Moonlight shadow

Tisíce slov nedokážou vyjádřit jak příšerně jsem byla vyděšená. Měla jsem pocit, že se od tohoto okamžiku všechno hroutí a jen tak lehce to nepůjde napravit. Daniel byl moje jistota, on byl vždy ten silný a prakticky ničím neohrozitelný. Teď byla veškerá jeho síla a neporazitelnost někde ztracená a já mohla jen sledovat, jak doslova vysychá a hladoví přímo před mýma očima. Život z něj s každou minutou potichu unikal a já byla jen němým pozorovatelem téhle katastrofy, která bude mít nedozírné následky i na mě.

Neměla jsem nejmenší tušení, kolik času jsem strávila tady ve sklepě, zavřená vedle umírajícího muže, kterého jsem milovala. Ano, milovala. V duchu se mi až bolestně ulevilo, když jsem si tuhle skutečnost uvědomila. Nyní jsem to mohla říct zcela jistě, byla jsem o tom skálopevně přesvědčená a proto mě ještě víc děsila myšlenka, že o něj přijdu. I když tělo vedle mě nemělo s Danielem společného už vůbec nic, stále jsem si opakovala, že je to pořád on a že ho musím zachránit, i když není zrovna teď krásný jako vždycky.

Seděla jsem zády opřená o vlhkou stěnu, která silně smrděla zatuchlinou a raději jsem vdechovala zápach vycházející právě ze zdi za mnou, než abych v nose ucítila ten odporný zápach tlejícího masa. Oči jsem však již dlouhé hodiny upírala na to stejné místo, kde leželo jeho tělo. Byla to jen kostra potažena vrstvou svaloviny a šedou scvrklou kůží, která se občas pohnula a vydala ten hrůzostrašný chrčivý zvuk. Kde ještě před pár hodinami byly místy prošedivělé vlasy, teď byly vlasy tenké a bílé jako čerstvě napadnutý sníh. Po mechově zelené barvě jeho očí nebyla ani stopa, měl je teď šedivě zakalené a upíral svůj pohled na mě.

I když mě tenhle nový zakalený pohled děsil k smrti, statečně jsem jeho pohled oplácela a neuhnula očima ani na malou chvíli. Měla jsem totiž strach, že když se byť jen na jedinou vteřinu podívám jiným směrem, jeho oči se mezitím zavřou navždy a pak přijde konec. Neodvažovala jsem se ani mrkat a i když mě hrozně pálily oči, stále jsem je upírala na Daniela.

Hodiny ubíhaly a já se nepohnula o jediný milimetr. Kolena jsem měla přitažená těsně k tělu, paže obmotané kolem hrudníku. Měla bych se snažit ho nějak zachránit, bojovat o jeho život, který visel na skutečně velmi tenkém vlásku, ale nemohla jsem. Naléhavost jeho pohledu mě k němu poutala tak silně, že jsem proti tomu byla zcela bezbranná. Věřil v to, že jeho konec je za dveřmi a chtěl si mě uložit do paměti, chtěl, abych byla vůbec ta poslední věc, kterou uvidí.

Ani když se dveře vedoucí do sklepa otevřely, na podlahu dopadl tenký pruh tlumeného světla a k nohám mi byl položen tácek s jídlem, setrvala jsem pohledem na Danielovi. Byla mi úplně ukradená ta hnusná mrcha, která svým přehnaným ochranářským pudem nechala hladovět muže, kterého miluji. Slyšela jsem, že na mě mluví a dokonce se ke mně i sklonila, ale nevnímala jsem její slova. Možná by právě teď byla vhodná chvíle pokusit se ji zneškodnit, ale nemohla jsem riskovat, že to nevyjde a Danielův osud tak bude definitivně zpečetěn.

Počkala jsem tedy několik minut, dokud se za ní dveře zase nezavřely. Koutkem oka jsem prozkoumala tácek s jídlem. Na talíři bylo nějaké maso a opečený toastový chléb se zeleninou. Ve sklenici byla nejspíš voda. Myslela jsem si, že můj žaludek na jídlo ihned zareaguje bolestným kručením a bude se dožadovat alespoň pár soust, jenže jsem neměla nejmenší hlad. Pohled na maso mě spíš dráždil a vyvolával ve mně pocit na zvracení jen při pomyšlení, že ho připravovala Daila. A i když jsem vevnitř byla vyprahlá jako poušť, na které celý rok nezaprší, vody jsem se rovněž nenapila.

„Musíš jíst.“ Ozval se Daniel. Věděla jsem, že i tahle slova ho vyčerpala. Nebyl to ani jeho hlas, spíš jen chroptění a chrčení.

„A ty zase nesmíš mluvit.“ Řekla jsem klidným hlasem, bez náznaku jakéhokoliv vzteku. „Jediný, kdo v téhle místnosti musí jíst, jsi ty.“ Pokračovala jsem. Neměla jsem tušení, kam se tahle debata nakonec bude ubírat, ale vnuklo mi to vcelku slušný nápad. Řekněme, že bych dala Danielovi napít své krve. Ta by mu určitě pomohla dost na to, aby nabral alespoň trochu síly a nějakým způsobem mi pomohl zneškodnit Dailu. Kdybych i já přiložila ruku k dílu, dokázali bychom ji určitě dostat k zemi a pak… Prostě se postarat o to, abychom my dva mohli co nejrychleji odsud.

„Ne, ty krev potřebuješ, abys byla silná.“ Odporoval mi.

„Říkala jsem, že nemáš mluvit. Podívej se na sebe. Umíráš, takže se nehádej.“ Odsekávala jsem jednotlivé věty a docela mě překvapilo, jak klidně jsem dokázala mluvit o jeho nadcházející smrti. „Když ti dám napít trochu své krve, nabereš síly a pomůžeš mi zastavit Dailu. Já to totiž sama nedokážu. Nejsem na to dost silná.“ Přiznala jsem ustaraně a čekala, co na to řekne on.

„I když mi dáš napít krve a já naberu trochu sil, nezískám tím zpátky své schopnosti. Nezapomínej na to sérum, které píchla mě i tobě, aby nás oslabila a připravila o naše schopnosti.“ Doširoka jsem rozevřela oči a měla co dělat, abych na něj nezačala křičet, aby už sakra nemluvil a zbytečně se tím nevysiloval.

„Já na něco přijdu, dostanu nás z toho. To ti slibuju.“

„Na to spoléhám. Jak vidíš, nejsem na tom moc dobře.“ Zachraptěl a dávivě se rozkašlal. Víc jsem se přikrčila ke stěně, jeho kašel mi totiž naháněl hrůzu a stále ve mně upevňoval myšlenku, že z tohohle se Daniel nedostane. I kdybych mu náhodou dala napít své krve, nejspíš by mu nestačilo obvyklé množství, které si bral předtím. Bude potřebovat mnohem víc a já si nejsem jistá, jestli bych zvládla tak velkou ztrátu krve. Už tak jsem byla dost zesláblá, tohle by asi byla poslední kapka a pohár by přetekl.

A tak jsem jen seděla a mé myšlenky se motaly v začarovaném kruhu, ze kterého jsem nenacházela cestu úniku. Bylo mi jasné, že moje časové možnosti jsou značně omezené, protože Daniel už dlouho nevydrží hladovět a já zase nevydržím jen tak sedět a dívat se na něj, jak umírá přede mnou a já nedělám nic pro jeho záchranu. Musela jsem se tedy rozhodnout hned, nepřemýšlet nad tím, jaké jsou možné následky.

Prudce jsem vyskočila na nohy, stačila jsem ještě zpozorovat překvapený výraz v Danielových zakalených očích, ale nedbala jsem ničeho. Soustředila jsem se jen na to, abych teď nevycouvala z toho, co se chystám udělat. Nikdy jsem to nezkoušela, takže tohle bude vlastně tak trochu premiéra. Nebyl ale čas na hlouposti, a tak jsem přikročila k první fázi počátečního plánu. Ještě jsem se v duchu pomodlila k bohu, aby to tak moc nebolelo a pak jsem se zakousla do vlastního zápěstí.

Bolelo to jako tisíc čertů, ale nesměla jsem projevit tu nesnesitelnou bolest nahlas. Zatnula jsem zuby, ale nedokázala potlačit slzy bolesti deroucí se mi z očí. Bez dalšího rozmýšlení jsem si klekla před Daniela a jen na kratičký okamžik zaváhala, než jsem mu krvácející zápěstí strčila před ústa. Měla jsem strach, že to bude bolet ještě víc než teď, ale bylo to správné. Tím jsem si byla naprosto jistá.

„Tak se sakra napij!“ sykla jsem podrážděně, když od mého zápěstí odvrátil pohled. „Udělej to! Dělej!“ už jsem skoro křičela a slzy bolesti se mísily se slzami beznaděje. Pokožkou zápěstí jsem se otřela o jeho šedé rozpraskané rty a stále dokola ho prosila, aby to udělal.

Roztřásla jsem se hlasitými vzlyky a zavřela oči. Celé mé tělo naprosto strnulo, když se mi kolem zápěstí ovinuly dvě kostnaté ruce a přitáhly si mou ruku blíže k ústům, takže jsem na pokožce cítila chladný dech. O chvilku poté se k malé rance na ruce lačně přisály rozpraskané suché rty a začaly si brát to, co Danielovi bylo tak dlouhou dobu odpíráno. Hlavou jsem se opřela o zeď a nepřestávala plakat. Bolest se stále stupňovala, až jsem se neubránila tichému výkřiku.

Děláš tu nejlepší věc, která se udělat dala. Tuto větu jsem si opakovala snad pět minut, než se moje mysl začala toulat úplně v jiných místech a před očima se mi dělaly černé mžitky, které se postupně slily v jednu velkou černou plochu. Upadala jsem do bezvědomí, protože krve v mém těle neustále ubývalo a Daniel nevypadal, že by v nejbližší době chtěl přestat. I kdyby to mělo znamenat můj konec, zachránila jsem jeho. A to je přece to nejdůležitější.

Podvolila jsem se a dobrovolně přivítala konejšivou náruč temnoty. Měla jsem pocit, že opouštím své vlastní tělo a nechávám ho ležet pod sebou, zatímco já se vznáším u stropu a sleduji Daniela, jak se mu pomalu vrací lidská barva, jak se jeho kůže napíná a vlasy získávají zpět svůj černý odstín. A jeho oči, ano, opět to byly ty krásně zelené oči. K Danielovi se život vracel, ale naopak z mého těla unikal. Byla jsem stále bledší, ale pořád mi bilo srdce. Slyšela jsem ho, ale jen potichu.

A pak se stalo něco velmi zvláštního. Jako kdybych byla jen nafouknutý balónek přivázaný na provázku a malé dítě za tento provázek prudce zatahalo. Řítila jsem se od stropu k zemi a vzdálenost mezi mým tělem a mnou se neustále zkracovala. Zní to příliš fantasticky, ale vlétla jsem pootevřenými ústy zpět do těla. Ve stejný okamžik se Daniel odtáhl od mého zápěstí a já se po dlouhé době mohla volně nadechnout. Samotné dýchání bylo bolestivé, slzely mi z toho oči, ale dýchala jsem.

„Je mi to tak hrozně líto. Nechtěl jsem si vzít tolik… ale Daila mě držela bez krve příliš dlouho. Já jsem tě varoval, Liso. Říkal jsem ti přece, že tvoji krev pít nechci, protože ji potřebuješ. Ale ty jsi mě neposlechla, stejně jako vždycky… Vážně jsem ti nechtěl ublížit, nechtěl jsem si vzít tolik…“

„Jsem v pohodě.“ Zalhala jsem pohotově, když jsem viděla, že hodlá ve svém monologu pokračovat kdoví jak dlouho. Ve skutečnosti jsem v pohodě nebyla ani náhodou. Můj mozek stále zpracovával tu podivnou situaci, kdy jsem se vznášela nad svým tělem a pak se do něj záhadně vrátila. Nedokázala jsem si to racionálně vysvětlit, ale napadla mě jedna dost děsivá myšlenka, při které mi po celém těle běhal mráz.

Jednou jsem četla článek o klinické smrti. Žena v něm vyprávěla, že když její srdce přestalo bít a všechny orgány pracovat, jakoby vylétla ze sebe samotné a nějakou dobu se vznášela nad operačním stolem. Viděla sebe ležící na operačním stole a pak dostala elektrické šoky do srdce. Vrátila se zpátky do svého těla a… byla zase živá. Asi není možné, aby se tohle stejné přihodilo i mě, ale jak jinak si to mám vysvětlit.

„Jsi dost silný?“ zeptala jsem se Daniela a zapudila všechny praštěné hypotézy dozadu do hlavy. Když jsem se na něj dívala, bylo mi jasné, že to nejhorší jsme už překonali. Jak ráda bych ho pevně objala! Místo toho jsem jen stiskla jeho dlaň, kterou měl položenou na koleni. „Měla jsem strach.“ Dodala jsem na vysvětlenou, proč mu drtím prsty.

„To já taky. Ale o tebe.“ Pousmál se a volnou rukou si prohrábl husté černé vlasy. „A o svoje vlasy taky. Při představě, že budu tak šedivý se mi dělalo špatně.“ Otřásl se předstíraným odporem a znovu se zasmál. Asi bych nejraději skákala až do stropu, že je zpátky. „Mám dost krve na to, abych fungoval normálně, ale svoje schopnosti stejně nemám. To sérum působí až neuvěřitelně dlouhou dobu.“ Řekl už vážně.

„Musíme odsud pryč, Danieli. Pokud nás tady bude držet dál, nevím jak často budu schopna ti dávat krev.“

„Buď potichu, Liso. Jde sem.“ Sykl na mě a pustil mou ruku. Položil si prst na rty a odsunul se ode mě na druhou stranu místnosti. „Nesmí vidět, že jsi mi dala krev. Tady mě neuvidí, jsem schovaný ve stínu. Nedělej hlouposti.“ Šeptal a jeho slova ke mně docházela v krátkých útržcích, než jsem si je poskládala dohromady. Mlčky jsem přikývla a čekala, dokud se dveře neotevřely.

Daila rozvážně vkročila dovnitř, pohledem ani na okamžik nezapátrala po Danielovi, ale ihned upřela své pronikavé modré oči na mě. Kriticky mě pozorovala několik dlouhých vteřin, poté zrentgenovala tác s nedotčeným jídlem a starostlivě se zamračila. Zašeptala několik slov v tom podivném jazyce, který mi nepřipomínal žádný známý jazyk a já slyšela Danielovo tiché syknutí. Nejspíš se chtěla pojistit, že jí neuteče, zatímco ona došla pro tácek a pak se naklonila nade mnou.

Nevěřícně kroutila hlavou. „Copak ty se chceš taky vyhladovět k smrti, huso hloupá?“ zeptala se s přehnanou něžností. Klekla si na kolena, tácek položila na zem a chytla mě prstem pod bradou. „Pokud nezačneš jíst, tvému příteli se značně přitíží. Teď když v sobě nemá tvoji krev mu dřevěný kolík způsobí dost bolesti. Proto ti radím, abys začala jíst.“ Nemohla jsem stále uvěřit tomu, jak se z hodné dívky mohlo stát tohle. Bezcitné stvoření, které se před ničím nezastaví.

Chtěla jsem jí něco říct, ale slova z jazyku mi vzal příšerně divný pocit, který neustále sílil. Připadala jsem si jako za tlustou stěnou, která izoluje všechen zvuk. Neviditelná clona slila všechny barvy jen do odstínů červeně rudé a šedé. Perfektně jsem vnímala každý pohyb srdečního svalu ve svém těle, každé mrknutí, každý nádech a výdech. Cítila jsem teplo vycházející z těla dívky přede mnou, která mě stále držela pod bradou.

A pak jsem pocítila to, co ještě nikdy ne. Tak obrovský hlad, který kroutí všemi vašimi vnitřnostmi do různých směrů, až máte pocit, že si snad vyzvracíte i samotný žaludek. Nebyl to ale obyčejný hlad, při kterém do sebe naházíte všechno jídlo, jež vám přijde pod ruku. Tohle bylo něco úplně jiného. Tohle byl hlad živočišný.

Mé tělo se zaradovalo a zakřičelo. ANO! To je přesně to, po čem tak dlouho toužím! Do hlavy se mi nahrnula nesnesitelná horkost, v ústech se mi začalo tvořit značné množství slin a mé oči dokázaly sledovat jen naběhlé žíly probíhající pod bledou Dailinou kůží. Na jazyku jsem dokázala ucítit chuť její krve. Ano, její krev je to co chci.

Srdce se mi divoce rozbušilo, vydalo se na vzrušující závod a uhánělo vpřed. Jedna ruka mi ztěžka dopadla na Dailin zátylek, prsty jsem surově sevřela její hnědé vlasy a přitáhla si její hlavu k sobě. Věděla jsem naprosto přesně co chci udělat, ale problém byl, jak to udělat. Můj mozek to možná nevěděl, ale tělu jsem nemusela říkat nic. Daila se v mém sevření vzpouzela, jenže já měla tolik síly, že neměla šanci. Prudkým pohybem jsem trhla její hlavou na stranu, abych měla lepší přístup k žíle a pak jsem prostě zaútočila. Byl to pohyb rychlý, přesně mířený a dokonale účinný asi jako výpad kobry. Mé zuby nebyly tak ostré jako Danielovy, ale snadno jsem prokousla tenkou vrstvu kůže.

V okamžiku, kdy jsem ve svých ústech a na jazyku ucítila teplou krev, ve mně všechno explodovalo. Její krev mi stékala po bradě až na krk, byla jsem jen začátečník. Bylo mi jedno, že jsem celá špinavá. Pila jsem neohrabaně dál a Dailino tělo v mém náručí chablo. Stejně tak se snižovalo množství krve vytékající z rány. Vypila jsem všechno.

‚Musíš ji dorazit. Jednou jsi ji ušetřila a jak to dopadlo. Zabij ji. Roztrhej ji.‘ našeptával mi tenký hlásek uvnitř hlavy. Neváhala jsem ani vteřinu a vykonala to, co mi hlas říkal. Zuby jsem trhala její tělo, pomáhala jsem si přitom rukama v místech, kde samotné zuby nestačily. Trhala jsem syrové lidské maso jako naprostý šílenec při záchvatu padoucnice. Pořád jsem jen trhala a škubala.

„Přestaň s tím! Hned s tím přestaň!“ křičel mužský hlas, který mi někoho připomínal. Někoho, kdo pro mě nesmírně moc znamenal a koho jsem znala. Koho jsem milovala… Daniel! „Říkám ti, abys toho nechala! Liso, no tak, nechej toho!“ jeho svalnaté tělo mě srazilo na záda. Ruce mi držel za hlavou a tělem mě tlačil k zemi. „Co to děláš, Liso? Cos to udělala?“ opakoval smutně a prudce oddechoval.

I můj hrudník se rychle zvedal, ale z jiného důvodu. Ještě mi pořád nedocházelo, co se to před pár vteřinami stalo. Dokázala jsem se soustředit jen na Daniela a jeho dokonalé tělo, které se tisklo ke mně. Jeho sladký dech mě neuvěřitelně lákal k ochutnání těch plných rtů, které byly tak blizoučko! Jen se trochu nadzvednout…

Na pravou tvář mi přilétl pěkně rázný políček. „Vzpamatuj se! Tohle nejsi ty! Slyšíš mě, vzpamatuj se sakra!“ křičel Daniel a střídavě mě fackoval na levou a pravou tvář. Vzedmula se ve mně vlna vzteku, která byla následně odplavena něčím úplně jiným. Procitnutím a uvědoměním si všeho, co se stalo. Byla to ta největší rána, kterou jsem kdy mohla dostat. Moje myšlení se pročistilo, barvy byly  zase normální a zvuky opět jasné. Žaludek se mi obracel, protože v něm bylo něco, co do něj normálně nepatří. Veškerá živočišnost a hlad byly fuč. A zůstal jen brutální vrah.

Oči se mi zalily slzami a když jsem pootočila hlavu na stranu, přestalo mi tlouci srdce. Na zemi leželo tělo dívky, kolem hlavy měla divoce rozhozené vlasy ušpiněné krví a prachem ze země. Ruce i nohy měla rozdrásané, tváře poškrábané a břicho roztrhané. Její pomněnkově modré oči směřovaly prázdně do stropu. Můj strážce byl mrtvý. Brutálním a dost zvráceným způsobem jsem ji zavraždila a doslova roztrhala.

Dlouhé minuty jsem nedýchala. Už jsem nechtěla být člověkem, nezasloužila jsem si to. Chtěla jsem umřít, hned teď. Litovala jsem dne, kdy jsem se narodila. Co jsem vlastně byla? Sadistický vrah? Vraždící bestie? Upír, vampýr, nebo co to vlastně existuje? Ať jsem byla cokoliv, já jsem nebyla člověk. Byla jsem jen zrůda.

Konečně mé emoce byly schopny vytrysknout na povrch. Začala jsem hystericky ječet, slzy mi doslova tryskaly z očí, odporovala jsem Danielovi, který se snažil mě postavit na nohy. Křičela jsem, plakala a přála si umřít. Ale nešlo to. Daniel si mě vyhoupl do náruče, nedbal na můj zoufalý jekot a po neuvěřitelně dlouhé době mě vynesl z temného sklepa.

„Zabila jsem člověka! Já jsem zabila Dailu!“ křičela jsem nepřetržitě, když mě Daniel položil na sedačku a sám se posadil k mým nohám. Vydržel tam jen chvíli, pak se mi dlouze zadíval do očí a lehnul si vedle mě. Ruce mi pevně ovinul kolem pasu, hlavu si položil do mých vlasů a utěšoval mě.

Všechna slova útěchy ale byla marná. Zabila jsem a s tímto okamžikem zemřela i část mě samotné. Už nikdy nebudu ta stejná Lisa. Nikdy.