Moonlight shadow

Na konci města stojí rozlehlý bílý dům s několika poschodími. Je obklopen pečlivě udržovaným parkem, který je zrovna v těchto měsících plný květů pivoněk, šeříků a sakur. Tráva se zelená, fontánka vzadu za budovou vytváří roztomilé zákoutí. Motýli poletují všude kolem a pod rozlehlými duby ve stínu odpočívá zlatý retrívr jménem Shadow. Slunce dnes hřeje opravdu hodně, a tak jsou všichni obyvatelé tohoto bílého domu schovaní uvnitř. Myslíte si, že když hovoříme o velkém bílém domě obklopeném parčíkem, máme na mysli nějaké zbohatlíky. Zdání však může klamat. Tento dům je výzkumný ústav a je obýván pacienty, jež trpí vzácnými či záhadnými chorobami.

Teď ale není ten pravý čas na seznamování se s obyvateli Green Valley(tak nevinně bylo výzkumné středisko pojmenováno, aby naznačovalo poklid a krásu tohoto místa). Právě teď se nacházíme před velkou vstupní branou, která je tvořena velkým do kamene tesaným obloukem, jež se působením mocného čaroděje, času, na několika místech rozpadá a obrůstá popínavým břečťanem. Zrezivělá vrata nepůsobí příliš přívětivým dojmem a havrani sedící na kamenné zídce už vůbec ne. Připomíná to spíš hororovou scénu z filmu Alfreda Hitchcocka. Možná právě kvůli tomuto zjevu před branou nervózně přešlapuje z nohy na nohu mladý muž.

I přes to neúnosné horko na sobě musí mít černý oblek, košili a kravatu, jež ho nepříjemně škrtí u krku a díky které se značně potí. Na nohou má naleštěné polobotky, které nepořídil za zrovna nejnižší cenu a na pravé ruce ho příjemně studí náramkové hodinky ze Švýcarska. V rukou svírá složku se jménem Ellie Tiffler, ve vnitřní kapse u luxusního saka z dílny Armaniho má připravená dvě pera a v kožené peněžence průkaz dokazující jeho totožnost a poslání, se kterým zde přichází.

Trochu ustrašeně ucouvne, když se obrovská vrata před ním začnou s hlasitým vrzáním a skřípěním otvírat, aby mohl vejít a vydat se za svým cílem. Setře si drobné kapičky potu z čela, poškrábe se na bradě s jednodenním strništěm a jen s velmi malou dávkou odhodlání projde pod mohutným kamenným obloukem.

Pod nohama mu chrastí kamínky na hlavní cestě, která vede přímo k vrátnici. S každým dalším krokem, jež zmenšuje vzdálenost mezi jím a výzkumným ústavem, se jeho srdce v hrudi ozývá stále častěji. Nejraději by si hned teď svlékl to příšerné černé sako, které přitahuje sluneční paprsky, ale jedná se o důležitou záležitost a on musí vypadat adekvátně svému postavení. Je to přece vyšetřovatel institutu, který spadá pod FBI.

„Dobrý den, pane. Jmenuji se Ethan Mullock a přicházím zde za paní Ellie Tifflerovou. Tady je průkaz k ověření totožnosti a můj odznak. Pokud by to bylo možné, doprovodil byste mě za paní Tifflerovou?“ bylo zvykem, že se představoval bez vyzvání. Tady ale vrátný něco takového nejspíš zažil poprvé a vůbec neskrýval své rozpaky.

Ethan Mullock si však oddechl. Tady v budově byla naštěstí zapnutá klimatizace a studený vzduch jeho rozpálenému obličeji jen prospěl. Počkal, dokud si vrátný důkladně neprohlédl jeho doklady a poté se vysoukal zpoza recepčního pultíku. Byl to statný muž v letech. Před sebou tlačil pivní břicho, pod nosem měl pečlivě zastřižený knírek.

„Paní Ellie nemá ráda, když se na ni někdo moc blbě dívá. Ptejte se jasně, chtějte přesné odpovědi. Nevyptávejte se na rodinu. Nesnažte se být takový ten vlez-do-prdelka, který jí na všechno kývne. Je sice nemocná, ale není blbá.“ Vrátný skončil svou krátkou řeč, kterou měl za ty měsíce praxe nacvičenou nazpaměť. Kolik vyšetřovatelů jako byl tenhle žabák už tady měl? Nikdo u tohohle případu, nebo co to vlastně bylo, nevydržel déle jak dva týdny. Proč by tenhle měl?

„Tak tady to je. Pokoj dvě stě dvacet jedna. Mějte na paměti všecko, co jsem vám řekl. Sbohem.“ S těmito slovy se vrátný otočil k odchodu a jako tučňák se batolil zpět na vrátnici, recepci. Ethan nevěděl, jak to místo správně pojmenovat. To ale přece nebylo jeho starostí. Stál teď před dveřmi s mosazným číslem, vypadalo to jako v celkem slušném hotelu. Odhodlaně se nadechl a prsty zlehka ťuknul na dřevěné dveře.

Dovolil si trochu povolit vázanku kolem krku a rozepnout jeden knoflíček u košile. Podle papírů ve složce, kterou nedočkavě mačkal v ruce, bylo paní Tifflerové něco kolem padesátky. Určitě jí nebude vadit, když si sundá i to dokonalé sako. Ethan se rychle vysvlékl, sako si přehodil přes ruku a ještě několik vteřin vyčkal, zda se dveře neotevřou. Starším lidem to vždycky trvá než se došourají ke dveřím.

Když se ani po další půl minutě dveře neotevřely, zaklepal na ně znovu, tentokrát o něco silněji. Ihned uslyšel na druhé straně tiché kroky a zvuk odsouvané židle. Rychle se několikrát nadechl, pokusil se nahodit neutrální výraz a řídit se radou vrátného. Blbě nezírat na paní Tifflerovou.

Ethan vlastně vůbec nevěděl, co očekávat od téhle paní. V jejím spise stála velká spousta informací, již mnoho vyšetřovatelů bylo pověřeno jejím případem, ale ze záhadných důvodů u něj nikdo nevydržel. Je to přece jen stařenka, která zažila pár podivných věcí, nic víc. Není přece žádný důvod se toho obávat, říkal si v duchu Ethan. Zvládl jsi případy masových vrahů, nějaká starší ženská tě nemá jak vyděsit.

A v tom se dveře otevřely…

Ethanovi proklouzla složka pod rukou a papíry z ní se rozlétly po chodbě. Ale on si toho nevšiml, ohromeně stál přede dveřmi a zíral na ženu před sebou. Snažil se nezírat, ale to nebylo možné. Když klepal na dveře pokoje dvě stě dvacet jedna čekal, že se ve dveřích objeví prošedivělá paní o hůlce. Tohle ho ale ani ve snu nenapadlo. Vrátný si prostě musel splést číslo pokoje, jinak se to vysvětlit nedá. Ano, přesně tak to bude.

„Promiňte, nejspíš jsem si spletl dveře. Hledám paní Tifflerovou. Neporadíte mi, prosím, kde ji mohu najít?“ Ethanovi se podařilo vzpamatovat po počátečním šoku. Spěšně se sehnul a začal sbírat rozházené papíry ze země. Odpovědi na svou prosbu se však nedočkal, neboť i žena stojící ve dveřích si ho prohlížela, jako by právě spatřila přízrak.

Věděla, že je to prostě nemožné. Byla si tím naprosto jistá. Byla neochvějně přesvědčená o tom, že ho viděla zemřít. I když tento mladý muž mu byl až děsivě podobný, nebyl to on. Poznala to hned podle několika věcí. Nikde tady necítila vůni dřeva, která pro něj byla tak typická. Muž sklánějící se před ní nebyl v obličeji bílý jako křída a neměl na sobě nic, co by se podobalo stylu oblečení, které nosil i on. Byl to jen další mladý muž, který měl stejné rysy. Nic víc v tom nebylo. S tímto přesvědčením se Ellie Tifflerová omluvně usmála a natáhla k muži v bílé košili s povolenou vázankou roztřesenou ruku.

„Jste tady správně, mladý muži, já jsem Ellie Tifflerová.“ Řekla zcela klidně. V pronášení téhle věty měla praxi. Nikdy se jí ale nestalo, že se jí ruka při podávání roztřásla. Možná to byl ještě nějaký doznívající šok, uklidňovala se.

Ethan se cítil všemožně. Potřásl si se ženou rukou, ale myslel si, že si z něj dělá blázny. Ellie měla být žena ve věku padesáti tří let, více či méně, nikdo její přesný věk neznal. Ale ve dveřích stála krásná mladá žena, s dokonale tvarovanou postavou. Spodní ret měla plný, stejně jako ten horní. Modré oči orámované dlouhými řasami, které se klidně obešly bez řasenky. Dlouhé, husté tmavě hnědé vlasy, které se jí jemně vlnily kolem obličeje, spadaly na ramena a dosahovaly délky téměř do půli zad. Téhle ženě mohlo být nanejvýš pětadvacet. Ale padesát? To rozhodně ne.

„Vy jste Ellie Tifflerová?“ nemohl se nezeptat Ethan. Nevěděl, zda-li se á začít smát nebo být nepříjemný. Na hloupé žerty neměl náladu ani čas. Byl tady pracovně, ne aby si z něj nějaká bláznivá ženská, která vypadala jako sexbomba, dělala dobrý den. „Promiňte, ale ve spisu stojí, že je vám třiapadesát.“ Dodal trochu popuzeným hlasem. Ellie se však nezatvářila dotčeně, právě naopak. Usmála se a pozvala muže dovnitř.

„Nerada o svém skutečném věku diskutuji na chodbě. Tady i stěny mají uši, pane Mullocku.“ Oslovila ho a čekala, kdy zareaguje. Ellie měla tyhle lidi přečtené. Znala jejich zvyky, dokázala odhadnout jejich reakce. Ani Ethan nezklamal a než se stačil zeptat, odkud zná jeho jméno, chopila se slova. „Byla jsem na váš příchod upozorněna. Pokud mě má sklerotická paměť nešálí, vaše celé jméno je Ethan Mullock. Nemám pravdu?“ opatrně přikývl a rozhlížel se po jejím pokoji. Ellie se posadila do pohodlného koupacího křesla, příšerně ji bolely klouby. „Posaďte se přece.“ Pobídla Ethana Mullocka a sledovala jeho rozvážné počínání. „Děje se něco, pane Mullocku?“ zeptala se neutrálně, ale potlačovala smích.

„Jen tak přemýšlím, jestli si ze mě děláte srandu. Pokud ano, asi budu nepříjemný. Pokud ne, rád bych dostal vysvětlení.“ Řekl hlasem, který napovídal, že Ethan si jen tak něco líbit nenechá a zřejmě bude opravdu hodně zvědavý. Ellie se usmála a masírovala si přitom bederní páteř, která ji bolela jako čert.

„Můj věk je jeden z důvodů, proč jsem tady, pane Ethane. Jak jste si jistě všiml, rozhodně nevypadám na třiapadesát. Je mi čtyřiadvacet. Vzhledem tomuto věku odpovídám, ale uvnitř je mi třiapadesát. Bolí mě klouby, špatně vidím, často zapomínám a vůbec se opravdu cítím jako stařenka.“ Nevesele se zasmála. „Od jistých událostí, o kterých jste zcela jistě informován, můj organismus začal stárnout. Jak jsem vám již řekla, stárnu jen uvnitř. A to je jedna za záhad, jimiž je moje osobnost opředena.“

„Takže jste opravdu Ellie Tifflerová.“ Vydechl překvapeně. Ellie přikývla. „V tom případě jistě víte, proč jsem tady. Je vám jasné, že se budu vyptávat na to stejné, co mí kolegové přede mnou. Budu chtít vědět všechno. Detaily. Musíme tenhle případ vyřešit. Je tady příliš mnoho otázek, ale velmi málo odpovědí.“ Atmosféra v pokoji se náhle změnila. I přes horký letní den, který panoval venku, tady v místnosti bylo chladno. Ethan dokonce začal uvažovat, že by zpátky oblékl své sako.

Ellie se v křesle přikrčila. Ano, věděla co ji čeká. Věděla, že se ten muž zase bude vyptávat a rozedírat staré rány, které ještě neměly šanci se zahojit. Bylo jí jasné, že se bude muset nořit do zamlžených vzpomínek, všechno to prožívat od začátku. Že všechnu tu hrůzu a děs, který ji mnohdy připravil o dech, bude muset zažívat znovu. I když jen ve vzpomínkách. Ale věděla, že tohle je možná poslední příležitost k tomu, říci všechno. Dokud jsou vzpomínky celkem čitelné a paměť jí slouží.

„Jsem připravená na vaše otázky.“ Řekla odhodlaně. Byla připravena na bolest, kterou jí to způsobí. Hlavou jí ihned začaly vířit vzpomínky a po těle jí běhal mráz. Všude viděla bílo. A pak jeho. Postavu muže střídaly rudé skvrny na sněhově bílé zemi.

„Nebude vám vadit, když zapnu diktafon? Rád bych si naše rozhovory nahrával.“ Zeptal se opatrně Ethan Ellie. Ta jen přikývla a zhluboka se nadechla. Ethan vytáhl z kapsy malý černý diktafon a položil ho na stůl. „Dnes je osmého října roku dva tisíce devět. Tímto zahajuji šetření ve věci Ellie Tifflerové a takzvaného Bílého lesa. Jste připravená?“ zeptal se ještě jednou, jen pro jistotu a popadl do ruky prázdný papír a propisku.

„Ano. Jsem připravená.“ Vydechla Ellie.

„Ellie, řekněte mi prosím, jak jste se dostala do toho domu v Kanadě?“ položil první otázku Ethan a pohodlněji se posadil do křesla. Sledoval Ellie jak se jí v očích zaleskly slzy a vyvedlo ho to z míry. Natáhl se k diktafonu, aby ho na okamžik pozastavil a dopřál tak Ellie čas. V polovině pohybu se však zarazil, neboť ona odmítavě zavrtěla hlavou. Ethan se vrátil do své původní polohy. „Máte spoustu času. Nespěchejte. Začněte mluvit až budete připravená.“ I Ellie se teď zarazila. Žádný z vyšetřovatelů, kterého za ní poslali, jí neřekl tohle. Vždycky na ni tlačili a nehleděli na to, jak příšerně trpěla.

„Rozhodla jsem se tam odstěhovat, protože mi lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Bylo to v květnu minulého roku. Moje matka měla v Kanadě známého, který se svou ženou žil ve velkém domě uprostřed Kanadských lesů. Nastěhovala jsem se k nim i se svým psem. Je to zlatý retrívr a jmenuje se Shadow.“ Odmlčela se.

„Jste schopna mi říct, proč jste se vydala hluboko do lesů i přes varování Freda Hudsona a jeho ženy Loren?“ Ellie nečekala tuhle otázku tak brzy. Byla prostě zvyklá na zcela odlišný přístup a Ethan ji s každým dalším dotazem překvapoval. Nebyla připravená tomu strachu čelit tak brzy. Jen vyslovení samotné vzpomínky ji děsilo k smrti. Měla co dočinění s vyšetřovatelem, jenž byl s jejím případem obeznámen opravdu dokonale.

„Šla jsem tam, protože oni mi to řekli. Nabádali mě k tomu celé týdny. Ukazovali mi v hlavě obrazy toho místa. Od rána do večera šeptali! Nedali mi pokoj! Nenechali mě spát! Pořád mi šeptali ta slova!“ Ellie znovu uslyšela všechny ty hlasy, které jí hučely v hlavě a přitiskla si dlaně na uši. Slyšela ta slova, která ji opakovali pořád dokola jako gramodeska, která se zadrhla.

„Koho máte na mysli tím ‚oni‘?“ zeptal se pomalu, nikam nechtěl spěchat. Vůbec nevěděl, co se jí honí hlavou, ale věděl, že tohle nebude lehký případ. Bude potřeba hodně trpělivosti, spousta času a ještě více otázek.

„Byli to lidé z lesa. Z toho Bílého lesa…“ vykoktala ze sebe přidušeně.

„Jak vypadali? Jste schopna mi je popsat?“ Ethan se v křesle napřímil a papír s propiskou položil na stůl. Ellie se pohupovala dopředu a dozadu jako naprostý šílenec a z očí jí tekly slzy. Očima těkala z diktafonu na jeho tvář. Ethan nebyl schopen slova. Byl si ale jistý, že ženě před ním se muselo stát něco hrozného.

„Byly to stromy.“ Hlesla tiše a pohupování přestalo. Jako by se náhle probudila z transu, seděla Ellie vzpřímeně ve svém křesle a dlaněmi si stírala ze tváří slzy. V hlavě se jí opět udělalo jasno, všechny ošklivé vzpomínky a hlasy byly pryč. Stejně jako vždycky. Ethana ta změna v jejím chování zaskočila v nejvyšší možné míře. Seděl s pusou pootevřenou a nepříjemný pocit mu říkal, aby z tohohle případu odstoupil.

„Vás jsem stačila vyděsit hned při prvním setkání, pane Ethane. Vaši kolegové k téhle fázi došli později. Pochopím, když vycouváte. Já bych se ani nedivila, věřte mi.“ Promlouvala klidným pevným hlasem. „Návštěvní hodiny skončily, musíte odejít.“ Upozornila ho mile a zvedla se ze svého houpacího křesla.

Ethan vypnul diktafon. Sebral složku s případem, posbíral ze stolu své další věci a narovnal si sako. Co vůbec za dnešek zjistil? Absolutně nic nového. Pročítal zprávy o téhle ženě několikrát a všechny říkaly to stejné. Byla blázen, který slyšel hlasy a všechno o Bílém lese si vymyslela její chorá mysl. Byl však přesvědčený, že mladá žena před ním není blázen. Možná se jí stalo spoustu špatných věcí, ale rozhodně nebyla blázen.

„Těšilo mě, Ellie. Uvidíme se tedy zítra ve stejnou hodinu.“ Ethan k ní natáhl ruku. Stalo se však něco nečekaného. Žena ho k sobě prudce přitáhla a naklonila se k němu.

„Nikdy z ní nedostanete celou pravdu, Ethane Mullocku.“ Hlas, kterým promluvila tentokrát, zněl spíš mužsky, tvrdě a nadřazeně. Ethan se vyškubl z jejího sevření a rychle odkráčel ven z pokoje. Kolem vrátného prošel bez menšího povšimnutí a skoro proběhl branou, která ho vrátila zpátky do bezpečí svého Volkswagena Tiguana. Hlavu si opřel o volant, rozepnul si pár dalších knoflíčků u košile a sundal si kravatu.

Musel si přiznat, že ho ještě nikdy nikdo takhle nevyděsil. Ale zároveň se zapřísáhl, že se tohoto případu nevzdá. Zjistí do nejmenších detailů, co se stalo tam v lesích v Kanadě. Naposledy pohlédl směrem k výzkumnému ústavu a spatřil zlatého retrívra, jak sedí za branou a dívá se jeho směrem. Ethan věděl, že tohle je pes Ellie Tifflerové, Shadow…