Moonlight shadow

„Já jsem těhotná?“ Automaticky jsem vystřelila rukou k bříšku, jako by se mělo v ten okamžik stát něco zvláštního.

„Čekáš naše první miminko.“ Položil svou dlaň přes tu mou.

„Páni, a je, je všechno v pořádku?“ Hlavou mi vířilo tisíce myšlenek. Najednou, jako na povel se mi vybavilo vše, co jsem kdy slyšela o těhotenství.

„Zatím to vypadá moc dobře.“ Pohladil mě po spánku. „Ale to nic nemění na tom, na čem jsme se včera dohodli?“

„Dohodli?“ Vytřeštila jsem nechápavě oči.

„Chtěli jsme jet do města. Potřebuješ si zajít k dentistovi, a také našeho porodníka budeme mít hned u nosu. Bude dobré, že si budeš moci zařídit vše potřebné a koupit výbavičku a tak.“

„Kdy?“ Protáhla jsem se a cítila se zvláštně, jako bych prospala měsíc. Odpočatá, ale prapodivně slabá.

„No, co bys řekla… dnes?“ Otočil se ke dveřím a já si všimla dvou kufrů, postavených u dveří.

„Zabalil jsem nám pár drobností. Zbytek dokoupíme.“

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. „Páni, už jsem ti řekla, jak moc tě miluju?“

„Já miluju tebe, Abby.“ Políbil mě na špičku nosu a pak velmi pomalu, jako by se bál, aby mi neublížil, přitiskl své rty na ty mé.

„A co ta má… nová potřeba?“ Napadlo mě.

„Všechno je domluvené. Alex bude mít teď nějakou práci ve městě, a tak se bude moci jednou týdně zastavit. Pokud mu to nevyjde, zazvoní u nás poslíček s balíčkem. Nic se neboj, bude to v pořádku.“

„Promiň, ale asi jsem natvrdlá. Proč budu potřebovat vlkodlačí krev po dobu těhotenství? Nemohl bys mě krmit ty, nebo někdo?“

„Abby, už jsem ti říkal, že momentálně jsi ve stavu, ve kterém nikdo před tebou ještě nebyl. Nebo o tom alespoň nejsou žádné záznamy. Prostě teď tvé tělo není schopno přijmout krev lidskou. Vlkodlaci jsou silnější, mnohem silnější než lidé, mají tudíž mnohem výživnější krev. Možná s tím souvisí i jejich schopnost rychlé regenerace, nevím. Matka si je jistá, že to má všechno spojitost s tvým těhotenstvím, máš nyní asi zvýšené potřeby, tvé dítě možná má zvýšené potřeby… na výživu.“

Pokrčila jsem rameny. „Hmm, nedá se s tím nic udělat? Není mi po chuti otravovat Alexe tak dlouho.“

„Myslím, že Alex to udělá velmi ochotně. Už jsem s ním o tom mluvil a vzhledem k tomu, že nyní nemá jiné závazky a tebe má pod svými ochrannými křídly…“ Nedokončil větu a jen se mi zadíval do očí.

„Co se mezi vámi stalo, že ho nyní bereš tak ochotně?“ Přimhouřila jsem podezíravě oči a naklonila hlavu k jedné straně.

Usmál se a s tím nádherným nevinným úsměvem sklopil oči k dece, po níž lehce přejížděl konečky prstů.

„Tobě taky nic neujde, viď? No, dejme tomu, že jsme si mnoho věci vyříkali a věř mi, že jsem na něho změnil svůj názor.“

Podezíravě jsem ho sledovala. Jeho gesta byla zvláštně nervózní.

„Co?“ Zeptal se, když opět vzhlédl.

Zavrtěla jsem hlavou. „Jen mi přijde, že mi něco tajíš. Nevím co, ale mám divný pocit.“

Zhluboka si vzdychnul, a pak se trochu provinile ušklíbnul. „No, vlastně je tu jedna věc.“ Podíval se na mě z pod svých dlouhých řas.

„Pokračuj.“ V ústech jsem měla náhle sucho.

„Nechtěl jsem ti to říkat…nebo spíš, nevěděl jsem, jestli ti to mám říkat hned. Možná by bylo mnohem lepší počkat, až ti bude lépe.“

„Adriane?“ Tak teď už to nešlo nedoříct.

„Volala k nám policie, našli na tebe kontakt v jeho dokladech.“ Zadrhnul se jako by hledal ta správná slova.

„V čích dokladech?“

„Tvého otce. Abby, on měl nehodu, smrtelnou nehodu. Snažili se ho resuscitovat, ale jeho poranění byla moc rozsáhlá.“

Chápala jsem jeho slova, ale stejně mi připadalo, jako bych je nedokázala nikam zařadit, jako by tohle nebyla skutečnost.

„Třeba se spletli. Mohl své auto někomu půjčit.“

„Tvá matka ho už identifikovala. Příští týden bude pohřeb.“

Bez mrknutí jsem civěla na zeď za ním a nemohla si vzpomenout, co mi to připomíná. Někde vzadu v hlavě jsem měla pocit, že tímhle jsem si už dávno prošla, že tohle už mě bolelo.

„Co se děje?“ Čekal nějakou reakci, jakoukoliv, ale já jen mlčky seděla a tupě zírala do stěny.

„Bude to znít asi naprosto šíleně,“ konečně jsem se zadívala do teplé sametové černoty jeho hlubokých očí. „Ale já to vím.“

„Co víš?“ Napětí v jeho hlase stoupalo.

„To, že je tatínek mrtvý. Vím to.“ Nechápala jsem to. Nevěděla jsem z čeho být vyděšená víc, z toho, co se stalo, nebo z žíravého pocitu deja vu.

„Mohla jsem tomu zabránit?“ Dech mě pálil v plicích a na hrudi se mi usadila nesnesitelná tíseň.

„Jak bys jen mohla?“ Zeptal se tiše. Jeho hlas byl tichý a hedvábný, jemnější než saténové povlaky.

Myšlenky se mi honily v hlavě pořád dokola. Pořád dokola jsem si přehrávala poslední chvíle, kdy jsem otce viděla. Poslední okamžiky, poslední slova. Sakra.

„Co je přesně napsáno v té vaší knize? Co je tam psáno o mně, o mé rodině, o našem životě?“

Zavrtěl hlavou. „Erebos? Žádné podrobnosti. Jen všeobecné vize o tom, jaká budeš.“

„Chci to vidět.“ Pevně a neústupně jsem sevřela čelist.

„Klidně tě tam vezmu, ale opravdu tam není nic, čím bys svému otci mohla pomoci. I kdybys ji viděla už dávno před tím. Je psána ve starém a dávno zapomenutém jazyce.“

Možná to byla jen prázdná snaha zaměstnat se něčím jiným než truchlením, nebo jsem jen prostě potřebovala mít jistotu. Jistotu, že ani já, ani Adrian jsme neopomenuli nic, co by mohlo mého otce zachránit. Pokud kniha obsahuje cokoliv o tom, co se událo, tak asi zešílím.

„Prvně ti skočím pro něco k jídlu. Zvládneme všechno, ale žádný spěch. Po tak dlouhé době, co jsi byla v bezvědomí, musíme dávat pozor. Prostě se najíš, a pak pomalu vstaneš. Pokud se nebudeš cítit v pohodě, tak s odjezdem počkáme a ty si ještě poležíš. Teď je nejhlavnější myslet na tvé zdraví a na život toho malého človíčka.“ Vstal a zanechal mě v pokoji samotnou. Slepě jsem zírala do červeného sametu na těžkých nebesech nad postelí a cítila se prázdná. Chtěla jsem plakat, bylo by to normální, jenže mně chyběly slzy. Cítila jsem smutek, někde uvnitř mě ten smutek byl, ale nemohl ven. Ležela jsem bez hnutí v bílém hedvábí a měla dojem, že se zadusím. V žaludku se mi převaloval velký těžký balvan a ta tíha na prsou byla k nevydržení. Jak osvobozující by bylo moci se schoulit do klubíčka a křikem a pláčem vyprovodit tu bolest z mého těla.

Dveře klaply a Adrian přitančil k posteli s podnosem plným čerstvého ovoce, ještě teplého, vonícího pečiva a domácího sýra. Hrneček s kávou byl položen v rohu a nechyběla tu ani miniaturní vázička s jednou červenou růží. Vida, tak v tom podstrojování ještě praxi neztratil.

„Nemůžu jíst. Promiň, ale nejde to.“ Podívala jsem se na tu naaranžovanou nádheru, a pak se posadila, ve snaze vydrápat se na nohy. Položil rychle tác na noční stolek a podepřel mě, abych sebou nešvihla o zem jako včera.

„Abby, nejedla jsi už tak dlouho, jsi slabá.“ Jeho pohled byl zničený. Jako by věděl, že si ubližuju, ale nemohl s tím nic dělat.

„Musím to vědět, Adriane. Vidět tu knihu.“ Opřela jsem se o zárubeň dveří do koupelny a setřásla jeho ruku.

„Ale já pořád nevím, co si myslíš, že tam najdeš?“ Byl zmatený.

„Já taky ne, jenže musím něco dělat, musím dělat cokoliv, jen ne sedět a litovat se.“ Nohy se mi podlomily, a než jsem stačila dopadnout na podlahu, jeho silné paže mě zachytily. Klesnul se mnou do sedu a pevně mě sevřel v náručí. Konečně jsem plakala. Možná to ani tak nebylo nad ztrátou tatínka, ale prostě jsem cítila, že je toho tolik, co ze mne musí ven. Nevěděla jsem co, ale bylo to tam.

Neříkal nic, jen mne jemně hladil po vlasech. Tričko už měl od mých slaných slz úplně promáčené, ale stejně hrdinně snášel mé výlevy smutku. Zvrátila jsem hlavu vzad a jako zvíře vykřičela svou bolest do světa. Vyhřezlo to ze mě přirozeně, naprosto automaticky. Bylo toho tolik, že jsem ani nevěřila, že někdy přestanu křičet. Přitiskl si mě blíž a počkal, až ztratím sílu a hlas.  Obé se stalo zároveň. V krku mě škrábalo, jak jsem si namohla hlasivky a celé tělo jsem měla jako obražené díky hlasitým vzlykům.

Trvalo to asi hodinu, přehnalo se to jako ohromná letní bouře a ustalo zhruba stejně rychle. Neměla jsem dojem, že by se vzduch kolem nějak významněji pročistil, ale mohla jsem už alespoň volně dýchat a to byl ohromný pokrok. Připadala jsem si jako unavená letní příroda, která právě silným deštěm smyla veškerý prach a špínu.

„Pomůžu ti na nohy.“ Ladně vstal a chytil mě za předloktí, aby mi pomohl taky vstát.

„Jsem teď trochu zmatený. Řekni, co mám dělat? Chceš být sama, nebo mám být s tebou?“

„Jen mě drž, prosím. Jen mě drž.“ Schoulil si mě do náručí jako malé dítě, když se se mnou vrátil zpět na postel. Chvíli mě nechal odpočinout, a pak mě i přes mé protesty nakrmil jako malé dítě.

„Už se cítím líp.“ Vzdychla jsem a stočila pohled k jeho ustaranému obličeji. „Mohl bys mě vzít k té knize, prosím?“

„Ještě tě to nepřešlo?“ Chápavě se usmál a pohladil mne po hraně čelisti.

Pomohl mi s oblékáním a pak mne podepřel, abych se zvládla postavit na nohy. Opatrně mne vedl chodbou, dával pozor na každý můj krok.

„Kam jdeme?“ Vzhlédla jsem k němu s otázkou v očích.

„Směr sklep.“ Zastavil se před starými dřevěnými dveřmi v zadní části domu. Vlastně jsem tam už několikrát byla, když jsme vybírali s Adrianem víno k večeři.

„Ale tam přeci není nic zajímavého, jen staré harampádí a police s vínem.“ Chtěla jsem začít protestovat.

„Důvěřuj mi.“ Otevřel dveře a mne ovanula vůně hniloby a zatuchliny. Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila na první schod. Rukama jsem se opírala o stěny a díky tomu došla v pořádku až dolů.

„Kam teď, můj princi?“ Na stěně jsem nahmatala vypínač a rozsvítila řadu slabých žárovek, které se jako pavoučci snášely ze stropu na tenkých drátech. Poblikávaly a prskaly a vypadalo to, že každou chvilku zhasnou.

Ujal se vedení, držíc mne za předloktí a vedl mne dlouhou temnou kamennou chodbou. Bojovala jsem sama se sebou, abych se neotočila a neutíkala ke schodům. Neměla jsem to tu ráda. Dýchala tu na mě smrt a její sladký hnilobný zápach mi klouzal dolů hrdlem, jako něco plného a slizkého.

„Co se děje?“ Všiml si mého výrazu.

„Nevím, prostě se mi to tu nelíbí.“

„Můžeme se vrátit.“ Pohodil hlavou zpět a na tváři se mu objevil poťouchlý úsměv.

„Ne, ne, chci to vidět.“ Zaprotestovala jsem a snažila se rozeznat temné obrysy před námi.

Místnost se zúžila a kolem se rozprostřely nesčetné dřevěné regály se starými zaprášenými lahvemi. Ani bych si netroufnula hádat, kolik jich tu bylo.

Adrian šel pomalu, ale naprosto jistě. Vzal za jednu stranu stojanu a velmi lehce ho odtáhl od stěny. Za ním se objevila železná vrata. Nic, co by patřilo k minulosti, vzhledem k modernímu vstupnímu zařízení. Naklapal na klávesnici vedle dveří několikamístný číselný kód, a pak přiložil obličej k malé obrazovce. Zelené světlo ho přejelo od hranice vlasů až po špičku brady, a pak se vrata s hlasitým pípnutím otevřela.

„No teda, to je něco.“ Zašeptala jsem s posvátnou úctou, když mě vedl dovnitř a zavíral za námi.

Byla to sice jen další část sklepení, ale vypadalo to tu úplně jinak. Stěny byly obloženy bílým mramorem, stejně tak strop i podlaha. Hned u dveří stál velký masivní dřevěný stůl s moderním počítačem. Místnost byla rozlehlá a podle naprosto bezvadného vzduchu, zřejmě klimatizovaná. Bylo zde sucho a čisto.

Světla na stropě se rozzářila naplno a odhalila tak asi padesát skleněných desek, visících na ocelových lankách od stropu. Mezi každými dvěma pláty skla byl umístěn zašlý papír velikosti povlaku na polštář. Kraje každého papíru byly potrhané a nepravidelně roztřepené, jako by je někdo ledabyle odtrhnul. Pomalu jsem přistoupila k první skleněné desce a zadívala se na neznámé písmo psané jakýmsi prazvláštním tmavě hnědým inkoustem.

„No teda, nejsou tu nějaké obrázky, z tohohle se moc nedozvím.“ Obrátila jsem se na Adriana.

Stál opřený zády o dveře, ruce složené na hrudi a sledoval každý můj pohyb.

„Co je to za divný inkoust?“ Studovala jsem zažloutlou stránku.

„To není inkoust, Abby. Je to krev.“ Přimhouřil oči, ve snaze odhadnout, jak budu reagovat. Ani se nepohnul, jen mě neustále sledoval.

„Lidská krev?“ Přejela jsem opatrně špičkami prstů po skle, až se cedule nepatrně rozhoupala.

„Ano, je lidská.“ Mluvil tiše, jako by mu něco uvíznutého v krku bránilo mluvit hlasitěji.

„A ten zvláštní papír?“ Nedala jsem pokoj.

„No, to není tak úplně papír.“ Odkašlal si, aby pročistil hrdlo. „Je to kůže.“

„Není to…?“ Odstoupila jsem dál a snažila v tom záhadném tvaru najít jakoukoliv podobu.

„Je lidská.“ Potvrdil to, co jsem si jen myslela.

„A sakra.“ Ustoupila jsem ještě o krok vzad, jako bych se bála, že ten nebožák stažený z kůže vyskočí a kousne mě.

„Naši předci si s lidmi moc hlavu nedělali. Prostě to pro ně byl jen zdroj. Dřív se psalo na vydělanou kůži.“

„Ale ne lidskou, propána.“ Nechtěla jsem, aby se v mém pohledu odrazila ta hrůza, která mě chytla a těsně se kolem mne ovinula.

Nemohla jsem si nepředstavit tu spoustu nevinných ubohých lidí, kteří zemřeli jen proto, aby jejich kůže mohla být popsána upírskou biblí, jako list obyčejného papíru.

„Je mi to líto, já nechtěl, abys to viděla.“ Pokrčil rameny, ale něco v jeho postoji naznačovalo, že mu to zase tak jedno není.

Nemohla jsem se z toho vzpamatovat, stála jsem tam a zírala na tu hromadu zažloutlých stránek. Jako bych místo nich viděla mrtvá těla. Vysátá do sucha a za ta staletí celá scvrklá. Jen seschlé mumie s nataženými, pokroucenými pařáty. Jakoby se jejich ruce zvedaly ke mně, jako by mne prosily. Ale za co, co jsem mohla udělat s tím, jak hrozně skončili?

„Co byli oni zač?“ Otočila jsem se na svého muže.

„Ach, Abby, nech to být. Je to už moc stará historie. Ti lidé by už stejně dávno byli mrtví.“ Povzdychnul si a mně zatrnulo. Opravdu chci být navěky součástí právě tohohle? Součástí druhu, pro který lidský život znamená tak málo? A co vlastně znamená pro mě? Nejsem už napůl jedna z nich? Piju krev, bez ní bych umřela.

Do očí se mi nahrnuly slzy a já ustoupila dál od svého manžela. Nechtěla jsem tu být, nejradši bych utekla, jenže kam? Zvedla jsem k němu své uslzené oči a on se s dalším hlubokým povzdychnutím odstrčil od dveří.

Pomalu, krok za krokem se ke mně přibližoval.

„Ne, zůstaň stát.“ Vykřikla jsem a zády zavadila o další stránku.

„Abby, co se děje?“ Vztáhl ke mně ruce, aby mi ukázal, že mi nechce nijak ublížit.

Couvala jsem před ním a propalovala jeho dokonalé tělo pohledem. Před očima se mi dělaly mžitky a já nevěděla, co bude dál. Láska k mému muži se ve mně prala s čistou a ryzí nenávistí k někomu, kdo mohl jen tak povraždit tolik lidí.

„Abby, miláčku?“ Postoupil blíž a já udělala ještě jeden krok vzad. Zapotácela jsem se a upadla na podlahu. Pomocí rukou a nohou jsem se odstrkovala po studeném, bílém mramoru. Měla bych se možná cítit trapně, lezoucí po zadku jako vyděšené zvířátko, ale já se trapně rozhodně necítila. S každým pohybem ve mně něco umíralo, nemohla jsem říct, jestli to byla má lidskost, nebo láska k němu.

S každým jeho malým krokem směrem ke mně, jsem se posouvala někam…..

„Abby, zůstaň s námi.“ Obraz před mýma očima se zhroutil a změnil. Už jsem nebyla v podzemí starého domu, ale v bíle vymalované místnosti. Nade mnou se skláněl neznámý starší muž. Jeho tvář byla dokonale oválná. Na velkých hnědých očích měl silné brýle se stříbrnými obroučkami a na hlavě měl nasazenou směšnou bílou čepičku.

Párkrát jsem mrknula a opět jsem viděla Adriana. Klečel u mě a něco povídal. Ústa se mu němě otevírala, aniž by z nich vyšel sebemenší zvuk.

„Abby, prober se.“ Zavřela jsem oči a snažila se soustředit. Co se to se mnou zase děje? Co je skutečnost a co jen sen?

Pomalu jsem otevírala oči a přála si vidět jeho. Místo něj tam však stál jen onen muž s upraveným plnovousem.

Párkrát zamrkal a pak se na mě usmál. „Vítej nám zpátky, děvenko.“

Nevěděla jsem, kde jsem, ani co se stalo.

„Jen se neboj, všechno bude v pořádku.“ Pohladil mne po čele. „Jen s námi zůstaň.“

„Sestro, zavolejte doktora Nortona. Myslím, že velmi rád uslyší, že se Abby probrala.“ Jeho hlas byl tichý a hluboký.

„Odpočívej, zlatíčko, hned se vrátím.“ Odběhl a já si až teď uvědomila, že nemohu mluvit. V krku mi vadilo něco velkého a umělého. Celé hrdlo jsem kvůli tomu měla jako v ohni.

Během chvilinky byl ten postarší pán zpět i s jednou mladou dívkou. Usmívala se na mě, mohla být v mém věku.

„Abby, teď ti odstraníme z krku tu hadičku. Jen se zhluboka nadechni a s výdechem ji vyndáme.“ Sehnul se nade mne a odpojil hadičku od přístroje. Sice jsem byla strachy bez sebe, ale co jsem mohla dělat. Zhluboka jsem se nadechla a kývnula. S výdechem mi muž hadičku vytáhl a já měla dojem, že spolu s ní vytáhne i celý vnitřek mého hrdla.

Hlasitě jsem se rozkašlala a začala se dávit.

„Abby, napij se, bude to lepší.“ Přiložil mi k ústům skleničku a já se napila přeslazeného čaje s příchutí desinfekce. A měla jsem jasno. Nemocnice. Jsem v nemocnici. Že bych omdlela a Adrian mě vzal do nemocnice? Zmatek, prázdno a zase jen zmatek.

„Kde je Adrian?“ Neměl by teď sedět vedle mě a držet mě za ruku? Nebo se tolik naštval po tom mém odmítavém výstupu, že mě tu nechal samotnou? Snad alespoň kvůli dítěti by tu měl počkal. Jen aby věděl, že je miminko v pořádku.

Sáhla jsem si na bříško a cítila jen prázdnotu.

„Kde je Adrian?“ Zopakovala jsem a znovu se dávivě rozkašlala.

„Jaký Adrian, holčičko?“ Muž se zatvářil zmateně.

„Můj muž. Adrian La Verve.“ Mluvení mě vysilovalo a nehorázně bolelo.

Něco v jejich výrazu mne utvrdilo, že vědí, o kom mluvím.

„Holčičko, žádný Adrian tu není. Zhruba před půl rokem jsi měla s tatínkem nehodu, od té doby tu ležíš. Byla jsi v umělém spánku, a pak ses nám nějak nechtěla probudit. Už jsme se obávali…ale všechno už bude v pořádku. Jmenuji se doktor Samuel Mendez a jsem od začátku tvůj ošetřující lékař.“

Zůstala jsem na něho zírat s pusou otevřenou. „Žádný Adrian?“

„Je mi líto.“ Zavrtěl hlavou.

„Žádné miminko?“ Sáhla jsem si opět na bříško.

„Nejsi těhotná, holčičko.“ Vypadal posmutněle.

„Abby, miláčku.“ Ve dveřích se objevil tatínek se slzami v očích. Koulely se mu po tvářích a skapávaly na jeho bílý plášť.

Vrhnul se ke mně a pevně mě objal. „Bože, děkuji, děkuji.“ Šeptal.

„Tati?“ Odstrčila jsem ho od sebe. „Co se proboha stalo?“ Hlas jsem měla přiškrcený a to nejenom díky tomu, že mě v krku bolelo jako při těžké angíně.

„Pamatuješ na ten večer, kdy jsme tě vezli z letiště domů? Stala se nám nehoda. Byla jsi zle zraněná.“

„A matka?“ Zeptala jsem se.

„Je mi líto, Abby. Měla hezký pohřeb, spoustu přátel.“ Sklonil tvář a slzy zhoustly.

„Je mi to tak líto.“ Znovu jsem ho objala.

„To nevadí, hlavně že jsi v pořádku, promluvím s kolegou a on tě určitě co nejdřív pustí domů.“ Snažil se do svého projevu dát tolik radosti, kolik jen dokázal. Stejně jsem cítila, kolik hořkosti cítí kvůli ztrátě své ženy. I já cítila stejnou hořkost. I já ztratila lásku svého života.

Trvalo další tři dny, než jsem prošla všemi nezbytnými vyšetřeními a bylo mi oznámeno, že budu moci jít domů. Tatínek u mě trávil všechny volné chvilky a povídal mi, co všechno mi uteklo za ten dlouhý čas, kdy jsem spala.

Právě mě sestra vezla z dalšího dlouhého vyšetření, na jakémsi prapodivném přístroji, když ji zastavila kolegyně a potřebovala s něčím pomoci.

„Jen běžte. Počkám tu na vás.“ Mrknula jsem spiklenecky na ni a ona mi oplatila plachým úsměvem.

Stejně už jsme byly na mém patře a jen pár pokojů od toho mého. Vzala jsem tedy kola od svého vozíku a pootočila jimi, přeci jen se zvládnu dostat do pokoje sama. Mohla bych i jít, ale nohy mi ještě nesloužily tak, jak by měly. Byla jsem nejistá.

Zastavila jsem u předposledních dveří před těmi mými a promnula si prsty. Bolely mě od otáčení koly.

Rozhlédla jsem se kolem a ztuhnula v němém úžasu. Ležel tam, klidně a jako by jen spal.

„Adriane.“ Šeptla jsem a podepřela se v kolečkovém křesle. Musím tam, musím se přesvědčit, jestli je to on. Musím…

Nohy jsem měla jako z rosolu, když jsem se na ně postavila. Skoro jsem upadla, jen tak tak jsem se stihla zachytit o dřevěné madlo, které bylo po obou stranách chodby.

To zvládnu, určitě ano. Kolem dveří jsem se proplížila do pokoje. Zůstala jsem stát opřená o stěnu u dveří a zírala na to nehybné tělo. To přeci není možné. Doktor mi říkal, že nezná Adriana La Verve. Zbývalo jen několik kroků. Jen několik drobných krůčků mě dělilo od toho, abych mu opět pohlédla do tváře.

Nadechla jsem se a udělala dva kroky, než mi nohy vypověděly službu a já upadla na zem. Podlaha nepříjemně zapáchala desinfekcí, až se mi protočil žaludek, ale i tak jsem se plazila blíž k posteli. Vydrápala jsem se do sedu a pak zabrala rukama, co to šlo, abych se dostala na postel.

Přisedla jsem si, tedy spíš přilehla, než se mi podařilo zaujmout jakousi lepší, decentnější polohu.

Jeho dokonalá bledá tvář byla stejně nádherná, jak jsem si ji pamatovala. Proč mi jen lhali, že ho neznají? Mrkla jsem na cedulku se jménem. Adrian McNeil.

„McNeil, McNeil.“ Opakovala jsem si a při tom automaticky hladila jeho ruku.

„Slečno, copak tu děláte?“ Sestra se objevila ve dveřích a tvářila se rozpačitě.

„Kdo je to?“ Zeptala jsem se bez vytáček.

„Myslíte našeho anděla? Tak mu tady celé oddělení říká. Myslím, že všechny sestry ho tu tajně milují.“ Přistoupila blíž.

„Co se mu stalo?“ Chtěla jsem vědět víc.

„Je tu už dlouho, vlastně je tu déle než já. Byl tu, když jsem nastoupila. Co vím z jeho záznamů, měl nehodu na motorce. Operoval ho váš otec, ale měl tak rozsáhlé zranění, že se po operaci nikdy neprobral. Už by ho odvezli do nějaké soukromé péče, jenže vždycky když k tomu má dojít, tak se jeho stav zhorší. Jako by se mu od nás nechtělo.“

Mluvila něžně a když skončila, usmála se.

„Jeho rodiče se odstěhovali na druhý konec států a matka sem za ním jezdí jen málo. Moc by ho chtěli přestěhovat někam blíž k LA. Zatím jim to moc nevychází.“ Její pohled naznačoval, že je také jednou z těch, které neodolaly jeho osobnímu kouzlu.

„Tak honem, ať nás tu nenačapá doktor, byly by z toho problémy.“ Chytila mne pod paží a pomohla mi zpět do křesla.

Celou noc jsem přemýšlela, jaká zvrácená hra osudu se tu udála. Láska mého života leží hned za zdí a čeká, až se bude moci probudit. Otráveně jsem se otočila na bok. Co to dělám? Ten muž mě vlastně ani nezná. I kdyby se hned zítra probudil, díval by se na mě dost divně. Jistě má někde přítelkyni, která za ním den co den chodí a předčítá mu zamilované básně. Až otevře oči, bude se shánět jen po ní. První slzy mi skápla na polštář. Je vůbec možné, aby mě osud trestal tak moc? Za co? Nechal mě poznat jeho dotyky, jeho lásku, a pak mi ho vyrval z náručí a jen se ironicky zasmál. To vše byl jen špatný vtip. Nikdy se nic z toho neudálo. Vše jsem si jenom vymyslela. Byl to jenom sen.

Tu noc jsem usínala v pláči a vzpomínala na svůj sen, jako by to bylo něco, čeho se mohu pevně zachytit. Jako by to byly krásné vzpomínky a ze vzpomínek přeci člověk může čerpat sílu, aby mohl dál žít. Vzpomínky na věci, které se nikdy nestaly, to jediné mi zbylo. Cítila jsem se podvedená. Zrazená sama sebou, svou vlastní myslí.

Tatínek přijel hned ráno, aby mne vyzvedl a odvezl domů. S panem doktorem jsem se dohodla, že příští tři měsíce budu denně docházet na cvičení, abych se rozhýbala. Přesně mi řekl: „Teď si chvilku nezatančíš, děvenko.“ Nechtěla jsem mu říkat, že na tanec nemám náladu. A kdo ví, jestli ji kdy ještě budu mít.

První noc doma ve svém starém pokoji jsem se k něčemu zavázala. Když už budu chodit denně do nemocnice, denně se budu stavovat za ním. Každý den mu budu vyprávět a číst. Když nic jiného, alespoň ho každý den uvidím.

První měsíc jsem plakala po nocích do polštáře, než jsem si uvědomila, že mám vlastně šílené štěstí. Sice se mi společný život s ním jenom zdál, ale třeba je to, že skutečně existuje, nějaké znamení. Třeba se mám snažit, a i kdyby se nevzbudil, i kdyby si ke mně po probuzení nenašel cestičku, budu mít alespoň klidný spánek, že jsem to zkusila.

„Ahoj, lásko.“ Pozdravila jsem ho, jako obvykle a vyměnila ve váze vadnoucí květiny za čerstvé. Zavřela jsem za sebou dveře a chvíli jen tak seděla a dívala se na jeho poklidnou, spánkem uvolněnou tvář. Přeci jen byl jiný. Trošičku jiný než v mých vzpomínkách. Tenhle skutečný Adrian měl jednu malinkou pihu, přesně nad vnějším koutkem levého oka. Byla tam jako jasná připomínka toho, že tenhle Adrian je živý a skutečně nedokonalý.

První týden se na mě nikdo na tomhle oddělení ani neusmál. Doktor odmítal mé návštěvy, vzhledem k tomu, že nejsem „z rodiny“, jak říkal. Otec se musel přimluvit, i když tak nějak nedokázal pochopit, proč chci všechna volná letní odpoledne trávit na rozvrzané židličce ve strohém bílém pokoji právě u tohohle mladíka. Nijak jsem mu to nevysvětlovala, ani to po mně nechtěl. Hodný tatínek.

Pak si na mě tak nějak zvykli a nikdo nedělal problémy. Snad proto, že jsem opravdu jen seděla u jeho postele a četla mu. Někde uvnitř jsem doufala, že se možná necítí tak sám, když slyší můj hlas.

A pak, po dvou měsících, kdy jsem mu pravidelně dělala společnost, hladila jeho ruku a vyprávěla o běžných každodenních radostech a starostech, se křivka na monitoru za jeho hlavou vychýlila a pokoj naplnilo rychlé pípání.

Jeho oční víčka se nepatrně zachvěla a on poprvé po několika letech otevřel oči. Byl to ten nejkrásnější okamžik. Jeden ladný rychlý pohyb jeho dlouhých černých řas.

Bojovala jsem sama se sebou, chtěla jsem utéct. Co budu dělat? Nezná mě, neví, kdo jsem. Jak mu to vysvětlím?

Hlasitě polknul a pak pomalu, namáhavě pootočil hlavu směrem ke mně. Mohla jsem se utopit v hloubce jeho černých očí. Tak jako v mých vzpomínkách, ty nádherné hluboké černé oči.

Ještě než jsem se stačila pohnout, chytil mou ruku, položenou těsně u té jeho. Jemně se mě dotkl prsty. Zírala jsem na to bledé dokonalé stvoření s pusou otevřenou, než se jeho jemné rty pohnuly.

„Miluji tě, Abby.“ Zašeptal a já ucítila, jak mi po tváři stekla chladná, slaná kapička štěstí.

KONEC