Moonlight shadow

Rozhodla jsem se jít na svoje oblíbené místo. Občas jsem tam po práci chodívala. To místo se stalo mým útočištěm před každodenním životem. Došla jsem k řece a prošla hustým křovím k cíly mé cesty.

„Ahoj,“ řekla jsem jako jindy.

Odpovědí mi bylo, že se zachvěly lístky a větve za pomoci větru. Shodila jsem kabelku z ramene a rozešla se ke stromu. Moje vrba. Snad nejúžasnější strom na světě.

Dívala jsem se na větve ohnuté k zemi a vodě, na podlouhlé zelené lístky, které vypadaly jako zelené slzy. Každý lístek byl tak jiný a přitom stejný. Je to snad jediný strom, který nese všechno utrpení. Snad i samotné větve o tom napovídají.

Klekla jsem si ke kmenu svého stromu a dotkla se kůry. Připadala jsem si, jako bych se dotýkala živého tvora, možná i jednoho z mých přátel. Dotýkala jsem se hnědé kůry, hladila ji nahoru a dolů. Musela jsem se usmívat. Tady mi vždycky bylo tak skvěle. Najednou jako by nic neexistovalo. Všechno se rozplynulo na nepatrnou šmouhu.

Zvedla jsem se z podřepu a otočila se zády ke stromu. Opatrně jsem se položila na kmen a za pomoci rukou a nohou jsem se vysunula výš. Bylo to zvláštní, ale jako by ten strom byl uzpůsoben na moje tělo. Zadek mi zapadnul do jakési pukliny v kmeni, hlava mi spočinula na hlavní větvi stromu a ruce jsem roztáhla na velké větve ze strany. Vydechla jsem úlevou.

Zavřela jsem oči. Začínala jsem se stávat součástí toho stromu, jako bych já byla ten kmen, moje ruce větve. Zdálo se mi, že se mi prodlužují prsty a míří dolů jako ostatní drobné větévky. Připadalo mi, že mi na těch prodlouženým prstech vyrašily lístky.

Usmívala jsem se. Prsty jsem hladila vodní hladinu a užívala si klidu. Relax po pracovní noci.

„Liraen…“

Trhla jsem sebou, ale nechala oči zavřené. Zdálo se mi to. Byla jsem zvědavá a nechtěla jsem se probudit. Poslouchala jsem dál a zuby nehty jsem se v tom snu chtěla udržet. Byla to moje přirozená zvědavost.

„Liraen…“

Ozvalo se to znovu a já byla nadšená, že jsem se v tom snu dokázala udržet. Adrenalin se mi začal rozlévat po těle a moje vzrušení se stupňovalo. Byla jsem zvědavější a zvědavější. Někdo někoho volal a já jsem tomu chtěla přijít na kloub. Sice jsem v tom snu zatím nic neviděla, ale aspoň ty slyšiny mi za to stály.

„Liraen… Poslouchej…“

Táhlo se to jakoby po větru. Jako by někdo posílal vzduch místo dopisu nebo poštovního holuba.

„Potřebuješ nás…“

Tiché šeptání se neslo dál. Napínala jsem sluch, jak nejvíce jsem mohla. Chtěla jsem tomu hlasu odpovědět, ale nevěděla jsem jak. Stačilo by, kdybych poslala myšlenku? Otevřít pusu jsem se bála, abych se neprobudila. Jen jsem dál poslouchala.

„Liraen, musíš teď být opatrná… Oni o tobě vědí… Liraen… Pomůžeme ti…“

Ale kdo? A mluví ten hlas vůbec na mě? Děje se něco, o čem bych měla vědět?

V tom mě ale probralo vyzvánění mého telefonu. Trhla jsem sebou a otevřela oči. Rozhlédla jsem se kolem dokola. Byla jsem na své vrbě, nikde nikdo. Jen o kus dál v mé kabelce vyřvával telefon. Znechuceně jsem se zvedla a pomalu slezla ze stromu.

Došla jsem ke kabelce a vytáhla zvonící mašinku. Přijala jsem hovor od mojí matky.

„No kde seš!“ řekla mi místo pozdravu.

„Venku, zašla jsem s kamarádkou po práci na kávu si popovídat, asi jsme to trošku protáhly,“ zalhala jsem. Přece jí nebudu vykládat, že jsem usnula na stromu jako nějaká opice.

„Čtyři hodiny?!“

„Mami, už mě hlídat nemusíš! Není mi deset! A svéprávnosti mě taky nikdo nezbavil. Co se děje?“

„Přijela tvoje sestra a ty si někde trajdáš. Jsi děsně nezodpovědná! Ať jsi do hodiny doma!“ zavrčela naposled a ukončila hovor, aniž bych se s ní stačila rozloučit.

Super. Fakt super.

Nesnášela jsem už jako malá to její rozkazování. Všechno muselo být po jejím a jak tak nebylo, děsně vyváděla. Panovačný spratek, tak bych jí označila, kdyby nebyla moje matka a byla by malá holka.

Rozloučila jsem se se stromem a vydala se domů. Vůbec jsem se na sestru netěšila. Ne že bych jí neměla ráda, ale ona prostě vždycky byla ta, kdo u nás byl za hvězdu. To ona je ta úžasná slečna, která dostudovala jadernou fyziku a dělá v nějakém jaderném výzkumu. Ve skutečnosti se na tu školu nedostala. Už ani nevím, jak se jí to povedlo, ale nějak se jí podařilo zamaskovat to. Naše to tenkrát strašně mrzelo, že jí neviděli v tom hábitu při skotačinkách, kde se předávají diplomy a spousty jiných blbostí. Nabrnkla si nějakého milionáře, kterého si před pár lety vzala. Našim neustále vykládá historky z výzkumů a přitom jediná její starost je, aby ráno stihla golf.

Vlastně jsem pro rodiče zklamáním. Kdyby se ještě někde dozvěděli, kde ve skutečnosti dělám, asi by mě vyrazili.

Jsem jen blbá servírka, řekla mi jednou matka.

Z přemýšlení mě vytrhnul náraz a následný pád k zemi. Probralo mě to poměrně rychle. Už jsem chtěla začít nadávat, ale vtom jsem si všimla osoby, která mě srazila, a zůstala jsem na ni civět.

„No, asi mám vážně víc štěstí než jsem si myslel. Ahoj,“ řekl mi s úsměvem David a rychle se ze mě zvedl.

„Nevím, jestli mám štěstí i já. Není zrovna příjemné, když tě někdo srazí k zemi,“ brblala jsem, když se mě snažil dostat na nohy.

„Přece by ses nezlobila,“ mrknul. „Tak já tě na usmířenou pozvu na kávu.“ Podívala jsem se do jeho očí. Usmíval se a jeho oči taky.

Dostala jsem nepopsatelnou chuť mu jednu vrazit a vynadat mu do idiotů, že mě srazí k zemi a pak se ještě směje, jako kdyby to bylo něco kdoví jak skvělého.

„Nemám čas,“ zavrčela jsem na něj a oči zúžila do škvírek, aby mu došlo, že se zlobím.

„Nemrač se, Barunko,“ řekl smířlivě a pohladil mě po tváři. Ucukla jsem.

„Nemám čas,“ řekla jsem už o něco klidněji.

Úsměv se mu zase ukázal na tváři. „Tak večer?“

Měla jsem mít volno, tak jsem souhlasila. Domluvila jsem s ním ještě podrobnosti a vydala se konečně domů. Doufala jsem, že už nikoho nepotkám. Začínala jsem toho mít plné zuby. A to mě ještě doma čeká minimálně hodina povídání se sestrou, aby se matka nezlobila. Stejně mi nic neřekne a jak jí znám, vytáhne mě zítra na nákupy a u oběda mi na sebe řekne první poslední. Při pomyšlení na to jsem protočila oči a zalitovala, že neumím ovládat čas.

Dorazila jsem domů, po cestě od branky ke dveřím jsem se přivítala s Narou, která kolem mě skákala a dováděla. Vyskakovala skoro do výšky mých očí. Musela jsem se zase smát, to štěně bylo skoro všechno, co mě kdy dokázalo rozesmát.

Otevřela jsem dveře a vkročila do jámy lvové.

„Nazdar!“ zakřičela jsem do útrob domu.

Odpovědí mi bylo silné zavýsknutí, při kterém by se ve mně ani krve nedořezal. Moje potřeštěná sestra vyběhla z kuchyně a už se hrnula ke mně. Šel z ní strach, ačkoli skoro nebyla vidět. Skočila mi kolem krku.

„Bramboro!“ zařvala mi do ucha. Mít jen o kousíček citlivější sluch, už bych nikdy nic neslyšela.

„Nech si tu bramboru…“ zavrčela jsem, ale objetí jsem jí oplatila. „Nazdar, Kristy.“

Už odmalička mi říkala Bramboro. Nějak se jí nikdy nepovedlo vyslovit moje jméno normálně a měla s tím hrozný problém, ale je to přece génius rodiny, tak to nemůžu odsuzovat.

Uvítací ceremonii jsem přešla jen tak zběžně. Ani jsem jí nevnímala, jak se rozplývala kdoví nad čím. Bylo mi to jedno. Dala jsem si s matkou a sestrou kávu v kuchyni, ale z jejich rozhovoru jsem nevnímala vůbec nic. Jen jsem tam seděla, občas kývla hlavou, něco prohodila a dál mi to bylo jedno. Po hodině strávené naprostou ignorací těch dvou jsem se rozhodla vyrazit s Narou ven. Omluvila jsem se jim a vydala se vstříc lesům.

Nara měla opravdovou radost, když mě ve dveřích zahlédla s vodítkem a obojkem v ruce. Nasadila jsem jí vodící pomůcky a vydala se ven. Dnešek byl opravdu krásný. Slunce svítilo a už se pomalu klanělo k západu, aby zase osvítilo jinou část naší modré planety. Zhluboka jsem dýchala vzduch, který skoro stál, ale občas zafoukalo. Bylo mírné dusno.

Přemýšlela jsem nad dneškem na vrbě.

Zdálo se mi to? Byl to jen neskutečně živý sen? A co když to patřilo mně? Měla bych na sebe dávat pozor, ale z jakého důvodu? Asi jsem měla jen nějaký určitý druh halucinací. Nechala jsem svoje myšlenky zase plynout.

Na okraji pole jsem Naru pustila z vodítka a sledovala, jak si užívá svobody. Zvesela pobíhala sem a tam. Občas se ke mně vrátila, poskočila a běžela zase jinam. Zaběhla do pole řepky. Občas vyskočila až nad řepku a sledovala, kde se zhruba nacházím. Radost ze života v jejím podání byla tak nakažlivá.

Došly jsme na okraj lesa a já se posadila na pařez. Nara přiběhla ke mně a sedla si. Sledovala mě svýma velkýma hnědýma očima.

„Dnešek byl tak divný,“ řekla jsem jí.

Pootočila hlavu, jako by mi snad rozuměla a dál mě sledovala.

„Myslíš, že by mohl existovat jiný svět? Nějaké jiné místo, kde se všechno mění? Bytosti tam mají jiný život? Třeba něco ve stylu středověku?“ Bylo mi jasné, že mi nerozumí ani slovo, ale prostě jsem se chtěla někomu vypovídat a ona byla tak skvělý posluchač.

Podívala jsem se do dálky.

„Proč myslíš, že něco takového není?“ ozvalo se najednou.

Úlekem jsem vyskočila na nohy a začala se kolem sebe rozhlížet. Nikoho jsem neviděla. Ale někdo to přece říct musel. To není samo sebou. Nebo už jsem začala tak bláznit, že slyším i v bdělém stavu?

„Je tu někdo?“ zvolala jsem

Nic. Ticho. Jen obyčejné zvuky lesa a pole. Podívala jsem se na Naru.

„Už asi začínám bláznit. Pojď, půjdeme domů,“ řekla jsem jí a vydala se k domu.

Potřebovala jsem se trochu vyspat, abych Davidovi neusnula u té kávy, na kterou večer půjdeme.