Moonlight shadow

Po rychlé sprše, která osvěžila nejen mé tělo, ale díky bohu mi pročistila i hlavu, jsem vytáhla další obnošené tričko z Alexova prádelníku. Dlouho jsem jen tak seděla s kusem černé seprané bavlny v rukou a snažila se nemyslet na to, co bude dál.

„Abby, stydnou ti vajíčka.“ Alex strčil hlavu do dveří a přejel mě zkoumavým pohledem.

„Jasně, hned jsem u vás.“ Pípla jsem tiše a natáhla si tričko přes hlavu. Cítila jsem se čím dál hůř. Měla bych se cítit líp, ne? Místo jednoho muže, mám teď dva. Dva dokonalí chlapi jsou jenom mí. Stačí říct a můžu je mít oba.

„Ksakru.“ Zaklela jsem a vnímala štiplavý tlak, který mi hnal do očí slzy. Proč si proboha jenom připadám jako to seprané tričko, co mám teď na sobě? Obnošená a zralá na vyhození?

S námahou jsem spolkla velký knedlík, který mi rostl v krku a párkrát mrkla, abych zahnala tu slanou nadílku. Nebudu přeci brečet nad rozlitým mlíkem, sama jsem byla u toho, když se ten džbánek převrhl a měla jsem stejný podíl na tom, že se tak stalo.

Vstala jsem a snažila se donutit sama sebe k mírnému úsměvu. Nechci, aby Adrian rozebíral pořád dokola, jak se cítím a proč to tak je. Chtěla jsem se jenom sebrat a utéct hluboko do lesa, kde by mě nikdo nenašel.

Seděli u stolu a mlčky zdolávali každý svou hromadu smažených vajíček se slaninou. Třetí talíř čekal na mě. Přisedla jsem a vidličkou začala rozmazávat žlutou hmotu po talíři. Nemohla bych spolknout ani sousto, jistojistě bych se zadusila.

„No, pomalu vyrazím. Už se nemůžu dočkat, až to s tím zmetkem skoncuju.“ Alex zavrčel a podíval se přes stůl na mě. Neměla jsem náladu ho povzbuzovat vůbec v ničem. Momentálně jsem se sama v sobě patlala se svými démony.

„Skočím nám pro něco na oblečení. Liz bude mít radost, že jsme oba v pořádku.“ Adrian dojedl a odstrčil svůj talíř stranou.

„Půjdu s tebou.“ Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do očí. Přimhouřil ty své a já se v tu chvíli cítila, jako by mi mohl vidět až do žaludku.

„Ne, sám budu mnohem rychlejší. Všichni vlkodlaci budou na shromaždišti a tak bude bezpečné dostat se k autu, a pak zase zpět.“

„Nezůstanu tady sama.“ Zaprotestovala jsem tiše a odsunula talíř.

„Vypadáš unaveně, Abby. Prostě si půjdeš ještě lehnout a já se hned vrátím. Počkáme pak na Alexe spolu.“

Pokrčila jsem rameny a vstala od stolu. „Fajn, jdu si odpočinout.“ Věděla jsem, že jakmile se zavřu v ložnici, rozpláču se. Ale co, mám v sobě nepředstavitelnou tíseň a ta musí ven.

Přesně jak jsem předpokládala, oči se mi zalily slzami a já si tiše pod dekou pobrečela. Adrian byl už pryč, protože jinak už by stepoval u postele a snažil se mě uklidňovat. S Alexem jsem si nebyla jistá, možná jen patří k těm mužům, jenž neumějí ženy utěšovat a raději se tomu vyhnou.

Když jsem se konečně uklidnila, unavená a otupělá, usnula jsem pod teplou dekou a na péřových polštářích, ze kterých jsem ještě stále cítila jejich vůni.

Něčí velká dlaň mi překryla ústa i nos a zabránila mi v dýchání. Chtěla jsem ji odstrčit, jenže paže mi držely další páry rukou. Zazmítala jsem se a ochabla, jelikož klást odpor bylo naprosto zbytečné. Zuřivě jsem mrkala, snažíc se zaostřit v černočerné tmě, alespoň postavy těch, co mě drží.

„Pustím tě, ale nebudeš křičet.“ Naprosto cizí hlas mi zazněl těsně u ucha. Přikývla jsem a hluboce zalapala po dechu, když neznámý uvolnil své sevření.

„Co se…?“ Snažila jsem se říct, než tmou proletěla velká tvrdá mužská pěst a zasáhla mě do čelisti. Ještě jsem si uvědomila trhavou bolest, to jak mi rozrazil spodní ret, a pak celkem nepatrné křupnutí, to jak mi vyrazil zub. Ústa mi zalila čerstvá krev a stékala mi po bradě, bylo mi to jedno. Nevnímala jsem už nic, kromě temné hluboké díry, do které jsem se propadala.

„Tohle tě probudí.“ Po obličeji mi stékaly kapky ledové vody a vpíjely se mi do trička. Celou přední stranu těla jsem měla mokrou.

Otevřela jsem oči a uvědomila si hned několik věcí najednou. Hned první vjem, byla nepředstavitelná bolest. Bolelo mě i samotné dýchání. Váhavě jsem jazykem přejela díru po zubu. Nevyrazil mi ho, ale přerazil. Sakra. Zavadila jsem špičkou jazyka o prokousnutou tvář a roztržený ret a vnímala, jak mi tahle část pusy natekla. Pootevřela jsem ústa a s úlevou zjistila, že čelist mi funguje.

Tělo samotné jsem měla otupělé chladem a paže, za které jsem visela připoutaná ke stěně, jsem měla vykloubené a šlachy namožené.

Zapřela jsem se o nohy a opřela se zády o vlhké kameny za mnou. Musím ulehčit rukám, nebo je už v životě nepřipažím. Pod ploskami nohou mi zašustila stará sláma a popíchala mne na kůži. I tak jsem se postavila a konečně zvedla hlavu.

Místnost neměla víc než tři na tři metry. Velice spoře ji osvětlovaly dvě plápolající, čmoudící louče, zavěšené do velkých kovaných stojanů.

Stěny a strop tvořily vlhké oslizlé kameny a na podlaze byla jen udupaná hlína. Pode mnou a v okruhu tak půl metru byla podestýlka ze staré zplesnivělé slámy. Zatuchlý puch mne zaštípal v nose a já zaostřila na postavu, stojící u protější stěny. Chvilku mi trvalo, než jsem si jeho tvář někam zařadila, jenže poté už nebylo pochyb.

„Johne?“ Spokojeně se usmíval a v rukou svíral dřevěné vědro.

„Už jsem si myslel, že jsem to s tou ránou přehnal. To by nebyla žádná legrace, kdyby ses mi už neprobrala.“ Odložil vědro stranou a složil uvolněně paže na prsou.

Musela jsem se přemlouvat, abych zůstala při vědomí. Určitě by to vyřešil další ledovou sprškou.

„Co chceš?“ Díky opuchnutému rtu se mi špatně mluvilo. Jak se mi posouval po zubech, začal opět krvácet. Cítila jsem, jak mi pár kapek steklo po bradě, následováno dalšími.

„No, přeci si s tebou užít, ne? Musí být v tobě něco jedinečného, když po tobě touží vůdce upírů, i náš alfa.“ V jeho hlase byl slyšet výsměch.

„Zabijí tě za to.“ Neudržela jsem hlavu vzpřímenou a tak jsem ji nechala klesnout na prsa.

„Jsem už dávno mrtvý, Abby. Proto mi nic nebrání v tom, hrát si. Tvůj tatík a teď ty. No, nemám ale šťastný týden?“ Vypadal, jako by si chtěl začít zpívat.

„Jsi úplný magor. Jsi naprosto šílený.“ Vydechla jsem tiše. Slyšel to.

„Ber to takhle. Mé dny jsou už tak jako tak sečteny. Mám teď jedinečnou šanci donutit Alexe, aby skákal podle mě. Myslím, že mi ještě rád přenechá celou smečku, výměnou za tvůj křehký lidský život.“

„Jsem rukojmí?“ Nohy se mi podlomily a já se opět zavěsila za paže. Bolest mi projela od ramen až do špiček prstů a já zakvílela.

„Myslím, že v leže ti bude líp, určitě to bude pohodlnější…pro nás pro oba.“ Písknul a do místnosti vešli dva muži. Podle tváří jsem je neznala.

Odpoutali řetěz ze stěny a každý mě chytil pod jedním ramenem. Táhli mě po podlaze jako kus hadru, i když jsem se ze všech sil snažila střídat nohy.

John uhnul a oni prošli dveřmi. Dostali jsme se do větší místnosti, osvětlené jednou slabou žárovkou. Sotva jsem viděla obrysy té temné kobky a to bylo možná dobře. Uprostřed stál masivní dřevěný stůl a za ním ještě jeden, přikrytý pečlivě složeným plátnem. U stolu byla už jen jedna rozvrzaná židle, jinak byla místnost prázdná.

Muži mě bez jediného slova položili na stůl a zacvakli mi zápěstí a kotníky do silných kovových ok.

John přešel pomalu ke mně, a pak pokynul k dalším dřevěným vratům. „Myslím, pánové, že už to zvládnu. Počkejte nahoře.“

Muži se na sebe jen rychle podívali a okamžitě odešli.

„Adrian už určitě ví, co se stalo.“ Snažila jsem se získat trochu času.

„Vítej u mě doma, Abby.“ Teatrálně rozhodil paže a obrátil tvář ke stropu. „Nejsme tedy přímo u mě doma, ale jsem tu skoro jako doma. Věřím, že nás opravdu najdou, ale myslím, že jim to chvilku dá.“

Přistoupil ke stolečku za mou hlavou a odtáhl sukno. Musela jsem zaklonit hlavu, abych viděla, co se pod ním skrývá. Něžně špičkami prstů pohladil lesklá držadla prazvláštních nerezových nástrojů. Bylo to, jako by se s nimi mazlil.

„Jsi opravdu šílený.“ Vydechla jsem, když jsem se narovnala zpět. „Nemůžeš mě zabít, chceš přeci vyjednávat.“

„Nechci tě zabít.“ Nesouhlasně se na mě otočil.

„Jen si trošičku pohrajeme. Nakonec se ti to bude třeba líbit.“ Mrknul na mě a vzal jeden z dlouhých vykošťovacích nožů.

Bedlivě prohlédl celé ostří a potom přistoupil ke mně. Třásla jsem se strachy a neuvěřitelnou zimou. Chtělo se mi křičet, ječet a brečet. Prosit ho na kolenou, ať mne nezabíjí, nebo ať to udělá alespoň rychle.

Nejdřív mi přejel po spánku dvěma prsty. Pomalu se mazlil s mojí kůží. Potom stejný pohyb zopakoval stranou nože. Ocel byla ledově chladná. Ladný pohyb dokončil na hraně mé obražené čelisti. Špičkou mi přejel po bradě, a pak níž po krku. Jedním rychlým a zkušeným řezem přeťal předek trička. Pokud tohle měla být jen erotická hra, byla jsem asi mimo.

„Bojíš se?“ Šeptnul a já si všimla drobounkých kapiček potu, které mu vzrušením vyrašily pod nosem.

Někde uvnitř mne se zvedl neuvěřitelný vzdor. Pozvedla jsem hlavu, co jen mi to připoutané paže dovolily a plivla mu do tváře. „Trhni si, parchante jeden!“

„Ho… ho… ho.“ Proboha, ono mu to udělalo radost.

„Tak se mi to líbí.“ Utřel si mou slinu z tváře a pak si prst zasunul mezi rty. Vytřeštila jsem oči, fajn, dostal mě.

„Tak malinko přitvrdíme.“ Jeho hrůzostrašný šepot se plazil po kamenné místnosti a ovíjel se kolem mého prokřehlého těla jako ohromný hladový had.

Přehodil si nůž v rukou, ale až poté, co se s ním opětně láskyplně pomazlil. Odtáhl od sebe okraje mého promočeného trička a odhalil tak mou nahou hruď.

„Hmm, že bych je začínal chápat?“ Špičkou ukazováčku mi přejel od krku, mezi ňadry, až na břicho. Odporem jsem se otřásla a odvrátila tvář. Nechtěla jsem se dívat na jeho toužebný výraz. Bylo mi z něj zle.

Pak jsem zatnula bolestí zuby, to když opět celý pohyb zopakoval tím nožem. Mezi ňadry přitlačil a já cítila, jak se ostrá čepel prořízla skrz kůži. Dával si pozor, aby zranění bylo jen povrchové. Spíš hlubší škrábanec, než řezná rána.

Podívala jsem se na něj, až když okouzleně vydechl. Byl fascinován sám sebou. Díval se na mě skoro zbožně, a když se nade mne naklonil a svým jazykem následoval ránu, kterou mi způsobil, protočil se mi žaludek.

Skončil na mém břiše a tam mne zlehka políbil. „Krásně voníš. Cítím z tebe strach. Nádherně chutnáš, jsi tolik sladká. Lituji, že tě nemohu dovést až nakonec, roztrhat tě na kousíčky a nakrmit se z tebe.“ Jeho dech mne hřál na kůži a já se snažila nerozbrečet. Určitě by se mu to líbilo, tolik mu toho nedopřeju.

Bála jsem se, moc jsem se bála. Ten člověk nebyl normální. Byla to zrůda, pasoucí se na strachu svých obětí, těšící se z jejich nářku. Tohle nedělal poprvé.

Zavřela jsem pevně oči a v duchu volala Alexe. Snažila jsem se ze všech sil soustředit jen na to, kde jsem a jak to tu vypadá. Možná mě díky tomu najdou. Panebože, ať mě najdou.

První slza mi stekla skrz zavřená víčka a já cítila, jak mi stéká po spánku a vpíjí se mi do vlasů. Roztřásla mne zima a já ze všech sil zalomcovala ocelovými úchyty, které mi svíraly končetiny. Přece tady nezemřu, po tom všem tu přeci nezemřu. Kdoví, co by s mou mrtvolou udělal. Nebyla jsem si úplně jistá, že bych se probudila jako upír, kdyby mne roztrhal na kousíčky. Nejspíš by to udělal hned, jak bych naposledy vydechla.

„Johne, co po mně chceš? Chceš sex, chceš mě mučit? Co sakra chceš?“ Můj hlas byl neuvěřitelně vysoký. Zazmítala jsem se v okovech a pak to vzdala. Jsem slabá, slabá a lidská a smrtelná. Do háje“

„Hmm, dobrý nápad. Myslím s tím mučením a sexem.“ Sedl si na židli, která pod jeho vahou sténavě zavrzala.

„Líbí se mi, když o to ženy prosí.“ Oblíznul ostří nože, a pak ho hodil na stolek. Nástroje nepříjemně zarachotily a mne se z toho cinkavého zvuku strachy zastavilo srdce.

„Chci, abys cítila bolest. Chci, abys prosila, abych tě dorazil.“ Nemusela jsem se na něho ani dívat, abych poznala, že se mění. Slova mu začala zadrhávat, to jak se hlava prodlužovala a deformovala se do vlčí mordy. Konec spíše jen zavrčel.

Seděl tam napůl muž a napůl vlkodlak. Tělo měl ještě lidské, i když ruce se změnily v pařáty a hlava byla protáhlá s typickými zvířecími rysy.

„Vědělas, že proměnu mohou zastavit jen ti nejsilnější? Mám na to být alfou. Byl bych dobrý vůdce. Silný a krutý. Celá smečka by se přede mnou třásla strachy. Víš, jak mě unavuje hrát milého a poddajného poskoka? Nejsem poskok, nikdy jsem jím nebyl. Teď tu mám tebe a ty jsi můj trumf. Všechno jsem to naplánoval. Alex si myslel, že mne jde na shromaždiště zabít. Že ho vyzvu a nechám se jen tak roztrhat, jako hloupý jednoduchý pes. Nejsem hloupý. Zvrácený? To ano, ale ne hloupý.“ Vstal a přistoupil opět ke mně. Nezvládla jsem se na něho dívat. Alex mě ani ve své vlkodlačí podobě takhle neděsil. Z Johna vyzařovala krutost. Surová a neředěná krutost.

Oči mu svítily a já v nich četla. Bylo to, jako dívat se na promítací plátno. Představoval si, jaké krutosti by se mnou udělal, než by mě nakonec už skoro nedýchající znásilnil a pak zabil.

„Jak můžeš sám sebe snést?“ Můj hlas zněl tiše, smířeně. Cítila jsem se prazvláštně volná. Jako bych se dostala za hranici vlastního strachu. Prostě jsem už nemohla být víc vyděšená a tak má mysl rezignovala. Mrzelo mě jen jediné, že pokud to skončí tak, jak si to tenhle psychopat maluje, nestihnu obejmout Adriana a říct mu, jak moc ho miluji. Jeho jediného a nikoho jiného. Cítila jsem až úlevu, když jsem si uvědomila, že už nikdy nebude sex s nimi, s oběma. Nechci Alexe, nechci vlkodlaka. Chci jen a jenom svého manžela.

Oči mi zalily slzy, to když jsem si představila, o co všechno právě přicházím. Věčnost naplněná štěstím, kterého se nám doteď moc nedostávalo. Možná děti a možná vnoučata. A hlavně stále se nabízející chladivá náruč.

„Ale ne, to už jsem tě zlomil? Tak brzy, chtěl jsem si hrát víc.“ Sklonil svou hlavu, a pak si jedním pařátem uvolnil rozkrok kalhot. Jak tak dumal nad nesčetnými způsoby mého odchodu, vzrušil se a stále rostoucí erekce se nyní ostře zařezávala do jeho upnutých riflí.

„Dej mi svátek, úchyláku.“ Unaveně jsem stočila hlavu stranou, abych si udělala co nejvíce pohodlí a zavřela oči. Chtělo se mi hrozně spát.

Alex byl daleko, přes to jistě cítil, že už se nebojím.

Ohromné pařáty se mi omotaly kolem krku, a když stiskl natolik, že jsem se nemohla nadechnout, mé tělo se automaticky pudově snažilo bránit. Vyprostit se z okovů a odstrčit ty nadlidsky silné ruce pryč.

Otevřela jsem jen naprázdno ústa a vytřeštila oči. Užíval si to. Vzrušeně prožíval každý můj zbytečný pokus o nádech. I přes zdeformované rty bylo poznat, že se usmívá.

„Tak se mi to líbí. Bojuj. Nedovolím ti, abys to jen tak vzdala.“ Jeho nízko položený hluboký hlas byl rozechvělý vzrušením. Oči mu přímo plály chtíčem. Jen jsem nevěděla, jestli chtíčem po mně, nebo po tom zmáčknout víc.

Náhle dusivý tlak jeho sevření ustal a já se sípavě nadechla. Rozkašlala jsem se a bolestivě nabírala do plic čerstvý vzduch.

Odpotácel se ke stěně a opřel se celým tělem o kamennou zeď. Jeho tělo se chvělo. Sakra, on byl vzrušením málem bez sebe.

„Musím na vzduch, hned se vrátím.“ Vyběhl z místnosti, jako kdyby mu za zadkem hořelo. Možná, že opravdu hořelo.

Chviličku sama, sama v téhle studené, vlhké a zatuchlé díře. Znovu mne rozklepal chlad a já musela pevně sevřít zuby, protože jinak mi o sebe drkotaly nahlas. Dlaně jsem stáhla v pevné pěsti, abych mohla zatnout svaly na rukou. Bolelo to, ale fyzická bolest mě držela nad vodou. Byla tím jediným, co mi pomáhalo udržet rovnováhu a totálně se tu nesesypat. Byla tím, co mi říkalo, že ještě dýchám a pokud dýchám, pořád mohu doufat. Mám naději, mám ji, pořád dýchám.

Pevně jsem stiskla víčka a představila si nádherný pocit, když se ráno vzbudím po boku svého muže. Jemné hedvábné povlaky polaskají mou kůži, a pak ucítím z polštářů jeho sladkou květinovou vůni. Je mi příjemné teplo a i jeho tělo hřeje. Přitiskne se ke mně, i když ještě spí. Je jako malé kotě, poslepu pátrající po své matce. Jeho ruce mne samovolně vtáhnou do náručí a já se uvelebím mezi jeho pažemi a čekám, až se probudí. Většinou mu to trvá dlouho, než otevře oči. Možná si jen ještě chvilku užívá ten přechod mezi snem a realitou.

Představila jsem si krásně sametový tlak jeho ranní erekce i to, když se rozhodne toho využít. Skoro hmatatelně jsem vnímala jeho pokožku pod mýma rukama. Jeho horké rty, letmé doteky. Rozespale pomalé pohyby.

Temné zavrčení mne vytáhlo z mého snění a já nebyla ještě vůbec připravená čelit světu kolem. John stál vedle stolu, plně přeměněn ve vlkodlaka. Byl mohutný jako Alex, možná ještě o kousíček vyšší. Dlouhé černošedivé chlupy mu pokrývaly většinu těla, kromě skrovně osrstěné přední části. Hrudník, břicho a slabiny byly na můj vkus moc holé. Jeho urostlá postava byla nezaměnitelná ani po přeměně. Po rukou mu hrály mohutné svaly, i při sebemenším pohybu. Stehna měl široká a pevná.

Upřela jsem mu pohled do tváře a zhodnotila jeho vzhled jako celku. Dost odpudivá příšera, pokud mohu soudit. Oči mu plály ryzím hněvem a mordu měl celou zašpiněnou od krve. Sliny mu vytékaly mezi pysky a smíchané se zbytky nějakého ubohého zvířete odkapávaly na hrudník a břicho.

Vycenil zakrvácené zuby a já si mohla poměrně jasně všimnout zbytků masa. Krmil se, kdoví kde a z čeho. Jen jsem doufala, že za oběť mu padla laň a ne nějaká lidská bytost.

„Stýskalo se ti?“ Bylo mu sotva rozumět. Nečekal na mou odpověď a já si nebyla vůbec jistá, že by ji dostal. Nemohla jsem od něho odtrhnout oči. Byla jsem jím jako zhypnotizovaná. Jako by to vycítil, zkřivil tlamu do výsměšného zašklebení.

„Spala jsi s naším alfou po přeměně?“ Popošel blíž a dal si opravdu záležet, aby své mohutné pohlavní orgány zaparkoval přímo před mým obličejem.

„Sorry, ale nejsem zoofil.“ S odporem jsem se odtáhla a na oplátku za svou poznámku schytala další tvrdý políček. Rychlá a přesná rána hřbetem ruky, kterou mi vcelku nenuceně uštědřil, způsobila, že ret mi opět začal krvácet a přeražený zub se rozbolel s takovou intenzitou, že se mi chtělo zvracet.

„Přemýšlím, jestli tě znásilnit, nebo zabít. Líbilo by se mi obojí. Možná bude nejlepší volit kompromis. Co bys řekla smrti při brutálním znásilnění?“ Musela jsem se pekelně soustředit, abych vůbec pochytila jeho slova. Zrovna teď mi smrt připadala jako poměrně dobrý nápad.

Zhluboka jsem se nadechla, abych mu zase něco chytrého odsekla, ale pak jsem uslyšela někde uvnitř hlavy Alexův hlas. „Abby, hraj o čas. Už jdeme, vydrž. Vydrž, maličká.“

Jeho hlas byl naprosto nádherný. Bylo to jako poslouchat vánoční zvonění. Nebeský chór, andělský zpěv. Neubránila jsem se úsměvu, což mu samozřejmě neuniklo. Opět zlostně zavrčel a nakrčil čumák.

„Johne, prosím, nech mě chviličku odpočinout. Nebude lepší, když budu na tvé představení připravená? Jsem k smrti unavená, takhle si to neužiješ, umřu dřív, než pořádně začneš.“ Do svého pohledu jsem dala veškerou nenucenost, které jsem byla schopna. Bylo těžké se snažit předstírat, že vlastně o nic nejde, když mi vyhrožoval takovými věcmi.

Naklonil hlavu na stranu, a pak přimhouřil oči, jako by se nad mým návrhem zamýšlel.

„Dám ti pět minut. Půjdu to nahoru ještě zkontrolovat. Uvolni se, bude to jízda.“ Zašklebil se, ale možná to nebyl škleb, možná se tak tvářil normálně.

Bez dechu jsem sledovala jeho ladné pohyby, když se vysoukal dřevěnými vraty. Závora zapadla a já si připadala strašně zranitelná. Adrenalin už došel dávno a tak mým tělem neputoval žádný životabudič. Byla jsem nasmrt unavená z neustálé bolesti a potlačování hysterického pláče.

Možná jsem usnula, možná na chvilku ztratila vědomí, jasné bylo jen to, že když jsem znovu otevřela oči, byl zpět.

Kroužil kolem stolu, jako nedočkavý dravec. Jako šelma, která si užívá poslední vteřiny, před tím než zaútočí. A já jsem počertu snadná kořist.

Ani jsem se nesnažila sledovat jeho pohyby, nechtěla jsem vědět, kdy se rozhodne vyrazit. Zavřela jsem oči a vzepřela se okovům. Chladná ocel se mi zařízla hlouběji do zápěstí a kotníků a já cítila, jak mi po rukou a nohou stékají čůrky krve.

Stanul mezi mýma připoutanýma nohama a jedním škubnutím obnažil mé tělo okolnímu chladu. Vylezl za mnou na stůl a já se smířila se svým osudem.

Poslední, co jsem chtěla vidět, byla Adrianova tvář. Vybavila jsem si jeho uličnický úsměv a podržela ten obraz ve své mysli.

Nastavila jsem mu krk, třeba neodolá a zbaví mě života dřív, než začne „opravdová legrace“.

Jeho dlouhá srst se mi otřela o lýtka a já zatajila dech, abych v sobě zadusila výkřik. Sunul se mezi má stehna, už jsem ho skoro mohla cítit jeho mohutné tělo, jak se nade mnou tyčí.

Rychle jsem odříkala dětskou modlitbičku, kterou mě učila maminka a připravila se na bolestivý příval smrtelné agonie.