Moonlight shadow

Dorazila jsem domů, dala si sprchu a šla si na hodinu lehnout. Potřebovala jsem aspoň trochu dobít baterky. Nikdy jsem moc spát nepotřebovala. Už jako malé dítě jsem dlouho do noci koukala do stropu a přemýšlela nebo si v hlavě přehrávala pohádky.

Po hodině lehkého spánku jsem se začala pomalu připravovat. Když jsem se oblékala, vtrhla mi do pokoje Kristýna.

„Áha, Brambůrka má rande?“ lehla si na mojí postel a sledovala mě, jak se oblékám.

„Do toho ti nic není, fyzičko!“ zasyčela jsem na ní varovně.

„Se hned nezblázni. Barko, zajdeme zítra na nákupy. Pokecáme, obídek si dáme a tak, co?“

„Jasně, proč ne. Hele, už musím jít, takže zítra, jo?“ vypakovala jsem jí z pokoje a vydala se ven.

Nara zůstala zklamaně sedět za brankou a vrtěla jen konečkem ocásku. Měla jsem nutkání vzít si jí sebou, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nechtělo se mi jí brát do města, každý má v tomhle zatraceným městě nějaké předsudky.

Dorazila jsem na místo, na kterém jsme se s Davidem domluvili. Už tam stál a zdálky se na mě usmíval. Mávnul, ale nepřidala jsem do kroku. Většinou totiž, když jsem něco takového udělala, tak jsem si pokaždé vyvrkla kotník.

Dorazila jsem až k němu a usmála se na něj.

„Ahoj, Davide.“

Na nic nečekal. Objal mě a dal mi pusu na tvář.

„Ahoj, Barunko.“

„Co to máš za zvyk?“

„Zvyk? A co tím myslíš? Že tě líbnu na tvář a obejmu?“ Jeho oči se na mě smály. Dokonalá šedá barva jeho očí, bylo to jako topit se v mlze.

Musela jsem zatřepat hlavou, abych se probudila a přestala na něj tak zírat. „Jo, myslím přesně to. Kam půjdeme?“

„Tady kousek za rohem je příjemná kavárna, jestli chceš jít tam.“

Všimla jsem si, že je o něco vyšší než já. Docela mě tohle zjištění překvapilo. Normálně jsem si takových věcí všímala dřív, ale napadlo mě, že jsem se dlouho topila v jeho mlžných očích, takže to dost vysvětlovalo. Chtěla jsem si ho prohlédnout víc, ale musela jsem na něj zase přestat civět. Přikývla se na jeho návrh a vydali jsme se tím směrem, kterým říkal. Ještě mi nabídl rámě a já zaklesla svou ruku do jeho. Překvapoval mě.

Po cestě do kavárny jsme mlčeli. Využila jsem té chvíle k dalšímu přemýšlení. Rozebírala jsem každý kousíček kluka vedle sebe. Rozhodně je mladší než já, o tom žádná. Byl taky hezký. Ostatní jako on byli hloupí frajírci, ale on se mi zatím jevil jako skvělý kluk a kamarád. Kamarád tedy rozhodně nebyl, spíš jen nějaký známý, kterého se snažím poznat. Vedle něj jsem se přesto přese všechno cítila jako malá holčička. Vyzařovalo z něj jisté charisma, které mě nutilo se mu jakoby podřizovat. Ale ne vyloženě tak. Prostě jsem cítila, že jemu můžu věřit a klidně i slepě. Nevěřila bych, že by mě někdy mohl zklamat.

Došli jsme do kavárny a David mi přidržel židli. Vážně mě překvapoval vším, co dělal. Pokud to byla nějaká taktika, kterou se mě snažil obmotat si kolem prstu, byla to zatraceně dobrá taktika. Posadil se naproti mně a chvíli mě sledoval. Marně jsem přemýšlela, jestli jsem ho někdy viděla s vážným výrazem v obličeji, ale nemohla jsem na nic přijít.

„Ještě bych se ti jednou rád omluvil za to odpoledne, nesrazil jsem tě schválně.“

„V pohodě, ale jestli budu mít modřiny, tak si to šeredně odskáčeš,“ řekla jsem a lehce přimhouřila oči.

Nejspíš díky tomu, že jsem se vedle něj cítila jako malá holka, jsem měla neustále chuť blbnout a pošťuchovat ho. Kolikrát jsem se přistihla, že myslím na to, jak ho srazit k zemi a zlechtat ho.

Povídali jsme si o všem možném i nemožném. Čas s ním mi utíkal jako splašený kůň dopředu. Najednou jsme museli kavárnu opustit, protože už zavírali. Byla jsem z toho víc než překvapená. Tohle se mi snad nikdy nestalo.

Postávali jsme chvíli venku a jenom se na sebe dívali. Zdálo se mi, jako by nad něčím přemýšlel.

„Doprovodím tě.“ Přistoupil ke mně blíž a zhluboka se mi podíval do očí. Zase jsem se začala ztrácet v mlze.

„V pohodě, dojdu sama…“ vpíjela jsem se pořád do jeho očí.

Zvedl ruku a lehce mě pohladil po tváři.

„Dávej na sebe pozor… Mám tě totiž rád…“

Jeho vyznání mě překvapilo. Sledovala jsem ho jako přízrak, on nehnul brvou. Poprvé jsem ho viděla s vážným výrazem v obličeji. Mozek se mi zase rozjel na plné obrátky. Dělá si ze mě legraci? Myslí to vážně? Co když to je jenom jistý vypočítavý krok, jak mě dostat tam, kam potřebuje? Kdyby bylo myšlení vidět, myslím, že bych v tu chvíli vypadala jako lokomotiva, která upouští páru.

„Nelekej se…“ řekl klidně a zase mě pohladil.

Dívala jsem se mu do očí a snažila se z nich vyčíst jediný naznak lži. Nenašla jsem však nic. Jenom snad opravdu určitou něžnost.

Naklonil se ke mně o něco blíž. Instinktivně jsem lehce zaklonila hlavu a čekala. Nespouštěla jsem ho z očí. Svůj obličej zastavil dva centimetry od mého a lehce na mě dýchl. Z jeho úst voněla káva, kterou jsme před nějakou dobou dopili. Ta vůně mě dokonale okouzlila, nikdy bych neřekla, že něco může tak skvěle vonět. Nejspíš zahlédl moji reakci, kdy jsem se mírně zachvěla. Nakonec jsem zavřela oči a čekala. Vůně kávy mě stále mírně kolébala.

Chytil mě za ruku a svoje prsty propletl s mými. Neviděla jsem nic, měla jsem zavřené oči. Cítila jsem však každý jeho dech odrážející se od mého obličeje. Nakonec přitiskl svoje rty na moje. Byl to velmi jemný polibek. V oblasti mého žaludku mi divně vibrovalo, jako bych tam měla zapíchnutý plašič na krtky. Lehce se mi zamotala hlava.

Přestala jsem se ovládat a začala ho prostě líbat taky. Oplácela jsem jeho polibky plných úst a užívala si to. Ačkoli v práci s muži jednám v jednom kuse, ve svém vlastním osobním životě si připadám jako troska. Nikdy jsem nedokázala oslovit muže jen tak. Vždy jsem u toho zčervenala jako rajské jablko a blekotala nesmysly. Tohle překvapovalo mě samotnou.

Dokázala jsem se s ním bavit o čemkoli. A pak jsem tam s ním stála a líbala ho, jako bych ho neznala jen dva dny (nebo bych to měla přepočítat na hodiny? To by dělalo asi půl dne.), ale skoro celý život.

„Liraen…“ zašeptalo cosi do vzduchu a já se lekla.

Byly zpátky.

Moje halucinace.

Trhla jsem sebou a úlekem jsem Davida kousla do rtu. Odstupovala jsem od něj a bylo mi všelijak. Zatvářil se dost nechápavě a otřel si krev z ranky, kterou jsem mu omylem způsobila.

„Já… promiň… musím jít…“ blekotala jsem zmateně.

„Udělal jsem něco?“

„Ne… v pořádku… jen musím jít…“

„Počkej, nech mi aspoň číslo, chtěl bych tě zase vidět.“ Vykročil pomalu ke mně a natáhl ruku, jako by mě snad mohl zachytit.

Jenže jsem couvala dál a nenechala ho, aby se ke mně přiblížil. Ne že bych se ho bála, ale najednou jsem si připadala tak divně. Ta noc kolem mě. Slova po větru. Zvláštní pocit, který mi říkal, že se něco stane. Potřebovala jsem rychle domů. Nechtěla jsem se už déle zdržovat.

„Třeba zase budeš mít víc štěstí, než si myslíš…“ řekla jsem jen. Ani jsem nevěděla, proč mu říkám zrovna tohle.

Otočila jsem na podpatku a rozběhla se směrem k zastávce, která určovala správný směr. V běhu jsem se po něm ještě otočila, ale jen tam stál, díval se za mnou a držel si ret, do kterého jsem ho kousla. Bylo mi ho líto. Určitě nechápal, z jakého důvodu jsem tam odsud tak rychle utekla. Bylo to moc příjemné, co jsem s ním dělala, ale ten hlas…

Kdo by mohla být, ta Liraen? A co to kruci slýchám poslední dobou?

Naskočila jsem do přijíždějící tramvaje a sedla si na sedadlo pro jednoho. Opřela jsem hlavu o studené okno a dala volnost své zmatené hlavě. Nevím ani proč, ale spustily se mi slzy. Nebyl to žádný hysterický pláč. Ne, byl to klidný pláč nepláč, kdy mi po tvářích stékaly slzy, ale bez dalších jiných emocí.

Nutně jsem potřebovala vymyslet nějakou teorii, která by to všechno nějak vysvětlovala. Jenže v hlavě jsem měla tak pusto, že jsem se musela přesvědčit, jestli mi ještě hlava sedí na krku. Marně jsem si lámala hlavu, přemítala různé možnosti, ale nic neznělo dostatečně logicky.

Vystoupila jsem na zastávce a došla jsem na lavičku. Ještě jsem potřebovala chvíli sedět. Sedla jsem si a přehrávala si chvíli dnešní večer. Zavřela jsem oči a skoro jsem zase cítila, jak mi David dýchl svůj kávový dech do obličeje. Pak pomalu přiblížil svoje rty k mým a políbil mě tím nejúžasnějším způsobem, který jsem za celý svůj život nepoznala.

Ačkoli nekouřím pravidelně, mám jednou za čas chuť na cigaretu. Vytáhla jsem z kabelky krabičku mentolek a jednu si zasunula do úst. Začala jsem hledat zapalovač. Nemohla jsem ho najít, ale nevzdávala jsem se.

V tom mi někdo cvakl zapalovačem kus od obličeje. Leknutím jsem sebou trhla.

Dívala jsem se na menšího muže, který v silných rukách svíral zapalovač.

„Díky,“ zašeptala jsem a přiblížila hlavu k plamínku.

„Není zač,“ řekl tak silným hlasem, až mi na krku naskočila husí kůže.

Sedl si vedle mně na lavičku a taky si zapálil. Chvíli jen tak seděl, ale pak se se mnou začal vybavovat.

„Proč jste tu tak sama?“

„Přemýšlím.“

„Jsem Igor,“ natáhl ke mně svojí medvědí tlapu. Chvíli jsem se na ní jen dívala, pak mi to nedalo a chytila jsem jí.

„Barbora.“

V tu chvíli se zase objevily moje halucinace.

„Utíkej!“ zakřičel hlas nesený větrem.

Vytrhla jsem svojí ruku z Igorovy tlapy. Díval se na mě, zkoumal mě pohledem. Chvíli jsem tam jenom seděla.

„Děje se něco?“

„Měla bych už jít.“ Zvedla jsem se k odchodu, ale chytil mě za ruku.

„Utíkej! Rychle!“ Moje halucinace začala být lehce hysterická.

„Pusť…“ řekla jsem mu.

„Proč?“

„Chci domů!“ křikla jsem mírně.

Zkřivil obličej do výsměvného úšklebku. Polil mě studený pot. Hlava se mi zase rozjela na plné obrátky a moje hysterická halucinace mi v tom moc nepomáhala. Neustále na mě po větru křičela, ať utíkám.

Pokusila jsem se mu vytrhnout ruku z jeho sevření, ale moc se mi to nedařilo. Cukala jsem opakovaně rukou, ale jeho silná dlaň mě nechtěla pustit jen tak.

Nakonec mě nenapadlo nic lepšího, než toho hromotluka kopnout do holeně. Zaskučel a svoje sevření povolil. Využila jsem té chvíle a vytrhla svou ruku z té jeho, zahodila jsem rozkouřenou cigaretu a rychle se rozběhla směrem domů.

Moje halucinace mě stále povzbuzovala, abych běžela dál. Poslouchala jsem ji. Nechala jsem se vybičovat tím hlasem. Uháněla jsem s větrem o závod. Zastavila jsem se až před brankou. Rychle jsem ji zavřela a rychlým krokem došla k hlavnímu vchodu domu. Naposledy jsem se ode dveří ohlédla na osvícenou ulici, ale nikdo na ní nebyl.

První věc, která mě napadla, když jsem si lehala do své postele po rychlé sprše, byla, že mám nejspíš svého strážného anděla. Pokud něco takového tedy existuje. Nikdy dřív se to neprojevilo. Byla jsem však vděčná, že něco takového mám.

Přece mi zachránil život.

Nebo se stávám schizofrenikem.