Moonlight shadow

Když jsem po několika hodinách, ale také možná několika dnech, otevřela oči, pokoji panovala neprostupná tma. Jen tak namátkou jsem zkusila pohnout pravou rukou, ale marně. Kolem zápěstí mě studil kovový náramek pout, což znamenalo, že nic z toho se mi nezdálo. Uvědomění si této skutečnosti pro mě bylo víc než tvrdé. Volnou levou rukou jsem si zajela do vlasů a tiše se rozplakala. Prsty jsem nahmatala místo, kde mě Daila praštila lampou a údivem jsem se zajíkla. Několik vteřin jsem zůstala sedět jako přimrazená, než mi došlo, co mě tak vyděsilo. Rána by dávno měla být úplně zacelená, ale z nějakého mě nejasného důvodu, tomu dnes bylo jinak. Jako kdybych dostala ránu pěstí do obličeje. Mé uzdravování bylo to jediné, na co jsem ještě mohla spoléhat. Vlastní tělo mě zradilo.

Udivovalo mě, jak tenhle krásný dům, může být od podlahy až ke stropu naplněn zradami. Nejdřív Daila, potom mé tělo… co přijde dál? Opřela jsem se hlavou o postel a snažila se na něco přijít, vymyslet nějaký plán, jak mě a Daniela z téhle bryndy dostat co nejrychleji. Schválně jsem zapudila představu Daniela, jak je zavřený někde v pokoji stejně jako já a pod očima se mu rýsují kruhy, zorničky má rudé, ale nemá nikoho, kdo by mu mohl poskytnout krev. Možná že už je v deliriu, jak říkala Daila. Konec konců, neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem byla v bezvědomí.

Snažila jsem se myslet na to, jak přelstít Dailu, třeba jí zahrát na city, nějakým způsobem ji vydírat a prosit ji. V tom jsem si ale uvědomila, že v podstatě o Daile nevím vůbec nic. Nevěděla jsem, co má ráda. Nikdy mi neřekla o svých přátelích, své rodině. Netušila jsem, co jsou její slabé stránky, které by se případně daly použít k mé záchraně. Neznala jsem ani její příjmení, nevěděla jsem kde bydlí. Jak jsem si vůbec k tělu mohla připustit člověka, o kterém zhola nic nevím?

Teď za to krutě platím, pomyslela jsem si a párkrát bouchla hlavou do čela postele, až to zadunělo. Uslzenýma očima jsem pohlédla ven, jenže tma všude kolem byla tak černočerná, že jsem nedokázala rozpoznat, kde je vlastně okno. Bezmocně jsem se svezla na zem, jak jen mi to pouta umožňovala a rozhodla jsem se tohle všechno zaspat. Ano, měla bych vymýšlet nějaký plán na záchranu, ale teď jsem nebyla schopna nic vymyslet. Moje mysl byla z toho všeho příliš vyčerpaná. Proto jsem se vší silou snažila vstoupit do říše snění a přála si jediné, aby hlavní roli v mém snu hrál Daniel.

‚Liso, slyšíš mě ještě?‘ zněla mi v hlavě jeho slova. Spokojeně jsem se usmála a semkla víčka ještě pevněji k sobě. Tak se alespoň jedno mé přání vyplnilo, zdálo se mi o něm. Nepokoušela jsem se mu odpovědět, nechala jsem jeho hlas doznívat pomalounku a pak si ho znovu a znovu přehrávala. ‚Nesmíš teď usnout! Liso, poslouchej mě, prosím!‘ tak tenhle tón hlasu už se mi zdaleka nelíbil tak jako ze začátku. Nakrčila jsem čelo a zamrkala před sebe. Pouta na zápěstí se mi zarývala do kůže stále hlouběji a krk mě bolel z toho, jak jsem měla hlavu v nepřirozeném úhlu.

Procitla jsem a došlo mi, že to nebyl žádný sen, ale komunikoval se mnou. Narovnala jsem se, uklidnila dech a soustředěním zavřela oči. ‚Kde jsi? Jsi v pořádku?‘ ptala jsem se starostlivě a doufala v kladnou odezvu. Pokud by na tom byl špatně, nejspíš bych se z toho všeho pomátla a naprosto se vzdala nadějí, že se z tohohle ještě někdy vůbec dostanu.

‚Jsem zamčený ve sklepě. A jestli jsem v pořádku… bylo mi už i líp.‘ nemusela jsem s ním mluvit tváří v tvář, abych věděla, že se při poslední větě hořce pousmál. ‚Ale teď mě poslouchej ty. Nevím, co přesně ti Daila řekla o plánu, jehož jsem součástí. Jen ti chci říct, že se z tohohle musíme dostat nejpozději do pěti dnů.‘ odmlčel se, poslouchal, jestli Daila není nikde poblíž. I já jsem na okamžik otevřela oči a zaposlouchala se do tichého domu, zda-li neuslyším její kroky. Všude ale bylo ticho.

‚Proč do pěti dnů?‘ pokusila jsem se myšlenku vyslat co nejtišeji, jako kdyby snad Daila na tenhle náš způsob komunikace mohla přijít nebo nás slyšet.

‚Trochu jsem nad tím přemýšlel… v oběhu mám stále trochu tvé krve. Pokud budu schopen ovládnout svou žízeň a rozložím si síly, jsem schopen tuhle komunikaci udržet ještě nanejvýš pět dní. Potom ztratím schopnosti a ty budeš na všechno sama. Proto si musíme pospíšit.‘ starost, kterou si dělal o mě a o to, že bych se musela se vším vypořádat na vlastní pěst, mě dojímala a zároveň naplňovala i mé srdce stejnou dávkou obav. ‚Musíš se maximálně šetřit, nepropadat panice a neplakat. Potřebuješ nabrat trochu sil, abys na ni mohla zaútočit. Stačí jen trocha síly na manipulaci s počasím.‘ přikyvovala jsem, ale v jedné věci jsem si tak jistá nebyla. Chtěla jsem vlastně zaútočit na Dailu?

Nejspíš je dost podivné a nepochopitelné, že nad touto možností váhám, ale pořád jsem v ní viděla tu milou dívku. Nechtěla jsem prostě uvěřit, že by mohla být tak zlá a zkažená a usilovala o to, aby Daniela vyhladověla. Proto jsem mlčela a bála se cokoliv dalšího říct. Ale byla tady i další věc, která mi přidělávala vrásky na čele a situaci vůbec nezlehčovala.

‚Danieli?‘ oslovila jsem ho váhavě.

‚Ano?‘ odpověděl mi se smíchem, až jsem se podivila. Nechala jsem to však být.

‚Máme ještě jeden dost závažný problém…‘ začala jsem rozpačitě a nevěděla, jak ta slova vyslovit. Daniel byl napjatý a nervózní, cítila jsem to. ‚Moje schopnost uzdravování je pryč… prostě je fuč! Nehojím se!‘ hystericky jsem křičela a vzápětí se mu ihned omlouvala, když jsem si uvědomila, jak mu z toho křiku musí třeštět hlava. Nastalo dlouhé ticho přerušované mým rychlým dechem.

‚O tom si promluvíme jindy, slyším Dailu!‘ pak se spojení mezi námi přerušilo, jako když u telefonu přestřihnete drát. Zůstala jsem o samotě, v nezvykle klidném pokoji a pološeru, které hlásalo, že se blíží svítání.

Minuty ubíhaly, ale nic se nedělo. Daniel se nepokusil se mnou opět navázat spojení, Daila se v pokoji také neobjevila. Ať jsem napínala sluch jak jsem chtěla, dům byl zaplaven naprostým tichem. Znepokojeně jsem se začala ošívat, když se sluníčko vyhouplo nad vrcholky mohutných jehličnanů a nepříjemně mi svítilo do obličeje. Muselo uběhnout již několik hodin od mého posledního rozhovoru s Danielem a on se stále neozýval. Stalo se snad něco mezi ním a Dailou? Co když sebral zbytky svých sil a napadl ji? A nebo v opačném případě, co když ona dorazila jeho?

„Pane bože… tohle je snad zlý sen.“ Pozvedla jsem oči ke stropu a rozbrečela se. Zase, během poměrně krátké doby už po několikáté. Takové ty řeči, že mě bůh nenávidí a dělá mi tohle všechno naschvál, jsem si jako říkanku přeříkala v duchu a pokračovala jsem několika minutovým vnitřním monologem, který sestával ze samých nadávek. Může se mi ještě vůbec stát něco horšího? Pokud tahle situace není to nejhorší, co mě v životě potkalo, na co se ještě mám těšit?

Ach ano, já zapomněla! Po světě ještě běhají dva chlápci z Mezisvěta, kteří mají v úmyslu mě zabít! A aby toho nebylo málo, mají podobu stínů, takže se ke mně mohou dostat prakticky kdykoliv aniž bych to zpozorovala. Moje rodina zůstala v San Diegu naprosto nikým nechráněná a já trčím v tomhle zpropadeném domě, o Danielovi nevím už dlouhé hodiny zhola nic a z Daily, mé strážkyně, se stala celkem drastická potvora. A tak není divu, že jsem se hlasitě rozesmála. Můj smích vyděsil i mě samotnou, protože zněl opravdu příšerně a ďábelsky, ale jak jinak jsem ze sebe mohla dostat všechny ty emoce?

Zrovna když jsem se hluboce zaposlouchala do svého smíchu, který mě chvílemi až přiváděl k záchvatům hysterie, uslyšela jsem vrzání dřevěných schodů a pomalé rozvážné kroky, které se přibližovaly ke mně. Uvědomila jsem si, že se blíží nebezpečí, i když jsem si nemohla být na sto procent jistá, že Daila přišla, aby mi ublížila. Krev mi tuhla v žilách, stejně jako onen hysterický smích zamrznul na mých vysušených a rozpraskaných rtech.

„Dobré ráno.“ Řekla tiše, když vkročila do dveří. Rychle jsem ji sjela pohledem od hlavy až k patě a povšimla si, že má na sobě moje oblečení, což mě vcelku popudilo. Snad ani neočekávala, že bych se obtěžovala s pozdravem, a tak jsem od ní odvrátila obličej. „Vidím, že se mnou mluvit nehodláš. Ale dobře, takhle je to mnohem jednodušší.“ Poklekla vedle mě a chytla mě za volnou paži. Ruku mi stáhla škrtidlem.

„Do háje! Co to sakra děláš?“ vypískla jsem a lomcovala rukou do všech stran, abych unikla dlouhé jehle, kterou svírala ve své malé dlani. Ani se na mě nepodívala, pekelně se soustředila na to, aby se trefila do lehce naběhlé žíly a její oči, jindy modré pomněnkové barvy, jí doslova zčernaly. „Dailo! No tak! Pusť mě sakra!“ naříkala jsem a věděla, že takhle připoutaná, pouze s jednou volnou rukou, proti ní nic nezmůžu. Nářek byl zcela zbytečný, špička jehly se dotkla mé kůže a já smířlivě zavřela oči.

‚Nedovol jí, aby ti to píchla!‘ výkřik v mé hlavě se ozval tak náhle, že jsem vykřikla společně s ním. Myslela jsem, že tak silný výkřik už nikdy nemusím ustát, protože moje hlava měla tendenci se rozskočit na tisíce kousků. ‚Je to sérum, které všechno jen urychlí. Je to pár hodin, co mi ho píchla přímo do krevního oběhu. Mám štěstí, že moje krev koluje pomalu, takže účinek se ještě plně nedostavil. Pokud ti to píchne, ztratíš schopnost se mnou komunikovat. Nejspíš je tohle náš poslední rozhovor, takže mě dobře poslouchej, ano?‘

Mluvil hrozně rychle, měla jsem co dělat, abych pochytila všechno co mi řekl. Když domluvil, podívala jsem se na Dailu, která jakoby ztuhla uprostřed pohybu a nepřítomně se rozhlížela po pokoji. Naklonila jsem se blíže k ní a musela zadusit výkřik. Její oči byly opět jasně modré, jako moře samotné, ale byly podivně zakalené, jako kdyby oslepla. Ať už se s ní dělo cokoliv, musela jsem toho využit, pokud se z tohohle chci dostat živá.

‚Poslouchám‘ souhlasila jsem rozhodně a dodávala si sebevědomí.

‚Paralyzoval jsem ji. Je úplně mimo sebe, nevnímá realitu. Nevím, jak dlouho ji v tomhle stavu udržím, ale tvým úkolem je ji zneškodnit a zachránit se. Pak přijdeš pro mě. Rozumíš?‘ zkoumavě jsem na ni zírala a nemohla uvěřit tomu, co všechno Daniel na dálku dokáže, i když je oslabený jedem a nějakým sérem. Ve své plné síle musel být neuvěřitelně mocný a já doufala, že ho ještě vůbec někdy v plné síle uvidím.

‚Co mám dělat?‘ zeptala jsem se s pohledem upřeným na Dailu, jak se dívá oknem ven a očima těká sem a tam, stejně jako naprostý blázen.

‚Udělej cokoliv. Hlavně jí nedovol, aby ti píchla to sérum. Pokud ti ho píchne, jsme oba v… řekněme, že jsme naprosto v prdeli.“ Vím, že nebýt v téhle prekérní situaci, válela bych se na podlaze smíchy, protože takové slovo jsem ho nikdy říct neslyšela. ‚Já ti s tím trochu pomůžu. Zavři oči, zhluboka dýchej a mysli na mě. Mysli na to, jak jsi ovládala vítr… dodám ti dost energie na to, abys ji mohla na pár hodin odstavit.‘ byl o tom tak skálopevně přesvědčený, že tohle vyjde, a tak jsem ho ihned uposlechla. Zavřela jsem oči, rychle si vybavovala své vlastní tornádo a Daniela, jak na něj fascinovaně zírá.

Najednou jsem se ocitla za tlustým černým závěsem, kde nebylo nic. Viděla jsem jen černý závěs, vlnící se stejně jako poklidná hladina jezera. Nebyly tady žádné jiné barvy, kromě černé. Neexistovaly tady zvuky, ani vůně. Byla jsem v naprosté prázdnotě a do mého těla se postupně vkrádalo něco mohutného, silného jako stádo slonů. Nejprve jsem ucítila drobné mravenčení v konečcích prstů na nohou a na rukou, které přecházelo do hrudníku, bříška a hlavy. Když mě to naplnilo celou, otevřela jsem oči a byla zase zpátky v pokoji. Daila stále byla mimo tuto realitu a právě zkoumala pohledem podlahu.

Nedovedu ani slovy popsat, jak vzrušující to byl pocit, mít v sobě Danielovu sílu. ‚Děkuju.‘ poslala jsem mu rychlou myšlenku a bez váhání zakročila, dokud ještě byla Daila myšlenkami někde jinde. Neměla jsem to vůbec v plánu, bylo to prostě spontánní. Trhla jsem pravou rukou a roztrhla tak pouta, kterými jsem byla přivázaná k posteli. Levou nohu jsem prudce vykopla před sebe, čímž jsem Dailu připravila o injekci, kterou měla nachystanou v ruce. Potom jsem oběma rukama uchopila její hlavu a chystala se jí bouchnout o zem, jenže to mi moje povaha nedovolovala. Cokoliv udělala, nebyla přece můj nepřítel. Snažila se mě chránit, i když se chystala zabít muže, do něhož jsem nejspíš blázen. Ale byla paralyzovaná, zcela mimo, byla prostě v nevýhodě a já neměla to srdce, rozbít jí hlavu, když se nijak nemohla bránit. A tak jsem jí pouze uštědřila pořádný políček na obě tváře a vyběhla z pokoje.

Schody jsem brala po třech, málem jsem co chvilku přepadla, ale statečně jsem běžela dál. V duchu jsem si stále dokola opakovala, aby Daniel vydržel a ještě několik minut udržel Dailu v tom podivném stavu, abych měla dostatek času ho osvobodit a utéct. Také jsem doufala v to, že nebudu litovat svého rozhodnutí ušetřit Dailu.

Jak jsem tak klopýtala, probíhala obývákem a kuchyní, uvědomila jsem si, že se ze mě všechna získaná síla vytrácí jako pára nad hrncem a já spíš vleču nohy za sebou, jako kdybych byla napůl ochrnutá. Před víčky se mi objevovaly velké černé skvrny a končetiny tak rychle těžkly, že jsem se musela zachytit barové stoličky, abych sebou nesekla na zem.

‚Danieli, kde jsi?!‘ vykřikla jsem zoufale a soustředěně zavřela oči, abych jeho odpověď zachytila co nejlépe.

‚Omlouvám se, Liso. Nedokázal jsem…‘ jeho hlas slábnul. Věděla jsem, že mi stále něco říká, ale nebyla jsem schopna slyšet poslední slova, která mi byla určena. Nechápala jsem, za co se mi omlouvá, avšak odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Zcela nečekaná ostrá bolest se mi zabodla mezi lopatky, téměř vzápětí jsem cítila, jak se do těla rozlévá podivný mrazivý chlad, který jako by všechno co mu přišlo do cesty, proměnil v krystalky ledu. Zalapala jsem po dechu a s hrůzou v očích se otočila.

„Nedala jsi mi jinou možnost.“ Pronesla udýchaně Daila.

Nemohla jsem popadnout dech, bylo nemožné se nadechnout, protože veškerý vzduch, jenž jsem nasála do plic, se ihned měnil v mrazivou hmotu. Ruce mi pomalu sklouzly po barové židličce, svalila jsem se na zem jako velký kámen a poslední slova, která mé rty vyslovily, zněla takto. „Do hajzlu.“

Ani nevím, co mě probralo z bezvědomí. Možná ostrá bolest na hlavě, možná odporný zápach, který se mi dral do nosu, nebo snad hrozivé chroptění, které se ozývalo kousek od mé hlavy. Ať tak či onak, zamrkala jsem a několik dlouhých vteřin viděla naprosté nic, než si mé oči přivykly tmě. Seděla jsem zády opřená o studenou vlhkou stěnu a ihned nahmatala dvě bolestivá místa na hlavě. Teď už mě nepřekvapilo, že rány nejsou zahojené, jak by tomu bylo za normálních okolností.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla a téměř ihned toho opravdu upřímně zalitovala. Protočil se mi už tak prázdný žaludek a já se začala dávit naprázdno. Byl to tak odporný zápach! Měla jsem pocit, že jsem jím celá načichla a už nikdy se ho nezbavím. Nikdy si ho nevymažu z mysli. Smrdělo to jako zatuchlina a zkažené hnijící maso dohromady. Přitiskla jsem si tedy prsty na kořen nosu a snažila se přemluvit žaludek, aby přestal vyvádět.

Když jsem se uklidnila po prvním šoku, následoval šok druhý. To příšerné chrčivé chroptění se mi vkrádalo pod kůži, každý tělesný pór se mi přitom zvuku zaléval hrůzným potem. Zvuk byl jen pár centimetrů od mého ucha a já věděla, že zvědavost mě přemůže a já se tam ohlédnu. Neměla bych to dělat, nechci to udělat, protože vím, koho vedle sebe spatřím. Oči se mi ihned zalily slzami a já pootočila hlavu o pár čísel vlevo.

Ano, moje nejhorší obavy se naplnily. Divoce se mi zatočila hlava, ale nemohla jsem si dovolit teď omdlít. Zadržela jsem dech, protože z této strany ke mně přicházela další nesnesitelná vlna zápachu a potlačila jsem veškerý odpor, který se vzdouval v mé hrudi. To, co se nacházelo vedle mě, nemělo s člověkem nic společného. Nemělo to žádné jeho rysy, bylo to jen jakési něco, pozůstatek někoho, koho jsem velmi dobře znala.

Daniel.

Nebýt oblečení, které to mělo na sobě, nepoznala bych, že se skutečně jednalo o něj. Všechna jeho krása a půvab prostě vymizely. Na tomhle nebylo vůbec nic krásného, nic lidského. Tělo tohoto člověka, nebo spíš jen jeho zbytku, bylo pokryto šedou rozpraskanou kůží, která volně visela na jeho rukou, nohou i obličeji. Černé husté vlasy postrádaly lesk, jakýkoliv život a místy byly prošedlé. Jasně viditelné byly kosti, které děsivě vystupovaly do popředí. Byla to jen kostra potažena svraštělou kůží. To z jeho hrdla se ozývalo to chroptění. V krku mu bublala krev, nebo nějaká jiná tělní tekutina. Tohle bylo všechno, co zůstalo po mém Danielovi.

„Danieli…“ zašeptala jsem dojatě a zapudila představu, že tohle přece Daniel není. Natáhla jsem k němu ruku, ale v momentě, kdy se jeho oči otevřely dokořán, jsem ji stáhla zpět a ucouvla o několik metrů nazpátek. Ve tmě se na mě upíraly dvě rudě žhnoucí oči, jako oči samotného satana. Nebylo ani památky po jasně zeleném odstínu. Bělma měl podlitá krví.

„Liso.“ Pronesl chrčivým hlasem a v krku mu hlasitě zabublalo. Musela jsem být mimo hodně dní, aby se z něj mohlo stát tohle. Byl na tom hrozně špatně, to jsem viděla na vlastní oči. Ale nebyl mrtvý. Ještě nebyl mrtvý…