Moonlight shadow

4. kapitola

(moje inspirace: http://www.youtube.com/watch?v=YWeWxOnra8M)

Panebože.

Ta tvář… na obrázku… to jsem byla já.

Co to k sakru?

Rychle jsem se posadila a nevnímala tu bolest.

„Já tam byla?“ Zeptala jsem se jí.

Kývla hlavou na souhlas.

Prudce jsem vydechla.

„To není možné.“

„Ale je.“ Nedala se. „Nech si to od nich vysvětlit.“

Zmizela. Zase.

Chvíli sem tam jen tak seděla a dívala se na svůj portrét a vstřebávala informace.

Kde jsem to vlastně byla? Co se stalo?

Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla a tupě se dívala do prázdna, když za mnou přišla Katrin se sklenicí hovězí krve.

„Asi už máš hlad.“ Pípla.

Mlčela jsem.

„Promiň, ale tohle jsme museli udělat, je to takové naše ochranné opatření, kdybys pracovala pro radu.“

Zamračila jsem se na ni.

„Posledních dvacet let jsme loveni a zavíráni.“

„Proč?“

„Časem se to dozvíš.“

Ukázala jsem jí svůj portrét.

„My jsme se znaly?“

„Ano, dokonce lépe než si myslíš.“

„Odkud?“

„Opravdu, pořád ti chybí trpělivost.“ Zasmála se.

„Jsem moc ráda, že se bavíš na můj účet.“

„Dobře všechno ti povím, ale musím to vzít od začátku, bude to na delší vyprávění.“

Povzdechla jsem si.

„Slyšela jsi o zkoušce?“

„O vyřazování slabých kusů, jak to říkali.“ Otřásla jsem se, při vzpomínce na skupinku lidí, která mě přišla „zachránit“, od toho abych se stala člověkem, i když jsem si tenkrát myslela, že s odevzdáním životní síly umřu.

„Takže náš příběh začíná mnohem dřív, než jsme se narodily.“

Skvělé.

„Nekřeň se tak. Bez toho by ti to bylo k ničemu. Takže kde jsem to přestala…“

Tenkrát asi někdy na začátku středověku se narodila skupinka, kterou se rozhodli spojit a otestovat. Vlastně celý ten test mi připomíná dnešní moderní vědu…

Myslím, že se jmenuje sociologie… pozorování, tenkrát totiž lidem nemuseli mazat paměť, tenkrát jen navodili problém a ten kdo se ho snažil správně vyřešit, prospěl. Vlastně se musela spojit celá skupina.

Jenže tenkrát se něco nepovedlo, celá skupina úkol samozřejmě vyřešila, ale nechtěli do společenství, které své nové členy takhle zkouší, nikomu z nich se nelíbila zkouška. Byli zastánci toho, že každý z naší rasy by měl do společenství patřit bez zkoušky, tak si zvolili žít mezi lidmi.

Jmenovali se Joeseph, Marie a její sestra dvojče Elena, Vincent, Suzan, Richard a Jack.

Rada se na ně rozzlobila a chtěla jim odebrat jejich schopnosti, a oni by se stali lidmi.

Nepovedlo se jim to, od té doby všichni vědí, že když sílu nechceš odevzdat, nikdo ti ji nevezme.

„Proto jsem musela souhlasit, že?“

„Prosím?“

„Proto jsem musela souhlasit s tím, že se vzdám síly, jinak by ji ze mě nedostali, to dává smysl.“ Přemýšlela jsem nahlas.

„Co? Kdy?“ Zeptala se.

„Nic, prosím pokračuj.“

„Kde jsem to skončila? Rozhodli se žít mezi lidmi“

Zpočátku se jim soužití dařilo, zapadli bez problémů mezi lidi. Dokonce se z nich stali velmi prospěšnými pro společnost, i když o tom většinou lidé nevěděli – tento zákon stále dodržovali.

Zákon neprozradit lidem existenci bytostí…

Dokonce díky schopnostem se z Marie stala léčitelka, která pomáhala lidem, provdala se za Joesepha a měli spolu dvě dcery – Joesephine a Marii.

Další Elena, která také zdědila schopnost léčení, si vzala Vincenta, který měl dar prozření – vidění do budoucnosti, také se vzali a měli spolu syna a dceru – Stuarta a Marii.

Richard a Suzan poslední členové skupiny, o nichž se moc nevědělo, neboť nevěřili lidem, se skrývali v lesích, kde měli skryté sídlo. Nevzali se, protože neuznávali lidské zákony, ale provedli rituál svázání krve – oba dva jedinci se říznou do bříška levého ukazováčku a rány k sobě přitiskli na důkaz propojení a slibu věrnosti do konce života. Zplodili Richarda, Daniela a Lilian.

Všechno jak se říká, klapalo, rada proti nim neměla nic dokud…

Dokud si poslední člen skupiny vybral nevhodnou partnerku – člověka. Vzali se, ale to nejhorší, co rada nestrpěla – měli spolu napůl lidské potomky, při porodu jeho žena – Eva zemřela, naštěstí děti přežily – dvouvaječná dvojčata Jacquelline a Naomi.

To radu, no řekněme, že dost naštvalo, tak zaútočila tím nejhorším způsobem, obrátila proti nim lidi. Rozhlásili, o nich, že to jsou čarodějové a čarodějnice, kteří můžou uhranout je a jejich dobytek.

Začalo pronásledování.

Vtrhli do jejich domovů, dřív než se stačili vzpamatovat, oddělili je od jejich dětí…

Dveře pokoje, kde jsem se probudila, se otevřely.

„Musíme se vydat na cestu.“ ve spěchu vyslovil doktor… je vůbec doktor?

„Dobře. Ale tentokrát ji Richarde, nemusíš uspávat, myslím, že toho má dost i bez toho.“

„OK, ale hoďte sebou. Jsou nám v patách.“

„Kdo?“

„Rada, které se nelíbí, že by se mohla zformovat silná skupina, která by je mohla rozdrtit.“ Zavrčel nenávistně.

„Kam jedeme?“

„Do úkrytu.“