Moonlight shadow

Tajemná zahrada

Vždycky jsem milovala pobyt na našem letním sídle. Byl to vlastně jenom velký statek s celkem hezky udržovanou zahradou. Má matka to tu nenáviděla, byla spíše městský typ. Jenže já měla moc ráda přírodu kolem, hluboké lesy a nekonečné louky posázené lučními kvítky. Každoročně počátkem června se naše malá rodinka, čítající jen mě a mé rodiče, vydala na dvoudenní úmornou a zdlouhavou cestu na naše malé panství. Otec byl „sedlák“, jak mu matka často omílala o nos, když se na něho zlobila. Zato matka byla dáma z vyšších kruhů. Dům ve městě, který dostala věnem, jí byl vším.

Nemohla se pokaždé dočkat konce září, kdy jsme se s posledními hezkými dny znova harcovali tu šíleně dlouhou cestu zpět. Nepřežila by kdyby musela zimu strávit bez večírků a plesů, kde se propíralo špinavé prádlo celé londýnské smetánky.

Naše letní pobyty na jihu Anglie byly vlastně kompromisem mezi mými rodiči. Nikdy jsem nepotkala dva více rozdílné lidi. Nechápala jsem, jak zrovna jim dvěma mohli moji prarodiče domluvit sňatek. No, nakonec po několika perných letech dohadování a spílání se mí rodiče dohodli na takzvaném nejlepším řešení. Jak dalece bylo nejlepším jsem nemohla posoudit, protože mi bylo teprve sedm, když jsme se poprvé stěhovali na léto na venkov.

Jak se zdálo, na čtyři měsíce přes léto, byla matka ochotna omezit nákupy a vycházky do londýnských parků, setkání s přáteli a klábosení se stejně nudnými ženštinami a dopřála otci to, co mu přes celou dlouhou zimu chybělo. Nespoutanost divoké přírody jižní Anglie.

Otec měl velmi dobrého a spolehlivého správce pana McCoye, který by dokázal panství vést naprosto sám. Byl to statný muž v letech. Měl široká ramena a velké hrubé, prací zdrsněné ruce. Když promluvil, i ten poslední čeledín se strachy přikrčil. Jeho prošedivělé vlasy mu ve volných kudrnách spadaly až na ramena. Nosil je svázané do koňského ohonu, převázané koženou šňůrkou. Plnovous, na kterém si zakládal, měl vždy bezchybně upravený a dokonale zastřižený. Jeho divoké modré oči krásně dokreslovaly jeho vzhled. Musel být veliký fešák, když byl mladší, proto bylo zvláštní, že si nenašel ženu a zůstal celá ta léta úplně sám. Tatínek se smál, když na něho přišla řeč, že si nenašel ženu proto, aby mohl prohánět mladá děvčata. Matka se zlobila, že přede mnou nemá takhle hrubě mluvit, ale on to většinou přešel pouze mávnutím své velké sedlácké ruky.

Já jediná jsem měla to výsadní právo říkat správci strýček John. Měl mě rád už jako malou holku a dovoloval mi vše, na co jen má střapatá hlavička dokázala přijít. Možná proto, že sám neměl děti, alespoň ne takové, ke kterým by se oficiálně hlásil, prováděl se mnou lumpárny a smál se tím svým plným hlubokým hlasem.

Už zdálky nám mával, když se náš kočár blížil do dvora. Mával a usmíval se takovým zvláštním vševědoucím úsměvem, který mívají jen staří lidé. Jako by věděl nějaké odvěké tajemství a nám ostatním ho nechtěl prozradit.

„Strýčku, strýčku Johne.“ Vyskočila jsem z kočáru, ještě než stačil zastavit a matka za mnou francouzsky zaklela. Vždycky klela v tomhle pro mě nepochopitelném jazyce, asi jí to přišlo mnohem elegantnější.

Skočila jsem správci do náruče a on mě tak tak udržel.

„Děvečko, tys nám ale vyrostla.“ Postavil mě na zem, a aniž by mě pustil ze svého náručí, pozorně si mě prohlížel. „Úplná mladá slečna. Minulý rok jsi byla ještě ptáče a teď?“ Zavrtěl hlavou.

„Neměl bych ti začít vykat?“ Zasmál se tím svým smíchem, který by mohl kácet lesy.

„Jaké pak štráchy, je to stejně ještě pískle.“ Za námi se ve své mohutnosti objevil tatínek.

„Vítejte.“ John mě pustil tak rychle, že jsem měla co dělat, abych nepřistála na zadku.

„Jak jste se všichni měli, celou tu dlouhou zimu?“ John objal tatínka takovým tím chlapským způsobem a poplácal ho družně po ramenou.

„Madame?“ Správce se prkenně uklonil a políbil matku na hřbet ruky. Tvářila se, jako by od něho mohla něco chytit, i když přes bílou krajkovou rukavičku by to byl skoro zázrak.

„Jsou už naše pokoje připraveny, pane McCoyi?“ Svým tónem dávala jasně najevo, že John je pro ni jen sluha, nic víc.

„Jistě, madame, již týden tu služky cídí a uklízejí. Větrají a perou, aby bylo vše jako ze škatulky.“

„Odneste naše kufry do pokojů. Na každém z nich je cedulka se jménem.“ Aniž by mu věnovala jakýkoliv další pohled, zaplula matka do domu.

Otec jen omluvně pokrčil rameny a pokynul čeledi, aby udělala něco s těmi zavazadly. Nedokázala jsem se ovládnout, tak dlouho, nekonečně dlouho jsem čekala až se přehoupne podzim, zima a jaro, abychom mohli s otcem opět okusit čerstvý vzduch s vůní lesa a polností.

„Holčičko, ty si nám ale povyrostla. Stala se z tebe úplná holka na vdávání.“ Stará chůva se uculila a roztáhla svou širokou a měkkou náruč. Dělala tu kuchařku, poté co se matka rozhodla, že jsem dost velká a musím se učit etiketě a správnému chování. Na to najala učitelku, která mi nebyla ničím, natož pak chůvou. Moc se mi po staré Sue stýskalo. To ona mi četla pohádky a foukala koleno, když jsem zakopla. To ona mi dávala studené zábaly, když jsem měla teplotu. To ona mi byla víc matkou, než matka samotná.

„Upekla jsem ti jablečný koláč, sice bude za hodinu večeře, ale pojď si pro kousek. Když to neřekneme mamince.“ Poslední slova zašeptala a spiklenecky na mě mrkla.

Převlékla jsem se hned jak to šlo. Vysvlékla se z protivného korzetu a dlouhých spodniček. V těchhle šatech mi bylo v letním horku k zalknutí. Možná proto jsem tolik nenáviděla město, s jeho upnutou módou a falešnou morálkou.

Sice mi bylo už osmnáct, ale stejně jsem si nedala vzít skoro chlapecké oblečení, které jsem tu nosívala. Matka jako vždy lamentovala, hned jak mě zahlédla v černé volné sukni a volné bílé plátěné košili. Vlasy rozpuštěné a spletené do volného copu, který mi končil až v půli stehen.

„Obléká se hůř než holky, co tu poklízejí.“ Ztěžovala si tatínkovi, ale ten jako obvykle dělal, že má spoustu jiné práce, než řešit naše poťouchlé spory o ničem.

Večeře proběhla ve velkém stylu, tedy tak, jak to matka vyžadovala. Za celou dobu jsem se na ni nepodívala, ale i tak jsem cítila její nesouhlasný pohled, který mi vypaloval do hrudi díru. Ona byla oblečena ve svátečním, tak jak se to k večeři sluší a já byla opravdu jako děvečka od krav. Otec měl sice na sobě slušné oblečení, ale po cestě se nepřevlékl a jeho rozhalená košile a nezapnutý kabátec by ve městě budily jen pohoršení.

Po večeři, u které jsem velice nespolečensky nesetrvala až do konce, jsem běžela zpět do svého pokoje. Byl umístěn na opačném konci domu než ložnice mých rodičů. Jediný malý ústupek, kterého se mi podařilo minulý rok dosáhnout.

Už jsem se nemohla dočkat toho, až půjdou všichni spát a že tady se chodilo spát velice brzy. Mé noční toulky byly dalším plusem pobytu tady. V Londýně bych asi těžko mohla po nocích chodit po venku, aniž bych za to draze zaplatila. Zločinnost v našem drahém městě stoupala snad týden od týdne a bezpečně se už člověk nemohl cítit ani za bílého dne.

Oblékla jsem si dlouhou bílou hedvábnou noční košili po kotníky a přes ni černý krajkový župan, který mi koupil otec s poznámkou, že krásně podtrhne mé ženské rysy. Maminka nevěděla, že ho mám tady s sebou, nesouhlasila s tím, abych ho nosila doma, a tady by mi to taky nepovolila.

Byl opravdu odvážný a spolu s košilkou, která odhalovala můj plnící se dekolt, vypadal nestydatě krásně. Utáhnula jsem širokou šerpu bod prsy, takže jsem ani nemusela mít korzet, aby se mi poprsí při každém nádechu vzedmulo. Přesně tak, jak mi všichni říkali. Už jsem nebyla malá holčička. Protočila jsem se před zrcadlem a vlasy rozpustila volně po zádech.

Věděla jsem pro koho chci být krásná. Pro koho chci být neodolatelná. Klaplo mi právě čtrnáct, když jsem poprvé pocítila jeho přítomnost. Tam v zakázaném divokém koutu naší zahrady. Nikdy jsem ještě neměla odvahu se otočit a podívat se na ten plížící se stín. Byl tam, cítila jsem jeho přítomnost vždy, když jsem o půlnoci zavítala ke starému kamennému chrliči. Tahle část zahrady byla tím nejkrásnějším místem, místem pro snění ve dne i v noci. Po pásu rádoby parku, který si tu pro své procházky vymohla matka a po několika záhoncích zeleniny a bylinek, po rozlehlém ovocném sadu a úzkém pruhu jehličnanů, až úplně vzadu, kam zahradník ani jednou za rok nezavítal, byl kout, který patřil jen mně. Jen mně a od mých čtrnácti i jemu. Matka mi ještě ve městě oznámila, že už mám nejvyšší čas na to se vdát a udělat nějakého muže šťastným. To, že ten muž je o třicet let starší vdovec, který až nadmíru rád dělá matce společnost, když je otec obchodně mimo, už si nechala pro sebe.

Dělalo se mi z něho zle, kdykoliv byl u nás. Byl tím typem mužů, kteří vás nestydatě svlékají očima a po pár sklenkách vám dělají nemravné návrhy. Nechápala jsem, co na něm matka vidí, ani proč se vždycky začervená a mluví bláboly, když ho náhodou potkáme na procházce v parku. Otec byl sice vesnický typ, ale za to ho byla plná místnost a byl tím mužem, o kterého se můžete bez obav opřít.

Zhluboka jsem se nadechla, tak jako bych si musela nejdřív dodat odvahy, i když jsem byla pevně přesvědčená, že dnes to udělám. Pokud jsem už dospělá a zralá do zhýralého náručí matčina milence, jsem také připravena postavit se svému strachu a čelit temnému stínu. Pokud dnes opět s posledním úderem dvanácté zavítá do naší zahrady, budu připravena.

Přitiskla jsem ucho ke dveřím a snažila se zjistit, jestli už všichni ulehli k zaslouženému odpočinku. Služebnictvo bylo unaveno celotýdenními přípravami na náš příjezd a tvrdou prací přes den a mí rodiče byli jistě unaveni po dlouhé cestě. V domě byl naprostý klid, jen ze zahrady doléhalo otevřeným oknem bláznivé cvrčení cikád. Mrkla jsem na cestovní budík, který byl na svém místě, na staré komodě za postelí. Jemným, sotva slyšitelným cinknutím mi oznámil, že je právě jedenáct.

Pomalu jsem otevřela dveře a snažila se dělat co nejméně hluku. Dům byl starý a tak k němu neodmyslitelně patřilo i tiché praskání, vrzání a lupání. Dřív jsem se těch nočních zvuků bála, než mi chůva řekla, že to dobří domácí skřítci vylézají ze zdí a dělají neplechu. Vydrželo mi to dlouhá léta, než jsem pochopila, že žádní domácí skřítci nejsou a i pokud by byli, určitě nebudou dobří. Na světě je tolik zla a nepravostí, že bylo nepravděpodobné, že zrovna my bychom doma měli skřítky hodné. Musela jsem se nad tou vzpomínkou pousmát, když jsem s malým svícnem jen na jednu svíčku opatrně scházela po starých dřevěných schodech. Každý druhý schod nepříjemně zavrzal, i když jsem se snažila za všech sil našlapovat lehce.

Zadní vlhká zatuchlá chodba vedla nejen k zadnímu vchodu do zahrady, ale také ke kuchyni a tak jsem měla už léta vymyšlenou výmluvu pro případ, že by mě někdo načapal. Vždycky jsem mohla tvrdit, že mě probudil hlad a tak si jdu pro něco k jídlu, nebo že nemohu spát a tak si jdu ohřát krapet mléka.

Malý plamínek svíčky se zachvěl, když jsem otočila velkým klíčem v zarezlém zámku a otevřela úzké dřevěné dveře pobyté kovanými pásy, aby byly pevnější.

Do domu zavál teplý jarní vzduch, provoněný velkými květy nocenek a já se neubránila úsměvu. Sice ve mně byla malá dušička, ale štěstí, tak naprosté a jednoduché, to štěstí z toho, že jsme opět tady, mnou projelo jako blesk a naplnilo mne zcela, od vrcholku hlavy až po prsty na nohou.

Potichu jsem zaklapnula dveře a svícen postavila ke dveřím. Plamínek pomalu uhasínal a tak stačilo jen lehké fouknutí, aby uhasl úplně. Měsíc byl obrovský, jak se tak vznášel v úplňku vysoko na obloze. Jeho chladné stříbřité světlo zalévalo zahradu a vytvářelo strašidelné stíny. Krok po krůčku jsem proplouvala parkem a v hlavě si promítala každou rostlinku, každý záhonek s čajovými růžemi, i každý pečlivě opečovávaný keříček zimostrázu. Bezpečně jsem prokličkovala i kolem záhonků se salátem, brokolicí a hráškem, vzpínajícím své úponky vstříc měsíčnímu svitu.

Sad jsem proběhla poměrně rychle, přidržujíc si noční košili, aby se mi nezapletla mezi kotníky a já nepolíbila matičku zemi. Už zbývalo jen pár vzrostlých borovic, které pokrývaly zemi pod nimi pichlavým jehličím. Proplétala jsem se mezi jejich útlými vrásčitými kmeny a každou z nich pohladila. Cítila jsem se jako bych se vítala s dávnými přáteli. Takhle by se člověk měl cítit, když se vrací domů a já jsem byla doma.

Na konci lesíku jsem zaváhala, zírajíc průchodem ve staré polorozpadlé cihlové zdi, která dělila všechny části zahrady od okolního lesa, polí a pastvin.

Vkročila jsem do této části zahrady téměř s posvátnou pokorou. Jen příroda sama byla schopna vykouzlit zákoutí tak divoká a překrásná, jaká byla tady. Hustý zelený břečťan převzal nadvládu nad všemi, kdysi jistě krásně udržovanými plochami a mezi ním si razily cestu divoké popínavé růže a jiné trvalky, které byly natolik silné, že přežily několik let bez jediného náznaku jakékoliv péče. Široké štěrkové cestičky se rok od roku zužovaly a nyní z nich zbýval jen uzoučký průchod. V duchu jsem hádala, jak dlouho asi potrvá, než tahle zahrada zanikne pod přívalem zelených břečťanových šlahounů.

Tudy bych mohla procházet klidně poslepu. Znala jsem každou křivku cestiček i každý kamínek, každý lísteček mi tu přišel známý. Neomylně jsem zamířila k malému jezírku, které pojímalo vodu ze starého řasou porostlého chrliče v podobě velké dračí hlavy. Když jsem byla malá, hrála jsem si tady na princeznu.

Lavičku jsem si sem dotáhla sama, když jsem byla větší. Strašně ráda jsem na ni sedávala a poslouchala cvrčky a kuňkání žab. Dnes jsem se však posadila přímo na břeh rybníčku, pozorujíc kulatou dokonalost úplňku. Byla překrásná noc, přímo magická. Strach mě přešel hned, jak se má noha dotkla téhle tajemné půdy. Tohle místo muselo být jistě začarované, jak jinak by na mne mohlo působit takovou silou?

Ramena mi ztuhla napětím, když se z míle vzdálené vesnice ozvaly první údery starého zvonu. Přesně jsem věděla, co bude následovat. Chloupky vzadu na krku mi povstaly, když se zahradou prohnal chladný vítr oznamující jeho příchod. Cítila jsem prapodivnou tíhu u srdce, pocit tísně, ale i nedočkavost a vzrušení.

Konečky prstů jsem ledabyle rozvlnila hladinu a dokonalost měsíce se roztříštila jako křišťál v milionech malinkatých stříbřitých odlesků. Nikdy jsem neslyšela, že by se blížil, nikdy jsem nezaznamenala jeho příchod. Ale celým tělem, každým pórem kůže, jsem věděla, že je tam. Schován ve stínech, čekal, pozoroval. Skoro jako bych mohla cítit jeho dech vzadu na krku, jako bych mohla slyšet tichounký a pravidelný tep jeho srdce.

Chladný vítr se rozběhl zahradou, pohladil lístky břečťanu a zčeřil hladinu jezírka, aby mi mohl rozevlát vlasy. Pohrával si s nimi něžně, s takovou jemností jako by je hladila lidská ruka.

„Dnes je překrásná noc.“ Řekla jsem tiše, usmívajíc se na hladinu a temný stín, můj odraz v ní.

Bylo by bláznivé zjistit, že jsem si celé ty roky jeho přítomnost jen nalhávala a mluvím teď sama k sobě a žábám vysedávajícím na vlhkých kluzkých kamenech.

„Co je krásné?“ Jeho hlas byl tak hluboký, jemný a něžný, že jsem měla dojem, že ho mohu uchopit. Uchopit a pohladit, potěžkat v rukou. Jistě by byl sametově hebký, jako kožešinka malého králíčka, jako dotek hedvábí. Žádný člověk neměl takový hlas.

Nasucho jsem polkla a musela si odkašlat, abych opět mohla promluvit. Šlo to ztěžka, vzhledem k tomu, že jsem srdce měla uvíznuté v hrdle a zabraňovalo mi v dýchání. Jeho zběsilý tep jsem cítila až vzadu na jazyku. Chutnalo to hořce a přes to sladce.

„Miluji, když je měsíc v úplňku.“ Sledovala jsem, jak se jeho odraz na hladině pomalu uklidňuje, až byl jeho kotouč opět dokonalý.

Něco za mnou šustlo a já strachy zatajila dech. Celým tělem jsem vnímala jeho přítomnost. Byl velmi blízko. Stačilo by se otočit a vztáhnout ruku a mohla bych se svého temného přízraku dotknout.

„Co je dnes jinak, Emily?“ Stál těsně za mnou.

„Nerozumím.“ Vzhlédla jsem k obloze a pozorovala mraky, které zakrývaly měsíc.

„Vždycky tě má přítomnost vylekala. Prchala si přede mnou. Dnes si mě však oslovila. Co je jinak?“ V jeho hlase byl slyšet smích.

„Už jsem dospělá a nevěřím už na strašidla.“ Hrdě jsem narovnala ramena.

„A co když strašidla věří na tebe?“ Opět se usmál.

Zavrtěla jsem hlavou. „Už hodně dlouho se nekoukám pod postel, jestli se tam neskrývá bubák. Musím být silná, ve skutečnosti mě asi čekají horší věci, než jsou strašidla.“ Ač jsem se snažila, nedokázala jsem ukrýt smutek.

„Proč jsi tak smutná? Tolik zoufalství jsem z tebe ještě necítil.“

„Zoufalství?“ Nevěděla jsem, jestli je to právě to, co cítím, ale nazvat to smutkem by bylo moc velké zlehčování. Byla jsem více než jen smutná.

„Má matka mi dohodnula sňatek. Je velmi bohatý, uznávaný a …starý.“ Ozvalo se temné zasyčení. Z toho nelidského zvuku mi naskočila husí kůže.

„Dvoří se ti?“ Náhle jsem slyšela jen zlost, čistou nenávist, štípalo to na kůži, jako když vás kousne včela.

„Nemusí. Spí s mou matkou.“ Další zasyčení protnulo temnotu a žabky, které vysedávaly na vlhkých valounech, vystrašeně skočily do jezírka. Měla jsem sto chutí následovat jejich příkladu.

„Matka ti domluvila sňatek s vlastním milencem?“ Zavrčel nevěřícně.

„Hmm, už to tak bude.“ Pokrčila jsem smířeně rameny.

„Proto ses rozhodla dneska zůstat? I když ti strach prosakuje každým pórem kůže a o každý nádech musíš bojovat?“

„Myslím, že už mi nemůže nic ublížit, a i kdyby, nebude to horší, než už to je.“

„Takže tě tu nedržela zvědavost? Myslel jsem, že už máš dost her na schovávanou.“ Pomalu se uklidňoval.

„Popravdě, moc jsem se sem těšila. Nemohla jsem se dočkat, až se přehoupne zima.“ Neměla jsem důvod mu lhát.

„Smím doufat, že alespoň krapítek tvého těšení se se týkal mé maličkosti?“ V jeho hlase jsem opět zaslechla náznak smíchu.

Zhluboka jsem vzdychla. „Řekni mi, co uvidím, když se teď otočím?“ Cítila jsem, jak se napjal. Temnota zhoustla, byla hustá jako karamel.

„Uvidíš mě, Emily.“ Šeptl a já cítila, jak se mi zrychluje tep. Nemohla jsem si pomoc, ale pocit toho, že je to tady, že ho poprvé zřím, mi vehnal horkost do tváří.

Nasucho jsem polkla a měla dojem, že se zadusím. Proč jsem jen tolik váhala? Proč ten jeden drobný pohyb, těch pár okamžiků, pro mne bylo stejně složité jako přeplavat oceán?

„Neboj se. Na tenhle okamžik jsem čekal tak moc dlouho. Čekal jsem až dospěješ, až dozraješ.“ Tichounce mne chlácholil a uklidňoval krásnými slovy. Chtěla jsem to, tak moc jsem potřebovala slyšet něco krásného.

Sklonila jsem oči a otočila hlavu k němu. Dost dlouho jsem mu zírala pouze na boty, než mne zvědavost pohltila a já začala klouzat pohledem výš. Vysoké kožené boty mu končily u kolen, do nich měl zakasané černé kalhoty, které se leskly, skoro jako kdyby byly ušité ze saténu. Měl velmi krásně tvarovaná stehna. Na pohled pevná a svalnatá. Přistihla jsem se, že se toužím přesvědčit, jestli jsou na dotek tak pevná, jak vypadají. Kalhoty překrývala volná rozevlátá košile, kterou měl volně oblečenou, trochu mě mrzelo, že nemohu vidět jeho boky a břicho, ale to mi vynahradil pohled na bledou linii jeho mužného krku a úzký proužek jeho hrudi. Košili totiž neměl u krku zapnutou a vlahý vánek si s ní pohrával, jako by byla utkaná z pavučin. Bylo to to nejjemnější hedvábí, co jsem kdy viděla.

S dalším hlubokým nádechem, který mi měl dodat odvahy, jsem zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Zářily úplně stejně jako ten měsíc na obloze. Jeho oči byly veliké, buď velmi tmavě hnědé, nebo úplně černé. Nebylo to dobře vidět. Každopádně to byly ty nejnádhernější oči, co jsem kdy spatřila.

Zalapala jsem po dechu, když jsem zjistila, že nedýchám. Pohled do těch tmavých studánek mne připravil o dech.

Jeho bledá kůže, jako by zářila osvětlena stříbřitou září měsíce. Na pohled byla naprosto hebká a bez jediné chybičky. Jeho obličej byl dokonalý, vyvážený, každá proporce byla perfektní. Vypadal spíš jako nějaké umělecké dílo a i tak byste se s autorem dohadovali, že nikdo tak dokonalý prostě neexistuje.

Vlasy měl dlouhé a tmavé, v měkkých vlnách mu splývaly až a ramena. Každá žena by mu jejich bohatost a bezchybný vzhled záviděla.

Čelo měl vysoké, bez jediné vrásky, nos rovný a skoro dětský roztomilý. Lícní kosti výrazné a mužné, bradu špičatou, s drobným důlkem uprostřed. Byl ideálním spojením krásy a elegance.

„Páni!“ Zapomněla jsem rázem na své dobré vychování.

Jeho plné rty se zvlnily jemným úsměvem a já musela překontrolovat, jestli na něho necivím s otevřenou pusou.

„Myslíš, že je čeho se bát?“ Usmál se víc.

„Co jsi zač?“ Nedokázala jsem se nezeptat.

„Zajímavá volba slov, většina by se zeptala, kdo jsem, jak se jmenuji, ale ty?“ Pobaveně zavrtěl hlavou.

„Nevím proč, ale nepřipadáš mi jako člověk.“ Tak tohle byla neomalenost.

„Jako co ti připadám?“Zvědavě naklonil hlavu mírně na stranu.

„Jako sen.“ Vydechla jsem omámeně a nedokázala od něho odtrhnout oči.

„Budu to brát jako poklonu.“ Opět se uculil.

„To bys měl. Jenže tohle asi slýcháš často, ne?“

„Jsi velmi přímá, na tak mladou dívku.“

Sklopila jsem zahanbeně oči. „Omlouvám se.“

„Ne, to nedělej. Nikdy se neomlouvej za to, jaká jsi.“ Aniž by o tom přemýšlel, udělal další krůček směrem ke mně. Stál teď nade mnou a shlížel ke mně.

Nedokázala jsem se pohnout, ani vymyslet nic, co by dávalo smysl. Byla jsem lapená.

Jako by vycítil můj vnitřní zmatek. Udělal gentlemanské gesto a ladně vztáhl ruku, aby mi pomohl na nohy. Dívala jsem se na tu bledou paži s prsty klavíristy, na muže s dlouhými pěstěnými nehty a rozhodovala se, jestli ji příjmu. Pohled byl jen pohled, ale dotyk? Mám se dotknout té nabízené nádhery? Jaká bude jeho pokožka? Skoro bych řekla, že bude jako porcelán. Chladná a dokonale hebká.

Opatrně jsem zvedla svou ruku a konečky prstů zavadila o jeho dlaň. Jeho kůže byla teplá. Sevřel mé prsty a vytáhl mě na nohy. Ten pohyb byl moc rychlý a nečekaný a já v setrvačnosti skončila nalepená na něm. Okamžitě jsem mezi nás vsunula ruce a zapřela se dlaněmi o jeho prsa. Látka jeho košile byla opravdu tak jemná, jak vypadala. Cítila jsem, jak se mu hruď zvedá pod rychlými hlubokými nádechy. Srdce mu bylo pomalu a rytmicky. Měla jsem chuť přitisknout ucho na jeho hrudník a poslouchat ten uklidňující zvuk.

Položil mi své ruce na předloktí a svými dlouhými prsty obemknul mé paže. Stáli jsme tam a jen se tak dotýkali, než jsem se probrala a couvla o kousek dál. Tohle bylo až moc intimní, na to, že jsme se vůbec neznali.

„Děje se něco?“ Šeptnul mi do tváře a já jen zavrtěla hlavou. Celý svět se se mnou točil. Možná to bylo jeho vůní. Voněl jako růže a jasmín a santalové dřevo s příměsí něčeho velmi exotického. Nebo to možná bylo jím samotným, tím jak se na mě díval. Divoce a žádoucně.

„Už budu muset jít.“ Vykoktala jsem a automaticky se otočila k odchodu.

„Už zase mi utíkáš?“ Křiknul za mnou pobaveně, když jsem opouštěla ten začarovaný kout zahrady. Měsíc svítil v úplňku, ale už zdaleka nebyl tak krásný jako předtím.