Moonlight shadow

2. kapitola

(moje inspirace J http://www.youtube.com/watch?v=FnnzSHmXq_A)

Vrátila jsem se zpátky do knihovny a našla si číslo na Bohnický blázinec teda vlastně Psychiatrická léčebna, abych byla přesná.

Přemýšlela jsem jak se tam dostat a promluvit si s tím člověkem, který mi může poskytnout vodítko k mé záhadě, nebo naopak.

Nakonec jsem to vyřešila úplně jednoduše, zavolala jsem tam, a představila se jako sestřenice Katriny. Ihned mě ochotně přepojili na linku jejího ošetřujícího lékaře:

„Haló, tady doktor Mach.“

„Dobrý den, jmenuji se Anna Linus.“

Vlastně to nebylo mé pravé jméno, ale jako první mě napadlo, když jsem se probrala v New Yorku a nevěděla jsem, kdo jsem a co tam dělám, naneštěstí, když se mi paměť skoro vrátila. Vnesly do toho zmatek postavy v pláštích. Opět. Jako by neměli svých starostí dost, ne, oni se musí někomu šťourat v životě.

„Jsem sestřenice Katriny Seaside.“

Chvíli bylo ticho.

„Ano?“

„Dlouho jsme se neviděly a nebyly ani v kontaktu, kvůli mojí práci a tak mě vyděsilo, že je v blázinci.“ Lhala jsem, jako když tiskne.

„V Psychiatrické léčebně.“ opravil mě. „Vaše sestřenice se uzdravuje sice velmi pomalu, ale je na tom velmi dobře vzhledem k událostem, které vedly k její hospitalizaci.“

„Mohla bych ji přijet navštívit?“

„Jistě, třeba by ji to pomohlo.“

„Skvělé, kdy bych se za ní mohla stavit?“ Zeptala jsem se nadšeně.

„Zítra mají naplánovanou aktivitu, tak, co třeba pozítří v 15:30.“

„Dobře pozítří v 15:30. Nashledanou.“

„Nashledanou.“

Rychle jsem si to napsala do upomínek v mobilu, jeden nikdy neví.

Jeden den volna, co tu proboha budu dělat?

„Doporučovala bych ti prohlídku tohoto malebného města, můžu ti dělat průvodce, když si mrtvá máš habaděj času a nevíš co s ním.“ Povzdechla si smutně a pokračovala: „Nebo konečně můžeš udělat něco se svým životem, sakra, ani nevíš, jaké máš štěstí. A ty jím ještě mrháš!“ Dokončila to vztekle a její energie nebo co rozpohybovala obraz na zdi.

„Klídek jo?“

Podívala se, kam koukám a asi jí to došlo.

„Ráda bych tu ještě jednu noc přespala a to v klidu.“

„Promiň.“

„V pohodě, hlavně to už neopakuj.“ Usmála jsem se.

„Jo abych nezapomněla… na stole máš hrnek se zvířecí krev.“ Mrkla na mě a byla fuč.

Jak to kruci věděla?

Neřešila jsem to a napila se.

Byla to hovězí krev.

Mňam.

Protáhla jsem se.

Jak dlouho že jsem nespala?

Už jsem to nepočítala, ale moje tělo už spánek vyžadovalo, což znamená, že minimálně měsíc jsem nespala…

Provedla jsem svou očistu, oblékla se do pyžama a šla spát.

Zdál se mi velice zajímavý sen.

Seděla jsem na pohovce u nějaké mladé paní, bylo mi… přesně nevím, ale odhadovala bych to na pět let.

„Holčičko, kde jsi byla?“

„Byla jsem venku, s …“

„Doufám, že jste toho moc nerozbily a nenatropily moc hloupostí.“ Řekla naoko přísně, ale já věděla, to je jen naoko.

„Ne opravdu, byli jsme tentokrát moc hodní, maminko.“

„To opravdu moc ráda slyším.“ Usmála se a podala mi řetízek.

(http://www.obrazky.cz/detail?id=eJyVjkFvgjAAhe/9IbsJhQqjS8hihlNRdEPmlIupbZEqRQONlf76scOSHXbZ4SXvJe97efe8qliyUlwqbzYKQ%2BB5wAlAKwwPXQgHAYQPhagUb0IH%2BENApimk0eW2QAyxzrvt6rj8Zhdy6S8MllRi9ZYlKK6XMN%2BOcJId5c7F7QFtOmqc8jDRkrqVn2ewS6KRWkUjHcv8epimFT3Be1yP8f33p5dcrz/fMZmcXbZNk3X2GqXTcp2h5ZZ/pHpjZiHY7NNugpplsl8xPEBVOfb5fK5NHsf0prPBTp1imAjKxkNQKnV9sm2ttWVcY1FjC0mOvLXpRe4JayWp%2B9jYvbURItbpevyDabgS5txZpZIVQAEEbi/H%2BWlKzgQZWldBW04aWlr9uC3a5/8cddwA4OFjwQguGC8oKgrHw1/gJI0n&sId=hi6utLI1OwCqOsWlQFC5&s=img)

„Pro tebe, naši milovanou, malou holčičku. Zezadu jsme ti s tatínkem nechali něco vyrýt.“ Usmála se a dívala se na mě, jak se ty složité klikyháky snažím rozluštit.

„To nejde fňukla jsem.“

„Pro naši Joe, světlo našich dní, nikdy na tebe nezapomene.“  Přečetla a já zahlédla smutek v jejích očích.

Rychle jsem se posadila.

Co to bylo? Moje matka? Nemožné, neměla bych se na ní pamatovat, odhodila mě jako novorozeně před dveře dětského domova…

Povzdechla jsem si a podívala se na noční stolek.

„Panebože.“ Vyjekla jsem.

Na nočním stolku ležel řetízek z mého snu.

„Myslela jsem, že bys to mohla chtít.“ Ozvala se Marie.

„Tohle mi nedělej.“

„Promiň.“ Pípla.

„Jak ses k tomu dostala?“

Chvíli to vypadalo, že přemýšlí.

„Nemůžu ti to říct.“

Skvěle.

„No tak dobře.“ Rezignovala jsem. „Jdu spát. Dobrou noc.“

Odpovědí mi bylo skoro neslyšné. „Dobrou.“

…

Ráno jsem se probudila brzo.

Rychle jsem vykonala ranní očistu a přemýšlela co dál.

Něco mě napadlo.

„Marie?“

Sotva jsem to dořekla, už tam byla.

„Copak? Chceš, abych ti dělala průvodce?“

„Ne.“

„Proč si mě volala.“

„Mám na tebe pár otázek.“

Povzdechla si. „Ale na všechny ti neodpovím, počítáš s tím?“

„Hm.“ Nesouhlasně jsem zamručela. „Co mi zbývá že?“

„Ptej se.“ Vyzvala mě.

„Odkud mě znáš?“

„Další.“

„Jak dlouho už mě provázíš?“

„Od … asi od tvých 12 let.“

„Proč?“

„Další.“

„Jak to, že si se neobjevila dřív?“

„Nemohla jsem.“

„Proč?“

„Hlídali tě ONI.“ Neušel mi ten naštvaný podtón v jejím hlase.

„Jsou to ti v pláštích?“

„Ano. Jsou to pokrytci, kteří baží po moci a chtějí, aby se svět řídil podle jejich pravidel.“

„Jak to, že se mi zdálo o člověku, kterého bych neměla znát?“

„Myslíš o tvé matce?“

Kývla jsem na souhlas.

Povzdechla si a volila slova.

„Víš, občas si myslíme, že máme pravdu, ale skutečnost je jiná.“

Zamračila jsem se.

„Já vím je otravné slyšet jen hádanky, ale opravdu víc ti napovědět nemůžu i když.. Položím ti otázku: Jak můžeš na sto procent věřit svým myšlenkám, které ani nemusí být pravé? Přemýšlej o tom.“