Moonlight shadow

Upil jsem ze třetí skleničky a se zavřenýma očima, hlavou zvrácenou dozadu, jsem poslouchal zvuky z kuchyně. Lisa uklízela po večeři. Přemítal jsem, co se mi v poslední době všechno prohnalo životem a upřímně jsem se nestačil divit.

Oženil jsem se s tou nejbáječnější ženou na světě a pravděpodobně se i ve stejný den zamiloval do muže, který je prostě neuvěřitelný. Hrozně talentovaný a tak bezprostřední. A když se usměje, žaludek se mi stáhne nervozitou a příšernou chutí přitisknout se na jeho ústa, slibující tolik potěšení.

„Cože?“ z kuchyně se ke mně donesl Lisin vyděšený hlas. Instinktivně se mi napjaly svaly v těle.

„Prosím, řekni mi, že si děláš srandu.“ To už jsem se zvedal z pohovky. Lisa sice byla křehká bytost, ale nebrečela by jenom tak pro nic.

„Jacku, já…. je mi to moc líto-“ hlas se jí zlomil. Zastavil jsem se ve dveřích a Lisa se na podívala se zmáčenými tvářemi. Doprdele.

„Já… řekni mi, kdybys cokoliv potřeboval, ano? A Jacku, prosím dávej na sebe pozor.“ Poslední slova zašeptala a položila telefon zpátky na stoleček.

Tak tak jsem k ní došel, abych ji podepřel.

„Co-“ musel jsem si odkašlat, po těle mi probíhalo mrazení.

„Co se stalo?“ Můj hlas zněl roztřeseně.

„Gabrieli…“ pevně se mi stulila do náručí. Teď jsem se třásl už po celém těle, ale Lisa si toho nevšimla. Její drobné tělo se otřásalo pláčem.

„Nicholas…“ před očima se mi zatemnilo a nebýt toho, že jsem podpíral svou ženu, asi by to se mnou praštilo o zem.

„Co je s ním? Co se stalo?“ i když jsem se snažil se krotit, tak i přesto mi hlas vzrušením přeskakoval.

„Letecká nehoda.“ Lisiny nohy vypověděly službu a tak jsem si ji vyhoupl do náručí a odnášel do postele. Bože ne… prosím ne. V očích se mi hromadily slzy bolesti a strachu. Co když je to, co si myslím pravda? Co když vážně zemřel? Co když už se na něj nikdy nebudu moc podívat? Co když…?

„Liso, lásko. CO přesně ti Jack říkal?“ hlasitě se vysmrkala a utřela si do rukávu mokro ze tváří.

„Sám toho moc neví. Volali mu z nemocnice ve Fresnu. Gabrieli, co když-“

„Pšššt, neboj dopadne to dobře.“ Uklidňoval jsem víc sebe než ji? Určitě. Co když už nebudu mít možnost… dost, dopadne to dobře.

„Počkej, proč ti vlastně Jack volal?“ Nejdřív mi to nedošlo.

„Byli jsme domluvení, že půjdeme na večeři… všichni. Bože Gabrieli, co když-“ bolelo mě vidět Lisu brečet, ale ještě víc mě bolel důvod. Proč on?

„Pšššt, bude dobře. On je moc silný na to, aby…“ aby zemřel tak tragickou smrtí? Sevřel jsem pevněji Lisu v náručí a přetáhl přes ní deku.

Cítil jsem, jak se mi tlačí slzy do očí. Ale no tak, jsi chlap ne? Vzmuž se sakra. Drž hubu, vůbec nevíš o co jde. Ale vím, milu- kurva drž hubu. Snažil jsem se v sobě potlačit ten stupidní hlas, který mi vždycky s absolutní přesností zasadil ránu. Jako teď.

Šeptal jsem Lise konejšivá slůvka, dokud se její drobné tělo nezačalo uklidňovat, až nakonec zmožená pláčem usnula. Ne tak já. Před očima jsem měl pořád stejnou scénu. Lasova záda a pěsti zatnuté zlostí, bolestí a zklamáním.

Proč si člověk uvědomí, co v životě opravdu chce a co pro něj má životně důležitou cenu, až když je jenom krůček od toho to nadobro ztratit?

Nedokázal jsem sám sobě připustit, že by Las už nebyl mezi námi. Prostě jsem v sobě živil jiskřičku naděje, že se z toho dostane, že určitě by někdo tam nahoře nedopustil, aby on zemřel. Kdyby se to stalo, co bys dělal? A co by se stalo, kdyby žil? Neříkej mi, že bys zahodil všechno, na čem sis vystavěl celý svůj dosavadní život. No a co když jo? Co když takhle je to správně? Co když je Las pro mě ten pravý?

Ale co když nedostanu už nikdy příležitost to zjistit? Co když jsem už nadobro ztratil příležitost se mu omluvit za všechno, co jsem mu udělal a řekl? Co když už se nikdy nebudu moc s rozechvělým žaludkem podívat do jeho omamně modrých očí plné vášně a lásky. Miloval mě? Miloval jsem já jeho?

Mou myslí se pořád dokolečka motaly stejné otázky, až se nad ránem zastavily u jedné jediné. Žije ještě?

Do žil se mi vlilo neskutečné množství adrenalinu a já věděl, že to co se chystám udělat není nejlepší řešení, ale zvítězilo to ve mně po celé noci přesvědčování. Odhodil jsem pokrývku a opatrně se vykradl z manželského lože. Lisa jenom něco neklidně ze spánku zamručela a přitáhla si pevněji deku k tělu.

„Promiň, ale musím.“ Doufal jsem, že to bude stačit jako omluva pro všechny činy, které jsem se chystal udělat. Byl jsem srab, věděl jsem, že mou omluvu neslyšela, ale já byl rád.

Spěšně jsem na sebe hodil první lepší kalhoty a tričko, které ležely ve skříni nejvýše. Ještě s mikinou v ruce, jsem vklouzl do bot a natahoval se rukou po klíčcích od auta.

U dveří jsem se zastavil. Otočil jsem se na patě a vběhl do kuchyně. Spěšně jsem naškrábal vzkaz na lísteček a přichytil jej na ledničku. Příčilo se mi lhát, ale zoufalá doba si vyžaduje zoufalé činy.

Venkovními dveřmi jsem proběhl poklusem a trochu nešetrně jsem je za sebou zavřel. Teď, když jsem se konečně rozhodl, mi přišlo, že jsem až tragicky pomalý. Tolik jsem se chtěl ujistit, že žije. Tolik jsem toužil sevřít ho v náručí a dát mu pocítit, že ať už se stane cokoliv, tak já tu budu pro něj.

A přeci mi hlásek svědomí nedal pokoj. Jsi ženatý. Máš nádhernou ženu a kariéru, na které jsi dřel jako kůň, proč si to všechno chceš podělat? Protože Las je to, co si sám sobě nedokážu vymluvit. Vloudil se svými řečičkami, rozkoš vyvolávajícími doteky a smyslnými ústy do mého nitra, tam hluboko, kde mám místo jenom pro něho jediného. Prostě nebyla cesta zpět.

Sešlápl jsem pedál plynu k podlaze a v okamžiku, kdy jsem vyjel z města směrem Fresno, jsem nejspíš trhl závodní rychlost. A taky jsem určitě porušil nejedno rychlostní omezení, ale byl jsem popoháněn strachem a obavami, co když to nestihnu? Co když ty hodiny, kdy jsem se přesvědčoval o tom, že to co dělám je hovadina, že mezitím jsem přišel o možnost zaposlouchat se do uklidňujícího tlukotu jeho srdce.

Motor auta zuřivě zaprotestoval, když jsem jeho otáčky ještě zvýšil. Vážně mi to v tu chvíli bylo jedno, že se po dálnici ženu jako šílenec. I tak byly ty hodiny v autě nepředstavitelné. Žaludek jsem měl stažený, až se mi chtělo zvracet a dlaně se mi potily tak, že mi v rukou téměř proklouzával volant při divokém míjení aut kolem sebe. Když jsem se po dvou hodinách, kdy cesta trvá něco málo přes tři, dostal na hranici města, byl jsem donucen zpomalit, což adrenalinu v mých žilách rozhodně nepomáhalo.

Bože, kde vlastně leží? Jak to mám najít? Prostě jsem jenom bezmyšlenkovitě vyrazil a nedošlo mi, že vlastně ani nevím, jak jej nalézt. Cítil jsem, jak mé tělo začíná ovládat zoufalství. Takový kousek od něj a … nestihnu to. Pěstí jsem zlostně udeřil do volantu. Kurva.

Zajel jsem na první volnější parkoviště a vypnul motor. Opřel jsem si čelo o volant a staženým hrdlem se mi dral první vzlyk. Do řiti, tohle jsem vážně já? Pan právník, směšně zlomený na malinkatém parkovišti v neznámém městě?

Vyděšeně jsem se napřímil, když někdo zaťukal na okýnko vedle mé hlavy. Rychle jsem se narovnal a vytřeštěně zíral do očí policisty. Naznačil mi, abych stáhl okýnko. Do prdele, teď mě ještě zabásnou a já se už můžu jít fakt jenom…

„Jste v pořádku, pane?“ Starostlivý hlas uniformovaného muže mě téměř rozesmál. Jestli jsem? Jasně že nejsem… sakra.

„Omlouvám se, ale můžu vám nějak pomoct?“ Zeptal se znovu, když viděl mou evidentní neschopnost spolupracovat.

„Jedině by jste věděl, kde jsou všichni ti, kteří byli při té letecké havárii.“ Začínal jsem být apatický.

„Většinou byli odvezení do všeobecné.“ Pronesl chápavě s lítostí v hlase.

„A to je kde?“ Mým tělem projel záchvěv naděje.

„Vlastně ani nejste daleko. Jenom vyjeďte na hlavní a na světlech doprava a pak ještě jedna křižovatka rovně a bude tam. Myslím, že v současné chvíli ji neminete.“ Už při jeho posledních slovech jsem nastartoval a už už jsem se chtěl rozjet.

„Děkuju.“ Musel vidět, jak hodně v prdeli jsem.

„Dobře dojeďte a pane… je mi to líto.“ Jenom jsem na něj kývl na znamení vděku, ale myšlenkami jsem byl už na cestě. Vyjel jsem z parkoviště a uháněl směrem, který mi poradil. Netrvalo dlouho a zjistil jsem, že jedu správně. Provoz na cestě se zpomalil a byl spíše chaotický, jak se všichni snažili dostat k nemocnici a najít si místo pro své auto.

Nakonec jsem k nemocnici dojel taky, ale bylo vážně hodně těžké najít si místo a tak jsem to vrazil na první lepší místo, které jsem našel. To že bylo reservé, jsem statečně ignoroval. Rychle jsem shrábl doklady a mobil a za zvuku automatického zamykání svého auta, jsem spěchal do nemocnice.

Čím blíže jsem byl ke vchodu, tím nervóznější jsem byl. Co když už nežije? A co bude, jestli ještě bude žít? Co mám dělat? Asi těžko se mu můžu jenom tak vrhnout do náruče. Ale jestli žije, tak to je to první, co bys měl udělat. Nevím, ale mám pocit, že bys měl být vděčný za každou chvilku, kdy můžeš být s ním. Jestli teda ještě žije. Hlásek v mé hlavě si musel rýpnout. Ale měl pravdu. Dost váhání, to že jsem tu, že jsem se konečně rozhodl, to o něčem svědčí. Aspoň by mělo.

Jo jasně, jenom jestli mě ještě bude chtít. Miluješ ho? Chceš s ním být? Tak mu to sakra dokaž. Dokaž mu svou lásku. Dokaž mu, že budeš žít jenom pro něj. A co Lisa? Bože já myslel, že to máš už v sobě vyřešené.

Proběhl jsem příjmovou halou s pocitem, že kdybych narazil čelně do sloupu, že by se mi možná konečně všechno ve mně urovnalo.

Rychlou chůzí, kdy jsem trochu popobíhal, jsem došel až k pultíku, kde unaveně vypadající sestřička podávala informace nešťastně vypadajícímu pánovi. Kolem něj stálo dalších asi dvacet lidí, kteří nervózně a hodně ustaraně čekali, až přijdou na řadu. Roztržitě jsem přešlápl na místě. Rukou jsem si prohrábl vlasy a těkal očima kolem sebe. Musel jsem zjistit, jak na tom je. Musel jsem ho vidět. Tohle nešlo, takhle bezmoc, když nevím, co se děje. Jestli ještě žije, jak mu je. Pohledem jsem se zastavil na starší ženě, která usedavě plakala a kterou v náručí něžně konejšil její manžel.

Srdcem mi projela bolest. Věděli už, co se stalo jejich blízkému? Nebo jenom očekávali to nejhorší? V rádiu hlásili, že neštěstí si vyžádalo 18 lidských životů. Byl mezi nimi i můj Las? Srdce vynechalo jeden úder. Zaťal jsem pěsti.

V žilách se mi rozproudilo odhodlání klidně prohledat pokoj po pokoji, hlavně ho najít. A pak jsem za prosklenými dveřmi uviděl Jacka. Jeho strhaná tvář, slzy v očích a zmuchlaný oblek mi zasadil ránu do břicha. Skoro jsem rukou hmátl po něčem, čeho bych se mohl zachytit. Jako náměsíčný jsem se vydal za ním.

Nebyl jsem ale dost rychlý, protože jsem ho za chvíli ztratil z očí. Rychle jsem se propletl lidmi, kteří na chodbě postávali a nebo jenom tupě zírali do zdi před sebou a zahnul za roh, kde jsem Jacka předpokládal. Nebyl tam, jenom jsem zachytil dovření výtahu.

Přivolal jsem si vedlejší výtah a netrpělivě jsem čekal až se Jackův výtah zastaví.

„Tak jedete, nebo budete blokovat ten výtah ještě dlouho?“ nevrle vypadající chlap na mě nevraživě zavrčel. Naposledy jsem pohledem bleskl po číslech. Čtyřka. Mohl to být kdokoliv ve výtahu s Jackem, ale i tak jsem to musel zkusit. Navíc čtyřka bylo snad mé osudové číslo.

„Jedu.“ vešel jsem a zmáčkl své číslo patra. A jako naschvál byla zmáčknutá i čísla nade mnou. Kdo se vozí do prvního patra? Těch pár schodů? Kdybych byl ještě na střední, určitě bych si začal kousat nehty netrpělivostí. Ale teď už jsem byl pan právník, teď se to ke mně neslušelo. Pché… pan právník, ženatý a zamilovaný do muže. Vážně jsi dospěl.

Když se konečně otevřely dveře výtahu a já vystřelil ven, málem jsem sejmul zdravotníka, který se snažil proplést docela chaoticky se pohybujícími lidmi v chodbě. Někteří byli ovázání, někteří usedavě plakali na plastikových židlích u stěny a jiní jenom pobíhali kolem a snažili se zjistit něco víc od lékařů a sester, co je jejich blízkým.

Zoufale jsem se rozhlížel, jestli někde neuvidím Jacka, ale nikde ani památky po vysoké, snědé postavě.

„Pane, jste v pořádku?“ Vedle mě se zastavila mile vypadající sestřička.

„Ne, já … někoho hledám, byl v tom letadle a já … víte, nevím..kde nebo jak…“ i sám sobě jsem zněl příšerně zmateně, ale žena se na mě chápavě pousmála a vedla mě ke svému místu za pultem.

„Koho hledáte?“ Chvíli jsem na ni koukal, než mi došlo, na co se mě ptá.

„Nicholas Neali. Byl v tom letadle, když se to …“ polkl jsem. Najednou jsem měl strach, co vyčte z počítače a přitom mi přišlo, že to hledá až moc dlouho.

„A vy jste jeho příbuzný? Pokud ne, je mi to líto, ale nemohla bych vám říct žádné bližší informace.“ S lítostí se na mě zadívala.

„Já jsem Gabriel Mariani, jeho nevlastní bratr. Volal mi Jack, že se to stalo a tak… chápete.“ Lež mi ze rtů sklouzla tak samovolně, až to i mě samotnému přišlo pravdivé.

„Nechtěl byste nejdříve počkat na lékaře? Řekl by vám k jeho případu více.“ Srdce mi sevřela chladná ocelová dlaň. Bože, co by mi doktor měl říct? Že už je po smrti?

Odmítavě jsem zavrtěl hlavou.

„Nejdřív ho musím vidět.“ Zadíval jsem se jích do pomněnkových očí. „Prosím.“ Zašeptal jsem. Vážně už jsem měl pocit, že se sesypu, jestli ho neuvidím.

„Je to pokoj 504. Ale pane Mariani…“ pokoj 504, to mi stačilo. Znamenalo to, že ještě žije, že mě neposílá do márnice ho identifikovat. Ani jsem pořádně nepoděkoval a už už se jsem byl odhodlaný hledat Lase.

„Pátý pokoj nalevo.“ byla poslední slova, která se ke mně před obrovský chaos donesla.

Dlouhými kroky jsem se proplétal lidskými těly a hledal správnou kombinaci čísel pokoje. Do očí mě udeřilo 502 a hned vedle 503, najednou se mi v krku usadil knedlík a moje nohy jako by zdřevěněly. Co jsem mohl čekat? Co se mu stalo? A bude tam Jack? Jak vysvětlím Jackovi svou přítomnost? Bez Lisy? Jak to že mě to nenapadlo? Vždyť je to jasné, že tam bude s ním.

Jak jsi mohl předpokládat, že ho nechá o samotě? Přeci ho miluje. I ty jsi za ním spěchal. Nemůžeš tam jít. Nemáš na to právo. Zastavil jsem se přede dveřmi Lasova pokoje.

Mé rty se zkřivily do hořkého úsměvu. Nemůžu tam jít. Nemám na to právo…

Otočil jsem se. Nemám tu co dělat. Ale stejně jsem se nedokázal přinutit udělat krok pryč .

Ale no tak, jsi jenom pár kroků od něj. Máš právo zjistit, jak mu je. Miluješ ho ne? Tak do toho.

Zhluboka jsem se nadechl a uvědomil si, že už ho stejně nikdy nemusím vidět, tak proč neriskovat rozbití čelisti, když ho konečně uvidím?

Pomalu jsem otevřel dveře pokoje a opatrně vstrčil hlavu dovnitř. Bože, nee…

Ležel tam na posteli a mě začaly v krku pálit slzy.

„Lasi,“ zašeptal jsem a vešel dál do pokoje. Byl tam sám, ale já si toho ani pořádně nevšiml. Jenom jsem se kousal do rtu a potlačil tolik potupný pláč, když sledoval tu záplavu obvazů, ze kterých vykukovaly krvavé šrámy a barvící se modřiny.

Přistoupil jsem až k posteli a roztřesenými konečky prstů se dotkl sádry na jeho levé ruce. Byl přikrytý do poloviny hrudníku a tak bylo vidět, že jej má pevně ovinutý a v jednom místě se zdálo, že trochu prosakuje krev. Levou nohu měl v dlaze zavěšenou nad postelí, ale můj pohled opět utekl k jeho tváři. Nebylo z ní moc vidět. Hlavu měl stejně jako hruď ovinutou obvazy a pak mi z koutku oka vyklouzla slaná slza. Jeho oči byly obě přelepené gázou. Další slza se vydala po mé tváři. Prosím, ať jsou jeho oči v pořádku.

Jeho rty byly popraskané a koutek měl nejspíš natržený, protože na něm měl nepatrně zaschlou krev. Uchopil jsem nejistě do ruky jeho dlaň a opatrně ji pohladil po hřbetě, jako by se mi mohla rozsypat pod rukama.

„Lásko, ty vypadáš. Tohle mi nemůžeš udělat. Ne teď, když jsem konečně odhodlaný bojovat o tebe. Prosím, věř mi, já…,“ ale nedokázal jsem to. Nedokázal jsem mu říct, že ho miluju. K čemu jsem, když jsem takový srab?

„Lasi, já…,“ naklonil jsem se k němu a něžně ho políbil na odkrytý kousek jeho tváře. Ani se nepohnul, ani křivka na monitorech se nezměnila svůj rytmus. Nebyl tu se mnou.

„Potřebuju tě. Víc než si myslíš, víc než si myslíme oba. Nenech mě tu…,“ kolem nohou se mi ovinul jemný závan chladného vzduchu. Najednou jsem věděl, že v pokoji už nejsme sami.

Strnule jsem se otočil a čekal to nejhorší. Opatrně jsem položil Lasovu ruku na postel a stanul rozzuřenému temnému pohledu Jacka.

„Ty parchante.“ procedil přes sevřené zuby. „Jak se opovažuješ sem lézt? Nikdo tu o tebe nestojí. Beztak je to tvoje vina, že tu teď leží.“ Jeho nenávistná slova prskala kolem sebe tolik jedu, že až mě samotného to přinutilo před ním o krok ustoupit.

„Moje vina? Není to ničí vina. Byla to nehoda.“ Jack téměř zuřivostí zavrčel jako vzteklý pes.

„Do prdele. Moc dobře to víš. Myslíš si, že nevím, co se s ním poslední dobou dělo? Už tehdy, když fotil ten kalendář, jsem cítil, že mezi vámi něco je, ale on se mi zapřisáhl, že je to jenom taková nedůležitá jednostranná záležitost. Jenomže pak se něco stalo a on se z ničeho nic rozhodl, že bude plnit své rodinné povinnosti. Že sám sebe nechá projít očistcem. A kvůli komu asi tak? Kvůli tobě a výčitkám svědomí, protože ty, ty parchante, jsi ho do toho stahoval pořád hloub a hloub.“ s každým další slovem se pomaličku přibližoval, až se zastavil ani ne půl metru ode mě.

Obranně jsem zvedl ruce, ale i ve mně to začalo vřít.

„Stahoval? Myslíš, jak to není příjemné, když se ti hroutí pod rukama všechno, na čem jsi stavěl celý svůj život? Vážně si to myslíš? Že jsem takový chladný zmetek, abych si pohrával s city lidí okolo sebe?“ můj hlas se zlomil. „Chápu tě, jak se cítíš. A vím, že nemám právo tady být, ale prostě jsem musel. Chápeš sakra? Musel jsem.“ poslední slova jsem na něj téměř křičel. Jako by nám oběma pomáhalo hrotit situaci k neúnosnosti a vybít si tak na sobě vzájemně ten ubíjející pocit bezmoci a bolesti.

„Vypadni! Vypadni z našeho života! Máš zatracenou pravdu, že tady nemáš co dělat, že nemáš důvod tu být. Zmizni!“ Výhružně mě chytil vpředu za tričko. Na tváři jsem cítil jeho mělký dech.

„Nemám právo tu být.“ Vypáčil jsem mu prsty ze svého trička a naposledy se podíval na Lase. Tak takhle si ho mám pamatovat? Chtěl jsem se jej naposledy dotknout, ale prudký výdech vedle mě, mě varoval.

Zadíval jsem se na Jacka a viděl v jeho očích stejné zoufalství jako jsem měl v sobě.

„Ale pleteš se, já mám důvod.“ Jackovi se zkřivila ústa do úšklebku, prudce nasál vzduch nosem a jeho ruce se zatnuly do pěstí. Chystal se mi jednu ubalit a já ho záměrně provokoval. Asi jsme to potřebovali oba.

„Jacku, co se děje?“ ode dveří se k nám donesl vyplašený hlas. Jack se napřímil a otočil se k nově příchozím.

„Jacku?“ Tmavovláska došla až k nám. Za ní se postavil vysoký, pohledný muž a upíral na mě zkoumavý pohled.

„Tady pán si spletl pokoje. Nemám pravdu?“ Jack pozvedl obočí a ustoupil mi stranou, abych mohl projít.

„Ano, moc se omlouvám. Myslel jsem, že … sbohem.“ naposledy jsem se zadíval na Lase, jak nehybně leží na posteli ovázaný bandáží a sádrou. Otočil jsem se a se sevřeným srdcem a slzami staženým hrdlem, jsem opustil nejen Lasův pokoj.

O co jsem se to vlastně pokoušel? Bojovat o něj? Jak to říkal Jack? Jenom nedůležitá záležitost? To jsem pro Nicholase byl? Bolelo to.

„Jacku? Co to mělo znamenat?“ za mnou se nesl dotaz drobné dívky.

„Už jsem říkal. Spletl se.“ Jack o tom odmítal dál mluvit.

„To těžko….,“ víc jsem neslyšel. Šel jsem k východu.

„Pane Mariani. Na okamžik.“ Zarazila mě sestřička, která mi prvně řekla, kde najdu Lase.

„Pan doktor by si rád promluvil i s Vámi.“ Nepřítomně jsem se na ni zahleděl. A pak mou pozornost upoutal muž v bílém plášti stojící vedle ní.

„Pane Mariani? Jsem Joseph Lucas. Jsem ošetřujícím lékařem vašeho bratra. Mohl bych s vámi na okamžik mluvit?“ chlácholivě mě uchopil za loket a vedl mě dál chodbou, do své pracovny.

„Posaďte se.“ nabídl mi místo a sám se posadil za stůl. Přijal jsem a zaujal místo naproti němu.

„Nevím, jestli s vámi už pan Jack mluvil, ale byl bych rád, kdyby jste to také věděl. Váš bratr bude potřebovat vaši oporu. Jeho stav je v tuto chvíli stabilizovaný. Jenom… vím, že pan Neali se živil focením a…“ pomaličku ke mně začínal pronikat smysl jeho slov. Začalo mi docházet, co se mi snaží říct. Odmítavě jsem zakroutil hlavou. Ne. To nejde. To ne. Přece by život nebyl tak krutý.

„Jde o to, že Váš bratr má mimo jiné i poškozen zrak.“ Jeho hlas byl plný zúčastnění, ale co on o tom kruci věděl? Bože to ne… to přece –

„Takže vy mi tady říkáte, že je Nicholas slepý? Že už nikdy nebude moc vidět?“ téměř doslova jsem se vypružil ze židle a opřel se rukama o desku stolu.