Moonlight shadow

První, co si uvědomila, byla vůně. Jeho nezaměnitelná vůně. Hned po tom dotek vlasů. Těch krásných dlouhých, jako uhel černých vlasů. Lehce jí šimraly na zádech a netrvalo dlouho a ucítila i teplý dotek jeho rtů. Zasypával polibky její záda a aniž by se setkal s odporem, zbavoval ji šatů i klidu.

„Gabrieli,“ zasténala do polštáře. Otočil ji tváří k sobě.

„Miláčku,“ usmál se a jeho zelenožluté oči plály touhou. Sklonil se k jejím rtům a dravě ji políbil. Dřív, než si uvědomila, co učinil, se vtlačil mezi její stehna a donutil ji se doširoka rozevřít. Když ucítila jeho mužství na pahorku svého klína, polila ji horkost. Byl tak blízko a přitom daleko.

„Prosím,“ žadonila, aniž by věděla, o co.

„Co mám udělat?“ ozval se u jejího ucha jeho tichý hlas. Třásla se a dechu se jí nedostávalo.

„Cokoli chceš!“ s obtížemi mu odpověděla.

„Ne! Řekni mi, co mám udělat, nebo toho necháme,“ byl to důrazný příkaz, i když pronesen hlasem plným touhy.

„Pomiluj mne!“ Červenala se, ale bylo jí to jedno.

„To už dělám, buď konkrétní,“ nedal jí oddech. Cítila, jak se svým tvrdým nástrojem tře o nejcitlivější místečko jejího vzrušeného těla.

„Vezmi si mě, vstup do mne, učiň mne ženou,“ vyrážela ze sebe mezi steny.

„Pokud je to tvým přáním…“

Dřív než doznělo poslední slovo, ucítila tlak, který způsobil jeho úd vstupující do jejího těla. Jediným prudkým pohybem do ni vnikl. A zastavil svůj pohyb. Dal jí čas si zvyknout na jeho přítomnost. Když se její tělo uvolnilo, pohnul se znovu. Její výkřiky se mísily s jeho steny, a když nastal okamžik vrcholu, jejich těla se chvěla společným uspokojením. Otevřela oči a … Tohle přece není Gabriel! Dívala se do rozzářených modrých očí Oliviera.

„Děkuji,“ políbil ji na rty a na jeho tváři se usadil samolibý? výraz. Zalapala po dechu. Co to znamená? Vždyť… Zavřela oči a počítala do deseti. Když je otevřela a rozhlédla se, byla zmatená ještě víc. Ležela na posteli, v hotelovém pokoji a byla úplně sama. Znovu se rozhlédla. Postel rozházená a ona sama v ní ležela úplně nahá. Sen! Živý sen! Napadlo ji. Jinak to ani být nemůže.

Pomalu vstala a šla pod sprchu. Spíše se potácela. Cítila se slabá, celé tělo ji bolelo. Jako by vůbec nespala. Voda pomohla, už v lepším stavu se vrátila do pokoje. Vzala do rukou polštář ležící na zemi a zabořila do něj tvář. Nic, ani stopy po Gabrielově, či Olivierově vůni. Už pod sprchou se rozhodla, že nebude věnovat přílišnou pozornost svému snu, ale pocity, které zažívala, když jí vzpomínky vypluly na mysl, jí to nedovolili. Teď právě seděla na kraji postele, na sobě hotelový župan a snažila se zaplašit pocit touhy, který probudila vzpomínka na Gabrielovy – Olivierovy polibky. Tiché zaklepání jí vytrhlo z myšlenek. Byla za to ráda.

„Dále!“ vykřikla, aniž by pomyslela na to, kdo je za dveřmi.

„Krásné ráno, Sereno.“ Olivier za sebou zavřel dveře a při pohledu na Ser jen v rozevírajícím se županu, sedící na posteli, která vypadala jak po divoce promilované noci, jeho oči potemněly známou touhou.

„Ach, Oliviere..“

Jeho temný pohled ji uvěznil. Pomalu se přibližoval. Měla pocit kořisti upřeně pozorující svého lovce. Došel až k ní a klesl na kolena. Rozevřel její nohy a přitiskl se k vonícímu tělu. Dřív, než mohla protestovat, zakryl jí ústa svými a jazykem jí přejel po dolním rtu. Vydechla mu do úst a tím mu uvolnila vstup do těch svých. Rodil se dychtivý, lačný polibek.

Zvedl ruce a jemným pomalým pohybem jí začal stahovat župan z ramen. Se rty přitisknutými k jejímu krku obnažoval její tělo. Zvrátila hlavu a nechala ho činit si, co chce. Její vůle byla zahnána do kouta. Do reality jí vrátil až zvuk telefonu. Netušila, jak dlouho vyzvání, ale když k ní konečně dolehl jeho zvuk, vytrhla se z Oliverových rukou.

„Ne!“ vykřikla a rychlým pohybem se přes postel dostala ke své kabele. Vytáhla přístroj, a aniž by se na něj podívala, ho zvedla.

„Jeremy! Co se děje?“ tak ráda slyšela jeho hlas.

„Nic. Jen že ses už dva dny neozvala.“ Byla to výčitka a byla oprávněná. Slíbila, že o sobě dá každý den vědět.

Omlouvám se, ale nestihla jsem to. Napíšu ti, ano?“ rychle se omlouvala a přitom pozorovala muže stojícího na opačné straně postele. Stál a díval se na ní, oči víc černé než modré, hluboký dech a ruce zaťaté v pěst. Ne, nebála se, že jí ublíží, ale spíš, že ho nezastaví a …

„Jeremy, eh, musím končit. Promiň.“ Rychle zaklapla telefon, přitáhla si župan blíž k tělu.

„Ser,“ zašeptal.

„Oliviere, prosím,“ byl to žalostný pokus zastavit ho.

„Nemůžeš mi dovolit takhle se tě dotýkat a pak říci ne,“ i když šeptal, slyšela, jak hrubý hlas má. Chci tě! To jeho postoj přímo křičel.

„Já…nechtěla jsem, promiň. Je to moc rychle,“ koktala.

„Sereno, jsi dospělá žena a já zralý muž, to, že po tobě toužím, je přirozené. Počkám, chceš-li. Jen – zítra se vracím zpět do Londýna a budu sem moci přijet za 14 dní. Rozmysli se do té doby. Nechci naléhat, ale bolestně toužím se s tebou milovat. Cítit, že jsi jen má, jenom má. Nemáš se čeho obávat, neopustím tě.“ Hlas se mu pomalu vracel k normálu, i oči už zas modře zářily.

„Děkuji,“ usmála se. Přešla k němu a dětsky ho políbila na tvář. Chytil ji a ukradl polibek na rty.

Nebránila se, věřila mu.

„Za chvilku jsem hotová,“ oznámila mu, když ji pustil.

„O.K. Počkám na tebe přede dveřmi. V ceně je i snídaně, nezapomeň,“ pohladil ji po tváři a odešel. Co to se mnou je? Ptala se sama sebe. Stále měla před očima jeho toužebné oči a ruce, které se dotýkaly její nahé kůže. Ač by jedna její část ráda pokračovala, zbytek byl vděčný za Jeremyho telefon. Nechtěla to takhle, chtěla se cítit celá a teď to bylo jakoby někdo od sebe oddělil její tělo a mysl. Tělo nechtělo nic jiného, než dopřát si tělesný akt, podlehnout Olivierovi, ale mysl mu v tom vytrvale bránila.

Nemysli na to! Nakazovala si. Rychle vytáhla kraťasy a tílko, které jí včera koupil Olivier, aby se měla do čeho převléknout. Opravdu stál přede dveřmi.

„Hotovo,“ usmála se na něj.

„Sluší ti to.“ Natáhl k ní ruku a strhl na sebe. Uvěznil ji ve svém náručí.

„Až neslušně ti to sluší,“ šeptal jí do ucha a jemně jí do něj kousl.

„Oliviere,“ zasténala.

„Neměj strach, budu hodný,“ ujistil ji a dřív, než ji pustil, ukradl jí ze rtů vášnivý polibek.

Po snídani si zabalili své věci a pomalu se vydali k dočasnému domovu. Nepospíchali, a tak se u domu objevili až s pozdním odpolednem.

„A zbloudilé ovečky!“ s úsměvem a pátravým pohledem je vítal Damon.

„Zdravím, synu. Byl bych rád, kdybys své vtípky nechal pro sebe.“ Až do teď jí přišlo, že byl Olivier usměvavý a vstřícný, ale když mu pohlédla do tváře, nyní zapochybovala. Tohle byl jiný muž. Za celé dva dny na jeho tváři neviděla tuto nepřístupnou masku.

„Omlouvám se, otče.“ Damon sklonil hlavu, hlas nasycený podřízeností.

„V pořádku. Půjdeme dovnitř, Ser si potřebuje odpočinout. Zítra ji už čekají povinnosti.“ Jemně ji vzal za loket a vedl do domu. Proč by měla odpočívat, vždyť to dělala poslední dva dny. Blesklo jí hlavou.

„Doufám, že máš sbaleno.“ Hodil ještě pohled za sebe na Damona.

„Ano, vše je připraveno,“ ujistil ho. Když došli k Serenině pokoji, Olivier otevřel dveře a nechal ji vstoupit první. V mžiku zavřel dveře a přitáhl si ji jako už mnohokrát během dne do náruče. Bez jediného slova zvedl její tvář k sobě a hladově jí políbil. Když jí došel dech, přesunul své rty k uchu a chraplavě zašeptal.

„Nech mne, ať ti ukáži, co ti mohu nabídnout. Dovol mi tě hýčkat.“ Chvíli bojovala sama se sebou.

„Oliviere, slíbil jsi-“
Nenechal jí domluvit: „Vím, co jsem slíbil, a dodržím svůj slib, ale nemohu odolat. Svádíš mne celým svým bytím. Vůní, úsměvem, pohybem ladných boků. To vše ve mně probouzí primitivní pudy. Toužím slyšet, jak v extázi křičíš mé jméno, jak mne zveš do svého těla.“ Jiskřičky napětí byly cítit všude kolem nich, lechtaly ji na kůži. To, co šeptal, ji vzrušovalo a nutilo ji podlehnout. Jen se vzpomínka na jeho slib dokázala odolat.

„Oliviere, budeš ze mne mít vše, co si budeš přát, ale dej mi čas,“ pronesla tiše a až pak si uvědomila, co její slova znamenají. Místo odpovědi jí vášnivě políbil.

„Nebudeš litovat,“ zašeptal a pustil ji.

„Odpočiň si, přijdu za tebou později,“ rozloučil se a odešel. Stála jen tak a trvalo dlouho, než se vzpamatovala. Umyla se, převlékla a vybalila, vše dělala automaticky. Stále si nechtěla připustit, že opravdu řekla Olivierovi ano. Jistě, neodevzdá se mu hned, ale … Večer prožila tak nějak mimo, pořádně nevnímala jak Damona, tak děti. Ráno jí probudilo klepání.

„Moment,“ houkla a podívala se na hodiny vedle sebe. Šest ráno. Kdo…? Olivier! Došlo jí. Má odjet společně s Damonem.

„Ser, to jsem já,“ ozvalo se zpoza dveří. Nemýlila se. Natáhla na sebe župan a šla otevřít.

„Krásné ráno, má paní.“ Obtočil své ruce kolem jejího pasu a vtlačil ji zpět do soukromí pokoje. Jen co zabouchl dveře, se přisál na její rty.

„Zdálo se mi o tobě,“ šeptal mezi polibky a tiskl si ji ještě víc k tělu. Cítila pod dlaněmi pevné svaly jeho prsou a uvědomila si, že zanedlouho se jich bude dotýkat úplně jinak. Jeho jazyk divoce tančil v jejích ústech. Konečně ji pustil.

„Měla bych se rozloučit i s Damonem,“ upozornila ho.

„Ano, ale, prosím, zdrženlivěji,“ nakrčil nos.

„No dovol! Nejsem to já, kdo stojí v cizím pokoji a tiskne si k sobě tělo jeho obyvatele,“ čertila se.

„Žárlím!“ pronesl klidně. Překvapeně zamrkala. On už měl na tváři zas výraz pokerového hráče. Až v tento moment si uvědomila, že jen s ní odkládá nepřístupnu masku obchodníka. S ní a dětmi. Potěšilo jí to. Možná, opravdu možná, má druhou šanci. Gabriel! To jméno měla stále v hlavě. Chtěla zapomenout a jít dál. Vždyť se mezi nimi nic nestalo, tak proč je to tak těžké? Proč ho má stále plnou hlavu?

Den strávila s dětmi na zahradě. James se chystal na kontrolu vinic, a tak nebude dva dny přítomen. Phili byl stále víc ve společnosti Clair, která tu ještě zůstala. Bohužel, tyhle dvě si do oka nepadly. Clair se k ní chovala s chladnou zdvořilostí, bez nejmenšího zájmu o sblížení. Serena se s tím smířila. Čas, chce to jen čas. Namlouvala si.

„Ser, co budeme dělat zítra?“ už nějakou dobu ji bombardovala Žili.

„Má být krásně, tak co vyrazit k moři?“ navrhla.

„Jóóó!“ Žili byla nadšená.

„Philipe?“

„Hm, dobře,“ odpověděl bez valného zájmu.

„Nechceš? Co by tě potěšilo?“ byla z něj zoufalá. Stále nenašla cestu k tomuto zvláštnímu chlapci.

„Pláž zní fajn,“ dal do hlasu alespoň trochu nadšení.

„Dobře, tak zítra jedeme na pláž. Clair, přidáš se?“ otočila se na ženu sedící tiše v křesle.

„Ne. Pojedu s Jamesem. Už dlouho jsem ve sklepech nebyla. Ale no tak, broučku, se Serenou je dobře. Buď poslušný!“ svá poslední slova směřovala k chlapci.

Ráno dalo Sereně za pravdu. Slunce svítilo a nebe bylo blankytně modré. Uložila do košíku svačinu i oběd. Do tašky zabalila věci pro všechny tři. Autem bylo k moři opravdu kousek. Pláž mimo turistické lokality nabízela dost prostoru i soukromí. Bylo tu jen pár místních. Rozložila deku, vyndala hračky pro Žili a knihy pro Philipa.

„Tak co, půjdeme si zaházet? Nebo raději postavit hrad?“ navrhla s míčem v ruce. Hrála si s nimi celé dopoledne, a když zasedli k obědu, byly obě děti unavené. Najedli se a Ser uložila malou Žili k odpočinku. Philip si vzal knihu a usadil se vedle sestry ve stínu. Serena si stáhla krátké šaty, které měla na sobě.

„Půjdu se smočit. Ohlídáš sestru?“ zeptala se Philipa, jen co malá usnula. Jen kývl. Voda byla chladná, ale díky horkému slunci jí to nevadilo.

„Jé, promiň!“ ozvalo se za ní. U nohou jí seděla dívka. Ser se k ní sklonila a pomohla jí vstát.

„Teta mi hodila míč a já ho nechytila,“ vysvětlovala anglicky se silným přízvukem a ukazovala na barevný míč houpající se na vlnách.

„Podám ti ho. Stůj tu,“ řekla a udělala pár kroků pro míč.

„Na,“ usmála se a pohladila dívku po hlavě. Mohla být stejně stará jako Phili, možná jen o kousek mladší.

„Díky,“ chmátla po něm a utíkala k ženě stojící několik metrů od nich.

„Merci!“ zavolala a zamávala směrem k Sereně. Ta kývla a šla zpět k dětem. Utřela se a znovu si oblékla šaty. Natáhla se na horký písek a nechala slunce prohřát její tělo.

„Děkuji, že jste pomohla Justíně,“ ozvalo se nad ní a někdo jí zakryl svým stínem. Otevřela oči a hleděla do tváře drobné černovlásky.

„O nic nešlo.“ Neušel jí roztomilý francouzský přízvuk v její angličtině.

„Jsem Lea, vlastně Leontýna, ale tak mi nikdo neříká,“ podávala jí ruku.

„Těší mne, Serena,“ usmála se.