Moonlight shadow

Rox už na mne čekal. Úklid nám trval společně jen pár minut.

„Vracíš se k Lizi?“ zeptal se.

„Jo, ale byl bych rád, kdybys zavolal, jak na tom je Vincent,“ požádal jsem ho.

„Jasně. Drž se!“ Povzbudivě se usmál. Ano, vracel jsem do slzavého údolí. Nejsem si jist, jak to bude dál se Samanthou. Tohle rozhodnutí je na Vincovi. Když jsem se přiblížil k domu, zpomalil jsem a již lidským tempem přešel Henson a vkročil do domu. Sam ještě spala. Texas s Mel a Lizi byly dole a tiše se bavily.

„Gregory!“ s úlevou se na mne podívala Liz i Tex.

„Tex, jestli chceš…“ dal jsem jí najevo, že teď už nic nebrání tomu, aby šla tam, kde touží být ze všeho nejvíce. Obdivoval jsem ji. Bezpečí rodiny pro ni bylo natolik důležité, že potlačila svou touhu rozeběhnout se za Vincentem a odehrála svou roli v tomto „dramatu“ na jedničku.

„Díky,“ šeptla a zmizela.

Mel se s Lizi na mne zvědavě podívaly. Liz alespoň trochu věděla, o co jde.

„On je pro ni tím, co Lizi pro mne,“ vysvětlil jsem Mel a sedl si Lili k nohám.

„Či Richard pro tebe.“

„Ach, Gregory,“ vydechla Mel, její oči se i pod vážností situace radostně rozzářily. Ovšem za okamžik její pohled ztmavl.

„On nedostal na výběr, že?!“ Nebyla to vlastně otázka, ale i přesto jsem odpověděl.

„Ne. Mel, a než začneš vyvádět, věř, že jsem přemýšlel. Nikdo z vás neviděl jejich oči, když si vyznali city. Opatrně, váhavě a ne zcela, ale i to stačilo, aby z nich sálalo štěstí. Ty… Nikdy jsem neviděl Texas tak zářit. Byla šťastná. Nemohl jsem , nesnesl bych představu, že ji tak již nikdy neuvidím. On ji miluje. Přijme to, uvidíš. Věř mi.“ Nebylo to příliš souvislé řečnění, ale ještě stále jsem si nezvykl na novou sílu svých schopností, vše, co cítím, je o tolik intenzivnější. Být znovu tím „chladným“ mužem mi bude chvilku trvat.

„Gregory,“ promluvila, ale i slepý by viděl, že má problém najít správná slova. I ona si připouštěla, že pojem dobré a špatné není vždy jednoduché rozlišit. To, co je u jednoho špatné, může být pro druhého tím nejlepším.

„Dej jim čas. Uvidíš, že vše bude dobré,“ usmál jsem se. Nebyl jsem o tom úplně přesvědčen, nevěděl jsem, jak Vinc zareaguje, vše jsem jen předpokládal. Pokývala hlavou.

„Jak je na tom Sam?“ změnil jsem téma.

„Spí. Uvidíme, až se vzbudí. Jak chcete vyřešit jí?“ zeptala se. Lizi tiše pozorovala náš rozhovor a sem tam zívla. Než jsem stačil odpovědět, zazvonil telefon.

„Roxi!“ zvedl jsem ho a dal odposlech.

„Je tu Tex. Zatím vše probíhá v klidu. Asi jsi měl pravdu. Jen co zaslechl její hlas, uklidnil se,“ hlásil.

„Házel sebou a sténal. Začal krátce po tom, co Mel odešla. Josh si myslí, že je způsobeno proměnou. Organismus se mění a uzdravuje najednou. Stačilo ale, aby Texas vyslovila jeho jméno, dotkla se ho a on se zklidnil,“ vysvětlil.

„To je dobré zjištění. Měl by líp přijmout novou existenci,“ konstatoval jsem.

„Díky za zprávu a ozvi se ráno,“ poděkoval jsem a ukončil hovor.

„Lizi, ty bys měla jít také spát. Je po půlnoci.“ Neměla ráda, když jsem jí do čehokoli nutil, ale únava jí koukala z očí, a tak ani neprotestovala. Jen kývla a pomalu se zvedala z křesla. Než se mohla rozejít, zvedl jsem ji.

„Smím?“ udělal jsem prosebný výraz.

„Budeš mne nosit na rukou dlouho?“ rýpla si.

„Dokud mi to dovolíš, klidně celou věčnost.“ Bylo tak uklidňující držet ji blízko svého těla. Cítit její teplo, krev, která jí proudí tělem. Místo odpovědi mi zavrtala obličej do ramene a jemně kousla. Měl to být trest, ale já ucítil zcela jiný pocit. Políbil jsem ji do vlasů a odnášel do soukromí ložnice.

O Sam se postará Mel.

Položil jsem ji na postel. Neušlo mi, že je již v triku a kraťáskách na noc.

„Pojď ke mně,“ natahovala ruce z postele.

„Hned! Vydrž ty nedočkavá,“ políbil jsem jí na nos a vydal se ke koupelně. Přeci jen úklid mršin není právě nejčistější zábava.

„Trvalo ti to – na upíra,“ stěžovala si, když jsem si lehal vedle ní.

„Nebo jsi příliš nedočkavá,“ šeptal jsem jí do ucha a jemně ho stiskl mezi zuby. Její vzrušený vzdech mi jen potvrdil mou domněnku, proč byla tak nedočkavá.

„Lásko, neměli bychom, je tu Mel,“ provokoval jsem tiše. Zavrčela tak, že by se za to nemusel stydět žádný upír.

„Ale no tak,“ škádlil jsem jí a jazykem začal ochutnávat její spodní ret. Rukama jsem klouzal po křivkách jejího těla. Věděl jsem, že bychom neměli, ale má touha byla silnější. Všechny mé pocity, touhy a emoce jako by se znásobily. A ona mi svým vlastním vzrušením nepomáhala uklidnit.

„Prosím,“ vzlykla. Neměl jsem už ani chuť, ani náladu jejím přáním nevyhovět. Rychlými pohyby jsem zbavil šatů ji i sebe a zabořil tvář do vonícího klína. Jen co jsem ucítil její chuť na jazyku, nechtěl jsem nic než ji. Bral jsem si ji něžně a plnými doušky. Vychutnával každé zasténání, záchvěv jejího těla. Dovedl jsem ji k vrcholu dvakrát, než jsem se rozhodl vstoupit do jejího těla. Byla to má sobeckost, opojný pocit, který jsem cítil, když mi křičela v rukou byl neskutečně silný. Silnější než cokoli, co jsem doposud zažil. Zlehka jsem si ji posadil do slabin a nechal ji zvolna klesat. Horko, vlhko a krev tepající v každé buňce, to vše jsem cítil. A spoustu dalšího. Ze rtů mi stékal tenký pramínek krve. Naprosto nevědomky se mé špičáky prodloužily a tvář nabrala pravé podoby.

„Gregory!“ její výkřik nebyl zděšený, ale slastný. Právě jsem se dotkl dna. S posledním zbytkem vědomí jsem ji pustil a zatnul své prsty do postranic postele. Neslyšel jsem sténání dřeva pod rukama. Jediné, co jsem byl schopen vnímat, bylo její tělo pomalu se pohybující na mém. Zavřel jsem oči a prožíval nejvyšší možnou rozkoš. V okamžiku, kdy se sklonila a já ucítil obliny těhotenského bříška na své hrudi, jsem zasténal. Její jazyk se objevil na hraně mé čelisti a pomalu se sunul ke rtům. Cestou sbíral krůpěje mé krve. Otevřel jsem oči ve chvíli, kdy se zvedla a rty potřísněné rudou tekutinou objela jazykem. V tem okamžik jsem explodoval. Pocit nadpozemského blaha, který jsem zažíval, mi mohla dát jen tato žena. Má žena.

Výkřik, který přišel o pár vteřin později, byl její. Když dozněl i ten a její dech se zklidnil, schoval jsem ji do své náruče a počkal, až usne. Netrvalo to dlouho, i bez našeho milování byla unavená. Zespodu jsem slyšel nesouhlasné mumlání Melody. Vstal jsem, zabalil Lili do deky a oblékl se. Byl čas k vysvětlování.

„Gregory Anthony!“ její hlas zněl nazlobeně, i když šeptala.

„Melody. Nečerti se!“ Neměl jsem obavy, naopak byl jsem šťastný.

„Jak…jak… Slíbil jsi Richardovi, že…“ byla tak rozčílená, že ji chyběla slova.

„Slíbil jsem, že ji k sobě nepřipoutám víc, než byla. Melody, ona už se mnou víc spjatá být nemůže. Co asi tak spojí dva víc, než jen společná láska?“ s úsměvem jsem na ni mrkl a hned jí odpověděl.

„Co takhle nový život? Dítě zplozené z jejich touhy a lásky?“ pobaveně jsem sledoval výrazy v její tváři. Rozzlobený, nechápající, překvapený a … rozzuřený.

„Ty, ty…“ díky vzteku nebyla schopna mluvit. Znovu.

„Ano, já. To já jsem otcem jejího dítěte,“ vyslovil jsem to s hrdostí.

„A než mne obviníš, neměl jsem nejmenší ponětí, že čeká dítě. To, co jsi slyšela, bylo naše třetí milování. Byli jsme spolu jen jedinkrát, než se mi ztratila a znovu objevila tady a těhotná,“ dodal jsem rychle. Vztek vyprchal a nahradil ho údiv.

„Copak ona ti to neřekla?“Chyběli jí souvislosti.

„Ona neměla komu. Byl jsem pro ni jen výplodem snů. A než jsem to stačil změnit , zmizela mi.“ Nechtělo se mi vyprávět svůj příběh. Nebyl jsem na něj pyšný.

„Aha,“ sice jí na jazyku pálilo milion otázek, ale spolkla je. Byl jsem za to vděčný.

„Ví to?“ chápal jsem, proč tuto jedinou si nemohla odpustit, a těšilo mne, že mohu dát kladnou odpověď.

„Ano, vlastně jediní, kdo to neví jsi byla ty, Rich a Rox.“

To u ní vyvolalo tiché uchechtnutí.

„Tak to mnoho zdaru, až to budeš oznamovat mému muži,“ popřála mi s velkou dávkou škodolibosti. Vzdychl jsem. Jasně to nebude procházka růžovým sadem.

„Vrátím se nahoru k nim, pokud ti to nevadí.“ Neměl jsem náladu si povídat. Potřeboval jsem se sžít s novými schopnostmi a Lilina přítomnost mi pomáhala.

Ležel jsem vedle ní a zjišťoval, co můj „přerod“ přinesl. Překvapeným zjištěním bylo, že to, co jsem dřív u ostatních cítil, se zformovalo do schopnosti „číst“ jim v hlavě. Jistě, musel jsem se soustředit na jedince, kterého jsem chtěl „slyšet“, ale pak to bylo, jako bych se stal jím samotným. Žádné hnutí mysli mi nezůstalo utajeno. Nebyl problém vytvořit iluzi a vložit jí přímo do paměti, upravit nebo smazat vzpomínky. Trochu mne to děsilo. Joshua měl pravdu, ty fyzické změny jsem zvládl jednodušeji, rychleji. To, co dokáži, bylo ohromující, ale zároveň emoce – dělalo mi potíže, je zcela ovládnout. Začínalo svítat. Liz si brumlala ze spaní a z vedlejšího pokoje bylo slyšet Sam vzlykat.

Budila se. Mel u ní byla během vteřiny. Trvalo ještě nějakou dobu, než zcela procitla.

„Melody! Já…“ byla zmatená. Soustředil jsem se na její myšlenky. Pomalu si vzpomínala na včerejší večer. Docházelo jí, že to vše nebyl jen zlý sen. Rozplakala se.

„Šššš, holčičko,“ konejšila ji Mel a opatrně svírala v náručí.

„Oni…oni…“

„Ano, jsou mrtví, ale neboj máš nás. Je někdo, komu bych měla zavolat?“ snažila se jí najít Mel nějakou činnost.

„Já nevím. U mámy v baru to už jistě všichni vědí a tátova firma… Asi tam.“ Tohle je možnost, jak krůček po krůčku vyjít z bolesti.

„Dobrá, uděláme to, a co dál? Rodina? Přátelé? Máš někoho?“ snažila se zjistit Mel.

„Jo, a ještě do školy. Vincent měl… Princeton.“ Vypadalo to, že se zasekla.

„Sam!“ jemně s ní Melody zatřásla.

„Jo? Aha, rodina. No, mám nevlastního strýčka na jižním pobřeží, ale nikdy jsem ho neviděla.“ Myšlenky jí nesouvisle lítaly hlavou, jen občasné záblesky logiky. Zármutek pokrýval vše jako jemná pavučina.

„Já… budu muset k němu?“ vyděšeně se podívala na Mel.

„Jistě, že ne. Jsi dost stará na to, abys tu mohla zůstat. Postarám se o tebe, pokud budeš chtít. Ale teď na vše půjdeme po pořádku. První bod je koupelna, osprchuješ se a dáš do pořádku, pak přijdeš dolů na snídani. Tam se domluvíme, co dál. Platí?“ Tohle bylo přesně to, co její mysl potřebovala, jasné a krátkodobé úkoly. Drobečky na cestě ze smutku. I Lili se začala převalovat, pokud se to tak dalo nazvat. Spíše se vrtěla. Bříško jí vadilo ve volném pohybu. Spočinul jsem pohledem na něm. Co skrýváš? Dívku, či chlapce? Bylo mi to celkem jedno. Byl jsem rozhodnutý hloupá nařízení panovnického rodu zrušit. Díval jsem se a pocítil ohromnou vlnu lásky, pýchy a touhy, až mi to vzalo dech. Emoce, ještě stále mi dělalo potíže je zcela ovládat.

„Rory?“ zamumlala a vztáhla ke mně ruce.

„Ano, miláčku“

„Obejmi mne,“ šeptala. Poslechl jsem a přivinul si ji k tělu. Znovu mne ale mé tělo zradilo. Než jsem si stačil uvědomit, co se děje, bylo mé tělo připraveno a dávalo to najevo nepřehlédnutelnou erekcí.

„Ach!“ její překvapený, ale i pobavený projev mi prozradil, že si všimla i ona.

„Gregory!?“ zavrněla a zavrtěla zadečkem v mém klíně.

„Eg, lásko, to bych nedělal,“ procedil jsem skrze zuby. Většinu svých sil jsem použil k ovládnutí se.

„Co se stalo? Není to tak dlouho, co jsi říkal, že se milovat nemůžeme a teď…“ znovu se provokativně zavrtěla. Chytil jsem ji za boky a zastavil tím její pohyb.

„Vím, co jsem říkal, ale včera se něco stalo a já…“ Jak jí to mám vysvětlit?

„A ty?“ nedala mi čas na přemýšlení.

„Určitě jsi pochopila, že Josh jako nejvyšší našeho druhu má jisté schopnosti nad rámec normálu,“ začal jsem. Kývla.

„No, a já jako potomek stejné krve je mám taky. Nevím, proč se až do včerejšího dne neprojevily, ale když jsem změnil Vince, padla i jakási pouta, co mé schopnosti svazovala. Cítím, vnímám teď vše s mnohem větší intenzitou a ještě jsem se to nenaučil zcela ovládnout. Ty – vždy jsi na mne působila tak to, ale kontroloval jsem se,“ šeptal jsem a zároveň se snažil uklidnit.

„Takže teď,“ aniž bych se snažil, viděl jsem jak jí v hlavě zablikala světýlka radosti a rozpustilosti. Přitiskla se ke mně.

„Ano, přesně. Toužím po tobě, po tvém těle, po milování s tebou, ale to je také vše, co dnes budu dělat. Toužit. Máme před sebou povinnosti a ty budeš potřebovat všechnu sílu,“ pronesl jsem nesmlouvavě. Byla v tom velká dávka sebezapření. Protočila se mi v rukou.

„A to říká kdo!“ mračila se.

„Já, lásko.“ Posmutněla.

„Večer ti vše vynahradím,“ dodal jsem rychle a políbil ji. Nesnesl jsem pohled na její smutnou tvář.

„Slibuješ?“ ujistila se.

„Ano.“

„Pak tedy dobrá,“ usmála se a já byl spokojený.

„Sam už je vzhůru?“ změnila téma a já jí za to byl vděčný. Kdyby jen tušila, že stačilo málo a vzal bych si ji hned a několikrát.

„Ano, před chvílí šla dolů.“ Slyšel jsem ji vyjít z pokoje během naší debaty.

„Tak to vstanu taky.“ Pomohl jsem jí vstát a výjimečně si nechala pomoci i dál. Společně jsem sešli dolů za Sam a Mel. Seděly u stolu a Sam oždibovala toast.

„Dobré ráno, Sam.“ Objala ji od zadu Lizi.

„Lizi,“ přitiskla se k ní Samantha.

„To bude dobré, uvidíš,“ šeptala Lizi.

„Musí. Jinak se zblázním,“ vzlykla Sam.

„Takže, co nás čeká?“ otočila se k Mel.

„Musíme zajet do domu Sam a dát vědět všem o ….“ nedořekla.

„Jasně. Takže, Gregory, ty pojedeš do školy. Já i Sam máme vše důležité hotové a Mel nás jistě omluví,“ překvapil mne rozhodný hlas, kterým to Lizi pronesla.

„Ale,“ namítl jsem. Sama ví, že u mne je škola jen na oko.

„Máš své povinnosti, nezapomínej!“ významně povytáhla obočí. Potěšilo mne to a zároveň zahanbilo, brala ochranu naší rodiny důsledněji než já.

„Mami, myslím, že bys měla omluvit i Texas,“ sklopil jsem oči a poslechl.

„Jistě, udělám to,“ usmála se našemu malému souboji. Skvěle se bavila.

Políbil jsem tedy Lizi a zmizel.

Ve škole jsem použil „volný“ čas k zdokonalování svého ovládání. Alespoň nějaká užitečná činnost. Bylo tu znát, že jeho smrt zasáhla skoro každého. Měli tu Vince opravdu rádi. Než jsem mohl dojet domů, ozvala se Melody. Požádala mne, abych se nejprve zastavil v našem domě.

V domě byl podivný neklid. Rich a Rox už nebyli pohodlně usazeni v křeslech, ale pochodovali po chodbě vedoucí k pokojům. Dveře toho mého byly dokořán a zbytek rodiny uvnitř.

„Co?“ vešel jsem a strnul. Vincent byl téměř u konce přeměny. To je ale hloupost. Vždyť je to pár hodin, co-

„Joshuo?“ otočil jsem se na něj.

„Ano, je to velmi zvláštní. Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel. Možná za to mohl stav, v jakém se nacházel, byl blízko smrti. Nevím,“ odpověděl mi na nevyslovený dotaz.

„Tex, Rie,“ pozdravil jsem je opožděně. Jen kývly. Texas seděla vedle Vince a neustále mu šeptala.

„Gregory, byl bych rád, kdybys tu zůstal. Chci, abys byl u jeho probuzení. Mel i Elizabeth jsem informoval.“

„Hmm,“ stále jsem si prohlížel Vincenta. Tělo měl již zcela zhojené.

„Můžeš zjistit, co se mu honí hlavou?“ zeptal se Josh.

„Pokusím se.“ Bylo to namáhavé. Jeho mysl byla zmatená, zavalená velkou spoustou pocitů a informací. Slyšel Texas, ale nechápal její slova, nebyl schopný si připustit, co mu říká. Odmítal to.

Snad se to změní, jakmile bude jeho proměna dokončena. Vždy to tak bylo. Bylo ale i fascinující vidět probíhající události jeho očima.

Já nikdy nic podobného nezažil. Mé změny byly v porovnání s tímhle nicotné. On se měnil v jiný druh, vše, dříve přirozené, se měnilo. Já jen dospěl.

„Počkám venku.“ Musel jsem ven. Emoce, které vyzařoval byly pro mé nynější ovládání příliš silné.

Na chodbě se na mne stočily dva páry očí.

„Jak to vypadá?“ Rich.

„Nijak. Je zmatený Uvidíme, až se probudí,“ pokrčil jsem rameny.

„Já myslel na Henson!“ ušklíbl se. Aj, chybka!

„Nic moc. Sam brečí, Mel se jí snaží povzbudit a Lili utěšit,“ vzdychl jsem. Uvědomil jsem si, že nebudu schopen splnit slib, který jsem ráno dal Lili. Škoda, těšil jsem se.

Možná právě vzpomínka na mou „ženu“ mne donutila kouknout se do hlavy Richardovi. Chyběla mu Melody i Lizi. Dělal si o ně starost. No, nejen obavy, Mel mu chyběla i po jiných stránkách. Rychle jsem opustil jeho myšlenky. Nejsem voyer a vážně netoužím znát všechna tajemství. Nehledě na to, že sám jsem měl podobné myšlenky na jeho dceru. Pak jsem ale udělal něco, co jsem měl udělat už včera. Prozkoumat Roxovy myšlenky a úmysly. Byl jsem upřímně překvapený jeho obrovskou oddaností Joshuovi a potažmo Richardovi. Ctil je jako své svrchované pány. Jistě, i mne považoval za vládce, ale pokud by byl nucen si vybrat… Mohli jsme být klidní, on nikdy nepřejde na druhou stranu. Co mne udivovalo, byl jeho postoj k Melody a Texas. Pral se v něm dávno zažitý pohled na změněné s realitou, v níž jedna z méněcenných je ženou vládce. A té je nutno vzdávat čest a úctu. Zdálo se, že je ale dostatečně dlouho mimo čistě upírské prostředí, aby to dokázal klidně přijmout. Mimo jiné si jeho úctu získala i postojem a inteligencí, kterou projevovala. S Tesax to bylo jiné. Rozhodně ji nevnímal jako dítě. Jeho myšlenky na ní byly protknuty scénami čistě pro dospělé. Bylo to zvláštní – pro mne, který ji stále vnímal jako dítě. Být to jinde a za jiných podmínek, zmocnil by se jí, zotročil. Tak jak to bylo u dvora běžné. Nevadilo by mu, že by s tím nesouhlasila. Zde ale respektoval slova a příkazy Joshe. Ne, nebyl zamilovaný, nepoznal tento cit a byl jím zmaten. Neuměl pochopit sílu pouta mezi těmi, co se milují. Josh měl pravdu, láska je mezi upíry jev celkem vzácný a to i ta mateřská. My ovšem nežili jako upíři. Více jsme se podobali lidem. Hráli jsme tuto hru natolik dlouho, že se nám stala přirozeností. Změnila nás, naši mysl, touhy, potřeby. On byl kdesi uprostřed. K nám měl daleko, ale k upírům ze dvora už také nepatřil. Čas, to je to, co potřebuje. Pokud se může změnit on, je snad šance změnit pohled i ostatních. No, a jak se dívá na Rie. Bezmezně ji uctívá. Nejen pro to, že je ženou Joshui, ale pro ni samotnou. Ač byla člověk, porodila Richarda, a tím se pro něj stala bohyní. Neznal jedinou lidskou ženu, která by to dokázala. Věřil, že lidé a upíři jsou to samé, co kořist a lovec. Nemohu spolu žít. A ona pro něj byla důkazem výjimečnosti. Stejně jako Elizabeth. Nejen, že byla Richardovou dcerou, ale i mou vyvolenou. Až se dozví, že to dítě, které nosí pod srdcem, je mé, jeho postoj se ještě umocní. Nedal by jim ublížit, položil by svůj život za jejich. Za kohokoli z nás. Snad jen s výjimkou Texas. U té byl rozpolcený. Uvědomoval si důležitost její existence pro Richarda, Melody i ostatních. Joshua ji chránil, ovšem bylo tu ono vědomí o jejím původu. Ač Melody byla stejného původu, její vnitřní síla mu nedovolila ji tak vnímat. Čas se vlekl.

Zavolal jsem Lili. U nich bylo vše při starém. Právě tam byl šerif a vysvětloval Sam, že smrt její rodiny byla „jen“ nehoda. Rozloučil jsem se a zasedl do jednoho z křesel. Byl jsem sám dole v obýváku a díval se, jak se za okny pomalu blíží soumrak. Přemýšlel jsem, co přinese zítřek.

Podle všeho Vincent zanedlouho ukončí proměnu, ale jak přijme fakt, čím se stal? Odpustí mi? Nemám tušení. Čas okolo mne plynul a já přemýšlel.

„Gregory!“ Joshův hlas mne vytrhl z myšlenek. Rychle jsem vyběhl k nim. Vincent seděl na posteli a s obezřetným pohledem se díval na „lidi“ okolo sebe a tiše vrčel. Richard držel Texas.

„Vincente!“ rozhodným hlasem jsem ho okřikl.

Přestal a podíval se na mne. Rychle jsem se naladil na jeho myšlenky.

„Gregory, co se stalo?“ byl zmatený.

„Měl jsi s rodiči nehodu a ty,“ začal jsem.

„Tohle vím, ale… Ne, to nemůže být pravda. To jsi neudělal! Já, já nechci být stvůra!“ Nechápavě jsem se na něj díval. Jak mohl vše vědět, vždyť nikdo z nás ještě nepromluvil.

„Rory? Co se děje? Proč se Vinc mračí,“ tiše sykl Josh. Copak to neslyšeli? Bože ne, neslyšeli! To by znamenalo…

„Vinci, slyšíš mne?“ pronesl jsem v duchu. Kývl. To – to je neuvěřitelné.

„Vincente, omlouvám se, ale ty nejsi stvůra. Nikdo z nás není,“ vymlouval jsem mu to.

„Z vás?!“ konečně promluvil nahlas, vlastně spíš vykřikl.

„Ano, lásko.“ Tex se na něj dívala s oddaností štěněte.

„Texas?!“ stočil oči k ní. Na mihavý okamžik se mu v nich objevila něha. Pak ale jeho výraz ztvrdl.

„Neříkej mi tak. Nebýt tebe, nikdy by se za mne tohle nestalo. To jen kvůli tobě to ON udělal,“ mrazivý tón jeho hlasu byl pro ni horší, než rána bičem.

„Vinci,“ vzlykla a udělala krok k němu. Ohnal se a Tex spadla k nohám Richarda. Na tváři měla stopu po úderu. Ozvalo se temné a výhružné zavrčení.

„Richarde, klid. On je jen naštvaný a rozrušený,“ zastavil jsem ho. Vím, proč tak reagoval. Nezáleží na tom, kdo, ale jakmile někdo ublíží nějaké z jeho dcer, rozzlobí se. Bohužel bylo pozdě. U Vincenta vyhrála ta zvířecí stránka a zaútočil. Vrhl se po Tex stále ležící na zemi. Než se k ní stačil dostat, zachytili ho dvoje ruce. Rox byl z nás nejrychlejší a hned potom Rich. Vinc se vzpouzel v jejich sevření. Naštěstí byli oba dostatečně silní na to, aby ho udrželi. Jeho vrčení bylo hlasité, plné zloby a touhy po krvi a odplatě. Začínal jsem mít strach, zda nám opravdu odpustí. Byl naprosto nepříčetný.

„Tohle nebylo hezké!“ ozvala se Rie.

Otočil se po hlase, který mu byl povědomý.

„Maj?!“ nechápavě na ni zíral.

„Ano, i já prošla před pár týdny tím, čím ty. Děkuji za to mému muži. Díky němu jsem z toho vyšla o něco mladší,“ usmála se a přitiskla k Joshuovi.

„Vinie, jsem to stále já. Možná vypadám mladší, zvládnu víc, než kdykoli, ale jsem to stále já. Připadám ti jako zrůda? Připadá ti někdo z lidí okolo jako zrůda?“ klidný hlas konečně přinesl ovoce. Vlna agrese se zmenšila. Začal přemýšlet. V jeho mysli se pomalu začaly objevovat myšlenky patřící myslící bytosti. Dravec se stáhl. Rozhlédl se po místnosti.

Joshua stál vedle Rie, která měla malou Tex v náruči. Ta se k ní choulila, obličej zavrtaný v jejím rameni. Chvějící se ramena prozrazoval pláč. Mlčel jsem, zatím to vypadalo, že Vincent je ochotný vyslechnout právě jen Rie.

„Maj, co se tu děje? Kdo jste…jsme? Já…“ Vnímal jsem „klid“, který pomalu naplňoval jeho mysl, a zmatek, který tam panoval.

„Vincente, vím, že jsi slyšel Texas po celou dobu tvé proměny a tudíž tvá otázka je hloupá. Nejen to. Myslíš, že by se o tebe tolik strachovala a starala, kdyby byla zrůda, jak jsi nás nazval? Víš, co jsme, tak se nechovej jako umíněný kluk. Nejsi totiž na tomhle světě sám. Nezapomněl jsi na někoho? Co Sam? Jsi teď díky Gregorymu jediný, kdo se o ní může postarat. Příjmy realitu své nové existence a nevyčítej nic jiným. Gregory udělal to jediné, co mohl. Ty i Tex byste měli mít možnost být spolu. Jste si souzeni. S tebou by totiž umřela i ona. To vážně chceš, aby Sam i Texas zůstaly samy?“ Riina rázná slova byla to, co mu pomohlo uvěřit, že vše okolo je skutečné a on se stal součástí světa, o kterém nemají lidé ponětí. Teď byl čas promluvit.

„Omlouvám se, Vinci. Já – nemohl bych vidět Texas trpět, kdybys zemřel. Nemohl bych vidět ani smutek v Lizině tváři. Omlouvám se,“ pronesl jsem v duchu. Trhl sebou a podíval se na mne. Rozhodl jsem se cosi zkusit a doufal jsem, že to zafunguje. Vybavil jsem si Texin výraz, když se dozvěděla o nehodě a myslela se, že je mrtvý. Podle výrazu, který se objevil na jeho tváři, jsem poznal, že to funguje. Mé zjištění mělo ale i jiné odhalení. Neuvěřitelné bylo už nejen to, že jsme se „slyšeli“, ale i to, že je schopen „vidět“ obrazy v mé hlavě, je neskutečné. A s tím jsem si uvědomil ještě jeden fakt. Tluče mu srdce, stejně jako Rie. Jen nepatrně rychleji než nám. Rychle jsem se ale znovu soustředil na jeho myšlenky. Byl ponořený sám do sebe a snažil se vybavit si vše, co Texas říkala. Pomalu, velmi pomalu se začínal smiřovat s tím, čím se stal. Samantha a Texas byly dostatečné důvody, proč to přijmout. Tex.. Podíval jsem se na ni. Stále k němu byla zády a nechávala Rie, aby ji uklidňovala. Děkoval jsem okolnostem, že tu není Mel. Ta by Vincovi jeho chování neodpustila.

„Texas?“ díval se na ni a jeho hlas zněl nesměle. Naznačil jsem Richardovi a Roxovi, že už je vše v klidu. Pustili ho, ale zůstali připraveni.

„Tex?! Prosím,“ byl opatrný. Otočila na něj mokrý obličej. Jen my si uvědomovali, jak velmi ji jeho chování bolelo. Slzy jsou něčím, co je u nás velmi neobvyklé, většina nemá natolik silné emoce, aby byli vůbec schopni plakat.

„Omlouvám se.“ To, co bylo slyšet v jeho tónu, nebylo snadné rozpoznat. Láska, strach, vina, ublíženost, nedůvěra. Bylo to příliš mnoho pocitů, které v něm vířily. To samé měla v sobě i ona, i proto jen kývla. Kdyby promluvila, spustila by tím jen další proud slz. Vidět ji tak bylo bolestivé pro každého člena rodiny, dokonce i pro Roxe. Jen já zachytil ochranitelskou reflexi nás všech.

„Kde je Sam?“ otočil se znovu na Rie. Nás ostatní ignoroval. Bude ještě chvíli trvat, než bude vše „normální“.

„S Melody a Lizi.“

„Lizi?! Ona, ona je taky…?“ zajíkl se, když si uvědomil, že možná chodil se s… Teď jsem měl co dělat, já abych se rychle ovládl. Nevím, možná díky vypjaté situaci, ale najednou mi nějak šlo se ovládat skoro jako dřív.

„Ne. Má druhá dcera je člověk,“ ozval se Rich příkře. Reagoval spíše na Vincentův tón, než na slova.

„Dcera! Ona je opravdu vaše dcera?“ nevěřil, ale ani nechápal hierarchii této skupiny.

„Ano, je. Až budeš, ehm, vyrovnanější, dozvíš se vazby této rodiny. Teď přemýšlej. Máš den, maximálně dva, než se probudí tvé nové instinkty. Během té doby nejsi nebezpečný pro lidi. Jen ty máš právo říci, co a jak se Sam. Postaráme se o ni, pokud si to budeš přát. Nemusí se o tobě nikdy dozvědět, a nebo… Je to na tobě. Nikde není řečeno, pokud dodržíte určitá pravidla, že se o „nás“ nesmí dozvědět. Vše je jen na tobě.“ díval se na něj a přitom se plně soustředil na svou schopnost. Chlácholivě hladil Tex, kterou si převzal od Rie do své náruče. Působil teď velmi lidsky a to bylo i jeho záměrem. Chtěl, aby pochopil, že není, nemusí být bestie. Cítil jsem tolik protichůdných emocí. Sálaly z něj v neskutečně rychlém sledu.

„Sam,“ zašeptal a svezl se na kolena. Sklonil hlavu a schoval tvář do dlaní.