Moonlight shadow

Povídkový web.

Kniha Erebos – 36.kapitola

Posted Pondělí, Květen 31st, 2010

Z posledních sil a s posledními zbytky naděje jsem ještě jednou zkusila zalomcovat oky, která mi svírala zápěstí. Jedno se pohnulo a než se nade mnou objevil v celé své vlkodlačí mohutnosti a chlupaté ohyzdnosti, vytáhla jsem dlouhý hřeb ze ztrouchnivělého houbou prolezlého dřeva. Někdo by jim měl říct, že vlhkost nedělá masivnímu nábytku moc dobře.

Musela jsem sama sebe přemlouvat, abych vydržela v klidu, dokud se nade mne nenasunul tak, že jeho podlouhlá vlčí tlama byla zhruba v úrovni mé hlavy.

Díky bohu nikam nespěchal, jeho pohyby byly pomalé. Zhluboka jsem se nadechla a chytila hřeb do dlaně. Když jsem v obličeji pocítila jeho dech, páchnoucí po čerstvém mase a krvi, vrazila jsem vší silou rezatý kus kovu do jeho levého oka.

Zařval překvapením a bolestí, když mu po oční bulvě zbyla jen prázdná krvácející rána. Na krk a obličej mi dopadly kapky teplého matlavého svinstva a mně se protočil žaludek.

Vlkodlak se nade mnou vztyčil, klečící mezi mýma upoutanýma nohama, a chytil se za hlavu. Řval tak silně, že jsem myslela, že mi explodují ušní bubínky.

Vrata do místnosti se s ohlušujícím rachotem otevřela a v nich se objevila postava. Dovnitř zavál čerstvý chladný vzduch. John se automaticky ohlédl ke dveřím, což mu dělalo značné problémy, vzhledem k absenci levého oka.

Nečekala jsem na nic a zasadila další ránu, tentokrát ze strany do krku. Trhnula jsem hřebem do stran a ucítila odpor, jež kladly jeho svaly a šlachy.

John se zachvěl, když jsem mu rozedrala hrdlo a on začal mohutně krvácet. Zapotácel se a přesunul své pařáty z hlavy na krk.

Ohlédla jsem se ke dveřím a strachem zatajila dech. Stála v nich smrt, vzdáleně podobná Adrianovi, ale ta podoba byla opravdu jen náhodná. Pokud jsem měla strach z vlkodlaka, co jsem měla cítit nyní?

Byl sněhově bledý, skoro průhledný, jako by zářil ve tmě. Obličej měl zkroucený vztekem, ďábelské oči podlité krví z touhy po pomstě. Ramena mu cukala, jak se snažil udržet sám sebe na místě a tělo ho neposlouchalo. Ruce měl zkroucené do vražedných spárů s dlouhými drápy. Tričko měl na několika místech potrhané, to jak se prodíral roštím, když mi spěchal na pomoc. Dlouhé vlasy pocuchané, se zbytky listí a větviček, mu ostře rámovaly tvář a díky nim vypadal ještě zlověstněji. Dýchal zhluboka a s každým výdechem vydával hluboké dunivé vrčení, které vycházelo z hloubi jeho hrdla a dlouze mu rezonovalo na patře. Ten zvuk cedil skrz zuby, coby obvinění a rozsudek zároveň.

Pootevřel ústa a jako zvíře vycenil své jako břitvy ostré tesáky.

Vnímala jsem jeho úzkost, když zkoumal místnost, rychle analyzujíc situaci. Pohledem se opět vrátil ke mně, ležící nahé, přivázané, zakrvácené a k smrti vyděšené. Pozvedl svou tvář vzhůru a zařval tak silně, že Johnův nářek byl jen slabým odvarem.

Vrhnul se přes stůl tak rychle, že jsem neměla šanci jeho pohyb zachytit a strhl sebou i krvácejícího vlkodlaka.

Ozvala se tupá rána, to když obě těla dopadla ve smrtícím obětí na studenou kamennou podlahu. Odpoutala jsem si druhou ruku a nohy. Šlo to ztěžka, zrezivělé západky se ne a ne pohnout.

Rány se střídaly s nepříjemnými trhavými zvuky. Ani jsem radši nechtěla vědět, co je trháno. Dlaněmi jsem si zakryla uši, abych ztišila ryk souboje a skrčila jsem se, kolena přitažená k hrudi.

Něco se smýkalo po kamenech, praskaly kosti. Vrčení přecházelo v kvílení a to postupně sláblo v tiché kňučení. Pak se ozval jen jeden mlaskavý a praskavý zvuk a kňučení postupně sláblo, až ustalo úplně.

Nasucho jsem polkla a zhluboka se nadechla, než jsem sebrala dostatek odvahy podívat se na podlahu vedle stolu. Posunula jsem se k okraji a nahlédla přes něj.

John ležel potrhaný na zádech a v hrudi mu zela velká díra. Šklebila se do prostoru a vystupovaly z ní bělostné kosti hrudníku.

Adrian klečel u těla a v rukou svíral Johnovo srdce. Sval měl ještě tendenci se stahovat. Kousla jsem se do rtu, abych hrůzou nevykřikla, ale okamžitě jsem zalitovala. Opuchlý ret mi začal opět krvácet.

Adrian upustil zkrvavený kus vlkodlaka na zem a já se už neudržela a pod tíhou toho pohledu jsem se začala dávit. Prázdný žaludek mě bolel, jak se snažil zbavit všeho, včetně sebe sama.

Když jsem zvedla hlavu, stál tam. Tričko vzalo za své, když se otíral, aby vypadal alespoň trošičku jako člověk.

Vražedný výraz jeho tváře zmizel asi v ten samý okamžik, když Adrianův démon dostal to, pro co si přišel. Pomsta byla rychlá, ale bolestivá. Nyní jeho zdrcený pohled prozrazoval jen obavy. Obavy o můj život a o mé duševní zdraví.

„Jsi v pořádku?“ Zašeptal a pomalu se ke mně skláněl, dlaně otočené vzhůru na znamení, že on mi neublíží.

Co chtěl proboha slyšet? Měla jsem dojem, že tohle už nezvládnu. Za poslední týdny jsem toho zažila tolik, že by to jednomu bohatě stačilo na několik životů.

„Ne, sakra, nejsem v pořádku.“ Vykřikla jsem hystericky a začala se klepat zimou a prožitým děsem. Šok se dostavoval rychle. Cítila jsem se zvláštně otupělá, neschopná pohybu, dezorientovaná.

„Musím tě zahřát.“ Konečně se pohnul a začal jednat. Sebral mě do náručí a než jsem se stačila vzpamatovat, nesl mě ven. Prošli jsme další místností, a pak vystoupali po kamenných schodech. Noc byla tmavá a chladná.

„Alexi, potřebuji něco na sebe a deku. A založte oheň.“ Kolem bylo najednou nějak moc pohybu. Někdo mne oblékal a já se stále snažila mít na očích jeho bledou postavu. Nocí se míhaly světla z baterek a mihotavé plameny loučí. Nechápala jsem, co se to děje. Nakonec, po několika minutách, jsem se ocitla zabalená v dece v Adrianově náručí.

Několik stop od nás hořel oheň a jeho plameny mě nádherně zahřívaly. Pohyb ustal a my zůstali sami. Vlastně ne úplně sami. Přisedl si k nám Alex. Jeho přítomnost jsem spíš jenom vycítila, vzhledem k tomu, že jsem měla zavřené oči.

„Jak je na tom?“ Zeptal se tiše a já cítila, jak se snaží vnitřně komunikovat. Chtěl mě zkontrolovat zevnitř, jenže momentálně nebyl nikdo doma. Byla jsem prázdná, nebyla schopná být s ním ve spojení. Štvalo mě, že jsem tak bezmocná a otevřená, a tak jsem skoro nevědomky ve vzpomínkách projela poslední hodiny.

Alex vedle mě se zachvěl, a pak ostře zavrčel.

„Co se děje?“ Ozval se Adrian a přitiskl si mě víc k sobě.

„Nic.“ Zalhal Alex, ale cítila jsem z něho silné napětí.

„Poděkuj, prosím své smečce za pomoc.“ Vydechl můj muž a políbil mne do vlasů.

„A děkuji i tobě, že jsi ho nechal mně. Vím, že jsi ho chtěl potrestat sám a velice si vážím toho, že jsi mi pomstu přenechal.“

„To je v pohodě, myslím, že vám hodně dlužím. Oběma.“ Vydechl Alex.

„Nepotřebuje se napít?“

Adrian jen přikývnul. „Myslím, že teď bude potřebovat mnohem víc, ale tvá krev ji posílí.“

K ústům se mi přitiskla teplá ruka a já natáhla dřevitou vůni jeho kůže. Hned jak se mých rtů dotkla první kapka krve, rozpoutala ve mně neuvěřitelný hlad. Touha po tom uspokojit rozbouřený žaludek. Pila jsem dlouho, pomalu si vychutnávala každý doušek, než se odtáhl a vysíleně si sedl vedle.

„Nechci ti do toho mluvit, brácho, ale myslím, že bys jí to měl říct. Možná jí to pomůže, vytáhne ji to z té letargie.“ Alex šeptnul a i na jeho hlase byla znát únava z velkého úbytku krve.

„Abby? Miláčku, slyšíš mě?“ Adrian šeptal tak tiše, že jsem to mohla slyšet snad jen já.

„Broučku, pamatuješ toho starého pána, který byl u toho, když ti bylo zle? Náš osobní lékař. Odebral ti krev. Udělal několik testů. Trvalo to docela dlouho, než přišel na to, co ti opravdu je, proč potřebuješ vlkodlačí krev. Jelikož jsi napůl cesty, hodnoty byly totálně zmatené. Zkoušel to několikrát. Dobré je, že teď máme jasný časový horizont. Počítám, že za sedm osm měsíců už budeš zase pít jen lidskou krev. Abby, jsi těhotná. Čekáš mé dítě.“

Fajn, kdybych byla schopná pojmout význam jeho slov, určitě by to se mnou udělalo zázraky, jenže já se ještě pořád krčila vystrašená v koutě své hlavy. Uzamčená v bezpečí, v sobě. Tam za mnou nikdo nemohl.

Seděl tam se mnou v náručí po celý zbytek noci a tiše mi broukal uklidňující melodie. Svítání zbarvilo oblohu doběla, když se první paprsky slunce přehouply přes obzor.

Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem. Oheň doposud hořel, uhlíky žhnuly rudě a bíle. Vedle se choulil Alex, zamotaný do staré deky a klidně oddychoval.

Adrian se pohupoval pomalu do melodie nějaké dětské písničky a konejšivě mě hladil po rameni.

První ptáci přivítali svítání svým křikem a já se zachvěla, když jsem si připustila, že to všechno nebyl jenom zlý sen, ale zdrcující skutečnost.

„Adriane?“ Zašeptala jsem a vzhlédla.

„Všechno je v pořádku, miláčku.“ Brouknul.

„Ne, není.“ Do očí se mi nahrnuly slzy. „Já už nemůžu, prostě už nemůžu. Moc tě miluji, ale tohle nezvládnu.“

Jeho tělo se napjalo a chvilku to vypadalo, jako že přesně tohle očekával. Že přesně nad tímhle celou noc přemýšlel.

„Pamatuješ si něco ze včerejška?“

„No, poslední, co si pamatuju, je, jak jsi mě chytil do náruče.“

„A pak už nic?“

Místo odpovědi jsem jen zavrtěla hlavou. Zhluboka vzdychnul a pak sotva znatelně pokýval.

„Dobře, ničeho se neboj, tohle zvládneme.“ Sevřel mě v náručí, jako kdyby se bál, že by mě mohl někdo ukrást.

Alex se zavrtěl a pak zvedl hlavu. Chvilku mu trvalo než se rozkoukal a vzpomněl si, kde je a co tu dělá. Pak se otočil na nás a upřel své zvídavé oči do mé tváře.

Trošičku pookřál, když si všiml, že jsem vzhůru a že ho sleduji.

„Dobré ráno.“ Zazubil se.

„Alexi, musím teď Abby dostat co nejrychleji domů. Pak se postarám o to, co jsme cestou sem rozebírali. Doufám, že si uvědomuješ, jak moc je důležité, aby všechno šlo podle plánu.“

Něco na mě zase šili a to se mi vůbec nelíbilo.

„Co se děje?“ Zeptala jsem se mezi vzlyky a on mě jen s úsměvem políbil do vlasů.

„Neboj, o všechno se postarám.“ Houkl za námi ještě Alex, než jsme zmizeli v lese. Adrian mě nesl celou cestu k autu. Nevypadal, že by ho to jakkoliv unavovalo.

Uklidnila jsem se, až když jsem poznala paseku, kam mne Adrian pátek, co pátek vozil. Bylo až absurdní si připustit, jak se nám to všechno zvrtlo.

Adrian mě posadil na sedadlo spolujezdce a já jen zavřela pláčem opuchlé oči. Během cesty byl klid, možná si Adrian myslel, že jsem usnula. Já byla ale vzhůru, pořád dokola jsem si přehrávala minulou noc a byla si stoprocentně jistá, že už v životě nebudu spát.

Prošli jsme domem, aniž bychom někoho potkali. Připisovala jsem to tomu, že bylo brzké ráno a v tomto domě se brzy rozhodně nevstávalo. Nesl mne v náručí, tisknouc si mě k sobě.

„Napustím ti vanu a pomohu ti se vykoupat. Pak by ses měla trošičku prospat. Odpočinout si.“ Položil mě na postel.

„Adriane, já už opravdu nemůžu, cítím se děsně.“ Rozklepala mě zimnice, i když jsem měla dojem, že mé tělo spaluje vysoká horečka.

Jeho oči byly naplněny smutkem. „Jen se neboj, holčičko, všechno se spraví.“ Hladil mě po ruce, zkoumajíc můj strhaný obličej.

Beze slova zmizel v koupelně a já slyšela přes dveře jen tlumený zvuk tekoucí vody. Když se vrátil do pokoje, byl nahý. Vypůjčenou mikinu i špinavé rifle nechal na zemi.

„Pomůžu ti se svlékáním. Oba potřebujeme horkou koupel, a pak si pořádně odpočinout.“ Zvedl mě do sedu a stáhl mi z ramen huňatou deku. Byla jsem postrojená přímo úděsně. Měla jsem na sobě vše, co mohli členové Alexovy smečky postrádat. Nesourodá zmeť svršků různých barev a velikostí. Stahoval opatrně jednu vrstvu po druhé a snažil se být jemný. Chtěla jsem mu říct, že tělo mě vůbec nebolí nejvíc. Že to, proč si myslím, že už to nezvládnu, je má mysl. Mé srdce, které zažilo takové útrapy, že neví, jak by mohlo bít dál. Cítila jsem se otupělá a prázdná. Jako rozlitá nádoba, která čeká, až ji někdo znovu naplní.

Něžně mě chytil za ramena a pomohl mi na nohy. S jeho podporou jsem se pomalu došourala až do koupelny. Podepřel mě a já pomalu vlezla do vany. Voda byla horká, přesně na hranici, kdy by začala nesnesitelně pálit.

Sedl si naproti mně a opatrně mi omyl vlasy. Nechala jsem ho a jen tupě zírala před sebe, nohy přitažené k tělu, kolena pod bradou. Nemluvil, nechával mě v klidu a já mu za to byla více než vděčná. Měla jsem dojem, že kdybych teď otevřela pusu, nevyšlo by ze mě kloudného slova, jen bolestný hysterický výkřik.

Ani jsem nevěděla, kdy jsem se rozplakala. Slzy jsem vlastně měla na krajíčku neustále, ale má deprese se prohlubovala úměrně s časem, který jsem měla na to, abych nad tím vším přemýšlela.

Místo uvolnění mi koupel přinesla jen další příval beznaděje a utrpení. Chytil mne do náručí hned, jak si všiml, že začínám nabírat. Když jsem se rozvzlykala nahlas, už mě pevně držel a pomalu mi přejížděl dlaní po zádech a ramenou.

„Je mi tak moc líto, tak líto, že jsi to musela zažít.“ Šeptal mi do vlasů.

Trhavě jsem se nadechovala a s každým výdechem ze mě s výkřikem vyšla i malá část té hrůzy. Bolest se měnila v neartikulovaný zvířecí řev a jen jeho silné paže mě podpíraly, abych udržela hlavu nad hladinou. Skončila jsem zhroucená v jeho obětí.

Vytáhl mě z vany, když jsem ochabla, totálně vysílená z pláče a křiku. Zamotal mě do osušky a donesl do postele. Nebyla jsem schopná ani udržet oči otevřené. Únava nade mnou převzala vládu.

Osušil mě, a pak si lehl ke mně pod peřinu. „Abby, pokus se spát. Budu tady s tebou.“

„Ne, ne, nechci. Nemůžu, nesmím.“ Šeptala jsem pořád dokola, než mě otočil čelem k sobě.

„Podívej se na mě, miláčku. Podívej se mi do očí, lásko. Nenechám tě trpět.“

Stěží jsem otevřela oči, pálily mne a bolely.

„Nechám tě na to všechno zapomenout. Jen se uvolni a pusť mě do tvé mysli. Abby, neboj se, zase bude dobře.“

Cítila jsem, jak se jeho sílá vkrádá do mě. Neměla jsem sílu mu vzdorovat a i kdybych měla, asi bych nevzdorovala. To, co mi tu nabízel, bylo více než lákavé. Jeho síla se rozlévala mým tělem a příjemně hřála. Byla jako doušek teplého čaje, cítila jsem ji až v žaludku.

„Zase bude dobře, bude dobře.“ Jeho tichý šepot slábnul, až zmizel úplně. Vnímala jsem jen a jen jeho. Nebylo nic než on. Plula jsem černou hedvábnou nicotou a on byl to jediné, co bylo kolem. Cítila jsem se v bezpečí a tak jsem to nechala být. Pokud budu tady a on bude se mnou, nemůže se mi nic stát.

„Lásko, vstávej, už je po poledni. Prošvihli jsme oběd.“ Zazubil se a otočil se ke mně.

„Co se, co se stalo?“ Promnula jsem si oči a zamžourala na něho.

Sáhla jsem si na tvář a ucítila rozražený ret.

„Tak, kde začít,“ usmál se. „Byla jsi velmi nemocná. Bylo ti dost zle. Alex tě nechal napít své krve a to tvé tělo dostalo až do komatu. Byla jsi několik dnů mimo. Včera jsi vstala a zamotala se ti hlava, upadla jsi a praštila se. Vyrazila sis zub a rozrazila ret. Dnes to zkusíme pomalu a opatrně, ano?“

Moc jsem se snažila vzpomenout si na to, co se stalo, ale poslední, co jsem si dokázala vybavit, bylo, jak jsem upadla v koupelně, a pak mi bylo strašně zle. Páni, je vůbec možné, abych byla několik dní takhle mimo?

„A Alex?“ Nějak mi to všechno nehrálo.

„Byl moc vstřícný. Nosil ti sem svou krev. Vypadá to, že ji teď budeš nějaký čas pravidelně potřebovat.“

„Nějaký čas?“ Zeptala jsem se zmateně.

„Náš rodinný doktor ti udělal testy. Je to trochu divné, to ty bys touhle zprávou měla překvapit mě, ne naopak.“ Kousl se do spodního rtu a oči mu plály radostí a vzrušením. „Abby, čekáš miminko.“

Zatajila jsem dech a vytřeštila oči. Tak tohle teda byla zpráva.