Moonlight shadow

Každý pohyb, jež jsem s obtížemi vykonala, byl jako ve zpomaleném filmu. Plně jsem vnímala, jen skutečnosti ke mně docházely se zpožděním. Daniel mě odnesl do mé koupelny, posadil mě na kraj vany a chystal se odejít. Viděl však, že nemám v úmyslu se jakkoliv pohnout, nebo cokoliv udělat, natož si napustit vanu a smýt ze sebe všechnu Dailinu krev, která každým okamžikem zasychala. Proto se otočil ve dveřích a s jistým váhavým pohledem se vrátil. Palcem mi setřel slzy a políbil mě na čelo.

„Zvládneme to. Spolu to zvládneme.“ Zašeptal. Jeho přítomnost mě uklidňovala, ale ani on nemohl zahnat všechny ty výčitky, všechnu tu nenávist k sobě samé. „Pomůžu ti sundat šaty. Smyjeme z tebe všechnu tu… krev.“ Dokončil opatrně větu a podíval se na mě. Nepřikývla jsem. bylo mi jedno, co se bude dál dít. Všechno mi bylo ukradené, nenáviděla jsem se. Chtěla jsem se jen utopit ve vaně a co nejrychleji zemřít za to, co jsem udělala. Jak se na sebe budu moci podívat do zrcadla? Jak mám žít s tím, že mám na svědomí vraždu? S tímhle pocitem se žít nedá, jsou to dvě naprosto neslučitelné věci. Vzala jsem život, a tak si nezasloužím dál žít.

Ruce  bezvládně sklouzly podél těla, víčka se ochotně zavřela, kolena se mi podlomila. Než jsem měla šanci převrátit se dopředu jako kámen a dopadnout obličejem na podlahu, Daniel mě chytil do náručí. Mluvil na mě, prosil mě, abych s ním mluvila, ale já jeho prosby nevyslyšela. Držela jsem víčka pevně u sebe a nechala ho, aby mi přes hlavu přetáhl tričko. Vysvlékl mi i tepláky, zatímco já měla dlaně položené na jeho ramenech. Vycítila jsem, že zaváhal, jestli mi má svléci i spodní prádlo. Místo toho se koupelnou nesl zvuk tekoucí vody a za chvíli jsem ucítila, jak mě pokládá do horké vody.

Hlavou jsem se opřela o okraj vany a pažemi si objala hrudník. Samým překvapením jsem otevřela oči a poněkud vyplašeně se dívala do tváře Danielovi, který si právě opatrně sedal na druhý konec vany. Neobtěžoval se s vysvlékáním a do vody vklouzl tak opatrně, že se hladina ani trošku nezavlnila. Přitáhl si kolena k tělu, zavřel oči a zaklonil hlavu. Stočila jsem se do klubíčka a rovněž zavřela oči. Místnost naplňoval jen zvuk vody vytékající z kohoutku. Horká voda mě štípala na kůži, minuty ubíhaly a my seděli naproti sobě mlčky. Přesně díky tomuhle jsem ho milovala. Mlčel když to bylo potřeba. Byla jsem za všechno tohle porozumění nesmírně vděčná.

Když byla vana plná, natáhl se, aby zastavil vodu. Jen na chvíli jsem otevřela oči a srdce se mi zastavilo. Voda nebyla průzračně čirá, ale narůžověle zbarvená od veškeré krve, jež byla na mém těle. Přikryla jsem si ústa, abych nevyjekla a celá rozechvělá se natáhla k Danielovi. Byl zaskočený, když jsem si hlavu položila na jeho hrudník a dlaně mu položila na prsa. Chvíli nevěděl co s rukama, ale nakonec mě sevřel v drtivém objetí, až to bolelo. Rozvzlykala jsem se jako malé dítě, on měl rty zabořené v mých vlasech a šeptal. Šeptal a já se propadala někam dolů… jako bych se řítila nekonečným tunelem. Tunelem, kde je klid, tak božský klid.

Když jsem se vzpamatovala, stála jsem ve sprchovém koutě a křičela. „Dej to ze mě pryč! Dej to všechno pryč! Prosím, dostaň to pryč! Dostaň ji ze mě dolů! Prosím! Prosím, smyj ze mě všechnu její krev!“ pěstmi jsem bouchala do zdi a plakala tak usedavě, jako ještě nikdy ve svém životě. Daniel přiběhl za mnou, v ruce držel celkem velkou láhev, na níž bylo velkými písmeny napsáno DEZINFEKCE. Pustil vodu, která se na mě snášela svrchu a nalil mi trochu tekutiny na vlasy. Uzavřený sprchový kout se ihned naplnil štiplavým zápachem dezinfekce. Rukama jsem si vjela do vlasů a zuřivě je začala mačkat, projíždět prsty, abych i z vlasů smyla všechnu její krev. Daniel si další trošku nalil na mycí houbičku a pomalými krouživými pohyby smýval poslední stopy po mém hrůzném činu z mých paží, dlaní a nehtů. Štípalo mě to, tak hrozně mě to štípalo, ale musela jsem to ze sebe všechno smýt. A dezinfekce asi byla jediná účinná možnost.

„Dostaň ji ze mě! Pořád ji na sobě cítím! Zbav mě toho, prosím! Prosím!“ křičela jsem hystericky. Daniel přikyvoval, snažil se dělat všechno, oč jsem ho žádala, ale i přes veškerou snahu jsem na něm viděla, že je zoufalý. Obličej měl zbrázděný smutkem, z očí mu i přes veškeré úsilí vytryskly dvě slzy. „Dostaň ji ze mě…“ prosila jsem. Kýval hlavou a stále mě omýval dezinfekcí. Měla jsem na sobě spodní prádlo a věděla jsem, že se musím zbavit i tohohle posledního kousku oblečení, abych byla doopravdy čistá. Zuřivě jsem ze sebe tedy strhla podprsenku i kalhotky.

Daniel se ani na okamžik nezatvářil rozpačitě. Dělal jako by nic, houbou mi přejížděl po zádech, a já zvrátila hlavu dozadu, aby mi voda tekla přímo do obličeje. Musela jsem ze sebe smýt všechnu tu špínu, všechnu krev a i když má pokožka byla čistá, pořád jsem si připadala pošpiněná. Dlouho jsme strávili ve sprše, dokud Daniel neusoudil, že bych měla vylézt ven. Sundal si košili, jež byla promočená do posledního vlákna a oblékl mi ji.

Pomohl mi vyhrnout rukávy, které jsem měla příliš dlouhé. Košile mi sahala až pod zadeček, příjemně mě chladila a ještě příjemněji voněla po něm. Vyhoupl si mě do náruče, vyšel z koupelny a položil mě na postel. Nedbal toho, že jsem mokrá a odkapává ze mě voda. Obmotal kolem mě nejdřív jednu deku, pak i druhou a nakonec mě přikryl peřinou, pod kterou si vlezl taky. Ležela jsem na boku a on si lehnul za mě. I přes dvě tlusté deky jsem cítila, jak se jeho tělo pevně přitisklo ke mně.

„Už je to v pořádku. Všechno je pryč. Jsi dokonale čistá. Je to v pořádku.“ Zamumlal mi do vlasů. „Jsi se mnou, jsi v bezpečí. Všechno špatné je pryč, skončilo to a ty jsi očištěná ode všeho zlého. Jsem s tebou a nikdy tě neopustím. Pociťuješ obrovskou únavu, která se na tebe snáší jako těžký déšť. Opouštíš realitu a potápíš se do hlubokých vod snění. Spíš…“

Probuzení nebylo zdaleka tak katastrofální, jak jsem si myslela. Už jsem nechtěla křičet, mé oči nechtěly plakat, mé oči se chtěly jen tak dívat oknem ven. Pořád jsem se nenáviděla tak jako nic na světě, ale jinak jsem se vevnitř cítila naprosto prázdná. Všechny pocity jako by ze mě nějaká síla vysála a zanechala za sebou jen čirou nenávist. To byla jediná emoce, jež ve mně setrvala.

Posadila jsem se před velká francouzská okna ve svém pokoji, zkřížila nohy do tureckého sedu a přemýšlela. Z dlouhých vteřin se stávaly ještě delší minuty, které se zase měnily v neuvěřitelně dlouhé hodiny. Ty se slévaly do dnů, dny přerůstaly v týdny. Celou tu dobu jsem trávila před okny, kterými jsem sledovala měnící se počasí, jež hlásalo nástup blížící se zimy. Dešťů neustále přibývalo, dny se zkracovaly a noci prodlužovaly. Slunce na obloze každým dnem sestupovalo níže, chlad ovládl den i noc.

Přísahala bych, že jsem si před oknem vyseděla důlek. Odcházela jsem jen v případě, že jsem potřebovala na toaletu, nebo v nejnutnějších případech, kdy mě dostihla nesnesitelná únava a já pro změnu zatoužila po měkké posteli. Před okny jsem trávila všechen čas, dolů jsem vůbec nescházela a s Danielem jsem nemluvila. Byla jsem naprosto uzavřená od okolního světa, byla jsem sama ve své bublině a snažila se přijít na to, co si teď počnu se svým životem. Jak s ním naložím.

Dlouhé noci jsem probděla, neodvažovala jsem se zavřít oči, neboť jsem měla strach z toho, co se mi bude objevovat před očima. Nesnesla bych pohled na to zubožené tělo. Přes den jsem stále dokola přemýšlela, co mě to v tu chvíli přepadlo a co způsobilo to, že jsem tak najednou zatoužila po lidské krvi, kterou jsem si také dost zvráceným způsobem vzala. Byla jsem si na sto procent jistá, že se ze mě upír nestal. Za prvé, moje přeměna nemohla být dokončena do chvíle, kdy se napiji Danielovy krve, což se prozatím nestalo. Za druhé jsem od té děsivé příhody znovu ani na okamžik nezatoužila po lidské krvi.

Nenacházela jsem však žádné uspokojivé teorie, a tak jsem pátrání v těchto vodách vzdala. Další otázkou ale bylo, co teď? Ano, tak moc jsem si přála skoncovat se svým ubohým životem vraha, ale nemohla jsem to udělat. Už kvůli Danielovi, kterého bych tady prostě nemohla nechat samotného. Pokud ale vyloučím možnost sebevraždy, jak se mám smířit se životem zabijáka? Nedokážu jen tak chodit po povrchu zemském, tvářit se jako normální dívka a přitom žít s myšlenkou, že jsem člověka připravila o jeho život. Co mám tedy vlastně dělat?

Mohla bych zkusit zapomenout, zablokovat tuhle příšernost a prostě o ní nikdy víc nemluvit, nepřemýšlet. Mohla jsem to obhájit tím, že jsem si přece zachraňovala krk a snažila se ochránit člověka, kterého miluji. Nebo jsem mohla zavolat na policii, nahlásit se a nechat se zavřít na doživotí. Představa cely s mřížemi mě však natolik děsila, že jsem tuhle možnost zavrhla. Představa, že jsem zavřená v cele s dalším vrahem by mi nedala spát. A pak mě to napadlo…

Já jsem nebyla jediný vrah v tomhle domě. Pokud někdo chápe, jak se cítím a je schopen tomu porozumět, pak je to jedině Daniel. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili, ale chtěla jsem vědět, jaký to byl pocit, když zabil mou matku a jak se s tím naučil žít. Jak se naučil věřit zase sám sobě a žít s myšlenkou, že zabil. Musela jsem slyšet, co všechno potom cítil. Proto jsem se po více než dvou týdnech rozhodla zvednout a sejít dolů.

Daniel zrovna seděl na sedačce, v ruce ovladač a bezmyšlenkovitě přepínal televizní kanály. Když jsem ho viděla, najednou mě napadla příšerná myšlenka. Celé dva týdny jsem ho nechala hladovět! Ani jednou za mnou nepřišel, aby mě požádal o krev. Sice mi třikrát denně nosil jídlo, ale nikdy se ani slovem nezmínil, že potřebuje napít. Jak je sakra možné, že jsem na tohle za ty dva týdny vůbec nepomyslela? A jak to, že on vypadá celkem v pořádku, až na ten strhaný obličej a kruhy pod očima?

„Jak je to možné?“ zeptala jsem nevěřícně a došla až k němu. Jeho první reakcí bylo, že se napřímil a s otevřenou pusou se na mě podíval. Věděla jsem, že nechápe na co se ho vlastně ptám, a tak jsem se opět chopila slova. „Celé dva týdny jsi bez krve. Jak je možné, že nejsi tak… vyschlý jako tehdy v tom sklepě?“ nechtěla jsem na ten zatuchlý sklep už nikdy víc pomyslet, ale přesto se má mysl neubránila zábleskům vzpomínek. Zatřásla jsem hlavou, potlačila paniku, která se mi vkrádala do těla a čekala na vysvětlení.

„Nechtěl jsem tě žádat o krev. Potřebovala jsi čas a já ti ho poskytl. Musela ses se vším smířit, poprat se s tím a urovnat si to v hlavě. Párkrát jsem si zajel do nejbližší nemocnice pro krevní konzervy. Bylo mi proti srsti nechávat tě v celém domě samotnou, ale jiná možnost nebyla. Tenhle dům tě ale střežil jako nejcennější klenot pod sluncem, nikdo by se k tobě nemohl dostat. Tak jsem to zvládal bez tvé krve. Ale přiznám se, že cizí krev je pro mě jako dietní strava. Neudrží mě sytého dlouho a nedodává mi tolik síly jako tvoje.“

„Dobře.“ Hlesla jsem zaskočeně. Děsila mě představa, že jsem mnohdy zůstala sama doma. Co všechno se mi mohlo stát! Byla jsem ráda, že mi to řekl až teď. Nemohla jsem to ovlivnit a když jsem o tom nevěděla, netrápilo mě to. „Dobře.“ Zopakovala jsem.

„Něco mi říká, že tady nejsi kvůli tohohle. Nesešla si dolů po dvou týdnech jen proto, aby ses zeptala, jak jsem si obstarával krev.“ Prokoukl mě, samozřejmě.

„Ne, to není ten pravý důvod.“ Pousmála jsem se křečovitě. „Chci vědět, jaké to bylo zabít mou matku. Co jsi při tom cítil? Jak ses s tím dokázal naučit žít? Jak ses na sebe mohl podívat do zrcadla? Chci slyšet všechno. Proč jsi ji zabil. Prostě všechno. Chci znát pravdu. Ani nevíš, jak mi tím nejspíš pomůžeš, takže tě prosím.“ Čekala jsem přesně takovou reakci. Zarazil se, zkameněl jako socha vytesaná do tvrdého kamene a pak si hluboce povzdechl.

„S tvou matkou jsme byli velice dobří přátelé. Já vím, že nedokážeš pochopit, jak jsem mohl zabít svou přítelkyni, ale okolnosti jsou důležité. Musíš vědět všechno.“ Začal poněkud prkenně a sledoval přitom stěnu za mnou.

„O nic jiného tě nežádám. Chci vědět úplně vše.“ Přitakala jsem a několikrát se pořádně nadechla.

„Tak tedy od začátku.“ Nadechl se a nervózně si prohrábl vlasy. „Můj deník se ke tvé matce dostal v Barceloně. Darovala jí ho přítelkyně, která však na rozdíl od tvé matky byla natolik chytrá, že čtení vzdala ihned po prvních několika větách. Dostala skutečný strach a když se Annabell nečekaně objevila na prahu jejích dveří, darovala jí deník z čiré radosti. Vůbec neměla tušení, co všechno je v té malé knížce skryté. Neměla špatné úmysly, prostě se to stalo a tvá matka se pustila do čtení se stejnou vervou jako ty.

Annabell byla už v té době v ranné fázi těhotenství, a proto v Barceloně setrvala po několik měsíců. Četla o mém životě každý večer, stejně jako já jí každý večer posílal temná znamení a špatné sny. Chtěl jsem ji svým způsobem varovat sám před sebou a před vším zlem, které bylo v deníku ukryté. Jenže jsem potřeboval, aby mě vysvobodila. Chtěl jsem to čistě z praktických důvodů. V Mezisvětě totiž není nic hezkého. A já tam byl zavřený už hodně dlouhou dobu. Chtěl jsem se odtamtud dostat a začít nový život ve vašem světě. Proto jsem Annabell donutil, aby mě vysvobodila stejně jako jsi to udělala ty.

Byla mladá, těhotná a příliš důvěřivá. Pár týdnů po tvém porodu tě odvezla ke svým rodičům do Francie, aby mohla dostudovat školu. Můj deník nosila všude sebou, nechtěla ho nějakým nedopatřením ztratit a už vůbec nechtěla, aby se do toho pletl kdokoliv další. Já jsem si však neuvědomil, že tím, že mě vysvobodila, se mezi námi vytvořilo celkem silné pouto. Já měl povinnost ji ochraňovat před zlými věcmi, jenže na to už měla v té době Dailu.

S Dailou jsme si nikdy nerozuměli. Ona si vždycky myslela, že jsem tvou matku jen využil a pak ji zabil. Jenže tak to nikdy nebylo. Annabell pro mě byla skutečně nejlepší přítelkyní, kterou jsem kdy ve svém životě měl. I když se jí stávaly věci, ze kterých měla strach, nezavrhla mě a nikdy o mě neřekla jediné špatné slovo. Občas se přihodilo, že dokázala vycítit mou přítomnost, což ji děsilo. Svěřila se Daile a ta si ihned myslela, že jsem zlý  a chci tvou matku zabít.

Jenže pak se ukázalo, že jsem nebyl jediný, kdo byl z deníku vysvobozen. Ony dva stíny, které pronásledovaly i nás, se z Mezisvěta dostaly už jednou. Před osmnácti lety je vysvobodila tvá matka. Dost krutě si pohrávali s Annabell a ničili její psychiku. Tyranizovali ji, vyhrožovali a ohrožovali její život. Neptej se mě, kde byla v té době Daila, aby ji před nimi chránila. Sám to nevím. Ale zašlo to tak daleko, že Annabell mě k sobě přivolala a požádala mě o něco, co by mě ani v nejdivočejším snu nenapadlo. Prosila mě na kolenou, abych ji zabil já, dřív než to udělají oni.“

„Cože? Ona tě požádala, abys ji zabil?“ vyjela jsem zaskočeně. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak někdo může žádat o něco takového? Zvlášť když má malé dítě, které potřebuje být se svou matkou! Jak mi mohla něco takového udělat?

„Ano, přesně to udělala. Vyhrožovali jí, že dokud nepřijde o život ona, ty nebudeš mít nikdy klid. Byla jsi její miminko, milované dítě a ona tě chtěla chránit. Museli jsme to ale provést tak, aby to vypadalo jako vražda. Proto jsem s ní seděl dlouhé hodiny v pokoji, ona mě přemlouvala, abych to udělal, ale já nemohl. Nechtěl jsem zabít svého jediného přítele na tomto světě. A přesto jsem se podvolil jejímu nátlaku a zoufalému pláči.

Už jednou jsem ti řekl, že hluboko ve mně je pohřbená temná stránka mého já, která má na svědomí vraždění. Ač opravdu nerad, byl jsem nucen tuto stránku své povahy vyvolat na povrch a zabít Annabell. Ještě před tím jsem jí ale slíbil, že na tebe dám pozor do konce tvého života. Že tě ochráním před vším špatným a budu tvůj anděl strážný. Ona pak zavřela oči, položila se na postel a čekala.

Ani si nedovedeš představit, jak moc mě to trhalo na kusy. Uvnitř sebe jsem prožíval nesnesitelná muka, ale navenek jsem byl jen obětí svého temného já. Přiznávám se, že jsem ji zabil. Nejsem na to pyšný, nikdy jsem se té myšlenky nezbavil a její rozdrásané hrdlo vidím dodnes. Nikdy jsem ale nezalitoval. Jakkoliv úděsně ti to připadá, nezalitoval jsem, protože stíny daly pokoj a ty jsi vyrostla jako spokojené dítě. A já tě mohu chránit. Dodržuji svůj slib, který jsem tvé matce dal za cenu jejího vlastního života.

Jaký je to pocit být vrahem? To nejhorší co se ti může stát. Jak se toho pocitu zbavit a naučit se žít sám se sebou? To potrvá ještě hodně dlouhou dobu, ale zvládneš to, protože máš mě. I když to, co ti teď řeknu, bude znít hrozně, musím ti to říct. To, že si zabila Dailu, bylo pro záchranu tvého života a života mého. Chtěla jsi mě zachránit, protože ti na mě záleží. Já bych to stejné udělal pro tebe. Byla to nezbytná věc. Ale mohu tě ujistit, že už se to nikdy nestane. Nikdy nikoho dalšího nezabiješ.“

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ zeptala jsem se se slzami v očích.

„Protože vím, co se s tebou v tu chvíli stalo.“ Vydechl odhodlaně.

„Co se se mnou stalo?“ vyptávala jsem se dychtivě. Srdce mi divoce poskočilo. Pokud by Daniel věděl, co se opravdu dělo, mohla bych tomu pro příště zabránit. Jemný vánek naděje rozechvěl mé dlaně nedočkavostí.

„Když jsem odmítl tvou krev, tam dole ve sklepě, měl jsem pro to dost dobrý důvod. Tím, že jsem se z tebe napil a mnohem víc, než bylo dosud obvyklé, jsem ve tvém těle opět probudil proces připoutání. Ten se však rozeběhl naplno, reakce tvého organismu byla bouřlivá, byla jsi ve stresové situaci a výsledkem byl onen čin, kterého se nikdy nezbavíš. Stačilo se jen napít mé krve a už v ten okamžik bys byla stejná jako teď já. Jenže když ses proměnila, všiml jsem si něčeho dost neobvyklého…“ dokončil větu a se zaujetím si prohlížel mé oči. Vlastně mě pohledem rentgenoval od hlavy až k patě.

„Čeho neobvyklého sis všiml?“

„U připoutání většinou dojde k tomu, že ‚zdědíš‘ schopnosti svého upíra, ale nikdy se nestalo, abys zdědila i čistokrevnost.“ Dobře, byla jsem úplně mimo a on to nejspíš také pochopil. „Když jsem viděl barvu tvých duhovek, zkoprněl jsem. Obyčejní upíří mají při přeměně duhovky skoro bílé, ale tys je měla červené. Rudé jako samotná krev. To je znakem pouze čistokrevných vampýrů jako jsem já. Naše citové pouto je tak silné, že jsem ti předal úplně všechno. Budeš stejně mocná jako já, Liso.“

Nevěděla jsem, jak se zachovat, co říct a co dělat. A tak jsem jen seděla a tupě přikyvovala. „Tam ve sklepě se z tebe na chvíli stal čistokrevný vampýr, proto jsi zabila Dailu. Stala ses v podstatě mnou. Od té doby jsem ale nepil tvou krev a nevím zatím jak, ale tys dokázala pozastavit proces připoutání. Úplně jsi ho v sobě potlačila a zpomalila ho na minimum. Myslím si, že takhle se brání tvoje psychika. Hluboko uvnitř sebe jsi si jistá, že nechceš být taková bestie, jež vraždí lidi. Nechceš být zlá a proto jsi všechno potlačila. Proces připoutání se znovu rozeběhne, ale jen pokud budeš opravdu chtít. A Liso, věř mi, že už nikdy nikoho nezabiješ.“

„Ale jak to ovládnu, Danieli? Jak můžu vědět, že už se nikdy znovu nepřeměním ve vampýra?“ byla jsem zoufalá. Naděje, že přeci jen nejsem tak zlý člověk a už nikdy se nepostavím do role vraha, mě opustila.

„Protože jsi skrz naskrz dobrý člověk. I když bude připoutání dokončeno, pořád v tobě bude dřímat všechna ta dobrota. I když budeš vampýrem, nebudeš běhat po světě a zabíjet lidi na potkání. Tvé srdce je příliš dobré.“ Byl o tom tak přesvědčený! Ale mohla jsem já spoléhat na sebe a své srdce?

„A jak budu získávat krev? Musím přeci zabíjet lidi, abych se mohla napít jejich krve.“

„Od čeho jsou dárci? Nikoho nebudeš muset zabít, to ti slibuju. Ty nejsi vrah. Jen jsi na okamžik pocítila, jaké to je přejít na temnou stranu a vstoupit mezi stíny do nekonečné temnoty.“ Prohlásil a já z tónu jeho hlasu poznala, že tenhle rozhovor je u konce.

Pohlédla jsem oknem ven. Pokud je všechno, co mi Daniel řekl pravda, už nikdy nikomu takhle neublížím. A ten pocit byl pro mě nesnesitelnou úlevou. Jen pokud mi Daniel nelhal…

Z šedého nebe se venku začaly snášet první sněhové vločky. Zima byla tady.