Moonlight shadow

3. Kapitola

Dlouho jsem seděla na posteli a přemýšlela o Mariiných slovech.

Blbost.

I když mi vymazali paměť, nemohli mi ji nahradit nebo ano?

Znovu jsem si lehla a snažila se usnout.

Tentokrát se mi naštěstí nic nezdálo.

A tak jsem díky tomu prospala den, což mě samotnou trochu překvapilo.

…

Druhý den jsem zaslechla upomínku.

Dnes mám schůzku s Katrin.

Rychle jsem se oblékla a běžela na autobus, který mě dovezl do Prahy.

Sedla jsem si dozadu, kde nikdo nebyl.

Krajina okolo byla pořád stejná. Pole, louky a malé lesíky se střídaly v pravidelném intervalu a na pozadí toho všeho se občas objevil zalesněný kopec.

I přes tu hezkou krajinu jsem musela přemýšlet a ten plíživý pocit, který se vkradl do mé mysli, tam stále byl.

Stále jsem se ho snažila identifikovat, ale nepřišla jsem na to jak ho pojmenovat.

Strach, vztek či smutek?

Ne od té doby co jsem si měla vybrat mezi Dannym (příslušníkem naší rasy, kterého jsem měla ráda) a Alexem (upírem, kterého jsem také měla ráda), cítím, že je něco špatně, ale co?

Volba.

Tohle slovo nesnáším, je to jako rozdělit bytost na dvě půlky. Nechat se aby se popraly na život a na smrt.

Ale podle čeho si vybrat?

Co je to vlastně láska?

Je to „mít rád“ nebo nemoct bez toho druhého žít?

Pořád nad tím musím přemýšlet.

Je dobré vůbec pustit si někoho k tělu?

Co když se obrátí proti tomu, kdo mu věřil?

Nebo co když je všechno špatně a já nejsem, jak mi říkalo moje nitro, zrozená pro to s někým být?

Začínala jsem si v tomhle smyslu jako blázen… vlastně to byla jedna z věcí, co mi říkala, že jsem naživu.

Bolest, smutek, vina všechno tohle ve mně neustále hlodalo.

K čemu je mi moje existence, když nemám pro co žít?

Naštěstí včas zastavil a já neměla čas na další přemýšlení.

Vystoupila jsem na Knížecí, zajímavě popsané špinavé místo hemžící se feťáky, ožraly a různými pobudy.

Snažila jsem se vykoumat jak se dostat na místo určení.

Což je docela fuška, protože doprava v Praze je proti zahraničním turistům.

Takže jsem po dlouhé době naštěstí dostala do Bohnické psychiatrické léčebny.

Vlastně to byl docela pěkný dům na okraji Prahy.

Velká bílá honosná strašidelná stavba s mřížemi přímo vybízela, abych vstoupila.

Skoro jsem mohla slyšet její hrozivé syčení.

´Kdo sem vstoupí, už neodejde. ´

Lidé, nebo spíš to co z nich zbylo. Takové hubené nic se procházelo po parku, právě byly návštěvní hodiny.

„Slečna Linus?“

„Ano?“

„Doktor Mach, mluvili jsme spolu po telefonu.“ Představil se mi muž, kterému mohlo být tak třicet let s černými vlasy, a zelenýma očima.

´Tak zelené oči jsem už někde viděla, ´ prolétlo mi hlavou.

Nesmysl.

Vlastně byl docela pěkný na člověka.

„Ráda Vás poznávám.“ Odpověděla jsem automaticky. „Mohla bych za svou sestřenicí?“

„Ale ano, jistě, hned Vás tam zavedu.“ Zatřepal hlavou, jako by si musel utřídit myšlenky, od té doby co se mi představil a já jemu ze mě nespouštěl oči, jako kdyby viděl ducha, zvláštní.

Prošli jsme celým areálem až do budovy, kde měla pokoj Katrina moje „sestřenice“.

„Tak tady má pokoj, upozornil jsem ji, že přijdete.“ Stiskl mi ruku v přátelském gestu a odešel.

Zaťukala jsem na dveře.

„Dále.“ Odpověděl ženský hlas na zaklepání.

Vešla jsem.

Zajímavá volba tapet, říkala jsem si.

Velmi vzdušný pokoj, kde bylo po skrovnu nábytku – v rohu stála židle a stůl, na němž ležela tužka a skicák, v rohu postel na které bylo pár plyšových medvědů noční stolek a napravo od něj skříň.

Ale zaujaly mě ručně malované portréty lidí.

Mohlo jich být tak 50 možná víc.

„Nejste moje sestřenice, co po mě chcete?“ Vyjela na mě zostra. „Jestli jste novinářka tak říkám rovnou: Jděte pryč.“

„Posílá mě Marie.“ Řekla jsem bez obalu.

„To není možné. Ona je mrtvá“ Nevěřícně vydechla.

„Taky jsem to říkala, když na mě vybafl poloprůsvitný duch a řekl mi, že u vás najdu odpovědi na své otázky.“

„U mě?“

„Ano, prý mi nemůže nic říct ale vy ano.“

„Dobře když jste ji viděla, která z těch tváří jí patří?“ Ukázala na polepené stěny.

Chvíli mi to zabralo, přece jenom jich tam nebylo málo.

Ale pak jsem ji spatřila, byl to obrázek těsně před tím, než umřela, protože měla vlasy spletené do účesu s perlami.

„Tady.“ Ukázala jsem.

„Dobře, dejme tomu, že vám věřím. Co byste chtěla vědět?“

„Chci vědět, co se té noci stalo.“ Usmála jsem se na ní.

Zarazila se.

„Panebože.“ Vydechla.

„Co se stalo?“

Zakroutila hlavou a začala se přehrabovat v nočním stolku.

„Tady to je.“ Podávala mi papír.

Jenže než jsem se na něj stačila podívat, do pokoje vtrhl doktor Mach.

Rychle jsem ten papír složila a dala si ho do kapsy.

„Katty je čas.“

„A co ona ukázala na mě?“

„Je mi to moc líto.“ řekl.

Co?

Najednou všechno zčernalo.

Probrala jsem se v cizím pokoji laděném do nějaké tmavé barvy, možná to byla tmavě zelená, v noci se to špatně určovalo.

Snažila jsem se posadit, ale bodavá bolest v zátylku mi to nedovolila.

„Nevstávej.“

Zamžourala jsem do tmy.

Marie.

„Skvělý, to tys mě sem poslala.“ Vyprskla jsem na ni.

„Promiň.“ Zatvářila se zkroušeně. „Nevěděla jsem, že plánují útěk, určitě to nemysleli zle.“

„Rána do hlavy z vřelého přátelství, skvělé, tenhle zvyk by měli změnit.“ Zamračila jsem se na ni.

„Nejsou zvyklí, na to, že někdo jako ty za nimi přišel naposledy, když se to stalo, tak to nedopadlo dobře.“ Obhajovala je.

„Oni ti to poví.“

Zamračila jsem se na ni.

„Věř mi.“

„Jasně a dostanu další ránu do hlavy.“ Odpověděla jsem sarkasticky.

„No tak.“ Snažila se mě uchlácholit. „Koukni se na ten papír, který ti dala.“

Ano ten papír v mé kapse.

Vyndala jsem ho a rozložila.

Panebože.

Ta tvář… na obrázku… to jsem byla já.

Co to k sakru?

Rychle jsem se posadila a nevnímala tu bolest.

„Já tam byla?“ Zeptala jsem se jí.

Kývla hlavou na souhlas.