Moonlight shadow

Dala jsem si sprchu a upravila vlasy. Rozhodla jsem se nalíčit až v práci, přece nepojedu přes celé město tak, jak vypadám tam.

Dojela jsem hromadnou dopravou pár bloků od místa, kde pracuji.

Vešla jsem dovnitř a zasedla do malé šatny, kde jsem se obvykle připravovala. Usadila jsem se k zrcadlu, poupravila si ještě vlasy a silně si nalíčila oči. Ještě jsem přepudrovala obličej a vyrazila k věšáku s oblečením. Pro dnešek jsem se rozhodla pro růžové kratičké šaty ze saténu. Na nohy jsem si natáhla lodičky také v růžové barvě a litovala toho, že mají tak vysoký podpatek. Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla a vyrazila dolů mezi hosty a hlavně na svoje místo za barem.

„Ahoj, Roxano!“ pozdravila jsem svoji kolegyni, kterou obvykle střídám, ale dost se u nás střídají brigádnice, nebo holky, které si potřebují rychle vydělat a někdy dělám s ní.

„Ahoj, Monik!“ zvolala a objala mě. Její objetí jsem přijala, mám tu holku moc ráda, vlastně by se dalo říct, že je to moje dobrá kamarádka, i když se mimo práci moc nevídáme.

„Jaká byla směna?“ optala jsem se jako vždycky.

„Na pohodu. Dneska by se to mohlo vydařit, doneslo se sem pár drbů, že se přijde pobavit pár zazobanců,“ mrkla na mě.

„Bezva, tak hlavně aby z nich kápl nějakej tuzér!“ zasmála jsem se zvesela a už se začínala připravovat na to, že veselý výraz budu muset mít na obličeji celou noc.

„Tak si to tady užij, zlato, zas někdy. Pá,“ řekla ještě a odcupitala nahoru do šatničky, aby se převlékla zpátky do „civilu“, jak tomu z legrace říkáme.

Zhluboka jsem vydechla a vytvořila na obličeji příjemnou masku smějící se dívky. Postavila jsem se za bar a začala pročítat veškeré sešitky z předešle směny Roxany. Dny bývají obvykle slabší, ale dnešek vypadal hekticky pomalu od rána, možná to svědčilo i o silném večeru. Promnula jsem si ruce. Kdybych byla animovaná postava, asi by mi do očí vjely symboly dolaru. Musela jsem se zase pousmát.

„Kočičko, dáš mi panáka?“ oval se najednou naproti mně přes bar mužský hlas.

Zvedla jsem oči od sešitu a zatvářila jsem se, jak nejmileji jsem uměla. „Ale jistě. A co to bude?“ zašvitořila jsem na muže a lehce na něj mrkla.

„Wizourka, krásko, bez ledu,“ mrknul na mě na oplátku.

Sice jsem si za tu dobu, co jsem tu dělala, zvykla na vysoké podpatky, přesto jsem se ale snažila našlapovat velice opatrně. Lehce jsem se otočila a začala muži nalévat onu pochutinu, která by se jistě dala splést s čajem. Vše jsem dělala velmi pomalu a nastavovala se tak, aby si mě muž mohl pořádně prohlédnout. Člověk si rychle zvykne, když na něj v práci dvanáct hodin lidi (hlavně muži, tedy) koukají. Už jsem to ani nevnímala, věděla jsem, že je to důležité.

„Sto padesát,“ otočila jsem se, sklenku v ruce, a velice pomaličku jsem jí sunula směrem k muži. Vytáhl bankovku o hodnotě mnohem vyšší, než byla ta, kterou jsem po něm požadovala. „To je dobrý. Pojď si přisednout ke mně, poklábosíme,“ mrknul na mě znova.

„Momentíček, najdu si jen náhradu, aby se nám tu lidé nevysušili,“ mrkla jsem na něj a porozhlédla se po lokále.

Skoro každá holka seděla u chlapa nebo na něm. Pár jich bylo osamocených, tak jsem se vydala k té nejbližší. Dělala tu jen týden a zatím moc úspěchů neměla, ještě si asi nedokázala připustit, že se taky musí trošku snažit. Dlouho tu nevydrží.

„Kiki, vem za mě bar,“ řekla jsem jí, stejně asi nic jiného na práci mít nebude.

„Jasně.“ Řekla to takovým tónem, že jsem měla chuť zakroutit jí krkem. Ale dávno jsou pryč doby, kdy jsem řešila chování ostatních.

Otočila jsem se tedy zpátky a rozešla jsem se směrem k tomu muži, který si asi pro dnešní večer vyžádal mou společnost. Pomalým krokem jsem k němu došla a lehce jsem se mu otřela hrudníkem o ruku, když jsem se zasunula na barovou židličku vedle něj. Pravou nohu jsem opřela o tyčku židle a vytáhla se na sedák. Levou nohu jsem lehce přehodila přes koleno druhé nohy a snažila se, aby mi mezi stehny zůstala malá škvírka. U chlapů to děsně zabírá.

Sednul mi na návnadu a zálibně mi prohlížel nohy. Mírně jsem se zavrtěla na židli a sledovala ho. Sjel mě od vysokých lodiček až po můj usměvavý obličej.

„Co si dáš, princezno?“ Jeho hlas byl mírně zastřený touhou, ale toho jsem se nebála. Snad ještě nikdy se mi nestalo, že bych s některým se zákazníků skončila nahoře na pokoji.

„Bílé víno, prosím.“

Objednal mi u Kiki vínko a ona mi ho nepozorovaně naředila vodou. Měli jsme to v práci nařízené, nikdy se neopít.

„Cigaretu?“ trhnul s krabičkou a z ní vyjel naoranžovělý filtr.

„Děkuji.“ Sklopila jsem oči ke krabičce, vyndala nikotinový váleček a zasunula ho do úst. Žhavícím zapalovačem mi připálil a já nasála první šluk. Vyndala jsem cigaretu z úst a vyfoukla kouř. Všimla jsem si, že na filtru zůstal otisk rtěnky a v duchu jsem se musela ušklíbnout. Tohle jsem snad nenáviděla ze všeho nejvíc.

„Jak ti říkají?“

„Monik,“ špitla jsem.

Pozvedl skleničku s whisky a přiblížil ji k té mojí s ředěným vínem. Pozvedla jsem taky skleničku a přiťukla si s tou jeho.

Následoval klasický hovor prakticky o ničem. Vykládal mi o svojí práci a já mu vysela očima na rtech. Vůbec mě to nezajímalo, ale fakt jsem si chtěla vydělat pěknej balík peněz. Můj hraný zájem mi věřil a líčil mi vše do detailů, které snad nezná ani jeho sekretářka. Máchal rukama a zapáleně vykládal. Čím byl opilejší, tím víc mi vykládal detaily svého života. Po šesté skleničce whisky jsme se najednou bavili o jeho ženě, která utrácí jeho peníze, kde může.

Začal být dotěrný.

Lehce jsem mávla rukou a během pár vteřin se u mě objevil vyhazovač. Ohromný chlap samý sval. Kdybych ho neznala, nevěřila bych, že má krk. Spíš bych si myslela, že mu hlava sedí přesně mezi rameny, možná na jediném krčním obratli.

„Máš dost, kámo, zaplať a já ti zavolám taxíka, jo?“ začal přátelsky a mávl na Kiki za barem.

Kiki mu sdělila sumu i za mě a vzala od něj hotovost, která zrovna nebyla malá. Mezitím Ron vyřídil telefon s taxikářem. Muž se vyvrávoral z baru za pomoci Rona a já se mohla vrátit zpátky ke své práci za barem. Kiky to vzala s klidem a šla si zase sednout ke stolku, ale po cestě jí odchytil jiný z mužů a ona s ním započala rozhovor. No, na každého se jednou usměje štěstí.

Čas se přehoupl přes půlnoc a rozjela se ta pravá zábava. Marie měla svůj hlavní popůlnoční program. Vystoupila na podium v kostýmu štětky ve stylu Limonádového Joa a spustila píseň Tornádo Lue. Boa se jí třepetalo kolem krku, vyhazovala nohy do vzduchu a kroutila se do rytmu. Většina mužů jí pozorovala, hlavně ti, kteří pro dnešní noc neměli svojí společnici. Obešla jsem si lokál, jestli někdo něco nepotřebuje. Nechodila jsem mezi stolky, naučila jsem se protancovat se kolem stolků a mělo to mnohem větší úspěch. Napsala jsem si pár objednávek a vrátila se zpátky. Měla jsem spoustu času.

Už aby bylo ráno, povzdychla jsem si.

Tuhle práci do mě málo kdo řekl. Všem jsem tvrdila, že jsem servírka a každý mi to věřil. Když mi někdo řekl, že by se ke mně chtěl stavit, aby mi to v práci trochu ukrátil, vždy jsem si vymyslela nějakou výmluvu. Ne že bych se styděla za to, co dělám, ale asi by mi nebylo příjemné, kdyby se tu ocitl někdo z mých přátel.

Vlastně jsem nikdy moc přátel neměla, ale ty, které jsem měla, byli spolehliví. Už někdy v pubertě jsem si uvědomila, že mnohem důležitější je mít kolem sebe lidi, na které se můžu spolehnout, než mít spousty rádoby přátel.

Ani jsem se nenadála a skončila mi směna. Zašla jsem zpátky do malé šatničky a odlíčila se do normální podoby.