Moonlight shadow

Ležela jsem v posteli, zamotaná v peřinách, čelo zalité studeným potem, žaludek se mi houpal jako loďka na rozbouřené hladině jezera. Byla jsem dokonale nehybná, věděla jsem totiž, co by se stalo, kdybych se třeba překulila na bok nebo se jakkoliv pohnula. Rty jsem silou vůle držela semknuté u sebe, abych se náhodou hned teď nepozvracela. Zkrátka jsem dělala vše pro to, aby večeře, kterou jsem před pár hodinami pozřela, zůstala nadále na svém místě. A totiž v mém žaludku.

Neměla jsem ponětí o tom, kolik může být zhruba hodin v noci. V duchu jsem se však proklínala za ty dvě sklenky bílého vína, které jsem do sebe hodila asi až příliš rychle. Pořád jsem zkoušela usnout alespoň na chvíli, spánek přece na nevolnost po alkoholu pomáhá, ne? Jenže všechny moje pokusy byly marné, nemohla jsem dělat absolutně nic. Nemohla jsem ani zavolat Dailu nebo Daniela. Připadala jsem si jako němá a ke všemu ochrnutá. Panika se ve mně pomalu ale jistě vzdouvala. Sakra co mám dělat? Bylo mi opravdu příšerně. Po dvou pitomých sklenkách vína!?

Když jsem nemohla mluvit, ani se hýbat, nezbývalo mi nic jiného než přemýšlet. Mohla jsem udělat dvě věci. První možnost, převalím se na bok a vyhodím tak ze sebe všechno, co je ve mně. Nechutné, ale budu se cítit lépe. Druhá možnost, zkusím štěstí a zavolám na Daniela, přičemž se budu snažit nepozvracet. Ale je jasné, že i otevření úst skončí stejně jako převalení se na bok. Zvracením. Nesnášela jsem zvracení!

Vzhledem k tomu, že všechny moje myšlenky se točily okolo zvracení, je celkem jasné, co se mohlo vzápětí stát. Úplně jsem se vykašlala na svou opatrnost, vymrštila se z postele jako střela a pelášila do koupelny, kde jsem měla v úmyslu se důvěrně seznámit se záchodovou mísou. Klekla jsem si na podlahu tak rychle, až mě zabolely kolena a jednou rukou jsem si chytla vlasy za krkem. Pak jsem si dala dlouhé rande s mísou, vyprázdnila svůj žaludek a znaveně odpadla na studenou podlahu. Bohužel, pocit úlevy se nedostavoval.

Doplazila jsem se k umyvadlu a se značnou námahou se postavila. Cítila jsem, že mám nohy jako z rosolu, a tak jsem si obličej velmi svižně opláchla a znovu sebou plácla na zem. Jen na zemi jsem se cítila bezpečně. Neměla jsem kam spadnout. Nejspíš jsem měla i horečku, ke všemu mě roztřásla zimnice. Jediným kladným bodem bylo to, že můj žaludek se vcelku uklidnil. I když mi to výrazně nepomohlo, o jeden problém méně.

Minuty ubíhaly a já stále ležela v totožné pozici na zemi. Troufám si říct, že hůř jsem se ještě nikdy necítila. Neměla jsem ale dostatek sil na to, abych sešla schody dolů a došla pro pomoc. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než doufat, že to během noci přejde a ráno budu opět fit. V tu chvíli jsem však neměla ponětí o tom, že to nejhorší teprve přijde…

Ani nevím jakým způsobem a kdy, ale podařilo se mi usnout. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se probudila, za okny ještě byla tma a já pořád ležela na podlaze v koupelně, což mi mimochodem přišlo trošku zvláštní. Asi jsem čekala, že mi Daniel přijde říct dobrou noc, než sám ulehne do postele a když mě nenajde v posteli, určitě hned půjde do koupelny, vyzvedne si mě do náručí a jako malé dítě mě uloží do postele. Ano, tak by to bylo přímo perfektní, jenže studené kachličky, jež mě tlačily do tváře mi jasně dávaly najevo, že život není pohádka, kterou si vysníme.

Kapku jsem zariskovala a pomalu se přetočila na druhý bok. Můj žaludek byl v pohodě, jen točení hlavy neustávalo, pot se ze mě valil v tenkých potůčcích a nepříjemně mě chladil na holé kůži. Tiše jsem zaklela. Není možné, aby mi takhle mizerně bylo jen kvůli trošce vína.

Téměř okamžitě mi v hlavě problikla myšlenka na vanu plnou horké vody, a tak jsem se bez otálení došourala po čtyřech k vaně, otočila kohoutkem s teplou vodou a krátký okamžik sledovala, jak se plní teplou vodou, z níž stoupají obláčky páry. Doslova jsem ze sebe strhala spodní prádlo a rychle vklouzla do příjemné vody, která mi ihned udělala o něco lépe. Musela jsem však zavřít oči, neboť stěny i nadále měnily svá místa nezvykle rychle.

Horká koupel mě zahřívala od konečků prstů na nohou až po krk. Rukama jsem se pevně držela okrajů vany, cítila jsem se příšerně nejistě, když se se mnou celá místnost točila. Chvílemi jsem měla dokonce pocit, že vana se každým okamžikem převrhne i se mnou. Raději jsem zaplula pod hladinu celá a nechala se laskat na kůži. Voda pro mě byla jako teplé prsty, které se mě něžně dotýkají a zahřívají mě zvnějšku dovnitř. Nikdy jsem se nechtěla vynořit. Takhle pod vodou mi bylo nádherně, chtěla jsem prostě zůstat pod vodou a usnout. Všechno by bylo jednodušší.

Nemusela bych se už nikdy zabývat tím, jestli nechám proces připoutání proběhnout až do samotného konce, nebo jestli z toho vycouvám, dokud ta možnost existuje. Netrápilo by mě, co vlastně cítím k Danielovi. Nemusela bych se trápit myšlenkou, že on mé city neopětuje. Spor mezi ním a Dailou by pro mě byl zcela nevýznamný. Ale také bych už nikdy neviděla Lexie. Proč je všechno v životě tak těžké? Dokonce ani utopení není tak lehké, jak se může zdát.

‚Liso!‘ škubla jsem sebou tak prudce a lekla jsem se tak moc, že jsem úplně zapomněla na to, že jsem pod vodou a z plných plic jsem se nadechla. Samozřejmě jsem se ihned dávivě rozkašlala a vymrštila se do sedu. Rukama jsem si odhrnula mokré vlasy z čela a snažila se popadnout dech. Bylo mi ihned jasné, komu ten hlas ozývající se uvnitř mé hlavy patřil, ale nevěděla jsem, proč prostě nepřišel do mého pokoje. ‚Liso! Dávej si pozor!‘ opět jsem nadskočila. Nejspíš bych měla být na jeho hlas zvyklá, ale teď jsem v něm slyšela něco, co se mi vůbec nezamlouvalo. Moc špatný pocit se mi plíživě vkrádal pod kůži a zarýval se do mě stále hlouběji jako tisíce drobných jehliček.

‚Co se děje?‘ vyslala jsem k němu naléhavou myšlenku a sama se divila, jak snadná je tahle komunikace pomocí myšlenek. Na odpověď jsem však čekala marně. ‚Danieli? Co se stalo?‘ ptala jsem se znovu, tentokrát s podtónem paniky. Zase nic.

Neváhala jsem tedy ani o vteřinu déle a vylezla z vany. Cupitala jsem nahá do pokoje, cestou ze mě odkapávaly kapičky vody a srdce mi freneticky tlouklo v hrudi. Popadla jsem tašku se svými věcmi, vytáhla první spodní prádlo, které se mi dostalo pod ruku a oblékla si ho. Pak jsem na sebe natáhla modré džíny a šedou mikinu a byla jsem odhodlaná jít za Danielem do jeho pokoje, abych zjistila, co se děje.

Dočista jsem hodila za hlavu svoji nevolnost, která stále přetrvávala a statečně myslela jen na to, abych se k němu dostala co nejdříve. Rozhodně jsem vykročila ke dveřím, popadla kliku a necitlivě s ní škubla. Dveře se otevřely. Vůbec jsem nečekala, že by přede dveřmi někdo mohl stát. Proto mě k smrti vyděsila silueta temné postavy, o kousek menší než já. Než jsem se pořádně stihla podívat, s kým mám tu čest, dvě malé dlaně se opřely o mou hruď a prudce mě zatlačily zpátky dovnitř pokoje. Dotyčný měl tak velkou sílu, že jsem tvrdě dopadla na podlahu a prudce se uhodila do hlavy o roh postele.

Asi by bylo zcela přirozené, kdybych začala křičet, nebo se vyptávat, ale já nemohla ani jedno. Z jednoho prostého důvodu. Byla jsem šokovaná. Naprosto šokovaná a otřesená. Pokud je tohle další z mých podivných snů, chci se co nejdříve probudit. A pokud je tohle jen krutá realita, všechno je v háji. Já jsem v pytli, stejně jako Daniel je naprosto v pytli.

„Dailo…“ zachraptěla jsem zlomeně a marně bojovala s přívalem slz. V jejím postoji jsem nepoznávala nic, co by k ní kdy patřilo. Tyčila se nade mnou jako nějaký vládce, který zvysoka shlíží na své poddané, které považuje za tu nejnižší spodinu a s odporem je sleduje v jejich utrpení. Nohy měla lehce rozkročené, ruce složené na prsou a nevěřícně kroutila hlavou ze strany na stranu. Nadřazenost z ní tryskala jako proudy žhavé lávy. Na vlastní kůži jsem pocítila, jak chutná zrada.

„Kam jsi chtěla jít?“ zeptala se svým obvyklým hlasem, což mě zmátlo ještě víc. Čekala jsem nějaký hrubší tón jejího hlasu, možná i výsměch, ale nic takového. Byla to prostě jen Daila. Můj vlastní strážce. Neodpovídala jsem jí a místo toho se posadila. Masírovala jsem si hlavu v místě, kde jsem se uhodila a děkovala Bohu za to, že se tak rychle hojím. Přitom mi slzy brázdily tváře. „Nejspíš jsem ti toho jedu dala málo, jak vidím.“ Otočila se, aby za sebou zavřela dveře a já v ten stejný okamžik pochopila.

Za touhle podivnou a zcela neočekávanou nevolností nestála ta trocha vína, kterou jsem vypila po večeři. Mohlo mi být hned jasné, že takhle špatně by mi nikdy po vínu nebylo. Obzvláště pokud jsem měla jen dvě sklenky. Zvracení, točení hlavy, horečka, krůpěje ledového potu a celková slabost. Ona se mě prostě a jednoduše pokusila otrávit. Ne-li přímo zabít.

„Tys to byla!“ vydechla jsem napůl překvapeně, napůl naštvaně.

„Samozřejmě, že jsem to byla já! Kdo jiný by to asi mohl být! Ten vampýr asi těžko…“ odfrkla si a dřepla si přede mě. Mé tělo reagovalo zhruba stejně jako kdyby se přede mnou na zemi plazila silně jedovatá kobra a já před ní ucukla, abych se nedostala do styku s jejími jedovatými zuby. Posunula jsem se od ní co nejdál, až jsem zády narazila na postel. I když v místnosti byla tma, v jednu chvíli se na jejím obličeji mihl bolestný úšklebek. To když jsem před ní ucouvla.

„Kde je?“ vypálila jsem bez rozmýšlení. Nebyl žádnu důvod očekávat odpověď, ale přesto jsem to musela zkusit. Nevolal by mě pomocí myšlenek jen tak pro nic za nic. Něco se muselo stát.

„Kde je kdo?“ zeptala se chladně a postavila se.

„No přece Daniel…“ prskla jsem netrpělivě a ihned poté se zarazila. Do háje zeleného! Kdybych se před ní nekrčila jako malé telátko, které má jít na popravu, plácla bych se dlaní do čela. Co jsem si vlastně myslela? Že Daila se pokusí mě otrávit a Daniel si ničeho nevšimne? Že nebude mít chuť ji na místě zabít? To proto mě volal! Chtěl mě před ní varovat. Chtěl mě varovat před Dailou! „Tys ho taky otrávila!“ zařvala jsem opravdu naštvaně a ignorovala točící se stěny, které mi jen přitěžovaly a nevolnost se tak stávala hůře snesitelnější.

„Nemohla jsem jinak. Kdybych otrávila jen tebe, k ničemu by to nebylo. Zjistil by, že je s tebou něco v nepořádku. A navíc, jeho otrávení bylo součástí mého plánu.“ Nemohla jsem si pomoct, ale v jejím hlase jsem slyšela jen tu starou dobrou Dailu. Ne zlou potvoru, která se snažila mě otrávit. „Vysvětlím ti, proč jsem tohle všechno udělala. Vlastně ani nečekám, že mě pochopíš, ale zkus se vžít do mé situace. Nemohla jsem to prostě nechat být…“ odmítavě zavrtěla hlavou a pak spočinula svýma modrýma očima na mé tváři. Žádala mě o svolení začít mluvit.

„Proč bych  tě vůbec měla poslouchat?“ vyštěkla jsem ostře a hřbetem ruky si setřela slzy. „Vždyť já husa jsem ti věřila, Dailo. Myslela jsem, že jsi můj strážce a že tvým úkolem je chránit mě! Ne se snažit mě zabít!“ při každém mém slově sebou trhla, jako kdybych jí tím ubližovala.

„Ty mě musíš poslouchat!“ dlaněmi mě chytla kolem ramen a nešetrně se mnou zatřásla. Snažila jsem se jí vykroutit, ale měla ohromnou sílu. „Musíš mě poslouchat, rozumíš!? Drž jazyk za zuby a laskavě mě poslouchej!“ okřikla mě. Přestala jsem jí odporovat a nehýbala se. „Dobře, hodná holka.“ Řekla spokojeně a pustila mě ze svého sevření. Její oslovení hodná holka mi projelo tělem jako něco odporného, co ve vás vyvolává znechucení.

„Ten plán se mi v hlavě zrodil teprve nedávno. Pokud mám být přesná, od chvíle, kdy jsi mu z hrudníku vytáhla dřevěný kolík, který by ho za normálních okolností zabil.“ Odmlčela se, zatímco já si přehrávala tu otřesnou situaci před očima. Vrátila se mi do těla všechna ta bezmoc a obrovský strach o Daniela, když jsem ho viděla s kusem dřeva trčícího z jeho srdce. Je možné, že to bylo teprve před dvěma dny? „Ve chvíli, kdy na tebe promluvil s kolíkem v srdci mi došlo, že mu v žilách koluje krev, jež ho chrání. Tvoje krev, Liso. A to byl první impuls, který mě přivedl na teorii nesmrtelného připoutání.“

Seděla jsem nehnutě, ani jsem nedutala a nehodlala jsem dát najevo jakékoliv emoce.

„Dnes ráno náš spor dosáhl kritického bodu. A já věděla, že je ta nejvhodnější chvíle na to, zahájit protiútok. Proto jsem uvařila večeři, celý večer se chovala tak jak se sluší a náš ranní spor s Danielem hodila za hlavu. Tak to alespoň mělo vypadat. A myslím, že jsem to zvládla dobře.“ Pochválila sama sebe a k mé nevolnosti způsobené jedem se přidala další nevolnost. Bylo mi špatně z Daily samotné. „Nemůžu prostě dopustit, aby k tomu připoutání došlo, Liso. Je to špatné. Stane se z tebe vampýr stejný jako je on. Proto jsem do toho vína přimíchala dost silnou dávku jedu a sama se napila protijedu, aby nebylo podezřelé, že já jediná víno nepiju. Tys byla vyřízená po dvou skleničkách, nemáš v sobě totiž žádnou krev, která by proti tomu bojovala. Kdežto Daniel… tvoje krev v jeho těle s jedem bojovala skutečně dlouho a vydatně. Začínala jsem mít strach, že se to nepovede.“

„Ale k čemu ti je to, že jsi otrávila nás oba?“ zajímala jsem se.

„Copak to nechápeš?“ vytřeštila na mě oči a zatvářila se dost překvapeně. „Pokud nepřekročíš hranici, proces proměny nebude dokončen. To je můj jediný záměr, Liso. Nechtěla jsem ti ublížit.“

„Takže jsi mě otrávila jen proto, abych se nemohla napít Danielovy krve? A jeho ses pokusila zabít, protože nechceš, aby mi dal svou krev, nemám pravdu?“ rozvážně přikývla.

„V jedné věci pravdu nemáš, Liso.“ Dodala. Pozvedla jsem obočí a čekala. „Nepokusila jsem se ho zabít. Právě teď ho zabíjím. Chci ho zabít.“ Řekla s naprostým klidem a dívala se mi přitom do očí.

Chvíli mi trvalo, než jsem si správně vyložila význam jejích slov. Když jsem potom promluvila, můj hlas byl zlomený a podbarvený pláčem. „Jak to myslíš, že ho zabíjíš?“

„Daniel je upír. Upír ke svému životu potřebuje krev. Krev do jeho těla musí být dodávána v pravidelných intervalech. My obě však víme, že v tomhle se Daniel poněkud vymyká pravidlům. Příliš rychle si navykl na tvou krev. Potřebuje se krmit mnohem častěji. Je to jako droga, bez které nemůže být, protože bez ní má abstinenční příznaky. Bez tvé krve za pár dní začne upadat do stavu, který bych označila jako delirium. Během dvou týdnů začnou jeho tělesné funkce zpomalovat, schopnosti slábnout. Do měsíce mu v žilách vyschne veškerá krev a z něj zůstane jen tělesná schránka. Zkrátka a dobře, snažím se ho vyhladovět k smrti.“

„COŽE?“ ani jsem si neuvědomila jak, ale stála jsem na vratkých nohou, ruce spuštěné podél těla, dlaně zaťaté v pěst. Naplnil mě obrovský vztek a i když mi stále bylo mizerně, pocítila jsem nepatrný záchvěv energie uvnitř sebe sama a rychle přemýšlela, jak ho proti ní co nejlépe zužitkovat. Možná způsobím nějaký vichr, který rozbije okna a střepy skla se jí zabodnou do obličeje, takže začne ječet a já ji nějak dorazím. Nebo na ni rovnou pošlu tornádo a budu se dívat, jak odsud utíká, až se jí za patami práší. Jo, kdyby to bylo tak jednoduché!

V hlavě jsem si to promyslela hezky, ale než jsem stačila cokoliv uskutečnit, popadla lampu z nočního stolku a vší silou mě jí uhodila zezadu do týla. Ihned jsem se odporoučela k podlaze a na krku cítila pramen horké krve, která mi vytékala z rány. Moc jsem nevnímala, ale cítila jsem, jak mi kolem pravého zápěstí nasazuje pouta a druhé připnula k čele postele.

Odtáhla mě k posteli tak, abych si mohla rovně sednout a klekla si přede mě. „Je mi to líto, Liso, ale dělám to pro tebe. Jsem tvůj strážce a pokud je tohle jediný způsob, jak tě ochránit, udělám to. I za cenu jeho života.“ S těmito slovy se zvedla a měla se k odchodu.

„Ty jedna hnusná proradná mrcho…!“ sykla jsem za ní. Hlava mi bezvládně klesla na rameno a dveře za Dailou se zavřely s jistou definitivností.