Moonlight shadow

Byla jsem asi hodně hloupá, když jsem si myslela, že se Marcellus o mém denním dobrodružství nedozví. Leželi jsme vedle sebe a on si mě skoro bolestivě přitáhl k sobě. Jeho prsty se pevně semkly kolem mé šíje. Přesto, že jsem ke svému bytí nepotřebovala vzduch, mi byla tato situace krajně nepříjemná. Chytla jsem ho za zápěstí a snažila se odtáhnout ho od sebe. Jeho druhá ruka vystřelila tak rychle, že jsem to sotva zaregistrovala. Zkroutil mi paži za záda. V jeho očích se odráželo nebezpečí a hlad. Andělskou dokonalost jeho tváře vystřídala ďábelská hloubka jeho téměř bílých duhovek.

Sotva slyšitelně zavrčel, i když na mě to působilo jen jako předení spokojeného koťátka. Rozehrál se mnou riskantní hru. „A teď mi ty malá ještěrko prozraď, kde si byla?“ sladce výhružný tón v jeho hlase se nedal přeslechnout. Nemělo smysl mu lhát, poznal by to.

„Našla jsem vraha své matky Marcelli a mám dojem, že se velice dobře znáte,“ čelila jsem jeho tvrdému pohledu bez mrknutí. Po tváři se mu rozlil zákeřný úsměv. „Znáš zákony Sero, víš, že s tím nic udělat nemůžeš,“ jeho slova se bolestivě zařezávala do mého srdce. „Je to vrah,“ zavrčela jsem. „Tvoje matka byla člověk, nic víc nic míň a navíc padla rukou soudce nikoliv rukou Chantal,“ jeho sladké plné rty se přiblížily k mé tváři. Jazykem mi přejel po čelisti, vzduch kolem nás se zatetelil zvířecím chtíčem. Sevření na mém krku zesílilo.

„Ale postarám se o ni, pokud si to budeš přát,“ hlas mu zhrubl nenaplněnou touhou. Postoj jaký vůči mě zaujal mi naháněl strach a zároveň mě zvráceným způsobem vzrušovala představa bolesti. Vlákno pochybnosti o neznámé upírce se přetrhlo a veškeré mé úvahy se rozutekly.

„Vezmi si mě,“ zakňourala jsem. Pak mi ovšem problesklo hlavou něco úplně jiného. To co dělal nemělo dočinění s jeho touhou. Vycítila jsem zápach klamu, který se o mě líně otřel. Marcellus se celou tu dobu snažil odvést mé myšlenky od Chantal. „Dost,“ snažila jsem se udržet pevný hlas. „Dost,“ vykřikla jsem a hrubě ho od sebe odstrčila.

Po krku mi putovaly pramínky krve, držel mě tak pevně, že mě jeho drápy poškrábaly. „Co se mi snažíš zatajit? Cítim ten pach klamu a lží všude kolem sebe. Je to jako hniloba, každým dnem se to plíží blíž a blíž. Proniká do mého oblečení a proniká do mé hlavy. Zvedá se mi z toho žaludek Marcelli. Vím, že s tím má Chantal něco společného, souvisí to i s mojí matkou?“ místo odpovědi na mě jen vztekle vycenil zuby. „Řekni mi pravdu!“ než jsem stačila větu dokončit práskl za sebou dveřmi. Popadla jsem první věc, která mi přišla pod ruku a mrstila jí proti dveřím. Skleněná váza se roztříštila.

Od toho okamžiku jsme spolu nepromuvili jediné slovo. Následujících čtrnáct dní v domě panovalo tak tíživé ticho, že se tam nedalo ani dýchat. Večer následujícího dne se Marcellus vrátil domů s podivně zastřeným výrazem. Něco se změnilo. Zabloudila jsem k němu podezíravým pohledem. Na nevyřčenou otázku mi odpověděl chladně. „Chantal je mrtvá, doufám, že si spokojená,“ železná pěst se sevřela kolem mého srdce a rozmačkala ho. Nikdy se mnou nemluvil tak cize jako nyní. „Co věděla tak důležitého, že musela zemřít dřív než jsem si s ní stačila promluvit?“ vyprskla jsem to na něj jako vzteklá kočka dřív, než jsem stačila svoje slova vůbec zvážit a teprve poté si uvědomila jejich pravdivost. V jeho obličeji se mihlo překvapení.

Otočila jsem se na podpatku a zmizela z domu. Nedokázala jsem v jeho přítomnosti vydržet už ani vteřinu. Ten večer jsem porušila zákon. Ten večer jsem ochutnala vládu nad životem a smrtí. Zabila jsem.

Znuděně jsem ležela na posteli. Mé téměř nekonečné domácí vězení už mě začalo pomalu, ale jistě přivádět k šílenství. Nepřítomně jsem zírala do stropu a přemýšlela. O tom, co jsem provedla… Otec trval na tom, že mě nepustí, dokud si plně neuvědomím, co jsem udělala. Snažil se mě tímto dramatickým způsobem naučit odpovědnosti za své činy.

Aniž bych to věděla jsem si palcem třela drobné, sotva viditelné jizvičky, které mi neustále připomínaly, kdo jsem. Lépe řečeno, kdo jsem byla. V krku mi opět narostl knedlík, jako vždy, když jsem na ně zaměřila svou pozornost. Nenáviděla jsem ty tenoučké půlměsícky na hřbetu pravé ruky, protože i přes svou mizernou velikost bolely ze všech mých zranění nejvíce.

Kdybych dokázala plakat, snad by se mi ulevilo, ale mé slzné kanálky vyschly již před mnoha lety. Tolik jsem si v těchto chvílích přála odebrat se do říše snů, zapomenout na prokletí mého původu, které mě neustále pronásledovalo. Kéž bych tak mohla uniknout realitě. Ale klidný spánek mi nebyl přán. Pokaždé, když mi klesla víčka jsem ucítila ten známý, štiplavý zápach hořícího masa. Na tváří mě téměř hřály plameny a v uších mi zazněla ozvěna bolestného křiku.

Má denní můra mě začala pronásledovat od chvíle, kdy jsme se s Marcellem pohádali a já musela spát sama. Stýskalo se mi po jeho dotecích, po jeho polibcích, ale nedokázala jsem ze své hlavy vypudit myšlenky na tajemnství, které přede mnou tak úzkostlivě střeží.

Už dávno jsem přestala počítat dny a měsíce, které jsem strávila ve svém pokoji. Pevně rozhodnutá tentokrát neustoupit ani o krok jsem se denně cvičila v ovládnutí a ukáznění své mysli. Učila jsem se pracovat s podvědomím druhých ani by to tušili jsem se plížila v jejich myšlenkách a snech a spolu s opakováním má duševní moc rostla. Ne příliš rychle, ale přesto rostla.

Tiché zaklepání mě vyrušilo z úvah nad tím, že už bych se mohla pokusit proniknout do Marcellových vzpomínek, ale strach z toho, co by mi udělal, kdyby to zjistil mě držel zpátky. Byl to on, kdo mi dal nesmrtelnost a byl to on, komu patřil můj život. Milovala jsem ho a nenáviděla, hranice mezi těmito dvěmi city se rozplynula v nenávratnu.

Ospale jsem se otočila ke dveřím. Stál tam v celé své kráse a mě napadlo jestli mu má skočit do náruče nebo mu rozdrásat hrdlo. Je vůbec možné, že jsme se tak odcizili? „Už si přestala trucovat?“ zeptal se naprosto nezúčastněně. Místo odpovědi se mi z hrudi vydralo zavrčení. „Jak chceš.“ Než za sebou opět stačil zavřít dveře, vyskočila jsem z postele a strčila nohu před zárubně. Už jsem nechtěla další děsivé sny. Potřebovala jsem si odpočinout a načerpat energii.

„Co se to s námi stalo?“ všechno uvnitř mě se stáhlo náhlou lítostí. Přes spodní vějíř řas se mi drala průzračná kapka. Pustil dveře a pevně mě sevřel do náruče. „Už nechci být sama,“ škytla jsem a přitiskla se na jeho hruď. Jeho vůně mě objala a já byla v bezpečí. V návalu všech těch emocí se mi jeho mysl dokonale otevřela a já spatřila to, co skrýval a pochopila. Jakmile jsem se do toho skrytého kouta jeho mysli podívala už se nemohl uzavřít.

Nad obzorem zapadalo slunce a palouček uprostřel lesa ozářila zlatavá záře. Tam uprostřed poklidné mítiny propukl boj na život a na smrt. Sluhové pekla proti poslům božím. V čele celé té vřavy stál Marcellus ve zbroji a proti němu anděl, kterého jsem nedávno zabila. Přesto, že nikdo z démonů neviděl jeho okřídlenou podobu, byla jsem si jistá, že je to on. Ve stínu stromů se mihla další lidská postava. Edgar na ni zaútočil dřív, než si ověřil, kdo to je. Mladá žena padla k zemi jako pytel brambor. Z boku se jí valila spousta krve. Anděl bojující proti Marcellovi svého soka odhodil daleko před sebe a okamžitě přeběhl ke zraněné. Jeho boží původ mu nedovoloval nechat zemřít neviného Tmavé vlasy zakrývaly její půvabný obličej. Můj obličej. Vyděšeně jsem vyjekla. Lovčí zaútočil na mou matku. Soudě podle jejích zranění nemohla by přežít nebýt pomoci z hůry. Vypadalo to jako by do ni mladík vdechl život. Vzduch kolem bezvládného těla se vlnil, jako když se tetelí nad rozpálenou silnicí. Přes Marcellovu kůži jsem cítila příjemné teplo, které se od anděla šíří. Ať už se tam stalo cokoliv, něco z andělské moci se přesunulo do mojí matky a vdechlo jí to nový život.

Zřetelně jsem slyšela co si můj samozvaný otec myslí. „Tu musím mít!“ jenže záhy matka otěhotněla a nikdo k ní neměl přístup, po mém narození našeptával mému skutečnému otci všechny ty báchorky o ohnivě rudých vlasech a přišlo mu ohromě vhod, když mě a mou matku vyhostil ze zámku. Když nemohl mít ji, chtěl mě, protože jak správně předpokládal, dostala jsem do vínku to, co mé matce zachránilo život.

„Tys to věděl! Věděl si celou tu dobu, že budu jiná. Protože v sobě mám něco z něj! To proto mi kříže ani jiné svaté symboly nevadí, protože jsem kříženec. Ne Chantal, to tys dal rozkaz k tomu, aby tak odporným způsobem zlikvidovali mou matku, jen proto, aby ses dostal ke mně.“ Snažil se mě udržel u sebe. „Nesahej na mě!“ vyštěkla jsem a hlas se mi zlomil: „Už nikdy na mě nesahej!“ šeptala jsem. Motala se mi hlava a zvedal žaludek. „Zničil si mi život,“ pohrdala jsem jím. Nenávist zadupala celou tu velkou lásku do země. „Sereno, já tě miluju,“ špitl pár kroků za mnou…

„Miluješ? Láska není sobecká. Ty mě chceš vlastnit. Ztratil si mě. Sbohem!“ ve vteřině mě chytil kolem zápěstí. Bezmyšlenkovitě jsem se po něm ohnala. Jeho nádherný obličej zohyzdily čtyři hluboké šrámy po mých drápech. Zaslechla jsem za sebou jeho zlostný výkřik. „Přede mnou neutečeš,“ vyhrožoval, ale já už ze všech sil běžela pryč. Jenže smutek a zrada mě pronásledovaly. A o mnoho mil dál mě dostihly, srazily na kolena a já se nezmohla na nic jiného než na zoufalý bolestivý křik.