Moonlight shadow

Ještě pevněji jsem sevřela čelist a semkla víčka. Snažila jsem se ovládnout, ale mé smysly byly najednou silnější než kdy dřív. Což Etienne necítil nebezpečí, které ze mě právě vyzařovalo? Nebo snad rád hazardoval s vlastním životem? Věděla jsem, že dnešní večer bude těžkou zkouškou a přijala to, nebylo lehké se udržel v klidu, když kolem mě procházelo toliko snadné kořisti, ale v bratrově přítomnosti bylo téměř nemožné nezaútočit. Veškeré své usilí jsem musela soustředit na jedinou myšlenku. „Zůstaň ležet,“ musela jsem si to připomínat stále dokola, abych nevyskočila proti němu. Příliš jsem toužila zabořit své tesáky do linie jeho jemné šíje. Začaly se mi zbíhat sliny smíšené s jedem. Naprázdno jsem polkala a mé hrdlo zachvátil požár. Šířil se po mém těle stejnou rychlostí jakou hoří suché listí. „Přeci nejsi divoké zvíře,“ napomenula jsem samu sebe a zhluboka se nadechla. Už nezáleželo na tom, jestli Etienne stojí na druhé straně pokoje, domu nebo pár kroků od sofá, na které mě položili. Jeho zemitá, sladce kouřová vůně vyzývavě tančila všude kolem mě. Otřela se o můj jazyk a já téměř okusila jeho chuť.

Jediné, co mě stále trochu drželo při smyslech byl Marcellus, který klečel po mém boku. Jeho silná dlaň drtila mou drobnou ručku. Způsoboval mi bolest a já ji uvítala. Vytrhávala mě z náruče tranzu, do kterého mě dostávala mladá krev bouřící v Etiennových žilách. Bojovala jsem sama se sebou a po několika dalších bolestivých nadechnutí mi nezbylo nic jiného, než se snažit to ďábelské pokušení ignorovat. K tomu mi posloužila opět bolest. Sevřela jsem volnou ruku v pěst, přestože mé oči získaly svou původní barvu, drápky mi zatím zůstaly a jejich ostří protrhlo střed mé dlaně. Zaslechla jsem to tiché prasknutí. Marcellus se vedle mě napjal. Věděla jsem, jak moc ho moje prolitá krev láká, ale také jsem věděla, že se s tím dokáže popasovat.

Etienne přistoupil ještě blíže, asi chtěl zjistit, zda jsem v pořádku. Zaměřila jsem se na jeho půvabnou tvář. Spáry mého démona se mě zevnitř trhaly na kousky. Snažil se prodrat se na povrch a dosáhnout svého, ale já nad ním konečně získávala převahu, hlavně ať už se víc nepřibližuje. Naklonil se nade mě a pak se to stalo.

Z košile mu vyklouzl stříbrný křížek a zhoupl se přímo před mým obličejem. Okamžitě jsem na sobě ucítila Boží moc. Marcellus mi ve zlomku vteřiny zmizel z očí. Všichni přítomní naštěstí věnovali plnou pozornost mě, takže si jeho rychlého úniku ani nevyšimli. I on na okamžik ztratil své lidství. Já jsem rychle zavřela oči, čekala ochromující bolest, ta ale nepřicházela. Vlivem toho svatého symbolu jsem se sice cítila dosti nepohodlně a poněkud stístněně, ale to bylo všechno. Čekala jsem, že ztratím svou přívětivou tvář a pokusím se uniknout před jeho účinkem, ale ten se mi zdál naprosto mizivý. Jako by se můj vnitřní démon schoulil do klubíčka někde v koutku mého bytí, připadala jsem si více jako člověk. Veškeré vjemy, které mě draždily naráz ustaly. Zurčení šlechtické krve utichlo, vůně se rozplynula.

Prudce jsem se posadila a nevěřícně zírala na křížek visící na bratrově krku. Znovu jsem se upevnila ve svém rozhodnutí zjistit za každou cenu, proč se v tolika ohledech odlišuji od ostatních. Musím přijít na to, jaké tajemství přede mnou Marcellus ukrývá. Vrhla jsem po něm jedním nevraživým pohledem a obrátila svou pozornost na čerstvě zasnoubeného hraběte. „Jste v pořádku?“ vyhrkli unisono oba muži de Lorraine. Neuniklo mi, že na mě civí jako na svatý obrázek, lichotilo mi to. Zářivě jsem se na ně usmála a vztáhla k nim ruce, aby mi pomohli na nohy. Mohli se přetrhnout ve svém snažení, jejich přehnaná reakce mě opravdu pobavila. Na rozdíl od Marcella. Z místa, kde stál se ozvalo tiché zavrčení, ale nemohl udělat vůbec nic. Dokud měl křížek na očích nedokázal se přiblížit i kdyby sebevíc chtěl. Oba hostitelé mi nabídli rámě a já se do nich spokojeně zavěsila. Marcellus kráčel několik kroků za námi. Jeho zamračený pohled se mi zabodával do zad a já se těšila z jeho roztomilé žárlivosti.

Na několik dalších hodin jsem naprosto splynula s davem a Marcella téměř neviděla. Etienne si zřejmě vůbec nevšiml, že mu řetízek vyklouzl a po celý večer se držel poblíž mě, takže mému doprovodu nezbylo, než nás z dálky pozorovat. Myslím, že ten večer jsem protancovala střevíčky, protože si pro mě přišel snad každý přítomný muž. Bylo to téměř únavné i když jsem se výborně bavila. Nakonec si pro mě přišel i otec. V očích se mu zrcardlila zlost. Nerad se o mě dělil s ostatními.

Hosté se pomalu vytráceli do svých domovů a my zůstali mezi posledními. Těsně před naším odchodem si pro mě Etienne přišel a odvedl mě do zadní části zámečku odkud jsme se protáhli do rozsáhlých zahrad. Evidentně mu nevadilo, že se právě zasnoubil, jiště toho zdědil hodně po otci. Opřela jsem se o kovové zábradlí a sledovala noční život před sebou. Před očima mi bleskla vzpomínka.

Stála jsem na okraji lesa a krčila se za stromem. Nechtěla jsem, aby o mě maminka věděla. Tajně jsem jí sledovala z naší chaloupky až k okrajům rozsáhlé zahrady. Jít dál už jsem se neodvážila. Zatím co ona se protáhla kolem pečlivě udržovaných záhonů až k hradu. Téměř po čtyřech přelezla přes terasu, aby si přisedla k oknu, nesměli jí zahlédnout. Seděla tam snad několik hodin a sledovala to, co mé oči na tu vzdálenost vidět nedokázaly. A nyní, když jsem se na to koukala z druhé strany, jsem si ty události spojila dohromady. Eloise a Nadine. Obě dívky mi byly představeny krátce po příjezdu jako Rufusovi dcery. Mé sestry. To byl ten důvod, proč jsem jednou za čas zůstávala v chaloupce přes noc sama. Matce se stýskalo po dvou děvčátcích, se kterými už se nikdy nesměla potkat.

V ten okamžik mě zaplavila lítost, kterou následoval vztek. Z hrdla mi nevědomky uniklo zavrčení. Etiennův uvolněný postoj se změnil. Narovnal se a začal očima přejíždět po krajině, hledal původce toho zvuku. S lidkým nedokonalým zrakem, na rozdíl ode mě, však nemohl spozorovat vůbec nic. Otočila jsem se k němu s naprosto klidnou maskou. Ihned zapomněl, co ho vyleklo a zářivě se na mě usmál. Hřbetem dlaně mi přejel přes tvář a už zbývalo jen několik centimetrů do polibku, kdyby se zdály neozvalo další zavrčení. V první chvíli jsem si myslela, že to je Marcellus, jemuž se scéna před jeho očima nelíbila, jenže pak jsem si uvědomila, že to byl spíše ženský hlas. Prudce jsem se otočila, do tváře mě uhodil závan jiného, cizího upíra, přesto mi na té vůni bylo něco povědomé. Následoval další proud obrazů z mé minulosti.

Tržiště uprostřed města, pobíhala jsem kolem matčina stánku s bylinkami jako pometlo. Plná nevybité energie jsem tančila na tóny linoucí se z loutny potulného zpěváka. A pak se mé hlavy dotkly sádlem obalené prsty a stáhly mi z vlasů šátek. Veškeré mé pochyby šly stranou. Ta tlustá šlechtična, která zapříčinila smrt mé matky patřila bezesporu mezi nyní už můj lid. Přes rameno jsem se znovu ohlédla za sebe, aby se naše pohledy střetly. Na okamžik ten můj změnil barvu v ledovou šeď. Ona si zachovala chladnou hlavu. Jen co se rozloučím s Etienem zaplatí za své hříchy. Čekání na odplatu trvalo již příliš dlouho a mě docházela trpělivost.

„Myslím, že bychom se měli vrátit, Marce… ehm,“ rychle jsem se opravila, „otec by o mě mohl mít starosti,“ snažila jsem se udržet vlídný tón. Bratr jen mlčky přikývl. „Jen mi slib, že se brzy uvidíme…“ v jeho hlase bylo tolik očekávání, že jsem ho nedokázala odmítnout. „Seraphine?“ vzdychl naléhavě. „Slibuji, jen už se prosím vraťme.“ Znovu mi galantně nabídl rámě a doprovodil mě do haly, kde už nedočkavě přešlapoval Marcellus. Změřil si mě přísným pohledem a pak mě naoko něžně chytil za rameno a vystrčil mě z hlavních dvěří. Při tom doteku jsem pocítila ostří jeho drápů, které projelo hluboko do masa těsně kolem klíční kosti. „Auu,“ uniklo mi lidskému uchu nezachytitelné syknutí. Po těle mi stékalo několik kapek karmínové tekutiny.

Pomalu se blížilo svítání a já se z něho poprvé ve své upíří existenci radovala. Věděla jsem, že se všichni uloží ke spánku a já se budu moci vytratit z našeho domu a jít po stopě své příští kořisti. Samozřejmě mi neunikl fakt, že jsem se rozhodla porušit jeden z hlavních Marcellových zákonů a to, že nezabiješ druha své rasy, jenže ta tlustá ženština měla osud sepsaný od chvíle, kdy se rozhodla zabít mou matku, od chvíle, kdy jsem se stala tím, čím jsem teď.

Marcellus mi velice ochotně pomohl rozvázat šaty a společně jsme ulehli do nadýchaných polštářů. Jeho nenechavá ruka téměř ve stejném okamžiku začala bloudit po mém těle. Cítila jsem vzadu na krku jeho chladný dech následovaný něžným políbením na rameno. „Za celý večer jsem si tě skoro vůbec neužil,“ špitl mi zlostně do ucha. Otočila jsem se čelem k němu a odhodlaně mu pohlédla do očí. Samozřejmě pochopil mou prudkou reakci, protože ihned pronesl, že se o tom nehodlá bavit. „To není spravedlivé,“ vykřikla jsem rozhořčeně. „Život není spravedlivý Sero,“ vrátil mi to stejným tónem a ve mně se vzedmula vlna nevole. Sunadala jsem jeho ruku ze svého těla. „Dobrou noc,“ sykla jsem a opět se k němu otočila zády. Zavrčel na mě, ale já to nevnímala.