Moonlight shadow

Čekala jsem dokud se jeho dech naprosto neuklidnil. Opatrně jsem se vplížila do jeho mysli, abych se ujistila, že opravdu spí. I přes tvrdé nevědomí mi zůstávaly jeho vzpomínky ukryté. Vykouzla jsem tiše z postele a přeběhla do svého pokoje, abych se oblékla na cestu. Svou róbu jsem příliš neřešila, protože šněrování korzetu bylo bez pomoci Ethel nezvládnutelným úkolem i pro upíra, nasoukala jsem se do svého starého kompletu pro hony, naštěstí mi kalhoty padly perfektně. Kabátek jsem musela nechat rozepnutý, protože od doby, kdy jsem ho měla naposledy se mi poněkud zvětšil hrudník.

Věděla jsem přesně, který schod by mě mohl prozradit a tak jsem zvolila jednodušší cestu z prvního patra. Přehoupla jsem se přes zdobené zábradlí. Vzduch kolem mě jen prosvištěl a já dopadla na špičky, ani kočka by to nedokázala tišeji. Natáhla jsem si jezdecké boty a přeběhla zadem do stájí. Koně klidně přešlapovali z místa na místo. Předem jsem měla promyšleno, kterého si vzít. Aurelius byl nejrychlejším hřebcem ve stáji, jenže byl i nejdivočejším. Jediným problémem bylo, že si ho označil Marcellus. Jistě, vzešla jsem z jeho krve, ale to nestačilo. Musela jsem se pokusit jeho stopu na tom koni překrýt. Sotva jsem vešla do jeho boxu začal se hřebec vzpouzet. Bez váhaní jsem si prořízla kůži v dlani a vecpala mu jí i přes jeho protesty do tlamy. Ve chvíli, kdy se mi jeho zuby zabořily do kůže, jsem měla chuť ho něčím přetáhnout přes hlavu. Místo toho jsem ho spražila zuřivým zavrčením. Pochopil, že si se mnou nemá zahrávat a s jistou dávkou respektu ustoupil o krok stranou. Bez dalších rozporů se mi povedlo ho osedlat a vyvést ze stáje. Ta největší zkouška mě teprve čekala. Nasednout.

Vsnula jsem opatrně nohu do třemenu a hřebeček zaržál. „Jen klid chlapče,“ poplácala jsem ho po mohutném krku a přehodila druhou nohu přes sedlo. Pohodlně jsem se usadila a úlevně oddechla. Spolupracoval. Mírně jsem ho nakopla do slabin. Zvíře se pode mnou vzepjalo na zadní a pak se dalo do trysku. Měla jsem pocit, že letíme rychleji než vítr. Nikdy jsem si jízdu neužívala tak, jako při cestě zpět na panství de Lorraine. Tam jsem prudce zatáhla za otěže a kůň se zapřel do zadních nohou. Slyšela jsem, jak mu pod kopyty skřípe štěrk. Zadek mu trochu podklesl, jak se snažil zastavit. Myslím, že i on si rychlou jízdu užíval. „Hodný hoch,“ podrbala jsem ho mezi ušima a vydala se hledat stopy do rozsáhlých zahrad. Vzhledem k tomu, že jsme odjížděli téměř před svítáním a teď bylo krátce před polednem, nepředpokládala jsem, že by panstvo mohlo bdít.

Oběhla jsem zámeček těsně u zdi, abych pro jistotu zůstala skrytá před zvědavými zraky služebnictva. Zahrada byl téměř pustá. Jen pod kvetoucí třešní uprostřed záhonu se krčila mužná postava. Nemusela jsem mu vidět do tváře, abych ho poznala. Ve chvíli, kdy se jeho zrak stočil k mé postavě jsem zkoprněla na místě. „Kruci!“ sykla jsem a váhala jestli se dát na útěk, ale touha po pomstě mě zarazila. „Seraphine?“ vykřikl mladík a já ucítila na hrudi ostřé bodnutí. Rozběhl se ke mně a jeho dokonalá vůně mi otáčela dýku v srdci. „Seraphine, drahoušku, co tu děláte?“ nebýt mých zářivě rudých vlasů by mě jistě nepoznal, ale všechny jsem do kloboučku se závojem schovat nedokázala. Vzal mé dlaně do svých a políbil mě na hřbet ruky. „Neodvážil jsem se ani doufat, že bych Vás spatřil tak brzy,“ Etienne se usmíval od ucha k uchu. Sklopila jsem hlavu k zemi, i přes jemný závojíček mě sílící slunce štípalo v očích. „Večer jsem tu asi ztratila náramek, dal mi ho otec k narozeninám, jistě by ho má neopatrnost rozhořčila, myslím, že by mohl být někde v zahradě. Jsem si téměř jistá, že jsem ho měla na sobě ještě chvíli předtím než jsme spolu odešli na terasu,“ lhářka jsem byla opravdu přesvěčivá. „Hned někomu řeknu, aby se po něm podíval.“ Hořečně jsem zavrtěla hlavou, „bychla bych Vám opravdu vděčná,“ na slovo vděčná jsem přidala zvláštní důraz, „kdyby to zůstalo jen mezi námi. Naše malé tajemství,“ spiklenecky jsem na něho mrkla a on pookřál. „Jak si přejete drahá,“ nabídl mi rámě, „pojďme se po něm tedy podívat společně.“ Vykročili jsme.

Ač jsem v jeho přítomnosti nebyla jen pár hodin, cítila jsem s každým nadechnutím bolestivé pálení. Vůně, která z něho vyzařovala mě uvnitř leptala jako kyselina. Bylo by tak snadné ho zabít. Beze svědků. Stačilo jen zabořit tesáky do mlaďoučkého masíčka a ochutnat snad tu nejsladší krev pod sluncem. „Sereno!“ musela jsem v duchu okřiknout sama sebe. Mé myšlenky se mi zalíbily až příliš a já se bála, že bych ztratila kontrolu. „Je to tvůj bratr,“ připomněla jsem si a nadále se snažila udržet lidskou tvář. To se mi dařilo jen do chvíle, než jsem narazila na pach té tlusté upírky. Nebýt Etienna zapískala bych na koně a hned se vydala za ní. Potřebovala jsem se bratříčka elegantním způsobem zbavit. Nastal čas si vyzkoušet své schopnosti na člověku.

„Etienne?“ oslovila jsem ho více než nežně, přiběhl jako poslušný psíček. Zpříma jsem se podívala do jeho čokoládových očí. Moje sebekontrola šla stranou a já mu ukázala svou pravou tvář. Nešlo to jinak, slunce mě zbavovalo mé moci a já potřebovala pomoc svého démona. Bratrovy rozničky se rozšířily strachem, přesto se ani nepohnul. Nemohl. Držela jsem jeho mysl ve svých rukách. „Pozorně mě poslouchej Etienne,“ začala jsem. Slyšela jsem jsem svůj vlastní hlas v jeho hlavě, zněl jako rajská hudba, nepoznávala jsem ho. Poprvé jsem byla schopna posoudit, jak mě vidí lidé a bylo to nepopsatelné. Mé osobní kouzlo, charisma, ochromovalo i mne samotnou. Přestala jsem býti Seraphinou, stala jsem se jím. Jeho vzpomínky byly mé, jeho pocity rozechvěly mé tělo. „Musíš se vrátit do svého pokoje, jdi si odpočinout a až se probereš nebudeš si pamatovat, že jsme se dnes setkali,“ dle jeho reakce jsem usoudila, že je moje síla dostačující na to, aby můj malý plán vyšel. Bratr se otočil na patě a bez slova rozloučení odešel.

Konečně jsem mohla svou pozornost přesunout na důvod mé návštěvy na tomto panství. Následovala jsem pach té upírky, který mě dovedl jen o několik pozemků dál. S každým dalším krokem sílel. Vnímala jsem její blízkou přítomnost snad každou buňkou svého těla. Měla jsem pocit, že se má mysl odpojila od mého těla. Využívala každého v jejím sídle, dívala jsem se do jejich hlav, abych zjistila kudy se vydat do její ložnice. Po chvíli mě ale zmohla únava. Slunce stálo na vrcholu a já pochopila, že tento den svou pomtu nenaplním. Čekala jsem na odplatu tolik let, že s tím do večera jistě vydržím. Sice bude mnohem těžší dostat se z Marcellova dohledu, ale nějak to jít musí.

Otočila jsem koně a rychle se vrátila domů. Ve stáji jsem ho pečlivě odstrojila a vyhřebelcovala, aby nikdo nic nepoznal. Ve svém pokoji jsem ze sebe shodila jezdecké oblečení a potichu vklouzla zpět do ložnice.

Pohled na spícího muže mi vyrazil dech. Roztahoval se téměř po celé šiřce postele. Deka mu sklouzla téměř až k pasu, takže jsem si mohla vychutnat pohled na jeho široká záda. Jednu ruku měl podél těla a druhou pokrčenou před obličejem. Z peřiny vykukovalo jeho silné, svalnaté stehno. Zachvěla jsem se. Mým tělem proběhla vlna vrušení a primitivního zvířecího chtíče. Z hrdla mi nevědomky uniklo slabé zakňučení. Ve chvíli kdy jsem pomyslela na to, že ho probudím se probral. Zřejmě na sobě ucítil můj pohled. Naše oči se potkaly. Ani jsem si nevšimla, že se pohnul a už mě drtil ve své mohutné mužné náruči. Kdyby toho mé srdce bylo schopno, jistě by se rozběhlo divokým tempem. Náhle jsem si uvědomila, že ani nedutám. Dopřála jsem si hluboký nádech a celou mou bytost naplnila Marcellova vůně. Opět jsem si uvědomila, jak moc toho muže miluji. Natáhla jsem se na špičky a políbila ho. Netrvalo dlouho a naše lidství se proměnilo v prach. Svět kolem přestal existovat a já každou buňkou svého těla vnímala jen touhu a vášeň.