jim něco velmi příjemné. Mírně zaklonila hlavu a pootevřela ústa. Jazykem si přejela horní ret a zavrněla. Dál už ho opravdu pobízet nemusela. Jako pozvání to úplně stačilo.
Začal ji jemně líbat na krk, lechtal ji jazykem na šíji a s tichým zavrčením zkousl ušní lalůček.
Vyzývavě zasténala, aby mu dodala odvahy. Dobře, bude si s ní tedy hrát tak, jak to má rád on. Jen bez toho uspokojujícího krvavého závěru.
Držela ho pevně kolem krku a vnímala každý jeho dotek. Proč jen tohle neuměl Gery? Milovali se často, ale nebylo to takové, nikdy. Vždy jí připadalo, že objímala jen tělo, myšlenkami byl někde úplně jinde. Možná si v duchu připravoval další akci, promýšlel strategii. Děsně ji to štvalo.
Jako by poznal, kam nebo spíš ke komu se zatoulaly její myšlenky. Byla teď tady a s ním, rozhodně se o ni nechtěl s nikým dělit.
Jednou rukou zvedl její paže do výšky, druhou stáhl bílé tričko a odhodil ho na postel. Zatřepala hlavou, aby urovnala neposedné vlasy na hlavě a usmála se. Kdyby jí tak někdo před týdnem řekl, že tu bude takhle a s ním, nevěřila by, spíš by zuřila.
„Co to děláme?“ Ani si neuvědomila, že to řekla nahlas.
Dál už mluvit nemohla, jeho polibek byl temný a hebký jako samet. Zezačátku jen zůstával jazykem na okraji a zlehka ochutnával její rty. Když ho však přijala, vnikl do jejich úst vášnivě a tvrdě. Cítil, jak v jeho objetí a pod jeho polibky měkne a vláční. Chvěje se a marně se snaží nepřijít o poslední zbytky sebekontroly. Kdyby tak zahodila všechno za hlavu a poddala se jeho rukám.
Začala zrychleně dýchat a rytmicky se zavlněla na jeho klíně, chytil ji zezadu za ramena. Položila si dlaně na jeho holá kolena a propnula se. Kdyby alespoň neměla tak krásné tělo, nebyla tak hebká a teplá a tak nádherně nevoněla.
Vrátil se nahoru ke krku, nemohl v sobě zapřít upíra, její dokonalá šíje s jemnými hebkými chloupky, které se ježily s každým dotykem ho dováděla k šílenství. Ale kupodivu neměl chuť kousnout, jen ochutnával její kůži a těšil se s každého jejího vzdechu.
Už ani nevnímala bolest. Chtěla jediné, cítit ho, cítit ho hluboko v sobě. S té představy se jí zamotala hlava.
Najednou odhodila všechno v co věřila, co se celá léta učila, v čem byla vychována. Svou nenávist i lásku. Zbyl jen on. Už chápala, proč upíři s takovou grácií připravují lidi o život. Měli totiž něco. Nedalo se to popsat, ale jeho dotyky a polibky, to, co s ním prožívala, co momentálně cítila. To, jak moc po něm toužila a jak nepředstavitelně ji vzrušoval. Jako by ji něčím omámil.
„A sakra.“ Vyhrkl ze sebe a hleděl na svou ruku celou od krve a pak na její zakrvácený bok.
Otevřela zmateně oči a sáhla si na ránu.
„Myslím, že mi povolily stehy.“ Hlesla a svezla se z něho zpět na postel.
„To bude dobrý.“ Ujišťoval spíš sám sebe než ji. Kdyby tak mohl zase logicky myslet. Natáhl na sebe kalhoty a projel si rukama vlasy.
„Zavolám teď Johna, vím, že je otravný, ale pomůže ti. Jen chvilinku vydrž.“ Sáhl po mobilu a nervózně čekal, až to vezme.
Musela se až pousmát, z toho jak byl nesvůj. Odtrhla obvaz a koukla na ránu. Několik stehů nevydrželo a rána se otevřela. Vzdychla a položila obvaz zpět. Přidržujíc si ho na boku, sáhla po tričku a oblékla se.
„Jo, no, to jsem já. Mohl bys přijít, stala se malá nehoda.“ Zaklapl telefon a vrátil se k ní.
„Jsi ok?“ Zeptal se tiše.
Kývla a stáhla ho k sobě. „Řekni mi, co to se mnou děláš, hm?“
Políbil ji na čelo, takovým tím otcovským způsobem a objal ji. Celkem ochotně se stočila do jeho náruče. Kupodivu se s ním cítila v bezpečí.

Někdo zaklepal a Viktor šel otevřít.
„No, tak co se stalo?“ Ozvalo se mezi dveřmi.
John vstoupil do pokoje, v ruce kufřík s obvazy a desinfekcí.
„Už se začíná povídat, Viktore. Měl bys co nejrychleji vymyslet co dál, jinak ti ji tady někdo, no víš …“ Položil kufřík na postel a významně se podíval na Viktora.
„Jasně, už se na tom pracuje, zatím mlž, něco si vymysli, hlavně sem za mnou nikoho nepouštěj. Věřím ti.“ Viktor přistoupil k Johnovi a položil mu ruku na rameno, ten jen kývl.
„Tak se na to podíváme.“ Odstrčil Chris ruku z rány a zkontroloval ji.
„No, páni, co jsi vyváděla? Taková hezká práce to byla. Dal jsem si na tobě záležet a ty?“ Udělal rozzlobeného.
Vyndal jehlu a nějaké drobnosti. „No, jen to bude bez umrtvení, víš, upíři to nevyžadují, takže to asi bude bolet.“
Koukl na ni důležitě.
„Pusť se v klidu do toho, taky něco vydržím.“ Ušklíbla se.
Viktor ji pozoroval a musel uznat, že se drží opravdu dobře. Ani nehlesla a snažila se nedat ani náznakem najevo, jak moc to bolí.
Když John odešel, zůstali sami v tichém přítmí pokoje. Viktor chodil zamyšleně z jedné strany na druhou a ona ho zatím tiše pozorovala. Bylo jí jasné, že je zmatený a nesvůj úplně stejně jako ona.
„Co bude dál?“ Zeptala se polohlasně.
„Víš, měla jsem docela jasnou budoucnost. Zabíjet upíry tak dlouho, dokud to půjde, nebo dokud mě někdo jako ty nedostane. Ale teď? Co bude?“
Zamířil přímo k ní a chytil ji pevně za ramena. „Víš, já tohle neplánoval. Nevěděl jsem, co se stane. Byl jsem spokojenější jako zloduch, kterého se bojí vlastní lidi. Nic jsem nemusel řešit. Neměl jsem city. Nic jsem necítil.“
Viděla v jeho tváři zlost a beznaděj. Ještě chvíli ji držel a upřeně ji pozoroval.
„U mě odpovědi nenajdeš. Sám nevím, co bude dál. Chceš odejít? Fajn. Běž. Vrať se ke svému dřívějšímu životu. Stejně tě nemůžu držet věčně. A až se příště potkáme, doufám, že dostaneš co chceš, že se konečně pomstíš.“ Pustil ji a sedl si na postel.
Chytla si paže, docela to bolelo, měl hrozný stisk.
Seděl zády k ní a civěl do zdi.
„Nechtěla jsem tě naštvat. Jen se bojím.“ Šeptla.
„Asi bych ti měl něco říct. Vyprávět ti příběh o jedné dívce, kterou jsem znal, která se ti tolik podobá. Možná potom pochopíš, co se ve mně odehrává. Možná potom….“ Podíval se na ni.
Přisedla si blíž k němu a pohladila ho po tváři.
„Můžeš si ke mně lehnout? Chci tě cítit vedle sebe.“
Lehl si na kraj postele, ona položila hlavu na jeho hruď a objala rukou jeho břicho.
Na chvíli zavřel oči, cítil se tak unavený, ale byl šťastný.
„O kom si to mluvil? O jaké dívce?“ Ozvalo se do hrobového ticha.
Otevřel oči a přivinul ji těsněji k sobě.
„Ona se jmenovala Elizabeth. Byla má žena.“
Chris zapochybovala. Takže on ve skutečnosti nesvádí ji, ale představu o ni? Nemiluje ji, ale pouze vzpomínku na svou mrtvou ženu? Neobjímá teď ji, ale přelud?
Odtáhla se od něho. „Já ale nejsem Elizabeth.“
Podívala se na něho vyčítavě. „Ty ses nechtěl milovat se mnou, ale s ní?“
Zahleděl se do jejích očí. Ty modré studánky, bezedné, člověk by se v nich mohl topit navěky.
Stáhl ji za ramena k sobě, jejich tváře se málem dotýkaly. Cítil jak zrychleně dýchá a jak je její tělo napjaté.
„Polib mě.“ Rozkázal.
Zůstala tak a strnule sledovala jeho výraz.
„Polib mě.“ Zopakoval.
Neposlechla. Není přeci jeho hračka. Není jen náhrada za někoho, kdo je už léta mrtvý.
Nadzvedl se a dotkl se rty jejích. Byla chladná, nevyšla mu vstříc, jen pozorovala co bude dál.
Jemně se usmál, věděl dobře o čem přemýšlí. Měla tak trochu pravdu. V první chvíli ho to opravdu dostalo. Ta neuvěřitelná podoba. Jako by před ním stanula jeho mrtvá láska. Pamatoval si živě, jak ho opouštěla, to světlo v jejích očích, které pomalu pohasínalo. Stisk její malé ruky, který zvolna slábnul. I poslední slova. „Nikdy tě neopustím. Najdu si tě, slibuji.“
Ale tohle opravdu nebyla Elizabeth.
Tohle vzdorovité stvoření, tak divoké a vášnivé. Tvrdohlavé a ……..
Otočil ji na záda a pevně přitiskl ruce k posteli.
„Polib mě.“
Snažila se vymanit z jeho sevření. Chtěla se schoulit pod deku, schovat se před jeho pohledem, utéct před ním, ale držel ji pevně.
Po chvíli se konečně přestala bránit a uklidnila se. Hrudník se jí rychle zdvíhal a s každým nádechem se její ňadra opřela o jeho hruď. Cítil každý její nádech a modlil se o další.
Připadal si, jako by krotil divokého koně. Tolik vášně a nezdolnosti.
Vzrušovala ho, čím dál víc. Tím jaká byla, jak se chovala.
Uvolnil pomalu své sevření, ale nepohnula se.
Pomalu se k ní naklonil. Dal jí dost času na to, aby uhnula, ale dívala se na něho upřeně a bez hnutí.
Palcem jí přejel dolní ret a hřbetem ruky jí velice jemně a pomalu pohladil po tváři, zavřela oči, mírně zaklonila hlavu a tím mu nastavila svůj krk.
Neváhal. Začal ji znovu jemně ochutnávat. Hladila ho po zádech a probírala mu vlasy.
Její drobné tělo se pod tím jeho skoro ztrácelo.
Znovu to cítila. Jeho přítomnost, jeho vůni, jeho chladivé polibky na její horké kůži.
„Jsme tu jen my dva. Nikdo jiný, rozumíš. Nikdo jiný není.“ Zašeptal.
Odpovědí mu bylo jen její tiché zasténání.
Hladil ji po celém těle. Zkoumal pečlivě každou její křivku. Přijímala jeho doteky a oplácela je svými.
Když ji konečně políbil, cítila jak se v něm ztrácí. Jako by se s ní točil celý svět.
Stáhl jí tričko a položil ji opatrně zpět na postel. Věděl, že musí dávat pozor, aby jí neublížil. Ale chtěl ji tak moc, že už se nemohl ovládat.
Líbal ji na ústa, šíji a pak došel níž až k jejím ňadrům.
Chris už to nemohla vydržet. Cítila každý jeho dotyk tak intenzivně a když sklouzl jazykem až tam dolů, nemohla popadnout dech.
Jemně, ale přitom důrazně ho pobídla k cestě vzhůru.
Vztyčil se nad ní, ale zastavil se. Počkal až se trošičku uklidní a sama ho vyzve.
Pohladila ho po zádech a rukama sjela až na zadek. Sklonil se a když se jejich rty setkaly, vnořil se tvrdě do jejího klína.
Zaryla mu nehty do paží a on začal pomalu a rytmicky pohybovat boky.
Dýchala rychle a hluboce s pootevřenými ústy. Tak jako by ho stále zvala a pobízela k polibkům. Její tělo bylo horké a pulsující. S každým jeho pohybem se jí zrychloval tep. Pronikal do ní tak hluboko jako nikdo předtím.
Když ucítil její blížící se vyvrcholení, uvolnil i on průchod svému. Vnímal každé zachvění jejího drobného těla a to ho dovádělo k extázi.
Ani nevnímala, že se jeho tvář změnila v upíří a bylo to vlastně jedno. Zhroutil se na ni a zabořil svůj obličej do jejích vlasů. Mocně ji tiskl, jako by se bál, aby mu nezmizela.
Hladila ho po vlasech a mlčky čekala až se uklidní. Jeho tělo se pomaličku uvolňovalo a vracelo k normálu.
Lehl si vedle ní a plně vychutnával ten pocit. Tak dlouho už tohle necítil. Milovat se s ženou, živou ženou, vášnivou, horkou a jemnou. Upírky byly na tohle jiné, chladné a mrtvé, neměly city, neznaly něhu. Pak si ale vzpomněl na její ránu a rychle jí sáhl na bok.
„Jsi v pořádku?“ Vyrazil ze sebe ještě udýchaně.
„Je mi úžasně.“ Odpověděla a schoulila se do jeho náručí.
„Teď by mohl svět skončit a ani by mi to nevadilo.“ Zašeptala. Políbil ji do vlasů a sám pro sebe se usmál.
„Dnes až se setmí, vypadneme odsud. John měl pravdu, nejsi tu v bezpečí.“
Mlčky přikývla. Bylo to šílené, ale s tímhle upírem se cítila po dlouhé době opravdu šťastná. Je až děsivé, jak se za pár dní může život obrátit vzhůru nohama.
„Pomůžeš mi do koupelny? Asi se potřebuji dát trochu do hromady.“ A být chvíli sama. Ale to už nahlas neřekla.
Vstal a natáhl si kalhoty. Objala ho kolem krku, když jí bral do náručí. Přešel pokoj a postavil ji studenou dlažbu koupelny. Vrátil se zpět a ze skříně vytáhl další čisté tričko. Stála tam bez hnutí a vypadala jako bohyně. Jen obvazy kazily celkový dojem dokonalosti. Mlčky položil tričko na vanu a otočil se k odchodu. Tiché díky slyšel už jen jakoby zdáli, když zavíral dveře.
Posadil se do křesla před vyhaslý krb a tiše zíral do ještě sálajícího popela. Zaklonil hlavu a zavřel oči, alespoň si chviličku odpočine.
Chris se opřela o stěnu a vychutnávala si ten chlad, co pohlcoval její tělo. Bylo to šílené, všechno kolem ní, i ona sama. Co bude dělat? Jak bude žít?
Opatrně se opláchla a oblékla se. Opřela se rukama o umyvadlo a civěla do zrcadla před sebou. Ani nevěděla, jak dlouho tam jen tak stála a hlavou se jí honily myšlenky na to, co se stalo a možná ještě stane. Ale nemělo cenu to rozebírat, analyzovat celou tuhle situaci. Zavrtěla hlavou a vzala za kliku.
Seděl v křesle, nohy hozené na podnožce a klidně oddychoval. Postavila se před něj a chvíli ho pozorovala. Usnul, jasně, dlouho už nespal, musel si odpočinout. Ona se vlastně taky cítila unavená a rozlámaná a hladová. Přešla ke stolku a strčila si do úst pár soust masa, co ještě zbylo. Pak vzala z postele deku a přehodila ji přes něj, ani se nepohnul.
Došla k oknu a poodhrnula závěs. Venku bylo světlo, těžko říct jestli bylo ráno nebo odpoledne. Obloha byla zatažená černými mraky a vypadalo to na déšť.
Vzdychla si. Alespoň, že je den a upíři spí.
Lehla si na postel a zavrtala se pod přikrývku. Jen na chvíli zavřít oči a nemyslet.
„Co je…“ Ze spánku ji probudil tlak ruky na ústech.
Překvapeně otevřela oči a civěla bez hnutí před sebe. Vedle ní na posteli seděl Gerard, ruku pořád přitisknutou k její puse.
„Nemůžu tomu uvěřit, jsi na živu a v pořádku, ach bože.“ Rozklepal se mu hlas. Díval se na ni jako na přízrak. Objal ji a mačkal tak, až se nemohla ani nadechnout.
„Počkej, ne.“ Odstrčila ho.
Musela si to v hlavě nejdřív všechno porovnat. Rozhlédla se po pokoji. Gerard seděl u ní, tři další drželi Viktora a šipka s čímsi zabodnutá v jeho stehně naznačovala, že asi nešlo o rovný boj. Měl skloněnou hlavu a jako by ani nevnímal, co se děje.
„Jak jsi věděl?“ Vyhrkla ze sebe a podívala se na Gerarda.
Usmál se na ni a chytil jemně za ruku. Pohladil prstem náramek, co od něho dostala k narozeninám.
„Nikdy jsem tě neztratil z dohledu. Jen mi chvíli trvalo to vše naplánovat a připravit. Utrpěli jsme dost velké ztráty při tom boji a mně nezbylo než čekat a doufat, že už tě nezabil nebo neproměnil. Je v něm vysílačka, to jsi nevěděla, viď?“
Vstal a podal jí ruku. „Můžeš vstát, nebo tě mám nést?“
Chris sklonila hlavu. Všechno kolem bylo jako ve zlém snu. Vzepřela se na rukách, udělala krok pak ještě jeden a už zase cítila, jak jí nohy vypovídají službu. Gearard byl hned za ní, zachytil ji a vzal do náruče. Položila hlavu na jeho hruď, nemělo cenu cokoliv dělat nebo říkat.
Zamířil s ní k oknu. Když procházeli kolem Viktora zachytila letmo jeho pohled. Viděla jeho tvář, ty čokoládově hnědé oči i ústa, co je ještě před chvílí líbala. Teď vypadal jako troska, bezmocná a smířená se svým osudem.
Ani nevěděla jak, seděla v autě, vedle ní Gerard a jak si ještě stačila všimnout v autě za nimi Viktor a zbytek lidí.
„Za chvíli se začne smrákat a ty potvory začnou vylézat. Stihli jsme to na poslední chvíli.“ Pochválil sám sebe Gerard a políbil ji do vlasů. „Teď už bude všechno v pořádku, uvidíš.“
Chris zavřela oči, chtělo se jí brečet, nebo křičet, řvát z plných plic, ale nevydala ze sebe ani hlásku.
Když dojeli na základnu, byla už noc. Gerard ji zabalil do své bundy a do deky. Sotva mohla jít. Její bosé nohy tlapkaly po studené podlaze garáží k výtahu. Za ní i celé osazenstvo přepadovky. Slyšela, jak za ní táhnou bezvládné Viktorovo tělo. Nastoupila do kabinky a vmáčkla se až úplně dozadu. Sledovala, jak ho vtáhli dovnitř a drželi za paže. Bosý jen v kalhotách. To známé tělo, byl to pořád on? Odvrátila pohled, to co viděla jí až příliš zraňovalo.
Konečně cinknutí a výtah se zastavil. Vyšla na chodbu a za ní i její zachránce.
„Odvezte ho dolů. Později si s ním rád popovídám.“ Rozkázal.
Chris se pomalu šourala ke svému pokoji. Vše jí tu připadalo tak vzdálené a cizí. Došel k ní a objal ji zezadu za ramena.
„Bože, co sis asi musela prožít.“ Vzal za kliku a otevřel jí dveře.
Vešli dovnitř a Gerard automaticky sáhl po vypínači.
Sedla si na postel a shodila ze sebe deku.
Klekl si k ní. „Nic ti neudělal? Opravdu jsi v pořádku?“
Pokývala. „Gery, mohl bys mě, prosím, nechat chvíli o samotě. Víš, potřebuji se dát trochu dohromady a …Budu v pořádku, jen mi dej čas.“
Upřela na něho své velké oči a počkala až vstane.
„Kdybys cokoli potřebovala, tak budu u sebe. Stačí zavolat. Odpočiň si.“ Pohladil ji po tváři a ona se jen s obtížemi pousmála.
Konečně sama.
Lehla si a zírala do stropu. Co teď. Musí mu nějak pomoct, dostat ho odsud.
Vstala a stáhla si tričko. Ze skříně vzala rifle, nátělník a mikinu a stáhla si vlasy do ohonu. Oblékla se a sebrala do ruky jeho tričko. Dřív si to ani neuvědomila, ale vonělo jako on. Vsála tu vůni hluboko do sebe a znovu se jí vybavily všechny ty doteky a polibky. Roztřásla se, nesmí na něho takhle myslet.
Půjde se projít. Třeba jí to udělá dobře, jen nezůstávat sama a tady.
Vyrazila směrem ke kuchyni, možná by se tam dalo ulovit něco dobrého k večeři. Když zatočila za roh vrazila do človíčka, co ho znala jen tak od vidění. Nebyl tu dlouho.
„Promiň, nechtěla jsem tě…“ V půli věty se zastavila.
Muž nesl tác a na něm pytlík s krví.
Všiml si jejího výrazu a s úsměvem prohodil. „No, máme tu jeden přírůstek, tak aby nám dlouho vydržel. Ale to ty asi víš, ne?“
„Vezmu mu to.“ Natáhla Chris ruku k tácu.
Muž automaticky couvl. „No, to není asi ten nejlepší nápad. Gery by nebyl moc nadšený, že…..“
Přistoupila až úplně k němu. „Ale my mu to neřekneme, že ne? Bude to naše tajemství. Dovedeš si představit co jsem prožila. Chci s ním být o samotě, teď když je připoutaný a bezmocný.“ Vykouzlila ten nejsvůdnější výraz, kterého byla schopna.
Muž přikývl a podal jí tác. „Hlavně si dávej pozor. Gery by mě zabil, kdyby to zjistil. A dej mu jednu i za mě.“
Přikývla a vydala se směrem ke schodišti. Cely byly až úplně dole. Po schodech moc lidí nechodilo a tak byla menší pravděpodobnost, že někoho potká. Byla rozrušená, co mu má říct a jak bude reagovat on. Myšlenky se jí mlely v hlavě, ale nemohla se dočkat až ho uvidí.
Ještě pár metrů a stála před velkými ocelovými dveřmi. Sklonila se ke skeneru. Skoro vše tu bylo na sítnicový otisk. Lepší než neustále dokola vyklapávat číslicový kód.
Dveře píply, rozsvítilo se zelené světýlko a zámek povolil.
Vešla pomalu dovnitř. Chvíli trvalo, než si její oči přivykly šeru. Stála u stěny a rozhlížela se po cele. Prostá, neútulná kopka. V rohu hozená matrace, na ní sedící postava.
Ani nezvedl hlavu. Chris pomalu přistoupila až k němu a sáhla mu opatrně na rameno.
Cukl sebou a řetězy, kterými byl spoután nepříjemně zařinčely.
„To nic, to jsem jenom já.“ Zašeptala.
Podíval se na ni a v jeho očích se zračila jen prázdnota. Bylo jasné, že si ho Geryho muži podali, ještě než ho svázali. Měl rozbité obočí a po tváři mu stékala krev. Byla vděčná, že tu nebylo moc světla a ona v plné míře nemusela čelit jeho ranám a modřinám.
Mlčeli a hleděli na sebe nekonečně dlouho.
„Bože.“ Hlesla a natáhla k němu ruku. Ucukl a položil hlavu zpět na kolena.
Položila tác vedle něho a klekla si naproti. Objala ho a políbila do vlasů. Chytil ji a přitáhl k sobě. Držel ji a tiskl, jakoby to byla ta poslední věc na tomhle světě, kterou musí udělat.
„Já myslel, že..“ Zastavila jeho slova polibkem.
Zavřela pevně oči a jen ho líbala. Schoulila se k němu a on s vděčností přijímal všechny její projevy náklonnosti i na tomhle neutěšeném místě. Cítil se nesvůj, droga, co ještě kolovala v jeho žilách, mu brala sílu a nedovolovala čistě myslet. Byl omámený a slabý.
„Opravdu jsem myslel, že už tě neuvidím. Teď, když jsi mezi svými.“ Řekl téměř neslyšně.
„Mám tu krev, měl bys něco sníst. Aby ses dal dohromady, budeš potřebovat sílu.“ Podívala se na zem vedle.
„Na co sílu? Abych tu chcípal dýl?“ Jeho slova vyzněla tak tvrdě.
Vyděšeně se na něho podívala. „Ne, já tě odsud dostanu. Ale momentálně mám dojem, že se neudržíš ani na nohách.“
Chytil ji za ramena a zmáčkl. „Prober se. Až ze mne vymlátí co potřebují vědět, tak mě zabijí. Myslíš, že si mě tu budou vydržovat? Ten tvůj…. bude spát mnohem klidněji, až mi vrazí do srdce kus dřeva.“
Objala ho. Nechtěla čelit ani jemu, ani té nepříjemné pravdě, co jí zděloval.
„Fajn, nějak to zvládneme. Nejdřív se postarám o tohle.“ Přejela konečkem prstů jeho ruku a zastavila se na řetězu.
Chytil ji za zápěstí a zadíval se jí přímo do očí.
„Víš opravdu, že to chceš? Nikomu o nás neřeknu, nemusíš se bát. A když mě zabije, já budu umírat šťastný. Měl jsem tě tak jako on nikdy. Nikdo tě přede mnou takhle neměl, cítil jsem to. Můžeš vést dál normální život. Zapomenout. Stačí jen, nechat mě odejít….“
Položila mu prst přes ústa. Nemohla uvěřit, že by se tak lehko vzdal. Života i jí, jen tak.
„Myslela jsem, že ke mně něco cítíš, že mě ….snad…“ Zadívala se do země.
„Miluji tě. To chceš slyšet? Miluji, ale co ti mohu nabídnout? On ti může dát víc. Já jen temnotu a chlad. Já nejsem muž, jsem upír. Někdo, koho jsi ještě před pár dny nenáviděla. Chtěla jsi mě zabít, vzpomínáš?“
Hořce se usmála. „Vzpomínám. Měl jsi mě nechat umřít. Měl jsi mě nechat dopadnout na tu studenou podlahu a odejít. Protože teď, když mě od sebe odháníš, je to jako bys mě zabíjel podruhé. Jak se mám po tom všem vrátit k němu? Bylo to všechno, jen ne temné a chladné.“
Vstala a prošla dveřmi zpět na chodbu. Omračující světlo jí na chvíli oslepilo, ale rychle na stěně našla skříňku s klíči. Jen najít ty s číslem jeho cely. Vzala do roztřesené ruky žlutý klíč a chvíli si ho prohlížela.
Opřela se zády o zeď a zhluboka se nadechla. Měl vlastně pravdu, bojovala se strachem z budoucnosti. Nenáviděla ho za to, jak moc do ní vidí. Jediné, čím si byla ale jistá, byla její láska. Její srdce teď nepatřilo Gerymu, jestli kdy vlastně patřilo.
Rozhodně vešla do cely. „Nenechám tě tu, i kdyby sis to přál. Nevím, co bude dál, nevím, co nás čeká, ale to nemůže vědět nikdo. Vím jen, že chci být s tebou. Protože to co cítím, když jsem s tebou, když mě objímáš, ……“ Slzy se jí vlily do očí.
Velmi pomalu a s obtížemi se opírajíc o zeď za sebou postavil. Díval se na ni a nevěděl co říct.
Popošla k němu a opřela se hlavou o jeho hruď. Objal ji, jak mu to jen spoutané ruce dovolily a zavřel oči. Točila se mu hlava a dělalo se mu zle od žaludku, opravdu skvělý dárek od jeho nových přátel.
Otřela si rukou oči a uvolnila mu ruce. Řetězy dopadly s rachotem na zem.
„Můžeš jít? Myslíš, že to půjde? Pomůžu ti.“ Chytila ho pevně za paži.
Udělal pár kroků na chodbu a zavrávoral. „To asi nepůjde.“
Opřel se zády o zeď a položil dlaně na kolena. Sklonil hlavu a přikrčený pozoroval betonovou podlahu pod jeho bosýma nohama. Před očima se mu dělaly kruhy a měl nepříjemný pocit, že bude každou chvílí zvracet.
Přidřepla si k němu a hleděla mu do tváře. Rukou mu pomalu projížděla vlasy.
„Ale ano, není to tak daleko. Jen támhle ke dveřím a pak jedno patro nahoru do garáží. To zvládneme Viku. Musíme to zvládnout, spolu.“
Podíval se na ni. „Jak jsi mi to řekla? Viku, tak to už jsem hodně dlouho neslyšel.“
Usmála se na něho.
„Vezmeme si Geryho auto. Vím, kde má klíčky. Odvezu tě, kam jen budeš chtít. Jen ještě kousek.“ Snažila se ho podpořit.
Jemně ho chytla za rameno a pomohla mu se narovnat.
„Nemáš víc síly, když se no víš……změníš? Nešlo by to lépe?“
Podíval se jí do očí a na sucho polkl. „Já se necítím moc dobře, nevím co mi píchli, ale je to docela síla. Mohl bych ti pak něco udělat, ublížit ti a to nehodlám riskovat. Víš, hůř se kontroluji, když se přeměním. Vypustím to zlo, co je ve mně.“
Snažila se pousmát. „Neboj, já si s tebou když tak poradím.“
Zavřel oči a pomalu dovolil démonovi v něm, aby vyplul na povrch. Se slabým zavrčením oči otevřel.
Dívala se stále na něho. Zvedla pomalu ruku k jeho tváři a zlehounka přejela přes jeho upíří rysy.
Přitáhl ji za ramena těsně k sobě a trochu drsně ji políbil. Nebránila se, jen si užívala jeho blízkosti.
„Teď už to půjde lépe.“ Šeptla do jeho úst. Odpovědí jí bylo jen další tiché zavrčení.
Vklínila ruce mezi jejich těla a pomalu se vymanila z jeho silného, ale trochu nejistého sevření.
„Musíme si pospíšit. Nebo mě začnou hledat a to by nebylo moc dobré. Nevím, jak bych tohle vysvětlila.“
Zastavili se až před velkými ocelovými dveřmi vedoucími do garáží.
Otočila se na něho, ztěžka dýchal a bylo vidět, že by si opravdu potřebuje pořádně odpočinout.
„Už to bude. Ještě chviličku vydrž. Počkej tady a já dojdu pro dodávku.“
Vyběhla ze dveří. Nebylo tu moc světla, ještěže přesně věděla, kde má auto hledat. Nasedla a jedním jistým pohybem sáhla pro klíčky. Byly pořád na stejném místě. Nastartovala a zařadila zpátečku. Pomalu a opatrně zacouvala ke dveřím a aniž by vypnula motor, vystoupila.
Když se vrátila k němu, seděl na podlaze opřený o stěnu. Pomohla mu na nohy a pomalu ho vedla k zadním dveřím dodávky.
Otevřela je a on se svalil do kufru.
„Jsou tu spacáky a taky tu má určitě náhradní oblečení a spoustu jiných věcí. Používá tohle auto na sledování. Někdy v něm musí zůstat i přes noc. Udělej si pohodlí. Musíme odsud vypadnout.“ Rozhlédla se nervózně kolem.
Naštěstí tu nebylo ani živáčka a tak s úlevou usedla zpět za volant a rozjela se k výjezdu.
Venku byla tma. Měsíc svítil jasně a ozařoval krajinu kolem silnice.
Ani nevěděla, jak dlouho jela beze slova, jen s hlavou plnou myšlenek. Když si byla jistá, že jsou konečně dostatečně daleko, zastavila u krajnice. Zatáhla ruční brzdu a vlezla si dozadu.
Ležel a měl zavřené oči. Vypadal jako když spí.
Pohladila ho po spánku a on chytil její ruku a přitáhl si ji k sobě.
„Jak je ti?“ Zašeptala do tmy.
„Jsem tu s tebou, nikdy mi nebylo lépe. Víš, pořád tomu nemůžu uvěřit, že si kvůli mně všechno zahodila. Nemáš se kam vrátit.“ Odpověděl tiše.
„No, myslím, že jsem ti to jen oplatila. Byl jsi první co dal všechno v sázku, zapomněl si?“ Usmála se.
Políbil ji do vlasů a hluboce vzdychl. „Takže dva vyděděnci na cestě?“
Usmál se. „Neboj postarám se o tebe.“
Věděla to. Věděla, že už nikdy nebude sama. Že krutý osud se asi přece jen trochu ustrnul. Poté, co jí vzal oba rodiče a donutil vydat se na cestu pomsty, teď může být přece jen šťastná.
S tímhle mužem, nebo spíš napůl mužem.
Stáhla si z ruky náramek, který tohle všechno způsobil a chvíli se na něj dívala. Pak jej zmáčkla mezi prsty a rozlomila ho. Poslední pojítko bylo zlomeno. Usmála se a přitiskla se k němu.
Teď už nezbylo nic, jen ona a on.

Chris ucítila jemný tlak chladných prstů na svém obličeji. Pomalu jí rukou přejel dolů po spánku, přes lícní kost až na bradu a palcem obkreslil tvar jejích plných rtů.
„Vstávej, ospalče.“ Šeptl jí do ucha a políbil ji na ušní lalůček.
Pod dotykem jeho ledových úst se zachvěla a ospale se obrátila na druhou stranu.
„Ještě pět minut, prosím.“
„No, mohu děkovat Gerymu za tónovaná skla. Asi by byl ze mě škvarek, nebýt jich.“
Usmál se a otočil se na záda. Ruce si složil pod hlavu a nezaujatě pozoroval strop.
Chvíli trvalo než si v hlavě srovnala, o čem to Viktor mluvil, ale pak se, jako na povel velmi rychle napřímila do sedu. Až se jí z toho pohybu zamotala hlava.
„Co se..?“ Střelila po něm vyděšeným pohledem.
Ležel bez hnutí, na tváři náznak úsměvu.
„Páni.“ Vydechla, když se konečně probrala a vše jí došlo. „Jasně, dva vyděděnci na cestách.“
Prohrábla si rukou vlasy a rozhlédla se po autě. „Tak, kam máme vlastně namířeno?“
Beze slova jí podal mapu, na které byla pečlivě, černou fiksou vyznačena trasa.
Obrátila pár stránek a našla cíl jejich cesty. „Astoria, Oregon?“
Pokrčil rameny. „Neznám míň nápadné místo. Mám tam malý domek na pobřeží. Nikdo o něm neví, budeme tam mít klid. Kolem jsou hluboké lesy, krásná příroda. Bude se ti tam líbit. Můj dům je tak 15 mil od Astorie. Fort Stevens State Park, říká ti to něco?“
Neznatelně zavrtěla hlavou. „Hm, takže směr sever. Z Oaklandu do Astorie.“
Přitáhl si ji za paži blíž a políbil ji na čelo. „Můžeme jet kamkoliv. Kam jenom budeš chtít.“
„Ne, Astoria, je v pohodě. Ještě nikdy jsem tam nebyla. Vlastně, ještě nikdy jsem nebyla jinde než v Kalifornii.“
Zdusil smích, až se mu ramena zatřásla. „Je to jen sousední stát. Jestli chceš dál, mám v severní Kanadě srub, ale mám dojem, že by ti tam bylo, po většinu roku, docela chladno.“
Musela se usmát, věděla, že je v podstatě jedno, kam pojedou, hlavně že budou moci být spolu. Stejně se nikde neschová, jestli se Gerard rozhodne ji najít, najde ji třeba na druhém konci světa.
„Budeš muset řídit, Chris. Můžu tě vystřídat až zajde sluníčko. Klidně vždycky zastav a protáhni se, odpočiň si. Není kam spěchat.“
Kývla a vyhrabala se na všechny čtyři. Přelezla zpátky za volant a nastartovala. Slunce si nekompromisně razilo cestu vzhůru ranní oblohou a další, krásný slunečný den právě začínal.
Protáhla si krk a taky ruce a zařadila kvalt. Opatrně nohou přidala plyn a rozjela se na sever.

Gery zlostí zlomil tužku, kterou držel v pravé ruce, když do dveří vrazil bez zaklepání Tod. Bohatá, rozčepýřená kštice, ohnivě zrzavých vlasů mu neposedně poskakovala na hlavě, až to upoutalo Geryho pozornost.
„Sakra, Tode, kolikrát ti mám říkat, že máš klepat, než sem vrazíš.“ Zakabonil se.
Tod vypadal dost schváceně a když se opřel o zárubeň dveří, bylo poznat, že nemůže popadnout dech.
„Viktor je pryč.“ Vyrazil ze sebe udýchaně.
„Jak pryč, byl rád, že stojí na nohách.“ Vytřeštil oči Gerard a pak ho polilo horko.
„Kde je Chris?“ Chmátl po zbrani, ležící na stole a hnal se ke dveřím. Jestli Viktor unikl, je Chris, jasným cílem.
„Pane, ona tu nikde není. Prohledali jsme celou budovu.“
Gerarda tato slova zarazila lépe než přesně mířená rána. „Není, jak to myslíš, že tu není. Kde by..?“ Nemohl přijmout to, co se mu tak přímo nabízelo. Nechtěl to přijmout.
„Kamery.“ Hlesl tiše a automaticky se vydal směrem k místnosti s bezpečnostním systémem.
Tod se snažil držet krok a pospíchal po jeho boku. Cestou minuli pár mužů, kteří se po nich otočili a zůstali zírat. Gery teď vypadal jako neřízená střela a taky se tak cítil.
Rozrazil tvrdě dveře do místnosti, až se jejich zámek rozletěl a sedl si na židli před obrazovku. Našel kameru monitorující prostor před celami a pustil zpětné přetáčení.
Zastavil pásek v ten okamžik, kdy viděl Chris vcházet do cely. Chvíli se nic nedělo a pak vyšla ven, vzala ze schránky klíče od pout a opřela se o stěnu. Pozorovala klíček ve své dlani a jako by o něčem přemýšlela, pak se vrátila dovnitř a po chvíli vyšla zpět na chodbu, podpírajíc Viktora za paži.
Gerard pevně zatnul čelist a ruce stiskl do pěstí. Pozoroval Viktora, jak se opřel o stěnu i svou lásku, jak se k němu sklání a rukou mu něžně probírá vlasy. Pocítil záchvěv žárlivosti a celým jeho tělem se rozlil neuvěřitelný vztek. To není možné. Ona a Viktor? To ne. To nejde, vždyť ho nenáviděla. Nesnášela ho, kvůli němu se stala lovcem, kvůli němu tolik dřela. Jen kvůli Viktorovi zabíjela jak zběsilá.
Díval se, jak mu pomáhá se narovnat a jak se on mění v tu krvelačnou bestii. Když Chris pozvedla ruku a i přes jeho odpudivý upíří obličej, ho pohladila s mírným úsměvem, po tváři, nevydržel to. Vstal tak prudce až židle, na které seděl, s rachotem spadla. Opřel se rukama o stůl a když Viktor, chytil Chris za ramena a přitáhl ji k sobě, napřáhl Gery ruku a jednou tvrdou, dobře mířenou ranou, zničil obrazovku monitoru.
Tod, stojící za ním, o jeden krok ustoupil. Nedokázal odhadnout další Gerardovu reakci. Viděl, jak se mu vaří krev v žilách, jak mu naskakují šlachy na pevně zaťatých pěstech. Jeho obličej byl sinalý a zkroucený do bolestné grimasy.
„Chci dvě auta. Pět těch nejlepších mužů. Plné vybavení. Za hodinu vyrážíme na lov. Dokud je stopa ještě čerstvá. Donutím ji, aby si vybrala. Donutím ji, aby prosila za odpuštění. Donutím…“
Tod jen beze slova přikývl a zmizel na chodbě. Gery zůstal sám a byl velmi rád, že nikdo neviděl, jak mu po tváři stekla jedna jediná slaná kapička, důkaz jeho bolesti.

Po poledni, zastavila Chris v přítmí železného přístřešku, u motelu v Medfordu. Necítila už záda a potřebovala nutně zařídit pár lidských záležitostí.
Přelezla si k němu dozadu. V šeru nákladního prostoru na ni čekaly dvě silné, chladné paže, které ji okamžitě pevně objaly a přitiskly na jeho svalnatou hruď.
„Musím si odskočit a taky koupit něco k jídlu. Není něco, co bych ti mohla..“
Zavrtěl hlavou a s lehkým úsměvem ji políbil do vlasů. „To zařídíme v noci.“
Odtáhla se od něho a nesouhlasně se zamračila. „Ty chceš jít lovit lidi?“
„Nepůjdu na lov lidí. Ulovím nějaké zvíře. To k přežití stačí. Není to moc dobré, ale udrží mě to při síle a při smyslech. Nechci ti ublížit a popravdě, už mám žízeň.“ Pohladil ji po tváři a přitáhl si její obličej blíž. Jemně ji políbil. Při tom dotyku, se ale už musel hodně ovládat. To ho znervózňovalo. Neměl rád, když byl takhle žíznivý, špatně se mu potom přemýšlelo.
„Dobře. Hned jsem zpátky.“ Řekla tiše a odtáhla se od něho. Pak už jen slyšel bouchnutí dveří a její lehké kroky po prašné zemi.
Na toaletě si opláchla obličej ledovou vodou a doufala, že má Viktor v domě velikou koupelnu. Nemohla se dočkat, až si dá pořádnou horkou sprchu, možná voňavou koupel. Nahlas vzdychla a podívala se do zrcadla visícího na zdi.
Vlasy měla splihlé a pod očima velké tmavé kruhy. Taky odstín její pokožky byl zvláštně šedavý, no hrůza.
Nemohla se dočkat, až si konečně pořádně odpočine a do sytosti se vyspí.
V obchůdku u motelu si koupila pití a nějaké obložené bagety a chvíli přemýšlela, že si najme pokoj a pár hodin se prospí. Pak bude noc a mohl by řídit Viktor. Ale ne, čím dále se dostanou, tím lépe. Gery si už určitě všiml, že mu něco chybí a jal se to hledat. Znala dobře jeho umíněnou povahu, nebylo tu bezpečno.
Najedla se venku, na sluníčku. Auto měla na dohled a pořád dokola přemítala o tom, co se stalo.
Věděla, že si vůbec nezvolila tu nejlehčí cestu. Že to bude ještě hodně těžké, ale spolu to všechno zvládnou. Jediné, o čem nemohla pochybovat, byla její veliká láska. Ten cit, který nyní cítila, jí zaplavoval celou, naplňoval ji a tak nějak ji dotvářel do úplné celistvosti.
Zvedla se a pomalu přešla k autu, otevřela dveře a nasedla za volant.
„To jsem jen já. Už můžeme vyrazit.“ Broukla a nastartovala.
„Nechceš si odpočinout. Mohli bychom vyrazit až po setmění. Pak bych řídil já.“ Ozvalo se zezadu.
Musela se usmát, jako by nad tím před chvílí sama neuvažovala. „Ne, to je dobré. Myslím, že čím dál, se dostaneme, tím líp. Gery je moc dobrý stopař.“
Když vyslovila to jméno, zezadu se ozvalo dost silné, hrubé zavrčení.
Se smíchem přidala plyn a vyjela na dálnici na sever. Cesta docela utíkala, Chris si pustila rádio a nahlas si zpívala.
Po pár hodinách, se slunce přehouplo za obzor a poslední jeho načervenalé paprsky políbily zemi. Na sedadle polujezdce se objevil, jako přízrak, Vik.
„Nemám řídit?“ Nabídl se hned. „Kde jsme?“
Rozhlédla se po krajině, jako by to bylo někde napsáno a pokrčila rameny. „Tak před hodinou jsme míjeli Vancouver.“
„Dobře, tak až budeme v Astorii, zastav. Vezmu to, za tebe.“
Jen kývla a zívla si. „Už se nemůžu dočkat, až si lehnu.“
Usmál se. „Musíš být asi hodně unavená. Byla to opravdu dlouhá cesta.“
Musela uznat, že měl pravdu. Byla tu nádherná krajina. Překrásné hluboké zelené lesy a malá roztomilá městečka.
Když konečně, o další hodinu později, míjela ceduli: Vítejte v Astorii, málem se štěstím rozbrečela. Ta neskutečná cesta, ten zběsilý úprk, je již za nimi.
Viktor si sedl za volant a ona se schoulila na sedadlo spolujezdce. Zavřela oči a přitáhla si nohy blíž k tělu, než přejeli most přes záliv usnula.
Velmi pomalu a s vypnutými světly zajel až k domu. Nejdřív našel náhradní klíče, už pár letbyly na stejném místě a pak velmi opatrně chytil Chris do náručí.
Nevzbudila se, jen sebou hodila a položila si hlavu na jeho hrudník. Pokojně oddychovala, když ji nesl do domu a ukládal na velikou dřevěnou postel v ložnici.
Pak rychle uklidil auto do garáže a napsal vzkaz, že se brzy vrátí. Zůstal chvíli bez hnutí stát s malým papírkem v ruce u její postele a bez dechu ji pozoroval. Byla tak krásná, křehká a lidská. Usmál se a lístek položil vedle ní na polštář. Cítil, že už to nevydrží, silná bolest svírala jeho hrdlo a on víc než kdy před tím, vnímal jak její srdce poklidně bije i její nádhernou vůni, která se pomalu rozprostírala po pokoji, musel na lov.

Gery shromáždil své nelepší muže v garážích a zavelel nástup. Nikdo nebyl schopen se mu zpříma podívat do očí. Všichni věděli, nebo alespoň tušili, že Chris pomohla upírovi v útěku.
Že jeho holka to dělá se zrůdou. Gery byl na dně, jediná věc, co byl ještě schopen vnímat, byl pocit zrady a hněvu. Musí se pomstít. Pomstít se za to, že ho takhle zneuctila, že ho ponížila, před všemi jeho muži, před sebou samým.
Byl si jist, že by to překonal, kdyby se zamilovala do jiného člověka, ale nemohl přenést přes srdce, že Viktor nebyl člověk už staletí. Jeho hněv narůstal s každým shovívavým pohledem, který na něho někdo vrhl, s každým pobaveným odkašláním, když vešel do místnosti.
„Naše skupina jede na sever. Vy, pojedete na jih.“ Ukázal na tři muže. „Mají mé auto, určitě si někdo vzpomene, že je viděl.“
Tak nějak si byl jist směrem, který si vybral. Na jeho instinkt lovce, byl stoprocentní spoleh, nikdy ho nezklamal. To se však nedalo říct o jeho citech. O jeho lásce, která ho zklamala, tak bolestivě, že to ještě nezažil. Cítil se, jako by mu někdo vyrval srdce a podupal ho. V jeho hrudi teď zela prázdná hnisající rána a byl si jist, že jenom jedno ji může zacelit. Nemohl se dočkat až dostane Viktora tak blízko, že ho bude moci zabít. Projede mečem skrz jeho upíří střeva a pak mu usekne hlavu. Donutí ji, aby se na to dívala. Odplatí ji tak veškerou bolest, kterou nyní zažíval on.
„Odjezd.“ Zakřičel a nasedl na místo spolujezdce. Řízení se ujal Tod.
Gerard byl natolik rozrušený, že by asi ani řídit nemohl. Venku už se smrákalo, zajištění stopování mu trvalo o mnoho déle, než si představoval. Další věc, kvůli které se cítil mizerně. Měl dojem, že každou vteřinou musí explodovat, že tolik hněvu snad ani není schopen ve svém těle udržet.

Chris se posadila na posteli a chvíli zírala do tmy, která ji obklopovala. Neslyšela nic, jen pravidelný zvuk jejího vlastního dechu.
Sáhla vedle sebe a nahmatala noční stolek a na něm malou noční lampičku. Zapnula ji a zamžourala do tlumeného teplého světla. Překrásná, okrově vymalovaná ložnice jako by z oka vypadla Viktorovu pokoji. Všechen nábytek byl starožitný a jistě velmi drahý. Nechyběl tu ani velký krb a u něho pohodlné křeslo s podnožkou.
Vzdychla a podívala se vedle sebe. Všimla si malého, pečlivě složeného, lístku.
Přistrčila ho blíž k lampičce a četla.
Musel jsem velmi nutně na lov. Doufám, že budu zpět než se vzbudíš. Nechce se mi od tebe ani na krok.
Miluji Tě. V.

Chvíli ještě přemítala, jestli se nemá jít porozhlédnout po domě, ale odsunula to na ráno. Zhasla a zamotala se do deky.

Ráno přišlo nečekaně brzy. Neklidně sebou hodila a pomalu otevřela oči. Vik ležel vedle ní a pravidelně oddechoval. Usmála se a opřela se o loket, aby mu viděla lépe do tváře. Spící vypadal jako anděl. Temný, padlý anděl noci.
Potichu vstala a vzala za první dveře. Vedly do koupelny. Vše tu bylo laděno do okrové a tak koupelna vypadala jako by byla součástí pokoje.
Shodila ze sebe oblečení a vlezla si pod sprchu. Pustila horkou vodu a opřela se rukama o stěnu před sebou. Užívala si horkého proudu vody. Bylo to uklidňující, uvolňující.
Stála tam snad půl hodiny než usoudila, že už to stačí.
Chmátla rukou vedle zástěny a z háčku sundala velikou huňatou osušku. Omotala si ji kolem hrudníku a další osuškou vysušila vlasy.
Přes proutěný prádelní koš byly přehozené nové šaty. Tmavě modré rifle, bílé tričko s dlouhým rukávem a černá mikina. Vše jí dokonale padlo. Viktor měl úžasný odhad.
Vešla zpět do pokoje, ale postel byla prázdná. Nyní v denním světle vypadla místnost ještě honosněji. Spíš jako na nějakém zámku. Uvědomila si, že vlastně ještě neviděla dům a kam zmizel Vik?
Vzala za další dveře, vedly na chodbu. Do nosu jí uhodila vůně slaniny a smažených vajíček. Šla za tou vůní dolů po schodech a přes obrovský obývací pokoj a jídelnu.
Stál u sporáku, jen v černých teplácích a bosý. Kolem pasu měl omotanou kuchyňskou zástěru a v ruce držel obracečku.
„Dobré ráno.“ Pozdravila polohlasně a šla směrem k němu. Uznale ji přejel očima a kouzelně se usmál.
„Koupil jsem ti něco na sebe. Nevěděl jsem jestli ti to bude. Taky neznám tvé oblíbené barvy. Tak jsem vzal klasiku. Bílou a černou. Odpoledne bychom mohli zajet do města. Nakoupila by sis všechny věci, co budeš potřebovat. Dneska asi sluníčko svítit nebude.“ Pokynul směrem k velkému oknu.
Podívala se ven, měl pravdu. Obloha byla zatažena hustou clonou černých mraků a jemně mrholilo.
Posadila se ke stolu. „Takže, ty a slunce se nemáte moc v lásce, hm?“
Nandal na talíř snídani a podal jí ho. Nádherně to vonělo, až se jí sbíhaly sliny.
„Chris, co všechno víš o upírech.“ Sedl si naproti ní a upřeně jí pozoroval.
Nabrala na vidličku kousek vajíček a strčila je do úst. „No, takové ty běžné věci. V rakvích asi nespíte, co?“
Pobaveně zavrtěl hlavou.
„Ale slunce, kříže, svěcená voda a kůl do srdce. To všechno je pravda?“ Zeptala se a usrkla ze skleničky pomerančový džus.
„Ano. Jsme neuvěřitelně rychlí a silní. Zabiješ nás, to asi víš, setnutím hlavy nebo ranou dřevěným kůlem přímo do srdce.“ Pokývala.
„Taky vystavení přímému slunečnímu záření je poměrně efektivní.“ Zasmál se.
„Ale ve dne se jinak pohybovat můžete.“ Konstatovala pouze to, co vypozorovala.
„Ano. Vy jste nás většinou lovili v noci. Tudíž jste mysleli, že přes den někde spíme, ale my jsme schopní se pohybovat ve dne. I když to není pro nás zase až tak přirozené. Když se po staletí, vyhýbáš sluníčku, tak si přehodíš režim na noční, to je logické.“
Chris strčila další kousek vajíček do pusy a zamyšleně pozorovala stůl. „A krev?“
„Co je s ní?“ Pobaveně se zeptal.
„No, asi dokážete odolat. Myslím, že když jsi mě nezabil a já dost krvácela.“ Střelila po něm pohledem.
„Krev potřebujeme k plnohodnotnému životu. Jsme schopni přežít i na krvi zvířecí, ale je to…“ Při vzpomínce na noční lov se znechuceně zašklebil. „Není to zase až tak dobré. Lidská krev je úžasná, voňavá, tolik uspokojující. Krev zvířat je proti ní…“ Oklepal se odporem.
„Tobě odolat bylo lehké. Neměl jsem žízeň a tvůj vzhled. Nemohl bych ti ublížit Chris. Miluji tě.“
Hleděla upřeně do jeho upřímných, čokoládových očí.
„A tak proč jsi byl tím, kým jsi byl. Proč upíři zabíjejí lidi, když mohou pít krev zvířat?“
Nasadil bolestný výraz a pak sklopil oči. „Když se staneš upírem, je to jako bys ztratila srdce, veškerý soucit je ta tam. Pohltí tě velmi zvláštní zběsilost, zuřivost. Krev tě láká, nemůžeš odolat. Bylo by to proti tvé podstatě. Lidé se pak stanou jen tvou kořistí. Nepřemýšlíš nad tím, jestli je to bolí nebo jestli tím, že je zabiješ, děláš něco špatného. Jestli tím způsobíš bolest někomu druhému. Je ti to v podstatě úplně jedno. Důležité je jen to, že se nasytíš. Uhasíš žízeň. Uspokojíš základní pudy. Jako upír se oprostíš od všech lidských citů. Proto jsem byl tolik zmatený, když jsem tě poprvé spatřil. Bylo to, jako bys mi navrátila srdce. Jako bys mě vrhla zpět do víru lidských emocí. Bylo krásné a děsivé zároveň.“
„A teď? Jak to vidíš teď?“ Zašeptala.
Dotkl se jemně její ruky, kterou měla volně položenou na stole.
„Dala si mi tolik. Ani nevíš. Když jsi upír, jsi členem klanu, ale zároveň jsi naprosto sám. Nemůžeš věřit nikomu, jenom sám sobě. Dala jsi mi svoji důvěru a vrátila jsi mi lásku. Riskovala jsi pro mě všechno. Budu ti vděčný do konce mé existence.“
Její obličej se roztáhl do spokojeného úsměvu. „Udělala bych pro tebe všechno na světě, Viku.“
Vstal s vytáhl ji za ramena na nohy. Ochotně se poddala jeho silným pažím. Objal ji a něžně políbil do vlasů. „Nezasloužím si tě, malá. Pro to, kolika lidem jsem ublížil. Kolik zla jsem napáchal. Nezasloužím.“
Schoulila se do jeho náručí a přitiskla svou tvář na jeho chladnou voňavou pokožku.
„Nemysli na to.“ Políbila ho na krk a on se sehnul a přitiskl své chladné rty na její.
Objala ho kolem krku a přitáhla se k němu blíž. Objal její drobné, křehké tělo a cítil tu horkost, která z ní vyzařovala.
„Děkuji za snídani.“ Výskla mu do hrudi, když se její nohy odpoutaly od podlahy a on ji opatrně uchopil do náruče.
„Takže, co jsi v noci ulovil?“ Zeptala se a dělala, že nevnímá, jak spolu stoupají po schodech a směřují zpět k ložnici.
„Nemluv o tom.“ Zaprosil.
„Chci to vědět.“ Zlobila ho.
„Jen pár jelenů. Nebylo to zase tak hrozné.“ Jeho výraz tak úplně nekorespondoval s jeho slovy. „No, asi bych si měl na tu pachuť začít zvykat.“
Zasmála se nahlas a opatrně začala líbat jeho ledový krk. Cítila, jak se mu zkracuje a zrychluje dech.
Položil ji na postel a sklonil se nad ní. Stáhl ji mikinu a triko. Zůstala jen v riflích a podprsence.
Prohrábla jeho nakrátko střižené vlasy a stáhla si ho za ramena k sobě.
„Bylo to hrozné, víš? Když nás našli a když jsem nevěděla, jestli tě ještě někdy uvidím. Cítila jsem se tak mizerně.“ Uhnula pohledem a v očích se jí zaleskly slzy.
„Ne, neplač, Chris. Už je dobře, pšt.“ Šeptal jí do ucha a svými chladnými prsty stíral horké kapičky, které si tvořily vlhké cestičky po jejich tvářích.
„Jsem tu s tebou, vše už bude dobré.“
Nevěděla proč, ale její mysl jako by se tomu bránila, jako by se vnitřně nemohla ztotožnit s jeho uklidňujícím chlácholením.
„Bojím se, Viku, bojím se.“ Další slzy se jí vylily z očí.
Lehl si na záda a stáhl si ji na hruď. Nával pláče cloumal jejím drobným tělem a on cítil každou i sebemenší slanou kapičku, dopadající na jeho obnaženou pokožku. Ty slzy ho pálily na ledové kůži a to nejen díky teplotě. Sžíral ho pocit bezmoci, nemohl ji utěšit. Hladil ji něžně po rameni a po paži.
„Jen klid, to zlé už máš za sebou. Slibuji, už žádné zabíjení, žádná krev.“
Pomalu se uklidňovala a hlasité vzlyky tichly.
„Jestli se bojíš zůstávat tady, můžeme jet, kamkoliv jen chceš. Třeba do Číny. Tam by se ti líbilo. Japonsko je na jaře naprosto kouzelné. Co Austrálie? Nový Zéland?“
Její pláč utichl a ústa se jí mírně stáhla do úsměvu.
„Nebo je tu ještě severní Kanada. Anebo Aljaška. Nebo mě rovnou můžeš vzít na severní pól.“ Začala se tiše smát. „Mohl bys lovit tučňáky a lední medvědy.“
Zašklebil se. „To radši ulovím tebe.“
Převalil ji na záda a jemně ji kousl do krku. Vypískla a začala se bránit. Proti jeho silným rukám však neměla šanci. Chytil ji paže a přimáčkl ji k posteli. Lehl si na ni, aby nemohla kopat nohama.
Jeho obličej byl jen pár centimetrů od toho jejího. Zavřela oči a hluboce vdechovala nasládlou vůni jeho dechu.
Na své tváři ucítila studený tlak jeho úst. Přejel jí rty přes lícní kost na bradu a konečně vyhledal její ústa.
Začal ji líbat pomalu a opatrně. Pootevřela rty a on vsunul svůj chladný jazyk do jejich roztoužených horkých úst.
Zavřel oči a užíval si omamujícího pocitu způsobeného dotykem její hebké kůže. Pustil jí ruce a ona je okamžitě zapletla do jeho tmavých vlasů. Přitáhla si ho blíž tak naléhavě, jako by každý milimetr, který byl mezi nimi, byl nesnesitelný.
Jedním rychlým pohybem jí zbavil riflí a ona mu trochu neohrabaně stáhla tepláky.
„Nechtěl si jet, na nákupy?“ Hlas se jí třásl vzrušením a nedočkavostí.
„Až odpoledne.“ Zavrčel a stáhl jí podprsenku.
Vymanila se z jeho náruče a donutila ho, aby se položil na záda. Stáhl si ji na sebe a ona pod sebou ucítila jeho mohutné, svalnaté chladné tělo. Sedla si obkročmo na jeho klín a přejela zlehka nehty po jeho hrudi. Obkreslila prsty každý sval na jeho vypracovaném břiše.
Slabě zavrčel a stáhl ji za ramena níž. Líbal ji vášnivě, tvrdě, až sotva popadla dech.
Milovali se celé dopoledne. Pomalu, zkoumajíc, co se líbí tomu druhému. Když se nakonec Chris stočila v jeho náručí, políbil ji na krk a zabořil svůj obličej do jejich dlouhých vlasů.
„Miluji tě.“ Zašeptal a ona místo odpovědi políbila paži, kterou ji objímal.

„Mám hlad.“ Zašeptala a pošimrala ho nosem na bradě.
„Hm.“ Ozvalo se jí za hlavou. „Mám ti něco uvařit nebo počkáš do města? Můžeme se někde stavit na oběd.“
Posadila se a otočila se k němu. Ležel na zádech a rošťácky se na ni usmíval.
„No, musím uznat, že vaříš výborně. Tedy na někoho, kdo se živí tekutou stravou, ale dala bych si něco děsně nezdravého. Hranolky a hamburger.“
Zašklebil se asi jen při představě lidského jídla. „No, já si dám jen kávu, jestli ti to nebude vadit.“
Vyskočila z postele a začala po pokoji sbírat kusy svého oblečení. Mlčky ji pozoroval a pak vstal a pomalu přešel ke skříni. Vytáhl černé kalhoty, tmavě vínovou hedvábnou košili a pro něho naprosto typické černé kožené sako.
Seděla na posteli, houpala nohama a dívala se na něho jak se obléká. Musela uznat, že mu to děsně slušelo, i když jeho styl byl trošku usedlý. Jenže jak byste se oblékali vy, kdyby vám bylo tolik jako bylo jemu. Chris se zarazila. Vlastně ani nevěděla kolik mu je.
„Viku?“ Přitáhla si nohy k tělu a položila si bradu na kolena.
„Ano?“ Otočil se k ní, když si oblékal sako.
„Kolik ti vlastně je?“ Bylo vidět, že ho ta otázka překvapila a zároveň pobavila.
„Dvaatřicet, jestli si dobře pamatuji.“
„Hmm.“ Broukla „A jak dlouho, je ti dvaatřicet?“
„Záleží na tom?“ Zamumlal do podlahy, když si obouval boty.
„No, vlastně ani ne. Jen mě to zajímá.“
Narovnal se a rukama si prohrábnul vlasy. „No, už je to nějaký ten pátek.“ Stáhl zamyšleně obočí, ale pak se zase usmál. „Narodil jsem se v roce 1703, takže to už mi je tři sta šest, jestli počítám dobře?“
Chris na sucho polkla a vyvalila oči. „Páni, no tak to je něco. To jsi o dvě stě osmdesát let starší, než já.“
Začal se smát. „Myslím, že je mi pořád dvaatřicet. Šest let není přeci tak velký věkový rozdíl.“
Nervózně si prohrábla vlasy a kousla se do tváře.
„To jsi toho musel hodně zažít, za takovou dlouhou dobu.“
„Myslíš tím, že jsem za tu dlouhou dobu zabil opravdu hodně lidí, že?“ Podíval se jí přímo do očí, uhnula pohledem.
Přešel až k posteli a poklekl na jedno koleno. Strčil prst pod její umíněnou bradu a zlehka ji donutil pozvednout hlavu a setkat se s jeho očima.
„To je v pohodě, Chris. Nevadí mi, že to chceš vědět. Jsi jaká jsi, byla jsi vychována v tom, že jsme nejhorší zrůdy na světě a to my jsme.“ Dodal tvrdě.
Chtěla opět zabořit pohled do podlahy, ale on ji nenechal. Držel pevně její obličej ve svých dlaních.
„Bylo jich opravdu moc. Ale je zvláštní, že si detailně pamatuji na každého jednoho z nich. Vidím před sebou jejich tváře, zkroucené smrtelnou bolestí a neuvěřitelným strachem z neznáma. Všichni se bojí, víš. Všichni. Je jedno jaké jsou národnosti, jestli jsou velcí nebo malí. Muži, ženy … děti.“ To poslední slovo, zašeptal skoro neslyšně. „Všichni se nás bojí.“
Ucítil, jak sebou cukla a odtáhla se.
„Je to tak, Chris. Nelhali ti, když říkali, že jsme zabijáci, krvelačné bestie. Zrůdná stvoření, které je lepší vyhladit. I já jsem takový. Možná si nalháváš, že ne. Uvnitř nechceš věřit tomu jaký skutečně jsem, protože pak bys neměla sílu mě milovat. Pak bys mě musela nenávidět. Měla bys mě nenávidět.“
Stáhl své ruce a tím pohybem ji jemně pohladil po tvářích. Postavil se a díval se na ni.
„Život není pohádka. Je tvrdý a krutý. Stejně jako my.“
Svěsil své paže podél těla a smutně ji propaloval pohledem. Věděl, že je lepší ji postavit pravdě v tvář než ji obelhávat.
„Kolik?“ Zašeptala.
„Nechtěj to vědět. Prosím.“ Jeho hlas se třásl.
„Kolik?“ Zeptala se znova.
„Patnáct tisíc tři sta šedesát osm.“ Pronesl to naprosto klidně a smířeně. Bál se však toho jak zareaguje.
Seděla a tiše zírala na vlněný koberec před sebou. Její tvář nabrala nazelenalou barvu, pak mírně cukla rameny a chytila se za ústa.
Vstala a velmi rychle vběhla do koupelny. Dveře se zavřely a zevnitř bylo slyšet jen hlasité dávení.
Chris si jen představila ten zástup lidí, mrtvých těl navrstvených na jedné veliké hromadě. Zamotala se jí hlava a žaludek se začal vzpouzet. Tak, tak doběhla do koupelny a přiklekla k toaletní míse. Začala hlasitě zvracet. Všechno co měla v žaludku a snad i žaludek sám, skončil v toaletě. Svezla se do sedu, hned vedle a chytila si rukama nohy. Snažila se zhluboka dýchat, aby se alespoň trošičku uklidnila.
Nevěděla, co čekat, ale tohle bylo dost silný kafe. Možná stovky, by ještě unesla, také tisíce, by se dali snést, ale desetitisíce?
Nemohla pochopit, že by on sám vyvraždil jedno menší město. Celé město mrtvých těl.
Opět se nahnula nad toaletu a další záchvat zvracení ji úplně odrovnal. V jednu chvíli měla dojem, že se snad udusí. Svezla se na podlahu a opřela čelo o chladivou dlažbu. Ležela uprostřed koupelny a cítila, že když se pohne, přepadne ji další záchvat dávivého zvracení.
Zavřela oči a snažila se udržet stěny a stop na správných místech. Celý svět se s ní točil. Opřela se o lokty a namáhavě se vzepřela do sedu.
A pak to najednou uviděla jinýma očima. Očima dravce, kterého sžírá neuvěřitelný hlad.
Věděla, že musí zahodit veškerou lidskost a vžít se do kůže predátora. Viktor nezabíjel lidi pro svou zábavu. On jen musel za každou cenu uspokojit svůj neuvěřitelný hlad, žízeň, která spalovala jeho tělo.
Byl to pouhý pud sebezáchovy. Boj o přežití a on jako upír, byl vždy na potravním řetězci vysoko nad člověkem.
Vydrápala se na nohy a opřela se rukama o umyvadlo. Vypláchla si pusu studenou vodou a omyla si i obličej.
Mrkla na sebe do zrcadla. No, mohlo by to být i horší, vzhledem k okolnostem.
Srovnala si oblečení a chytla za kliku dveří. Ještě jednou se zhluboka nadechla a vešla do ložnice. Seděl na kraji postele zády k ní. Ani se nehnul, když dveře s hlasitým bouchnutím zavřela.
Přešla až k posteli a posadila se vedle něho. „Omlouvám se.“ Šeptla a vzala ho za ruku.
„Za co?“ Sykl naštvaně a svou ruku z té její prudce vytrhl.
„Za tu reakci.“ Podívala se na něho.
Seděl jako socha a nehnutě hypnotizoval stěnu před sebou. „Proboha se neomlouvej. Jsi člověk, reaguješ lidsky. Měla jsi mě nechat v té kopce. To bych si zasloužil. Za ty životy, které jsem vzal.“
Sklopil hlavu a sepnul ruce na svém klíně.
Objala ho kolem ramen a přitiskla svou tvář k jeho paži.
„Nebudu dělat, že mě to nešokovalo, ale jsi upír. Lovíš lidi, je to tvá podstata. Taky si nelámu hlavu s tím kolik ryb, kuřat, prasat nebo krav jsem za svůj život spořádala.“
Střelil po ní nevěřícným pohledem a zavrtěl hlavou. „Ty jsi absolutně neuvěřitelná.“
Ušklíbla se. „Já vím, chodím s upírem, ne?“
Začal se smát a ona musela taky.
„Slib mi jediné, Viku. Že už nikoho nezabiješ, prosím. Dokážu se srovnat s tvojí minulostí, ale nedokážu jen tak přihlížet tvému konání.“
Sklopila oči. „To bych nepřežila.“
Políbil ji do vlasů. „Už nikdy žádní lidé k večeři, slibuji.“ Pozvedl dva prsty a zatvářil se na smrt vážně.
„Viktore!“ Zakřičela a svalila ho na postel.
„Myslím, že bychom se měli vypravit na nákupy. Mám nutkání z tebe strhat oblečení a jiné už nemáš.“ Zašeptal jí do ucha mezi polibky.
Zasmála se a slezla mu z klína. Chytla ho za ruku a pomohla mu na nohy.
„Tak jedeme. Musím se najíst nebo umřu hlady.“
Vedl ji dolů po schodech a pevně ji při tom držel za ruku jako by se bál, že mu zmizí jakmile ji pustí.
Ze stolku u dveří vzal svazek klíčů od auta. Na dnešní cestu si vybral klasiku, stříbrné Volvo měl moc rád. Rychlé auto.
Dálkovým ovládáním otevřel dveře garáže a vyvezl auto před dům.
Chris tála před domem a musela se usmát, když zastavil a otevřel dveře stříbrného auta. „Jedeš se mnou?“ Zeptal se a mile pokynul hlavou směrem dovnitř vozu.
Nasedla a zapnula si pás. Zařadil za jedna a přidal plyn. Auto se velmi rychle a naprosto plynule rozjelo po prašné cestě hluboko do lesa.
Chris se ještě ohlédla, aby viděla konečně Viktorův dům. Malý, ale vkusný dřevěný domek uprostřed tmavých hlubokých lesů s výhledem na oceán. Vzadu za domem malá garáž, tak na tři auta.
Pozemek kolem domu byl dokonale udržovaný a vypovídal o tom, že dům někdo pravidelně spravuje.
„Takže oběd a pak nákupy? Asi sen každé ženy, takhle strávené odpoledne.“ Kousla se do rtu, aby se nezačala smát.
„No, je to jen tobě. Budeme dělat, co chceš. Je to tvé odpoledne.“ Poťouchle se na ni podíval a pevněji sevřel volant.
„No, asi bych si opravdu měla pořídit nějaké oblečení. Nemám ani kartáček na zuby. To je docela nepraktické, myslím.“ Posteskla si.
Zastavili na jednom z mnoha parkovišť na okraji města.
Pomohl jí z auta a vedl za ruku na hlavní třídu.
„Takže hranolky a hamburger? Nerozmyslela sis to? Mají tu prý výbornou čínu.“ Ukázal na jednu z mnoha restaurací.
„Nechci čínu. Chci hamburger a hranolky.“
Pobaveně pokrčil rameny a otevřel dveře do malého nenápadného bistra.
Vedl ji až k tomu nejposlednějšímu stolu u stěny a jako pravý gentleman podržel Chris židli.
„Jezdíš sem často?“Zeptala se.
„Občas člověk potřebuje být sám. Utřídit si myšlenky.“ Usmál se a mávl na číšníka.
Malý, vyzáblý muž středních let s prošedivělými mastnými vlasy přistoupil ke stolu a velmi neomaleně zíral na Chris. Střelila pohledem po Viktorovi, který tiše zlostně zavrčel.
„Co to bude?“ Zeptal se krákoravým hlasem číšník, bohudík nezaznamenal Viktorův projev nesouhlasu.
„Slečna si dá hranolky a burger. K pití?“ Pokynul směrem ke Chris.
„Colu.“ Pípla. „A pro mě jen kávu. Děkuji.“ Pokračoval Viktor.
Muž jen kývl a odešel.
„Vím, že jsem ti slíbil, že už nebudu lovit lidi, ale mohl bych udělat výjimku?“ Nahodil výraz raněného štěňátka a usmál se, pak stočil svůj pohled k muži, který teď připravoval pití.
Musela zdusit smích a pak se zatvářila káravě. „Výjimky se neudělují, Viku.“
Stáhl rty do úzké linky. „No, třeba si to ještě rozmyslíš.“
Podívala se směrem, kterým se díval on. Číšník stál opřený o pult a svlékal Chris pohledem, s mírným samolibým úsměvem na tváři.
„Ty žárlíš?“ Vyvalila na Vika oči.
„Děsně.“ Uculil se a vzal ji za ruku. „Na každého, kdo o tebe jenom zavadí pohledem.“
Konečně donesl číšník jídlo a pití. Beze slova položil talíř, skleničku a šálek na stůl a odešel.
Chris se vrhla na hranolky a za chviličku nebylo po jídle ani památky.
„Mňam.“ Utřela si ústa ubrouskem a odstrčila talíř stranou.
Pobaveně ji pozoroval a usrkával kávu.
„No, teda. Taková malá a tolik toho sní.“ Uznale pokýval. „Jestli já tě vůbec uživím.“
„Viku, nech toho.“ Zamračila se.
„Chceš jít se mnou? Nákupy asi nejsou tou pravou zábavou pro muže.“ Usmála se.
„No, ještě musím zařídit několik maličkostí. Tak se tu můžeme sejít, za tři hodiny?“ Zkoumal, jak se zatváří. Jestli jí tři hodiny budou stačit.
„Jasně, takže za tři hodiny tady.“ Kývla a vstala. „Tak já běžím.“ Letmo mu přitiskla rty na tvář, ale on si ji přitáhl a dlouze měkce ji políbil.
„Miluji tě.“ Zašeptal, když se od něho odklonila.
„Já tebe, Viku.“ Narovnala se a chůzí baletky odkráčela. Ve dveřích se ještě rozloučila s číšníkem a vydala se po hlavní třídě směrem k oceánu.
Astoria se jí už na první pohled zalíbila. Malé přímořské městečko, čisté a plné zeleně. Lidé tu byli usměvaví a zdvořilí.
Zaplula do prvního krámku s oděvy a za hodinu už ho opouštěla se vším, co potřebovala. Ještě se zastavila v několika malých obchůdcích a nakoupila si kosmetiku a pár dalších maličkostí. Nikdy nebyla zastáncem nakupovaní a popravdě nerozuměla lidem, kteří to brali za svůj koníček.
V její branži se stejně spíš nosilo vojenské oblečení, na výstřední módu nebyla zvyklá.
Měla ještě čas, ale už měla vše potřebně a tak se vydala, ověšená taškami, zpět k bistru, kde se měli s Vikem setkat.
Stál tam a vypadal jako zatoulaná filmová hvězda. Opřený o stěnu, ruce složené na hrudi. Dělal, že si nevšímá, jak se po něm otáčejí všechny ženy, které ho míjely. To, jak si to ve skutečnosti užívá, prozrazoval jen mírně pobavený výraz jeho tváře.
Když uviděl Chris, jak zápasí s přeplněnými, nákupními taškami, jeho úsměv se roztáhl a on bez zaváhání vyrazil směrem k ní.
„Páni, stihla jsi to velmi brzy. Myslel jsem, že na tebe budu muset čekat déle.“ Vzal jí celý nákup a pokynul směrem, kde měli zaparkované auto.
„Já zapomněla na kartáček.“ Plácla se do čela a vykouzlila nevinný úsměv. „Běž k autu a já tě doženu. Cestou jsem míjela jeden obchod.“ Otočila se zpět. „Hned jsem tu.“
Rozběhla se zpátky. Nemohl od ní odtrhnout oči, tak ještě chvíli stál a díval se za ní než zahnula za roh a ztratila se mu z dohledu.
Chris vyběhla zpoza rohu a v davu, před ní ji upoutala bujará hříva rezatých vlasů. Srdce se jí zastavilo a dech se zpomalil, jak se lekla. Párkrát mrkla a znovu zaostřila na místo, kde před tím viděla muže, tolik podobného Todovi.
Nikdo s rezatými vlasy tam ale nestál. Ještě několikrát přejela masu pohledem, ale nic. Zhluboka si oddechla. Musí, se uklidnit nebo za chvíli uvidí přízraky i tam, kde nejsou.
Zavrtěla hlavou a vešla do krámku. Koupila si zubní kartáček a pospíchala směrem k parkovišti, kde měli postavené auto.
Viktor už ji šel naproti. Vběhla mu přímo do náručí. Pevně ji objal a zatočil se s ní dokola.
„Mám ho.“ Zvolala vítězoslavně a zamávala mu kartáčkem přímo před očima.
„Můžeme jet?“ Zeptal se podmanivě a políbil ji na tvář. Přivřela oči a objala ho kolem krku.
„Ano.“ Šeptla, ale to už ji v náručí nesl k jeho stříbrnému Volvu.
„Tak, co jsi zařizoval?“ Prohodila koketně při cestě domů.
„No, nakoupil jsem nějaké jídlo. Jeden z nás, musí jíst každý den. A taky jsem ti potřeboval zařídit doklady.“
„Doklady?“
„No, kdybychom chtěli náhle, navštívit můj srub v severní Kanadě nebo nějakou prťavou zemičku na druhém konci světa, budeš potřebovat doklady.“
„Aha.“ Věděla, kam tím míří. Jistě taky myslel na možnost, že budou muset prchat přes hranice. Náhle se jí jako střep znovu zaryl do mozku obraz muže v davu, tolik podobného Todovi.
Zavrtěla hlavou, aby tu myšlenku vyhnala z hlavy. Všiml si její nervozity.
„Děje se něco?“ Zeptal se a podíval se na ni.
Upřeně hypnotizovala své ruce schované v klíně a kousala si spodní ret. Střelila po něm pohledem.
„Ne, asi ne. Mělo by?“
Pokrčil rameny a přidal plyn.
Celou cestu mlčky přemítala, jestli je možné, že by ji Gery našel tak brzo. A jestli ano, co udělá? Měla by to říct Viktorovi? Neviděla přeci toho muže dobře třeba se jenom přehlédla. Nahlas vzdychla a opřela se hlavou o boční okýnko. Sklo příjemně studilo do tváře. Zavřela oči a snažila se zahnat ten šílený pocit paniky, který se do ní nyní vkrádal a tak nepříjemně si vynucoval pozornost.
Viktor viděl, že je něco v nepořádku. Chris celou cestu z města jen mlčela a tvářila se jako když ji natahují na skřipec. Něco se asi stalo? Měl by se snažit to z ní dostat nebo by měl počkat až se sama rozhodne mu to říct? Rozhodl se pro to druhé. Až bude chtít, řekne mu, co jí trápí.
Otevřel vrata do garáže a vjel dovnitř. Chris se nepohnula ani neotevřela oči. Vystoupil a otevřel dveře spolujezdce. Podal ji ruku a pomohl jí na nohy.
Stáhl si ji do náruče a pevně ji objal.
„Co se děje? Stalo se něco v Astorii? Nebo jsem udělal něco já?“
Zavrtěla hlavou a zabořila mu obličej do hrudníku. „Jen mi není nějak dobře.“
Uculil se. „Měla sis dát radši čínu, hmm?“ Vzal ji něžně do náručí a zamířil s ní k domu.
Neprotestovala, v jeho chladných pažích se cítila v bezpečí a milovaná. Otevřel vstupní dveře a po tmě jí vynesl do druhého patra. Věděla, že upíři vidí perfektně i po tmě, nepotřeboval rozsvěcet.
Uložil ji a stáhl tenisky. „Zajdu do auta pro tašky a hned jsem zpět.“ Šeptl a políbil ji na čelo.
Dotyk jeho chladných úst byl tolik příjemný. Bolela ji hlava a byla ospalá a malátná.
Zavřel za sebou dveře a Chris se jen otočila na posteli a zavřela oči.
Připadalo jí, že se z toho zblázní. Jak jen bude žít, když se neustále bude muset ohlížet přes rameno. Nikdy se nebude cítit volná, vždy bude podvědomě hledat v davu Geryho obličej.
Přetáhla si deku přes hlavu a tak moc se snažila zapomenout. Odpoutat se od toho co bylo. Gerard je minulost, Vik je budoucnost. Musí myslet pouze na budoucnost, ale dá ji její minulost někdy lehce spát?
Nepatrně vrzly dveře a kolem jejího těla se rozprostřel tolik známý závan chladu. Jeho silné paže ji stáhly do bezpečí jeho náruče. Schoulila se k němu a on ji políbil do vlasů.
„Chceš, abych ti pomohl do koupelny?“ Zavrtěla hlavou. Chtěla jenom spát, nic jiného.
„Dobře, takže sladké sny.“

Noc byla naprosto šílená. Chris měla děsivé noční můry týkající se toho, jak by vše vypadalo, kdyby je Gery našel.
Všechny končily shodně a to Vikovou smrtí. Vždy se s hlasitým výkřikem probudila a posadila se na posteli. Viktor nespal, jen ležel a s hrozným pocitem sledoval, jak sebou Chris hází po posteli a křičí.
Nakonec, po té co se rozplakala už to nevydržel a chytil ji pevně za ramena. „Proboha, řekneš mi už co se děje nebo se mám z toho zbláznit. Co se včera stalo ve městě?“
Upřela na něho své velké modré, uplakané oči a vzlykla. „Mám dojem, že jsem včera v Astorii, zahlédla jednoho z Geryho mužů. Nevím to jistě, ale přišlo mi, že to byl on.“
Viktor kývl a zlostně stáhl obličej. „Zítra večer by měli být hotové tvé doklady. Zajedu je do města vyzvednout a ještě v noci odjedeme.“ Pohladil ji po tváři a chlácholivě se usmál.
„Vidíš, nakonec dojde na tu Kanadu, možná i na ten severní pól.“
„A ty budeš muset lovit tučňáky a lední medvědy.“ Popotáhla a dlaněmi si otřela obličej. Stáhl ji k sobě. „Kvůli tobě cokoliv. Klidně budu lovit tučňáky, když bude třeba. Všechno jen abys byla v bezpečí.“
„Mně Gerard neublíží, nejsem to já o koho mám takový strach. Viku, on tě zabije. Jestli bude mít jenom jednu jedinou příležitost….“
Položil ji prst přes ústa a povzbudivě se usmál. „O mě se neboj. Nedělej si kvůli mně starosti. Gerard není první lovec, který po mně jde. Umím se o sebe postarat.“
Nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Jenže tenkrát jsi byl sám. Teď máš na krku mě. Budu tě zpomalovat, nedokážu být tak rychlá jako jsi ty.“
Povytáhl jeden koutek úst a překrásně se usmál. „Nechtěl bych mít na krku nikoho jiného. Miluji tě, Chris. Jsi pro mě všechno. Život by pro mě ztratil smysl kdybych nebyl s tebou. Neboj, zítra touhle dobou, budeme na cestě pryč. On nás nemůže stopovat věčně. Ztratíme se mu.“
Venku začalo svítat a první paprsky ranního sluníčka si prorazily cestu skrz vrstvu mraků. Chris sebou cukla, když do okna dopadl úzký odlesk slunečního světla. „Viku, slunce.“ Křikla a nevěřícně zírala na Viktora. Ležel na zádech a v očích měl stopu upřímného pobavení.
„Jak to?“ Napřáhla ruku a pohladila ho po tváři. Ve sluneční záři byl snad ještě krásnější. Jeho dokonalá, bledá pokožka zářila a tmavé čokoládové oči plály. Světlo dopadající do jeho nakrátko střižených vlasů se odráželo v miliónech třpytivých odlescích. Položil svou dlaň na její a přitiskl si ji těsněji k obličeji.
„Speciální skla. Nepropustí UV záření. Takový drobný detail.“
Nadšeně pozoroval její překvapenou a okouzlenou tvář. „No teda.“ Hlesla.
„Dnes to na vycházku nevypadá.“ Řekl a zachmuřeně se otočil směrem k oknu. Mraky už byly sotva znatelné. Pak se podíval zpátky na Chris a usmál se. „Je ti už lépe? Chtěl jsem ti ukázat okolí. Je tu moc krásně, ale asi to nestihneme.“
Pokrčila rameny. „To nevadí. Třeba se sem ještě vrátíme. Bylo by to fajn. Astoria je překrásné městečko. Jsou tu milí lidé.“
Kývl a starostlivě se jí zahleděl do očí. „Jak se cítíš? Byla to dost dlouhá noc.“
Zatnula čelist. „Zažila jsem už i delší. Hlavou jí prolétla vzpomínka na domov, na rodiče, na krev.“
Žaludek jí zase neposedně poskočil a měla se co držet, aby opět neběžela do koupelny.
„Je ti zase špatně?“ Zareagoval okamžitě na nepatrnou změnu její barvy. Pozorně ji sjel pohledem a snažil se uhodnout, co se jí honí hlavou.
„Ne, to bude dobré. Prostě bych se měla naučit nad některými věcmi nepřemýšlet.“ Zavrtěla hlavou.
„Dáš si snídani? Nebo si dáš radši první sprchu?“ Jeho pohled byl plný starostí.
„Já asi vypadám, co?“ Prohrábla si vlasy a ucítila to vrabčí hnízdo.
„No, asi se nejdřív půjdu dát dohromady a pak si dám snídani. Mohl bys mi udělat zase vajíčka?“ Mrkla na něho a pokusila se o úsměv.
„Jasně. Jídla tu máme na týden.“
Vstala a sáhla po tašce, ve které měla kosmetiku. V koupelně vyrovnala veškeré lahvičky na poličku, vytáhla kartáč na vlasy a rozčesala neposedné kadeře.
Pak se svlékla a vlezla si pod tolik uklidňující proud horké vody. Umyla si vlasy a oholila nohy. Nikam nespěchala, vše dělala pomalu a precizně.
Jen v osušce vešla do pokoje. Vik tu nebyl. Z jedné z nákupních tašek vytáhla bílé, krajkové spodní prádlo a ještě našla rifle a bleděmodrý bavlněný nátělník s dlouhým rukávem. Oblékla se a sešla dolů do kuchyně.
Seděl u stolu a usrkával kávu. Na stole u protější židle byl již připravený talíř s vajíčky. Usmál se, když ji uviděl a pokynul rukou k židli. Posadila se a zabodla pohled do stolu.
„Sluší ti to.“ Uznale pokýval.
„Tobě taky.“ Usmála se. Zřejmě využil další koupelny v domě a dal si taky sprchu. Měl ještě vlhké vlasy. Na sobě měl obyčejné rifle a černé tričko, které překrásně zdůrazňovalo jeho vypracované tělo a svalnaté paže.
„Takže, co chceš dělat? Můžeme si pustit nějaký film, nebo ti mohu číst, nebo…“
„Nemůžeme si prostě jenom povídat? Mám dojem, že je toho ještě tolik, co o tobě nevím.“
Kývnul a napil se kávy. „Chceš vědět víc z mé temné minulosti?“
„No, jo. Přeci jen tři sta let, je tři sta let.“ Pokrčila rameny. „Takže, jak ses seznámil s Elizabeth?“
Střelil po ní nevěřícně pohledem. „Myslel jsem, že ti vadí o ní mluvit?“
„Ne. Chtěla bych o ní vědět. Jestli ti to nevadí. Byla láskou tvého života. Je tvou součástí.“
„Tak jako ty.“
Pokorně sklonila oči k talíři a mírně se začervenala.
„Má matka zemřela při porodu. Otec se snažil mě vychovávat sám, ale byl jsem vskutku nezbedné dítě. Teď s odstupem času jsem mu vděčný za jeho trpělivost a lásku. Když mi bylo dvacet pět pohřbil jsem i otce. Byl starý a starost o mě mu taky moc nepřidala. Ze dne na den jsem se stal pánem na veliké plantáži a spadla na mě veliká zodpovědnost. Ze dne na den jsem byl nucený dospět a z hospodského floutka se proměnit v tvrdě pracujícího plantážníka. Nebylo to lehké, ale konečně jsem pochopil, o čem je zodpovědnost. Liz jsem uviděl poprvé, když mi bylo osmadvacet. Kontroloval jsem právě úrodu bavlny a v tu chvíli spatřil přízrak.
Mladičká dívenka na nádherném bílém hřebci. Vlasy jí vlály a její modré oči svítily vzrušením.“ Viktor se usmál a podíval se na ruce, kterými svíral hrneček s kávou.
„Ani si mě nevšimla, když projela kolem mě. Už tehdy jsem se do ní beznadějně zamiloval.“ Letmo zkontroloval výraz Chris. Byla v pohodě, hltala každé jeho slovo.
„Později jsem se dozvěděl, že je dcerou mých nových sousedů. Bylo jí šestnáct a přijela právě od tetičky ze Savannah. Když byl seznamovací večírek. V podstatě něco jako párty na seznámení s novými sousedy, byl jsem pozván. Stála tam a vítr jí čechral vlasy. Noc byla tak teplá a vzduch voněl růžemi a deštěm. Půl roku na to jsme měli svatbu. Ona byla tak milá a pokorná, pravá jižanská dívka. Byl jsem tím nejšťastnějším mužem na světě, měl jsem ji. Následující dva roky byly jako přepis milostného románu. Byla mou druhou polovičkou. Jen s ní jsem se cítil úplný, spokojený.“ Usrkl kávu a všiml si, že Chris už dojedla.
„Poznával jsem o čem je láska, oddanost a manželství. Když mi řekla, že čeká mé dítě….Nevím, neumím to popsat, jaký to byl pocit. Myslel jsem, že štěstím exploduji. A pak se něco pokazilo. Těhotenství ji velmi vyčerpávalo. Byla tak hubená a křehká. Bál jsem se jí i dotknout, abych jí neublížil. Doktor byl velmi skeptický, řekl mi rovnou, že by byl zázrak, kdyby přežila porod. Těch devět měsíců…“
Viktor sklopil oči, jako by tu hrůzu prožíval znova. Chris si toho všimla. Vzala ho jemně za ruku. „Nemusíš o tom mluvit, jestli ti to ubližuje, Viku. Nechci, aby ses trápil.“
„Ne, já chci, abys to věděla, abys pochopila.“ Podíval se jí hluboko do očí.
„Takže, Elizabeth porodila dítě mrtvé a sama za dva dny umřela. Pochoval jsem ji a život pro mne ztratil smysl. Chtěl jsem se zabít, ale neměl jsem dost síly. Začal jsem pít a chodil za děvkami. Uvnitř jsem umřel s ní. Noci byly nejhorší. Seděl jsem u ní v pokoji na posteli a svíral dětskou čepičku, co vyšila, když ještě udržela vyšívací kruh. V téhle agónii jsem prožil celý rok. Noci jsem probrečel s tím malým kouskem plátna v rukou a dny jsem propil a prohýřil. Plantáž upadala, ale mě to bylo jedno. Já už byl mrtvý. A pak jsem potkal ji, byla zábavná a naprosto překrásná. Její hedvábná, bílá pokožka, naprosto dokonalé křivky. Myslela, že tím, že mě promění, si stvoří druha. Že jí budu stát po boku, ale ani jako novorozený upír, dítě noci, jsem nemohl zapomenout na tu neuvěřitelnou bolest, která mě spalovala, když mi ještě srdce bilo. Nemohl jsem stát po boku jiné ženě než Elizabeth. Opustil jsem svou stvořitelku a vydal se objevovat svět noci sám. Byl jsem jako žíznivý uragán. Než jsem se naučil kontrolovat svoji žízeň, byl jsem velmi nebezpečný.“
„Pak jsem se stal, tím kým jsem se stal. Duchem, přízrakem a pochopil jsem, jak využít toho kým jsem byl a… pak jsem potkal tebe.“ Ztichl.
„Musel jsi ji velmi milovat. Je mi to tak líto.“ Chris měla plné oči slz, když si představila jaká neuvěřitelná bolest formovala jeho osobnost.
„Jsi pro mě… Chris neunesl bych, kdybych ztratil i tebe. Po tom všem, co jsem prožil. Po těch staletích krutosti a násilí. Jsi anděl Chris. Vytrhla si mě z temnoty a ukázala mi cestu. Nedoufal jsem, že někdy ještě poznám takovou lásku. Jsem tak šťastný.“
Už to nevydržela, vstala a vrhla se mu do náručí. Posadili ji na kolena a pevně ji objal. Plakala mu do hrudníku a on jí naprosto klidně a s neuvěřitelnou láskou v očích stíral slzy z tváří.
„Neboj malá, najdeme si naše místečko, kde nás nikdo nenajde. Budeme jen my dva.“
Políbil ji do vlasů. „Slibuji.“
Asi hodinu, jen tak seděli v obětí a užívali si přítomnosti toho druhého. Chris se konečně uklidnila a nálada se jí zlepšila. Byla ráda, že se jí takhle otevřel, že jí o sobě řekl vše.
„Viku?“ Šeptla.
„Ano?“ Pohladil ji po vlasech.
„Jak se stane z člověka upír. Jak ta přeměna probíhá.“
Usmál se. „Proč to chceš vědět?“
„Jen mě to zajímá. Řekneš mi to? Kdybys mě chtěl proměnit, co by to obnášelo?“
Zamračil se. „No, zaprvé bych tě musel kousnout a vysát až k bodu, kdy bys byla na rozhraní života a smrti. Je to dost obtížné, vystihnout pravý okamžik. Mnohokrát se to nepovede. Hodně lidí spíš umře než se promění.“
„A pak? Až by ses ze mě napil?“
„Pak bys musela ochutnat mou krev. Napít se mé krve.“
„A přeměna, jaký je to pocit?“
„Chris?“ Odtáhl ji, aby se jí mohl podívat do očí. „O čem přemýšlíš?“
„Jen to chci vědět, Viku. Nic jiného za tím není.“
„Bolí to, bolí a opravdu hodně. Tvé tělo umírá, takový je to pocit. Smrt není hezká Chris, smrt není pokojná a rozhodně smrtí nic nevyřešíš.“
„Ale ty nejsi mrtvý. Chodíš, mluvíš, dýcháš.“
„Ne, já jsem byl mrtvý. Než jsem potkal tebe, byl jsem mrtvý. Víš, upíři nejsou milá stvoření. Nemáme srdce a to jak obrazně, tak doslovně.“
„Takže bys mě nikdy nepřeměnil? Ani kdybych byla na pokraji smrti, tak bys to neudělal?“
„Nevím, vzal bych ti tím všechno. Odsoudil bych tě k věčné žízni, k věčné bolesti. Nevím, jestli bych byl takový sobec, abych tě přeměnil.“
„Sobec?“ Střelila po něm pohledem.
„Ano, Chris, sobec. Kdybys mi odešla. Myslím, že už jsem za ta století našel sílu k tomu, abych … abych udělal to, co jsem měl už udělat dávno. Víš, tak dávno jsem neviděl z pláže východ slunce. Prý to je nepopsatelný zážitek dívat se, jak vystupuje z oceánu, rodí se z vln.“
„Viku!“ Její pohled byl nesouhlasný, rozzlobený.
„Panebože, kam jsem se to dostali. Mluvíme tu o smrti. Pojď, radši ti budu číst.“ Vzal ji za ruku a táhl do obývacího pokoje. Posadil ji na pohodlnou, koženou sedačku a z knihovny vzal tlustou knihu.
„Pýcha a předsudek.“ Přečetl ze hřbetu knihy.
„To je klasika, to se ti bude líbit.“ Sedl si k ní a ona mu položila hlavu na klín a nohy si hodila na opěrku sedačky.
Poslouchat jeho nádherný, hluboký, sametový hlas, bylo jako poslouchat tu nejkrásnější hudbu. Chvílemi nevnímala ani význam jeho slov, jen krásnou melodii a neuvěřitelnou zpěvnost jeho spisovné angličtiny.
Zavřela oči a on jí jednou rukou probíral vlasy. Nevnímala, jak hodiny rychle ubíhají, ani to, že jí začíná kručet v žaludku. Byla šťastná byla to překrásná chvíle.
„No teda, to je hodin. Musíš mít děsný hlad. Pojď Chris, musíme tě nakrmit.“ Probrala ji až změna jeho tónu.
„Páni, to bylo tak krásné.“ Protáhla se jako kočka a posadila se. Docela ji šokovalo, když si všimla, že slunce začíná zapadat.
„Budu muset vyrazit, abych se vrátil, co nejdřív.“ Mrkl znovu na hodinky.
„Pojedu s tebou.“ Začala se škrábat na nohy, byla z několikahodinového ležení celá prkenná.
„Ani náhodou, Chris. Ti lidé, za kterými půjdu. Nechci, abys chodila se mnou. Není to moc bezpečné pro člověka. Obzvlášť, pro mladou dívku. Počkáš tady. Ve skříni v ložnici jsou kufry. Mohla bys nám zatím zabalit nějaké věci na cestu. Co ty, na to?“ S úsměvem vzal její bradu do prstů a přidržel si ji, když se nad Chris pomalu nahnul a jemně přitiskl své rty na její.
„Miluji tě.“ Zašeptal. Položila si hlavu na jeho hruď a objala ho.
„Budeš pryč dlouho?“
„Než se stačíš najíst, budu zpět, slibuji.“
Vzal její ruce a vymanil se z jejího obětí. Ze stolečku u dveří sebral klíčky a z věšáku kožené sako, které si oblékl, když procházel dveřmi.
Ohlédl se po ní. Stála uprostřed místnosti a sledovala každý jeho pohyb.
Pak zaklapl vstupní dveře a šel do garáže pro auto.
Chris osaměla. Rozhodla se nejdřív najíst a pak zabalit nějaké jídlo na cestu. Udělala nějaké obložené sendviče a při jejich přípravě ujídala, takže než vše sbalila, byla po večeři.
Pak šla do ložnice zabalit oblečení. Ze skříně vytáhla dva veliké kufry na kolečkách a do jednoho začala vkládat veškeré oblečení, které nakoupila v Astorii. Z koupelnové poličky vzala šampón a ostatní kosmetiku, kterou tam ráno naskládala.
Svůj kufr zavřela a pak si sedla na postel.
Venku se ozvalo auto. Křupání kamínků bylo slyšet naprosto zřetelně. Šťastně vyskočila z postele a přešla k oknu.
Venku byla tma, ale malý proužek světla, svítícího z obývacího pokoje stačil na to, aby ztuhla na místě.
Před domem nezastavilo stříbrné Volvo, ale vojenský džíp. Pro ni tolik známý zelený vojenský džíp.
Chytla se za pusu, aby vyděšeně nevykřikla. Z auta vystoupil Tod a hned za ním Gerard. Zvedl hlavu a rozhlédl se po domě. Chris sebou trhla a schovala se, aby jí neviděl.
Její srdce bilo závodní rychlostí a panika začala ovládat její tělo. Cítila, jak se jí do krve vyplavuje nezdravé množství adrenalinu.
Na to, aby nějak zareagovala měla jen vteřiny. Vyběhla z ložnice a seběhla ze schodů k zadním dveřím.
Chytla za kliku a vyběhla do naprosté tmy. Za sebou slyšela, jak Gery vyrazil vstupní dveře a jak křikl na Toda.
„Utekla zadem. Počkej tu na něho, já jdu pro ni.“
Běžela, co jí nohy stačily, ale měla pocit, že mu stejně neuteče. Když se po pár stech metrech dostala na okraj lesa, zakopla o kořen a natáhla se na zem.
Zběsile zahrabala rukama po vlhké zemi a vrávoravě se postavila zpět na nohy. Tak děsivě jí tohle připomínalo úprk kukuřičným polem. Jenže tehdy byla malé děvčátko a utíkala před upíry.
Slyšela za sebou jen dusavý zvuk jeho vojenských bot, nemohla však běžet rychleji, neviděla na krok.
Když upadla podruhé, tváří do vlhkého kapradí, schoulila se za padlý kmen a rozhodla se dál neutíkat. Jako naschvál mraky, které zahalovaly měsíc odpluly a les ozářilo chladné světlo úplňku.
Přimáčkla si dlaň na nos a ústa, aby ztišila svůj dech.
„Chris? Lásko, kdepak jsi? Víš, že tě stejně najdu, nedělej si to ještě horší.“ Jeho hlas se nebezpečně přibližoval.
„Miláčku, kdepak jsi. Víš, že ti neublížím. Vždyť tě miluji. Chci si s tebou jen promluvit.“
Chris se přimáčkla zády těsněji ke smrku a schovala svou tvář, schoulila se do klubíčka.
Nemusela se ani dívat, aby poznala, že se vzdálenost mezi ní a jejím pronásledovatelem zmenšuje.
Začala se klepat strachem. Bylo zvláštní, že když bojovala s upíry strach většinou neměla. Nyní se ale bála.
Když ucítila ruku na svém rameni, cukla sebou a zděšeně vykřikla. Vytáhl ji na nohy a zkroutil ji ruku tak, aby to opravdu bolelo.
Do očí se jí vlily slzy, ale zatnula zuby, aby nekřičela bolestí. Věděl moc dobře, co dělá. Přitáhl si ji k sobě a přimáčkl jí svá ústa ke tváři. „Tak tady jsi miláčku. Už jsem se bál, že tě nenajdu.“ Šeptal jí do ucha a jeho dech byl cítit po whisky a cigaretách.
Zavřela oči a odvrátila se od něho.
„No, jo. Slečně už nevoním. Nejsem upír, co?“
Pustil její ruku, ale než stačila jakkoliv zareagovat, tvrdě jí udeřil do tváře. Takovou ránu nečekala. Upadla na studenou, vlhkou zemi a v ústech ucítila pachuť krve. Před očima se jí dělaly mžitky, ale donutila se vstát. Rukávem si otřela rozražený ret a postavila se Gerymu tváří v tvář. Narovnala hrdě ramena, připravena snést všechno.
„Co po mně chceš, Gerarde?“ Zeptala se chladně.
„Po těch letech se mě musíš ještě ptát?“ Přistoupil k ní a pevně jí chytil zezadu za vlasy. Přitiskl tvrdě svá ústa na její a začal ji líbat. Snažila se bránit, odstrčit ho, ale jeho hněv a zběsilost mu dávaly neuvěřitelnou sílu.
Trhl s ní dozadu a přirazil ji ke stromu. Konečně se jí podařilo vklínit ruce mezi jejich tváře. Zaryla mu nehty do obličeje až zuřivě zařval. „Děvko!“
Další rána byla snad ještě silnější než ta předchozí. Na chvíli ztratila vědomí. Když začala po chvíli zase vnímat, zjistila, že se nemůže hýbat.
Ležel na ni a ruce jí pevně tlačil k zemi. Tvrdě ji líbal na ústa a na obličej. Hladově přejížděl rty po jejím krku a jazykem ochutnával její pokožku. Choval se jako divoké zvíře. Bylo vůbec možné, že to byl její Gery? Ten muž, kterého znala tak dlouho? Že by mu tolik ublížila? Že by z něho její odchod udělal tohle monstrum, které si ji tu násilně bralo kousek po kousku?
Do očí se jí vlily slzy, ale nebyl to výraz její fyzické bolesti. Tu skoro nevnímala, zastiňovala ji bolest daleko větší. Cítila jako by její duši trhal někdo na kusy.
„Ne, ne, Gery, prosím, nedělej to!“ Začala hlasitě vzlykat, ale jako by ho její prosby ještě více popoháněly. Jako by její bolest byla jen palivem pro jeho nenasytnou zběsilost.
Jednou rukou ji držel přikovanou k zemi a druhou jí vytáhl tričko a strhl jí podprsenku. Jak byl tenhle hrůzný násilný akt odlišný od milování s Viktorem.
Pevně zavřela oči a odvrátila tvář. „Nedělej to.“
Zavrčel jí do ucha. „Dívej se na mě. Když ti to dělá on, taky se mu díváš do očí, ne? Šeptáš jeho jméno? Křičíš slastí? Donutím tě taky křičet, Chris. Nevíš, čeho jsem schopný.“
Začalo se jí dělat zle od žaludku. Modlila se, aby to už konečně bylo za ní. Aby Gery ukojil svou touhu ji ponížit a ublížit.
Náhle uslyšela ukrutný zvířecí řev. Srdcervoucí zvuk, prapodivná směsice vrčení a lidského výkřiku. Ve vteřině tíha Geryho těla zmizela. Chris párkrát mrkla, aby vyhnala z očí přebytečné slzy. Těsně nad jejím obličejem se skláněl Viktor. Jeho žluté oči plály nenávistí a jeho upíří obličej byl v měsíčním světle ještě děsivější. Zavřela oči a cítila, jako by se nad ní zavírala voda, jako by se topila. Pozvolna klesala hlouběji a hlouběji.
„Už jsem tu, Chris. Prosím, poslouchej mě, jen vnímej můj hlas, ano? Potřebuji tě tu. Vím, že to moc bolí, ale jsi lovec. Překonej to. Musíš se postavit.“ Jeho silné ruce ji chytly za ramena a vytáhly ji na nohy. Něžně, ale stejně velmi důrazně s ní zatřásl.
Otevřela oční víčka a zadívala se mu do očí. „Bolest odsuň na potom. Teď bojuj.“
S obtížemi v sobě našla poslední zbytky síly a odhodlání, aby se postavila na nohy. Stoupl si před ní a zastínil ji svým trupem. Obraně se před ní nakrčil a výhrůžně zavrčel. Mezi stromy se objevil Gery a držel si rameno.
Když uviděl Vika, jak brání Chris, samolibě se usmál a vytáhl z pochvy na zádech meč.
„Podívejme, kdo se přidal k našemu večírku, Chris. Přesně takhle jsem si to představoval. Jste krásná dvojka milenců, není-liž pravda? Kráska a zvíře. Jenže, jak je to v té pohádce? Zvíře zemře, ne?“
Gery se přiblížil. Viktor byl v hrozné situaci, nemohl se hnout od Chris. Tolik se o ni bál. Když dojel domů a uviděl na příjezdové cestě vojenský džíp, krve by se v něm nedořezal. Zabít Toda nebyla zas taková námaha. Pak si všiml otevřených zadních dveří. Šel po čichu.
Najít je mu nezabralo víc než pár vteřin. Ten pohled byl však zničující. Chris vypadala, jako by byla mrtvá a on věděl, že si určitě přála, aby byla. Není nic horšího než když si vás někdo bere násilím, o tom věděl své.
„Je to jen mezi námi Gery, nech ji odejít.“ Zkoušel to Viktor.
Gerard vyštěkl smíchy. „Ne, ona tu zůstane, ještě jsem s ní neskončil. Až tě zabiju, dokončím to, v čem si nás vyrušil.“
Vik zavrčel hlasitěji a rozpřáhl ruce. Chris pozorovala tu scénu, co se před ní odehrávala, tak nějak nezaujatě. Cítila se, jako by měla hlavu oddělenou od těla, jako by vlastně nebyla ani součástí tohoto dramatu.
Pak se vše odehrálo šíleně rychle, i když to vnímala jako zpomalené záběry němého filmu.
Viktor vyskočil a Gery se ohnal mečem. Probodl Viktorovi břicho a ten padl na čtyři na zem.
V jeho tváři se zrcadlila šílená bolest. Viktor se vzepřel na pažích a napřímil se do kleku.
Gery k němu vítězoslavně přistoupil a oběma rukama uchopil meč, který trčel Viktorovi z břicha. Ten si sáhl dozadu a z pod saka vytáhl velký nůž. Než se stačil Gery vzpamatovat zabodl mu Viktor nůž do hrudníku a prudce trhl vzhůru.
Geryho výraz se změnil ze samolibého uspokojení k překvapenému zděšení. Pak padl mrtev k zemi. Vše se odehrálo snad ve zlomku vteřiny, ale Chris se ten časový úsek zdál nepředstavitelně dlouhý.
Vik se opřel jednou rukou o zem a druhou si vytáhl, s tupým, tlumeným výkřikem meč z břicha.
Chris cítila, že tak nějak ztrácí opět půdu pod nohama. Znovu tu byl pocit otupění a zavírající se vody. Sesunula se k zemi.
„Chris, no tak, Chris. Prober se. Už je po všem. Jsem tu, prober se.“ Ten hlas přeci znala. Byl to jeho krásně hluboký, sametový hlas.
Na obličeji ucítila chladné dlaně.
„Byla jsi velmi statečná, malá. Jsem na tebe tolik pyšný, Chris.“
Zamrkala do tmy a zaostřila na tvář nad sebou. Klečel u ní, jednou rukou si držel ránu na břiše a druhou jí podpíral opatrně hlavu. Měl už lidskou tvář, jen oči měl stále jasně žluté.
„Můžeš se postavit?“
Nepatrně kývla a pak střelila pohledem k jeho zranění. „Jak je ti?“ Její hlas byl tichý, chraplavý, ani ho nepoznala.
Nepatrně se usmál. „Zítra už o tom nebudu vědět. Už teď to skoro nekrvácí.“
Nadzdvihl ji dosedu a obezřetně ji přejel pohledem. „Neublížil ti?“
Rukou přejel po její tváři. Vypadala, jako kdyby jí srazil náklaďák, palcem opatrně setřel krev z jejího rtu.
„Jsi opravdu bojovnice.“
Rychle a vášnivě ji objal. Tiskl si ji na hruď takovou silou, že nemohla ani pořádně dýchat.
„Bože. Miluji tě. Chris tak moc, tě miluji. Můžeš vstát? Odjedeme na sever. Tam nás nikdo nenajde. Už ti nikdo neublíží.“
Políbil ji do vlasů. „Už tě nikdy neopustím, ani na chviličku.“

„Pojď, musíme odsud. Mohli by tu být další.“ Vstal a jedním rychlým pohybem ji zvedl na nohy.
Chris cítila, jak je její tělo slabé. Kolena se jí klepala a špatně se jí dýchalo. Hlava jí třeštila, asi z toho jak si na ní Gery pěstmi vyléval vztek.
„Počkej.“ Šeptla a zády se opřela o nejbližší kmen. „Já asi nemůžu.“
Sjel ji pohledem od hlavy až k patě a nahlas vzdychl. „Tak pojď, ponesu tě. Tady zůstat nemůžeme.“
Podstrčil jí ruku pod kolena a pod záda a vyzvedl si ji do náruče.
„Ne, Viku, vždyť krvácíš. Neblázni.“ Chtěla ho odstrčit, ale pak usoudila, že přetahovat se s ním stejně nemá cenu. Poraženecky sklonila hlavu a objala ho pažemi kolem krku.
„Ani tě v náručí necítím.“ Kouzelně se usmál a políbil ji na čelo. Jeho chladný dotyk ji úplně rozklepal. Byla celá mokrá od toho jak ji Gery tiskl k vlhké zemi.
Obezřetně se rozhlédl, aby analyzoval situaci kolem. Všude bylo mrtvolné ticho, ani lísteček se nepohnul.
Vydal se směrem k domu. Když ji vnesl do chodby zavřel dveře. Všimla si pár rozbitých věcí, ale jinak tu nic nenaznačovalo, že by se tu odehrála bitva na život a na smrt. Viktor musel být velmi rychlý, když se zbavoval Toda.
Odnesl Chris do kuchyně a usadil ji na kuchyňskou linku. Pak na pár vteřin zmizel a Chris slyšela, jak zavírá a zamyká dveře a dřevěné okenice.
Vrátil se zpět do kuchyně a sáhl do jedné ze skříněk, vytáhl lékárničku a z ní obvaz. Usykl bolestí, když si sundával přes hlavu černé tričko.
Zabloudila pohledem k jeho ráně. Stáhlo se jí hrdlo, obyčejný člověk by byl dávno mrtvý, ale jemu to už ani moc nekrvácelo.
„Proč si, sakra, musíte zbraně máchat ve svěcené vodě. O to hůře se to potom hojí.“ Zaklel a přilepil si na břicho čtvereček obvazu. Stejný podal Chris a otočil se k ní zády.
Pohladila ho po ramenou a políbila ho na krk. Znatelně se zachvěl a ztuhnul. Přilepila bílý čtvereček do místa, kde Geryho meč prošel skrz Viktorovo dokonalé tělo a několikrát přejela prsty po lepícím okraji, aby obvaz přimáčkla k jeho chladné kůži.
Rychle se obrátil a naléhavě si ji za zadeček přitiskl k tělu. Začal ji líbat jemně a měkce, jeho polibky však nabíraly na vášnivosti a tvrdosti. Tiskl ji k sobě pevně.
Chris ucítila trhavou bolest na rtu a v ústech opět pachuť krve. Chtěla se odtáhnout, z obavy, co by to mohlo provést s Viktorem. Ten, ale jen slabě zavrčel, jednu ruku položil na její zátylek a přitiskl si ji blíž. Sál její plné, krvavé rty a lačně je objížděl jazykem. Takhle ji ještě nikdy nelíbal, i když jeho chladné polibky, byly vždy naprosto dokonalé, nyní to bylo úplně jiné. Chuť její krve ho rozvášnila daleko za bezpečnou hranici. Jeho tvář se změnila v upíří a Chris cítila na svých rtech nepříjemný tlak jeho ostrých zubů.
Zavřela oči a úplně se mu poddala. Nezbylo jí nic jiného než mu důvěřovat, že jí neublíží. Dotýkal se ji vášnivěji, než kdykoliv před tím a přeci to bylo jiné než Geryho pokus o znásilnění.
V každém Viktorově pohybu, v každém dotyku, cítila ohromnou frustraci, kterou zažíval, když je našel v lese. Tu neuvěřitelnou bolest, když ji viděl ležet na zemi zlomenou, smířenou. Cítila, že Vika ovládá plně upíří podstata, ale kontroloval se natolik, že jí neubližoval. Jeho paže měli ten správný stisk, nebolelo to. Jeho ústa putovala dolů po jejím krku. Stáhl jí tričko a ona omotala nohy kolem jeho pasu.
Že jí stáhl rifle, si všimla, až když jí zastudila na holé kůži stehen dlažba nalepená na kuchyňské lince.
Jednou rukou se zapřel o vrchní skříňky a druhou si ji tvrdě přirazil k tělu. Kalhoty měl stažené jenom tak, aby nepřekážely. Bral si ji vášnivě a až když začala hlasitě vzdychat odtáhl se svými rty od těch jejich.
Chris se zmocňovala vlna vzrušení. Zaklonila hlavu a vnímala naplno každý jeho rychlý pohyb. Rozechvěle ji pozoroval a když hlasitě vykřikla a zaryla mu nehty do ramen, přirazil si její drobounké tělo naposled.
Zvrátil hlavu a přes palčivě sevřenou čelist hlasitě zasténal. Zůstával v ní, i když se k ní sklonil a položil si svou tvář na její rameno. Velmi rychle dýchal a snažil se uklidnit, aby se mohl proměnit zpátky.
„Panebože.“ Hlesla udýchaně a hlas se jí chvěl, pod návalem emocí z právě prožitého okamžiku. Jemně ho hladila po krku a po vlasech.
„Jo, panebože.“ Udýchaně zavrčel do jejího krku a ústy slíbal pot z její pokožky.
Odklonil se od ní a nádherně se usmál. Jeho oči pomalu měnily barvu ze zářivě žluté po čokoládově hnědou. „Děkuji.“ Zašeptal.
Opřela se čelem o jeho chladný hrudník. „Ne, já děkuji.“ Jeho ledová pokožka, byla jako balzám na její vybarvující se podlitiny.
Políbil ji do vlasů a opatrně ji vzal do náručí. Vynesl ji do ložnice a postavil ji v koupelně na chladnou podlahu. Byla mu tak vděčná, jako by jí četl myšlenky. Nemusela vůbec mluvit. V mžiku byl zpět a v ruce třímal kosmetickou tašku se šampónem a sprchovým gelem.
„Mám ti pomoct nebo to zvládneš sama?“ Pobaveně mrknul na její třesoucí se nohy. Nechápal, že jí bude trvat jenom trochu déle, než se uklidní.
„Sama. Díky.“ Usmála se a on kývl a nechal ji v koupelně samotnou. Sesunula se na podlahu a bizarnost a naprostá absurdita celé situace na ní dolehla v plné míře. Znovu si v hlavě přehrávala Geryho útok, i tu vášnivou dohru dole v kuchyni. Přišlo jí to všechno naprosto šílené. To zběsilé tempo jaké nabral její život po tom osudném večeru, když se spolu poprvé s Vikem setkali tváří v tvář, bylo neudržitelné. Cítila, že mu nebude stačit, že jí brzy dojdou síly. Zavřela oči a složila svůj obličej do dlaní. Opřela se o kolena a rozplakala se. Ucítila mírný závan větru ode dveří a pak jeho chladné ruce na svém nahém těle. Sedl si vedle ní a zvedl si ji do klína. Mlčel a jen ji hladil po zádech. Přitiskla se k němu víc a on ji pevně objal.
„Chceš o tom mluvit?“ Zašeptal jí skoro neslyšně do vlasů. Zavrtěla hlavou, čemu by to pomohlo?
Viktor věděl, že jí nemůže nijak pomoci. To, co jí Gery provedl, nemohl on nijak napravit. Tak jenom tiše seděl a pevně ji objímal. Věděl, že čas neúprosně ubíhá a že by opravdu měli co nejdříve vyrazit, ale nemohl se donutit říci slovo.
Svíral ji v náručí, zbitou, špinavou a zneuctěnou a jen doufal, že svým malým výstupem v kuchyni její bolest ještě nezhoršil.
„Už je mi lépe, Viku. Děkuji.“ Pro potvrzení svých slov se začala škrábat na nohy. Ve zlomku vteřiny vstal a pomohl ji.
„Pomůžu ti.“ Útrpně ji sjel pohledem. Vypadala čím dál hůř. Modřiny začínaly nabírat barvu a rozražený ret jí otekl.
„Jsem v pohodě. Už žádný záchvat úzkosti. Slibuji.“ Pronesla rozhodně a opřela se zády o zeď. Kývl a odešel zpět do ložnice. Zavřel za sebou dveře, ale opřel se o stěnu hned vedle, aby byl připravený jí pomoci.
Slyšel jak pustila vodu a trochu se mu ulevilo.
Chris začínala cítit, jak ji bolí svaly a jak jí natíká oblast obličeje, kde se její tvář setkala s Geryho pěstí. Neměla odvahu se mrknout do zrcadla, to by asi neustála.
Stačilo jí vidět kolik bláta si vymývá z vlasů a jak špinavé má tělo. Vydrhla se pořádně a to včetně tváře. Pouhý dotyk bolel jako čert, ale musela za sebe smít všechnu tu špínu.
Osušila se a teprve teď si stoupla před zrcadlo. Nevypadalo to, zase tak zle. Na modřiny byla více méně zvyklá a obličej to neodnesl nijak zvlášť špatně. Většinu podlitin skryly vlasy.
Sbalila si zpět všechnu kosmetiku a s taštičkou v podpaží vyšla ven. Právě zavíral svůj kufr a vrhl po ní zvídavý pohled.
„Opravdu jsem v pohodě, Viku. To s Gerym, mě nezasáhlo až tak tvrdě, jak si to asi plánoval. A ty jsi mi po tom všem moc pomohl.“ Usmála se, ale hned ucítila, jak její ret zaprotestoval.
„Au.“ Sykla a přitiskla ruku ke tváři.
Okamžitě stál u ní a bral její obličej opatrně do dlaní. Přivřela oči. „Hmm, to je tak příjemné.“ Jeho ruce krásně chladily a klidnily bolest její tváře.
Náhle střelil pohledem k hodinkám. „Měli bychom jet. Za pár hodin, bude svítat.“ Kývla a posadila se na postel. Hodil tam další čisté rifle a černý mohérový rolák. Černé spodní prádlo a odněkud vyštrachal tmavé, sluneční brýle. Uchopila je do ruky a mrkla na něho asi dost nechápavě, protože se začal smát.
„Dárek od strýčka Toda.“ Vysvětlil. Pokývala a začala se oblékat. Trpce si ji při tom měřil a jeho tvář vypadala jako by si v duchu vyčítal každou její modřinu.
Když už ten pohled nesnesl, uchopil do rukou oba velké kufry. „Počkám dole, ano?“
Kývla a byla ráda, že odešel. Mohla být na chvilinku sama. Oblékla se a natáhla si tenisky. Tmavé sluneční brýle si zatím jenom vsunula do vlasů.
Pomalu sešla dolů. Čekal na ni a v ruce držel velkou žlutou obálku. Sjel ji pohledem a viditelně si oddychl. Opravdu vypadala skoro normálně.
„Tady jsou všechny tvoje doklady.“ Podal jí obálku a mírně se usmál.
„Díky. Takže, kam jedeme?“
„No, říkal jsem si, že zkusíme severní Kanadu. Je tam překrásně a až se dáš dohromady.“ Významně se na ni zadíval. „Tak můžeme třeba do Evropy.“
Chris vyvalila oči. „Do Evropy?“
„No, ano. Paříž, Řím, Benátky. Lidé jezdí přeci do Evropy…na svatební cestu, ne.“
Chris se zhluboka nadechla, ale zaskočilo jí a ona se hlasitě rozkašlala, až se musela opřít o stěnu, aby neupadla. „Kam že?“
Přistoupil k ní blíž a počkal až se uklidní. Velmi jemně ji vzal za ruce a zadíval se jí do těch nádherných velkých, modrých očí.
„Chris, miluji tě víc než svůj život. Neumím si už život bez tebe představit. Prokážeš mi tu ohromnou čest a staneš se moji ženou?“
Chris stála bez hnutí jako opařená a nebyla schopná slova. Nikdy nepřemýšlela o tom, že se bude vdávat. Popravdě, nikdy ani nedoufala, že se dožije věku, aby jí o to někdo požádal. Stála jako socha, nehybně, s vytřeštěnýma očima a pootevřenou pusou. Nebyla schopna slova.
„Chris?“ Zeptal se znovu, aby ji probral. Párkrát zamrkala a hluboce vydechla.
„No, já, ty… No jo. Vlastně proč ne? Ráda si tě vezmu, Viku.“
Jeho tvář se roztáhla do naprosto kouzelného úsměvu a tak, jak držel její ruku sáhl do kapsy a vyndal obyčejný zlatý kroužek s malým bílým kamínkem.
„No, vím, že nenosíš šperky.“ Nasadil jí ho na prst. „Není veliký, nijak okázalý. Mohl by se ti líbit.“
Zvedla ruku a prohlédla si ho. Byl opravdu nádherný, jednoduchý a vkusný.
„Páni.“ Hlesla. „Já se budu vdávat.“
Zasmál se a chytil ji do náručí.
„Co blázníš? Viku!“ Začala okamžitě protestovat.
„No, musím si začít zvykat, ne? Kufry už jsou v autě, tak jedem.“ Nadšeně s ní vyšel před dům a nohou zaklapl dveře, aniž by je zamkl.
Na příjezdové cestě, už stálo připravené černé auto, s černými skly. Velká dodávka. Chris se rozhlédla, ale neviděla džíp. Vik se o něho asi postaral.
„A jak budeme cestovat do Kanady?“ Otočila se na něho. „Autem?“
Zavrtěl pobaveně hlavou. „Teď jedeme do Seattlu. Zítra, hned po setmění, máme zamluvené letenky. Přece bych tě nevláčel autem. Víš kolik je to mil?“
Pokrčila rameny.
„Hodně.“ Dodal s úsměvem.
Cesta autem do Seattlu, trvala tři hodiny a když vstoupili do pokoje v hotelu u letiště, právě začalo svítat.
Chris okamžitě zatáhla závěsy a s rozběhem skočila do ohromné postele. Byla k smrti unavená, i když řídil Viktor. Ani nepočkala až hotelová služba donese snídani. Svlékla se a než se Vik vrátil osprchovaný z koupelny, usnula.
Navečer ji vzbudil, chladným polibkem, na čelo. „Vstávat, malá. Za dvě hodiny, odlétáme.“
Nabručeně se převalila a přetáhla si deku, přes hlavu.
„Až budeme na místě, nechám tě spát klidně týden, Chris. Teď, ale musíme vyrazit.“
Cesta první třídou, ze Seattlu do Edmontnu, se dala snést. Pak následoval, okamžitý přestup do malého soukromého letadla a let na sever do malého městečka Slave Lake, kde přečkali další dlouhý den. Viktor zařizoval po telefonu plynulou francouzštinou veškeré náležitosti a Chris, jak jinak spala. Další pokračování úmorné cesty se konalo Viktorovým hydroplánem po střechu naloženým zásobami.
Jen se setmělo, naložil Vik Chris do půjčeného auta a dovezl ji na letiště u jezera.
„Tak do tohohle nesednu. Viku, už tak se bojím létání. Ta cesta sem, tím malým letadlem byla hrozná, ale tohle?“
Viktor se vyloženě bavil. „Chris, létám už hodně dlouho, hodně, hodně, dlouho. Neboj se, jsem výborný pilot.“
„Proč nemůžeme jet autem? Říkal jsi, že už to není moc daleko.“
Nevěřícně zavrtěl hlavou „Chris, tohle je Kanada. Tady existuje něco jako divočina nejsou tu silnice. Můj srub leží u jezera, nejlíp se tam dostaneme takhle.“
Chris si paličatě složila ruce v bok. „Do toho nejdu, Viku.“
„Fajn.“ Odsekl naštvaně a popadl ji do náručí. Strčil ji násilím do letadla, posadil na sedadlo a připoutal pásy. Chris se snažila bránit, ale bylo to jako hrách na stěnu házet. Viktor byl prostě silnější.
Pobaveně a se širokým úsměvem obešel pomalu po molu letadlo a cestou ještě pokynul osazenstvu malého letiště a kotviště, které se výborně bavilo Chrisiiným výstupem.
Ta se zatím zběsile prala s pásy a snažila se je všechny porozpínat. Viktor nasedl a nastartoval. Letadlo se pomalu, klouzavě rozjelo po vodní hladině a když přidal tah, zvedl se předek letadla do vzduchu.
Chris svůj boj vzdala a sesunula se odevzdaně do sedadla.
„Jen klid malá. Za hodinu jsme doma.“ Broukl Viktor a pohladil ji po paži.
Chris naštvaně ucukla, ale věděla, že musí zatnout zuby a let vydržet. Hydroplán byl malý a tak byl jasně cítit každý i sebemenší poryv větru. Po půlhodině, už byla Chris tolik vyčerpaná držením svého žaludku na uzdě, že usnula.

Chris zmateně zamrkala, snažila si vzpomenout kde je. Celý pokoj byl obložen světlým dřevem a ve stejném odstínu byl i zařízen. Otočila hlavou. Pokoj byl krásný a velký. Asi podkrovní, podle svažujících se stěn. Posadila se, byla svlečená a její kufr ležel na komodě vedle postele. Vstala a vytáhla z kufru oblečení. Nebyla tu okna, ale celý krov a stěna za postelí byla ze skla, tudíž tu bylo světla jako venku. Oblékla se a vykoukla ven.
Němě zírala na ten nejkrásnější výhled, který kdy viděla. Srub byl postaven na skalnatém výběžku a pod ním bylo ledově modré jezero. Všude kolem se rozprostíraly neproniknutelné divoké lesy a vzadu, o několik desítek mil dále se majestátně tyčily překrásné hory s bílými ledovci na vrcholcích.
„Wau.“ Vzdychla, takovou krásu ještě neviděla.
Stáhla si vlasy do ohonu a šla hledat Vika. Srub byl šíleně veliký. Opravdu si představovala něco tak čtvrtinově velikého. Prošla chodbou s několika dveřmi a sešla po bytelných dřevěných schodech. Ocitla se v rozlehlé hale. Byl tu obrovský krb, který asi vytápěl celé sídlo. Ohromná kožená sedačka, plochá televize. Překrásně huňaté, vlněné koberce na dřevěné podlaze úplně vybízely k posezení.
Dveře ven, byly otevřené a tak k nim zamířila. Vedly na zasklenou verandu, která se táhla po celém obvodu srubu. Seděl na ratanovém houpacím křesle a nohy měl hozené na zábradlí. V ruce držel velikou knihu a potichu si četl.
V přesně padnoucích riflích a flanelové košili vypadal jako pravý tramp. Jen seděl a užíval si odpoledního sluníčka. Žádná novinka, speciální sklo, jak už jí vysvětlil.
Zvedl oči, od knihy a nepatrně se usmál.
„Dobré ráno. Jak se ti spalo?“
Zívla a protáhla se. „Proč jsi mě nevzbudil, když jsme přiletěli?“
„Byla jsi naštvaná, vzpomínáš?“ Andělsky se uculil.
„Ne, byla, ale pořád jsem.“ Zamračila se.
„Hmm.“ Zvážněl. „Máš hlad?“
Kývla a podívala se prosklenou plochou ven. „Páni, tady je to jako v pohádce. Nádhera. Nic krásnějšího jsem neviděla.“
„Mám to tu taky rád. Je tu klid. Nejbližší sousedi jsou padesát mil na západ.“
Vstal a chytil ji za ruku. „Tak jdeme na snídani a na obhlídku tvého nového domova.“
Po výborné snídani ji ukázal celý dům. Nikdy by nevěřila, že se na místo jako je tohle, někdy dostane.
Bylo tu snad úplně všechno, včetně sauny a malého bazénku, který se právě napouštěl.
„V létě se dá koupat v jezeře, ale voda pro tebe bude asi dost studená. Je z ledovců, z hor.“ Zasněně se na ni podíval. „Ovšem není nic krásnějšího než si zajít za úplňku zaplavat.“

Posadil se na sedačku v hale a stáhl si ji k sobě na klín.
„Díky horám, si tu mnoho sluníčka neužijeme, což mi ale ze zcela zjevného důvodu moc nevadí. Dnešek je výjimkou.“ Pokynul k oknu. Slunce se začalo pomalu klonit k horám a nabíralo načervenalou barvu.
Chris zavřela oči a položila si hlavu na jeho ledový krk.

Následující měsíc byl nádherný. Trávili ho spolu, i když po čtrnácti dnech letěl Vik do města pro zásoby a dvakrát do týdne ji opouštěl kvůli lovu.
Měla dům, o který se starala a muže, se kterým trávila ty nejkrásnější dny a noci v jejím životě.
Se sluníčkem měl svatou pravdu, ode dne jejich příjezdu se ukázalo jen jednou.
„Večer budu muset na lov.“ Zašeptal a políbil ji do vlasů.
„Hmm.“ Broukla a přimáčkla se blíž k jeho chladnému tělu.
„Nechceš, už vstávat? Od rána jsme nevylezli z postele.“ Pobaveně konstatoval. „Nemáš hlad?“
„Hmm.“
„Chce se ti spát?“ Objal ji pevněji.
„Ne, jen je mi takhle moc dobře.“ Vzepřela se na loktu, aby mu viděla do tváře. Ležel na zádech a jednu ruku měl složenou pod hlavou.
Kdyby to záleželo jen na Chris, z postele by nevylezli celý měsíc.
„Jdu ti udělat něco k jídlu.“ Rozhodl nakonec, odhrnul deku a posadil se na kraj postele. Spustil nohy na podlahu a protáhl si krk.
Chris ho beze slova pozorovala a opět, tak jako vždy ji vyrazila dech jeho dokonalost. To, jak se mu na zádech a na pažích při každém pohybu rýsovaly svaly i jeho jemná, mléčně bílá pokožka.
Klekla si k němu a objala ho. Chytil na svém břiše její spojené ruce a přitiskl si ji blíž.
„Zlobíš.“ Zašeptal.
„Já vím.“ Usmála se a začala polibky zasypávat jeho krk a ramena. Mírně se otočil a stáhl si ji na klín. Držel ji jako malé dítě a dlouze něžně ji líbal. Pak se zarazil, posadil ji na postel tak lehce jako by nic nevážila a s úsměvem odešel do koupelny.
„Viku.“ Houkla naštvaně. Někdy ji dostávalo, že na její lidské slabosti myslel víc než ona sama. Pak si ale vzpomněla, že mluvil o lovu. Občas bylo jasně vidět, že si dává velký pozor, když se jí dotýkal. Asi pocítil žízeň a bylo pro něho těžké mít ji tak blízko. To se dalo zvládnout, v noci půjde na lov a zítra bude zase pohodě.
Vstala a oblékla se. Viktor prošel koupelnou, slyšela klapnout dveře a tak se vydala rovnou do kuchyně.
Seděl u stolu a četl. Před sebou měl šálek kávy a na stole před ním ležel talíř s jejím jídlem. Mlčky si přisedla a sjela ho pohledem. Na sobě měl jen černé volné tepláky. Panebože, kdyby mu to alespoň tolik neslušelo.
Chris se pustila do jídla.
„Hmm. Je to dobré.“ Prohodila.
„Díky.“ Odpověděl, aniž by se na ni podíval. Pak se posadil na židli šikmo a zapřel se zády o stěnu. Přehodil nohu přes nohu a nahlas vzdychl.
Byl velmi rezervovaný, což jen potvrdilo její domněnku o jeho žízni.
„Viku?“
„Ano?“ Konečně se na ni podíval.
„Ale nic.“ Zabodla pohled do talíře.
„Tak tohle mi nedělej.“ Zavřel knihu a položil ji na stůl. Jeho hlas byl podrážděný a ustaraný. „Co se děje?“
Kousla se do rtu a omluvně se na něho usmála. „Nemusíš mi na to odpovídat, jestli nechceš.“
„Chris?“ Tón jeho hlasu byl zvláštně nedočkavý v očích měl výraz a la, co z ní zase vypadne.
„Kolik jsi měl žen?“ Odhodlala se konečně.
„Miloval jsem jenom dvě. Liz a tebe. To víš, ne?“
„Ano, ale říkal jsi mi o ženě, co tě proměnila. No, víš…byl jsi s ní?“
Podíval se jí přímo do očí. „Myslíš s kolika ženami jsem spal?“
Začervenala se a kývla.
„Počítají se i upírky?“ Zamyšleně se podíval na své ruce.
„Tak fajn. Nechci to vědět.“ Zvedla obranně ruce a vstala od stolu. Uchopila talíř a udělala krok směrem ke kuchyni.
„Sedni si.“ Rozkázal. Chris se zastavila a nechápavě se na něho podívala.
„Řekl jsem, sedni si.“ Zopakoval. Nadechla se, že bude protestovat.
„Prosím.“ Dodal tiše a hlavou pokynul směrem k židli. Pokrčila rameny a sedla si zpět.
„Nechci, aby sis myslela, že před tebou něco tajím. Takže, ženy. Miloval jsem jen dvě.“
Chvíli zaváhal a zhluboka se nadechl. „Na ostatních mi vůbec nezáleželo. Byly to jen bezvýznamné známosti na jednu noc. Zhruba osm set.“
Chris ztuhnula. „Páni, tys měl osm set žen? Wau.“
„No, neřekl jsem, že žen a bavíme se tu o dvě stě sedmdesáti čtyřech letech.“
„No jo, co jsem čekala. Vždyť jsi o několik staletí starší.“ Docela mu odlehlo, když viděl, že to nijak zvlášť neřeší. „A mohu se tě nyní, zeptat na to samé?“
Vyprskla smíchy. „A počítají se i upíři?“ Začala se smát, bylo jasné, že každé číslo, by bylo směšně malé.
„Kolik?“ Nenechal se, jen tak odbýt.
„Dva, Viku. Jen dva. Ty a ….“ To jméno nemohla vyslovit, i kdyby chtěla.
„Gery.“ Řekl velmi tiše. Spíš jenom pro sebe.
Vstala a zanesla talíř do dřezu. Opřela se oběma rukama a jen tak zírala před sebe. Tak moc chtěl jít k ní a pevně ji sevřít v náručí, jenže cítil, že jeho žízeň sílí.
Fajn, nemohl čekat, až se setmí, půjde prostě hned. Vstal a šel se do ložnice převléknout. Přeci jen by to nevypadalo nejlépe, kdyby ho někdo zahlédl, jak pobíhá po lese polonahý.
Proletěl halou a vběhl do lesa. Přítmí vysokých jedlí ho příjemně zklidnilo. Sedl si na veliký kámen na břehu jezera a zavřel oči.

Chris omyla talíř a položila ho na utěrku odkapat. Začalo se smrákat. Otočila se, ale Viktor už u stolu neseděl. Tak to muselo být zlé, když se ani nerozloučil.
Vešla do haly a všimla si otevřených dveří. Vešla na verandu a přejela okolí pohledem. Nic ji nepřipadalo nijak zvláštního, tak jen pokrčila rameny, vrátila se do pokoje a pečlivě za sebou zavřela dveře. Sedla si na pohovku a pustila televizi. Nic než reklamy a pár starých černobílých filmu. Vypnula ji a ovladač hodila na konferenční stolek.
Pak ji napadlo, že si pustí nějaký film z nespočtu dvd pečlivě srovnaných v knihovně. Zvedla se a přešla halu. V zátylku ucítila nepatrný průvan. Že by byl tak brzy zpátky nebo na něco zapomněl? Proběhlo jí hlavou a pomalu s úsměvem se otočila.
Nasucho polkla a úsměv jí ztuhl na rtech. Ve dveřích stál sice upír, ale úplně jiný, než kterého čekala.
„Johne.“ Hlesla skoro neslyšně, ale věděla, že jí přesto slyší.
„A já si říkám, nezavolají, nenapíšou.“ Teatrálně rozhodil paže a vstoupil do místnosti. Za ním šli ještě dva urostlí muži, které neznala. Zastavil je pohledem a oni se omluvně vytratili na verandu. Vstupní dveře se s klapnutím zavřely a Chris zůstala se svou nečekanou návštěvou v pokoji sama.
„Čemu vděčíme za tvou návštěvu, Johne.“ Snažila se udržet zdvořilý tón konverzace.
Sedl si na pohovku a hodil nohy na stoleček. „No, řekněme, že náš koven silně postrádá vůdce.“ Mrknul na ni.
„Ale Viktor se už nechce vrátit.“ Našla opět pevnou oporu ve svém hlasu.
„No, to ano. Samozřejmě. Kvůli tobě se nechce vrátit. Kdybych byl jenom schopen pochopit, co jsi to s ním provedla. Víš měl každou, na kterou se jen podíval. Ženy mu padaly k nohám a pak přijdeš ty. Neuraž se, ale jsi jen obyčejný člověk. Spíš přítěž než cokoliv jiného.“
Zamračila se. Pobaveně s jemným samozřejmým úsměvem ji sjel pohledem.
„Jak se vyrovnáváš, že je tím, kým je. Myslím, že ty jako lovec.“ Stáhl obočí. „Nevadí ti, že loví? Zabíjí?“
„Neloví už lidi.“ Celkem bez rozmyslu, vyštěkla.
„Ale, fuj. Neříkej mi, že kvůli tobě začal lovit zvířata. Bože, to ne.“ Jeho obličej se stáhl a neuvěřitelně se zašklebil. „Víš, co je to za hnus? Lovit zvířata? Zkusila sis to někdy?“ Začal se smát. „Jistě, že ne. Ty jsi vlastně člověk. Nelovíš.“
Opět se zklidnil a zaklonil hlavu, zavřel oči a nahlas vzdychl. „Chris, Chris, Chris, copak s tebou jenom provedeme.“
„On se krutě pomstí, jestli mě zabiješ. A věř mi, že to bude hodně bolet.“
Usmál se a tak rychle, že ten pohyb ani nebyla schopná rozpoznat, vstal. „Kdo říká, že tě chci zabít. To by nebylo rozumné.“ Stáhl oči do malých škvírek a zamyšleně si ji prohlížel.
Dalším téměř neznatelně rychlým pohybem se přesunul až těsně k ní. Marně těkala očima po pokoji a hledala něco, čím by se mohla bránit. Děsně jí teď chyběl její meč. To by mu ukázala, kdo se tu bojí.
Samolibě se usmál a naklonil se nad ní. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Ten se musí, ale ovládat, aby někomu jako jsi ty odolal. Víš, jak krásně voníš? Dokonale vyvážená vůně. Jemně květinová, nejkrásnější parfém.“
Sledovala, jak se jeho tvář mění a když znovu otevřel oči, byly jasně žluté, žíznivé. Olízl si rty a ironicky, výsměšně se zasmál.
„Já nemám takovou sebekontrolu, Chris. Já rád podlehnu.“
Udělala jeden rychlý krok stranou, ale bez problému ji chytil za paži. Upírovi se musíte postavit, neutečete mu. Strhl ji dozadu a hodil na malou knihovničku s cedéčky. Chris ucítila tupou bolest v zádech, když přistála v dřevěné skřínce, která se na ni převrátila a zasypala ji hromadou malých stříbrných kotoučků.
„Ale snad už mě nechceš opustit. Myslel jsem, že si budeme povídat.“
Vydrápala se na nohy a snažila se tvářit vyrovnaně. „Nechci si povídat.“ Odsekla.
„No, já vlastně taky ne.“ Usmál se a opět s ní mrštil přes pokoj. Letěla pár metrů vzduchem, než ji cestu zkřížila protější stěna. S otřesným rámusem se sesunula k zemi a sebou vzala dva obrazy, které tam visely.
Zapřela se o stěnu a sáhla si dozadu na hlavu, kterou si tím letem rozrazila. Ruka byla červená a ona jasně cítila teplo vzadu na temeni, jak jí krev stékala dolů po hlavě.
Naprosto klidně přešel pokoj a uznale pokýval. „Jsi opravdu statečná. Jiná by už plakala a prosila.“
Přiklekl k ní a dlouho se jí díval do očí. Upíří tvář už jí neděsila, takže mu klidně upřený pohled oplácela.
Vstal a vytáhl ji na nohy. Cítila se v jeho silných pažích jako hadrová panenka, tenhle pocit jí nebyl taky zase až tak cizí.
Pevně ji chytil zezadu za krk a druhou ruku ji podložil pod záda. Vypadalo to jako by se ji chystal políbit. Mírně natočil hlavu a stále se jí upřeně díval do očí, když své rty pomalu přibližoval k její krční tepně.
Zavřela oči a pevně zatnula čelist, nechtěla ani omylem vykřiknout, až se to stane. Jen mírně cukla, když jeho ostré upíří zuby projely skrze jemnou kůži na jejím krku. Byl to opravdu zvláštní pocit. Cítila každý záchvěv jeho rtů, každé polknutí, každý jeho nádech. Jako by byli jedno tělo. A pak se dostavil náhlý pocit otupělosti a únavy. Ten pocit sílil s každým jeho polknutím, přeléval se přes ní ve stále sílících vlnách, až ji zcela pohltil. Přestala vnímat, co se děje kolem, jen si připadala jako by stála na okraji propasti, ke které se každým okamžikem přibližovala. A najednou to ustalo. Stála tam, pod sebou viděla jen hlubokou černou díru a moc se bála, že do ní spadne. Vnímala slabý tlukot svého srdce a naprosto nepotřebné mělké nádechy.
Její tělo ustrnulo kdesi mezi životem a smrtí a i když už se přestala k té propasti přibližovat, věděla, že nemůže stát na jejím okraji do nekonečna.

Vik ulovil velkého medvěda. Sice přišel při tom boji o košili, ale medvěd naprosto postačil, aby zahnal jeho žízeň. Spěchal, chtěl už ji konečně sevřít v náručí. Strhl ze sebe poslední cáry látky a plnou rychlostí se rozeběhl k domovu. Na zápraží se zastavil. Něco bylo špatně, do nosu ho uhodila znává vůně její krve a pach, který tak dobře znal.
Vběhl do domu a zůstal stát mezi dveřmi jako přimrazený. Ležela uprostřed pokoje na jednom z huňatých vlněných koberců a nehýbala se. Pod její hlavou se pomalu rozlévala červená, krvavá skvrna.
Ve zlomku vteřiny ji už držel v náručí. Její tělo bylo chladné, ale stále cítil slaboučký, kolísavý tlukot jejího srdce. Co chvíli škobrtlo, ale vždy se vzpamatovalo.
„Ne.“ Šeptl a hleděl na její sinalou tvář. „Johne!“ Zařval zlostně a přimáčkl si ji na hrudník. Jeho rozhodnutí bylo pouze otázkou vteřin. Položil ji zpět na podlahu a prokousl si zápěstí. Přiložil svou ruku k jejím nehybným, promodralým rtům.
„Miláčku, to jsem já. Musíš se napít. Slyšíš mě? Musíš to alespoň zkusit. Pij, polkni, Chris. Polkni!“ Panika v jeho hlase byla téměř hmatatelná.
Slyšela ten hlas, slyšela ho v dálce, ale nerozuměla těm slovům. Nemohla pít, neovládala už jediný sval ve svém těle. V ústech však cítila zvláštně nepříjemně hořkou věc. Chtěla ji vyplivnout, ale nešlo to, ta věc byla všude, měla jí plná ústa, samovolně jí stékala dolů krkem.
A pak to ucítila, nesnesitelná bolest projela jejím žaludkem. Bylo to, jako by jí někdo bodal do břicha tisíce nožů. Cukla sebou a instinktivně si obraně objala trup. Ta bolest, ale neustávala, ba naopak sílila a hutněla. Nabírala na trýznivé intenzitě. Otevřela oči a setkala se s jeho vyděšeným pohledem. Stáhl svou paži a rána na zápěstí se mu samovolně zatáhla. Podepřel jí hlavu a poslouchal, jak její srdce uhání vstříc poslednímu tichému bouchnutí. „Budu tady na tebe čekat. Nic se neboj. Budu tady, malá.“ Sevřel jí pevně ramena a přitiskl ji silně k zemi. Její tělo sebou samovolně házelo a mlátilo, jak se snažilo zahnat tu ukrutnou bolest. A pak sebou cukla naposledy, zavřela oči a její tělo ochablo.
Políbil ji jemně na čelo. „Budu tady, hned jak se vzbudíš.“
Odnesl ji ven a vyhrabal mělkou jámu, hned vedle domu. Nemohl by jí zahrabat někde v lese, nechat ji celý den samotnou. Položil její mrtvé tělo do hrobu a přikryl ho vrstvou vlhké voňavé hlíny. Sedl si vedle na zem a složil svůj obličej do dlaní. Vzpomněl si na to, jak se ho před nedávnem ptala, jestli by ji proměnil, teď už znal odpověď. Udělal by naprosto cokoliv, aby o ni nepřišel.
Seděl tam až do svítání. Když první paprsky olízly vrcholky hor, šel si sednout na verandu. Věděl, že teď nic necítí, teď je prakticky mrtvá. Musí být trpělivý a vydržet do večera. Celý den seděl a bez hnutí pozoroval ten malý kousek země, který skrýval jeho nejcennější poklad. Jak bude asi reagovat, až povstane? Bude mu schopna odpustit, že z ní udělal upíra? Bude ho vůbec ještě chtít, bude schopna ho milovat? Konečně se slunce přehouplo přes oblohu a začalo rychle klesat směrem k západu. Stál hodinu ve dveřích a čekal, až zapadne. Rychle se přesunul k ní a trpělivě čekal.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se zem nepatrně zachvěla. Z hlíny vystřelila její ruka. Na nic víc nečekal a vytáhl ji jedním rychlým pohybem ven.
Choval ji v náručí jako nemluvně a čekal až se probere.
Chris se snažila otevřít oči, ale všude byla jen tma. Nemohla se hnout, a pak ji za ramena chytly dvě silné paže a vytáhly ji ven. Snažila si srovnat v hlavě, co se děje, ale všechno měla nějak pomotané, zamlžené. Nadechla se a s hrůzou si uvědomila, že to je poprvé. Po jak dlouhé době, jak dlouho nedýchala? Jediné, co ji uklidnilo po jejím prvním nádechu byla jeho vůně všude kolem. Cítila ji tak intenzivně jako nikdy předtím. A pak si uvědomila, že zná i to tělo, které ji něžně chová. Jen ta teplota. Nemělo by to tělo být chladné?
Zmateně zamrkala a vše jí přišlo povědomé. Ano srub, severní Kanada. To si pamatovala. Pak sebou prudce trhla, když jí v hlavě vyvstala i vzpomínka na Johnovu návštěvu a to, co se stalo potom. Odstrčila od sebe ty chovající paže a neuvěřitelnou rychlostí se přesunula k roubené zdi srubu. Schoulila se ke schodům a až když chtěla zkontrolovat rytmus svého srdce, došlo jí, že žádný není. Srdce jí nebilo.
Vystřelila pohledem k Viktorovi. Klečel u velkého obdelníku, rozhrabané hlíny a mlčky si ji měřil pohledem.
„Co se stalo?“ Vyhrkla ze sebe a zarazila se. Nepoznávala svůj vlastní hlas. Tenhle nový byl zvláštně vábivý a známě sametový.
Pak jí to došlo. Úplně stejně sametový hlas má přeci Viktor.
„Viku?“ Hlesla a pomalu se postavila. Napodobil její pohyb a pozvedl mírně ruce, aby ji tím gestem uklidnil.
„Nic se neděje, malá, všechno bude zase dobré. Přišel jsem pozdě, nedalo se nic jiného udělat. Musel jsem tě zachránit.“
Vyvalila oči. „Jak to myslíš? Pozdě, zachránit.“ Pak se podívala na své paže. Oblečení i její holá kůže byly špinavé od hlíny. Zaklepala hlavou a z vlasů se jí zaprášilo.
„Jsi upír Chris. Je mi líto. Jinak bys zemřela.“ Jeho hlas byl smutný a provinilý.
„U..co?“ Ano, teď to všechno dávalo smysl. Její rychlost, zbystřené smysly, to že vidí jako by bylo pravé poledne a přitom je tma jako v pytli.
„Upír.“ Sedla si na schody a složila ruce do klína.
Přisedl si k ní a opatrně ji objal kolem ramen. „Musím tě teď všechno naučit. Jak se chovat a čeho se vyvarovat.“
„Tys mě proměnil? Neříkal jsi, že to nikdy neuděláš?“
Pokrčil rameny. „Alespoň máš odpověď na svoji otázku. Jsem sobec. Nemohl bych bez tebe žít.“
„A budu se teď chovat jako ty krvelačné bestie, které jsem zabíjela?“ Vzhlédla k němu.
„Neboj, to nikdy nedopustím.“ Jemně se usmál.
Položila mu hlavu do klína a on ji něžně hladil po vlasech.

„Je to moc zvláštní pocit, víš?“
„Neboj, zvykneš si. Za nějakých tři sta let, už ti to ani nepřijde.“ Zasmál se.
„A co bude teď?“ Posadila se a podívala se mu upřeně do očí.
„Jdeme lovit. Jestli nechceš zabíjet lidi, budeš si muset zvyknout na zvířecí krev. A čím dřív, tím líp. Neboj, ono to nějak půjde.“ Vstal a podal jí ruku.
Chvíli váhala a pak ji opatrně přijala. Vytáhl ji na nohy.
„Neměla bych se nejdřív dát trochu dohromady?“ Prohodila a sjela očima po svém špinavém oblečení.
„No myslím, že vzhledem k tomu, že to bude tvůj první lov, budeš potřebovat sprchu až potom.“ Pokrčil pobaveně rameny.
Udělal krok směrem k lesu, ale Chris se nepohnula. Měla nohy jako z olova. Zůstala stát na místě a on jí trhl paží. Nesouhlasně se po ní ohlédl.
„Já nevím, jak se to dělá.“ Špitla.
Jeho výraz se změnil a ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu. „Jsem s tebou, malá. Všechno ti ukážu.“ Povzbudivě kývl směrem k prvním vysokým smrkům.
„A nemohli bychom tam jít až zítra?“ Hlesla, ale hned jak to dořekla, projela jejím žaludkem nepříjemná křeč. Pustila Vikovu ruku a objala si břicho. „Au,“ vyjekla.
Pobaveně zvedl jedno obočí a složil si ruce v bok. „Myslíš, že bys vydržela do zítřka?“
Zhluboka se nadechla, aby mu něco tvrdohlavě odsekla, ale když naplnila plíce vzduchem, bylo to jako by vdechla plameny. Pustila břicho a obě dlaně připlácla rychle na krk. Vyvalila oči a začala dusivě sípat.
„No, myslím, že ne.“ Odpověděl si sám a chytil znova její ruku. Nyní už neprotestovala a beze slova ho klopýtavě následovala do černých stínů lesa.
Vše bylo tak nové a tak nepopsatelně krásné. Viděla každý, i sebemenší detail, každý malinkatý lísteček, každého prťavého broučka a slyšela každý zvuk snad z celého lesa. Její smysly jako by se napnuly a do své pavučiny zachytávaly naprosto všechno. Vnímala rychlý, skoro neslyšný, šustivý pohyb hmyzu a trošku nakrčila nos, když je ucítila. Byla to prazvláštní hořká jako by dřevitá vůně. Pozvedla hlavu výš a vnímala jemné třepotání ptačích křídel vysoko ve větvích rozložitých smrků. Ti voněli jinak, také hořce, ale nebylo to tak odpudivé. Mírně se usmála a zavřela oči. Její smysly se napnuly ještě víc a ona zachytila kdesi v dáli i větší zvířata, srnky, jeleny, medvědy. Ta vůně byla hořká jen malinko a začaly se jí zbíhat sliny.
Vedl ji beze slova hlouběji a ona jen zmateně otáčela hlavou a nemohla se nabažit toho překrásného pocitu.
„Páni, to je krása.“ Zastavila se a se zakloněnou hlavou zkoumala měsíc.
Stoupl si za ni a objal ji kolem pasu. „Ale za tu krásu, musíš zaplatit dost vysokou cenu.“
Věděla, jak to myslí. Nikdy nekončící a neutuchající žízeň. Ta, která právě spalovala i její tělo a nutila její žaludek, aby se nepříjemně kroutil a svíjel.
„Tak mi řekni, co všechno cítíš.“ Šeptl jí do vlasů.
Zavřela oči a znovu nasála, ne až tak odpudivou vůni vysoké zvěře.
„Brouci jsou hnusní, děsně hořcí. Ptáci voní už líp a nejlépe mi voní jeleni.“ Nasála vzduch hluboko do plic a on ji znovu zapálil na stěnách v nosohltanu.
„Dobře a teď zkus ještě říct, kterým směrem se máme dát.“
Zavál mírný vánek, který Chris jemně rozcuchal vlasy a přivál ze západu něco ještě lahodnějšího. Ochutnávala vzduch opatrně a po troškách, tolik to potom nebolelo.
„Co je to?“ Otočila se na Vika.
Něžně se usmál a hřbetem ruky ji pohladil po tváři. „Medvěd. Ten je ještě lepší, viď?“
Zbrkle přikývla a mrkla na Vika. „Toho chci. Ten není až tak hořký.“
Náhle ucítila zvláštní tlak v obličeji, jako by měla silný samovolný tik svalů. Trochu se vyděsila, když poprvé ve svých ústech ucítila upíří špičáky. Zmateně trhla očima k Viktorovi, ale ten jenom mlčky stál a s velkým zadostiučiněním si ji prohlížel.
„Jsi ta nejkrásnější upírka, Chris.“ Zavrčel a přitáhl si ji blíž k tělu. Jeho obličej se okamžitě taky proměnil. Dívala se na něho a nemohla pochopit, že se jí tohle někdy mohlo zdát odporné. Byl krásný, neodolatelně krásný s jeho zářivě žlutýma očima a velkými ostrými tesáky. Bylo to pro ni teď tak přirozené.
„Díky.“ Šeptla a jako naschvál jí žaludkem projela další otravná křeč. Objala si pažemi trup a trochu vyděšeně se na něho podívala.
„Jdeme, tohle za to nestojí. Takže, víš, kde ten medvěd je?“ Ubezpečil se Vik.
Zmateně přikývla a tiskla si ruce těsněji k tělu.
„Tak běž. Přestaň o tom přemýšlet, jen běž.“ Pokynul rukou směrem na západ a povzbudivě se usmál.
Trochu ji to vyděsilo, ale bolest se stala skoro nesnesitelnou. Každý i sebemenší nádech bolel jako by vdechovala kyselinu a v žaludku ji ostře pálilo a řezalo.
Ještě se naposledy na Vika podívala a narovnala se. Ruce pozvolna svěsila podél těla a zavřela oči, nasála i přes šílenou bolest tu tolik uspokojující vůni a celkem automaticky se začala pohybovat směrem dopředu.
Její běh byl neuvěřitelný. Svaly na nohách jako by ani nepotřebovaly impulsy z mozku, ale pracovaly samovolně. Její tělo se pohybovalo úžasnou rychlostí, neuvěřitelně ladně se proplétala houštinami. Hbitě přeskakovala veliké kameny a prolákliny. Když doběhla až k řece, která napájela zdejší jezero, ani se nepozastavila na břehu a bez rozmyslu skočila.
Cítila se krásně, byla konečně volná. Teď, v upíří podobě, ji nesvazovala žádná otravná pravidla, žádná lidská etiketa. Podřizovala se jen nejzákladnějším pudům a své žízni.
Za sebou jasně vnímala ještě pohyb jednoho upíra. Nemusela se dívat, jestli je to on. Byli spolu propojeni. Tvořili smečku a byli spolu na lovu.
Náhle se její vnímání změnilo. Vyburcovaná hladem a vzrušením z prvního lovu v životě. Začala vidět jako by jinak. Viděla teplo zvířátek choulících se zděšeně ve svých lesních skrýších. Světelné spektrum jejího vnímání se změnilo a bylo to jako by před očima měla infrakameru. To dobře znala ze svého výcviku. Nedalo se to dost dobře použít proti upírům, vzhledem k tomu, že neměli tělesnou teplotu, ale i tak se s tím učili zacházet. Trochu ji to vyděsilo a tak malinko zpomalila, aby si na to zvykla.
Viktor se prohnal kolem ní a také zpomalil, když ji minul. Náhle se přikrčil za kmenem vzrostlé borovice a Chris ho doběhla.
Na malé mýtince zalité měsíčním světlem uviděla velikého medvěda, který přecházel nervózně sem a tam. Určitě cítil nebezpečí a nevěděl, ze které strany se to na něho sesype.
„Běž,“ zavrčel Viktor a jelikož neměl takovou žízeň, nechal Chris pracovat samostatně.
Její tělo se napjalo a třemi rychlými kroky doběhla k medvědovi. Ten se vzepjal na zadních, ale cítila, že jí nepovažuje za sobě rovného soupeře. Nebylo ani divu, medvěd měřil něco přes tři metry, když se vzepjal a zvedl tlapy. Zlomek vteřiny ho pozorovala. Stejně to bylo dost dlouho na to, aby perfektně zanalyzovala celou situaci. Medvědovo srdce zářilo rudě a všechny tepny, které měl po těle oranžově. Chladnější části jeho mohutného, chlupatého a hrůzu nahánějícího těla byly žluté. Bylo to naprosto perfektní, ani nemusela přemýšlet, kam ho má kousnout, prostě to viděla.
Chris si protáhla krk a výhrůžně zavrčela. Medvěd, překvapen zlostným zvukem vycházejícím z té malé bytosti stojící před ním, na chvíli zaváhal. Chris toho využila. Bylo to opravdu jako něco, co by znala od jak živa. Ta nejpřirozenější věc.
Vymrštila se do výšky a dopředu a skočila medvědovi po krku. Ten se po ní ohnal velikou tlapou a ostrými drápy se zaryl Chris do ramene.
To už, ale ona zakousla své jako břitvy ostré zuby do jeho kožichu těsně nad krční tepnou a vytrhla mu pořádný kus kožichu i s kůží a velkým kusem masa.
Medvěd zuřivě zařval a zapotácel se, snažil se jí setřást, ale ona byla pevně zakouslá do jeho krku, rukama křečovitě svírala jeho huňatý kožich a hltavě ochutnávala jeho teplou krev.
Medvěd se naposledy slabě ohnal a jeho veliké chlupaté tělo se sesunulo s hlasitým žuchnutím k zemi. Chris prokousla jeho krční tepnu a do tváře jí začala stříkat teplá, mírně hořce vonící tekutina. Zavřela oči a přitiskla svá ústa k jeho holé, teplé tkáni. Cítila, jak její ostré špičáky vnikají hlouběji do jeho měkkého masa a jak omráčen bolestí padá k zemi. Uvelebila se na jeho huňatém kožichu a hltavě ochutnávala jeho krev. Cítila jeho stále se zpomalující srdeční rytmus i slabší a slabší nádechy. Když se jeho srdce zastavilo úplně, odvrátila od něho svoji zakrvácenou tvář. Jeho krev byla v tu ránu šíleně hořká a odporná.
Olízla si rty a s jistou známkou uspokojení se napřímila vedle medvědovy mršiny. Byla plná a medvědova krev ji hřála v žaludku a jako by dodávala živiny do celého jejího těla. Bylo to, jako když dolijete do auta benzín, potom co se kontrolka pomalu a nezadržitelně blíží k nule.
Už chápala. Nemohla by bez krve přežít. Její tělo by nemohlo bez krve fungovat. Ta lepkavá, teplá tekutina se stala nyní smyslem jejího života.
V houští na okraji paseky se cosi pohnulo. Chris se výhrůžně nahrbila, ale zase své tělo uvolnila, když do prvních chladných odlesků měsíce vstoupil Viktor.
Přešel pomalu až k ní a neustále ji upřeně pozoroval. Vypadala naprosto překrásně. Její obličej už se vrátil do lidské podoby a ona s tváří a celým tělem umazaným od krve stála uprostřed paseky, takhle nějak si představoval anděla. Byla jako padlý anděl. Její blonďaté vlasy vlály v mírném nočním vánku a ve světle měsíce vypadaly skoro bílé. I její hedvábná pokožka byla sněhově bílá. Její veliké modré oči dostaly ten tolik známý, uspokojený, klidný výraz a celé její tělo bylo krásně uvolněné a čerstvě provoněné ještě teplou krví.
„Překrásná práce, Chris. Na to, že to bylo poprvé.“ Uznale pokýval a letmo zkontroloval pohledem rameno, kam ji medvěd zasáhl ostrými drápy. Rána už se zatáhla a začala se hojit, jako všechny rány, utržené během lovu. Zítra už nebude mít na rameni, ani jizvičku, tím si byl skoro jist.
„Díky.“ Hlesla a sklopila oči stydlivě k zemi. „To bylo teda něco.“
S úsměvem pokýval a jedním krokem překonal tu neuvěřitelnou vzdálenost, která ho od ní dělila. Pevně ji objal a ona poklidně položila hlavu na jeho hruď.
Stáli tam, nad hlavou jim chladně zářil měsíc a mírný vánek si pohrával s jejich vlasy.
„Jak je ti?“ Zeptal se náhle a se zvláštním úsměvem si ji měřil.
„No, vlastně moc dobře. Už mě nic nebolí a cítím, tady uvnitř zvláštní teplo.“ Položila si dlaň, na břicho a snažila se vnímat své nové, nemrtvé tělo.
„Chceš ještě nebo se vrátíme domů?“
„Nechci ještě domů, Viku. Teď se cítím tady venku jako doma. Ta nespoutaná divočina všude kolem mi přijde tak nějak přirozená. Všechno divoké je teď přirozené. Cítím se, jako bych byla ten nejsilnější dravec ve zdejším okolí. Nemám strach vůbec z ničeho. Je mi naprosto nádherně.“ Křikla nakonec a se smíchem se mu vysmekla z náručí a plnou rychlostí zamířila zpět k jezeru. Ani ji nijak nepřekvapilo, že přesně znala cestu. Prostě to byla další z naprosto přirozených upírských záležitostí, dokonalá orientace v terénu.
Doběhla ke břehu jako první a zadívala se zasněně na černou hladinu. Vzpomněla si na to, jak Vik říkal, že není nic hezčího než koupel při měsíčku.
S rošťáckým úsměvem se kousla do rtu a strhla ze sebe zbytky oblečení. Nedalo to moc práce vzhledem k tomu, že většinu práce udělaly medvědovy ostré drápy.
Uslyšela za sebou zašustit křoví a naklonila vyzývavě hlavu, když se zadívala směrem do lesa. Na břeh pomalými ostražitými kroky vešel on. Přísně si ji měřil, asi chtěl něco říct, ale když ji zahlédl nahou, po kotníky stojící v ledové vodě jezera jeho pohled zjihl.
Stála tam a voda jí dosahovala do půli lýtek. Nohy měla mírně rozkročené, jednu paži měla provokativně opřenou v bok a druhou volně svěšenou podél těla. Její nahá pokožka v měsíčním světle přímo zářila. Dlouhé vlasy jí volně splývaly kolem obličeje a dosahovaly skoro až k pasu. Vypadla jako Botticelliho Venuše.
Ani nedýchal, když ji zaslepen její dokonalou krásou následoval do chladné temné vody.
Objala ho kolem krku a přitiskla své drobné tělo blíž k němu. Sehnul se k ní a objal ji kolem pasu. Zvedl si ji k sobě tak, že se její nohy už nedotýkaly země, ale obličeje měli nyní ve stejné výšce.
Zhluboka se nadechla a pomalu zavřela oči. Vnímala plně jeho nádherou vůni a věděla, že se jeho rty nezadržitelně blíží. Když ucítila jeho jemný dotyk na svých rtech, pootevřela ústa a nechala ho vklouznout jazykem dovnitř.
Viktor cítil chuť krve na její pokožce a v jejím dechu. Tenhle polibek byl naprosto dokonalý. Konečně nemusel bojovat sám se sebou, nemusel se kontrolovat, aby jí neublížil. Mohl dát naplno volnost svým citům a své vášni.
Slabě se zachvěla, když uslyšela, že Viktor tiše zavrčel. Jednou rukou si přidržoval pevně její tělo v náručí a druhou posunul zezadu na její krk a podepřel jí hlavu. Skoro drsně si její rty přimáčkl na své a ochutnával ji stejně, jako by ji líbal poprvé v životě. Cítila, jak se jeho tělo třese vzrušením a nedočkavostí. Toužil po ní, to bylo více než zřejmé. Ale ona si tenhle zážitek chtěla nechat na později.
Koutky jejích úst se zkroutily do nevinného úsměvu a ona se od něho odtáhla.
Tázavě se na ni zamračil, ale když viděl ty jiskřičky v jejich očích, nemohl se ni zlobit. Byla jako malé dítě. Teprve poznávala svůj nový svět.
Zase se zvonivě zasmála a rozběhla se podél břehu. Bláznivě kolem sebe stříkala ledovou vodu, jak kopala nohama.
Stál tam bez hnutí a zamyšleně ji pozoroval. Byl taky šťastný. Všechny obavy z toho jaká bude jako upír se rozplynuly. Marně v ní hledal sám sebe, poté co se probudil, ale ona byla opravdu jiná. Přemýšlel nad tím, jestli je možné, že typická zběsilost a lhostejnost vůči lidskému utrpení přichází až s návykem na lidskou krev. Jestli by mohla zůstat takhle nádherně bezstarostná, kdyby ji udržel dál od toho pokušení. A pak si sám odpověděl, nemohl ji držet od lidí navěky, ale mohl se pokusit ji na to připravit. V podstatě ji vycvičit, aby byla schopná odolat. Věděl, že kdyby ji nechal zabít člověka, nikdy by se z toho nevzpamatovala. Buďto by ji to pohltilo a ona by se stala jen další krvelačnou zrůdou, vraždící a nebezpečnou. Nebo by si uvědomila, co udělala a nikdy by neodpustila, ani sama sobě, ani jemu, že to dopustil.
Obloha začala nabírat světlejší odstín a hvězdy pomalu mizely. Na nebi nebyl ani mráček a tak to vypadalo, že by mohlo svítit slunce.
„Chris, musíme už jít. Za chvíli vyjde slunce. Musíme už domů.“ Mluvil naprosto potichu a přesto věděl, že ho slyší.
Zatvářila se jako vzdorovité dítě, když mu seberete hračku. Sklopila hlavu a ramena a pomalu se k němu vracela.
Podíval se na malou hromádku jejího roztrhaného oblečení a děkoval sám sobě, že se donutil jít alespoň převléknout, když čekal než povstane.
S úsměvem si sundal košili a podržel ji, aby si ji mohla obléci. Bez protestů strčila ruce do rukávů a přitáhla si látku k tělu.
„Zítra je taky noc.“ Prohlásil s úsměvem. „Musíš si odpočinout. Bylo toho na tebe dneska trochu moc.“ Sjel ji pohledem a uculil se. „No koukám, že sprcha už nebude potřeba.“
Byla mokrá jako myš a z vlasů jí odkapávala voda.
Pokrčila rameny, když si zapínala knoflíky. Pak po něm rychle střelila pohledem. „Že mě nechytíš,“ a s andělským smíchem plnou rychlostí vyběhla směrem k domu.
Nechal ji vést a držel se pár stop za ní. Ke srubu dorazili, ani ne za pět minut, i když museli oběhnout celé jezero. Chris se zastavila na kraji lesa a výhrůžně se nakrčila. Její hlasité zavrčení Vika upozornilo, že se něco děje.
Dohnal ji a cestou ochutnal vzduch kolem. Jistě, John se vrátil. To se dalo předpokládat, zjevně ho nedonutil k její proměně jen tak. Něco od něho chtěl a teď si pro to přišel.
„Jen klid malá, hned to vyřídím. Nenech se vyprovokovat, John umí být dost otravný. Jen se drž u mě, ano?“ Objal Chris ochranitelsky kolem pasu a s ní těsně po boku klidně vyšel z lesa.
Trochu víc ji svíral, aby neudělala něco neuváženého, slyšel její jemné vrčení, které se z jejího hrdla dralo s každým nádechem.
„No páni, vám to ale sluší. Takhle je to mnohem lepší.“ Sprásknul ruce John a trochu kýčovitě se usmál.
„Co tu ještě chceš?“ Odsekl zlostně Viktor a pohledem přejel dva další upíry, kteří tu byli s ním a beze slova čekali opodál. Neznal je, nebyli z jeho kovenu.
„Potřebuji s tebou mluvit, ale nemáme moc času,“ očima zabloudil k obloze na východě. Začala nebezpečně světlat.
„Takže radši hnedka k věci. Starý dobrý příteli, jsem tak rád, že tě opět vidím. Opravdu jsem měl trochu strach, no poté jejich návštěvě.“ Střelil přísně očima ke Chris a pak, když Vik nesouhlasně zavrčel, vrátil se pohledem k němu.
„Ale ty jsi jim utekl, hmm? Pomohla ti? Asi tě opravdu miluje.“ Pokýval.
„No, ale to opravdu není to, proč jsem vás navštívil. Viku, musíš se vrátit.“ Nervózně si složil ruce na hrudi a potřepal hlavou.
Chris ztuhla a Viktor jasně její strnulou pózu zaznamenal. Objal ji těsněji a upřeně se zadíval na svého bývalého přítele. „Ne.“ Sekl tím krátkým slovíčkem po Johnovi.
„Viktore, buď rozumný. Celý koven na tobě závisí, zmizel jsi tak náhle a jsou věci, které zůstali nedokončené. Vím, že ty máš rozjeté vlastní obchody. Ten tvůj business se starým nábytkem nebo s čím, ale dlužíš to celému kovenu. Vrať se a dokonči ten poslední rozjednaný obchod a já slibuji, že už tě nikdy nebude nikdo obtěžovat. Bude to, jako by tvá minulost vůbec nebyla. Budete volní. Pak se klidně zajímej o své umění, ale teď. Viktore, prosím.“ John se zatvářil, jako by ho to skoro bolelo, když téměř neslyšně zašeptal to poslední slovo.
Bylo poznat, že Viktor má v kovenu opravdu nejváženější postavení a že k němu všichni vzhlíží, i když ho asi odsuzují, za to co udělal.
„No, rozmysli si to a my počkáme ve Slave Lake.“ Pokynul k upírům stojícím strnule opodál a všichni se neuvěřitelně rychle ztratili v lese.
Chris si oddechla, že Vik obchoduje s uměním a tohle všechno není financováno z nelegálních obchodů, ale zároveň na ni padala neznámá tíseň.
Viktor si zhluboka vzdechl a postrčil Chris směrem ke dveřím. Přes sněhově bílé ledovce na vrcholcích hor se vyhouply první paprsky slunce a začalo naprosto překrásné svítání.
Viktor stál na verandě a ruce měl zkřížené na prsou. Mlčky pozoroval tu neuvěřitelnou scenérii před sebou a přemýšlel.
Chris se zaběhla přeci jen osprchovat a převléknout. Byla z toho rozhovoru nervózní. Nechtělo se jí vracet do Oaklandu. To město patřilo k její minulosti a bylo v něm tolik nepříjemných vzpomínek. Tady byla spokojená a klidně by tu strávila dalších pár let, ale věděla, že tohle rozhodnutí je na Viktorovi. Jediné, co v tuhle chvíli věděla stoprocentně jistě, bylo, že s ním půjde kamkoliv. Jestli se Vik rozhodne vrátit, půjde ač nerada, s ním. Nemohla by ho nechat odejít samotného, zbláznila by se tu sama.
Oblékla se a sešla po schodech do haly. Ještě pořád stál na verandě a pozoroval slunce, jak stoupá vzhůru po obloze. Došla těsně k němu a zezadu ho objala. Políbila ho na holá záda a přimáčkla si tvář na jeho hebkou kůži.
„Vrátíme se, viď?“ Zašeptala.
Obrátil se k ní čelem a přitiskl si ji na hrudník. „Měl bych tam zajet a dokončit rozdělanou práci. Chris potřebuji to tam prostě uzavřít. Je to jedna kapitola mého života a já potřebuji nutně udělat tu poslední tečku. Odstřihnout se od toho, co bylo v Kalifornii, abych mohl s čistou hlavou začít někde jinde s tebou.“
Vyděšeně se mu podívala do očí. „Ale jak se dostanu zpátky do Oaklandu? Nemůžu letět letadlem, vždyť zmasakruji všechny cestující.“
„Jde jenom o cestu do Slave Lake. Odtud poletíme malým letadlem až do Kalifornie. Zvládneš to, budu pořád s tebou a budu na tebe dávat pozor.“ Povzbudivě se na ni usmál a políbil ji do vlasů.
„Pojď se trochu prospat. Večer to dořešíme.“ Vzal ji do náručí a ona mu položila hlavu na krk. Pomalu ji nesl nahoru do pokoje a Chris věděla, že to vůbec nebude lehká cesta. Bála se toho, co tam na ní čeká. Měla děsivé tušení, že když se vrátí, ztratí Vika i sama sebe. Proč jen nemohli zůstat tady, v lůně divočiny. Byli by tu šťastni. Bez lidí, jen sami dva. Neřekla nic, ale její obava rostla s každým jejím nádechem.

Uložil ji do postele a s mírným povzdechem si lehl k ní. Okamžitě ho objala a položila si hlavu na jeho hruď. Zlehka prsty přejížděla po jeho vypracovaném břiše tam a zpět a zamyšleně mlčela.
Po pár minutách její ruku zachytil do své a druhou paží ji pevně objal.
„Děje se něco?“ Zašeptal.
„Nevím, jen se trochu bojím. Nechce se mi mezi lidi. Co když někoho…no však víš.“
„Hmm. Chtěl bych ti pomoct Chris, ale tohle budeš muset zvládnout sama. Chtěl bych ti říct, že se to časem zlepší. Že když tu teď zůstaneš pár let tak, že to bude potom o mnoho snazší. To bych ti ale lhal a to já nechci. Je úplně jedno, jestli se s tím vypořádáš teď nebo až za pár let, bude to pořád stejně těžké. Musíš si věřit, musíš důvěřovat své vnitřní síle a svému sebeovládání. Ty jsi velmi silný člověk Chris, ani si to možná neuvědomuješ, ale jsi. Neboj budu s tebou a kdyby se k něčemu schylovalo, tak tě zastavím.“
Beze slova kývla a zavrtěla se mu v náručí.
„Ještě něco tě trápí, viď.“
„Ne, to je všechno. Jenom se bojím.“ Nechtěla mu říkat o své stále rostoucí obavě z cesty do Kalifornie. Co když se Viktor nakonec rozhodne tam zůstat? Zapadne do starých kolejí a uvědomí si, že mu tam vlastně nic nechybí. Měla by dostatek síly zůstat s ním? V domě plným krvelačných monster vraždících lidi? Zatřepala hlavou, aby na to přestala myslet a zavřela oči. Trvalo dost dlouho než usnula.

Měl pravdu, bylo toho na ni moc, protože spala tak tvrdě jako nikdy před tím. Měla obavy ze zlých snů, ale její spánek byl klidný a bezesný. Probudila se až navečer a rychle sebou trhla. Pomalu otevřela oči a protáhla se. Byla v posteli sama, Vik byl asi dole. Zaposlouchala se a uslyšela tiché, pravidelné dýchání a šustění papíru. Pak jemné vrznutí ratanu o dřevěnou podlahu. Usmála se, seděl na verandě a četl si.
Vstala a protáhla si krk. Navlékla na sebe černé spodní prádlo, upnuté tmavě modré Levisky a bílý bavlněný nátělník. Spokojeně se pousmála, když si stoupla před veliké zrcadlo, které stálo v rohu místnosti. Je skvělé, když se člověk může oblékat podle chuti a ne podle venkovní teploty.
Nazula si černé tenisky a rychle seběhla dolů. Opravdu seděl na verandě, v rukou měl velkou starou knihu s červenými koženými deskami a zamyšleně se houpal na své ratanové židli.
Určitě o ní věděl, ale nevzhlédl a jen dál mlčky zíral do zažloutlých stránek.
„Dobré….“ Zarazila se. Asi jí bude dlouho trvat, než si zvykne říkat něco jiného než dobré ráno. Sama pro sebe se pousmála a dodala. „Odpoledne.“
Zvedl oči k ní a uznale pokýval. „Páni, sluší ti to.“
„Díky.“ Zabodla pohled do podlahy. „Proč jsi mě nevzbudil? Spala jsem tak dlouho.“
„Skoro dvanáct hodin. Podívej slunce už zapadá.“ Pokynul bradou směrem ven a zavřel knihu. Vstal a položil ji za sebe na židli.
Pomalými kroky došel až k ní a pevně ji objal. „Dnes bych tě chtěl vzít blíž k lidem. Musíš si na to trošku zvyknout než odjedeme.“
Vyděšeně se na něho podívala. „A kdo bude tou pokusnou krysou?“
„Soused. Neboj, půjdeme před tím na lov a já na tebe budu dávat pozor. Nenechám tě provést nic čeho bys později mohla litovat, slibuji.“
Kývla a zabořila mu obličej do hrudníku. Chvíli ještě jen tak mlčky stáli a kochali se tou nádherou zapadajícího slunce. Obloha byla zbarvená do růžovo oranžova a každý i ten sebemenší mráček zářil. Vše dokreslovaly majestátně se tyčící hory v pozadí.

„Vrátíme se sem. Až to všechno skončí, tak se sem vrátíme, ano?“ Zašeptal a pohladil ji po zádech.
„Půjdeme, musíš teď hodně jíst, abys byla připravená na cestu.“ Vzal Chris za ruku a vedl ji ke dveřím. Dvorně jí je podržel a ona pomalu sešla schody z verandy. Zastavila se dva kroky od domu a zhluboka se nadechla. Nasála všechny ty překrásné vůně a ony jí naplnily plíce i hlavu. Cítila známě hořkou vůni zvířat i zvláštně oblou, hladkou a zastřenou vůni lesa a tlejícího listí. Svěží, ostrou a veselou vůni vody v jezeře podkreslenou pachem ryb a bahna na dně. Cítila ve vzduchu i vůni slunce, které právě zašlo. To ji udivilo, nevěděla, že slunce voní.
„Můžeme?“ Ozvalo se těsně vedle ní. Byla tak pohroužena do svého ochutnávání vůní okolí, že sebou trhla, jak se lekla. Viktor se tiše uculil a vzal ji za ruku.
Běželi bok po boku asi třicet mil, když Vik nepatrně zpomalil a zeširoka zavětřil. Pustil její dlaň a pomalu, neslyšně se připlížil k nevelkému potoku. Chris ho následovala a dávala bedlivý pozor na každý jeho pohyb. Učila se od mistra. Byl tak samozřejmý, tak dokonalý, když se proplétal křovím, aniž by udělal nepatrný hluk. A pak se náhle zastavil a ztuhnul jako socha. Následovala jeho pohled očima, ale už stejně věděla podle čichu, co uvidí.
Na břehu potoka se napájelo stádo laní. Jejich dlouhé jazyky se zvláštně mlaskavým zvukem rozrážely vodu a velká srdce jim pumpovala poklidně a rytmicky krev.
Chris vnímala každý ten ohlušující zvuk až někde uvnitř v hlavě. Soustředila se jen na silné a plné údery těch velkých, zdravých srdcí a na hořkou vůni jejich krve. Trošku nakrčila nos, když se její tvář změnila a ona periferním viděním sledovala, jak Vik vyrazil kupředu. Následovala ho a byla příjemně překvapená, jak je lovení laní jednoduché. Včerejší medvěd byl tvrdším oříškem, i když musela uznat, že byl o mnoho chutnější. Laně byly víc hořké a měli mírnou pachuť. Převalovala poslední doušek v ústech a snažila se zjistit, po čem jejich krev chutná. Probrala se až tehdy, když se Viktor začal smát nahlas.
„Kdyby ses teď viděla, jak se tváříš.“ Smál se a přiběhl k ní. „Tak schválně, jestli na to přijdeš.“
Vyvalila na něho své velké, modré oči.
„Nechutná to, jako medvěd, viď? Snažíš se přijít na ten zvláštní podtón jejich chuti.“
Polkla a začala se smát taky. „Nedokážu to nikam zařadit.“
„Bylinky, budeš zdravá jako řípa.“
Vzpomněla si na časy, když byla ještě malá a maminka jí připravovala bylinkové odvary na nastuzení. Nikdy jí nechutnaly. Měl pravdu.
„Jsou to býložravci. Všichni mají tenhle divný ocásek. Masožravci jsou lepší, tolik podobní…“ Nedořekl. Ani nemusel, pochopila.
Kývla významně hlavou a odstrčila mrtvou laň, kterou ještě pořád svírala v náručí. Podal jí ruku a pomohl jí na nohy.
„Cítíš se plná? Můžeme se mrknout po okolí, třeba najdeme ještě nějakého medvěda.“
Zavrtěla hlavou. „Už by se do mě nevešla ani kapička. Takže hurá na návštěvu.“ Řekla trošku nervózně.
Dalších dvacet mil běžel Viktor jako první a ukazoval cestu. Zpomalil, až když v dálce byly jasně rozpoznatelné obrysy malé stavby.
Chytil Chris pevně za ruku, aby se mu nemohla vysmeknout i kdyby chtěla. Pomalu, lidskou rychlostí došli až k domu. Byla to více méně jen taková chaloupka. Starý malý srub postavený na břehu řeky. Vedle stál zaparkovaný starý oprýskaný, původně asi tmavě červený džíp.
Vítr jim vál do zad, takže nebylo cítit nic znepokojivého. Přes to byl Viktor napjatý a ostražitý. Pozoroval Chris jako drobný krásný zdroj potencionálního nebezpečí.
Vítr ustal a pak se bez předchozího varování obrátil proti nim. Chris se nadechla a ucítila tu nejkrásnější a zároveň nejděsivější vůni na světě.
Aniž by chtěla, její tvář se změnila v upíří a ona se nahrbila a tiše zavrčela. Vik si rychle stoupl za ní a uzamknul ji ve svém náručí. „Když bude nejhůř, přestaň dýchat. To pomůže.“
Chvili jen tak stáli a ona vnímala tu palčivou bolest, ten neuvěřitelný chtíč a tu naprostou životní potřebu. Ten nebohý člověk, který teď tiše spal ve své posteli, ji k sobě vábil neodolatelnou silou. Věděla, že kdyby tu byla sama, kdyby ji Vik pevně nedržel, už by svírala toho muže ve svém smrtonosném náručí.
„Je mu pětačtyřicet. Jmenuje se Jonathan a má tři syny. Sem jezdí přes léto lovit. Má krásnou ženu Hanu. Nejmladšímu synovi je rok a půl, jmenuje se Samuel. Nejstaršímu je dvacet a jmenuje se Paul. Paul je výborný tesař, občas když přijede za otcem, staví se u mě a opraví, co je potřeba. Je to moc šikovný mladík. Svého otce miluje. I Hana moc miluje svého muže….“
Viktor tiše, šeptem vyprávěl Chris o životě toho člověka a ona zjišťovala, že ta potřeba jeho krve už není tak silná. Bolest v jejím krku už nebyla tak palčivá a chtíč už nebyl chtíčem, ale jen malým zbožným přáním.
Viktor cítil, jak se v jeho náručí uklidňuje a uvolňuje. Vrátila se jí i lidská podoba a začala zase pravidelně dýchat. Věděl, že tohle zabere. Sám tuhle metodu používal, když se potřeboval ovládnout, když jednal s nějakým člověkem, který ho až moc vábil, ale nemohl ho z nějakého, většinou obchodního důvodu, zabít.
„A když bylo Paulovi patnáct..“
„Odkud toho o něm tolik víš?“ Přerušila jeho tiché vyprávění. „Mimochodem, myslím, že už mě můžeš pustit. Nemám na něho už vůbec chuť.“ Zašklebila se a potřásla nesouhlasně hlavou.
„Někdy spolu zajdeme na ryby. To víš, tady jsem tak nějak sám sebou. Snažím se zapomenout na svět okolo, když jsem tu. Jonathan je dobrý muž, neptá se.“
„Tak proč jsi mě vzal právě sem? Co kdyby to špatně skončilo.“ Ohlédla se po něm, když konečně usoudil, že je naprosto klidná a spustil své paže.
„Věděl jsem, že bys to neudělala. Chris, stala by ses tím, co jsi celý svůj život ze srdce nenáviděla. Vím, že tvá podstata by se ti postavila. Věřím, že bys to nebyla schopná udělat.“
„Tak to si nemyslím.“ Svěsila ramena a zkoumala zaujatě stébla trávy na zemi.
Prudce ji chytil za ramena a přitiskl si ji k sobě. „A pak jsem tu taky já, abych tě když tak zastavil. Jak je ti? Dá se to vydržet?“
Kývla. „A můžeme teď domů? Myslím, že jsem pochopila, co jsi mi chtěl ukázat.“
Pohladil ji hřbetem ruky opatrně po tváři a kouzelně se na ni usmál. „Tohle používám taky, když se potřebuji udržet při smyslech. Pro mě je to samozřejmě mnohem snazší, vzhledem k mému věku. Jsou však ještě chvíle nebo spíš lidé, kterým se odolává těžko.“
„Takže je to neustálý boj? Nikdy nebudu úplně v pohodě? Vždycky žízeň? Na věčnost.“
„Jsi upír Chris, krev tě bude vždycky lákat, ale jsi i osobnost, musíš se s tím naučit žít. A jde to. Podívej, uspěla jsi. Je to jen první prťavý krůček, ale zvládla jsi ho. Proč se nechceš rozeběhnout dál? Máš ve mně oporu. Budu tu, kdykoliv mě budeš potřebovat.“
Konečně se mu podívala do očí. „Věřím ti, Viku. Miluji tě.“
Objal ji pevně kolem pasu a vtiskl jí polibek do vlasů. „Spolu, Chris. Na věčnost.“
„Což mi připomíná.“ V očích mu tančily plamínky, když se od ní odtáhl a vzal ji za ruku.
„Budeme ve městě. Co takhle výlet do Vegas?“ Významně přejel prstem po jejím prsteníčku a pohladil malý nenápadný kroužek.
„Ty teď myslíš na svatbu?“ Musela se usmát. Určitě chtěl rozptýlit její ponuré myšlenky a to se mu taky stoprocentně podařilo.
„Ale no tak. Bude to moc hezké, uvidíš.“
„Viku, sotva se dokážu ovládnout, když je v okolí jeden člověk a to ještě zavřený v domě. Jak mě chceš vzít do Vegas, proboha, vždyť to město je jako mraveniště.“
„Zvykneš si malá, jak jsem tě mohl mít na blízku, líbat tě, milovat se s tebou, i když si tak krásně voněla? Zvykneš si, na všechno.“
Chris se oklepala. Až teď si uvědomila jakou bolest asi Viktor musel cítit. Přišlo jí směšné, že se na něho někdy zlobila, že je tak odtažitý a on zatím zažíval ohnivá muka.
Střelila po něm pohledem a udiveně vytřeštila oči. „To muselo být nesnesitelné, jak jsi to vydržel?“
„Jak jsem říkal, pro mě už sebekontrola není tak obtížná a krom toho tě šíleně miluji. Ta představa, že bych ti ublížil mě zraňovala daleko víc než samotná žízeň.“ Jeho pohled zjihnul a bylo vidět, jak pevně zatíná čelist.
Chris jen otevřela ústa a zhluboka vydechla, na nic víc se nezmohla.
Pobaven jejím nevěřícným, překvapeným pohledem ji jemně vzal za ruku a políbil ji na zápěstí. Zvedla pomalu druhou dlaň a přitiskla mu ji ke tváři. Byl tak krásný a tak moc jí miloval, že tomu až nemohla uvěřit.
Propletl pevně svoje prsty s jejími a zadíval se jí hluboko do očí. „Myslím, že pro dnešek jsme tě trápili až dost. Jdeme domů.“ Vykročili ruku v ruce zpět k jezeru. Šli pomalu, prostě se jen tak procházeli.
„Kdy chceš odjet?“ Přerušil noční ticho její zvonivý hlas.
„Co nejdřív. Kdybys to zvládla, tak třeba hned zítra. Po setmění bychom šli na lov a pak letěli do Slave Lake. Tam by na nás už čekalo letadlo, jen bychom přesedli a letěli do států. Do svítání bychom mohli být v Oaklandu.“
„Dobře, tak to udělejme. Zítra odjedeme. Čím dřív odjedeme, tím dřív se budeme moct vrátit. Já to už nějak zvládnu, když budeš se mnou.“
„No, myslel jsem, že bychom pak mohli, záleží to samozřejmě jenom na tobě, ale tak trochu cestovat. Je tolik krásných míst, co ti chci ukázat. A Evropa je přímo přecpaná starožitnostmi, tak trochu bych tam nakupoval, není nic lepšího než spojit příjemné s užitečným.“
Chris se uculila. „Fajn, pojedeme do Evropy.“
„Jsi skvělá, víš? Opravdu jsem měl obavy, když jsem tě přeměnil, jak to vezmeš, ale jsi tak přirozená. Jako by ses pro to narodila.“ Zavrtěl hlavou.
„Viku,“ vykřikla „Jsem…no vlastně, byla jsem lovec. Já upíry zabíjela. Byli jich desítky, možná stovky. Nejsem moc nadšená z toho, že musím být na…tekuté stravě. Je to pro mě všechno nové, tak neuvěřitelné, jen se bojím, abych neškobrtla. Víš, jak to myslím. Pro tebe je to přirozenost. Jsi upírem už tak dlouho, že už si asi ani nepamatuješ jaké je být člověkem. Já jsem upírem dva dny, zeptej se mě za sto let, jestli jsem ráda, že jsi to pro mě udělal. Teď ještě nevím, jsem z toho všeho moc zmatená.“ Sevřela pevně ruce do pěstí až se jí zaryly nehty do dlaní.
Zastavil se a stoupl si před ní. „Bál jsem se, že mi odejdeš.“ Ukazováčkem opatrně shrnul neposedný pramínek vlasů a zastrčil jí ho za ucho.
„Viku.“ Vydechla překvapeně. „A kam bych šla, co bych dělala? Kým bych vlastně byla, kdybych nebyla s tebou. Jsem jiná, cítím to. Jediné, co mě teď spojuje s tou Chris, kterou jsem byla před tím, jsi ty. Mám strach, že kdybych nebyla s tebou, tak bych se stala někým úplně jiným. Někým, koho neznám a kdo mě z hloubi duše děsí.“
„Hmm.“Broukl a zamyšleně ji sjel pohledem. „Tvá temná půlka Chris, bude už navždy tvou součástí a je jen na tobě kolik prostoru jí ve svém životě vyčleníš.“
Unaveně se pousmála a sedla si na veliký balvan na břehu. Ani jí nepřišlo, že někdy během hovoru zrychlili natolik, že už byli u jezera. Složila nešťastně hlavu do dlaní a přitáhla si nohy k tělu. Viktor si tiše sedl vedle ní.
„Je toho ještě hodně s čím se budu muset vypořádat? Jsem na půl ďábel a mám neustále chuť někomu prokousnout hrdlo.“
Objal ji kolem ramen, ale ona ucukla. Se vzdychnutím svůj smířlivý počin opakoval.
„Nejsi napůl ďábel. To v tobě není nic víc než jeden malinkatý, úplně prťavoučký čertík, co bude chtít občas vystrčit růžky. Můžu tě ubezpečit, že normální lidé ho mají taky. Každý má svého vnitřního démona. A někteří možná ještě většího než ty. Opravdu jsem ještě nikdy neviděl tak mírumilovného a klidného novorozeného upíra, Chris.“
Položila mu hlavu na rameno a zadívala se na černou hladinu před sebou. Světlo měsíce se ledově odráželo od neklidné, větrem čeřené vody a vytvářelo prapodivné hrůzu nahánějící obrazce. Všude byl klid, rušený pouze slabým ševelením větru ve větvích staletých borovic a rytmickým šploucháním malých neposedných vlnek narážejících do kamene, na kterém seděli.
„Nechce se mi odtud. Nejradši bych tu s tebou zůstala už napořád.“ Nahlas zívla. „Páni, já jsem tak moc unavená. Je to vůbec možné?“
Tiše se usmál. „Zvířecí krev ti nedodává tolik energie, kolik bys potřebovala. To se časem taky zlepší. Vedeš si moc dobře. Půjdeme domů, za chvíli stejně bude svítat a ty se potřebuješ prospat a odpočinout si. Zítřejší noc bude opravdu dlouhá.“
Konejšivě jí pohladil po rameni a přitiskl si ji blíž, pak vstal a podal jí ruku. Mlčky přijala jeho pomoc a o dvě minuty později už kráčeli po schodech na verandu. Otevřel jí vstupní dveře a rozsvítil v hale. Ani se nezastavila a pokračovala rovnou ke schodišti. U jeho paty se zastavila a ohlédla se unaveně po Vikovi. Nemusela ani mluvit nahlas. Otázku jí vyčetl z očí.
„Běž se umýt, hned jsem tam. Jen si zavolám a zařídím pár věcí kvůli naší zítřejší cestě.“ V ruce už svíral svůj černý mobil a hledal v seznamu číslo.

Kývla a držíc se masivního dřevěného zábradlí se vlekla pomalu po schodech do patra. Horká sprcha byla neuvěřitelně příjemná. Chris se zapřela rukama o stěnu a strčila hlavu pod proud vařící vody. Oblečení bylo samozřejmě na vyhození. Krev se pere velmi špatně. Musela ale uznat, že se od včerejška zlepšila nebo to bylo jen tím, že laně nemají ohromné tlapy s ostrými drápy.
Protáhla si krční svaly a potřepala hlavou. Pak vypnula sprchu a zaposlouchala se. Viktor už ležel na posteli a čekal na ni, nebylo slyšet nic víc než tiché oddechování. Protřela si vlasy ručníkem a zamotala se do huňaté bílé osušky.
Ležel na zádech, ruce měl složené pod hlavou a nohy měl překřížené. Obrázek pohody. Mrknul po ní, když vyšla z koupelny, lehl si na bok a poplácal hlasitě dlaní postel vedle sebe. Chris se jen usmála s rozběhem skočila za Viktorem.
„Tak domluveno?“ Otočila se čelem k němu a políbila ho na špičku brady.
„Hmm, večer odjíždíme. Teď se pokus spát.“ Jednou rukou z ní stáhl mokrou osušku a hodil ji na zem. Pak sáhl pro deku a přetáhl ji Chris až k bradě. Schoulila se mu v náručí a zavřela oči. Venku už začalo svítat, ale vrstva mraků byla dostatečně silná, aby nepropustila ani jeden sluneční paprsek.
Chris se zdál velmi zvláštní sen. Viděla sebe samu ležící na posteli a spící. Nad ní se skláněla neuvěřitelně krásná žena s dlouhými ohnivě rezatými vlasy a sněhově bílou pokožkou. Chvíli si ji, jen tak prohlížela a pak s výhrůžným úsměvem vytáhla dlouhý dřevěný kolík. Napřáhla ruku a vrazila ostrý kus dřeva Chris přímo do srdce.
Chris prudce otevřela oči, zmateně zalapala po dechu a s hlasitým výkřikem se posadila na posteli. Vik u ní nebyl. Rozhlédla se nejistě po pokoji byla sama. Nic se tu nezměnilo, jen u dveří stály zabalené dva velké kufry.
„Jenom sen.“ Zašeptala sama pro sebe a vstala. Nahá přešla pokoj a zastavila se v koupelně. Vyčistila si zuby a omyla si obličej. Ani jedno z toho dělat nemusela, ale zvyk je zvyk.
Na jednom z kufrů bylo přehozené její čisté oblečení. Aniž by to nějak zvlášť zkoumala, oblékla se. Měla hlavu plnou toho děsivého snu, přemýšlela co to celé mělo znamenat. Tu ženu v životě neviděla, proč se jí o ní vůbec zdálo? A proč chtěla Chris zabít, když jí nic neprovedla? Zatřepala hlavou a mrkla ven z okna. Bylo ještě světlo, ale obloha byla zamračená natolik, že nebylo poznat, kde je slunce.

Viktor stál na konci dlouhého dřevěného mola u hydroplánu a do zavazadlového prostoru za sedačky cpal nějaké krabice.
Nasadila si tenisky a vydala se za ním. Dole v hale u dveří byly naskládané další krabice. Jednu z nich bez přemýšlení popadla a vyšla ven směrem k vodě.
Přeběhla molo a počkala až se Vik narovná. Vyprostil své tělo z letadla a s úsměvem se na ni otočil. „Dobré odpoledne. To jsi nemusela, zvládnul bych to sám.“
Pokrčila rameny. „Stejně nemám co na práci, když jsi mi zabalil.“
„Nemohl jsem spát a tak jsem to všechno přichystal. Nevěděl jsem, kdy se vzbudíš.“ Vzal si od Chris krabici a políbil ji do vlasů. „Tak aby bylo dost času. Musíme ještě na lov, nezapomeň.“
Kývla a nervózně se kousla do spodního rtu.

„Co se děje?“ Odložil krabici na sedadlo a položil ji ruku kolem pasu. Pomalu šli směrem k domu.
„Vcelku nic, jen jsem měla špatný sen.“
„Aha, ten výkřik. Co se ti zdálo?“ Pohladil ji po paži.
„Ani nevím, už si to nepamatuji.“ Zalhala.
„Tak je to lepší. Sny postupem času taky ustanou. Stejně jako potřeba spát. Užívej si, dokud to jde.“ Usmál se a podržel Chris vstupní dveře. Uchopil poslední dvě krabice a nesl je k letadlu. Chris si naposled prošla celý srub. Bazének, ve kterém se koupala všeho všudy dvakrát, byl už vypuštěný a všechno bylo připraveno k uzamčení.
Když se vracela do haly viděla ještě Viktora, jak nese jejich kufry. Tak a jsou oficiálně připraveni k odjezdu. Sevřelo se jí hrdlo, když si představila, co jí v následujících dnech asi čeká.
„Hotovo.“ Spráskl Vik ruce a Chris vyjekla, jak se lekla. V mžiku byl u ní a držel ji za ramena. „Lekla ses, to jsem nechtěl. Myslel jsem, že o mně víš.“
Musela se zasmát sama sobě, ulekaný upír, paráda. „Jen jsem se nad něčím zamyslela a nevnímala jsem tě.“
Stáhl rty do úzké linky, aby se nezačal smát nahlas. „Tak jdeme.“ Chytil ji za ruku a táhl do lesa. Ulovili hned vedle jezera pár srnek a za hodinu už stáli na molu a naposled si prohlíželi srub. Vik houpal zamyšleně v ruce klíčky a držel Chris kolem ramen. „Neboj, vrátíme se sem.“
„Jo, jasně, já vím.“ Hlesla a vymanila se z jeho objetí. Tentokrát se lov podařil, na tričku ani na mikině neměla ani kapičku krve a byla pyšná sama na sebe, že se nemusela ještě převlékat. Viktor odložil zálesácké flanelové košile a rifle a vrátil se zpět ke své image. Černé kalhoty, tmavě vínová hedvábná košile a dlouhé černé kožené sako.

Let trval něco málo přes hodinu a půl. Chris se zaplať pánbůh už špatně nedělalo a tak si užívala překrásné krajiny nad kterou letěli. Slunce sice už zapadlo, ale i přes to bylo perfektně vidět.
Viktor se ohlásil vysílačkou na letišti a když v dálce zahlédli první světla města, začal pozvolna klesat na přistání.
Pomalu doklouzali po vodní ploše až k molu a jeden z upírů, kterého si Chris pamatovala od vidění, hydroplán uvázal a otevřel dveře letadla.
Uslyšela jen hlasité výstražné zasyčení, jak Viktor upozorňoval neznámého horlivce, aby zařadil zpátečku. Upír se nakrčil, ale pod sílou Viktorovi přirozené autority svěsil ramena a o dva kroky ustoupil.
Viktor obešel letadlo a pomohl Chris vystoupit. Chytil ji v pase a konečně ji postavil na pevnou zem. Viditelně si oddechla a on se musel pousmát. Pak si, ale uvědomil, že musí hrát zase svou roli a nasadil tvrdý výraz.
Na jedné z nedalekých ranvejí bylo připraveno malé tryskové letadlo. John jim šel s úsměvem naproti, ale když postřehl Viktorův výraz, svůj úsměv stáhl.
„Vezmi kufry.“ Sykl jen na upíra a pokynul na Chris a na Viktora, aby ho následovali. Viktor držel Chris pevně kolem pasu a nervózně se rozhlížel kolem. Byla už tma, takže bylo letiště skoro vylidněné. Jen jeden malý obtloustlý chlapík šel přímo k nim.
Vik postrčil Chris blíže k Johnovi a zavrčel. „Postarej se o ni.“
Otevřela ústa a chtěla začít protestovat, ale Vik jen celkem neznatelně zavrtěl hlavou a nahodil nesmlouvavý výraz.
John převzal Vikovo místo a táhl Chris směrem k letadlu. „Půjde hned za námi.“ Křikl, protože pilot nahodil motory a v tu chvíli nebylo slyšet vlastního slova.
Zmateně se ohlédla a viděla jen, jak Viktor cosi projednává s mužem a vrací mu klíčky od hydroplánu. Pak si přátelsky potřásli rukama a Viktor se vydal pomalým krokem za nimi.
To už ale John strkal Chris po schůdkách a usazoval ji do jednoho z velikých kožených polstrovaných sedadel.
Sedl si naproti ní a tiše pokynul na jednoho z upírů, který zmizel v pilotní kabině. Viktor si sedl vedle Chris a poté, co odvezli schůdky, se zavřely dveře a letadlo začalo rolovat po přistávací dráze.
Zavřela oči a položila si hlavu na Viktorovo rameno. Beze slova ji objal a přitáhl si ji blíž.
„Vidíš, že jsi to zvládla, malá. Jsme na tebe pyšný.“ Políbil ji do vlasů a letadlo se s prudkou forsáží vzneslo do vzduchu.

Let probíhal vcelku klidně. Během cesty nenarazili na žádné větší turbulence. Chris se choulila ve Viktorově náručí a on v ruce třímal skleničku šampaňského. Potichu rozebíral s Johnem nějaké obchodní záležitosti, kterým stejně nerozuměla a ani jim nechtěla porozumět. Podle toho, co odposlechla se jednalo o obchod se zbraněmi a o ruskou mafii. John se zlobil, že s ním jednat nechtějí, vzhledem k tomu, že obchodní podmínky domlouvali přímo s Viktorem. Pak se začali bavit o nějakých technických termínech a to už byla Chris úplně ztracená. Když přešli na politickou situaci v jižní Africe a vzbouřence v Afghánistánu, zavřela pevněji oči a snažila se usnout. Jenže to jako naschvál nešlo a tak si ještě vyslechla, kde se chystá jaký státní převrat a kde se schyluje k občanské válce. Většinu těch zemí ani neznala, nikdy o nich ani neslyšela a oni se tu bavili jako by tam byli doma.
Po pár hodinách, připadalo jí to jako věčnost, začalo letadlo pomalu klesat a Viktor ji pohladil dvěma prsty opatrně po tváři. „Spíš? Budeme přistávat.“
Otevřela oči a rozhlédla se po letadle. Na vteřinu se setkala s Johnovým pohledem a až ji zamrazilo, jak si ji obezřetně prohlížel. Pak se podívala na Vika a ten se na ni něžně usmál. „Vidíš, já ti říkal, že to zvládneš.“ Protočila panenky a o kousek se od něho odtáhla, aby se mohla posadit. Venku už začínalo pomalu svítat, ale slunce ještě nevyšlo.
Když o pár minut později dosedli na ranvej pro soukromé lety na Oaklandském letišti, vykoukla z okýnka a nevěřila svým očím. Na plochu vjela velká černá limuzína s totálně černými skly. Přivítání ve velkém stylu, pomyslela si a trochu rozpačitě se koukla na své oblečení. Mikina, rifle a tenisky byly fajn tak do Astorie, tady si bude muset asi pořídit jiný šatník.

Letadlo dojelo až k limuzíně a když zastavilo úplně Viktor vstal a podal Chris ruku. Vložila svou dlaň do jeho a on si nemohl nevšimnout, jak se jí klepe ruka. Byla opravdu hodně nervózní, když šli dolů po schůdcích až k autu. Otevřel jí dveře a nechal jí nastoupit. Vtiskla se až dozadu a Vik si sedl vedle ní. John a jeden z upírů si sedl naproti nim, a pak slyšela ještě zabouchnutí kufru a dveří vepředu.
Auto se pomalu rozjelo a ona s prvními odlesky kalifornského sluníčka rozpoznávala ulice jí tak známého města.
Seděla a beze slova zírala ven z okýnka. Ulice se začaly pomalu naplňovat lidmi spěchajícími do práce. Hemžili se a naráželi jeden do druhého.
Stádo, napadlo ji při tom pohledu, ale hned sebe sama v duchu okřikla. Bylo zvláštní, že už si opravdu nepřipadala jako jedna z nich. Jedna z masy neznámých nicotných lidiček. Čím pro ní vlastně teď byli? Ničím. Byli bezcenní. Zatřepala hlavou, aby se vzpamatovala. Co se to s ní dělo? Střelila vyděšeným pohledem po Viktorovi. Všiml si jejího výrazu a aby ji uklidnil pevněji zmáčkl její ruku. Nepomohlo to, ten pocit přetrvával.

Konečně projeli centrem města a dostali se na okrajovou část. Velké prosklené kancelářské budovy vystřídaly rodinné domky s malými zahrádkami. Pak se četnost domků snižovala a vystřídaly je skladiště a oplocené areály. Potom vyjeli z města ven a projížděli oblastí opuštěných domů a polorozbořených starých továren. To vše skončilo a oni zahnuli z hlavní silnice na boční cestu a vjeli do lesa. Po asi pěti kilometrech se před nimi objevila veliká kovaná železná brána, která se sama otevřela, když se k ní přiblížili. Vjeli do areálu obehnaného vysokou kamennou zdí a po asi dvou kilometrech štěrkově cesty vedoucí celkem dobře udržovaným parkem zastavili před ohromným, honosným a starobylým domem.
„Vítej doma.“ Nahnul se k ní a zašeptal. Ušklíbla se, v téhle okázalé nabubřelé budově se nikdy nebude cítit jako doma. Nahlas vzdychla a vzpomněla si na srub v severní Kanadě.
Zajeli pod vstupní část budovy, kam se v pohodě za sebe vešlo tak pět aut a Vik vystoupil. Slunce už se nekompromisně dralo po nebi nahoru, ale tady byl stín a příjemný chládek. Dveře u Chris se otevřely a Vik jí pomohl ven z auta. Ohromné dvoukřídlé kovové vstupní dveře byly už otevřené a tak bez otálení vešli dovnitř. Chris musela párkrát mrknout, aby zaostřila. Bylo tu přítmí, ale když si její oči zvykly, viděla naprosto ostře.
„Viktore.“ Ozvalo se z druhé strany ohromné haly pištivé zavýsknutí a naproti nim se rozeběhla mladá dívka. Byla překrásná drobná s nakrátko střiženými jako uhel černými vlasy. Její tvář byla neuvěřitelně půvabná a dětsky krásná. Měla modré oči a plné dokonalé rty. Nebylo jí víc jak patnáct.
Viktor pustil Chris a dívka mu skočila do náruče. Pevně ji objal a zatočil se s ní dokola.
„Lucy, kdy jsi se vrátila?“
„Hned, jak mi řekli, že jsi zmizel. Bože, jsem tak ráda, že se ti nic nestalo.“
Chris stála jako přimražená a nechápavě strnule pozorovala dojemnou vítací scénu. Vnitřnostmi jí projel nechutný ledový osten žárlivosti. Ona byla dokonalá. Tak krásná bez jediné jizvičky, bez jediné vady na kráse.
Viktor postavil dívku na zem a chytil ji za ruku, otočil se s ní ke Chris a ani nemusel číst myšlenky, aby věděl, na co v tu chvíli Chris myslela. Její upalující pohled mluvil sám za sebe.
„Lucy, tohle je moje Chris.“ Pokynul směrem k ní a v očích mu plálo tisíce ohníčků vzrušení.
Chris se zamračila na dívku a pečlivě ji zkoumala pohledem. Překrásné tmavě červené šaty na ramínka přesně seděly k tónu její rtěnky a střevíčky na vysokém podpatku vypadaly jako když je ukradla popelce.
Viktor se až nebezpečně bavil tím, jak je Chris vidět v očích, že by po Lucy nejradši skočila.
„Chris, tohle je Lucy. Je to má chráněnka. Má dcera, pokud chceš. Vrátila se..“ Pro odpověď se obrátil zpět k dokonalé krásce.
„Z Itálie. Moc mě těší, že tě poznávám.“ Lucy nadšeně vletěla Chris kolem krku a pevně ji objala.
„Jsem tak ráda, že jsi konečně někoho našel.“ Vyjekla a o dva kroky odstoupila. „No, nechám vás vydechnout a uvidíme se později.“ Ladně odtančila, ale před tím vlepila Viktorovi rychlou pusu na tvář.
Chris nevěděla co dělat a tak si jen zcela zbytečně přešlápla z jedné nohy na druhou. Měla pocit, že každou chvíli vybouchne, chtělo se jí brečet a křičet najednou. Na sucho polkla a donutila se podívat na Vika. Stál a sledoval každý její pohyb. Ústa měl stažená do úzké linky a očividně dusil smích.
„Můžeme?“ Pokynul směrem přes halu k průchodu vedoucímu dál do domu. Kývla a beze slova ho následovala. Celý dům byl přepychově zařízen starožitnostmi, na podlaze byly velké mramorové dlaždice a stěny byly pokryty bohatými zlatem vyšívanými tapiseriemi. Na konci vstupní haly počkal až ho dojde a volně ji objal kolem pasu. Vedl ji tmavou širokou chodbou, po obou stranách byly dveře a on ji vedl až na konec. Zastavil se u dveří vpravo a otevřel je.

Chris zalapala po dechu. Tenhle pokoj přeci znala. Nic se tu nezměnilo. Těžké sametové závěsy na oknech, huňaté vlněné koberce na podlaze a ona mohutná veliká postel, na které se poprvé milovali. Slyšela, jak za nimi zaklapl dveře a opřel se o ně.
Otočila se k němu a nemohla najít slova. Cítila se zmateně a rozrušeně. Propletla si prsty a spojila své ruce. Sklonila hlavu a sesunula se do Viktorova křesla, které stálo na svém místě u krbu.
Sundal si sako a hodil ho na postel. Pomalu přešel až ke křeslu a posadil se na podnožku těsně před ní. Položil jednu ruku na její spojené dlaně a tiše zašeptal. „Nelíbí se ti tu, co?“
Pokrčila rameny a chvíli musela hledat svůj hlas. „Jen mi přijde, že sem nepatřím.“
„Je to kvůli Lucy? Zlobíš se?“
Sklopila oči a zhluboka se nadechla. „Ne, je to vším. Tím domem a těmi lidmi. Viku, tohle nejsem já.“ Rozhlédla se po pokoji.
Chápavě se na ni usmál a pohladil ji jemně po tváři. „Nebudeme tu dlouho. Dořeším tu věc a předám vedení kovenu Johnovi. Je druhý nejstarší, o všechno se postará. Dej mi pár dní, Chris.“
Kývla a opřela se do křesla. „Lucy tě určitě bude chtít vytáhnout na nákupy, abys sem lépe zapadla. Nebraň se, bude to míň bolet. Skočím se teď podívat za Johnem, odpočiň si.“
Chris chtěla sice odseknout něco v tom smyslu, že může jít na nákup akorát tak na hřbitov, protože tam už jsou všichni mrtví, ale nakonec jenom přikývla.
Vik se vytratil z pokoje a ona začala pomalu a pozvolna propadat depresi. Všechno tu na ni padalo a ona tu kromě Vika neznala živou, spíš neživou, dušičku.
Složila si hlavu do dlaní a začala si v duchu nadávat, že mu na to kývla. Mohli být teď zahrabaní v peřinách v jejich posteli a povídat si, nebo možná provádět úplně něco jiného.
Vzdychla a znovu se podívala kolem sebe. Neubránila se vzpomínkám na to jaké to bylo, když se tu poprvé probrala. Vzpomínala na jejich kratičké rozhovory a na jejich vzájemné poznávání. Na to, jak ho zprvu nenáviděla, na jejich první polibek a na tu zatracenou ránu na boku. Ruka se jí automaticky přesunula k místu, kde měla malou jizvu.
Ozvalo se tiché, opatrné zaklepání na dveře. Chris se postavila a střelila pohledem směrem ke dveřím.
„Dále.“ Hlas ji přeskočil.
Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vplula Lucy. Oči jí svítily nadšením, když vstoupila do pokoje a zavřela za sebou.
„Neruším?“ Špitla.
Chris zavrtěla hlavou a sesunula se zpátky do křesla. Dívala se na nezvanou návštěvu a přemítala, proč tu dívku nemůže začít nenávidět. Jako by jí v tom něco bránilo.
„No, víš, jen jsem si říkala, že tu nikoho neznáš a ono je to tak možná lepší, ale nechtěla bys se mnou večer někam vyrazit? Třeba na nákupy nebo na skleničku. Byli jste teď dost dlouho v Kanadě, ne? Tam se toho moc dělat nedá. Tak akorát chytat ryby nebo lelky.“ Zvonivě se zasmála.
Chris se zatvářila zmučeně a pokrčila rameny. „Já asi nemůžu. Nedokázala bych se dost dobře ovládnout.“
„On tě to nenaučil?“ Dívka přeplula pokoj a posadila se na místo, kde ještě před chvíli seděl Viktor.
„Přeměnila jsem se teprve před třemi dny. Neumím se ještě tolik ovládat.“ Hlesla Chris.
„Ty jsi novorozená? To si děláš legraci? To je neuvěřitelné, jak jsi v pohodě. Já vyváděla věci, když jsem se přeměnila.“ Zasmála se dívka.
Chris znechuceně odvrátila hlavu. Nechtěla poslouchat, co dělala ona, ani co dělal kterýkoliv jiný z upírů v tomhle domě.
„Je ti dobře?“ Hlesla Lucy a vztáhla ke Chris ruku.
„Ne, ani ne. Nejradši bych odsud utekla.“
Lucy se zatvářila zamyšleně a potom se usmála. „Vydrž, tři z mých oblíbených butiků patří upírům, tak můžeme večer zajet alespoň tam. Neuraž se, ale potřebuješ doplnit šatník.“ Zaševelila a vzala do ruky stříbrný otvírací mobil. Vyřídila čtyři krátké hovory a přitom se neustála usmívala a čas od času na ni mrkla.
Když dotelefonovala, zahleděla se upřeně na Chris a pak ji chytla za ruku. „Pojď, zatím ti něco půjčím.“
Vytáhla ji ze dveří a přešla napříč chodbu. Hned protější dveře byly její. Vtáhla ji do pokoje a zabouchla. Tahle místnost byla o poznání menší, ale tak nějak víc zabydlená. Postel nebyla tak veliká, ale byla na vyvýšeném stupínku, takže vypadala monumentálně. Celé zadní stěně vévodily velké šatní skříně a toaletní stoleček, který stál u okna, byl k prasknutí přeplněn líčidly a laky na nehty. Lucy ji dotáhla až ke stolku a posadila ji na židličku. Pak zmizela na druhé straně pokoje a začala zuřivě přehrabovat skříně.
Chris se točila na židličce a pozorovala oknem park okolo domu. Venku bylo nádherně a ji mrzelo, že nemůže jít alespoň na malou procházku.
Lucy se vrátila a v ruce držela dlouhé, světle modré šaty na ramínka a v druhé i přesně ladící střevíčky. Položila je na postel a nervózně si prohrábla vlasy.
„Tak tyhle by ti mohly padnout. Ještě tě učešeme a namalujeme a Viktor tě ani nepozná.“ Zarazila se, když si všimla, jak se na ni Chris dívá. Sedla si na stupínek u postele a ruce rozpačitě složila do klína. „Ty mě nemáš moc ráda, viď?“
Chris sklopila oči a pokrčila rameny. „Ani ne, já nevím.“
„On ti o mně nic neřekl, že?“ Zaševelila tiše Lucy. „Jsi jediný člověk, kterého nadevše miluje a stejně se ti neotevřel? Paličák jeden.“ Nepatrně se usmála a pokračovala. „Nechal si mě, protože vycítil, že jsem o moc víc lidská, než bych měla být vzhledem k tomu, že jsem upír. Projevovala jsem city a to se ostatním moc nelíbilo. Když se mě ujal, byla jsem chráněná a nikdo si už na mě nedovolil. Jako bonus zjistil, že umím hezky malovat. Viktor je umělec, ale to ti asi taky neřekl, že?“
Chris se po ní nechápavě podívala a tak dívka pokračovala ve svém vyprávění.
„Kreslí překrásně. No a tak mě učil. Naučil mě všechno, co znal a pak mě poslal do Evropy, abych se mohla učit dál. Víš, možná si ze začátku myslel, že se stanu jeho družkou, ale postupem času, vznikl mezi námi úplně jiný vztah. On vždycky toužil někoho mít, někoho milovat. Taky je daleko víc lidský než si připouští. Tady se to bere spíš za slabost, tak se to naučil potlačovat. Probudila jsi to v něm a za to ti budu napořád vděčná. Jsem tak moc ráda, že tě má a že už není sám. Tolik mě mrzelo, když jsem viděla, jak se o samotě trápí.“
Lucy zmlkla a pak vyskočila a popadla šaty. „A teď se vysvleč, uděláme z tebe princeznu.“
Chris se svlékla, ale opravdu jen nerada se vzdávala riflí a tenisek. Lucy jí pomohla do šatů a když jí zapínala střevíčky, trochu zaváhala. „Páni, já neumím chodit na vysokých podpatcích. Většinu života, jsem prožila v kanadách.“
„Hmm. Slyšela jsem. To jsi nosila i vojenské oblečení? Bože, neznám horší barvu než je khaki zelená. Úplně bych jí vyřadila z palety barev.“ Nesouhlasně zavrtěla hlavou Lucy.
„A teď drž.“ Sykla a začala pobíhat kolem a nanášet Chris na obličej make-up.
Chris se měla co držet, aby neusnula, když seděla deset minut v klidu se zavřenýma očima.
„Fajn a ještě vlasy.“ Broukla si pro sebe Lucy a po dalších pěti minutách nadšeně vypískla. „Nádhera.“
Chris se opatrně postavila, protože si nebyla jistá, jestli se může na ten vysoký jehlový podpatek spolehnout. Kupodivu jí udržel.
„Vypadáš kouzelně.“ Lucy uznale poodstoupila a tři kroky dozadu a sjela ji pohledem. Chris jen s obtížemi udělala dva zkušební drobné krůčky, překvapena tím, jak je to jednoduché.
Pomalu přešla pokoj tam a zpátky a zjistila, že je zřejmě chůze na jehlách jen další upíří přirozeností.
Zastavila se před velkým oválným zrcadlem v mohutném zlatém rámu, které stálo hned vedle toaletního stolku a nemohla popadnout dech. Před ní stála ta nejkrásnější žena, co kdy viděla.
Dlouhé světle modré hedvábné šaty dokonale obepínaly její štíhlé drobné tělo a díky vysokým střevíčkům se zdála o kousek vyšší.
Obličej měla překrásně, jemně a decentně nalíčený v barvách, které dokonale podtrhovaly jak bledou krásu její pokožky, tak její velké modré oči. Ty se zdály, díky perfektně naneseným stínům a řasence ještě větší a kouzelnější. Dlouhé blond vlasy měla vyčesané do drdolu a jen několik dlouhých silných pramenů jí splývalo na záda a kolem obličeje.
„Páni.“ Hlesla a otočila se na svou novou přítelkyni, která se na ni dívala s jistou dávkou uspokojení.
„Jo, sluší ti to. Tak jdeme na obhlídku domu a ukázat se Vikovi, jsem moc zvědavá, co řekne.“ Pobaveně se uculila Lucy a už táhla Chris znova na chodbu a do haly. Na okraji v průchodu, však zpomalila a nepřátelsky se nahrbila. Zjevně cítila něco, co se jí nelíbilo.
Chris se zmateně rozhlédla, protože necítila nic jiného, než různé pachy jí neznámých upírů.
„Lucy, už ses vrátila?“ Chris zpozorněla, protože jemný zvonivý hlas, který se nesl z haly, měl zvláštně ironický podtón.
Když vešly do haly, Chris zkameněla úplně. Uprostřed haly stál hlouček krásných žen. Jediná, která jim šla naproti, byla jí známá žena s dlouhými rezatými vlasy. Byla kouzelná. Měla světle zelené oči a naprosto bílou, skoro průhlednou pokožku. Šaty měla lahvově zelené a dlouhé až na podlahu. Vlasy měla vyčesané a sepnuté dozadu.
„Ahoj Beatrice, ráda tě zase vidím.“ I Luciin hlas byl ironický a odtažitý.
„A koho nám to vedeš?“ Beatrice střelila pohledem ke Chris a zkoumavě, skoro výsměšně ji přejela pohledem od hlavy k patě.
„Tohle je Chris. Je to snoubenka Vika.“ Lucy pozvedla ruku, za kterou ji vedla, aby ukázala Beatrice prstýnek. Bylo vidět, jak jí na obličeji zkysnul úsměv a její oči zaplály hněvem. „Hm, tak to vám přeji hodně štěstí.“
„Chris, tohle je Bea. Bydlí taky v tomhle domě.“
Víc vysvětlení nepodala a už ji táhla opět přes halu k velkým dřevěným, dvoukřídlým dveřím. Rychle Chris strčila dovnitř a zavřela za nimi. „Na Beu si dej pozor. Mrcha je velmi slabé slovo. Vik s ní pár let chodil. Myslela si zřejmě, že ho uloví pro sebe, ale on ji nemiloval. Když se s ní potom rozešel, nijak se s tím nevyrovnala. Drž se od ní raději dál. Beatrice plně vystihuje slovo upír. Je zlá a úskočná.“

Lucy se párkrát nadechla, aby se uklidnila a vedla Chris velkým do tmavě zelena laděným pokojem.
„Tohle je společenská místnost a támhle má pracovnu.“ Lucy přistrčila Chris k dalším dveřím a párkrát ťukla.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř a Lucy otevřela a strčila Chris dovnitř. Pak dveře rychle zavřela.
Chris se ocitla v menší temné, tmavě zařízené místnosti. Byly tu hodně cítit doutníky a kůže zřejmě ze dvou mohutných kožených křesílek, které stály v rohu místnosti.
Přejela místnost pohledem. Typická mužská pracovna. Velký mahagonový stůl pár židlí. Na dřevem obložených stěnách visely obrazy a u jedné stěny byl malý dobře zásobený bar. U protější stěny stála velká prosklená, osvětlená vitrína a v ní bylo několik dost zvláštních asi starožitných věcí. Za stolem v pohodlné kožené židli seděl on a mlčky na ni zíral. V jedné ruce držel nějaké papíry a ve druhé svíral křečovitě tužku. Zavládlo trochu trapné ticho.
Chris se mu dívala upřeně do očí a začala se usmívat, když ticho ještě nebralo na intenzitě. Pak Viktor dvakrát mrknul a nasucho polknul. Jasná známka toho, že už se probral. „No, páni, vypadáš překrásně.“ Okamžitě vstal a přešel až k ní. „To Lucy?“ Pohladil ji dvěma prsty po tváři.
Jenom kývla a zvedla k němu své velké modré oči. Podržel jí bradu ve dvou prstech a sehnul se k ní. Přivřela oči a objala ho kolem krku, když se jejich rty konečně setkaly. Položil jí ruce na záda a přitáhl si ji blíž. Držel ji pevně a něžně ji líbal. Po pár minutách se pomalu odtáhnul a zadíval se jí do očí. Chris se sotva udržela na nohách. Jeho polibky byly tak sametové a tak hluboké, že se cítila malátná a slabá.
„Pojedete večer na nákupy?“ Zeptal se náhle skoro nezúčastněně a posadil Chris na jednu ze židlí.
„Už to tak vypadá, že se z toho nevykroutím. Potkaly jsme jednu ženu. Lucy říkala, že se jmenuje Beatrice. Asi mě nemá moc ráda.“
„Hm.“ Brouknul a posadil se zase do křesla za stůl. Do ruky vzal hromádku papírů a předstíral, že něco soustředěně čte. „Tak to ti asi Lu, řekla i kdo Bea je. No, spíš kdo byla.“ Zvedl oči a zatvářil se zamyšleně. „Jestli se chceš na něco zeptat, klidně se zeptej.“
Chris sklopila oči, ale pak v sobě sebrala zbytky odvahy a pohlédla mu do očí. „Spal jsi s ní?“
Kývnul „Ano, byla jednou z osmi set. Nějaký čas jsem s ní udržoval vztah. Nebylo to nic vážného. Skončilo to dlouho před tím než jsem poznal tebe.“
Chris kývla, ale oči znova zabodla do podlahy. Cítila ten zvláštní velký knedlík, který jí rostl v krku. Nemohla polknout.
Vik ji pozoroval, ale nebyla v tom ta bezstarostnost, se kterou hodila za hlavu jejich první rozhovor na toto téma. Viděl, že se trápí.
Vstal a přešel až k ní. Sedl si na židli naproti a ukazováček jí strčil pod bradu, aby ji donutil vzhlédnout. Když konečně zachytil její pohled, vsadil by všechno na to, že měla v očích slzy.
„Chris miloval jsem za svůj život jen dvě ženy. Jedna je už hodně dlouho mrtvá a druhá teď tady sedí přede mnou. Miluji tě. Miluji tě víc než svůj život. Jestli tady nechceš být, poprosím třeba Lu, aby tě odvezla zpět do Kanady a počkáte tam na mě. Až to tu dodělám, přijedu za vámi. Co ty na to? Nechci, aby ses tu trápila.“
Chris chvíli odolávala pokušení mu na tohle řešení přikývnout, ale pak si vzpomněla na Beu a její pohled, když zahlédla její zásnubní prstýnek.
„Ne, nechci jet nikam bez tebe. Viku, počkám. Nějak to tu přežiju a pak pojedeme spolu.“ Na důkaz toho tvrzení povytáhla koutky úst v neveselém úsměvu.
Významně se zadíval na hodiny na pracovním stole. „Je po poledni. Nejsi unavená? Nechceš si odpočinout?“ Starostlivě ji pohladil po tváři. Zavrtěla hlavou.
„Tak řekni Lu, ať tě vezme do kuchyně. Nařídil jsem Johnovi, aby tu byly nějaké zásoby zvířecí krve. Pořádně se napij než vyrazíte, ať nemáš žízeň. A ještě….“ Sáhl na stůl a podal Chris zlatou platební kartu.
„Nepotřebuji tvé peníze. Mám nějaké vlastní.“ Chtěla mu ji vrátit, ale on se zatvářil dost nesmlouvavě.
„Jak znám Lu, vezme tě do těch nejdražších obchodů. Myslím, že bys nechtěla utratit všechny životní úspory za jedny jediné šaty.“
„Ale…“ Snažila se zaprotestovat. Vik jí jemně položil dva prsty přes ústa a nasadil naprosto neuvěřitelný pohled. Tyhle psí oči už u něho dlouho neviděla.
„Udělej mi to k vůli.“ Šeptl. „Nebo tu kartu dám Lu a nařídím jí, aby za tebe platila.“
„Viku, nejsem malé dítě. Umím snad nakupovat sama.“ Zamračila se Chris.
„To přeci vím, vezmi si tu kartu, je teď tvoje a slib mi, že si to tam užiješ.“ Rezignovaně stiskla malou zlatou kartu ve své dlani a smutně svěsila ramena.
„Uvidíme se později, ano? Až se vrátíte z nákupů.“ Povzbudivě se usmál a vstal.
To bylo jasné znamení, že jejich rozhovor skončil. Chris také vstala a on ji vyprovodil až ke dveřím. Políbil ji na čelo a počkal až vejde do vedlejšího pokoje.
„Miluji tě, nezapomeň.“ Houknul na ni vesele a zavřel se opět v pracovně. Chris strnule zírala na kartu a druhou rukou si pohrávala se svým prstýnkem.
„Tak jak se tvářil?“ Ani se nemusela ohlédnout, kdo k ní ladně připlouvá.
„Jo, byl celý bez sebe.“ Lu neunikla kapka ironie, která se tak leskla na Chrisině smutném prohlášení.
„Ale, nech ho. Po té dlouhé nepřítomnosti musí mít děsný nepořádek ve věcech a věř mi, to je něco pro něj. Klid, dnes si to dá dohromady a zítra se ti zase bude věnovat a jestli ne, tak uvidí.“ Lu ji vesele objala kolem ramen a vedla jí zeleným pokojem zpět do haly. Ta byla díkybohu prázdná, Chris věděla, že další setkání s krásnou Beatrice by asi nezvládla.
„Ptala ses ho na Beu?“ Rozčísla mrtvolné ticho Lucy.
„Ano, ale nic bližšího mi neřekl, jen, že byla jednou z mnoha a že se s ní rozešel už dávno.“ Pokrčila rameny Chris. Stály už pře dveřmi do pokojů.
„No vidíš, opravdu to pro něho nic neznamenalo. Miluje jenom tebe. Je jako vyměněný, takhle v pohodě jsem ho ještě neviděla.“ Lu si protáhla ruce a pohladila Chris po rameni.
„Běž si odpočinout a já ti donesu něco k zakousnutí. Musíš se napít než vyrazíme. Jen klid, všechno bude v pořádku.“
Chris neodporovala, vlastně se cítila opravdu velmi unavená. Změny prostředí jí nikdy nedělaly dobře a teď měla tolik změn, že se jí zdálo, že to neustojí. Vpadla do pokoje a zabouchla trochu nevychovaně dveře. Přešla pokoj a sedla si na postel. Tak moc chtěla, aby byl Vik teď s ní. Objala si pažemi hrudník a schoulila se na lesklém, chladném a sametově hedvábném přehozu.
Zavřela oči a usnula.

„Chris vstávej, no tak.“ Lu stála u postele a zběsile lomcovala Chris ramenem. Ta pomalu otevřela oči a upíří rychlostí se posadila na posteli.
„Co se..? Kde to…?“ Zmateně se rozhlížela kolem.
„Budím tě snad půl hodiny. Auto už na nás čeká a ty spíš jako dřevo.“ Pobaveně složila ruce v bok a pozorovala totálně dezorientovanou Chris.
„Pane jo, já usnula, kolik je?“ Mrkla napůl zataženými okny ven. Byla tma.
„No, nejvyšší čas vyrazit.“ Vypískla Lucy a táhla Chris za ruku z postele. Usadila ji na Vikovo křeslo a vnutila jí ohromnou sklenici naplněnou krví.
„Trochu jsem ti to ohřála, snad to bude k jídlu. Dost dobře nechápu, jak to můžeš jíst, ale proti gustu…“ Mlela tak rychle, že jí Chris ani nestíhala vnímat. Zatímco do sebe Chris nalila plnou sklenici, upravila jí Lu účes, který se jí uvolnil během spánku.
„Fajn, jsi zase oficiálně perfektní.“ Konstatovala Lucy a vytáhla Chris na nohy.
Ze stolku vzala ještě kartu a vtiskla jí Chris do dlaně. Táhla ji chodbou a halou a ona měla nutkavé přání jít se alespoň rozloučit s Vikem.
„Ani na to nemysli. Stejně by na tebe neměl čas a ty bys byla akorát ještě víc otrávená. Pojď, jdeme si to užít.“ Sykla, když viděla, jak se Chris otáčí za dveřmi do jeho pracovny.
Vytlačila ji ven, kde už čekalo černé auto se zrcadlovými skly.
Jeden z mužů jim otevřel dveře a když obě nasedly, nasedl i on dopředu na sedadlo spolujezdce.
„No, ber to jako ochranku, jsi teď jasný cíl. Musíš vědět sama nejlíp, kolik lidí teď po tobě možná jde. Kolik lidí, by ti chtělo ublížit, jenom aby ublížili i Viktorovi.“
Chris se zachvěla. Nikdy ji vlastně ani nenapadlo, že možná bude muset stát proti mužům, se kterými bojovala a teď, když je Gery mrtvý, neměl by s ní nikdo slitování.
„Můžeme.“ Pípla Lu a vzala Chris pevně za ruku. Znovu jeli předměstím a proplétali se známými i méně známými ulicemi v centru města.
„Hm, tak tady jsem dneska poprvé.“ Hlesla Chris a rozhlédla se po okolí, když vystupovala z auta. Obchodní čtvrť přeplněná značkovými obchody nebyla zrovna její krevní skupinou.
Lu vyskočila z auta jako by byla na klíček a zamířila rovnou ke dveřím velmi luxusního butiku.
Dveře jí otevřel sám majitel a uvítal ji vřelým objetím. „Jsem tak moc rád, že tě opět vidím Lu, jak bylo ve Florencii?“
Chris kráčela beze slova za nimi a poslouchala, jak se vybavují plynulou italštinou.
„No, a to je asi tak všechno.“ Uzavřela opět anglicky Lu a vrhla pohled ke Chris. Pak pokynula směrem dovnitř obchodu a sedla si na malé lehce polstrované sedátko, které bylo určeno pro doprovod nakupujících.
„Leo je úplně úžasný. Je to kouzelník, jdi s ním a on ti vybere oblečení, které ti bude naprosto sedět, za to ručím. Já si tady sednu a budu jenom komentovat.“ Lu se pohodlně usadila a malý tmavý chlapík, vzal Chris za ruku a táhl ji k převlékací kabince. Začal jí snášet různé oblečení z celého obchodu a Chris už to po hodině pomalu přestávalo bavit, pořád se jenom převlékat a převlékat. Všechno, na co Lu kývla, putovalo na pult a na co zavrtěla hlavu na ohromnou hromadu vedle.
Takhle to pokračovalo i ve dvou dalších obchodech a když pak někdy k ránu zastavili u obchodu s botami. Chris už vnímala pouze okrajově. Nějaký člověk jí nasazoval boty a chválil je a Chris vždycky jen kývla nebo nepatrně zavrtěla hlavou.
Ke konci nákupu byl plný nejen celý kufr, ale i zadní sedačky přetíkaly, sotva se tam obě vešly.

„No myslím, že s tímhle bys mohla na chvíli vystačit a až se budeš cítit silnější, vezmu tě na nákupy do LA. No, uvidíme jak dlouho se tu zdržíte, jak jsem mluvila s Vikem, přišlo mi, že chce zase co nejrychleji zmizet.“ Lu sklopila oči a chytila Chris pevně za ruku. „Neznám tě dlouho, ale mám tě ráda, pokud ti mohu radit, odjeďte co nejdřív. Taky se vrátím do Itálie, mám tam svůj život a jsem tam mnohem spokojenější.“
Chris zamrazilo v zátylku z tónu, který Lucy použila. Bylo to, jako by jí chtěla varovat, upozornit na nebezpečí.
Když dojeli zpět k domu, vystoupily a vzaly pouze tašky, které měly sebou na sedadle, o ostatní se postaral upír, který jel s nimi. I tak byly obě ověšeny papírovými taškami, že si Chris připadala jako vánoční stromeček.
Vešly do haly a naproti jim šel s lehkým úsměvem na tváři Viktor. Letmo objal Lucy a pak přistoupil k Chris a z rukou jí sebral nákup.
„Páni, zbylo jim tam vůbec něco nebo jste úplně všechno vykoupily?“ Jeho hlas byl veselý.
„Viku.“ Pískla nesouhlasně a vyčítavě Lu. „Přece bys ji tady nenechal pobíhat v teniskách.“
Viktor se usmál ještě víc. „Ani náhodou, dělám si legraci. Doufám, že jste sehnaly všechno, co jste potřebovaly.“ Očima těkal z naprosto k smrti otrávené a unavené Chris, na nadšenou a vzrušenou Lucy.
„Mám tě pozdravovat od Lea a doufá, že ho i se svou překrásnou snoubenkou navštívíš. Teď mě prosím, omluvte, jdu Chris zaplnit šatník.“ Nadšeně vyrazila směrem k jejich pokoji. Vik podal tašky jednomu z upírů, který vyprazdňoval kufr auta a pak objal Chris kolem pasu a vedl ji do své pracovny. „Nechci ti radit, ale není rozumné, plést se teď Lucy do cesty nebo tě donutí si to oblečení ještě jednou vyzkoušet.“
Usadil ji do jednoho z kožených křesílek. Bylo úžasně pohodlné a přešel k baru. „Co si dáš, vypadáš, že se potřebuješ napít nebo se sesypeš.“
Pokrčila rameny. „Je mi to fuk. Vlastně stejně nepiju. Něco mi nalej, je jedno co.“
„Být upír má jednu děsnou nevýhodu. Ať se snažíš sebevíc, stejně se neopiješ.“ Zamyšleně se na ni podíval. „Typoval bych tě na vodku.“ Nalil průzračnou tekutinu do nízké široké sklenky a dosypal ji ledem. Sám si nalil něco zlatavého a také to dosypal ledem. Podal Chris její sklenku a posadil se do druhého křesílka. Opřel si hlavu a zavřel oči. Vypadal velmi unaveně.
„A bůh ví, že mi to opravdu někdy chybí. Tak rád bych se opil a vypustil na chvilku všechny starosti.“
„Lu mi povídala, že si s ní mluvil o našem odjezdu.“ Napila se vodky a v tu chvíli toho litovala. S velkou dávkou sebezapření polkla.
„Hm.“ Protáhl si krk, aniž by otevřel oči a znovu se zapřel do opěradla.
„Už víš, jak dlouho tu zůstaneme?“ Její hlas byl směsicí neštěstí a únavy.
„Už se ti nechce s Lucy na nákupy?“ Zeptal se pobaveně a usrknul ze své skleničky.
„Lucy je fajn, jsem ráda, že tu je.“ Znovu se napila a přišlo jí, že za chvilku bude asi první opilý upír v historii.
„Má tě moc ráda. Byla tu taky moc nešťastná, ostatní ji nepřijali mezi sebe. Jste si dost podobné. Také není zrovna moc typický upír.“
„Něco mi už o tom říkala. Ona ale nežije ze zvířecí krve, že ne?“ Vzpomněla si na to, jak se tvářila, když jí přinesla snídani.
„Ne, ale jí o moc míň než by měla. V podstatě loví jenom když už je to neúnosné. Tohle já neschvaluji, může se pak stát nehoda. I když se perfektně kontroluje, mohlo by se jí to vymknout z ruky.“ Znovu se napil a chytil sklenku oběma rukama.

Chris se podívala na hodiny na Viktorově stole. Bylo osm hodin ráno. Byla děsně unavená a vyčerpaná.
„No, myslím, že už by s tím řáděním mohla být hotová. Jde se spát.“ Vstal a vzal od ní skleničku. Opravdu mu byla vděčná, buď uměl číst myšlenky nebo vypadala tak unaveně, jak se cítila.
Pomohl jí na nohy a musel se uculit, když si z chodidel sundala střevíčky a ťapkala po mramorových dlaždicích bosky. V jinak klidném domě to dělalo prazvláštní ozvěnu. Došli až k pokoji, ale bylo tam mrtvolné ticho.
„Je rychlejší než jsem si myslel.“ Šeptl a otevřel Chris dveře. Vešli dovnitř. V pokoji vůbec nic nenaznačovalo, že by tu proběhla velká vybalovací akce. Vše bylo dokonale uklizené, jen na posteli ležela připravená černá krajková, hedvábná noční košilka.
Viktor taktně dělal, že si jí vůbec nevšiml a z velké knihovny sebral jednu ze svých oblíbených knížek. „Běž se umýt první nebo mi tu usneš.“ Sedl si na své křeslo a otevřel knihu.
Chris sebrala košilku a zmizela v koupelně.
Vysvléknout se ze šatů byla hračka, ale poradit si se složitým drdolem už bylo těžší. Nešťastně si sedla na vanu a tahala si z vlasů sponky.
Když už jich na kraji umyvadla byla pěkná hromádka, zatřepala hlavou a účes se jí sesunul pozvolna na záda. Vlezla si do sprchy a první si umyla vlasy. Množství laku, které jí Lu nastříkala na hlavu, bylo děsivé.
Rychle se umyla, protože měla dojem, že opravdu každou chvilkou padne. Vylezla ze sprchy, utřela si vlasy a oblékla si krásnou černou košilku.
Prolétla pokojem a s rozběhem skočila do postele. Bleskovou rychlostí se zavrtala pod deku, kterou si přitáhla až pod bradu.
Viktor seděl v křesle, nohy hozené na podnožce a s naprosto nevěřícným pohledem ji pozoroval.
„Ty jsi dílo, Chris. Co takhle se chovat víc jako dospělá osoba. Kapka elegance by neškodila.“ Zvedl se a zamířil do koupelny. Odpovědí mu bylo jen tlumené vyprsknutí smíchu. Zavrtěl hlavou a zavřel dveře.
Než se Vik osprchoval, upadla Chris do blaženého bezvědomí. Chvíli jenom tak ležel a pozoroval ji jak spí. Byla kouzelná, nevypadala vůbec jako upír. Byla tolik lidská, dokonce se i obracela a ze spaní něco nesrozumitelně mumlala.
Pohladil ji jemně jedním prstem po spánku a pak si lehl a zavřel oči. Bylo zvláštní, jak ho zdejší povinnosti vyčerpávaly a unavovaly.

„Ne.“ Vykřikla a rozhodila ruce. Viktor schytal ránu do ramene a v mžiku byl dokonale probuzený. Chytil Chris za ramena a vtlačil ji do polštáře než se probrala a zmateně zamrkala.
„Co se stalo?“ Přimhouřil podezíravě oči.
„Já, jen…Viku.“ Vzlykla a zabořila mu obličej do hrudníku. Pevně si ji přivinul k tělu a i když nechápal, co se s ní děje, mlčky čekal až se uklidní.
Chvíli jen tak vzlykala a křečovitě objímala jeho tělo, pak se odtáhla a zabořila obličej do polštáře.
„Chris, miláčku, jak ti můžu pomoct? Řekni, udělám cokoliv.“ Pohladil ji něžně po rameni.
Zvedla obranně paži, aby ho udržela dál a zhluboka dýchala, aby se uklidnila.
„Už to bude dobrý.“ Křečovitě sevřela oční víčka a pak oči rychle otevřela. „Byl to jenom sen. Noční můra, nic víc.“
„Nechceš mi o tom říct víc?“ Chlácholivě ji třel paži.
Zamítavě zavrtěla hlavou a posadila se na posteli. „ Už je to v pohodě, promiň, že jsem tě praštila.“ Letmo, rychle ho políbila na rameno a vykouzlila uklidňující úsměv.
„Chris, jestli tě něco trápí, rozhodně to chci vědět. Chci ti pomoct, jestli to bude v mých silách.“
Vymanila se ze železného stisku jeho silných paží a klopýtavě došla do koupelny, zavřela dveře a opřela se o umyvadlo. Snažila se ten šílený sen rozdýchat, ale nešlo to tak snadno. Zdálo se jí, jak jde chodbou, byla noc, všude tma. Byla unavená a těšila se, až si lehne a přitulí se k Viktorovi. Vzadu nejasně zahlédla dvě postavy. Došla blíž a uviděla Vika a Beatrice. Bea ji spatřila a přitáhla si Vika za paže. Vyhoupla se na špičky a chytla Vikův obličej do dlaní. Roztouženě pomalu přitiskla svoje rty na ty jeho a on ji objal rukou kolem pasu jako to dělával Chris. Stáli tam v té tmě a líbali se jako by na tom nebylo vůbec nic divného.
Chris pocítila ostrou bodavou bolest přímo u srdce a sklonila hlavu. Obracel se jí žaludek a nebyla si jistá, jestli upíři mohou zvracet, ale jí se strašně moc chtělo.
Pustila na plno studenou vodu a omyla si celý obličej. Udělalo se jí o trochu lépe, ale i tak musela neustále myslet na ten hrozný sen.
„Chris, je ti dobře?“ Ozvalo se za dveřmi a Vik jemně zaklepal na dveře.
Vzala za kliku a stanula mu tváří v tvář. Chtěla ho obejít, ale zatarasil jí cestu zvednutou paží a uvěznil ji svým tělem v koupelně.
Nemluvil, jen ji propaloval pohledem a mlčky čekal na odpověď.
Nechtěla mu říct pravdu, nemohla. Smál by se jí nebo by myslel, že se zbláznila. Rozhodla se tedy zalhat. Sklopila oči, aby jí neprozradily a opřela si čelo a jeho hruď, chvíli ještě jenom zhluboka dýchala a pak celkem neslyšně řekla. „Gery.“
To pro něho bylo dostatečným vysvětlením. Spustil paži, o kterou se opíral o zárubeň dveří a pevně ji objal.
„Je mi to tak líto,“ zašeptal. I jí bylo líto, že mu musela lhát, i když věděla, že si to Viktor vyčítá. Sice mu říkala několikrát, že za to, co se jí stalo nemůže, ale on neustále bral vinu na sebe. O to hůře se Chris nyní cítila, ale lež je někdy prostě nevyhnutelná.
„To nic, myslím, že už to bude v pořádku.“ Odtáhla se do něho a s velkou dávkou sebezapření se usmála.
„Takže, co budeš dneska dělat?“ Zeptala se, aby změnila téma hovoru a možná taky proto, aby přestala myslet na ten šílený sen.
„No, ještě mě čeká papírování, je neuvěřitelné jaký v tom John nadělal zmatek. A to jsem nebyl pryč tak dlouho. Budu mu to všechno muset pořádně vysvětlit.“
Zašel do koupelny a bylo slyšet, že pustil vodu a vyčistil si zuby a pak si dal ještě krátkou večerní sprchu.
„A co budeš dělat ty?“ Přešel až k ní a políbil ji do vlasů. Jeho kůže byla příjemně teplá díky horké vodě. Byl však celý mokrý a jenom kolem beder měl omotanou osušku. Chris vypískla, když se na ni přitlačil a uskočila o dva kroky dozadu.

Někdo váhavě zaklepal na dveře.
„Dále.“ Křikl Vik a ve dveřích se objevila Lucy. Byla dokonale nalíčená a perfektně učesaná a na sobě měla kraťoučké mini šaty, celé sešité z drobounkých stříbrných nitek. Když se pohnula, úžasně to zašustilo. Na nohách měla stříbrné střevíčky na nemožně vysokém podpatku. Vypadala naprosto úžasně.
„Jen se jdu zeptat, co máte dneska v plánu.“ Vplula do pokoje a nijak ji nerozrušilo, že je Viktor skoro nahý. On to kupodivu taky neřešil a tak Chris jen stála strnule, uprostřed pokoje a mlčky je pozorovala.
„No teď jsme o tom vlastně mluvili. Já budu mít ještě práci a tak jsem myslel, že by ses mohla ještě dneska věnovat Chris. Jestli ti to teda nevadí.“ Přešel ke skříni a vytáhl si čisté oblečení. Naprostou černou klasiku.
Lu se usmála a mrkla na Chris. „Jasně, že ne. Chci dneska vyrazit do klubu, můžeš jít se mnou. Bude veliká legrace.“
Viktor se odebral do koupelny, asi se obléci a nechal je o samotě.
„Ale já nechci nikam mezi lidi.“ Vyhrkla Chris a zatvářila se odmítavě.
„Ale tam nebudou lidé. Je to upíří klub. Vyhlášený široko daleko. Jezdí tam upíři až z LA. Poznáš nové lidi a trochu se pobavíš. Udělá ti to jenom dobře, když z tohohle zatuchlého místa vypadneš.“ Ani nepočkala na odpověď a už se hrnula ke skříni a vytáhla Chris šaty a boty, které jí podala.
Z koupelny se ozvalo pohoršené zasyčení, když se Lu zmínila a zatuchlém místě a o pár vteřin později vyšel Viktor. Vypadal jako manekýn, naprosto okouzlující. Prohrábl si rukou ještě vlhké vlasy a zlostně se podíval na svoji chráněnku, pak chytil jemně Chris kolem pasu a políbil ji na čelo. „Je to dobrý nápad. Jdi se pobavit, ale před půlnocí domů.“ Stočil svůj pohled opět k Lucy, dál už to nijak nekomentoval a prostě odešel.

Chris stála jako přimražená pořád na stejném místě, jen v jedné ruce teď držela ramínko s černými mini šaty a ve druhé svírala pásky od černých střevíčků.
„Co to mělo znamenat s tou půlnocí?“ Zaklepala hlavou a podívala se směrem ke dveřím, kudy neslyšně zmizel Vik.
„Ale no, o půlnoci se podává občerstvení. A v tvém případě by to nemuselo dobře dopadnout.“ Usmála se nevinně Lucy a strkala Chris ke dveřím koupelny.
„Jdi se převléct a pak přijď ke mně. Uděláme něco s tvými vlasy.“ Houkla a zmizela.
Chris zůstala v pokoji sama a chvíli jen nehybně zírala před sebe. Pak si rychle dala sprchu a udělala všechny ty ranní, tedy vlastně večerní záležitosti a oblékla si černé šatečky, které ji vybrala Lu.
Překrásně jí seděly a ona si zaboha nemohla vzpomenout, ve kterém obchodě je vlastně koupily. Pak si ještě nasadila střevíčky a vyrazila k Lucy.
Ta už na ni čekala a za deset minut mohly vyrazit. Chris si oddechla, že jí tentokrát nechala Lu vlasy přirozeně splývat na záda, jen lehce zvlnila konečky.
Když Lucy odložila kulmu, složila ruce v bok a pro sebe kývla. „Jestli budu mít tu možnost, udělám z tebe tu nejhezčí nevěstu pod sluncem.“
Chris jenom vykulila oči a pak se musela začít smát. Lu se jí dostala za ty dva dny tak moc pod kůži, že to nebylo ani možné. Nikdy neměla skutečnou přítelkyni a to ani v lidském životě, ale tahle upírka byla naprosto skvělá.
„Fajn, můžeme vyrazit.“ Otevřela dveře a počkala až Chris vstane. Venku na ně opět čekalo černé auto se zrcadlovými skly a stejný upír jako doprovod.
Cesta trvala asi půl hodiny. Dostali se do opuštěné čtvrti skladišť. Kolem nebylo ani živáčka a opravdu nic nenaznačovalo tomu, že by zde měl být nějaký uznávaný klub.
Limuzína zastavila a Lu vylezla a pak přikázala doprovodu, aby čekali jako obvykle. Pak přešla k rezavým železným vratům a zaklepala. Dveře se otevřely a v nich se objevil statný svalnatý vyhazovač. Lucy se usmála a podala muži ruličku bankovek. Ten letmo zkontroloval obnos a ustoupil z cesty.
Lu vzala Chris za ruku a vešly. Dlouhá chodba byla vymalovaná na krvavě rudo a osvětlena pouze malinkými světýlky zabudovanými v podlaze. Jak procházely chodbou, začala Chris cítit mírné rezonance, které procházely jejími chodidly. Pak sestoupily o dvě patra níž po železných točitých schodech a Lu otevřela mohutně vypadající dveře. Chris oslepila záře laserů a ohlušilo ji dunění hudby. Tak tohle už vypadalo na klub. Stály na vysokém železném odpočívadle a pod nimi byla gigantická hala přeplněná tančícími lidmi. Nad parketem se ve dvou podlažích nad sebou vinuly dva ochozy, kde postávali další lidé a většinou se skleničkami v rukou se živě vybavovali.
„Lu. Jsi to ty?“ Ozvalo se za nimi a když se Chris otočila, spatřila krásného mladého, velmi elegantně oblečeného muže. Byl vysoký asi jako Viktor, jen měl drobnější a ne tak vypracovanou postavu. Měl dlouhé blond vlasy stažené dozadu do ohonu. Jeho obličej byl dokonale souměrný, s vystupujícími lícními kostmi a velkýma hnědýma mandlovýma očima.
Lucy se k němu otočila a její tvář se roztáhla do širokého úsměvu. „Fabricio. Come stai?“ Roztáhla ruce v přátelském gestu a on ji objal.
„Tak dlouho už jsem tě neviděl. Jak se ti daří? A kdo je ta kráska, co je tu s tebou? Ještě jsem ji tu neviděl a tu bych si opravdu zapamatoval.“
Pustil Lu a přistoupil k Chris. Vzal něžně její dlaň do své a políbil ji na hřbet ruky.
„Fabricio, to je Chris, snoubenka mého otce.“ Houkla pobaveně Lucy a pokynula směrem k ní.
„Chris, tohle je Fabricio. Ten největší proutník, kterého znám.“ Zasmála se, protože při slově snoubenka sebou Fabricio trhl a omluvně pustil Chris ruku.
„No, to je překrásné. Pojďte se mnou, sedíme támhle vzadu. Nejlepší místa. Lu, všichni tě tak rádi uvidí. Zdržíš se tu nebo jsi přijela jen na skok?“ Omotal Lu ruku kolem pasu a vedl jí po ochozu směrem do tmy.
Chris je následovala a prohlížela si lidi okolo. Přemítala, jak by tohle prostředí asi působilo na normálního člověka. Všichni tu byli nelidsky krásní a naprosto dokonalí.
Fabricio je dovedl ke skupince asi deseti mladých upírů a všechny navzájem představil. Chris si nemohla nevšimnout, jak na ni muži obdivně zírají a ženy, jak ji spalují pohledem.
Nevěnovala tomu moc pozornosti a když jí Lu vtiskla do ruky skleničku vína, jen se posadila na okraj kožené sedačky a dál pozorovala taneční mumraj okolo.
„Nepůjdeš si zatančit.“ Zeptal se jí asi dvacetiletý mladík, který se jmenoval Patrick, jestli si to dobře pamatovala. Nabídl jí ruku a počkal jestli přijme. Lu se povzbudivě usmála, když po ní Chris hodila zmateným pohledem. Natáhla tedy trochu neobratně paži a zachytila se mladíkovy ruky. Ten jí pomohl na nohy a vedl ji na taneční parket. Chris se tu necítila moc dobře. Tyhle akce nevyhledávala ani jako člověk a teď jí to přišlo o to víc zvláštní. Kromě toho se cítila zle, protože tu chtěla být s Viktorem a nechtěla tancovat s naprosto neznámým mladíkem.
Došli až na okraj tančícího davu a Patrick pustil její ruku a otočil se k ní čelem. Uměl tancovat perfektně, to musela uznat a tak odhodila poslední kapku studu a začala tančit. Pohybovala se do rytmu a jemně vlnila boky. Tanec se jí líbil písničku od písničky víc. Bylo v něm něco naprosto přirozeného a osvobozujícího. Nemusela myslet na nic, jen se poddala ohlušujícímu rytmu bubnů.

Nevnímala čas, a tak když ji na rameno zlehka poklepala Lucy a zatvářila se provinile, byla mírně vyvedená z míry.
„Je mi líto, že tě musím vyrušit. Zvlášť, když se tak bezvadně bavíš, ale je půl dvanácté a asi bychom měly jet domů.“ Omluvně se usmála na Patricka a chytla Chris za ruku.
Ta stihla sotva poděkovat pohledem svému tanečnímu partnerovi a v poklusu se rozloučit i se zbytkem společnosti. Lu ji nekompromisně táhla směrem k východu a když se skoro u dveří Chris nadechla, poznala proč byla Lu tak nervózní. Do nosu ji uhodila ta známá, překrásně sladká vůně lidské krve. Chris zatnula čelist a proplula dveřmi, které přibouchla a opřela se o ně zády.
„Páni, to bylo o chlup.“ Vydechla Lucy a nahodila spokojený výraz. „Ale zvládly jsme to.“
Rychle vyběhly schody nahoru a proběhly i dlouhou chodbou, aby se Chris mohla konečně nadechnout čerstvého vzduchu.
Lu vytáhla z malého stříbrného psaníčka svůj mobilní telefon a vytočila jedno z čísel v seznamu.
„Ano, to jsem já. Už můžete.“ Zaklapla mobil a chytila Chris za paži. V minutě před nimi zastavila černá limuzína a obě nastoupily.
„Chris, slíbila jsem Fabriciovi, že se ještě vrátím. Nebude ti vadit, když tě vyložíme doma a já ještě odjedu.“ Začala potichu Lucy.
Chris se usmála a chytila ji za ruku. „Vůbec ne, děkuji, že jsi mě vytáhla. Úžasně jsem se bavila. Vlastně jsem ještě v životě na takovém místě nebyla.“
Lu se začala smát nahlas. „No, to se vsadím, že ne.“ Když to Chris došlo, vyprskla smíchy a přidala se k Lucy.
Tak v půli cesty začalo hustě pršet. Oblohu pročísl první blesk a hned po něm se ozvala ohlušující rána.
Chris se lekla a trochu se schoulila na sedadle, to už ale vjížděli na oplocený pozemek patřící k jejich domu.
Zastavili pod stříškou a Chris vylezla. Ještě jednou poděkovala Lucy a ta jen křikla, ať vyřídí Viktorovi, aby o ni neměl strach. Pak auto odjelo a Chris ještě chvilku poslouchala, jak kola křupou po štěrkové cestě, než ten zvuk splynul s hlasitým bubnováním deště.

Vešla do domu a sundala si střevíčky. Chytla je do pravé ruky. Rozhodla se, že půjde překvapit Viktora, tak moc se na něho těšila. Chtěla mu vyprávět, jak tančila a jak se jí to líbilo.
Venku se ozvalo další hlasité zahřmění a Chris stáhla ramena a neslyšně cupitala bosky po tmavě zeleném koberci přijímací místnosti. Snažila se být co nejtišší, třeba ho najde opět pohrouženého do papírování a třeba na něho bude moci vybafnout. Tiše po špičkách došla až ke dveřím a opatrně chytla za kliku. Zatajila dech a opatrně otevřela.
Nadechla se, ale to co uviděla jí totálně podlomilo kolena. Dech v jejich plicích ztuhnul a ona zůstala stát mezi dveřmi jako opařená.

Ani si nevšimla, že střevíčky jí z ruky vypadly. Zjistila to, až když hlasitě žuchly na zem. Chris otevřela ústa, ale nezmohla se na slovo. Zlomek vteřiny pozorovala naprosto neuvěřitelnou scénu, která se před ní odehrávala.
Nezmohla se ani na zamrkání a tak jen hlasitě vydechla a do široka otevřela oči, jak se její tělo snažilo nějak vyrovnat s nastálou situací.
Zbytek jejích reakcí už byl jen automatický bezmyšlenkový pokus o záchranu jejího zdravého rozumu.
Otočila se na patě a plnou upíří rychlostí vyrazila ven z domu do studené deštivé noci.
Bea stála přimáčklá zády u stěny jeho pracovny a Vik ji pevně svíral za ramena. Ona měla položené obě ruce na jeho hrudníku a dívala se mu přímo do očí. Právě, když Chris vešla, přimáčkla se Bea plnou silou na Viktora a políbila ho na rty. A on jen stál, ani ji neodstrčil. Jak jí to jenom mohl udělat?

Na dveře pracovny někdo tichounce zaklepal. „Dále,“ vykřikl Viktor a zvedl unavené oči od papírů, které si už potřetí pečlivě pročítal. Měl dojem, že to snad nikdy nesrovná a nedá dohromady.
Dveře se otevřely a v nich se objevila Beatrice. Ladně vplula dovnitř a zavřela za sebou.
„Co je?“ Zeptal se trochu otráveně a zvedl se od stolu. Ona opravdu nebyla tou, kterou by chtěl zrovna teď vidět.
„Jen jsem si říkala, že tě navštívím. Jsi tu tak sám. Ona tě tu nechala a šla za zábavou. Určitě teď někde vyvádí s nějakým mladším.“ Beatrice přejela špičkami prstů po stole a zkoumavě se rozhlížela po pracovně.
„Beo!“ Zavrčel zlostně Viktor a obranně se nahrbil. „Tak už se vymáčkni, a pak prosím, vypadni. Opravdu na tebe nemám náladu.“ Unaveně si prsty promnul čelo a zavřel oči.
„Jen jsem si říkala, že já bych ti mohla poskytnout zábavu, když ona tě nechce. Znáš mě, pro tebe bych udělala cokoliv.“ Přitančila až k němu a svými dlouhými nehty sevřela Viktorovy paže. Jedním rychlým, tvrdým odmítavým pohybem její ruce setřásl a drsně ji přirazil za ramena ke stěně.
„Nech mě na pokoji a zmiz!“ Vyštěkl a upřeně se jí podíval do očí. „Nemám náladu na tvoje hry, Beo.“
Beatrice se vzrušeně otřásla, jeho stisk byl silný až to bolelo. Zhluboka se nadechla a ucítila něco, co okamžitě poznala. Na tohle mají ženy nos. Vůně Chrisiiného parfému každou vteřinou sílila. Ona se blížila, stála za dveřmi, brala za kliku.
Beatrice se vyhoupla na špičky a právě v tom okamžiku, když Chris otevřela dveře, přimáčkla se plnou silou na Viktora. Ten, překvapen jejím nečekaným útokem ztuhnul a nezmohl se na nic jen ještě pevněji sevřel její ramena.
Ode dveří se ozvalo tlumené žuchnutí, to jak malé černé střevíčky dopadly na huňatý koberec. Viktor se konečně probral a mrknul, otočil se ke dveřím, jenže to už zahlédl jenom záda své milované Chris.
V tom samém okamžiku, pustil Beatrice ramena a vyděšeně se na ni podíval. Když viděl stopu uspokojení v jejím výrazu měl se co držet, aby jí neuhodil. Nikdy nebil ženy, ale Bea se snad ani nedala nazvat ženou.
„Mrcho.“ Syknul na ni a šel najít Chris. Věděl, že to co viděla nebo spíš, co si myslela, že viděla jí hodně ublížilo. Milovala ho a teď si myslela, že ji zradil. Žaludek se mu sevřel, když vyšel ven a zjistil, že utekla.
„Promiň.“ Šeptl do noci a vytáhl mobil, který měl v kapse.
„Lu, ahoj, to jsem já. Můžeš, prosím tě, přijet domů. Myslím, že mám problém, veliký problém.“

Chris vyběhla z domu. Cítila, že je to její jediná možnost. Nechtěla už nic. On ji zradil. Jak jen mohl. Vždyť tvrdil, že ji miluje, že si ji chce vzít.
Běžela parkem a pak přeskočila jedním skokem vysokou zeď. Její bosé nohy čvachtaly po perfektně udržovaném trávníku a ona byla mokrá jako myš.
Déšť snad ještě zesílil, když vběhla do lesa, prodírala se houštím a proplétala se mezi stromy. Ani nevěděla na jakou stranu běží a bylo to jedno. Chtěla být, jen co možná nejdál od něj, od ní, od nich obou.
Nejradši by si sedla a vyrvala si srdce z těla. Proč jen se museli vracet, proč jen nemohli zůstat v jejich srubu?
Všude kolem byla neproniknutelná tma, jen občas nebe prořízlo ostré světlo blesku. O zlomek vteřiny později se ozvala ohlušující rána. Chris se přikrčila, ale ve svém běhu nepolevovala. Běžela snad hodiny, když se dostala na silnici a v dálce uviděla světla.
Ani o tom dvakrát moc nepřemýšlela a vydala se směrem ke světlu. Podvědomě se chtěla dostat do tepla a z dosahu hustého deště.
Doběhla k hospodě, která vypadala spíš jako upuštěné skladiště. I přes pokročilou hodinu tu stála stará oprýskaná auta a tři motorky, které byly zaparkované nejblíže u vchodu.
Dveře vrzly a z nich se vypotácel špinavý chlapík, oblečený do riflí a staré potrhané flanelové košile. Několikrát upadl než se odpotácel o pár metrů dál, kde se opřel o jedno z aut a začal hlasitě zvracet. Chris se neslyšně mihla kolem něho a zamířila ke vchodu. Prsty si projela vlasy, aby je odhrnula z obličeje. Chytla za madlo a trhnula směrem k sobě.
Stanula ve spoře osvětlené místnosti a do očí a do nosu ji zaštípal ostrý pach kouře a mastný, hutný pach přepáleného tuku. Krom toho tu bylo několik o mnoho lákavějších vůní, které se snažila ze všech sil ignorovat.
Došla až k baru a se sklopenýma očima se posadila na barovou židličku.
„Tak co to bude, slečínko?“ Zeptal se jí silně podnapilý barman v tričku, které zřejmě bývalo kdysi bílé. Nyní mělo zvláštně šedavou barvu a byly na něm žluté a hnědé fleky. Kolem pasu měl uvázanou zástěru, která vypadala naprosto stejně hrozně.
Chris zvedla oči a setkala se s jeho pohledem. Byl to obtloustlý chlapík v letech. Jeho brunátný obličej byl zarostlý tak třídenním strništěm a ani omylem se to nedalo nazvat nedbalou elegancí. Jeho oči byly zvláštně šedavé a bělmo nabíralo žlutý nádech. Jeho ústa se roztáhla do úsměvu a on odhalil řadu černých zkažených zubů.
„Vodku.“ Hlesla Chris a radši sklopila oči k špinavému baru, aby se na něho nemusela koukat.
„A máš na zaplacení?“ Ozval se mužík a rozchechtal se, což znělo jako když dostanete silný záchvat kašle.
Chris si z hrůzou uvědomila, že nemá. Neměla sebou nic, jen šaty, které měla na sobě.
„Ale Bou, nalij slečně a připiš mi to na účet.“ Ozvalo se jí za zády a ze tmy se vynořil asi tak pětatřicetiletý muž. Měl krátké špinavě blonďaté vlasy a velké hnědé oči. Byl vysoký a hubený a podle koženého oblečení a vysokých bot to byl motorkář.
„Jak chceš, Billy.“ Odvětil barman a postavil před Chris sklenku s průzračnou tekutinou.
„Copak dělá kráska jako ty v noci za deště sama a opuštěná, v takovýhle putice?“ Zeptal se Billy a posadil se na barovou stoličku vedle.
„Hej Billy! Budeš ještě hrát?“ Ozval se kdosi ze tmy a kouřové mlhy.
Billy zakroutil hlavou a naklonil se blíže ke Chris. Táhlo z něj pivo a cigarety, ale přes to byl neodolatelný. Chris zatnula ruce do pěstí a snažila se dýchat co nejmíň. Kdyby tak tenhle muž věděl s kým si zahrává.
„Utíká.“ Šeptla Chris a svěsila ramena. Pak sebrala sklenku a hodila ji do sebe. Billy se jen uculil a jedním rychlím gestem naznačil barmanovi, aby jí sklenku dolil. Takhle se to opakovalo asi desetkrát a Chris se začala cítit zvláštně dobře. Cítila neuvěřitelné teplo v žaludku a hlava se jí mírně točila.
„Díky, za to pití.“ Poděkovala slušně a slezla ze židličky. Hlava se jí však zatočila a ona se musela zachytit baru.
„Hou, hou, hou.“ Křikl pobaveně Billy a chytil ji za ruku. „Doprovodím tě, sotva se držíš na nohách.“
„Díky Bou a dobrou.“ Rozloučil se Billy a táhl Chris ven. Přestalo pršet a mírná změna barvy oblohy naznačovala, že je ráno.
Bylo silně pod mrakem a byla zima. Billy sjel Chris pohledem a pak si sundal bundu. „Vem si to, nebo mi tu zmrzneš.“ Vypadala dost uboze, se smáčenými vlasy, mokrým oblečením a bosá.
„Bydlím hned přes ulici. Pojď, půjčím ti nějaké suché oblečení.“ I když Chris věděla, že jeho návrh není vůbec tak nevinný, jak ho prezentoval, mírně přikývla. Neměla kam jít, neměla co jiného by dělala a tak šla s Billym.
Držel ji ochranitelsky kolem ramen a Chris přišlo, jako by měla mozek odpojený od těla. Nemohla totiž rozumně uvažovat. Nezmohla se na víc než jenom poslušně zvedat nohy a vléci se za Billym.
Vytáhl ji po schodech do patra a odemkl vstupní dveře, které jí podržel. Chris proklouzla kolem něho a k tělu si tiskla jeho koženou bundu. Voněla překrásně sladce a ona dostala žízeň. Zatnula pevně čelist. Stanula uprostřed malého neútulného a špinavého pokoje, zařízeného jen starým ošumtělým nábytkem.
„Jdi si dát sprchu, najdu ti nějaké staré tričko.“ Houkl Billy a Chris vklouzla do otevřených dveří koupelny. Zavřela za sebou a otočila zámkem.
Koupelna byla malá, původně asi bílá a smrděla plísní a ucpanými odpady. Chris prapodivně píchlo u žaludku a udělalo se jí na zvracení. Nebylo taky divu, v životě toho tolik nevypila. Takže se s tím její tělo pralo, jak jen dovedlo. Pustila sprchu a odhrnula starý sprchový závěs.
Vana vypadla jako kdyby ji tak deset let nikdo nemyl. Zavřela oči a s odporem vlezla pod sprchu. Byla tam neuvěřitelně dlouho než byla schopná otevřít oči a vypnout vodu. Vylezla ven a sáhla po osušce. Ta měla už také svá nejlepší léta za sebou, ale vypadala vcelku čistě. Otřela se a omotala si ji kolem hrudníku. Odemkla a ostražitě vystrčila hlavu do pokoje.
Billy seděl na posteli a v rukou svíral hromádku oblečení. Když viděl, že vykoukla ven, vstal a podal jí ho.
Chris se omluvně uculila a zalezla zpět, aby se mohla obléknout. Nechala si pouze své spodní prádlo, které stačilo trošku proschnout a oblékla si volné černé tričko, které jí sahalo do půli stehen a bavlněné úpletové, tmavě modré kraťasy, které byly v pase na šňůrku a dosahovaly jí až pod kolena.
Vylezla ven z koupelny a podívala se na Billyho. Pokýval hlavou a poplácal postel vedle sebe. Chris se zamračila a tvrdohlavě zůstala stát na svém místě.
„Ale no tak, nebuď tvrdohlavá, malá.“ Při tom, jak ji oslovil, píchlo ji u srdce. Znovu se jí před očima mihla scéna z minulé noci a Chris si obranně objala rukama hrudník. Její vnitřnosti se pohnuly a bolestivě se zkroutily.
Zapřela se zády o zeď za sebou a sesunula se na podlahu. S otráveným výrazem vstal a přešel až k ní. „Nemysli si, že se mi tu sesypeš, malá.“ Chytil ji za ramena a vytáhl ji znova na nohy. Tón, kterým s ní mluvil i oslovení, které používal ji pěkně štvalo. I to, jak si ji prohlížel, když ji tlačil za ramena ke stěně a pak udělal tu největší hloupost ve svém životě.

Nahnul se nad ní a přitiskl svoje rty na ty její chladné, sametově hebké. Zavřel oči a když je znovu otevřel, díval se s úděsem do očí smrti.
Chris se změnila, aniž by to chtěla, když se jí Blilly dotkl. Cítila, že tou proměnou se vzedmula i nesnesitelná žízeň. Cítila, že nemůže polykat, v hrdle jí vzplál ničivý požár. Ten oheň spaloval její útroby a pomoc byla tak blízko. Pevně ho chytila za paže a on, překvapen její silou jen němě otevřel ústa a zkroutil obličej do vyděšené grimasy.
Chris si ho stáhla níž a zhluboka vdechla tu překrásnou vůni. Byla o tolik lepší než nahořklá vůně zvířat. Tohle nemělo chybu, bylo to dokonalé.
Billy byl jako kořist hypnotizovaná hadem. Věděl, že se blíží jeho konec, ale nebyl schopen jediného pohybu. Nebyl schopen se nepatrně pohnout, jen stál a s vytřeštěnýma očima pozoroval blonďatého predátora.
Chris se sama pro sebe usmála, jak jen mohla odolávat takové nádheře, takovému pocitu, a pak pootevřela ústa a přitiskla své rty na jeho krk. Pak jí ústa naplnila překrásně sladká, teplá tekutina a chladila její hrdlo a konejšivě chlácholila bolavé útroby. Byl to naprostý pocit naplnění, dokonalý pocit tělesného uspokojení.
Slyšela, jak se Billymu zkracuje dech a jak mu slábne puls. Zatočila se jí hlava z toho návalu energie a krev v jejím žaludku začala silně protestovat, když se setkala se zbytky alkoholu.
Spustila Billyho tělo na podlahu a objímajíc si bolavý žaludek, přešla pomalu k posteli. Sesunula se na podlahu vedle. Přitáhla si nohy k tělu a pevně je objala pažemi. Položila si hlavu na kolena a stulila se do pevného klubíčka.
Jak začala střízlivět, začal jí i mozek pracovat na větší obrátky. Vodku vstřebala a čerstvá krev pomohla jejímu tělu, aby se z toho dostalo o mnoho dřív než by to trvalo normálnímu smrtelníkovi. Teď jí však začaly docházet i jiné věci. Vnímala tělo ležící na podlaze vedle ní a věděla velmi dobře, co provedla. Uvědomila si, že zabila. Zabila člověka, jak jenom mohla?
Udělala to a nyní na ni začaly doléhat výčitky svědomí.
„Jsi vrah. Jsi zrůda. Zasloužila bys smrt.“ Znělo jí dokola v hlavě a ty výkřiky se hlasitě odrážely o vnitřní strany její lebky a vracely se zpět do útrob jejího mozku znova a znova.
Zatnula ruce v pěsti a pevně si sevřela spánky. Bolela ji hlava a chtělo se jí umřít. Podívala se ven z okna, ale nesvítilo slunce. Škoda, to by byl nejjednodušší a nejrychlejší způsob.
Začala se houpat za strany na stranu a měla pocit, že zešílí a pak si její tělo našlo ještě jednu únikovou cestu. Propadla se hluboko do svého vnitřního světa. Tam nebyla žádná bolest, žádné výčitky. Tam byl Viktor stále s ní a miloval ji. Hranice reality se nad ní zavřela jako klidná hladina kalné vody a ona vnímala svět okolo jen okrajově, jako by vzdáleně.

Rozletěly se dveře a v nich se objevila drobná útlá postava. „Viku, mám ji.“ Hlesla a dvěma skoky přelétla místnost směrem k sedící schoulené osobě.
„Chris, co se stalo? Slyšíš mě? Prober se.“ Lu si k ní klekla a snažila se ji probrat. Lomcovala jí ramenem a hladila ji po vlasech.
„Ale ne.“ Viktor byl v tu chvíli u nich a bral Chris opatrně do náručí.
„Ona spí?“ Zeptala se udiveně Lucy a držela její dlaň stále ve své.
„Ne, nespí. Spíš bych řekl, že je v šoku nebo tak něco.“ Odhrnul jí vlasy z obličeje a hladil ji po tváři.
„No tak, malá. Prober se, už jsem tady. Odpusť mi to, jestli můžeš.“ Políbil ji na čelo a přimáčkl se k ní.
Cítil z ní alkohol a také lidskou krev, ale bylo mu to jedno. Ať už si ten muž k ní dovolil cokoliv, zasloužil si, co ho potkalo.
„Zkontroluj ho, Lu.“ Houknul Viktor a postavil se s Chris v náručí opatrně na nohy.
„Stejně umře, komu na něm záleží.“ Vyprskla Lucy a stále držela její ruku ve své.
„To Chris na tom bude záležet, až se probere. To bylo to čeho se bála, nechtěla zabíjet lidi. Zkontroluj ho a jestli mu je ještě pomoci, odvez ho do nemocnice.“ Pohodil hlavou směrem k Billymu a vykročil s Chris ke dveřím.
Opatrně s ní scházel schody a když mu jeden z upírů otevřel dveře, nastoupil do černé limuzíny.
„Lucy je nahoře a potřebuje pomoct.“ Pokynul směrem nahoru a upír jen beze slova přikývnul.
Pomalu se rozjeli směrem k domovu. „Vydrž, malá. John se na tebe podívá, pomůže ti. Jenom vydrž.“
Obloha se během jejich cesty zatáhla ještě víc a začalo znovu pršet. Viktor byl nervózní a svíral její drobné tělo tím víc.
Nevěděl, jak se mohla dostat tak daleko. Musela do toho běhu dát všechno. Za hodinu a půl hodně rychlé jízdy už parkovali před domem a on vnesl její tělo dovnitř.
Tak moc mu to připomínalo ten první večer, co ji zachránil, jenže teď to bylo jiné, ona byla jiná, byla upír.
Vnesl ji do pokoje a uložil ji na postel. Vytáhl mobil a vytočil Johnovo číslo.
„Johne, prosím tě, přijď hned ke mně. Chris se něco stalo, nevím si s ní rady.“ Zaklapl telefon a sedl si k ní na postel. Držel pevně její dlaň a snažil se to všechno srovnat v hlavě. Vypadala opravdu jako by jen spala. Byla krásná, tak jako vždy. Nadechl se a zhnuseně se odvrátil, musel z ní strhnout to staré páchnoucí oblečení. Přešel ke komodě a vyndal jedno ze svých bílých triček.
„Co se děje?“ Vtrhl do pokoje bez zaklepání John a v ruce držel svůj lékařský kufřík. Nejdřív vrhl trochu nechápavý pohled na Vika, ale pak se okamžitě otočil na Chris.
Zkontroloval jí zorničky a poslechl si dýchání. „Co se stalo?“ Otočil se zpět na Vika a ten mu stručně popsal v jakém stavu ji s Lu našli.
„Hm, asi máš pravdu. Dejme tomu, že je v šoku, což jsem tedy u upíra ještě neviděl, ale ona není až tak obyčejný upír, viď?“ Mrkl na Viktora a ten celkem neznatelně kývl hlavou.
„No tak, dejme tomu, že to tak je, musíme tedy počkat, až se rozhodne se z toho stavu probrat. Prostě musíš počkat až usoudí, že už jí nic nehrozí a probudí se.“ Pokýval John hlavou a položil ruku Vikovi na rameno. „Je upír, dostane s z toho.“
Když John odešel, oblékl Viktor Chris své tričko a přikryj ji dekou. Rozhodl se, že u ní zůstane dokud se nevzbudí. Stejně za to mohl on, ublížil jí a pak s ní ani nebyl, aby jí pomohl, aby ju ochránil před ní samotnou.
„Viku, bude v pořádku. Nenapila se z něho zase tak moc. Doktor říkal, že ho zřejmě napadlo nějaké divoké zvíře, ale že se z toho dostane.“ Lu se přihnala do pokoje jako velká voda a sedla si na opačnou stranu postele.
„Co říkal John?“ Zeptala se, když si všimla Viktorova ztrápeného výrazu.
„Že je jenom na ní, kdy se z toho probere. Je to psychické, po fyzické stránce je naprosto v pořádku.“
„Viku, je mi to tak líto.“ Hlesla Lucy a chytila ho za ruku. „Kdybych ti tak mohla nějak pomoct.“
Viktor zavrtěl hlavou a pevně semknul rty. „Nech mě, Lu.“
Přikývla a mlčky se vytratila z pokoje. Viktor si přinesl své křeslo a sedl si k posteli. Hladil ji prsty zlehka po spánku.
„Proč jsi utekla? Kdybys vydržela o chviličku déle, vysvětlil bych ti, co se stalo. Říkal jsem ti přeci tolikrát, že nemiluji nikoho jiného, jenom tebe. Jak sis mohla myslet, že bych měl něco s Beatrice. Chris, miláčku, otevři oči. Slibuji, že hned, jak se probereš odsud odjedeme. Pojedeme kam jenom budeš chtít. Vrátíme se spolu do severní Kanady. Budeme spolu lovit a koupat se v jezeře. Lu může zůstat nějakou dobu s námi, jestli bude chtít. Ten muž neumřel. Bude žít. Nikoho jsi nezabila. Chris, prober se, prosím, kvůli mně.“ Šeptal tak tiše, že ho mohla slyšet pouze ona.
Chris vnímala jeho hlas, ale také věděla, že by řekl naprosto všechno, aby ji dostal zpět. Moc chtěla jít za tím hlasem, chtěla ho obejmout a schovat se v jeho širokém bezpečném náručí, ale zatím se přeci jenom cítila bezpečněji uvnitř svého vnitřního světa.
Minuty se postupně měnily v hodiny, ty se přehouply ve dny a dny se natáhly do týdnů. Viktor ji neopouštěl. Občas byl tolik vyčerpaný, že usnul, ale zůstával neustále s ní. Lucy mu nosila jídlo a občas taky chvilku zůstala, aby Chris četla nebo jí jen vyprávěla o Itálii a o jiných zemích v Evropě, které navštívila.

„Viktore, běž si dát sprchu a pak se najez, přinesla jsem ti nějakou krev, ani nevím, z jakého je to zvířete.“ Lu se otřepala odporem a zatvářila se nesouhlasně.
„Zůstanu u ní.“ Chris slyšela, jak je jeho hlas unavený a ztrhaný.
„Viku, až se probudí, tak se tě lekne. Běž se dát dohromady, budeš se cítit líp. Něco jí přečtu a ty jsi stejně za chvilku zpátky. Běž.“ Lucy začala být na Viktora tvrdá. Poslechl jí a ze skříně si vzal sadu čistého oblečení. Odešel a zavřel za sebou dveře koupelny.
„Tak jdeme na to, kdepak jsme skončily?“ Zeptala se sama sebe Lucy a otevřela knížku, kterou jí příležitostně předčítala.
„Jo a dneska jsem byla zkontrolovat Billa, tvé zuby mu udělaly na krku docela sexy jizvy. Myslím, že na něho teďka holky poletí. Jinak se má fajn, ale podle mě se stejně jednou zabije na té jeho motorce, takže to vyjde na stejno. No, jen abys to věděla.“ Otevřela knihu a začala potichu předčítat.
Chris se soustředila na její sametový zvonivý hlas a najednou si uvědomila, že se chce probudit. Že její vysněně perfektní svět je jen pouhou náhražkou toho skutečného. Chtěla konečně, aby jeho něžné polibky byly skutečné, aby stisk jeho paží cítila doopravdy.
Musela se zaměřit na to, že chce pohnout alespoň jedním, jediným prstem a šlo to. Zhluboka se nadechla a pokusila se pohnout rukou.
Lucy četla, když uslyšela celkem neznatelné zašustění látky. Odložila knihu a soustředila se na Chris. Ta ležela jako obvykle bez hnutí, ruce položené podél těla. A pak se to stalo. Chris sevřela dlaň v pěst a stiskla okraj povlečení. Lu zatajila dech. Rychle chytla Chris za ruku a podívala se jí do tváře.
„To jsem já. Prosím, zkus to ještě jednou, prosím, prober se. On kvůli tobě tak moc trpí, prosím, nenech ho se dále trápit. I mně moc chybíš, byla jsi jako moje sestřička, prosím, prober se.“
Chris zlehka zamrkala, její oční víčka se třepotavě zachvěla a ona konečně, po měsíci a půl, otevřela oči.
„Viku!“ Vzdechla Lu a dál jí palčivě svírala ruku.
„Co se děje?“ Vystrčil hlavu z koupelny a když uviděl, že má Chris otevřené oči, vyběhl ven pouze s osuškou kolem boků. Přiklekl k posteli a rychle pevně zachytil její druhou ruku.
„Lásko, to jsem já, jak je ti? Miláčku, slyšíš mě?“
Chris dvakrát mrkla a hodně dlouho se musela soustředit na to, aby vůbec našla svůj hlas.
„Viku.“ Šeptla a sevřela jeho dlaň.
„Ano, jsem tu, jsem s tebou.“ Vymanila ruku z jeho sevření a přiložila mu ji na tvář.
„Miluji tě.“ Řekla to tak moc potichu a přiškrceně, že si tím ani nebyl jist.
„Chris miláčku, je mi to tak moc líto. Prosím, prosím tě.“ Políbil ji do dlaně a v očích se mu zaleskly slzy.
„Upíři přeci nepláčou.“ Setřela mu palcem jednu, jedinou slzu, která mu stekla dolů po tváři.
„Cokoliv, Chris, cokoliv jenom budeš chtít.“ Bylo vidět, jak je šťastný a jak moc se mu ulevilo.
„Lu,“ chytla ji za ruku.
„Jsem tu.“ Ubezpečila ji.
„Lu, já mám děsný hlad.“ S velkými obtížemi pootočila Chris hlavu a vzdorovitě našpulila rty.
„Ale jenom ne Billyho, prosím.“ Její hlas byl tichý a chraplavý a Lucy se přes clonu slz musela začít smát.

„Jasně, vydrž vteřinku, hned ti něco donesu.“Lucy vystřelila na nohy a upíří rychlostí vyběhla z pokoje.
Viktor se narovnal a zavrtěl hlavou. „Je z tebe úplně mimo.“ Sáhl na stolek vedle postele a z veliké skleněné broušené karafy nalil plnou sklenici krve. Pomalu ji podal Chris. Nevonělo to kdoví jak, ale byla to krev, to bylo v tu chvíli hlavní.
Chris se opatrně posadila na posteli a vzala do rukou sklenici, přiložila ji k ústům a na jedno nadechnutí ji vypila.
Poslední doušek ochutnala a tvář se jí samovolně zkroutila do úšklebku. „Fuj, to je hnus.“
Viktor položil karafu na stůl a pobaveně si odfrknul. „No, ještě ti můžu zajet pro Billyho, jestli chceš.“
Chris vytřeštila oči. „Viktore, nech toho.“ Začal se smát nahlas a ona mu podala sklenici pro dolití.
Po čtvrté dopité sklínce zvolnila tempo a Viktor se zašel do koupelny obléknout. Když se vrátil do pokoje, přiletěla z chodby Lu a v ruce držela veliký džbánek. Zarazila se před postelí a zkoumala Chris, která dopíjela pátou sklenici.
„Já se picnu, jasně, Vikova večeře.“ Usmála se a položila džbánek hned vedle na stoleček.
Pak se posadila na kraj postele.
Chris se zavrtěla a podívala se na Viktora. „Potřebuji do koupelny, nutně.“
„Samozřejmě.“ Natáhl k ní ruce, ale ve stejný okamžik se mu na stolku rozezněl telefon.
„Vezmi to.“ Pípla Chris a stočila pohled na stolek.
„Teď jsi se probrala. Oni si nějak poradí, musí si zvykat. Nechci od tebe odcházet.“
„Ale třeba je to něco důležitého. Vezmi to.“
Vik se zatvářil nesouhlasně, ale sebral ze stolku malý černý mobil a přiložil ho k uchu.
„Ano? Hm. Ne, Johne, teď opravdu nemůžu. No, tak si nějak poraď, Chris se vzbudila a ….jasně, ale teď zrovna prostě nemůžu.“ Zaklapl telefon a otráveně si vzdychl.
„Viku, jestli potřebuješ, tak běž. Mám tu Lu, ona mi pomůže a ty se určitě za chvilku vrátíš.“ Odložila dopitou sklenici na stolek a zadívala se upřeně na Viktora.
„Sakra,“ hlesl Viktor a naklonil se ke Chris. Velmi pomalu a něžně ji políbil na čelo a vykouzlil omluvný úsměv. „Za minutku jsem zpátky.“ Zmizel tak rychle, že to sotva postřehla.
„Tak jdeme.“ Usmála se Lucy a pomohla Chris na nohy.
„Tak o co všechno jsem přišla? Když jsem byla mimo. Mám dojem, že je to děsně dlouho. Jak dlouho jsem spala?“
„No, měsíc a půl. Změn je poměrně dost. John převzal vedení kovenu, vzhledem k tomu, že Vik odmítal se od tebe hnout na krok. Beatrice nás opustila, díky bohu, nikdy jsem ji neměla ráda.“
„Jak opustila?“ Zarazila se Chris.
„Viktor ji vykázal. Zasloužila by si něco daleko horšího, no, ona si brzy najde jiný domov, tím jsem si jistá.“
„Trochu jsem se lekla. Znělo to, jako by…“ Nedokončila větu.
„No, však to by jí patřilo, vzhledem k tomu, co napáchala. Viktor jí měl utrhnout hlavu, to by si zasloužila.“ Lucy se zamračila a zavrtěla hlavou.
„Já jí rozumím. Kdyby mi někdo vzal Vika, asi bych se ho taky nechtěla jen tak vzdát.“
„Ale tady mluvíme o dvou úplně odlišných věcech. Ty Viktora miluješ, jí šlo jenom o ty výhody. Nikdy ho nemilovala a po pravdě, myslím, že ona toho ani není schopná. Jsem ráda, že je konečně pryč. Je až neuvěřitelné, jak se nám tady pročistil vzduch.“ Lu se pousmála a posadila Chris v koupelně, na okraj vany. „Mám ti pomoct nebo myslíš, že to zvládneš?“
„To bude v pohodě, jen mi dones čisté oblečení, prosím.“
Lucy přikývla a zmizela v pokoji, za okamžik se objevila s kupičkou úplně nových věcí, které položila na okraj umyvadla a beze slova se zase vytratila.
Chris se rychle svlékla a vklouzla pod sprchu. Ten silný horký proud vody dodával jejímu tělu neuvěřitelnou dávku uvolnění. Umyla si vlasy a pořádně vydrhla i zbytek svého těla, ta poslední sprcha, kterou si pamatovala a na kterou by nejradši zapomněla, nebyla nic moc.
Vypnula vodu a sáhla pro osušku. Jaký byl rozdíl mezi luxusními věcmi tady a tou špinavou hrůzou u Billyho, při té vzpomínce se oklepala odporem.
Rychle se osušila a oblékla. Ani nevěděla, že Lu do jejího šatníku zahrnula i vcelku normální oblečení. Černé elegantní bokovky a světle modrý top na ramínka.
Vyšla z koupelny a rozhlédla se po pokoji. Lucy tu už nebyla, ale zato na posteli seděl Vik a s uznalým výrazem si ji prohlížel.
Sklopila oči a přešla k němu. Chytil ji za obě ruce a přitáhl si ji blíž. Pak ji silně objal a položil si hlavu na její hruď.
„Jak je ti?“ Zamumlal.
„O mnoho lépe. Cítím se fajn, jen tak nějak slabě.“
„Dlouho si nejedla. Budeš to muset dohnat.“ Při těch slovech ji pustil a dolil znovu sklenici krví.
„Když tak až za chvilku.“ Šeptla a posadila se vedle něho.
„Tohle už mi nikdy nedělej.“ Chytil její dlaň do své a pevně ji sevřel. „Málem jsem z toho zešílel.“
„Já vím, promiň, ale kdybych to neudělala, zešílela bych já. Bylo mi hrozně.“ Sklonila hlavu a vzdychla.
„Chris, to s Beou, to bylo jenom….“ Nenechala ho domluvit, otočila se k němu a přitiskla mu prst na ústa. „Já vím, nech to být.“
Políbil ten prst a pak zachytil její ruku do své a líbal ji na zápěstí a do loketní jamky. Chytil její tvář do obou dlaní a palcem zlehka přejel přes její hebké hedvábně jemné rty. Pootevřela ústa a on už nemohl dál odolávat. Naklonil se nad ní a políbil ji. Ochutnával ji pomalu a opatrně a Chris měla dojem, že každou chvílí omdlí, jak se jí pod tíhou jeho polibků motala hlava.
Zavřela oči a opatrně ho od sebe odstrčila. „Pomalu, Viku.“
Usmál se a pokračoval pozvolna a opatrně. Přejížděl rty po jejím krku a líbal ji na ramena. Zaklonila hlavu a on ji pomalu položil na postel.
„Budu muset odejít, jen na pár hodin. Rusové dělají problémy a nechtějí jednat s Johnem. Je to naposledy. Slíbil jsem mu, že tenhle obchod ještě dořeším a hned potom odjedeme.“ Zašeptal jí do vlasů a ona si ho stáhla níž k sobě.
„Kdy?“
„Teď.“ Odpověděl a nasadil utrápený výraz.
„Ale Viku, já myslela…“ Umlčel ji, když přitiskl svoje rty na ty její. Zavřel oči a tiskl se k ní jako by tímhle jedním polibkem chtěl říct, co všechno k ní cítí.
„Vrátím se, co nejdřív to jen půjde. Zatím popřemýšlej, kam bys chtěla jet a co bys chtěla dělat. Samozřejmě s malou zastávkou ve Vegas.“ Podíval se na její malou ruku a opatrně přejel konečkem prstu po malém nenápadném kroužku s bílým kamínkem.
Pak ji ještě rychle políbil na tvář a vstal. Z opěrky křesla sebral svoje kožené sako a ještě se na ni naposledy podíval než odešel.

„Fajn.“ Hlesla Chris a otráveně se rozhlédla po prázdném pokoji. Vstala a přešla ke knihovně, zlehka jedním prstem přejížděla po hřbetech velmi starých v kůži vázaných knih a potichu si předčítala jejich názvy. Většina toho byla v latině, ale pár výtisků bylo i v angličtině.
Zastavila se prstem asi uprostřed třetí poličky od spodu a vzpomněla si, jak jí předčítal toho osudného dne v Astorii. Vytáhla jedním rychlým pohybem knihu z police a sevřela ji v rukou.
„Pýcha a předsudek – Jane Austenová. Tak tebe máme rozečtenou.“ Vrátila se zpět na postel a nejdřív vypila ještě dvě sklenice krve, aby dohnala jídlo za její skoro dvou měsíční půst. Pak si lehla na postel a otevřela knihu asi v půlce, kde přestal Vik číst. Představovala si při čtení jeho jemně nasládlou vůni a nepopsatelně sametově hedvábný tón jeho hlubokého hlasu.
Ani si nevšimla, jak moc se do příběhu začetla než otočila poslední stránku. Když se konečně mladá Elizabeth a pan Darcy dali dohromady. Zatrnulo Chris v zátylku a smutně se obrátila na záda. Zírala do tmavě modrého sametu, který tvořil vršek postele a přemítala, jestli i její příběh skončí happy endem.
Zavřela oči a ze všeho toho přemýšlení o životě usnula.

Probuzení bylo jako scéna ze špatného hororu. Otevřela oči a skoro automaticky, aniž by o tom, byť jen zlomek vteřiny přemýšlela, zdvihla obranně zkřížené ruce a v další vteřině se přetočila na bok.
Cosi tvrdého a špičatého narazilo do postele v místech, kde měla Chris ještě před vteřinou tělo.
Nad ní se tyčila hubená postava a v pravé ruce svírala nějaký předmět. Chris okamžitě docvaklo, co se děje. O tomhle se jí přeci zdálo.
Vyskočila z postele, jak nejrychleji mohla a udělala dva kroky vzad. Osoba, klečící na druhé straně postele nesouhlasně výhrůžně zavrčela a jedním dlouhým, přesně mířeným skokem vyrazila dopředu.
Chris ucítila tvrdý silný náraz, který ji odhodil dozadu a když padla na podlahu všimla si těch krásně rezatých kudrlinek, které se jí mihly před obličejem.
„Beatrice,“ vzdychla než s velkým žuchnutím dopadla na koberec vedle postele. Bea se vyhoupla na nohy a i s kolíkem v ruce se vrhla po Chris.
Ta však na nic nečekala a s pomocí rukou se trochu neobratně vydrápala zpět na nohy. Přikrčila se a roztáhla propnuté paže pár centimetrů od těla.
Stály teď naproti sobě a oběma vycházelo z úst vrčení. Chris se snažila srovnat myšlenky v hlavě. Bea stála nyní před ní, připravená každým okamžikem ke smrtelnému výpadu. V ruce pevně třímala dřevěný kolík, který měl zřejmě skončit, už před chvílí, v Chrisiině srdci.
„Všechno jsi mi vzala.“ Zasyčela Beatrice a udělala pomalý obezřetný krok směrem k ní.
„Kvůli tobě jsem všechno ztratila, jeho, domov, postavení, rodinu.“ Zase zavrčela a postoupila o další krůček dopředu.
Chris zmateně těkala očima po pokoji a snažila se najít něco, čím by se mohla bránit. Věděla, že holýma rukama to nesvede. Už tak byla slabší než Bea, vzhledem k tomu, že pila většinou jen zvířecí krev a teď vysílena hladem, byla ještě snadnější kořistí. Sotva stála na nohách a dovedla si představit, jak špatně by dopadl boj, kdyby k němu došlo.
„Nic jsem ti nevzala, on už tě nechce.“ Snažila se získat čas a najít nějakou pomoc, jakoukoliv.
„Jenže nebýt tebe, vrátil by se ke mně. Vždycky se vrátil.“ Sykla zlostně Bea a ještě víc sevřela kolík. Klouby na jejích hubených rukách vystoupily a zbělaly. Vypadalo to, jako by měly každou chvílí protrhnout její na pohled křehkou bledou pokožku.
„O tom silně pochybuju, nikdy tě nemiloval. Řekl ti vůbec někdy do očí, že tě miluje? Políbil tě někdy tak, že jsi to cítila až do morku kostí.“
„Byl můj, než si přišla ty, tak byl jenom můj.“ Chris věděla, že už dlouho couvat nemůže, nebylo kam. Pět stop za ní stál velký masivní starožitný prádelník.
Bea vražedně přimhouřila oči a změnila se. Její žluté zorničky plály nenávistí a vzrušením. Chris nezbývalo nic jiného než se pokusit bojovat. Doufala, že její zkušenosti, týkající se několika let zabíjení upírů, by ji mohli pomoct. Moc v to ale nevěřila.
Zatajila dech a taky se změnila. Otevřela oči a vnímala svého protivníka, který se chystal ji zabít.
Bea naposledy hluboce zavrčela a vrhla se kupředu. Chris nastavila paže a Bea ji vahou svého těla odhodila na prádelník, obě ženy padly na podlahu. Začaly se koulet po koberci a Bea se snažila za každou cenu bodnout Chris kolíkem. Ta oběma rukama držela Beatriciny ruce ve vzduchu a snažila se dřevěný hrot od svého těla co nejvíc oddálit. Cítila, že jí velmi rychle ubývají síly.
Nadechla se tedy a co nejvíce uhodila svou soupeřku do obličeje. Váha jejího těla na moment zmizela a Chris se opět postavila na nohy. Než se však stačila vzpamatovat, jako ohnivá čára prolétla pokojem Bea a znovu se na ni vrhla. Odhodila Chris na zeď, kde ji pevně přidržela a znovu namířila kůlem na její srdce. Mumlala přitom něco potichu v jazyce, kterému Chris nerozuměla.
Chris zavřela oči a snažila se myslet na Vika. Pokud je tohle její poslední minuta, chce umřít s jeho obrazem před očima. A pak, z ničeho nic, se v ní probudila její vzdorovitost. Přeci tady jen tak neumře, přeci Viktora, po tom všem, co spolu zažili, neopustí.
Zavrčela a sebrala poslední zbytek síly, který dokázala ze svého umdlévajícího těla dostat. Zařvala tak nahlas, že se toho až sama lekla a odstrčila Beu do prostoru. Když zase měla volný hrudník mohla alespoň dýchat. Cítila ale, že už nemá energii vůbec na nic.
Připravila se tedy na poslední smrtící výpad a smířeně předpažila, i když věděla, že už se prostě nemůže dál bránit.
Bea věděla, že vítězství je její a tak věnovala Chris poslední ironický úsměv a srazila ji tvrdou ránou na podlahu.
Klekla si nad ní a napřáhla ruku, v níž držela kolík do vzduchu. Chris zavřela oči a připravila se na bolest. Snad to nebude bolet moc, když se upír změní v prach, je to docela rychlá záležitost. Zhluboka se nadechla a pak se stalo několik věcí najednou.
Rozletěly se dveře a se strašným rámusem narazily do stěny. Někdo příšerně zavrčel a křikl tak silně a autoritativně, že se Chris, v ten okamžik stáhly všechny orgány v těle.
„Satis, Beatrice.“
Bea očividně zaváhala, ale ani ten uši rvoucí hlas nestačil k tomu, aby ji zastavil. Chris slyšela, jak kolík prolétl vzduchem a jak rozřízl prostor kolem. Vydalo to opravdu zvláštní pištivý zvuk, pak se ozvala šílená rána a do Chris něco narazilo tak tvrdě, až odlétla o pár stop dál a zastavila se až o rám postele. Otevřela zmateně oči čekala úplně jinou bolest.
Viktor stál nad tělem, které se ve zlomku vteřiny změnilo v prach a ten se sesypal s jemným zašustěním na podlahu.
Vik ještě chvíli stál v úplně stejné pozici, ve které dokončil svůj výpad, kterým Bee, usekl hlavu a pak konečně sklonil svůj meč a vyděšeně se podíval na Chris.
Ta jen mlčky ležela a snažila se najít ještě sílu alespoň k tomu, aby udržela otevřené oči. Vypadala děsivě. Její rty naprosto zbělaly a její pokožka nabrala smrtelně šedavý nádech.
„Bože můj.“ Zašeptal, když se konečně probral z toho, že zabil Beatrice a odhodil meč na podlahu. Vrhnul se k jejímu tělu a opatrně ji vzal do náručí. Položil ji na postel a do skleničky nalil krev.
„Tak pojď, musíš se napít. Vydala jsi ze sebe úplně všechno. Musíš nabrat zase nějakou sílu.“
Podržel jí hlavu, ale ona nereagovala, ani notevřela ústa.
„Tak fajn.“ Svlékl si sako a odhodil ho na postel, pak si vyhrnul rukáv a prokousl si zápěstí.
Přiložil ho Chris k ústům. Ta začala nesouhlasně kňourat, ale nezmohla se na to zvednout ruce a bránit se.
„Vím, že to není dobré, čím je upír starší, tím je jeho krev odpornější, ale pomůže ti to. Musíš se napít.“ Chris zavřela oči a rezignovaně polkla. Pak ještě jednou a ještě. Poté její paže vystřelily k jeho ruce a odtáhly ji od jejích úst. Chris se zašklebila a hlasitě se rozkašlala.
„Tak, teď už to půjde.“
Přidržel jí skleničku a Chris se hltavě napila. Hned, jak první doušek mírně hořké tekutiny doputoval do jejího žaludku udělalo se jí líp.
Její dýchání se prohloubilo a ona zachytila Viktorovy paže, aby mohla pít víc. Po třech dalších skleničkách konečně položila hlavu na polštář a unaveně zavřela oči.
Viktor seděl jako přimražený na kraji postele a sledoval Chris.
„Co se tu proboha stalo?“ Vykřikla Lucy, když stanula ve dveřích a všimla si hromádky prachu na jednom z koberců.
„Bea,“ šeptl pro vysvětlení a shrnul si rukáv.
Lu přeletěla pokoj a zastavila se u postele. Viditelně si oddechla, když zjistila, že je Chris v pořádku. „Jak je jí?“
Zavrtěl hlavou a prsty si začal třít čelo, pak se na ni upřeně podíval a vzdychl. „Ona je úžasná a já mám pocit, že kvůli mně v jednom kuse trpí. Když si vezmeš, co se stalo v poslední době. Jsem pro ni pohromou. Nejdřív kvůli mně odešla od lidí, na které byla zvyklá, pak jí tolik ublížil Gery, John ji málem zabil a teď Beatrice. Sakra.“ Uhodil do stolku, až odletěl a rozbil se o stěnu na milion kousků. Vše co bylo na něm, padlo na zem a roztříštilo se. Po koberci se tvořila veliká krvavá skvrna, jak se na podlahu vylil obsah džbánku.
„Viku, neblázni. Ani jedno z toho není tvoje vina. A Beu jsi zastavil, ne.“ Chtěla ho přátelsky chytit za rameno, ale on ucuknul a vstal. Začal rychle přecházet po pokoji a rukou si pevně svíral kořen nosu.
„Možná, kdyby byla jenom s tebou. Mohly byste žít v Itálii….“
„O čem to mluvíš? To ji chceš opustit? To si děláš legraci, vždyť vás to zabije oba. Jste na sobě skoro závislí. Ty to možná překonáš, jsi starý a silný, ale ona je tak mladá a nezkušená. Jestli ji chceš opravdu uchránit před utrpením, musíš být s ní, bez tebe by nepřežila.“ Lu naštvaně stáhla obočí a zamračila se.
„Já nevím Lu, už vůbec nic nevím. Víš, každou chvíli ji táhám z průšvihu, do kterého se dostala jenom kvůli mně. Asi by jí bylo nejlíp, kdyby mě vůbec nepotkala.“
„Viktore, nech toho. Žádné kdyby neexistuje. Prostě se to stalo. Všechno o čem si vyprávěl se stalo. No a? Tak jdi dál. Kdyby tě nepotkala, byla by možná teď mrtvá. Zabil by ji nějaký upír při lovu a ty bys byl nešťastný po celý zbytek tvého bytí, protože bys ji nenašel. Prostě to takhle mělo být, mělo se to stát a je tvoje povinnost, být silný a ustát to, jak nejlíp to půjde. A nevěř tomu, že bys čemukoliv pomohl tím, kdybys ji opustil, to je hovadina.“
Chris se pohnula a tiše zachraptěla. V ten moment stál u ní a bral její drobnou ruku do své. Lu poznala, že tohle je jejich chvíle a tak se potichu vytratila z pokoje.
„Viku.“ Šeptla ještě dřív než otevřela oči.
„Jsem tady, malá. Není ti nic? Jak se cítíš?“ V jeho hlase byla poznat bolest, kterou teď cítil.
Zamrkala a pohlédla mu do očí. „Je mi dobře. Jsi tu se mnou.“
„Nehnu se od tebe. Za dva, tři dny, budeš v pořádku a odjedeme.“
„Ne, Viku, hned. Chci odjet hned, chci odtud, prosím.“
„Dobře, tak zítra. Ale dneska budeš jíst a odpočívat. Nevytáhneš paty z postele.“ Pohladil ji po tváři a ona přimhouřila oči a užívala si jeho láskyplného dotyku.
„Co jsi to řekl Bee, to sa..sat..“ Ohlédla se na Vika.
„Satis?“ Houkl pobaveně. „To je latina. Kupodivu na upíry zabírá, mrtvý jazyk. Měl bych tě to naučit, je to základ umět latinsky. No alespoň, když jsi upír.“
„Hm, nerozuměla jsem tomu a přes to jsem měla pocit, že mi to vyrve vnitřnosti, když jsi zakřičel.“
„To víš, kouzlo osobnosti.“ Zasmál se a naklonil se nad ni. Objala ho kolem krku a stáhla ho k sobě.
„A to ty rozhodně máš.“ Zašeptala v polibku.

Zdálo se jí, že celý den nedělala nic jiného, než že jedla a spala. Kdykoliv se probudila, nacpal do ni Vik tolik krve, že pak plná a otupělá, zase usnula.
„Já už opravdu nemůžu, už do sebe nenacpu, ani trošičku, věř mi.“ Zakňourala a odstrčila Viktorovu ruku s nabízenou krví.
„Tak se ještě prospi.“ Šeptl něžně a položil skleničku na zem vedle postele. Opřel se do svého křesla, na kterém seděl a otevřel znovu knihu, ležící mu na klíně.
„Už nechci spát. Pojď ke mně.“ Zaprosila a udělala místo na posteli. Chvíli ji jen mlčky zkoumal a pak se pousmál a vstal. Odložil knihu za sebe a přehoupl se na postel. Lehl si a objal ji, protože se k němu okamžitě přimáčkla. Položila si hlavu, na jeho hrudník a poslouchala pravidelný a vyrovnaný rytmus jeho hlubokého dechu.
„Jaký je vůbec den? Kolik je hodin? Sakra, jsem úplně mimo.“ Zareptala.
„Je středa a myslím, že může být kolem šesté večer, ale to je přeci jedno, ne? Máš před sebou celou věčnost.“
„No, tak to jdeme balit.“ Vypískla a bleskově se posadila.
„Neblázni, měla bys ještě odpočívat.“ Stáhl ji něžně za rameno zpět.
„Ale tys slíbil, že když budu jíst a spát tak, že odjedeme. Snaž se mi porozumět, Viku. Nelíbí se mi tu a chci co nejrychleji pryč.“ Otočila se vyčítavě k němu.
„Jo, tak to jsem asi slíbil. Hm, tak pojedeme. Už máš rozmyšleno, co chceš dělat?“ Rezignovaně si založil ruce pod hlavu a shovívavě se na ni usmál.
„No jasně. Kanada to vyhrála, alespoň na pár dní a pak můžeme do Evropy. Ale tam jsem byla moc šťastná, chci se tam vrátit.“
„Tak dobře. Zabalíš si nebo ti mám pomoct?“ Zavrtěl hlavou, ale úsměv z tváře mu nezmizel.
„Zvládnu to.“ Na nic nečekala a vyskočila z postele.
Taky vstal a pár vteřin ji pozoroval, jak pobíhá po pokoji a snáší věci na kupičky.
„No, asi se půjdu zeptat Lu, jestli nechce jet s námi, než se vrátí domů. Myslím, že to tady miluje úplně stejně jako ty.“ Prohodil a vypařil se z pokoje.
Chris zabalila nejen sobě, ale i Viktorovi. Celkem měli čtyři pěkně velké kufry. Připravila si na postel oblečení na cestu a také Vikovi vytáhla oblíbené kalhoty a hedvábnou vínově červenou košili.
Vše jí to trvalo asi čtvrt hodiny a to ještě deset minut stála u své skříně a přemýšlela, které z úplně nových šatů si vezme sebou a které tam nechá.
Viktor se nevracel a tak se převlékla a učesala, hodila kufry ke dveřím a šla se mrknout k Lucy. U ní v pokoji to vypadalo jako po výbuchu. Lu pobíhala vesele kolem skříní a snášela věci do tašek, když si všimla Chris, což ji trvalo asi půl minuty, tak moc byla zabrána do balení, vypískla a pevně ji objala.
„Jé, já jedu s vámi. Jedeme do Vegas a pak do Kanady, já se tak těším.“ Pustila ji a pobíhala zmateně dál.
Chris usoudila, že by se jí z toho za chvíli motala hlava a tak radši potichu zase vycouvala. U nich v pokoji si sedla na postel a klátila jen tak nohama ve vzduchu.
Vik se vrátil asi za dalších deset minut, Chris byla z toho čekání už pořádně otrávená. Trpělivost nebyla její silnou stránkou ani teď když byla upír.
Viktor nesl v ruce malý kufřík a usmál se, když viděl, že už je vše připravené a ona už na něho čeká.
„Páni, to bylo ale rychlé, tak se jen převleču a můžeme vyrazit. Předpokládám, že se nechceš jít rozloučit s přáteli.“ Mrknul na ni, ale odpovědí mu bylo jen tiché zavrčení. Zasmál se nahlas a položil kufřík k hromadě u dveří.
„Fajn, vzal jsem trochu větší auto, předpokládám, že Lu se nebude v balení tolik krotit.“ Hodil Chris klíče a ta je chytila. Podívala se na ně a pokrčila rameny.
Vzal si z postele oblečení a rychle se převlékl. Pak se usmál na Chris a pokynul ke dveřím. „Můžeme?“
Vyskočila na nohy a už se hnala ke kufrům, byl u nich první a jemně stáhl její dlaň z madla. Podívala se na něho trochu nechápavě než jí došlo, že ji asi nenechá nic tahat. Byl prostě gentleman tělem i duší.
„Běž otevřít kufr.“ Pokynul ke dveřím. Kývla a zmizela za nimi.
Šla rychle, skoro běžela, už se nemohla dočkat až tenhle dům opustí. Pobyt tady jí nepřinesl nic hezkého, už se těšila až odsud vypadnou.
Proběhla halou a zastavila se až venku. Už se šeřilo, před domem stálo zaparkované velké černé auto s černými skly. Podívala se na klíčky a zmáčkla tlačítko otevírání kufru. Ten cvakl a otevřel se.
Přešla až k němu a nahlédla dovnitř. Interiér byl celý ve smetanové kůži a působil čistě a elegantně. Velké polstrované sedačky byly už na první pohled velmi pohodlné a tak se docela těšila na cestu.
„Super.“ Vypískla za ní Lu a začala cpát své tašky dovnitř. Chris trochu poodstoupila, aby jí dala víc prostoru na manipulaci se zavazadly, která byla pomalu větší než ona.
„No tak, Lu, musíš to tam narovnat nebo to tam ani všechno nenacpeme?“
Chris se otočila. Za nimi stál Viktor a zářil jako sluníčko. Bylo vidět, že ani jemu se nebude, po tomhle starém domě dvakrát moc stýskat.
Lu spráskla nešťastně ruce a pustila ke svým taškám Viktora. Ten během několika vteřin přerovnal kufr tak, že by se tam vešlo klidně ještě deset zavazadel.
„Takhle se to dělá, mladá dámo.“ Pokynul rukou do auta a Chris se musela začít smát, protože opravdu poprvé zněl jako otec kárající své dítě.
Lu si z toho nic nedělala a jen pokrčila rameny a skoro uraženě odkráčela zabrat zadní sedadlo.
Vik zabouchl kufr a políbil Chris na čelo. „Tak jedem.“ Vzdychl a ještě si naposled prohlédl monumentální budovu, která mu byla po mnoho desetiletí domovem.
Chris přitančila ke dveřím a vlezla si na sedadlo spolujezdce, Vik si sedl za volant a ona mu spustila klíčky do natažené dlaně.
Strčil klíč do zapalování a otočil je. Motor neslyšně naskočil a začal potichoučku příst. Vik se usmál a zařadil kvalt. „Můžeme?“ Zeptal se teatrálně a místo odpovědi Lu zakřičela tak silně, že se Chris na předním sedadle přikrčila.
„Lucy, mírni se nebo jdeš pěšky.“ Chris zase cukla ramena, když slyšela Viktorův výchovný tón a připadala si jako blázen, že kdy mohla na Lucy žárlit. Někdy sice uvažovala a mluvila jako dospělá, ale většinou to bylo opravdu jenom patnáctileté neskutečně roztomilé pískle.

Viktor ani nemusel zapínat navigaci, cestu do Vegas znal velmi dobře, bohužel i místní koven, který nepatřil zrovna k těm nejmírumilovnějším. Ve městě neřesti a hazardu se upírům opravdu velmi dařilo.
Cesta trvala necelých sedm hodin a to i s jedinou zastávkou u pumpy v Bakersfieldu.
„Já natankuju.“ Hrnula se ven Lu a Vik ani neprotestoval.
„Půjdeme zaplatit?“ Otočil se na Chris.
„Mám vylézt?“ Nevěřícně se rozhlédla po ostatních tankujících řidičích. I když bylo něco po půlnoci, bylo jich tu celkem dost. Asi jediná pumpa široko daleko. Pak stočila svůj pohled k mladičké dívce stojící v obchůdku za kasou a vytřeštěně se zadívala zpátky na Vika. „A to jako myslíš vážně?“
„Ale no tak. Zvládneš to v pohodě. Budu tě držet za ruku a když bude nejhůř použiješ moji metodu nebo přestaneš dýchat. Vždyť se ovládáš a musíš si to nacvičit, víš, přeci kam jedeme, ne?“ Usmál se a vystoupil, aby posléze otevřel dveře u Chris a trochu ji popostrčil, aby vystoupila. No, spíš ji pevně uchopil za paži a bez možnosti protestů ji z auta vytáhl. Určitě by jí ruku zlomil, kdyby byla ještě člověk.
Chytil ji pevně a propletl své prsty s jejími. Aby ji uklidnil, hladil ji palcem po hřbetu ruky a táhl ji směrem k obchůdku.
„Jen se soustřeď.“ Šeptl než vešli a Chris se poprvé odvážila jen trošičku nadechnout. Byly tu cítit rozličné vůně jídla, které ji moc nelákaly. Dále cítila cigarety a pak vůně olejů a čistících přípravků do aut, a pak taky tu nepopsatelně přitažlivou vůni lidí, smíchanou s různými parfémy a deodoranty. Bylo jich tu tolik, že sebou Chris nepostřehnutelně trhla.
Nad všemi však kralovala jedna jediná vůně mladé dívky, tak nestydatě si prohlížející Viktora. Chris se neudržela a pod tíhou toho pohledu neslyšně zavrčela.
Viktor se sebevědomě usmál, ale pak se sklonil k Chris a tak, že to slyšela jen ona šeptl. „Jen klid, malá. Nesahá ti ani po kotníky.“
Věděla, že má pravdu, protože když dívka konečně přestala očima svlékat Vika, podívala se na ni a nejdřív se jí v očích objevil úžas, a pak i nepopsatelná nenávist a závist.
Viktor dotáhl Cris až k pultu a beze slova, jen s mírným úsměvem na rtech podal dívce zlatou platební kartu.
Dívka vyjela účet a s neskrývaným zájmem ho podala Vikovi.
„Díky.“ Poděkoval a bylo vidět, že pod tíhou jeho sametového omamujícího hlasu dívce poklesla kolena.
Lu už seděla v autě a byla připravená na odjezd.
„Vidíš, zvládla jsi to naprosto v pohodě. Jsem na tebe pyšný.“ Řekl, když se opět posadil za volant.
„Měla jsem sto chutí po ní skočit.“ Řekla nasupeně Chris a otočila se směrem k obchůdku. Dívka za nimi zírala přes sklo a byla jak zhypnotizovaná. Oči měla rozšířené a na obličeji zvláštní poddajný výraz.
„Budeš si na to muset zvyknout, Chris. Takhle my prostě působíme na lidi. Je to takový malý bonus, abychom se nemuseli tolik snažit, když je chceme ulovit. Představ si, kdyby si naháněla pištícího, křičícího člověka. Takhle je to jednodušší, oni jsou prostě jako omámení, v podstatě svolní a smíření.“
Chris se zamračila.

„Ale zase nahánět medvěda je větší legrace.“ Zasmál se Viktor a pohladil Chris po ruce než se vrátil na dálnici a pokračoval směr Nevada.
„Tys lovila medvěda?“ Zhrozila se Lu a její střapatá černá hlava se objevila mezi předními sedačkami.
„A jak si to užívala. Kdybys viděla jaký to byl kolos. Měl jsem srdce v kalhotách, aby se jí něco nestalo, ale ona byla jako profík. Vrhla se mu po krční tepně a vytrhla mu pak zuby skoro půlku krku. To byla podívaná.“ Spokojeně konstatoval Vik a trochu se usmál, když do něho Chris naštvaně šťouchla prstem.
„Teda, to muselo být něco.“ Hlesla Lucy a střelila pohledem po Chris.
Ta si jen naštvaně měřila Viktora a pak se otočila na Lu. „No, zas taková bomba to nebyla. Skoro jsem přišla o rameno a oblečení jsem měla na cucky.“
„Páni, koukám, že v Kanadě bude vzrůšo, já už se těším.“ Lu se schoulila na zadním sedadle a probrala se, až když míjeli ceduli Welcome to Nevada.
Z hranic to byla otázka jen pětačtyřiceti minut. Město zářilo již z dálky. Nejdřív projeli naprosto běžným předměstím. Nebylo ničím zvláštní, snad jen všudy přítomná poušť upozorňovala, na výjimečnost místa. Míjeli malé dvoupatrové oplocené rodinné domky s překrásně zelenými udržovanými zahrádkami, a pak vjeli na hlavní třídu a za několik málo minut se dostali až do centra. Doprava značně zhoustla, i když už bylo k ránu. Vegas asi opravdu nikdy nespí. Chris fascinovaně zírala na množství světel kolem. Bylo to naprosto šílené kýčovité a přitom tak překrásné.
Projížděli kolem množství casin naprosto absurdních tvarů, jedno vypadalo jako Eifelova věž, druhé zas jako Pyramida i se Sfingou stojící opodál. Z jednoho dokonce padal veliký vodopád. Všude byl naprostý mumraj, neuvěřitelné množství lidí a turistů.
„Kam to bude?“ Zeptal se Vik. Chris nereagovala, byla v šoku. Zírala na záplavu světel, ohňostrojů, vodotrysků, neschopná slova.
„Asi jako obvykle, ne?“ Zaševelila Lu a zavrtěla se na sedadle. „Ale spěchej, už mě svrbí dlaně.“
Viktor se zasmál a nevěřícně zavrtěl hlavou. Bylo to, jako by se tu perfektně vyznal, ani se nedíval na názvy ulic, prostě jen nabral směr a jel.
Po několika nekonečných minutách dorazili před velmi staře vypadající hotel. Samozřejmě jenom slupka, nic tu nebylo staré.
Vik vystoupil a Lu také. Než se Chris vůbec jen stačila dotknout kliky, dveře se otevřely a v nich se objevila Vikova ruka. Přijala ji a on jí pomohl vystoupit. Vedl ji naprosto překrásnou vstupní halou. Chris chápala, co se jim tu tolik líbilo. Vše tu vypadalo draze, zlaceně a starožitně, i když bezpochyby vše bylo jenom kopií.
Vik ji vedl opatrně jemně za pas do recepce. Lu se někam vytratila vlastně už u auta, těžko říct kam.
„Dobrý den, chtěl bych dvou pokojové apartmá.“ Hlesl Vik a vykouzlil neodolatelný úsměv. Bylo vidět, že asi čtyřicetiletá recepční má co dělat, aby se udržela na nohou. Byla to pomenší žena s tmavými, vyčesanými vlasy a tlustými zlatými brýlemi. Vypadala spíš jako profesorka dějepisu na střední než jako recepční.
„Jistě pane. Kolik osob?“ Zeptala se a nedůvěřivě si měřila Chris.
„Tři.“ Konstatoval trochu otráveně a zatnul čelist.
„Tři. Jistě.“ Řekla roztřeseně a začala něco horlivě hledat v počítači. Po neuvěřitelné době se konečně pousmála a vzhlédla. „No, myslím, že budete velmi spokojený.“ Podávala Vikovi tři vstupní karty do pokoje a pitomě se usmívala skrz zlaté obroučky.
Vik jen stroze poděkoval a zamířil k výtahům. Přitom pevně svíral svoji snoubenku a zlostně provrtával pohledem každého poslíčka, který se po nich jenom ohlédl.
Chris nedýchala už od doby, kdy vešli do budovy. Bylo tu tolik lidí, tolik snadných cílů. A když konečně překonala naprosto ohromující strach a začala vnímat reakce mužů, uvědomila si, že ty cíle byly i velmi snadné. Nebyla ještě v tak velkém kolektivu lidí, ale tady si nemohla nevšimnout, jak na ni muži reagují. Všichni zírali a jako by se podvědomě snažili k ní dostat blíž. Viktor byl zvláštně napjatý a nevrlý, když odcházeli od recepce a procházeli halou dál k výtahům.
Nastoupili a mladý, vcelku nevinný mladík zčervenal, když se upřeně zahleděl na Chris a trochu zastřeně se zeptal, do kterého patra jedou.
„Čtvrté.“ Zavrčel Vik a přitiskl si Chris blíže k tělu. Ona využila jeho pevného sevření a malinko ochutnala vzduch v kabině. V tak velmi malém a stísněném prostoru se zdála mladíkova vůně naprosto ohromující. Chris sebou cukla a Vik ten pohyb zaregistroval a stáhl ji k sobě pevněji. Po chvíli se její tělo opět uvolnilo, to jak její smysly o malinko otupěly a ona si začala na tu překrásnou vůni zvykat.
Zírala celou cestu vzhůru strnule jenom před sebe a křečovitě svírala Viktorovu ruku, kterou ji držel okolo pasu. Konečně výtah zacinkal a veliká ručička nad dveřmi, ukazující patra, se zastavila na čtyřce. Dveře se samovolně otevřely a oni mohli vystoupit. Chris udělala první krok a tak trochu potáhla Vika ven. Chtěla být už pryč z toho tolik těsného prostoru. Zdálo se jí, že začíná opět vidět tím stejným způsobem, jak se jí to stávalo, když byli na lovu.
Viktor tiše odříkával čísla dveří, kolem kterých procházeli a Chris hypnotizovala tmavě modrý koberec pod jejich nohama.
„Tak a jsme doma.“ Houkl s úsměvem a protáhl jednu z karet čtečkou umístěnou na hraně zárubně. Dveře cvakly a sami se otevřely. Vik vtlačil Chris dovnitř a pohybové čidlo v pokoji rozsvítilo světla.
„Páni, to je něco.“ Uznale komentovala překrásný prostorný předpokoj. Bylo to opravdu dokonalé. Vkusně, ale vyzývavě zařízené. Vše bylo laděno do béžovozlata. Každý i sebe menší detail ladil a vcelku bylo vše neskutečně útulné.
Viktor nečekal až si všechno prohlédne a otevřel hned první dveře do ložnice. Ta byla snad ještě větší než předpokoj. Velká masivní dřevěná postel, jako by přesně pasovala k Viktorovu vkusu. Byla opatřena těžkými sametovými nebesy v béžové barvě a zlatým saténovým povlečením. Z ložnice vedly dvoje dveře. Jedny na veliký balkón se židličkami a druhé do ohromné koupelny s vířivou vanou a zlatými kohoutky.
„Hezký.“ Křikla Chris a s rozběhem skočila do ohromné robustní postele.
Stáhl rty, aby se nerozesmál a přešel k ní. „Trochu důstojnosti.“
„Pch, té si ještě užiju.“ Vyprskla a skácela se do zlatých peřin. Teď už to nevydržel a začal se smát. „Jak já to s tebou jenom vydržím.“
„Těžce.“ Z naducaných peřin jí koukala jenom hlava.
„A jak nás vůbec Lu najde?“ Došlo jí.
Vik se na ni pobaveně zadíval a dvakrát se zlehka dotknul ukazováčkem nosu. „Hádej.“
Jedna celá strana pokoje byla prosklená a tak Vik hned zatáhl dálkovým ovládáním žaluzie ve všech třech místnostech.
„Co takhle, dát si vanu a potom jít spát? Neměla by ses přetahovat, všechno chce svůj čas.“
Přešel do koupelny a pustil vodu. Koukala na něho z postele a pobaveně se kousala do spodního rtu. „Proč ne?“
„Vanu a spát.“ Zopakoval přísně, když vyčetl podtón v jejím hlase a chvíli se díval do jejích do škvírek zúžených očí.
„Hm.“ Zabrumlala nevrle a blesku rychle ze sebe strhala oblečení. Když pochodovala nahá přes pokoj do koupelny, nezmohl se na nic, jen zírat s pootevřenou pusou. Vypadala překrásně a teď, když si začínala konečně uvědomovat svoji dokonalost a začala toho i mírně zneužívat, byla kouzelná.
„Chris, existuje věc, zvaná župan a ta se obvykle používá při podobných příležitostech.“ Obrátil se na ni, když ho těsně minula a jednou rukou mu provokativně přejela přes břicho.
Ani se na něho neotočila a ladným skokem hopla do vany. Voda vystříkla pomalu až do pokoje a Vik se neubránil mírnému protočení panenek.
Svlékl si košili a zul si boty a ponožky. Takhle mu bylo nejlíp. Vzal do ruky ovladač od veliké plazmové obrazovky visící na stěně a pustil si zprávy. Ode dveří se ozvalo zaklepání a tak šel otevřít. U dveří stála pokojová služba a nesla jim kufry a taky přivítací balíček plný ovoce, prvotřídního červeného vína a naprosto skvěle vychlazené lahve šampaňského. Vik jim uhnul z cesty a oni vnesli vše dovnitř. Místo poděkování sáhl do kapsy a každému z poslíčků vtiskl do dlaně bankovku.
Oba jen zamrkali a jeden, ten odvážnější, se na Vika podíval. „Kdybyste cokoliv potřeboval, prosím, obraťte se klidně na nás.“
Viktor jen přikývl a zavřel za nimi. Vnesl jejich kufry do pokoje a ostatní tašky do pokoje Lucy.
Chris si nalila do vody bublinky a zapnula trysky. Za chvíli byla vana plná voňavé pěny až po okraj.
Vik vrazil do koupelny hlavu, aby jí oznámil, že jim donesli věci, ale nedostal ze sebe slovo. Obrovská vířivka měla čepici z pěny, takže v ní nebylo Chris ani vidět.
„Jsi ještě na živu nebo ses už utopila?“ Zeptal se se smíchem a opět jenom nevěřícně zavrtěl hlavou. Z vany se ozval zvonivý smích a Chris zašplouchala rukama do vody.
„Bože můj, jsi stejná jako Lu. Já to tady s vámi nemám šanci vydržet.“ Řekl si sám pro sebe a šel jí do kufru pro košili. Trochu ho potěšilo, že si sebou zabalila opravdu překrásné věci. Většinou krajku a černé hedvábí. Jednu vytáhl za ramínka a chystal se jít do koupelny, ale to už mu naproti šla Chris, zase jen v rouše Evině a když ho míjela, vytrhla mu z rukou ten titěrný kousek látky, který tak opatrně vytáhl. Ještě než skočila do postele, košilku upustila na zem a dál se o ní nestarala.
„Chris, zlobíš.“ Varoval ji něžně a bedlivě ji sledoval pohledem.
„Hm, tak mě pojď potrestat.“ Zaševelila a ovladačem u postele vypnula televizi.
„Měla by jsi spát.“ Zase nasadil ten výchovný tón, který znala už z auta. Zavrtala se pod peřinu, otočila se na bok a dělala, že spí. Povlečení nádherně vonělo levandulí a mateřídouškou. Asi zřejmě nějaká směs bylinek pro dobré usínání.
Křečovitě sevřela oční víčka a kousala se do jazyka, aby se nezačala smát. Věděla, že Vik stojí u postele a pozoruje ji.
„Tak ty mě budeš provokovat?“ Zeptal se tiše a lehl si k ní. Zezadu se k ní přitiskl a zajel rukou pod peřinu. Ona byla z vařící vody horká a tak vykřikla, když na svých zádech ucítila Vikovu ledovou dlaň.
„A kdo zlobí teď.“ Zeptal se a zajel i druhou paží pod duchnu a vtáhl si ji do své široké, ledově chladné náruče.
Otočila se k němu čelem a položila mu své dlaně na hrudník. Snažila se prolomit jeho sevření a odsunout se z dosahu toho chladu. Držel ji však pevně. Pomalu si její pokožka zvykala a její tělo nabíralo zpět běžnou teplotu. Když už Vik pro ni nebyl chladný, obtočila kolem něho své paže a přitáhla se k němu. Pozvedla hlavu a začala ho líbat na krk, výš ji nepustil.
Nevydržel to dlouho a ladným rychlým pohybem si podsunul její drobné tělo pod své a tvrdě ji přitiskl ruce k polštáři těsně u hlavy.
„Tak ty mě budeš zlobit.“ Syknul na ni s předstíranou zlostí a konečně přitiskl svoje rty na ty její.
Chris se nemohla ani pohnout a tak alespoň obmotala nohy kolem jeho pasu. Vzepřel se na loktech a neustále silně svíral její zápěstí. Hluboce se jí zadíval do očí a pak pomalu a velmi něžně klesl hlavou níž a začal ji opět líbat. Cítil, jak se jí zrychluje dech.
„Miluji tě, malá, tak moc tě miluji.“ Šeptl jí do úst a koutky rtů se mu samovolně zvedly do úsměvu.
Někdo u vstupních dveří nerozhodně zaklepal a z chodby se ozvalo tiché. „Rodino, to jsem jenom já.“
Chris vyprskla smíchy a začala se smát nahlas, ani Viktor se neudržel a se smíchem šel Lu otevřít.
„Já se omlouvám, jen si vezmu kartu a hned mizím.“ Nasadila omluvný výraz.
„Neblázni Lucy, pojď dál.“ Pokynul Vik směrem dovnitř. Lu vešla a rozhlédla se po předpokoji.
„Tašky už máš u sebe.“ Mrknul na ni a ona se zasmála. „Díky, Viku.“ Odtančila do své ložnice a zavřela dveře.
Viktor za ní chvilku mlčky zíral a pak jen pokrčil rameny a vrátil se za Chris.
Ta ležela na břiše a listovala časopisem, který našla jako pozornost podniku na nočním stolku u postele. Pečlivě zkoumala fotky a přitom měla pokrčené nohy, kterými jen tak klátila ve vzduchu.
Sedl si na postel a dvěma prsty jí přejel po páteři od krku dolů a skončil na jejím pevném, dokonale tvarovaném zadečku.
Odhodila časopis na zem a vyhoupla se mu do klína. Byli teď tváří v tvář a ona omotala své paže kolem jeho krku a přitiskla se k němu. Líbali se a Vik ji hladil po zádech. Náhle znejistěla a o malinký kousek se od něho odtáhla.
„Viku, co mám čekat?“
Stáhl obočí než mu došlo, jak to myslí. „V tvém případě? Opravdu nevím. Počítej, že to bude jako by to bylo poprvé. Už si přesně nepamatuji, jaké je to být člověkem, ale vím, že to bylo nepopsatelné, ta změna. Tvé smysly jsou bystřejší, tvůj prožitek je hlubší, myslím, že se ti to bude líbit.“
Začal ji opět líbat, ale ona jejich polibek přerušila. „Bude znít hodně pitomě, když řeknu, že se bojím a nejsem ještě připravená.“
„Vůbec to nezní pitomě. Jestli se bojíš, necháme to na jindy. Prostě počkám, až si budeš jistá, hm?“ Políbil ji na čelo a usmál se na ni, aby si nemyslela, že se na ni zlobí.
„Jdeme spát.“ Přejel jí rty pomalu po spánku a po čelisti a skončil v koutku jejich úst.
Slezla a zavrtala se pod deku. On si lehl k ní a objal ji zezadu kolem pasu.
„Spi malá, jen spi.“ Chris zavřela oči a za pět minut upadla do tvrdého bezesného spánku.

„Vstávej, Chris. Pojď, musíš si vybrat šaty.“ Zaječel někdo ve dveřích a skočil za ní do postele.
„Lu, dej pokoj.“ Ospale se po ní ohnala a otráveně si přetáhla deku přes hlavu.
„Neblázni, je tu zástupce z nejlepšího svatebního salónu ve Vegas a donesl ti patero šatů na vyzkoušení. Včera jsem to trochu probrala a vybrala ty, které by se ti mohli nejvíce líbit.“
Chris na ni nevěřícně zamžourala zpod deky a mrkla vedle sebe na postel. Viktor tam nebyl, jak taky jinak. Už si začínala pomalu zvykat.
„Kde je Vik?“ Zeptala se sklesle a vystrčila alespoň hlavu.
„Vybral si svůj smoking a odešel zamluvit na zítřek kapli. Přece nesmí vidět nevěstu v šatech před svatbou, ne?“
„Bože můj, moc to prožíváš, Lu. Nemůžu si vzít některé z šatů, co jsme koupili v Oaklandu?“ Převalila se na záda a pěstmi si protírala oči.
„No, to teda ne. Vdáváš se jen jednou za život, tak to musí k něčemu vypadat.“ Zamračila se Lucy a sevřela své drobné ruce zlostně do malých pěstiček.
„Fajn!“ Vyštěkla otráveně a neobratně se vyhrabala z postele. Přeběhla ke kufru a vytáhla si bílé krajkové spodní prádlo a čisté oblečení. Vběhla do koupelny a málem se přizabila na ještě vlhké podlaze. Rychle udělala ty ranní-večerní záležitosti a oblékla se. Když se vracela do pokoje, Lu pořád ještě seděla na kraji postele a houpala nohama ve vzduchu.
„Tak můžeme.“ Zatvářila se kysele Chris a otevřela dveře z ložnice.
V předpokoji na béžové sedačce seděl pomenší chlapík s velkým, špičatým nosem a knírkem a dopíjel právě šálek kávy. Na pojízdném věšáku byly zavěšeny igelitové pytle na šaty a některé z nich byly rozepnuté.
„Dobrý den.“ Pozdravila zdvořile Chris a muž vstal a oplatil jí pozdrav s dost silným asi francouzským přízvukem.
Lu zatlačila Chris za ramena do sedačky a pomohla muži rozdělat zbytek pytlů a vyndat všechny ty překrásné šaty ven.
Musela uznat, že Lucy vybrala skvostné kousky. Všechny šaty byly jednoduché, bez přebytečných ozdob a krajek. Chris si tedy zkusila všechny, i když se netvářila nijak zvlášť nadšeně.
„Tyhle jsou dokonalé.“ Hlesla Lu, když si oblékla ty poslední. „Chris vezmi si tyhle, ty jsou ze všech nejkrásnější, prosím.“
Lu byla opravdu jako malé dítě.
„Fajn, bereme tyhle.“ Řekla Chris a pohladila krásně jemnou látku rozšířené sukně.
„Dobře, takže je potřebujeme dopravit sem na pokoj upravené, nejpozději za dvanáct hodin.“ Řekla Lucy a podívala se na muže, který jen neznatelně přikývl a zase zpátky balil ty skvostné šaty do pytlů a věšel je na věšák.
„Fajn, máme šaty, máme kapli, máme květiny. Může být svatba.“ Zatleskala a poskočila radostí.
Otevřela dveře a muž se ještě rozloučil než protlačil stojan dveřmi.
„Ten se zblázní, až tě uvidí. Vypadala si naprosto dokonale, nádherně.“ Lucy tancovala po
pokoji a točila se tak rychle, že se na ni ani nemohla dívat, dělalo se jí z toho zle od žaludku.
„Nevíš, kdy se vrátí.“ Prohodila Chris a sedla si zpět na pohovku.
„Stalo se něco?“ Odtušila Lucy a klekla si před ní a chytila ji za ruce.
„Lu, odpovíš mi na něco? Je to sice trošku divná otázka, ale..“ Chris byla rozpačitá a těkala nervózně očima po pokoji.
„Co je?“ Vyděsila se Lucy a upřela své velké oči na Chris.
„Ty jsi, byla jsi už s mužem?“ Začala Chris a proplétala vzájemně své prsty.
„Jako jestli jsem s někým spala? Na to se chceš zeptat.“ Vykulila oči Lucy. „No jasně. Je mi už sto sedm, myslím, že mám nárok na intimní život.“
„Fajn a je v tom rozdíl? Myslím, když jsi ještě člověk a když jsi upír.“
„Ty jsi s ním ještě nespala? Poté co se z tebe stal upír.“ Lu si sedla k ní na pohovku a přátelsky ji objala kolem ramen. Chris zahanbeně zavrtěla hlavou.
„No, tak v tom ti bohužel nepomůžu. Víš, ten co mě proměnil, měl být vlastně můj první. Nějak se mu to nevyvedlo a Vik mě pak našel napůl mrtvou a rozhodl se mě zachránit. Ten bastard neměl ani dost odvahy na to, aby to dokončil, nechal mě ležet ve špinavé Londýnské uličce a někam se vypařil. Nikdy jsem ho už neviděla.“
Chris si povzdechla a svěsila ramena.
„Neboj, Viktor tě miluje. Nikdy by ti neublížil, alespoň ne úmyslně.“ Lu třela Chris paži a dívala se na její smutnou tvář.
„Víš, co by bylo dokonalé, kdyby to bylo až po svatbě. Neboj, nechám vám celý apartmán volný. Půjdu si zahrát nebo se někam pobavit. Zkus o tom přemýšlet.“
Chris jenom kývla, ale to už se otevřely dveře a v nich se objevil on, když si všiml jejího výrazu, střelil tázavým pohledem po Lucy, ale ta jen nepatrně zavrtěla hlavou a zmizela u sebe v pokoji.
„Co se stalo?“ Přešel až k ní a sedl si hned vedle. Položila si hlavu na jeho rameno a hlasitě vzdychla.
„Nelíbily se ti šaty?“ Zavrtěla hlavou.
„Tak sis to s tou svatbou rozmyslela?“ Zahleděl se na ni a v očích měl bolest.
„Viku, ne. Hrozně ráda se stanu tvoji ženou, ale…“
„Ale?“ Vyzvídal dál.
„Nezlobíš se kvůli ránu?“ Podívala se provinile na své spojené ruce, a pak se konečně odhodlala setkat s jeho oříškovýma očima.
„Blázínku.“ Šeptl pobaveně a pohladil ji hřbetem ruky dolů po spánku až na krk. „A kvůli takovéhle hlouposti jsi smutná?“ Zeptal se tiše. Kývla a uhnula pohledem.
„Víš, ty ještě pořád bereš čas jako člověk. Já už ne a tak mi nedělá sebemenší problém počkat, jak jen dlouho bude potřeba. Obzvlášť, když odměna je tak lákavá.“ Nahnul se nad ní a opatrně ji sebral do náruče. Šel s ní do pokoje, dveře zabouchl nohou a zamířil rovnou k posteli. Držela ho kolem krku a obličej měla zabořený do jeho hrudi. Položil ji na postel a lehl si k ní. Propaloval ji pohledem, tak dlouho až to nevydržela a vzhlédla k němu.
„Co kaple?“ Dostala ze sebe po chvíli.
„Nádherná. Uvidíš.“ Pohladil ji po tváři a naklonil se nad ní. Ona zvedla ruce a jemně putovala prsty po jeho dokonalém obličeji. Palci objela obočí a ukazováčky nos a rty, usmál se a zavřel oči. Svýma rukama sklouzla až na krk a stáhla ho k sobě.
„Viku, já si tě snad ani nezasloužím.“ Hlesla. Neotvíral oči, jen si užíval její lehké květinové vůně. Dýchal zhluboka a pomalu vydechoval. Pak se opatrně dotknul jejich rtů a ona se k němu vášnivě přimáčkla. Líbali se snad hodinu, vždy když Chris začala zrychleně dýchat a tiše sténat, zvolnil tempo a počkal, až se uklidní. Skončili ve vzájemném objetí a Vik ji líbal do vlasů. „Díky.“ Šeptla a on se jen uculil.
„Tak, co chceš dělat dnes? Noc je ještě mladá.“ Posunul si ji tak, aby jí viděl do tváře.
„Nevím, asi bychom měli jít nacvičit sebeovládání, ne. Abych neudělala nějakou hloupost. Krev se strašně špatně odstraňuje, přeci si nezničím svatební šaty.“
„Neblázni, ovládáš se skvěle. Přímo neuvěřitelně, na to jak si mladá. Což mi připomíná, donesl jsem ti něco k jídlu. Tady na lov nemůžeme, v poušti na jelena nenarazíš.“ Vstal a v mžiku se vrátil se sklenicí krve.
„Hm a ani medvědů tu moc nemají, co?“ Zasmála se a posadila se na posteli. „Co je to?“
Přičichla a mírně nakrčila nos.
„Asi kráva. Musíš to vydržet, nic jiného tu asi neseženeme. Pořádně se najez, půjdeme ven, ukážu ti okolí.“ Zmizel v koupelně.
Chris chvíli zírala na sklenici plnou karmínově rudé lepkavé tekutiny, a pak zadržela dech a naráz ji vypila. Nebylo to až tak hrozné, jak předpokládala, dalo se to vydržet.
Pak vstala a přešla ke kufru, napadlo jí, že by si ho mohla vybalit a tak věci nanosila do skříně a pečlivě je pověsila na ramínka, to samé udělala i s jeho kufry, a pak už prázdná zavazadla hodila na dno šatny.
Viktor vyšel z koupelny a zamířil rovnou ke skříni. Asi slyšel co tu Chris vyvádí, i přes hluk sprchy, kterou si dopřával.
„A kam půjdeme? Co si mám vzít na sebe?“ Vyzvídala.
„Co takhle jedny z těch překrásných šatů, co sis přivezla.“ Mrknul na ni a dál se přehraboval ve své půlce skříně.
Vytáhla jedny tmavě modré na zavázaní za krkem. Byly do půl lýtek s mírně rozšířenou sukní. Rychle se oblékla a nazula si ještě stříbrné páskové sandálky. „Hned jsem tu.“ Zmizela a nechala Vika v ložnici samotného. Přeběhla předpokoj a ťukla na Lucy. „Smím dál?“
„Jo, honem, nemáme moc času, už tu na tebe čekám.“ Stála u malé toaletky a v ruce už držela štětec na pudr. Okamžitě posadila Chris na malou židličku a začala kolem ní tančit, pak se pustila do vlasů, ale jen ji učesala a lehce zvlnila konečky. Pak jí na krk pověsila překrásný, dlouhý stříbrný náhrdelník perfektně ladící k jejím střevíčkům.
„Můžeš.“ Šeptla. „Hezky se bavte a nevracejte se před ránem.“
Chris ji pevně objala a letmo ji políbila na tvář. „Díky Lu, bez tebe bych byla ztracená.“
Viktor už na ni čekal v předpokoji s rukou položenou na klice dveří, když ji uviděl, pohled mu zněžněl a on se usmál. Došla až k němu a on ji objal kolem pasu. „Jsi krásná.“
„Díky.“ Odpověděla, když procházela dveřmi.
Šli zase dlouhou chodbou směrem k výtahům. Chris byla trochu nervózní a tak silně svírala jeho ruku ve své.
Dveře se s cinknutím sami otevřely a ona z hrůzou zjistila, že tam zase stojí ten samý mladík jako je vezl nahoru. Přestala dýchat a nastoupila. Vik ji pevně držel a z jeho výrazu se nedalo vůbec říct, co si myslí. Prostě jenom stál a beze slova sledoval velkou ručičku ukazující patra.
Chris se ani nepohnula, i když si byla vědoma mladíkova pohledu, a pak zvedla pomalu oči a on rychle ucukl. Konečně dojeli do přízemí a vešli do haly. Bylo tu rušno, prošli kolem recepce a zamířili ven. Všichni na ně obdivně zírali a tak Vik přidal do kroku, aby už byli pryč. Prošli velikými prosklenými dveřmi a Chris se konečně trochu ulevilo.
„Přejete si auto, pane?“ Zeptal se muž v uniformě s malým čepečkem na hlavě.
„Ne, děkuji, projdeme se.“ Odpověděl zdvořile Viktor a vedl Chris po schodech dolů na chodník.
„Dýchej.“ Upozornil ji a něžně ji vzal kolem pasu. Malinko ochutnala vzduch, vše bylo v pořádku, sice cítila naprosto každého člověka, který ji míjel, ale dalo se to vydržet.
„Dala by sis něco? Kávu, víno, vodku?“ Pobaveně na ni mrknul.
„Nech toho, Viku.“ Šťouchla do něho loktem. „Čeho?“ Zasmál se. „Jen se ptám, jestli nemáš na něco chuť.“
„No, posledně, když jsem si dala vodku, nedopadlo to moc dobře. Alkohol mi asi moc nesvědčí.“ Pokrčila mírně rameny.
O krok ji předešel a stoupl si k ní čelem. „To nebylo alkoholem, jen si příště musíš dávat pozor na to s kým piješ. A popravdě, není nic lepšího než sklenka opravdu dobrého červeného vína u plápolajícího krbu.“
„Hm, tak to si dám líbit. Už se nemůžu dočkat.“ Vzdychla.
„To bych tě měl ještě naučit francouzsky, když jsi takový fanda Kanady.“
„To bude práce. Na jazyky nemám hlavu a už mě chceš přeci učit latinu.“ Zasmála se a stoupla si na špičky, aby ho mohla políbit.
„Jsem teď tak šťastný, ani nevíš.“ Chytil ji oběma rukama v pase a rychle se s ní párkrát zatočil. Lidé okolo na ně zírali, jako by se jednalo o známý herecký pár, ale jim to nevadilo.
Chris si pomalu začala zvykat na to, že jí okolí věnuje tolik pozornosti a popravdě se stejně plně soustředila jenom na Viktora, který ji teď vedl za ruku.
„Tak zítra už budeš oficiálně jenom moje.“ Obličej se mu rozzářil a on ji políbil do vlasů.
„To už přeci jsem. Jsem dlouho jenom tvoje.“ Stiskla pevněji jeho propletené prsty.
„Chceš si jít zahrát.“ Vyhrkl najednou. „Jsme v Las Vegas a ani jsme ještě nehráli.“
„Neumím to, ale jestli chceš, půjdu s tebou. Můžu ti držet palce.“ Trhla rameny a jemu se v očích zajiskřilo.
Rozhlédl se kolem, aby zjistil, kde vlastně jsou. Nedával pozor na cestu, vnímal jenom Chris po své boku.
„Tak pojď.“ Chytil ji prudce za ruku a táhl ji přes malou pěší zónu osázenou krásně vzrostlými stromy a překrásnými květinami všech velikostí, barev a vůní.
Na druhé straně stanuli u domu, který by se hodil spíš do Itálie než sem. Viktor pokynul směrem dovnitř a opět ji objal kolem pasu. Vystoupili po širokých mramorových schodech a vešli do ohromné haly podobné té v jejich hotelu.
„Počkej tady a ani se nehni.“ Sykl a zmizel někde v davu. Chris znejistěla a vyděšeně se rozhlížela kolem. To jí snad dělá naschvál. Všude kolem byly stovky lidí rozličné barvy pleti a všichni nádherně voněli. Chris přestala dýchat a dle Vikovy rady myslela na jejich rodiny. Na jejich děti, rodiče, přátele. Rozebrala rodokmen každého z nich snad do desátého kolene než se Vik konečně vrátil.
„Promiň, trochu jsem se zdržel.“ V ruce držel úzkou, asi dvacet centimetrů dlouhou krabičku s žetony.
Vedl ji halou k ohromnému průchodu. Když došli na konec, stanuli pár schodů nad velikým tmavým hráčským doupětem. Bylo tu vše, jak to Chris znala z filmů. Několik stolů s kartami, taky dvě rulety a dva stoly s kostkami.
„Nejsou tu takové ty automaty.“ Konstatovala a dál přejížděla místnost očima.
„Ale Chris, tohle je prvotřídní casino, tady se hraje o skutečné peníze, ne o drobné z automatů. Právě teď se na nás dívá nejmíň deset kamer a kluci z bezpečnostního nás prověřují, jestli nemáme nějaký záznam. Doufám, že jsi čistá.“ Houkl a mrknul na ni.
„A kdyby ne?“ Zeptala se jen ze zvědavosti. „Tak nás okamžitě vyvedou.“ Odpověděl.
„Tak pojď, musíš mi to všechno ukázat.“ Vzala ho za ruku a začala scházet dolů do herny.
Karetní hry opravdu neznala a tak jen koukala a poslouchala. Všechny ty výrazy jí přišly neznámé a tak se většinou dívala jen na Vika. Nasadil pokrový obličej a nedal na sobě znát žádné emoce. A těch určitě bylo. Vyhrával a vyhrával, ale nehnul ani brvou. Po pár minutách a další výhře, vzal kupičku právě nabytých žetonů a položil je Chris s úsměvem do dlaně.
„Tady tě to asi nebaví, co? Běž zkusit kostky nebo ruletu. Tam je to víc o štěstí. Až tady skončím, najdu si tě.“
Nejdřív jenom vyvalila oči, ale pak kývla a otočila se čelem k dalším stolům. Snažila se dýchat mělce a když jí některá vůně ohromila, přestala úplně. Nejdřív jen pozorovala ostatní hráče a zkoumala o co ve hře jde. Nikdo nic nenamítal, vzhledem k tomu, že v ruce třímala kupóny, tak za dvacet tisíc dolarů. Což samozřejmě vůbec nevěděla.
Nakonec skončila u stolu s Black Jackem. Jehož pravidla pochopila nejlíp. Krupiér byl mladý, asi pětadvacetiletý muž a zdálo se jí, že se s ní snaží flirtovat. Usmíval se na ni a několikrát se jí snažil letmo dotknout. Nebylo jí to moc příjemné, nepřipadalo jí to jako profesionální jednání.
Ale snažila se být milá a užít si to. Nejdřív se jí zeptal, jestli už to někdy hrála a když zavrtěla hlavou, vysvětlil jí pravidla. Bylo to jednoduché. Do jednadvaceti počítat zvládla a tak se pustila do hry. Vždycky musela posoudit, jestli po dvou rozdaných kartách, chce ještě jednu nebo ne. Pokud byla ona blíže k jednadvaceti vyhrála, pokud krupiér, prohrála. Nesměla však tuto hranici překročit, protože to prohrála automaticky.
Přišla servírka a zeptala se, jestli si dá něco k pití. Přejela očima po herně, ale Vika nezahlédla. Tak pokrčila rameny a objednala si vodku s tonikem. Když jí servírka donesla pití, Chris jí místo peněz, které u sebe stejně neměla, podala jeden ze žetonů. Servírka poděkovala a odešla.
Chris hrála ještě asi tak hodinu a docela se jí vedlo. Odcházela se stejným počtem žetonů, dokonce měla dva navíc. V jedné ruce svírala skleničku a v druhé svou výhru a očima zmateně přejížděla stůl po stole. Viktor nikde, začínala mít nepříjemný pocit kolem žaludku, ale rozhodla se nepanikařit. Vzhledem k tomu, že místnost byla opravdu spoře osvětlena, bylo možné, že si ho nevšimla.
Někdo ji pevně zezadu objal kolem pasu a něžně ji políbil na krk. Chris se zachvěla a pomalu se otočila. Byl jenom v košili, sako měl hozené přes ruku. Několik knoflíčků u krku měl decentně rozepnutých a odhaloval tak maličko svoji vypracovanou hruď. Nádherně se na ni usmíval a v ruce taky držel krabičku se svojí výhrou.
„Už chceš jít?“ Zeptal se a pousmál se víc, když přikývla. „Jak se ti to líbilo?“
Pokrčila rameny a podala mu své žetony. „Šlo to, naučila jsem se Black Jack.“
„Hm a vydělala sis na menší sportovní auto.“ Přejel znalecky žetony očima.
„Cože, opravdu? No, teda.“ Šli směrem k východu, ale než dorazili do haly, zastoupila jim cestu ochranka. Dva velcí mohutní muži v dokonale padnoucích oblecích a malým sluchátkem zastrčeným v uchu.
„Pane, majitel by se s vámi velmi rád osobně setkal.“ Řekl jeden z nich a přikývl. Chris se zděšeně podívala na naprosto klidného Viktora a ten jen zamítavě zavrtěl hlavou a klidným hlasem odpověděl. „Majitele neznám a já i se svou snoubenkou jsme na odchodu. Přejete si ještě něco, pánové.“
Muži strnuli a bylo vidět, že poslouchají. Pak jeden z nich natáhl ruku ke Chris a chytil ji jemně za paži.
Viktor okamžitě zareagoval a udělal krok vpřed. Upřeně a zlostně se na něho podíval a nebezpečně zavrčel, až se muž lekl a svoji ruku stáhl. „Pane, není to prosba, máme vás odvést třeba násilím, ale není snad potřeba dělat rozruch.“
Vik letmo zkontroloval Chris, jak se drží a pak si ji přitiskl pevně k boku. „Jen klid, jenom nedorozumění.“ Zašeptal jí do vlasů a následoval jednoho z mužů přes halu. Druhý šel za nimi, jako by se nic nedělo.
Přešli až na konec k nenápadným dveřím, na kterých bylo napsáno pouze pro zaměstnance. Ozvalo se zabručení, hned jak první z nich sáhl po klice. Dveře se otevřeli a muž jim je podržel. Vešli do holé, bíle vymalované chodby. Zářivky nepříjemně blikaly a vydávaly divně chrčivý zvuk. Chris se přimáčkla k Viktorovi ještě víc, ale on se zdál naprosto klidný. Možná se tak jenom snažil vypadat kvůli ní.
Došli až na konec a muž zaklepal na poslední dveře vpravo. „Dále,“ozvalo se tiše a muž pouze otevřel a zůstal stát na chodbě. Viktor šel první a za ním Chris. Ocitli se ve velké kanceláři a Chris musela dvakrát mrknout, aby se její oči přizpůsobily té náhlé tmě.
„Viktore, jsem rád, že tě opět vidím.“ Ozvalo se zpoza stolu. Za ním seděl muž, tak ve Viktorově věku. Měl překrásné, dlouhé blond vlasy stažené dozadu do ohonu. Byl o kousek menší než Viktor a jeho postava se zdála být celkově drobnější. Měl dokonale souměrný, křídově bílý obličej s ostrými rysy a vystouplými lícními kostmi. Jeho nos byl rovný a tak akorát pasoval ke zbytku obličeje. Měl veliké černé oči, které se do té tváře vůbec nehodily, ale i tak měl neodolatelné kouzlo.
„Jamesi.“ Řekl Vik a bylo vidět, jak se mu ulevilo. Pustil Chris a udělal několik kroků kupředu, aby Jamese objal.
„Kolik je to už let, co jsme se neviděli, milý příteli?“ Zazpíval James a zkoumavě pohlédl na Chris.
„Třicet, čtyřicet? Čemu vděčíme za tvou návštěvu. Ty se přeci ze svého sídla zásadně nevzdaluješ. Ne, že by mě netěšilo, že tě zase vidím.“ Pořád hypnotizoval Chris a ta už nevěděla kam s očima. Vrhla nešťastný pohled na Viktora a ten se vrátil k ní.
„Jamesi, tohle je důvod mého výletu. Má snoubenka Chris.“ Objal velmi hrdě Chris kolem pasu.
„No teda, Viktore, ty a snoubenka? O tobě se vždycky říkalo, že tě žádná neuloví. Hm, jak vidím, jedné se to přeci jen podařilo.“
Musela se usmát nad volbou jeho slov, kdyby jen James věděl, jak byl s tím lovením blízko pravdě.
„Zdržíš se tu, Viktore, mohli bychom někdy zajít na skleničku.“ James stále nespouštěl oči z Chris a ta si pomalu začala zvykat na pohled jeho černých uhrančivých očí.
„Myslím, že to nestihneme, již brzy máme naplánováno odsud odjet, zastavili jsme se tu opravdu jen na chviličku. Lu si chtěla zahrát.“
„Lucy?“ Vydechl James a Chris hned poznala, kdo byl jedním z jejích partnerů za těch sto sedm let.
„Vyřiď jí, prosím, že bych ji opravdu velmi rád opět viděl. Doufám, že se za ta léta nezměnila.“
„Ne, myslím, že zůstala naprosto stejná.“ Konstatoval Viktor a podíval se tvrdě na Jamese.
„No tedy, jsem rád, že jsem tě opět viděl, drahý příteli. Budu rád, když mě opět někdy navštívíte. Ty, i tvá kouzelná partnerka.“ Podal Viktorovi ruku a pak se vrátil opět do tmy za svůj stůl.
Viktor stiskl Chris a otočil se k odchodu. Zmáčkl kliku a vystrčil ji opět do nepříjemného blikajícího světla zářivek. Onen muž, který je sem doprovázel, na ně bez hnutí čekal přede dveřmi. Hned jak vyšli, vedl je opět chodbou ven.
Když spočinuli ve velké lidmi přeplněné hale, Viktor si očividně oddechl. „Fajn, myslím, že na jednu noc bylo zážitků až dost, jdeme domů.“ Chytil ji pevně za ruku a aniž by se obtěžoval s rozměněním žetonů za peníze, táhl Chris přes alej a zvolnil až na jejím konci.
„A to jsem nechtěl, aby o nás někdo věděl. Sakra, mělo mě to napadnout. Jsem hlupák.“ Nadával a přestal, až když Chris zaprotestovala a zůstala stát na jednom místě. Tím pohybem trhla Vikovou paží a on se konečně zastavil a podíval se na ni.
„Co se to, proboha, zase děje. Celý ten váš svět je opravdu podivný, nevyznám se v tom, proč jsi byl z Jamese tak mimo. Kdo to vůbec je?“
Vrátil se k ní a pustil její ruku, v té druhé stále ještě svíral krabičku s výhrou. „Tak za prvé, je to náš svět. Už by sis měla konečně zvyknout na to, že jsi stejná jako my. Ať chceš nebo ne, jsi jednou z nás a tohle je už nevratné. Tím, že budeš neustále odmítat podstatu toho kým jsi se nic nezmění. Jen to dělá nešťastnou tebe i nás ostatní.“ Vik zněl neuvěřitelně tvrdě a odtažitě.
Chris nevěděla, co se zase stalo, takhle se k ní snad ještě nikdy nechoval, bylo to jako by nechtěně píchla do vosího hnízda.
Ustoupila o krok dozadu a tak se vymanila z jeho sevření. Stáli teď od sebe tak pět stop daleko a hleděli si upřeně do očí. Chris si zamyšleně kousala spodní ret a Viktor stál nahrbeně a očima metal blesky.
Další události se seběhly neuvěřitelně rychle. Chris ani nepřemýšlela nad tím, co dělá, jenom prostě chtěla být sama, daleko od tohohle tvrdého, bezcitného Viktora, kterého neznala. Cítila se uraženě a zklamaně. Nevěděla, proč je útěk její přirozenou obrannou reakcí, ale cítila, že musí pryč. Otočila se od něho a ještě, než byla dostatečně daleko, slyšela, jak šeptl její jméno.
Zůstal tam stát, uprostřed té zelené krásy a byl jako omráčený, probůh, co to zase udělal. Zase jí ublížil, zase ji odehnal. Chtěl běžet za ní a omluvit se. Chtěl ji sevřít v náručí a políbit, ale zůstal stát a nezmohl se na nic, jen za ní tiše zírat, jak ladně mizí v davu.
„Chris.“ Šeptl, ale byla už moc daleko na to, aby to slyšela.

Běžela jako o život, i když se musela opravdu krotit, aby vypadala lidsky. Zvolnila, až když jí došlo, že ji nepronásleduje. Sedla si na jednu z laviček na kraji chodníku a složila obličej do dlaní. Kdyby jí alespoň vysvětlil, co udělala špatně, proč se na ni tolik zlobil. Nebyla si vědoma jediné chyby.
„Slečno, není vám něco?“ Ozval se nad ní hlas a ona vzhlédla. Celkem jistě poznala mladíka z výtahu. Teď na sobě však neměl uniformu, ale volné tričko a perfektně padnoucí rifle. Upřeně se zahleděla do jeho plachých krásně smaragdově zelených očí a viděla, jak se celkem neznatelně začervenal.
Takhle mi na lidi prostě působíme, vzpomněla si na Viktorova slova a viděla, že on se jí opravdu nebojí. Došlo jí, že asi skončila noční směna a on míří domů. Sakra, to znamená, že je ráno, pomyslela si a okamžitě obrátila oči směrem k obloze. Zatím nic nenaznačovalo tomu, že by mělo svítat. Tohle neustálé hlídání hodin, bylo pro ní nové a ještě nezažité.
„Nic mi není, jen nevíte kolik je hodin?“ Zeptala se a on se začervenal ještě víc, když se díval na své velké sportovní hodinky. „Bude pět.“
Pokývala hlavou, ale tenhle údaj jí mnoho nepomohl. „A nevíte, kdy tu svítá?“ Modlila se, aby si nedal do spojitosti určité detaily o jejich neobyčejné trojce.
„Řekl bych, že tak za hodinu, hodinu a půl.“ Pokrčil rameny a sedl si k ní. Trochu se odklonila, voněl překrásně.
„Vy jste se ztratila? Trefíte do hotelu?“ Zeptal se a shodil batoh z ramen na zem.
„No, asi jsem se opravdu trochu ztratila, tohle město je tak veliké.“ Složila si ruce do klína a sklonila hlavu.
„Doprovodím vás, váš přítel bude mít o vás jistě strach.“ Vstal a nabídl jí ruku. Spíš ze zvyku ji přijala a docela ji překvapilo, jak byla jeho dlaň horká. Postavila se na nohy, ale on vypadal, že ji už asi nikdy nepustí. Stáli naproti sobě a drželi se za ruku a Chris se cítila opravdu zmateně.
„Tak půjdeme?“ Hlesla a vyprostila svou studenou ruku z té jeho krásně horké. Slyšela, jak se mu tep zrychlil a když jeho srdce uhánělo rychlostí závodního koně, začala zase vidět způsobem, jako když byla na lovu. Rychle zavřela oči a zamotala se jí hlava.
„Je vám něco?“ Chytil ji do náruče a podržel ji, aby ji nepodklesla kolena. Tak tohle bylo už opravdu moc, jeho tělesná blízkost, jeho překrásná vůně i jeho zrychlený tep. Vnímala velmi ostře jeho mladé, rychlé a silně bijící srdce. Bylo to jako by bilo uvnitř její hlavy, nevnímala už skoro žádný jiný zvuk, jenom to výrazné buch, buch.
„Viku.“ Hlesla skoro němě, a pak ucítila ty tolik známé silné paže pod svými zády.
„Pusť ji.“ Sykl výhrůžně známý hlas a ona se ochotně schoulila v jeho náručí. Tady bylo bezpečno, možná je na ni naštvaný, ale jeho náruč skýtá útěchu a útočiště.
„Asi se jí udělalo špatně, pane. Skoro se tu zhroutila.“ Slyšela ještě chlapcův hlas.
„Dobře, musím ji jenom rychle dostat do postele. Děkuji za pomoc.“ Řekl Viktor a nesl Chris směrem k jejich hotelu.
Šel mlčky a ona mu byla vděčná, další nával emocí už by neustála. Mohla zase jasně myslet a volně dýchat.
„Promiň mi to, lásko, neměl jsem být na tebe takový. Je mi to tolik líto, ani nevíš. Bože jsem pitomec.“
Chtěla říct, že ne, ale pak si to rozmyslela. Opravdu se choval jako pitomec a pokud měl výčitky svědomí, bylo to jen dobře. Zaznamenala tolik známé cinknutí výtahu, a pak si ji Vik přehodil spíš jen na jednu ruku a projel kartu čtečkou. Dveře se otevřely a Viktor vstoupil do předpokoje.

„Chris, už ti donesly ša…“ Lucy se zarazila v půlce věty a podezřívavě se zahleděla na Viktora. „Co se zase, proboha stalo?“
„Pozdravuje tě James,“ sykl Viktor a zhnuseně si odfrknul.
„Hm, a teď mi vysvětli, jakou to má spojitost s tou troskou, co právě držíš v náručí.“ Lu přistoupila až k nim a složila si rozčíleně ruce v bok.
Chris chtěla říct, že je v pořádku, ale neřekla. Chtěla vědět, jak bude jejich rozhovor pokračovat.
„No, tak jsem ujel. Jsem pitomec, jen to řekni. Ten tvůj expřítel mě prostě rozhodil a já pak řekl pár věcí, které jsem říct neměl.“
„Viku!“ Křikla Lucy a pohladila Chris po rameni. Ta jen zvedla hlavu a podívala se na ni.
„No teda, ty vypadáš.“ Zase obličej zabořila Viktorovi do hrudníku a přitáhla se pažemi blíž.
„Cos jí, prosím tě, řekl, vždyť je bledší než smrt? Viktore, ty mě teda někdy tak štveš. Koukej jít žehlit, nebo si tě zítra nevezme a všechny ty přípravy přijdou vniveč.“ Lu se naštvaně otočila a vpochodovala zpátky do svého pokoje. Třískla za sebou dveřmi, tak silně až se mírně rozhoupal i těžký křišťálový lustr, visící ze stropu.
Vešel s Chris do jejich ložnice a nohou zaklapl dveře. Položil ji na postel a ona si automaticky objala rukama kolena a stulila se do pevného klubíčka.
Sedl si k ní na postel a jemně jí položil ruku na rameno. Ucukla a zabořila tvář do polštáře.
„Miluji tě, to snad víš. Moc mě mrzí co se stalo. Můžeš mi to, prosím, odpustit?“ Chvíli bylo ticho. Chris se jemně zavrtěla, ale ani nevzhlédla a ani nic neřekla.
„Bože, malá, řekni něco. Klidně mi vynadej, pošli mě do háje, jen prosím, komunikuj.“ Jeho hlas se chvěl pod návalem strachu a bolesti.
Chris vstala a vydala se do koupelny. Po tom, co bojovala sama se sebou, byla pekelně unavená. Byla šťastná, že mladík přežil, ale překvapená, kolik sil jí to stálo. Vika se rozhodla ignorovat, prostě ho nechá, ať se chvíli dusí ve vlastní šťávě.
Sebrala ze skříně noční košili a zabouchla dveře koupelny. Napustila si plnou vanu a než do ní vlezla, na chvíli se posadila na její okraj. Snažila se zhluboka dýchat a urovnat si všechny myšlenky, které se jí honily hlavou. Byla na Viktora naštvaná, samozřejmě, kdo by taky nebyl, ale i přes to se jí vybavovaly i ty pěkné vzpomínky. To, když se s ní zatočil a řekl, že je nevýslovně šťastný, to když ji objímal a líbal, to když jí něžně šeptal do vlasů. Věděla, že se na něho nedokáže zlobit dlouho, obzvlášť, když toho tolik litoval. Vlezla si do horké vany a zavřela oči. Nádherný pocit vařící vody prostupoval celým jejím tělem a ona se cítila krásně uvolněná. Vydržela tam asi půl hodiny než si řekla, že je čas opět čelit realitě. Vylezla, rychle se otřela a vklouzla do černé hedvábné košilky. Otevřela dveře a zběžně přejela pokoj pohledem. Viktor seděl na posteli, na sobě měl jenom černé volné tepláky, které používal na spaní. V ruce držel knihu a když uslyšel, že Chris vychází z koupelny, rychle ji sklapl a položil na stolek vedle postele.
Mlčky přešla pokoj a položila se do postele. Přetáhla přes sebe deku a zavřela oči. Viktor ještě chvíli seděl, ale pak se taky položil a zhasl světlo. Přes pevné, ocelové, venkovní žaluzie, neproklouzl do místnosti ani malinkatý paprsek světla a tak tu byla tma jako v hrobě.

Chris se zavrtěla, nemohla usnout.
„Na co myslíš?“ Ozval se šeptem Vik a otočil se na bok směrem k ní. Ona jen mlčky přemýšlela, jestli ho má nadále ignorovat, nebo jestli mu má odpovědět. Rozhodla se pro druhou možnost a nahlas vzdychla.
„Nevím, na všechno a na nic.“ Byla to pravda, opravdu nerozebírala nic konkrétního.
„Nechtěl jsem na tebe takhle vyjet, Chris. Je mi to opravdu líto, omlouvám se. Příště mě můžeš třeba nakopnout do čéšky, až se to stane.“
„Příště?“ Šeptla uraženě.
„Chris, byl jsem moc dlouho sám. Nebyl jsem zvyklý brát ohledy na nikoho, jen na sebe. Lu se taky radši odstěhovala až do Itálie, není se mnou lehké vyjít. Málokdo se mnou vydrží, ale tebe miluji víc než cokoliv nebo kohokoliv na tomhle světě. Prosím, věř mi, klidně bych za tebe dal svůj život. Bez tebe bych byl stejně jenom stínem. Byl bych naprosto ztracený. Můžeš mi odpustit?“
Věděla, že jeho slova jsou upřímná, protože cítila naprosto to samé vůči němu. Když už ho pochytila, tahle zdílná nálada, rozhodla se zjistit ještě něco.
„To jsi myslel vážně, když jsi říkal, že jsem se s tím nesrovnala a tím ti ubližuji?“ Nervózně se zavrtěla. Chvíli, dost dlouhou chvíli bylo ticho a pak na svém těle ucítila jeho ruce. Chytil ji a donutil ji otočit se k němu čelem. Leželi teď naproti sobě a jejich tváře se skoro dotýkaly.
„Miluješ mě, Chris?“ Tak takovou otázku nečekala. Nejdřív vyvalila své velké modré oči a pak je obranně stáhla do malých škvírek. „O co tady jde, Viku? Nemůžeš odpovědět na otázku otázkou.“
„Bože ne, nemyslel jsem to vážně, prostě jsem vyštěkl první hovadinu, která mi přišla na mysl.“
„Nemyslíš si, že když nechci zabíjet lidi, tak jsem divná, že ne?“
„Někdy to není až tak o tom, co chceš a co nechceš. Měl jsem dojem, že kdybych tě nenašel včas, ten mladík z výtahu by neměl sebemenší šanci.“
„Viktore, jak to můžeš říct, přece bych ho nezabila. Nemohla bych to udělat.“ Zamračila se na něho a posunula se od něho dál.
„A jsi si jistá?“
Nelíbilo se jí, kam se tenhle rozhovor dostal. Nelíbilo se jí, že o ní takhle pochybuje.
„Víš, byl bych rád, kdyby ses dokázala srovnat s tím, že už nejsi člověk. Neříkám, že musíš lovit lidi. Klidně si lov medvědy, když ti to vyhovuje, ale o to teď nejde. Víš, nechci, aby se to někdy opakovalo to s Billym.“
„Už nikdy nikomu neublížím.“ Naštvaně zaprotestovala a podívala se mu do očí.
„Ale mě opravdu nejde o Billyho, ani o nikoho jiného. Chris, neublížila jsi ani tak jemu, jako sama sobě. Kdyby ses viděla, schoulená na tom špinavém koberci v té smradlavé díře. Myslel jsem, že ten pohled nepřežiju, a pak ty skoro dva měsíce pouhého přežívání, myslel jsem, že o tebe přijdu, že už se mi nevzbudíš.“
„Tak takhle si myslel to, že ubližuji sobě i vám ostatním.“ Hlesla a sklonila oči.
Strčil jí prst pod bradu a donutil ji znovu vzhlédnout. „Chris, musíš se srovnat s tím, že teď jsi upír. I když si myslíš, že nikdy nikomu neublížíš, to nikdy v tvém případě znamená strašně dlouhou dobu. Budeš se snažit ze všech sil a já vím, že opravdu budeš, ale musíš se vyrovnat i s představou, že můžeš škobrtnout. Na tom přeci nic není, nikdo není neomylný. Jestli se to někdy stane, budu ti samozřejmě oporou, ale musíš mi slíbit, že tomu budeš čelit a neuzavřeš se zase sama do sebe.“ Jeho pohled byl tak hřejivý a něžný. Věděla, že tenhle rozhovor měli vést už když se probudila a ne až teď. Tak trochu chápala ty emoce, které se v něm vařily tak moc dlouho, až vybuchnul dnes v té aleji.
„Proč jsi mi to neřekl dřív, Viku?“ Zeptala se a cítila, jak ji píchlo u srdce.
„Nechci ti ubližovat. Radši bych umřel, než ti působit bolest, ale musela jsi pochopit, co mě k tomu vedlo. Ano, měl jsem ti to říct dřív, jenže jsem měl strach, že nejsi ještě dost silná.“
Do očí se jí vlily slzy a ona se k němu přimáčkla jak jen nejvíc mohla. Zabořila mu svůj obličej do hrudníku a užívala se dotyku jeho jemné voňavé kůže.
„Miluji tě, Viku. Tak moc, že to nejde ani slovy vyjádřit.“ Popotáhla a on ji sevřel do svého širokého náručí. Usnuli v obětí.

Chris se otočila a chmátla rukou vedle sebe. Sice nebyla ještě úplně probuzená, ale i tak se usmála, když její ruka narazila do jeho ramene. Okamžitě, jak se ho dotkla, ucítila na své ruce jeho dlaň.
„Dobré ráno,“ zašeptal, naklonil se k ní a políbil ji na spánek. „Nebo spíš večer, máme my v tom ale zmatek, co?“
Otevřela oči a zamžourala, napůl seděl, zapřený o polštáře a v ruce držel knížku. Usmíval se na ni až zatajila dech. Vypadal kouzelně. Vlasy měl po spánku rozcuchané, ale strašně mu to slušelo. „Dobré,“ zívla. „Kolik je hodin?“
„Akorát čas vstát a dát si něco k jídlu, za chvíli je tu Lu a pak nebudeš mít čas vůbec na nic.“ Nečekal na její reakci a odběhl do předpokoje. Ještě než se stačily dveře zavřít, už se vracel s plnou sklenicí. „Snídaně do postele.“
Chris se posadila a oběma rukama si od něho vzala sklenici. Napila se a mírně se zatřásla.
„Zase kráva?“ Pozvedla jedno obočí a on se sametově zasmál. „Musíš to vydržet, neboj už tu nebudeme dlouho.“
„Už je vzhůru?“ Slyšela Lucy pootevřenými dveřmi a za chvíli se v mezeře objevila a její černá střapatá hlava. „Rychle se najez a pak honem ke mně, máme spousty práce.“
Viktor se na ni zamračil a suše dodal. „Lucy, ta svatba je až o půlnoci, klid. Stihla bys do té doby připravit tucet nevěst.“
„Nemůžu pracovat pod tlakem, tak ať pohne.“ Lucy odtančila do svého pokoje a zaklapla dveře. Viktor taky zavřel a přešel pomalu k posteli. Chris právě dopila a položila sklenici na noční stolek.
„Jak je ti?“ Sedl si vedle ní na její stranu postele a vzal opatrně její dlaně do svých.
„Je mi fajn, jsem ráda, že jsme si ráno promluvili, asi bych ani neusnula, kdybychom si to neujasnili a teď bych měla červené a opuchlé oči a Lu by děsně vyváděla.“
Viktor se usmál a pohladil ji po tváři. „Smím tě políbit.“ Zeptal se.
„Proč se ptáš?“ Stáhla obočí až se jí nadělaly na čele vrásky.
„No, budeš se vdávat, nevím jestli na to třeba není nějaká pověra, nelíbat nevěsty v den svatby.“
„O ničem takovém nevím.“ Broukla o omotala mu paže kolem krku. Stáhla si ho k sobě a přitiskla své rty na jeho. On se o jednu ruku opřel a druhou ji chytil vzadu za krk. Jemně ji při tom polibku hladil prsty po šíji a pak zapletl své prsty do jejích dlouhých vlasů.
„Chris, musíš si ještě vyzkoušet šaty a opravdu máme hodně práce.“ Slyšeli, jak Lu brblá u sebe v pokoji.
„Takže u oltáře?“ Zeptal se, když se od ní odtáhl.
„Budu tam.“ Šeptla a otřela se mu tváří o rameno. „Já budu ta v bílém.“
Chytil ji pevně, div ji neumačkal a pak ji pustil. „Tak běž.“ Usmál se. Ještě než odešla, otočila se ve dveřích, seděl tam a díval se za ní, v obličeji měl zvláštně spokojený výraz.

Zavřela dveře a prošla předpokojem. Lucy nervózně přecházela po svém pokoji tam a zpět, a když uviděla Chris, konečně si oddechla. Sjela ji pohledem a pak ji za ramena usadila na židličku k malé toaletce.
„Fajn máme na to čtyři hodiny, nejdřív si zkusíš šaty, pro případ, že by byla potřeba ještě nějaká drobná úprava, pak se pustíme do make-upu a nakonec si necháme účes.“ Přešla ke skříni a rozepnula jeden ze dvou pytlů visících na dveřích. Stáhla igelit a jemně uchopila ramínko se šaty.
„Na mé posteli máš vše ostatní, tak si to obleč. Punčochy si neber, ty až na konec.“
Chris mlčky kývla a stáhla si noční košili. Lucy vybrala přepychové bílé hedvábné spodní prádlo a jemnou krajkovou vsadkou. Podprsenka byla bez ramínek a totálně beze švů, aby nerušila dekolt šatů.
Lu jí pomohla se šaty a pak si ji pečlivě prohlédla. „Fajn, sedí perfektně, takže se vrhneme na líčení.“
Chris se pouze ve spodním prádle opět posadila na židličku a Lu se pustila do jejího obličeje, dekoltu a ramen. Trvalo to přesně dvě hodiny. Chris to už nebavilo a tak se začala ošívat.
„No tak drž, jsi jako malé dítě. Už to bude.“ Dodělala poslední tah velkým štětcem a kývla. „Fajn, tak tu počkej, jdu pomoct Vikovi do smokingu, hned jsem zpět.“ Vzala ze skříně ten druhý pytel a zmizela. Chris se nervózně vrtěla na židličce a pomalu na ni začala dopadat ta zdrcující pravda. Za dvě hodiny se vdá. Za dvě hodiny z ní bude paní.
„Sakra, vždyť já ani neznám jeho příjmení.“ Napadlo ji.
Po čtvrt hodině přitančila do pokoje Lu a oči jí svítily. „Co se děje?“ Zeptala se Chris a začala být trochu nervózní.
„Budete překrásný pár. Já už se tak těším.“ Lucy začala pracovat na účesu, což zabralo další hodinu. Bylo čtvrt na dvanáct, když jí pomalu přetáhla přes hlavu šaty a vzadu je zapnula.
„Běž si vzít punčochy a já se taky obléknu.“ Houkla Lu a než si Chris navlékla bílé punčochy, už nervózně klepala nohou a podlahu. „Fajn a tady máš střevíčky a kytici.“
Střevíčky byly naprosto dokonalé, páskové a jemně se třpytily. Kytice byla tradiční z bílých růží, krásně voněla.
Když se Chris v plné zbroji postavila před Lucy, ta jen přikývla a po tváři se jí roztáhl spokojený výraz.
„Tak jdeme, limuzína už čeká.“ Chytila ji za levou ruku, v pravé držela kytici, a táhla ji ke dveřím.
„Limuzína, ty ses zbláznila, ne?“ Snažila se protestoval Chris, ale Lu ji neposlouchala. „A co si myslíš, nemůžete přeci jet na svatbu jedním autem. Vik jel naším vozem a ty jsi nevěsta, zasloužíš si krásný odvoz. Zpátky pojedete spolu, neboj.“
Přijel výtah a Chris už předem sklopila oči, aby se nemusela setkat s chlapcovýma očima. I tak slyšela, jak hlasitě vydechl, když ji uviděl a o krok couvl až narazil zády do stěny kabiny.
Lu dělala, že si ničeho nevšimla a táhla Chris dovnitř. Cesta dolů, ty čtyři patra, byla nekonečná. Radši ani nedýchala, aby si nepřipomínala to brzké ráno. Cítila však na zádech jeho pohled a vzadu na zátylku nepatrný náznak jeho dechu.
Konečně výtah cinkl a dveře se otevřely. Chris vyšla do haly a měla dojem, že všichni civí jenom na ni. Jednomu z číšníků dokonce vypadl tác z rukou, když kolem něho procházely a nebyla si jistá, ale ten muž, na jehož klíně ty skleničky skončily, vypadal, že si toho snad ani nevšiml.
Zabodla pohled do koberce, nechtěla vnímat všechny ty lidi, všechny ty omráčené pohledy.
„Fajn, máme ještě dvacet minut. Všechno to perfektně vychází.“ Ševelila Lu, když jí zvedala vlečku, aby mohla nasednout do velké bílé limuzíny.
Jaké má na sobě Lucy šaty si všimla, až když si sedla naproti ní. Byly překrásně kouřově šedé a sukně byla dole rozevlátá a cípatá, k nim měla barevně ladící střevíčky. Všechno včetně líčení a laku na nehty jí ladilo a tvořilo to jeden dokonalý celek.
Stočila svůj pohled z okýnka a dívala se ven na tu bohatou záplavu světel.
„Jak dlouho pojedeme?“ Zeptala se Chris, aniž by odtrhla pohled od mumraje venku.
„Asi patnáct minut. Bude to na knop, ale stihneme to.“ Jeli opravdu pomalu, protože byl šílený provoz.
Za pět minut dvanáct parkovala limuzína před vcelku normálně vypadajícím kostelem.
„Můžeme vůbec dovnitř?“ Zeptala se Chris a otočila se na Lucy. „Jasně, jen se nedotýkej křížů a radši se vyhni svěcené vodě.“ Usmála se a držela Chris vlečku vysoko, aby mohla vystoupat po schodech.
„Fajn, začínám být nervózní a hodně. Lu, já tam nejdu.“ Otočila se Chris opět k východu, když konečně vešly.
„Nedělá ti ten kostel dobře?“ Chytila ji opatrně za paži a podepřela ji.
„To není kostelem, ale tím, že se děsně bojím. Já to nezvládnu.“ Chris se chytla za břicho a kytici si přimáčkla k tělu.
„Je za dvě minuty dvanáct. Přesně až začnou hodiny odbíjet, tak ty vejdeš dovnitř i kdybych tě měla odtáhnout v zubech. Čeká tam na tebe. Dovedeš si představit, jak by mu bylo, kdybys nedorazila? Zabilo by ho to. Radši bys mu měla proklát srdce kůlem nebo useknout hlavu, to by ho tolik nebolelo. Bylo by to rychlé a netrápil by se.“ Lu se zamračila a na zlomek vteřiny vypadala jako upír. Chris se snažila zhluboka dýchat, ale moc to nepomáhalo.
„Tak ještě tohle.“ Vpíchla Lu do jejího drdolu krátký závoj a přehodila jí ho přes hlavu.
První rána na obrovském kostelním zvonu rozvibrovala celou kamennou budovu a ohromná dvoukřídlá dřevěná vrata se s vrzáním otevřela.
Lucy na nic nečekala a postrčila Chris směrem dovnitř. Ta než se vůbec stačila vzpamatovat, udělala první malý krůček po tmavě zeleném běhounu, který vedl přes celý kostel až před oltář.

Rozezněla se nádherná hudba, ale nebyl to typický svatební pochod. Zvedla oči a setkala se pohledem s osobou stojící několik desítek stop od ní. Kostel nebyl moc veliký a tak napočítala stěží dvacet kroků než stanula před farářem. Konečně se mu zahleděla do očí. Vypadal, jako by měl každou chvílí prasknout pýchou. Jeho oči byly něžné a hřejivé a Chris se zdálo, že se chvilku co chvilku, zaleskly slzami.
Otočila se k němu čelem a on ji vzal za obě ruce. „Jsi nádherná.“ Šeptl tak tiše, že to slyšela jen ona. Musela se pousmát, protože teď, když ho cítila tak blízko sebe, všechny obavy se rozplynuly. Nevnímala ani co povídá kněz, ani Lu, která stála pár kroků za ní. Vnímala jenom Viktora a jeho velké silné ruce, které se teď chvěly a třásly a přesto pevně svíraly ty její drobné a hubené. Nemohla se odtrhnout pohledem od jeho oříškových očí, které tak přesně vypovídaly o jeho pocitech.
Stáli tam neskutečně dlouho a pokud by záleželo na ní, mohli tam stát věčně. Bylo jí nádherně, všechen strach a všechna úzkost se vytratily a ona si připadala, že tahle svatba je tou nejpřirozenější věcí na světě. Bylo to, jako by do sebe zapadla dvě ozubená kola a tím aktem spojení rozpohybovala ohromný stroj.
„Ano.“ Řekl Vik rozhodně a hrdě. To, že se jeho rty nepatrně pohnuly, ji vytrhlo ze snění a vtáhlo ji to zpět do reality.
„A ptám se vás Christine Bakerová, berete si zde přítomného Viktora Mariuse Corwina?“
Chris se mu zadívala do očí a usmála se. „Ano.“ Vik si oddechl a Chris taky, být paní Corwinovou, nebylo zase tak špatné.
Viktor vzal něžně její pravou ruku a Lu mu podala malou černou saténovou krabičku, ze které vytáhl překrásný zlatý prstýnek. „Patřil mé matce, snad ho budeš nosit s láskou a pokorou.“ Nasadil jí ho jemně na prsteníček, hned za prstýnek zásnubní.
„Viku.“ Hlesla a dívala se na tu jemnou zlatou nádheru.
„Tak tedy, z moci mi svěřené bohem a svatou církví vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“
Vik ani nepočkal, až to kněz dořekne a nadzdvihl Chris závoj. Přitáhl si ji rukou něžně položenou na jejím kříži blíž a koutky mu vyskočily do krásného úsměvu, než přitiskl svoje rty na ty její.
Objala ho rukama kolem krku, i když v té levé, stále svírala svatební kytici. Po několika neuvěřitelných vteřinách se od ní odtáhl a ještě než se stačil narovnat, mu kolem krku skočila Lu. „Gratuluji, to je nádhera, je z tebe ženáč.“ Vlepila mu polibek na tvář a on ji pevně sevřel v náručí.
Když se její nohy opět dotkly země, okamžitě se otočila na Chris a pevně ji objala. „Nemohl si vybrat líp.“ Šeptla.
Chris se oči zalily slzami, cítila se neuvěřitelně šťastná a tak nějak úplná.
Kněz se s nimi rozloučil a odešel, přece jenom asi svatba o půlnoci, nebylo nic pro něj a on se už viděl v peřinách.
Viktor chytil svou ženu hrdě kolem pasu a vedl ji uličkou mezi dřevěnými lavicemi ven. Lucy šla poslušně za nimi. Před kostelem si vzala od Vika klíče od vozu a zmizela.
„Jak je ti?“ Naklonil se k ní a palcem jí opatrně setřel slzu, která si právě neúprosně tvořila cestičku dolů po její tváři.
„Nádherně.“ Odpověděla po pravdě a ještě jednou ho pevně chytila kolem krku, aby ho stáhla k sobě. Políbil ji vášnivě, ale krátce, vzhledem k tomu, že na ně už čekala limuzína a oni museli jet. Pomalu sešli po schodech a on jí otevřel dveře. Chris se nasoukala do auta a on si sedl k ní.
Položila mu hlavu na rameno a zavřela oči. Chytil její dlaň do své a palcem ji hladil po hřbetu ruky. Vyjeli pomalu vstříc noci a oficiálně i společnému životu.

Měla zavřené oči a ani nevnímala, jak rychle ubíhá cesta.
„Chceš zrovna do hotelu?“ Zeptal se tiše.
„Hmm.“ Broukla a zavrtěla se tak, až její překrásné bílé šaty zašustily. Objal ji těsněji a ona neprotestovala. Cítila se naprosto skvěle, tady a teď a v jeho neodolatelné přítomnosti.
„Viku?“ Zvedla hlavu a upřela svoje velké modré oči na jeho spokojenou tvář.
„Ano, lásko?“ Nahnul se nad ní tak, že se jí obličejem skoro dotýkal.
„Že hned zítra odjedeme, prosím, slib mi to.“ Houkla a schoulila se v jeho náručí.
„Jistě, jak jenom chceš, malá.“ Usmál se jí do vlasů a zhluboka vdechoval její překrásně jemnou květinovou vůni.
Znovu zavřela oči a nechala se unášet kouzlem tohoto okamžiku.

Auto zpomalilo a zajelo před hotel. Vrátný otevřel zadní dveře a Viktor vystoupil, pomohl Chris ven a limuzína odjela. Chytila ho pevně za ruku, tak moc se jí nechtělo opět procházet halou. Vystoupali po schodech a Chris se zhluboka nadechla, než vešli dovnitř. Opakovala se naprosto stejná situace, jako když s Lucy odcházely. Všichni zase civěli jenom na ni, muži žádoucně a zasněně, ženy nenávistně a vražedně. Sklopila oči a byla vděčná, že ji Viktor vedl za ruku. Ten si to očividně užíval. Zářil jako sluníčko a bez rozpaků všem jejich upřené pohledy oplácel.
Konečně cinknutí výtahu. Nastoupili a Chris neodtrhávala pohled od podlahy.
„Smím vám pogratulovat, pane?“ Uslyšela ten známý rozpačitý hlas.
„Děkuji.“ Odpověděl Vik úsečně.
„A vám? Madam?“ Sebrala zbytky odvahy a podívala se na něho. Jeho upřímné smaragdové oči plály a ve tváři měl zvláštně smutný výraz.
Nemluvila, jen kývla a mírně se usmála. Zase cítila jeho mladé pružné tělo přitisknuté na svém a slyšela ten silný tlukot jeho srdce. I teď uhánělo rychleji než bylo obvyklé. Zmáčkla Viktorovu dlaň pevněji, pochopil. Přitáhl si ji blíž a položil jí ruku kolem pasu.
Konečně čtvrté patro. Z výtahu skoro vyletěla. Chtěla už být v pokoji, kde na ni nikdo nebude civět a nikdo ji nebude svlékat očima.
Po chodbě skoro běžela a táhla za sebou za ruku svého manžela.
„No, no, no. Už je dobře. Tady nikdo není.“ Brouknul a zastavil se. Musela také, protože jeho mohutné tělo zapůsobilo jako kotva. Otočila se k němu čelem a ve tváři se jí zrcadlila panika.
Přitáhl si ji za paži k sobě a pevně ji objal. Zabořila svůj obličej do jeho hrudníku a omotala své paže kolem jeho pasu.
„Vedeš si moc dobře, malá. Jen klid, všechno chce čas.“ Kývla a cítila, jak ztrácí půdu pod nohama. Viktor ji zvedl do svého náručí a musela se usmát, jak chvilku zápasil s jejími šaty a dlouhou vlečkou. Konečně ji pevně držel a klidným krokem se vydal chodbou směrem k pokoji. Otevřel dveře a vešel. Zabouchl je nohou a položil Chris na podlahu. Na nic nečekala a objala ho kolem krku. Kytice, kterou doposud křečovitě svírala, dopadla na zem a on se k ní s úsměvem sklonil, aby ji políbil.
Nosem jí přejel po spánku a po čelisti a pak přitiskl svoje rty na ty její. Stáhla mu sako z ramen a to se sneslo se zašustěním na podlahu. Chytil její tvář do svých dlaní a tiskl ji k sobě tak blízko, že byla ráda, že dýchání nebylo nyní její životní prioritou. Obratně mu rozepnula knoflíčky u košile a nedočkavě mu přitiskla svoje dlaně na hruď. Pohladila mu prsní svaly a pak jedním rychlým pohybem rukama přes jeho ramena poslala i košili vstříc koberci. Cítila, jak nahmatal konečky prstů háčky vzadu na jejích šatech a jeden po druhém ho od vrchu uvolňoval. Když se dostal až k pasu začal ji líbat na krku a stáhl jí korzet. Šaty jí sjely ke kotníkům a ona udělala jeden malý krůček, aby se dostala z dosahu bílého saténu. Díval se na ni a jeho pohled plál touhou a láskou. Přešel k ní a položil své široké ruce na její vypracovaný zadeček. Pomalu ji nadzdvihl a ona obmotala svoje nohy kolem jeho pasu. Pevně ho chytila kolem krku a on j nesl předpokojem k ložnici. Když otevřel dveře nejdřív na chvilku ztuhnul a pak se pousmál. Odtrhla se od něho a rozhlédla se kolem. Všude byly svíčky a po posteli a po zemi byly poházené okvětní lístky rudých růží. Pokoj neodolatelně voněl a celá scenérie, osvětlená mihotavými plamínky svíček, byla naprosto kouzelná.
Na nočním stolku stála křišťálová nádoba s ledem a v ní byla vychlazená orosená láhev šampaňského.
„Páni.“ Hlesla Chris a přejela místnost očima. „Kdy to udělala?“ Podívala se na Vika, ale ten jen pokrčil rameny a nesl ji do postele.
Našlapoval pomalu a opatrně jako by mohl malinkaté červené lístky ochránit. Ještě než ji donesl k lůžku, cítila, jak se její podprsenka pod jeho rukama uvolnila a spadla na zem. Hladil ji po zádech a líbal její ňadra. Bylo zvláštní, že ten strach jaké to bude odezněl. Už se nebála, chtěla ho stejně jako on ji.
„Viku.“ Vzdechla, ale to už pod zády cítila sametové lupínky růží a saténové povlečení jejich
postele.
„Miluji tě, Chris, miluji.“ Zašeptal a líbal ji po krku přes klíční kost dolů mezi ňadry, na bříško a zastavil se na jejím podbřišku těsně nad hedvábnými kalhotkami.
Cítila, jak jazykem dělá na její kůži kolečka a udivena intenzitou pocitů, které zažívala při jeho dotycích, začala tiše sténat. Bylo to jako by se nervová zakončení v její kůži zbláznila. Každý jeho dotek pálil a studil zároveň a když s jemným zavrčením stáhl poslední zbytek hedvábí z jejího těla tlumeně vykřikla. Zlehka konečky prstů přejel od kotníků přes lýtka, kolena, až na vnitřní stranu stehen. Zůstala ležet nahá, jen v bílých punčochách a střevíčkách na vysokém podpatku.
Na zlomek vteřiny si vzpomněla na jeho slova. Bude to pro tebe jako poprvé, ale hned se přes ní převalila další vlna vzrušení, když trochu drsně roztáhl její kolena od sebe a jazykem začal pomalu obkružovat její Venušin pahorek.
Její tělo se samovolně prohnulo a ona pevně sevřela oční víčka a rozhodila paže. Svírala prsty satén a snažila se nezešílet z pocitu dokonalého štěstí, který nyní prožívala.
Do očí se jí vlily slzy, když vykřikla pod návalem extáze. Kousla se do spodního rtu a její tělo sebou škubalo v záchvěvech prvního orgasmu.
Spokojeně se nad ní vztyčil a ona ještě třesoucíma rukama rozepnula jeho kalhoty a stáhla mu je. O zbytek se bleskurychle postaral sám.
S něžným výrazem v očích ji pozoroval a sledoval ty malé slané kapičky, které stékali na její touhou rozžhavené spánky. Některé dopadly až na postel a třpytily se teď na drobných plátcích růží jako diamanty. Stěží trhaně popadala dech a ještě se stále chvěla.
Upřeně jí hleděl do očí, když do ní pomalu vnikal. Zaklonila hlavu a on chytli její ruce pevně za zápěstí a přitiskl jí je k polštáři vedle hlavy.
„Šššš.“ Tiše ji uklidňoval. Dobře si pamatoval jaké to bylo pro něho poprvé. Všechno cítil víc a intenzivněji díky svým upířím smyslům. Chtěl, aby si to své poprvé stoprocentně užila a tak ji krotil a nutil k těm největším prožitkům.
Pohyboval se v ní pomalu, aby neuspěchal další výbuch, který se v ní připravoval. Její vzrušení rostlo a kypělo s každým jeho sebemenším pohybem.
Díval se na její andělskou tvář a užíval si její žádoucího a totálně zmateného pohledu. Už jako člověk byla velmi citlivá a vnímavá a teď bylo vše ještě desetkrát znásobeno.
Jen na chvíli zmizely slzy z její tváře, protože hned po té co přidušeně hrdelně vykřikla podruhé, začaly jí opět putovat dolů po spáncích.
Její drobné tělo se chvělo a on cítil, jak tiše vzlyká. S úsměvem setřel palci mokré cestičky po jejím obličeji a vyhoupl ji nahoru. Seděla mu teď na klíně a on ji pevně dlaněmi svíral zadeček. Zarývala mu nehty do hrudi, když si ji přirážel blíž a hlasitě vzdychala.
Její účes se uvolnil a vlasy se jí volně rozpustily po zádech. Zatřepala hlavou a Viktora pár silných pramenů polechtalo na hrudi.
Pustil její dokonalý zadeček a pevně ji chytil za stehna. Přitáhl si ji blíž a když zvrátila hlavu dozadu a zalapala hlasitě po dechu, vykřikla jeho jméno a podívala se mu upřeně do očí. Ještě párkrát se zhoupla na jeho klíně a on dal konečně taky průchod svému vzrušení. Zmáčkl její stehna tak silně, že měl strach, aby jí neublížil.
Zhroutila se na jeho hrudník a její dech byl rychlý a mělký. Motala se jí hlava a tak se k němu docela ráda přitiskla, když ji jeho mohutné svalnaté paže objaly.
Políbil ji do vlasů a ona se z něho svezla zpět na postel. Schoulila se v jeho náručí a dost dlouho jí trvalo, než opět našla svou ztracenou sebekontrolu.
„Páni.“ Hlesla a opřela se o loket, aby mu viděla do obličeje. Na rtech měl něžný uspokojený výraz a dlaní ji jemně hladil po rameni.
„Líbilo?“ Mrknul na ni a ona měla dojem, že se začíná červenat.
„Slabý výraz.“ Odvětila tiše a položila hlavu na jeho hruď.
Snad hodinu jen tak leželi a poslouchali vyrovnaný dech toho druhého.
Na nočním stolku se rozvibroval Viktorův telefon a nepřestával zvonit, dokud po něm otráveně nechmátl a nepřiložil si ho k uchu.
„Ano? Ne. Samozřejmě, že ne. Cože? …Hned tam budu.“ Praštil mobilem zpět na stolek a vymanil se z jejího objetí.
„Lucy se dostala do problémů. Sakra, praštěná, potrhlá, mladá, ….“ Rychle vstal a pobíhal ještě chvíli po pokoji a hlasitě nadával a sakroval. Chris si sedla, zakryla se dekou a nechápavě ho sledovala očima, jak se postupně obléká. Natáhl si spodní prádlo a ponožky, ze skříně vytáhl kalhoty a světle šedivou košili. Oblékl se a pak se zasekl uprostřed pokoje. Došlo mu, jak nechápavě ho pozoruje a vrátil se za ní do postele. Políbil ji něžně na čelo.
„Chris, Lu je v průšvihu, volal mi James. Musím tam, ale nejdýl do svítání jsem zpět.“ Usmál se, protože to bylo celkem logické, že se musí schovat, než začne svítat.
„Miluji tě, chvíli se prospi, budu se snažit vrátit, co nejdřív.“
Nahodila lehce nesouhlasný výraz, ale pak si jen rezignovaně vzdychla. „Jasně, jestli tě Lucy potřebuje, tak jí musíš pomoct.“
„Jsi v pohodě?“ Ujistil se ještě. Jenom kývla a zabodla pohled do peřiny. Nechtěla, aby viděl, jak je smutná. Pod bradou ucítila jeho ukazováček a on ji jemným tlakem donutil vzhlédnout. „Vynahradím ti to, slibuji. Týden nevylezeme z postele.“ Usmál se a nasadil výraz raněného štěňátka, tak dlouho už se na ni takhle nepodíval.
„Běž už.“ Vyhrkla a začala se smát. Nebyla smutná kvůli tomu, že je James přerušil ve zdárném naplnění výrazu „svatební noc,“ ale protože od ní odcházel. Tolik ji to bolelo a to možná proto, že když nebyl s ní byla tolik zranitelná.
Všechno špatné se jí poslední dobou dělo, když ji z nějakého důvodu opustil. Ať to bylo kvůli jejím dokladům, když ji napadl Gery, nebo kvůli lovu, když ji málem zabil John, nebo kvůli práci, když měla co dočinění s Beatrice. Vždycky byla sama, když se to na ni sesypalo a nyní měla stejně nepříjemný pocit.
„Odpočiň si.“ Houkl ještě ode dveří a zmizel za nimi. Chris vstala a ze skříně sebrala jednu z nočních košil, které vypadaly spíš jako šaty. Byla světle modrá na ramínka a dosahovala až na zem. Shodila střevíčky a sundala si punčochy. Snažila se nemyslet na to, co se před chvílí mezi nimi dělo, na intenzitu jejího prožitku, na jeho mohutné ruce na jejím drobném těle.
Vzdychla a zatřepala hlavou, chtělo se jí plakat.
Pomalu se odšourala do koupelny a vlezla si pod sprchu. Pustila vodu naplno a naklonila hlavu do plného proudu sprchy. Cítila, jak jí jednotlivé kapičky šlehají do kůže, i jak se z jejích vlasů vymývá tužidlo a lak. Umyla si pořádně obličej, aby se zbavila veškerého make-upu, který na ni Lu během dvou hodin poctivě nanesla a cítila se hned líp. Zastavila vodu a otřela se osuškou. Vytřela si vlasy a nechala je volně rozpuštěné prosychat. Oblékla se a pomalu došla až k posteli. Rukou smetla všechny růžové plátky na zem a lehla si.
Chvíli jen tak zírala do stropu, ale jak svíčky pomalu uhasínaly, světla ubývalo a jí se začala klížit víčka. Otočila se na bok a usnula.

Byla si jistá, že se jí zdál sen, ale jako by nemohla pochytit jeho podstatu. Vše bylo rozmazané jako by byla velmi opilá. Světla se kolem ní míhala a taky zvuky byly jakoby zdeformované a zněly z neuvěřitelné dálky. Snažila se celou dobu otevřít ústa a zavolat o pomoc. Nevěděla proč, ale cítila se ohrožená a v nebezpečí. Chtěla volat Viktora nebo zavolat Lucy, ale z jejích otevřených úst nevycházel jediný zvuk. Bylo to jako by se dusila, i když si plně uvědomovala, že nepotřebuje dýchat. Jako by se její tělo nacházelo v prapodivné křeči.
Otevřela oči a rychle se posadila. Zhluboka dýchala a připadala si jako by měla na hrudníku obrovský a neuvěřitelně těžký kámen. V předpokoji se ozvalo tiché zašramocení.
„Viktor.“ Oddechla si nahlas a vstala. Všechny svíce už dohořely, ale z některých knotů se ještě kouřilo. I když v pokoji byla naprostá tma, viděla dobře. Pomalu přešla ke dveřím a sáhla po klice. Než se však její ruka dotkla dveří, někdo na druhé straně ji předběhl.
Dveře se pomalu otevřely a Chris stáhla oči do malých škvírek, udělala dva kroky vzad a bojovně se nahrbila. Něco bylo špatně, ta vůně nepatřila Vikovi, ale nějakému člověku.
Křídlo dveří se rozletělo a do pokoje vešel mladý muž. Mohlo mu být něco kolem dvacíti na sobě měl černou kombinézu a na očích brýle pro noční vidění.
Zhluboka se nadechla. Hned jí bylo jasné s kým má tu čest. Vik povídal něco o zdejším klanu upírů a kde byli upíři, byli i lovci.
Chris postoupila ještě jeden krok dozadu, ale muž ji zpozoroval. Nezbilo jí nic jiného než se bránit. Než stačil vytáhnout svůj meč. Upíří rychlostí se dostala až na dva kroky od něho a obratně provedeným obratem mu zasadila ránu mezi oči. Hned se vzpamatoval a z pod černé bundy vytáhl kolík. Znala dobře ty automatické pohyby, kterými se člověk mohl dostat až k upírovi a zabít ho. Měla to nacvičené více než dobře a tak vcelku bez problémů uhýbala každému jeho výpadu. Mladíka tím asi totálně vykolejila, protože na zlomek vteřiny zaváhal. Ladnou otočkou se mu dostala k zádům a vytáhla jeho meč z pochvy, kterou měl na zádech. Než si stačil uvědomit, co se děje, jedním silným kopem ho poslala k protější zdi. Dorazil na ni tvrdě, hlava mu bouchla o stěnu a sesunul se na podlahu.
„Zelenáč.“ Odfrkla si a otočila se s mečem v ruce opět ke dveřím.
Jimi do pokoje vešlo pět dalších mužů. Jeden, asi velící, zůstával uprostřed a němě ukázal, aby ji obklíčili. Jak bylo pro ni vše známé. Znala taktiku boje i posunky, kterými se domlouvali.
Držela pevně meč v pravé ruce a levou natáhla dozadu, aby tak zajistila svému tělu rovnováhu a zároveň, aby si hlídala záda.
Jeden z mužů proti ní vyrazil a dva další se k němu přidali. Byla sama ze sebe vyděšená, jak dokázala rychle reagovat a jak silně dokázala odrážet jejich nápor. Jeden z mužů dostal tvrdou ránu do ramene a jeho kombinéza se v tom místě začala nasakovat krví. Chris to cítila naprosto zřetelně, ale nemohla přestat dýchat, protože v tuhle chvíli to byl další důležitý a nepostradatelný smysl, pomáhající jí přežít.
Její tvář se samovolně změnila a ona cítila, jak se odpor mužů, stojících naproti ní ještě zvětšil. Tiše, výstražně zavrčela.
Další dva vyrazili a ona udělala elegantní otočku a sekla dalšího z nich do boku. Bylo to velmi zvláštní, protože používali naprosto stejné výpady, které se Chris tolik let učila. Nebylo snadné bojovat jinak, když se člověk těm pohybům naučil, takže o nich ani nepřemýšlel a dělal je automaticky.
Nakonec jejich velícímu došlo s kým má tu čest a sáhl si k boku pro zbraň. Sekla po něm pohledem, ale v ten samý okamžik, proti ní vyrazil další z mužů. Uhnula se mu bokem a když se jejich meče zkřížily, udělala kolosální chybu a postavila se k vůdci zády. Náhle ucítila v rameni zvláštní, tak nějak štiplavou bolest a po těle se jí začala rozprostírat vlna otupělosti.
Sáhla si na rameno a ucítila malou šipku, zabodnutou do kůže. Vytáhla ji a v ten okamžik si vzpomněla na Vika v ten den, kdy se ji Gery rozhodl zachránit.
„A sakra.“ Hlesla a podlomila se jí kolena.

„Ne, chci ji živou.“ Slyšela hlas velícího, byl jí kupodivu docela sympatický.
Svezla se do kleku a zapřela se o ruku. Meč ji z dlaně vypadl jako by ani neměla sílu si ho udržet.
Zapřela se o obě paže a snažila se zhluboka dýchat. Tak tohle jí přišlo opravdu povědomé. Obrazy se jí před očima míhaly a zvuky k ní přicházely z veliké dálky.
Snažila se zůstat při smyslech, ale bylo to nemožné. Žaludek se jí obrátil a ona začala dávit zbytky sražené krve ze svých útrob. Bylo to, jako by nějaká neviditelná veliká ruka mačkala její vnitřnosti a obracela je naruby.
„Ksakru. Mrcho!“ Zaklel jeden z mužů, kterému nahodila boty a vší silou ji nakopl do obličeje. Cítila, že to odnesla čelist a brada. V ústech na moment ucítila svoji vlastní krev, ale rána se okamžitě samovolně zacelila.
„Bene, dost!“ Uslyšela, když letěla pár stop daleko a přistála na zádech neschopná se znovu vyškrábat na nohy. „Za tohle tě čekám, při příjezdu v kanceláři.“ Slyšela známý hlas vedoucího skupiny, ale nebyla si tím jistá.
Nemohla zvednout hlavu, nemohla dokonce pohnout ani rukama. Tak, tak sevřela dlaně v pěst. „Ale pane, ona je upír.“ Zaprotestoval muž, jehož botu teď měla obtisknutou v obličeji.
„A ty si člověk, tak se podle toho chovej. Nejsem tvá matka, abych tě učil slušnému chování.“ Ten hlas byl dokonale vyvážený a melodický na člověka.
Ucítila něčí paže, jak se podsunuly pod její tělo. Celá se chvěla a bylo jí tak zle, že to ani ve svém lidském životě nikdy nezažila.
„Přivolej vrtulník a řekni, že už jdeme.“ Ten hlas byl tak blízko a ten člověk tak krásně voněl. Vyzvedl ji do svého náručí a ona se úplně bez přemýšlení schoulila do jeho náruče a přimáčkla se k němu blíž.
Bylo cítit, jak na chvíli zaváhal, asi ho to vyděsilo. Tohle nebyly upíří reakce. Vyšli z předpokoje na chodbu a všichni v jednom chumlu kráčeli chodbou k požárnímu schodišti. Slyšela tlukot srdce hned vedle svého ucha a rozhodla se na ten zvuk soustředit. Vnímala i jeho pomalé a vyrovnané dýchání, vzhledem k situaci to bylo obdivuhodné, asi to byl ostřílený lovec. Přesně takhle klidně a vyrovnaně se vždycky choval Gerard.
Vyšli ven na střechu a ona vnímala, že barva oblohy se začíná pomalu měnit. Svítání už bylo jen otázkou několika desítek minut.
Na své pokožce ucítila vítr, který spolu s hlasitým zvukem rotoru začínal sílit. Bylo to zvláštní, oni v Oaklandu neměli vrtulník. No, tohle bylo Las Vegas, asi měli lepší finanční zdroje.
Vrtulník se snesl na střechu hotelu a aniž by pilot vypínal rotory, nastoupila celá skupina dovnitř. Chris nesl jejich velitel v náručí a ve vrtulníku si ji posadil na klín. Všichni koukali někam bokem, jen ne na něho, nikdo se neodvážil.
Neletěli nijak daleko, alespoň to Chris nepřišlo. Základnu tedy měli někde v centru. Vrtulník přistál a ona opět cítila, jak se její křečovitě ztuhlé tělo pohybuje. Zavřela oči, z mihotání světýlek okolo se jí dělalo opravdu zle. Takovýhle kolotoč nezažila, ani když oslavovali Geryho narozeniny a to jí potom bylo špatně celý týden.
Náhle ucítila pod zády měkkou matraci a dvě horké paže zpod jejího těla zmizely. Celkem automaticky se převalila na bok a ochranně si objala kolena a schoulila se do klubíčka. Někdo přes ní beze slova přehodil deku a pak slyšela jen přibouchnutí těžkých asi železných dveří.
Nevěděla jak dlouho ji nechali jenom tak ležet, ale byla si jistá, že bude trvat hodně dlouho než se z tohohle zase vyhrabe. Ještě párkrát se jí protočil žaludek a ona byla nucená vyzvrátit naprosto vše do připraveného kýblu. Nejradši by se neviděla.
Tak zhruba po dvanácti hodinách o sobě začala trošičku vědět. Posadila se na lůžku a spustila nohy dolů na studenou kamennou podlahu.
Přejela místnost pohledem. Holé stěny působily klaustrofobicky a kromě nepohodlného kavalce tu nebylo zhola nic.
Postavila se na nohy a udělala dva kroky. Hned zjistila, že to nebyl zase tak dobrý nápad. Hlava se jí zatočila a ona se opět sesunula k podlaze. Ležela tam, na studeném betonu a nechtěně si vzpomněla na něho.
Na jejich krátkou svatební noc, na to jak pod jeho dotykem tála a do očí se jí vlily slzy. Věděla, že tohle nedopadne dobře, pokud ji nezabili hned, udělají to jakmile jim řekne, že nic neví.
Po dalších asi třech hodinách se konečně s vypětím všech sil vydrápala do kleku a zapřela se o ruce. Její dlouhé blond vlasy jí splývaly až na podlahu a tvořily na ní prapodivné obrazce.
Ocelové dveře zaskřípěly a do cely vešla tmavá postava. S velkými obtížemi rozeznala obrysy muže, asi tak čtyřicetiletého s malým knírkem pod nosem. Jeho výraz byl profesionálně neutrální a tak jí nezbývalo, než si domýšlet, co si asi o ní myslí.
Došel až k ní, drsně ji uchopil za paži a vytáhl ji na nohy.
„Šéf, chce s tebou mluvit.“ Utrousil chladně a vlekl ji za sebou na chodbu. Dlouhá, bíle vymalovaná chodba byla ostře osvícena hromadou nepříjemně blikajících zářivek a Chris chvíli trvalo, než si na tu oslepující záři zvykla. Mžourala očima a snažila se dělat alespoň maličké krůčky, aby ji za sebou netáhl jako kus hadru.
Ušli tak padesát metrů a pak se náhle zastavil a klepl na dveře napravo.
„Dále.“ Ozvalo se známě melodickým hlasem a muž otevřel dveře a vtáhl ji dovnitř. Místnost byla vcelku malá, bez oken. Osvětlena nebyla zářivkami, ale obyčejnými světly. Uprostřed byl stůl a u něho naproti sobě stály dvě židle. Na jedné z nich seděl tak pět a třicetiletý muž.
„Pane, na váš rozkaz jsem ji přivedl.“ Řekl muž, který ji stále pevně svíral za paži. Pak s vrzáním odsunul druhou židli a násilně ji posadil.
„Díky, Bou.“ Poděkoval velitel a muž se vzdálil. Dveře se s klapnutím zavřely a nastalo hrobové ticho.
Chris zírala němě na své spojené ruce složené v klíně a neodvážila se vzhlédnout.
„Jmenuji se Parker, podplukovník Parker.“ Prolomil ticho on. To ji však stejně nedonutilo vzhlédnout. Hlasitě vzdychl a o stůl bouchly dvě papírové složky. Jednu sebral a aniž by se na ni podíval, začal předčítat.
„Christine Bakerová, narozená dne 28.3.1982 ve Wichitě, Kansas. Matka Ann Bakerová a otec Jackson Baker, zemřeli při tragickém požáru, který jejich dcera jako jediná přežila. Posléze byla odeslána do dětského domova, vzhledem k tomu, že neměla žádné jiné příbuzné.“ Nadechoval se, že začne znovu číst, ale to mu už nechtěla dovolit. Nechtěla poslouchat znovu a jejím děsivém životě. Vzhlédla k němu a tiše zavrčela.
„Ale, kdopak se nám to probral?“ Vykulil muž hraně oči, ale Chris se neusmála. Stále jen na něho bez hnutí zírala a doslova ho propalovala pohledem.
„Takže, teď už ne Christine Bakerová, ale Christine Corwinová. Hm, to je ale změna. Od nadějného lovce po upírskou paničku.“ Zvedl druhou složku, která byla o poznání silnější.
„Viktor Corwin,“ řekl tiše a očima zběžně přejížděl řádky.
„Myslím, Christine, že už jsme se spolu setkali, jenže to jste měla oči jen pro Geryho Oldmanna.“ Jeho hlas zněl káravě a vyčítavě.
„No, změna je život, že?“ Pročítal dál složkou. Chris na něho sice byla naštvaná, za to jak arogantně se k ní chová, ale i tak musela uznat, že je to až nebezpečně hezký muž.
Byl o půl hlavy vyšší než ona a jeho tělo bylo spíše šlachovité, než-li svalnaté. Měl překrásně opálenou pokožku, asi chodil rád na sluníčko. Jeho na krátko střižené, světloulince hnědé vlasy byly nagelované nahoru do rozcuchaného účesu. Měl krásně jemný, souměrný obličej a překrásně pomněnkově modré oči. Voněl naprosto božsky, jemně dřevitě se slabým tabákovým podtónem.
„No, opravdu jsme chtěli dostat spíš pana Corwina a vy jste se nám připletla do cesty. Doufám, že si brzy všimne, že mu něco chybí.“ Dodal pobaveně a zahleděl se jí přímo do očí.
Teď docela litovala, že se jí vyhnula ta vlastnost upířího klidu nebo to možná bylo tou látkou, která putovala jejím krevním řečištěm, ale do očí se jí vlily slzy. Sklonila hlavu a tiše popotáhla.
Zamračil se a sáhl do kapsy pro čistý složený kapesník. Hodil ho na stůl před ní a nespouštěl z ní oči. Sáhla po něm a utřela si oči a nos.
„Myslel jsem, že upíři nemohou plakat.“ Vyhrknul ze sebe.
„Nemají většinou tolik citu, aby mohli.“ Odpověděla zastřeně a cukla rameny v hlasitém vzlyku.
Někdo ťukl na dveře a vešel opět ten muž, co ji přivedl. V jedné ruce držel velikou sklenici, naplněnou krví. Se zjevným znechucením ji položil na stůl před Chris a beze slova odešel.
„Myslím, že už musíte mít hlad.“ Konstatoval suše Parker a natáhl se, aby přistrčil Chris sklenici blíž. Nemusela se ani ptát, aby věděla, že tohle je krev lidská. Vonělo to nádherně a její žaludek se začal bolestivě ozývat.
„Tohle je lidská krev a tu já nejím. Nemohl byste mi, prosím, obstarat krev zvířecí. Myslím, že jsou v Las Vegas jatka.“ Dvěma prsty postrčila sklenici doprostřed stolu a ruku opět stáhla.
Vytřeštil na ni oči a se zájmem se zavrtěl na židli. „Jak nejím?“ Nechápavě se zeptal a stáhl obočí.
„Nelovím lidi, ani Vik už ne.“ Pokrčila rameny a snažila se hledět přímo na něj.
„Moment.“ Hlesl a vstal od stolu, přešel ke dveřím a otevřel je, pak rychle něco pár slovy řešil s mužem stojícím za nimi a když je zavřel, vrátil se zpět.
„Takže lidé vás nelákají?“ Zeptal se se zájmem a bedlivě ji pozoroval.
„Neříkám, že mě nelákají, jen, že je nelovím.“ Svůj pohled upřela před sebe na stůl.
„Takže, to on vás proměnil?“ Zeptal se a prstem naznačil směrem k Viktorově složce.
„No, spíš řekněme, že skrz jeho krev jsem povstala, ale on to učinil jenom z nutnosti. Nechtěl, abych byla upír. Vlastně ani já po tom dvakrát moc netoužila, vzhledem k mému zaměstnání.“
„Počkat, on byl s vámi i před tím, když jste byla ještě člověkem?“ Mírně vyvalil oči.
„Ano, chtěl si mě vzít i jako člověka.“
Nevěřícně zavrtěl hlavou a vypadalo to, že ho Chris opravdu začíná zajímat.
„No, musím vám složit poklonu. Takhle dobře se neumí bránit ani mnoho vycvičených mužů. Udělala jste na mě dojem.“
„Geryho výcvik.“ Šeptla a prohrábla si zacuchané vlasy. Všiml si toho a sjel ji pohledem. Její sněhově bílá pokožka, byla na mnoha místech ušpiněná a její noční košile, nevypadala o moc líp. „No, asi byste si ráda dala sprchu. Ten převoz sem, nebyl zrovna nejčistší záležitostí.“
Pohlédla na svou košilku a zastyděla se. Na několika místech byla ušpiněná a na jejím dolním lemu byl dokonce veliký flek od zaschlé krve.
„Díky, to by bylo opravdu milé.“ Kývla a docela dobře nechápala o co se ten člověk snaží. Věděla, že stejně nevyhnutelně skončí jako malá hromádka popela, tak proč se ještě snažit. Ale vědomí horké sprchy, bylo tolik lákavé.
„Dobře, zařídím to. Počkejte tady.“ Vstal a odešel.

Chris osiřela a její myšlenky se zatoulaly k Viktorovi. Myslela na něho, jestli je v pořádku a jestli už mu došlo, co se u nich v pokoji přihodilo. Jestli ji hledá a obávala se toho, aby kvůli ní nevyvedl nějakou hloupost.
Dveře opět cvakly a objevil se v nich Parker. „Tak můžeme. Jste schopná jít sama?“
Chris kývla a vrávoravě se postavila na nohy. Opřela se o opěradlo židle a udělala dva kroky směrem ke dveřím. Zatmělo se jí před očima a nohy jí vypověděly službu. Čísi paže ji zachytily a zmírnily tak její pád. Chytil ji pevně a vyzvedl si ji do náručí. „No, vidím, že ne.“ Sykl a nesl ji chodbou. Zavřela oči, to blikající světlo bylo příšerné.
Ušli několik dalších metrů a Parker vstoupil do nějaké místnosti. Opatrně ji postavil na nohy. Když se její chodidla dotkla podlahy, otevřela své veliké modré oči a pohlédla na něho.
„Vzal jsem i nějaké oblečení, snad vám to bude.“ Pokynul k úhledně složené hromádce na jedné z obyčejných kovových židlí.
„Díky.“ Hlesla a rozhlédla se kolem. Bíle vykachličkovaná místnost s několika židlemi a dvěma řadami kovových skříněk působila čistě a nově. Vzadu byla ještě jedna menší místnost se sprchami.
Parker ji podal bílou osušku a pokynul směrem ke sprchám. „Obávám se, že nebude možné zařídit vám až takové soukromí, na které jste asi zvyklá, ale musím zůstat s vámi a hlídat vás.“
Chris jenom kývla a sebrala kupičku s oblečením. Když byla s Gerym dvakrát moc tohle neřešila. Několikrát se musela převléknout i před ostatními muži.
Zhluboka se nadechla a udělala opatrně krok kupředu. Nohy se jí klepaly, ale věděla, že Parker je u ní a nenechá ji upadnout.
Pomalu došla až do sprch, ale on ji nenásledoval, zůstal stát za závěsem. Chris shodila košilku na zem a přešla k první sprše. Pustila na plno horkou vodu a zavřela oči. Zapřela se rukama o zeď před sebou a rozplakala se. Věděla, že on ji přes hluk vody neuslyší a ona to ze sebe prostě musela dostat. Myslela na Viktora a na Lucy a celé to kolem jí přišlo naprosto neuvěřitelné. Bylo jí tak moc špatně a cítila se tak moc sama. Svezla se na podlahu a tvrdě dopadla na zadek. Objala si rukama nohy a čelo položila na kolena. Svrchu na ni dopadaly tisíce kapiček vroucí vody a ona se snažila uklidnit.
Na kachličkách hned vedle ní se ozval čvachtavý zvuk, někdo zavřel sprchu. Nezvedla oči, ale věděla, kdo to je.
Parker jí přes ramena přehodil osušku a za paže ji vytáhl na nohy. „No tak, pojď, musíš si lehnout.“ Šeptl a posadil ji na jednu ze dvou plastových židliček. Na druhé byla kupička s oblečením.
Chris měla skloněnou hlavu a jejím drobným tělem otřásaly hlasité vzlyky. Ramena se jí třásla a po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy.
Zabalil ji do osušky a přidřepl si k ní. Položil jí ruku na koleno, až se Chris zachvěla a o kousek se odtáhla. „Neboj, nedovolím jim, aby tě zabili, ty nejsi jako ostatní. Byla by to vražda a já nejsem vrah.“
Teď, když jí vysvitla alespoň malinká jiskřička naděje, že se z toho dostane, povolila si doufat. Doufat v to, že ho ještě jednou uvidí, že ji ještě naposledy sevře ve svém náručí.
Zadívala se přímo na Parkra a on její upřený pohled opětoval.
„Jsi moc krásná, ale to asi víš, viď. Nadpozemsky krásná.“ Brouknul a konečky prstů jí opatrně přejel po čelisti v místech, kde už se ztrácela modřina po těžké vojenské botě.
„Ne.“ Šeptla a uhnula pohledem. Přitáhl si její obličej blíž a nevšímal si jejího nevěřícného a vyděšeného pohledu, když na zlomek vteřiny přitiskl svá ústa na její.
Chris zareagovala okamžitě. Vstrčila své dlaně mezi ně a bleskurychle propnula paže. Nedýchala, ale i tak dotyk jeho horké pokožky byl víc než dokázala snést. Ze všech sil se snažila neproměnit a zůstat v lidské podobě. Propletla si prsty a zaryla nehty navzájem do svých rukou.
Parker se svalil, když ho od sebe odstrčila a přistál na zadku několik stop daleko. Kupodivu se tomu začal smát, když se sbíral z podlahy.
„No jasně, asi jsem měl poprosit o svolení. Líbám tady vdanou ženu.“ Tyčil se nad ní a s úsměvem na rtech si ji měřil.
„Ne upíra, ty tupče.“ Vykřikla a odměnou jí byl tvrdý políček, který ji pleskl o tvář. Tu ránu ani necítila, ale i tak si přimáčkla ruku k obličeji.
„To jsem neměl, omlouvám se, ale musíš si uvědomit, že tady se dodržují určitá pravidla.“
„Myslím, že nejzákladnější pravidlo je přežít a ty se jím neřídíš.“ Vztekle odvětila.
„Bože Christine!“
„Jen Chris, všichni mi říkají jenom Chris.“ Zamračeně ho pozorovala.
„Dobře tedy, Chris. Jsi opravdu zvláštní, ještě nikdy mě žádná žena nepřitahovala, tak jako ty.“ Klekl si, takže teď měli obličeje ve stejné výšce.
„Jsem v první řadě upír Parkere, i kdybych chtěla, nemohla bych s tebou být. Copak nejsi schopný to pochopit? I to, že s tebou tady jenom mluvím mě stojí strašně moc sebeovládání.“ Na sucho polkla a její žaludek opět bolestivě zaprotestoval.
„Ale on s tebou byl, když jsi byla ještě člověk. Asi jste se nevodili jenom za ručičku.“ Odsekl uraženě.
„Parkere, jemu je tři sta, mně jsou tři měsíce. Měl o trošku víc času na to, aby se naučil sebeovládání.“
„No, tuhle diskuzi asi necháme na jindy.“ Řekl a podíval se na její ruce, které se samovolně klepaly jako stoletému alkoholikovi.
„Sakra.“ Zaklela. „Co jste to do mě napumpovali za sajrajt?“ Pozvedla paže a sledovala svoje vibrující prsty.
„Novinka, nějaká chemická látka, působící jako jediná na upíry. Bude ti ještě nějakou dobu špatně a pak to vyprchá. Budeme ti pak muset píchnout další dávku.“
Vytřeštila oči. „Cože, další dávku?“
„Nebude toho tolik, samozřejmě. Budeš jenom malátná a v podstatě neškodná.“
„Já chci domů.“ Knikla trochu hraně a sklopila hlavu.
„Klid Chris, jsi pod mou ochranou.“ Vzal ji za rameno, ale ona se mu vysmekla. Z vedlejší židle vzala čisté oblečení a otočila se k němu. „Chceš mi pomoct nebo mě necháš v klidu obléknout?“
Zvedl obranně paže a taktně se vzdálil za závěs. Chris shodila osušku z ramen a nasadila si obyčejná bílá bavlněná tanga a nijak zvláštní bílou bavlněnou podprsenku. Vše bylo čisté a krásně to vonělo jemným parfémem. Dále tmavě modré rifle a modré tričko s dlouhým rukávem. Nahlas vzdychla a protřela si vlasy, aby jí z nich neodkapávala voda. Odložila osušku na židli a sáhla na závěs. Stál tam a v ruce držel černé tenisky.
„Nevím jakou máš nohu, snad nebudou malé.“ Jednu jí podal a ona si ji nasadila. Byly akorát a tak si obula i druhou a pokrčila rameny na znamení, že už je připravená.
„Fajn, myslíš, že to zvládneš po chodbě po svých?“
Chvíli se mu upřeně dívala do očí a pak přikývla. Věděla, že i kdyby se měla plazit, tak od něho nechce nést.
Vyšli na chodbu, on se držel jeden krok za ní a ruku měl připravenou těsně u její paže, ale nedotýkal se jí.
„Chris!“ Houkl mnohem dřív než byla připravena. Váhavě se podívala na dveře své původní cely a pak se poslušně vrátila o dva kroky zpět. Otevřel a pokynul dovnitř, do o mnoho kulturnější místnosti. Byla tolik podobná místnosti, ve které ji vyslýchal. Čtyři bílé, holé stěny, jedno normálně vypadající lůžko a dokonce i malý stolek s jednou židlí.
Vešla dovnitř a on ji beze slova následoval.
Rozhlédla se kolem a znovu zhluboka vzdychla. „Děje se něco?“ Zajímal se.
Zavrtěla hlavou a odevzdaně se posadila na lůžko. Každý nádech v jeho přítomnosti byl teď těžší a těžší. V krku ji pálilo a útroby se jí svíjely, jak požadovaly svoji dávku krve. Chytila se jednou rukou za žaludek a druhou se opřela o koleno.
„Je ti zle?“ Zeptal se, ale bohudík ho nenapadlo přibližovat se.
Zavrtěla hlavou a opět se ztěžka nadechla. „Jen bych se potřebovala napít. Začíná to bolet.“
„To bolí, když máš žízeň?“ Sedl si na židli a nespouštěl z ní oči.
„Jako když polykáš žiletky nebo jako když piješ kyselinu, nosohltan tě pálí jako kdybys vdechoval plameny.“ Předklonila se a začala se pohupovat tam a zpět.
„Vydrž.“ Hlesl a zmizel. Lehla si na lůžko a přitáhla si kolena k bradě. Jakou hroznou hříčkou osudu se dostala zrovna sem? Sama zatím ani z poloviny nevěděla, co to znamená být upírem a teď byla sama, opuštěná, v tomhle loveckém doupěti.
Dveře klaply a v nich se objevil Parker a v ruce pevně držel ohromnou, snad litrovou sklenici naplněnou krví.
„Tak tahle není lidská. Snad to bude lepší.“ S obtížemi se posadila a očima ho upozornila, aby se nepřibližoval víc než bylo nezbytně nutné. Oběma rukama si od něho vzala sklenici a přiložila ji k ústům. Vonělo to mírně hořce, bez diskuzí to bylo zvíře. Zavřela oči a naplnila si krví celá ústa. Rychle polkla a mírně lepkavá tekutina, protékající jí dolů hrdlem, hasila ten plamen a mírnila nesnesitelné pálení jako mávnutím kouzelného proutku.
Zhluboka se nadechla a aniž by otevřela oči, vypila celou sklenici na ex. Konečně polkla poslední doušek a podívala se na něho.
Seděl jako přimražený a přimhouřenýma očima ji pozoroval. „Díky.“ Snažila se být slušná a vstala a postavila sklenku na stůl.
„Chceš ještě?“ Jeho hlas zněl tiše, ale pevně a neochvějně.
„Ne, když tak až za chvilku, díky.“ Šeptla a sedla si až dozadu a zády se zapřela o stěnu.
„Jak dlouho tu budu muset zůstat?“ Zvedla své velké modré oči k němu a on ty své sklopil.
„To ti neřeknu. Ostatní asi nepřesvědčím, že tě máme propustit, to víš, jsi upír.“ Pokrčil rameny a prsty si silně mnul klouby na druhé ruce. „Ale já bych tě mohl odsud vyvést. Pomoci ti k útěku. Jenže se mi moc nechce.“
Pokývala, chápala, byla pro něho jako nástraha. Cítil, že ji nemůže pustit, protože by o ni přišel. Byla mucholapkou a on byl ta nebohá moucha.
„Parkere, víš, co jsem říkala. Nemůžeme být spolu, i kdybychom chtěli. Nejde to, já bych to nezvládla.“ Záměrně se nezmiňovala o Viktorovi a o tom, jak moc ho miluje. Prostě se jenom snažila vykroutit z téhle nepříjemné situace, jak jen to šlo.
„Nemůžu tě pustit s vědomím, že už tě nikdy neuvidím.“ Šeptal a byl rád, že byly dveře zavřené a nikdo ho nemohl slyšet.
Rozhodla se tedy použít těžší kalibr. Její oči zežloutly a její rysy se změnily v upíří. Chvíli na ni beze slova hleděl a pak svůj zrak odvrátil.
„Tohle jsem já, Parkere. Z jedné poloviny jsem tohle já. Takhle vypadám vždycky když lovím, nebo když jsem příliš rozrušená, než aby to moje lidská půlka zvládla snést. Chtěl bys mě i takovou?“ Zamrkala a velmi jasně cítila, jak se v něm pere odpor s žádostivostí. Tak moc tomu boji rozuměla, tak moc si na to pamatovala.
„Nevadí mi to.“ Řekl asi po deseti minutách přemýšlení a vzhlédl k ní tak, že musela až zatnout pevně čelist. Jeho oči plály vzrušením a chtíčem.
„Parkere, miluji Vika, nemůžu být s tebou, nemohla bych se ho vzdát, nikdy.“ Musela teď rozbalit silnější kalibr.
„Chris, ale….“ Natáhl k ní paži.
„Prosím, dostaň mě odtud. Tady umřu a nebude to trvat tak dlouho.“

Viktor byl naštvaný a vypadal jako bůh pomsty. Pomalu se šoural směrem k požárnímu schodišti a v zádech slyšel kroky Lucy.
„Viku, počkej. Já jsem mu říkala, ať mi nedává drogy do pití, že to děsně špatně snáším.“
Viktor místo odpovědi zlostně zavrčel.
„Je mi to líto, ale James….“
Už to nevydržel a prudce se otočil. Lucy se zastavila na místě a snažila se nasadit soustředěný výraz, šlo to z tuha.
„Lu, proboha, myslel jsem, že se už budeš konečně chovat jako dospělá a ne jako puberťák. Kdo se o tebe stará v Itálii?“
„Tam není James.“ Přiznala.
Otočil se a nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Sakra Lucy, málem jsi ty dva zabila uprostřed parketu. Nemyslíš, že by to vzbudilo trochu nechtěné pozornosti?“
„Promiň, ale oni byli tak dotěrní a já se přestala ovládat. To ty drogy.“ Hlesla mu do zad, ale věděla, že by měla raději mlčet. Viktor se vztekem klepal, ruce měl křečovitě pevně sevřené v pěst.
„Hned, jak se setmí, odjíždíme. Nebo se o nás začne mluvit a to by nebylo dobré. Lu, ty bys zasloužila.“
Lucy se beze slova smutně potácela za ním a rukama se zachytávala stěn a zábradlí, aby neupadla.
„Ale stejně si ho nemusel takhle zřídit. Rozmáznout mu obličej o stěnu jeho pracovny, to od tebe nebylo vůbec hezké.“
„Vždycky, když si s ním, tak jsi v maléru. Záměrně tě do nich tahá, a pak se děsně baví. Je to kretén a ty už by sis to měla taky konečně uvědomit.“
„Viku, ty nejsi můj otec. Nemůžeš se takhle chovat.“ Řekla umanutě, prohmátla rukou a nebezpečně se zapotácela na vrcholku schodiště. Nohy se jí podlomily a ona sjela, opírajíc se zády o stěnu, se žuchnutím na zadek.
„Je mi to opravdu líto, Viku. Zlobí se na mě Chris moc, že jsem vám překazila svatební noc?“ Natáhla si nohy a nyní seděla napříč schodiště a očima propalovala díru do zdi před sebou.
„Díkybohu, že nejsem tvůj otec. Ty jsi příšerné stvoření.“ Z povzdechem se vrátil několik schodů dolů a za paži ji vytáhl na nohy. „Tak pojď, potřebuješ si lehnout. Takhle se zřídit.“
Přehodil si jí přes rameno a pomalu začal stoupat vzhůru. Cítil, jak mu bouchá pěstičkami do zad a po pár schodech se začala neuvěřitelně smát. Otráveně zvedl obočí a stiskl její nohy pevněji. „Co je tu k smíchu?“
„Když si vzpomenu, jak se tvářil, když jsi mu rozbil nos, byla to strašná sranda. Bude teď muset vymalovat.“ Lucy si ještě chvíli něco žvatlala, ale Vik se ze všech sil snažil nevěnovat jí pozornost.
Konečně stanuli ve čtvrtém patře, Vik na moment zaváhal. Nadechl se a ucítil malý, nepatrný náznak Chrisiiny vůně. Zavrtěl hlavou, už asi blázní, co by tady dělala Chris? Vzal za kliku a vešel na chodbu. Postavil Lucy na zem. „Tak po rovině to snad už zvládneš sama, ne?“
Zamířil k jejich pokoji a Lu nechal záměrně daleko za sebou.

Projel čtečkou kartu a dveře se otevřely. Ani nemusel rozsvěcet, aby pochopil, že něco je špatně.
Z pokoje se vylinula vůně několika cizích mužů. Obezřetně vešel dovnitř a nasál vůni hlouběji do plic. Mohlo jich být tak pět, šest. Z toho nejmíň tři krváceli. V předpokoji nic nenaznačovalo, že by se něco změnilo. Rychle ho přešel a vzal za kliku ložnice. Rozrazil dveře a přejel pokoj očima. Tady byla vůně lidské krve daleko silnější. Na podlaze byly krvavé kapičky a šmouhy. Zavřel oči a snažil se oddělit její jemně květinovou vůni od všech ostatních pachů.
Udělal pár kroků a sehnul se. Na podlaze pod ním byla jedna jediná, malá, už skoro usychající kapička krve. Setřel ji ukazováčkem a přivoněl. Byla to její krev. „Chris.“ Hlesl a rozhlédl se kolem. Všude byl nepořádek, svíčky se válely po podlaze a některé kousky nábytku byly rozbité. Zaostřil na předmět, který sem očividně nepatřil. Pod jednou skříní se povalovala velmi zvláštní věc, klekl si a zašmátral. Jeho prsty se dotkly gumy a on vytáhl vojenské brýle pro noční vidění. Sedl si na paty a tupě zíral na ten předmět. „Lovci.“
„Co se to tu stalo?“ Vletěla dovnitř Lucy a zdálo se, že pod tíhou událostí totálně vystřízlivěla. Viktor klečel u skříně a vypadal jako socha, nehýbal se a ani nedýchal, jen tupě zíral před sebe a v rukou držel tmavě zelenou věc.
„Viku, co se stalo?“ Vyjekla. Takhle strhaného, ho ještě nikdy neviděla. Rozběhla se k němu a klekla si vedle. Vzala jeho ruce do svých a vytrhla mu zvláštně gumový předmět. „Co to sakra je?“ Dívala se na to, pak na Vika.
Neodpovídal, jen zíral pořád do stejného místa. „Viku.“ Křikla a zalomcovala s ním. Konečně se jí podíval do očí, ale až se lekla jeho výrazu. Byla v něm vepsaná ztráta a neuvěřitelná bolest.
„Lovci.“ Vydechl skoro neslyšně a v očích se mu zaleskly slzy. „Nebyl jsem tady, abych ji ochránil. Zase jsem zklamal.“
Lu obezřetně přejela koberec očima. Ani smítko prachu, natož popela, to bylo dobré.
„Je naživu, Viku. Jen klid najdeme ji a dostaneme ji zpět. Neboj se, dopadne to dobře.“ Kývnul a váhavě se postavil. „Lu, vezmi telefon a zavolej Jamese, potřebuji vědět, kde mají lovci v tomhle městě základnu, popřípadě, jak bych je mohl zkontaktovat, prostě všechno, co by nám mohlo pomoct.“
„Co chceš dělat?“ Zeptala se a vytahovala z kapsy malý stříbrný mobil. „Jsi na to sám a pochybuji, že by ti James vyšel vstříc, potom co jsi mu šlápnul do úsměvu. Nemáš zbraně ani lidi.“
„Žádná pevnost není tak silná, aby nemohla být dobyta penězi.“ Zacitoval Cicera, vytáhl svůj mobil a začal v něm něco vyhledávat.

Chris ležela na boku a nohy měla pevně přitisknuté k tělu, bylo to už pár hodin, co Parker odešel. Byla velmi unavená, ale natolik vyděšená, že nemohla usnout. Ačkoliv si to už několikrát zakázala, musela neustále myslet na svého muže. Muže, páni, jak krásně to znělo. Zamračila se nad sebou a otráveně se otočila na druhý bok.
Vrzly dveře. Neohlédla se, nemusela. Do nosu ji praštila, známě jemně dřevitá vůně.
„Co chceš?“ Broukla a přitáhla si nohy ještě blíž.
Stál chvíli mezi dveřmi, než se konečně rozhoupal a vstoupil. „Jen jsem myslel, víš, abych tě nevzbudil.“
„Hmm.“ Dál pozorovala stěnu, která byla jen pár palců od její tváře. Pečlivě studovala strukturu omítky a každou i sebemenší prasklinku. Byla ochotná dělat cokoliv, jen aby udržela své myšlenky pod kontrolou.
Sáhl po vypínači a rozsvítil, Chris okamžitě zavřela oči. Nepotřebovala světlo, tma byla příjemnější, přívětivější, mohla se v ní schovat.
„Donesl jsem ti něco k jídlu.“ O stůl klepla sklenice a on se posadil na židli vedle, nepříjemně to zavrzalo o linoleum, které bylo na podlaze.
„Nemáš hlad?“ Začínal ji štvát, místo odpovědi zavrčela. „Fajn, jak chceš.“ Odsekl uraženě a nastalo ticho.
„Víš, přemýšlel jsem, mohli bychom odtud vypadnout oba. Prostě se vytratit. Tahle práce už mě stejně dost dlouho štve. Je to jako boj s větrnými mlýny. Zabíjíme upíry a oni pořád přibývají a přibývají. My jich deset zabijeme a oni si jich dvacet stvoří. Mají lepší zbraně a víc finančních prostředků, už mi to leze na mozek.“
Chris protočila panenky a byla ráda, že je k němu zády a on jí nevidí do tváře.
„Odjeli bychom spolu, někam kde….“ Plánoval než ho přerušila.
„Parkere, co po mně chceš?“ Konečně zareagovala a posadila se na posteli čelem k němu, nohy spustila na zem a zapřela se o ruce.
„Mezi námi, nebude nikdy, to …a žili šťastně až do smrti. Mezi námi vlastně nebude nikdy nic. Máš veliké štěstí, že jsi ještě naživu.“ Vyštěkla otráveně a nasadila výraz a la dej mi už konečně pokoj.
„Mám pocit, že kdybychom na to šli pomalu, opravdu pomalu. Zvykla by sis.“
Zavrtěla otráveně hlavou a postavila se, aby si došla pro jídlo. Než však sáhla pro sklenici, zachytil její ruku a strhnul ji k sobě. Okamžitě přestala dýchat a vší silou se od něho odtáhla. On ji však držel tak pevně, že ho vytáhla na nohy. Stáli teď naproti sobě a on ji stále držel za zápěstí. Jeho oči plály nedefinovatelným citem, zrychleně dýchal a jeho srdce uhánělo rychleji než když bojoval.
„Pusť.“ Sykla a snažila se do toho dát všechnu nenávist, kterou cítila.
„Ne.“ Silně sevřel čelist a šlachy na jeho rukách vystoupily, jak pevně ji svíral. Kdyby byla člověk, určitě by jí ruku rozdrtil.
„Říkám pusť.“ Stála si za svým a její oči pomalu pozvolna zežloutly. Cítila ten nápor, jak její tělo instinktivně volalo po přeměně. Křičelo „nebezpečí“ a snažilo se bránit. Zavřela oči a snažila se uklidnit a přesvědčit sama sebe, že jí nic nehrozí.
Znovu se na něho podívala, ale on neuhnul pohledem, díval se jí přímo do očí. „Parkere, prosím, pusť mě.“ Dýchala mělce a jen tolik, aby mohla mluvit.
Chytil ji rukama za ramena a tvrdě ji přirazil ke zdi. Bouchla se do hlavy, ale ani to necítila, protože její mysl začala silně zaplavovat panika.
Stál těsně u ní a ona vnímala každým milimetrem kůže žár jeho těla. Díval se upřeně do jejích žlutých očí a začal se k ní nebezpečně přibližovat. Chris by nejradši utekla, ale nebylo kam. Proč si, proboha, všichni mysleli, že ji mohou dostat násilím. Kupodivu byl Viktor jediný, kdo nenaléhal. Jediný, kdo ji respektoval a kdo ji nikdy nenutil do ničeho, co nechtěla. Ten starý, zlý upír, byl jediný muž v jejím životě, který ji skutečně miloval.
Křečovitě zavřela oči a snažila se vnitřně připravit na to co přijde. Už cítila jeho horký dech ve tváři a samotné teplo jeho kůže, zatnula ruce v pěst a uzamkla všechny svoje svaly. Ztuhnula, jako by byla z kamene a doufala, že tohle dokáže ustát, pokud ne, pokud podlehne jeho voňavé horké krvi, podepíše si rozsudek smrti.
Jeho hedvábné, horké rty se něžně otřely o její krk. Naskočila jí husí kůže a všechny chloupky na těle se jí zježily. Políbil ji něžně na spánek, pak zasypal polibky její jako ocel ztuhlou čelist.
Kousíček se od ní odtáhl a pak se plnou silou přitiskl svými rty na její. Cuknula pod smrtelnou tíhou toho horkého polibku. Zajel jí rukama do vlasů a začal se jazykem dobývat do jejích chladných úst. Ochutnával její rty a Chris slyšela, jak se jeho srdeční frekvence zrychluje. Přitiskl se k ní ještě blíž a jednou rukou sjel po jejích perfektních křivkách. Zachvěla se, jeho dlaň byla horká a měkká. Chytil ji pevně za zadeček a přitiskl svojí pánev na její. Cítila, jak míra jeho vzrušení roste a věděla, že tohle nedopadne dobře. Konečně se jazykem probojoval přes její pevně semknuté rty. Vklouzl do jejích úst a ona ho poprvé ochutnala. Nikdy nezažila nic sladšího a víc uspokojujícího. Ta chuť byla dokonalá. Připadala si jako by poprvé ochutnávala horké jahody se šlehačkou. Její tělo s ní přestalo spolupracovat a ona se uvolnila. Chytila ho kolem krku a přitáhla se k němu. Její mozek panicky křičel, ječel, aby toho nechala, aby se odtáhla a zalezla do nejzaššího koutu. Její tělo dělalo však pravý opak, tiskla se k němu a proplétala své prsty jeho dokonalými vlasy.
„Vidíš, že to jde. Miluji tě, Chris.“ Jeho hlas zněl vzdáleně a skoro ho nevnímala. Zhluboka se nadechla a aniž by to byla schopná zastavit, proměnila se. Jeho jazyk se neopatrně otřel o její jako břitvy ostré zuby a Chris ucítila v ústech chuť jeho sladké krve. Maják v její hlavě výstražně červeně blikal a siréna zněla na plné pecky. Věděla, že tohle je poslední meta, odtud už nebylo návratu. Sála jeho jazyk a kousala ho víc a víc. Kupodivu se mu to líbilo a začal tiše sténat. Ten zvuk se jí vrýval hluboko do mozku a ponoukal ji k tomu, aby to udělala.
„Ano, ano, pojď. Pojď malá.“ Zasténal a ona prudce otevřela oči. Odstrčila ho od sebe tak silně, že přeletěl pokoj a přistál u protější zdi. Zdál se být vyděšený jejím rychlým obratem, ale ona mu byla neskutečně vděčná, že to řekl. Okamžitě ji to vrátilo zpět do reality a alespoň na zlomek vteřiny dokázala jasně myslet.
Zlostně zasyčela a zatnula ruce v pěst. „Uteč.“ Procedila skrz zuby a musela se opravdu hodně přemáhat, aby mu uvolnila cestu ke dveřím. Z úst mu vytékal pramínek krve a on si ho vyděšeně otřel do rukávu. Teprve teď mu došlo, co se tu děje a rychle se vyhoupl na nohy.
Měl rozšířené zorničky jako by byl pod vlivem drogy a asi se tak zrovna i cítil, ale obezřetně se kolem ní protáhnul a zmizel na chodbě. Zavřel za sebou dveře a zaklapnul zámek.
Chris se zhroutila na podlahu a zavřela oči. Do očí se jí vlily slzy a ona začala hlasitě vzlykat.
„Viku, proboha, kde jsi? Dostaň mě odsud.“ Vyškrábala se do sedu a přitáhla si nohy k trupu.
Právě prošla tou nejtěžší zkouškou a zvládla ji, přesto věděla, že by z toho Viktor nebyl nijak nadšený.

Nevěděla, jak dlouho seděla na zemi přitisknutá zády ke stěně a snažila se uklidnit. Pořád do kola si přehrávala, co se stalo a byla udivena sama sebou, že se mu nedokázala vzepřít. Nezaslouží si Viktora, on by jí nikdy nic takového neudělal, on byl věrný, on ji miloval.
Zatřepala hlavou a do očí se jí vlila další várka studených slz.
Položila si bradu na kolena a zhluboka dýchala, aby z plic vyhnala jeho dřevitou vůni. Nešlo to, celá tahle místnost voněla jako on.
Vstala a na jedno nadechnutí vypila sklenici, která stála na stole. Pak si sedla na postel a zavřela oči. Snažila se myslet jen na hezké věci a nepřemýšlet nad tím co bude. Jestli je z ní Parker ještě tak unešený, nebo jestli si teď chladí rozkousaný jazyk ledem a přemýšlí, jak se jí co nejrychleji zbavit.
Na chodbě se rozezněly kroky a ona upřela svoje velké modré oči na dveře. Kroky se na chvíli zastavily, ale pak o to rychleji pokračovaly chodbou dál. Parker, pomyslela si a smutně vzdychla. Dalších pár hodin bylo ticho. Vražedné ticho, které by se dalo krájet. Těžké, hutné ticho. Tmou se rozléhal jen tichý chrčivý zvuk jejich vlastních nádechů a výdechů.
A pak se znovu ozvaly kroky, ale byly pomalejší a těžší. Dveře se otevřely a v nich stál Bou. Chvíli si ji mlčky měřil, pak vešel dovnitř a beze slova ji vytáhl na nohy.
„Pojď, chce si s tebou promluvit podplukovník.“ Táhl ji chodbou a ona musela zase přivřít oči kvůli otravně blikajícím zářivkám.
Došli až na konec chodby a vzali to po schodech nahoru. Druhé patro bylo úplně odlišné. Na stěnách, vymalovaných světle okrovou barvou, visely obrazy a na podlaze byl hnědý zátěžový koberec.
Zastavil se u třetích dveří vpravo a zběžně ťuknul. Otevřel a vstrčil ji dovnitř. Dveře se jí těsně za zády zabouchly a ona stanula ve špatně osvětlené místnosti.
Na stole svítila jen malá pracovní lampa a místnost byla zahalena do hustého doutníkového kouře.
„No, Chris, zdá se, že nejsem jediný komu si učarovala. Viktor tě chce zpátky a je ochoten zaplatit jakoukoliv cenu.“ Vysoké kožené křeslo se otočilo a v něm si pohodlně hověl Parker. Nevypadal ani nijak zvlášť naštvaně, nebo to mistrovsky skrýval.
Nechápavě si ho měřila a on se usmál. „Sedni si.“ Pokynul k židli, stojící přes stůl naproti němu. Chris udělala tři kroky a sedla si.
„No, asi bych ti měl poděkovat, že si mě nezabila, co?“ V jeho hlase byla jasně slyšet ironie.
Podívala se na něho a pokrčila rameny. „Chris, ta nabídka stále trvá, kdybys chtěla.“ Vytřeštila oči, ten chlap se jí snad jenom zdál, málem ho zabila a on jí tu nabízel šťastný a spokojený život po jeho boku. „Asi ne.“ Odpověděl si sám, poté co zpracoval její výraz.
„Jak si to myslel, zaplatit jakoukoliv cenu?“
„Doslova. Je v cizím městě, nemá za sebou svůj koven. Zdejší upíři mu asi nepomohou a tak se rozhodl vyjednávat. Musím ti říct, udělal na mě dojem, ten tvůj Viktor.“
„Ty si s ním mluvil?“ Vykřikla a hlas ji přeskočil. Mozek se jí během zlomku vteřiny naplnil představami, co mu asi tak mohl říct.
„Neboj, neřekl jsem mu o tom..“ Nemusel pokračovat, oba věděli až moc dobře o čem mluví.
„Díky.“ Šeptla a provinile sklopila hlavu.
„Chris, chci se ti omluvit. Neměl jsem na tebe takhle zaútočit. Chtěl jsem tě strašně moc.. ne, pořád tě chci strašně moc, ale ty žiješ v jiném světě. Možná, kdybychom se potkali za jiných okolností.“ Jeho pomněnkové oči se v tom tlumeném světle zaleskly.
„Možná.“ Šeptla.
„Takže ty jsi s Vikem vyjednával? Na čem jste se domluvili?“ Zvedla zase konečně oči a uvolnila své strnulé držení těla.
„No, že až sežene jednu moc hezky kulatou sumičku, tak dojde k výměně. Ty výměnou za kufřík s penězi.“
„Kdy to bude?“ Netrpělivě se zavrtěla na židli. „Až mi zavolá.“ Pokynul k mobilu ležícímu na stole.
„Klid, podle toho jak se tvářil, to bude každým okamžikem.“ Vzdychnul a upřeně si ji prohlížel.
„A pak už tě asi nikdy neuvidím, viď? Odjedeš mi, zmizíš s ním. Víš, Chris, neznám tě moc dlouho, ale chci abys věděla, že si na mě silně zapůsobila. Byl bych schopný ti dát všechno, kdybys chtěla.“ Zase uhnula pohledem, nechtěla mu na to odpovídat.
Telefon na stole se rozvibroval a Chris sebou nechtěně trhla. Parker ji chvíli pozoroval, jak s každou vteřinou roste její nervozita, a pak po několika nekonečných zazvoněních přiložil telefon k uchu.
„Ano? Ano, dobře.“ Křečovitě svíral mobil v ruce a Chris věděla, že to pro něho rozhodně není jednoduché. „Dobře, takže za hodinu v Sunset Valley u opuštěné továrny za městem. Budeme tam, ne, nebojte se, je v naprostém pořádku.“
Chris se sevřelo hrdlo. Tak moc by chtěla slyšet jeho hluboký, smyslný a sametový hlas.
„Ano, i mě.“ Parker zaklapl telefon a položil ho na stůl.
„Tak Chris, myslím, že se můžeš chystat domů. Musí tě asi děsně milovat.“
Zase se jí sevřelo hrdlo a v krku jí vyrostl obrovský knedlík. Vzal opět telefon do ruky a vytočil číslo. „Bou, to jsem já. Připrav, prosím, auto, pojedeme na výlet. Ne, jen já, ty a ona. Ano, je to bezpečné, já mu věřím. Vím, že je upír, ale věřím mu. Dobře, hned jsme tam.“ Ukončil hovor a podíval se na Chris. „Tak jdeme.“
Rychle se zvedla ze židle a udělala tři kroky ke dveřím. Zůstal stát jako přimrazený a ona si uvědomila, že to udělala moc rychle a asi ho tím vyděsila.
„Promiň.“ Šeptla.
„To nic, jenom mě to trochu zarazilo, nic se neděje.“ Usmál se na ni a vzal ze stolu telefon. Strčil ho do kapsy a ze zásuvky vytáhl zbraň, překontroloval zásobník a zastrčil si ji vzadu za pásek. Z opěradla židle sebral koženou bundu a ze stojanu, visícího na stěně, meč.
„Můžeme?“ Pokynul ke dveřím.
„Myslela jsem, že mu důvěřuješ.“ Konstatovala suše a otevřela. „Jistěže mu důvěřuji. Jedeme jenom ve třech. Nejsem však úplný blázen, abych jel na takovouhle schůzku beze zbraní.“
Vedl ji chodbou k výtahu. Sjeli několik pater dolů do garáží. Bou už na ně čekal v autě a dělal řidiče. Chris si sedla dozadu a Parker se posadil na sedadlo vedle ní.
„Jeď, Bou.“ Řekl tiše a zapřel se do měkkého polstrovaného sedadla. Chris se také opřela a zavřela oči. Věděla, že to bude dlouhá cesta a tak si chtěla trochu odpočinout.

„Jsme tu.“ Houkl Parker a pohladil ji po noze. Nemožné se stalo skutečností, ona usnula. Zmateně zamrkala a rozhlédla se po autě. Stáli uprostřed pouště a nad nimi překrásně zářil měsíc. Osvětloval zemi i prastarou opuštěnou a napůl rozbořenou halu, oplocenou děravým zčásti spadlým pletivem. V chladné měsíční záři to tu vypadalo opravdu děsivě.
Mrkla ven předním sklem a v tu chvíli se pro ni zastavil čas. Stál tam, za ním bylo jejich černé auto a na sedadle řidiče rozpoznala Lucy. Vše bylo ozářeno světly jejich džípu. Viktor stál hrdě a vznešeně a v ruce držel malý stříbrný kufřík. Jeho tvář byla tvrdá a nečitelná. Chris se nemohla hnout, byla jako opařená, byl na něho kolosální pohled. Už vlastně zapomněla, jak dokázal na lidi působit, jako neskonale silný soupeř.
„Tak jdeme.“ Houkl Parker a naposledy se jí zadíval do očí, než ji za paži vytáhl z auta. Viděla, jak sebou trhl, když ji spatřil, ale pak zase rychle nasadil tvrdou masku obchodníka.
Parker ji vedl po svém boku a Chris se pod tíhou tohoto okamžiku a v důsledku zbytků drogy, podlomila kolena. Parker ji rychle zachytil a pomohl jí vstát. Slyšela, jak Viktor zlostně zavrčel, ale zůstával pořád na stejném místě.
„Sehnal jste to dost rychle.“ Začal s komunikací Parker. Chris hleděla do země, neměla zatím dost odvahy pozvednout hlavu a podívat se mu do očí.
„Záleží na prioritách.“ Odpověděl Viktor chladně. Zdálo se jí, že ten tvrdý hlas ani nepatří jemu.
„Asi bude vaší velkou prioritou.“ Řekl opět Parker a střelil po ní pohledem.
„Tou největší.“ Odpověděl Vik klidně a zadíval se na Chris. Vypadala hrozivě. Byla bledá jako smrtka a vlasy měla zacuchané a zplihlé. Na sobě měla úděsné oblečení z druhé ruky a na nohách staré odřené tenisky. Zatnul čelist, nejradši by ho zabil, za to jak teď vypadala.
„Takže, nejdřív vy.“ Pokynul Parker směrem k Viktorovi a ten s cvaknutím otevřel kufřík a ukázal hromadu bankovek. Parker kývl a Vik ho zase zavřel. Udělal pár kroků přesně doprostřed jejich vzdálenosti a položil kufřík na písek. Pak se vrátil na místo, aniž by se k nim otočil zády.
„Měj se, Chris.“ Zašeptal Parker a dotáhl ji ke kufříku. Sebral ho volnou rukou ze země a paži, kterou jí svíral, uvolnil. Chris byla volná. Slyšela, jak se Parker vzdaluje i jak nasedá do auta. Slyšela zabouchnutí dveří a hlasité startování. Pak se auto rozjelo s nepříjemným skřípěním kol po písku a světla, osvětlující Viktora, zmizela.

Chris stála na místě a ani se nehnula, bylo to jako by jí chodidla vrostla do země. Pořád hleděla do písku pod svýma nohama a měla svěšená ramena. Stál taky bez hnutí a s otázkou v očích na ni zíral. Cítila se zvláštně otupěle, teď když bylo po všem, nedostatek spánku a to všechno, čím si prošla se na ní navalilo a ona neměla už ani sílu stát. Podlomila se jí kolena a ona si klekla. V ten samý okamžik už ucítila na svém těle jeho dokonalé silné paže. Než se stačila zhroutit, vzal ji něžně do náručí a schoulil si ji na hrudi.
„Pojď malá, pojedeme domů.“ Tyhle čtyři slova naprosto stačila k tomu, aby se jí do očí vlily slzy a ona začala hlasitě vzlykat.
Přes slzavou clonu viděla jeho utrápený výraz, bylo to jako by mu pod nehty vrážely žiletky.
„Viku.“ Vypáčila ze sebe přidušeně mezi vzlyky a on ji konejšivě políbil do vlasů. „Omlouvám se, Chris. Tak moc se ti omlouvám.“
„Mi..mi..miluji tě.“ Dostala ze sebe a pak upadla do bezbolestného, poklidného bezvědomí. Když zase přišla k sobě, seděla schoulená na jeho klíně. Seděli na zadním sedadle jejich velkého auta a Lu řídila.
„Kam to jedeme?“ Zeptala se přiškrceným hlasem a opřela si hlavu a jeho svalnatou hruď. Stiskl ji v náručí pevně a ji ani nenapadlo protestovat. „Na letiště. Už tu nezůstaneme ani hodinu. Potřebuješ si odpočinout a podzim v Kanadě je až kýčovitě nádherný, javory mají nepopsatelné barvy a u jezera je klid.“
Šťastně vydechla, nemohla uvěřit, že se konečně dostane zpět na své milované místo.

Chris měla zavřené oči a hlavu zabořenou do jeho košile. Jak moc jí chyběla jeho nepopsatelně krásná vůně. Zvedla hlavu až když auto zpomalilo a vjelo do podzemních garáží.
„A jsme na místě.“ Pípla Lucy. Konečně se ozvala, celou cestu jen mlčky propalovala pohledem silnici před nimi.
„Jak je ti?“ Otočila se na Chris a kriticky ji sjela očima. „Ty teda vypadáš. Musíš se okamžitě převléct.“
Chris se zamračila a nespokojeně se zavrtěla Vikovi na klíně, ten se jen usmál a vlepil jí polibek do vlasů.
„Nemusíš, ale to oblečení je opravdu hrozné.“ Zašeptal, protože věděl, že od něho to bude brát jako prosbu.
„Kolik je hodin?“Zeptal se a mrknul na hodiny na palubní desce.
„Mám dojem, že tak za tři hodiny bude svítat. Trvalo nám to o trochu déle než jsem myslel. Nevadí, navrhuji odpočinout si v letištním hotelu a zamluvit letenky hned na dnešní večer.“ Lucy kývla a vypadala, že je nápadem poměrně nadšená. Chris to bylo úplně jedno, byla ráda, že může být s Vikem, ať už to bylo kdekoliv.
„Takže domluveno. Lu, pomoz, prosím Chris a já vezmu kufry.“ Jedním ladným pohybem si sundal Chris z klína a už otevíral dveře. Lucy taky vystoupila a pomohla Chris ven, podepřela ji pod ramenem a táhnula ji k výtahu. Viktor si hodil na rameno Luciinu tašku a jeden z kufrů uchopil za madlo. Zavřel kufr auta a rychle je následoval.
Letištní hotel nebyl ani zdaleka tolik luxusní jako jejich předešlé ubytování, ale i tak měl čtyři hvězdičky. Lu vzala dva pokoje naproti přes chodbu a s lehkým úsměvem zmizela v tom svém. Vik otevřel dveře a pomohl Chris dovnitř. Hned jak zabouchl, putoval kufr s žuchnutím na podlahu a než se vůbec stačila rozkoukat, pevně ji chytil do náručí.
„Bože, já se tak moc bál. Tak moc jsem se bál, že už tě neuvidím, že se ti něco stalo. Já…“
Do očí se mu vlily slzy a on se sehnul a pevně přitiskl svoje rty na ty její. Zavřela své unavené oči a objala ho kolem krku. Plně si užívala ten krásný pocit jeho přítomnosti a věděla, že je potřeba udělat ještě něco. „Viku?“ Zašeptala, když se jejich rty na okamžik vzdálily.
„Hmm?“ Brouknul a o kousek ji od sebe odtáhl, aby jí viděl do tváře.
„Musím ti něco říct.“ Šeptla a zabořila svůj pohled do podlahy. Pobaveně jí nadzvihl bradu a podíval se jí do očí. „A nechceš si dát napřed sprchu.“ Zeptal se něžně a zastrčil jí pramen zacuchaných vlasů za ucho.
„Fajn.“ Usmála se a trochu se jí ulevilo, že má ještě chvilku, na to pořádně si to rozmyslet.
„Běž, donesu ti něco na sebe.“ Pustil ji a pokynul směrem ke dveřím do koupelny.
Přešla pomalu pokoj a strčila do koupelny hlavu. Byla tam obrovská vana a tak se ani nerozmýšlela a pustila na plno horkou vodu. Potřebovala získat ještě trochu času a koupel byla dobrou záminkou. Svlékla ze sebe šaty a vlezla si do vany. Překrásně horká voda přinášela jejím svalům uvolnění a relaxaci. Zavřela oči a pohodlně se opřela.
„Nechceš umýt záda.“ Ozvalo se nad ní a ona sebou cukla, jak se lekla. Ani ho neslyšela přicházet, jak si v hlavě pořád dokola opakovala věty, které mu chtěla říct. Věděla, že přiznání nebude vůbec jednoduché a ani si nebyla jistá tím, jak to Viktor vezme, ale musela to ze sebe dostat.
„Dík.“ Šeptla a posadila se. Malinko se nahrbila a objala si pažemi kolena. Vzal do ruky lufu, kterou vybalil z igelitového obalu a jemně jí přejel po zádech. Chris se zachvěla a slastně zavrčela. „Takže, co jsi mi to chtěla říct?“ Rozezněl se koupelnou jeho neuvěřitelně sametový hlas.
„No..“ Slova se jí v hrdle zadrhla a ona na sucho polkla.
Trochu znervózněl, takhle se obvykle nechovala. „Tak co se děje, Chris, víš, že mi můžeš říct úplně všechno.“ Odhrnul jí vlasy z krku a začal jí drhnout ramena.
„Jde o Parkera.“ Začala znovu, ale nevěděla, jak má pokračovat dál.
„Jde o to, že se nám náš malý lovec zamiloval?“ Řekl to naprosto klidně a s náznakem pobavení v hlase.
„Ty to víš?“ Vyhrkla a otočila se k němu.
„Chris, jsem už na tomhle světě nějaký ten pátek a popravdě stačilo, aby řekl tvé jméno a bylo mi to naprosto jasné, a pak taky to, jak se k tobě choval v té poušti. To by viděl i slepý.“
Chris se zatvářila vyděšeně, ale on jen s lehkým náznakem úsměvu přejel dvěma prsty přes její lícní kost a zastavil se na bradě. „Ani se mu nedivím. Jsi dokonalá. Nebyl by muž, kdyby ho to nedostalo na kolena. Musíš si zvyknout, že jsi neuvěřitelně atraktivní a kromě krásy máš ještě upíří neodolatelnost. Vzpomínáš, jak jsem ti o tom říkal. Takhle mi na lidi prostě působíme.“
Podívala se mu do očí a opravdu v nich viděla pochopení.
„Ale.“ Zase se zadrhla. Kdyby věděla, že to bude takhle hrozné, nikdy by s tím nezačínala.
„Ale?“ Zopakoval a vpíjel se do ní pohledem.
„On mě políbil.“ Hups, a bylo to venku. Chris se zase zadívala dolů, nechtěla se mu dívat do očí.
„Hm.“ Brouknul a jemně ji za ramena otočil, aby jí mohl domýt záda.
„A ty?“ Ta otázka jí zamrazila. Zhluboka se nadechla, věděla, že mu nemůže lhát.
„Já ho taky líbala.“
„Hm.“ Zase stejná neutrální reakce.
„Viku.“ Oslovila ho omluvně a naléhavě.
„Co chceš slyšet, že jsem rád? Nejsem Chris, ale byl jsem taky novorozený a i když je to už hodně dlouho, pamatuji si na to velmi dobře. V podstatě jsem šťastný, že si ho nezabila, neseděla bys teď tady.“
„Ale já ho nemiluji.“ Otočila se k němu a sebrala poslední zbytek odvahy, aby mu pohlédla do očí.
„To já přeci vím. Znám tě, Chris a zdá se mi, že tě znám líp než se znáš sama. Jsi má žena, ale nejsi můj majetek, budu stát za tebou, ať uděláš cokoliv, to si pamatuj. Jsem rád, že jsi mi to řekla, ale už o tom nebudeme mluvit, ano?“
Chris se zhluboka nadechla, že ještě něco dodá, ale on se jen naklonil a umlčel ji polibkem. Když se od ní odtáhl, přiložil zlehka prsty k jejím ústům, aby nemohla pokračovat a pak se usmál. „Čekám na tebe.“ Odešel.
Chris se svezla pod hladinu a chvíli jen tak přes bublinky zírala do stropu. Bylo to vůbec možné? Bylo možné, že to vzal tak úžasně klidně? Byl tím nejšlechetnějším mužem, kterého kdy potkala.
Vylezla z vany a rychle se utřela. Z věšáku vzala jeden z huňatých županů. Díky jejich konverzaci asi zapomněl na svůj slib, že jí donese oblečení.
Ležel na posteli a něco si načrtával na papír. Když ji uviděl, papír odložil a z břicha se převalil na bok. Podložil si hlavu a pozoroval ji, jak ťapká bosýma nohama po koberci směrem k posteli.
Lehla si a přitiskla se k němu. Zlehka ji pohladil po vlasech a pro sebe se usmál. „Jste unavená, paní Corwinová?“
Zavrtěla se mu v náručí a přitáhla si jeho paže blíž. „Smrtelně, pane Corwine.“
„Tak to máme jediné štěstí, že už jste mrtvá, paní Corwinová.“ Chris se začala nahlas smát a on se k ní přidal. „Odpočiň si, ať si večer v pořádku.“
„Jak jsi věděl, kde jsem?“ Otočila se k němu.
„V pokoji to vypadalo jako po boji, tys nikde nebyla a pod skříní jsem našel brýle pro noční vidění. Tak nějak mi to docvaklo. Pak Lu zavolala Jamese, jestli náhodou neví, jak zkontaktovat zdejší lovce a pak už to šlo ráz na ráz. Zavolal jsem Parkerovi a domluvil si s ním schůzku, kde jsme se dohodli na částce a …“
„Kolik jsi za mě zaplatil?“
„No, řekněme, že bych dal i desetkrát tolik, abych tě dostal zpátky. Ještěže Parker nemá nejmenší potuchy kolik mám na svém skrovném kontu.“
„A jak se o nás vůbec dozvěděli. Myslím lovci.“
„No, vy jste neměli v Oaklandu tipaře? Jakpak jste se dozvěděli, co se děje nového v kovenu? Kdo nový dorazil do města a jaká lumpárna se právě chystá a kde?“
„Hm, no jo vlastně.“ Otočila se k němu zády a schoulila se mu do náruče.
„Naše návštěva casina prostě nebyl ten nejlepší nápad.“ Zašeptal ještě, ale Chris už to slyšela jenom vzdáleně. Byla v bezpečí jeho silných svalnatých paží a byla nadmíru unavená. Ještě naposledy zívnula a pak zavřela oči a usnula.

Otočila hlavu a protáhla se jako kočka. Zamžourala do tmy a po chvíli oči otevřela.
„Dobré odpoledne, ospalče.“ Houknul z křesla a nádherně se na ni usmál. Odložil skicák na stolek a přešel pomalu k posteli.
„Už jsem myslel, že se snad dneska nevzbudíš.“ Jemně jí přitiskl rty na čelo.
„Co to pořád kreslíš?“ Otočila se ke stolku.
„Vůbec nic zajímavého, jenom si tak krátím dlouhou chvíli, když čekám až se má paní vzbudí. Už máme letenky. V osm večer odlet do Seattlu a tam přestup na letadlo do Edmontonu. Nevím, jak to stihneme, možná bude ještě zastávka v Saettlu. Je to tam dost na knop.“
„To je jedno. Mohli bychom tam strávit zimu? Myslím v Kanadě? Být tam až do jara? Nespěcháš na tu Evropu, že ne?“
Zavrtěl hlavou. „Můžeme tam zůstat jak dlouho budeš chtít. Třeba dva roky, je to jen na tobě.“ Spokojeně zapředla a znova se protáhla. Vstal a přešel k oknu, malinko odtáhl závěsy a vykouknul ven. „Budeš už vstávat?“ Otočil se na ni.
„Kolik máme ještě času?“ Zamručela a posadila se. Spustila chodidla na zem a shodila ze sebe župan. „Dost na to, aby ses v klidu oblékla a připravila.“
„Hm, Viku.“ Zakňourala. V tu chvíli seděl u ní a bral její obličej do dlaní. „Copak bys chtěla?“
„Tebe.“ Hlesla a rychle ho políbila, když se však chtěla odtáhnout, chytil ji silněji a přitiskl si ji k sobě. „Máš mě.“ Zašeptal.
„Dobře, tak chci ten slibovaný týden v posteli.“ Dětsky zaprotestovala, až se začal smát.
„Vydrž, malá. Máme celou věčnost. Nejsem na rychlovky.“ Očima brouzdal po jejím obličeji a hladil ji dlaní po spánku.
„Počkáme domů, ano? Půjdeme na lov a ty si zakousneš medvěda a pak…“ Začala se smát a tím ho přerušila.
„Dobře, už žádné hotely, počkáme domů. Ale pak dostanu svůj týden.“ Nasadila nesmlouvavý výraz. „Klidně dva, lásko.“ Uculil se a políbil ji tak, že by to mělo být trestné.
„Fajn, jdu se obléct.“ Vyskočila z postele a přešla k malému prádelníku, na kterém byl hozený kufr. Seděl a mlčky ji pozoroval.
„Co je?“ Natáhla si spodní prádlo a černé rifle. Top bez rukávů vzala do ruky a vrátila se k němu na postel.
„No, co kdybych to všechno vzal zpátky?“ Spiklenecky na ni mrknul a jemně jí stáhnul ramínko od podprsenky.
„Ne, řekl si až doma, tak až doma.“ Hrála tvrdou, ale ve skutečnosti si nepřála nic jiného. Jemně ji líbal na šíji a na ramena a rukama pomalu postupoval dopředu jejího hrudního koše. Ozvalo se zaklepání. Chris sebou trhla a Vik si otráveně vzdychnul.
„Pojď dál, Lu.“ Odsunul se od ní a snažil se nasadit výraz, jako že se vůbec nic neděje. Chris se zatím oblékla.
„Neruším?“ Ozvalo se malinkou škvírkou mezi dveřmi a pak se v nich objevila Lucy. Zářivě se usmála, když viděla Chris. „No vidíš, takhle už ti to sluší víc.“ Chris sáhla za sebe pro polštář a vší silou ho hodila po Lucy, ta ho naprosto bez problémů chytila a hod opětovala.
„No tak, nemusíte jim tady z toho udělat kůlničku na dříví.“ Nasadil Viktor svůj dobře známý výchovný tón a Lucy stačilo jedno malé mrknutí, aby vyprovokovala Chris k akci. Pak se rozeběhla ode dveří a skočila za nimi do postele. Chris to měla o něco lehčí, jen se rychle otočila a skočila na Viktora. Ten nestačil ani mrknout a už se na něho ze dvou roztržených polštářů snášel hustý závoj malých peříček.
„Sakra, holky bláznivý.“ Nadával, ale když viděl, že si z něho ani jedna nic nedělá, odešel se do koupelny převléknout a zkulturnit.
„Pojedeš s námi?“ Zeptala se Chris, když si navzájem začaly vybírat peříčka z vlasů.
„A mám?“ Usmála se Lucy a pak vyprskla smíchy. „Myslíš, že to Viktor přežije, mít nás tam obě najednou?“ Chris se začala taky smát a když nabručený vyšel z koupelny, na vteřinu zmlkly, ale pak se rozesmály o to víc.
„Lu je patnáct, to bych ještě chápal, ale tobě je šestadvacet, už by ses měla podle toho chovat.“ Byl vzteklý, ale potutelně mu cukaly koutky.
„On za to chudák nemůže, to jsou ty roky strávené neustálým řešením problémů a zajišťováním chodu celého kovenu. On býval i normální, fakt, já si na to pamatuju.“ Zašeptala Lu Chris do ucha a Vik od stolku zlostně zavrčel.
Chris se podívala na hodiny stojící na nočním stolku. Bylo právě pět. Zbývaly jim tři hodiny do odletu.

„Že půjdeme na letiště dřív. A můžeme projít garážemi, stejně potřebujeme vyzvednout tašky. Mají tam super obchody, prosím.“ Zaševelila Lucy a usmála se na Chris.
„Mně to je jedno, alespoň nebudu muset být zavřený v pokoji se dvěma infantilníma puberťačkama.“ Přehodil nohu přes nohu Viktor.
„Jo, jdu si pro tašku.“ Lucy vystřelila z pokoje a zabouchla dveře s takovou razancí, že je málem rozbila.
Viktor jen zvedl jedno obočí a nevěřícně zakroutil hlavou. Chris ho pobaveně pozorovala a pak slezla ze zasněžené postele a přešla k němu. Z ruky mu sebrala jeho mobil, kterým se právě probíral a položila ho na stolek vedle. Chytil ji za boky a stáhl si ji na klín, zabořil svůj obličej do jejích vlasů a zhluboka se nadechl. „Už jsem ti dneska řekl, jak moc tě miluji?“
„Myslím, že ses k tomu právě dostával, když přišla Lu.“
„Hm, naše malá Lu, mám sto chutí jí koupit letenku do Itálie a ne do Kanady. Už si nemyslím, že ode mne utekla, myslím že jsem ji vyhodil, abych měl klid.“
„Viku.“ Houkla nevěřícně Chris a plácla ho dlaněmi do hrudníku. „To bys mi snad neudělal? Mám Lucy ráda, chci aby jela s námi. Alespoň na chvíli.“
„Dělám si legraci, mám ji taky moc rád, ale někdy mě děsně štve. Bože, jak já jen rozumím nešťastným rodičům náctiletých.“ Unaveně si promnul prsty čelo.
„No, však s tebou je to občas taky dost těžký.“ Uraženě konstatovala Lucy, když vtrhla se svou taškou do pokoje. „Tak jdeme?“
Chris vstala a Vik ji následoval. Vzal z prádelníku kufr, na rameno Luciinu tašku a šli se dolů do recepce odhlásit. Viktor se omluvil za nepořádek v pokoji a přihodil pár dolarů jako odškodné.
Tašky hodili do auta a Vik se nabídl, že je před odbavením donese. Lu chytila Chris za ruku a táhla ji směrem do letištní haly.
Viktor se spokojeně rozhlédl a vytipoval si už na první pohled klidnou kavárnu. „No dámy, já si dám kávu. Až budete hotové, tak si mě tam vyzvedněte.“
Chris se za ním zmateně ohlédla, bylo opravdu bláhové si myslet, že ji Lu nechá s Viktorem.
„Tak pojď, nemáme moc času.“ Chytila ji za ruku a táhla po jezdících schodech nahoru. V patře se nacházely luxusní butiky a krámky se suvenýry. Kavárny a bufety byly dole. Chris si otráveně vzdychla, když si vzpomněla na Vika, jak v klidu popíjí kávu a čte noviny.
„No to je krása!“ Vykřikla Lucy a rozeběhla se k béžovému koženému saku. Prodavač se uculoval, zřejmě cítil výhodný obchod.
Chris zůstala stát u vchodu a krčila nos. Opravdu jí vůně kožených věcí nedělala dobře a tenhle krámek jich byl plný. Přestala dýchat a vyšla zpět na ochoz. Rozhlédla se po hale a usmála se, když uviděla Vika. Seděl a upíjel kávu z malého šálku. Vypadal přesně, jak si ho představovala. Opřela se o nerezové zábradlí a jen ho tiše zdáli pozorovala.

Viktor pročítal NY Post a vychutnával si chvíli klidu. Musel ale přiznat, že když Chris neměl na očích, byl nervózní.
Náhle mu kdosi vstoupil do světla, vzhlédl a zamračil se. Před ním stáli tři perfektně a stylově oblečení muži. Jen jeden z nich, ten s dlouhými blonďatými vlasy, měl šedý hedvábný oblek.
„Jamesi, rád tě zase vidím.“ Zalhal a složil noviny na stůl.
„Kéž bych mohl říct to samé, příteli.“ Odpověděl James a zatvářil se kysele.
„No, když jsme se viděli naposled, neměl jsi moc dobrou náladu. A od našeho setkání zase nemám dobrou náladu já.“
„Jak ti s tím můžu pomoct?“ Otočil se k němu Vik a dopil svou kávu.
„No, myslím, že můžeš. Chci svoji satisfakci. Oko za oko, neříká se to tak? Chci jenom tebe, je nechám na pokoji. Když ale budeš dělat problémy, zabiju ji.“ Skoro neznatelně pokynul bradou směrem ke Chris a Vik následoval jeho pohled. Pár kroků od ní stál mohutný, svalnatý chlapík a v ruce třímal nebezpečně ostrou dřevěnou hůl. Viktor se zamračil a výhrůžně zavrčel.
„Jak říkám, když nebudeš dělat problémy, nic se jí nestane.“ Řekl James tvrdě.
Viktor se zadíval Chris do očí a povzbudivě se na ni usmál, úsměv mu oplatila. Byl si jist, že ho sleduje a tak opatrně položil svůj mobil vedle na židli. Chris se zamračila, ale on ji mírným zavrtěním hlavy přimrazil na místě. Pak se podíval na Jamese a vstal. Dva muži, zřejmě z jeho ochranky, kteří byly snad ještě o půl hlavy vyšší než Vik, si stoupli každý z jedné strany. James se podíval na Chris až jí zatrnulo. Pak nasadil uspokojený výraz, vyrazil skrz halu a za ním šli tři muži. Viktor se ještě naposledy ohlédl, aby se ujistil, že chlapík s holí odchází taky.
„Lu, něco se děje.“ Křikla Chris a na nic nečekala, běžela okolo ochozu otravně lidskou rychlostí a seběhla schody. Běžela ke kavárně, ale pořád se jí někdo pletl pod nohama. Otravné lidské hejno, pomyslela si. Sebrala ze židle Vikův mobil a všimla si, že je zapnuté nahrávání.
„Co se děje?“ Ucítila na rameni Luciinu ruku.
„Nevím.“ Zmáčkla tlačítko přetočení a pak play. Stály a poslouchaly rozhovor. Lucy zezelenala, když James začal mluvit o satisfakci.
„Co je ti, Lu. Co se děje?“ Naléhala Chris a hystericky jí trhala paží.
„James je starší než Vik. Znamená to, že je výš postavený. Když pro mě Viktor šel, v tu noc vaší svatby.“ Nadechla se a musela si sednout. Chris ji napodobila a nervózně se naklonila přes stoleček. „No, pěkně mu nakopal zadek a tím ho vlastně nepředstavitelně ponížil. James má právo požadovat satisfakci, aby došel svého zadostiučinění.“
„A to je?“ Vyhrkla Chris.
„Vikova smrt.“ Vydechla Lucy a Chris měla v ten okamžik dojem, že omdlí. Na pár vteřin nastalo smrtelné ticho. Těch pár vteřin stačilo Chris k tomu, aby si to v hlavě všechno srovnala.
„Jak? Kdy?“ Zeptala se s vytřeštěnýma očima a v ruce křečovitě svírala černý mobil.
„Pokud bude chtít James dodržet rituál, tak máme dva dny. Podle tradice se to stane první ráno po úplňku.“
„Ráno?“ Zeptala se Chris a ruce se jí začaly nekontrolovatelně třást.
„No víš, co se stane upírovi, když ho postavíš na sluníčko? Shoří. Proto ráno. Prostě ho svážou a nechají ho naposledy se pokochat východem slunce.“
„To se nestane.“ Zašeptala Chris.
„A co chceš dělat? Jsme na to sami a po pravdě, já ti budu spíš na obtíž. Bojovat neumím. Nemáme zbraně a i kdyby.“
Chris mlčky zírala před sebe a pak udělala jedinou možnou věc. Vzala mobil a našla číslo. Přiložila telefon k uchu a pořádně se nadechla, aby se uklidnila.
„Parkere, to jsem já, Chris. Mám veliký problém.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho a pak opět uslyšela jeho krásný hlas. „Kde jsi?“

Někdo klepl na dveře a Lu šla otevřít. Vrátily se zpět do hotelu a najaly si pokoj. Lucy se naježila, když otevřela a zasyčela. Ve dveřích stál Parker a Chris se na něho smutně usmála. Nikdy by neřekla, že ho zase tak moc ráda uvidí.
„Nejež se, ty malá upířice. Nejsem na lovu.“ Odsekl Parker a vešel. Sedl si ke Chris na postel a chvíli ji mlčky pozoroval.
„Zajdu asi sehnat něco k večeři.“ Otočila se Lu ve dveřích a zmizela.
Zlehka se prsty dotkl hřbetu její ruky a pak ji vzal do dlaní. Neucukla, dělalo jí to dobře. Cítila se hrozně a on byl její jediná šance.
„Co se stalo, Chris?“ Zeptal se Parker a pak se pousmál. „Ty se asi opravdu neumíš držet dál od problémů, viď?“
„To Viktor má problém a veliký. Parkere, on je v maléru.“ Do očí se jí vlily slzy a začaly jí stékat po tvářích.
„Nebreč Chris, to nikomu nepomůže. Řekni mi všechno, co víš a já něco vymyslím. Je fakt, že upíra jsem ještě nezachraňoval, ale nějaký zkušenosti mám.“ Rozhlédl se po pokoji a očima se zastavil na dveřích. „Kdo vlastně byla ta netykavka?“ Zeptal se s úsměvem.
„Lucy, Viktorova dcera.“ Posmrkla a otřela si dlaněmi oči.
„Upíři mají děti? Odkdy?“
„Není to jeho pravá dcera. Je to spíš schovanka, potom co ji proměnil s ním zůstala.“
„Hm, už nemám chuť ho zachránit.“ Houkl naštvaně.
„Ale ne, on ji našel polomrtvou v nějaké špinavé uličce v Londýně a protože mu jí bylo líto, tak ji proměnil. Chtěl ji zachránit, stejně jako mě.“
„Počkej tebe, ale taky proměnil?“
„Ano, ale jako poslední možnost, kdyby to neudělal, umřela bych. To samé Lu. Napadl ji upír a nechal ji tam ležet umírající.“
„A kdo napadl tebe, když to nebyl Viktor?“
„Někdo jiný.“ Odpověděla stroze a podívala se Parkerovi do očí. „On není svatý, ale já ho miluji a jestli se mu něco stane, tak to asi nepřežiju. Ne, určitě to nepřežiju. Prosím, pomoz mi.“
„Fajn pomůžu ti, takže co se stalo?“
„Viktor urazil Jamese, což je starší upír a tak má právo na satisfakci. V tomhle případě to znamená Vikovu smrt. Mají v plánu ho za dva dny usmažit na sluníčku.“
Parker pokýval hlavou. „No, to je pěkný. Jamese znám, je to pěknej parchant. Nebude vůbec lehký se k němu dostat. Jeho sídlo je jako pevnost.“
„A co kdybychom to udělali jinak? James chodí do toho svého casina, ne? Lucy by se mohla dostat k němu a píchnout mu to svinstvo, co jste dali mně. Pak bychom ho mohli za Vika vyměnit.“
„Hm, to zní dobře. Jen mi není jasný, jak ho chceš dostat z toho casina ven. Všude tam mají kamery a detekci pohybu.“
„Sakra,“ zaklela Chris. Chvíli přemýšlela a pak zase vzhlédla. „A co auto? Určitě má řidiče, těžko řídí sám. Kdyby se nám ho podařilo dostat v autě, tak ho můžeme odvést kamkoliv.“
„No, to není špatný nápad. Škoda, že jsi upír Chris, bral bych tě do party.“
„Dík.“ Hlesla a smutně svěsila ramena.
„Neboj. Dostaneš ho zpátky. Sice mi to přijde trochu uhozený, že zrovna já ho mám zachraňovat, vzhledem k okolnostem, ale jsem férovej chlap a nechci, abys byla nešťastná.“
„Já ale nemám moc peněz a ..“
„Nech toho Chris, nedělám to pro prachy. Krom toho, on za tebe zaplatil víc než dost. Ber to, jako že máš mé služby předplacené.“
Usmála se kývla. „Budu ti do smrti vděčná, Parkere.“
„Do té mojí, viď. No, tak vy dvě budete asi tady, hádám. Vrátím se sem za pár hodin. Seženu všechno potřebný, a taky se pokusím zjistit něco bližšího o tom Jamesovi a o jeho řidiči. Bude to dost risk, takhle bez přípravy, ale nemáme čas. Musíme do toho jít a modlit se, abychom přežili.“
Vstal a vytáhl ji na nohy. „Odpočiň si, nevypadáš nejlíp.“
„Hm, odpočnu si až bude v bezpečí. Teď bych stejně neusnula. Díky a kdyby něco volej.“ Ukázala na stolek, kde ležel Vikův telefon.
„Jasně, opatruj se a žádný hlouposti, jasný.“ Chris kývla a doprovodila ho ke dveřím.
„Víš, že jsi docela fajn, teda na člověka.“ Usmála se.
„To ty taky Chris, teda na upíra.“ Úsměv jí oplatil a odešel.

Chris si sedla zpět na postel a složila ruce do klína. Chvíli jen tak civěla před sebe a pak se zhoupla dozadu a rozhodila paže. Dopadla na znak a prsty pevně sevřela přehoz postele. Přišlo jí to až absurdní, že vždycky když má dokonalé štěstí na dosah ruky, něco se stane. Zavřela oči a snažila si vybavit Vikovu zamračenou tvář, když skončil pod nánosem bílých peříček. Usmála se tomu, jak moc byl na ně naštvaný. Klaply dveře.
„Už je pryč?“ Lu postávala u dveří a v náručí svírala láhev zabalenou do papírového pytlíku.
„Hmm.“ Broukla Chris a zhluboka se nadechla.
„Nemám ho ráda. Bylo by lepší, kdybychom se obešly bez jeho pomoci.“
„Ale to my se neobejdeme. A tak na něho budeme milé a nebudeme na něho vrčet ani syčet, až zase přijde.“ Chris stále ležela a měla zavřené oči.
„Tobě se to řekne. On je lovec, mám z něho husí kůži.“ Lu postavila sklenici na stolek a přešla k posteli. Lehla si vedle a zírala do stropu.
„Jak je ti?“ Zeptala se po chvilce ticha.
„Jde to.“ Broukla Chris a znovu se usmála nad vzpomínkou na Vika. „Přijde mi, že si pomalu na tu smůlu, doprovázející můj život, začínám zvykat. Za chvíli už v tom budu profík.“
„Přinesla jsem ti jídlo.“ Houkla Lu.
„Díky, jsi moc hodná Lucy.“ Jela rukou po přehozu až narazila na její dlaň. Pevně ji chytila do své a jemně ji sevřela. „Mám tě ráda Lu, nevím co bych si bez tebe počala.“
„I já tebe. Jestli se něco stane otci, budu si to do smrti vyčítat.“
„Nic se mu nestane a ty za to nemůžeš. Musel si být vědom toho, co dělá, když ji Jamesovi ubalil. To musela být rána, viď? Škoda, že jsem u toho nebyla.“
„To teda byla. James vypadal jako by se měl každou chvíli rozbrečet, když si tisknul zlomený nos.“ Lu se pousmála.
„Nechceš si někam vyrazit?“ Zeptala se Lu.
„Promiň, ale radši ne. Jak se znám, zase bych spadla do nějakého průšvihu a já musím teď hlavně pomoct Vikovi.“
„Dobře, počkáme tedy na toho….“
„Parkera.“ Dodala Chris s úsměvem. „Nepřijde ti jako moc hezký chlap?“
„Není chlap, je lovec.“ Zavrčela Lucy a odporem si odfrkla.
„No a? To já byla taky, když jsem si začala s tvým otcem. A myslím, že mu to nevadilo.“ Chris se otočila na bok, aby na ni viděla. „Ty nikdy nerandíš s lidma?“
„Randím, někdy. Občas je to příjemná změna, ale on není jen člověk.“
„To teda ne.“ Chris slastně přivřela oči. „Měla bys to zkusit Lu. Lovci jsou silní a vytrénovaní a ….“
„Chris.“ Okřikla ji Lu.
„Promiň, já prostě musím myslet na něco jiného, nebo se z toho zblázním.“
„Jasně, myslíš si, že by Parker chtěl upírku? Nejradši by mi vrazil kůl do srdce. Určitě by radši umřel, než by se mě dotknul.“
Chris se pousmála a svalila se znovu na záda.
„Hej, co mi uniklo?“ Vykřikla Lucy a Chris na tváři přistál se žuchnutím polštář.
„Nech toho. Jsem teď něco jako tvoje macecha, tak se podle toho chovej.“ Obě se rozesmály.
„Chybí mi.“ Zvážněla Chris a přitiskla si pěsti na oči. „Lu, jestli mu něco udělají, tak obětuju klidně svůj život, abych ho pomstila.“
„Ale ne. Dopadne to dobře. Parker nám pomůže a mi ho z té kaše dostaneme, neboj.“ Lu si lehla blíž a objala Chris kolem ramen.
Snad hodinu jen tak ležely, každá pohroužena do svých myšlenek, každá bojující se svými vlastními démony.

Ozvalo se zaklepání.
„Páni, kolik je?“ Vyhoupla se Chris na nohy a protřela si oči. „Já jsem snad opravdu usnula.“
Otevřela. Parker byl mokrý, že by pršelo? Opíral se o zárubeň a v ruce držel tácek se třemi kelímky. Na rameni ohromnou tašku a pod paží tubus.
„Hotelová služba.“ Usmál se a bez vyzvání vešel.
„Vzal jsem kafe. Dáš si?“ Pozvedl tácek a pak ho položil na stůl.
„Nevím, co má ráda malá schovanka, tak jsem vzal černý s mlíkem.“ Otočil se pobaveně na Lucy, která se otráveně hrabala z postele.
„Lucy, lovče, jmenuji se Lucy.“ Zavrčela a zkrabatila čelo.
„Těší mě, jsem Parker.“ Hodil po ní okouzlujícím úsměvem, až Chris podezíravě přimhouřila oči.
„Takže milé dámy. Tohle je vše, co jsem na toho vašeho Jamese vyhrabal. No, pěkný kvítko to je a pěkně starý. Nám tu dělá problémy snad od samých počátků, ale jeho záznamy vedou ještě dál.“ Položil na stůl tašku a vyndal tlustou složku. Pak otevřel tubus a vytáhl srolovaný plánek. Rozhlédl se po pokoji a zamířil k posteli, kam ho rozložil.
„Tohle je plán jeho sídla. Možná to ani nebude potřeba, ale měli byste se na něj mrknout, člověk nikdy neví. V té složce je o něm všechno. Já už si to prošel. Takže plán je takový, počkáme až večer pojede do casina a tam ho zastaví Lu. Je už na ní, aby ho donutila znovu nalézt do auta.“ Mrknul po ní.
„Bez problémů, lovče a bude ještě štěstím bez sebe.“ Oplatila mu ironický pohled. Chris otráveně protočila panenky.
„Fajn, takže pak přijde na řadu naše malá kamarádka.“ Sáhl do kapsy a vytáhl malou, úzkou, umělohmotnou injekční stříkačku, kterou opatrně položil na stolek.
„O zbytek se pak postaráme my. Chris, na tobě bude řidič. A podle mých zdrojů je to člověk, což by neměl být nejmenší problém. Jezdí s ním ještě jeden z ochranky, vepředu v limuzíně. Toho si beru na starost já. Tak a pak hurá do opuštěné továrny za městem a domluvit výměnu za Viktora. Budeme mít před sebou celou noc. Nějak to zvládneme.“
„Co když něco nevyjde?“ Ozvala se Chris a listovala složkou.
„Proč by to nemělo vyjít. Myslím, že to není špatný plán. S limuzínou parkuje vzadu za podnikem. Je to ideální, nejsou tam zbyteční svědci a nikdo se nám tam nebude plést.“
Chris jen kývla a položila složku zpět na stůl. „Fajn, takže v kolik nás tu vyzvedneš?“
„No, viděl bych to okamžitě po západu slunce, takže přesně v devatenáct dvacet.“ Podíval se důležitě na hodinky.
„V kolik?“ Vyprskla smíchy Lu.
„Za deset minut půl osmé. To je vojenský čas, Lucy.“ Utnula její smích Chris.
„Fajn, takže já si jdu dát sprchu.“ Uraženě se otočila a odkráčela do koupelny.
Chris si sedla na postel a začala se probírat plánem sídla. Byla překvapena sama sebou, jak jí tohle všechno přišlo povědomé a tak nějak přirozené.
„Vyznáš se v tom?“ Ozval se jí nad hlavou jeho melodický hlas a on usrknul ze svého kelímku kávu.
Hodila po něm arogantním úsměv a dál prstem projížděla po papíře.
„Které je tohle patro? A co je tohle za místnosti?“ Ukázala na jeden z papírů a pak se podívala na Parkera.
„No, myslím, že to by mohlo být sklepení a tohle možná budou kopky, cely, nebo tak nějak.“
„Od čeho má, proboha, James ve svém domě cely?“
„No, nebudu ti ani říkat, co dělá s našimi lidmi, když dostane do ruky někoho živého.“
Chris píchlo u srdce. Tohle nebylo to, co právě chtěla slyšet. Toho se obávala nejvíc. Zhluboka se nadechla a pak uhnula pohledem, aby si nevšiml, jak se jí do oči vlily slzy.
„Viktor je tvrdý chlap, neboj on to zvládne.“ Položil konejšivě ruku na její rameno a ona nahlas vzlykla.
Z koupelny se ozval zvuk sprchy a tiché pobrukování.
„Nemá mě asi moc ráda, viď?“ Zašeptal a pokynul hlavou směrem odkud se ozýval zpěv.
„No, spíš bych řekla, že se tě bojí, Parkere. Jsi lovec, ona je upír. Kolem krku ti asi padat nebude, na to si musíš zvyknout.“ Pokrčila rameny a začetla se znova do plánku.
Bubnující zvuk tekoucí vody ustal a Lucy vpochodovala do pokoje oděna pouze do lehkého, skoro průsvitného župánku pod zadeček.
Parker zareagoval okamžitě, jak si jí všiml. Zaskočil mu doušek právě polykané kávy a dávivě se rozkašlal. Chris cukala ramena, jak se snažila zdusit záchvat smíchu a Lu protančila ke své tašce pro čisté oblečení a pomalu se vrátila zpět do koupelny.
Když Parker opět popadl dech, narovnal se na židli a sprostě zaklel. Chris se kousala do jazyka, aby udržela vážnou tvář, ale koutky jí cukaly.
„Ta, že se mě bojí, jo? To bych chtěl vidět, jak by se chovala, kdyby se mě nebála.“ Jeho hlas zněl hrubě a přiškrceně.
„To radši nechtěj.“ Broukla Chris spíš pro sebe a ani nezvedla oči od plánku.
Lu se vrátila do pokoje a sedla si na křesílko naproti Parkerovi. Sebrala z tácku své kafe a s úsměvem a pozvednutou paží s kelímkem mu poděkovala.
„No, myslím, že tomuhle modelu James opravdu neodolá.“ Konstatoval Parker a hltal Lu očima.
„Chlapi,“ pomyslela si Chris a zavrtěla hlavou. Pak se však podívala na Lucy a spadla jí čelist. Parker měl svatou pravdu. Měla dojem, že tomuhle neodolá nejen James, ale ani žádný jiný chlap, kterého potkají.
„Lu, není to trochu přehnané.“ Chris si připadala strašně staře, když to říkala.
Lucy měla na sobě velmi přiléhavé stříbrné šatičky ke krku. Hluboký výstřih však vzadu končil těsně nad čárkou, oddělující obě půlky jejího malého a dokonale vyrýsovaného zadečku. Stříbrné páskové střevíčky na nehorázně vysokém podpatku byly k šatům jako dělané. Vypadala neodolatelně a božsky.
„Tak chcete Jamese dostat do auta nebo nechcete.“ Otráveně se zašklebila a napila se kávy.
„Mimochodem, kde dělají, tuhle dobrůtku?“ Zafoukala do kelímku a do tváře jí zavanulo naprosto dokonalé aroma.
„To je tajné, kdybych ti to řekl, musel bych tě potom zabít.“ Jeho hlas byl tvrdý a výhrůžný. Chris přejel instinktivně mráz po zádech, ale Lucy se kupodivu začala zvonivě smát.
Pod kůži se jí vtíral ten neodbytný pocit, že ti dva spolu začínají flirtovat. A vlastně by byla i ráda. Vyřešilo by se tím několik věcí najednou. Lu by konečně měla chlapa, který by ji chránil a nezatahoval do průšvihů a Parker by koukal po jiné sukni než po té její.
„Dáš si taky? Nebo ti ho ta malá ještěrka vypije.“ Podíval se na Lu a ta se uculila. Chris si od něho vzala kelímek a poděkovala. Jak se tak na ty dva koukala, byla nakonec ráda, že touhle fází, pokud jí vůbec měli, si s Vikem prošli v soukromí. Chvíli ještě popíjela mlčky na okraji postele svou kávu a když už jí to tokání přišlo otravné, i když musela přiznat, že některé hlášky byly docela zábavné, vstala a odložila kelímek na noční stolek.
„Fajn, myslím, že tenhle plánek už znám nazpaměť. Jdu do sprchy. Parkere, nechtěl by sis jít trochu odpočinout? Před akcí myslím.“ Houkla a z kufru sebrala čisté oblečení. Mezi její prsty se nechtěně připletla Vikova hedvábná košile. Chvíli na ní zírala a pak zatnula zuby a našla své věci.
Bez otočení vešla do koupelny. Zabouchla za sebou dveře a pustila sprchu, aby je neslyšela. Sedla si na okraj vany a spojila své prsty. Sklonila hlavu a zavřela oči. Nějak to na ni začalo dopadat. Cítila tu prázdnotu a samotu. Věděla, že Vik někde trpí a ona mu nemůže nijak pomoct. Byl to hrozný pocit. Vnitřnosti se jí kroutily a svíjely, ale nebylo to žízní. Měla o něho jenom děsivý strach. Prostě ho musí zachránit, nemohla by bez něho dál žít.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.
„Chris, jsi v pořádku? Můžu dál?“ Lu vtančila na svých extrémně vysokých podpatcích dovnitř a přisedla si na vanu. Chris se probrala, až když jí jemně pohladila po paži.
„Co se děje?“ Střelila po ní zmateným pohledem.
„Sedíš tu už hodinu. Začínala jsem se o tebe bát. Parker se šel na pár hodin prospat. Musela jsem ho vyhodit. Jinak by tu seděl do večera.“
„Už to není jen lovec?“ Usmála se Chris.
„Pořád je to lovec, ale taky je to Parker.“ Odsekla Lu a uraženě odešla.
Chris si dala konečně sprchu. Celá koupelna byla hustě zahalena do páry, jak hodinu tekla vařící voda naprázdno. Horká sprcha jí opět, tak jako tisíckrát předtím, pomohla uvolnit napětí svalů. Osušila se a oblékla. Vešla do pokoje, byl prázdný. Lucy si asi někam odběhla. Sedla si tedy na jedno z křesílek a konečně rozbalila sklenici s krví. Bylo to studené a nic moc, ale žízeň to utišilo a to bylo hlavní. Jak se tak dívala po pokoji, její oči nechtěně sklouzly ke kufru. Vstala a přešla pokoj. Chtěla znovu sevřít jemnou látku Viktorovy košile mezi prsty. Nahmatala však něco úplně jiného. Tvrdý list papíru. Zespodu zavazadla vytáhla Viktorův skicák a otevřela ho.
Hned první stránka jí vyrazila dech. Byla na ní vyobrazena krásná dívka s dlouhými blond vlasy a sinalou, nezdravě vypadající tváří. Velké kruhy pod očima a propadlé tváře naznačovaly, že se jí stalo něco zlého. Ten obličej jí přišel tak známý a přitom tak vzdálený. Takhle hrozně vypadala, když se poprvé probrala v jeho pokoji. Obrázek byl nakreslen pravdivě, ale s takovou láskou a něhou, že se to nedalo ani popsat. Opatrně přejela nakreslené dívce dvěma prsty po tváři a otočila stránku. Musela se usmát. Tenhle obrázek kreslil popaměti. Byla na něm ona, divoce dovádějící ve vodách jezera hned tu noc po přeměně. Vypadala dokonale.
Několik dalších dívek, bylo většinou spících. Opravdu si krátil dlouhou chvíli, tím že ji kreslil, když ona spala. Předposlední obrázek jí však vyrazil dech. Byla to opět ona, ale ve svatebních šatech. Tak dokonalou kresbu snad ještě v životě neviděla, byla vyvedena v těch nejdrobnějších detailech. Avšak něco ji na obrázku upoutalo. Několik zlehka rozpitých míst. Přijela je konečky prstů. Papír byl mírně zvrásněný. „Slzy.“ Hlesla a bylo jí jasné, že tohle kreslil, když ona byla pryč.
Poslední obrázek byl nedokončený. Byla to zase ona, nahá, položená na posteli a toužebně zvedající paže. Na sucho polkla, tak dokonalou ji viděl? Tak neskonale krásnou?
Její vnitřnosti se zase bolestivě převrátily a ona upustila blok, než se svezla na kolena a na zemi se rozplakala.
„Co se děje?“ Ozval se nad ní Luciin hlas a její štíhlé paže ji vytáhly na nohy.
„Páni, ten tě musí ale zbožňovat.“ Řekla uznale, když sbírala rozsypané kresby po zemi.
„Myslela jsem, že už nekreslí. Už dávno nic nevytvořil. To je překrásné, naprosto dokonalé.“ Přebírala se papíry a okem znalce hodnotila Vikovy výtvory.
„Já už to nevydržím Lu, jsem bez něho úplně ztracená. Sakra, nikdy jsem nebyla na nikom takhle závislá.“
„Asi jsi jenom nikdy nikoho takhle nemilovala. Můžeš být ráda, že jsi takový cit poznala. To mě takováhle láska asi nikdy nečeká. Přitahuju samý pitomce a arogantní kretény. Chris, máš obrovské štěstí, ani nevíš, jak vám závidím, že jste se našli.“ Lu položila změť papírů zpět do kufru a odvedla Chris do postele.
„Lehni si a odpočiň si, za chvíli je tady Parker a ty se musíš dát dohromady. Viktor tě potřebuje silnou. Vyberu ti něco na sebe. Máš svést řidiče, proboha a v tomhle se ti to asi nepodaří.“
Chris na chvíli zavřela oči a přitiskla si dlaně na obličej.
Na dveře kdosi párkrát ťukl a aniž by čekal na vyzvání, vešel. Parker svítil jako sluníčko a v pravé ruce opět svíral tácek s kelímky.
„Ty jsi naprosto úžasný.“ Zakřičela Lucy a vrhla se po kelímcích. Položil tácek na stůl a přešel k posteli. Posadil se Chris k nohám a podíval se na její zakrytý obličej. Pak ji jemně dvěma prsty zatahal za palec a vykouzlil neodolatelný úsměv.
„Tak honem. Musíš se připravit.“
„To já přece vím.“ Zakňourala do dlaní a rychle se posadila. Asi ho tím pohybem vylekala, protože sebou trhnul.
„Sakra holky, chovejte se jako lidi nebo mě trefí.“ Zaprotestoval Parker a šel si sednout na křesílko.
„Podívej, vezmi si tohle. Je to odvážné, ale ne zas tak moc, abys nemohla v případě potřeby bojovat.“ Lu podávala Chris černé úzké kalhoty a světle modrý top se spadlými ramínky. Dokonce jí ani nevnucovala střevíčky, ale držela v ruce kožené černé polobotky.
„Fajn.“ Hrábla po oblečení a vplula do koupelny, aby se převlékla. Cítila se v tom dobře a pohodlně. Nikde jí nic netlačilo ani neškrtilo.
„No vidíš, to je mnohem lepší.“ Konstatovala Lucy a vrhla se na ni se štětcem a líčením. Chris se chtěla bránit, ale nakonec rezignovala.
„Hm.“ Uznale brouknul Parker, když ji uviděl. Sám na sobě měl černé rifle a černé upnuté tričko, které perfektně zdůrazňovalo každý jeho sval. Černou teplákovou bundu s kapucí měl přehozenou přes opěradlo křesla.
Chris se hraně uklonila, jak to dělávají baletky při děkovačce a sedla si na postel. Mrkla na hodiny, byl akorát čas.
„Jedeme?“ Zeptala se a přejela je pohledem. Lu byla v ten moment na nohách a Parker se také postavil.
„Takže, kdybychom se rozdělili, sejdeme se tady. Stát se může cokoliv, jen se snažte zůstat naživu za jakoukoliv cenu.“ Dodal Parker a pokynul ke dveřím.
První vyšla Lu, za ní šel on a poslední Chris. Došli dolů do podzemních garáží a on je vedl k vcelku normálně vypadajícímu autu. Jeho kufr byl však plný zbraní.
„No páni!“ Zaradovala se Chris a sáhla po prvním dlouhém jednoručním meči. „To je něco, už jsem si odvykla.“
„Umíš s tím ještě zacházet?“ Zeptal se a Chris se neuvěřitelně rychlou a dokonale ladnou otočkou dostala až k němu a čepel meče se zastavila pár milimetrů od jeho krku.
„Myslím, že tohle se nezapomíná, je to jako jízda na kole.“ Usmála se a vytáhla ještě několik zbraní.
Lu tohle opravdu moc nezajímalo a tak se posadila na zadní sedadlo a čekala, až se ozbrojí.
„Tak jedem.“ Konstatoval Parker, když si sedal za volant. Chris se otočila a podávala Lucy malou stříbrnou pistoli.
„A co já s tím?“ Vzala si od ní zbraň a opatrně si ji prohlížela.
„Hlavně se, prosím tě nepostřel. Uvnitř jsou posvěcené stříbrné náboje. Sice je to nezabije, ale bude je to pěkně štípat.“ Usmála se Chris a otočila se na Parkera.
„Jak daleko jsme od toho casina?“
„Slabou půlhodinku. Ještě na něho budeme muset chvíli čekat.“ Odpověděl naprosto klidně a dál se věnoval řízení.
„Fajn. Lucy, máš tu injekci?“ Lu kývla a odhrnula lem šatů. Pod podvazkem měla schovanou stříkačku, připravenou k použití.
Chris se usmála a nevěřícně zakroutila hlavou. „A tohle máš odkud? Z filmů?“
„Hele, nech si to, já za sebou nemám složitý vojenský výcvik jako vy dva. Musím improvizovat.“ Lu si prohrábla vlasy a důležitě se zadívala z okýnka.
Projížděli po hlavní ulici. Světla hotelů blikala a zářila. Las Vegas právě ožívalo. Parker ostře zatočil doleva a zajel za casino. Vzadu bylo docela malé, ale dobře schované parkoviště. Zastavili na jeho nejtemnějším konci. Chris se zavrtěla a pevněji sevřela meč, který držela na svém klíně.
Na parkoviště vjela velmi pomalu tmavá limuzína se zrcadlovými skly.
„To je on.“ Šeptla Lucy a otevřela dveře. „Držte mi palce.“ Zmizela ve tmě.
Limuzína zastavila blízko vchodu. Řidič vystoupil a s ním i člen ochranky. Řidič otevřel dveře auta a vystoupil James. Když ho Chris uviděla, jemně zavrčela. Parker se na ni podíval a pohladil ji po ruce, aby ji uklidnil.
Ze stínu se vynořila Lucy a přitančila k okouzlenému Jamesovi. Ladnou chůzí profesionální modelky přešla až těsně k němu a něco mu důležitě zašeptala do ucha. James se zatvářil nesouhlasně, ale nijak se nebránil, když ho Lu vlekla za ruku zpět do auta.
Muž z ochranky protočil oči a vešel do podniku. Řidič jen pokrčil rameny a sedl si znova za volant.
„A teď je řada na nás.“ Šeptl Parker a spolu s Chris opustili bezpečí jejich vozu.
„Nemáte oheň?“ Zeptala se Chris podbízivě a sehnula se k okýnku řidiče. Ten jenom zalapal po dechu a začal si prohledávat kapsy. Chris se loktem zapřela o kapotu a prostředníčkem přejela hranu napůl staženého okýnka. Kousla se do spodního rtu a významně se podívala řidiči do očí.
„Já, já asi…“ Zmateně zakoktal asi čtyřicetiletý pobledlý, hubený muž a okouzleně zíral na Chris.
„Mohla bych za vámi? Ještě nikdy jsem neseděla v takovémhle krásném autě.“ Vyzývavě se usmála a víc se nehnula, aby měl dokonalý výhled do jejího dekoltu.
„To ale nejde. To…“
„Prosím.“ Šeptla sladce a přejela muži špičkou prstu po nose.
„Tak jo.“ Rozhoupal se konečně muž a Chris ladně obešla předek vozu a sedla si na místo spolujezdce. Jedna tvrdá, přesně mířená rána mezi oči řidiče dokonale zneškodnila.
Lu stáhla zezadu přepážku a usmála se na Chris, vedle ní se na sedadle válel James a nevypadal, že by mu bylo zrovna nejlíp.
„Mám to.“ Šeptla Lucy a vítězoslavně zamávala stříkačkou nad hlavou.
Zadní dveře podniku se otevřely a člen ochranky šel zkontrolovat situaci. Když se přiblížil k autu, Chris se na něho jen omluvně usmála a pokrčila rameny s náznakem slova promiň na rtech. Než se stačil bodyguard vůbec narovnat, rozpadl se s nevěřícným výrazem v prach. Za ním stál Parker a v pravé ruce pevně držel dřevěný kolík.
„Šikulky.“ Usmál se, když posouval tělo řidiče na zadní sedadlo. „Tak jedeme.“ Sedl si za volant.
James se začal probírat tak v půli cesty, ale nezmohl se navíc než na nespokojené zachrčení.
„Klid Jamee, nic se ti nestane. Jenom potřebujeme zpátky Vika.“ Houkla Lu a odhrnula mu z opoceného čela pramínek blonďatých vlasů.
James zase něco zachrčel a dávivě se rozkašlal, asi to měl být smích. „Cože?“ Vyhrkla Lucy a naklonila se dopředu. „Parkere, zastav někde, dělej.“
„Jak si to myslel, že je pozdě? Na rituál je přeci ještě čas, ne?“ Lucy vzala Jamese za ramena a řádně s ním zacloumala.
Chris se otočila a setkala se s jeho skelným pohledem. Obdařil ji uštěpačným úsměvem a pak řekl něco, co mohlo být: „Kašlu na vás.“
Chvíli něco drmolil, ale jazyk se mu pletl a co chvíli vypadal, že odpadne.
„Sakra.“ Zaklela Lucy a zatnula ruce do malých pěstiček. „Musíme do sídla. James se zjevně neřídí pravidly. Dal rozkaz, aby ho zabili, už ho nebavilo si s ním hrát.“
Chris se zachvěla a střelila pohledem po Parkerovi. Jen zlehka kývnul a bylo rozhodnuto.
„Lucy, svlékni toho řidiče. Potřebuji jeho uniformu, alespoň čepici a sako.“ Parker ze sebe shodil mikinu a začal se soukat do řidičova saka. „Páni, to je mrňous.“ Vztekal se.
„Chris, vlez si dozadu za Lu a musíte nabudit dojem, že se James velmi dobře baví, aby nás pustili přes bránu. No, jestli tohle vyjde, tak se dám na modlení. Odkliďte toho řidiče.“ Nasadil si čepici a rozjel se opačným směrem přes město, do sídla místního kovenu.

Přejeli přes centrum s hotely a výškové budovy vystřídaly soukromé rezidence. Tohle tady byla velmi luxusní čtvrť. Domy tu byly hodně daleko od sebe a u každého byla překrásná rozlehlá zahrada. Obehnané byly vysokými kamennými zdmi nebo ploty.
Parker vjel k jedné z těžkých, železných, kovaných bran a zastavil.
K autu došel vrátný a posvítil baterkou do okýnka. „Co se děje, kde je Joe?“
„Joe musel domů. Úmrtí v rodině, vzal jsem to za něj.“
„A proč se vracíte?“
„Pán potkal nějaké staré známé a myslím, že jim chtěl ukázat, kde bydlí.“
Lu stáhla okýnko do půlky a obě se snažily, aby to opravdu vypadalo, jako že je James blahem bez sebe.
„Aha, chápu, jistě.“ Vrátný zakoktal a pokynul službě v domě, aby otevřela bránu.
Vjeli dovnitř. Parker stáhl clonu mezi prostorem řidiče a cestujícími. Lu si právě nasazovala šaty, které pro větší věrohodnost odložila.
„Takže zajedeme dolů do garáží. Prostě tam vlítneme, vezmeme Viktora a honem pryč. Moc upírů tu asi nebude. Všichni jsou beztak na lovu, neměla by to být až taková fuška. Doufám.“
Parker sevřel volant těsněji a dálkovým ovládáním, umístěným na palubní desce, otevřel garážová vrata. Vjeli do ohromné podzemní garáže a zaparkovali na jednom z volných míst.
Chris se rozhlédla kolem, byla tu samá drahá auta rozličných značek.
„Lu, počkej tu. Kdyby ale začalo být v domě moc živo, uteč.“ Nakázala Chris a vzala si ze sedačky meč, který si tam položila.
„Dávejte na sebe pozor.“ Šeptla Lu a chytla Chris za ruku.
„Jasně, neboj.“ Usmála se Chris a zavřela dveře.
„Myslíš, že jdeme včas?“ Zeptala se Chris, ale vlastně ani nechtěla slyšet odpověď.
„Jasně. Pojď. Pamatuješ si ten plánek?“ Parker ji postrčil kupředu.
„Jasně, každou čárku.“ Kývla.
„Fajn, takže jdeme dovnitř. Ty ho vyzvedneš a já ti budu krýt záda.“ Prošli dlouhou chodbou, která vedla do domu. Po pár schodech vzhůru stanuli ve velké vstupní hale. Tenhle konfort dobře znala, vypadalo to tu tolik podobně jako v domě v Oaklandu.
„Jdeme.“ Sykl Parker a chytil ji za ruku.
Táhl ji napříč halou dozadu ke dveřím vedoucím do suterénu. Zatím byl klid, ale i přesto se Chris vzadu na krku ježily chloupky. Otevřel a zkontroloval, jestli je opravdu všude tak mrtvo, jak se na první pohled zdálo. Němě jí pokynul, aby šla první a sám opatrně, tiše zaklapl dveře.
Chris postupovala pomalu a obezřetně. Byla tu naprostá tma, ale přesto viděla naprosto dokonale. Stejně jako když zapnete kameru s nočním viděním. Stará bíle vymalovaná chodba klesala o patro níž a vzadu bylo vidět, že se rozšiřuje do sklepních místností.
Chris se zastavila a na moment zavřela oči. Nasála vzduch hluboko do plic a snažila se po čichu najít Viktora. Byl tu, to bylo jasné, ale jeho slabou vůni přebíjel pach plísně a vlhkého zdiva.
Chris sebou cukla a přimáčkla se na Parkera, až nahlas vydechl. Naznačila, aby se trochu stáhl.
„A ta kočička tak pištěla, no to ti bylo.“ Teď už i Parker zaslechl rozhovor.
„Hm a ona byla tak sladká, že jsem ji chtěl proměnit, ale nevyšlo to. No, co se dodělat…“
Byli to muži a byli dva, blížili se.
Pár stop od nich se zastavili. Chris se zašklebila, pokud nebyli úplně bez čichu, určitě si jich všimnou. Parkerova silná dřevitá vůně se nezadržitelně šířila prostorem a přebíjela postupně ostatní pachy sklepení.
Jeden z mužů ztuhnul a zmlknul, pak se zhluboka nadechl a rozhlédl se kolem.
„Jdem na to.“ Houkla Chris a vyrazila. První z upírů byl směšně překvapený, nemusela se ani nijak moc snažit, aby mu usekla hlavu. Ten druhý měl však zlomek vteřiny na to, aby se vzpamatoval a sáhl po svém meči.
„Sakra.“ Zaklel a postavil se do obranné pozice.
„Běž, toho zvládnu.“ Slyšela za sebou a tak uvolnila místo Parkerovi. Slyšela zvuk oceli, navzájem se o sebe otírajících mečů.
Vzala to mírným poklusem a snažila se našlapovat neslyšně a měkce, aby na sebe neupoutala zbytečnou pozornost. Vikova vůně sílila a jí už pomalu začínala bolet hlava ze silného pachu zatuchliny všude okolo.
Náhle se zastavila a vrátila se o dva kroky nazpět. Stála před starými, mohutnými, dřevěnými dveřmi. Chvíli je propalovala pohledem a pak vzala za ohromnou železnou petlici a s vrzáním ji odstrčila. Vešla opatrně dovnitř a přejela celu pohledem. Nebylo tu nic, jen holé kamenné zdi a na podlaze stará plesnivá sláma.
U protější stěny se krčila postava jen v černých kalhotách, přikovaná ke zdi okovy. Chris ztuhnula, když se na tu trosku před sebou podívala.
„Viku.“ Šeptla, ale on se ani nepohnul. Hlasitě vydechla a do očí se jí vlily slzy.
„Bože, ne!“ Přeběhla celu a svezla se na kolena vedle něho.
„Viku, lásko. Prober se.“ Vzala něžně jeho obličej do dlaní a až se lekla, jak moc strhaně vypadal. Jeho pokožka byla mrtvolně šedá a skoro průsvitná, bála se ho dotknout, aby mu neublížila. Po těle měl tisíce řezných ran více či méně zahojených a ty nejnovější právě přestávaly krvácet. Bylo jasné, že tolik sebeuzdravování ho stálo všechny síly.
„Prosím tě, musíme odsud. Viku.“ Pohladila ho po spánku a on otevřel oči. Ani se neusmál, jen se na ni mlčky díval, jako by ani nevěřil tomu, co vidí.
„Chris.“ Vydechl skoro neslyšně a pak zase unaveně svěsil hlavu.
„Sakra Viku, pojď.“ Sáhla si dozadu za pásek a vytáhla jednu ze dvou střelných zbraní, co měla. Pak řetěz podržela ve vzduchu a přestřelila jeden článek. Roztáhla oko a provlékla ho železným kolem přidělaným na zdi. Vikovy paže se s rachotem řetězu svezly podél jeho těla a on se skácel na podlahu. Přiklekla k němu a vzala jeho hlavu do svých dlaní. Jeho dýchání bylo mělké, sotva znatelné. Chvíli ho pozorovala a pak ji něco napadlo. Udělá přesně to, co udělal on, aby ji zachránil.
I když to chtělo značnou dávku odvahy a sebezapření, neváhala ani vteřinu. Změnila se a prokousla si zápěstí. Přiložila svoji krvácející paži k jeho ústům a on zareagoval vcelku okamžitě, jak se jeho jazyku dotkla první kapička krve.
Jeho ruce vystřelily k ústům a řetěz hlasitě zarachotil. On se přisál na její zápěstí a lačně sál její krev. Chvíli to vydržela, ale pak cítila, že jí to začíná oslabovat. Cítila se unaveně a padala jí víčka.
„Fajn, to musí stačit.“ Vymanila svou ruku z jeho sevření a sledovala, jak se její rána samovolně zavřela.
Viktor si odkašlal a pak konečně otevřel s mírným úsměvem oči. „Chris.“
„Jsem tu, ale musíme vypadnout. Zkus se postavit.“ Pomohla mu do sedu a podepřela ho. S obtížemi se postavil na nohy, ale bylo jasné, že s chůzí to bude těžší.
„Opři se o mě.“ Chytila ho kolem pasu a vlekla ho na chodbu.
„Počkej, pomůžu ti.“ Křikl Parker, když si jich všiml. Přestal meditovat nad kupičkou popela a přispěchal k nim. Viktor výhrůžně zavrčel.
„Ale no tak, Viku, on je tu se mnou. Pomáhá nám.“ Chris se zamračila a nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Jak pomáhá. Je to lovec, Chris a unesl tě.“ Brouknul Vik a zamračil se na Parkera.
„A taky mě pak pustil. Neměla jsem se na koho obrátit. Lu by mi v tomhle asi moc nepomohla a já tě tady prostě nemohla nechat.“
„Nesmíš ale sama sebe vystavovat nebezpečí, Chris.“
Chris protočila panenky a mrkla na Parkera. To mělo za následek další Vikovo tlumené zavrčení.
Parker chytil Vika za paži a společně ho táhli chodbou do haly. Všude byl klid a naprostá tma.
Jakmile však Parker zaklapl dveře do sklepa, světla v hale se rozsvítila a Chris zavřela na moment oči, protože byla z přemíry záře oslepena. Přes halu stál James. No, spíš se skoro opilecky opíral o malou skříňku u zdi. Jeho dokonale zelený obličej naznačoval, že mu je nevýslovně zle, o tom Chris věděla své. Jeden z jeho lidí svíral za ruce Lucy a pod krkem jí držel nůž.
„Ty už nás opouštíš, Viktore? Opravdu jsem myslel, že tu pobudeš déle. Tvá návštěva tady byla velmi příjemným zpestřením mých tolik nudných a pořád stejných dní.“ Jamesův hlas zněl tiše a dávivě, avšak dostatečně ironicky na to, aby se Vik nahrbil.
„Sakra, ten parchant.“ Slyšela Parkera a viděla jeho vyděšený obličej. Upřeně pozoroval Lucy a hlavně ostrou čepel, tak nehezky se opírající o její dokonale hebkou pokožku na krku.
Lucy se docela držela, vzhledem k okolnostem. Neplakala, ale Chris věděla, jak moc se asi teď bojí.
„Pusť ji, Jamesi.“ Řekl Vik a opravdu do toho dal všechno, protože jeho hlas zněl tvrdě a výhrůžně.
James se ušklíbl a chytil se za bolavý žaludek. „Nebo co?“
Chris měla neuvěřitelnou chuť ho kopnout do toho šklebícího se obličeje. Sevřela pevněji meč, který svírala ve volné ruce a zadívala se Jamesovi do očí. Věděla, že když se k němu dostane, nebude to takový problém mu setnout hlavu. Jediný, kdo jí v tom bránil, byl chlapík z ochranky držící Lucy.
„Patová situace, že? Pohnete se, zemřete. Zůstanete, zemřete. Hm, těžké rozhodování.“ James se opřel o stěnu a zhluboka dýchal. Chris pustila Vika a udělal krok vpřed, ten se její paži snažil zachytit, ale nebyl dost rychlý.
Parker podal Vikovi jeden z mečů, který sebral upírům dole, aby se mohl alespoň pokusit bránit a podíval se na něj. „Zvládneš to?“
Vik kývl. „Běž jí pomoct.“
Do haly vběhli další tři muži. Všichni byli ozbrojeni.
„Já zvládnu ty tři a ty se musíš postarat a Lu.“ Mrkla Chris na Parkera a ten kývl. Věděla, že by stejně na nic jiného nepřistoupil. Nemohl z Lucy spustit oči.
Chris vyrazila a prvnímu opovážlivci v běhu usekla hlavu. Další dva byli těžším oříškem. Parker se dostal až k Lu a upír, který ji svíral, ji odstrčil stranou a začal se sám bránit.
„Ne.“ Zařval James, ale bylo už pozdě. Lucy přistála na koberci pár stop od nich a schoulila se u stěny.
Chris se přikrčila a vyrazila dopředu. Vypnula mozek a nechala pracovat instinkty. Vik na ní mohl oči nechat, vypadala jako by tančila a ne bojovala. Její dlouhé vlasy vlály při každém pohybu a doplňovaly tu krásu jejích ladných pohybů. Všiml si, že ani James nemohl koukat jinam.
Parker se už vypořádal s upírem, který ohrožoval Lu a vrhl se na pomoc Chris. James se ohnul a sebral ze země dlouhý samurajský meč, který patřil jednomu z mrtvých. Chris dorazila upíra jednou přesně mířenou ránou. Otočila se k Parkerovi a na okamžik ztuhnula. James se blížil k němu zezadu a v rukou třímal meč.
„Parkere.“ Zařvala Chris a vrhla se před Jamese. Věděla, že on jako člověk, by ránu nepřežil, ona měla šanci, už byla mrtvá.
Parker usekl upírovi hlavu a otočil se. James udělal vetchý výpad právě v okamžik, kdy se postavila Chris do cesty ostré čepeli.
Meč jí projel břichem a ona ucítila ostrou řezavou bolest. Myslela si, že jako upíra ji to nebude tolik bolet, ale to byl omyl. Němě otevřela ústa a rukou objala čepel trčící jí z břicha. Nohy se jí podlomily a ona se sesunula k zemi. Viděla ještě, jak Parker něco zakřičel a v momentě usekl Jamesovi hlavu.
Dopadla na podlahu a pokrčila nohy. Až teď jí došlo, jak stupidní to byl nápad. Cítila, jak jí po zádech a po břiše stéká krev. Byl to divný pocit. Bolest způsobená mečem se stupňovala.
Vik k ní poklekl a v očích se mu zračil vztek a strach. „Co to zase vyvádíš?“
Otočila hlavu a musela se usmát. Parker klečel u Lucy a něžně ji objímal. Pomohl jí vstát a pak se vrátil ke Chris.
„Co teď?“ Zeptal se Viktora.
„Teď ji drž. Musíme to z ní dostat.“ Vik sáhl na rukojeť meče a pevně ji objal oběma rukama. Parker ji chytil za ramena a přitiskl ji k zemi.
To už se nad ní skláněla i Lucy. „Seženu něco na ovázání.“ Vypískla a zmizela Chris ze zorného pole.
„Vydrž lásko, už to bude.“ Vik zavřel oči, nezvládal vidět, jak jí ubližuje. Chris se soustředila na jeho obličej, sice byl strhaný a špinavý, ale i tak byl naprosto božský. Tak moc ho milovala.
„Sakra!“ Vyrazila ze sebe, když jí Vik vytáhl čepel z těla a zahodil meč vedle na podlahu. Okamžitě přimáčkl ruku na její ránu.
„Lu, pospěš si.“ Křikl. Chris se usmála, protože bolest zmizela a jí se začala klížit víčka. Zavřela oči, musela si na chvíli odpočinout.
„Ne Chris, neusínej! Musíš se napít, slyšíš, neusínej!“ To bylo poslední co slyšela. Cítila velmi ostře jemně dřevitou vůni Parkera, jak ji bral do náručí a i sladkou vůni Viktora, který šel vedle ní a držel ji za ruku.

Snažila se soustředit na vyrovnaný rytmus Parkerova srdce. Věděla, že to pomáhá.
„Co s ní sakra je? Vždyť je upír. Proč tolik krvácí?“ Parker se snažil nést ji co nejopatrněji, ale spěchali.
„Je oslabená, ono se to zatáhne, hned jak se napije, bude jí líp.“ Viktor zněl slabě, jako by z velké dálky.
„Musíme okamžitě sehnat krev.“ Lucy byla vyděšená.
Podle pronikavé vůně olejů a benzínu poznala, že jsou zpět v garáži. Vik si sedl na zadní sedadlo a natáhl k ní ruce. Parker mu ji opatrně přendal na klín a zabouchl za nimi. Lu si vlezla na sedadlo naproti nim a Parker usedl za volant.
„Fajn, takže teď se ještě dostat bezpečně odsud.“
Chris se okamžitě schoulila, když pocítila jeho svalnaté tělo pod svým. Bylo jí dobře, jen cítila, že s každou kapkou krve odchází z jejího těla i síla.
„Jen zůstaň se mnou, malá. Vydrž to.“ Cítila jeho sladký dech na své kůži, jak jí potichu šeptal do vlasů.
Limuzína vyjela z garáže a zamířila k bráně. Parker se ani nesnažil hrát svou roli. Prostě jenom dupnul na plyn a modlil se, aby auto bylo natolik robustní, aby projelo skrz. Čtyři muži stáli u brány a snažili se je zastavit.
„Držte se, bude to rána.“ Upozornil je vzadu a když se ozvala střelba, přikrčil se za volantem. Kulky narážely do kapoty auta ze zvláštně dunivým a zvonivým zvukem.
Viktor sevřel Chris v náručí pevněji až sykla bolestí. „Promiň malá, to jsem nechtěl.“ Omluvil se skoro neslyšně.
Lucy se zapřela rukama o sedačky a její výraz byl vystrašený.
Předek auta nejprve nabral v plné rychlosti dva muže a pak prorazil bránu. S děsným zakvílením pneumatik vjeli na silnici a za sebou nechali dvě těla, ležící na asfaltu.
„Jak jste na tom vzadu?“ Zeptal se Parker a otočil se.
„My jsme v pohodě.“ Pískla Lucy a přelezla si na sedadlo spolujezdce.
„Vezmi to, prosím, okamžitě k jatkám. Musím obstarat Chris nějakou krev, hodně krve.“ Lu se neposedně zavrtěla.
„Viku.“ Ozvalo se slabě.
„Jsem tu.“ Houkl Viktor.
„Parker.“ Otočila Chris hlavu směrem k němu. Pocítila tu úžasnou vůni jeho krve. Okamžitě jí ústa zalily sliny.
„Nebude to zlé. Nekrvácí moc.“ Sklonil se nad ní Viktor a přejel jí rty po čele.
Konečně zastavili.
„A teď mi ukaž, kam tě zasáhli.“ Otočila se na Parkera Lucy.
„Cože?“ Mrknul na ni nechápavě.
„Parkere, jsi v autě se třemi upíry. Opravdu není rozumné mlčky krvácet.“
Zadíval se na ní trochu nedůvěřivě a pak si s mírným syknutím nadzdvihl tričko. Lu se k němu naklonila a zkoumala ránu.
„Kulka prošla skrz, musím to něčím ovázat.“ Jemně přitiskla prsty poblíž rány a dotkla se tak jeho horké snědé kůže.
Parker se zachvěl, její ruce byly studené jako led. Střelil po ní pohledem a ona se narovnala a podívala se mu hluboko do očí.
„Ehm, ehm.“ Připomněl Vik taktně, že nejsou v autě sami.
„Lu, prosím, tu krev.“ Sehnul hlavu a podíval se na Chris, měla zavřené oči a choulila se k němu.
„Jasně, už jdu. Přitlač si na tu ránu ruku, seženu něco na ovázání.“ Lu se na Parkera usmála a vystoupila.
Chvíli bylo úplné ticho. Parker jen němě zíral před sebe a držel se za bok. Chris nedýchala, aby zbytečně nemusela odolávat jeho lákavé vůni a Vik se zapřel do sedadla a zavřel oči, aby si odpočinul.
„Jsem tu.“ Vypískla Lu, až sebou Chris trhla.
„Mám ji.“ Podávala jim dvě láhve naplněné červenou lepkavou tekutinou.
„Postarej se o něj.“ Kývl Vik hlavou směrem k Parkerovi a zavřel clonu mezi nimi.
„Tak pojď malá, musíš se napít.“ Podepřel jí hlavu a přiložil jí hrdlo láhve k ústům. Chris nasála mírně hořkou vůni zvířecí krve a lehce nakrčila nos.
„No, ještě tu máme Parkera, ale myslím, že to by ti Lu asi nedovolila.“
Chris se usmála a pokorně se napila. Cítila, jak se jí vrací síla. Z druhé lahve vypila jen trošku a zbytek dopil Vik.
Chvíli ji nechal a pak oddělal ručník nasáklý krví z jejího břicha. Rána už nekrvácela a jevila známky hojení.
Clona mezi nimi sjela a objevila se střapatá, černá hlava Lucy. „My jsme hotovi. Můžeme jet, ale asi budu radši řídit já. Tady máš, zalep jí to.“ Podávala Viktorovi dva čtverečky rychloobvazu.
„Kam teď?“ Mrkla významně na Vika.
„Pro naše auto a rychle pryč. Myslím, že až členové místního kovenu zjistí, co se tam stalo, půjdou po nás.“
„Ne, ještě se musíme vrátit pro naše věci.“ Zaprotestovala Chris a zkoumala svoje zakrvácené tričko.
„Čert vem věci, koupím ti jiné.“ Usmál se Vik a pohladil ji opatrně po spánku.
„Ne, jsou tam tvoje kresby.“ Zvedla k němu své velké modré oči.
„Tys je viděla?“ Zarazil se Vik.
„Jsou nádherné, nechci je tam nechat.“
„Zběhnu pro ně. Hned budu zpátky.“ Lu se usmála a nastartovala. Do letištního parkoviště dojeli za pětačtyřicet minut.
Lu se okamžitě ztratila a než se Chris vůbec vzpamatovala, byla zpět i s Vikovým skicákem a jeho černým mobilem.
Jejich zavazadla držela v jedné ruce, vypadalo to děsivě. Taková malá a hubená táhnoucí obrovský kufr a ještě tašku.
„Tak co teď? Určitě byste se měli převléknout.“ Sjela Chris pohledem. „A pak?“
„A pak odsud co nejrychleji pryč, nebudeme čekat na letadlo, prostě pojedeme autem. Kamkoliv.“ Vik si vzal od Lu čistou košili a oblékl si ji.
Ještě mu podala navlhčený ručník, aby si omyl obličej.
Parker vylezl z auta a držíc se za bok se opatrně narovnal. Viděl, že tohle už není o něm a tak se chtěl rychle vypařit, ale po pár krocích ucítil na rameni drobné chladné dlaně Lucy.
„A kam jdeš ty?“ Kouzelně se na něho usmála a padla mu kolem krku. „To si myslíš, že tě jen tak pustím? Bez rozloučení?“
Parker ji objal a přitiskl se k ní. „Jsi moc fajn, Lu. Bude se mi po tobě stýskat.“
„Tak pojeď s námi, všichni si budou myslet, že jsi mrtvý. V Kanadě je opravdu hezky, můžeš chodit s Vikem na ryby…“ Parker se jenom usmál a pohladil ji po tváři.
„Víš, že to nejde Lucy. Mám tu své povinnosti a myslím, že bych k vám moc nezapadl.“
Chris se převlékla a pak se opřela o kapotu jejich vozu. „Viku, myslíš, že je to bezpečné, když Lu, no však víš.“
„Loví lidi?“ Dokončil za ní Viktor větu. „Myslím, že už dlouho nebyla na lovu, vlastně celou tu dobu co jsme tady, pije to samé jako ty.“
Chris se na něho nechápavě podívala.
„A myslím, že nikdy nezabíjí muže, se kterými spí. Jen klid, je dobře vychovaná.“ Objal Chris pobaveně kolem ramen.
„Jak je ti?“ Zeptal se potichu.
Začala se smát a položila hlavu na jeho hrudník.
„Co?“ Zeptal se zmateně.
„Nepřijde ti, že se na tohle ptáš až moc často?“ Zavrtěla hlavou a pak se o něho zapřela čelem.
„Jsme samý malér, viď? Někdy se mi zdá, že se z toho snad ani nevyhrabeme.“ Vik ji objal kolem pasu a přitiskl si ji k sobě.
„Lucy, musíme už jet.“ Křikl a pomohl Chris do auta. Celkem ochotně si vlezla na zadní sedadlo a lehla si napříč pohodlně polstrované sedačky.
Lucy se od Parkera odtáhla a když si všiml, že se její oči lesknou slzami, vzal její obličej opatrně do dlaní a pomalu přitisknul svoje rty na její. Ten pocit už znal, ale tohle bylo jiné. Chris se bránila, ale Lucy spolupracovala. Objala ho znova kolem krku a vášnivě se na něho přimáčkla. Pak se rychle odtáhla a když jí první slza stekla po tváři, otočila se a utíkala k vozu.
Sedla si na sedadlo spolujezdce a mlčky sklonila hlavu. Viktor natáhl ruku a jemně ji pohladil po stehně. „To bude zase dobré, uvidíš.“
„Když já ho asi miluju.“ Vzlykla Lu a hřbetem dlaně si otřela uslzené oči.
Chris se ohlédla zadním oknem na Parkera, stál tam jako hromádka neštěstí a dlaní si pořád tiskl bok.
Vzpomněla si na to, jak jí nabízel společnou budoucnost, jak říkal, že ho ta práce už nebaví. Nechápala, proč tohle dělá, proč nejede s nimi. Viktor nastartoval motor a ten tichý šeptavý zvuk způsobil, že sebou Parker trhnul. Otočil se směrem od nich a udělal několik malých váhavých kroků.
Lu plakala a ramena jí cukala od hlasitých vzlyků. Vik zařadil kvalt a pomalu se rozjel.
Chris sklopila oči, bylo jí líto, že bude Lucy nešťastná, když konečně našla chlapa, kterého milovala.
Naposledy se po něm ohlédla a pak jí dušička šťastně poskočila. „Viku, počkej.“ Křikla.
Parker kulhavě běžel za nimi a mával paží, kterou neměl přitisknutou na ráně.
Vik zastavil a Lu vystoupila a upíří rychlostí běžela zpět. Ve zlomku vteřiny už Parkera objímala.
I on měl v očích slzy. „Pojedu s tebou, ty ještěrko, kam jen budeš chtít. Nenechám tě jen tak zmizet z mého života. Zamiloval jsem se do tebe, Lucy.“
Skočila na něj a nohama objala jeho boky. Sice ho to zabolelo, vzhledem ke střelné ráně, která začala znovu krvácet, ale i tak ji chytil za zadeček a párkrát se s ní otočil dokola.
Vik s lehkým úsměvem na tváři zařadil zpátečku a couvnul až k nim. Chris si přelezla na přední sedadlo a oni dva si sedli dozadu.
„Tak můžeme?“ Zeptal se Viktor a ohlédl se po Lucy. Ta se teď mačkala na Parkera a oči jí svítily štěstím.
„Vezmi to někde kolem lékárny. Myslím, že ta rána bude potřebovat pořádně ošetřit a zašít.“ Šeptla s úsměvem Chris a radši se ani nepodívala, co se děje vzadu.
Docela se po cestě pobavili. Vik to vzal rovnou do LA, odkud se dalo letět přímo do Kanady. Parker klel jako čert, když mu na jedné opuštěné benzínce blízko dálnice, uprostřed Mojavské rezervace, Lu šila ránu. Nakonec se to podařilo, ale Chris byla udivená jeho nekonečnou zásobou sprostých slov.

Bylo těsně před polednem, když vjížděli do LA.
„Fajn, takže pokus číslo dvě. Seženu malé soukromé letadlo. Nehodlám už čekat na komerční let. Klidně ho koupím, když to jinak nepůjde, ale slibuji, že hned po setmění vyrazíme.“ Zaparkoval opět v podzemních garážích u letiště.
„Půjdu s tebou.“ Řekla Chris rozhodně a hrnula se z auta.
„Nikam nejdu, neboj. Zařídím to po telefonu. Přeci tě nenechám po tom všem samotnou.“ Nahnul se k ní a něžně ji políbil. „Pojď, musíš si odpočinout a taky si dát sprchu.“
Pokoje zařídila Lucy. Všichni tři čekali dole až Lu Vika prozvonila, pak jeli výtahem rovnou nahoru.
Parker zapadl s Lucy do jejich pokoje a Viktor byl opravdu rád, že je až na druhém konci chodby. Nechtěl slyšet, co se tam bude dít a to ani v náznacích.
Otevřel dveře a vstrčil Chris dovnitř. Kufr položil na zem u komody, zavřel oči a zaklonil hlavu.
Chris ho okamžitě zezadu objala a přitiskla se k němu. S úsměvem ji chytil a přitáhl si ji do náručí.
„Jsi blázen, mohlo se ti něco stát. Neměla jsi tam pro mě chodit.“ Políbil ji do vlasů a hlasitě vzdychl. „Na druhou stranu mě drásala myšlenka, že už tě nikdy neobejmu. Při životě mě vlastně držela jen vzpomínka na tebe.“
„Viku.“ Vzdychla a přitiskla se k němu blíž.
Rozhlédl se po pokoji a pak se podíval na ni. „Určitě tu mají velikou vanu. Co takhle společná koupel?“
Chris se rozzářila.
„Běž pustit vodu.“ Vzdychl a nosem jí přejel po lícní kosti.
Chris ho rychle pustila a nahlédla do koupelny. Měl pravdu, krásná do hnědé laděná koupelna vypadala čistě a přepychově. Uprostřed místnosti byla zapuštěná velká vana. Okamžitě přejela místnost očima a našla malé lahvičky hotelových šampónů. Vzala pěnu do koupele s vůní levandule.
Pustila na plno vařící vodu a shodila ze sebe oblečení. Byla ještě špinavá od zaschlé krve, odlepila si čtvereček rychloobvazu z břicha a zkontrolovala ránu. Kůže už se hojila a po krvácení nebylo ani stopy. Sedla si na okraj vany a spustila do ní nohy, pak se usmála a vklouzla do vody. Ponořila se úplně a pak si uhladila mokré vlasy dozadu. Zavřela oči a opřela se.
Cítila, že hladina stoupla, když do vany vstoupil i on. Zavřel vodu a úlevně vzdychnul.
Usmála se a otevřela oči. Seděl na jednom z vyvýšených sedátek trojúhelníkové vany a měl svěšenou hlavu. Dlaně spojené a prsty navzájem propletené. Vzala lufu a vybalila ji ze šustivého obalu. Vyhoupla se na kolena a klekla si před něj. Namočila houbu a přejela mu zlehka po ramenou. Voda se ve slabých pramíncích roztekla po jeho ušpiněných zádech. Usmál se a vzhlédl k ní. Druhou rukou přejížděla po jeho hrudi a špičkami prstů objížděla zlehka a opatrně velké, hojící se jizvy.
„Bylo to hodně zlé?“
„Zažil jsem i horší věci. Fyzická bolest se dá vydržet.“
Podíval se jí do očí a rukou prohrábl její světlé vlasy. Jeho oříškově hnědé oči těkaly po jejím obličeji a pak se k ní sklonil a pomalu ji políbil. Jeho rty jemně, ale o to naléhavěji prozkoumávali každou křivku její šíje a ramen.
Podepřel ji v kříži a mezi lopatkami a sehnul se k jejím ňadrům. Objala ho a propletla své prsty jeho vlasy.
Když začala tiše sténat jeho jméno, vrátil se nahoru k jejím ústům a ona ho stáhla sebou do vody.
Cítila, že odhodil veškeré zásady o rychlovkách a hotelových pokojích. Prostě ji potřeboval. Potřeboval cítit její tělo. Potřeboval cítit ji.
Překulil se pod ní a vyhoupl si její drobné tělo na klín. Sedla si na něho obkročmo a sehnula se k jeho tváři, aby ho mohla dál líbat. Napůl se posadil a pevně chytil oběma rukama její boky. Přirazil si ji tvrdě až Chris tlumeně vykřikla a zaryla nehty do jeho hrudníku. Ani si neuvědomila jakou bolest mu tím působí. Jedna z ještě nezhojených jizev povolila a voda ve vaně se zbarvila mírně do purpůrové.
Vik sykl bolestí, ale nenechal se tím rozhodit. V její přítomnosti se pocit bolesti pozvolna měnil v ještě větší rozkoš.
Chris se vzpamatovala ihned, jak ucítila Vikovu krev. Chytila ho za ramena a chtěla vstát, ale on ji nenechal.
„Ne.“ Zavrčel naléhavě a chytil ji pevně za zadeček.
„Ale Viku, krvácíš.“ Šeptla vzrušeně.
„Ne.“ Zopakoval, když se pokusila opět vymanit z jeho sevření.
Zasténala hlasitěji, protože jeho pohyby a tempo nabíraly na důrazu. Posadil se a začal ji opět líbat. Špičkou jazyka se dobýval divoce do jejích úst a prsty zezadu pevně svíral její ramena. Položila ruce na jeho pokrčená kolena a propnula se. Jednou rukou jí hladil ňadra a šíji a druhou si ji divoce přirážel.
Zeširoka otevřela oči, když ucítila jak jeho ostré zuby projely jemnou pokožkou jejího ňadra, těsně nad bradavkou.
Chris zalapala po dechu a přitiskla se k němu víc. Nebyl v tom ani náznak něhy, bylo to plně jen o divokosti a nespoutané vášni.
Zasekla se pohledem hluboko v jeho žlutých očích. Přejížděl jí jazykem po krku a svými ostrými zuby ji jemně dráždil.
Chris vykřikla tak, že ji muselo slyšet půl LA. Takový nával extáze v životě nezažila, bylo to nepopsatelné. Do očí se jí vlily samovolně slzy a putovaly jí dolů po tvářích.
Viktor vyvrcholil společně s ní a chvilku mu trvalo než se uklidnil natolik, aby se mohl proměnit. Tiskl ji v náručí a hlavu měl zabořenou do jejích vlasů.
„Lásko, ublížil jsem ti? To jsem nechtěl, promiň mi to. Měl jsem se víc ovládat.“ Hladil ji ustrašeně po tvářích a stíral tak slzy, které se bez přestávky řinuly z jejích velkých modrých očí.
Stáhla jeho ruce ze svého obličeje a položila si hlavu na jeho rameno. Hladil ji něžně po zádech.
„Neublížil si mi, jen, že to bylo …. dokonalé. V životě jsem nezažila nic takového, Viku.“ Políbila ho na krk a odmítala se byť jen pohnout. Bylo jí nádherně. Cítila ho v sobě, blíž už jí být nemohl.
„Pojď si odpočinout, potřebujeme to oba.“ Řekl potichu a vylezl z vany.
Chris přivřela oči a němě zaprotestovala. Svezla se mlčky pod hladinu, tady se zdál svět kolem poklidným a naprosto neškodným místem.
Jeho silné paže prořízly hladinu a on ji naprosto klidně vyzvedl z vany. Zabalil ji do velké huňaté osušky a vzal ji do náručí. Odnesl ji do postele a políbil ji na čelo. „Ještě máme pár hodin, prosím, prospi se.“
„Stejně neusnu, když nebudeš se mnou.“ Unaveně se k němu otočila.
„Zařídím ten odlet a hned se k tobě vrátím.“ Usmál se a pak chvíli pochodoval po pokoji a živě gestikuloval do telefonu. Chris ležela schoulená pod dekou a sledovala ho očima. Poslední jeho slovo bylo díky a on zaklapl mobil a s úsměvem přešel k posteli.
Nadzdvihla deku a o kousíček se posunula. Lehl si vedle ní a ona se schoulila v jeho náručí.
„Je mi s tebou tak krásně.“ Zašeptala a políbila ho na jeho zjizvenou hruď.
„I mně s tebou, lásko.“ Políbil ji do vlhkých vlasů.
Cítila, že teď už bude opravdu všechno v pořádku. Byla s mužem, kterého milovala a celá ta nevýslovně dlouhá a strastiplná cesta, která je sem dovedla, byla jen nepříjemnou a dávno zapomenutou vzpomínkou.
Chris zavřela oči a po spánku jí stekla jedna jediná slza, slza štěstí.
„Miluji tě, Viku.“ Šeptla tiše a schoulená v jeho silném náručí usnula.